NeGorgonská Medúsa, Žlabatka ježatá, Andricus caputmedusae

Informace k tomuto článku jsem na webu hledal s použitím klíčového slova “caputmedusae”. A nestačil se divit, na jaké že podivné stránky mne toto vyhledávací kritérium zavedlo. Možná že i Vám se právě teď stalo totéž, jen opačně. Dopředu chci proto varovat případné návštěvníky z oboru medicínského: „Tento článek není o nemoci caput Medusae, tedy o výrazném rozšíření podkožních žil v pupeční oblasti přední stěny břišní!”. A také omluva pěstitelům bromélií: „Dnes bohužel nebude řeč o krásné Tylandsii caputmedusae.”. Podobně budou zklamáni mořští biologové, zajímající se o Hvězdici Gorgonocephalus caputmedusae (Linnaeus, 1758), popřípadě o Mudúzy (Scyphozoa), ale také kaktusáři, pátrající po informacích o Astrophytum caputmedusae. Ať už jste zavítali na tuto mou stránku cíleně, nebo jen náhodou: Vítám Vás, jen prosím dočtěte do konce!

Ve svém článku chci trpělivému čtenáři představit další z mnoha našich hálkotvorných vosiček (Cynipidae). Žlabatka ježatá (Andricus caputmedusae (Hartig 1843)) je druh vytvářející jednu z nejkrásnějších hálek vůbec. Tato je velká, tvarově komplikovaná, je to propletenec tuhých výhonů, jakási trnová koruna, nebo jakoby moderní extravagantní účes plný loken a dredů. Připomíná klubko hadů, možná hlavu bájné Medúsy. Snad proto také po ní nese jméno.

Asi nemusím nikomu Medúsu, postavu řecké mytologie příliš představovat. Jednotlivá podání tohoto příběhu, ať už první zmínka antického básníka Hésioda (O původu bohů – Theogonia), modernější podání Publie Ovidia Nera (Proměny – Metamorphoses), nebo verze jiných klasických literátů se od sebe docela liší. Tato pověst inspirovala malíře (Petrus Paulus Rubens, Michelangelo Merisi da Caravaggio), mozaiky (hlava Medúsy v Pompejích), nebo sochaře (Gian Lorenzo Bernini). Běžný člověk, nemaje klasického vzdělání, se o ní však většinou dozvěděl až díky filmu Souboj Titánů z roku 1981. Jenže ouha, jak tento snímek, tak zejména jeho slavný remake z roku 2010, vypráví příběh velmi, velmi nepřesně. V jejich podání to je celé jen romantická slátanina, skutečnou řeckou bájí pouze volně inspirovaná.

Proto si dovolím Medúsin příběh, ten původní, připomenout krátkou rešerší. Medůza byla, dle pověsti, jedna ze tří Gorgonských sester. Marniví bohové všechny tři sestry Gorgony za jejich marnivost (vím, malinko pitoreskní, ale tak už to holt s bohy chodí) potrestali. Konkrétně Medúsa doplatila na to, že modlíce se k bohyni Athéně, podlehla chtíči boha Poseidóna, naneštěstí přímo v Athénině chrámu (podle některých verzí byla Medúsa Athéninou kněžkou). Za znesvěcení svatostánku byla Athénou proměněna  v ošklivou obludu s hadím tělem, mosaznými drápy a děsivou hlavou. (Jestli i Athénin strýček Poseidón „dostal na zadek”, to pověst neříká. Asi tedy ne.) Za trest se pohled Medúsy stal smrtícím a také, její původně nádherné vlasy, ty co Poseidón kdysi tak rád vískal, byly kletbou proměněny v propletenec živých hadů. Trochu nadbytečné, vždyť stejně nikdo se již krásou Medúsy nemohl dále kochat, pohledem na ni byl by přec v kámen proměněn! Že by to Athéna logicky nedomyslela? Chybovat je nejen lidské?

Myslím, že ze všech rostlin, živočichů, nemocí či čeho všeho, druhovým jménem caputmedusae se honosícího, právě hálka vosičky druhu Andricus caputmedusae snad nejvíce splňuje naši představu oné strašlivé Medúsiny hlavy (caput), plné propletených hadů.

Hlavy, kterou dle pověsti Medúse nakonec usekl Perseus, aby ji posléze daroval Athéně. Vždyť to ona mu konec konců poradila, jak Medúsu zabít, vybavila ho dokonce mečem ze zvláštního kovu a také zrcadlícím štítem. Athéna si pak získanou Medúsinu hlavu se smrtícím pohledem připevnila na svůj válečný štít a stala se tak neporazitelnou. Tak vida, že by jí šlo původně právě o to? Pěkná konspirace!

V případě naší ježaté hálky se jedná o domov poměrně vzácně se vyskytujícího druhu Žlabatky, přesto tento ježatý útvar, s trochou štěstí, na Dubech, i Vy najdete (zejména v jižních částech naší republiky). Vskutku zajímavé, originální řešení téhož, stále se opakujícího problému – tedy vyživovat „domácí paní”, chránit ji před parazity, před zimou.

Všechny předchozí obrázky zachytily hálku tak, jak ji nejspíše sami naleznete, tedy již seschlou, tvrdou. Larva uvnitř přezimuje a dospělá vosa bude se líhnout brzy zjara. Zato mladou hálku již není, v hustém větvoví a listoví, tak snadné objevit. Trvalo mi dva roky než jsem našel na Pálavě několik stromů, na kterých se tato Žlabatka pravidelně vyskytuje. Při focení jsem musel být, pochopitelně, velmi opatrný, abych nenarušil vzácný biotop. Fotil jsem z ruky, proto jsou fotografie nepatrně rozostřené.

Mladá hálka agamní generace Žlabatky, vyrůstá na číšce mladého žaludu, tedy na bujně rostoucím, dobře živinami zásobeném rostlinném pletivu. Původně to je jen drobná komůrka (až později snad 5mm velká), ze které rychle rostou zprvu silné, později jemné, dále a dále se rozvětvující výhony.

A výsledkem je nakonec i pěticentimetrová, ježatá hálka. Je lehká, vzdušná, větev Dubu nikterak výrazně nezatěžující. Přitom je šťavnatá, neustálý růst šlahounů nutí rostlinu přivádět do meristémových pletiv vodu i živiny – přímo přes Žlabatčí obývák.

Žlabatka mne, svým zvláštním jménem i tvarem hálky, ponoukla nad tou bájí více přemýšlet. Vrátím se proto ještě na chvíli k bájné Medúse, ačkoli tato nemá být hlavním námětem mého článku.  Symbolika ženy s hady ve vlasech nás totiž ovlivňuje dodnes.

Je pozoruhodné, že nestvůra je v současnosti již mnohdy zobrazována spíše jakožto moderní sexy žena, málem jako erotický symbol. Snad to je vlivem jaksi deformované společenské situace, která i mnohé jiné ženy nutí hledat extravagantní, drsný, nekompromisní image. Vystupují sice nadále jako stvoření elegantní, štíhlá, zdánlivě křehká, přesto již ale schopná účinné obrany proti, …, proti čemu vlastně? S umrlčím tetováním, s řetězy, polonahé, zdobené výraznými barvami  těla, vlasů i zbytků oblečení, stylizované coby jakési „rokerky s vytrčenými vnadami”. Má to snad být nějaký projev novodobé emancipace, tedy zůstat žensky žádoucí, smyslnou, erotickou, nicméně již přestat být porobitelnou, nesamostatnou, submisivní?

Medúsa sama byla, dle pověsti, přinejmenším po proměně Athénou, ošklivá a hrůzostrašná. Přesto právě v ní mnozí viděli a doposud vidí symbol ženské fertility, tedy plození a znovuzrození. Pravidelné svlékání hadů (obnova pokožky) na její hlavě prý symbolizuje sám menstruační cyklus. Schopnost proměnit muže v kámen pouhým pohledem zase ztělesňuje ryzí ženskou sílu. Mohla by se tedy Medúsa stát ideálním vzorem ušlechtilému emancipačnímu hnutí, ba i hrdinkou rozběsněným feministkám?

Na první pohled ano, proti však svědčí ta část příběhu, kdy sama Athéna přisoudila veškerou vinu za znesvěcení chrámu jen a pouze ženě, její sexuální přirozenosti. To spíše naznačuje lpění tehdejší společnosti na tradiční mužské hierarchii. Prý dokonce pověst o Medúse vznikla až následně, po báji o Perseovi, jen aby podtrhla mužskou podstatu a nadřazenost tohoto hrdiny. Useknutí ženské hlavy pak měla dominanci mužů ještě dále podpořit a zdůraznit.

Také Sigmund Freud a třeba i Otto Fenichel vykládali některé mytologické postavy jako ryze sexuální symboly. Medúsiny hadí vlasy podle nich znázorňují pubické ochlupení, je to prý forma kompenzace, vyrovnání se s neurózou. Snad trochu ano, kdo ví. Možná i odtud pramení pověst o tom, že kdo pohlédne Medúse do očí – strachy zkamení, nebo alespoň zůstane stát jako sloup. To se totiž dodnes stává, při pohledu na ženskou nahotu, mnohým nezkušeným mladíkům.

Zpět ale k naší Žlabatce. Jsem rád, že její hálka není prvoplánově demonstrační. Že nemá nést nějakou sexuální symboliku. A mohla by! Ona totiž skrývá vždy larvu výhradně samičího pohlaví. Tyto vosy jsou schopny se rozmnožovat ryze partenogeneticky, samci se v této agamní generaci vůbec nevyskytují, nejsou potřeba! Přesto tvar hálky, její podobnost s hlavou Medůsy, nic o samičích právech nehlásá, slouží jen a pouze k ochraně juvenilního stádia Žlabatky před parazity.

Larva je vskutku výborně chráněná svým plotem z trní, málem nenapadnutelná. Přesto jsem, při studiu mladé rostoucí hálky, objevil živočichy, kteří uměli její šťavnatosti využít.

Všechny výhony této hálky byly zhusta pokryty Mšicemi. Mravenci rodu Formica pásli tyto své kravičky a chránili je před predátory. V drsné přírodě se rychle naučíte využívat každou drobnou výhodu a Mšice svou příležitost také ihned odhalily. Teď se již obranná technika Žlabatky zdá méně účinnou, viďte? Možná kdyby byla využila nějaký lepkavý sekret, podobně jako to umí Žlabatka kalichová, zabránila by útokům v té nejcitlivější, rané fázi vývoje hálky. Ale nesuďme předčasně, právě přítomnost Mravenců hlídajících pasoucí se stádo, brání domácí larvy před napadením parazitickými Chalcidkami.

Měl jsem později štěstí a našel krásné, starší hálky Žlabatky ježaté i na jiných místech Jižní Moravy. Jen díky tomu jsem pak mohl dochovat tyto vosičky až k dospělci. Takto vypadala spící/bdící larva uvnitř zimující hálky. Je to poslední, klidové, larvální stádium, zárodky očí se již rýsují, brzy se bude kuklit.

Pozor ale, klidové stádium může larva protáhnout i na několik let. Je neuvěřitelné, že larvy mohou bez potravy a vody přečkat tak dlouhou dobu. Já pozoroval líhnutí malého procenta Žlabatek již po jednom roku, naprostá většina ale přeležela dva až tři roky. (Vždyť také tento článek trpělivě připravuji už pátým rokem!) Žlabatka silným namnožením za úrodných let (takových, kdy Dub zaplodí mnoho žaludů i hálek Žlabatky) a postupným, do několika let rozloženým líhnutím, dobře kompenzuje roky slabší (kdy se žaludy neurodí). Navíc tak Žlabatka úspěšně brání přemnožení případného svého parazita. Ten by se totiž líhl z napadených hálek již po prvním roce, tedy do hladového roku. Musel by se tak orientovat na jiný, alternativní cíl a zcela jistě by tak nedošlo k jeho přemnožení a následnému vyhubení Žlabatky ježaté na dané lokalitě.

Dočkal jsem se, tady ji máme. Krásná vosa, velmi podobná všem ostatním rodu Andricus, jak jinak. Vždyť je také blízce příbuzná právě s Žlabatkou kalichovou. Patří do stejné klády (clade Andricus quercuscalicis).

Okouzlila mne tato silná, velká vosa (5 mm velká). Člověk žasne, jakým zázrakem se z tlusté, nevzhledné larvy stane něco takto krásného.

Nechal jsem ji na chvilku proběhnout se po párátku, lépe tak vynikne její velikost, síla, temperament.

Jak už z mých předchozích článků jistě víte, Žlabatky jsou vyznavačky rodozměny, tedy střídání bezpohlavní (to slovo zde není přesné, vždyť alespoň jedno pohlaví, to samičí, zde je), lépe řečeno agamní, partenogenetické generace s tou sexuální (kde mají být zastoupeny jak samičky, tak i samci). Moje vosa z ježaté hálky je samicí agamní generace. Rád bych Vám představil i imago a hálku sexuální generace, bohužel ale jsem se nedopátral jak vlastně hálka vypadá, ani kde ji najít. Podle literatury totiž nejsou dosud vědeckému světu známy! Uvádí se, že je snad tato Žlabatka zcela partenogenetická. Sexuální generaci prý ještě nikdo nenašel a nepopsal!  Bohužel, já také ne. Jen tuším, že sexuální generaci, pokud vůbec někdy nějaká existuje, je třeba hledat na Dubu Ceru (Quercus cerrus). Všechny hálky agamní generace Žlabatky ježaté jsem našel na dubech Quercus pubescens vyskytujících se poblíž této turecké rasy dubu. Možná to byla jen shoda náhod, vazbu na turecký dub naznačují ale i studie dokladující genetickou příbuznost s ostatními Žlabatkami i jejich původ.

Pro doložení a přesnější popis Žlabatčího druhu uvádím ještě povinnou žilnatinu křídel.

Už jsme se tedy seznámili s další z našich krásných Žlabatek. Tvoří hálky velké, krásné, dlouze chlupaté, zdánlivě nedobytné. Ony dlouhé výhony chrání výborně před parazity – jen ať si zkusí přijít! Dostat se přes jemné větvičky až do komůrky se Žlabatkou, Medúsou z Libye, snad vůbec nelze. Bylo by třeba, coby Perseus, překonat všechny nástrahy, zdolat obranu Medúsy a useknout ji nakonec hlavu. Parazit samozřejmě, již ze své podstaty, není žádný romantik, takto abstraktně přemýšlet navíc ani neumí. Instinktivně a pragmaticky se jen snaží prolézt nějak skrz a do bezbranné larvy naklást své vajíčko. Obtížný úkol, snad i nemožný! Vždyť ale i samotnému Perseovi záměr zdolat Medúsu musel se zdát býti nemožným – a přesto se o to pokusil. Však ani naše parazitické Chalcidky nezůstávají v boji se Žlabatkou ježatou pozadu!

V předchozích mých příbězích o Žlabatkách, jsme se již  setkali s podobně nedobytnými hálkami. A vždy tam byl nějaký zádrhel, parazit si pokaždé našel slabé místo. Žlabatka ježatá není výjimkou. Z těch několika málo hálek, které jsem v přírodě nasbíral, se mi příživníků vylíhlo hned několik. Opět se jedná povětšinou o zástupce nadčeledi Chalcidek (Chalcidoidea), temperamentních vosiček prodělávajících svůj vývoj na úkor larvy hostitele.

Tak kupříkladu tato velmi krásná Tmavka dvojskvrnná (Sycophila biguttata (Swederus 1795)) z čeledi Tmavkovitých (Eurotomidae). Je parazitoidem, tedy napadení touto vosou je pro hostitele fatální.

Dalším parazitickým druhem, opakovaně u Žlabatky ježaté zjištěným, byl Mesopolobus amaenus (Walker, 1834). Tento druh už jsem pozoroval u Žlabatky bezkřídlé i Žlabatky kalichové. Samička měří asi 2.5mm.

Sameček je ještě menší, něco kolem 2mm.

Všimněte si také počtu článků tykadel předchozí vosičky rodu Mesopolobus. To je u parazitických vos jeden z důležitých určovacích znaků. Ať počítám, jak počítám, u následující zeleno-zlatavé krasavice je jich pořád nějak málo! Jak rád bych ji alespoň přibližně determinoval.

Tento asi 2 mm velký tvor pro mne dál zůstává tajemným, neurčeným druhem.

Ne všechny vosičky hálku Žlabatky ježaté zneužívají. Vosa na dalším obrázku je také Žlabatka. Je rodu Synergus a bezpečné obydlí s hostitelkou pouze sdílí. Možná dokonce se její druh stává nechtěně obětí útoků parazitoidů výše uvedených, namísto Žlabatky ježaté. Tento jedinec měl ale štěstí, dospěl a může založit další generaci komenzálů. Na to je rod Synergus totiž specializován.

Vždyť tyto (nebo příbuzné) vosičky rodu Synergus jsme již pozorovali snad u všech dosud popsaných druhů Žlabatek. Vzhledem k vysoké míře parazitace rostlin rozličným Hmyzem je schopnost sekundární parazitace zjevně dokonalým způsobem obživy.

Žlabatka ježatá (Andricus caputmedusae), tato neGorgonská Medúsa, mi za ta dlouhá léta setkávání darovala spoustu radosti. Nejprve z prostého objevu nevšední hálky, posléze v poznávání životního cyklu, dochování a studiu dospělce, následně pak jejích parazitů. Vše je pomíjivé, na mé radosti tedy pranic nezáleží. Přesto Hmyz nepřestanu studovat a pokud ještě nějakou zajímavost naleznu, zase Vám o ní rád řeknu.

Galerie fotografií