Charita, mecenášství, sponzorství

„Do toho se nepouštěj!“, varovala mne před psaním tohoto článku naléhavě má paní a dodala: „To nemůžeš změnit, navíc tě nepochopí a jen někoho nazlobíš.“ Ano, opakovaně jsem od přípravy tohoto textu ustupoval, pak opět začal pokradmu shromažďovat data, abych posléze, poslušen jejímu přání, zase přestal. Nakonec ale přece jen zvítězila má nechuť k sociálnímu klišé, odpor k tabuizování společenských problémů.

Proč že jsem zde měl být tak opatrný? Dotýkáme se tím totiž lidské solidarity, jednoho z pilířů humanismu. Solidarita vychází z nejlepších tradic, z morálního vědomí společnosti. Mnohých se toto téma bytostně dotkne, budou tuto polemiku brát za útok na svou osobnost, na své přesvědčení, na svou lidskost. A také na své právo svobodně nakládat se svými prostředky. Diskuse na toto téma není jen polemika názorová, ve hře jsou také emoce, je ohroženo samo ukotvení lidské bytosti v kolektivu.

Že je otázka solidarity, charity a sponzorství velmi emotivní, ba že rozděluje lidskou obec na mnohdy nesmiřitelné tábory, dokazuje i prohlášení jednoho ze zastánců charity: „Most people don’t donate because they are cheap bastard. They only care about themselves and they make up excuses to justify not donating.“ (Tedy: „Většina lidí nedává na charitu, protože jsou jen laciní bastardi. Starají se pouze o sebe a hledají neustále výmluvy“.) Není to příliš konstruktivní prohlášení a argumentačně je bezzubé. Je z něj silně cítit podráždění, obranný postoj. Nespokojenost s faktem, že si někdo troufl kritizovat a zpochybňovat to, kam až dosud, onen člověk, peníze pravděpodobně posílal. Snad zaznívá i frustrace nad tím, že by snad mohl mít odpůrce charity pravdu a on, dárce, byl by pak za blbce, co naletěl. A také zoufalství, že je v tom teď více sám a jeho snaha zabezpečit – podle něj sociálně potřebné – bude tedy i pro něj dražší, obtížněji dosažitelná, než kdyby se byli zapojili všichni, bez výjimky. K vysvětlení nutno říci, že onen diskutující reagoval na kontroverzní článek James Altuchera „10 Reasons Why I would Never Donate to a Major Charity“ [I, II].

Předesílám: Já sám jsem všemi deseti pro solidaritu se slabými, chci pomáhat zabezpečit potřeby nemohoucích, jsem pro sociálně zodpovědnou společnost. Sociálně potřebným proto přispívám! Přesto – charitu ze zásady nepodporuji!

Podotýkám ještě: Já sám, ani má rodina nejsme příjemci jakýchkoliv sociálních dávek (jen rodiče jsou už v důchodu a pobírají tedy penzi). Nehájím zde tedy žádný svůj konkrétní zájem. To asi není pro zachování objektivity podmínka postačující, je však nutná. Nesuďte mne kriticky vy, kteří ji implicitně nesplňujete! Zvažte prosím vždy, zda nejste náhodou zaujatí, zda tradice, emoce, či nějaký věcný zájem nekalí čistě racionální rozhodování.

Nechci, aby můj článek vyzněl, že nesouhlasím se sociální pomocí, že jsem proti společenské solidaritě, že nechci, aby potřebným bylo přispěno, že jsem ten nepřejícný „laciný bastard, co se jen vymlouvá a nechce přispívat“. Ne, to jistě ne. Společnost se má postarat o sociálně potřebné a já budu rád, když i z mých příspěvků bude tento ušlechtilý cíl plněn.

Nemám ale rád manipulaci a zde se lidmi manipuluje ve velkém. Stejně hnusně a podle, jako když si žebrák rozškrábe svůj bolák, obleče špinavý šat a natáhne dlaň pro almužnu.

Začal jsem shromažďovat další data, pátrat po přesnějších údajích, hledat argumenty, chápat souvislosti. A rozhodl se některé problémy charity a dobročinných sbírek otevřít. Ne charitu odsoudit! Jen pojmenovat a kritizovat nešvary s ní spojené.

Prosím nehodnoťte tento můj článek zbrkle, čtěte do konce, zvažte pro i proti. Také prosím nevytrhávejte mé věty z kontextu a nekamenujte mne za názor, za absenci nadšení, za vrozenou skepsi. A také neútočte na jednotlivé chyby v mé argumentaci. Jistě mnohdy nejsem přesný, můj výklad není úplný, není dobře od-argumentován, třeba se i v některých detailech mýlím. Nechci aby zde vznikla hádka, spor, souboj. Jde zde přece o podstatu závažného problému, nad tou je třeba se zamýšlet. Nechť se můj článek stane něčím, co podnítí vaše myšlenky, donutí nás všechny své emotivní postoje podpořit fakty, snad je i více přiblížit potřebám společnosti.

Osobní zkušenost
Nechci příliš rozebírat argumenty někoho jiného, raději uvedu osobní zkušenost: Navštívila mne nedávno moje dobrá známá Mirka. Jestli bych nedal část své výplaty na ušlechtilou věc. Dcera její kamarádky, vzdálené příbuzné, se narodila – bohužel postižena nevyléčitelnou, život znesnadňující a v krátkodobém výhledu dokonce smrtelnou chorobou. Velmi smutné! A také, pro onu rodinu, kromě jiného, finančně velmi nákladné. Mirka sama již proto své kamarádce a její rodině nezištně přispěla finančním darem a myslela si teď, že by podobně mohli, na tuto dobrou věc, přispět i ostatní její známí. Kdo by odmítl? Kdo by byl takový nelida? Velmi obtížné – zvláště je-li člověk seznámen s konkrétním příběhem, emotivně vtažen dojemnými fotografiemi. Já ale tehdy přispět odmítl! A ihned jsem pocítil odsudek a pohrdání okolí. Zahanbeně jsem pak přehodnocoval svou tradiční nechuť k charitě, zamýšlel se nad správností svého rozhodnutí. Snad kvůli oné „poslední kapce v poháru“ jsem napsal tento článek.

Volba dát či nedát
Proč že jsem byl rozmrzen? Z mnoha důvodů! Jednak pro citový nátlak, pro vydírání, pro psychologickou manipulaci! Když je na mně volba, zda na nějakou věc přispět nebo ne, nebo jindy třeba zda něco koupit či nekoupit, proč se mám cítit špatně, zvolím-li „Ne!“? On člověk psychologickému podvědomému působení snadno podléhá. Nezvládá onu promyšlenou manipulaci!

O čem mluvím? Když kupříkladu prodavačka v obchodě předvede a vychválí nabízené zboží, málokdo pak dokáže, bez mrknutí oka, koupi odmítnout. Vždy se alespoň na chvíli cítíte nepříjemně, že jste se rozhodli nekoupit, když už se ona tak snažila. Prodavači to dobře vědí a právě proto Vám zboží osobně předvádí – aby Vás chytili do psychologické pastičky. Jsou tak vyškoleni! Mnozí z nás si proto raději ani zboží předvést nenechají a rychle mizí. Neumíme totiž říkat „Ne!“.

Vždyť právě proto jsem byl osloven Mirkou osobně, ne jen pouhým dopisem nebo Emailem. U takové osobní žádosti se už dopředu dává najevo, že odmítnout je pro žadatele málo přijatelné, že Vaše odmítnutí nepochopí. On sám přispěl a přece nebudete chtít naznačovat, že by to bylo špatně?! Osobní žádost je slušné neodmítat, byli jsme tak vychováni. Pomáhat, chránit, soucítit. Je to ale právě naše slušnost, kterou někdo zneužívá k tomu, aby snížil pravděpodobnost odmítnutí!

Také líbivá tvářička, úsměv, krása výběrčího je podvědomě spojována s kladnými morálními hodnotami. Zcela nepravdivě a hloupě! Copak se cíl charity stává méně ušlechtilým, méně hodným Vaší pozornosti, žádá-li Vás o příspěvek, namísto dítěte nebo krásné mladé ženy, třeba tlustý, plešatý pán? Někdo zde ale psychologii velmi dobře rozumí a tak ji chytře zneužívá! K manipulaci, k snížení naší schopnosti rozhodnout se rozumně a moudře. Chce nás zaplavit emocemi a potlačit tak rozumnou úvahu, která by totiž velmi často vedla k jasnému “NE!”.

Právě proto lidé, organizující sbírky, bez skrupulí najímají pro samotný výběr příspěvků ponejvíce studenty, ženy, děti. Útočí profesionálně, vybaveni psychologickými taktikami, na naše morální povědomí, na naši solidaritu, na obyčejnou slušnost. Podobně jako žebrák ukazuje svůj vřed a žádá po Vás almužnu, stejně tak oni natahují dlaň a prezentují svou potřebnost, svou nouzi, vydírají Vás emocemi. Jen zkuste odmítnout dítěti bez vlasů přispět na léčbu rakoviny, mladé ženě na Fond ohrožených dětí, děvčátkům na Vánoční charitu. Nepochopí Vaše odmítnutí, mlčky Vás odsoudí. Odmítnout chce odvahu, sebejistotu, morální sílu. Snad jen pokud utrousíte: „Už dávám na Červený kříž“, získáte jakési sebe ospravedlnění.

Pokud opravdu jste sami v nouzi a žádáte peníze pro sebe – pak je to jistě ospravedlnitelné. Tak, jako je pochopitelné volání tonoucího o pomoc. Žádat ale osobně někoho o pomoc pro druhé – to je manipulace. A podle mne to je za hranicí slušnosti! Osobní žádost o charitativní příspěvek na obecnou věc, třeba na léčbu rakoviny, je neslušnost, ne zcela nepodobná žebrotě. Svou volbu, svůj morální postoj stavíte nad názor a morální postoj těch druhých, tlačíte je neúprosně a nekompromisně do plnění Vašich vlastních zájmů!

Ano dotkla se mne Mirčina osobní prosba. A její neodmítnutelnost.

Procentuální příspěvek
Opomenul jsem ještě také uvést, že Mirka je bývalá podnikatelka, úspěšná ředitelka zahraniční firmy vyrábějící, …, nu – třeba žehličky (nemusíte totiž znát všechny detaily, nechci zde upozornit na konkrétní osobu). Vybudovala a řídila pobočku oné firmy v České republice. Zaslouženě si svou prací vydělala na slušné stáří a teď užívá důchodu „ve vatě“. Na bankovním kontě mnoho desítek miliónů.

Je zvláštní, že právě tak bohatá žena přijde za mnou, za člověkem, o kterém dobře ví, že má sotva průměrný plat, že živí rodinu s dvěma dětmi a na kontě skoro nic nemá. A chce po něm, aby přispěl na jí vybraný dobročinný účel. S logikou, že pokud by každý dal tolik co ona, o postižené dítě i rodinu bylo by postaráno. Nejsem úplně chudý, žijeme si jakž-takž slušně. Bohatství a luxus ale vypadají úplně jinak. Jistě, mohl bych obětovat trochu pohodlí svých dětí, koupit jim horší (nebo žádné) kolo, nejet pro jednou na dovolenou, nechat dál upadat po léta chátrající stav své koupelny, kuchyně, obyváku, již léta hlasitě volajících po rekonstrukci, nebo by prostě mé děti nejely na letní tábor. Mirka sice, při návštěvě, ohrne nos nad stavem mé domácnosti, pohorší se v duchu nad zanedbaností šatníku mé ženy. Pak nám ukáže nový zlatý šperk, co jí koupil nový přítel, pochlubí se fotkami ze svých exotických dovolených a my tak, alespoň v duchu, spolu s ní, nahlédneme do cizích krajin. Mirka musí ale rychle domů, naší toalety se totiž štítí, není pro ni dost nóbl. Myslí si v duchu „Proč si probůh nenajmou uklízečku!“. Manželka pak naštvaně potřetí vydrhne koupelnu se záchodem a já? Já se ještě dlouho morálně trápím, že jsem odmítl Mirčinu bezočivou, neodmítnutelnou žádost přispět právě na jí vybraný charitativní účel.

Mirka má však svědomí čisté jako křišťál. Přece přispěla oné postižené dívence tisícikorunou, dává dokonce i jinde na charitu ročně tisíce. Jenže – na kontě jí leží ladem desítky miliónů, garantují její luxus a přepych do smrti. Nezávidím! Zasloužila si to vše! Proč ale po mně proboha chce, abych na charitu přispíval stejně, jako přispívá ona! Rodina oné postižené holčičky potřebuje, na dobu jejího života, bohužel zřejmě nepříliš dlouhého, méně než půl miliónu korun. Tedy pouhý zlomek peněz, co má Mirka na svém kontě. A má je tam ne pro přežití, ne na studia svých dětí, ani na rekonstrukci domácnosti, ale jen a pouze pro zabezpečení svého luxusu. Mirka mohla problém oné postižené rodiny jednou provždy vyřešit a její vlastní situaci by to vůbec neohrozilo! Téměř by to nepoznala. Přesto volí raději cestu stát se jakousi fundraiserkou, oslovuje přátele a známé, aby i oni přispěli. Stává se dokonce mnohým morální autoritou, příkladem. Pro mne tedy ne!

Kuriózní situace. Oni si bohatí zjevně myslí, že dávají na dobročinné účely mnoho. Nadprůměrně majetný člověk kupuje totiž, třeba pivo, stejně draze jako ten chudý, platí za chléb, či zmrzlinu, stejnou částku, stejně ho stojí parkovné, stejně ho stojí jízdenka vlakem, metrem, nebo letadlem (pokud neletí zrovna svým vrtulníkem). A tak má i pocit, že přispívat sociálně potřebným má stejně, jako přispívají ti ostatní. Je podle něj fér, když 100 korun na charitu dává jak chudý, tak bohatý. Když dá Mirka tisíc korun, přece dala dokonce více než ostatní. Teď je řada na těch druhých! Poměřuje nesprávně absolutní částkou. Přece ale, když někdo vydělává 100x více než Vy, asi by bylo přirozené, aby také dával více na sociální účely, na charitu. Tedy 100x více!

Zajímavou studii jsem četl na TheAtlantic. Podle ní nejbohatší Američané dávají na charitu jen 1.3% svých příjmů, zatímco ti chudí 3.2%! Vždy mne znovu překvapí zjištění, že chudí dávají vlastně na charitu relativně více! Je to ale jasné. Dát 100 korun na dobročinný účel nikomu nepřipadne mnoho, ani tomu chudému. Dát však 100 x 100, to už se i leckterý boháč zdráhá. Nedá sice v takovém případě jen tu stovku, k pocitu zadostiučinění mu však stačí pět set. A ještě si připadá jako štědrý, následováníhodný dárce.

Myslím navíc, že i ono procento z příjmů je, samo o sobě, také relativní. Kdo má příjem na hranici chudoby (řekněme 9 900Kč/měsíc), nemá mnohdy pro charitu ani procento zbytné. Zato někdo s nadstandardními příjmy (třeba 109 900Kč/měsíc) má, podle mne, zbytných klidně i 50% svých příjmů. A to po něm ani nechci, všimněte si, aby žil stejně nuzně jako ti v nízkopříjmových vrstvách. Ačkoliv – potřebuje k životu více než ten chudý? Copak sní více jídla, či vypije více vína? Už hraběnka Adelajda z Kratihájů (román Zvonokosy (Clochemerle) od Gabriela Chevalliera) si prý stěžovala, jak „Je nespravedlivé, že i bohatý člověk má jen jeden žaludek a jedno přirození!“.

Není problém na internetu dohledat statistiky o distribuci bohatství. Snadno zjistíme, že nejbohatší 1% populace vlastní přes 50% světového majetku! Kdysi mi můj syn ukázal jednu z těchto statistik. Vyplývá z nich spousta důležitých informací. Jednak že ti majetní zbohatli nutně právě na těch chudších. Snad i jakýmsi právem schopnějšího, ale rozhodně také – na jejich úkor. Bez té masy chudých, kteří jen nakupují a spotřebovávají, kteří produkují a také točí peníze, jsouc zcela bez šance zbohatnout, bez těch, na kterých se vlastně bohatství generuje a realizuje, by nebylo žádné hodnoty, nebylo by majetku. Také je ze studie patrné, že bohatství té nejmenší, leč nejbohatší skupiny ve státě, jakým je třeba USA, nemůže být založeno na produkci jen tohoto státu. Jeho bohatství pochází nutně i odjinud, je silou vyzískané. A tyto nejbohatší vrstvy pak dávají na sociální pomoc méně, než 1% svých příjmů. Jak směšné a děsivé zároveň!

Je tedy nesprávné poměřovat morální hodnotu výše charitativního příspěvku absolutně. Avšak stejně mylné je srovnávat, relativizovat, onu výši jen procentem z příjmů.

Nechci rozhodně někomu něco brát, nebo diktovat, kolik že má a na jaký účel dávat. Přece jen ale, když někomu leží v bance desítky nebo stovky miliónů, když si žije v blahobytu a luxusu, jeho možnosti přispívat jsou nesrovnatelně vyšší. V porovnání s důchodcem, který pobírá deset tisíc korun měsíčně, v porovnání s matkou, živící rodinu. Na sociální potřeby se má, podle mne, přispívat ne jen z příjmů, ale zejména z bohatství, z luxusu, z přebytku. Jakkoliv socialisticky to zní, jakkoliv to kdosi nazve rovnostářským smýšlením. Nesouhlasím příliš s poptáváním charitativních darů od lidí, kteří musí pro obživu pracovat a v případě ztráty zaměstnání, nebo příchodu nemoci či stáří, stávají se sami potřebnými. Nesouhlasím s takovouto žebrotou u lidí, kteří nejsou dosud sami finančně zajištěni.

Často vidíme, že i příjemci sociálních dávek, mnozí důchodci, ba i lidé na podpoře, přispívají na dobročinné účely. Přitom ti samí lidé natahují ruce pro státní příspěvek, volají že chtějí více, že jim to nestačí – aby pak nakonec podlehli emotivnímu tlaku charity a dál sami rozdávali. Jak absurdní! Stát na sociálních dávkách vlastně financuje další charitu.

Narazil jsem také na článek businessinsider, kde autor zdůrazňuje, že většina lidí by vlastně charitě neměla vůbec dávat! Mají totiž zodpovědnost především za sebe a musí přece sami zabezpečit nejprve svou existenci! Nebo někdo čeká, že se o něj společnost v nouzi také postará?! Že to je „něco za něco”? Reciproční altruismus? Že dává vlastně proto, že si pak společnost na charitu zvykne a on tak vlastně pojišťuje sám sebe pro případ nouze?

Myslím, že téměř každý bohatý, když bohatl, staral se jen o sebe, ne o ostatní! Nezlobím se za to na ně – tak by to mělo být! Chudí nemají spolu-nést břímě společenské solidarity!

Volba cíle
Ve zmíněném článku (TheAtlantic) se ale také rozebírá, na jaké dobročinné účely bohatí přispívají. Oni totiž dárci mnohdy nedávají na sociální účely paušálně, naopak – chtějí přispívat cíleně. Dávají převážně na programy, které podporují – zase bohaté. Třeba na renomované školy (Harward, Columbia, Berkeley), na střediska elit, nemocnice pro bohaté, na prestižní muzea! Chudí, podle stejného článku, dávají zase nejčastěji na sociální charity, na Armádu spásy, církevní charity apod.
Evidentně jak bohatí, tak i chudí, cílí svou „nezištnou“ pomoc na okruh jim blízký. Pochopitelně, vždyť naše morálka je derivována z našich zájmů, proto i názor, na co přispět, odráží naše sociální postavení.

A proto chci u Mirčiny žádosti vypíchnout ještě jednu, zásadní věc. Je to asi ten hlavní důvod, proč na charitu nedávám a proč mne každá taková žádost o příspěvek nadzvedne. Jsme totiž neustále svědky, jak nějaká osobnost projeví emoce, soucit, lítost a pokusí se ve prospěch některé konkrétní skupiny, či konkrétního jednotlivce, pozdvihnout vlnu emocí, získat souhlas a zejména extra finanční pomoc společnosti. Manipuluje s námi pro uspokojení své vlastní subjektivní morálky, takto tedy pro uspokojení svých vlastních potřeb. (I Mirka chtěla příspěvek pro zabezpečení své kamarádky, své příbuzné!)

Podobně třeba zpěvačka Lucie Bílá, vedena zřejmě mateřským instinktem, nás hlasitě nabádá ke slitování nad konkrétním křehkým dítkem, trpícím nemocí „Motýlích křídel“, lobuje za finanční pomoc právě pro jeho rodinu. Dospělý muž, byť trpící stejnou nemocí, však podobnou vlnu emocí nikdy nevzbudí. Zpěvačka jej asi nepovažuje za sociálně potřebného. Taková subjektivní volba cíle je u jednotlivce pochopitelná (ač nesprávná), z hlediska společnosti, z hlediska širšího zájmu je ale amorální, nehumánní, nespravedlivá! Je proti lidským právům! Za skupinu dětských pacientů trpících rakovinou hlasitě bojují herci, politici, sportovci. Pokud ale zacílíte své příspěvky jimi naznačeným směrem, dáváte vždy přednost jedněm potřebným před těmi druhými, za které nikdo nikdy nelobuje. Volíte obdarovaného ovlivněni, manipulováni okolím.

Humánnost, morálka a sociální spravedlnost, podle mne, spočívá v rovném přístupu k potřebným, v emocí prostém, objektivním, rozumném zvážení potřeb jednotlivých, sociálně slabých skupin.

Děsí mne představa, že by mé dítě bylo postiženo tak, aby nestačila péče nás rodičů a my tak museli spoléhat na pomoc druhých, na solidaritu sociálního státu. Ještě více by mne ale děsilo, kdybych v takovém případě snad nemohl spolehnout na sociální stát a musel se více soustředit na popularizaci, na buzení emotivních vln nesoucí finance, že bych takto musel žadonit, prosit o pomoc, žebrat o soucit! Budit vlny soucitu právě pro mé dítě, na úkor těch druhých, nebo pro nějakou sociální skupinu, ve které by se objekt mé péče nacházel, na úkor skupin jiných. Dobře chápu takovou snahu rodin postižených, neodsuzuji je (sám bych se o to, v podobné situaci, jistě pokusil). Společnost ale přece nemůže dopustit, aby se sociální pomoc dávala selektivně, více těm, co hodně křičí. Morálka společnosti (hájící přece zájmy společnosti) by se měla od takové nesystémové pomoci distancovat.

Já vím, bojuji s větrnými mlýny. Ve spotřební době se větší mzda vyplácí bohužel těm, co více křičí, sociální dávky jdou také více těm, co se ozvou. Správné to ale není!

Sociální stát
Výsledkem staletí a snad i tisíciletí sociálního vývoje naší společnosti je sociální stát. A jakkoliv to, Vám i mně, smrdí levicovým smýšlením, onen sociální stát je ve skutečnosti produktem zejména západních demokracií, je to dědictví po předchozích generacích demokratických systémů! Mám na mysli takový sociální stát, co dle nejlepších tradic, morálky a hlavně rozumné úvahy pomáhal a pomáhá potřebným. Co rozhoduje objektivně, na principech ekonomické stability, na základě plánování rozvoje, plánování výroby i spotřeby. Dle toho stát přece má, snad spravedlivě, zabezpečovat všechny potřeby společnosti. Financovat obranu, investovat do vědy, průmyslu, zemědělství, zajišťovat dopravní infrastrukturu, podporovat zaměstnanost, školství, zdravotnictví, vyplácet důchody a také zabezpečovat sociální pomoc potřebným. To vše vzájemně souvisí a z hospodaření státu nelze cokoliv vyčleňovat! Jde to vše z jednoho rozpočtu. Stát se rozhoduje podobně jako každá domácnost, každá firma, každý ekonomicky samostatný subjekt. Kolik dá, na který účel, vyplývá až z analýzy toku financí, rozboru úplně všech příjmů a výdajů. Stát má mít a já věřím, že i má, na takové plánování a rozhodování aparát, má odborníky. Stát sociální potřebnost zvažuje, doufám, objektivně, bez krátkodobých vln, dmutých emocemi herců, zpěváků, či sportovců. Žádná dobročinná organizace oproti tomu nemůže, již ze své podstaty, plánovat výdaje ekonomicky rozumně, sociálně spravedlivě. Už prostě proto, že její ekonomika je postavena jen na prostém přílivu a odlivu darů.

Vyjádřil jsem svůj obdiv k myšlence sociálního státu. Mou představou byl ale stát více funkční, než ten, co máme dnes. Pokud tuto myšlenku, tento ideál, vůbec lze zcela realizovat. Zatím se to bohužel moc nedaří. Možná, že tak, jako nefungoval socialismus (kromě jiného, zde zjednodušuji) i protože jeho ideologie potírala jakoukoliv motivaci, nebrala v úvahu přirozenou snahu získat neoprávněnou výhodu tam, kde se jen dá, brala lidem svobody, možná stejně tak nemůže fungovat bezchybně ani další ideál – sociální stát. Lidská historie je plná cest k podobným ideálům, které ve svém skoronaplnění – nakonec vůbec nefungují. Stejně nereálné ideologické cíle stavěla v historii církev, staví si je dodnes společenské systémy celého světa. Přes všechny ty historické neúspěchy ale právě na cestě k těmto nenaplnitelným ideálům se kupodivu nacházela humanita, vznikala morálka hájící ne kořistnické cíle, ale spíše společný zájem.

Sociální stát dneška je bohužel už státem spotřební doby, doby nadprodukce, státem uspokojujícím přednostně zájmy křičících. Moc nefunguje, přiznávám. Jen si poslechněte zprávy a dozvíte se, kde kdo křičel, že chce více a tak to tedy rychle dostal, kde se nasypaly jaké dotace, komu se zvedl plat, protože měl prý doteď málo a my chceme právě onu skupinu (zrovna s dost silným hlasem) ve společnosti podpořit.

Sociální stát někdy mrhá penězi, nekontroluje dobře jejich čerpání, nechá se šidit, okrádat, parazitovat. Kromě jiných právě tou charitou, do které i stát sype značnou částku peněz. Namísto toho, aby si plnil svou povinnost! Jaká ostuda, jaké selhání! Stát postupně rezignuje na svou povinnost zajistit sociálně potřebné a přesunuje ji stále více na charitativní organizace. Ostuda a úpadek sociálního systému!

Přes všechny nešvary a nedůslednosti státu, přes to přese všechno, považuji za nesprávné přesouvat sociální péči ze státu na charitu. A že jsou takové snahy stále více patrné! Je to proti demokratickým tradicím, proti zdravé logice a zejména proti zájmům potřebných. Shledávám amorálním, nehumánním stavět pomoc sociálně potřebným na charitě, tedy na něčem, co je primárně založeno na popularizaci cíle. Nechci, aby se sociální péče privatizovala! Přece každá taková organizace, není-li současně také hospodářem, zodpovědným i za stav celé ekonomiky, (neplánujícím výrobu, investice, …), taková organizace bude svou spotřebu peněz přirozeně navyšovat nade všechny rozumné meze. Je to stejné, jakoby v manželství jeden vydělával peníze a ten druhý je jen utrácel, rozdával lidem kolem. Takový systém už zruinoval nejeden partnerský svazek! (Nechtěl jsem se dotknout právě vašeho manželství, věřte mi.)

Jen se zeptejte sociálně potřebných, zda by byli rádi omezili sociální příspěvek jdoucí jim od státu a nahradili jej charitou nebo dobročinnými sbírkami. Budou pak hlasitě bojovat a křičet, že: „To tedy ne!“. Oni moc dobře vědí, že stát je jistota, základ jejich přežití. Jen jsou rádi za každý bonus, který se podaří, zviditelněním bolesti, vyzískat navíc. Něco navíc oproti těm méně organizovaným, méně viditelným, méně lítost budícím. Schopnost vyvolat emoce dárců je dnes cenným kapitálem. Mezi potřebnými takto dokonce vzniká konkurence, soutěž.

Míra pomoci
V roce 2012 vlády rozvinutých zemí utratily na zahraniční pomoc 128 miliard dolarů. Zdá se to mnoho, avšak pořád to je jen 0.4% příjmů těchto zemí [Myths]! Válka v Iráku (rok 2003) stála přitom více, než všechna zahraniční pomoc za posledních 50 let! Američtí občané dle sociologických průzkumů odhadují, že na pomoc jde 25% federálního rozpočtu a říkají, že to je mnoho, že by se mělo dávat méně, okolo 10%. Přitom na zahraniční pomoc jde, z tohoto zdaleka nejbohatšího státu světa, jen 1% z onoho rozpočtu! Podobně se rozchází realita a představa i u nás. A zase – jako předtím, se měří jen vzhledem k příjmům či výdajům, zdaleka ne k bohatství.

Stejně bychom mohli srovnávat prostředky vynaložené na charitu a pomoc rozvojovým zemím s množstvím peněz, co se točí ve sportu, jakými disponují bankovní instituce, farmaceutické firmy, bohaté IT, či internetové firmy, nebo jiné segmenty hospodářství. Velké státy, velké firmy, bohatí lidé disponují neuvěřitelným bohatstvím, které by snadno vyřešilo veškerou potřebu mezinárodní pomocí, charity, sociální potřebnosti. Přesto tento zjevný přebytek bohatství přispívá na sociální potřeby jen velmi skrovně.

Ale dost příkladů ze zahraničí. Vždyť naše společnost je dostatečně vypovídajícím vzorkem. V roce 2006 firma ČEZ rozdělila na dobročinné účely 167 miliónů korun, v roce 2010 již 303 miliónů korun. ČEZ byl v těchto letech vyhodnocen jako filantrop roku. Přitom čistý zisk této firmy byl v roce 2006 28.6 miliardy a v roce 2010 téměř 47 miliard korun. Takže na charitu šlo v roce 2006 0.58% a v roce 2010 0.64% z čistého zisku. To jsem prosím jmenoval jednoho z největších dárců, snad největšího u nás. Ostatní firmy (až na výjimky) dávají na charitu mnohem méně. Absolutně i relativně. Jen si představte to obrovské množství peněz, se kterými manipulují banky (souhrnný čistý zisk za rok 2014 je 37.5 miliardy Kč), či velké farmaceutické firmy.

Správně by se mělo procento jdoucí na charitativní účely počítat z hrubého příjmu, ještě lépe z celkového majetku firem. Takto by ale procento bylo ještě mnohem, snad i řádově, nižší! (Hrubý zisk oněch firem, natož míru jejich majetku jsem ale, bohužel, jednoduše nikde nezjistil.) Nechci tvrdit, že by firmy dávaly málo, nebo že to jen ony by měly naplňovat podobně ušlechtilé cíle. Naopak, to je mravní povinností nás všech!

A pozor! Já dosud neřekl, že by státy, nebo bohaté firmy, nebo bohatí jednotlivci měli dávat více. Ani po Mirce, své kamarádce, jsem nechtěl, aby dávala více! To vůbec ne! Ani si totiž nemyslím, že by to tak mělo být! Jen jsem nechtěl, aby se pasovali do role morálně zodpovědných, jen na základě absolutní částky. Relativně to je totiž – nic moc! A také jsem nechtěl, aby nabádali ty chudší k větší spoluúčasti. Nemají na to totiž morální právo!

V následujícím textu si budu, leč jen zdánlivě, protiřečit. Firma ČEZ, banky i ostatní dávají na charitu vskutku málo, to jistě ano. Na sociální účely ale přesto dávají hodně! Jak to? Platí přece daně a sociální pojištění! I Mirka je platila! Takže vlastně již hodně přispěla. I já je platím, takže také přispívám. A snad tak činíte i vy, všichni. Vlastně tak zabezpečujeme tu nejdůležitější část sociální péče, totiž tu státní. A tak by to mělo být! Platit poctivě daně znamená spolufinancovat dílem, na kterém se společnost dohodla, tedy snad spravedlivě, všechny potřeby společnosti. Včetně oné sociální pomoci. Daně (a soc. pojištění) jsou tedy spravedlivý způsob výběru na sociální pomoc, alespoň zatím ten nejspravedlivější, jaký kdo kdy vymyslel!

Toto moje tvrzení, tento můj recept, je skutečným principem a mechanismem současné sociální pomoci všech civilizovaných států moderního světa.

Pokud někdo dá na charitu a odečte si to ze základu daně, byť dává cosi navíc, vlastně současně oslabuje základní sociální zdroj naplňování humanitních cílů – rozpočet státu. Vlastně ta procenta, co jsem u jednotlivých firem jmenoval – odráží částečně i to, o kolik méně šlo od nich do rozpočtu, o kolik méně plní, snad spravedlivé a moudré, sociální rozhodování státu. Ukazují i o kolik více dávají tyto firmy na nějaký pofiderní cíl, vyvolaný jen křikem těch, co mohou a umí křičet, těch co lépe pláčou, co lépe vzbuzují lítost, emoce. Zavádíme tím ruku trhu pro sociálně potřebné – každý má prý stejnou příležitost – rozškrábat si bolák a vzbudit větší soucit. Jak nehumánní! Běda těm, co křičet nemohou, jejichž hlas nikdo neslyší.

Rekordní dary na charitativní účely zaslali Češi v roce 2013. Celkem 4.1 miliardy korun od soukromých osob. (Jestli se Vám to zdá mnoho, tak titíž lidé jen za minulý rok vsadili 138 miliard korun na hazardu – státem podporovaném bláznovství! S čistou ztrátou 31.3 miliard korun! ) Ty 4 miliardy na charitu jsou ale jen ty peníze, které si lidé odečetli od základu pro výpočet daně, skutečná úroveň charitativních příspěvků u nás je asi trochu vyšší. Takže už to nejsou zas tak malé peníze, to už charitám stojí za trochu toho snažení!

Nicméně – jen jedna jediná firma v České republice, ČEZ, by lehce zvládla zaplatit všechnu charitu u nás, myšleno tu od soukromých osob. A byl by pokoj jednou provždy! Už by nikdo nemusel chodit po domech, sbírat vršky od PET lahví, bylo by dost stupidního zasílání DMS na kdejaký pochybný účel, kolem charity by se přestalo motat tisíce lidí a co hlavně – potřebným by se dostalo v míře dostatečné.

Všichni zaměstnanci, všichni poctiví lidé odvádí sociální pojištění, platí daně. Takže zabezpečují sociální stát! Tak by to mělo být, k takovému zabezpečení sociální potřebnosti se dobral zatím každý civilizovaný stát, jakkoliv se to pravicově smýšlejícím někdy nelíbí.

Rozpočet státu, to jsou z velké části sociální služby, spolu vše jeho hospodaření souvisí!!! Je to vše o prioritách ve výdajích a ty právě jen stát umí zvážit (jakkoliv ho můžeme kritizovat za selhání tu, či onde). Proč tedy vyčleňovat nějaké sociální drobné, chrastit jimi a říkat tomu Charita?! Pokud spočteme, kolik jde z rozpočtu státu na veškeré sociální účely, jsou proti tomu, jak onen sociální příspěvek zvaný Charita, jejímž je mimochodem největším přispěvovatelem zase stát, tak i všechny dobročinné sbírky zcela zanedbatelné! Jen se díky nim společnost a zejména takzvaní mecenáši, sponzoři, filantropové, fundraiseři, škrábou pod bradou, jak že jsou humánní, morální. Základem humanity je ale sociální stát!

Už jsem několikrát zmínil, že státy samy financují charitu. Takové tvrzení je třeba doložit! Našel jsem si proto výroční zprávu organizace Člověk v tísni, dokladující, že z darů jí v roce 2014 šlo jen pouhých 8% příjmů. Vše ostatní poskytly „nějaké“ organizace, ať už to byla OSN, Evropská komise, nebo náš stát. Nechci se hádat o procenta, rozhodně je ale tato organizace převážně financována z veřejných zdrojů. Podobně organizace Adra získává z darů jen okolo 42%, největší část jejích příjmů zase obstarávají veřejné rozpočty. Nejinak je na tom Červený kříž a ostatní velké charitativní organizace. Charita je tedy, z převážné většiny, placena opět z daní!

Popularizace cíle
Mnozí z lidí zdravých, ekonomicky silných hájí názor, že se o všechny své peníze umí postarat lépe než stát. Věřte ale, že běžný člověk není ani zdaleka odborníkem na sociální oblast, nerozumí problematice a snad právě proto se nechá tak snadno strhnout subjektivním názorem populární zpěvačky, příkladem sportovce, herce. A přispějí pak na charitu slavnou osobností doporučovanou.

Stále více se ukazuje, že nikdo dnes pořádně neví kdo že je ten nejpotřebnější. Komu by ty peníze nejvíce pomohly. Hledá se zoufale cíl dobročinnosti. Zodpovědnosti se, asi z nerozhodnosti či pohodlnosti, zbavuje už i stát a raději financuje – charitu. (Třeba Červený kříž.) Nikdo pak již nemůže stát kritizovat, jeho úředník jen pokrčí rameny: „To ta charita rozdělila špatně, to ne já“. Jednotlivci hledají zase vzor u populárních osobností. Firmy (třeba nedávno Telecom) podobně alibisticky dávají ono právo volby cíle většině, v tomto případě však – nevědomé mase. Je to hloupost, přesto tak ale firma pragmaticky a levně vylepšuje svůj vlastní image. V rámci akce Giving Pledge zase nerozhodnuté a tápající bohaté přesvědčují – jiní bohatí dárci, čímž se posílí právě jejich volba cíle. Jednoduše, objektivní zvážení všech pro i proti, správné rozhodování, spravedlivé rozdělování, není vůbec snadné.

Už jsem se, možná trochu necitlivě, dotkl zpěvaček a sportovců. Zdá se to ode mne být snad až nespravedlivé a zaujaté. Ony ale, ty charitativní organizace, dobře studují cíl svého útoku – manipulovatelnou masu. Vytipují jednotlivce, ne dost odolného, nerozhodnutého, náchylného k emocím, představí mu morální příklad – populární osobnost. Aby již dál sám nepřemýšlel! To ta populární osobnost prý ví, lépe než on, kam patří jeho peníze a kolik jich tam má dát! Takový manipulovaný člověk pak poslouchá ne odborníka na sociální potřebnost, morálním příkladem mu je někdo, často bez vzdělání, kdo umí jen takovou banální věc, jakou je populární zpěv, dobře hraje fotbal, hokej, nebo třeba umí jen interpretovat divadelní hry, předvádět věrohodně chování lidí (herec). Herec je na to asi nejlepší – přesvědčivě zahraje zadanou roli, ukáže soucit, lítost, … Jindy je nám rádcem v sociálních otázkách, jakýmsi fundraiserem, nebo organizátorem dobročinné sbírky dokonce jen hloupoučké líbivé stvoření, které zaujalo promenádou v plavkách a řečmi „O světovém míru“. Lidé, co se živí mozkem, tedy zapojují druhou signální, myslím kupříkladu techniky, vědce, analytiky, sociology, prostě „nudné“ odborníky, nikdo neposlouchá, za morální vzor nebere.

Ve skutečnosti se na slavné sportovce ani jiné populární skupiny nezlobím. Není lehké rezignovat na vzdělání a hned po základní škole, či ještě dříve, věnovat veškeré úsilí sportu (Některým snad křivdím – mají vysokou školu, nebo třeba i vojenskou hodnost majora, ale vždy jen „za sportovní zásluhy“. Ve škole byli totiž jen u zápisu a pak až na promoce, ze samopalu také ani nevystřelili!). Je to ale i tak od nich oběť a životní dřina. Nezávidím! Ani krásná, sotva patnáctiletá dívka, co se postaví, spoře oděná, před chlípné publikum a zavrtí pipinkou, nemá chleba lehký. Chce to silnou náturu, totiž stát se bezduchým exteriérem, stvořením krásným, sexuálním, avšak bez šance na uznání za chytrost, nebo za názor! Tedy až na oblast charity – krásní a hloupí jsou totiž implicitně dobří, že?! Zpěvačky, či herečky, ty rovněž nemají na růžích ustláno. Předstírat neustále nadšení, sdělovat světu, už po sté, nacvičené, umělé emoce, interpretovat moudré myšlenky jiných autorů. Dejte pokoj, to bych dělat nechtěl! Nic jim nezávidím! A hodlá-li je za to společnost dokonce obdivovat – přeji jim všem tu slávu!

Pokud bych chtěl někdy poradit, Jak nejlépe kopnout do balónu, nebo Jak se líčit, Jaký účes zvolit, Jak se tvářit na pódiu, ale snad i Jak se prezentovat, Jak se nejlépe probrat několikanásobným milostným životem, takovou radu klidně budu hledat právě u této populární části populace. Ale jestli potřebujete pomoci v řešení sociálních otázek, hledat radu u této malé skupiny obyvatel je, mírně řečeno, nerozumné. Tato skupina slavných má k sociálně potřebným, k sociální spravedlnosti, skutečně daleko. Potřebuje se jen zviditelnit, být emotivní, mít lidskou tvář a k tomu se jim charita náramně hodí!

Myslíte, že přeháním, že to je ode mne nekritické až nenávistné? Tak jen zvažte následující příklady a uznejte sami, jestli se chovají jak ony populární osobnosti, tak také bohužel my sami, rozumně nebo spíše – stupidně.

„Fotbalista Rosický prodává veřejně své kopačky a výtěžek posílá na charitu.“ Proboha proč? Neuvěřitelné množství peněz získává charita prodejem zpocených svršků gladiátorů moderní doby! Takže šílenství zvané vrcholový sport, odčerpávající nesmyslně peníze od lidí i ze státního rozpočtu, bezmyšlenkovitě je přerozdělující, dotuje nakonec charitu. Společnost se buší do prsou, jak přispívá na charitu a ve sportu se přitom peněz točí řádově víc, než by stačilo na úplný sociální smír, na veškerou sociální potřebnost! Ostuda! Co kdybychom dále neblbli a dávali na vrcholový sport méně? A o to více pak přispěli na sport mládeže, podporovaný kdysi státem a dnes tak skomírající. Ještě mnoho by i tak zbylo sociálně potřebným. Rosický i ostatní by si mohli dresy i boty ponechat.

Běh pro charitu je další způsob jak „vydělat peníze“. Taková blbost! Přece tím, že někdo uběhne nějakou vzdálenost se rozhodně sociálně potřebným nijak nepomůže. Přesto se organizují podobné akce s cílem vytáhnout peníze z lidí, popularizovat konkrétní cíl charity. A smutné je, že se jim to daří. Společnost to sežrala i s navijákem.

Nedávno proběhla dokonce akce, kdy se slavné osobnosti polévaly (samy sebe) vědrem studené vody. A že se tím snad nějak pomáhá sociálně potřebným. Opravdu? Myslel jsem tehdy chvilku, že se ti lidé zbláznili. Oni jsou ale jen snadno ovlivnitelní, rádi se cítí být součástí něčeho, jsou konformní s hlučnou menšinou. S tou skupinou hlasitě ve sdělovacích prostředcích své stupidní činy demonstrující, exhibující. To nějaký chytrý kreativec charity s tou myšlenkou přišel a já se už děsím, co zase vymyslí příště. Neboť akce u velké části společnosti uspěla! Děsivé!

Četl jsem nedávno, jak někdo daroval velkou částku peněz na charitu jménem právě narozené britské princezny. Darovat něčím jménem na charitu se stává módou – pro mne to je ale nepochopitelné. Proč proboha někdo něco takového dělá? Kdo z toho co má, proč to ten někdo nedá vlastním jménem? Nechápu! Podobně mé dceři nějaký její kamarád dal pod stromeček Dárkový certifikát organizace Člověk v tísni. Proč jí jej daroval? Co z toho má dcera má?  Nic! Jen ví, že ten někdo přispívá na charitu a chlubí se tím. A právě o to jde! Přispět na charitu tiše a neslyšně to v dnešní době nikoho nezajímá. Takhle darovat a být u toho vidět, to už je jiné kafe, po tom kdekdo skočí.

Dobročinné koncerty jsou velmi častým způsobem, jak získat peníze. Zpěvák či muzikant se jich účastní proto, aby získal pověst dobročinného, chápajícího umělce. Zištně!

V rámci dobročinné sbírky byla organizována adopce píšťal u varhan v kostele. „No teda! To bych určitě chtěl adoptovat. Jak výhodné by to bylo pro tu píšťalu samotnou i pro mne!“. Stejně nesmyslně se adoptují zvířata v ZOO, ale také stromy v Lednickém parku! Za extrém považuji nedávno realizovanou akci „Adopce schodů na rozhlednu“. Taková blbost!

Sběr vršků od PET lahví je další „podařená“ akce. Copak má smysl, když lidé obchází své známé, organizují sběr vršků pro Nikolku, pro Petříka, či pro koho to jiného, když se do akce zapojují školy, školky, skautské organizace? K čemu to všechno? Nikdo nepátrá po ekonomické stránce této akce. Po pozadí. Sběr vršků je totiž někým organizován, je dotován nějakou institucí, která vršky vykupuje za nadstandardní cenu. Žádné soukromé firmě by se totiž nevyplatilo sbírat takto po domech, kus po kusu, surovinu pro výrobu. A hlavně: Lidé, co sběr organizují, co se sami zapojují, by jistě byli, za zlomek doby potřebné ke sběru, schopni vydělat jinou svou každodenní prací mnohem více peněz, odvést daně, zabezpečit smysluplně sociální potřebu státu. Jen by to nedostal nikdo konkrétní, jen by se na organizaci nikdo nezviditelnil, nepřiživil. Ekonomicky to je přece blbost!

No, i když, …, to jsem zase přemýšlel tou starou ekonomickou logikou, tou z minulého století! Já vím, už jsem si to v hlavě srovnal: Ve spotřební době vlastně lidská práce není již téměř potřebná! Lidé dostávají mzdu mnohdy jen za to, že jsou zaměstnaní. Jejich práci nikdo nechce. Peněz je v ekonomice nadbytek! Tak jim dejme další šidítko ve formě nesmyslného sběru kaštanů, víček od zavařenin, nálepek v čokoládě, nebo třeba víček od PETek. Zapojí se, rozvíří se emoce, upozorní se na palčivý problém. Na to je přece každá blbost dobrá. Kdo hodně křičí, nakonec hodně dostane. Je nová doba!

Je jednoduše potřeba, aby bylo vidět, aby bylo slyšet. Neboť o kom se neví, nic nedostane! Fenomén spotřební doby takto vysvětlí každou z mnou jmenovaných akcí. Rozumím tomu, chápu motivaci organizátorů, přesto tyto akce dál považuji za amorální hlouposti!

Pokud by mé dítě trpělo nemocí vyžadující drahou léčbu a já musel pro jeho přežití organizovat sběr nějakých blbých vršků od PETek, samozřejmě bych to ale také udělal! Jen bych si přitom připadal jako hlupák! Myslím, že i sami sběrači vršků se na samém začátku divili a ptali po smyslu. Když ale nedostali odpověď, tak to holt vzali tak, jak to je. AD MAIOREM DEI GLORIAM!

Problém zásluh
Dávat štědře na charitu se považuje za morální, humánní. Dokonce mnozí organizátoři charity, kupříkladu Missky zřizující veřejné sbírky, se představují jako lidé velkých zásluh. Ti, co prožili svůj život naplněný ne vlastní prací, ale jen pomocí druhým, mají prý mít slávu a obdiv nás všech. S tím ale nemohu souhlasit! Podobně jako Antoine de Saint-Exupéry se domnívám, že obdiv a uznání má sklízet v prvé řadě smysluplná tvořivá činnost. Ti, co vytváří, jsou hodni obdivu! Ačkoliv dnešní společnost už jim mnoho netleská. Až do druhé skupiny řadím ty, co pomáhají druhým vytvářet. Ty další, co se starají o chudé a nemocné, asi také společnost potřebuje, v míře, kterou si může dovolit, pro kterou se rozhodla. Avšak k těm, co jen přerozdělují finance, co vybírají od jedněch, aby dali druhým, co se tváří, že nejlépe vědí, kam směřovat pomoc a dělají si z toho všeho profesi, k takovým úctu nemám pražádnou.

Ano, a pak je tu ta skupina zdravotně nebo mentálně postižených, sociálně slabých, jednoduše všech těch potřebných. Těžký osud je postihl, život je mnohdy krutý. Někteří si i zaslouží obdiv za to, jak statečně nepřízeň osudu nesou. Ale copak zaslouží vážnost společnosti více než ti, kteří mlčky tvoří, statečně pracují, živí své děti, nezištně platí daně a přispívají tak ještě na sociální účely? Bez jakéhokoliv viditelného uznání společnosti? Podle mne ne! Na těch sociálně potřebných přece společnost stavět nemůže. Naopak, to ti co pracují, měli by získat větší uznání společnosti! To jsou mí hrdinové a měli by to být i ti vaši. Namísto toho ale charita a spolu s ní kolaborující politici, populární osobnosti, novináři, televize, ti všichni raději ukazují sílu a odvahu právě jen těch postižených, těch na sociální pomoci závislých. Hledají a nacházejí u nich příběhy o statečnosti, hrdinství, lidskosti. Proč? Budí totiž emoce, získávají soucit, pocit sounáležitosti. Jejich cíl je ale zištný!

Mecenáš, sponzor, filantrop je u mne hodný obdivu jen pokud sám tvořil a tvoří, pracuje na vyšším cíli a jen jako vedlejší důsledek svého zbohatnutí přispívá potřebným. (To sedí i na přítelkyni Mirku. Za to ji chválím.) Obdiv má však také, jen je-li jeho pomoc tichá a neslyšná, pomoc paušální, systémová, zcela ignorující jeho vlastní zájmy. Kdo peníze nakradl a teď si kupuje svědomí, kdo bohatství jen zdědil, či zbohatl bez zásluhy, také ale kdo peníze používá cíleně pro potřebné jen ze své zájmové skupiny, může dát kolik jen chce, přílišnou morální zásluhu bych mu za to ale nepřipisoval.

Nadace bohatých
Hledal jsem na webu, kdo vlastně všechny ty charitativní nadace vlastní a vede, kdo je v pozadí. Motivem mi bylo prohlášení jednoho z významných českých politiků, říkejme mu zde třeba smyšleným jménem Bureš, že stamiliónové prostředky, neoprávněně a nezákonně získané jeho firmou ze státního rozpočtu, klidně převede na charitativní účely – ale pozor – na svou vlastní nadaci! A hele – že by nebyl sám kdo vedle velké, úspěšné firmy udržuje i vlastní nadaci? Že by tedy vlastnit a kontrolovat charitativní nadaci bylo pro bohaté firmy nějak výhodné? Že by to byl jakýsi způsob optimalizace daní, způsob udržení financí doma pod střechou, nebo snad i způsob jak své zájmy promítnout do cílů charity? Šel jsem namátkou po nejbohatších v této republice [Forbes]. Petr Kellner – The Kellner foundation, Andrej Babiš – Nadace Agrofert, Radovan Vítek ??, Karel Komárek – Nadace Proměny, Pavel Tykač s manželkou – Women for Women, Zdeněk Bakala s manželkou miss ČR Michaelou Maláčovou – BakalaFoundation, Marek Dospiva – Nadace Táta a máma, Tomáš Chrenek – Agel, Daniel Křetinský – Nadační fond AC Sparta. Také jsem již zmínil největšího mecenáše mezi firmami – ČEZ. Ano, tato firma ale je zřizovatelem a největším dárcem Nadace ČEZ, přes kterou až teprve peníze rozděluje. Podobnou nadaci vede třeba Ivo Valenta, šéf firmy Synot, tedy největšího provozovatele legálního hazardu u nás – Nadace Synot. A mohl bych pokračovat. Ti nejbohatší tedy dávají na charitu adresně, cíleně. Zabezpečují tak pochopitelně zase jen a jen své zájmy a představy.

Pro následující odstavec nemám sebemenší důkaz, přesto se nemohu zbavit pocitu, že charitativní peníze se prostě používají účelově. Můžete totiž, přes Vámi kontrolovanou nadaci, poslat nezdaněné peníze ve prospěch kohokoliv. Svého zaměstnance, svého dodavatele, či odběratele. Třeba tak, že škola, ve které studuje něčí syn dostane od nadace finanční dar, něčí dcera je vyslána na sponzorovaný studijní pobyt v zahraničí, nemocnici v blízkosti něčího bydliště koupí nadace drahý přístroj, popřípadě nadace zafinancuje vybudování komunikace zrovna k něčí chatě (a to se pořád držím moc dole – přemýšlím v drobných, ne jako miliardář). Vám spřízněná firma může také klidně přispět na Vaši nadaci, aniž by to kdokoliv považoval za korupci, za  finanční propojení obou firem. Navíc se peníze přes mezistupeň nadace morálně čistí! Nikdo z obdarovaných už nebude dále spojován s miliardářem, jenž zbohatl třeba i nečistými praktikami, získal peníze nezákonně, nebo kupříkladu z hazardu. Velmi chytré! Dosáhnete svého záměru s použitím cílených dotací, nakloníte si veřejnost, získáte sociální klid. Pro velké firmy zcela nezbytné.

Redistribuce
Řešení domácích sociálních potřeb tedy má řešit a řeší přednostně stát. Jsou však situace, kdy na to nestačí. Právě tehdy mezinárodní charita vyrazí do útoku na peněženky majetných. „Je třeba někdy pomoci jinému státu, neboť tento trpí tsunami, deštěm (povodněmi a následnou neúrodou), sluncem (suchem a neúrodou), větrem nebo válkou!“. Nic z toho nezlehčuji! Vážné situace mohou nastat, vyžadující netradiční řešení, ba někdy i pomoc zvenčí.

Přesto nechápu, proč by měla podobné situace řešit právě charita. Copak onen postižený stát nemá dostatek peněz? Myslím, že ano, jen je uvolnit! Podobně nerozumím, proč by měl jeden stát posílat jakékoliv finance státu jinému na řešení katastrof. Pro takové situace snad existuje, pro ty chudší země, Světová banka, která by měla ihned poskytnout bezúročnou půjčku postiženému státu. Ta naše největší pomoc potřebným je právě v tom, že státy jsou členy takových organizací, které mezinárodní banku zřídily a provozují. Právě pro podobné účely (kromě jiného).

Mimochodem: spousta mezinárodní pomoci se právě přes víceméně bezúročné půjčky realizuje. Jen škoda, že Evropské státy se možnosti půjčit si v zahraničí naučily zneužívat. Zadlužení ČR je toho důkazem. A vzniká nám paradoxní situace: Když teď přijde někde ke katastrofě, naše zadlužená země (splácející dluh s masným úrokem), posílá peníze darem postižené zemi, aby se ta nemusela bezúročně zadlužit u Světové banky! To je pro mne logika naruby!

Ale já vím, já to chápu, vždyť peníze jsou jen lístečky, které se když tak kdykoliv v případě potřeby dotisknou. Posláním peněz někam jinam neposíláte část ekonomiky, neposíláte schopnost vyrábět, posíláte jen jakýsi nárok na spotřebu! A pokud ti druzí spotřebovávají, trochu pak snad spotřebují i naše nadvyrobené zboží, dostanou ho i od nás, zvyknou si jej od nás brát, později již za peníze, i naše ekonomika se tak rozproudí. Peníze se musí točit! Ekonomika postavená na důvěře musí pomáhat, aby důvěru neztratila!

Jaký má však smysl aby naše země posílala charitativní dary do Japonska, jedné z nejbohatších zemí světa? To opravdu nevím. Naše peníze tam rozhodně nepotřebují!

Vzpomínám také na tsunami v Thajsku, kde bohužel zemřelo také mnoho lidí. Ale copak Thajsko byla zas až tak chudá země? Copak by to tehdy finančně nezvládla? Nebo jí snad Světová banka odmítla půjčit? Proč mezinárodní pomoc nespočívala jen v investicích, v půjčkách, třeba i od jednotlivých států nebo firem?

Pokud snad i jejich ekonomika přestala katastrofou zcela fungovat a bylo třeba rychle dodat nějaké zboží, i to šlo řešit nákupem za peníze z bezúročné půjčky, kterou by si Thajsko vzalo!

Řeknu Vám proč že se to neřeší půjčkami: „Protože by ty naše půjčky nikdo nechtěl! Oni nechtějí peníze, co by museli vracet! Dárců je příliš mnoho a všichni chtějí proniknout na tamní trh. Darem se otevře cesta a pak, později, už proudí zboží dál.“.

Katastrof je ve světě plno. Jednou jsou povodně v České republice, jindy hoří les v Itálii, o chvíli později je jinde pohroma. Pak nespravedlivá válka (to bylo redundantní, neboť každá válka je nespravedlivá) zpustoší nějakou zemi. Peníze „pomoci“ se přelévají sem a tam. Já na bráchu, brácha na mě. Spotřební doba vyžaduje, aby se generovaná nadprodukce utrácela, „peněz je dost, nalejme je klidně do darů, třeba nám pak v nouzi také někdo něco dá!“

Snad jen pomoc požárníků vyprošťujících postižené, psovodů, lékařů, prostě pomoc záchranných jednotek je něco, co jako mezinárodní pomoc při katastrofách nikterak nezpochybňuji.

Dar jako dotace
Bohužel každý dar postiženému státu je něco stejně špatného, jako jsou i dotace. Vždyť i za almužnu si mnohý žebrák nekupuje jen jídlo – kupuje si také chlast! Sociální příspěvky jsou často podobně zneužívány, rozkrádány. Dobročinné dary postiženým zemím se až z 80% ztrácí již po cestě. Že by to byl základní motor organizátorů a podporovatelů zahraniční charity – zkorumpovat, podrobit, rozkrást?

Na místě samém navíc dary vyvolávají silný gradient koncentrace bohatství. A jak už jsem popsal ve svém předchozím příspěvku, je-li někde něčeho moc, nahrnou se tam „prosíraví“ lidé s nataženou dlaní. Stejně tomu bylo po tsunami v Thajsku. Podle oficiálních nezávislých hodnocení charitativních akcí, naše nezištná pomoc zcela nabourala Thajskou ekonomiku, mnozí lidé z vnitrozemí se začali stěhovat na zničené pobřeží, neboť tam se rozdávaly peníze! Tedy to, co z nich cestou zbylo.

Dotace i dary jsou pro rovnovážnost ekonomiky vždy těžkou ranou. Věřte, že za peníze z darů se pořizují zcela jiné věci, než by byly bývaly pořízeny, platili-li by si obnovu Thajci sami, tedy z rozpočtu vlády (jakkoliv nemám iluze ani o její poctivosti). Ta by ale věc alespoň naplánovala, přidělila rozumně, objektivně, nezaujatě, s rozmyslem, s ohledem na jiné sociální potřeby, na ekonomiku, demografický vývoj, na budoucnost. Dary mezinárodní pomoci se naopak rozdělují téměř vždy bezmyšlenkovitě, více tomu, kdo křičí, plánování nebo budoucnost zde nehrají pražádnou roli. „Peníze se musí rychle vyčerpat, aby přitekly další. Nejhorší je, pokud se ušetří!“.

Stejně tomu bylo u nás s dary za studentské revoluce – zažil jsem to, jako jeden ze studentských mluvčích. Ani tehdy jsem se nebál říkat nepříjemné věci!

Nejinak tomu bylo na Moravě za povodní – také jsem to zakusil, jako člen postižené rodiny. Peníze i věcné dary se v regionu často bez rozmyslu promrhaly!

Zodpovědnost dárce
Myslím také, že dárce je zodpovědný za dar. Je třeba, aby si každý uvědomil, koho a jak obdarovává. Nejeden bezdomovec umrzl v opilosti, protože dostal, namísto oblečení nebo potravy, prachsprostě peníze. Stejně tak naše finanční i věcné, štědré dotace nabourávají křehké pletivo hospodářských vztahů. Představte si, že do země, kde sotva přežívá jakýs takýs textilní a oděvní průmysl dovezete spoustu charitativního oblečení – pro každého zdarma k mání. Textilní a oděvní průmysl té země dostal právě od Vás těžkou ránu, lidé v něm zaměstnaní začnou dělat něco jiného. Dovezete-li obuv zdarma, potraviny zdarma, nové technologie, někomu určitě pomůžete. To ano. Jiný ale, někdo závislý na místním odbytišti, ten kdo byl dosud oporou místní ekonomiky, může svou živnost zavřít. Každá změna je pro jedny zmar, pro druhé příležitost. Darem, či dotací, se ale pomáhá jen a pouze pro danou dobu, nic dobrého se tím nezakládá, nezačíná. Nepodporuje se výroba, nestaví se budoucnost, ta se spíše kazí – jednostrannou podporou spotřeby. Budoucnost si totiž musí postavit ten stát, ti lidé, to hospodářství. Zvenku to nejde! Copak můžete za někoho vystudovat vysokou školu, copak se někdo stane inženýrem, protože za něj někdo něco spočítá? Boty nebo oblečení se nenaučíte šít, pokud vám je někdo do země doveze. Jakékoliv řemeslo se dotací nenaučíte! Ani nezískáte stabilní zaměstnání a plat, když vám jen někdo dá charitativní finanční dar!

Naopak, mnohý obdarovaný se stává méně nezávislým, přestává být samostatným.

Také dáváme humanitární i ekonomickou pomoc často i tam, kde by jinak lidé bez pomoci ani nemohli žít, do regionů životu tak nepříznivých, kde je neúroda běžnou věcí, kde jsou nebezpečné nemoci, nepříznivé klima. Díky takové nemoudré pomoci se tamní společnost silně rozroste, ať už uměle zvýšenou porodností, nebo přílivem „nastavených dlaní“. A o příští neúrodě je problém o to větší. V Africe jsou proto již dnes území, která jsou zcela závislá na další a další pomoci mezinárodního společenství. Proč to neřeší místní vláda, po tom nikdo nepátrá, nikdo na to netlačí. Dotacemi jim ale ubližujeme, bráníme totiž přirozenému osidlování oblastí pro hospodaření vhodných a ponechání těch neobhospodařovatelných ladem.

A ještě jedna věc souvisí se zodpovědností. Dáte-li dítěti peníze třeba na obědy, kontrolujete, zda si nekoupilo namísto oběda brambůrky a kofolu? Já tedy ano. Tak je správné darovat – moudře, cíleně a s možností kontroly, dohledu, sankcí či trestu v případě zneužití. Charita je téměř zcela bez těchto nástrojů. Ani mezinárodní pomoc formou darů neumí využití kontrolovat. Proto se tolik ztrácí po cestě, proto se tolik mrhá v místě určení.

Kdysi jsem měl spor s Mohammedem Ovaisem Ghafurem, mladým inženýrem z bohaté keňské rodiny. Studoval na univerzitě v Kanadě. Po krátké diskusi na téma, odkud pochází a jak se v jeho zemi žije, z něj začala prýštit nenávist k západnímu světu, jako ke strůjci veškeré chudoby jeho země. Tvrdil, že to západní svět je zodpovědný za vytvoření hranic, bránících pasteveckým kočovníkům žít jako dřív, že naše léky, naše technika, naše civilizace nabouraly rovnováhu v jeho zemi. Že západní státy musí teď situaci v Keni řešit, neboť ji způsobily. Rozčiloval se, že z jejich země bohatnou jiní. No nevím, jeho otec prý nakupoval vrtulníky pro vládu, mohl si dovolit platit za studia v Kanadě – asi tedy moc chudý nebyl, přesto ale takový názor v těchto zemích nemá Ovais sám. A možná, že naše expanzivní a dravá koloniální ekonomika opravdu napáchala škody. Zcela jistě naše „pravdou a láskou nabité zbraně“, naše mezinárodní pomoc prostřednictvím „spravedlivého bombardování“, také zanechaly v mnohých zasažených zemích jisté škody. Dotacemi a dary ale tyto sanovat nepůjde, ekonomiku takto nepozvedneme!

Dotace a dary jsou jen novodobá kolonializace. Jde o potlačení produkce, o narušení místní výroby, vnucení spotřeby našich hodnot, našeho zboží. Nepomáháme tak jim, pomáháme sobě! Možná to je dokonce sám cíl oněch darů, totiž vnucením hodnotového žebříčku potlačit nesouhlas, odpor. Rozumím tomu, ale nesouhlasím. Dary se jen generuje další nespokojenost! A dovolte – na to já dávat nechci, to je vyhazování peněz. Stát či charita možná má nadbytek – potřebné peníze si kdykoli natiskne nebo vybere od dárců. Já ale musím hospodařit jen se svým platem! Takže mne do toho netahejte!

Charita jako politická síla
Ano, není to plácnutí do vody. Charita se zapojuje také jako názorová skupina a ovlivňuje již dění v tomto státě. Dokonce projevuje politický názor! A vyjadřuje se i k věcem, jako je třeba zákon O prostituci. Co je jí po tom?!

Kdo má na charitě zájem
Proč stát nechce sám plnit povinnosti sociálního státu? Možná proto, že pokud alespoň část přesune na firmy, na lidi, ubude mu práce a také – oni to pak zaplatí ze svého. Sice si někteří o to sníží základ daně, mnozí ale platí charitu ze zdaněných, čistých peněz. Stát na tom tedy vydělá. Potřební dostanou, někdo přestane křičet a státu zůstane více. Je to vlastně nepřímé a nepředepsané zvýšení daní.

Samozřejmě také charity i organizátoři dobročinných sbírek mají primární zájem na tom, aby se v tom pokračovalo. Možná i někteří věří, že to má smysl. Většina ale asi jen netuší, co že by jiného v životě dělali. Neumí tvořit, být prospěšní prací, proto tedy alespoň tvořit pomáhají druhým. A dělají z toho bůhví co! Jedno totiž tyto skupiny nemakačenků umí dobře: popularizovat, zviditelňovat, hlásat. Zdánlivě jim jde o druhé, avšak obživu, ale i slávu, morální uznání, úctu společnosti získávají právě oni! A pak tu máme ještě onu nezanedbatelnou skupinu těch, co v této branži z dobroty lidí prachsprostě tyjí!

Zájem na charitě mají i novináři, televize, sdělovací prostředky. Vždyť zejména na komerčních televizích je charity plno. Emoce totiž prodávají! Charitu proto novináři organizují, na charitě bohatnou, na její popularizaci, na jejích emotivních story.

Politici používají sociální charitativní apel jako mobilizační prostředek, jako nástroj propagandy, způsob utužení poslušných soukmenovců. Je to pro ně volební, reklamní, propagandistický nástroj.

Reklamní agentury jsou také pro. Dobře si totiž mastí kapsy ze zakázek. Reklama charity i dobročinných sbírek je profesionálně zpracovávaným materiálem. To nedělá amatér zadarmo, věřte mi.

Slavné osobnosti, politici musí hrát s. Kdo z nich by prohlásil, že charita je přebujelá a nemá moc smyslu, nebo by ji třeba jen kritizoval, jako to teď činím já, bude vzápětí osobnostní, či politickou mrtvolou.

K charitě se přidávají, alespoň slovně, mnohé firmy. Emotivnost, sounáležitost – to vše prodává. Když to zákazník chce, tak mu to dej! Image firmy je nade vše! I proto se organizují soutěže o největšího filantropa. Procentuálně, vhledem třeba k majetku firmy, je jejich příspěvek zcela zanedbatelný, je k smíchu, ale nikdo se tomu nikdy nevysměje.

Další, kdo má na charitě zájem, jsou lidé, kteří nevěří státu, že dobře plní svou sociální roli. Dávají proto ze svého. Tam, kde chtějí, aby pomoc šla. Alespoň něco si pak z daní odečtou. Chápu jejich motivaci, chápu proč tak činí a nekritizuji to. Mají na to právo. Z mnoha výše uvedených důvodů tak ale já sám činit nehodlám.

Postup
Pátral jsem, zda je má kritika oprávněná, zda nejsem s podobnými pochybnostmi o charitě osamocen. Studoval jsem proto internetové zdroje a materiály dobročinných uskupení. Studoval jsem i opačné názory. A že jich na internetu bylo! Charitativní organizace totiž pečlivě studují psychologii, sociologii. Učí se manipulovat, ovlivňovat, přesvědčovat. Na internetu jsou analýzy příčin, proč že lidé charitu někdy odmítají, jsou tam i návody jak postupovat, aby byli pochybovači přesvědčeni.

Charity podle návodu vytyčí cíl a postaví jej na oči všem, najmou slavnou osobnost pro jeho propagaci, jako morální příklad. Pak udělají success story, tedy jak že se to někde povedlo a jak to tedy má smysl. Anebo naopak, svedou neúspěch na nedostatek peněz, a že jich tedy třeba získat více.

Dobročinné organizace studují, proč lidé nechtějí dávat na charitu a snaží se je oblafnout. Všimněme si některých jejich postřehů. Myslím, že se velmi ztotožňují i s těmi mými.

• Lide dávají více, pokud se identifikují s darovaným, méně pokud je neidentifikovatelný, přestože by tím mohli zachránit více lidí.
• Lide dávají méně, pokud si myslí, že dávají sami – že ti druzí nedávají. Smysl pro spravedlnost?!
• Parochialism: Lidé dávají více na to, co je blíže jejich domovu, co můžou cítit. Když vidí výsledky, dají více!
• Jakmile se mluví o penězích, lidé chtějí méně dávat. Více raději pomáhají.
• Lidé rozptylují zodpovědnost. „Třeba pomůže někdo jiný.“.
• Futility. Lidé pomáhají více, pokud jejich pomoc procentuálně pomůže více. I když absolutně to více není. Třeba když pomůžou snížit nemocnost o 20 procent, i když se jednalo o nemoc jen málo rozšířenou. Dají tehdy více, než pokud by měli pomoci třeba miliónu lidí mít trochu méně hlad.
• Dárci nedávají dost, neboť se obávají, že penězi se plýtvá – třeba na byrokracii.
• Dárci nedávají dost, neboť se obávají, že peníze způsobí nerovnováhu.

Ano, mnohdy nesprávně lidé uvažují o potřebnosti, o způsobu krytí sociální pomoci. Takto uvažují, neboť jednoduše neumí zvážit širší hlediska. Další důvod proč to vše nechat na odbornících, na státu. Ne ale na charitě, ta s těmito lidskými vlastnostmi kreativně pracuje tak, aby získala od dárců co nejvíce.

Jiný zdroj uvádí trochu jiné příčiny, proč lidé odmítají nejčastěji dávat:

• Odmítnutí zodpovědnosti. „Nemám dost peněz, abych mohl dávat na charitu“.
• Odmítnutí potřebnosti, nebo smyslu daru. „Můj příspěvek neznamená žádnou změnu. Všechna charita v Africe ničeho nedosáhla, jsou tam milióny trpících!“
• Odmítnutí zaviněním. „Nikdo nemusí být bezdomovcem, kolem je spousta pracovních příležitostí“
• Odmítnutí příkladu dárců. „Jaké právo mají populární osobnosti říkat nám, abychom přispěli? Samy by měly dát ze svých miliónů“
• Apel na vyšší zájem. „Mou prioritou je snad starat se o rodinu, charita začíná doma!“

Opět pozoruhodně trefné. Sám jsem některé z motivů již výše diskutoval. Některé ze zde uvedených důvodů jsou ale vskutku hloupé a já se s nimi neztotožňuji.

A ještě jeden zdroj varuje:

• Nedávejte na charity populárních osobností a sportovců, unikají na daních, platí právníkům, reklamním agenturám a jen malý zbytek doputuje k potřebným.
• Dolar utracený blízko je lépe využit. Pokud putuje dál, více se z něj cestou ztratí.

Je evidentní, že charity dobře rozumí podstatě smýšlení lidí, můj článek je nepřekvapí. Umí se s takovými názory vypořádat, potlačit je, překonat. Vždyť ono stačí, aby se nějaká populární osobnost na veřejnosti, u příležitosti propagace charity, poléla vodou a kolik bude ihned positivních ohlasů, kolik bude následovníků! Oproti tomu tento můj článek sotva kdo dočte, můj hlas téměř slyšet nebude! Vždyť také koho by zajímala kritika! Lidé nemají rádi špatné zprávy. Informací, že někde je něco špatně, je už na trhu informací přespříliš.

Sponzorský dar
Sponzorský dar, tato motivující, talent podporující dotace, je v podstatě bohužel stejná jako ostatní charitativní dary. Vidíme sponzory ve sportu, ve vědě, v umění. Tam všude sponzorství pomáhá, bohužel vždy jen selektivně. Sponzorský dar je volbou, která jedny pozvedne, dá jim křídla, rozmach, rozlet, finanční bezstarostnost. Druzí pak, ti s menším talentem, nebo jen ti, na které se prostě pozornosti nedostalo, mají o to větší handicap. Ano, každá dotační volba je selektivním posunutím startovní čáry, je to vždy jakýsi zásah do spravedlivé soutěže. Život ale není spravedlivý, volba vždy existuje, třeba jen volba těch, co produkty talentů konzumují. Nadšený, nekritický obdiv mas k pouze líbivému umění vede až k tvorbě kýče. Jindy zase veřejnost naopak neumí skutečný talent pochopit – a ten pak zanikne bez užitku.

Sponzor je snad člověk osvícený, znalý věci. Jeho cílená pomoc pak je zásahem podobným, jako je hojivá náplast, jako blahodárná zálivka a hojnost světla. Na nezdravou a neduživou konkurenci působí osvícený sponzorský dar jako šlechtitelský řez, jako odstřel zvěře nemocné či geneticky slabé. Leč ne každý sponzor jest osvícen, mnohdy je to bohužel pouze zbohatlík, který takto realizuje sociální pomoc dle svých, zájmy řízených, morálních hodnot. Nemaje vlastního, informovaného názoru, slyší a řídí se křikem potřebných, jejich schopností sebe prezentace.

I já si troufl o sponzorství na svých stránkách požádat. Je v tom rozpor? Je morální takto charitu, dobročinné dary a také sponzorství kritizovat a pak se o ně sám jinde hlásit? Možná. Přesto jsem ale své kritické názory musel ventilovat, i za cenu ztráty přízně případného mecenáše.

Skutečná charita
Mnoho jsem v tomto článku kritizoval charitu. Nebylo ale mým přesvědčením, ani zájmem, charitě ublížit, zabránit její veskrze smysluplné činnosti. Chtěl jsem kritizovat jen nešvary s ní spojené, prohnilost morálky naší společnosti, kterou pak charita cíleně využívá. Vnést trochu skeptického a snad i zdravého rozumu do té záplavy emocí, pocitů sounáležitosti, hloupého kolektivismu, nespravedlivé popularizace, ….

Nejsem proti charitativní pomoci sociálně slabým. Proč by někdo, kdo má přebytek peněz, nedal jejich část potřebným? Proč by někdo potřebným nepomáhal? Tato lidská pomoc, solidarita, soucit jsou neoddiskutovatelně potřebné. Jsou dokonce i takové charity, které ani prostředky nemrhají, zjistěte si to zde. Jsou i dárci, co pomáhají nezištně, bez ohledu na své zájmy, paušálně, tiše, bez následné sklizně slávy. Někdy to jsou církve, jindy prostí lidé.

Ano, sám jsem rozhodně pro pomoc sociálně slabým. Primárně ale prostřednictvím daní, sociálního příspěvku. Jsem pro spravedlivé, objektivní rozdělování, zohledňující míru, jakou si společnost může dovolit. A rád budu, svým dílem, přispívat na tento účel.

Ze života
Znění stížnosti vznesené ke společnosti Lídl:
Dobrý den,
dne 10.11.2017 jsem byl prodavačkou u pokladny v prodejně Lídlu v Karlových Varech požádán „o příspěvek na děti“.
Takovou žádost považuji za nepatřičnou a pokud byl postup této ženy veden příkazem vedení, považuji toto dokonce za skandální!
Mohl by snad některý Váš prodavač žádat kupující o příspěvek na své vlastní děti? To byste jistě byli považovali za zneužití jeho funkce!
Já stejně tak za zneužití postavení prodávajícího považuji zmíněnou žádost o „příspěvek na děti“, ať již byla iniciativou oné ženy, nebo snad probíhala s Vaším souhlasem.
Velmi se to podobá žebrotě a sociálnímu vydírání!!
Žádám tímto o vyšetření zmíněného poklesku a příslib, že již nebudu ve Vašich prodejnách vystaven podobné manipulaci a nátlaku.
Děkuji Jiří Švábík

Odpověď společnosti Lídl:
Dobrý den, pane Švábíku,
je nám líto, že vnímáte sbírku, která v našich prodejnách nedávno probíhala, negativně. Sbírka Srdce dětem, která je organizována ve spolupráci s nadací Život dětem, se v našich prodejnách uskutečnila již po sedmé a za tu dobu se nám podařilo zlepšit život stovkám těžce nemocných dětí. Příspěvek je samozřejmě zcela dobrovolný a záleží na zákaznících, zda se do sbírky zapojí.
Děkujeme za pochopení a přejeme příjemný zbytek dne.
S pozdravem Lidl Česká republika