Bejlomorka maliníková ostružiníková

Rád vzpomínám jak vždy, když jsme přijeli v létě na chalupu mých rodičů, zavedla babička děti na maliny. Sladké a velké „Červené“ rostly tam v bývalé řízkárně (kde se dříve vyráběly pro dobytek určené řízky z řepy), ve velké vybetonované jámě, před mnoha lety již jako nepotřebné zasypané hlínou a hnojem. Maliny „Žluté“, pro svou jemnější chuť snad ještě více vyhledávané, byly zase blízko ohniště, přímo u udírny z kotovic (nepálené cihly z hlíny a plev), na místě sluncem prohřátém. Také já chodil rád na tato místa. Trochu mlsat, co bych zapíral, ale hlavně prohlédnout květy a plody. Vždyť na květech Maliníku se líbí nejen drobným Broučkům, ale i Ploštičkám, Vosičkám, Muškám… Zde, u Malin, před lety začal i tento můj příběh.

Maliník (Rubus idaeus L.) své plody rodí na jedno (a více) -letém dřevě. Mladé šlahouny tedy musí přečkat zimu, aby další rok zakvetly a přinesly ovoce. Rostlina pro svůj růst mnoho péče nepotřebuje, snad jen trochu přihnojit, prořezat uschlé dřevo. Ovoce se urodí zajisté více, pakliže jsou pruty silné a zdravé. Méně zkušený zahrádkář však někdy přehlédne napadení Maliníku některým z mnoha jeho parazitů, třeba Bejlomorkou maliníkovou ostružiníkovou (Lasioptera rubi (Schrank, 1803)).

No, jen si na podzim pořádně prohlédněte šlahouny Maliníku na Vaší zahradě! Povšimnete si na dřevu oněch jaksi podivně ztluštělých míst, někdy jen nezřetelně naznačených, jindy výrazně vyklenutě přesahujících samotný průměr prutu.

Jak mnoho zahrádkářů vůbec nevěnuje těmto postiženým místům pozornost! Přesto, že šlahoun je díky cizopasníkovi oslaben a za tímto místem obvykle rodí málo, nebo vůbec. Pro některé je ale ona neznalost zahrádkářů vítaná. Co je totiž pro pěstitele Maliníku nepříjemným škůdcem, pro jiného je zajímavým živočichem s vlastním příběhem. Já kupříkladu hledám jeho „hnízda“ aktivně na Malinících rostoucích jak v zahradách, tak i na slunných pasekách našich hor.

Jak vím, že se jedná právě o Bejlomorku maliníkovou ostružiníkovou? Otázka opravdu na místě! Sám se velmi často ocitám v pochybnostech nad správností určení Hmyzího druhu na některé z mých fotografií. Čekám nervózně, kdy mi odborná entomologická veřejnost vycinká, bez servítků vynadá do amatérů a ignorantů. Že se třeba nejedná o mnou určený druh, nebo že má pozorování nejsou dostatečně zobecnitelná, statisticky průkazná. Vždyť ono se opravdu může zvenku zdát, že zde popisuji jen izolovaný příběh, nezaložený na dostatečně průkazném výzkumu. Ospravedlňování sebe sama, nacházení odvahy psát své foto-příběhy dál, vede mne až k úvahám nad vypovídací vahou pozorovaných situací, dokonce i nad schopností člověka činit z nich logický závěr, hledat a nacházet ověřené, dokázané souvislosti.

Člověk (i ostatní živí tvorové) se během vývoje naučil nacházet kauzální vztahy mezi jednotlivými událostmi. Tedy přijít na to, kdy jedna příčinná událost má nějaký konkrétní následek. V přírodě totiž opravdu jevy, vyskytující se současně, spolu také povětšinou úzce kauzálně souvisí. Mnohé přírodní a zejména společenské zákonitosti ovšem již nejsou tak přímočaře jednoduché. Jak svými pokusy na holubech odhalil „zlomyslný“ vědec Skinner [Vesmír], zvířata i lidé, ve snaze rozpoznat podobné možné souvislosti, tento kauzální vztah velmi často mylně nalézají i tam, kde jednoduše žádný není. Kde se jen obě události vyskytly současně – prostou náhodou. Vědci tento kognitivní proces, při svém selhávání vedoucí k pověrčivosti a mnohdy až k magii a šarlatánství, již poměrně dobře popsali.

Tak třeba vyvrtáme-li pod svahem studnu a ve velké hloubce nalezneme vodu, ihned „víme“, že to ten pan proutkař před pár dny vrtící na našem pozemku virgulí, brumlající magická nesrozumitelná slova, je najisto schopen pramen vody najít vždy a všude, a že o pár metrů dál by určitě žádná voda nebyla! A paradoxně čím hlouběji jsme vrtali, tím pevnější je naše víra! Nebo je-li nám lehčeji po jednom dni půstu, rychle a bez výhrad uvěříme v proklamované léčebné účinky dlouhodobé hladovky, schopné prý uzdravit i rakovinu! Lajeme na medicínu západní (alopatickou), na léčbu založenou na poznání a důkazech (evidence based). Odvrhujeme však tím tu samou medicínu, která úspěšně bojovala a bojuje s malárií, morem, cholerou, vzteklinou, syfilidou, černým kašlem, tuberkulózou a řadou jiných, někdy i pandemických nemocí. Tu, která nám dala magnetickou rezonanci, koronární bypass, antihistaminika, inzulín, …, a spoléháme naopak až bezmezně v medicínu Čínskou, poskytující jen mlhavý, neurčitý ač exotický příslib. O ten příslib, o tu naději a o to exotické neznámo nám asi jde! Věříme tedy v homeopatii, v akupunkturu, v jakési podivné geopatogenní zóny, v léčbu vůněmi, kameny, v čakry, v levitaci, v přenášení myšlenek na dálku, v předvídání budoucnosti, ba dokonce i v možnost cestování časem, nosíme balanční náramky s hologramem, … Klidně například také uvěříme zcela absurdní tezi (zvěrokruh a horoskopy), že povaha člověka a jeho osud jsou určeny okamžikem narození více, než jeho genetickou výbavou, výchovou v rodině a jeho vlastním úsilím! Jaký defétismus, jaká zbabělost!

Naše víra mnohdy nehledá potvrzení či důkazy, věříme tak pevně, jako lidé dříve neochvějně věřili, že Země je placatá, že existuji Hejkalové a Vodníci. Lidstvo bez uzardění zavrhne jednu víru a nepoučeno – přijímá ihned novou. Věříme iracionálně, bez důkazů. Bohužel. Důkazní břemeno neklademe na ty, co nám kauzální vztah přináší, co jsou hlasateli nové víry. „Lékaři“ používající homeopatii či akupunkturu nemusí nejprve fakticky prokázat, že metoda funguje (odborné důkazy podle Lékařské komory zde stále chybí [Stanoviska-vr-clk-417, Heřt]). Proutkař bohužel také nemusí přinášet důkaz funkčnosti své virgule. „Není potřeba, vždyť virgule se přece běžně prodávají, takže fungují!“ Podobně kdysi existenci třeba Rusalek a Vodníků nikdo nemusel našim předkům dokazovat! O Rusalkách a Vodnících přece napsal Dvořák operu, takže podle podobně zvrácené logiky také jistě existují [volně převzato z článku Jiřího Grygara]. A dokázat jejich ne-existenci nelze! Zatímco vědeckost je s iracionalitou neslučitelná, opačně tomu tak zdaleka není. Iracionální přístup je totiž flexibilní, schopný v nouzi snadno akceptovat jakékoliv prvky, jež se zrovna hodí, byť byly by i z racionálního světa. Jelikož se zde nikdy nežádá důkazů a konzistence, jakýkoli úhybný manévr je snadný. Zkuste vyvrátit cokoliv založeného jen na víře – velmi pravděpodobně neuspějete! Připouštím ale – iracionalita umí být také nekonfliktní, laskavou, tolerantní a odpouštějící, hladí duši, je navíc i společenská.

Nezpochybňuji samu víru, naději, romantiku. Sám věřím tomu, čemu by jinému obtížné bylo věřiti. Ptám se jen po důkazech, experimentech, statistickém vyhodnocení – volám po ráciu! Spolu s Platónem, Lutherem, Kantem, Descartem….

Chci zdravě skeptické myšlení od Vás, mých čtenářů (jaká odvaha až drzost!) a přitom sám možná postupuji nevědecky! Když najdu hálku nějakého parazita na Maliníku – ihned mezi nimi vytvořím vztahovou souvislost! Vždyť takový rychlý (eo ipso) závěr o kauzalitě se velmi podobá případům „neomylného proutkaře“, nebo „vše léčící hladovky“. Chybí důkaz, schází potvrzení! Věřte ale, že ona se taková mezidruhová vazba (hostitel-parazit) v přírodě tvoří obvykle velmi dlouho a proto takováto pozorování mají poměrně silnou vypovídací schopnost. Není to náhoda, že živočišný druh prodělává svůj vývoj právě jistým konkrétním způsobem, jsou za tím staletí vývoje. Jsem si také jist, že i Vy, podobně jako já a mnoho přírodovědců přede mnou, naleznete onoho specializovaného parazita Bejlomorku (L.rubi) na Maliníku. Stačí jen hledat.

Nejsem také ani zdaleka první, kdo se o tento Hmyz zajímá. Ve světě, ale i u nás, je Bejlomorkovitým (Cecidomyiidae) věnována dostatečná vědecká pozornost. V Čechách máme v tomto oboru dokonce asi špičku. Jsou jimi manželé Marcela a Václav Skuhraví [Ziva.Skuhrava, Kokořínsko.Skuhravá, Skuhrava-Skuhravy].

Abych mohl o Bejlomorce žijící na Maliníku nejen číst odborné stati, ale sám také něco poznat, snad i poodhalit, zdokumentovat, doložit, brávám si část postižených šlahounů Maliníku domů. Napadené konce prutů, které jinak „osvícený“ zahrádkář (bohužel) ostříhá a i s jejich obyvateli bez milosti spálí, jsou totiž pro studium Bejlomorek stále vhodné. Některé posbírané hálky jsem opatrně rozlomil, s cílem poznat jejich původce. Jiné jsem uložil přes zimu v uzavřených krabičkách, s nadějí na odchov dospělých Bejlomorek. A začal o nich zjišťovat více.

České jméno čeledi upomíná, že tento Hmyz poškozuje (Moří) rostliny, zejména planě rostoucí (plevel – býlí – Bejlí). Jsou to vlastně drobné Mušky (Myia), jejichž larvy vytváří na rostlinách hálky (Cecidie). Odtud zřejmě zase původ onoho latinského názvu Cecidomyiidae. Uvnitř ztluštělé části dřeva těchto jejich hálek naleznete jakousi zčernalou drť a v ní typicky Muší larvy.

Jsou výrazně oranžové a jen asi 2.5mm dlouhé. Uvnitř hálky jich často najdete tucty.

Bejlomorky patří mezi Dvoukřídlé (Diptera) a jejich omladina se svým vzhledem jiným larvám tohoto řádu příliš nevymyká. Žádné nohy, žádná hlava, žádné oči, jen jakási ústa, dokonce řitní otvor chybí (vyměšování se děje až těsně před kuklením), prostě laicky řečeno „oranžový červ“. Odborníci tyto apodní (beznohé) a acefalní (bezhlavé) larvy nazývají jménem struska. Zde jsem ponechal ke zhlédnutí jen několik dokumentačních obrázků, další ale najdete v mé Galerii fotografií.

Je žádoucí strusky Bejlomorky dobře prostudovat a naučit se je poznávat. Někdy totiž uvnitř hálky na Maliníku žijí i larvy jiné. Ty na následujících fotografiích (asi 3.5mm) jsou pravděpodobně Broučí nebo Motýlí. Jistotu nemám, důkaz chybí. Ani jednu z nich se mi bohužel nepodařilo dochovat v dospělce. Snad budu v příštím roce s jejich chovem úspěšnější. (Zatím jen vylučovacím způsobem vím, že to není Nesytka maliníková (Bembecia hylaeiformis (Laspeyres, 1801)), ani brouk Malinovník (Byturus sp.), na Obaleče to také nevypadá.)

V jednom jediném šlahounu bylo těchto pozoruhodných Hmyzích larev snad několik desítek. A zdá se, že i mezi těmito parazity Maliníku je oranžová barva v módě.

Čekal jsem netrpělivě na konec zimy s nadějí, že se dočkám líhnutí Bejlomorek. Namísto nich se mi ovšem z jedné hálky nejprve vyklubal tento hnědý brouček (5mm). Na květech a plodech Maliníku je nejběžnějším cizopasníkem asi Malinovník šedý (Byturus ochraceus (L.G.Scriba, 1790)) a jeho příbuzný Malinovník plstnatý (Byturus tomentosus (DeGeer, 1774)) [p4S15.pdf, Škůdci ovocných keřů]. Ano, jsou to ti známí drobní hnědí broučci z mnoha lučních květů [Malinovník]. Můj brouček se jim podobal, některé znaky (tykadla), ale byly trochu odlišné. Zmínění Malinovnící také obvykle zimují v půdě a ne v hálkách Bejlomorky! Zvláštní – takže zase neurčený druh? Snad alespoň rod (Byturus) je správně?

Z hálek Bejlomorky se při oteplení začnou líhnout i jiní její obyvatelé. Třeba tyto nádherné vosičky.

Měří asi 8mm, jsou to tedy poměrně velcí tvorové na to, aby se jen tak ukrývali v hálce, která navíc neměla na svém povrchu viditelných prasklin. Je tedy možné, že v ní Vosičky nejen zimovaly, anóbrž svůj larvální vývoj prodělaly uvnitř této hálky! Spolu s larvami Bejlomorek, možná na jejich úkor!

Další v pořadí parazitů, líhnoucích se přímo z hálek na Maliníku, byla extrémně drobná Vosička. Tedy, že to vůbec je Vosička jsem při pohledu na tu drobnou černou tečku spíše jen vytušil. (Že by se u mne již dostavila stařecká vetchozrakost?) Vosička byla snad jen 0.8mm velká! No dobře, možná měřila 1mm, ale více určitě ne! Má manželka, uvyklá na lecjakou podivnost, se při pohledu na ni dokonce s despektem zeptala: „A toto chceš vyfotit jak?“. Přesto se nám snímky myslím docela podařily (v dokumentační kvalitě). Já jen mířil a mačkal spoušť, má žena však bez sebemenšího pohybu (jenž by Vosičku plašil) a dokonce bez dechu (jenž by ji odfoukl), hlásila disciplinovaně jakýkoliv pohyb objektu, jeho postavení, jeho polohu vzhledem k objektivu, naháněla jej do správných míst, stínila, hlídala kam si svítím bleskem, … Prostě díky ní se to povedlo. Já vzrušením skoro nedýchal, ruce se mi třásly.

Při zvětšení v hledáčku byl totiž vidět nádherný, ač prapodivný tvar této Vosičky.

Na co má, probůh, tento Hmyz ze zadohrudi trčící dlouhý výrůstek, to opravdu nevím. Velmi připomíná některé jiné tropické Chalcidky bizarních tvarů. Ale tato Vosička je naše, česká! Což se možná pozná právě podle toho, že je tato krása tak titěrných rozměrů, že už ji asi nikdy znovu nenaleznu, že ji nikdy neurčím. Jára Cimrman by měl jistě radost z Vosičky, co je šampiónkou krásy, ovšem není téměř vůbec k vidění.

Od té doby, co jsem ji vyfotil, pátrám v odborné literatuře, brouzdám internetové odkazy [Druh malin], prohlížím barevná vyobrazení parazitních Chalcidek. Zatím – bez úspěchu….

(Tuto poznámku vpisuji dodatečně v srpnu 2014. Konečně jsem určil rod a snad i druh! Jedná se o Inostemma boscii Jurine, 1807, Vosičku z čeledi Jesenkovitých (Platygastridae). Dobral jsem se tohoto poznání až díky studiu podobného zástupce Jesenkovitých, parazitujícího Bejlomorku růžicovou.)

Tušil jsem, jak že vypadá Bejlomorka (L.rubi) a věděl jsem také, že nebude velká. Další drobné stvoření (asi 1mm), které se z hálky vylíhlo, mne opět překvapilo a naplnilo úžasem.

Jako Kyklop – jen jedno složené oko táhnoucí se skoro přes celou hlavu (znak některých Bejlomorek), tři velká jednoduchá očka na temeni hlavy, krátká tykadla pro Bejlomorky netypická, podivně useknutý zadeček. Haltery, pro Dvoukřídlý Hmyz tak typické, chybí. Co to vlastně je za živočicha? Nerad přiznávám, ale – zase nevím. Neurčil jsem ani řád! Třeba mi někdo poradí?

No, dost ale o parazitech či komenzálech [Červená Královna] Bejlomorky, vždyť jsem zde stejně coby systematik, či lépe řečeno determinátor, zcela selhal. (Dnes si už mnohdy ani profesionální entomologové s mikroskopem při určování Bejlomorek nevystačí [Strouhalová].) Za svou představou uzavřeného, doloženého příběhu jsem také evidentně zůstal pozadu. Poznávání přírodních zákonitostí ale naštěstí nikdy nekončí.

Když přijde teplý červen, je čas pozorovat líhnutí skutečných Bejlomorek. A zde to nohaté, okaté stvoření konečně máme. Jako bych Vás však slyšel: „No to bylo řečí kolem takového malého Nic!“.

Fotí se špatně, je vskutku drobné (asi 2mm), nepostojí, neposedí, lámou se mu křehké končetiny. Pro laika vypadá trochu jako zmenšený Komár. No, vždyť jsou také koneckonců příbuzní. Při bližším pohledu však u Bejlomorek vidíme řadu rysů, jež je od Komárovitých (Culicidae) odlišují. Zejména tykadla jsou zcela specifická. A uklidním Vás – Bejlomorka člověka „nekouše“.

Křídla, jemně chlupatá s nepatrnou žilnatinou, má Bejlomorka jen dvě, nepočítáte-li ovšem drobné zakrnělé pahýly (haltery) na bocích – ty, co vypadají jako nějaké rumbakoule.

Podíváme-li se zpět na hálky na šlahounech Maliníku, najdeme už jen svlečky (exuvie), jež zanechaly larvy měnící se v dospělce.

A ještě jednu zásadní nepřesnost či nejasnost musím uvést na pravou míru. V předchozím textu (výše) jsem použil slova „na Maliníku je nejběžnějším cizopasníkem asi Malinovník“. Zní to podivně, viďte? Běžně totiž zvykneme označovat onu rostlinu hned oběma těmito názvy! A také dále – jakže je to vlastně s tou Bejlomorkou v mém titulku? Je maliníková nebo ostružiníková, malinovníková nebo ostružinovníková, nebo snad malinová?

No, ve skutečnosti rostlina, nazývaná zde v textu pro jednoduchost Maliníkem, ale mnoha lidmi označovaná dokonce nepřesně jako Malinovník nebo jen Malina, se jmenuje ve skutečnosti Ostružiník maliník (Rubus idaeus L.). Malinovník je jen a pouze ten drobný hnědý brouk (Byturus sp.), jehož larvy (coby tzv. „červíky“) občas nalezneme v plodu Maliny. Tedy škůdcem na Ostružiníku maliníku je brouček Malinovník. To už zní lépe, že? A Bejlomorka, v literatuře označovaná často ambivalentně za maliníkovou, ostružiníkovou, malinovníkovou, … , a proto mnou zde alibisticky dosud nazývaná také obojetně „maliníková ostružiníková“, se jakožto cizopasník na Ostružiníku maliníku, avšak i na některých jiných druzích Ostružiníku, tedy také správně česky jmenuje jen a pouze Bejlomorka ostružiníková!

Těší mne, že máme v naší přírodě takto zajímavé živočichy. Pro zahrádkáře je to škůdce. Milovník přírody takové slovo ale nepoužívá. Je to označení nevhodné, nenávistné, zaujaté. Mnozí z nás o Bejlomorce ostružiníkové zatím vůbec nevěděli, a přesto dosud Ostružiník maliník následkem parazitace touto Bejlomorkou nevyhynul. Jeho sladkých plodů bylo a stále je dosti pro člověka i ostatní tvory. Pro mne je navíc radostným pomyšlením, že sladkoplodý Ostružiník maliník, ale i broučky Malinovníky nebo třeba Bejlomorku ostružiníkovou s její skupinou zajímavých parazitů najdu, alespoň ve volné přírodě, vždy znovu.

Galerie fotografií