Nemálo je parazitů Dubu (Quercus). Řadu z nich jsem popsal již ve svých předchozích článcích o Žlabatkách. V jarních měsících se můžete setkat snad s nejběžnější z nich, Žlabatkou svinutkovou (Andricus curvator Hartig, 1840). Její hálky lze pozorovat na mladých listech Dubů (nejvíce v měsíci květnu).
Drobná Vosička, tedy samice její agamní generace, se totiž líhne již brzy z jara (únor, březen) a klade do pupenů Dubu letního (Q.robur), zimního (Q.petraea), či Dubu šípáku (Q.pubescens) svá vajíčka. Z těchto se pak líhnou drobné larvičky a na hlavních či postranních žilkách listu, v rané fázi jeho růstu, vznikají malé, jen necelý centimetr velké útvary.
Růst listu je tak výrazně ovlivněn, čepel se křiví, kroutí, ohýbá. Zvláště pak, pokud je na ní těchto hálek vícero.
Odtud se odvozuje i latinské jméno této zajímavé Žlabatky, „Curvare“ totiž znamená zakřivovat, ohýbat. Sufix – tor pak zase naznačuje, že je křiven list sám, že to Žlabatka je tím ohýbačem či ohýbatelem.
Rád bych se vyvaroval laciných příměrů, avšak je patrné, že i list Dubu má své „Kurvítko“, tedy takový nějaký prvek, co kazí jeho vzhled i funkčnost. Je mi nepříjemné frekventovat vulgarismy, zde se snad ale jedná spíše o „terminus technicus„. O podobných „Kurvítkách“, tedy jakýchsi napůl zbytečných, mnohdy snad i záměrně do výrobku implementovaných součástkách, takových co těsně po expiraci záruky způsobí nevratné poškození výrobku, už se totiž mezi lidmi dobře ví. O tom, že i jinak kvalitní výrobky mají svá „Kurvítka“, jsem se sám již po několikáté přesvědčil například zrovna minulý měsíc. Moje jinak spolehlivá Toyota po ujetí 150 356 km (záruka do 150 000 km) přestala táhnout. „Nezbytná“ součástka zvaná Ventil EGR zapracovala spolehlivě. Škoda cca 20 000 Kč. Podobná udělátka najdete dnes skoro v každém výrobku. Asi již v dnešní době není více žádoucí, aby produkt zákazníkovi fungoval i po datu záruky, tehdy si přece má koupit výrobek nový a dát prodejci vydělat!
Pozorný biolog amatér vidí podobnost mezi kazivostí technických součástek a jejich biologických protějšků. Čím jsou komplikovanější, tím se jeví poruchovější! Nebo to je jen zdání? V přírodě jistě platí ona neúprosná druhá věta termodynamiky. Celková entropie uzavřené soustavy zůstává neměnná, hmota tvořící předměty a organismy komplikované, složité, dokonalé, tedy dříve či později svou míru neuspořádanosti neodvratně zase zvýší. U výrobků tomuto rozpadu, rozkladu, zániku jejich formy bráníme neustálými opravami, druhy v přírodě bojují také. Neustálým vývojem, soupeřením druhů se zdokonalují další generace, odstraňují se poruchy, vady. Tehdy ale, kdy se konkrétní jedinec již úspěšně rozmnožil, své potomstvo zabezpečil, je třeba jej nechat „na něco“ zemřít. Aby se zbytečně neplýtvalo zdroji, aby šanci dostala nová generace, aby na rozkládajícím se těle i tlejících myšlenkách otců vyrostl život nový, snad lepší. „Kurvítka“ používá tedy příroda odjakživa, možná i více než lidská kultura. Těla organická (i ta naše) jsou proto z bio-degradabilního materiálu, snadno recyklovatelné hmoty, která ihned po ztrátě formy jest přetvářena ve formu novou. Za podobné přírodní kontrolní regulační mechanismy lze považovat i nemoci. Vždyť i proto trpíme ve stáří na Ischias (plotýnky), zubní kaz, cukrovku, alergii a astma, vysoký tlak…
Bohužel mluvím již i z vlastní zkušenosti! Mé osobní „Kurvítko“ bylo načasováno biologicky správně, sic pro mne trochu brzy. Chce se mi sobecky křičet: „Ještě ne! Ještě se musím postarat o svou rodinu, ještě jsem nedokončil rozpracované, mám ještě co říci!“. Ale on nikdo neposlouchá, příroda nedbá podobných volání. Bojuj nebo zhyň a nech žít silnější! Nu což, …, je čas poddat se? Nebo se i člověku s handicapem, stejně jako onomu pokřivenému listu Dubu, tomu napadenému Žlabatkou svinutkovou, přesto může podařit naplnit smysl bytí? List Dubu jsem to nikdy neviděl vzdát. Pokroucen, deformován, byť s pokřivenou páteří! Svou práci přesto odvádí jako každý jiný list a dokonce nechá mimoděk zrodit se i krásné Vosičce! Snad tedy je, navzdory a současně díky překážkám, jež bylo nutno překonat, onen zkroucený list Dubu možná i lepší než ty ostatní, obyčejné listy. To on je hrdinou, to jej nepříznivý osud vlastně zdokonalil. Je-li něco na té reinkarnaci, bude v příštím životě za odměnu třeba květem Sakury. A pokud ne, tak alespoň jistojistě nežil nadarmo, dal všechnu svou sílu Dubu i naší Žlabatce.
Pojďme ale zase zpět k larvě oné Vosičky. Pohleďte, jak účelně využívá listu k tvorbě své hálky!
Opět zase někdo rostlinné pletivo umně zmanipuloval a přeměnil tak v dokonalý domov!
Hálka je tvořena jednoduše – zesílenou stěnou listu. Takto se zdá býti mnohem vývojově prostší a stavebně primitivnější než schránky jiných Žlabatek. Těch, co vytváří samostatně rostoucí útvar, stopkou k listu jej pojící. V jednoduchosti je ale síla, genotyp Vosičky se zde neustále potýká s genotypem listu, s jeho růstem, se silou přírodních zákonů. Výsledný fenotyp je pak téměř vždy pro Vosičku dobrým úkrytem. List na přání Žlabatky totiž tvoří téměř dokonale kulovitou schránku.
Ta se navíc primitivní býti jen zdá! Uvnitř každé takové listové dutinky je další, oválná vnitřní hálka a až v ní se vyvíjí samotná larva!
Je to tedy hálka stejně perfektní, jako byly ty, pozorované u Žlabatky dubové, duběnkové, ba i ty, viděné u druhu Ž. hráškové. A navíc je tato chráněna listem ze všech stran!
Občas se sousedky (sourozenci) dohodnou a jejich vnější schránky se spojí; vnitřní hálky si však tvoří vždy nezávisle.
Jak uvidíme později na příkladu i jiných příbuzných Žlabatek, tento způsob tvorby „hálky v hálce“ se vyvinul zřejmě jako obrana proti parazitům. Pro cizopasníka totiž představuje vnější schránka překážku, díky níž občas samotná larva Žlabatky unikne zlu parazitace. Snad ona dvojitá stěna tvorbou uzavřeného mikro-prostoru rozptyluje pachovou, zvukovou i tepelnou stopu a pro parazitní Vosu je tak těžší detekovat cíl svého útoku. Tento typ hálky je tedy dalším vývojovým vylepšením, zdokonalením. Ovšem záhadou mi je, jak že ona larva svou vůli vnutí listu. Mnohé jiné larvy Žlabatek totiž tvoří hálku okusem a drážděním rostlinných pletiv látkami ve slinách obsaženými. Naše larva je však uzavřena v komůrce a až jen z ní řídí vznik oné vnější schránky! Obtížně pochopitelné!
Vývoj larvy uvnitř schránky je poměrně rychlý, probíhá v dubnu a v květnu. Koncem května nebo v červnu se již líhne dospělá Vosička sexuální generace. Tedy sameček nebo samička.
Já měl loni u této Žlabatky štěstí jen na samečky.
Krasavci – viďte?! Williams uvádí délku těla 2mm, poměr délky křídel a těla 138%, 15 tmavě žlutých tykadlových článků, špinavě žluté nohy. To s mým pozorováním souhlasí.
Zde jsou křídla samečka Žlabatky svinutkové v detailním pohledu.
Samička se zatím v mých několika hálkách neobjevila. Má být 2.3mm velká, černá, tykadla se 14 články, žlutě hnědé nohy, křídla se silnými žilkami. Letos si na ni ale určitě počkám!
Po páření klade samice této bisexuální generace vajíčka mezi lístky mladého pupenu, kde pak vznikají malé, nenápadné „collared“ – tedy límečkové, neboli „svinuté“ hálky. Odtud tedy její alternativní latinské jméno (Andricus collaris) i to jaksi neoficiální české Ž.svinutková. Tyto drobné schránky jsou prý často tvořeny poblíž větších hálek Žlabatky šišticové (Andricus foecundatrix (Hartig, 1840)). Vědci se dokonce domnívají, že se zde může jednat o ranou fázi vývoje inquilinního způsobu parazitace. Obě tyto Žlabatky jsou si též geneticky příbuzné, náležíce do stejné skupiny (clade foecundatrix) [Stone].
Zmíněná pupenová hálka se vyvíjí přes rok až do září, kuklí se (údajně) v hálce na zemi a Vosička agamní generace se líhne zase zjara. Píši zasvěceně o hálce oné agamní generace, avšak nikdy jsem ji ještě neviděl! Zatím jen z literatury vím, že je nenápadná, 3×2 mm velká, hnědá a její špička je vidět jen až je hálka zralá.
Pátrám po ní pravidelně, prohlížím pozorně každou dubovou větvičku, každý pupen, jsem as považován za podivína. Na Dubu jsem zatím našel několik podobných pupenových hálek. Třeba jako tu na následujícím obrázku. Pupen vypadá obyčejně viďte? Jen ta ztlustlá báze je trochu podezřelá. Na velkém Dubu však je roztodivných pupenů opravdu hodně, hledat těch pár odlišných, těch skrývajících hálku je vskutku jako pátrat po oné pověstné jehle v stohu sena.
A navíc, když už najdete svým sedmým smyslem skutečnou hálku, zjistíte nezřídka při jejím rozlomení, že ji dávno před Vámi objevila – jiná parazitická Vosička. K mé škodě! Zbytky snad Žlabatky svinutkové jsou patrné jako hnědá kutikula uvnitř dutiny. Tlustá larva parazitoida poobědvala (onu původní parazitní larvu Žlabatky) a právě se chystá zakuklit.
Pravděpodobně se zase jedná o druh Chalcidky Tmavka hnědá (Eurytoma brunniventris Ratzeburg, 1852). Žlabatku svinutkovou v hálce sexuální generace parazituje ale i mnoho jiných cizopasných druhů. Chalcidky Eupelmus urozonus, Mespolobus jucundus, fasciiventris, fuscipes, albitarsus, tibialis, sericeus, amaenus, Torymus auratus, cynipedis, geranii, notatus, flavipes, Aulogymnus (Olynx) arsames, gallarum, Syntomaspis notata (Torymus druparum). A také Žlabatky Synergus albipes, crassicornis, gallaepomiformis, nervosus. Docela slušná řádka parazitů! Není divu, že se naše Žlabatka svinutková snaží jejich množství potlačit alespoň svou vnitřní hálkou.
Hálka agamní generace je drobná a možná i díky tomu má parazitů méně. Williams uvádí jen druhy Synergus albipes, nervosus, Mesopolubus amaenus.
Agamní samice má být 2.8mm velká, jen se 14 článkovými tykadly, tmavě hnědou hlavou, černou hrudí a kaštanovým zadečkem, nohama a tykadly.
Jsem zvědav, kolik ještě větví a pupenů Dubu marně prohlédnu, než nakonec onu vytouženou hálku s agamní samicí této krásné Žlabatky naleznu. Nestěžuji si, je radostí hledat! Jen aby mi mé úsilí předčasně nepřekazilo nějaké to další, přírodou uspěchaně naplánované „Kurvítko“.
Postřehy z přírody 