Žlabatka Mucholapka jantarová, Andricus viscosus

Andricus "viscosus" dentimitratus Procházky Jižní Moravou, hřebeny Pálavy i úbočími řeky Dyje, přivedly mne k nádherným scenériím, potkal jsem při nich mnohé zajímavé lidi a také viděl spoustu krásných přírodních jevů. Vzácnou Žlabatku Zubovou čepičku (Andricus dentimitratus (Rejtö, 1887)), obvykle domovem jižně od naší vlasti, leč místy také na Jižní Moravě, jsem Vám již přiblížil. Na stejných Dubech nacházel jsem ale i jiný druh. Tvarově podobný, přesto něčím jiný. Jeho hálka se totiž na povrchu intenzívně leskla silným, souvislým nánosem nějaké viskósní kapaliny.

Andricus "viscosus" dentimitratus

Dle literatury se prý jedná o druh Andricus viscosus Nieves-Adrey, 1998, někdy též zvaný Andricus gallaeviscosus Benson, 1953. Tedy druh již ve svém druhovém jméně naznačuje hlavní obrannou taktiku této vosičky. Je jí souvislá, silná vrstva viskósní a lepkavé kapaliny. Je to vlastně látka blízká pryskyřici, tedy výměšku rostlin určenému k obraně před parazitickým Hmyzem. Pryskyřice stromu, jakož i ta z hálky prýštící, umí Hmyz přilepit, znehybnit jej, ucpat mu dýchací otvory, následkem čehož tento rychle umírá. Velmi chytrá a účinná obranná taktika!

Tato vosička není jediná, která tuto techniku umně využívá. Lepivou hálku najdeme i u příbuzných druhů, třeba u  Žlabatky kalichové nebo u druhu Andricus quercustozae (také ale u mnohých druhů Mšic). Je to bezvadné řešení, neboť vlastně vosičku nestojí téměř žádné úsilí. On mladý žalud sám je totiž během svého růstu lepkavý, viskósní kapalinou smáčený. Není tedy divu, že vynalézavé vosičky ovládly a ke svému prospěchu využily i tuto fyzikálně-chemickou obrannou taktiku hostitelské rostliny. Vždyť se to přímo nabízelo! Co mělo primárně sloužit rostlině k ochraně před parazity, nechť slouží dál – nyní však Žlabatčí larvě pro obranu před všelikými Krásenkami, Kovověnkami, Lumky, ba i před jiným parazitickým Hmyzem. Jsem přesvědčen, že hořká, lepivá hálka je nepříjemná také pro drobné ptactvo, které by si jinak na malé larvičce s radostí pochutnalo.

Hálka z mého úvodního obrázku byla vskutku překvapivě silně lepkavá a já se ji proto rozhodl dobře zdokumentovat. A měl jsem tehdy při focení štěstí. Jako blesk z čisté oblohy přilétla vosička rodu Ormyrus sp. Věděl jsem ihned o co jí jde.Usedla nejprve na větvičku hálkou objatou. Rychle ale pochopila, že vajíčko je třeba naklást na jiném místě hálky.

Ormyrus & Andricus "viscosus" dentimitratus

Těsně pod čepičku, k úzkému krčku, tedy do blízkosti vnitřní komůrky, ne-li přímo do ní. Jenže ouha – nohy se jí v lepkavém smolovitém nánosu rychle přilepily. Každý krok byl přetěžký, lepivý. Vosička se neustále čistila, bála se udělat chybu, zavrávorat a doslova tak sednout Žlabatce na lep.

Teď už také dobře chápu význam oné čepičky na masivním zubu hálky. To ona je tou živou částí, co se oklamaný Dub snaží tak intenzívně vyživovat, je cílem proudění životodárné mízy, místem odkud prýští na povrch hálky neustále další a další pryskyřice. To ona vlastně kryje to nejcitlivější místo, nutí případné parazity projít lepivým polem nástrah, hrozí dotekem shora, lapením a pomalým udušením v děsivé směsi polotekutých uhlovodíků. Snad také brání dešti, prachu, padajícímu listí znehodnocovat a poškozovat onu viskósní vrstvu místa nejohroženějšího.

Ormyrus & Andricus "viscosus" dentimitratus

Zdá se Vám ten zubový hrad, s vodním příkopem plným smůly a s nebezpečným cimbuřím, nedobytný? Vosička Ormyrus to ale přesto přese všechno dokázala. Prorazila viskósní obranu Žlabatky a zabezpečila své potomstvo. Odsoudila tak domácí hradní paní k dlouhému, pozvolnému umírání.

Ormyrus & Andricus "viscosus" dentimitratus

Však i ona dobyvatelka byla zle poškozena, potřísněna, ulepena. Odchytil jsem ji ihned po nakladení vajíčka a pozoroval, jak se dlouho čistí, pečlivě upravuje na další, tvrdý souboj se Žlabatkami. Nevím, kolik již vajíček do jiných hálek za svůj život nakladla a kolik by ještě byla mohla naklást. Já její snažení ukončil – abych ji mohl vyfotit a svůj dokument korunovat touto mrtvolkou.

Ormyrus & Andricus "viscosus" dentimitratus

Ano, pro někoho malicherná příčina pro zabití. Někdo bude citlivě zvažovat, zda ten můj čin byl hanebný (neboť Ormyrus již více nenaklade dalších vajíček), nebo naopak ušlechtilý (vždyť vzácný Žlabatčí druh byl tak ušetřen smrtelné parazitace). Jsou to všechno plytké lidské soudy. O vině ze zabití jsem už s Vámi snad dostatečně promlouval. Pro mne je určení rodu a druhu tak důležité, že jsem vosičku usmrtit opravdu musel. (Velmi pravděpodobně se jednalo o běžný druh Ormyrus nitidulus (Fabricius, 1884).) Zde máme její křídla.

Ormyrus & Andricus "viscosus" dentimitratus

Řeknete si teď asi, že to nebyla od Žlabatek zrovna moc úspěšná obrana. Nezapomeňme ale, že Ormyrus je poměrně velká a silná vosa (4 mm), s dlouhýma nohama. Taková měla dobrou šanci na úspěch. Podíval jsem se pak na onu parazitovanou hálku podrobněji. A ejhle, na jejím povrchu našel jsem mnoho zbytků tělíček jiného drobného Hmyzu. Zde se jednalo určitě o tykadla, křídla a hlavu drobné vosičky, snad i parazitické.

Andricus "viscosus" dentimitratus

Také tyto dlouhé nohy zde zanechal příslušník řádu Blanokřídlých, snad ani ne parazit, možná jen nešťastník, co si chtěl odpočinout a již nevzlétl. Lepkavá past se neptá na úmysly, likviduje každého návštěvníka bez varování. Padni komu padni.

Andricus "viscosus" dentimitratus

Podobnou příhodu jsem po dvou letech zažil i na jiné lokalitě. Na této krásné hálce jsem pozoroval mušku, dosud živou, jen za nožky lehce přilepenou. Čím více se snažila vyprostit, tím hlouběji do lepivé smůly zapadala. Pak zavrávorala a přilepila se sosákem.

Andricus "viscosus" dentimitratus

Detail po pouhých dvou minutách boje ukazuje toto docela velké stvoření (asi 3 mm) beznadějně přilepené (následující fotografie vpravo dole). Je rozhodnuto – budiž mu smůla lehká. Na snímku ale vidíme ještě něco jiného, malou vosičku, tentokrát parazitického druhu, již dříve toho dne lapenou, zneškodněnou a usmrcenou (následující fotografie vlevo nahoře).

Vždy jsem přemýšlel, jak vyřešit konzervaci takto malých objektů. Jako člověku z oboru plastů se přímo nabízelo zalévat je do methylmetakrylátu a následnou polymerizací (s použitím dibenzoylperoxidu) nechat vzniknout pevnému a transparentnímu polymethymetakrylátu (plexisklo). Při mých pokusech však bohužel docházelo k řadě potíží. Monomer je látka s hustotou menší než voda, výsledný polymer je ale výrazně hustší, takže při polymerizaci dochází ke změně objemu. Proto také fixovat drobné vosičky není snadné. Nejprve při zaplavení klesají spíše ke dnu, v průběhu polymerizace, se změnou hustoty akrylátové pryskyřice, vyplouvají buď celé, nebo jen jejich rozvolněné části, zase k hladině. Dále se methylakrylát, přes jemné chloupky, obvykle nedostane až k tělu těchto malých objektů, takže na jejich povrchu vznikají stříbřité vzduchové bubliny. Použitá radikálová polymerace je exotermickou reakci s komplikovanou kinetikou a tak je někdy obtížné zabránit vzniku rušivých bublinek (generovaných prudkou změnou objemu). A to ani nemluvím o tom, že methylakrylát je látka ve větším množství jedovatá! Vzdal jsem to tehdy, koneckonců pro biology je tento destruktivní způsob konzervace stejně obtížně přijatelný, pro chlupatá tělíčka nevhodný.

Leč nyní vidím krásně konzervovanou, do transparentní hmoty zalitou vosičku. Splněný sen amatéra!

Andricus "viscosus" dentimitratus

A tehdy začal jsem po podobných hálkách pátrat. Snažit jsem se ale i více pochopit. Tajemstvím totiž stále bylo, jak to jen ta Žlabatčí hálka vlastně dělá, jak tato přírodní Mucholapka funguje? Zatoužil jsem porozumět principu lepkavých pastí. Odpověď bylo třeba hledat ve fyzice a v chemii.

O účinnosti každého lepidla rozhoduje hned několik složitých vlastností. Měl jsem donedávna vzácného přítele Vlastimila, odborníka na lepení, jenž vybudoval a řídil komerční, úspěšnou firmu v tomto oboru. Diskuse s ním byla vždy velmi zajímavá. Jsem totiž povoláním reolog (reologie je nauka o tečení hmoty) a tak jsme si vzájemně rozšiřovali znalosti. Od mi vysvětloval, jak to je u lepidel s adhezí a kohezí, jak je důležitá polarita a smáčivost lepeného povrchu. Já zase jemu, co je to viskosita a jak se tento odpor proti deformaci u kapalin projevuje. Že to je něco jiného než hustota, neboť i látky, jež na vodě plavou, mohou mít viskositu řádově větší. U smolné pasti naší Žlabatky Andricus viscosus se všechny tyto fyzikální jevy krásně snoubí.

Od Vlastika jsem se dozvěděl, mimo jiné, že totiž povrch Hmyzího tělíčka je (podobně jako papír nebo celulóza) polární, s poměrně velkým povrchovým napětím. Proč to je důležité? Je-li totiž povrchové napětí smáčeného objektu (derivace entalpie podle plochy) vyšší, než povrchové napětí kapaliny, dojde k rozlití tekutiny po povrchu. Pryskyřice na stěně hálky, jakožto směs různých lepkavých uhlovodíků rozpuštěných těkavým terpenem, má povrchové napětí opravdu malé, a tak vše, co na ni dosedne, ať už to jsou prachová zrna, nebo třeba lehká nožka Hmyzu, se takto do smůly okamžitě ponoří. A tehdy se také uplatní ona lepivost. Vzniknou Van der Waalsovy mezimolekulární vazby, sice relativně slabé síly, leč dostatečné k tomu, aby adheze sehrála rozhodující roli.

A pak, pak konečně dojde na mou oblíbenou část fyziky. Ve snaze rychle vytáhnout ponořenou nožku nastane prudká deformace lepkavé kapaliny a s touto elongační deformací pak nelineárně vzroste odpor proti takovému protahování. Do viskósní (či snad i viscoelastické) smůly se ponořit je věru mnohem lehčí, než se z ní zase dostat, věřte mi. Při snaze vysvobodit ponořenou část těla klade přilepená kapalina vnitřní – viskoelastický odpor vůči všem deformacím, zejména těm rychlým. Jakoby Vás držela soustava drobných elastických pružinek, čím více a rychleji zatáhnete, tím více se zatvrdí. Snad by ještě šlo nožku vyprostit pomalým tahem, jenže v takové chvíli každý zpanikaří. A také: “O co se při tom opřete?”! Pomocnou ruku nohu tonoucímu zde nikdo nepodá, záchranné lano nehodí.

Prozkoumal jsem poté i mnohé jiné hálky. Tu na následující fotografii jsme již přece viděli, viďte? Je to ona trojnásobná hálka druhu Andricus dentimitratus z předchozího článku!

Už se tedy přiznám všem. Pozorný čtenář již jistě můj trik odhalil. Vždyť se zde celou dobu jedná o jeden a ten samý druh Žlabatky! Jak Andricus viscosus, tak i Andricus gallaeviscosus, ačkoli dříve mnohými považované za jména samostatných druhů, jsou dnes považovány za pouze alternativní, kdysi užívané, dnes již ale překonané názvy Žlabatky zubové čepičky Andricus dentimitratus. Promiňte mi ten podvůdek! Andricus dentimitratus a Andricus viscosus opravdu jedno jsou!

Takže každá hálka této Žlabatky je lepkavá? No, ne nutně. Záleží totiž v kterém stádiu vývoje, v které roční době ji najdete a zřejmě také na podmínkách růstu. Vždyť i žaludy samy mohou být  rozdílně lepkavé ať už v různých letech, za jiného počasí, na rozličných druzích Dubu. A podobně proměnlivě lepkavá může být hálka této parazitické vosičky.

Přesto jsem, jen na této jediné, již téměř suché, starší hálce získal mnoho fotografií lapeného Hmyzu.

Andricus "viscosus" dentimitratus

Už víme, že hálka se podobně jako strom, smolou vlastně brání proti parazitaci. Vytéká-li pryskyřice ze stromu a do její kapky se náhodou lapí drobný Hmyz, může dojít k jeho dlouhodobé konzervaci. Pryskyřice po vyschnutí ztuhne a za vhodných podmínek, po dlouhém čase, zkamení. Taková zkamenělá smůla se nazývá jantar. Mnoho nám tento zdobný kámen vypověděl o životě drobného prehistorického Hmyzu. A možná, že tento proces dále pokračuje, že právě nyní jsou miriády tělíček po celém světě lapány, aby z nich část byla – čirou náhodou – uchována. Proces petrifikace je zdlouhavý, příroda ale nespěchá. Jen jestli po těch dlouhých staletích ještě zbyde někdo, kdo by se nad krásou jantaru se zkamenělou muškou nebo vosičkou mohl potěšit.

My ale nemusíme čekat tak dlouho. Vždyť pro nás jakýsi „jantar” se zachycenými příběhy ze života Hmyzu vzniká každoročně. Smůla Žlabatčích hálek zalévá torza chyceného Hmyzu, uchovává je ne pro budoucí vědce, ani ne pro šperky zdobící dekolty vznešených dam. Tento nezralý jantar je cenný pouze pro milovníky přírody, schopné vidět tajemství a krásu Hmyzu.

Andricus "viscosus" dentimitratus

Dlouhonohý Lumek sedl Mucholapce na lep omylem. Asi se ani nestačil podivit proč a zač je jeho život předčasně ukončen.

Andricus "viscosus" dentimitratus

Parazitická vosička, také v ztuhlé smůle zalitá, měla asi úmysly nečisté. Dobře jí tak, řeknete si. Mně se ale nad jejím osudem stejně srdce svírá. Je to bláhové, vím, nemohu si ale pomoci.

Andricus "viscosus" dentimitratus

Tento druh s podivnými klíšťkami na zadečku a s nitkovitými končetinami snad ani v naší přírodě nežije. I bujná fantazie mi nabízí jen málo možností, a všechny nepřijatelné. Třeba vodní Ploštici Splešťuli blátivou – vyloučeno, vedle jak ta jedle! Vždyť toto torzo měří jen necelé 3 mm!

Andricus "viscosus" dentimitratus

U některých fotografií si proto již netroufám určit ani taxonomickou příslušnost.

Andricus "viscosus" dentimitratus

Zde se snad jedná o malého Škvora,

Andricus "viscosus" dentimitratus

tady zase o drobnou Ploštičku.

Andricus "viscosus" dentimitratus

Pohřebiště snů, marných Hmyzích nadějí naladí člověka smutečně.

Andricus "viscosus" dentimitratus

Vždyť tu nechybí ani jakýsi hrobník a hlídač cintorínu v jedné osobě. Ve štěrbině mezi siamskými sesterskými hálkami čekal na svou příležitost drobný pavouček Skákavka. Že by mrtvolky zalité smůlou byly trvanlivou třpytkou, že by tak chytře stražil na svou kořist?

Andricus "viscosus" dentimitratus

Podobná pohřebiště zmařených šancí, přehlídky mumifikovaných balzamovaných tělíček najdete na mnohých hálkách tohoto druhu Žlabatek. Další nalezená dala mi opět několik smutných záběrů do sbírky jantarových fotografií.

Andricus "viscosus" dentimitratus

A věřte, nejsou to snímky strojené.

Andricus "viscosus" dentimitratus

Na této fotografii jsou smůlou zalité hned dvě mušky. Jedna je samec Kroužilky. Ta druhá, blíže neurčená, je jeho kořist, pravděpodobně svatební dar pro samičku. Jenže ta se bude muset poohlédnout po jiném samečkovi. Tento náš jantarový už svatební hostinu určitě nestihne.

Andricus "viscosus" dentimitratus

Vosičku se žluto hnědýma nohama by snad odborník měl být schopen určit.

Andricus "viscosus" dentimitratus

Jantarová mumie následující fotografie zase dává bujné fantazii vytušit malého Štíra – pochopitelně špatně, jedná se jen o Hmyz.

Andricus "viscosus" dentimitratus

Mrtvolky v pryskyřici jsou pro mne zajímavým studijním materiálem. I posmrtně se z nich dá ledasco vyčíst. Myslím, že by to byl dokonce dobrý námět pro případnou vědeckou práci. Vždyť který jiný hostitel si vede takto podrobné záznamy o svých vlastních parazitech?

Všechen Hmyz, jenž na hálku usedne, je bez rozdílu a zcela nemilosrdně likvidován. Výborná obranná technika! Zde se ukazuje, že sázka příbuzného druhu Žlabatky ježaté (Andricus caputmedusae) na pouze nepatrně lepivé, ale silně trnité, propletené obranné prvky je mnohem slabší a méně účinná. Jen také vzpomeňte na plejádu jejich parazitů! Moc jí ten její plot z trní nepomohl. Ve srovnání s pouze mechanickými zábranami je zjevně smolná, viskósní obrana mnohem lepší taktikou.

Ano, i tato skvělá obrana naší Žlabatky je překonatelná. To prozrazuje už můj úvodní příběh, Ormyrus přece tehdy nad zrádnou smolovitou hálkou a její zřizovatelkou vyhrál. Leč parazitů, kteří to zvládnou není mnoho. Zatím jsem zaznamenal pouze jednoho dalšího. Tento krásný zástupce Chalcidek podčeledi Torymidae se mi vyklubal z jedné hálky Žlabatky Andricus dentimitratus. Je to Torymus cyaneus Boheman, 1834.

Torymus cyaneus Boheman, 1834

Snad byla hálka zrovna po deštivých dnech obranného pryskyřičného štítu zbavena, třeba sucho nedovolilo vyprodukovat dostatečně mohutnou a lepkavou vrstvu smůly. Kdo ví. Možná ale také tento parazit na Žlabatku vyzrál a nějak se mu podařilo druh Andricus dentimitratus úspěšně parazitovat.

Torymus cyaneus Boheman, 1834

Potěšila mne tato Žlabatka Mucholapka jantarová Andricus viscosus. Ačkoli se nakonec ukázala býti druhem identickým se Zubovou čepičkou Andricus dentimitratus, přesto mi přinesla nový, zajímavý pohled na Hmyzí obrannou taktiku.

Galerie fotografií

P.S.  Mucholapka jantarová, stejně jako Zubová čepička, byla samozřejmě jen mnou užívaná jména. Nejedná se zde o odborné české názvy!

Reklamy

Jiří Švábík se představuje:

V životě člověka mnohé věci nadchnou a pak zase omrzí. Příroda mne ale stále vždy znovu překvapí a zabaví (alespoň zatím). Jsem amatér a své foto příběhy z přírody píši pro sebe a svou rodinu. Já je narcisticky čtu, rodina ne. Tak už to je.
Příspěvek byl publikován v rubrice Chalcoidea (Chalcidky), Cynypoidea (Žlabatky), Hymenoptera, Parazitismus. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na Žlabatka Mucholapka jantarová, Andricus viscosus

  1. Anonymní napsal:

    Opět poučné a krásné vyprávění o Tvém utajovaném oboru.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s