Analýza závisti

Motto:
Vím o zášti a závisti vašeho srdce.
Nejste velcí dost, byste zášti a závisti neznali.
Nuž buďte velcí dost, byste se za ně nestyděli!
” [Nietzsche]

Peskoval jsem své dítě nedávno, to když projevilo nevoli nad životní příležitostí, která se náhle, víceméně náhodně, otevřela před jeho sourozencem. Vinil jsem ho z nepřejícnosti, ze závisti, tedy z té nejhorší lidské vlastnosti.
I zamyslel jsem se tehdy kriticky také sám nad sebou, analyzoval jsem, z tohoto úhlu pohledu, i své myšlenky, pocity, názory. Vždyť já si ve svých článcích troufl rozmýšlet o práci a odměně za ni,  dokonce kritizovat charitu, diskutovat o důchodech, odmítnout institut dotací! To hraničí s nepřejícností a mnozí to již nazvou závistí! Takže já také druhým něco nepřeji – tedy snad i závidím?! Je to špatně? Nebo ne? Pak jsem začal o závisti přemýšlet, analyzovat ji. Ne že bych chtěl najít omluvu (výmluvu) pro své chování, myšlenky, názory. Ani jsem nechtěl závist obhajovat! Ptal jsem se po její podstatě, po příčinách a podmínkách vzniku, hledal formy jakými se projevuje, snažil se chápat, jak nepodléhat jejímu zhoubnému působení. A nebo lépe – jak se ji prostě snadno a rychle zbavit!
Závist v minulosti často byla, a v dnešní společnosti stále je, jednou z nejzatracovanějších lidských vlastností. Církve různých náboženství o ní mluví jako o zhoubné a destruktivní vlastnosti, společnost ji odsuzuje ať už formou říkanek, tradičních pohádek, ale také ústy politiků a významných osobností. Také mí kamarádí, (já se jich ptal na názor a sklidil jednoznačný, bouřlivý a zásadní odsudek závisti,) ji považují za destruktivní pro jedince i pro společnost. Závist podle nich zapříčinila vznik socialismu, vede ke vzniku válek, je prý to dokonce jejich hlavní příčina! Ze závisti se, podle nich, zvedá také imigrantská vlna uprchlíků. Tolik mí dobří přátelé. Leč nejsou sami s tak negativním chápáním závisti. Rovněž na internetu nalezneme její nelítostný odsudek. V mysli lidí je závist zakořeněná úslovím: „Ať mu chcípne”, tedy myšleno: Sousedovi koza nebo kráva, nemám-li já také takovou (nebo lepší).


Bod nula:

Než začnete o závisti číst a zamýšlet se nad ní, odložte prosím vše to, co si o ní dosud myslíte, jak jí nemáte rádi, jak je pro Vás emotivně zabarvená. Kulturní nános, společenské klišé, zaužívané schéma, ale i jakýkoli hotový názor – to vše nám sice v životě pomáhá rychle se rozhodovat, avšak pro pochopení podstaty zkoumaného jevu, případné nalezení východiska je to vždy brzda. Analýza nemá žádný smysl, pokud již člověk dopředu ví, jak má její výsledek dopadnout, pokud má názor. Zkuste se jej proto prosím na chvíli zbavit.

Podařilo se? Tak už máte čistý stůl? Odpovězte si teď tedy v duchu na otázku : „Je závist špatná?”.
Pokud jste si odpověděli „Ano” nebo „Ne” (myšleno kladně či záporně, na konkrétních slovech nezáleží), tak jste se ještě zcela neoprostili. Vždyť máme být všichni nezatíženi názorem – jako nepopsaný list. Doporučuji teď jednu jen ze dvou možností. Buď čtení této stránky přerušte a raději se pusťte do jiných mých příjemnějších textů zde na SvabBlogu, nebo jděte znovu zpět na počátek, do Bodu nula.

Výborně, takže jste odpověděli „Nevím!”. Jste tedy připraveni na diskusi o vlastnosti, kterou si kde kdo stydí připustit. Vaše mysl je přístupná analýze závisti, která je (možná neprávem) tak zatracovaná.


Co je to závist?
Lidské tělo vnímá řadu fyziologických, tělesných pocitů. Těmi jsou například bolest, únava, hlad, … Američtí psychologové Paul Ekman a Wallace Friesen dále identifikovali šest základních emocí. Jsou jimi: hněv, znechucení, strach, štěstí, smutek, překvapení. Kromě fyziologických a psychologických projevů se u těchto emocí objevuje také jejich sociální aspekt. Mezi tzv. vyšší emoce pak patří kupříkladu zvědavost, frustrace z nepochopení, stud, altruismus, empatie. Jedinec ve společnosti totiž vstupuje do rozličných sociálních interakcí. Kombinací některých emocí tehdy vznikají složité citové vztahy: láska, přátelství, nenávist, žárlivost, …, a – závist.
Závist (invidia) je tedy citový vztah! Jako taková je syntézou, či spíše kombinací, jednotlivých emocí! Mnozí teď budou jemně odvažovat emotivní prvky tak, aby závist byla co nejlépe popsána a vystižena. Nazvete její komponenty, tedy emoce, ze kterých je složena, škodlivými? Jen stěží! Tak jako jsou jednotlivé emoce indiferentní, také závist je indiferentní citový vztah, podobně jako jsou takovými i láska a přátelství. Vyvarujme se prozatím hodnotících znamének! Pořád se ještě pohybujeme jen v psychologické rovině, není zatím řeč o konání člověka, o jeho činech motivovaných citovými vztahy.
Závist není vlastnost! Rozhodně nazývat někoho závistivým je nesprávné, a silně zjednodušující. Pokud je závist citový vztah, musí se projevovat vůči někomu konkrétnímu. Není to povahový rys! Je ale pravdou, že mohou existovat povahové vlastnosti, které danou osobu činí k závisti více náchylnější (sklon k závisti).

Závist jako nepřejícnost
Závistí nazýváme nejčastěji takový citový vztah, kdy nějakému subjektu něco konkrétního nepřejeme.  Závist je tedy nepřejícnost, jejím opakem je přejícnost (to jsem si nevymyslel, tak je závist chápána v psychologii, sociologii i v křesťanské ideologii viz.níže). Nepřát někomu můžeme věci abstraktní, kupříkladu jeho kladné vlastnosti, úspěch, štěstí, zdraví, mládí,…, ale i věci konkrétní. Tedy závidíme třeba auto, dům, manželku, milenku. Výčet věcí, které lze závidět, je nekonečný.
Filosof Aristoteles konstatoval, že závist může podpořit úsilí lidí dosáhnout nějakého cíle, avšak připisoval jí negativní destrukční atribut. Dante Alighieri definoval závist ve své Božské komedii dokonce jako „touhu připravit ostatní o jejich vlastnictví“. Tomáš Akvinský popisoval závist jako „pocit smutku z cizího vlastnictví“ a že „ti, kteří spáchají hřích závisti, mají potěšení z cizího neštěstí“ [casopis.vesmir]. Takto formulována, zní nám závist jako docela odsouzeníhodná emoce, viďte?.

Závist jako touha mít to, co mají druzí
Závist současně vyjadřuje i naši touhu mít všechno to, čím disponují lidé v našem okolí. Nejsme na společnosti nezávislí, naše sebevědomí se upevňuje neustálým porovnáváním, soupeřením, bojem. Je opravdu tak špatné usilovat, po něčem toužit, něco chtít, byť by to bylo třeba i to, co mají ti lidé kolem nás?

Závist v jazyce
Závist je také slovo, je to pojem, jakási nálepka označující onen citový vztah. Má svůj společenský význam a účel. Jako takové se v jazyce projevuje a je užíváno, aby zřetelně označilo, definovalo. Každé takové slovo, označující abstraktní pojem, může být využito (manipulací davu) k dobrému účelu, nebo i zneužito. Na základě společenské potřeby odsoudit nežádoucí chování je závisti dávána obvykle negativní konotace.
Už jsme si řekli, že opakem přejícnosti je nepřejícnost, podobně jako i opakem návisti je nenávist. Nepřejícnost se zdála býti pojmem pro výchovu společnosti natolik užitečným, tak potřebným a používaným, že bylo praktické a výhodné zavést, namísto slova nepřejícnost, samostatný  pojem – závist. Pak totiž, namísto kostrbatého osočení někoho z “nedostatku přejícnosti”, nebo ze “zlé nepřejícnosti”, stačí nazvat ho “závistivým”. Mnohem jednodušší – viďte?! K takovým krátkým, významově čistým slovům také snadněji posluchače přiklonit nebo odvrátit, jsou jakožto pojmy či snad symboly nesoucí kladné či záporné znaménko snadněji využitelná pro manipulaci ve prospěch společnosti.
Připouštím ale, že takto vytvořený pojem si již dále v jazyce žije svým vlastním životem. Pojmy ve společenských vědách nejsou bohužel definovány tak přesně, jako ty ve vědách exaktních. Proto mezi závistí a nepřejícností může být jistý sémantický (významový) rozdíl, jsou vnímány v různých dobách odlišně. Na rozdíl od prosté nepřejícnosti jsou s pojmem závist asociovány kupříkladu destruktivní atributy, stává se pojmem, označujícím vše to negativní s nepřejícností spojené.

V jazyce lze ale stále pozorovat i prvky jakési tolerance k závisti, zřejmě residua z dob, kdy společnost nepotřebovala proti nepřejícnosti tolika brojit, kdy závist, a zejména strach z ní, nevládly myslí lidí natolik, jako tomu je dnes. Jsou to třeba slovní spojení „to je záviděníhodná vlastnost”, „je mu co závidět”, „to by mu mohli všichni jen závidět”. Jakoby tedy schopnost budit závist druhých byla kýženou, žádanou a doporučovanou.
Když Vašo Patejdl zpívá: „Všetci nám môžu závidieť, že ťa mám rád”, nikdo to závidění nepovažuje za něco společnost ohrožující. Nikdo se proti tomu nevymezuje. Není to bráno za škodlivý fenomén. Také Jiří Zmožek ve své písni Můžu ti závidět mluví o závisti zcela bez jakéhokoli negativního významu. V té písni totiž muž závidí své partnerce věci ryze abstraktní, jako je kupříkladu „modrý z nebe”. Vždyť v hovorové řeči také často mluvíme o závisti a myslíme jen obdiv k vlastnosti, kterou sami nemáme („Já Ti závidím Tvůj věčný optimismus”), k nějakému povahovému rysu, snad ke vzhledu, ke zdraví, štěstí atp. Dáváme tak najevo, že jsme si dobře všimli kladných vlastností subjektu, dokonce slovy o závisti naší, či těch druhých, paradoxně chválíme a vyjadřujeme obdiv!
To, co nelze druhým ukrást nebo zničit, co již druzí mají a tedy se o to nesoutěží, je tedy asi přípustné závidět. Třeba pěkný úsměv, krásné vlasy, optimismus, charakter. Běda však, pokud dojde na peníze a majetek, na postavení ve společnosti. Tam se teprve nepřejícnost stává netolerovanou závistí, je odsuzována a je proti ní veden boj.

Ještě si u slovesa záviděti povšimněme jedné důležité věci. Jde v tomto případě o genitiv záporový, tedy kladné sloveso záviděti pojí se správně s 2. pádem (záviděti komu čeho). Tedy: „nic ti nezávidím má správně být: „ničeho ti nezávidím”. Jazykově správně bychom tedy měli „někomu záviděti peněz”, „záviděti krásného domu”, „záviděti krásné manželky milenky”. Dovolte ale, abych v tomto článku i já v této věci chyboval tak, jako chybuje většina společnosti. Jsme na ono nesprávné užívání slova záviděti všichni zvyklí. Příliš na to, abych se já, právě teď, pokoušel toto měnit.

Je závist vnitřně destruktivní?
Závist má vlastně negativní nádech zejména kvůli svým některým destruktivním rysům. Nebo alespoň takto se to zdůvodňuje.

Závidíme asi něco hodnotného, co bychom také rádi získali. Většina deskripcí závisti připouští, že snaha něčeho dosáhnout je, sama o sobě,  veskrze pozitivní, konstruktivní, ve společnosti žádaná. Závistí je prý tato snaha o zlepšení, tento motivující citový vztah až tehdy, pokud dotčenou osobu ona přílišná touha a nespokojenost vnitřně stravuje, trápí, pokud je pro ni vnitřně nepříjemná.
Ne vše nepříjemné v našem životě je ale pro nás neužitečné, zhoubné. Naopak! Nepříjemný, někdy až trýznivý hlad nás včas informuje o fyzické krizi a vede nás k obstarání si potravy, doplnění živin. Vlastně nám pomáhá! I prosté emoce jako strach nebo bolest jsou sice nepříjemné, avšak věřte, velmi užitečné, vlastně nezbytné! Citové vztahy jako nenávist, žárlivost, závist, ač nám zní jako, a často i jsou, nepříjemné a dovedou nás potrápit, přesto nám v životě pomáhají dosahovat našich cílů. Bez nich by naše osobnost byla plochá, nevýrazná a hlavně – nemaje motivace byli bychom zcela neschopni akce. Ano, občas je vnímání závisti bolestivé, ale vždyť stejně tak dovede být nepříjemnou, trýznivou až k nevydržení i láska! A kdo by z toho důvodu raději nemiloval? Tento citový vztah (láska) podle mne dovedl na pokraj psychického zhroucení a dokonce až k sebevraždám mnohem více lidí než ona nenáviděná a opovrhovaná závist. (Statistické srovnání jsem ale nedělal.)
Uvědomme si také, že emotivní svět není diskrétní, není černobílý, nejsou jen striktně oddělené kladné a záporné emoce. U pocitů je dělení na příjemné a nepříjemné v pojmosloví (v jazyce) záměrně odděleno širokou šedou oblastí, ve které je pro nás těžké říci,  zda něco je příjemné, nepříjemné, nebo třeba příjemně nepříjemné. Emoce plynule přechází z příjemných na nepříjemné, dokonce jedna v druhou. Hlad také nemáte až v okamžiku, kdy Vás chytnou křeče žaludku. Ona potřeba doplnit energii se nejprve nenápadně připomíná, člověk se zprvu pocitem hladu dokonce potěší: „Výborně, za chvíli budeme jíst!”. Prostě v oné šedé zóně normálnosti, se veškeré pocity, emoce, city, spolupodílejí na životních procesech s cílem motivovat a dosáhnout pak přiměřenou akcí pozitivního výsledku. Všechny extrémy mimo tuto zónu neurčitosti nás bolí a jsou pro nás destruktivní. To ale není přece běžný stav, to už je chorobný projev! Možná tedy, že závist je spíše hrozbou před ničivým extrémem. Varováním, aby se do citově nebezpečných oblastí člověk nepouštěl.

Absence citových vztahů, ale zejména také každý přehnaný citový vztah, je vlastně psychicko-sociálním selháním, je nemocí a vede proto vždy k rozvoji patologie, ke zhoubě. Ať už to je neúměrná, spalující láska, nebo třeba zuřivá nenávist či nekontrolovaná, zhoubná závist. Všechny nezvládnuté citové vztahy jsou potenciálně vnitřně destruktivní! To snad ale není důvod zavrhovat právě a jen závist!

Je závist destruktivní vůči okolí?
Druhým, údajně neoddělitelným atributem závisti, jakousi předpokládanou destruktivní podstatou závisti prý je, že ze závisti lidé ubližují svému okolí. To už je více než to slavné české “Ať mu chcípne”, to je ono zlomyslné pohlazení sousedova pěkného, nového auta kamenem, či klíčem v dlani.
Také o tomto, prý neoddělitelném aspektu závisti, o ubližování ze závisti, o destrukci vůči okolí, mám své pochyby.
Zde totiž již hodnotíme spíše akci, špatný čin, který člověk zvolí, ne sám citový vztah! To je laicky řečeno – mimo mísu! Že je někdo schopen své niterní citové problémy řešit násilím, společensky nepřijatelným chováním, je dáno buď špatnou výchovou, stupiditou, hloupostí, nebo sociální nezralostí (popř. psychickou nemocí). Takový člověk násilím řeší snad všechny své citové vztahy! Ano, existují vraždy z touhy získat majetek druhých, dosáhnout bohatství, ale také existují vraždy z lásky, ze žárlivosti, z nenávisti. Destrukce vůči okolí není atribut citového vztahu, to je atribut sociálně nezralého, popřípadě nemocného jedince.

Negativizace závisti
Rozumím ale dobře, že společnost potřebuje vychovávat nezralé děti i hloupý dav. Pak je více užitečné takové slovo, které zřetelně vymezuje abstraktní pojem. Schema, jimž se lze bezmyšlenkovitě řídit, rozhodovat se podle jeho užití. I ve výchově se nám hodí, pokud užívané pojmy získávají záporná či kladná znaménka. Pak svým dětem (a také nevzdělané mase) totiž snadněji vnutíme respekt, poslušnost, vnutíme jim názor. Tomu u nás říkáme, že je dobře vychováme.
Rozdělení pojmů na negativní či positivní, to je základní klasifikace, kterou neustále činíme, podle které pak také soudíme. To, co se jednou nazve positivním, je potřeba bez výhrad obdivovat. Naopak to, co někdo, byť třeba účelově, označí za negativní, se bez diskuse a bezmyšlenkovitě zatracuje.
Jsem již však unaven prostoduchostí některých lidí, kteří odsuzují přirozenou závist a slepě naopak adorují kupříkladu lásku a pravdu. Nevidí, že se jimi, za pomocí oněch znamének Plus a Mínus tvrdě manipuluje. Aby nakupovali na Valentýna (láska je totiž Plus), aby na křesťanské svátky konce roku, oni, byť nekřesťané, vyzdobili domácnost a dávali blízkým z lásky drahé dárky (Vánoce jsou silně Plus). Kritizuji ten byznys kolem Vánoc, to zneužití emocí – jsem tedy implicitně Mínus? (Viděl jsem za svého života, řadu absurdních situací. Třeba v Číně, kde konec roku je úplně jindy a navíc Číňané ani nejsou křesťané, přesto začínají slavit naše Vánoce, jako svátky se znaménkem Plus. Kdo by šel proti tomu je tedy na straně Mínus.) Podobně, kdo mluví o Charitě a říká že přispěl je Plus, kdo přemlouvá druhé, aby dali na Charitu je Plus Plus. Kdo si ale naopak troufne říci (a doloží fakty), že Charita je společenský podvod, je na straně Mínus, dostává se na stranu nenávisti, závisti.
Jste buď s námi, nebo proti nám. Buď jste komunisté, nebo kapitalisté, nic jiného není!”. Ach, kolikrát jsem toto již v životě slyšel! V myšlení mnohých jsou věci buď Plus nebo Mínus. Takto se jim totiž lépe přemýšlí, lépe řečeno – nemusí sami hledat názor, mohou jen převzít převládající názor okolí, být s ním konformní. Všichni to občas děláme, nemůžeme se totiž neustále znovu nad vším sami zamýšlet. Naše názory jsou vždy silně formovány vlivem okolí.

Také si všimněte, jak nám různí senzibilové vnucují, kromě tajemných čaker a nevysvětlitelných aur, kupříkladu i pojem “negativní a positivní energie”. Toto rozdělení energie na Plus a Mínus je jednoduchý test, jak snadno detekovat šarlatána. Je totiž zcela zřejmé, že energie buď je, nebo není. Nic takového jako negativní energie neexistuje, tudíž ani positivní energie nemá smysl (ačkoli sama numerická hodnota energie může mít, dle použitého vztažného bodu, kladné, ba i záporné znaménko)! A věřte, já se energií docela zabýval. Tedy jak tou, definovanou v klasické fyzice, tak i energií zavedenou Einsteinem v Teorii relativity. Žádná z nich nebyla negativní či zápornou! Podobně jako není negativní (či positivní) třeba hmotnost! (Já vím, u antihmoty se o negativní hmotnosti spekuluje a dokonce i částicová fyzika zápornou energií vysvětluje třeba Casimirův jev. Do tak složité fyziky a matematiky léčitelé ale jistě nemíří, o fyzice neví totiž povětšinou téměř nic.)  Že jsem vůči senzibilům nepřejícný? Že jim nepřeji onoho zisku z poctivě oklamaných zákazníků? Že jim závidím snadnou obživu? Promiňte! Třeba se mýlím a oni to myslí jinak. Dobře tedy: Jestli snad mají léčitelé na mysli nějakou jinou veličinu, než je energie taková, jakou ji zná fyzika, ať ji prosím nejprve exaktně definují. Pokud to ale nelze, nechť si alespoň vyberou jiný pojem a neprzní a nezneužívají nám vědu! Snadněji by se mi pak jejich nekalé podnikání tolerovalo. Lidé totiž budou asi vždy hledat naději u ošklivých čarodějnic s kočkou na hrbu a bradavicí na nose. S tím já nic nenadělám!

Ne že bych závist měl v oblibě, to vůbec ne. To věčné dělení na Plus a Mínus se mi ale prostě příčí. Dovoluje totiž přílišné zjednodušování a pak i manipulaci. Ať se tedy vrátím zpět k tématu: Že je závist negativní považuji za stejnou blbost, jako že láska je jen positivní. Vždyť oba tyto citové vztahy jsou pro nás, za jistých okolností, potřebné a užitečné. Toto diskrétní rozdělení citových vztahů je proto nepřesné a nesprávné zjednodušení.

Biologická podstata závisti a její projev ve společnosti
Pokud bychom hledali v přírodě, kdo že všechno trpí závistí, zjistíme počáteční prvky tohoto citového vztahu u všech zvířat, které si vzájemně konkurují. Pokud se totiž jedinec krmí na jednom stanovišti spolu s jinými, buď se nažere on, nebo ti druzí. S velkou přejícností by se také na něj nemuselo vůbec dostat! Tam, kde zdroje jsou společné a omezené, je nepřejícnost emotivní vztah, který se zákonitě rozvine s cílem porazit soupeře v přirozeném výběru. Podstata této nepřejícnosti je v konkurenčním boji, je zakotvena snad již v našich instinktech.
Mravenci vyhubí či si porobí sousední mravenčí stát, ptáče instinktivně vystrčí sourozence z hnízda. Lev zabije mláďata smečky, kterou ovládl – aby pokračovaly pouze jeho geny, aby nevychovával potomky předchozího samce. Všechno to soupeření samců, všechny ty snahy samic získat co nejlepšího partnera a otce svého potomstva, ale i prosté soupeření o přežití, o potravu, o úkryt, vede k tomu, aby zvěř upírala přímému konkurentu výhodu, aby mu ji vědomě nebo třeba i podvědomě nepřála, aby mu ji tedy záviděla. „Poraz soupeře, ba i zabij!” Toť příkaz každého konkurenčního zápasu. A jeho ztělesnění je hluboce zakořeněno již v biologické podstatě zvěře, v instinktech, projevuje se ale také v morálce jednotlivce i každé skupiny. Zájem skupiny, zformované v boji proti jiným skupinám (ať už smečky, stáda, nebo i národa), je jasně vytyčen, jeho morální kodex pak tento zájem brání.
Zatímco nepřejícnost k jiným konkurenčním skupinám je přirozeně tolerována a skupinou podporována, v rámci skupiny samé, mezi jejími členy, je nepřejícnost a závist nežádoucí. (Myslím tu ekonomickou.) A je tvrdě potírána vedoucími jedinci smečky. Hrozbou síly či silou samotnou, morálkou skupiny, v lidské společnosti také třeba i pomocí ideologie, s využitím vhodných pojmů a dosazených znamének Plus a Mínus. Potlačit nepřejícnost uvnitř smečky je pro vedoucího samce přirozená potřeba, taktika uplatnění moci. Emotivní vztahy, nenávist či závist, tak užitečné v souboji s jiným smečkami, mohly by se totiž snadno zvrhnout v boj proto nim samotným. A tomu je potřeba zabránit.
Úspěch smečky (skupiny) na oplátku každému jedinci garantuje, že geny jemu blízké mají šanci přežít. Obvykle uvnitř skupiny panuje také nějaká forma spravedlnosti, práv jedince. Takovou by jedinec mimo smečku velmi pravděpodobně neměl. Proto je ochoten smečku bránit a nechat ji sebou manipulovat.

Ano, člověk není jen zvíře. Má být kultivovaný, neubližovat, chovat se civilizovaně. I společnost zraje postupně k více spravedlivé. Přes všechen ten společenský vývoj, kultivující naše myšlení i chování, jsme si ale pořád navzájem soupeři! Už se možná na potkání nezabíjíme (obvykle), přesto ve společnosti probíhá lítý konkurenční boj. Mezi skupinami i mezi jednotlivci. Copak neusilujeme o tu nejkrásnější ze samiček? Copak jen ten nejbohatší nezíská onu výhodu zplodit ve chvíli rozkoše potomstvo zdatné a silné? Potomstvo ve vínku vybavené lepší ekonomickou startovací pozicí, krytými zády, lepším vzděláním,…  Copak nechcete být na lepším místě společenského žebříčku, copak nechcete aby také Vaše skupina byla lepší, silnější než ostatní konkurenční?

Konkurence a soutěž vede nutně k závisti
Ve hře v karty, při dostizích, v tenise, či fotbalu, tedy v každém zápase nelze přece soupeři, konkurentu, přát vítězství. Pak bychom potlačili sami sebe, vedlo by to k naší prohře, ztrátě. Jaký smysl by mělo soupeřit, pokud by účastníci opravdu nechtěli vyhrát? To by mohli rovnou hru – a také svůj život – ukončit. Neboť život sám je přece také neustálé soupeření! V konkurenčním boji je nepřejícnost nevyhnutelným důsledkem snahy porazit soupeře. Vede nás k tomu, že získáváme převahu, že přežijeme. Je pro nás samé i pro společnost užitečná! Pokud Vám někdo vnutí závist jako něco, co Vám ubližuje, co je nesprávné, nepřirozené, získal nad Vámi neocenitelnou výhodu. On sám výčitkami a pocitem závisti netrpí, bez skrupulí Vás totiž nečestně porazí a vnutí Vám navíc ještě pokoru, skromnost, neusilování, přejícnost!
Nepřejícnost je nám, podle mého soudu, vrozená. Jasně, citový vztah nemůže být sám o sobě vrozen, zde i dále v textu si dovolím takto zjednodušovat. Samozřejmě tím myslím spíše podstatu nepřejícnosti, sklon či předpoklady pro ni, snad jakýsi instinkt, pud přežití. Projeví se již u nevinného kojence (které snad ještě nemůže hřešit, nebo ano?). Je to jeho boj o mateřský prs, kteří mnozí psychologové (Melanie Kleinová) považují za počátky závisti.  Mnohé takové neviňátko, jen trochu později, silně trpí touhou získat nějakou hračku, dokonce ji kamarádovi zničí, nemůže-li ji získat. Závidí! Nepřejícnosti se nemůžeme nikdy zcela zbavit, je vrozená a je také přirozená. Tak, jako jsou přirozené i jiné citové vztahy. Snad ale u zralých jedinců lze, vlivem výchovy, pomoci ovládat hnutí mysli, naučit je se kontrolovat a rozumně se chovat. Výchova nás tedy učí reagovat přiměřeně, správně řešit vlastně všechny citové vztahy.

Dualita přejícnosti a závisti
Nepřejícnost má často svůj důležitý společenský význam. Citlivé a něžné maminky kupříkladu nepřejí nejsilnějšímu, nejrychlejšímu, či nejchytřejšímu dítěti vítězství v dětských herních soubojích, naopak soucitně podporují a fandí vždy těm slabším. Je to často nespravedlivé, nepřejícné vůči onomu favoritu, nicméně matky instinktivně cítí, že pro zdravý rozvoj dětí je taková nespravedlivá nepřejícnost (závist), uplatňovaná vůči silnému jedinci, správná, je-li tedy vyvážena a motivována přejícností vůči těm slabším. Přece se jim tak pomůže a to je správné! A není to jen vlastnost mateřským pudem ovlivněných žen. Také my muži podobně ve fotbale, hokeji a mnohých jiných sportech obvykle fandíme tomu slabšímu. Všichni totiž cítí, že hra je více fér, mají-li před jejím začátkem všichni stejné šance. Tomu se, kupříkladu v dostizích, říká handicap a je to obecně používaná, civilizovaná technika, jak nastolit spravedlivý zápas před jeho začátkem – tedy postavit na start rovnocenné. Proto přece všechny ty sportovní dětské kategorie, proto muži nehrají fotbal se ženami, ani s nimi nezávodí na lyžích či v běhu.
Lidskost, společenský zájem, sociální potřeba, morální spravedlnost je tedy také občas nepřát, nespravedlivě upírat, závidět vítězství tomu nejsilnějšímu. Potlačit jeho práva ku prospěchu těch slabších! Umožnit jim úspěch. Láska k jedněm, potřeba je chránit, vede k nepřejícnosti a někdy i k nenávisti k druhým.
Ve všech těchto situacích se paradoxně přejícnost k jedněm snoubí s nepřejícností k druhým. A tak to je i v životě – volba z pohledu společnosti spravedlivá, může být pro dotčeného jednotlivce nespravedlivá, nepřejícná.

Mnoho je variant závisti. Jak zvěř, tak i člověk, jsou přirozeně přejícní vždy jen k tomu, kdo není skutečným přímým konkurentem. Druhým přejeme, jen pokud jsme sami už dosáhli cíle, jsme na vrcholu moci a bohatství, ostatní jsou hluboko pod námi. Pokud nás nijak neohrožují, jsou nám lhostejní – pak ať se klidně snaží, budiž jim přáno.

Závist v náboženství
Judaismus závist za hřích nepovažuje, neboť prý vede k snažení a usilování [Vesmír]. Tedy je povoleno zdravě závidět, pokud však nepřidáme onu destrukci vůči okolí. Až ta je v Judaismu zavrhována. Jak primitivní – přece proč nevyužít závisti více tvořivě, viďte? To ostatní monoteistická náboženství jsou mnohem vynalézavější.

Křesťanská víra již rozeznává sedm smrtelných, hlavních hříchů: pýcha, lakomství, závist, hněv, smilstvo, nestřídmost, lenost. Opakem těchto vlastností pak jsou ctnosti – mezi nimi přejícnost. (Je tedy opět patrné, že závist je vlastně opakem přejícnosti). Kain, podle pověsti uváděné v bibli, zabil svého bratra, kterému záviděl boží přízeň [Strakonice]. Pocítil křivdu, neopětovanou lásku. Copak to ale není přirozený pocit? To je přece nesmírně lidské! Je to dokonce pocit přiměřený, pochopitelná emoce! Závidět lásku rodičů, usilovat a soupeřit o ni je to nejpřirozenější, co ve výchově dětí vidím. Kdo to nezažil, snad asi neměl nikdy děti. Co však nebylo v onom příběhu o Kainovi přirozené a přiměřené byl čin, krutý skutek, který Kain spáchal. Přesto jsou mu v bibli paradoxně vyčítány více příčiny jednání, emotivní reakce, závist. Až následně je zavržen i jeho kriminální skutek, ale spíše jako by se říkalo „Vidíte, kam až závist může vést – bacha na ni! Buďte pokorní a přejícní, buďte poslušné ovečky!”. Poučným se příběh stává zjevně díky příčině, díky motivaci závistí. Je tradován jako nástroj výchovný!
Závisti pak „křesťanští vědci”, jakým byl ve své době třeba slavný lovec čarodějnic Peter Binsfeld přisuzují pro větší obraznost démona Leviatana. To asi pro prosťáčky s bujnou představivostí – „Bu bu bu!”. Ne, nevysmívám se víře, to opravdu ne! Středověké metody manipulace ale dnes snad již dále používat nebudeme, nebo ano?
Kdo závidí přijde podle křesťanské nauky do pekla. Takže bychom se tam vlastně všichni měli nakonec sejít. Já tedy určitě – díky tzv. tvrdosti srdce (křesťanský výraz užívaný pro odlišný názor) tam na ostatní závistivé počkám. Nejsem rozhodně satanista, avšak některé myšlenky Antona Szandora LaVeye jsou mi v této věci blízké. Z přirozeného citového vztahu se totiž kát nehodlám!

Podobný příběh a přístup vidíme v Islámu. Iblís si zasloužil prokletí Alláha právě kvůli své závisti k Adamovi. Podle Islámu byla závist také jedním z hlavních důvodů, proč nevěřící ve všech dobách odmítali vyslyšet proroky. Tak prý židé muslimům „závidí pozdrav, když muslimové říkají  Ámen za imámem”. Stejně tak je, podle muslimů, závist příčinou nenávisti mnohých vyznavačů jiných náboženství k Islámu. V Islámu ale existuje jakási „povolená závist”, arabsky nazývaná „ghibta“, tedy taková závist, kdy si člověk nepřeje, aby ten, komu je záviděno, byl poškozen. Zřejmě tedy jakási závist pod kontrolou.

Zdá se, že náboženství, jako ideologie hájící zájmy společnosti a zejména její vládnoucí vrstvy, věnuje úsilí potírání projevů citových vztahů, pakliže by byly namířeny proti vlastním členům a to zejména proti majetné, vládnoucí vrstvě. Avšak výborně se tyto hodí pro zostuzení jiných náboženství. Zatratit konkurenční ideologii kvůli tzv. tvrdosti srdce, vinit její zastánce ze závistivé slepoty, rozbořit jejich památky, zabít jejich boha, zničit jejich chrám, vymazat stopu jejich historie, dokázali v minulosti jak někteří křesťané, tak to činí i dnes někteří muslimové.

Snad jen náboženství jako hinduismus a budhismus se závisti zbavují – prostým zřeknutím se všech světských hodnot. Elegantní, leč v běžném životě těžko použitelné. A ještě – předstírat budhistické nelpění na majetku, když ho máte vrchovatě, získaný třeba vytunelováním nějakého těžebního podniku, je pokrytectví.

Presumpce neviny u závisti neplatí?
Přístup společnosti, její morálka, ideologie prohlašující závist za špatnou, za odsouzeníhodnou, za něco, za co má následovat trest – se mi z duše i z rozumu příčí. Považuji to za nelidské, odporující lidským právům, za diktát společnosti, zásah do samé osobnosti jednotlivce, za jeho porobení! Nikdy se lidé přece nemohou trestat jen za své vnitřní běsy, za ukrytou zlobu, za nenávist, za závist! Za vrozené instinkty, za pudy, za přirozenost! Pokaždé až jejich čin může (a má) být morálně opovrženíhodným, někdy i trestným. Vždyť ono mít někdy i špatné nutkání leč ovládnout je se považuje dokonce za znak ušlechtilosti a velikosti ducha!
Právo zná u trestných činů řadu přitěžujících okolností. Těmi jsou zejména vědomé pohnutky, záměr spáchat trestný čin, nikdy ale ne emoce, nebo třeba citové vztahy, jakým je i závist! Žádný právní systém nepovažuje emotivní vztah za přitěžující okolnost!
Přesto pojem závist předurčuje nespokojeného jednotlivce (na morální úrovni) k zatracení, obviňuje a rovnou i usvědčuje ze smrtelného hříchu. Jakoby v otázce závisti společnost ani nectila presumpci neviny! Vychovává a morálně nás soudí pořád jako malé děti, jako hříšníky, jako lidi bez samostatné vůle. Ihned, jakmile pocítíme nějakou touhu, jsme vinni smrtelným hříchem, nebo alespoň morální hanbou! Ať už to je smyslná touha (chtíč), závist, nenávist, pokaždé nám za přirozený pocit někdo hrozí zatracením, odsudkem.
Negativizace závisti, její kriminalizace, mi zavání čistkami čínské Kulturní revoluce, honbami na čarodějnice, mýcením ďábla za středověku, komunistickým pronásledováním svobodného názoru. Nebylo toho již v historie lidstva příliš? Je to přece nedemokratické a protihumánní!
Žít opravdu jako Člověk, znamená pro mne přemýšlet, vymanit se z otroctví ducha, být nadále součástí společnosti, avšak osvobodit se od její manipulace, rozhodovat se rozumně.

Obdiv versus závist
Už jsem několikrát naznačil, že snaha něčeho dosáhnout není sama o sobě špatná. Závist jako niterní motivace pro zlepšování sebe sama proto občas ztrácí svou negativní, alarmující roli. Mnozí to cítí a hledají řešení. Takto důsledně rozlišují [Psychologická oposita] obdiv a závist. Definují je jako oposita, jako opačné extrémy. Obdiv jako úctu k druhým a závist jako snahu ublížit, jako vztah destruktivní vůči okolí i subjektu samému. Pak tautologicky dokazují, že jsou opravdu nestejné, že popisují jinou vlastnost. Snadno můžete vymezit pojmy obdiv a závist tak, aby vyzněly jeden kladně a druhý záporně. Vytvořením nového pojmu obdiv se pokusit závisti sebrat to, čím nám tak prospívá, v čem je užitečná. Taková definice ale zcela ignoruje podstatu oněch citových vztahů, jejích společný základ v drsném konkurenčním boji. Je to definice společenská, odtržená od biologické podstaty, od přirozenosti. Definice idealizující, účelová, konstruující cíl, jenž však nemůže být dosažen, nemůže fungovat!

No ale budiž – pojmy jsou jednou nějak zavedeny, tak je tedy užívejme. I tak ale obdiv před závistí nemohu upřednostnit! Jestli totiž něco vede k vývoji a pokroku jedince i celé společnosti – je to konkurenční boj, je to i závist. Subjekty navzájem si konkurující budou mít vždy tendenci rozvinout nepřejícnost (závist), zatímco obdiv se může uplatnit jen tam, kde alespoň jeden ze subjektů konkurenční boj, z jakéhokoli důvodu, nevede. Obdiv je patetický citový vztah, jenž je veskrze neakční. Obdivujeme spíše vlastnosti, které nelze zcizit (krásu, povahu). A to klidně i u svých konkurentů. V materiální rovině je však obdiv dosti nepravděpodobný. Těžko chtít po chudákovi, jenž vydělá sotva na stravu, aby obdivoval, že někdo jiný má nepředstavitelné bohatství. Ještě těžší bude, aby zaměstnanec obdivoval, že přímý nadřízený, nebo dokonce některý jeho kolega má nesrovnatelně vyšší plat.

Obdiv a závist takto definované nejsou oposita, nejsou to protipóly s opačnými morálními znaménky, popisují prostě něco zcela jiného, vzájemně nesrovnatelného.

Pocit nespravedlnosti
Někdo se rodí nemocen, jiný zdráv. Jsou lidé s vysokou mozkovou kapacitou, ale i takoví, kteří by se byli mohli neustále učit a vzdělávat a stejně jim to bude málo platné – sotva vystudují základní školu. Jsou lidé podnikaví, kteří se stanou vůdci a také ti mravenečkové, co budou pro ně jen pracovat. Prostě svět není spravedlivý. A ne každý má předpoklady nutné k tomu, aby svůj nebohý stav mohl vylepšit.
Nikdo se však nechce cítit v životě méněcenným. To by totiž nutně vedlo k depresím a ztrátě psychické rovnováhy. Každý má, pro stabilitu své psychiky, vnitřní pocit (často mylný), že je pro společnost důležitý a má tudíž stejné právo na štěstí, zdraví, bohatství, jednoduše na život, jako i ti druzí. (Ono se to také obecně tvrdí, ačkoli se to ve společnosti nepraktikuje!) Člověk proto považuje ze děsně nespravedlivé, když jiný dosáhne bohatství, štěstí a on ne. I ten slabý se to pak snaží všemožně změnit. Pokud ale není v jeho silách vyhrát fér způsobem, uchýlí se klidně i k úhybnému taktickému manévru, k přestupku proti morálce, ke zločinu. Vždyť pravidla, morálka, zákony, to vše je určeno těmi silnými, těmi úspěšnými. Konkurenční zápas běží podle formálních pravidel mocných, obvykle ignorujíce zájmy slabých. Mocní nahromadí majetek, porobí si chudší, a sami vyhlásí zákony. Vznešeně pak hlásají: Nil nisi rectum”. Ono právo však brání jen pro ně výhodné status quo. Není pak divu, že zoufalý, závistivý jednotlivec občas odmítne respektovat pravidla silných, nejsou–li v jeho zájmu. Nebo, že se občas tato společenská pravidla revolučně rozboří. (Já to ale ani nedoporučuji ani neschvaluji, to bylo jen konstatování. Ony se pak totiž stejně velmi rychle nastolí pravidla nová. Jinak to ani ve společnosti nejde.)

Mnoho nepřejícnosti, závisti, rodí se z vrozené potřeby mít svůj spravedlivý díl, z pocitu, že toto právo není naplňováno. Potřeba rovnosti, touha žít tak, jako ti druzí, vede k nespokojenosti, k závisti a u nezralých, či nemocných jedinců dokonce i k destruktivní akci.

A ještě jednu poznámku k závisti z nespravedlnosti. Během studia na gymnáziu přicházeli za mnou občas spolužáci s žádostí o příspěvek na dar. Že náš spolužák, jejich oblíbený kamarád,  slaví narozeniny. Dávat si dárky k narozeninám je jistě krásné – proto jsem poprvé přispěl a docela rád. Ono také odmítnout by vyžadovalo mnohem zralejší, odolnější, zkušenější osobnost. A spolužák byl opravdu šťastný, že kamarádi nezapomněli a že jej máme rádi. Překvapivě na mé narozeniny o měsíc později, avšak ani na žádné jiné narozeniny ostatních mých spolužáků si během celého roku již nikdo ani nevzpomněl! Příští rok jsem na další dárek pro třídního oblíbence přispět slušně odmítl. Pochopil jsem totiž, že mne skupina chytře zneužívá k tomu, aby si splnili své vlastní zájmy. Více oblíben jsem se tím asi nestal. Vždyť kdo by měl rád nepřejícné a závistivé! Přesto si myslím, že mé jednání bylo správné, že mi závist pomohla správně se rozhodnout, nenechat se manipulovat. Emotivní vztah závisti u mne byl tehdy vyvolán oprávněným pocitem nespravedlnosti.

Tolerance odlišných
Mezi zvěří pozorujeme potravní rivalitu zejména mezi přímými konkurenty, na stejném stanovišti. Druhy potravně si nekonkurující však mohou žít v míru (přejícně) vedle sebe. Snaha vyhnout se tlaku konkurence vede proto často k potravní specializaci jednotlivých živočišných druhů. To je rozumný způsob jak se zbavit nepřejícnosti, jak se zcela vyhnout konkurenčnímu boji.
Podobně je tomu v lidské společnosti. Nejčastěji závidíme našim přímým konkurentům, tolerujeme však úspěch a bohatství někoho, kdo se živí jinak či na jiném místě, nebo je mnohem nuznější než my sami. Závidíme vždy nejvíce těm podobným, lidem, se kterými jsme schopni se porovnat. Neumíme ani toužit po něčem, našemu životu odlišném, něčem málo představitelném. Co ani naše okolí netouží mít, co společnost nepovažuje za hodnotné. Závist tedy snadněji vzniká k lidem v našem blízkém okolí. A zejména – touha něco mít je motivována, vnucována okolím, srovnáváním se s druhými a silně také reklamou. A s tím přichází také souboj, nepřejícnost, závist.

Podle rozboru v časopise Vesmír se závist nejčastěji vyskytuje ve společnostech, ve kterých hrají značnou roli poziční statky. Cituji: „Ekonom Dan Ariely, který se specializuje na behaviorální ekonomii, se různých lidí ptal, zda by preferovali roční příjem 50 000 dolarů, přičemž všichni ostatní by vydělávali pouze 25 000, nebo roční příjem 100 000, pokud by ostatní vydělávali 200 000 dolarů. Většina z nich vybrala první možnost, tedy poloviční příjem, ovšem stále dvojnásobný oproti zbytku společnosti.
Zní Vám také tento výsledek sociologického výzkumu neuvěřitelně asociálně, odsouzeníhodně? Je to nepřejícnost, závist v ryzí podobě! Viďte?
Ale zase špatně! Vždyť to je přece přirozené! Závidíme pochopitelně našim přímým konkurentům, tedy lidem v našem okolí. Pokud bychom jim přáli vyšší plat než dostaneme my sami, jsme v konkurenčním boji jednoznačně poraženi. Naopak pokud máme vyšší plat než ti druzí, konkurenční boj vyhráváme, získáváme výhodu! O tu nám přece jde v prvé řadě!
Zde je patrný rozpor zájmu jednotlivce (pro něj je lepší mít více relativně) se zájmem skupiny (být bohatá absolutně, bez ohledu na relativní rozdíly). Soudíte morálkou skupiny (neboť se jedná o plat někoho jiného), leč jedinec jedná přednostně dle svých zájmů, své vlastní morálky!

A opět – výborně se zase uplatňuje ona masáž pokorou, skromností, závistí. S cílem vnutit zájmy skupiny jednotlivci, na jeho úkor!

Kdo závidí?
Podle statistik se k závisti přiznalo 77% obyvatel České republiky! Závidí zejména ti chudí, slabí, nemocní. Ale nejen oni!

Překvapivě nejvíce prý, podle statistik, závidí příslušníci mladé generace. Cítí se být stejně schopní, pracovití, podnikaví, jako ti starší, dosud ale nezískali výhody z toho plynoucí, neprorazili zabetonované pozice starších. Nesklízí ještě všechno ovoce své práce, jejich ekonomická situace je prachbídná. Klidně proto budou revoltovat, bojovat za sociální rovnost, proti bohatým a mocným. Nepřejí jim jejich bohatství a moc, vnímají to jako nespravedlivou výhodu. Organizují hnutí „Occupy Wall Street”, stávají se členy Greenpeace, …
Lidé na vrcholu produktivního věku (mezi 35 a 60), pokud jsou zdraví a schopní, jsou obvykle již tak ekonomicky silní, že pocit nespravedlnosti tolik nepociťují. Jsou proto spokojení, nezávidí a naopak jsou přejícní. Sociální rovnost je podle nich utopie (podle mne také) a snaha o ni je pro všechny škodlivá. Mají dokonce mnohdy z konkurence druhých takový strach, že proti závisti moralizují, kážou o její škodlivosti těm chudým a slabým. Nechtějí se totiž příliš dělit, platit daně, zabezpečovat sociální potřeby slabých. Nechtějí konkurenci. Není to v jejich zájmu. Prý „Každý ať se postará o sebe – já to taky dělám!”. Stačí ale kolikrát, aby takový člověk vážně onemocněl, nebo jen zestárl, jeho příjmy poklesly, a ejhle, závist je zase tady. Už je zase správné si pomáhat. Rád by zase od společnosti či od bohatých získal díl pro sebe. Po dobrém, podvodem, nebo klidně i silou.
Zajímavé pro mne bylo, že dle statistiky staří lidé závidí méně. Asi již nemají ekonomické ambice a závidět mládí nemá smysl! Vědí, že jejich další boj je stále více marným, spokojit se s dosaženým statutem je nakonec jednodušší. Nikomu již více nekonkurují, o nic nesoutěží. Nemají důvod příliš závidět!

Vidíme tedy, že závist nás provází životem neustále. Závistí (nebo naopak strachem ze závisti) trpíme více či méně dle toho, v jakém věku se právě nacházíme, jak jsme zrovna v danou chvíli ekonomicky silní, jak silně musíme bojovat za své zájmy s konkurencí.

Závist sourozenecká
Bájný Kain nebyl jediným závistivým sourozencem. Každý starší sourozenec závidí mladšímu péči rodičů, má pocit nespravedlnosti v jejich péči o něj. Neuvědomuje si, že před lety, ve stejném věku, dostával tutéž péči, sobecky chce výhody obou postavení. Má pocit, že má výhradní právo na rodiče: „Vždyť je prvorozený!”. „Ten mladší sourozenec mu rodiče odloudil, vzal mu jeho jedinečnost!”. Dokonce mnohdy starší mladšímu ubližuje. Ze závisti, z nepřejícnosti, ze žárlivosti.
Mladší sourozenec zase závidí tomu staršímu jeho práva. Že už může z domu na disco, na zábavu, že má motorku, že jede do ciziny, že je prostě jednoduše starší. Neustále se s ním snaží srovnat, neustále mu závidí úspěch.
Závist je mezi sourozenci přirozený projev zdravého konkurenčního boje.

Závist hierarchická
Snad nejběžnější závist je ta mezi podřízenými a nadřízenými. Projevuje se již u sourozenců, ve škole, v práci. Zastavím se proto u ní na chvíli.

Většina nadřízených si myslí, že jsou ze všech nejschopnější. I Vy zastáváte vedoucí roli a myslíte si tedy, že šéfové jsou právě ti nejpovolanější, nejchytřejší, nejschopnější? Někdy tomu tak je. Mnohdy se ale spíše uplatní jen společenský jev, popsaný sociology kupříkladu u šimpanzů (ale právě tak u lidí). U těchto lidoopů vědci pozorovali, že dominantní samec se nové věci učí vždy výrazně rychleji, než ostatní samci v tlupě. Zdálo by se tedy, že na vedoucí pozici se dostal přirozeným výběrem ten nejlepší z nich, že je vysoce převyšuje inteligencí, schopností učit se, rozhodovat. Pokud ale dominantního samce odstraníte a na jeho místo dosadíte jednoho z jeho hloupějších podřízených, začne se rázem nový dominantní samec učit nové věci stejnou rychlostí, jakou vykazoval onen původní vůdce tlupy!
Závěr je jasný – v hierarchické společnosti se chováme k nadřízeným přirozeně submisivně, subordinačně. Podvědomě proto myslíme méně kreativně, pomaleji se učíme. Protože to tak už prostě k roli podřízeného patří!
Mimochodem stejně tomu je i v každé menší skupině, třeba v rodině. Věřte, že odstraněním vůdčího dominantního jedince (obvykle testosteronem nacpaného samce) se po jistém čase rodina se změnou vyrovná a schopnosti slabšího jedince se neuvěřitelně vylepší. Vím o čem mluvím, sám jsem, upoután dlouhou dobu na lůžko, svou dominantní roli dočasně ztratil. A ejhle – má žena náhle řídí auto jako profík, správa bankovních transakcí není problém, ….
Podobný jev vidíme u kariéry dětí mocných, bohatých. Jsou otcovským vlivem a snad i díky jakési dědičné rodinné slávě předčasně dosazeny do vedoucích pozic. Díky ekonomické jistotě rodiny jsou ale opravdu v začátcích nesrovnatelně odvážnější, svou roli šéfa zvládají, učí se rychleji a vykazují lepší inteligenci než lidé, kterým se vedoucí pozice nedostalo. Mnozí pak dětem mocných závidí tento jejich neoprávněný start letmo. Vždyť stačí na danou pozici dosadit člověka jim podřízeného, čerstvou krev a firma se rázem rozjede – někdy ještě vyšším tempem. Že „nové koště dobře mete” vědí v mnohých firmách.
Dělba práce a zejména organizační struktura má na efektivitu práce rozhodující roli. Člověk na nižším organizačním stupni to nechápe a považuje obvykle svého nadřízeného za někoho, kdo nepracuje stejně jako on, kdo neoprávněně sklízí plody práce všech podřízených. Nepřeje mu jeho roli, závidí mu vyšší plat, uznání a vážnost okolí, jeho jedinečnost. Hluboko v duši chce se dostat na jeho místo, nebo si dokonce myslí, že nadřízeného vůbec nepotřebuje, že ten je zbytečný. Vyčítá mu špatné rozhodování, špatné vedení a organizaci práce. Tvrdí, jak že by to dělal právě on lépe! Samozřejmě že to je absolutní nesmysl! Na místě šéfa by totiž byl nucen zastávat podobnou roli, dělat podobná nepopulární rozhodnutí.

Nezáviďme si planě, jeden druhému, svou organizační pozici! Pokud ale upřímně závidíme a opravdu po té změně toužíme, snažme se své postavení aktivně změnit. Využijme své touhy po úspěchu, své nepřejícnosti, své závisti! Na základě jevu popsaného na šimpanzí tlupě a také poučen zkušenostmi z mé vlastní rodiny už vím, že změna role je možná.

Ekonomická podstata závisti
A nyní se dostáváme k samé podstatě závisti, alespoň té motivované společenskou situací. O spokojeném životě jedince ve společnosti do značné míry rozhoduje jeho ekonomická situace. Představa spravedlnosti se proto projevuje touhou po ekonomické rovnosti, ba co víc snahou předběhnout druhé.
Nekritizujte prosím příliš tuto kapitolku. Mnozí máte zcela jistě odlišné ekonomické zájmy, proto i Vaše názory musí být zcela odlišné. Mým cílem není prezentovat svůj ekonomický postoj, obhájit jej, přesvědčit nebo naklonit někoho na svou stranu. To opravdu ne. Chci zde jen ukázat rozdíly a rozpory v názorech, představách a touhách jednotlivých lidí, přiblížit hlavní, nevyčerpatelný zdroj závisti. A pokusit se jej tak otupit, zmírnit.

Společnost svým členům obvykle garantuje jakousi šanci na slušný život. Dle jejich schopností, leč mnohdy i podle toho, v jaké kastě se narodili.
Společnost je, po ekonomické stránce, vlastně takový podnikatel. Hospodaří se svými naakumulovanými zdroji, tzv. společným sociálním kapitálem. Tím jsou mimo jiné přírodní zdroje, technologické a organizační schopnosti společnosti, know-how, přítomnost vlády, státního aparátu, bezpečnosti, dobrého školství, zdravotnictví, kvalifikované pracovní síly, dopravní infrastruktury, právního systému, morálních tradic…  Mnoho z toho se budovalo po staletí, je to něco, co dělá společnost civilizovanou, dává jí a jejím členům prostor pro další rozvíjení tohoto kapitálu i vlastní obohacování jednotlivců, rozvíjení kultury apod. Podnikání jednotlivců a firem je tedy založeno na tom, že stát poskytuje přístup k onomu sociálnímu kapitálu a dovolí s ním podnikat, rozmnožovat jej. Vlastně přejícně poskytne jedněm výhodu, jinak řečeno jakousi půjčku. Zdánlivě zadarmo, bezplatně. Právem ale očekává a vyžaduje, že se mu to vrátí i s úrokem.
Aktivní lidé jsou motorem společnosti. Myslím si, že bez podnikavosti, bez aktivity těch schopných se společnost nemůže obejít. To oni rozmnožují bohatství společnosti! Patří jim proto dík a vděčnost, je třeba jejich činnost podporovat. I když i oni musí společnosti vracet. Proč?
Nositel Nobelovy ceny, ekonom a sociolog Herbert Simon odhadl, že až 90% svého zisku generují lidé na základě využití sociálních zdrojů společnosti. Tedy jen 10% je prý jejich vlastní zásluha, přidaná hodnota! Vlastně při podnikání využívají a přivlastňují si společný sociální kapitál.
Že nesouhlasíte? Že od státu a společnosti pro své podnikání berete jen málo, nebo dokonce vůbec nic? Že to společnost Vám má být vděčná, neboť to Vy jste ti podnikaví? Ano, je moc dobře, že podnikaví, schopní lidé rozvíjejí bohatství společnosti, bez toho by společnost nemohla fungovat, avšak musí zde být rozumná rovnováha, oboustranný prospěch! Zkuste si jen představit, že byste podnikali v Africe, někde v džungli. Sice by to bylo bez daní, sociálního a zdravotního pojištění a bez omezujících zákonů, ale také bez cest, bez kvalifikované pracovní síly, bez sítě dodavatelů a odběratelů, bez sociální infastruktury. Žádný internet, žádná energetická síť, obchodní cesty, žádné dotace …. No nevím jak by Vaše firma přežila. A to jsem ani nezmínil, že jste asi také někde získali vzdělání, že Vaše firma staví na technologiích, které mnozí před Vámi vynalezli a dali je ve prospěch společnosti. Kdybyste se v oné džungli také narodili, pak možná, že byste dnes byli náčelníkem kmene, ale to je tak asi všechno.
Cílem společnosti samozřejmě je, aby i ona měla prospěch ze svých zdrojů. Podnikatel si vlastně od společnosti pronajímá sociální kapitál, zúročuje jej a platí zpět. Stát proto od všech aktivních lidí vybírá svůj desátek formou rozličných daní. Mohlo by se tedy říci, že daně mají být teoreticky až 90% ze zisku či z příjmu! Nikdo ale nechce, aby daně byly tak vysoké, nebojte! Ani Herbert Simon to nechtěl a já už vůbec ne! Každý rozumný člověk přece ví, že onen úrok, tedy to, co se má společnosti vrátit zpět, by měl/o být přiměřené. Takové, aby aktivní jedinec nepřestal být motivován! Stát ví, doufám, že podnikatel musí mít možnost získat svou činností výhodu před konkurenty, musí mít možnost zbohatnout svou prací. Moudrý stát i moudrý člověk se proto chová vůči aktivním přejícně, podporuje je. A měl by, vždyť tak se i jeho bohatství rozrůstá.
Stát se ale chová i jako maminka ke svým dětem (totiž nadržuje slabším – nutí ty silnější pomáhat), nebo třeba jako každý dobrý hospodář ke svým investicím (ty starší investice spolufinancují založení nových). Ti silní podnikatelé musí proto odvádět větší daně, slabší však mají na daních úlevu, bezprizorní a nemocní, hospodářská spodina společnosti je dokonce státem vydržovaná.
Pochopitelně ale, pokud se daně dostatečně neplatí, pokud se navíc zdroje státu podnikáním poničí, promrhají, vytunelují, tedy když podnikatelé neobohacují také stát, nýbrž jen sami sebe, ale také pokud se někdo nechá společností schválně živit, nepracuje a vysává ji, popřípadě vyvádí plody své práce někam ven, je tato činnost společností právem odsuzována. Někdy jako trestný skutek, jindy jako činnost morálně zavrženíhodná. Společnost pochopitelně nepřeje podnikateli zisk (generovaný z 90% jejím sociálním kapitálem), pokud by z toho něco sama neměla, nepřeje nemakačenkům, aby žili na její úkor.

Pracuji pro malou soukromou firmu, podnikáme a žijeme z naší vlastní práce, z vlastních nápadů a aktivity. Tvoříme, dokonce velkou část naší produkce vyvážíme. Samozřejmě to vše se realizuje s využitím sociálního kapitálu společnosti. Firma proto platí předepsané daně. Naše získané znalosti pomáhají i jiným firmám vyrábět efektivněji.
Úspěch a ekonomická stabilita, generované prací, organizací práce, podnikavostí, aktivním úsilím jsou, podle mne, zcela zasloužené. Společnost by měla všem podobným tvůrčím aktivitám vyjadřovat obdiv a úctu.

Jen pokud jsou výhody získané nečestně, zaslouží si podnikatel i ten, kdo prostě nechce pracovat – hanbu. Přece když kdokoli společnost zneužívá, bere tak z našeho společného! Všichni by se měli zlobit, nepřát mu to, závidět! Majetným, ekonomicky schopným evidentně zneužívání státního kapitálu druhými zase tak nevadí. Nezlobí se tolik, když si někdo od společnosti takto nakrade. Jsou totiž ekonomicky silní, přizpůsobiví a na státu ne tak mnoho závislí. To chudí a slabí takové kořistnické chování vnímají obzvláště palčivě. Případnému nepoctivci jeho zisk a jeho bohatství silně nepřejí. Ti slabí jsou totiž na ekonomické síle společnosti, na stavu státní kasy mnohem více závislí. Díky ní mají přece život alespoň trochu snesitelný. Výsledkem je tedy – závist chudých!
Závist chudých a slabých (promiňte mi to silné zjednodušení) je ve společnosti přirozená. Je to primárně závist k nespravedlivě získané výhodě, k nepoctivě získanému bohatství. Tyto sociálně ohrožené skupiny také závidí mnohem více, pokud je distribuce majetku silně nevyrovnaná, pokud je gradient bohatství příliš velký. Uvědomují si niterně, že podnikání je realizováno a bohatství je generováno i ze sociálního kapitálu, tedy z také jimi spoluvlastněného bohatství společnosti. A bohatství druhých vnímají jako křivdu, jako zneužití společného majetku.
Bohužel, mnozí z těchto jedinců neumí rozlišit mezi oprávněným ziskem a skutečným zneužitím moci. Vnímají to jen ze svého úzkého zorného úhlu. Pro takové omezené lidi je každý bohatý zlodějem, každý úspěšný podvodníkem. Nejsou ale všichni podnikatelé, všechny firmy, všichni bohatí takoví! Věřím pevně, že mnoho úspěšných lidí je poctivých a slušných, pracovitých. Přece jen ale, pokud za 20 let vydělá někdo 250 miliard, velmi pravděpodobně ty peníze zároveň někde jinde chybí, viďte? Zřejmě mu stát neopatrně dovolil své zdroje zneužít! Pokud v poslední době dochází k nárůstu závisti, je to proto, že rozdíly v bohatství jsou tak velké, že to alarmuje nejen chudé, ale už i střední třídu. Podle statistik i podle volebních výsledků má většina lidí u nás sílící pocit, že stát není dobrým hospodářem, že se nechá okrádat podnikavci, šejdíři, tuneláři, namísto aby podporoval jen takové podnikatele, kteří přináší profit sobě i společnosti.

Těm, co podnikají poctivě, odvádí část zisku společnosti, ale taky těm, co třeba jen pracují v zaměstnaneckém poměru, je potřeba přát úspěch a bohatství, podporovat je a chránit jejich práva. Já jim úspěch ze srdce přeji, sám se o totéž také snažím.
Naopak nepřát někomu, kdo zbohatl tunelováním, neplatil daně, poškozoval společnost, nebo také tomu, kdo pracovat nechce a nechá se společností vydržovat, je přirozené. Pokud toto je ona závist – pak i závist je přirozená. Podle mne je závist pro takovou situaci rozumný a přiměřený citový vztah. A měl by být také v těchto případech doprovázen civilizovanou akcí zákonodárců či příslušných státních úřadů. Přece se nenecháme okrádat spekulanty, zloději, šmelináři! Nepřát jim profit, nepřát jim nečestně získaný majetek je přece správné!

Znělo Vám to jako výzva k revoluci, volání do boje proti bohatým? To jsem ale ani v nejmenším nechtěl! Já si jen představil myšlení ekonomicky slabších, hledal příčiny jejich závisti, zdroj obavy bohatých ze závisti. Uvědomuji si totiž, že potřeba státu je dnes zcela jiná!
Stát daně od podnikatele dokonce ani nemusí vybrat! Klidně by mohl fungovat i pokud by žádné daně nebyly! Vždyť již dnes stát toleruje, aby právě ti největší chytráci na daních jaksi unikli. Stát dokonce toleruje, že si podnikatel jeho majetek přivlastní! Třeba že se státní majetek převede bezplatně do soukromých rukou. Dnes také vidíme, že stát dokonce aktivně pobídkami, dotacemi podporuje ty podnikavé, vlastně jim platí, aby právě u nás svou činnost provozovali! Proč že to dělá? Já mu v tom dobře rozumím. Stát totiž, za staletí hospodaření, intuitivně rozpoznal, že nemá žádného smyslu rozdělit ve společnosti majetek rovnoměrně, že naopak právě rozdíly v bohatství vyvolávají aktivitu, konkurenci. Že závist a touha zbohatnout vede k invenci, k tvůrčím činům a také k ekonomické prosperitě.
Stát nakonec stejně nepřijde zkrátka. Jeho území nikam nezmizí, ani když někdo vlastní pozemky, jeho infastruktura zůstává, ač ji firmy využívají, celý jeho sociální kapitál, jeho potenciál generovat bohatství zůstává. Pokud někdo svůj soukromý majetek rozmnoží, vždy mu, tam i onde, kousky odpadávají, přiživují ostatní. A hlavně – stát se podobně, jako to dělala církev svatá, spoléhá na čas. O své se nemusí nikdy bát. Je trpělivý a ví, že jak říká má maminka: „Rubáš nemá kapsy!”. Tudíž se vlastně investované peníze, dříve či později, třeba po staletích, stejně státu vrátí. Jen vzpomeňme na naši historii. Byly to právě bohaté šlechtické rody, které rozmnožily moudrým hospodařením svůj majetek a současně povznesly kulturní úroveň našeho národa. Byli to kapitalisté císařství a později první republiky, kteří založili technickou sílu tohoto národa. Jejich organizační schopnosti vedly k pokroku, jenž je dnes majetkem této společnosti!

Společnost si tedy může klidně vybrat, do jaké míry rezignuje na sociální potřebnost, posílí dravost a možná tak zrychlí technologický i ekonomický pokrok. Nebo naopak zvedne daně, zavede sociální systém, možná za cenu menší konkurenceschopnosti, mírné stagnace. Nejsem ekonom abych radil. Jen bych rád, abychom si přestali závidět ekonomickou závistí slabých! Buďme sami aktivní! Vždy si také uvědomme, že dosažené know-how firem se nakonec, po letech, stejně stane společným vlastnictvím, že jejich invence a úsilí bude prospěšné i našim potomkům.

Závist z nespokojenosti
Zdá se tedy, že rozdíly v bohatství jsou hlavní příčinou závisti. Přesto je ještě jedna velmi silná příčina. Je jí nespokojenost z nedocenění, frustrace z nepochopení, pocit marnosti. Někteří lidé prostě postrádají smysl života, cítí se nevyužití. Věří že mají na víc, nepřejí těm úspěšným, závidí třeba jen to, že ty druhé něco baví. Pokud má člověk nějaký cíl, pracuje na něm a dosahuje výsledků, je v životě spokojen a obvykle nezávidí.
Bohužel spotřební společnost, která nepotřebuje tolika pracovní síly, vyžaduje od svých členů kreativnost, inteligenci, aktivitu. Musí si totiž najít něco, co je bude bavit, čeho že si v životě užijí. Avšak něco smysluplného – ne jen se pořádně ožrat! Velmi těžký úkol pro mnohé z nás.

Má práce mne baví, vytvářím v ní smysluplné hodnoty. Není to marné! A navíc se realizuji i psaním tohoto Blogu.

Závist jako nástroj manipulace davu
Závist i nenávist jsou přirozené citové vztahy, velmi snadno se jimi ale ve společnosti manipuluje, vyvolávají se jimi záměrně destruktivní akce. Války mezi skupinami, či národy nevede dav, válku vede jeden král, nebo politik, proti druhému! Z vlastních zájmů! Popřípadě pro hájení zájmů majetné vrstvy. Bohatým jde o to, aby byli ještě bohatší. Chudý a slabý na válce věru nic nezíská, on ji nechce. Je navíc donucen jít do první linie. Pokud i válku přežije, ať již tato skončí prohrou nebo i výhrou, stejně bude v ještě větší bídě! Závist chudých tedy nevyvolává války! Je to jen prostředek manipulace davu. Aby se společnost se zájmy vládnoucích jednotlivců ztotožnila a začala být akceschopná, je totiž třeba ji přesvědčit. Argumenty, ale spíše onou emotivní manipulací. Na to se nenávist a závist náramně hodí, jen je třeba ji obrátit proti soupeřící skupině. “To nepřítel může za Vaši chudobu! Hurá na něj!” Ve válkách bojují jen ti nepřejícní, ti závistí a nenávistí přemotivovaní. Bohatý člověk, jenž nezávidí,  má co ztratit, by se na to mohl tak akorát vykašlat. Z něj vojáčka neuděláte, ten rozhodně střílet nepůjde! Přesto se války nepochybně vedou z popudu a pro uspokojení zájmů bohatých.
V období míru a stability se naopak závist a nenávist potlačuje. Ona je totiž obtížně zvládatelná, dav jednou rozzlobený, mohl by si vzít co chce i od „králů a kněží”! „To přece nejde!”. Závist se proto prohlásí za nejhorší vlastnost, za příčinu všeho zla. V rukou vládnoucí vrstvy, v rukou bohatých je pojem závist nástrojem pro tlumení přirozené touhy po spravedlnosti, touhy po rovnoměrném a spravedlivém rozvoji celé společnosti. (Někdy však také pro tlumení obyčejných nespokojených nemakačenků, ti se totiž rádi k jakémukoli boji proti bohatým přihlásí.)

Nenávist je velmi podobný citový vztah. Se závistí souvisí, neboť v našem niterním světě není diskrétních pojmů! To jen člověk takto přemýšlí. Ve skutečnosti se všechny citové vztahy mezi sebou prolínají, na sebe navzájem transformují. Závist s nenávistí, ale také s láskou, jsou bratři a sestry, isolovaně ani obvykle neexistují, vlastně je to jeden souvislý svět emocí.
Dnes pozorujeme nenávist jako nástroj stále více se uplatňující v manipulaci davu. Nenávist se pak navenek projevuje mezi státy, mezi náboženstvími. Někdo ji ale stále více rozdmýchává v mysli prostých lidí. Podle propagandy máme nenávidět muslimy, Rusy, Araby, Číňany,… Důvodům v pozadí, tedy snaze oddělit naši otevřenou ekonomiku, ochránit majetek bohatých před konkurencí, získat politicko-ekonomickou výhodu, já rozumím, ale neztotožňuji se s nimi. Považuji je za cílenou manipulaci. Pro mne je, svou podstatou, muslim jako křesťan, Rus jako Američan, Arab jako Němec. Imigrant co nepracuje (a mohl by) je pro mne stejná svoloč, jako našinec jenž nepracuje (a mohl by).
Díky rozdmýchané nenávisti ale velký stát klidně napadá suverénní území jiného malého státu, dokonce bez potřeby vyhlášení války (OSN k flagrantnímu porušování mezinárodních pravidel zbaběle mlčí), popřípadě se války vůči jinému národu vyhlašují na základě jedné jediné teroristické akce, nebo na základě neprověřeného a mylného podezření z přechovávání chemických zbraní. Ve skutečnosti jde ale o hájení zájmů velkých států, o uspokojování zájmů bohatých.

Je závist produktem slušnosti?
Má generace byla vychovávána za socialismu. Nebylo tehdy zřetelně viditelných miliardářů, ani tlup bezdomovců, rozdíly mezi lidmi byly menší. Já i mí vrstevníci jsme nebyli uvyklí na konfrontaci s gradientem bohatství. Člověk si mohl snadno myslet, že má stejné šance jako druhý, že jsme si všichni rovni, že se hospodářství snaží rozvíjet společný sociální kapitál. Ne všechno z toho byla pravda. Ideologie rovnostářství přesto zapustila kořeny. Kromě toho ale, byla naše generace, alespoň v mé společenské vrstvě, také vedena ke slušnosti. Nekradli jsme (já tedy nekradl), odsuzovali jsme podvody, machinace, optimalizace daní. Kořistnickým praktikám jsme netleskali. Byli jsme asi naivní, neboť socialismus hnil zevnitř. Chyběla mu konkurence, dravost podnikatelů, byl slabý ekonomicky, stejně jako ideologicky. Přirozená závist nemohla vyústit v potřebnou akci, stávala se proto ne akční, ne motivující, ne užitečnou. Obracela se proti ostatním, transformovala v nenávist. Záviděli jsme lidem ze západu jejich svobodu, jejich bohatství. Záviděli jsme také uvnitř – každému zelináři, šéfovi Tuzexu, každému, kdo jen nepatrně vyčuhoval. Asi to nebyla přímo ideologie slušnosti, spíše ideologie rovnostářství. Poznamenala nás mnohé, snad nadosmrti. I za dnešní situace, kdy se ekonomická pravidla více rozvolnila, je z důvodů (pro dnešní situaci nepřiměřené) slušnosti má generace silně závistivá, tedy alespoň ta její část, co porevoluční kvas nevyužila. Kdo zbohatl, ať už poctivě či ne – pochopitelně nezávidí.

Dle mých pozorování si troufám říci, že ve společnosti dokonce existuje jakási komplikovaná úměra mezi slušností, dodržováním pravidel, respektem k právům a nárokům druhých na straně jedné a mezi závistí na straně druhé. Na první pohled se totiž zdá, že závidí – právě jen ti slušní!
Ti bez skrupulí (myslím zde jak ty bohaté tak i chudé, chytré či hloupé) totiž jakoby nikdy nezáviděli! Noo, ono to tak úplně není, také závidí, jen jejich nepřejícnost se poměrně rychle transformuje do další, třeba amorální akce. Kořistníci, podvodníci, zloději, parazité, co se obohacují na úkor druhých, na úkor společnosti, nemají totiž vnitřní dilema, jejich charakter je ohebný, svědomí netrpí, nevyčítají si své skutky, netrápí se svou vlastní závistíZávist jim sice druzí jako motivaci občas přisuzují, oni sami se tak ale vůbec necítí. Tento citový vztah, v oné podobě vnitřního rozporu, vůbec sami neznají. Jejich motivací je snaha obohatit se z oné společné, štědré mísy sociálního kapitálu, na úkor těch, co brát bezúročně, nenávratně, považují za sprosté!
Závistí netrpí ale příliš ani ti poctiví schopní, ti co umí každou svou touhu po majetku transformovat do podnikavé akce. Lépe řečeno, jejich přirozená závist se okamžitě realizuje. Závist, pokud by na chvíli vznikla, je pro ně užitečný citový vztah! Na tu škodlivou závist, na výčitky – nemají čas. Moc se u nich nezdržím, jsou z pohledu analýzy závisti nudně kladní. Patřit do této skupiny je můj ideál, ač bohužel občas sklouzávám.
Závistivými se cítí být nejvíce chudí poctiví, ti co respektují pravidla a zlobí je, pokud ti druzí bohatnou také díky ignoraci společenských konvencí, nerespektování zákonů, překračování morálních pravidel slušnosti. Tito poctiví totiž neumí transformovat dobře přirozenou závist v konkurenceschopnou akci, považují ostré lokty za nečestné, taktizování za podlé, … Jak naivní! Vždyť slušnost je v konkurenčním boji prokazatelně nevýhodou! Největší počet závistivců najdete proto mezi chudými poctivci! Mezi těmi, co doma nadávají na režim, ale každou akci proti by považovali za neslušnou, za nesprávnou, je proti jejich slušnému vychování. Závist, ač existuje u všech bez rozdílu, bývá ponejvíce přiznaným citovým vztahem slušných.

Závist je součást Technologie moci
Závist slušných rozhodně není pro společnost destruktivní! To se jen tak (mylně) traduje. Slušní se neumí bránit! Přesto společnost, vedená elitou silných, chce onou manipulací závistí něčeho u poctivých a slušných dosáhnout. Snad ne ani, aby se v zárodcích potlačily zárodky těchto lidských citových vztahů, aby se závist potlačila, vymýtila. „O to nejde, to není potřeba! Naopak – jen ať ti nemajetní trpí závistí dál, to je dokonce užitečné. My jim jen musíme vštípit, že závist je špatná, utvrdit je v jejich depresích, obrátit jejich hněv, jejich slušnost, jejich moralizování proti nim samým! Tak asi přemýšlí mocní tohoto světa. A daří se jim to! Vždyť také vnutit pocit závisti se Vám nejlépe podaří, pokud ji nutíte těm slušným, těm vychovaným, těm pravidla respektujícím, těm bohabojným. A tak zcela eliminujete jejich konkurenceschopnost. Osobně se domnívám, že ďábel závisti, tohoto veskrze přirozeného a užitečného citového vztahu, spočívá právě v ovládání svědomí těch slušných.

Celý ten mumraj kolem lidské závisti, všechen ten humbuk, ta hrozba smrtelného hříchu, to vše cílí na jediné – na svědomí těch slabých. Ona negativní nálepka u emoce závist je nástrojem vládnutí, součástí ideologie pacifikující nespokojený dav. Jakmile by chtěl někdo něco kritizovat – nařkne se ze závisti, pokud by chtěl po těch silných spoluúčast na udržení sociálního systému, příspěvek na důchody, vyšší daně – je obviněn z nepřejícnosti. A onen obviněný se obvykle zastydí a křičet přestane; nebo alespoň tábor jeho posluchačů prořídne.
Pozn: V této kapitole i v některých předchozích jsem použil ono škatulkování, které nemám sám tak rád. Rozdělení na slušné a zloděje, na bohaté a chudé, na nadřízené a podřízené. Lépe se mi tak věci vysvětlují. Přesto v životě není tak jednoznačného dělení. Vždyť v každém z nás se více méně projevují vlastnosti ze všech těchto mnou diskrétně vyčleněných skupin

Užitečnost negativizace pojmu závist ke zvládání nežádoucích emocí
Dvě mé známé jsou nadšené Skautky a já díky nim postupně přehodnocuji svůj původně odmítavý názor k ideologickým hodnotám této organizace. Chytrá, milá a obětavá děvčata. Přesto mají obě nepěkný sklon, říkat druhým velmi osobní, nepříjemné věci, hodnotit lidské vlastnosti a sdělovat druhým nepokrytě svá pozorování. Žádné rafinované náznaky, žádné Carnegiovské chválení s jemnou výtkou, žádná diplomacie. Říkají napřímo a natvrdo, co si o druhých myslí, co jim vadí, s čím nesouhlasí. Bezmezně věří svému úsudku, názoru, vyhodnocení. Tvrdě hájí svou morálkou svůj zájem. Vím, příliš malý statistický vzorek na to, abych to Skaut vinil z tohoto jejich útočného přístupu k druhým. Jedna z nich se hájí tím, že je jen upřímná, že to tak je správné – že “se přece nebudu přetvařovat!”. Já mám pak velký problém jí vysvětlit, že slušnost mezi lidmi spočívá právě v přetvářce! V tom, že na sebe bez příčiny neútočí, že si nehrozí, že se nenapadají. Nelze přece jen tak snadno, bez okolků, bez přípravy a přijatelného obalu obviňovat druhé z nějaké nepěkné vlastnosti, přestože o ní víte. Ono to pak totiž ubližuje! Je to dokonce zlé! Nepřejícné, závistivé! Pokud už něco je potřeba sdělit, (obvykle to je totiž spíš hlazení si vlastního Ega, pro druhého to většinou vůbec není užitečné), pak přece je potřeba pichlavý názor zabalit, podobně jako hořkou pilulku, předložit jej ve vstřebatelné podobě. Mimochodem obě zmíněné Skautky vnímají kritiku mířenou proti nim samým velmi těžce.
Říci někomu, že je závistivý je útočné a obviňující. Je to neslušné!  Závist je přirozená a samozřejmě ji každý soudný člověk v sobě objeví! Proti demagogii spojené s obviněním ze závisti se dotčený nemá jak bránit. Snad jen po Vás v obraně vyjede nějakým podobně bezargumentačním slovním klišé. Neměli bychom druhé takto hloupě jednoduše, bez jakéhokoli vysvětlení, bez důkazů a bez odůvodnění obviňovat! Používat nálepky tohoto typu je nehezké a neslušné! Myslíme-li si to již o někom, slušně si to nechme pro sebe! Pokud je to někdo, koho potřebujeme změnit, pak naznačujme, vysvětlujme, zdůvodňujme.

Vnímám ale jistou užitečnost negativizace pojmu závist. Zejména pro výchovu, pro nácvik zvládání emocí u dětí a nezralých jedinců. Ve slušné společnosti, již od doby Sumerské říše, od dob Velkého Egypta, se patřilo skrývat své emoce. Podobně jako se skrýval meč v pochvě, v šatech, jako bylo a je nepatřičné na sebe cenit výhružně zuby. Otevřená hrozba silou se v civilizované společnosti považuje za odsouzeníhodnou, otevřené projevy emocí jsou však také společensky nepřijatelné. Vztek, hněv, zlobu, nenávist, závist, ale také lásku, zklamání, naději, to vše rozumný a zralý, slušně vychovaný člověk tají. Nepotlačuje je v sobě, skrývá pouze jejich vnější projevy. Ví, že demonstrovat tyto navenek je vůči ostatním neslušné. Jeho emoce a citové vztahy ostatní, buď vůbec nezajímají, nebo hůř – se jich dokonce dotýkají a kolidují s jejich emotivním světem. Je to jako šermovat obnaženým nožem a myslet si, že tím nikomu neubližuji. Ne snad že by emotivní projevy společnost úplně vylučovala – to jistě ne. Emoce je však třeba kontrolovat, používat je přiměřeně okolí, neubližovat. (Kéž bych to i já sám dobře uměl!)
Z tohoto pohledu vlastně slovní projevy závisti, nenávisti, či hněvu, demonstrace silného citového vztahu vůči druhým (třeba i opovržlivými gesty či výsměšnou mimikou), jsou svým způsobem činem, je to již akt, který lze morálně odsoudit. Lze tedy říci, že obvinění někoho ze závisti označuje ne hodnocení jeho citového vztahu samotného, ale odsudek jakési přehnané a nepřiměřené akce verbální a mimické. Je to náznak, aby onen závistivec lépe zvládal projevy svých emocí, kterými tak obtěžuje okolí.
Jako takový dovedu pojem závist akceptovat i s onou negativní konotací. Dokonce ji mohu sám ve výchově použít. Třeba k onomu mému potomku z úvodu článku. S cílem aby se lépe naučil své vnější emotivní projevy kontrolovat. Aby se jeho přirozenost uvědomováním a výchovou posunula ke společensky přijatelnému chování.

Závist jako příliš diskrétně vymezený pojem
Jak už jsem naznačil v článku o inteligenci, v lidském i zvířecím těle jsou prvky fyzické propojeny s těmi emotivními, ty emotivní s těmi rozumovými. Není proto správné vymezovat diskrétní pojmy jakými jsou láska, nenávist, závist. Alespoň pokud nedržíme v povědomí současně i jejich společný základ. Tyto emotivní vztahy často přechází plynule jeden v druhý, každá láska plodí touhu a tedy přirozeně i žárlivost a závist, závist se zase mnohdy transformuje v nenávist. Člověk může být zaráz spalován láskou a přitom závidět, z lásky nenávidět. Pojmy láska, nenávist, závist vymyslel člověk v potřebě uchopit tu část emotivního světa, kterou chtěl buď chválit nebo potlačit, které projevy považovala společnost za nežádoucí. Později závist objevily, vymezily a nakonec zneužily rozličné ideologické společenské nástroje. I psychologové a sociologové ji pro své účely konkretizovali, aby totiž o ní vůbec mohli psát své vědecké práce. Takto postupně a plíživě byla z naší podstaty, z našeho spojitého emotivního světa, vyčleněna jakási společensky nežádoucí složka a přeměněna – v samostatný pojem předurčující nespokojeného jednotlivce k zatracení, obviňující a rovnou i usvědčující ze smrtelného hříchu.
Buhužel i já, v celé této své Analýze závisti, musel jsem užívat diskrétní, byť ne zcela jasně vymezené pojmy. Abychom si porozuměli, aby šlo myšlenku či názor vůbec vyjádřit. Nechtěl jsem však závist více vymezovat, oddělovat od ostatních emocí. Naopak mým záměrem bylo zkoumat její přirozenost, souvislost s naší biologickou a společenskou podstatou. A bojem proti společenské, účelové abstrakci, proti škatulkování, zjednodušování, negativizaci, proti schematizaci a zejména proti manipulaci vrátit pojem závist tam, kam patří. Snad se mi to alespoň trochu povedlo.

Nová generace
Přes všechnu mou argumentaci, naznačující přirozenost a užitečnost závisti, je zcela zřejmé, že závidět není hezké, ani příjemné.
Pokud jsem někomu já sám kdy něco nepřál, měl bych se asi omluvit. (Vidíte, už taky stárnu, měknu a pomalu konkurenční boj vzdávám.) Byl by to ale nesmysl, přece omlouvat se za pocit je hloupost. A činem jsem snad neškodil! Závist nemá věru pěknou pověst a já bych se rád už jednou, snad napořád, jejího vlivu zbavil. A pokud za života nelze, pak tedy snad alespoň případných výčitek z ní. Právě proto jsem napsal tento článek.
Chovám také naději, že nová, mladší generace, dnes již tak navyklá na konfrontaci s bohatými, od mládí uvyklá drsným podnikatelským praktikám, ostrým loktům, ovládání a manipulaci druhých, nacházení alternativního výkladu zákona, bude snad více závisti prosta. Tuším ale, že tato představa je naivní. Konkurenční boj je najisto donutí k soupeření, být nespokojenými, bojovat. Přinutí je i nepřát druhým nezasloužené, závidět jim případný úspěch. Někteří se vrhnou do konkurenčního boje s hrdým štítem, snad někdy i nepoctivě. Ty slušnější pak také někdy svědomí vyburcované výchovou donutí trpět výčitkami, že závidí. Lidí svázaných konvencemi, slušností, poctivostí bude ale asi v nové generaci mnohem méně, než bylo v té dřívější. Je tedy naděje, že ani závistí a výčitkami z ní tato část mladé generace tolika trpět nebude. Jen si nejsem zcela jist, zda to bude z dlouhodobého hlediska přínosné i pro společnost samotnou.

Stran mých dětí se domnívám, že má dosavadní přílišná výchova ke slušnosti a respektu k druhým se může ukázat býti kontraproduktivní. Může totiž vést jednak k jejich menší akceschopnosti, k méně ostrým loktům, k menší šanci na zbohatnutí a na úspěch. A díky této slušnosti bude zřejmě také snadnější vnutit jim ten submisivní, defétistický pocit pokory, závisti, skromnosti. Morálka příslušné sociální vrstvy se bohužel předává z rodičů na potomky, předurčuje i jejich konkurenceschopnost, jejich budoucnost. Ach jo!

Rada na závěr

Jak pravil Zarathustra: „Vím o zášti a závisti vašeho srdce. Nejste velcí dost, byste zášti a závisti neznali. Nuž buďte velcí dost, byste se za ně nestyděli!”. Tato pobídka stala se mottem mého článku (, třebaže to Nietzsche mohl původně myslet trochu jinak).
Ano, nenechme se ovládat výčitkami, že něco závidíme! Závidět je člověku přirozené a užitečné. Jen buďme více rozhodní, transformujme užitečnou závist v konstruktivní čin. Já sám se o to budu rozhodně snažit.
A také nepodléhejme tolika strachu o své vybojované pozice, o majetek. Obavě ze závisti druhých. Takový dlouhodobý strach může být velmi zhoubný. Nenuťme druhým falešné citové vztahy: pokoru, skromnost, závist, nenávist. Myslím, že společnosti tak velmi ubližujeme a sobě tím věru příliš nepomůžeme.
Nevyčítejme druhým nepřejícnost a závist. Ať už to jsou naše děti, či naši blízcí. Ubližujeme jim tím! Zlobme se na ně, vychovávejme je, trestejme je až za skutky, ne za to, co by bylo kdyby!


Použité zdroje:
Bál jsem se tohoto tématu natolik, že jsem raději předběžnou literární rešerši nedělal. Nechtěl jsem se nechat ovlivnit. Nyní, až dodatečně, verifikuji své myšlenky, pátrám, kdo mne předběhl a vyslovil totéž třeba jinak, nebo snad kdo proti závisti naopak brojí. Kde jsem se třeba také mýlil.

Snad největší monografií na téma závist je dílo Envy Theory od Franka Ninivagggiho. Samozřejmě jeho dílo je profesionální studie, přesto neskromně nacházím průnik se svými myšlenkami zde předloženými.
Pěkný je také materiál Envy and Its Transmutations od autora Richarda Smithe. Po přečtení této psychologické studie nebudete již více závist považovat za tak jednoznačný citový vztah. Věřte mi.
Článek Five natural emotions zcela jasně vysvětluje, že žal (smutek), zlost (vztek), závist, strach, láska jsou zcela přirozené emotivní vztahy. Vysvětluje také, jak dítě, kterému budete kázat, že strach, zlost nebo závist jsou špatné, bude mít později v dospělém životě vážné psychické potíže. Dlouhodobé potlačení přirozených emocí je škodlivé! Jen trochu škoda, že v článku chybí doklady tvrzení.
Hezký a hodný přečtení je také článek pana Stanislava Hoška.

Na závěr několik povrchních odsudků závisti z našeho českého internetu:
Ekonomika rozebírá statistické údaje dokladující , že Češi si myslí, že bohatí lidé jsou namyšlení a vůči okolí se chovají povýšeně. Lidé zároveň uznávají, že Češi jsou vůči bohatým závistiví.
Článek Ať mu chcípne přináší diskusi o tom, zda závist je česká národní vlastnost, či zda to je celospolečenský problém. A také ukazuje, na principu potlači, alternativní způsob destrukce majetku pro potlačení závisti uvnitř skupiny. Tedy destrukce předcházející závist!
Naopak odkaz Závist je zakuklená nenávist se bude líbit těm, co se mnou nebudou souhlasit. Tvrzení: „Závist je jakýmsi duchovním vředem, který sžírá člověka až do morku kosti. Závist a Pýcha jsou jako bratr a sestra. Dcerou Závisti by mohla být Pomluva.” je trochu argumentačně slabé. Je to jen klišé vržené emotivně a expresivně na papír. Rovněž prohlášení, že „Hidehiko Takahaši ze Státního ústavu radiologie v Japonsku prokázal, že tuto emoci náš mozek zpracovává stejně jakoby nám něco způsobovalo bolest fyzickou.” je ryze účelové! Máme si z něj asi jen sami odvodit, že co je zpracováváno stejným centrem mozku jako bolest, je pro nás samozřejmě špatné a odsouzeníhodné! To ale předjímám, autor se totiž zcela neobtěžoval jak uvést odkaz na původní zdroj (ten lze ale vyGooglit), tak také učinit závěr, jenž by se snad dal rozporovat.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s