O vlastenectví brouka Krajníka

Varianta 2 – se společenskou úvahou

Krajník pižmový Calosoma sycophantaDnes bych se rád rozepsal o snad nejkrásnější perle našich lesů. Krajník pižmový (Calosoma sycophanta (Linnaeus, 1758)), tento zástupce řádu Brouků (Coleoptera), čeledi Střevlíkovitých (Carabidae), je dozajista jedním z nejhezčích a nejlíbivějších stvoření, jaká v lese lze vůbec najít. Pokud bychom vypsali soutěž Miss Hmyz 2019, tento Brouk by ji vyhrál a ne jen o prsa. Nechci ale dále adorovat něco tak povrchního, jako je pouhý vnější vzhled. Tento druh disponuje řadou mnohem významnějších rysů a vlastností, díky nimž stal se mým oblíbencem.

Inspiroval mne také k úvahám mnohem hlubším, přesahujícím rámec Postřehů z přírody. Ne každý se však chce zamýšlet nad společenskými problémy. Proto jsem vytvořil dvě alternativní varianty stati o tom krásném Brouku. Právě čtete verzi, která jest hmyzím příběhem, doprovázeným úvahou o vlastenectví. Napsal jsem ale i jednodušší, pouze popisnou, Variantu 1 – ryze hmyzí příběh. Ta má název: Krajník pižmový. Dle svého naturelu si teď tedy můžete volit druh čtení, který vám vyhovuje.

Pokud pokračujete v tomto článku, asi Vás zajímá jak příběh o Hmyzu, tak jste ochotni se, spolu se mnou, zamyslet nad společenským jevem zvaným Vlastenectví. Budu se snažit Vás nezklamat a naplnit obě tyto ambice.

Krajník pižmový je skoro čtyři centimetry velký, rozhodně jej tedy v lese nepřehlédnete. Pohybuje se však velmi rychle, buď po zemi, nebo ve větvích listnatých stromů. Je teplomilný a preferuje tedy slunné lokality. Jižní Moravu, jižní Čechy. Já jej nejčastěji nacházím v příhraničních oblastech naší malé republiky, v povodí řeky Dyje, na Břeclavsku, okolo Rohatce, Mikulova.

Krajník pižmový Calosoma sycophanta

To všechno jsou místa mému srdci blízká. Že jste jej tam ale ještě nikdy neviděli? Ano, je poměrně vzácný a snad i proto jsem jej, již jako dítě, začal v lese aktivně vyhledávat. Vždy, když procházím lokality, kde se vyskytuje, bez ohledu na to, zda mi vrtkavý osud dopřeje toho štěstí po letech jej opět zahlédnout, sílí ve mně jakýsi nevysvětlitelný pocit. Hruď se mi dme vzrušením, rozkoší z pobytu v milé přírodní scenérii. Věru nevím jak a proč se ten libý vjem rodí, zda je vyvolán milou krajinou, emocemi přesyceným lesním habitatem. Možná to však souvisí s duchem onoho Brouka, s vírou v jeho přítomnost, s neutuchající nadějí na jeho letmé spatření. Jakoby Brouk sám, ta jeho tušená přítomnost, hypotetická možnost na okamžik jej zahlédnout, posiloval/a obdiv a vztah k rodné zemi, vytvářel/a jakési Genius loci místní krajiny. Je to vše pro mně jedním (ne však jediným) zdrojem lásky k vlasti, příkladem ztělesněného patriotismu, ryzího češství. Díky Krajníkovi a také díky jemu podobným, třeba i vzácným zástupcům Hmyzí třídy, se v našich lesích cítím doma.

Zamýšlím se nad tím, co tuto lásku, onu zdánlivě bezdůvodnou afinitu ke konkrétnímu, ohraničenému území, ve mně i v jiných lidech, vyvolává. Je to libý pocit zapříčiněný zřejmě silou zvyku, tedy projev jakéhosi konzervativismu, setrvačnosti, možná i zkostnatělosti. Člověk se jednoduše cítí doma tam, kde vyrostl, v krajině na jakou je zvyklý, mezi předvídatelnými lidmi podobného vzhledu i chování, tam kde se ozývá rodná řeč, zní uchu libá hudba, …. Takto se asi v mládí z navyklého rodí standardy a normativy. Vzniká měřítko krásy, utváří se hodnotový žebříček, i jakási pýcha na rodnou zemi. A pak vznikají i zárodky patriotismu, vlastenectví, v horším případě nacionalismu.

Vlastenectví je pojem, který naše společnost kladně oceňuje, staví na piedestal k obdivu a následování. Naopak nacionalismus je zatracován, odsuzován. Je v tom zjevný rozpor, neboť mezi těmito pojmy, mezi takto označovaným chováním, přece není diskrétních hranic, není zde bezpečné pásmo oddělující vlastenectví zdánlivě chvályhodné a prospívající od toho již zhoubného, tedy nacionalismu. V obou případech se jedná o emotivní vztah ke krajině, založený na upřednostňování toho svého a zároveň na potlačování práv těch druhých, na snaze je porazit, vyhnat ze zabraného území, potlačit konkurující celky. V zájmu skupiny, pro blaho kolektivu! Pojmy nacionalismus a vlastenectví označují stále tentýž emotivní vztah, pořád stejný stereotyp chování. Jen v jednom případě se jedná o způsob extrémně vyhrocený, nahý a neskrývaný, v tom druhém mnohem umírněnější, kultivovanější. Takový projev se zdá být v pořádku, vlastenectví je však neustále připraveno mobilizovat, je to latentně dřímající nacionalismus!

Nebudete mnozí se mnou souhlasit, vím. Že jsou jak nacionalismus, tak ale i vlastenectví samo, veskrze špatné a nebezpečné, sobecké, nelidské, diskutují a dokladují internetové zdroje [Stanford, Dirk Diggler, Lubomír Martínek, Urza]. Podobný odsudek vyjadřují i někteří velikáni filosofie. Kupříkladu Lev Nikolajevič Tostoj, nebo, chcete-li příklad filosofa z opačného břehu, slavný George Orwell. Zlobte se na ně a vyvraťte jejich argumenty, zvládnete-li to!

A pokud se u toho kritického zvažování rozčílíte, zklidněte své emoce (jako jsem to učinil i já) pohledem na krásného Krajníka. Není nádherný?! Krovky tohoto brouka jsou kovově lesklé. Mění barvy při změně světla z modré na zelenou, žlutou, červenou. Paleta nádherných duhových barev.

Krajník pižmový Calosoma sycophanta

Vlastenectví je ztělesněná nepřejícnost druhým a takto vlastně bezezbytku naplňuje obvyklou definici pojmu závist. Pokud někdo odsuzuje závist a současně obdivuje vlastenectví, nemusí být rovnou pokrytec, ba ani hlupák, možná totiž jen jednoduše podlehl cílené manipulaci společnosti, rafinované technologii moci. Přece však obě tyto vlastnosti oba tyto emotivní vztahy jsou stejnými produkty, nebo spíše nástroji, konkurenčního boje. Chceme porazit ty druhé, toužíme vyhrát, proto se v nás rodí závist a burcuje nás k činu, proto také se projevujeme jako vlastenci, jako nacionalisté, jako xenofobové. Pro mne vlastenectví a závist jedno jsou, oba identické projevy téže snahy uspokojovat přednostně své vlastní zájmy, respektive zájmy své skupiny.

Závist (nepřejícnost vůči druhým) působí primárně mezi jednotlivci a proto ji širší skupina, stát, odsuzuje. Nepotřebuje totiž haštěřivé, závistivé občany. Vlastenectví je naopak pro stát užitečnou nepřejícností ve vztahu k jiným, konkurenčním skupinám, závistí vůči nim. Je tak zvaně vlastenecké přát úspěch svému státu či národu –  samozřejmě ale úspěch je možný vždy jen na úkor národů jiných (neboť jen srovnáním s jinými celky lze úspěch měřit).

Nepřát druhým úspěch je závistí. Nepřát druhým národům úspěch je vlastenectvím. A podobně jako u závisti – nejvíce je třeba nepřát našim sousedům, našim srovnávacím etalonům, našim přímým konkurentům na trhu. Jakkoli občané sousedních států jsou mnozí s námi příbuzní, jakkoli tam máme vlastně také kořeny. Vždyť pro některé z nás je vlast pojem sahající mimo území tohoto státu. Tento stát se ale musí právě vůči svým sousedům vymezit, bojovat s nimi a snad nad nimi i vítězit! Vlastenectví je pro společnost užitečným emotivním vztahem, zvyšující konkurenceschopnost celku, sounáležitost jedinců, obětavost jednotlivců. Stát proto vlastenectví obhajuje, rozvíjí je, vychovává k němu, ba dokonce je vyžaduje.

A na podporu vlastenectví se pak také falzifikuje historie (Rukopis Královédvorský, Rukopis zelenohorský), lže se o zásluhách českých vědců, utváří se falešný obraz něčeho unikátního, výjimečného. Aby to stálo za obranu, za nasazení života. Stát vytváří morálku hájící jeho zájmy, hlásá vlastní pravdu. Jeho pravda není ale pravdou mou, jeho morálka je nehumánní! Podle mne je stát, vyžadující v boji s jinými oběti vlastenců, dokonce lhář a pokrytec!

Nejsem naivní, bez konkurenčního boje byli bychom všichni jistě neúspěšní, neschopni pokroku, života. Proto závist jednotlivce neodsuzuji, shledal jsem ji již dříve za přirozenou, zdravou a mobilizující (pro vysvětlení si prosím přečtěte mou stať Analýza závisti). Avšak vlastenectví, tuto závist kolektivu, tvrdě manipulující jedincem, podlou součást technologie moci – přijmout nemohu! Pokud nesouhlasíte a dali byste těmto vztahům zcela opačná hodnotící znaménka, zvažte prosím kolik válek se jménem vlastenectví vedlo, kolik lidských obětí přinesli mladící oblouzněni iluzí vlastenectví. Poměřte s rozvahou jak málo oba tyto (vlastně identické) vztahy, tedy vlastenectví a nacionalismus, lidstvu prospěly a jak mnoho uškodily.

Ano, je to složité hodnocení. Rád bych tyto pojmy více pochopil a proto již dlouho zkoumám, jak k věci přistupují jiní lidé, ale i zvířata, jak to vlastenectví prožívá Hmyz, třeba takový Krajník pižmový. Třeba se Vám to bude zdá nesrovnatelné.

Krajník pižmový Calosoma sycophanta

Krajník však žije v této zemi odpradávna. Je tady doma a má tedy na tuto zemi jakýsi morální nárok. Člověk spravedlivý by přiznal, že Česká republika je opravdu i vlastí Krajníků. Tato země je jistě jeho rodnou, nicméně jeho předkové, prapra..pra babička a prapra..pradědeček, ač žili na identickém území, narodili se, překvapivě, v Rakousku (-Uhersku). Mnozí jeho předci se zase narodili za První republiky, v Protektorátu Čechy a Morava, nebo později za Česko-Slovenské federace a lovili svou kořist tedy chvíli na Slovensku, či v Německu. Jak pomíjivá jsou tedy pro Krajníky (avšak i pro nás) všechna ta státní uspořádání, jak směšně nepodstatný je zájem jakéhosi císařství, jakési republiky ve srovnání se zájmem přírody. Krajník nevnímá svou vlast, zemi kde se narodil a žije, jako nějaký imaginární stát s hranicemi. Jeho rodina se, podobně jako šlechtické rody, pyšní původem a kořeny mnohem širšími, přinejmenším evropskými. Někteří jeho příbuzní žijí na Slovensku, další dokonce až v Itálii. Před pár lety jsem Krajníka našel i v Yosemitském NP, tedy až v daleké Sierra Nevadě (kam byl úmyslně importován na počátku minulého století)! Brouk sám si shání potravu chvíli v rakouských dubových lesích, chvíli v bořinách jižní Moravy, ve slovenských bučinách. Jeho vlastenectví, jeho místo k žití a vztah k tomuto místu, není vázáno na konkrétní státní uspořádání, není omezeno státním územím.

Cítím se mu v tom podoben – vždyť podstatou jeho i mého vlastenectví je jen láska ke krajině, chcete-li zvykový vztah. Díky Krajníkovi už rozumím, že vztah k rodné zemi není láskou ke konkrétnímu státu!

Stát je přitom jistě smysluplné ochranářské uskupení, deklarativní vymezení zájmů skupiny. Určuje pravidla, stanovuje zákony, jeho derivační složky udržují rovnováhu, jeho iniciativa podporuje ekonomiku. Chrání jednotlivce a zejména místní trh před konkurencí. Docela užitečné zřízení se spoustou dalších funkcí. Existence partikulárního státu se ale velmi často ukazuje jako časově omezená, jeho hranice se začasté mění. A proč ne – vždyť jsou jen jakousi směšnou, pomyslnou čarou na mapě. Stát ji však bude vždy bránit zuby nehty, tedy bez ohledu na ztráty. Brání tak však jen sám sebe! Vznikl-li by stát jiný, nový, třeba i jiné formy, jistě by by schopen zase vykonávat všechny potřebné funkce, jako ten celek předchozí. To co je zváno vlastenectvím je tedy jen státenectví, když se varuje před vlastizradou, jedná se jen o státozradu! A prismatem ohroženého státu lze pak jistě nazvat kde kterého, byť konstruktivního a státotvorného státníka státozrádcem. Z pohledu c. a k. monarchie jím byl jistě i T.G.Masaryk! A jeho snahu o autonomii národa dnes považujeme za příklad vlastenectví! Z pohledu Španělské koruny je podobná snaha o autonomii národa Baskicka, ale i národa Katalánska vlastizradou. V současné době sedí ve vězení a brzy začne soud s takto chápanými vlastizrádci – obviněnými dokonce ze vzpoury! Že je někdo ve třetím tisíciletí obviněn ze vzpoury považuji za ostudu nejen Španělska! To jsme stále nevolníky, kteří nemají svobodnou vůli a někomu patří? Osvobození Člověka evidentně není dosud dokončeno! Je na čase zbavit se dědictví středověku – podobrém nebo pozlém! Tyrany svrhnout (po zásluze i popravit), odhodit zotročení kast i jednotlivců morálkou skupiny, odstranit okovy právní, bojovat s tradiční technologií moci.

Území každého státu, jeho hranice, jsou linií, kterou načrtli ti, kteří tam kdysi (ne zase tak dávno) přišli jako první (tedy až dlouho po Krajnících) a jejich potomci si nyní myslí, že jim to tam takto patří, že to je neupíratelné dědictví po předcích. Věřte ale, lesy ani půda, voda či vzduch Vám (či Vašim předkům), tedy nikomu, nepatřily ani nepatří! Ani země Vám (či Vašim předkům) nepatří! Není Vaše nebo naše, nelze si ji pro sebe tak zvaně zabrat! Planeta Země nemůže někomu patřit! Ani její část! Nejde ji zdědit do vlastnictví! Nelze na ni získat vyšší, výhradní nárok! Každý živý tvor, Krajník jako i Člověk, tu má nárok stejný – svobodně žít snad v souladu s druhými, jistě však v neustálé soutěži s nimi. Vlastnictví půdy, lesa, tak zvané státní území, to jsou jen umělé konstrukty zavedené lidmi k ochraně jejich ekonomických potřeb. K ochraně pomíjivých zájmů, které ale nestojí a nemohou stát nad lidskými právy! A už vůbec nemohou stát nad oprávněnými nároky přírody, rostlin, živočichů. Jakkoli se práva státu (ekonomické zájmy maskované dokonce až právem Člověka) nad tyto nároky dnes staví! Však jen dočasně, věřte mi!

Na území, kde Krajník spolu se svými předky žil a dodnes i žije, a také kde jsem se narodil a vyrostl já sám, se jen v průběhu posledního sta let (a kousku) změnilo statní zřízení i hranice nespočetněkrát. Pokud by snad můj či Váš předek bránil svou vlast, tedy Rakouské císařství bojující proti odtržení drobného národa Čechů, byl by to zrádce nebo vlastenec? Ti hrdinové, co bránili První republiku před fašisty a komunisty, a také ti, co jen o pár desítek let později chránili socialistickou vlast před imperialisty, byli vždy ex-post změnou systému degradováni z vlastenců rovnou na vlastizrádce. A další generaci byl k následování vytyčen obraz Vlasti nové.

Chce snad někdo padnout za další některou takovou vlast – jak je libo!

Nejen rod Krajníků, ale i já sám už leccos pamatuji. Narodil jsem se v Československé socialistické republice, během povinné vojenské služby jsem (ač nerad) přísahal věrnost Česko Slovenské Federativní Republice, aby mi vzápětí někdo, koho dnes nikdo vlastizrádcem nezve, podpisem pera sebral půlku té tak zvané vlasti! Kde byli v tu dobu všichni ti vlastenci, ti horliví patrioté! A dnes se dokonce Česká republika de facto vzdala hranic ve prospěch společného trhu, volného pohybu osob a zboží (Shengenská dohoda). A naši vojáci pokládají životy za zájmy ještě širší skupiny států organizovaných pod hlavičkou NATO. Vlastenectví se nyní vyžaduje pro ochranu zájmů nejsilnějších členů této skupiny, ne vždy však automaticky i těch našich.

Nechtěl jsem hodnotit zda všechny ty kotrmelce, naše proměny a tendence byly dobře či ne. Vlastně jsem pro zapojení do širších struktur evropských i jiných. Dokladuji jen nestálost hodnot tohoto státu. Odmítám proto proklamace státních úředníků, působení školské výchovy, informačních médií, establishmentu, chcete-li systému. Celou tu manipulaci, technologii moci, co vytyčuje vlastenectví jako vrcholný smysl života občana. Je prý nejvyšším projevem lidskosti ochota bránit vlast, ba pro ni v dobách potřeby i nasadit život! Jaký nesmysl! Záměrně klamou když zaměňují obranu státu a vlasti! Ano, rozumím důvodům. Poslali-li by někoho zemřít za stát, představil by si jen byrokratické státní úředníky, ucítil ekonomický zájem bohatých, zavětřil smrad podvodu a – odepřel by poslušnost. Aby šel voják do bitvy nasadit svůj vlastní život, je třeba lhát mu o vznešené obraně vlasti, o dědictví národa, o odkazu předků, o ochraně civilizace a demokracie. Zakrýt skutečnost (tedy ekonomický zájem), zamaskovat pravdu, obelhat.

Krajníkovi i mně by se v této zemi jistě žilo právě tak dobře, pokud bychom před sto lety zůstali součástí Rakousko Uherska, pokud bychom nerozbili se Slovenskem společný stát. A zemi samotnou, vlast Krajníkovu – vlast mou, nemohli a nemohou zničit ani zfanatizovaní Němci, ani Rusové okupanti, ani Číňané, ani Syřané! Vždyť v jejich vlastních zemích je život víceméně stejný jako u nás, někde horší, jinde ale lepší. Nejsou to zvířata, mimozemšťané! Jsou to lidé stejní jako my. Nebo z nich máte někdo strach? Bojíte se zániku něčeho křehkého? Tušíte slabost své víry i slabost svých schopností? Copak opravdu nejsme schopni vyrovnat se s konkurencí? Pokud ne – obáváme se právem! Právo na život má z dlouhodobého hlediska přece jen ten nejsilnější. Ne ten kdo umí lépe válčit, více zabíjet, ale ten kdo je schopnější, chytřejší, podnikavější, tvořivější.

A ještě jeden osobní postřeh: Mou rodnou zemí, mou vlastí, bylo původně jen Valašsko, později Morava a celé Česko-Slovensko. Jak cestuji, poznávám, cítím se doma na stále větším prostoru, chápu stále více civilizačních projevů za dědictví i mých předků, mám stále větší zájem chránit přírodu i mimo hranice tohoto státu. Mám rád Slovensko, Itálii, Polsko, Německo a také Španělsko, Francii nebo třeba Taiwan. To co mám rád, mé kořeny, mé zájmové území, má vlast se neustále rozrůstá! Máte to také tak?

Krajník pižmový Calosoma sycophanta

Přes svou skepsi, odsudek vlastenectví, přesto přese všechno, při pohledu na Krajníka, při pobytu v jeho rodných lesích cítím stále cosi jako pýchu, hrdost na milou zemi. Snažím se proto tento můj pocit pochopit a hledám jeho paralelu v přírodě kolem sebe. Je to přirozené i jiným organismům? Pozoruji, jak se v mládí přizpůsobují, zvykají si na podmínky, aby se pak v dospělosti stali mistry lovu, obrany, mimiker, jednoduše aby žili ve své vlasti jako nedílná její součást. Jak se druh vyvíjí, přizpůsobuje. Jak tak každému prospívá v procesu zdokonalování, vývoje, jeho nepřítel, jeho parazit, jeho konkurent. Může snad existovat jakési vlastenectví neškodící a prospívající, patriotismus jedinců začleněných do přírodní biosféry, do společenských vztahů, do historických souvislostí? V přírodě (jejíž jsme součástí) takové vlastenectví, rovnováhu, soulad, pozoruji.

Všiml jsem si také, že i u některých národů to funguje. Člověk cítí, že žijí více v souladu s přírodními podmínkami dané země. Holanďan se chová ve své zemi zodpovědně, tento ušlechtilý typ vlastenectví vidím i u Švýcarů, u Skandinávců. Doufám proto, že by to tedy jednou mohl zvládnout i ten náš národ, jenž se dosud zdá být složen spíše ze sobeckých, kořistnických individuí a tupé, mlčící většiny. Snad toho můžeme docílit i my všichni – totiž žít v rodné zemi jako její nedílná součást. Prospívat, neškodit.

Ač doufám, přece jen si ale nejsem jist zda Člověk, jako takový, je vůbec schopen takto čistého, nezávistivého vlastenectví, hrdosti na rodnou zemi, štěstí z života v ní. Jestli by byl sto vzájemně si konkurovat a soutěžit, leč bez rvavosti, beze lží a obviňování, bez kořistnického přístupu, bez ničení.

Příkladem přirozeného, zemi blízkého vlastenectví nám může být právě primitivní, jednoduchý Hmyz, tedy i náš Krajník. Ten se začlenil do podmínek místní země dokonale. Je uvyklý na tento konkrétní habitat, perfektně přizpůsoben místním omezením, vazbám, cítí se zde být doma. Z tohoto pohledu je vlastencem nad jiné. Přesto, že pro něj hranice tohoto státu nemají žádný smysl. Žije v rodné vlasti, nikdy neemigroval za lepším živobytím. Vždyť „všude je chléb o dvou kůrkách”, tedy pro něj spíše „všude jsou housenky stejně šťavnaté”.

Jeho doménou jsou opravdu chlupaté housenky – Bourovců, Bekyní, Stužkonosek, Píďalek, Můr, …. Údaje, kolik jich spořádá, se výrazně liší. Někde se uvádí dvacet za týden, jinde 3000 za rok. Legendy, mýty, pravda? Rozhodně ale pomáhá výrazně udržovat počet housenek pod kontrolou.

Dovolte nyní, abych Vám popsal krátké setkání s tímto lovcem housenek. Jednou jsem šel po pěšině borovým lesem a na cestě přede mou zahlédl pelášit čiperného Krajníka. Mohl každou chvíli vzlétnout, tito brouci totiž mají, na rozdíl od jiných Střevlíků, křídla. (Také nejraději loví v korunách stromů.) Vzácná příležitost k focení, Krajník je totiž obvykle aktivní spíše v noci, denní lov není zcela běžný. V běhu jsem si proto chystal fotografický přístroj k akci a doufal, že z pootevřené brašny nepoztrácím příliš foto-vybavení. Naštěstí Brouk dobře věděl kde a koho v této roční době hledat. Po chvíli také zahlédl svou oblíbenou kořist. Na okamžik ztuhl a umožnil mi se k němu přiblížit. Byl zcela konsternován chlupatou housenkou a já měl čas zapnout blesk a zaostřit. Na nic víc nebyl čas, neboť Brouk v dalším okamžiku zaútočil.

Krajník pižmový Calosoma sycophanta

Do chlupatého těla se mohutnými kusadly zahryzl vši silou. Silná housenka ihned pochopila že je zle a začala se svíjet, převalovat. Byla to tvrdá bitva a ona se  nehodlala jen tak vzdát. Chvíli to dokonce vypadalo, že nakonec položí Krajníka na lopatky. Toto ale není řecko-římský zápas podle pravidel, to je mixed martial arts, nebo možná spíše střet římských gladiátorů. Neregulérní utkání bez pravidel, zápas o vše, souboj na život a na smrt.

Ve změti převalujících se těl jsem nebyl schopen ani určit, zda se jedná o housenku Bekyně, Bourovčíka, Bourovce…

Krajník pižmový Calosoma sycophanta

Brzy ale síla housenky ochabla, Krajník se stal pánem situace. Snadno se ulamující, jako sklo řezavé, pichlavé chloupky housenky přes Krajníkův krunýř nepůsobily.

Krajník pižmový Calosoma sycophanta

Ještě jeden zoufalý housenčin pokus vymanit se ze smrtelného sevření.

Krajník pižmový Calosoma sycophanta

A pak – pak už to housenka vzdala. Krajník prohryzl její kutikulu a způsobil kořisti smrtelná zranění.

Krajník pižmový Calosoma sycophanta

A nastala hostina ne nepodobná Lukulským hodům. Sice se podávalo jen jedno-chodové menu, pro Krajníka to však i tak byl prostřený stůl v restauraci s Michelinskou hvězdou.

Krajník pižmový Calosoma sycophanta

Je pozoruhodné, že Krajníky v přírodě nevidět i několik let po sobě, aby pak v letech přemnožení Bekyní či jiných chlupatých motýlích larev, se jich rázem objevilo spousty (tedy na některých místech) [Weseloh et al. 1995]. Jak to dělají, to ještě přesně nevím. I když již sbírám střípky do skládanky jejich příběhu.

Krajníkovi evidentně pomáhá, že je dlouhověký. Na rozdíl od jiného Hmyzu žije i několik let. Zimu, suché léto, ale i nedostatek potravy přežívá způsobem prostým – zahrabe se až půl metru pod zem. Tam vydrží v jakési hibernaci, dokud období nepříznivých podmínek nepomine.

Kupříkladu Bekyně své nepřátele dobře znají, vždyť i proto se naučily útočit v nepravidelných, dynamických populačních vlnách. Exploze počtu je v některých letech tak rychlá, že než si jí člověk hospodář povšimne a zareaguje obvyklým způsobem, totiž hystericky vyhlásí kalamitní stav a všechno kolem zasype chemickým svinstvem, Bekyní rod se rozšíří na obrovské území a způsobí holožír.

Krajník pižmový Calosoma sycophanta

Krajník zvládá nápor housenek výrazně lépe. Jakoby měl na svou kořist a její počty šestý smysl. Již dlouho dopředu vycítí blížící se populační explozi housenek a jeho druh se také namnoží. Běžný Střevlík větších druhů klade obvykle jen jen několik desítek poměrně velkých vajíček. Krajník však může naklást mnohem více vajíček (i když i ty mohou měřit až 6mm)  a již po 6 dnech se rodí dravé larvy a loví zase housenky! Kanat  uvádí, že larva prodělává jen tři instary a v dobrých podmínkách se tak za 40 dnů může líhnout nový brouk! Za normálních podmínek imago zůstává zahrabáno přes celou zimu a až zjara se poprvé vydává na lov. Věřím ale, že pokud nastane housenčí kalamita, Brouk hibernační fází vynechá. Pak se jeho počty zvedají docela rychle.

Krajník pižmový Calosoma sycophanta

Krajník je opravdu nenasytný a krmí se hladově. Kdoví kdy zase bude další jídlo, letos není rok housenčí hojnosti. Snad již ale svítá Motýlům a Můrám na lepší časy – však jejich lovcům též.

Krajník navíc umí něco velmi potřebného. Je specialista na chlupaté housenky a to zahrnuje i hrozbu ze severu Afriky, tedy i k nám se deroucí druh Bourovčíka jižního (Thaumetopoea pityocampa (Denis & Schiffermuler, 1773)) [Kanat 2005]. Tento invazivní druh zdecimoval borové lesy ve Francii i v Německu. Ještě pár teplých let a možná se i naše borové lesy pod jeho útokem změní, nepomůže-li nám – právě Krajník pižmový!

Krajník pižmový Calosoma sycophanta

Detail s vnitřnostmi housenky je pro člověka až nechutný, jen si ale uvědomme, že podobné dobroty umí konzumovat i druh Homo sapiens sapiens! Za nás však loví, zabíjí, kůži stahuje, vnitřnosti kuchá, odkrvuje, porcuje – někdo jiný. Nejsme toho více svědky, telecí či jehněčí si necháváme servírovat kultivovaně na talíři, během romantické večeře u svíček, za klavírního doprovodu…

Krajník pižmový Calosoma sycophanta

Nechal jsem Krajníka být, nechť se pořádně posílí na další boj s housenkami. Pak se asi zase zahrabe pod zem a počká, dokud mu nevytráví.

Krajník pižmový Calosoma sycophanta

Až mu zase vyhládne, housenek jistě nalezne dost. Krajnící jsou dobří hospodáři, nevyhubí svou kořist nikdy zcela, vždy dost housenek přežije. Počty Brouka kopírují stavy Bekyní, regulují se navzájem. Kořist i lovec, oba cenná a potřebná součást přírody.

Rovnováha však panuje jen za situace, že se do toho hloupě neplete člověk hospodář. Krajník loví téměř výhradně housenky a pokud tyto umírají na následky chemického útoku, Brouk umírá rovněž.

Jedna kontrolní otázka –  z chemických útočných zbraní vyberte tu neškodnou, kterou používat je podle Vás v pořádku: Sarin, Cypermethrin, Agent Orange, DDT, diflubenzuron, Decis Mega. Některé z nich zatracujeme jako nehumánní, ty ostatní ale vůbec neznáme, nevíme o jejich účincích, o jejích vedlejších důsledcích. Chemické jedy stříká člověk na housenky Bekyní a páchá tak jak genocidu druhu, tak i likvidaci všech predátorů. Zabíjí mimoděk i krásného Brouka, chemickými zbraněmi útočí na na celou jeho zemi, na jeho rodnou vlast. Ještě že to Krajník, jako správný vlastenec, nemůže člověku oplatit!

Jediné, na co se při kontaktu s větším nepřítelem zmůže, je potřísnit jej smradlavým, pronikavě páchnoucím výměškem. Podobně jako jiní Střevlíci jej uvolňuje aktivně a cíleně, v jeho případě je vůně natolik specifická, že mu dala dokonce druhové jméno (pižmový). Skutečné, pravé pižmo je feremonům podobná látka, produkované samci Kabara pižmového (Moschus moschiferus Linnaeus, 1758). Intenzivní vůni tohoto sekretu napodobují produkcí falešného pižma někteří savci (Pižmoň, Cibetka), ptáci, dokonce rostliny. Z hmyzích druhů třeba náš Tesařík pižmový (Aromia moschata Linnaeus, 1758).

Krajník pižmový nemá ale s pižmem nic společného, snad jen to, že jeho slinný, trávící výměšek,  při obraně cíleně uvolňovaný, opravdu pronikavě voní. Tento sekret vylučovaný ze žláz v oblasti kusadel obsahuje řadu zajímavých látek. Základní složky jsou kyselina methakrylová a aldehyd kyseliny salicilovéNenadic dokonce provedl výzkum možnosti využít jeho fungicidních účinků. Prokázal vysokou účinnost těchto chemických substancí pro léčbu lidských mykóz!

Krajník pižmový Calosoma sycophanta

Krajník je pro mne dobrým příkladem patriota. Vlastenec se chová k přírodním zdrojům rozumně, neničí je, jen využívá. Pokud vlast, tato země, potřebuje skutečnou ochranu, pak před těmi, kdo jí opravdu ubližují, před hospodářským kořistnickým zájmem, před ničením přírody. Nepřítel není venku, ten je v nás, ve Vás i ve mně. V naší lačnosti, nenasytnosti. A také v naší hlouposti, v pocitu, že se nás to netýká, v pasivitě, v zažité představě že to, co je ničeno, není naše, takže do toho nemáme co mluvit.

Tak jako pro les a přírodu, pro Hmyz, pro Krajníka, tak i pro mne – je vlast nesmírně cenná. Jakkoli naturelem pacifista, byl bych se za rodnou krajinu i pral. Aby totiž dál zůstala milou mému srdci. Aby Krajník a jeho les zůstali součástí této země. Aby příroda byla pestrá a zdravá. Avšak bojovat či zemřít pro vlastí maskované státní zájmy v boji s jakýmsi vnějším nepřítelem? No to mi promiňte – rozhodně NE! Ani já ani Krajník nejsme hloupí, dobře totiž víme, že tato země ve skutečnosti nepotřebuje lidských obětí. Ani tradice, dědictví předků, ani krajina není něco, co by se mělo bránit před vpádem nepřítelem, co lze uchránit nasazením života. To lze jen celoživotně zvelebovat, hýčkat, pěstovat.

Tato země nepotřebuje lidských obětí, přesto si žádá celý náš život. Je třeba žít v souladu se zákony přírody, neubližovat, pracovat a žít smysluplně. To je ta oběť pro vlast potřebná, tak se pozná vlastenec. Přestože dnes jakoby nikdo zastánce přírody necenil.

Ano, Krajník by medaili za vlastenectví od státních úředníků zřejmě nedostal. A to ze všech svých sil loví chlupaté housenky, zabezpečuje rovnováhu přírody, zajišťuje další generaci. Udělovat státní vyznamenání (jasně se tím přece říká že je státní) za obranu vlasti považuji za pokrytectví. Klidně udělujme státní vyznamenání za obranu státu. Vyznamenání za budování vlasti mají ale dostat mimořádné činy tvořivé, nikoli destrukční. Vyznamenejme budování vlasti, úsilí vedoucí k zdokonalení nás všech. Oceňme práci, vyzdvihněme slušnost, spolupráci, chraňme společné hodnoty včetně bohatství přírody.

Kdo však dnes byť i jen pochválí zástupce Českého svazu přírody, nebo i členy hnutí Duha, Greenpeace, Dětí Země? Máme je za ekoteroristy, když brání výstavbě další z dálnic, byť by vedla přes území Krajníka. Neptáme se jich po důvodech, argumentaci neposloucháme, my totiž chceme jet na dovolenou do Chorvatska rychleji! Odsuzujeme ty, co brání kácení stromů na Šumavě (ale i v polském Bělověžském pralese). Viníme je z šíření kůrovce, přestože oni již desetiletí kritizují smrkové monokultury v nevhodných, nízkých polohách. Mlčky se kocháme, když projíždíme kolem nádherných žlutých lánů Řepky olejky, přestože její pěstování vyžaduje až 9 jedovatých postřiků za rok. Plošných chemických útoků pro drobný Hmyz horších, než byl pro lidi Agent Orange. A mohl bych dlouho pokračovat. Všichni tito ochránci přírody si zasluhují naše poděkování.

A jelikož to nikdo veřejně neudělá, alespoň tedy za mne: Pro mne jste Vy, co jste svůj život věnovali zvelebování této země, ochraně její přírody, Vy, kteří přispíváte k ekologické vzdělanosti národa – skuteční hrdinové a vlastenci. Moje velké díky Vám.

Galerie fotografií

Reklamy