Pravidla pravopisu

Český jazyk je bohatý a květnatý. Je to moje mateřština, mám jej rád. Proto také svůj Blog píši tímto jazykem. Je to jazyk, ve kterém lze umně vyjádřit jemné odlišnosti pocitů, tisícero způsoby někomu vyznat lásku. Jazyk pro básníky a politiky. Již hůře však se jím napíše technický, nebo přírodopisný, věcný článek, u kterého záleží zejména na faktické správnosti. Je to totiž také jazyk v mnohém nelogický, s velmi komplikovanými pravidly, se spoustou výjimek (to byla zrovna jedna z nich). Snažím se užívat krásu jazyka a přitom se, co možná nejvíce, podržet logické stavby vět, faktické správnosti textu. Mnohdy proto cítím potřebu složité jazykové regule pro sebe zjednodušit. Ano, mnohdy vědomě porušuji kodifikovaná pravidla českého pravopisu. Ta jsou však, i podle Ústavu pro jazyk český AV ČR, závazná jen pro základní školy. Pro nás ostatní jsou jen doporučením! Psaní velkých písmen, interpunkce a další podobně otravná, komplikovaná, navíc mnohdy zbytečná a nelogická pravidla se dají velmi snadno a účelně zjednodušit (jiné země a jazyky to už dávno udělaly).

Jazyk je komunikační nástroj, jenž má lidem sloužit, vzájemnou komunikaci umožňovat, ne ji omezovat! Je živý, jeho pravidla se neustále formují, vyvíjí. Každodenním užíváním lidé jazyk ohýbají, formují, mění. Čeština moravská tak kupříkladu používá hovorové „tož”, čeština pražská zase zavádí ohyzdná slova, jako třeba „koukej”, schválně jiné, netradiční vazby jako „jsem za to rád”, „budu tam dýl” (kdy je jen myšleno, že ten dotyčný přijde později), užívá nesprávná zakončení přídavných jmen („on je mladej“, „to je hezký“), podobně jako vedoucí sámošky Jouza (filmová postava) neskloňuje podstatná jména („Já mám rád pionýři!”) a mohl bych takto dlouho pokračovat. Už jste také kolem sebe slyšeli takto jazyk prznit, nebo se dokonce k některým podobným pokleskům občas snížíte? Znám mnoho učitelek českého jazyka, ba i mnoho vzdělaných a chytrých lidí, kteří podobně chybují. Ano, tyto zjevné změny oproti normě se nám, konzervativním, vždy zprvu nelíbí. Každá komunita ale zvyšuje svou sounáležitost kromě jiného také formováním vlastní verze hovorového jazyka. Jazykovědci pak po letech postupně nové prvky jazyka volky nevolky akceptují a včleňují i do pravidel kodifikovaných.

Každý si pro vyjádření myšlenek volí vhodnou formu. Takovou, aby upoutala, aby ale sama podstata sdělení zůstala srozumitelná, dobře vstřebatelná. Kdo hovoří, kdo píše, kdo tvoří, je autorem a pánem obsahu, ale i formy. Je to jeho autorská licence, jeho svoboda!

Mnozí z čtenářů tohoto Blogu zde, kromě nechtěných stylistických nečistot, ba dokonce mnohých (nevědomých) pravopisných chyb, překvapeně zjistili i některé odchylky od jazykové normy. Nelíbí se jim nekonformnost mého jazyka, radí mi změnu k jakémusi „normálu”, diktují mi onu uniformnost normy. Nepíši ale své příspěvky přece do novin ani do odborného časopisu. Ano, pak bych jistě musel respektovat diktát konkrétní formy. Toto zde je ale můj Blog, můj obsah i má forma! Svoboda projevu se zde ztělesňuje ve svobodu volit si vlastní styl myšlení, stejně jako vlastní, nezávislý styl psaní.

Záměrně zde užívám některá specifická zjednodušení a drobné úpravy pravidel českého jazyka :

Stručné, krátké věty namísto líbivých souvětí
Ve svých textech se snažím používat spíše krátké věty. Dlouhá souvětí, v češtině tak oblíbená a preferovaná, záměrně dělím na kratší. Domnívám se, že tak květnatost projevu, čtivost článku i jeho literární úroveň sice trochu trpí, zato se získá větší srozumitelnost, zabrání se nejednoznačnosti výkladu. Dlouhá souvětí užívám více v tzv. mezihrách („vata”), tedy takových místech, kde se zrovna nejedná o popisnou část, ale jen o úvahu, vyjádření myšlenkového postupu, pocitů a podobně.

Archaismy
Psaný projev by měl, ve srovnání s řečí hovorovou, aspirovat na větší konzistentnost, správnost, srozumitelnost. V běžné mluvě se dá mnohdy prominout stylistická chyba, třeba i dílčí nedokončování vět – prvek jaksi znázorňující těkavý tok myšlenek. Intonací se může ozvláštnit jinak nudná stavba vět, dokonce i neustálé opakování vazeb může být zajímavé. V písemném projevu jsou takové prvky většinou nežádoucí. Zkuste popsat třeba vycházku na houby: „Ráno jsem se probudil, oblékl jsem se. Šel jsem do lesa. V lese jsem uviděl krásné houby. Sebral jsem je, šel jsem domů a doma jsem si pak udělal houbovou omáčku.“. Oč barvitější, odosobněný a zajímavý mohl by takový text být, pakliže bychom využili kupříkladu přechodníků. Ano, některé obraty, považované v hovorovém jazyce již za archaismy, v mém písemném projevu stále nachází uplatnění. Není to exhibice, ani staromilství. Prostě písemná řeč je z podstaty trochu více konzervativní.

Uvozovky
Psaní uvozovek je pro mne neustálý boj. Používám (nuceně) kombinaci textových editorů (MS Word, Wordpad, MS Writer, WordPress Web editor) a každý z nich przní uvozovky jiným způsobem. Věřte, že se snažím psát začínající uvozovky dole a ty ukončovací nahoře, ale po uploadnutí na web to bohužel mnohdy dopadne jinak. Třeba jsou všechny uvozující značky nahoře (asi se editor mylně domnívá, že se jedná o anglický text), jindy zase dole (i ty ukončovací)! Není to můj záměr, je to prostě boj s větrnými mlýny. Já to neustále opravuji, ale WordPress to stejně nakonec zobrazí nějak jinak. Ach jo.

Užívání záporů
Také se bráním hrozbě případné ztráty logiky a jednoznačnosti vlivem špatného užití záporů. Podle mne má každá věta být jednoznačná. Jakákoliv historizující zdůvodnění, odvolávání se na tradice, na pravidla, na to, že „tomu každý Čech takto rozumí“ neobhájí ztrátu jednoznačnosti. Formulace jako „nic nechci”, „nikdo tam nebyl” (užívající větného záporu), „nikdo nic neřekl” (užívající elipsy záporného slovesa) jsou prostě nejasné a nejednoznačné.

Také každá otázka měla by přece být jasně formulovaná a odpověď na ni musí být opět jednoznačná. Na otázku, u které se čeká souhlas/nesouhlas, tedy odpověď ano/ne, čeština mnohdy nedá jasnou odpověď bez použití konvencí, kontextu, delšího doplňujícího vysvětlení, odkazem na pravidla. Lze vůbec odpovědět jednoduše, pomocí ano/ne, třeba na otázku „Nemáš hlad?” tak, aby každý ihned jednoznačně pochopil? Nezajímají mne zdůvodnění odborníků na češtinu. Zápory v češtině zcela nepochybně tvoří něco logice odporujícího (a nechoďte na mne s blábolem, že logika vychází až z jazyka!). Snažím se formulovat přesně, jednoznačně. Ne vždy se mi to zcela daří – jsem již také postižen léty masáže školní češtinou, dlouhodobým působením sdělovacích prostředků. Tož pravda, taky su z Moravy.

Interpunkce
Přiznávám i slabost dodržování pravidel v užívání interpunkčních znamének. Podle mne tato původně vznikla, aby oddělila jednotlivé části souvětí, naznačila pomlku, změnu výkladu, přesun argumentace. Prostě ryze účelově! Já je tedy takto, ryze účelově, používám. Dávám je tam, kde cítím jejich potřebu. Kde chci oddělit, poklesnout hlasem. Řekněme – je to můj umělecký záměr.

Kapitalizace určovacích jmen
Problém mám i s kapitalizací jmen. Pohleďte na následující text: „Hrdý a lichý šli pěšinkou k pařezu, jenž stál opodál jako zaťatý. Vlk a ondatra konejšili zajíce. Plakal, že kvůli bouřce nechytil blechu.“ Smysl a význam takového (byť trochu slaboduchého) textu, u kterého záměrně zrušíte kapitalizaci vlastních jmen, není obvykle dostatečně zřejmý. Mnohá lidská jména jsou totiž běžnými slovy, dokonce i jmény přídavnými (Hrdý, Lichý, Sudý, Zaťatý), nebo třeba příslovci. Lidé často nesou ve svém jméně i názvy zvířat (Vlk, Ondatra, Blecha, Zajíc), předmětů, věcí kolem nás (Pařez), přírodních jevů (Bouřka). Bez kapitalizace by pak byl přesný obsah textu mnohdy nerozluštitelný. I užití velkých písmen nám však často nestačí, neboť třeba kapitalizace prvního slova věty pravidlo velkého písmene vlastních jmen naruší. Ve slově mluveném nám navíc tento formální prvek již vůbec nepomáhá. Pokud by psaný text byt přečten, jeho obsah bude téměř určitě nejasný! Proto se před vlastní jména začasté přidává pomocné slůvko pán/paní, pomocný přívlastek, …

Podobně je tomu u zoologické terminologie. Mnohé názvy živočichu a rostlin jsou, bohužel, slova běžná a odlišit významový rozdíl pak není snadné. Třeba názvy upír, vrtule, letoun, chápan, bělozubka, dvoukřídlý, lenochod, bahnomilka, octomilka, majka, či hrobařík mohou zastávat význam rodového jméno živočicha, jindy však zase mohou být užity coby obecný pojem, název předmětu, povolání, lidské vlastní jméno, …  Je tedy třeba nějak odlišit a zde nám žádné pomocné slovo (pán/paní) nepomáhá.

Dlouho jsem proto zvažoval a piloval užívání velkých počátečních písmen (kapitalizace) u jmen instancí taxonů, tedy názvů konkrétních systematických jednotek. Mé prvotiny se liší od mých pozdějších prací, mnohdy sám tápu, hledám, rozhoduji se.

Vzor mám v jazyce mnohem čistším, i když dnes zkostnatělém a snad i mrtvém. V Latině se tzv. binomen (tedy rodové jméno uvedené spolu s druhovým) automaticky píše velkým písmenem, neboť tím přece začíná určovací jméno onoho druhu (a jeho jedinci se už nikdy nemohou jmenovat vlastním jménem). Taktéž jsou v Latině velkým písmenem psány všechny názvy vyšších taxonů (zde i dále v textu myšleno instancí taxonů). Stejný přístup má i anglická verze Wikipedie i mnohá jiná odborná média [English Plus, Grammer, Daily Writing]. Myslím, že stejně tak by tomu mělo být i v češtině. Beru jako výraz jakéhosi historického despektu českého jazyka k jiným organismům, že jejich určovací jména nepíše velkým písmenem.

Zato jiná, běžná slova mají v češtině spoustu výjimek a klidně se píší, prý z důvodu úcty a tradice, velkým písmenem. Třeba „pan Bůh”. Který bůh?  Jak se jmenuje? Nebo snad ani nemá jméno? Samo slovo „bůh” je přece slovo obecné, „bůh Šiva, bohyně Kálí, …“! Někdy se dokonce píše „Pán Bůh”, jakoby to již nestačilo! Nebo „Syn boží”! To jsme snad všichni – nebo nikdo, podle toho zda bůh je, či ne! Pak ale snad můžeme být jen „synové boží” s malými písmeny!  (Tedy my všichni kromě Dcer dcer božích.) Mimochodem, slovo „bůh” je v tomto spojení správně (leč nekonzistentně s předchozím „panem Bohem”) psáno začasté malým písmenem! Nebo snad má slovo „Bůh” značit taxon na úrovni rodu? Chápal bych, že někdo chce zavést taxonomický pořádek a má na mysli “Boha jehovu, Boha alláha, Boha deště” a podobně. To ale asi nebude původní záměr, viďte? Někdo zde spíše užívá kapitalizaci cíleně, z vlastních ideologických důvodů si český jazyk takto ohýbá.

Také vzpomeňte, jak snadno se v roce 1990 zavedl název „Česká a Slovenská Federativní Republika“ odporující pravidlům pravopisu obou republik. Pravidla nepravidla, chceme něco zdůraznit, tak to budou všichni psát velkým písmenem a basta.

Také „Vy“ se píše velkým písmenem z podobných příčin. Stejně tak i názvy národů, států. Prostě v tom ryze lidském světě se nestandardní kapitalizace účelově leckdy „považuje za vhodnou“ a jazykozpytci proto následně vymysleli spoustu „zdůvodnění“. Jména taxonů však jsou na okraji společenského zájmu, jedná se veskrze o objekty s nižší důležitostí! To je, myslím, pro účely biologického výkladu, nutno změnit.

Oporu v českém jazyce pro to jistě nenajdu.  Jiné jazyky však doporučují skoro totéž, co jsem se pokusil neuměle zavést i já – „Včela medonosná, Ovád hovězí, Žlabatka růžová, Vrba smuteční“. V mém blogu tedy kapitalizuji, podobně jako tomu je i v latině, všechna určovací jména rodová a ta taxonomicky vyšší – „Ovád, Ovádovití, Dvoukřídlí, Hmyz, Motýl, Savci“ (což mimoděk zahrne i přídavná jména, jsou-li užívaná coby jména určovací). Jen mám-li v textu na mysli generické označení, zahrnující vícero taxonů, nebo když explicitně nechci užít taxonomické zařazení („živočich“) a mluvím jen o nějaké vlastnosti („dvoukřídlí“), nebo o speciálním typu vývojového stádia, či snad typu dospělce („motýl“), když se jedná o obecné, lidové, laické označení („moucha, tráva“), používám někdy (méně často) i písmeno malé (i v případě, že na jiném místě je míněno jako určovací jméno a psáno proto s velkým písmenem).

V některých případech používám velké písmeno navíc i pro označení takové skupiny Hmyzu, která pro mne je na úrovni taxonu. Třeba když mluvím souhrnně o „Motýlech(řád), Vážkách(řád), Dvoukřídlých(řád) a Mravencích“. Správně by to slovo „Mravencích“ mělo být malým písmenem. „Mravenec“ s velkým patří totiž rodu a pak by neměl být srovnáván v jedné větě s taxony vyššími. Nebo je to obecný pojem a pak by měl být psán malým písmenem. Zde se ale, podle mne, prostě lépe hodí použít velké písmeno, neboť k výčtu taxonů je přidáno zvláštní, zaužívané jméno širší skupiny, oněm taxonům velmi blízké. (Podobně jako slovo „Eskymák“ označuje vícero národů. Prý však „indián“ je  jen příslušník antropologické skupiny, tedy psáno po novu malým. A pak se v tom vyznejte!)

Dále, jaksi navíc, si také personifikuji i hrdiny mých příběhů a proto jejich jména též kapitalizuji („Beruška, Matička příroda“).

Tak, jako čeština podrží velké písmeno i při skloňování jmen vlastních („o Petrovi, s Marií“), jakož i při tvorbě zdrobnělin („Petříček“), či přídavných jmen přivlastňovacích („Petrův“), tak podobně přistupuji já i k užívání jmen taxonů.

Chcete příklad, kdy je nezbytné užití velkých písmen pro jména taxonů? Trochu byl již naznačen výše. Když mluvím třeba o Hmyzu Dvoukřídlém, je všem ihned jasné, že mám na mysli konkrétní taxonomickou Hmyzí skupinu (řád Dvoukřídlých) a ne jen takový Hmyz, co má prostě shodou okolností právě dvě křídla (to mají i některé jiné Hmyzí řády). Jak jinak bych to měl v češtině vyjádřit a nemuset použít závorku s latinským jménem, nebo dokonce nějaký vyhrazený formátovací styl? Klidně jindy a jinde budu mluvit o Hmyzu dvoukřídlém, pak ale budu myslet ne taxonomické řazení do příslušného řádu, ale právě jen fakt, že ten konkrétní Hmyz má dvě křídla.

Pravda, pro mnoho lidí je to přinejmenším nezvyklé. Můj Blog, primárně orientován na Hmyz, popisující chování zcela konkrétních Hmyzích čeledí, rodů, druhů, si ale prostě nemůže dovolit být v této věci nepřesným a připustit nejasnosti tohoto typu. Názvy rodů prostě podle mne ze své podstaty nejsou jen běžným slovem.

Jistě, jsou zde i potíže. Je-li po mém psán Mravenec, jako příslušník rodu Formica, velkým písmenem, pak Mravenčí královna asi má také být velkým písmenem. Pokud však je myšleno bez aspirace na určení taxonu – pak lze malým – „mravenčí královna“. A co pak třeba „mraveniště“ – to už asi vždy malým písmenem, viďte? Jedná se zde spíše o zcela obecný typ stavby, bez aspirace na přiřazení konkrétnímu taxonu.

Složeniny slov a slova vzniklá od osobních jmen pomocí přípony čeština doporučuje psát malým písmenem. Proto tak činím též u takových slov vzniklých ze jmen taxonů. Tedy „hmyzožravec” a také proto ono již zmíněné „mraveniště”, nebo třeba „rybář, rybník”.

Konflikt je také patrný třeba u užívaného lidového názvu „moucha”, označujícího snad všechno co lítá. Jindy totiž kapitalizuji odborné rodové jméno „Moucha” (rod Musca, čeleď Muscidae) (třeba „Moucha domácí“ (Musca domestica)). A vše ještě komplikuje zavádějící, nekonzistentní užívání jména „Moucha” i pro jiné další rody čeledi Muscidae! Třeba „Moucha kosmatka” (Mesembrina meridiana). Rodové jméno „Moucha” tedy český jazyk klidně používá pro vícero rodů!!  Něco v systematice nepřípustného! Tedy je zavedena podobná skupina jako tomu bylo u skupiny „Mravenec” (viz výše), tedy skupina stojící na úrovni taxonů, avšak téměř zcela mimo nomenklaturní systém. Mnohdy jsem opravdu díky podobným nekonzistencím odborného českého značení v koncích, přiznávám. Tedy pokud dál chci užívat češtinu a nepřepínat ihned do Latiny.

Před revolucí, kterou v latinské vědecké taxonomii učinil Carl Linné, byl i v Latině a všech ostatních jazycích podobný chaos. V mnohých, bohužel i v češtině, tradice stále přežívají. Množství druhů popsaných na celém světě je obrovské a čeští taxonomové ani neaspirují na úplnost, nechtějí a nemohou vymýšlet český binom pro každý nový druh. Soustředí tedy svou pozornost zejména na druhy v našich zemích se vyskytující, popřípadě na ty velmi známé. Odborná veřejnost proto jednoduše používá latinská jména namísto těch českých, neúplných a hlavně nekonzistentních!! Já svůj Blog ale hodlám psát srozumitelně i pro neodborníky. Proto pokud možno česky, i s českými odbornými jmény (jsou-li dostupná). A když se povedlo udělat názvoslovný pořádek ve zmíněné Latině, možná se to nakonec povede i v češtině.

Byl jsem kritizován, že svou úpravou nedodržuji pravidla, která prý „někdo vážený“ vytvořil, že znesvěcuji jeho práci i památku. Věřte, mám v úctě hrdiny obrozenecké doby. František Palacký, Jan Evangelista Purkyně, František Ladislav Čelakovský a zejména Josef Jungmann (Slownjk česko-némecký) či Jan Svatopluk Presl (Wšeobecný rostlinopis, Flora Čechica, Ssawectwo) se zasloužili nejen o vznik mnohých českých jmen rostlin i živočichů, ale vůbec o to, že český jazyk přežil a je stále užíván. Přesto pohleďte lépe na práci těchto velikánů a shledáte, že jejich čeština se od té naší velmi liší. Zde je příklad jazyka užívaného J.S.Preslem. Dokonce i odkaz mnohem novější, skvělé práce Jana Obenbergera podléhá neustálým změnám jazyka, úpravě pravidel, korekci nomenklatury.

Tak jako odmítám ideu neomylného zákonodárce, podobně nesouhlasím s představou o jazyce neměnném, s pravidly jednou provždy danými, úplnými a dokonalými. Vždyť komise odborné i jazykové znovu a znovu upravují tato pravidla tak, aby vyhovovala moderním potřebám. Na základě tlaku odborné i laické veřejnosti, dle potřeb sladění s mezinárodními kodexy a normami, a snad jednou i s ohledem na posílení morální zodpovědnosti Člověka vůči jiným organismům.

Uvědomme si také, za jaké společenské situace kodifikovaná pravidla psaní velkých písmen vznikala. V době obrozenecké byla všechna zvířata i rostliny považovány jen a pouze za věci. Prý „nemají duši“, tedy nemohou mít ani city, ani emoce. Bylo jim upíráno vědomí, jakékoliv právo na slušné zacházení, ba dokonce na život. Jména těchto podřadných věcí tehdy nebylo třeba psát velkým písmenem. Snad jsme se v naší civilizaci ale dostali v chápání života na Zemi trochu dál – nebo ne?

Snad jsem se razantností svého výkladu někoho nedotkl. Prosím neberte mne za ignoranta, co nedbá tradic, pravidel. Mnozí jiné spisovatelé ale češtinu ještě mnohem více přizpůsobili, chcete-li znásilnili. A jejich dílo stále žije! Kdo si dnes troufne napadat kupříkladu odkaz Josefa Kainara a skvělou ač netradiční formu, jakou užíval ve svých básních? Jen namátkou uvedu příklad jeho specifického projevu v básni publikované na webu cesky-jazyk/citanka. Také byste autorovi tohoto skvělého textu řekli, že to má celé změnit a přepsat, protože „se to v češtině nějak jinak píše!”? Kainar český jazyk miloval, psal v něm, pracoval s ním. Užíval jej, formoval, přetvářel. Dělám to trochu i já a zcela jistě také Vy! To my všichni jej tvoříme, my určujeme jeho pravidla! Často ne vědomě, doufám že ne svévolně, ne nezodpovědně.

Snad tento můj Blog, po těch mých drobných úpravách pravidel pravopisu, bude stále ještě čitelný a srozumitelný. Nerad bych kvůli snížené čitelnosti přicházel o čtenáře a příznivce. Prosím nehledejte ale už dál pravopisné chyby, stylizační poklesky, odchylky od normy. Raději se spolu se mnou zamýšlejte nad životem, radujte se nad krásou přírody a světa.

To je totiž to podstatné.

Jiří Švábík

 

http://www.lidovky.cz/mluvme-jak-nam-zobak-narost-dfe-/nazory.aspx?c=A050817_133930_ln_nazory_hrn

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s