Hou-ssss-enka 2, „Růžová Můra“ – Lišaj vrbkový

Lišaj vrbkový (Deilephila elpenor (Linnaeus, 1758)) Před několika lety jsem nadšeně komentoval hadí mimikry naší drobné Můrky Srpokřídlece dubového (Watsonalla binaria (Hufnagel, 1767)). Informací o podobně bizarním zpodobňování hada jinými, vesměs tropickými druhy Motýlů, jsem na internetu našel dostatek. Alespoň na to, abych přestal pochybovat, abych to dále nepovažoval jen za náhodu. Bylo zřejmé, že aťsi třeba tento motýlí druh dospěl k hadímu napodobování mimoděk, jakmile toto vzniklo, dovedl již rozpoznat výhodnost těchto mimiker, pracovat na nich a přivést tuto techniku až k dokonalosti.

Samozřejmě mne nejvíce zajímaly takové případy, kdy se takto vychytrale choval nějaký Motýl místní fauny. Pozorná čtenářka mi tehdy poslala fotografii housenky Lišaje kyprejového (Deilephilla porcellus (Linnaeus, 1758)). Její mimikry byly neuvěřitelné (tedy oné housenky). Přední část těla skvěle napodobovala drobného hada s jeho hypnotizujícím pohledem nehybných očí, dokonce se v pootevřené tlamičce zableskly varovné hadí jedové zoubky! Každý ještěr, pták či hmyzožravý savec by si jistě byl rozmyslel napadnout takového rozlíceného běsa!

Byl jsem proto rád, když se mi podařilo nalézt loni v létě na Vrbovce úzkolisté (respektive Vrbce) (Epilobium angustifolium L.) housenku posledního instaru tohoto krásného Motýla. Dlužil jsem přece sobě, ale také Vám, fotografii dospělce tohoto Motýla. Proč bych také nepřiznal, informace mé čtenářky mi nestačily, chtěl jsem hadí mimikry sám ověřit, prozkoumat housenku na vlastní oči.

A zde ji tedy máme.

Lišaj vrbkový (Deilephila elpenor (Linnaeus, 1758))

Je to krasavice a hadí mimikry zvládá velmi profesionálně. Housenka dokonce napodobovaného hada vylepšila – o další dvě oči. Možná si řeknete, že to tedy dobře netrefila, přece čtyřoký, nebo „Opeřený“ had je nadsázka, patřící snad jen do Cimrmanových her. Cílem motýlí larvy ale není přesně napodobit realitu, naopak potřebuje hadí symboliku zvětšit, nadsadit. Koneckonců ani neimituje nějakého konkrétního hada. Jen ví, že to má být zatraceně zlý, děsivě vyhlížející plaz! Housenka ani nechce dostat cenu za přesnost kopie, cílem je vylekat a zahnat. A k tomu se další pár démonických očí náramně hodí. Co kdyby přiletěl pták třeba odzadu, nebo ze strany a přední oči přehlédl?! Pro tento účel má housenka Lišaje hadí oči i vzadu. Velmi praktické.

Také, při pohledu zepředu, oceníme kvalitu maskování. Hadí hlava vzniká nahrbením, stažením a nafouknutím krčních článků. Skutečná hlava housenky je tmavší a napodobuje vlastně jen pootevřenou tlamičku hada, podélné světlé skvrny těsně za ní pak imitují hadí jedové zuby. „Jen si troufněte!“

Lišaj vrbkový (Deilephila elpenor (Linnaeus, 1758))

Upoutala mne i další „fikaná vychytávka“. Housenka skvěle napodobuje hadí šupinatou pokožku! Všimněte si, jak má naznačena jednotlivá políčka šupin, jak je jakoby rozpraskaná. Kdo nad housenkou imitující hada se čtyřma očima zlomil hůl, teď nad jeho pečlivostí asi zase zpozorní a užasne.

Lišaj vrbkový (Deilephila elpenor (Linnaeus, 1758))

Jako skoro každá housenka Lišaje, má i tato larva Lišaje kyprejového na zadním konci těla ostruhu. Nemyslím, že by to hadí mimikry nějak kazilo, dokonce věřím, že se Lišaj svou světlou, jásavou ostruhou snad schválně předvádí. Že by tak imitoval ocásek hada?

Lišaj vrbkový (Deilephila elpenor (Linnaeus, 1758))

Při pohledu z boku je také znát, že housenčiny hadí oči jsou vlastně pouhým pokračováním řady původně maskovacích skvrn. Takže je schopna docela dobře splynout s porostem. Začíná také být jasné, jak se asi hadí mimikry vyvinuly. Každá housenka se totiž instinktivně odtahuje od nebezpečí, chrání si a zatahuje hlavu. Krční segmenty se pak přirozeně rozšiřují. Přirozený výběr pak mezi jedinci s řadou skvrn upřednostnil ty, jejichž očka byla větší, neboť prostě sem tam se nějaký hloupý pták nechal napálit, lekl se a uletěl. A úspěšné geny hadích mimiker se přenesly na další generaci.

Lišaj vrbkový (Deilephila elpenor (Linnaeus, 1758))

Já vím, už se rozplývám nad housenčinými mimikrami trochu příliš. Tak si ji ještě prohlédněme zespodu. Uvidíme totiž drobné nožky a pak ony panožky s háčky, výborně uzpůsobené k lezení po tenkých stoncích Vrbovky nebo Svízele (Galium L.). Housenka sice opravdu upřednostňuje listy Vrbovky úzkolisté z čeledi Pupalkovitých (Onagraceae), nepříbuzný Svízel z čeledi Mořenovitých (Ribiaceae) jí ale docela dobře stačí; však já ji také v posledních týdnech krmil pouze rostlinou s krásným názvem Svízel přítula (Galium aparine L.). Tato bylina, alternativní potrava Lišaje, mi totiž, na rozdíl od Vrbovky, roste hned za domem. Ano, je to ten plevel, co i Vám zarůstá zahrádky, který také někdy zanechává ochlupené kuličky, ba i celé rostliny na Vašich botech, kalhotách, šatech. Oberte je, otřepejte, sundejte a stejně vyhrál – přenesli jste jej totiž mimoděk o kus dál, na další stanoviště. Teď už jej ale snad nebudeme jen proklínat a zatracovat. Přece jen na něco je totiž dobrý – být potravou krásného Lišaje.

Lišaj vrbkový (Deilephila elpenor (Linnaeus, 1758))

Pojďme ale zpátky k housence. Chci Vám také ukázat nepoměr mezi těma falešnýma, hadíma očima (v levé polovině obrázku) a těmi housenčinými skutečnými, jednoduchými očky po stranách hlavy (světlé, drobné tečky vpravo).

Lišaj vrbkový (Deilephila elpenor (Linnaeus, 1758))

Housenka v klidovém stavu má velmi dlouhý krk, a jak už jsem řekl, to právě jeho stažením vzniká onen odstrašující hadí efekt. U této fotografie se omlouvám za umělé, nepřirozené pozadí, housenku jsem fotil doma a použil nevhodně dubový list. S Dubem Lišaj kyprejový nemá opravdu nic společného. Snad právě proto mi z něj má fotomodelka chtěla rychle odlézt a nádherně mi tak demonstrovala svůj natažený, dlouhý krk.

Lišaj vrbkový (Deilephila elpenor (Linnaeus, 1758))

Detail hadích očí není nijak impresivní, právě naopak – abychom mimikry ocenili, musíme mít dostatečný odstup. Tuto fotografii Vám ale přináším z jiných důvodů. Povšimněte si průduchů pod každým „okem“. Tyto uzavíratelné otvory mají housenky na každém článku těla. Pomocí nich dýchají. Teď jsou ale zrovna pevně uzavřené.

Lišaj vrbkový (Deilephila elpenor (Linnaeus, 1758))

Byl jsem rád, že jsem mohl housenku Motýla takto nafotit a rozhodl se, že počkám na jeho imago. Brzy housenka přestala žrát, slezla a začala splašeně lozit. To už tak housenky dělají, jakmile je jednou najdete pobíhat po zemi – zcela jistě se budou kuklit. (V takovém případě mi je klidně doneste, žrát už nebudou. Já Vám o nich možná později na oplátku něco zajímavého povím.) I moje housenka se nakonec zakuklila – v hlíně, v květináči a přečkala tam i celou zimu. Zjara jsem kuklu vytáhl a netrpělivě čekal. Mé nadšení při zrození imaga bylo větší, než v jaké jsem doufal.

Lišaj vrbkový (Deilephila elpenor (Linnaeus, 1758))

To je překrása, co říkáte?! Jen to ale není Lišaj kyprejový!! Tento nádherný motýl je jeho blízký příbuzný, Lišaj vrbkový (Deilephila elpenor (Linnaeus, 1758)) [Motyli, Motyli2]. Tím lépe, alespoň teď vím o dalším z motýlů, jejichž housenky mají hadí mimikry!

Z mého článku „Zmýlená neplatí“ už asi víte, že omyl se amatérskému entomologovi občas nevyhne. Jak říkal docent Chocholoušek: „Stáva se to maximálně 2x za deset let!“. Když ale ony jsou si housenky obou jmenovaných Lišajů tak podobné!

Lišaj vrbkový (Deilephila elpenor (Linnaeus, 1758))

Zbarvení Lišaje vrbkového je vskutku neuvěřitelné, i když pro někoho je to jen růžová Můra. Má dcera tuto barvu z nějakého důvodu nemá ráda, tak této barvě říkáme lososová, žíhaná okrovou.

Zespodu je imago snad ještě krásnější.

Lišaj vrbkový (Deilephila elpenor (Linnaeus, 1758))

Co říkáte?

Lišaj vrbkový (Deilephila elpenor (Linnaeus, 1758))

Maskování na kůře se mu moc nedaří, nesuďme ale předčasně. Myslím, že jeho žíhání, proužky, pásky dobře ruší kontrastní kontury. Růžová je přirozená barva vzniklá smícháním červené a bílé (tedy i trocha modré a zelené). Tajemství maskování Lišaje je hlavně v tom, že my lidé, ale asi i jiní draví tvorové, za šera barvy vnímáme jinak než za denního světla. U nočního vidění se uplatňuje tzv. Purkyňův jev, kdy čípky, jejichž dolní práh citlivosti je příliš vysoký, přestávají na červenou složku světla reagovat. Začínají se stále více uplatňovat tyčinky, které mají maximální citlivost v oblasti 500nm (zelenomodré barvy) a téměř žádnou v oblasti nad 600nm (kde začínají barvy červené). Takže červený, nebo lososový Motýl má vlastně pro šero a noc ideální maskovací zbarvení! Jste překvapeni? Nevěříte? Vždyť z podobného důvodu již dávno sanitky, hasiči i policisté používají blikající modré světlo, které je na rozdíl od červeného světla dobře viditelné i za špatných světelných podmínek. Také třeba u korálových ryb najdete červenou zejména u těch, žijících blízko hladiny. Ty v hlubinách přebývající, chtějí-li zůstat viditelné a nalákat partnera, musí použít spíše barvy modré, zelené nebo žluté. Jen pokud se chtějí maskovat, pak lze úspěšně využít kombinaci žluté a červené. Stejně jako to dělá náš Lišaj vrbkový!

Jsem si také jist, že v neviditelnosti, tichosti letu, v nezachytitelnosti hmyzími radary by tento noční letoun překonal i „neviditelný“ bombardér Stealth.

Lišaj vrbkový (Deilephila elpenor (Linnaeus, 1758))

Takhle jsem motýla zachytil zespodu, visícího na niti. Trochu umělá fotografie, snad i nedobře nasvícená, vím.

Lišaj vrbkový (Deilephila elpenor (Linnaeus, 1758))

Předposlední fotografie zachycuje křídla zespodu,

Lišaj vrbkový (Deilephila elpenor (Linnaeus, 1758))

ta poslední křídla shora.

Lišaj vrbkový (Deilephila elpenor (Linnaeus, 1758))

Jsem rád, že se má sbírka hadích mimiker rozrostla o dalšího našeho domácího zástupce, a vlastně hned o dva. Lišaj vrbkový zůstane v mé paměti nejen jako krásný Motýl, ale také jako živočich vynalézavý, hodný pozornosti. A doufám, že i pro Vás to už od teď nebude jen tak obyčejná „Růžová Můra“.

Galerie fotografií

Advertisements

Jiří Švábík se představuje:

V životě člověka mnohé věci nadchnou a pak zase omrzí. Příroda mne ale stále vždy znovu překvapí a zabaví (alespoň zatím). Jsem amatér a své foto příběhy z přírody píši pro sebe a svou rodinu. Já je narcisticky čtu, rodina ne. Tak už to je.
Příspěvek byl publikován v rubrice Lepidoptera (Motýli), Mimikry. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

5 reakcí na Hou-ssss-enka 2, „Růžová Můra“ – Lišaj vrbkový

  1. No páni, tak to je krása, nádherná housenka, úžasná a můra v nádherných barvách. Teda, docela mne mrzí, že na ni tady nenarazím. Housenka mne teda dostala snad víc jak můra. Díky za krásný a hodně zajímavý článek

  2. J.CH. napsal:

    Děkuji za skvělý článek i fotografie.
    Předčil jste mého přítele Hrabáka, který již není mezi námi. On uměl pouze skvěle fotografovat a poutavě vyprávět, ale nepsal. Takže moc oceňuji nádherný příspěvek, který nám -doufám- pomůže zaujmout i další děti tak, aby se z nich stali noví nastupující entomologové amatéři. Tento hmyzí příběh je ukázkou, jak na to. S pozdravem Jiří Chromý

  3. Alfi napsal:

    Téééda. to jste vylíh fakt krásnýho frajera! Nevím, jestli se mi líbí víc ta housena, nebo ten motýl… Na tý houseně jsou vidět na jedný fotce na pacičkách takový černý „přísavný polštářky“, kterýma se drží na stéble – nedovedu si ani představit, kolik procesorů by bylo třeba pro kompletní funkci těch nožiček,a ovládání všeho, kdyby to chtěl realizovat člověk… – no v baťůžku by to housena asi neunesla… To jsou fakt úžasná mikro, nebo spíše nano díla přírody. Jo, a pak to někdo postříká isekticidem – to je asi stejně – technicky vzato, jako kdyby někdo zalil celý „Houston“ (jako „Hjůstn“ – řídící středisko) kyselinou. Já nad tím nikdy neuvažoval, ale je to vůbec možný, že nějaký mikroskopický mozeček ovládá tolik koordinovaných funkcí, zpracovává v reálném čase signály z tisíců receptorů-čidel, navíc vše podmíněně dle zakódované informace – genů a instinktu??! Je to uplně fantastický! Včera moje mladá viděla na silnici zřejmě podobnou housenu (ale nesebrala mi ji), byla prý velká, celá zelená a se světlým bodlem na zadečku, ale otočeným přes hřbet dopředu. Nevíte, co to mohlo být? Já soudím, že jsem přišel o nějakého lišaje… Teď si vzpomínám, že jako malý kluk jsem u babičky na Šumavě jednou na cestě našel taky takovouhle velikou housenu, ale byla celá hnědá s černým bodlem, taky dopředu přes hřbet napřaženým, detaily si již nepamatuju, ale vím, že když jsem jí hňoupal prstem do hlavy, tak se začala šíleně štětit a rychle se převracela a svíjela jako had, snad chtěla i „píchnout“ tím pichlem – asi mě – ale vždy to odnesly její záda. Babička mi nedovolila, abych si ji vzal dom – tím ji tenkrát asi zachránila život. Taky by mě zajímalo, co to bylo zač, Slepá babička tehdá když zjistila, s čím si to hraju, řekla, že je to slepýš, – fuj a jdeme domu! A bylo po botanice… Tak krásným fotkám a postřehům zdar, Alfi.

  4. Vrba M. napsal:

    Zaujal mne Váš článek o housence lišaje vrbkového, neboť se mi podařilo ji letos najít a nafotit rovněž. Vše jste popsal vyčerpávajícím způsobem takže nemám co dodat. Téma falešných očí u hmyzu se mi ještě podařilo zachytit u kudlanky nábožné. Při svých cestách na jižní Moravu jsem jich viděl stovky, ale v plném rozsahu se mě předvedla pouza jedna. Rovněž úžasná variace na falešné oči a obranný postoj.

    • Dobrý den,
      ano také žasnu nad vynalézavostí evoluce. Zde jsem ale nechtěl řešit běžný případ imitace jen tak lecjakých očí. Takových příkladů naleznete v přírodě nespočet. Jednalo se mi, v tomto mém příspěvku, zejména o mimikry využívající špatné pověsti hada. To považuji za mnohem větší prefíkanost.
      Jiří Švábík

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s