Svět v obrazech 3, „A co když to je třeba o 20 miliónů let méně?”

OstrorepDovolte mi prosím, abych navázal na příspěvek, ve kterém jsem popsal  toulku po pralesích a lagunách tropické Floridy [Expedice Everglades]. Na samém závěru, přinucen okolnostmi (strachem z Krokodýlů), procházel jsem se už jen po mořském břehu. V širokém ústí potůčku, písečném, jílovitém, bahnitém, našel jsem tehdy vyschlou schránku, vypadající jako by snad byla pozůstatkem nějakého prehistorického tvora.

Ihned jsem si vzpomněl na vymřelé Trilobity a Český Kras, kde se jejich zkamenělé pozůstatky nalézají dodnes. Prvohorní Trilobiti samozřejmě s touto mnou nalezenou schránkou nemají téměř nic společného, to byla jen taková asociace. V případě nalezené mrtvolky se jedná o Ostrorepa amerického (Limulus polyphemus Linnaeus, 1758). Řád Ostrorepi (Xiphosura) je jedním z nejstarších řádů kmene Členovců (Arthropoda), podobně jako můj oblíbený Hmyz. Zatímco nejstarší fosilie Ostrorepů jsou datovány do prvohorního Ordoviku (asi z před 445 miliónů let), Hmyz se objevil na přelomu starších a mladších prvohor, tedy v Devonu, či spíše až v Karbonu (asi před 350 milióny let). Ostrorepi, se svými čtyřmi dosud žijícími druhy, patří do třídy Hrotnatců (Merostomata), spolu s vymřelou skupinou obrovských Kyjonožců (Gigantostraca). Tedy jsou spíše příbuzní dnešním Štírům.

Zaujal mne archaický vzhled tohoto tvora a rozhodl jsem se jej blíže prozkoumat. Pohled shora ukazuje stvoření dobře kryté krunýřem.

Ostrorep americký (Limulus polyphemus Linnaeus, 1758)

Ostrorep žije obvykle na dně moře, kde lozí, shora chráněn právě onou schránkou. Jméno řádu Xiphosura pochází z řečtiny, slovo xipho znamená meč, uros označuje ocas [ifauna]. Dlouhý osten Vám skutečný meč jistě nenahradí, dovedu si však představit využití tohoto špičatého bodce třeba u indiánské harpuny. Ostrorepovi však pohyblivá zadní část těla spolu s ocasem slouží údajně zejména k tomu, aby se mohl převrátit. To se jistě často hodí, Ostrorep totiž, zřejmě kvůli stabilitě, plave jaksi naznak, tedy obrácen na zádech.

Na souš Ostrorepi vychází pouze aby se zde pářili, kladli vejce; právě to se zřejmě stalo mému jedinci osudným. Uvízl na břehu a zpátky do moře už se nedostal. Nevím jak dlouho jeho tělo v horkém klimatu vysychalo, bylo zevnitř vyžíráno červy, mravenci, korýši. V době, kdy jsem jej našel já, z něj zbyla už jen skořápka. Absolutně vyschlá, dutá, čistá. Jen stín bývalé slávy, jen stopa života. Mrtvolka bez těla a dokonce i bez kostry, neboť u Členovců je masité tělo, nervová i trávící soustava obvykle kryta a podpírána vnější skořápkou. Skořápka jsi a v skořápku se obrátíš! Zatímco vnitřní orgány podlehly útoku mrchožroutů, ona vnější chitinová kostra zůstala nedotčena, se všemi detaily umožňujícími Ostrorepa prozkoumat.

Ostrorep americký (Limulus polyphemus Linnaeus, 1758)

Ostrorepi jsou, jako druh, velmi zajímaví a dalo by se zde o nich dlouho psát. O jejich způsobu života, o modré krvi obsahující měď namísto železa (tedy na vzduchu modré, jinak je bezbarvá), o primitivním imunitním systému kompenzovanému koagulačním komplexem detekujícím toxiny. Nechci zde ale dělat další rešerši z internetových zdrojů, stejně bůhvíkde posbíraných. Každý, kdo by se o život tohoto tvora zajímal, nechť si rozklikne některé z mých odkazů zde uvedených [Wikimyfvc, nfg, theatlantic, iflscience, arkive, nature, anatomy]. Dozví se pak o Ostrorepech, od více méně zasvěcených autorů, mnoho zajímavého. Věru to stojí za to!

Jen pozor na fabulace! Já sám, když jsem po návratu vyprávěl v hospodě o tom mém Ostrorepovi, jako zajímavost jsem použil: „Že snad žije na Zemi již 445 miliónů let”. Jeden z mých kamarádů se vzápětí kriticky ozval:  „A co když to je třeba o 20 miliónů let méně?”. Hanbil jsem se za ono laciné užití senzace. Ano, pátráte-li po informacích o Ostrorepovi, nejčastěji bohužel narazíte právě na podobné senzační zprávy o „živoucích fosiliích”. Dobře chápu, že někdo může být na takové zaručené zprávy alergický.

Většině blogerů a také novinářů se Ostrorep náramně hodí jako kuriozita, zajímavost k upoutání přelétavé pozornosti čtenářů. Trochu to nafouknou, přibásní, někdy i zalžou. Zde je jen několik příkladů odkazů na senzace-chtivé, plytké a povrchní články : Ostrorepi mizí. Po 400 milionech!Krabi z pravěku!, Na skok v prvohorách: zvíře, které zapomnělo vyhynout!, Four Ancient Animals That are Older than Trees!, Oldest animal species still living on earth today!. Tvrdí se v nich mnohde, že Ostrorep žije na Zemi 445 miliónů let (některé z nich, se stejně neotřesitelnou jistotou, argumentují výrazně jiným údajem), snad déle už prý jen Loděnka hlubinná (Nautilus pompilius). Takové tvrzení, taková představa je pro laika vskutku šokující, tedy že by zvíře z prvohor mohlo přežít nezměněno dodnes. Přece Dinosauři se objevili až v druhohorách a stihli přitom ještě vymřít. A teď tu máme původní tvory přímo z dávnověku, přesněji z prvohor! To „dá na prdel” i Lochnesce a Olgoji Chorchojovi!

Vše to celé je ale nesmysl, novinářská manipulace. Všechny ty pitomé řeči o „živoucích fosiliích”. Vždyť už toto záměrně provokující slovní spojení je prostě hloupé. Ostrorep také rozhodně není Krab a už vůbec ne z Pravěku, jak uvádí jeden z titulků. Slovo Pravěk je přece vyhrazeno pro období lidských dějin, tedy mnohem rannější rozhraní třetihor a čtvrtohor (pouze před asi 3 milióny let).

Jsem rád, že mám kamarády (a také Vás, mé čtenáře) s kritickým myšlením, kteří na takové blbosti nedají. Ten 445 miliónů let starý, zkamenělý Ostrorepí Metuzalém byl ve skutečnosti zástupcem velmi malého druhu a byl dnes žijícím Ostrorepům pouze vzdáleně podobný [Oldest Horseshoe Crab Fossil Found, 445 Million Years Old]. Ony ty dnešní druhy jsou také výsledkem stamiliónů let evolučního vývoje a od svých prvohorních předchůdců se již velice liší. Jen my to nevidíme! Vždyť podobně se nám, lidem kavkazoidní rasy (bělochům), zdají stejní všichni jedinci třeba negroidní rasy. Jejich barva a odlišnost od bělochů nás tak zaslepuje, že subtilní individuální rozdíly nevnímáme. Také Ostrorepi jsou od zvířat nám známých nápadně odlišní. Vnímáme tedy vždy zejména tuto jejich odlišnost od ostatních živočichů, nevidíme dobře mezidruhové rozdíly Ostrorepů. Pro nezasvěceného laika, jsou takto stejní také všichni Mravenci, všechny Mouchy, všichni Škvoři,…. Někteří, ač v jiném oboru třebas i nadprůměrní, trpí hlubokou neznalostí přírodopisu a říkají pak dokonce všemu malému, lezoucímu „Brouk”, všemu podlouhlému „Červ”.

Nebuďme stejně slepí, stejně povrchní, zkoumejme a poznávejme! Pohleďme proto tedy lépe i na ostatky dnešního Ostrorepa, zjistěme si o něm také trochu více: V Americe nazývají toto zvíře Horse Shoe Crab a vskutku tvar jeho krunýře koňskou podkovu připomíná. Jeho tělo je celé ukryto jen uvnitř a naspodu onoho podkovovitého štítu. Kdo by čekal nějaký pohled do chápajících, bystrých očí, nějakou laskavou tvář, ve které by snad byly patrny emoce, výraz, nebo snad dokonce jakási zpráva o prožitých stamiliónech let, bude hrubě zklamán. Podobně jako u nějakého primitivního robota, samu podstatu Ostrorepa jakoby tvořilo jen pět párů končetin. V zadní části těla vidíme ještě listové žábry a pak – tělo končí dlouhým ostnem. Jinak kde nic tu nic. S Ostrorepem si věru nepopovídáte, za domácího mazlíčka jej také nikdo nebude chtít (musí žít v hloubce, takže se ani do normálního akvária nehodí).

Ostrorep americký (Limulus polyphemus Linnaeus, 1758)

Končetiny jsou vybavené pohyblivými klepítky. Slouží tak dobře k pohybu po písčitém dně a také ve vodě.

Ostrorep americký (Limulus polyphemus Linnaeus, 1758)

K plavání však Ostrorep využívá rovněž své listové žábry. Jsou to původně také končetiny, dnes přeměněné na ploché útvary nesoucí skutečné dýchací orgány.

Ostrorep americký (Limulus polyphemus Linnaeus, 1758)

Detail konce končetin ukazuje, že klepítka jsou relativně primitivní.

Ostrorep americký (Limulus polyphemus Linnaeus, 1758)

Člověk by věru čekal, že se za 445 miliónu let rodina Ostrorepů zmůže na něco dokonalejšího, na propracovanější morfologii, anatomii i design, že bude trochu inteligentnější. Nesuďme ale ukvapeně. Co fungovalo stovky miliónů let, je jistě jako strategie přežití neoddiskutovatelně úspěšné.

A jak už jsem uvedl, ono to možná ani nebylo 445 miliónů let. Znovu se k tomu vracím, promiňte. Styděl jsem se tehdy, já programátor, technik, tedy zástupce profese implicitně vyžadující skeptické, kritické a pragmatické myšlení, že můj senzací čpící údaj o stáří zpochybnil kamarád, jenž je – zubařem! Po několikáté jsem si tak potvrdil, že ač povolání deformuje a vede ke stereotypům, přece jen profese není všechno, že lidé kritického myšlení, ale také ti snílci a naivní konzumenti senzací, lidé moudří ale i hloupí, jsou v populaci napříč spektrem jednotlivých profesí.

445 miliónů let – jak to tak přesně změřili? Jaká metoda byla vlastně použita pro zjištění onoho údaje? S jakou chybou? Už ve škole nás učili povinně uvádět hodnoty rozměrů vždy s jednotkou a také s nejistotou měření. Že totiž již měřící přístroje pracují s nějakou chybou, že i metody samy nejsou absolutně přesné. Pokud vím, tak poměrně přesná radiouhlíková metoda, navržená americkým vědcem Willardem Frankem Libbym pro určování stáří organických materiálů, založená na měření obsahu uhlíkových izotopů 14C a 12C, je použitelná jen asi do 50 000 let stáří a navíc – jen právě pro ony materiály organického původu. Zde je ale třeba měřit stáří zkamenělin, někdy dokonce snad jen otisku těla v prvohorní skále! Ale ano, jsou i jiné radioizotopové metody [Planetopia] užívané pro odhad stáří fosilií, nebo hornin. Přesto – všechny tyto metody jsou založeny na odhadu tzv. normální původní koncentrace nějakého izotopu, na referenčních vzorcích. Jsou to metody jen relativně přesné. Kupříkladu i ta asi z nejpropracovanějších, tedy právě ona radiouhlíková metoda datování, po všech těch korekcích z oboru dendrochronologie, klimatologie a jiných, dosahuje dnes přesnosti pouze jednoho procenta!

No ale rozumím, novináři prostě nemohou, v dnešním zkratkovitém způsobu informování, ztrácet pozornost přelétavých čtenářů dodatečnými údaji o chybách měření. A také nemohou připustit pochybnost, informaci podávají zaručenou, ověřenou, bezpochybnou. Leč nekřivděme jim tolik, vždyť oni jen reagují na poptávku. To my se neptáme, nepátráme, jen informace bezmyšlenkovitě konzumujeme!

Tak schválně: Když vám lékař řekne, že máte tlak 130 na 95, co ta čísla znamenají? 130 na 95 čeho to je, jaká veličina, jaká jednotka, jaká přesnost? Nebo třeba hladina cholesterolu (3), cukru (4.4-6.7) v krvi? Co ta maximální doporučená hodnota říká?  Kdo to ví? (Já už ano, zjistil jsem si to!) Obvykle ale po významu, po metodách měření, natož po míře neurčitosti nepátráme, chceme jen rozsah, jednoduše kde že se máme držet a to je vše.

Mnoho takových příkladů najdete ve svém životě. Kupříkladu ve sportu, kde se neustále snažíme zavádět nějaké technické prostředky, snižující míru nepřesnosti rozhodování. Implementujeme různá čidla, dokonce kamerové systémy. Mnoho nám pomáhají, moudří rozhodčí však ví, že to jsou jen pomocníci, že finální rozhodnutí je pořád na člověku (vím o čem mluvím, sám jsem kdysi dělal rozhodčího v basketbale). I proto povolují využívat tyto technické prostředky jen v omezené míře. Lidé však od techniky čekají více, než kdy může dát. Chtějí absolutní jistotu!

Vsuvka o přesnosti Jestřábího oka (lze přeskočit): Můj kamarád, ano, právě ten skeptický, kritický zubař co pochyboval o přesnosti datování fosilie Ostrorepa, hraje rekreačně tenis. Je také velkým fandou vrcholového tenisu a sleduje každý zápas. Člověk velmi pragmatického a kritického myšlení, přesto se o Jestřábímu oku, technickému prostředku, jenž spolu rozhoduje výsledek zápasu,  vyjadřuje kladně, věří mu bez výhrad. Pochopitelně, vždyť simulace nám místo dopadu ukazuje s absolutní přesností – bez udání míry nepřesnosti! No to by mi ve škole nebo později ve vědeckém světě vycinkali, kdybych to takto udělal! Navíc, je-li stopa blízko čáry, klidně opakovaně zvětšují místo dopadu, až jde nakonec jasně rozlišit, na čí straně je pravda.

Již přes 25 let se zabývám simulacemi toku kapalin, prouděním vzduchu, výpočtem trajektorií pohybujících se částic. Rozumím proto dobře rozdílu mezi zjednodušenou, modelovou simulací a realitou. Nevěřím takto, že výpočet trajektorie a dopadu míčku zohledňuje všechny důležité vlivy. Kupříkladu případnou nerovnost travnatého povrchu (přitom snížení výšky povrchu jen o jednu desetinu milimetru může, díky téměř tečné dráze letu, samo o sobě udělat chybu v odhadu místa dopadu i 1.5 mm – zkuste si to sami spočítat!). Nebo křivost čar na antuce vyvedených, vždyť i ty jsou malovány s nějakou omezenou přesností. Považuji také za nepravděpodobné, že by se technikům pokaždé podařilo nastavit všech deset kamer správně. A zejména zpochybňuji onu protáhlou, pravidelnou, oválnou, ostře ohraničenou obrazovou stopu, kterou nám kamerový systém sebejistě předvádí. Tvar skutečného otisku přece závisí od spousty faktorů, jakými jsou elasticita, rychlost, rotace, skluzové vlastnosti povrchu, teplota míčku, vlhkost jeho povrchu, … Míček se deformuje různě a zanechává stopu, kterou seberychlejší technický systém nemůže neomylně určit. Vždy je ten jeho výpočet jen přibližným odhadem. Nevěříte mi? Důvěřujete Jestřábímu oku absolutně? Podle zadání tenisových organizací měla být míra nepřesnosti odhadu do 5 mm, dle firmy provozující tento systém je to 3.6 mm. Přesto Jestřábí oko rozhoduje zápasy i v případech, kdy je vypočtená stopa třeba pouze milimetr (i méně) od postranní, ba dokonce i od základní čáry (finále Wimbledon 2007). Pro mne nepochopitelné! Jistě, lidské oko to Jestřábí asi nepředčí, tato simulace je často velmi užitečným pomocníkem, přesto bych v takových sporných případech čekal, jako jediné správné řešení, nový míč – z důvodu překročení míry nepřesnosti měření. Ještě jsem neviděl, že by systém Jestřábího oka prohlásil: „Nelze rozhodnout!”. Jistě, pravidla tenisu to řeší jinak, nelze-li prý rozlišit mezeru mezi stopou a čárou, je míč brán za dobrý. Podle takové logiky by pak ale všechny případy, kdy mezera je menší než udávaná přesnost (3.6mm), měly býti prohlášeny za dobrý míč.

Také způsob onoho neomylného výpočtu je přísně utajován. „Nechceme přece rozproudit diskusi, lidé musí systému věřit, ne o něm pochybovat!” To je ale jednoduše proti mému přesvědčení! A ještě jedna poznámka k zamyšlení: Kde myslíte, že se dá snadněji podvádět? Když se na zápas všichni pozorně dívají a mohou každé rozhodnutí rozhodčích porovnat s kontrolními zpomalenými záběry kamer, nebo v přísně utajovaném, elektronickém, parametrickém systému, kde upravit parametr třeba délky stopy lze stisknutím jednoho tlačítka? Považujete toto moje podezření za paranoidní? Pak mi řekněte, proč v případech, kdy je na vyžádání sportovce ukázáno místo dopadu Jestřábím okem spočítané, se už NIKDY neukáží také záběry jednotlivých kamer?!

Vím, nesnášíme neurčitost a pochyby, chceme vždy jednoduché, jednoznačné odpovědi. Nejen na otázku, zda míček byl dobrý nebo špatný. A proto nám je takto rozhodčí, jindy zase politici neomylně poskytují. Podobně chceme zcela přesná, kulatá, dobře zapamatovatelná čísla třeba od publicistů i bloggerů. Zajímají nás ponejvíce rekordy: „Kdo je nejstarší? Kdo je největší, Kdo je nejmenší, Nejrychlejší, Nej, Nej, …” a tak se přírodopisné časopisy i filmy mění jen na soubory kuriozit, rekordů, senzací.  A zřejmě kvůli těmto mnohým lidským vlastnostem zůstane Ostrorep, navzdory tomuto mému článku, u většiny lidí asi navždy Živoucí fosilií starou 445 miliónů let, bude Zvířetem co zapomnělo vyhynout, dokonce Krabem z Pravěku. Přestože toto konkrétní zvíře na mém obrázku (stejně jako jeho druh) opravdu není stovky miliónů let staré.

I když přiznávám, zjev Ostrorepa je trochu jakoby předpotopní, jaksi primitivní. Člověk totiž nutně srovnává s tím co zná, tedy s Kraby, se Štíry, s Hmyzem. Na souši se pohybující tvorové mají obvykle oči, a také ústa. Hledal jsem zespodu nějaká ústa, přece někde musí být!

Ostrorep americký (Limulus polyphemus Linnaeus, 1758)

První pár nohou je malý a velmi podobný končetinám, jakými disponují třeba Krabi, kteří je používají pro krmení. Říká se jim chelicery. I Ostrorep takto analyzuje, přebírá, zpracovává potravu a posouvá ji směrem ke svým ústům.

Ostrorep americký (Limulus polyphemus Linnaeus, 1758)

Ústa Ostrorepa jsou však něco pro nás velmi nezvyklého. Uprostřed těla, mezi končetinami je prostě díra dovnitř, žádná kusadla, žádné zuby, zato drsné lišty plné protisměrných hrotů. Jak primitivní, leč jak účinné! Nenasytná, hltavá Charybdis čeká na svou kořist – proplout Messinskou úžinou bez újmy chce více než odvahu. Věru bych nechtěl být něčím malým, měkkým, bezbranným a dostat se do dosahu těchto smrtících čelistí.

Ostrorep americký (Limulus polyphemus Linnaeus, 1758)

Nu, vlastně to ani nejsou skutečné mandibuly či maxily, jak je známe u ostatních Členovců. Ostrorep žvýká, jak to jen říci – žvýká jakoby nohama. Opravdu, to není nadsázka! To na bázi každé kyčle je vlastně ono ozubení, ony trnité lišty, jež při pohybu nohou řízeně dopravují potravu žádaným směrem. Děsivé! Ještě že je Ostrorep tak malý. Přesto ale, do úst mu prst raději nestrkejte!

Já vím, mnohé orgány Členovců, včetně kusadel, jsou také vlastně přeměněné končetiny. U Ostrorepů však tato přeměna zůstala jakoby nedokončená, napůl cesty. Vidíme zde velmi primitivní, snad i původní funkčně morfologické vývojové stádium.

Ostrorep americký (Limulus polyphemus Linnaeus, 1758)

Snímek Ostrorepa zezadu odhalí pohyblivou část těla, tedy zadeček.

Ostrorep americký (Limulus polyphemus Linnaeus, 1758)

Zato pohled do očí, tedy z ánfasu, díky hrbolkovitým očím na vrchní straně schránky, tohoto tvora konečně trochu „polidšťuje”, nebo alespoň „pozvířečťuje”.

Ostrorep americký (Limulus polyphemus Linnaeus, 1758)

Je pozoruhodné, že Ostrorep má celkem devět očí! Ty nahoře, dobře viditelné složené oči, používá pro hledání partnera.

Ostrorep americký (Limulus polyphemus Linnaeus, 1758)

Asi 1000 omatidií organizovaných do tří set políček netvoří tak pravidelnou hexagonální strukturu jakou známe u ostatních Členovců, třeba u Hmyzu. Přesto jejich studium přineslo mnoho světla do chápání našeho zraku. Fin Ragnar Granit, Američané Haldan K. Hartline a George Wald již v roce 1967 za tuto svou práci dostali dokonce Nobelovu cenu.

Ostrorep americký (Limulus polyphemus Linnaeus, 1758)

Ostrorep má ještě další dvě oči naspodu těla, blízko úst. Možná slouží při konzumaci potravy, spíše ale pro orientaci při plavání naznak. Pak má také pět jednoduchých očí na svrchní straně. Všechny jsem nenašel. Ale to, co se na první pohled zdá býti nozdrami,

Ostrorep americký (Limulus polyphemus Linnaeus, 1758)

jsou ve skutečnosti jednoduché oči.

Ostrorep americký (Limulus polyphemus Linnaeus, 1758)

Vnímají světlo a slouží pro orientaci, řízení pohybu.

Ostrorep americký (Limulus polyphemus Linnaeus, 1758)

Buňky reagující na světlo má Ostrorep ještě na několika místech trnitého ocasu. Zdá se tedy, že se ve světě docela dobře orientuje.

Myslím, že na úvodní otázku tohoto příspěvku jsem již odpověděl, ale ať to zazní ještě jednou: „Ano, Ostrorepi mohou být na Zemi klidně o 20 miliónů let méně. Ba co víc, můj Ostrorep je druhem jistě nesrovnatelně mladším!”.

Rozhodně je ale Ostrorep americký velmi zajímavý živočich a já jsem velmi rád, že jsem jeho pozůstatky našel a mohl si je prohlédnout. A také, že mne jeho mrtvé tělo, jeho křehké ostatky, donutily přemýšlet. Snad jsem se tak možná, díky němu, dobral lepšího porozumění lidské povahy.

Galerie fotografií

Seriál „Svět v obrazech“ obsahuje tyto další články:

1. Zmýlená neplatí, 2. „Expedice Everglades”, 3. „A co když to je třeba o 20 miliónů méně?“

Reklamy

Jiří Švábík se představuje:

V životě člověka mnohé věci nadchnou a pak zase omrzí. Příroda mne ale stále vždy znovu překvapí a zabaví (alespoň zatím). Jsem amatér a své foto příběhy z přírody píši pro sebe a svou rodinu. Já je narcisticky čtu, rodina ne. Tak už to je.
Příspěvek byl publikován v rubrice Limulidae, Xiphosura. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 reakce na Svět v obrazech 3, „A co když to je třeba o 20 miliónů let méně?”

  1. Vážený pane kolego,
    je to neuvěřitelné, ale krásně jste mi nahrál. Našel jsem tohle stejné u brouků. Vaše postřehy jsou jako vždy skvělé. Kolem nás je tolik věcí, kterým stále nerozumíme. I ze života brouků – a taky těch z jantaru – mohu ledacos podobného přidat. Pište co nejvíce, protože právě toto potřebujeme všichni.
    Více takový postřehů s komentáři, které nam otevírají oči, si přeje Ing. Jiří Chromý.

  2. Vladimír Bulát napsal:

    Opět vynikající článek i fotky. A velice zajímavá úvaha ohledně stáří života na Zemi. Ve vaší „při“ s kolegou dentistou se jedná o nějakých 20 milionů let ve vývoji daného organismu, tedy asi o pouhá 4,5% z celkově uváděné doby jeho existence. Když si vezmu co tato doba znamená ve „zmapovaném“ vývoji člověka. Jak dávno je pro nás např.údajné narození Krista (jsem zapřísáhlý ateista). Cca 2 000 let je pouhých 0,01% pouze z uváděné odchylky. A jak je to pro nás dávno….

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s