Originální písmeno „A“ napsané Žlabatkou bezkřídlou, Biorhiza pallida

Žlabatka bezkřídlá (Biorhiza pallida (Olivier, 1791))„On se po mně pořád opičí!“ byla u mé dospívající dcery jedna z nejčastějších stížností jdoucích na vrub jejího bratra. Dobře jsem vnímal onu touhu po výjimečnosti, rozuměl tomu, že když něco umí jen sama, je více chválena, má větší sebevědomí, než když už to umí i její mladší sourozenec. Chápu ten stress z nikdy nekončícího soupeření, kdy každé dosažené poznání, dílčí úspěch, jsouce sotva učiněny, vyzývají k napodobení, ke kopírování a vbrzku se stávají málem veřejným statkem.  Vynálezce se přitom dře s objevováním, investuje do něj úsilí, čas i peníze, aby pak někdo jeho znalosti prostě a jednoduše okopíroval! Mít nějaké vlastní, chráněné, snad nezcizitelné know-how dává majiteli, kromě pomyslné glorioly, často i prospěch hmotný. I proto se každý tak mnoho brání všelikému napodobování. Proto tolika patentů, užitných vzorů, proto těch tajemství v průmyslové výrobě. Žádný nechce, aby jeho poznání, jeho objevy byly ihned využity někým jiným, natož přímou konkurencí. Jako individua jsme si opravdu navzájem soupeři, bojujeme o samičku/samečka, chceme získat hmotný prospěch. A proto nelze dovolit, aby nás někdo jen tak snadno kopíroval! Dokonce i naše vlastní děti mezi sebou neustále instinktivně soupeří, zlobí se na sebe za vzájemné napodobování.

Je však kopírování přirozené? Je užitečné? A je pouze lidskou vlastností, nebo se i jiní živočichové vzájemně učí, napodobují jeden druhého, kradou si navzájem své know-how? A dále: Je příroda veskrze originální, nebo jsou její řešení konečná a v čase se vlastně opakují? Lze se třeba u Hmyzu o (ne)vyhnutelnosti kopírování poučit? Nalezneme zde více toho napodobování, nebo naopak neustálé (až zbytečné) nacházení nových, originálních řešení? Znovu objevování objeveného? Drobní Členovci nejsou většinou dlouhého života, individua nemají dost času na učení a tak je jejich forma vědomí od té lidské odlišná. Tato forma je čistším, přírodě bližším, asi i více původním základem inteligence. Mluvím o znalostech, leč i o způsobu života a přizpůsobivosti celého druhu. Takové druhové vědomí je u Hmyzu velmi tvořivé a kreativní, i když neschopné potřebné míry abstrakce a tak asi i skutečného, cíleného kopírování. Hlavně však – tato forma vědomí je zcela bez společenských nánosů a zvyklostí, je prosta morálních aspektů!

Žlabatky (Cynipidae) jsou proto velmi vhodným materiálem pro pochopení vhodného, pragmatického chování, takové konzumace vynalézání a objevování, co nejlépe povede k zachování živočišného druhu. Já jejich studiem nalézám dokonce mnoho odpovědi na otázky spojené právě s komplikovaným chováním lidí. Jakkoli jsou tyto dva světy zdánlivě nepodobné. Také proto Vám dnes představím onu asi nejběžnější z parazitických hálko-tvorných Vosiček. Je to Žlabatka bezkřídlá (Biorhiza pallida (Olivier, 1791)).

Žlabatka bezkřídlá (Biorhiza pallida (Olivier, 1791))

Několik mých čtenářů tuto běžnou Žlabatku, tedy spíše její hálku, ve svém blízkém okolí pozorovalo a vyfotilo. Dotazy na určení těchto hálek přišly z Moravy, z jihu Čech, ale byla nacházena hojně i v parcích v Praze! Tento podivný útvar zajímá dospělé lidi bez ohledu na vzdělání, také děti v mateřských školách, dokonce ale třeba i klienty v ústavech pro mentálně postižené (ano i odsud jeden zvídavý Email přišel). Podivná hálka, dorůstající někdy až velikosti pěsti, poutá pozornost svého okolí.

Žlabatka bezkřídlá (Biorhiza pallida (Olivier, 1791))

Ve svých článcích jsem již popsal některé z druhů Žlabatek, ukázal jejich typické hálky, přiblížil rozmanitost jejich životního cyklu. Jen pohleďte na mou přehlednou stránku na Rajčeti a uvidíte, jak rozličné domovy si Žlabatky umí vytvořit. Neuvěřitelná je variabilita hálek třeba jen našich, českých druhů! Všechny přitom vznikly pro stejný účel, v podobných podmínkách, řeší velmi podobný úkol. Vytvořit domov chránící před počasím, před nepřáteli, přitom však dostatečně pevný, „k sežrání“ chutný a šťavnatý, skýtající i pohodlí. Sledují stejný cíl, mají stejné zadání, podobné podmínky – i tak jsou ale všechny originální! Každá velmi dobře chrání, každá je dokonalá! Už víme, že hálka nesmí být příliš malá, aby v ní byl prostor, potrava, vzduch, aby chránila před parazitací. Nesmí být ale zase moc velká, neboť by poutala pozornost predátorů a parazitů. Takto protichůdné požadavky přetěžko zajistit současně. Každý ze zástupců početné čeledi Žlabatek tento problém řeší trochu jinak, vynalézá a objevuje svou vlastní formu hálky. Žlabatka bezkřídlá je v tom mistr, alespoň soudě dle dokonalosti jejího výtvoru. Její velká hálka je hojná tak, že na některých Dubech v blízkosti svého bydliště jsem nacházel i několik desítek takových velkých útvarů!

Žlabatka bezkřídlá (Biorhiza pallida (Olivier, 1791))

Dovolte mi malou odbočku. Pamatuji se totiž na počátky počítačů, kdy překotně vznikaly některá počítačová písma. Fonty jako Arial i některé další, ihned byly a dodnes jsou chráněné. Zkuste si ale zapsat třeba velké písmeno „A“ do čtverečku o straně 16×16 pixelů (a pak i všechna ostatní písmena – jedno po druhém)! Lze to zcela jistě jen konečným počtem způsobů. Věřte: sám jsem tehdy několikrát hledal a vytvářel vlastní, dosud nepoužitý, originální font – víceméně neúspěšně! Pokud totiž zvolíte nepatkovou verzi písma, pouze černobílé provedení, rozumný, lidem příjemný způsob psaní, zohledníte čitelnost, vždy pak dostanete něco velmi blízké právě Arialu! Byl by takový nový font okopírováním, byla by to krádež? Narušilo by to práva autorů původního fontu? Takže už nikdo nikdy nemůže (zatracené nelogické zápory), třeba nezávisle, podobný způsob zápisu vynalézt a používat? No to děkuji pěkně! Lidé minulých generací ale přece vymysleli řeč, jazyk, písmo samo; i když ho nemají patentované! Znalost řeči a také kupříkladu kaligrafické dědictví lidstva je snad základem každého fontu! To vše bylo mimoděk (nezpoplatněně) učiněno součástí statku, na který je již dále uplatněna ochrana, je dále zakázáno jeho další kopírování, jakékoliv využití (není-li zaplaceno). Tak podobně je tomu s mnoha jinými vynálezy, objevy. Staví bezplatně na naučených, zděděných znalostech, na vlastnictví lidstva. Obsadí, vymezí velkou část omezeného prostoru, jenž skýtá konečný počet řešení, a pak žádá přísnou ochranu. Jak podobné dítěti, co si chce za každou cenu uchránit svou drobnou vývojovou výhodu!

Chráněného je toho dnes vskutku mnoho. Kromě způsobu psaní písmene „A“ (myšleno celého příslušného fontu), se patentují auta a jejich součástky, hračky pro děti, ochranné známky střeží práva výrobců limonád, piva, ale i jiných potravin. Patentová ochrana hlídá užití práv na výrobu léků, jejichž generika by ale jinde mohly zachraňovat. Sám pracuji v oboru zpracování plastů, kde si klidně někdo patentuje drobnou úpravu po desetiletí používaného vytlačovacího šneku, nebo jiného běžného nástroje, jako svůj vlastní vynález. Nikdo jiný pak už nemůže podobně modifikovaný nástroj vyrábět a prodávat! (Přesto jsem byl svědkem masivního kopírování právě takových patentovaných vynálezů.) Vím, že v naší branži existují dokonce patentované postupy některých matematických výpočtů a simulací! Takže, když vy něco vynaleznete, tak tím, že to zveřejníte a začnete chránit jaké své vlastnictví – berete vlastně ostatním jejich svobodu nalézt přirozenou cestou, nebo třeba i náhodou, stejný výsledek, stejný postup. Jak se to v praxi řeší? Prostě se to obejde, udělá se další „vylepšení“ – a zase se patentuje. A tak to jde stále dokola!

Že je kopírování hanebné? Vždyť ale všechno to napodobování, ono jednoduché přebírání znalostí je základní složkou lidského učení, nezbytnou podmínkou pro naše zdokonalování. Naprostá většina našich znalostí, vědomostí, poznatků, to na čem stavíme své vynálezy a objevy, je prostě kopií získanou pozorováním. Mnoho našich názorů je převzatých, naše inteligence, rozum, postoje, to vše je odvislé od společnosti, ve které jsme se narodili. Největší myslitelé své doby byli dosaženým stupněm společenského poznání omezeni, determinováni, ale zejména také na něm stavěli, z něj vycházeli. Téměř vše, co sami umíme, nás někdo naučil a pokud jsme k tomu snad i něco málo přidali, pak až na základě oněch kopírováním získaných znalostí! Takže by se mohlo zdát, že napodobování či kopírování je ospravedlněno, že by si nikdo neměl vlastně vynález patentovat!

Je tedy ta snaha o ochranu vynálezů správná, je to pro náš druh účelné? Nebrzdí to pokrok? Neomezuje to svobodu druhých? A lze vůbec nalézt další drahokam (nové originální řešení) tam, kde je již půda objevů dávno několikrát překopána?

Obyčejný, „hloupý“ Hmyz nás svým životem soustavně přesvědčuje, že to vskutku jde. I bez kopírování! Sama příroda nachází neustále nová, originální řešení. Nikdy nekopíruje, přestože staví na chybách z minulosti, učí se z chyb, nezapomíná slepé uličky, neustále vylepšuje dokonalé! Věřte, že každý Žlabatčí druh „píše to své A“ veskrze nezaměnitelným způsobem. Ani neopisuje, ani nekopíruje. Stejný úkol řeší každý jeden druh, za stejných podmínek, pokaždé jinak, vždy ale bezchybně a dokonale!

Přesvědčí nás o tom i Žlabatka bezkřídlá? Ta tvoří, na rozdíl od mnoha jiných svých příbuzných, hálku opravdu velkou (Williams uvádí průměr 40mm, já sám ale viděl i mnohem větší). Čím větší hálka, tím lépe chrání před parazity, tím byla by ale také těžší. Takovým velkým „jablkům na Dubech“ bylo by těžko se za silného větru na větvích udržet. Někdy by snad i celé větve, v prudkých letních vichřicích, pod jejich tíhou praskaly. Kdyby,…. kdyby tento problém naše vosička originálně nevyřešila! Mladá, rostoucí hálka je sice šťavnatá, pro obyvatelky výživná. Struktura hálky je však jaksi porézní, houbovitá. Hálka je tak mnohem lehčí.

Žlabatka bezkřídlá (Biorhiza pallida (Olivier, 1791))

Houbovita struktura hálky se v mnoha jazycích projevila i ve jméně této Žlabatky. Německy se proto jmenuje Eichenschwammgallwespe, dřívější české jméno bylo Žlabatka houbovitá. Nevím, kdo vymýšlí ty české názvy, mnohdy se mi zdá, že je za tím více lidová tvořivost, nežli nějaký systematický záměr. Pominu fakt, že čeština jméno Žlabatka používá pro vícero rodů (zde Biorhiza, jinde ale Andricus, Cynips atp.). Horší však bylo nazývat dříve vosičku „houbovitou“, když přece takovou je jen její hálka! Ne tedy vosa sama! To teda její nové druhové jméno „bezkřídlá“ je mnohem lepší (tedy pokud jsou nositelky tohoto jména opravdu křídel prosté).

Hálka je sice velká, ale geniálně jednoduchá. Houbovitá konstrukce z jemných přepážek, prorostlých stromovou sítí vyživujících žilek je zvenku chráněná pružnou blankou. Jakmile hálka doroste potřebné velikosti, její struktura se zbaví přebytečné vody, hálka je pak opravdu lehká a vzdušná. Jakoby byla celá pěnová. Velmi připomíná lehčený polystyrén, nebo spíše skelnou vatu, dokonce se podobně chová při případném narušení povrchu. Štiplavé úlomky se pak rozletí do vzduchu a usedají na zobák, oči a sliznice narušitele (bohužel i na objektiv fotografa L). Velká hálka pak díky porézní struktuře nijak výrazně nezatěžuje větve Dubu a tato „jablka“ na nich někdy vydrží i přes zimu, až do příštího roku. Na řezu hálkou jsou vidět jednotlivé komůrky. Každá sloužila jedné sourozenecké vosičce. Jedná se tedy o sídliště velmi početné rodiny. 

Žlabatka bezkřídlá (Biorhiza pallida (Olivier, 1791))

Při řezu hálkou mi vypadla tato kukla.

Žlabatka bezkřídlá (Biorhiza pallida (Olivier, 1791))

Tlustý zadeček naznačuje zdravou Žlabatčí samičku, mohutný kýl na spodu pak tento předpoklad potvrzuje.

Žlabatka bezkřídlá (Biorhiza pallida (Olivier, 1791))

Samice Žlabatky bezkřídlé je jen 3mm velká, křídla jen nepatrně delší než tělo, se 14 tykadlovými články.

Žlabatka bezkřídlá (Biorhiza pallida (Olivier, 1791))

Upravuje se, marnivě češe chloupky,

Žlabatka bezkřídlá (Biorhiza pallida (Olivier, 1791))

rovná si křídla. Co kdyby se někde objevil sameček? Je třeba být připravena!

Žlabatka bezkřídlá (Biorhiza pallida (Olivier, 1791))

Sameček je asi 2.9mm velký, s 15 tykadlovými články, spodkem těla nepatrně světlejším a s trochu delšími křídly. Samička měla štěstí, nepropásla jej!

Žlabatka bezkřídlá (Biorhiza pallida (Olivier, 1791))

Dokumentuji zde opět křídla této Žlabatky; koneckonců je to můj první zástupce rodu Biorhiza, tak je jistě zajímavé srovnat všechny dostupné znaky s běžnými rody Cynips, respektive Andricus.

Žlabatka bezkřídlá (Biorhiza pallida (Olivier, 1791))

Pozorný čtenář se už teď správně pohoršuje: „Jaká křídla? Přece má jít o Žlabatku bezkřídlou!“. Ano, to vše dosud popsané je ale opět jen půlka příběhu. Tak, jako tomu bývá u jiných zástupců této čeledi, Žlabatka bezkřídlá je rovněž vyznavačkou rodozměny. Tedy střídání pohlavní a nepohlavní generace. Tu pohlavní jsme právě poznali, tu nepohlavní snad zdokumentuji někdy později. Vždyť dnes o ní (jen z literatury) mnohé vím. Samice pohlavní generace jsouc oplozena, zalézá do země, kde na kořeny Dubů klade vajíčka. Hálky agamní generace pak tedy rostou, dobře chráněny před predátory, však bohužel i před zvídavým fotografem amatérem, na kořenech hluboko pod zemí (odtud tedy ono latinské rodové jméno). V zimě, někdy od listopadu do prosince, čerstvě zrozená samice agamní generace tuto hálku opouští. Nemá vůbec křídla, jen vytrvale leze. (Proto tedy ono české jméno! „Bezkřídlá“ je ta agamní generace!) Vzácně lze tuto bezkřídlou samičku v zimě nalézt, jak putuje, hlínou, trávou, třeba i sněhem, k nejbližšímu stromu, vytrvale leze po kmeni, po větvích až k tenčím větvičkám. Ta velká „jablka na Dubu“ jsou pak vlastně její zásluhou. Neuvěřitelné úsilí drobného tvora! Snad proto nemám to srdce rýt ve zmrzlé zemi a hledat na kořenech Dubů hálky oné zimní, statečné generace; abych neublížil. Třeba budu mít někdy štěstí a náhodou narazím na čerstvý dubový vývrat, třeba na něm najdu právě kořen pokrytý těmito hálkami, třeba už příští rok, kdo ví…

Mnohému jsem se ale od Žlabatky bezkřídlé naučil. Kromě lekce statečnosti a odolnosti zejména tomu, že kopírování není nevyhnutelné! Ano, učení napodobováním je jistě rychlé a účelné, nečestné opisování je lehké a bezpracné, také nalézání řešení pouhou kombinací znalostí získaných je úsporné a velmi efektivní. Je to zcela jistě velká přednost živočichů nadaných abstraktním myšlením. Svému synovi, sám sobě, i všem Vám ostatním ale už vždy budu doporučovat hledat raději řešení vlastní, nové, inovativní. Když totiž zvládne nalézt originální řešení problému přežití druh Žlabatky bezkřídlé, může to dokázat jistě i každý z nás! Jsem přesvědčen, že všichni nakonec zvládneme, obrazně řečeno, napsat v životě to své, originální písmeno „A“.

Vzal jsem na milost i ty, co pořád dokola vše patentují, chrání své výrobky užitnými vzory. Ač to může pro druhé být dočasně nepohodlné, snad to i trochu omezuje jejich svobodu. Vždyť ale vynálezci opravdu novou věc objevili, byli a jsou tím aktivním prvkem, co posouvá poznání celého lidského rodu. Dopřejme jim zaslouženou slávu, prospěch. Uznejme jejich objev a nechme jim tak možnost dále objevovat. Neberme jim chuť vynalézat! Zbavme se nehezké závisti za trochu té pozemské slávy či finančního prospěchu. Jejich know-how jim právem patří. Vždyť i tak – je to jen na chvíli! Již po pár letech, či jen pouhých dnech, se jejich objev stává společným vlastnictvím, již na něm druzí budují své vynálezy, předstihují jej. A jejich poznání stává se nakonec přece jen majetkem celého lidského rodu. Stejným kolektivním know-how, jakým je pro Žlabatku bezkřídlou její pěnová hálka.

Pro mou milovanou dceru, dnes už dospělou, pro všechny starší sourozence, ale i pro ty, co se kopírování stále obávají a zlobí se za něj, mám také radu. Nehněvejte se pro trochu toho napodobování. Vždyť i to novum v nás, ten záblesk génia stavěl a staví na předchozích naučených, okopírovaných poznatcích. Bez učení napodobováním to v lidském světě prostě nejde. Další generace objevitelů přichází. Pokrok nezadržíte, nezakonzervujete! Raději dál hledejte, vylepšujte, objevujte, bádejte, zdokonalujte. Jen neustálý vývoj zajistí komparativní výhodu, umožní být trvale lepším. Platí to v souboji Žlabatek s jejich parazity a snad ještě více u nás lidí.

Jak úspěšná byla Žlabatka bezkřídlá v jejím boji s parazity, se pokusím přiblížit v příspěvku Žlabatka bezkřídlá a Červená královna.

Galerie fotografií

Reklamy

Jiří Švábík se představuje:

V životě člověka mnohé věci nadchnou a pak zase omrzí. Příroda mne ale stále vždy znovu překvapí a zabaví (alespoň zatím). Jsem amatér a své foto příběhy z přírody píši pro sebe a svou rodinu. Já je narcisticky čtu, rodina ne. Tak už to je.
Příspěvek byl publikován v rubrice Cynypoidea (Žlabatky), Hymenoptera, Parazitismus, Rozmnožování. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s