Litanie o morálce, o vině ze zabití, o ochraně přírody

Litanie je (vytrvalá) prosebná (apelující či káravá) modlitba, skládající se z krátkých melodických úseků, které pronáší kněz (římskokatolický), nebo někdo jiný, při bohoslužbě a lidé po něm opakují nebo přisvědčují. Při litaniích se žádá pomoc pro živé a přímluva pro mrtvé. Může se též žádat za celé skupiny lidí, nebo o něco (např. lepší počasí či úrodu).

I. Úvod do problematiky zabití

Oběť první, Kloš jelení
Pravidelně procházím svou skromnou knihovničku a listuji atlasy různého Hmyzu. Občerstvuji si tak povědomí o méně hojném tvorstvu Blanokřídlém, o Motýlech, Broucích i o zástupcích Dvoukřídlých. Mnohé katalogizované druhy Hmyzu jsou v blízké přírodě zcela běžné a obvykle jsou to mí dobří známí, jiné však vídám právě jen na vyobrazeních, neměl jsem u nich dosud to štěstí osobně je najít, poznat blíže jejich morfologii a snad i objevit nějaký ten střípek z jejich života. Jedním z takových virtuálních tvorů byl pro mne dlouho Kloš jelení (Lipoptena cervi). Tohoto zástupce čeledi Klošovitých (Hippoboscidae), řádu Dvoukřídlých (Diptera), sajícího krev zejména na lesní zvěři, jsem poprvé osobně potkal až asi před čtyřmi lety. Tehdy mne ve stinném lese napadla snad desítka jedinců tohoto zajímavého Hmyzu. Kloš si tak, při svém přemnožení, totiž někdy splete Člověka se zvěří. V posledních letech, snad v důsledku zvýšení počtu Srnců i černé zvěře, došlo i k silnému rozšíření tohoto parazita. Odcházel jsem tehdy z lesa nepříjemně pobodán. A tato má zkušenost nebyla poslední. Dotěrnou přítomnost Kloše jsem zaznamenal letos při svých toulkách opakovaně. Útok tohoto drobného Hmyzu je opravdu nepříjemný, z vlasů i z ochlupení na rukou se dá jen obtížně sundat, ignoruje dokonce některé repelenty!

Později jsem se pokusil dospělého Kloše vyfotit, ovšem potvůrka jen tak modelem nepostojí. Fotograf musí tohoto čiperu nějak vhodně upoutat. Ve svém okolí jsem však bohužel nenašel nikoho s dostatečnou dávkou osobní odvahy, za snímek tedy bylo třeba zaplatit kapkou krve ze svého vlastního těla. Snad i proto je má fotografie nepříliš kvalitní. Kloš je, přisát na mém levém předloktí, focen bez použití stativu, fotoaparátem drženým jen jednou rukou. Ne vždy však lze útok parazitů snášet se stoickým klidem. Já většinou, byv napaden Kloši, rychle mířil z lesa ven a snažil se útočníky setřást. A přiznám se Vám, v několika případech jsem sajícího Kloše i usmrtil.

Oběť druhá, Pošvatka
Snad pochopitelná, možná i ospravedlnitelná situace, avšak zabití oněch čiperných živočichů pohnulo mým svědomím. Vzpomněl jsem si i na předchozí případy, kdy jsem drobné zástupce Hmyzu usmrtil dokonce úmyslně, s klidnou rozvahou. Třeba ten s Pošvatkou, na který jedna citlivá čtenářka/čtenář zareagovala slovy: „Zajímalo by mě zda víte, že jsou pošvatky ohroženým druhem ? I kdyby to tak nebylo, nepřijde mi správný zabít tak důležitým a nenahraditelným článkem potravinového řetězce“. Citoval jsem zde férově doslova, včetně stylistických a pravopisných chyb. Věřím, že tyto jdou na vrub jen úrovni emocí rozhořčené pisatelky/pisatele, či snad její nezkušenosti v psaní komentářů v málo uživatelsky pohodlném editoru. Cenný názor, byť s ním nemusíme plně souhlasit.

Oběť třetí, Utopená
Ještě jeden záblesk emocí: Před lety jsme s rodinou šli na procházku blízkými Rajnochovicemi. Idylická túra vzhůru k bývalé Škole v přírodě skýtala průhledy na údolí říčky Juhyně. Těšil jsem se na krásný romantický výhled. Cesta nás vedla vzhůru kolem přehrádky na malém potůčku. Jako milovník přírody jsem nemohl přeslechnout volání samců Skokanů připravených k páření, musel jsem se podívat, jestli v umělém jezírku dominují Skokani skřehotaví (Pelophylax ridibundus), nebo ti zelení (P. esculentus). Na pohled na vodní plochu, ač ukojil mou původní zvědavost ohledně Žabího taxonu, nikdy nezapomenu. Ani nechci popisovat následující fotografii, která zachycuje scénu, jako vystřiženou z Baudelairových „Květů zla“.

Morální apel čtenářky vyčítající mi zabití Pošvatky, usmrcení parazitního Kloše při mé procházce lesem, i hrůza nechtěné smrti utonutím pro mne znovu otevřely dávný a citlivý etický problém. Téma zabití jiného organismu, práva Člověka na usmrcení jakéhokoliv tvora. Zodpovědnost za zabití chtěné, nebo i za usmrcení způsobené obyčejnou lidskou rozpínavostí, nebo třeba nezabezpečením svých cest či jiného majetku (Srna na předchozím obrázku se utopila byvši chycena nohou za obyčejný neuklizený drát).

Vražda, poprava, či jak se všechno to zabíjení jmenuje
Už samotná terminologie spojená s násilnou smrtí je zajímavá. Mluvíme o zabití při nedbalosti, o vraždě při úmyslu, o popravě v případě usmrcení pro blaho skupiny, typicky jako trest. Pokud Člověk usmrtí zvíře, nebo zvíře Člověka, jedná se o zabití, tedy něco, kde téměř chybí vina. Co když se ale třeba nechá organismus umřít prostě z lhostejnosti, prostě se mu nepomůže. Je to zabití? I pokud to je Hmyz, vajíčko, spermie? Má Člověk právo usmrtit parazita? Nebo třeba i vyhubit parazita kupříkladu Včel (Roztoče)? Máme právo tím zároveň vyhubit Vir přenášený takovým parazitem Včel? Ano v lidském zájmu to zdánlivě je, vždyť chováme zdomácnělé Včely na med. Ale co když to spustí nekontrolovanou lavinu množení nějakého agresivního poddruhu Včel, drženého v rovnováze právě tím parazitem, právě tím Virem? Co všechno nás ospravedlňuje k vyhubení živočišného druhu? Nazveme tuto likvidaci rovněž podobně silným slovem, podobnou nálepkou viny, jako bychom to udělali v případě vyhubení části lidské populace (genocida)?

Záměr
Ideologická či filosofická učení k těmto vážným problémům přistupují různě. Nechci zde dělat rozbor těchto nauk, moralizovat, poučovat. Spíše se nad problémem zamýšlím očima přírodovědce přírodomilce. Zdá se mi totiž, že etikou se zabývají zejména sociologové, filosofové, politici nebo ekonomové. Otázku našeho přístupu k rostlinám i živočichům však musí pomoci řešit zejména ekologové a přírodovědci, třebas i ti amatérští. Chci zde také předeslat, že mým cílem je zde jen a pouze pochopení vztahu Člověka k organismům jiných druhů. Nezabývám se zde nikterak etickými aspekty, jaké dnes musí lidstvo řešit v oblasti zdravotnictví, soudnictví, nezkoumám problém lidských válek, vyvražďování, násilí páchaného na lidech, neřeším eutanazii ani právo lidského plodu na život… Ni nemám v úmyslu rozebírat psychologické aspekty lidské přirozenosti v širším Freudově pojetí (Thanatos).

Přiznejme si hned úvodem, že zabíjení všeho živého není pro nás, lidi, něčím novým. Člověk se od tvora, pasoucího se na širých pláních, nebo snad sbírajícího na stromech ovoce, vyvinul v predátora. Zabíjel, aby v nelítostné mezidruhové bitvě přežil. Smrtil živočichy také pro jejich maso, aby získal potřebné bílkoviny; maso a lov sám pak umožnil růst mozku, zlepšení sociálních dovedností, rozvoj intelektu. Tento intelekt však později vede Člověka rozumného k uvědomění si sebe sama, k pochopení některých jeho interakcí s ostatními jedinci, nejprve v lidské společnosti a později i se zvířaty. Dochází k rozvoji etických norem, k zamýšlení se nad morálním hodnocením, k ospravedlňování jednotlivých činů, včetně zabití.

Pokud máme skutek zabití jakkoliv mravně soudit, musíme nejprve pochopit, jak vlastně naše morálka funguje. Následující stať je proto o této naší morálce obecně, se zřetelem na otázku zabití. Je trochu zdlouhavá a nezralá, leč pro pochopení míry případné viny za usmrcení nezbytná. Rád bych tento text proto také postupně dopracovával. Nemá někoho, či něčí morálku kritizovat, odsuzovat. To by šlo přece zase jen pohledem morálky!

Vím, sám také nejsem morálně bez poskvrny! Aniž bych se chtěl jakkoliv rovnat, připomínám historku kdy Max Scheler, filosof zabývající se etikou, když mu vyčítali jeho občas amorální chování, prý prohlásil: „Znáte snad ukazatel, který sám jde ve směru, jímž ukazuje?„.

II. O Morálce obecně, se zřetelem na vinu ze zabití

Polarizace skutků
Obecně lze říci, že usmrcení živého organismu je čin na fyzické úrovni nepolární. Takto je to jen indiferentní skutek, stejný jako mnohé jiné naše činy. Život staví každý organismus před podobná složitá rozhodnutí. Rozhodovat se, volit správný skutek z několika možných, pak lze buď jako zvěř, tedy primárně podle zájmů individuálních (přežít, nahromadit zásoby, rozmnožit se), nebo již jako organizovaný člen nějaké sociální skupiny, tedy třeba smečky, rodiny, kasty, národa nebo státu (kupodivu povětšinou také jen přežít, nahromadit zásoby, rozmnožit se). Při hodnocení činů, nebo jen jejich motivů, vyvstává ono etické zabarvení, tedy jakési znaménko rozdělující volby a skutky na dobré a špatné, až pohledem morálky příslušné nějaké sociální jednotce. Myslím, že lze říci, že morálka skupiny je vytvořena právě proto, aby každý čin dostal tento polarizující, hodnotící atribut. Nabývající obsahu dle toho, zda skutek prospívá nebo škodí zájmům této skupiny. Mluvíme pak o sociálních normách a vzniku právního vědomí. Člen skupiny je morálkou veden, hodnocen, motivován. Jedinec nezralý, nevzdělaný, hloupý, každý takový, jenž dosud morální normy nepoznal, nekoná vlastně ani zlo ani dobro, byť by lhal, kradl, smrtil! Je tak potenciálně nebezpečný vůči zájmům skupiny! Proto ta nezbytnost morálky – vzdělává, vede a usměrňuje neustále jedince k prospěšnosti zájmům celku. Aristoteles zval morální povědomí dobrovolnou ctností, Immanuel Kant už spíše volal po vnucené povinnosti, jakémsi imperativu. Tak, jak se Člověk učí dovednostem napodobováním, podobně je celoživotně vzděláván i po morální stránce. Získávání vědomostí vyžaduje subjekt rozumově připravený. Avšak výchovný proces zahrnující morálku, jelikož působí, kromě jiných, na nezralou mládež, nebo i na lidi hloupé, spoléhá často raději na zvyklosti, mýty, písně, rituály.

Emotivnost morálky
Ve skutečnosti to, co si postupně vytváří každá lidská skupina, je široká soustava hodnot, názorů, idejí, které říkáme ideologie. Ideologie se v praxi projevuje a uplatňuje svými nástroji – právem, filosofií a – morálkou. Primitivní smečka, kmen, kasta však ještě nemusí mít ideologii zcela zformovánu, její členové si nemusí společné cíle uvědomovat, a přesto již morálka účinně řídí jejich vzájemné chování. A hájí tak jejich společné zájmy. Morálka je tedy předvojem ideologie, je tím, co se utkává v boji s ostatními skupinami, působí na jednotlivce. Je to mravně hodnotící, naše činy polarizující nástroj. A oproti právu a filosofii není postavena na důkazech, faktech, rozumu, logice (no to těm dvěma asi také příliš fandím). Nepůsobí tedy primárně na rácio, na naše vědomí, ale spíše vytváří pocity, působí na naše emoce, vytváří pocit svědomí, ovlivňuje podvědomí. Morální vědomí je tedy hlavně to citové (jak tvrdí například David Hume [Moral subjects]), někdy snad i rozumem řízené (což zvýrazňuje a prosazuje Immanuel Kant). Jsouc zpochybněna, třeba i překonána, je morálka na základě ideologických názorů, nebo jen zájmů stojících v pozadí – jednoduše přeformulována.

Morální multi-lema
Morálka není právo, zákonná norma, není takto silně kodifikována. Tím spíše ji lze flexibilně přizpůsobovat. Mnozí si z morálky (a ideologie) širší skupiny dokonce vybírají jen takové normy, co se hodí, formují tak sub-morálku vlastní zájmové skupiny, kasty. Příslušníci bohatší vrstvy, spolu s mladými, zdravými, ambiciózními, takovými co mají našlápnuto do té bohatší vrstvy, (zastávají ideologii a také) uplatňují morálku ochraňující majetek. Rádi by proto nízké daně, volební právo jen pro ty, co platí aktivně daně, chtějí ořezat na minimum veřejný sociální, zdravotní, vzdělávací systém, … Naopak ti nemocní, staří, chudší vrstvy, dle svých zájmů morálně apelují na téměř přesný opak. Své zájmy tak podobně morálkou (však jen tou svou) odůvodňují učitelé, lékaři, studenti, vojáci, železničáři, myslivci, zemědělci, lesníci, rybáři, úředníci, …, a dokonce i vědci! Každý ke svým faktickým argumentům (mnohdy slabým nebo špatně formulovaným) přidává morální akcent, aby formoval svou skupinu, aby si její členové byli jisti svou pravdou, bez potřeby ji neustále odargumentovávat, aby to znělo „opravdově„. Podobně bychom ve společnosti snadno identifikovali morálku mladých rodin, morálku žen, morálku mužů. Jednotlivec je navíc vždy příslušníkem více takových skupin. Během života třeba muž se z dítěte stává studentem, mladým rodičem, posléze členem své profesní skupiny, příslušníkem některé sociální vrstvy, ke stáří pak důchodcem a bohužel často i nemocným. V rozhodování jedince jde tedy o neustálý střet zájmů různých, takto hierarchicky strukturovaných skupin, jejichž je spontánním členem, o kompromis mezi nimi, o volbu mezi dlouhodobým zájmem a tím krátkodobým. Většinou proto také existuje více, byť i protichůdných, morálních imperativů, jakýchsi optimalizačních kritérií co hodnotí, polarizují, řídí naše rozhodování a činy. Zájmových skupin, malých či velkých, je nespočet a tak, jak se liší jejich zájmy, liší se i morální hodnocení skutků. Případný skutek usmrcení jiného organismu nevyjímaje.

Asymetrie morálky
Morálka platí také bohužel jednostranně, je formulovaná pouze ve prospěch skupiny, proti zájmům skupiny konkurenční, částečně i proti individuálním zájmům jednotlivce. Bránit a někdy i zemřít za skupinu (např. za vlast) patří k nepsaným povinnostem individua, jedinci se však stejným neoplácí (a ani to nelze). Lovec zabíjí zvěř dle své morálky oprávněně, pokud ale jeho zvěř zabije jiný dravec, je tento brán za škodnou. Dle morálky velkých států hájení jejich zájmů, prý humanitárních, ve skutečnosti však primárně mocenských a hospodářských, ospravedlňuje například útok na obyvatele jiného státu (pomocí tajné služby, bombardováním, nebo třeba útokem bezpilotního letadla). Dokonce se morálkou obhajuje i každé vojenské napadení jiného (malého či slabšího) celku, byť bylo by svévolným rozhodnutím útočícího, bez příslušného mandátu OSN! Stejný čin, konaný proti vlastním členům, byl by však skupinou přísně morálně odsouzen. Také kupříkladu špionáž je morálně zavrhovanou činností, některými státy trestanou až smrtí. Přitom ty samé státy špionáž aktivně provozují! Jak může stát trestat jedince za to, co sám jinde vědomě provádí?! Nebo spíš – jak může stát někde aktivně provádět to, za co sám jedince trestá, co morálně odsuzuje?! Odpovím si sám: „Snadno! Morálka není symetrická!“.

Morálka sama (a tedy i příslušná ideologie) je také, hodnoceno nezávislým pozorovatelem, takovým co nemá jakéhokoliv zájmu přiklonit se na kteroukoliv ze soupeřících stran, vciťujícím se do zájmů, pravidel, tradic obou skupin (emický princip), obvykle shledána za manipulativní, nespravedlivou, nerovnou! Bráním se říci za amorální, neboť to by bylo zase hodnocení prismatem zájmů nějaké skupiny, jinou morálkou – eticky – tedy dost pravděpodobně zaujatě a neobjektivně. Primitivní cíl uspokojování individuálních zájmů, či zájmů menších skupin (rodina), tedy společnost nálepkou morálky nahrazuje vnuceným uspokojováním zájmů větších skupin.

Pravda vítězí“ v morálním pojetí
Představte si na chvíli otce cholerika, ne příliš manuálně zručného, utrhujícího se na svého pomáhajícího, někdy trochu tvrdohlavého a vzdorného potomka. Po čase se syn začne vyhýbat domácím technickým pracem, u kterých je vždy spousta křiku. Otec pak nadává na neschopného, neochotného, nešikovného syna, vinu vidí u něj. Synova pravda mluví zase zejména o křiku otce. Po letech možná mladík (na vojně, nebo v zaměstnání) manuální zručnost získá, zamiluje si techniku – ukáže se pak, že nebyl vůbec líný, ani neschopný, ani nešikovný, že táta se mýlil a pravdu měl on. Syn cítí zadostiučinění. V případě kdy by však neměl štěstí na příklad a vedení, fyzicky se třeba zranil, snad může být i úspěšný, ne však v manuální oblasti. Tehdy naopak otec zpětně hodnotí, že měl vždy pravdu, že křik byl na místě, že syn byl lempl už od samého mládí. Dokud čas nerozhodne, existuje vždy více názorů, více postojů, více pravd. Ta z nich, co časem převládne, je prohlášena za tu jedinou. Někdy je tato vítězná podoba skutečnosti jen souhrou okolních vlivů, často ji však strany v souboji samy ovlivňují a tvoří. Otec i syn, oba mohli projevit více trpělivosti, ochoty, úsilí a mohli situaci změnit! To byl prostý příklad z mé rodiny (jsem v tomto příběhu synem otce i otcem syna).

Stejné je ale každé naše hodnocení i mnohem složitějších situací. V čase souboje je pravd vždy více (dle počtu účastníků konfliktu), zpětný hodnotící pohled však vidí jako pravdivou skutečnost, jako pravdivý názor jen to, co nakonec převládlo. Pravda je tedy pro skupinu vždy jen pragmatická síla realizovat vlastní zájmy, pravdu má vždy ten, kdo nakonec vyhrál, přetlačil, přežil (byť by se to stalo shodou okolností). Kdo že má takto chápanou pravdu, je tedy rozhodnuto až po skončení soupeření, nicméně šermuje se s ní právě a jen v průběhu souboje, jen tehdy má totiž pro zúčastněné zájmové skupiny nějaký smysl a význam. Pokud dílčí konflikt skupin pomine, nesmiřitelné tábory nepotřebnou část své morálky opouští, demilitarizují, někdy dokonce s odstupem času shledávají svou dříve proklamovanou pravdu za zbytečnou, malichernou, nesprávnou. Však jen do příštího souboje!

Dojde-li kdy ke střetu zájmů, platí vždy morálka silnějšího! Není lepší, humánnější, spravedlivější než morálka skupiny menší, jen je silněji prosazovanou. Ti, co zabíjí, své činy hlasitě morálně ospravedlňují, hájí, zdůvodňují, zatímco morálka oběti přidušena sípe cosi o nespravedlnosti. Tomu se v praxi říká „Veritas vincit“ (Jan Hus, Martin Ďurinda i Václav Havel nechť prominou). Pravdou se totiž vždy myslí právě jen konsensuální pravda, tedy něco, na čem se prostě shodla jistá skupina lidí. Pravda konsensuální, stejně jako ta pragmatická nebo konstruktivistická [Consensus theory, Stanford, Wiki], jsou prostě jen další a další filosofické výplody snažící se o morální zdůvodnění, o obhajobu etického obrazu světa, o hájení vlastních názorů, postojů, zájmů.

Nemyslím, že je však ctí o takovém silou vítězícím, utilitaristickém a manipulativním pojmu zpívat, oslavovat jej, či dokonce z něj činit krédo! Pokud je pojem pravda užíván v politice, ve filosofii nebo ve společenských vědách obecně, také například v názvu ruského, australského, nebo amerického deníku, nebo na erbu, na vlajce, jedná se vždy o podvod. Kdokoliv se takto ohání pravdou, svými posluchači manipuluje! Záměrně tak totiž pro své argumentace užívá neúměrně silného slova, pocházejícího z logiky a majícího smysl jen a pouze v logice! (Podobně jsme uvyklí v běžné řeči užívat manipulativní, pravdou zavánějící rétorické filigrány, jakými jsou „opravdu„, „pravděpodobně“, „vpravdě„, … Jen v tomto článku jsem já sám takových použil snad na tři desítky!) Neexistuje-li však v společenských vědách obecná pravda, pak každé filosofické tvrzení, každý novinový článek, ale i kupříkladu všechny texty v tomto Blogu nejsou tedy pravdivé? Samozřejmě že ano – tedy nejsou! Vždy se jedná jen o názory subjektů snažících se představit morálku své skupiny, ovlivnit, přesvědčit, své zájmy prosadit. Teď právě já prezentuji jen a pouze své myšlenky a názory – netvrdím Vám přece, že mám pravdu! To, co si sami myslíme, nelze nazývat pravdou! Tedy lze, činí tak mnozí, ale pak je to vždy podvod a manipulace (nebo jen prostá hloupost).

Povšimněme si také, že vědy exaktní pracují vždy jen s Teoriemi, s Hypotézami, se Zákony, kterýchžto platnost je neustále zpochybňována, testována, ověřována. Naopak ekonomie, politika, filosofie, náboženství a světonázorové ideologie vůbec, jsou hlásání všelikých dogmatických pravd plné.

Poslední cíl
Pravda(zde jen rétorický obrat), lidská společnost aspiruje neskromně i na schopnost vytvořit obecně platné morální hodnoty, jakýsi nezpochybnitelný „poslední cíl“, tedy něco jako „konat dobro“. Různé filosofické a náboženské směry (ideologie) se tak snaží formulovat obecnější morálku polarizující naše činy. Ideologické názory se však neustále pomalu proměňují, reagujíce s jistou derivační složkou na potřeby společnosti. „Poslední cíl“ je tak revidován a formulován stále znovu a znovu. Neúspěch filosofie či náboženství najít obecně platné normy je znát i z toho, že existuje mnoho, třeba protichůdných ideologií, a ty jsou vždy jen zhmotněním tlaku velkých zájmových skupin. Ani filosofie ani náboženství nejsou a bohužel ani nemohou být na typu a zájmech společnosti nezávislé. Dokonce i ateistická morálka, jakkoliv se mylně traduje býti sobeckou, je ve skutečnosti podřízena zájmům společnosti [Ateisté a morálka]. Hledat a nacházet rovnováhu a spravedlnost pomocí ideologie a filosofie jedné skupiny tedy nelze, a žádná univerzální filosofie neexistuje. Jen ten neustálý názorový posun je revizí, zpětnou vazbou. Žel, stále znovu podřízenou nějakým novým zájmům.

Rozum vítězí?
Jak z toho ven? Ale nebuďme naivní – to opravdu nelze! Individuální zájmy máme od přírody každý. Chceme přežít, zbohatnout, rozmnožit se! Jak říká skotský filosof a etik Alasdair MacIntyre, jsme „Dependent Rational Animals„, tedy předpoklad, že může existovat vyšší etika, přesahující naše biologické meze, je utopií. Nezapomeňme, že organismy jsou již od přírody biochemicky nastaveny tak, aby vnímaly zejména své vlastní potřeby a uspokojovaly tyto přednostně. Zatím se ono primitivní sobectví dařilo lidem ovládnout jen částečně – právě morálkou. Tedy diktátem skupiny s jistou ideologií a vedené, snad moudrým, vůdcem. Bohužel někdy se tento nezbytný ideologický a morální diktát zvrhává až k totalitě.

Lidé se ale nechovají naštěstí pouze sobecky, sociologové u Člověka pozorovali například silný sklon k recipročnímu altruismu. Evidentně je tedy Člověk schopen instinktem a snad i rozumem chápat a víceméně dobrovolně respektovat zájmy skupiny a snad i zájmy ostatních organismů. Možná je tedy také nepatrná naděje, že by šlo individuální zájmy, alespoň v dospělosti, ovládnout – rozumem. Člověk vzdělaný, přemýšlivý by se snad neměl při svém rozhodování chovat primitivně a stupidně. Stupidní chování je zde třeba chápat (dle Františka Koukolíka) jako jednání proti zájmům daného, do kolektivu začleněného individua, neschopnost docenit význam a poměr, rovnováhu jednotlivých zájmů individuálních a skupinových. Není přece rozumné zcela ignorovat nebo naopak slepě respektovat všechny morální restrikce, příkazy a pokyny skupiny. Je třeba je brát jako proklamaci norem dané skupiny, jako prostředek výuky těch mladých, nezralých, nevzdělaných, hloupých. Člověk samostatně uvažující, nezávislé, rozumné individuum, si přece musí sám uvědomovat, že pro něj, kromě individuálních zájmů, mnohdy platí a jsou výhodné i potřeby rodiny, v některých případech i státu. Morálka tedy potřebná je, zároveň je ale nutné uvědomovat si její manipulativní podstatu, nepodléhat jí slepě, nenechat se zotročit! Morálka založená na znalostech, na rozumu, nechť stojí nad morálkou tradic, nad morálkou emotivní, instinktivní. Samo rozumné uvažování a rozhodování (dospělého, vzdělaného, rozumného) individua musí stát jistě nad morálkou celku. To tvrdím, vědom si rizik s tím spojených.

O potřebě moudrých vůdců
Každá skupina verbálně nebo neverbálně formuluje svou morálku a učí ji řadové příslušníky. Pro skupinu totiž bylo vždy třeba, aby se morálně chovala velká většina členů. Morálně – myšleno přednostně ve prospěch skupiny. Výsadou vůdců bylo právě to, že se na ně morálka vztahovala jen v omezené míře. Uvažovat svobodně, upřednostnit nezávislé rozumné rozhodování, aplikovat individuální rovnováhu zájmů bylo vlastní pouze těmto jednotlivcům. Král, prezident, předseda vlády a mnozí další skupinoví vůdci se odlišovali majetkově, mohli žít individuálně, na společnosti relativně nezávisle. Stali se méně konformními, více svobodnými. Samostatné a přitom rozumné rozhodování však vyžadovalo buď výjimečného, zralého, moudrého Člověka, nebo alespoň takového, co spoléhal na své rádce a spoluvládce. Nepodceňujme inteligenci a vzdělanost vůdců, ať už to byli (a jsou) králové, prezidenti, nebo i revolucionáři. Obvykle se jednalo (a jedná) o lidi nadané a také nadprůměrně vzdělané, se silnými morálně-volními vlastnostmi. Takové, co svá rozhodnutí opravdu činili v souladu se zájmem a ideologií kolektivu, byť ne vždy podle kodifikovaných norem a pravidel, určených pro ostatní prosté členy.

Krize morálky
Dnes společnost dává obyčejným, řadovým svým členům podobnou možnost získat mnohem snáze jistou míru svobody (nebo alespoň její pocit) – prostřednictvím finanční nezávislosti. I běžný občan může dnes na dovolenou do končin, kam jezdí sám král či prezident (snad jen ne tak často), může jezdit autem (snad i tak luxusním), studovat na stejné univerzitě (je-li nadán inteligencí), jíst stejná jídla (jednou za čas)… Tak tomu v minulosti rozhodně vždy nebylo. Peníze, a teď myslím hodně peněz, dávají dnes lidem iluzi ekonomické nezávislosti, zdánlivě ruší jejich podřízenost, jejich zařazenost do společnosti, zvyšují jejich pocit individuality, odvahu rozhodovat se samostatně. Bohužel zodpovědné, rozumné, vyvážené rozhodování, vyhovující zájmům jak individuálním tak i společenským, je úkol nesnadný. Část finančně úspěšné populace takové rozhodování nezvládá (a zvládnout buď díky slabé inteligenci, nebo malé vzdělanosti ani nemůže), chová se pak stupidně, tedy upřednostní při rozhodování nepřiměřeně své vlastní zájmy. Tehdy celý systém společnosti, založený původně na mravních hodnotách zabezpečujících rovnováhu zájmů, přestává fungovat. V tom je právě morální krize dnešní společnosti. Krize nemá původ v případné idiocii vůdců (nesvalujme na ně všechnu vinu), ale spíše v narůstajícím počtu stupidně se chovajících prostých členů. Na těch totiž původně stála morálka společnosti!

Samozřejmě vznik takové krize je podmíněn i řadou jiných faktorů. Ke krizi nedochází, pokud jsou individua zapojena do propleteného přediva vztahů, jsou členy velkých, ale zejména mnoha malých skupin, takových co dobře apelují na konformitu s místními zájmy. Vesnice či malé město, kde se lidé znají, dobře udržuje morální odpovědnost všech svých členů. Anonymita velkých měst však vede k pocitu, že existují pouze jedinci a pak až stát, mezi nimi nic. Tehdy se (zejména ekonomicky silní) jednotlivci přestávají se zájmy velmi vzdálené vlády ztotožňovat. Nemají již více pocit, že například daně platí pro svůj zdravotní systém, pro své vzdělání, pro svou ochranu, že se nemá lhát, uplácet, krást, že je pro ně členství ve skupině důležité, zapomínají smysl pojmů jako je třeba vlastenectví, … Stát se stává nepřítelem, z jedinců zase neukotvené, mnohdy i stupidní osobnosti. Podobně se chovali ve starodávném Řecku tzv. Idiotés (ἰδιώτης), sebestřední jedinci upřednostňující jen své vlastní zájmy (v tomto textu i v jiných svých textech tedy pojmem idiotské označuji pouze takovéto chování, nemám na mysli hodnocení duševního stavu).

O pokoře
Zodpovědnost jedinců, jejich mravní ukotvení, podřízenost jejich zájmů potřebám celku ale nezaměňujme za totalitní diktát! Skupina a zejména někteří její (samo-zvolení) vůdci s oblibou vnucují ostatním členům podřízenecký postoj. Je tak pro ně jednodušší vyniknout, udržet si své vůdčí postavení. Vládcové, kněží, ale také hlásné trouby mnohých moudrých kulturních a filosofických pravd, (myslím tím třeba herce a zpěváky, kteří byť jsou pouhými interprety, tváří se za výkvět a moudro lidstva), prostě ti všichni co si hrají na „VIP“, nám budou vykládat – třeba o potřebě pokory. Tuto vlastnost staví za opak pýchy, tedy za ctnost. Obdivuji skromnost, úctu k druhým, soudnost, rozum,…, avšak „kořit (se)“ mně velmi silně zavání na jedné straně servilitou, na straně druhé diktátem. Možná jsem ten pojem úplně nepochopil, ale zatím jsem jej vždy viděl být používán pouze pro pokořování, tedy ovládnutí, porobení, pro vnucení Boha, pro vnucení názoru nebo morálky [Benedikt]. Copak některý z vládců sám pokorou oplývá?! Copak může vůbec někdo myslet vážně, že je sám pokorným a přitom se stavět do role názorového vůdce (opinion leader), nebo toho, kdo udává vkus (trendsetter)? Natož panovat a vládnout – s pokorou?! Pokud se jedná o pokoru vládců, pak nikdy ne k lidem co zastupují, kterým vládnou, o respekt k jejich názorům. Vždy je to maximálně tak jen proklamovaná pokora před Božstvem, filosofií nebo morálkou (a svými zájmy), kterou právě oni hlásají a šíří. Pokoru je naopak třeba vnutit podřízeným tak, jako se jim vnucuje loajalita, věrnost, morálka. Aby nepřemýšleli, nebo alespoň své názory veřejně nešířili. (Tento můj článek takto jistě mnozí prohlásí za důsledek absence pokory.)

Pokoru také očekáváme od dobytka, od zvěře, od všech drobných obětí naší morálky (a zájmů). K ostatním organismům se chováme jako vládcové, podrobujeme si je a máme přitom ústa plná lásky a naší pokory k přírodě. Zabíjet morálně čistě, navíc s pokorou – „Ó jaké to vítězství pravdy a lásky“! (-to měla být ironie!)

Ochrana přírody – úkol morální
Daleko mne zanesly úvahy o morálce, pravda. Avšak vina ze zabití, vztah Člověka k přírodě, její ochrana – to jsou vše otázky zejména etické. Dokonce valná většina uskupení, zabývajících se ochranou přírody, se rovněž profilují jako etické organizace, jejich cílem a prostředkem je hlavně morální apel. Bohužel jejich mravní akcent připouštíme jen tehdy, pokud se nepříčí našim zájmům.

Antropocentrismus morálky
Veškerá morálka, jako nástroj pro ochranu zájmů lidských skupin, má kontrolovat a upravovat jen vztahy mezi lidmi. Je tradičně téměř striktně antropocentrická, tedy je určena primárně pro vysvětlení a hájení zájmů jednotlivců a skupin druhu Homo sapiens. Neřeší tedy skoro vůbec práva a zájmy jiných organismů (prozatím). Copak naše ideologie nebo morálka zohledňuje zájem obyčejné Mouchy nebo třeba nějaké Baktérie? V žádném případě! O neubližování, nezabíjení, mluvíme tak maximálně v souvislosti s proklamovaným právem našich potomků zdědit po nás neporušenou přírodu. Nebo vedeni snahou nedovolit vyhubení organismů, slibujících býti užitečnými pro léčení lidských chorob… V lepším případě se mluví o nezbytnosti udržení variability druhů a zachování funkčnosti celého ekosystému, vždy však v míře nutné pro přežití lidstva! Někdy se tedy zájmy lidské se zájmy jiných organismů ztotožní, to vše o čem se ale mluví, to co určuje, jak se rozhodujeme, jak morálně hodnotíme, jsou primárně lidské zájmy! I kdyby organismy uměly lépe formovat a prosazovat vlastní morálku (mnozí živočichové ji na primitivní úrovni již opravdu mají), lidský zájem ji svou morálkou stejně převálcuje. Nejen naše přežití, ale i naše pohodlí a životní úroveň, je řazeno nad životy jiných organismů, ba dokonce nad jejich existenci vůbec.

Avšak ne morálka, byť špatná, nespravedlivá, či účelová je zde sama na vině! Tím zejména špatným a nedostatečným, tím co se musí vyvíjet, je naše poznání, naše pochopení, a posléze naše ideologie!

Morálka přírody?
Žádná ideologie, či filosofie, nebo morálka, nejsou nestranné. Ptáte se, jaká že je pak morálka přírody? Upíráte sem své naděje po nezaujatosti, po spravedlnosti? Příroda není ale přece žádný konkrétní subjekt, jak si to představují některé primitivní kmeny [Matička Příroda], je to jen pojem abstraktní! Jako takový nemůže disponovat zájmy a tudíž ani ideologií, nebo morálkou. Není tedy žádná přirozená polarizace skutků, žádná přirozená vina, žádný obecný odsudek. Panuje jen implicitní nestrannost, obecná spravedlnost (skrytá v totální absenci soudce). Někdo řekne, že příroda je nelidsky krutá a má svým způsobem pravdu. Ano, úplná, neomezená svoboda organismů soupeřit o šanci, třeba se i navzájem zabíjet, to nezasahování, to že zde není pražádného soudce, co by usměrňoval, řídil, byl zainteresovaný, že není sebemenšího zájmu na vítězství kteréhokoliv subjektu, třeba toho hezčího, nebo slabšího, to lidé totiž obvykle považují za špatné a označují slovem kruté. V přírodě (myšleno tedy v soužití organismů) má každý svou šanci, pokud ji využije – rozmnoží se. Pokud ale dojde k jeho přemnožení, vzniká přirozeně gradient koncentrace a ostatní organismy, ty do té doby utlačené, dočasně prohrávající, vycítí nový zdroj potravy, za čas se přizpůsobí, naučí se z nevýhody učinit svou příležitost. Příroda má totiž tu obrovskou výhodu, že vše co vzniká, je už před, v průběhu svého vzniku a zejména za svého života neustále podrobováno soupeření. Je zde tedy samoregulace na úrovni, které se jakákoliv kontrola v lidském snažení ani neblíží.

To co tedy cítíme, co prožíváme, co polarizuje a hodnotí, je vždy jen morálka jednotlivých skupin organismů, nikdy ne morálka obecná. Až u jednotlivých skupin jsou zájmy, je zde zainteresovanost. Proto naše chápání, náš úsudek, naše rozhodování jsou mnohdy křivé, stranné, zaujaté. Chceme výhodu, právo stojící na naší straně, proto zveme přírodu krutou. A jindy jí zase oportunisticky a pochlebovačně označujeme za vlídnou, moudrou,… Odmítáme tak ale pokaždé onu obecnou nestrannost, ustanovujeme sami sebe za soudce, nahrazujeme implicitní spravedlnost rovných šancí svou lidskou morálkou, právem našich zájmů.

[Přirozené právo, Metafyzika, APM1, APM2, APM3, APM4, Sikora, …]

III. Právo na život, právo zabít

Asi ani nemůžeme, jako lidé, přemýšlet jinak. Neodsuzuji to. Jak právo na život organismů, tak i vina ze zabití jsou však mnohdy, podle mého názoru, chápány nekonzistentně a nesprávně. Teď, kdy polovina mých čtenářů již netrpělivě přeskočila předchozí rozvleklou stať o morálce, (prosím vydržte a nezavírejte mé stránky předčasně), se kriticky podíváme na některé nedostatky obvyklé argumentace, chyby v logické konstrukci, na předsudky, na zvykové chápání, na morální ovlivňování a manipulaci reality. Snad se nám potom podaří se od těchto chyb oprostit. Ač i tak nebudeme asi schopni příliš změnit, budeme se alespoň moci rozhodovat nepatrně více informovaně. (Vím, velmi neskromné!)

Schémata v myšlení
Člověk je v učení asi nejúspěšnější ze všech tvorů. Především díky abstraktnímu myšlení, díky schopnosti tvořit pojmy a schémata. Schéma je podle Jamese Wellese verbálně behaviorální konstrukt, pomocí něhož vnímáme situace. Pojmy i schémata pomáhají při řešení problémů, urychlují proces poznání, zjednodušují jej. Individuálním schématům učí lidi právě sociální prostředí skupiny. Zobecňující a zejména zjednodušující schémata však mohou proces poznání také velmi komplikovat, mnohdy se jich setrvačně držíme navzdory informacím, se kterými jsou ve zjevném rozporu, schémata a nálepky nám pak brání v poznávání nových skutečností.

O konformitě
Začněme u toho asi nejrozšířenějšího nešvaru. Tím je posuzování práva jednotlivých organismů na život a potažmo stanovení morální viny z jejich zabití – měřeno dle podobnosti s námi. Ano, míra konformity u nás určuje oblibu, vnímání krásy, předjímá charakterní a povahové rysy. Je nám instinktivně bližší takový organismus, jenž je stejného počtu končetin, se stejnými smyslovými orgány (oči, uši), je svou pokožkou hladký, popřípadě jemně hladce ochlupený a nám se co nejvíce podobá i ostatními morfologickými rysy. U takového předpokládáme myšlení, cítění dle lidského smyslu slova. Považujeme ho za součást lidského světa a jsme ochotni na něj aplikovat lidskou morálku, chránit ho před utrpením a smrtí. Zabití takového tvora je pak bráno za zločin, vina je pro nás nezpochybnitelná. Pokud však je organismus Člověku nepodobný, s jiným počtem končetin, očí, s tykadly, nebo s ploutvemi, prostě s odlišnou morfologií a hlavně s odlišným způsobem života, považujeme jej za spotřební materiál, za potravu, za škůdce, … Tvor na mé fotografii není nepřátelský mimozemšťan, ale (ne)obyčejná Ostnohřbetka křovinná (Centrotus cornutus). Stejně živá, se stejnými právy na existenci na Zemi, jako třeba oblíbené Slunéčko sedmitečné, nebo jako kterýkoliv jiný živočich. (Tedy pouze s oním základním, nestranným právem – dostat šanci žít a bojovat.)

Nevěříte, že tento náš instinkt konformity je v nás silně zakořeněn? Jen si ale vzpomeňte třeba na pohádky Ondřeje Sekory, na kterých jsme všichni vyrostli. Pohádková zvířátka kolem Ferdy Mravence, mají-li být v příběhu kladnými postavami, jsou vždy zobrazena se vzpřímenou postavou, jsou Člověku podobná, s emotivním výrazem v obličeji, s pouze čtyřmi končetinami, někdy i částečně oblečená. Ten samý živočišný druh o příběh dále, jsa líčen coby potrava, dobytek, sloužící podřadný Hmyzí druh, má mnoho končetin, očí, tykadel, plazí se po zemi, je prostě nám nepodoben. A podobně je tomu i v pohádkách jiných autorů.

U takových, s Člověkem nekonformních organismů, jako jsou třeba všechny Rostliny, ale i Viry, Baktérie, či Hmyz, se o jejich pocitech nezamýšlíme, jejich zabití na nás (hodnoceno naší lidskou morálkou) nevrhá ani stín viny. Na fyzické úrovni je však zabití Rostliny (nebo třeba Ostnohřbetky) stejné, jako zabití například Psa, Kočky, dokonce i Člověka. Zemřel přece živý organismus! Ano i Rostlina je živá stejně tak, jako je živý Pes nebo Člověk. Tradiční hodnocení viny z činu usmrcení dle konformity oběti s Člověkem vede k tomu, že naše lidská morálka, formovaná po staletí jen pro ochranu zájmů lidí, zde funguje ryze selektivně. Pro úspěšnou ochranu přírody je nutno tento pocit, tento instinkt, toto schéma, potlačit – rozumem.

Stejně mylně a nekonzistentně posuzujeme vinu ze zabití i dle mnoha jiných parametrů podobnosti s námi. Třeba dle velikosti. Instinktivně cítíme, že na tvorbu malého organismu bylo přírodou vynaloženo méně úsilí než na vznik toho většího (to je však často omyl). Proto život, ale i sama existence druhu, třeba drobné milimetrové vosičky obvykle nikoho netrápí, zatímco velká Žahalka nebo Čmelák již v našich očích získávají jakési právo na život, právo na naši ochranu. V Červené knize ohrožených druhů ČR [Červená kniha] nenajdete bohužel mnoho těch, co měří méně než 5mm, vlastně tam nenajdete ani jeden! Jakoby tyto nebyly stejně tak ohroženými, stejně tak nenahraditelnými, stejně tak cennými! Ze stejných příčin hodně namluvíme o ochraně Medvěda, Rysa, Vlka (mezinárodně pak Velryb, Slonů, Nosorožců, Gepardů), avšak drobní Rejsci nebo jiní malí Savci téměř nikoho nezajímají. Přitom pokud bychom vydali stejné množství peněz, jaké se již jen u nás vynaložilo například na záchranu Nosorožce tuponosého severního, zabezpečili bychom přežití řady malých tuzemských druhů, jež mezitím vyhynuly, aniž si toho naše laická veřejnost vůbec povšimla.

Pochybujete o tom? Nevěříte v zaslepenost zodpovědných? Důvěřujete jim? Vzpomínám na vlastní svatební cestu, kdy jsme s mou paní jeli do Ostravice v Moravskoslezských Beskydech (rok 1991). Pršelo a tak jsme se zúčastnili přednášky místních ekologů a strážců CHKO. Věděli tehdy velmi dobře, kolik a kde mají jedinců Rysa ostrovida (Lynx lynx). Avšak o Hmyzu, nebo o Plžích, nebo o Rostlinách, prostě o základních složkách potravinového řetězce, nevěděli téměř nic! Chovám důvěřivou naději, že se to od té doby zlepšilo.

Také si povšimněte, že v lidských očích má často druh, jehož dospělci žijí déle, jaksi větší práva, srovnáváno s těmi, kterých imago přežije třeba jen pár dnů. Navzdory faktu, že juvenilní stádia třebas žila skryta lidským zrakům někdy i po dlouhé roky. Další nesprávné schéma!

O estetice a kráse
Ano, přiznávám, sám jsem se také ve svých mnohých předchozích článcích obdivně vyjadřoval ke kráse – třeba mých oblíbených Vosiček. Soudit podle líbivosti, estetiky je ale hodnocení velmi blízké tomu, konanému dle konformity. Upírat či přisuzovat práva jiným organismům dle osobního vkusu je pak zcela nesprávné. Při svém hodnocení a obdivu sám nikdy nemám primárně na mysli krásu skutečnou, myšleno estetiku, používám slova o kráse jen jako expresivní vyjádření svého obdivu. Za krásné, nebo nádherné takto označuji organismy, které mne okouzlí svým chováním, zaujmou svým způsobem přežití. Čistě estetické hodnocení prosím zcela z posuzování jiných tvorů vyřaďme. Nahraďme je hodnocením obdivujícím jejich přizpůsobivost, oceňme jejich chování, jejich dokonalost. Věřte, že pak se nám všem zalíbí nejen mé Vosičky, ale třeba i tento mrchožravý Čáp Marabu. Avšak i pokud se nám nezalíbí, právo na život daného objektu tím přece nelze zpochybnit!

Děsí mne, jak jsme ochotni chránit jen ty líbivé tvory, jen ty, pro které se nadchneme. Mnohý ochránce přírody, aby dosáhl podpory veřejnosti, proto fotí, popisuje, popularizuje. Také já tak činím. A často to i funguje! Veřejnost jsouc poučena, vezme ochranu některého konkrétního druhu za svůj zájem a cíl. Velmi dobře pro ten druh a částečně i pro organismy ve stejném biotopu žijící! Tuto metodu však nelze aplikovat obecně, na všechny organismy. Emocemi podnícený přístup k ochraně přírody je vždy selektivní, a je jen krátkodobý, působí pouze dokud vzrušení a zájem přelétavé, senzacechtivé veřejnosti neopadne. Skutečný, dlouhodobý vztah k přírodě nemůže být proto založen na dmoucích se emotivních vlnách!

O mateřském pudu
Zajímavý, ač nesprávný, je také náš vztah ke zvířecím mláďatům. Co ve Vás vzbudí pohled na toto spící štěně?

Ano, chci mluvit o kontaminaci rozumného přístupu k jiným organismům tak zvaným mateřským pudem. Tento neblahý fenomén, křivící lidskou morálku, je velmi závažný. Lidé svá mláďata (i mláďata konformních organismů) instinktivně chrání. Lidský instinkt i morálka je zde opět odvozena z naší zkušenosti. Výchova vlastního potomka je pro nás totiž tak velkou investicí, že cítíme nutnost vzácné mládě chránit více než dospělce (bez ohledu na proklamovanou „Všeobecnou deklaraci lidských práv“ zakazující jakékoliv upřednostňování jedince – i třeba dle věku). To vše je pochopitelné. Jenže my toto schéma aplikujeme i na ostatní živočichy! Třeba na tyto malé ptáčky!

Pokud jste se nad předchozím obrázkem rozněžnili, je vidět, že mateřský cit je ještě silnější než předchozí zmíněná schémata hodnocení dle podobnosti s námi, či dle líbivosti. Nedospělá holátka totiž jistě nejsou s Člověkem příliš konformní a navíc esteticky velmi diskutabilní. Přesto je mnozí budou nekriticky obdivovat a chránit. Třeba před hladovým „slizkým“ Hadem nebo před „zlou“ Kunou. Jen si také vzpomeňte na každoroční Velikonoční záplavu kuřátek, housátek, beránků! Sladké emoce, vyvolané mateřským pudem, nám dovolí pozapomenout na fakt, že tato nedospělá zvířata koneckonců byla a jsou primárně určena ke zpestření našeho jídelníčku.

Dokonce na „roztomilá“ mláďata někdy přenášíme terminologii vlastního druhu. Mluvíme kupříkladu i v přírodopisných pořadech o tom, jak se „ptačí máma stará o své děti“! Probůh to přece ne! Vždyť slovo „děti“ je vyhrazeno snad pouze pro lidská mláďata, tento termín je na jiné organismy nepoužitelný! Úmysl je zde jasný, emotivně objekt zabarvit, označit jej záměrně nesprávnou nálepkou, jasně určující myšlenkové schéma, jakého že je třeba použít, manipulovat tak posluchače, zneužít jeho hluboce zakořeněné etické normy původně určené pro zcela jinou situaci! Těmi posluchači jsou bohužel často – naše vlastní děti. Zavádění pojmů, symbolů, v tom je velká část úspěchu abstraktního lidského myšlení. Někdy však, jak trefně popisuje James Welles „language stupifies„. Tedy nesprávné použití pojmů a schémat v jazyce nám brání v poznávání, narušuje proces učení, tedy vede ke stupiditě.

Proč že se tak na tento nešvar zlobím? Proces dospívání hlavně menších organismů je totiž mnohdy zdlouhavý a potomků je tedy tvořeno jedním párem dospělců na desítky, stovky nebo i na tisíce. Tehdy je, měřeno principem zabezpečení přenosu genů a snad i principem přežití samotného živočišného druhu, hodnota dospělého jedince, schopného reprodukce, výrazně vyšší, než hodnota kteréhokoliv z těch tisíců jeho mláďat. Z nich se totiž dospělosti dočká jen pár jednotlivců a nikdo předem neví kterých. Je zde tedy třeba chránit zejména onoho reprodukčně zralého dospělce, přežití jednotlivého mláděte je až druhotné! Nepoužívejme naše lidská hodnotící schémata tedy stereotypně a slepě na všechny organismy! Braňme se aplikaci lidského mateřského instinktu při ochraně přírody! Zde nám instinkty naši morálku křiví. Nejsou takto prospěšné ani nám, ani přírodě.

Bohužel příroda zde nebyla k oběma pohlavím stejně štědrá, nebyla gendrově korektní, samice mají mateřský pud i emotivní vnímání přece jen silnější. Následkem toho ženy berou za záchranu slabých mláďat nekriticky více, než za ochranu silného, reprodukčního dospělce. Je pro ně mnohem těžší překonat vrozený silný instinkt a dobrat se v ochraně přírody kýžené objektivity. Můj obdiv těm, kterým se to přesto daří!

Kategorie organismů dle našich zájmů?
Ne všechny naše činy, ač ve fyzické vrstvě jde i o skutky destrukční, třeba o zabití, jsou v morální vrstvě chápány nutně negativně. Záleží na tom, zda nám prospívají či ne. Hodnotíme již dopředu dle našich zájmů. Tak jsme organismy označili slovními cedulkami, rozdělili je na užitečné a škodlivé, na potravu, na dobytek, na plodiny, na lovnou zvěř. Dravce, jako přímé konkurenty na potravním žebříčku, řadíme mezi škůdce. Příliš mnoho lidí morálně odsoudí Jestřába, co ulovil Hrdličku, Hada co chytil Ptáčka či ještě hůře – Ptačí mládě. Lajeme takovým masožravcům do krutých a nelítostných. My, vrcholní predátoři! Copak dravec nepotřebuje jíst či krmit svá mláďata? Holubička je pro něj potravou, zdrojem obživy, tak jako je dobytek potravou pro nás lidi. Také Rostliny jsou pro nás buď okrasné a pak o ně pečujeme, ty ostatní jsou potrava, nebo plevel. Usmrcení Rostlin mravně vůbec neodsuzujeme a dokonce vůbec nenazýváme zabitím. Jde přece o sklizeň úrody! Vše je zde přece pro Člověka!

Je tedy stále více zřejmé, že citové, emotivní hodnocení, nálepkování, užívání schémat, nám dnes už nepomáhá nalézt vhodnou rovnováhu s jinými organismy. Spíše naopak. Samo instinktivní, emotivní chování je nežádoucí vazbou na zvířecí, primitivní morální hodnoty, platné snad jen v dřívější společnosti, usilující všemi prostředky o přežití v kruté a drsné přírodě.

Jak pravil Zarathustra: „Urazili jste cestu od červa k člověku, a leccos ve vás je posud červ. Kdysi jste byli opice a i nyní je člověk opice – více než kterákoliv opice„.

Organismy jako potrava
Zdá se vám, že v předchozích odstavcích horuji za každou Blechu, za každého Mravence, dokonce za běžnou rostlinu? Vůbec ne! Já jen konstatuji, nehodnotím! Sám v případě potřeby zabíjím! Je totiž jasné, že různé organismy volily odlišné strategie přežití. Ano, některé tvoří komplikované, inteligentní, dlouho žijící jedince s malým počtem potomků. Usmrcení někdy i několika z nich pak ohrožuje přežití celého druhu, přinejmenším na dané lokalitě. Jiné druhy organismů ale naopak vsadily na množství, připraveny obětovat životy tisíců jednotlivců pro přežití genů, pro přežití druhu. Takové jednodušší organismy se stávají nutně základní součástí potravního řetězce. Je to jejich způsob přežití. Potlačují individualitu, sází na jednoduchost, na masu. (Nemyslím zde náš druh, i když lidských jedinců se již také počítá na miliardy!) Napomoci přežití úplně všech zrozených jedinců takového druhu, ochránit je před přirozenými predátory a parazity (tedy i před Člověkem), by znamenalo jejich nekontrolované rozmnožení a následné vyhubení zase jiných druhů, jim konkurujících, nebo na nich potravně závislých!

Smrt jednoho – příležitost pro druhého
Smrt je zcela běžnou záležitostí, stejně tak jako zrození. Jeden organismus požírá druhého, parazituje na něm a sám je o chvíli později požírán a parazitován. To je potravní řetězec, to je příroda sama. Smrt je příležitostí pro jiné, nezbytnou součástí života. Bez zabíjení a smrti by nebylo koloběhu života. Na každé malé mrtvolce, ať již zemřela smrtí přirozenou či násilnou, se přiživí spousta strávníků. Na této mrtvé Žížale například hodují desítky malých Mravenců žlutých (Lasius flavus).

Zabití nechtěné
Navíc usmrcení takto silně početných, rozměrově nepatrných jedinců je často věcí náhodnou, děje se mimoděk. Kolem nás žije spousta Baktérií, Chvostoskoků, Roztočů. Většina z nich je mnohem menších, než například tato relativně velká Larvěnka obrovská (Tetrodontophora bielanensis). I když je toto náš asi největší Chvostoskok, i tak jsem, loni zjara, celou tuto neopatrnou skupinku málem zašlápl.

Každý náš krok je potenciálně smrtelným pro spoustu drobných tvorečků, jediný způsob jak se jejich případné smrti vyhnout je – nežít. A málokdo je tak naivní, že by toto navrhoval – důslední vyznavači takového názoru totiž rychle a dobrovolně vymírají. Pokud vskutku nezabijete ani Komára a necháte ho klidně sát Vaši krev, pokud nezabijete na koupališti hovado, co Vás kouše, tedy ve skutečnosti tuto obdivuhodnou (obrazně řečeno – krásnou) Bzikavku dešťovou (Haematopota pluvialis),

pokud nedesinfikujete svou koupelnu a ponecháte tak naživu houfy nebezpečných Baktérií, pokud nejezdíte autem a nemáte tak na svědomí smrt tisíců rozpláclých Mušek, pokud se ani nehnete z místa, aby Vaše přešlápnutí nezahubilo stovky drobných tvorů – pak ano, jste na tom morálně mnohem lépe než já, lépe než mnozí ostatní lidé. Pokud jste však alespoň někde takto pochybili, pokud jste se stali součástí lidského způsobu života (ti, co čtou tento příspěvek na počítači, to tímto právě činí), pak je už diskuse jen o míře, o Vaší motivaci, o tom, co Váš konkrétní čin (byť nechtěný, avšak vědomý) ospravedlní. Lidský život prostě nelze žít bez interakcí s jinými tvory, bez občasné nezbytnosti jejich smrti. Bohužel i usmrcení Hmyzu často spadá do této kategorie. Pochopme ale konečně, že u rostlin, Hmyzu i u některých jiných organismů (u těch, co vsází na množství) zase až tak příliš nezáleží na usmrcení jednotlivce. Trápit se nad zabitím Kloše, Mravence, nad zamáčknutím Blechy či Mouchy je hloupé. V přírodě záleží opravdu přednostně na přežití druhu, popřípadě na přenesení genů. Věřte, že třeba parazité nečekají, že se nad nimi někdo smiluje a nechá je dobrovolně sát krev. Jejich zbraní je přizpůsobivost, početnost. Umí s obranou hostitele bojovat. Nebuďme pokrytecky milosrdní. Druhy, které se stávají součástí potravního řetězce, tak činí v souladu s přírodou, našli si své místo, které je pro ně dokonalé. Umí tak dobře přežít, množstvím nahradit ztráty. Jen však, pokud neohrozíme jejich přirozené prostředí, jejich biotop. Chránit každého jednoho jednotlivce – znamená narušovat řád přírody, avšak chránit zájmy každého jedince ochranou jeho biotopu (před Člověkem) – znamená udržovat řád přírody.

Zabití užitečných
Podobně pokrytecké je zhodnotit Pošvatčí druh za užitečný a chtít pak chránit každého jeho jednotlivce, kritizovat zabití každé jedné z Pošvatek odkazujíce na její užitečnost. Copak právo na život se řídí dle užitečnosti? A pokud ano, tak užitečnosti pro koho, pro Člověka, pro společnost, pro ekosystém? Kdo zde tedy má být soudcem určujícím onu užitečnost? Snad ne Člověk a jeho morálka?! Ti užiteční a Ti škůdci – toť klasická terminologie morálky Hospodáře.

Ochrana biotopu
Ochrana přírody, zabezpečení zájmů (nejen práva na život) jiných organismů nesmí být bráno skrz naše předsudky, přes naše emoce, hodnoceno našimi zájmy, dokonce ani ne naší současnou lidskou morálkou. Pochopme postavení každého organismu v koloběhu přírody a chraňme tento koloběh. Chraňme však druhy jako celek, celou soustavu mezidruhových vazeb. Existenci Pošvatek neohrožuje entomolog, co usmrtí jednoho jedince, tak jako ji neohrožuje Pták, co sezobne nepozornou Pošvatčí samičku, nebo Pstruh, co ji lapí. Uvědomme si, že přežití Pošvatek a celého souvisejícího ekosystému dnes Člověk ohrožuje zejména kácením lesů, záměnou původního biotopu za typ hospodářského lesa lidskému zájmu lépe odpovídající. Jen pohleďme na krajinu kolem nás. Copak Člověk nepozměnil tuto původně lesnatou krajinu ve své polní hospodářství? Vzpomeňte na průmyslovou krajinu Ostravska, Severních Čech a řady jiných regionů. Vždyť „polidštění“ lesa, vysušení mokřadů, meliorace a mnohé další úpravy krajiny nejen že způsobily smrt miriád jednotlivců, ale velmi pravděpodobně došlo i k vyhubení endemických druhů (někdy ani lidstvem nepoznaných)! Pro mne osobně je vyhubení některého druhu organismu, z pohnutek slabších než je přežití lidstva, zavrženíhodné a jakoukoliv morálkou neomluvitelné. Do jaké míry byla úprava krajiny skutečně nutná pro přežití Člověka a do jaké míry to bylo konáno jen pro jeho pohodlí, pro získání výhody v konkurenčním boji s jinými lidskými skupinami, nebo prostě jen z nevědomosti, z hlouposti – to vše na úkor těch „nevýznamných“ organismů – nikdo již dnes nesoudí. A pokud ano – soudí často zaujatě, stále morálkou lidské skupiny.

Zabití Blechy
Ještě se vraťme k vině za hypotetické usmrcení nepatrné Blechy, Mouchy či Pošvatky. Svévolné usmrcení, bez nějaké příčiny či zájmu, ať už jednotlivce nebo skupiny, je jistě zbytečné a hloupé. Každé zabití neodporující nějakým zájmům, ani jimi nemotivované, je pro skupinu morálně indiferentní, nicméně je jistě nesmyslné cokoliv zbytečně ničit. Přece není zájmem skupiny, aby se lidé chovali stupidně, ničili současné Status Quo, proto i takové zbytečné usmrcení získává mírně negativní mravní nádech. Silnější morální zabarvení takový čin získává pohnutkou, motivací. Odsoudíme schválnost, rozkoš ze zabití, jakožto patologický jev. Že někdo v mládí „utrhával Mouchám křídla“ je jen obrazné rčení, negativně hodnotící zbytečnou krutost. Nikomu nejde o ty Mouchy, spíše se morálně varuje, že dnes by mohl tento Člověk ubližovat lidem. Že jiný by naopak „neublížil ani Mouše“ ani zdaleka nenaplňuje literu tohoto úsloví. Faktický význam zmíněné pochvaly pouze vyzdvihuje míru konformity s morálkou skupiny. Věřte, že tento „hodný“ Člověk, jsa bodnut, také jistě zabije na koupališti hovado (my už víme, že jde o Bzikavku dešťovou, že?!). Zabití je totiž obvykle naopak tolerováno, nebo dokonce bráno za správné, pokud je poškozován jakýkoliv náš zájem. Když Kloš saje naši krev, pokud Blecha kouše našeho Psa. Vím, o čem mluvím: například tato Blecha psí (Ctenocephalides canis), pozorovaná a chycená na srsti Psa mé známé,

to také nepřežila. Tak jsem ji alespoň pro Vás vyfotil.

Pokud jste ještě neviděli Blechu takto zvětšenou, naplnilo toto její zabití ještě další smysl – vzdělávací.

Zabíjením k poznání
Dle Kanta má být mravně hodnocen jen motiv, ne důsledek našeho jednání. V takovém případě pak jednání jednoduše hloupé, neinformované, byť by nechtěně vedlo třeba i k vyhynutí některého živočišného druhu, bude zcela bez morální polarity! Žádná zodpovědnost, žádná vina! Také James Welles [Stupidity, YouTube] říká, že: až samo poznání z nás dělá hříšné bytosti, tvory zodpovědné za své činy, až na základě vědomostí může být naše chování neetické či stupidní. Až s poznáním nám postupně vzniká morální povinnost kontrolovat své skutky.

Zdá se tedy, že tím hlavním problémem, se kterým se lidstvo při hledání rovnováhy s přírodou potýká, je sama neznalost, neinformovanost, neporozumění. Netušíme souvislosti, nerozumíme přírodě. I v dobré vůli pak konáme mimoděk skutky nerozumné, přírodě i Člověku ve svých důsledcích škodící. A z naší nevědomosti a neinformovanosti se pak odvozuje nedostatek zodpovědnosti, absence morální viny! Jedině znalosti o přírodě a poznání souvislostí je cesta k zodpovědnosti, cesta k rozumnému soužití s přírodou.

Jsem proto přesvědčen, že zabití nízko na potravním řetězci umístěných organismů, lze tedy chápat nebo morálně ospravedlnit také vědeckými a poznávacími zájmy. Přírodovědná muzea jsou plná malých mrtvolek, jejichž smrt snad ale nebyla zbytečná. Lidé totiž musejí ve svém poznání variability druhů i jejich vzájemných souvislostí dospět. Pochopit, že nejen ony lidské zájmy jsou důležité, že zájmy Člověka a zájmy drobných organismů tvoří jeden celek. Poznat, že lidstvo dnes zabíjí zejména svým hospodařením, svou rozpínavostí, útlakem ostatních potravních konkurentů. Hledat a snad i najít, jak vlastně lze žít s přírodou v souladu. A k tomu všemu se lidé nepropracují od stolu. Tak jako medicína provádí pokusy in vivo (eufemisticky označované pokusy na živých organismech), jako technika produkuje stále další vynálezy (mnohdy zaneřáďující životní prostředí), tak i přírodověda, systematizující mrtvolky, pitvající jejich těla, analyzující jejich DNA, zkoumající jejich smysly,…, pomáhá lidstvu, trochu hromotlucky a neobratně, avšak plodně, lépe pochopit jeho místo, stanovit nový, lepší, mravní „poslední cíl“, obohatit hodnotový žebříček lidstva i o zájmy přírody. Taková smrt Pošvatky, jež by vedla k byť nepatrnému poznání, alespoň k částečnému pochopení, byla by tedy v zájmu nejen lidstva, ale snad přece i v zájmu Pošvatek samotných. Že je od amatéra neskromné a nabubřelé mluvit za Pošvatky a dokonce se u toho ohánět i zájmem lidstva? Možná, avšak vsázím na to, že devět z deseti dospělých lidí neví, jak taková Pošvatka vypadá, mnozí dokonce ani netuší, že takový Hmyz vůbec existuje! Jak lze zabezpečit ochranu něčeho, co nikdo (kromě entomologů) nezná?

Alternativa – utajit přírodu před lidmi
Je pravdou, že některé věci fungují lépe, když se o nich moc nemluví. Jakmile začneme čistým rozumem analyzovat, třeba zda někoho opravdu milujeme, spíše dojdeme k poznání, že se jedná o prosté hormonální ovlivnění, někdy o zvyk, o strach ze samoty, o touhu mít se kde „vymluvit“, nebo o některý z jiných prostých lidských zájmů. Lépe snad tedy ani neanalyzovat a jen to hezké poblouznění naplno prožít!

Někteří ochránci přírody podobně věří, že přírodu lépe ochrání, budou-li ji izolovat, pokud se lidé ani nedozvědí, jaké organismy která lokalita skrývá, jak ony organismy žijí, jak vše v přírodě souvisí. Sám podobně tajím hned několik lokalit, kde se vyskytují mimořádně ohrožené druhy. Třeba vzácná Žlabatka Andricus dentimitratus. Kde ji lze u nás nalézt také nikomu neřeknu. Některé méně časté druhy jsou u nás na severní hranici svého rozšíření. Jiné však jsou, bohužel, opravdu na pokraji vyhynutí.

Nouzově lze chránit zbytky původní přírody tak, že se lidem Hospodářům (někdy i těm ostatním) do určitých oblastí prostě omezí přístup. Vznikají s tímto záměrem například některé rezervace. Oblasti kam skoro nikdo nesmí, kde je přísný ochranný režim, o kterých se ani velmi neinformuje. Vždy je to však jen záchranná brzda, jakási poslední možnost. Jistě nejde o obecné řešení; přírodu nelze omezit třeba na desetinu rozlohy planety Země a myslet si, že jí to stačí. Organismy totiž potřebují migrovat, udržovat alespoň koridory mezi oblastmi zaručujícími genetickou pestrost. Jakákoliv izolace se po čase projeví na úbytku druhů. A také na úbytku schopnosti přírody čistit vzduch, zadržovat v krajině vodu, pojímat oxid uhličitý, opylovat květy, likvidovat přemnožené škůdce, … Jestli Člověk chce jednou všechny tyto (i některé jiné) potřebné činnosti od přírody převzít, bude na to zcela jistě potřebovat mnohem větší množství energie, než jaké planeta Země skýtá.

Nevěřím v možnost chránit dlouhodobě přírodu tak, že budeme tutlat, jaká že je kde pestrost života, který druh je vskutku ohrožen, kde vlastně ty vzácné a cenné organismy žijí. Mnoho je tlaků na hospodářské či rekreační využívání takových rezervací. Lidé totiž mají bohužel schopnost rozšiřovat „své území“ nade všechny meze. Tvrdě a bezohledně. A to zejména tehdy, pokud ochrana takového biotopu není součástí lidských zájmů. Když nechápou význam takové lokality, když nevědí o ohrožených organismech, které tím přijdou o své poslední útočiště, pokud nerozumí jak jejich vlastní život souvisí s existencí těchto druhů.

Odosobněné zabíjení
Vývoj lidské společnosti pokročil do té míry, že dnes už se Člověk, zejména městský, dostal do situace, kdy jednotlivec se přímo necítí býti ohrožen na životě, neloví pro vlastní přežití, většina z nás si dokonce ani osobně potravu v přírodě neobstarává – jen si ji koupí v supermarketu. Přesto Člověk jako živočišný druh zabíjí dnes ne méně, než tomu bylo kdykoliv v minulosti, jen je to vše jaksi zprostředkované, ukryté, odosobněné. Nelovíme již zvěř v přírodě, nesbíráme rostliny k snědku. Místo toho někdo za nás zabíjí na jatkách domácí zvířata chovaná na maso, někdo jiný chová a zabíjí Ryby,… Neodporuji, jsme všežravci, maso k životu zatím potřebujeme. Problém nastává ale zejména tam, kde lidé přestali vnímat, že maso je z usmrceného živočicha. Supermarket je plný masa, které se už nedívá očima Stračeny, nekviká zoufalým hlasem Prasete. „Právě jsi dojedl oběd; jakkoliv daleko jsou jatka, jsi spoluviník.“, řekl Ralph Waldo Emerson. Mnozí lidé cítí onu morální nedostatečnost a stávají se z nich proto vegetariáni. Internet je plný názorů, proč nezabíjet Krávy a dobytek vůbec [Gopal]. Najdete ale i jiné názory, opačně extrémní [Odkryté lži]. Bohužel o jiných organismech (Hmyzu, Rostlinách, Roztočích, Baktériích, Rybách, Korýších, Chvostokocích…), o právu na život těchto mnoha druhů nikdo nehovoří. Ten, kdo sám nevypěstoval, nevychoval, kdo alespoň občas takto pro svou obživu nemusí ať už rostliny nebo živočichy zabíjet, ten kdo jen kupuje v supermarketu „maso“, kdo nezná přírodu a souvislosti v ní, ten mívá často velmi zkreslené, od reality odtržené představy. Jsou lidé, kteří si dají k obědu steak a pak hodnotí usmrcení Hmyzího jednotlivce (o jehož životě a zařazení do ekosystému neví ani zbla), třeba přírodovědcem, jako amorální. Jak pokrytecké, jak hloupé! Jste-li vegetariáni, pak vězte, že také kvůli Vaší zelenině byly vykáceny stromy, zaniklo původní přirozené společenství, vznikla plantáž, zahrada, pole, muselo zemřít mnoho drobných škůdců, byla vypleněna spousta plevelných rostlin. Přiznejme stav, který je a který bohužel neumíme změnit. Zatím lidstvo nemá alternativní zdroje potravy. Takové, aby nahradily naše potřeby přežití, abychom se úplně obešli bez zabíjení ať už živočichů, nebo i rostlin.

Výchova
Snažím se vychovávat své potomky, jak nejlépe umím. Snad se to i daří. Po vzoru Pythagora jim (i sobě) nedovoluji zabíjet bez příčiny. Věřte ale – neidealizuji si své děti. Viděl jsem je v průběhu dospívání dělat občas i věci špatné, být i drsnými. Děti musí i páchat zlo, aby jednou mohly být dobrými! Křesťanské učení také ne nadarmo toleruje dětské skutky jako činy nezralých, nevědomých. Budhismus, jedno z větších náboženství, nevolá například jen po prostém neubližování – nestačí jen se narodit a zemřít v nevinnosti, v nevědomosti, hlavní je zde samo zdokonalení jedince. Schopnosti správně se rozhodovat je potřeba se učit. Z chyb rostou lidé moudří. Jak říká Hermann Hesse a jeho Sidhártha – zlem zdokonaleni. Morálka rodiny, morálka skupiny, zde výchově pomáhá (však někdy pokřiveně, rigidně, zaujatě, nedostatečně).

Já své děti vedu k tomu, aby cítily za každou potravou také smrt jiných organismů. Syn, dříve rybář, už od 6 let musel Rybu sám zabít, chtěl-li ji vzít domů a sníst. Obě děti se účastnily mého občasného zabíjení a stahování chovaných Králíků. Vždy věděly, že maso na talíři pochází z těla živočicha. Skryté názvy jako jsou „vepřové“ označující maso z Prasete, „hovězí“ označující maso z Krávy, „skopové“ označující maso z Ovce, buď doma nepoužíváme, nebo si je alespoň patřičně vysvětlujeme. Vánočního Kapra zabíjíme, kucháme a připravujeme společně. Děti také samy zasadily semínka, vypěstovaly rostliny a sklidily jejich plody. Chápou tedy, odkud se bere naše jídlo. Pozoruji, jak mé děti lopotně rostou v lidi rozumné, rozhodně ne kruté, ale spíše milosrdné, takové co nezabijí zbytečně. A přesto nejsou vegetariány! Jejich hodnoty, jejich zájmy i morálka jsou ovlivnitelné výchovou. Rád bych věřil, že totéž se dá říci i o lidstvu obecně.

Odosobněné hospodaření
Tak jako se neptáme, odkud že pochází naše potrava, tak i hospodaříme odosobněně. Koupíme si v obchodě chléb vyrobený pekařem z Pšenice a neptáme se, jak byla Pšenice pěstována. Zda je zdravá, jaké důsledky pro okolí to její pěstování mělo. Důvěřujeme, že to za nás někdo kontroluje, že na to někdo dohlíží. Pole Pšenice přitom chemicky ošetřil, třeba proti Plísním, nebo proti jiným škůdcům, nevzdělaný traktorista. Důvěřuje totiž agronomovi nebo jinému nadřízenému, jenž o nutnosti a o vhodnosti postřiku rozhodl. Agronom rozhodl s cílem zajistit o celých 20% vyšší výnos, spoléhá totiž na výrobce chemických postřiků, že svůj produkt dostatečně otestovali. Ti to sice udělali, ale jen tak, jak jim to ukládá zákon, který sestavil opět někdo jiný. Ale nebojte! Vždyť ta pšenice, to maso, ty okurky, to vše co jíme, je jistě v „Normě“! Někdo jistě tu „Normu“, definující kolik jedů ještě potravina může mít, aby byla zvána potravinou, určil a někdo ji jistě za nás kontroluje! Nebo….ne? No rozhodně si asi nikdo z nás už nepamatuje, kdo vlastně! Výsledkem často je, že v půdě na poli, v Pšenici, ve chlebu, ba dokonce v lidském mateřském mléce jsou chemická rezidua, při aplikaci postřiku zemřela mimoděk spousta organismů, ne nutně těch škůdců. Kdo je zde ten zodpovědný? Je to zákonodárce, chemická firma, agronom, traktorista, pekař, obchodník, nebo to jsme právě my sami? Někdo za nás hospodaří jistým způsobem, na poli či v lese, ohání se tím, že lidstvo chce levné potraviny (přitom mu jde jen o těch pár procent zisku navíc), že proto musí používat chemii. Opravdu je tomu tak? Možná bychom si i připlatili jednu korunu k těm pěti, co již platíme, a raději získali Pšenici nekontaminovanou, životní prostředí nepoškozené, přírodu zdravější. Kdybychom to však jen věděli! Kdyby se jen někdo zeptal! Podobně neřešíme i jiné části lidské produkce, jakkoliv přírodě ubližují. Někdo jiný kácí za nás stromy (a mýtí les), někdo jiný vyrábí rozličné chemické výrobky (a vypouští do řek odpady), někdo jiný transportuje zboží (a zaneřáďuje výfukovými plyny ovzduší). My sami jsme bez viny, přece to za nás dělá někdo jiný. Ten jiný má však také odosobněný přístup, neboť používá (někým dalším) schválené metody, dělá to na poptávku „lidstva“.….. Vlastně není nikde žádného odpovědného.

Dělba práce, tento motor lidské efektivnosti, nás zde bohužel vede k malé zodpovědnosti, zbavuje nás morální viny. Zavíráme oči před fakty, snažíme se ignorovat do očí bijící horšící se stav přírody. Odosobnění hospodaření tak vede k rostoucí stupiditě. Odvážím se zde dokonce doplnit velikána Jamese Wellese svým vlastním tvrzením „division of labor stupifies„.

Výhled
Je ještě mnoho jiných témat, o kterých bylo by třeba kriticky se zmínit, která diskutovat, nebo vyjasnit. Lidská ideologie i její morálka jsou v některých svých aspektech pořád v plenkách. V minulosti nebylo totiž potřeba se k řadě problémů vymezovat, nešlo o zájmy skupiny. Dnes však už přírodě a tím i Člověku začíná hořet pověstná koudel. Nechci strašit špatnými vyhlídkami, avšak rozmanitost přírody má na kahánku. Každá další lidská generace nachází přírodu výrazně méně variabilní.

Často slyšíme, jak třeba farmář lamentuje slovy „Jak byste se rozhodli Vy, pokud by právě Vaše dítě hladovělo a skácet strom by byl jediný způsob, jak mu dát najíst?“ [BBC Zpráva o stavu planety]. Slyšel jsem takto podobně zpochybnit práva mnohých lesních organismů. Člověk, jenž si zase postaví u původně divoké řeky své obydlí, volá, nedbaje práv vyder, bobrů, ryb, škeblí a ostatních drobných obyvatel řeky, po její regulaci: „Nebo snad dáváte přednost Rybám a Ondatrám před Člověkem?„. Hospodář lesa, chce-li hvozdy intenzívně využívat, potřebuje ihned pomoc těžké mechanizace: „Nebo snad necháte Člověka se dřít třeba kvůli pár Čolkům? Komu to prospěje?„.

Ten farmář, co původně váhal nad pokácením jednoho stromu, nakonec přeměnil rovnou celý les na pole: „Přece je potřeba zabezpečit potravu pro rostoucí počet lidí, bez ohledu na pokles počtu jiných organismů! Kdo by také zpochybňoval naše právo na slušný výdělek!„. Řeky byly spoutány, zbylé lesy přeměněny na monokultury. A takto by bylo možno dlouze pokračovat. Rozličné ekonomické tlaky jsou podobně vydávány za životní nutnost. Morálně situaci vždy zabarvujeme tak, aby vedla k tomu jedinému rozhodnutí, ve prospěch (konkrétního) Člověka. „Proč ne! Je nás přece 7 miliard!“ To už je nějakých morálních apelů! „Ukáznili“ jsme již tedy – morálně oprávněně – všechny velké řeky. Zplundrovali jsme krajinu a přeměnili ji v hospodářskou, to vše v souladu s našimi mravními hodnotami.

Hospodář musí ale probůh vědět, jak to bude dál! Brzy nás bude 10 miliard (odhaduje se pro rok 2050), potom snad ještě více. Pokácíme proto asi všechny stromy, neboť „naše děti přece potřebují jíst“. Krajinu ovládneme, obsadíme, znásilníme. Řeky vyschnou, neboť lidstvo dramaticky zvýší spotřebu vody. Zabijeme většinu těch organismů, co se postaví na odpor. A možná nebudeme ani muset zabíjet. Potřeba zemědělské plochy, poptávka po dřevu, po energii, lidská obydlí, to vše jim prostě a jednoduše sebere prostor k životu a postupně proto všechny vymřou. Morálka skupiny tak definitivně zvítězí nad tou, hájící zájmy ostatních organismů. A rozhodně také nad morálkou alespoň jednoho konkrétního jednotlivce – mne! Neboť v mém osobním zájmu mnohé to rozpínání rozhodně nebylo a není. A myslím, že ani ve Vašem ne.

Zdá se Vám můj názor příliš skeptický či pesimistický? Mám opravdu strach, že jsem se tou přílišnou kritikou stal ve Vašich očích „protivným kverulantským dědkem“. Nejsem však sám, kdo to vidí podobně. Mnozí varují, někteří i hledají řešení a východiska [Deklarace závislosti].

Trocha naivní naděje na závěr
Chci jíst a chci, aby jíst měly co i mé děti. Neupírám stejné právo ostatním lidem. Volám jen po morální odpovědnosti za způsob, jakým tuto potřebu budeme nadále uspokojovat. Morálně s ohledem na zájmy nejen lidské, ale i na zájmy přírody. Rozumově morální.

Jestli se má v našem přístupu k jiným organismů a k přírodě vůbec něco změnit, pak je potřeba začít zejména rozmýšlet. Rozhodovat se rozumem, všechny své činy hodnotit moudře. Filosof MacIntyre prohlásil, že pokud by si měl představit společnost založenou dominantně na emotivním rozhodování, vyšla by mu – právě ta naše. Emotivní, instinktivní hodnocení je ale v ochraně přírody nedostatečné a dokonce zavádějící! Vím, svět je, v nynější spotřební době, stále více orientován na vytváření image, na rychle se měnící názorové módní trendy, na emoce. Musíme ale přece rozbořit onu vžitou představu nadřazeného, neomylného, všemocného, na přírodě nezávislého nad-zvířete. A nahradit ji prostě jen Člověkem respektujícím jiné organismy. V naší, tak vyzdvihované schopnosti „myslet“ se musí najít způsob, jak krotit naše přirozené, avšak primitivní zvířecí pudy! Ano, i je potláčet, pokud nejsou v zájmu přírody. Přece zájem přírody a zájem Člověka nakonec jedno jsou. Snad nám rozum i morálka, ta založená na znalostech, jsou v tomto úsilí schopny pomoci.

Ve společnosti pozorujeme jakoby silný nesmiřitelný mediální souboj dvou polarizovaných skupin: těch hospodářů, obstarávajících sice potravu pro lidstvo, často ale bojujících zejména za vlastní zájmy, a těch „grínpísáků“, kterým jejich nezištná činnost vynáší spíše nálepku extrémistů! Nestraním ani jedné skupině, chápu zájmy obou. Myslím také, že by mne žádná, jakožto autora tohoto textu, za svého člena nepovažovala. Celá společnost ale není zdaleka takto silně polarizovaná! Ve skutečnosti valná většina lidí, těch co nejsou slyšet, co se neprojevují, je zatím nevyhraněná. Je to mlčící většina, které je zatím příroda zcela lhostejná. Právě k té jsem chtěl tímto dlouhým textem promlouvat, ji oslovit, ji požádat o porozumění. Snad se také odborníkům podaří tuto silnou skupinu informovat, začlenit do jejího hodnotového žebříčku i zájmy přírody, naučit ji hospodařit nekonfliktně s okolím. Doufám, že ano…

Litanie je dlouhá, vytrvalá, prosebná modlitba, u které se pravidelně střídá proslov kněze a jeho posluchačů. Já si svoje řekl, (a moc jsme se nestřídali), teď už je ale opravdu řada i na Vás…

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s