A≠F*s

Práce ve fyzice
V roce 1826 zavedl francouzský matematik Gaspard-Gustave Coriolis pro svět fyzikální veličinu zvanou „práce“. Definoval ji jako váhu vyzvednutou do výšky, neboť v té době bylo jedním z těžkých úkolů čerpat vodu z hlubokých dolů. Vlastně překonávali gravitaci – práce se rovnala potenciální energii. Později byla práce fyziky zobecněna a jednoduše definována jako účinek síly působící po dráze. Dodnes vzpomínám, jak má dcera dostala na víceletém Gymnáziu tuto domácí úlohu: „Jakou práci vykoná maminka, pokud tlačí kočárek silou 50N po dráze 100 metrů?“. Jasně, je to práce 5000J, odpověděla dcera rychle a správně. K mé nelibosti, i když přesně dle naučeného vzorečku! Vysvětlil jsem jí pak, že učitelka fyziky ve svém chybném zadání vůbec nezmínila, že by kočárek byl tlačen do kopce, nebo že by jej snad brzdilo tření, odpor vzduchu, tření ložisek, nebo nějaká jiná proti-síla. Bez těchto případných vlivů by kočárek nutně zrychloval a při váze hmotnosti kočárku zhruba 20kg (to ještě nadsazuji), by se maminka z nulové rychlosti dostala na konec zmíněné dráhy za méně než 9 sekund a udělala tak na této trati světový rekord! Na konci dráhy, přímo na cílové pásce, by také měla rychlost přes 80km/h. Taková blbost!!! Co že? Že se to tření rozumí samo sebou? Právě že ne! Toho dne jsem nad učiteli, co své žáky utvrzují v mylné představě, že těleso, na které je působeno silou nezrychluje, zlomil hůl. A od té doby měla také moje dcera, která bohužel dala více na onu učitelku než na mne, z fyziky pravidelně trojku.

Práce, za kterou se prý platí mzda
Pojem práce ve společnosti není jen tou striktní fyzikální veličinou, používá se pro jakoukoliv smysluplnou lidskou činnost, už ne jen fyzickou. Jakmile přestane práce být pojmem pouze fyzikálním, přestávají pro ni platit jednoduchá pravidla. Zejména, když se za ni začne platit. Tehdy se práce stává složitým ekonomickým termínem, jako cílevědomá činnost vytvářející nové hodnoty. Původně jednoduchý a čistý vztah mezi prací a energií (rovnice zachování energie) ve společenských, neexaktních vědách neplatí a je nahrazován vztahem mezi odvedenou prací a příslušnou mzdou za ni placenou. Mzda pak je měřena buďto jako časová, úkolová nebo podílová. Původně byla tedy mzda přímo úměrná vynaložené práci, později ale už více produkované hodnotě.

Ekonomické poučky
Osobně jsem v žádné politické straně nikdy nebyl, avšak já i celá má generace jsme byli odchováni Marxem a jeho Kapitálem. Bohužel! Přesto, že jsem v dospělosti dodatečně studoval i jiné zdroje filosofické, sociologické i ekonomické, základní ekonomické pojmosloví mám stále velmi nepřesné, samotné chápání těchto pojmů navíc trochu deformované. Nejsem ekonom, předesílám, neaspiruji zde ani na přesnou ekonomickou analýzu. Zdá se mi ale, že společnost záměrně ignoruje zjevná fakta, výsledky mnohých moderních sociologických výzkumů, ekonomických studií. Politici, zejména pravicoví, předstírají, že mají ekonomii v malíčku, přitom často účelově argumentují zastaralou logikou Marxova Kapitálu. A té já mám, za ta léta socialistické propagandy, už opravdu dost! Proto píši tento článek!

Neustále nám kupříkladu některý z politiků tvrdí, že musíme více pracovat, chceme-li se mít lépe. Že bohatí jsou ti nejvíce pracující a zasloužilí, že chudí si za svůj status mohou sami, protože málo pracují, nebo se nechtěli v mládí vzdělávat. Já vím, nějak se to těm chudým zdůvodnit musí. Prý je to hlavně jejich vina, prý i proto náš stát nepatří k těm v Evropě nejbohatším. Lidé středních vrstev se bojí ekonomické krize a zlobí se pak na ty sociální skupiny, které se práci vyhýbají. Dovolím si, pro rozproudění tématu, úvodem nastolit hned několik oblíbených ekonomických pouček:

1) Čím více pracujete, tím budete mít větší mzdu, budete se mít lépe
2) Cena zboží je určována jeho hodnotou, nebo poptávkou po něm
3) Všichni musíme pracovat, pak bude naše hospodářství silné
4) Produktivita práce našich pracovníků je malá, proto je náš stát chudší, naše životní úroveň nižší<

Chápu, že rovnostářství brzdí ekonomický rozvoj, že je potřeba motivace, že za dobrou práci má náležet odměna, třeba ve formě bohatství a přepychu. Nechci také vyvolávat sociální rozbroje. Avšak jsem přesvědčen, že ani jedna z oněch pouček výše, základních pravidel desetiletí ekonomického boomu, zákonů ekonomiky doby růstu, v dnešní spotřební společnosti již neplatí! Alespoň ne takto jednoduše.

Spotřební doba, kde se mzda neplatí jen za práci
V ekonomice nelze vyrobit a kumulovat. Lze jen vyrobit a spotřebovat. Bez obou těchto částí hospodářství nebude fungovat. Spotřeba je přímý důsledek výroby. Dnes žijeme v době nadvýroby, přebytku kapitálu, v systému, kdy zboží je nadbytek a vyrobit ho – není vůbec problém. Obtížné je snad jen ho prodat. Jelikož je dnes zboží přebytek, výrobu lze podpořit jen rozproudí-li se další spotřeba. Pravda, asi by šlo prodat někam jinam, na jiný trh, jenže o to se v dnešní době snaží každý. Proto jsme vedeni kreativci, reklamní tvorbou, televizí (i tou veřejnoprávní) k rostoucí domácí spotřebě, k nekontrolovanému nakupování. Aby se ekonomika nezastavila! Nadbytek zboží se vyřeší – jen větší spotřebou. Spotřebě tedy nelze bránit, je to součást ekonomiky a je třeba se jí přizpůsobit. To je charakter doby.

Je ale dobré vědět, kdy je správné kupovat, poznat skutečnou výhodnost, nepodléhat masáži médií. My staří umíme již takovému tlaku odolat, to pravé umění dnes je, naučit rozumně spotřebovávat vlastní děti. Můj syn, když v mládí dostal nějaké peníze, všechny uložil do banky, má dcera když dostala peníze, všechny utratila. Dnes už to tak není, oba se museli naučit utrácet! Spotřeba je umění, sociální vyzrálost! Systém uspokojování poptávky společnosti se mění ze dne na den, není již totiž vytvářen skutečnou potřebou, ale spíše módou, trendy, reklamou. Motorem ekonomiky přestala být výroba, neboť vyrobit je snadné, začala ji nejvíce ovlivňovat spotřeba. Hodnota zboží, ani jeho cena není již více spojena s kvalitou, vše je dnes určováno virtuálním obrazem, jaký prodejce před zákazníkem vytvoří. Trh se proto silně ovlivňuje a křiví reklamou.

Mzda v takové spotřební době není úměrná odvedené práci, spíše je daná iluzí o vygenerované hodnotě. Takový stručný lapidární popis si zde dovolím jen proto, že mnozí ekonomové, sociologové toto historické období již dávno přede mnou detailně popsali. Systém, jenž u nás v posledních dvou dekádách převládl, dosud ale plně nechápeme. Přemýšlíme stále ekonomickou logikou minulého století.

Kdo „živí“ národ
Proč tvrdím, že výroba jakoby ztrácela na důležitosti, proč není tím rozhodujícím prvkem? Vždyť bez ní to jistě nejde! Ano, ale já pevně věřím, že národ zvládne uživit a také dnes živí – jen pouhý zlomek obyvatelstva. Překvapeni? Počítejte prosím spolu se mnou. V naší populaci je 17.5% lidí starších 65 let, 15% mladších 15 let [CSU]. Z ekonomicky aktivního obyvatelstva (67.6%) pracuje podle OECD jen 71%. To vede na situaci, kdy v ČR pracuje jen 46.6% obyvatelstva [ČSÚ]! Z těchto obětavců pracují 3% v zemědělství, v průmyslu 37.8% (pozor to jsou ale procenta jen z těch pracujících, ne ze všech obyvatel!) a zbytek pracuje ve službách (59.2%) [Rozhlas, Venkov, Statistika]!! Nechci, aby pracovali děti, důchodci, zdravotně postižení, nezpochybňuji ani potřebnost řady profesí ve službách, jejich společenskou nezastupitelnost! Asi se ale shodneme, že vojáci, lékaři, učitelé, umělci, obchodníci, úředníci a mnohé jiné další služby nejsou přímými zdroji bohatství této země. Negenerují přímo nové hodnoty. Spíše je přerozdělují, distribuují, vlastně konzumují (někdy za protislužbu).

To výroba zemědělská a průmyslová je asi klíčem k tvorbě národního bohatství. Pokud tedy nebudeme zrovna národem obchodníků, bohatnoucích na úkor nějakého jiného státu (v Evropě silně nepravděpodobné, na to jsou mistři jiní). Ani velkou surovinovou základnu naše republika nemá, ta to tedy také nevyřeší. Zbývá tedy asi opravdu jen to nudné – něco vyrábět. V obou zmíněných, skutečně výrobních sektorech, pracuje u nás ale pouze 19% obyvatelstva!! V těchto číslech jsou ještě započítány všechny sekretářky, obchodníci, celé vedení oněch výrobních podniků. Bez těch všech to jistě také nejde, ale zase – přímo neprodukují, vlastně jsou také mnozí tak trochu na straně přerozdělování, služeb, jakési spotřeby – uvnitř daného průmyslového podniku. Přesná data zde vlastně chybí, ale troufnu si odhadnout, že celou populaci živí, ve skutečnosti jen okolo 10% obyvatelstva!! (Zde si navíc ani netroufám spekulovat, kolik těch výrobků ve skutečnosti potřebujeme a kolik jich tvoří věci zbytné, luxus. To by pak to procento živící národ bylo vskutku malé.) A bude hůř – v řadě evropských zemí je podle statistik OECD počet produkčních lidí ještě mnohem menší!

Znamená to to snad, že výroba upadá? Ani zdaleka! Jen je pro ni prostě potřeba méně lidí, toť vše. Statistický fakt, že se za posledních několik desetiletí razantně snížil počet lidí ve výrobě, neznamená, že bychom potřebovali více lidí ve službách, více umělců, policistů, vojáků, učitelů či doktorů, my prostě jen potřebujeme stále méně a méně těch pracujících ve výrobě. Ti v sekundárních nevýrobních sektorech, a že je jich neustále více a více, pak musí nutně uměle navyšovat poptávku po službách, které právě oni vykonávají. Proto se záměrně komplikují zákony, až jim řadový občan nerozumí a potřebuje právníky, bytní systém školství, zdravotnictví, prostě každá část přerozdělovacího sektoru zdůvodňuje vlastní potřebnost.

Promiňte mi to předchozí „živí“, znovu zde připomínám: Nechci vyvolávat sociální konflikt, štvát proti některým profesím, opravdu potřebujeme řadu služeb, bez podpůrných činností vyrábět, civilizovaně žít ani nelze. Tato potřebná dělba práce je zde navíc již od počátku civilizace. A také – je obtížné řící, co ještě je výroba a co už ne, co je už služba.  A ne že by na službách bylo něco špatného! Současná společnost také vyrábí jiný typ výrobků, než tomu bylo dříve, více sofistikovaný, mluví se třeba o duševním zboží. Tak se pojem výroba trochu posouvá. Dokonce mnozí učitelé se takto cítí vyrábět vzdělané lidi. Vážím si práce lékařů, učitelů ale i obchodníků. Nechtěl jsem opravdu práci nikoho shodit, byť by to byla třeba práce ve službách. Vždyť ta je stejně důležitá a cenná, jako práce ve výrobě.

Jen je potřeba si uvědomit, že již žijeme ve společnosti, kde rozhodně nemusí všichni pracovat, a přesto se společnost bez problému uživí! Že vlastně přerozdělování hodnot, práce ve službách je vzhledem k počtu lidí, kteří ji provozují, mnohem větší byznys než výroba sama, mnohem lepší příležitost, větší šance pro osobní kariéru. Kdo vyrábí, dnes již příliš nebohatne a pokud ano, tak jen obtížně. Po věky věků z práce druhých bohatli spíše podnikaví obchodníci, organizátoři (k těm patří i majitelé, akcionáři). A neříkám, že neprávem, nebo že tomu má snad být jinak! Problém je jinde. Dnes už bohatnou více také lidé ve službách, celý druhotný sektor, celá umělá společenská nadstavba! Systém se malou poptávkou po práci a potřebou roztočit ekonomiku spotřebou neuvěřitelně změnil.

Umělá zaměstnanost
Stát dávno vycítil, že není potřeba tolik lidí ke skutečné práci a postaral se jim proto o „zaměstnání“. Nezaměstnaní by totiž mohli být sociálním problémem a také – nemohli by nakupovat a spotřebovávat. Lidé potřebují chodit do práce, mít pocit smysluplnosti života, necítit se být vyloučení, zbyteční. I proto máme tolik úředníků, tolik policistů,… Nejsem proti těmto důležitým profesím, jen v nich ve skutečnosti nepotřebujeme tolik zaměstnaných, věřte mi! Stojí nás mnoho peněz, ale – nikdy jich už nebude míň! Co by totiž dělali? Pro výrobu jich není potřeba, lidí ve službách už pracuje taky dost. Umělá zaměstnanost je, pravicí i levicí tajená, neúprosná realita tohoto státu a vlastně i celé Evropy.

Chcete příklad? Jen vzpomeňte kupříkladu na celníky – kolik jsme jich měli před vstupem do Evropské unie (2004)! Dnes, kromě letišť, celníků téměř není potřeba a stačila by jich jistě pouhá desetina. Myslíte, že bylo, po vstupu do Schengenského bezcelního prostoru (v roce 2007), oněch zbytných devět desetin propuštěno? Ani zdaleka! Máme jich stále hodně. Zde je pár dat z výročních zpráv Celní správy ČR. Rok 2002: stav 9210 zaměstnanců, výdaje 4.2 miliard Kč, rok 2007: stav 6899 zaměstnanců, výdaje 4.85 miliard Kč, rok 2011: stav 5844 zaměstnanců, rok 2012: výdaje 4,3 miliard Kč. Zůstalo nám tedy (rok 2011) přes 63% zaměstnance (oproti počtu z roku 2002)! Divím se vlastně, že vůbec byli nějací propuštěni, oni ale spíše odešli se svými výsluhami zase dál, na jiná teplá místa ve státní správě. Úředník zůstane vždy úředníkem. Výdaje státu na celní služby ale, pro někoho překvapivě, i tak vzrostly; v přepočtu na jednoho zaměstnance za 10 let o 62%. Slušná valorizace v době krize!!! (Nebo byli možná propuštěni jen ti mravenečkové dole, skuteční celníci s velkými platy se asi udrželi.) Ti zbylí celníci převzali postupně, rozhodnutím shora, od jiných úřadů část jejich agendy, ponechali si své mnohem vyšší platy, své výsluhy a klidně fungují dál. Ve služebním poměru! Propustit větší skupinu obyvatel a vyvolat tak sociální nepokoje si netroufne ani levice ani pravice. Ono by to bylo ale opravdu kontraproduktivní, co by ti lidé dělali? Jen by, hergot, nemuseli být tak drazí…

Ve Francii také vláda chtěla problém nadprodukce řešit – navrhovali férové, otevřené řešení, zavést pracovní týden jen o 4 pracovních dnech (mnohé jižní státy už to tak mají) a naši pravicoví politici je tehdy označovali za socialisty. Německo zase obtížnou situaci dlouhodobě zastírá uměle velkým počtem státních svátků. Jejich 16 dnů volna, spolu s všeobecnou pracovní výlukou kolem vánoc, vlastně znamená, že se týden jen o 4 pracovních dnech aplikuje minimálně po třetinu roku. Stejnou politiku volných pátků už u nás (jako krizové opatření) zavádí firma Bosch i některé jiné. Pochopitelně! Když není fyzicky potřeba práce, tak je lepší zaměstnanosti dosáhnout s větším počtem lidí pracujících smysluplně kratší dobu, nechat všem vydělat, dopřát jim života spokojeného, byť v klamu o jejich potřebnosti. Jinak by totiž tito mohli sklouznout k sociální vyloučenosti a ke kriminalitě. Predikuji zde, že do deseti let bude mít týden v Evropě i v České republice jen 4 pracovní dny [Peníze, Ekonomika, Patria]. S pokračující robotizací výroby, s automatizací veškeré produkce je k redukci potřeby lidské práce, alespoň ve vyspělých státech, koneckonců nevyhnutelně založeno už mnoho let.

Sociální skupiny, které již „pochopily“
Zdá se Vám to levicové, nebo zase pravicové? Já přece nehodnotím, zda to tak má být nebo ne! Já jen popisuji, analyzuji, snažím se pochopit. A nejsem sám. Mnohé skupiny obyvatelstva si tato fakta, tuto společenskou, sociální skutečnost již dávno uvědomily. První byli ti „Nepřizpůsobiví“. A nemyslím jen jednu rasu! Celá velká skupina obyvatelstva již dávno instinktivně vycítila, že společnost nepotřebuje více pracujících, že bude klidně tolerovat jen zaměstnané, ba dokonce i nezaměstnané. A tak se naučili využívat záměrně ponechaných děr v zákonech a žít ze štědrých sociálních dávek. Vždyť proto jsou tyto tak nastaveny – aby demotivovaly. Jsem přesvědčen, že „Nepřizpůsobivé“ stát ve skutečnosti nehodlá vůbec řešit! Neví ani jak! Zaznívá jen jeho uklidňující rétorika, určená pro většinovou populaci. Ve skutečnosti s tím nikdo nikdy nebude nic dělat! (můj nechtěný rekord – čtyři zápory v jedné větě!) Co by také ti nevzdělaní lidé dělali? Zatím jsme z nich, po tlaku zahraničních organizací, alespoň částečně nadělali sociální poradce, pomocné policisty – tedy další státem placené úředníky. Oklamali jsme je, dali jim zbytečná, státem uměle vytvořená zaměstnání: „Hlídat a pomáhat tlumit sociální nepokoje!“. Vím, nechat je být sociálně vyloučenými také nejde, ale pro zbytek společnosti mám vzkaz: „Sociální vyloučenost některých skupin je přinejmenším silně ovlivněna malou společenskou poptávkou po práci! A pokud je všechny zaměstnáme, jejich mzdu stejně zaplatíme!“. Stát to dobře chápe, ale řešení nezná, proto dělá mrtvého brouka. Jednoduché řešení totiž neexistuje.

Druhou skupinou, která podvědomě pochopila společenský vývoj je – mladá generace. Do výroby se nehrne, učňovské školství trpí proto nedostatkem zájemců, technické školy jsou téměř vylidněné. Alespoň ve srovnání s humanitními obory. Hlavním bohatstvím mladých je dnes totiž svoboda. Možnost flexibilně měnit zaměstnání za lepší mzdu je opravdu ve spotřební době to nejcennější. Hlavně se něco neučit více let, neustrnout, nenavázat vztah. Takže hlavně žádná výroba, neboť ta chce soustředěnou dlouhodobou orientaci na konkrétní činnost! Moderními zaměstnáními jsou manažer, či IT odborník. Obé rozplizlá a neurčitá povolání bez konkrétní specializace. Chvilku budou klidně prodávat, spravovat nebo ještě lépe řídit výrobu a prodej u počítačů, pak zase za pár let produkci či distribuci šicích strojů, nebo třeba jindy chemických hnojiv. Nechtějí rozumět, nepotřebují odbornosti, nemohou se vázat na konkrétní obor. Ve dvaceti pěti vystudují a jsou již „odborníky na všechno“. Mluvím o trendu, neházím všechny do jednoho pytle. Také mladou generaci nesoudím! Vím, že to já sám jsem Brontosaurus, který je již neschopen přizpůsobení! Kdybych byl mladý, šel bych stejnou cestou, jako jdou dnes oni. Stát již také vycítil, že problém je vážný, že budoucnost výroby začíná být ohrožena nedostatkem mladých lidí, kteří by na sebe ochotně přebrali roli onoho Černého Petra, tedy povinnost být tou malou, znevýhodněnou menšinou, co musí živit, za nepatrnou mzdu, zbytek obyvatelstva. I spustil proto přesvědčovací kampaně, lže jim o výhodách, tlačí na mladé lidi náročnou maturitou. Tu sice potřebujeme, ale důvod, proč ji stát prosazuje, není vyšší náročnost školského systému (ta se ve skutečnosti neustále snižuje) – je to právě snaha odradit část populace a přitlačit ji tak blíž k výrobě. Proč? I to malé procento vyrábějících totiž potřebuje obnovit. Obrazně řečeno: „Staří voli odchází a mladí chybí“.

Myslíte, že přece musí stačit lidem ve výrobě přidat na mzdách a problém se vyřeší? Že se tam pak mladí pohrnou? Jak naivní! Když je ve výrobě stěží 10% pracujících, nemohou si tito pro sebe nikterak vymoci slušné mzdy (dokonce ani respekt, úctu nebo vděk zbytku populace). To ta zbylá majorita určuje podmínky!: „Nechcete za Váš malý plat pro nás vyrábět – nevadí, koupíme to jinde – třeba v Číně!. Výrobních podniků je pořád nadbytek, je nadprodukce. Budeme-li muset zvednout Vaše platy, prodraží se výrobek a bude neprodejný! Vaše fabrika se zavře a jste bez práce!“. Kdo z mladých by šel dnes do výroby, když se tam musí po léta učit nějaké odbornosti a pak firma z Číny, nebo z Vietnamu, zaplaví trh 2x levnějšími výrobky! Jeho profese skončí ze dne na den tak, jako skončily profese sklářů, obuvníků, tkalců, švadlen, krejčích, … To se našim právníkům, lékařům, učitelům ani úředníkům nikdy nestane! Ti jsou zatím v bezpečí. A mladí to dávno ví!

Dalšími, co si situaci rychle uvědomili, jsou, jak to jen nazvat – Šíbři. Tedy ti, co vždy umí najít způsob jak využít práce druhých a zbohatnout na ní. Šmelináři, kšeftaři a podnikavci byli a budou neustále, dnes se ale naučili navíc ještě přerozdělovat, generovat a pak sát dotace. Na dotace jsou dnes dokonce specializované profese! Prostě, celá ekonomika se překlopila ze systému, kde většina vyrábí a výroba tedy určuje podmínky, jen sem tam někdo parazituje, na systém, kdy většina přerozděluje a tak tedy spotřeba diktuje. Nejsem naivní, alespoň ne příliš, doufám. Vím, že po celou historii lidstva dělali otroci, nevolníci, dělníci na faraóny, na krále, na šlechtu. Dnes je to ale podobné jen zdánlivě. Těch pracujících je dnes totiž jen pouhá hrstka. To celá společnost už přerozděluje, spotřebovává. A v takovém systému, kde se neustále přelévají peníze z jedné hromady na druhou, mnohde „ukapává“. Nacházení a zneužívání děr v zákonech nově zveme chytrostí, optimalizací označujeme diskutabilní daňové triky, naše morálka je v úpadku. Obdivujeme i takové kořistnické podnikatelské chování, které by v jiných státech Evropy rozhodně došlo společenského odsouzení.

Ani jedna z mnou jmenovaných sociálních skupin za současnou, ne horší či lepší, jen jinou společenskou situaci, sama nemůže. Neviním žádnou z nich! Prostě jen situaci pochopili, přizpůsobili se.

Proletáři, kde je Vám konec?
Vím, že mne teď mnozí označí za socialistu, rovnostáře, komunistu, nebo naopak za zasr..ého podnikatele a kapitalistu. Strašení socialismem, řazení lidí s nekonformními názory ke komunistům, či zase ke kapitalistům – to je přesně myšlení předchozí doby. Doby, kdy Kapitalismus bojoval s Komunismem, kdy bojovala dělnická třída s buržoazií. Společnost byla tehdy silně polarizovaná. „Jsi našeho názoru, nebo jsi s nimi!“.

To legrační na tom je, že: „Dělnická třída dnes již vlastně neexistuje!“. Skutečných dělníků je totiž jen pár procent a roboty revoluci neudělají (zatím). Takže žádný třídní boj nemá dnes absolutně žádnou šanci! Dnes má navíc i běžný pracovník třeba ve strojírenské fabrice většinou maturitu, nebo alespoň učňovský obor! Sám sebe asi za dělníka ani nepovažuje! Je to spíše technický pracovník, odborník, specialista – žádaná a nedostatková technická profese. Pokud komunisté mají stále ještě v tomto státě nějaké příznivce, pak mezi starší generací (mne tedy rozhodně ne), popřípadě mezi nezaměstnanými, sociálně slabými (ti směřují ale spíše k extrémní pravici). A stát takovou situaci umí velmi dobře řešit: „Starým dáme televizní seriály, těm sociálně slabým pak fotbal a hokej!“. Ať si jedni popláčou a ti druzí, ať se vyblbnou: „Hop, hop, hop, kdo neskáče…“. Mám dobrou zprávu – ať nám pravice jakkoliv lže a straší nás komunismem: „Komunismus v Evropě spontánně vymírá spolu se zánikem dělnické třídy.“.

O produktivitě práce
Problém, o kterém chci mluvit, není zneužívání práce jedněch, těmi druhými. To celá společnost, do které patříte Vy i já, přestává pracovat smysluplně. Začíná si vytvářet vlastní přerozdělovací systém, vlastní spotřební kolotoč. Práce již není odměňována podle odvedeného úsilí, mzda (plat u příspěvkových organizací) je určována velmi podivnými pravidly a způsoby. Na některé se podívejme. Ne kriticky, neaspiruji na hodnocení. Věci jsou, jaké jsou. Je ale užitečné si stav uvědomit, pochopit, orientovat se.

Rozhodně a priori nekritizuji organizátory výroby, ani majitele! Zejména ti, co organizují práci, řídí ji, jsou opravdu nezbytní. Mám kamarády, kteří vedou vlastní firmy, postavili třeba továrnu na zelené louce, zaměstnávají lidi a vyrábějí hodnotné výrobky. Také zbohatli – vlastní prací. Klobouk dolů! Pokud svou těžkou a zodpovědnou práci dělají šéfové dobře, výroba prosperuje ku prospěchu společnosti a právem i ku prospěchu těchto šéfů. Jejich velké mzdy jsou pak bez diskuse na místě! Tedy v přiměřené rovnováze! Jenže pokud výroba nefunguje, nejsou již většinou jaksi ochotni převzít onu zodpovědnost. Neustále se tvrdí, že produktivita práce v Německu je vyšší než u nás, i když znám u nás řadu podniků, co strčí mnohé německé do kapsy. Jste-li kupříkladu poctivý lakýrník a pracujete ve výrobě Škodovek, Vaše produktivita práce je automaticky nižší, než pokud byste se stejným úsilím pracovali jako lakýrník ve výrobě Mercedesu v Německu. Produktivitu jistě ovlivňuje pracovní nasazení, schopnosti, vzdělání, a řada jiných faktorů! Produktivita práce obyčejného zaměstnance je však přednostně určena hodnotou výrobku, na jakém pracuje, za kolik se tento prodává! Nízká produktivita práce v některých našich podnicích vypovídá tedy zejména o selhání řídící složky, neschopné zajistit hodnotnější výrobu, zorganizovat práci lépe, za to poctivý dělník opravdu moc nemůže. Ten prostě má jen naplno dělat zadanou práci. Pokud to opravdu dělá, pak je jeho schopnost produktivitu ovlivnit vyčerpaná. Teď ji může dál pozvednout jen zaměstnavatel!!

Rozhodně je pro každého velmi cenné si uvědomit, že jeho plat je přímo závislý na vhodné volbě zaměstnavatele, dokonce na kvalitě jeho vedoucího! Někdo se může sedřít, být iniciativní, být vzdělaný a přesto, pokud nadřízený neumí využít jeho potenciál, neumí nebo nechce dát prostor pro jeho rozvoj, pro iniciativu, pokud pro výrobu nezajistí dostatečně hodnotný výrobek, pak mzda takového člověka nebude nikdy odpovídat jeho skutečné práci. Dříve, za socialismu, si lidé mnohdy stěžovali, že nápady dávají do šuplíků, že je nikdo nechce prosadit, že jsou nevyužití. Je tomu dnes jinak? Motivujeme aktivní složkou mzdy k lepší práci? Nóóó, jak kde.

Ještě jedna odlišnost je třeba u německé ekonomiky. Ano, je silná i díky jejich úsilí, díky jejich práci. Hlavně je ale jaksi posazená na celkově vyšší cenovou hladinu – vyšší mzdy, dražší výrobky i náklady na život. Je tam posazena politikou, silou derivovanou od velikosti státu, od jeho tradic. Produktivita práce je hloupý argument pro zdůvodnění rozdílnosti životní úrovně v rozličných regionech, ekonomika se řídí mnohem složitějšími pravidly! Zdraví našeho hospodářství není ani tak určováno naší prací, jako je tomu naší politickou silou! Ne že by to bez té práce šlo, to je podmínka nutná, ne však postačující. Celá Evropa už totiž také dávno běží na spotřebě! A také na jakési důvěře v ekonomiku. Překonat dnes bývalé kolonialisty, jako je Německo, Francie, Velká Británie, s jejich ekonomicko-politickými dlouhými prsty není snadné. Že nevěříte? Že ekonomika zemí musí být přece přímo úměrná jejich schopnostem, tomu, jak jejich lidé pracují? Co potom třeba Řecko? Srovnejte jejich platy s těmi našimi! Jejich minimální mzda je dvojnásobná oproti té české. Průměrná mzda je také mnohem vyšší. A to nemluvím o důchodech. Kde se to jejich bohatství bere? Copak dělají více? Určitě ne! Jen svou ekonomiku někam posadili a zbytek Evropy to sežral. Jiné země to tak činí také!! Jen ty bývalé socialistické si pořád nějak nevěří a svou ekonomiku tlačí raději dolů, kde od stolu těch bohatých padají drobky. Česko teda určitě. Srazíme proto klidně na kolena i vlastní měnu! Prý levná pracovní síla znamená příliv investorů. Možná, ale životní úroveň pracujících tak nahoru nepůjde. Někdo jiný bohatne a stále hledám, kdo za tím je. Myslím, že bohatnou zahraniční investoři, nadnárodní firmy. Zde jsem nesprávně zamlčel další důležitý profit z levné pracovní síly, totiž výhodu pro exportéry. Určitě exportéři bohatnou, pokud jsou mzdové náklady nízké, což je však pro zaměstnance prekérní situace. Zaměstnavatel by měl usilovat o místo na trhu spíše zvýšenou produktivitou, tedy kvalitnějším a dražším výrobkem, nebo ne?! Přece produkovat levné zboží a chtít uspět na trhu díky nízké ceně pracovní síly je dlouhodobě špatná ekonomická strategie!

Vždy máme na výběr, buď se řadit na úroveň bohatých západních státu s vysokou životní úrovní obyvatel, produkujících výrobky hodnotné, nebo naopak států produkujících laciné zboží, s levnou pracovní silou, tedy těch, do kterých se investuje. Tyto investice nesou ale profit vždy někomu jinému! Narovnejme tedy konečně záda! Věřme si trochu a buďme sebevědomí! Jsme konkurenceschopní – jen se nebát!

Financování regionů (Pro tvrzení v tomto odstavci nenacházím dostatek statistické opory, důkazů. Prostě jsou nedostupné.)
Myslím, že podobně se liší i financování rozdílných regionů v naší malé republice. Soukromý sektor na to má plné právo. Ale platy státních zaměstnanců, třeba učitelů, zaměstnanců státních nemocnic, ba i jiných státních úředníků, byť stejné tarifní třídy, konajících stejnou práci, jsou v Praze a v Brně vyšší než na menším městě! Souvisí to s jejich produktivitou? Ani v nejmenším! Stát jen ví, že v Praze jsou mzdy obecně vyšší, proto to nějak udělá – přidá odměny, prémie, spíše ale přivře oko nad převedením prostředků odjinud, a pak zamlčí skutečnost, zaonačí statistiku, aby nakonec učitel, či jiný úředník, dostal alespoň Pražsky přijatelný plat. Jistě, na školu či jiné zařízení jde oficiálně stejná platba na žáka, na pacienta,… Praha má ale, přinejmenším ve školství, výjimku – na jednoho žáka dostává více! Tak je to nastaveno! Také VZP dlouho popírala, že by byly nějaké rozdíly v úhradách jednotlivým nemocnicím [VZP]. Dnes už se o tom mluví veřejně [VZP2, VZP3]. Samozřejmě, skutečné náklady dle regionů nikde nenajdete, to je třeba ututlat. Navíc – jsou i jiné prostředky, ze kterých lze plat zaměstnanců navýšit! A pokud už nepomůže stát přímo, postará se o to zřizovatel [Město], který to zase vezme z nějaké škatulky, plněné ale – státem. Města od státu nedostávají na jednoho obyvatele tytéž prostředky, velká města dostávají mnohem více – takže pak mohou svým zaměstnancům platy navýšit – vlastně to dělají zase z peněz státních!

Já to neodsuzuji, chápu to! Lidé jsou zaměstnaní a stát zaměstnanost udržuje, koneckonců učitele, zdravotníky i mnohé úředníky nezbytně potřebuje! Proč také dávat někomu na malém městě více, když nemusí, že? Podobně najdeme i jiné šizené skupiny, kupříkladu ženy ve státní správě. Nechci diskutovat o tom, zda odvedou práce více nebo méně, i když o tom byl původně můj článek, přece jen jsou ale zaměstnané na pozici, kde podle tabulek patří jistý plat. Přesto jejich platy, za těmi mužskými, hrubě zaostávají! Vždy se to s těmi platy dá nějak udělat! Mzdové tabulky jsou tu jen proto, aby si někdo moc nevyskakoval. Nevolám po rovnosti, nejsem bláhový! V Praze to asi ani jinak nejde, jen se to stát bojí oficiálně přiznat. Vždyť on by se jinak venkov postupně vylidnil! A jak že se to nejlépe zamaskuje? Pro státní úředníky třeba novým Zákonem o státní službě, jehož paragrafy 147-150 poskytují dostatečný mzdový manévrovací prostor. Tím se nespravedlnost odměňování v rozličných regionech dokonale posvětí! Já vím, zákon za to nemůže, nezapříčinil to, bylo tomu tak vždy a také vždy bude. Osobní příplatky mají motivovat, ve skutečnosti se ale prostě někde dávají automaticky a je tam na ně již dopředu v rozpočtu dostatek financí, jinde zase osobní přípatky vůbec nemají. (Uznávám, důkazy mi zde chybí.)

Sebevědomí
Země velké, ale i takové, které si dovedly vytvořit vlastní hrdost, sebevědomí, nezávislost, právě takové dnes jsou ekonomickými velmocemi. Jejích skutečná práce v tom hraje jen část role, tu skutečnou cenu vytváří právě to jejich sebevědomí. Podobně kraje se liší bohatstvím a chudobou ne jen z příčin ryze ekonomických, ale mnohem více vlivem hrdosti regionu, díky tomu, že tomu tak chce. Také naše vlastní profese, naše postavení ve společnosti, potažmo náš plat, to vše závisí zejména na vlastní hrdosti, na sebevědomí, sebedůvěře. Na vlastním hodnotovém žebříčku. Člověk, jenž si dostatečně věří, chce životní cíl, smysl života. Určitě nebude pracovat za průměrnou mzdu, nenechá se zneužívat někým jiným!

A≠F*s
Práce v ekonomice nikdy nebyla a není úměrná vynaložené energii a ve spotřební době je to s tím „něco za něco“ ještě komplikovanější. Můj rozum „fyzikou postižený“ se s tím obtížně vyrovnává. Nikdo dnes již pro svůj plat nezvedá do výšky těleso, ani ho neposouvá silou po dráze (překonávaje tření, popřípadě gravitaci). Mzda již opravdu není úměrná odvedené práci. Vzpomeňte na ekonomickou definici práce – cílevědomá činnost vytvářející nové hodnoty. Práce ve službách už dnes nové hodnoty bohužel často ani netvoří. Je to často jen zaměstnání, spotřeba hodnot nadvýrobou produkovaných. Plat či mzda je pak vyplácena dle reputace firmy, image důležitosti, dle virtuálního obrazu hodnoty zboží, které je produkováno a kdoví dle čeho všeho ještě. V soukromém sektoru i dle toho co si pracovník vyboxuje. Chester L. Karrass napsal: “In business as in life, you don’t get what you deserve, you get what you negotiate.”. Ve školství, nemocnicích, státní správě, ve službách, v celém přerozdělovacím sektoru je navíc mzda evidentně vyplácena stále více i podle potřeb. Trochu mi tak tato spotřební doba zavání komunismem: „Každému podle jeho potřeb.“!

Přerozdělování
Distribuce, přerozdělování peněz je jedním ze základních úkolů každé organizace práce. Vlastně se tato potřeba objevila již s počátkem dělby práce. Celý obchod, celá ekonomika, všechny služby jsou součástí takového koloběhu peněz, který přivádí kapitál k těm, co jej umí zúročit, pak zase peníze k těm, co umí spotřebovávat, aby měli za co nakupovat. Mnozí pravicově smýšlející občané volají po menší roli státu, po menším přerozdělování. Pro ty mám smutnou zprávu. Přerozdělování v době přebytku, nadprodukce, v době spotřební neustále poroste. Jakmile budou vyrábět více stroje než lidé, bude se přerozdělovat vlastně téměř vše. A paradoxně nejlépe na tom budou ti, co svou spotřebu již dávno posílili. Těm spotřební systém, jakožto potřebným, bude nalévat stále více. Těm skromným dá naopak méně. Má dcera, schopná utratit více peněz než spořivý syn, je na tom mnohem lépe než on. Dostává od nás více, neboť stále nic nemá, stále má nataženou dlaň. Syn má peníze, které si ušetřil (ačkoliv dostal stejně jako má dcera) a tak mu co chvíli řekneme, ať si na nějakou věc sám přispěje (což ochotně udělá). Kdo z nich na tom tedy vydělal? Kdo se měl lépe? A také: Kdo jednal správně a rozumně? Ten kdo víc utrácel – pochopitelně! A stejně tomu je, bohužel, i ve spotřební společnosti. Kapitálu je nadbytek, je nadprodukce.

Dříve platilo: “Kdo něco opravdu chce, ten to dokáže!”. Dnes platí: “Kdo něco opravdu chce, ten to dostane!”. V nové spotřební době dostávají lidé ne podle svých zásluh, už vůbec ne podle svých potřeb, ale jen podle toho, jak umí kdo křičet, vymáhat, nárokovat, vzbuzovat soucit, kolik má kdo kamarádů a jak se prezentuje, jaký má image.

Je to socialismus?
Současná doba je jakýmsi zdánlivě socialistickým zahníváním vskutku cítit. Bylo by ale chybou projevy spotřební doby interpretovat jako prvky socialistické. I když se jim v důsledcích tak podobají. Ztrátou motivace k práci, morálkou zkaženou předstíráním potřebnosti, umělým vytvářením zvýšené poptávky po službách, ztrátou ekonomické konkurenceschopnosti, pružnosti.

Ale vždyť kecá, u nás se pořád pracuje!
Pochybující čtenář nalezne ve svém okolí mnoho důkazů dokladujících, že často stále ještě platí ona mnou zpochybňovaná pravidla trhu, pořád se uplatňuje výhoda vítězství v souboji, zisk plynoucí z usilování. Že se mnohde opravdu stále ještě pracuje a ten lepší, usilovnější, se má vskutku lépe. A zpochybní šmahem všechny mé vývody. Ano, někde pořád staré zvyky panují. Nelze to chápat černobíle, doba se nemění skokem. Když se transformoval systém otrokářský ve feudální, ještě po desítky let existovali otroci. Drobné pozůstatky feudálního hospodaření naleznete na venkově snad dodnes. S nástupem spotřební doby je to právě tak. Na mnoha místech Evropy jsou věci při starém, jakoby se dosud nic neměnilo. Mnoho z nás takto stále žije, zdánlivě nedotčeni spotřební dobou. Jiní už ale žijí spotřebním životem. Žádný člověk není jen z doby staré (silný růst výroby), nebo jen z té nové (spotřeba dominuje). Jsme flexibilní, více či méně konformní tu s jedním, pak zase s druhým. Podstatný je ale ekonomický princip, na který společnost přechází. Ten určuje další směrování. Společnost i jedinci přechází vždy na nový systém s jistou setrvačností, postupně.

Bude to nová totalita?
Myslím, že jednou budou pracovat převážně pouze stroje, dokonce i jejich údržbu zastanou roboty. Tehdy bude celou produkci lidstva ovládat jen skupina vyvolených. Budou rozhodovat, rozdělovat, vládnout. Vlastně se demokracie změní na jakýsi totalitní  režim. Pracovat nebude třeba, dokonce lidé časem přestanou vynakládat úsilí na přetvářku o důležitosti svého zaměstnání. Obyčejný člověk se nebude muset strachovat o živobytí. Ano, za něco bude muset nakupovat, ale peníze mu budou k tomuto účelu bezpracně poskytnuty. Vždyť pokud by nedostal peníze – jak by nakupoval, jak by spotřebovával? Jak by ho bylo možno ovládat? Bohatství vládnoucí třídy je a bude generováno spotřebou mas. Už dnes se tak děje v ropou bohatých zemích a částečně i v Západním světě. Nechci ani spekulovat, jak stabilní takový společensko ekonomický systém může dlouhodobě být. Zdá se mi ale, že se to až příliš podobá modelové situaci, která vedla k zániku některých civilizací.

Závěrem
Někoho tento můj článek možná rozmrzel. Snad zjistil, že patří jakoby více do té staré doby, že ale teď přestává platit to, čemu věřil, že je vlastně ve své neschopnosti přizpůsobit se společností zneužíván. Ti, svou povahou více konformní se spotřebou, jsou pak zase rozmrzelí, že tuto jakoby kritizuji. Věřte ale, že nehodnotím ani jeden ze společensko-ekonomických systému za lepší, nebo za horší. Někdo se také bude na mne hněvat, že si troufám ono tutlané tajemství spotřeby vyzrazovat dosud pracujícímu zbytku populace. Bude křičet: “Komu to prospěje?! Vždyť teď už takto nebude v tomto státě dělat vůbec nikdo!” Bude bránit staré pravdy zuby nehty. Nechce dopustit, aby se demoralizovala poslední skupina pracujících! Nebojte ale, skuteční pracující mé dlouhé články moc nečtou! O své námezdní síly nepřijdete.

Vím, mnohé z myšlenek, jež jsem zde vyjádřil, jsou kontroverzní. Někomu se budou zdát hloupé, jiný je zase shledá novátorskými. Oba se budou mýlit, jejich podstata je známa již desítky let. Západní Evropa se již dávno ekonomice spotřební doby, jejímu sociologickému působení přizpůsobila!

Jednou jsem se s mými znepokojujícími úvahami svěřil krásné socioložce Daniele. Vysmála se mi, že „dělám chytrého po přečtení jedné sociologické knihy“ – a měla možná pravdu. Od té doby také vím, že nemám podceňovat inteligenci ženy jen proto, že se honosí pěknými silikony. Poznala tehdy, že nadšeně cituji z čerstvě přečtené knihy. V USA rozpoznali charakter spotřební doby již před desetiletími, poválečný blahobyt vedl k takové nadprodukci, že již v roce 1950 (!!!) napsal David Riesman skvělý sociologický bestseller „Osamělý dav“. Výborně v něm popsal spotřební dobu a její podstatu, odhalil vliv nadprodukce na chování člověka i celé společnosti. Jeho kniha má v mé knihovničce dnes své čestné místo. I jiní sociologové ale šli podobným směrem, analyzovali, popisovali, vysvětlovali. Třeba Zygmunt Bauman, Ian Woodward, Charles Camic, ale i řada jiných, zkoumali jednotlivé aspekty naší doby. Já Vám jejich závěry jen volně převyprávěl a snad na ně ve svých úvahách trochu navázal.

To do čeho se my řítíme, na co si zvykáme, ostatní kolem nás tedy už dávno ovládají. Nelžeme si proto dál, pochopme podstatu této spotřební doby, získejme sebevědomí a naučme se charakteru této doby využít. K vlastnímu prospěchu i k prospěchu celé společnosti. Pokud to nezvládneme, budeme v Evropě hrát jen druhé housle.

Tak a teď jdu na zahrádku přehodit kompost. Bez práce zelenina nevyroste! Bude to pro mne duševním odpočinkem, neboť při práci s lopatou či vidlemi pořád ještě platí, že A=F*s.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s