Česká Mandelinka Štítonoš zelený

Cassida viridis (L.) Štítonoš zelenýKdyž se řekne Mandelinka, každému se asi vybaví Mandelinka bramborová (Leptinotarsa decemlineata (Say, 1824)). Tento importovaný Brouk, jenž si za svou hostitelskou rostlinu vybral Lilkovité rostliny a z nich hlavně Lilek Brambor (Solanum tuberosum L.), je lidem dobře znám. Asi i každý ví, že to je Brouk pocházející ze Severní Ameriky. V minulosti byl proto dokonce zneužit v proti-imperialistické propagandě jako obraz škůdce ze Západu. Lidé jsou však vždy překvapeni, když se poprvé dozví, že Mandelinek (Chrysomelidae) je spousta druhů, ne jen ta „bramborová“. A že jsou i české Mandelinky! Našich českých druhů je ve skutečnosti na tisíce, sám jich mám ve sbírce z mládí desítky. Mandelinky jsou čeledí velmi zajímavou, jak způsobem života, tak i vzhledem. Mnohé druhy jsou velmi barevné a lesklé, podle některých entomologů jsou Mandelinky dokonce nejkrásnější Brouci na světě.

Nedávno se mne někdo zvědavě zeptal „Která je pak tedy ta naše, opravdu česká, Mandelinka?“. Dlouho jsem vybíral a zvažoval volbu Brouka pro náš národ reprezentativního. Jako typicky českou Mandelinku jsem pro Vás pak vybral (ne)obyčejného Štítonoše zeleného (Cassida viridis Linnaeus, 1758). Tato moje konkrétní volba byla těžká. Bál jsem se, že ač v podstatě bezvýznamná, mohla by se i tak dotknout národní hrdosti, dnes tak silně zbytnělé.

Cassida viridis (L.) Štítonoš zelený

Angažovaná vsuvka (lze přeskočit):

My Češi jsme totiž národem na svou zemi, její minulost i přítomnost sice právem, ale přehnaně hrdým. Podobně jako občané jiných nepočetných národů velmi rádi slyšíme, že jsme minimálně stejně dobří jako příslušníci těch velkých a hledáme tak všude svou „Českou stopu“. A chceme i svou vlastní, českou Mandelinku! Bohužel, někdy až nekriticky vidíme jen a jen ten svůj drobný národ v zemi sice krásné, ale kterou lze autem projet za pár hodin. Nacionalisticky a hloupě skandujeme „Kdo neskáče – není Čech, hop, hop, hop“ (já to tedy nedělám – tedy ani neskanduji, ani neskáči). Správný český sportovní komentátor také vždy neopomene zdůraznit u Martiny Hingisové i jiných sportovců jejich případné české kořeny. Řeknete si asi, že o nic moc nejde. Také si ale často lžeme do kapsy. Ptáte se jak? Běžně třeba přeháníme zásluhy svých předků, jakýkoliv český vliv velmi nekriticky zveličujeme. Snad abychom získali více sebedůvěry, nebo co…?! A někdy to už ani není hrdopyšství, to je už prostě podvod. Co mám na mysli? Mám být konkrétní? Tak třeba údajně Prokop Diviš vynalezl jako první bleskosvod [PD]! Věřte, to se tvrdí jen v českých sdělovacích prostředcích (ano i v těch veřejnoprávních) a také na české verzi Wikipedie (kteroužto verzi napsal koneckonců také nějaký hrdý Čech). Zbytek světa ale ví, že to byl Benjamin Franklin o několik let dříve [BF, BFcz]! Navíc Divišův vynález měl „odsávat blesky z ovzduší“!! No promiňte… Mnohý čtenář je možná také hrdý na to, že české hlavy pro svět objevily … třeba pluh k orbě. Ruchadlo bratranců Veverků ale ve skutečnosti pouze vylepšilo původní vynález Jamese Smalla (a jakýmsi pluhem orali už staří Sumerové)! Rozhodně Veverkové nevynalezli pluh, jak se nesprávně implikuje [orba, bldeere]!… Významný český vědec Dr. Jan Jánský [JJ] také, bohužel, neobjevil krevní skupiny (tedy ne jako první). To učinil před ním, ve Vídni, Karl Landsteiner [KL], jenž za to dostal dokonce Nobelovu cenu…. Po matce Čech, po otci Němec (na to až příliš často nějak zapomínáme, že?), Josef Ressel [JR] nebyl první, kdo (v Terstu, po dlouhém působení v Lublani) vynalezl lodní šroub (i když opravdu pro svůj objev dostal od císaře dvouleté privilegium k využívání). Šroub pro pohon lodi totiž prokazatelně vynalezli David Bushnell [DB] a James Watt [Propeller], jimž celý svět, snad kromě Čechů a Němců, dnes toto prvenství přiznává…. Prof. Otto Wichterle také nevynalezl kontaktní čočky!! To udělal Adolf Fick [ContactLens] a možná i někdo před ním! Žádná seriózní publikace, až na ty, českým vlastenectvím (pře)motivované, to o Wichterlem ani takto netvrdí. Přesto přesně takové tvrzení slyším znovu a znovu ve sdělovacích prostředcích. Dokonce řadu takových polopravd učíme děti ve školách. Je v tom záměr nebo jen zjednodušení? Chceme jen pro vše najít stůj co stůj jen jednoho vynálezce, neboť jsme líní popisovat souvislosti? Lodní šroub, turbína, podprsenka, internet, kontaktní čočky. Nikdo přece není jejich jediným vynálezcem, vždyť výzkum probíhá v krocích postupných, navazujících na předcházející objevy. Mnohdy si, my Češi, také přivlastňujeme cizí slavné, bez ohledu na jejich opravdový původ. Počeštili jsme si německy mluvícího a píšícího Franze Kafku. Oslavujeme Gregora Johanna Mendela, původem z německé rodiny, jehož práci dnes přitom mnozí zpochybňují. Počešťujeme Jana Evangelistu Purkyně, ač bohemistu – přece jen Rakušana, jenž měl manželku z Berlína a žil ve Vratislavi i Vídni. Viktor Kaplan (Kaplanova turbína) byl také Rakušan, jenž v Čechách jen a jen sloužil.

Kam směřuji? Uvědomme si, že už nejsme za komunistickou zdí!! Neizolujme se neustále od zbytku světa nacionalistickým vyzdvihováním českých objevů – bez uvedení povinného kontextu. Nechci nikomu brát ani snižovat jeho zásluhy. Vím, že významní vědci dříve neměli internet a o prvenství druhých nevěděli, vlastně své vynálezy opravdu nezávisle objevili. Neútočím na jejich památku, napadám zde naši slabost, to všeobecné akceptování polopravd! Pokud nám jde o to pyšnit se světovým prvenstvím, pak tedy nezjednodušujme, opravdu hledejme toho prvního. A povinně uvádějme souvislosti! Byli jsme po staletí součástí Rakousko-Uherska, byli a pořád jsme částí Evropy. Tak například celé naše školství má původ v systému převzatém z Rakouska a Německa. Celý systém státních i církevních institucí byl po staletí derivován, přizpůsobován a slaďován právě s těmi, od kterých se dnes, při hledání národní identity, zase chceme odlišit. Většina velkých českých hudebníků se ale přece učila v zahraničí, malíři v Paříži, operní pěvci v Itálii. Podobně vědci a ostatní „VIP“ neměli klapky na očích, neviděli jen a jen České země. Češi od Evropy nejen brali, mnohé také dávali, vyprodukovali, ovlivnili. Naši pra-dědové pracovali ve Vídni i v jiných městech Rakousko-Uherska. Vědomi si původu, cítili se jistě Evropany více než dnes my. Zdá se, že dnes, v době kdy fyzické hranice téměř neexistují, jsme vlastní vinou izolovaní od zbytku Evropy více než dřív (s výjimkou doby totality, kdy to bylo ještě horší). Pyšníme se třeba filmovým dabingem, který ale brání přirozené rychlé výuce cizích jazyků u mládeže. Copak Holandsko nebo Belgie přišly o svou minulost a národní povědomí jen proto, že se lidé naučili komunikovat se světem i jinak, než ve své mateřštině? Připomínám, že mnozí naši slavní králové češtinu ani neovládali. Nebo se snad národ stává kulturnější tím, že umění jiných národů překládá do vlastního jazyka? Opravdu potřebujeme, aby třeba Bruce Willis (herec) nebo Harry Potter (postava) mluvili česky?…. Vzpomínám také, jak jsem v mládí překvapeně zjistil, při Vánoční mši v jednom Kanadském kostele, že píseň naší Marty Kubišové – Dobrodružství s bohem Panem („Je půlnoc nádherná, spí i lucerna…“) – je ve skutečnosti stará anglická píseň!! Od té doby vím, že většina našich populárních písní jsou melodie „vypůjčené“ a českým textem jen maskované (čest výjimkám). Zpěváci nám nějak opomíjejí zmiňovat původ melodie a český národ je tak oklikou utvrzován, jak je „ta naše vlastní česká hudební tvorba“ skvělá.

Promiňte mi dlouhou úvahu. Sám se divím, kam až mne hledání české Mandelinky zavedlo. Štítonoš zelený je tedy opravdu mou volbou pravé české Mandelinky. A je krásný viďte? Právem se jím můžeme pyšnit. Zamilovaný pár při kopulaci tvoří opravdu romantické sousoší (soubroučí).

Cassida viridis (L.) Štítonoš zelený

Typicky českým Broukem je Štítonoš díky svému rozšíření. Vyskytuje se snad po celém území ČR, v nižších polohách je opravdu běžný. A lidé ho znají, byť i třeba neví, že se jedná o Mandelinku. Štítonošů je u nás několik druhů, ten Zelený je ale asi nejběžnější. Kromě zemí Českých se vyskytuje i za humny, v podstatě v celé Evropě. Tedy alespoň v té nejbližší. Jako správný Čech se od nás (ve skutečnosti byl možná směr opačný) šíří do všech okolních zemí. Země bývalého Rakousko – Uherska, Rusko, Anglie i Skandinávie, tam všude jej, třeba při dovolené, překvapeně najdete. A zase člověk udiveně zjistí, že ono to tam není zas tak jiné, vždyť tam je i ta „naše“ česká Mandelinka. No, ona není jen naše. Pro Němce to je „unsere“ Grüne Schildkäfer, v Anglii je to „our local“ Green Tortoise beetle, ve Francii „Caside verte“, v Polsku „Tarczyk zielony“, … Podobně snad každá země ji považuje za svou Mandelinku. To, že je doma všude, že si ji každý přivlastňuje a ona je přitom stejně nadnárodní, jako byli naši předci, že nezná hranic a kašle na nacionalistické projevy, to vše se mi na ní také líbí.

Pravou českou Mandelinkou je Štítonoš i podle názvu. Český systematik mu totiž zlomyslně přidělil jméno plné háčků a čárek. V tomto ohledu by Chřestovníček, nebo třeba Rákosníček (vše druhy Mandelinek), také byl vhodným příkladem typického českého názvu sice zvukomalebného, nicméně jazyk lámajícího. Zatracená Husova nabodeníčka! Ovšem ta trápí v životě spíše nás (mé vlastní jméno je těch „vylepšujících“ změkčení a zdloužení také bohužel plné), Broukům jsou lhostejná.

Štítonoš je symbolickým Broukem i svými vlastnostmi. Je nenápadný a přitom úhledný a pěkný. Nejčastěji jej naleznete sedět na hostitelských rostlinách. A protože je velmi pozorný, uvidí vás většinou dříve, než vy uvidíte jeho. A tak spatříte většinou už jen jeho krunýř shora. A i to mnohdy jen na malou chvilku, neboť pohotově hledá záchranu v pádu do podrostu. Jak příznačné pro našince! I když přiznejme, že řešit problém útěkem je oblíbená vlastnost nejen českých Mandelinek.

Pokud jste opatrní a nevyplašíte jej příliš, při troše trpělivosti, tedy asi více než jen troše, se objeví nejprve tykadla

IMG_4833_4840

a pak snad i část hlavy. Nečekejte ale, že se Brouk příliš odhalí, je ve svém ochranném štítu spokojen. Ano, trochu ho omezuje, ale za ta staletí si na něj docela zvykl.

IMG_4844

Takhle Brouk umí, typicky po pádu do podrostu, použít tanatózu, tedy předstírání strnulého, mrtvého Brouka. Další vlastnost, která jej činí velmi lidským.

Cassida viridis (L.) Štítonoš zelený

Dělat mrtvého Brouka je evidentně výhodné i pro bezbrannou Mandelinku.

Cassida viridis (L.) Štítonoš zelený

Na rostlinách Máty dlouholisté (Mentha longifolia (L.) L.) jsem na jaře zpozoroval podivné útvary. Byly to snad vajíčka Pavouka nebo nějakého Hmyzu? Šlo snad o houbu nebo o nějakou zduřeninu rostliny samé? Vzal jsem si pár rostlinek domů a pozoroval je. (Manželka byla jistě ráda, že nám zase doma rostou podivné metrové rostliny.)

Cassida viridis (L.) Štítonoš zelený

Tušení, co by to mohlo být, jsem měl, neboť jsem na mátě zahlédl i krásného jedince Štítonoše zeleného. Jistotu jsem ovšem získal až po pár dnech. Na mých rostlinkách se totiž objevily drobné larvičky Štítonoše. Vylíhly se z oněch útvarů, jakýchsi schránek, které pro svou snůšku vytváří samička Štítonoše. Mnohem později jsem ji při tom i pozoroval a tak teď Vám mohu tato pozorování s výhodou předložit pohromadě.

Samice snesené vajíčko totiž pokrývá jakýmsi slizem vylučovaným z konce zadečku.

Cassida viridis (L.) Štítonoš zelený

Celou práci koná pochopitelně ve svislé poloze. (Pro názornost jsou zde obrázky překlopeny o 90 stupňů.)

Cassida viridis (L.) Štítonoš zelený

Pozorně nanáší jednu vrstvu za druhou. Sliz na vzduchu rychle tuhne a tvoří ochranu vajíčka.

Cassida viridis (L.) Štítonoš zelený

Výsledkem je pouzdro pevné a vodě odolné, přitom velmi vzdušné. Matka na závěr na pouzdro nanese i trochu trusu. Po zaschnutí bude výborně maskovat tento dokonalý úkryt.

Cassida viridis (L.) Štítonoš zelený

Jak jsem už uvedl, po pár dnech se mi doma z těchto kokonů líhly malé larvičky. Byly velmi drobné a ihned po narození se snažily krýt. Zatím neměly dost stavebního materiálu. Ono toho totiž na listu, kromě listu samotného, moc nenajdete. Proto se honem pustily do konzumace. U Štítonoší larvičky nepřijde nic nazmar. Co nestráví – stává se stavebním materiálem pro přenosný úkryt. Trus je ihned použit a upevněn na dlouhé výrůstky na zadečku larvy (urogomphi). Jak? Nevím. Ty výrůstky nemají žádné háčky, tak snad jsou exkrementy jen přilepeny nějakým slizovitým lepidlem. Larvička na následujícím obrázku má jen něco přes milimetr. Hlavou míří doleva, vpravo od ní je vyžraná plocha listu, černý trus na výběžcích v blízkosti análního otvoru jí slouží k ochraně.

Cassida viridis (L.) Štítonoš zelený

Nemyslete, larva se oněmi zbytky trusu umí docela dobře ohánět. Pohyblivý zadeček umí šermovat trusem jako d`Artagnan kordem. Na druhý den je už kůže larvičce malá a dojde na první svlékání. Tato svlékání larva akrobaticky zvládá, aniž by přitom odkládala pracně nashromážděný majeteček. Svleček sám je také ihned použit a přidán k „ozdobám“ jež mají larvu maskovat a chránit (světlejší hnědá slupka pod černým trusem). Larva druhého instaru (2.5mm) už má také více trnovitých výběžků, kterými odrazuje případné pozemní útočníky.

Cassida viridis (L.) Štítonoš zelený

Po pár dalších svlékáních larva vyroste asi až na délku jednoho centimetru.

Cassida viridis (L.) Štítonoš zelený

Konzumuje list s vehemencí typickou pro Mandelinky. Dobře jsou k vidění jednoduchá očka na hlavě (černé tečky). Hřbet si larva stále chrání trusem a svlečky. Kdo z dravých tvorů by měl chuť na takové pichlavé a nevábné sousto?

Cassida viridis (L.) Štítonoš zelený

Takto vypadají ony trnovité výběžky nesoucí ochranné maskovací prvky. Překvapivě nejsou ani moc dlouhé. Asi proto, že už je ke konci svého vývoje nepoužívá.

Cassida viridis (L.) Štítonoš zelený

Poslední larvální instar je poměrně zploštělý a velmi málo pohyblivý. Toto klidové stádium už nekonzumuje potravu, jen hledá místo ke kuklení.

Cassida viridis (L.) Štítonoš zelený

O den později už se změní v kuklu. Ta je přilepena k spodní straně listu svlečenými zbytky předchozí kutikuly, postupně se přetváří, na okrajích se profiluje budoucí krunýř.

Cassida viridis (L.) Štítonoš zelený

Stále s množstvím trnů a výrůstků, stále ne příliš podobna úhlednému Broučku. „Nežerte mne“, říká její vzhled.

Cassida viridis (L.) Štítonoš zelený

Snad za dva dny na místě najdete již jen prázdný svleček.

Cassida viridis (L.) Štítonoš zelený

Jste zvědaví co se ukrývalo uvnitř takové ošklivé kůže?

Cassida viridis (L.) Štítonoš zelený

Byl to opravdu náš krásný Štítonoš zelený. Rozhodl jsem se jej ještě pro vás vyfotit zespodu. Aby neutekl, připevnil jsem jej k párátku. Tak můžeme jeho tělo spatřit lépe. Krunýř zřetelně přesahuje okraje zploštělého těla a dobře je tedy chrání. Přitom sám není zase až tak rigidní. Krovky se totiž mohou nazdvihnout a pak je zadeček poměrně volný. To je velmi potřeba u samců k oplodnění samice a u samic ke kladení vajíček. Brouk také docela dobře létá.

Cassida viridis (L.) Štítonoš zelený

Větší problém má Brouk s širokým štítem, dobrá pasívní ochrana má evidentně i svá drobná nepohodlí. Jeho obličej cenu za krásu od lidí také asi nezíská, Štítonoš jej ale ani světu nehodlá příliš ukazovat. Umí sice hlavu trochu povytáhnout, ale aby opravdu viděl ven, musí mít oči umístěné bezprostředně na přední straně hlavy. Věřte ale, vidí zatraceně dobře. Alespoň to, co vidět potřebuje. Ústním ústrojím dovede velmi dobře žrát pletivo rostliny. Štítonoši totiž konzumují velké množství listové hmoty i ve stádiu imaga. Dospělci u mne vylíhlí způsobili svým trusem v našem obývacím pokoji za pár dnů pěknou spoušť.

Cassida viridis (L.) Štítonoš zelený

A kromě konzumace je zajímá ještě něco. Musí nalézt vhodného partnera a spářit se. La belle vie.

Cassida viridis (L.) Štítonoš zelený

Štítonoš je tedy typicky česká Mandelinka z mnoha důvodů. Vlastnosti, které Brouk má, jsou jistě zajímavým evolučním přizpůsobením se životním podmínkám. A nejsou rozhodně důvodem k zatracení či k odsouzení. Já je třeba obdivuji a líbí se mi (asi trochu podivínské).

Rozhodně jsem také nechtěl volbou Štítonoše coby české Mandelinky vyjádřit despekt vůči našemu národu. Štítonoš se mi neměl stát prostředkem k hledání špatných vlastností či k jakési satiře. To bych pak přece mohl více mluvit o jeho pasivním postoji k obraně, nebo o tom, že se snaží maskovat právě svými exkrementy. Také bych mohl použít spíše příkladu Mandelinek hanlivějších jmen, jakými jsou třeba Bázlivci, Váhavci nebo Krytohlavové. Nehledejte proto mezi vlastnostmi Štítonoše a nás, lidí, příliš velkou paralelu. Vždyť je to koneckonců jen „malý neškodný Brouk“.

Galerie fotografií

Reklamy

Jiří Švábík se představuje:

V životě člověka mnohé věci nadchnou a pak zase omrzí. Příroda mne ale stále vždy znovu překvapí a zabaví (alespoň zatím). Jsem amatér a své foto příběhy z přírody píši pro sebe a svou rodinu. Já je narcisticky čtu, rodina ne. Tak už to je.
Příspěvek byl publikován v rubrice Coleoptera (Brouci), Rozmnožování. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

3 reakce na Česká Mandelinka Štítonoš zelený

  1. Anonymní napsal:

    Jirko nádhera. Zase su chytřejší.Těším se na další příspěvek.

  2. Anonymní napsal:

    helou brudr, nejen zajímavé čtení o mandelince ale i plno informací a pravd, stavá se z tebe filozof 🙂

  3. Poslední komentář od anonymního čtenáře, ač dlouhý, byl zcela nesrozumitelný. Buď použitým fontem, nebo z jiného mně neznámého důvodu, byl změněn k nečitelnosti. Rád bych jeho obsah znal, proto prosím pošlete komentář na Email nebo post-něte znovu s jiným fontem. Děkuji Jiří Švábík.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s