Jablečný červ

Obaleč jablečnýJe pozoruhodné, že si většina lidí pamatuje na dětství, tu vskutku tryznu dospívání, onu bolest růstu a hledání sebe sama, paradoxně jako na období nejkrásnější bezstarostnosti a her. Podobně většina mužů nekriticky chválí, doporučuje mladé generaci k absolvování, s kolegiální sounáležitostí hrdě vzpomíná na – základní vojenskou službu, onen čas, jenž byl ve skutečnosti trýznivý, plný buzerace, upírání práv a svobod, vymývání mozků, nudy, učení se pro život zbytečností, konfliktů s pitomci nadřízenými i podřízenými. Lidský mozek je už tak asi zařízen, že si pamatuje více jen to dobré a naopak to emotivně špatné, nepohodlné a depresivní zastírá mlhou a posléze to i maže. Pomáhá nám to vydržet se sebou samými, idealizovat si své mládí, zapomínat na své chyby, odpouštět druhým i sobě, netrápit se strachem a starostmi. Snad je ale přece člověk moudrý navíc obdařen i pamětí faktografickou a rozumem analytickým. Měl by tedy pravdivě vyhodnocovat nejen současnost, ale i minulost. Naše dětství, dospívání, studia, popřípadě pobyt na vojně, to vše by se jistě jevilo méně idylickým, bylo-li by hodnoceno nezaujatým pozorovatelem. Každé životní období má přece svá úskalí, nějaký kaz. Sám se snažím vzpomínat pravdivě. Ano, dětství pak má více šedý nádech, doba studií je pestře různobarevná, vojna je téměř černá deprese. Vzpomínám na holomka Vénu, co nás v mládí tloukl, nezapomněl jsem, jak náš „bezvadný“ kolektiv na gymnáziu přivedl dva spolužáky až do blázince, i své vlastní chyby dospívání si pamatuji. Tomu všemu se přece říká zrání, zejména díky takovým nepříjemnostem jsme dospěli, poučili se z vlastních poklesků, vyrostli v lepší.

Je to zřejmě ono mladické puzení, touha poznávat nové a cizí, které nás žene, coby sotva odrostlé, do dálek cizích krajin. Mnohdy až nekriticky ceníme právě to, co doma není obvyklé, právě to, čím se daleké kraje odlišují. Byť by třeba krásy a hodnoty doma zanechané byly nad ty exotické. Výlety do krajů vzdálených jsou lákavé. Vzpomínky na onu prožitou dobu poznávání pak s časem stále méně obsahují ono nepříjemné horko, špínu, otravnou exotickou havěť lidskou i zvířecí, ono nepohodlí cest… A stále více a více se z paměti vybavují jen a pouze ty skrovné okamžiky poznání, exotiky, radosti. Podobně jako u situace předchozí, u oněch vzpomínek na dětství, či na vojenskou službu, i zde si opět emotivně uchováváme spíše ty hezké zážitky. Všechny vady, kazy a červivosti na kráse vzpomínek zahlazujeme. Nejsem pecivál, toulky do zemí exotických mám rád, vždy s nadšením poznávám nové kraje, lidské zvyky, exotická jídla, leč při návratu se mé srdce, duše i mozek (nevím jistě, co ten libý pocit produkuje, ale nejspíš to je emotivní část mozku) kochají právě tou pestrou a svěží českou krajinou, českými tradicemi i pokrmy. Jsem doma.

Tak jako grandiózní Grand Canyon pro mne přece jen nepředčí milovanou Pálavu či Valašsko, jako se indická hra na sítár pro mne nevyrovná cimbálu, tak se ale pro mne ani tropické pokrmy nesrovnávají s těmi českými. Mám v oblibě rozličné tropické ovoce. Durian, mango, pomelo, ananas, papája, kaki, lici… Samé dobroty, ale stejně! Zralá, za chladného dne pozdního léta ze stromu čerstvě utržená švestka vyplní pusu takovou chutí, že se člověku na chvíli čas zastaví. Náramná dobrota. Nebo na pasece sbírané lesní maliny, nevyměnil bych je nikdy za tropické ovoce! Podzimní hruška máslovka je kulinářskou kapitolou sama pro sebe.

Králem mezi naším ovocem je však obyčejné jablko. Ať už plod letní Skleněnky (Průsvitné letní), skorého James Grieve, nebo pod/zimních odrůd Ontario, Jadernička, Bláhova reneta či sladké Panenské. Jabko (tak je to po našemu), utržené na zahradě mých rodičů přímo ze stromu, předčí všechno zmiňované cizokrajné ovoce. Vypadá trochu jinak než to evropsky typizované, ze supermarketu. Je to někdy jablko i poznamenané strupovitostí, pokřivené a nekulaté. Tak jako prožitá minulost mládí, jako vzpomínky na cesty do dálav, i to jablko, kromě sladkých chutí, trpí řadou kazů a vad. Někdy se mne dokonce mé městsky vychované děti ptají, zda se to jablko dá, s tou drobnou vadou, jíst (ač tuší, že odpovím „Ano, to nic není!“). Oni, mí rodiče, totiž své jabloně už léta chemicky neošetřují. A tak jsou ty sladké plody trochu nestandardní. Vím, kousnout do jablka a narazit třeba na červa a jeho chodbičky není příjemné, ale většinou se mu přece lze vyhnout, nechat mu jeho půlku plodu a pochutnat si na té druhé. Je zajímavé, že někdy právě to jablko červivé je chutnější, sladší než ta bez vad. On červ asi jablko nutí dozrát rychleji, stihnout udělat jadřinec a semena. Jen tak se červivý plod pro jabloň nestane promarněnou šancí. No a ten červ má v tom také výhodu, dospěje díky rychlému zrání hostitelského plodu dříve a snad může i nakazit další plody v blízkosti svým potomstvem. Červivé jablko je pro lidi tak běžná, ač nechtěná věc, že se stalo příkladem zkaženosti, příměrem vady jedince i lidského druhu (je pozoruhodné, že je zde symbolem zkaženosti nespravedlivě ono nevinné jablko samo, ne ten červ). Podobně často používáme jablko v mnoha dalších obrazných rčeních a příměrech. Vzpomeňte na „Jablko sváru“, „Shnilé jablko“, „Jablko z ráje“. Červivé či shnilé jablko najdete jako symbol potíží a nezdaru i ve snářích (ač sám těmto nevěřím, přesto jsou tyto výtvory lidského, snad jen trochu červivého ducha, velmi nevšední).

No ale dost o červech! Je nám všem přece jasné, že červivost jablek nepůsobí skuteční Červi (Helminti)! Pokud se mluví o červivosti jablek, jedná se nejčastěji o Obaleče jablečného (Cydia pomonella (Linnaeus, 1758)) i když někdy škodu páše i Obaleč jabloňový (Hedya nubiferana (Haworth, 1811)), Obaleč východní (Cydia molesta (Busck, 1916)) nebo třeba vosička Pilatka jablečná (Hoplocampa testudinea (Klug, 1814)). Obaleči patří mezi Motýly (Lepidoptera), jejich nedospělé stádium vrtající jablečnou dužinou zveme proto (Hmyzí) larvou, nebo více specificky (Motýlí) housenkou. Je tedy správně jablko ne červivé, ale spíše larvivé nebo housenkovité. Že Vám to nezní? Ano, už jsme až příliš přivykli označení onoho podlouhlého tvora hanlivým názvem červ. My, laici, totiž slovo červ evidentně používáme pro cokoliv, co se něčím provrtává – třeba když někomu „vrtá červ v hlavě“ jde jistě jen o červa pomyslného, „počítačový červ“ je zase jen jakýsi počítačový program, co prolézá naše data, „moučný červ“ z našich spíží sice je živočich, ale zase není správně systematicky zařazen. Tak se tedy nebraňme onomu nesprávnému, avšak zlidovělému názvu „Červivé jablko“, popřípadě onomu označení tvora, škodícího na jablku, jménem „Jablečný červ“.

Ale podívejme se na toho živočicha blíže. Tady máme toho „červa“ z jablka, jež jsem letos nakousl.

Obaleč jablečný

Základní rysy jasně ukazují, že se jedná o housenku Obaleče. V tomto případě Obaleče jablečného.

Obaleč jablečný

Ihned po zjištění „červa“ jsem hledal v okolí a našel na dalších jablcích stopy napadení.

Obaleč jablečný

On totiž Obaleč klade vajíčka na povrch plodu. Housenka se tedy musí prokousat dovnitř. Její chodbičky jí ale slouží i za větrací šachty a housenka je neustále udržuje funkční. Vstupní otvor bývá řádně uzavřen „housenčími dveřmi“. Aby netáhlo, ale zároveň aby chodbičky plnily onu ventilační úlohu. Pro jejich konstrukci je použito zpevňující vlákno a jediný dostupný výztužný materiál, totiž jablečná slupka i dřeň. Housenka navíc často k uzavření vchodu používá i vlastní trus. Po vyschnutí je totiž krásně porézní a vzduchopropustný.

Obaleč jablečný

Housenka je překvapivě velká (až 2.5cm), světlá, mírně nahnědlá či narůžovělá. Hlava je tmavší, takže člověk ihned pozná, kterýžto konec je předečkem a který je zadečkem. Larva má nohy, kusadla i oči. Nenechte se ovšem mýlit. Ty velké hnědočervené polokulovitě klenuté útvary nejsou oči! Oči jsou ve skutečnosti jen ty drobné černé tečky na stranách hlavy. A nejsou jen dvě, na každé straně jsou hned tři jednoduchá očka!

Obaleč jablečný

Pro ty, co hůře vidí, jsem udělal ještě detailnější záběry.

Obaleč jablečný

Kusadla jsou drobná, ale na to, že s nimi housenka jen konzumuje jablko, jsou poměrně silná. Věřte, že opravdový červ, jako mnohem primitivnější organismus, vskutku nožkami, kusadly, či očima nedisponuje.

Obaleč jablečný

Housenka se kuklí mimo jablko, v našich podmínkách larva druhé Motýlí generace přezimuje. Asi ví, že plod je vrtáním chodbiček poškozen a podlehne brzy hnilobě a plísni. Nebyl by to dobrý úkryt na zimu. Pokud tedy, tak jako já, najdete v pozdním létě kuklu v lehkém vatovém zápředku (asi 12mm), bude z ní za pár dnů jistojistě Motýlek. Ten se totiž musí ještě stihnout spářit, naklást vajíčka a dát tak zrodit se oné druhé generaci „červivých jablek“.

Obaleč jablečný

A tu ho máme. Dospělý Motýl je asi 9mm velký a snaží se být na listu, větvičce, či kůře jabloně, nenápadný.

Obaleč jablečný

Na první pohled není Obaleč, dle lidských měřítek, žádný krasavec.

Obaleč jablečný

Ale zkuste se na něj podívat zblízka.

Obaleč jablečný

Zde jsem jej pro Vás vyfotil na plodu jablka, což vytváří tematicky vhodné pozadí.

Obaleč jablečný

Naráz je z něj krasavec, co by se zaskvěl i na velkoformátové fotografii!

Obaleč jablečný

Na závěr ještě nevšední pohled zespodu.

Obaleč jablečný

Úsměv asi nečekáte, viďte?! I tak si myslím, že se z červivého jablka vyklubal nakonec docela pěkný tvor.

Obaleč jablečný není v sadech vítaným hostem. Je pravdou, že jablko jím napadené je znehodnoceno. Při velkém výskytu dovede Obaleč poškodit i přes polovinu všech plodů. Je proti němu používáno několik postřiků, ať na principu chemickém, tak hlavně na principu biologickém. Granuloviry jej totiž dovedou spolehlivě zlikvidovat, je-li ovšem postřik správně proveden. Já jej ale likvidovat rozhodně nebudu, to nechám zahrádkářům a sadařům.

V tomto příspěvku jsem totiž nechtěl ukázat na nepřítele, spíše jsem chtěl přiblížit negativně vnímaného tvora, se kterým se setkáváme až velmi často. Buď doslova, při nakousnutí plodu jabloně (pokud zrovna není ze supermarketu), nebo alespoň obrazně, ve rčeních. Slovo „červ“ nese nesprávně, ač trochu oprávněně.

Termín „Jablečný červ“ pro nás symbolizuje něco prohnilého, vadného, červivého. Něco co kazí sladký plod jabloně. A stejně jako má naše nejlepší ovoce tuto svou vadu – svého červa, tak se i vše kolem nás prokazuje vlastnostmi nádhernými a potěšujícími, smíchanými ovšem často s nějakým „Ale!“, s nějakým kazem, červem, prohnilostí. Mládí, studia, vojenská služba i cesty do dalekých krajů, život sám, to vše bylo a je krásné, sladké a opojné, asi jako je sladký plod jabloně. Jen nebýt těch červů uvnitř jablek – i uvnitř mých vzpomínek! A to bohužel i takových, co napáchali mnohem více škody než obyčejný „Jablečný červ“.

Galerie fotografií

Advertisements

Jiří Švábík se představuje:

V životě člověka mnohé věci nadchnou a pak zase omrzí. Příroda mne ale stále vždy znovu překvapí a zabaví (alespoň zatím). Jsem amatér a své foto příběhy z přírody píši pro sebe a svou rodinu. Já je narcisticky čtu, rodina ne. Tak už to je.
Příspěvek byl publikován v rubrice Lepidoptera (Motýli), Stravovací návyky. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s