Hou-ssss-enka 4, Hranostajník vrbový

Neuvěřitelné! Úžasné! Prapodivné! Superlativy se nad schopnostmi housenek, imitujících hadí chování, jen nabízí. Nevíte-li, nad čím že se tak rozplývám, přečtěte si prosím předchozí články tohoto seriálu, zejména ten o Hranostajníku osikovém. (V tomto svém dnešním výkladu se přímo odvolávám na onen zmíněný text, vlastně v něm tak nyní pokračuji, doplňuji jej!) Schopnost larvy tohoto Motýla napodobit nejen vzhled, ale i chování malého hada a ubránit se tak predaci či parazitaci, mi tehdy vskutku učarovala.
I rozhodl jsem se proto získat pestřejší, bohatší fotografický materiál, zdokonalit svá pozorování, nastudovat více o těchto zajímavých tvorech. Pátral jsem po dalších jedincích Hranostajníka a nedávno jsem několik takových housenek našel.

Byly velmi podobné larvám Hranostajníka osikového, téměř stejné morfologie i zbarvení, dokonce při vyrušení předváděly identická hadí cvičení, kmitaly svým hadím jazykem. Tentokrát šlo ale o onačejší gymnastky!

Při podráždění opakovaně vystrkovaly své rourky, jen jaksi ještě více do dálky, s ještě větší vehemencí a elánem. Byly dokonce silně cítit – jakoby malému hadovi smrdělo z tlamy. Že by kombinovaný zastrašovací efekt? Páchnoucí sekret obsahuje údajně kyselinu mravenčí, jejíž odér je pro drobné hmyzožravce nepříjemným, pro parazity varovným signálem.

Měkké, nitkovité vychlípeniny byly ohebné, elastické. Podobaly se osmetériu, které jsem kdysi pozoroval a pro Vás popsal u Otakárka fenyklového. A vlastně fungují zcela identicky, rovněž na principu hydrostatického skeletonu. Edward Bagnall Poulton ve své knize „The Colours of Animals” popisuje, že tyto duté a měkké vychlípeniny mají uvnitř podlouhlý tenký sval, upevněný ke špičce. Elastické rourky se při imitaci hadího jazyka sice nafukují tlakem housenčí krve, za kontrakci a srolování je ale zodpovědné právě toto svalové vlákno. Představte si ponožku nebo rukavici, kterou jste při vysvléknutí převrátili naruby (čímž jste jistě manželku nepotěšili). Pokud ji chcete nyní převrátit, nejspíše do ní strčíte ruku, uchopíte samotný konec a zatáhnete – tak podobně stahuje své trubičky i housenka Hranostajníka.

Délka, flexibilita a vůbec celý projev těchto elastických balónků jsou obdivuhodné, housenka navíc byla schopna vystrkovat tyto opakovaně, byť s krátkými přestávkami. Takoví mladící holt ještě mohou i několikrát….

Nedal jsem jí pokoj a výsledek se záhy dostavil – něco se zašmodrchalo. Snad že jsou rourky lubrikované něčím, co působí jejich lepkavost, nebo jsou prostě jen tak měkké, že při neopatrném doteku zadrhnou o sebe sama. Velmi tím připomínají dlouhé, nafukovací balónky, ze kterých zruční pouťoví klauni v mžiku vyrobí, pouhým zakroucením, tuhle meč či kytaru, onde zase jezevčíka nebo papouška. To sice Hranostajník přímo neumí, ani to není jeho cílem. Vyfouknout a stáhnout tento nechtěný výtvor teď dá housence hodně práce.

Dráždil jsem proto zatím housenčiny sestry, ty z vedlejšího listu. Zdviženou hlavou zdůrazňovaly svůj obranný postoj a dotvářely tak děsivý vzhled.

Rozeklaný hadí jazyk kmital sem a tam. Podoba s rozzlobeným hadem zcela věrná a velmi přesvědčivá.

Po pár dnech se housenka svlékla a já již poznal, že se jedná o druh Hranostajníka vrbového (Cerura vinula (Linnaeus, 1758)). Je to jeden z našich velkých Motýlů, rozpětí křídel může být až 72mm. Tomu odpovídala i narůstající velikost larvy.

Její barevnost byla nápaditější a sytější než tomu bylo u Hranostajníka osikového. Podobně jako zkušený zálesák či voják ruší i housenka obrys cíle, v jejím případě chutného sousta predátorů a navozuje mylný vjem štíhlého hadího těla.

Vidlice na zadečku je stále dobře patrná a funkční.

Housenka je mistrem ve spásání listů osiky, její panožky list svírají opravdu pevně.

Kolem hlavy se jí již tvoří odstrašující fialový límec, spánkové hrboly pomalu mizí.

Krasavice. Uprostřed hřbetu má hnědou, později červenofialovou skvrnu ve tvaru sedla.

Další vývojová fáze (instar), tedy po dalším svlékání, je ještě barevnější a mnohem výraznější. Housenka asi chápe, že při její velikosti jí maskování již nepomůže, těžko teď zůstat neviditelnou, volí proto opačný extrém – výraznou barvou varuje a zastrašuje. Fialový límec, hysterická žluť a zeleň, ostře ohraničené bílé skvrny na bocích.

Některé části těla jsou barevné až k neuvěření! Housenky tropických motýlů by mohly závidět.

Pohled en face zastrašuje velkými černými skvrnami. Poulton se domnívá, že larva teď vzezřením s kontrastními ovály na týle napodobuje spíše vhled malého obratlovce, já jsem ale přesvědčen, že jen doplnila hadí mimikry o další prvek. Tyto falešné hadí oči jsou tak uhrančivé, že případný predátor svůj hlad raději zažene. Mimochodem, je prokázané, že třeba opice Kosmani se larev Hranostajníků opravdu bojí. A mnozí lidé také, věřte mi. Skutečné oči housenky jsou však jen ty drobné tečky na bocích, na spodu skrání. Počítejte prosím se mnou – jedna, dvě, tři jednoduchá očka na každé straně.

Hrozivý postoj teď stále více využívá vzpřímeného držení těla. Hlavohruď se stává dominantní částí.

Již jsme si v předchozím příspěvku o Hranostajníku osikovém řekli, že slovo Hranostajník je podle literatury odvozeno od Lasice hranostaje, se kterým má imago Motýla podobně hermelínový kabát. Někdy se ale uvádí i jiný možný původ tohoto slova (a také slova Hranostaj). Snad prý „Gorno-Staj” znamená zvíře, které se vzhůru staví. Tedy takové, které je aktivní v obraně, proti predátorům i proti člověku. Jen pohleďte, jak se tato housenka brání! Její tělo se napřímí, hlava zbytní, rozeklaný jazyk hrozí uštknutím. (Mimochodem Lasice hranostaj se také umí výborně bránit, rovněž se při obraně napřimuje…)

Tento larvální instar je totiž stále schopen aktivního použití nafukovacího hadího jazyka.

Úžasná hříčka přírody! Nemohl jsem se vynadívat. Je pozoruhodné jaké invence, jakých triků tato housenka Hranostajníka vynalezla. Vždyť přece jiné, stejně veliké housenky ostatních druhů Motýlů nedisponují často vůbec žádným obranným mechanismem a přesto jejich druh nevyhyne. Jsou však doloženy mnohé případy útoků parazitických vos Lumků (Ichneumonidiae sp.) právě na larvy Hranostajníků. Prý je tato housenka parazitována až sedmi různými druhy Lumků! Snad právě obava z parazitace vedla k rozvoji těchto neobvyklých hadích obranných mechanismů.

Neuvěřitelně impozantní vzezření. Důstojné a silné. Kdo by si troufl zaútočit? Ale nenechte se mýlit, nutkání parazita naklást vajíčka je neodbytné. Jediné co jej opravdu může odradit je – pokud by již bylo obsazeno. Pak by bylo třeba najít jiného vhodného hostitele. Poulton popisuje, jak s Prof. Weismannem pozorovali larvy tohoto Motýla již napadeného Lumkem rodu Paniscus sp. (dnes rod Netelia). Výrazná černá vajíčka, čerstvě nakladená parazitem na kůži hostitele, se tehdy leskle blyštěla a odrážela od kontrastní zeleně housenky. Oba vědci nezávisle dospěli k závěru, že právě to je důvod pro výrazné, oválné skvrny na bocích housenek Hranostajníků. Larva jimi totiž napodobuje ona černá, na světle se lesknoucí vajíčka Lumka – hlásá světu a případným parazitům – „Zde je obsazeno, další parazitace již nemá smysl, leťte někam jinam!”.

A zde máme předposlední larvální instar. Barva zase proměněná, fialový límec nyní pro změnu zežloutl a zčervenal.

Housenka stále přijímá potravu, jde jí teď o objem. Silná larva totiž předurčuje silného motýla, skýtá větší šanci na přežití.

Tak velká a tlustá housenka již hadí jazyk nepoužívá (ačkoliv je stále funkční), spoléhá se více na svou velikost. Možná i proto, že pro napadení úhlavním nepřítelem Lumkem je již pozdě. Parazitace těsně před kuklením by larvám Lumka nedalo dost času k vývoji a kuklení hostitele by parazitické larvy nepřežily (a již by mu ani nedovedly zabránit). Pokud larvu Hranostajníka teď napadne predátor či parazit, tato okamžitě otáčí hlavu směrem k němu a zastrašuje pouze vzhledem.
Dobře jsem tlustou housenku chápal. Už to přece nebyla žádná mladice, aby bouřlivě pumpovala krev potřebnou k sice efektnímu, ale trochu až nedůstojně exhibicionistickému hadímu efektu. Hlavně opatrně, co kdyby jí praskla nějaká žilka v hlavě, viďte?!
Přece jen trochu zklamán zkusil jsem ji podráždit ještě víc a – to jsem to schytal! Domněle bezbranná housenka na mne ze žláz na břišní straně prvního článku prudce vystříkla, snad na vzdálenost 30 cm, silnou dávku nějaké smradlavé, pálivé tekutiny. Ještě že sprška kyseliny netrefila mé oko, nebo hůř – objektiv fotoaparátu! Že nevěříte? Že to není ani možné, aby nějaká obyčejná housenka stříkala kyselinou? Také jsem byl překvapen, věřte mi. Hned jsem proto začal pátrat v odborné literatuře.

Poulton uvádí, že larva vystřikuje kyselinu mravenčí z podlouhlé štěrbiny pod hlavou. Tato je napojena na žlázu produkující tuto čirou tekutinu. Housenka ji naakumuluje dostatečné množství a při podráždění ji velkým tlakem vypuzuje. Larva, která se brání natáčením odstrašující hlavy směrem ke hrozbě, tak vlastně stříká kyselinu přímo do očí nepřítele. Já si tuto její techniku vyzkoušel na vlastní kůži! Jen škoda, že housenka není schopna opakovaného předvedení této výjimečné schopnosti. Jak rád bych ten okamžik zachytil fotoaparátem! Bohužel jí ale potrvá i více dní než zase nashromáždí dostatečné množství kyseliny.
Obdivuhodné na obyčejnou housenku! Vždyť se jí tak vlastně mimoděk podařilo napodobit další ze slavných hadích vynálezů – techniku stříkání jedu používanou plivajícími Kobrami poddruhů Naja. Naše housenka takto plive silně koncentrovanou směs kyseliny mravenčí (až 40%) a vody a dokáže jí prý vystříknout až dvacetinu gramu. Nevím o žádném jiném živočichu schopném plivat tak silně koncentrovanou kyselinu, tedy snad s výjimkou některých brouků čeledi Carabidae (80%), no a pochopitelně Mravenců samotných (50 až 75%).

Housenky jsem choval na větvičkách osiky, umístěných ve váze s vodou. Velká chyba! Kuklí se totiž ne na větvích tenkých, ale spíše na kmeni, popřípadě na silnějších větvích stromu. Maskují tam svůj kokon chytře zbytky kůry tak, že se stromem dokonale vizuálně splynou. Je to pro ně velmi důležité, neboť tak přežívají přes celou dlouhou zimu. Pokoušely se proto slézt z tenkých větviček dolů a jejich přirozené nutkání bylo tak silné, že dokonce jednou v noci, ve snaze dosáhnout kmene stromu, aktivně vlezly do vody a – utopily se. Naštěstí jen ty dvě nejhorlivější z nich, ostatní přežily a já jim pak všem umožnil vodě se vyhnout.

K poslednímu svlékání už došlo na zemi (neboť kmen Osiky jsem k disposici opravdu neměl) a já opět užasl nad barevnou proměnnou. A nad rafinovaností housenky.

Zelenou maskovací barvu nahradila hnědá, k půdnímu krytu a zejména ke kůře osiky lépe se hodící, původně žlutý pásek teď úplně zbělal a výborně doplnil inovované housenčiny mimikry.

Pořád umí dobře zastrašovat, jestli je schopna rovněž stříkat kyselinou po okolí jsem již raději nezkoušel.
Pěkná baculka, viďte? Připomněla mi housenku Heimlicha z kresleného filmu Život brouka.

Hranostajníci mi udělali opravdu radost. Za odměnu jsem jejich kukly zjara upevnil na Topolu – nechť se již vylíhnou svobodni v přírodě a mohou tak pomoci zabezpečit další generaci hadích housenek.

Rozhodně se jedná o úžasný, obdivuhodný živočišný druh. Další v řadě skvělých hadích napodobitelů. Je až neuvěřitelné, že larvy zcela rozdílných, nepříbuzných Motýlů či Můr, tvorů s pro někoho velmi diskutabilní inteligencí, se zdánlivou neschopností uvědomovat si složitější kauzální souvislosti, s omezenými kognitivními schopnostmi, přišly během dlouhých, mnoho generačních pokusů a omylů na stejný, dokonale provedený trik a napodobují hadí hlavu, tělo i chování tak věrohodně, že spletou kdejakého ptáka či drobného obratlovce. Jsem dokonce přesvědčen, že vyděsí i leckterého jedince živočišného druhu, jenž neskromně zveme moudrým.

Tak pestré a vynalézavé způsoby imitace hadího zjevu i chování – to už přece nemůže být jen náhoda, prostá hříčka přírody. Zde je patrný jasný cíl, zřetelný záměr, cílená strategie, pokročilá inteligence! Kdo by teď stále ještě řekl: „Hloupý Hmyz!”?

Galerie fotografií