Chlupaté housenky Motýlů, kupříkladu z čeledi Bekyňovitých (Lymatridae), nebo i Bourovcovitých (Lasiocampidae) zjevně nemají dostatek humanoidních rysů potřebných k vyvolání okamžitých pozitivních lidských emocí. Jejich červovitý tvar, „špatný“ počet nohou, tělo silně chlupaté, způsobují, že je instinktivně považujeme za tvory s naším světem nesourodé a jemu cizí. Zašlápnout, zničit, vyhubit, toť přirozená prvotní lidská reakce (jakkoliv je odsouzeníhodná). Ano, chlupaté housenky jsou trochu zvláštní, ale pokud si je prohlédnete ne jen jednou, ale opakovaně, zas a zas, a dáte sobě čas přivyknout jejich zvláštnostem, jejich tvaru i chování, jistě se Vám zalíbí. Podobně, už před dlouhým časem, okouzlily i mne. Ono je mezi těmito housenkami totiž mnoho skutečných krasavic. Chloupky zdobící tělo asi mají housenku maskovat a při napadení i chránit. Barvy volí motýlí omladina z pozdně letní až podzimní palety, rovněž lidskému oku lahodící. Známým příkladem zdobné housenky je Bekyně velkohlavá (Lymantria dispar (Linnaeus, 1758)).
Krásná je ale například i tato housenka Bourovce trávového (Euthrix potatoria (Linnaeus, 1758))!
Barevný vzor pokožky i chloupky ji maskují a zdobí zároveň. Vždy, když ji v přírodě potkám, dlouho se na ni nemohu vynadívat.
Podobně zajímavá je také housenka obyčejného Motýla Bekyně mniška (Lymantria monacha (Linnaeus, 1758)). Vzhledem k malé hospodářské oblibě tohoto druhu (je považován za škůdce) mi jistě prominete, že si jeho larvu beru někdy domů a tam se kochám jejím vzhledem i chováním. Chci si ji také, doma na balkóně, nerušeně vyfotit a podobně, jako u předchozích Bekyní, Vám pak ukázat jak housenku, tak třeba i dospělce.
Tentokrát jsem našel vzrostlou housenku posledního larválního instaru (na fotografii níže). Byla by jistě vděčná za trochu klidu, měla totiž už chvíli takový divný pocit v břiše, jakési nutkání jí vrtalo hlavou i tělem, a jelikož právě přicházela ta chvíle, kdy už už se jen honem zakuklit a dokončit přeměnu v dospělce, chtěla to mít honem za sebou. A právě tehdy se to stalo! Zevnitř, přímo skrz právě proděravělou pokožku, se jí jako o překot na povrch těla draly nechtěné plody zmaru jejího snažení, drobná parazitická „miminka“ (promiňte ten eufemismus).
Těmi parazity byli Lumčíci, drobné štíhlopasé Vosičky, které parazitují housenky různých druhů Motýlů. Nic nového jsem zde neobjevil, rozličné varianty parazitace Lumčíkem jsou entomologům známé po staletí. Tak například až školním příkladem je parazitace housenek Běláska zelného (Pieris brassicae (Linnaeus, 1758)) Lumčíkem žlutonohým (Cotesia glomerata (Linnaeus, 1758)). Kukly tohoto parazita zahrádkáři často nacházejí, spolu s mrtvým tělem hostitele, na svých záhoncích a ničí je coby „housenčí vajíčka“. Dělají si tím špatnou službu, neboť ničením kukel parazita vlastně Běláskovi (pro zahrádkáře škůdci) prospívají! Dočetl jsem se, že samice Lumčíka naklade až 2000 vajíček, což znamená, že velmi významně přispívá k regulaci hostitelského druhu. Jsou to zajímavé počty. Samice Běláska klade asi 100 vajíček. Bez přirozených nepřátel by došlo rychle k přemnožení Motýla. Lumčík klade asi 20 vajíček do jedné housenky. Ano, nezapočítal jsem ztráty působené jiným dravým Hmyzem, hmyzožravými ptáky a také ty nezanedbatelné, působené člověkem. Takové škody ale redukují počty v obou nepřátelských táborech, takže síly vojsk Bělásků a Lumčíků jsou teoreticky vyrovnány. Hrozba od parazitních Lumčíků je pro samu existenci Motýlího druhu rozhodně velmi silná a ve skupině pospolu žijících housenek Bělásků (ale i Bekyní) se proto vždy najdou vyvolení jedinci, kteří na sebe nechtěně stáhnou onu statistickou nevyhnutelnost, podlehnou parazitaci, čímž ochrání ostatní housenky a vlastně i pomohou pokračování vlastního druhu. Lidé by je asi nazvali „Hrdiny In memoriam“.
Na housenkách Bekyňovitých parazituje hned několik druhů takových Lumčíků rodu Apanteles, čeledi Braconidae . Jejich přesné určení je bohužel mimo schopnosti amatéra. Pozorování závěrečných fází parazitace, tedy klubání se larev Lumčíka, jejich kuklení i líhnutí dospělců je velmi zajímavé a tak Vám svůj zážitek z pozorování soužití Bekyní housenky s parazitem musím popsat blíže.
Samice parazitické Vosičky z čeledi Lumčíkovitých (Braconidae) napadla housenku Bekyně již v létě. Opakovaně jí tehdy do těla kladla na desítky vajíček. Mladé larvy se pak v těle hostitele týdny nechaly krmit a navíc požíraly všechny nepotřebné tkáně, tedy všechny kromě těch, bez kterých by housenka nebyla schopna dál plnit svou roli opatrovatelky. Dospělost parazitních larev byla načasovaná na dobu těsně před kuklením hostitele, kdy pak došlo k hromadnému traumatickému vyklubání se těchto larev. Housenka byla zjevně paralyzovaná, ale žila!! Trhavými pohyby se snažila zahnat všechny vetřelce, kteří by ohrožovali ji a potažmo její nechtěné spolubydlící.
S naprostým úžasem jsem tehdy sledoval, jak se čerstvě vyklubané, bezbranné larvy parazita rychle kuklí v zámotcích na povrchu housenky. V tu chvíli velmi zranitelné, vždyť kolem byla spoustu dravého Hmyzu, jenž by rád vzal zavděk holou larvičkou.
S výhodou pro své kokony používaly – coby kotvících lan – chlupů housenky. Zvýšila se tak jejich šance na přežití, housenka je pak totiž stále nosila s sebou a účinně bránila před drobnějšími Hmyzími predátory.
Někteří opozdilci, co zmeškali dobu, kdy housenka byla nejvíce paralyzovaná, se pak kuklili, hledajíce vhodný alternativní úkryt, přímo pod housenkou.
A ta, jako správná ošetřovatelka, opravdu bránila parazitní dorost vlastním tělem! Larvy Lumčíka si pro kuklení spřádaly bělavé, pečlivě zhotovené kokony, ve kterých teprve se odehrávala ona tajuplná přeměna larvy v kuklu a pak i v dospělce. Po několika dnech došlo na líhnutí. Ovšem ne Motýla Bekyně, jeho housenka už to měla spočítané (ač ještě žila). Každý dospělec parazitní Vosičky při líhnutí obratně kusadly odřízl víčko kokonu a vylétl ven.
Lumčící byli zatraceně rychlí a stát modelem mi rozhodně netoužili.
Stihl jsem jen několik rychlých záběrů a byli pryč.
Podobné případy parazitace Motýlí housenky Lumčíkem jsem pozoroval už několikrát. I když jsou v přírodě celkem časté, sledovat konkrétní osud housenky a jejího parazita je vždy zajímavé. Mnohem vzácnější však byla situace, kterou jsem měl to štěstí sledovat v lesích okolo Horní Bečvy.
Je to kraj, který mi nostalgicky připomene dětství plné turistických výletů, pionýrských táborů i nesmělých lyžařských začátků. Valašsko, krajina srdci z nejmilejších. Příroda je zde relativně zachovalá, louky i lesy plné nejrůznějšího Hmyzu. Pro důchodce, rodiny s dětmi, pro sportovce, ale také pro fotografa Hmyzu – hotový ráj. Trávím proto každé léto pár volných dní v hotelu Duo, kde z pohodlného zázemí podnikám výlety na Radhošť, k hotelu Martiňák, nebo třeba na Bumbálku.
Na hřebeni kopce zvaného Kladnatá jsem při výletu se svou dcerou, vzácném, neboť dospívající už jen málo chodí s rodiči do přírody, fotil krásné a chráněné Hořce tolitové (Gentiana asclepiadea L.), sledoval statné koně, vypomáhající při těžbě dřeva a také sbíral poslední borůvky. Pak jsem si povšiml mrtvé housenky, přichycené na větvičce. Byla nenápadná a v šeru lesa by ji jistě mnohý přehlédl, nebýt ovšem těch dvou kontrastních, bílých zámotků na hřbetě. Vytušil jsem, o co jde, a větvičku si odnesl domů.
Už další pohled z boku odhalil, že ty dva kokony na hřbetě, to jsou jen opozdilci, na které už nevyzbylo místo. A zkazili tím ostatním skvělé maskování. Ti ukáznění spolu-parazitní sourozenci se, jako nějací cestující v autobuse, spořádaně kuklili v zápředcích přímo pod housenkou, kde na ně nebylo shora téměř vidět. Jako pod nějakou maskovací plachtou, pěkně bok po boku. Bylo jich okolo deseti a pro nevelkou housenku (2.5cm) bylo jistě těžké je v průběhu jejich dospívání uživit.
Myslel jsem, že se opět jedná o běžný případ parazitace housenky Lumčíkem. Housenka byla ale mrtvá, ne pouze paralyzovaná (ač obě varianty jsou u některých druhů Lumčíků běžné)! Ještě něco mi ale nesedělo, zdálo se být jiné, jen jsem nevěděl co přesně. Až večer u počítače jsem si té odlišnosti na čerstvých fotografiích zápředků všiml! Ty drobné larvičky si nestavěly ony typicky Lumčičí, pečlivě spřádané kokony. Místo toho se jen tak ledabyle omotaly trochou přediva a přichytily tak k housence. Jejich zápředek postrádal dokonalosti, dříve pozorované u kokonů larev Lumčíka. Larva či kukla byla pak ve svém zápředku zcela volná!
Zprvu světlé, bělavé larvy se po pár dnech změnily v tmavé kukly.
Skrz zámotek jsem se snažil vyfotit kuklu parazita, jenž se měl brzy líhnout. Ale moc tam dovnitř vidět nebylo.
Následující den se parazité vyklubali. Žádné úhledné odkrajování víček kokonů, jako to dělají Lumčící, skrz zámotky se přímo ven draly nádherné Vosičky. A Lumčící to podle vzhledu jistě nebyli!
Sotva zrozené Vosičky pobíhaly po větvičce i po mrtvé housence, možná hledaly partnera, se kterým bylo by lze se spářiti a počíti tak nové potomstvo.
Snad ona místa s polohou nejvyšší, byla nejvíce atraktivními. Ta, jež jakoby symbolizovala, dotknutím se nohou hlavy nepřítele, konečnou porážku housenky.
Že se jedná o skutečnou krásku, dokladuje tato detailní fotografie. Vosička na ní má ve skutečnosti délku jen asi 2 mm.
Následující obrázek ukazuje bývalou líheň Vosiček po odstranění housenky. Tedy pohled na lože se svlečky, nebo snad se zbytky po kuklách parazita. Jak úsporné využití prostoru!
Pro vlastní uspokojení jsem ještě vyfotil ony drobné kuličky, co se nacházely všude v blízkosti housenky. Nebyl jsem si při pohledu prostým okem jist, co to vlastně je. Jedná se jen o trus housenky, nebo je to snad nějaký jiný parazit? Alespoň vím, že jsem to nezanedbal, šlo opravdu jen o ten trus.
Ze všeho nejvíce mi vrtalo hlavou, o jakou Vosičku se vlastně jedná. Rozhodně se nepodobala Lumčíkovi.
Lumčíci mají jinou stavbu těla a křídla s žilnatinou mnohem bohatší (křídla). Žilnatina křídel našeho parazita byla chudá, napovídající, že se jedná spíše o Chalcidku (Chalcidoidea).
Zatím jsem bohužel přesněji neurčil ani onu housenku, ani jejího parazita. Neuspokojivé! Ale nevzdám to, příští léto snad objevím další detaily ze života těchto zajímavých tvorů. A třeba mi nějaký čtenář tohoto příspěvku s určováním napoví. Zatím vím jen to, že velmi podobný způsob parazitace housenek se nezávisle vyvinul u dvou, poměrně rozdílných nadčeledí štíhlopasých Vos. Ten u Lumčíků, nadčeleď Lumci (Ichneumonoidea) se zdá býti, díky využití paralyzace hostitele a jeho zapojení do ochrany kukel, propracovanějším ve srovnání s jednodušším, avšak neméně úspěšným způsobem parazitace příslušníků nadčeledi Chalcidek (Chalcoidea).
Při pozorování života housenek i jejich parazitů jsem byl do děje emotivně vtažen. Není totiž, i pro otrlého entomologa, snadné pozorovat ono utrpení housenky, její marný boj a snažení. Dlouho jsem pak přemýšlel o soužití housenek a jejich parazitů, o tom, zda by opravdu bez Lumčíka a Chalcidky došlo k přemnožení Bekyní či třeba Bělásků. Co u člověka zaváží více, chlupatá housenka nebo její Vosí parazit? I já jsem obě strany hodnotil, morálně je několikrát odsoudil a zase vzal na milost. V přírodě má ale každý druh své místo a smrt jedince dává příležitost k životu jiným. Vosička má přece také chuť žít. I parazit má právo na existenci. Zde je naše morálka opět bezcenná. Není divu, lidská morálka je přece jen a pouze pro lidi. Pokud soudíte parazita, pak suďte jen toho lidského. Na Vosičky já nedám dopustit!
P.S.
Dnes už vím trochu více. Zjistil jsem, že se v případě Chalcidky jedná o příslušníka čeledi Eulophidae, rodu Euplectrus (pravděpodobně Euplectrus bicolor (Swederus, 1795)). Ještě pozoruhodnější ovšem je, že larvy této Chalcidky nežijí uvnitř housenky. Jsou to ektoparazité, kteří sají krev (haemolymphu) hostitele z povrchu jeho těla. Podobně jako to nám dělají klíšťata. Vosí matka hostitelku, kterou bývají housenky Motýlů čeledi Hřbetozubcovitých (Notodontidae), částečně paralyzuje jedem, takže se tato ani nesvléká, ani své cestující neshodí.
Postřehy z přírody 