(Ne)obyčejné Mšice 2, Dutilka, Pemphigus

mšice Dutilka na topolu černémLidé již od dávných věků vyhledávají seskupení více jedinců svého druhu. Obec nám totiž skýtá větší množství společenských, pracovních, kulturních i sportovních příležitostí, zajišťuje blízkost zdravotnických zařízení. Kooperace a specializace vedla v minulosti ke vzniku řemesel, rozličných kast. Vybudováním cest pro přísun potravy a rozličných surovin, rozvojem obchodování měst s chudším venkovem, pak byl zajištěn dostatečný přísun zdrojů. Pro současného, civilizací pokřiveného člověka je dnes život ve větším městě velmi pohodlný. Města jsou ale také neoddiskutovatelně i jakousi obrannou hrází proti jiným organismům. Člověk zde toleruje už jen vytrvalé traviny, pár astmatických městských stromů a také, volky-nevolky, ony synantropní živočichy, jakými jsou třeba holubi či potkani. Se zajímavou rostlinou nebo s nějakým pozoruhodným živočichem se pak člověk městský nejčastěji setká – až na svém talíři. Příroda živá však některým lidem přesto chybí. Snad proto se mnoho z nás věnuje občasnému zahrádkaření, houbaření, rybaření, … , nebo alespoň pěstování květin v truhlících, na balkónech, v předzahrádkách. Zřejmě i proto ta nadmíra pejskařů. Z toho samého důvodu také vyhledáváme při procházkách městem stín a klid městských parčíků, nebo raději cestujeme o víkendech pryč z města.

Avšak věřte, že ani zde, ve městech, nejsme ve skutečnosti sami. Jen je třeba se lépe dívat. I malý kousek městské přírody stačí totiž za životní prostor zástupcům drobného Hmyzu. Poznala to již mnohá slečna, špacírující oázou městské zeleně, oblečená coby pestrobarevný lákavý květ. Překvapena, mnohdy s křikem a úděsem otřepávala ze záhybů šatu drobné „mušky“. Byť původně lákala jen samečky svého druhu, podařilo se jí onou škálou křiklavých odstínů, stejnou jakou příroda vyhradila pro svěží kvetoucí zeleň, takovou co za svou potravní signální barvu má rozličný fytofágní Hmyz, mimoděk pomýlit jedince nadčeledi Mšic (Aphidoidea), řádu Polokřídlých (Hemiptera). Otravní náletníci opravdu nechtěli poukázat na prvo-plánovitost jednání oné slečny, jistě jejich záměrem nebylo jí jakkoliv škodit.

Myslíte, že jsem si předchozí scénu vymyslel? Takové situace jsem ale již opravdu viděl mnohokrát. Městské parky totiž používám za významný bod. Tak jako se muži orientují ponejvíce dle hospod, ženy podle obchodů, já řídím svůj krok kolem a skrz rozličnou zeleň či parčíky. Líbí se mi velké Kroměřížské zahrady, ale i parky malé, kupříkladu ten u nás, na Slovaně, kde pár desítek Topolů černých vlašských (Populus nigra var. italica) a Lip velkolistých (Tilia platyphylos) chrání umělé, betonové jezírko s fontánou (oprava – to už před lety zasypali), pár laviček a hlavně pravoslavný kostelík Svatého Gorazdy [zde]. Park sám slouží za oázu klidu pro důchodce a pro maminky s kočárky, jako úkryt pro zamilované páry i pro pubertální, pokuřující výrostky. Vzhledem k blízké prodejně alkoholu je užíván i za zasloužené útočiště ovíněných pracujících. Nepatřím ani k jedné takové skupině, leč i pro mne má tento park své kouzlo. Tím jsou, po člověku další, tvorové budující města – zástupci společenského Hmyzu.

Kapitola první

Dutilka spirálová (Pemphigus spyrothecae Passerini, 1856) [Urban, Wiki], zástupce Mšic žijících na Topolu, totiž tvoří překvapivě krásné a funkční příbytky. Využívá kouzelně jednoduchým způsobem řapík listu Topolu, zkroutí jej do spirály a vytvoří schránku (až 2cm dlouhou). Napadený list roste a vyvíjí se zcela normálně, schránka mu nijak nebrání ve fotosyntéze a tak příbytkem Mšic proudí neustálý přísun živin. Na jediném Topolu najdete podobných hálek stovky (nejčastěji na spodních větvích).

Dutilka spirálová (Pemphigus spyrothecae Passerini, 1856)

Zde jsem animoval fotky hálky zmíněné Dutilky, focené z různých stran, schválně posuďte její dokonalost.

Dutilka spirálová (Pemphigus spyrothecae Passerini, 1856)

V některých případech na jedné stopce vzniknou hálky hned dvě. Jistě byly tvořeny ze dvou původně samostatných Mšičích rodin, určitě nejde o jedinou, rozhádanou familii, kde by se rozkmotřené sestry odstěhovaly do sousedství. Zda Mšice z obou hálek komunikují skrz spojovací tunel přátelsky, nebo je mezi nimi o kýženou stopku listu podobný boj, jaký vedou lidé o zdroje surovin, to se můžeme jen domýšlet.

Dutilka spirálová (Pemphigus spyrothecae Passerini, 1856)

Uvnitř samostatné hálky bydlí vždy jedna rodina, tvoří tak vlastně jeden městský stát. Opravdu to je takové malé město, lidskému podobné.

Dutilka spirálová (Pemphigus spyrothecae Passerini, 1856)

Najdete zde dospělce i nymfy různého věku. Městem vede rušná „hauptštrásse“ umožňující pohyb Mšic, je zde pod povrchem proudící řeka, zásobující město živinami, uličky u ní jsou plné strávníků. Jen si povšimněte, kolik těch hladovců tam uvnitř je. Hálka chrání Mšice před případnými predátory. Mšičí město trpí i podobnými problémy, jako to lidské. Nedostatek prostoru, problém s odpady, s ventilací…

Dutilka spirálová (Pemphigus spyrothecae Passerini, 1856)

Populační hustota Mšicím zřejmě tolik nevadí, ať je třeba málo prostoru, třeba i smrádek, ale hlavně ať je dost potravy a bezpečí! Zde vidíme nymfí školku.

Dutilka spirálová (Pemphigus spyrothecae Passerini, 1856)

O kousek dál jsou i Mšice dospělé (třetí generace). Larvičky Mšic při podráždění vypouští kapičky sladkého nektaru, avšak není zde Mravenců, co by tuto tekutinu konzumovali. Hrozí tedy, že odpadní produkt pak nevyužit zaneřádí schránku zevnitř. Snad i proto jsou Mšice pokryty voskovým poprachem, jenž jim dovoluje žít nahusto v těsném prostoru bok po boku a hlavně – brání smáčení jejich těl odpadní medovicí, sladkou vazkou kapalinou. Pravděpodobně i proto není, do spirály stočená stěna hálky, na okrajích srostlá (přinejmenším po celé délce) a myslím, že o odstraňování odpadu i o ventilaci hálky je tak postaráno.

Dutilka spirálová (Pemphigus spyrothecae Passerini, 1856)

Zdá se Vám připodobnění s lidským městem za vlasy přitažené? Ve skutečnosti ale jsou tyto Mšice považovány, spolu s některými Blanokřídlými (Včely, Čmeláci, Vosy,..), za skutečné zástupce společenského Hmyzu. Pravda, na rozdíl od typicky eusociálních Včel nemají oddělenou královskou kastu, avšak i tak v Mšičím státě panuje přísná organizace a řád. Žije zde totiž hned několik generací pohromadě, s rozdílnými právy a povinnostmi. Bezpečí a potrava i těch nejmladších je zajištěna. Dokonce dochází podle entomologů ke vzniku jakýchsi Mšičích kast. Takovou kastou jsou třeba morfologicky specializovaní vojáci [Biomedcentral, Vanderbilt, OxfordJournals], bránící v případě potřeby město před napadením. Jen zkuste hálku rozlomit a uvidíte, jak se vyrojí na okraj hálky. Možná budete mít pocit, že se hrnou spíše se ve prospěch kolektivu obětovat, popřípadě desercí zachránit rodinné stříbro, vlastní geny. Skutečně však Mšičí vojáci mohou predátora, jakým je třeba dravá larva ploštičky Hladěnky Minkovy (Anthocoris minki Dohrn, 1860), zahubit [Altruistic_soldier_caste].

Nasbírat dostatek materiálu pro některé mé příspěvky nezřídka trvá i léta. V tomto případě jsem musel pro pokračování příběhu počkat na konec zimy. Chtěl jsem poznat, jak taková spirálovitá hálka vzniká. Ač jsem ke Svatému Gorazdovi přišel brzy zjara, bylo už málem pozdě. Na řadě z mladých lístků jsem našel už spirálky hotové, byť byly jen několik milimetrů velké. Se zanedbatelným vnitřním prostorem, vlastně jen takový stočený řapík listu.

Dutilka spirálová (Pemphigus spyrothecae Passerini, 1856)

Myslel jsem původně, že spirálovitý tvar bude jen naznačen a dotvořen mnohem později až společným úsilím dalších generací. Zde se ale ukázalo, že to již brzy na jaře má tento složitý útvar vlastně skoro finální podobu. A někdy list živí nejen jeho obyvatele, ale třeba i drobného žlutého Kříska.

Dutilka spirálová (Pemphigus spyrothecae Passerini, 1856)

Hledal jsem ještě nějaký list, kde by byla spirála v počátku svého vzniku, chtěl jsem prozkoumat, kdo všechno žije uvnitř. Tato schránka zdála se býti velmi mladou.

Dutilka spirálová (Pemphigus spyrothecae Passerini, 1856)

Dle mých pozorování uvnitř hálek na jaře naleznete (tak jako i já) jen jednu jedinou Mšici. Je to Zakladatelka (Fundatrix), ta jediná zrozená z vajíčka ukrytého přes zimu v kůře, v blízkosti pupenů. Jarní i letní generace Dutilek jsou totiž živorodé. Brzy po svém zrození matka Zakladatelka na řapících mladých listů intenzívně saje. Údajně toto sání samotné kroutí řapík do spirály. Já se ale domnívám, že si Mšice určitě pomáhá i chemickým působením svých slin či jiných výměšků. Důkaz nemám, jen věřím chemii více než pouhému fyzikálnímu působení (byť by dráždilo rostlinné pletivo). Pokud je ale pravdou, že drobná Mšice řídí celý tvar a růst jen pouhým řízeným sáním, je to stavitelka nad jiné. Člověku se zdá snadné a příjemné moci do libosti nasávat tak, až jednomu vyroste nad hlavou barák, ale ono je potřeba jak plánu, tak je i nezbytné reagovat na konkrétní podmínky. Vždyť výsledná konstrukce je monstrózní dílo, specializovaná stavba řízená fenotypem příslušného druhu Dutilek. A snad tedy i jakousi jejich inteligencí.

Dutilka spirálová (Pemphigus spyrothecae Passerini, 1856)

Za několik týdnů se schránky promění. Jsou již tlustší a až snad poloviční velikosti oproti té finální. Zdá se tedy, že na jejich vzniku nese opravdu zásluhu především samotná matka Fundatrix. To ona již chystá prostor pro své početné potomstvo.

Dutilka spirálová (Pemphigus spyrothecae Passerini, 1856)

Zakladatelka je pohlavně dospělá asi čtyři týdny od narození. Několikrát se svlékla a je teď nažloutlá a vlnově chlupatá. Zbytky starých svlečků jsou součástí jejích šatů (viz Galerie fotografií). Zda to je pozůstatek zvyku primitivních předchůdců Dutilek kryjících se maskováním (v hálce již nepotřebným), zda je Mšice pořádná a nechce hálku zaneřádit odpadem, nebo se to prostě na ni jen náhodou přilepilo – nevím.

Dutilka spirálová (Pemphigus spyrothecae Passerini, 1856)

Zakladatelka má tykadla jen o čtyřech článcích a předobře vyvinuté sací ústrojí.

Dutilka spirálová (Pemphigus spyrothecae Passerini, 1856)

Dospělá matka se teď partenogeneticky, živorodě rozmnoží (dle Urbana asi 50 potomků). Nová (druhá) generace je rovněž ryze partenogenetická. Ven z hálky se její jedinci nikdy nepodívají, jejich hlavním cílem je zmnožit, rozkopírovat společné geny. Až jejich potomci, členové třetí, okřídlené partenogenetické generace Dutilek (tykadla se šesti články) k podzimu opouští rodnou schránku. Měří tak 2mm (s křídly 3mm) a můžete je vidět na mých předchozích fotografiích nebo i v mé Galerii fotografií. Dál už jejich příběh znám zatím jen z literatury. Na větvičkách Topolu prý rodí tyto Mšice larvičky čtvrté generace. Její dospělci jsou jen milimetr velcí a nepřijímají stravu. Jde o poslední, pohlavní generaci a také o generaci ryze sexuální. Tito jedinci se nezdržují potravou, rychle dospívají a ihned se páří s vhodným partnerem. Pak samice snese – pozor – jen jedno vajíčko. Z něj se na jaře rodí další Zakladatelka.

Připodobnil jsem město lidské s tím Mšičím. Jednu významnou odlišnost/výhodu však Mšičí město uvnitř hálky, oproti tomu lidskému, má. Všechny Mšice, včetně matky Zakladatelky, se zde rozmnožují pouze partenogeneticky a živorodě. Všichni občané státu jsou proto stejných genů, takže odpadá soutěživost a konkurence, všichni jsou jednoho pohlaví, takže zcela odpadá sexualita (!!), všichni jsou samice, takže chybí testosteronem puzené riskování. Luxus plýtvání zdroji na tvorbu dvou pohlaví se eliminoval (zabráněním vzniku samců), všichni členové se přímo reprodukují. Dokonce i vojáci jsou nutně samice, takže válka rozhodně nebude. (Zaveďme převahu, nebo alespoň povinně rovné zastoupení žen u lidských armád a problém válek bude celosvětově vyřešen!) Jako přírodovědec shledávám systém Mšičího samičího státu za jednoduchý a hlavně za nesmírně funkční. Slovy klasika [Limonádový Joe]: „Jak primitivní! Ale jak účinné!“. Ano chápu, trochu to je jako v onom slavném polském filmu „Sexmise“. Děsivé město partenogenetických samic! (Zde žádám trochu pochopení – přece jen jsem mužského, tedy ohroženého pohlaví.)

Učarovaly mi tyto Dutilky a proto je znovu každoročně vyhledávám. Blízký park na Slovaně, u Svatého Gorazdy, hostí jejich Mšičích státečků naštěstí na tisíce. (Tedy pokud zahradníci neořežou, jako například letos v létě, všechny spodní větve Topolů!)

Kapitola druhá

Dlouho jsem také pátral po jiných příbuzných Dutilkách. Nalezl jsem podobné, velké, blíže neurčené hálky na dovolené v Itálii (Gargáno).

Dutilka

Tyto obrovské hálky mi připomněly, odkud pochází latinské jméno těchto Mšic. Pemphigus je totiž v medicíně užívané jméno pro skupinu puchýřnatých autoimunitních onemocnění kůže a sliznice[wiki]. Projevuje se tvorbou puchýřů velmi podobných hálkám našich Dutilek. A překvapivě touto nemocí trpí nejvíce právě obyvatelé Středozemí, kde se vyskytují i tyto druhy Dutilek s velkými hálkami. No možná je to tak, že ta kožní nemoc má ve skutečnosti jméno po těchto Mšicích. Nebo jen obé získalo název ze stejného slova – v řečtině totiž pemphig znamená bublinu, nebo puchýř.

Toužil jsem však najít zejména u nás se vyskytující druhy. Třeba zajímavou Dutilku topolovou (Pemphigus bursarius (Linnaeus, 1758)). Nakonec jsem po dlouhém pátrání tuto Mšici objevil při svém léčebném pobytu v Jáchymově. Na Topolu černém jsem zjistil její hálky opět na řapících listů.

Dutilku topolovou (Pemphigus bursarius (Linnaeus, 1758))

Tento druh Dutilky je heteroekní, tedy jeho jedinci střídají během roku hostitelskou rostlinu. Tvoří hálky nejprve na Topolu, pak se v létě stěhují a „škodí“ na kořenech salátů, čekanky apod. K podzimu se na Topoly zase vrací a tvoří krásně barevné, kapsovité hálky (bursa je latinsky měšec).

Dutilku topolovou (Pemphigus bursarius (Linnaeus, 1758))

Vývoj v hálkách této Dutilky je obdobný předchozímu druhu, jen díky další hostitelské rostlině trochu komplikovanější. Tato Mšice tvoří samozřejmě menší kolonie, s kratší životností. Snad proto jsou její vojáci jako kasta odlišitelní už jen svým chováním, ne přímo morfologicky jako tomu bylo u P.spirothecae.

Dutilku topolovou (Pemphigus bursarius (Linnaeus, 1758))

Hálky této Dutilky mohou vznikat i na tenkých větvičkách. Po jejich opuštění se s tím Topol umí vypořádat a větvička klidně roste dál. Tedy, dokud pořádně nezafouká – přece jen pevnost takového místa je menší.

Dutilku topolovou (Pemphigus bursarius (Linnaeus, 1758))

Kapitola třetí

Rád vzpomínám i na letošní služební cestu do Podkrušnohoří (Most). Po dlouhé pracovní době zbyl večer ještě čas na krátký výlet. Rychle jsem obul pohorky a vyrazil na blízký NPP Jánský vrch [zde]. Již se připozdívalo, takže jsem mnoho Hmyzu nenašel. Zklamán procházel jsem pod Topoly černými (Populus nigra) a tehdy jsem úžasem zalapal po dechu. Snad každý desátý list nižších větví těchto stromů nesl hálku Dutilky. Ale schránku pro mne úplně nového druhu! Dutilka listová (Pemphigus populinigrae (Schrank, 1801)) tvoří své hálky na středové žilce listu.

Dutilka listová (Pemphigus populinigrae (Schrank, 1801))

Jsou to hálky barevné, tvarově zajímavé.

Dutilka listová (Pemphigus populinigrae (Schrank, 1801))

Zdají se být bez otvoru, jak tedy ventilují – nevím.

Dutilka listová (Pemphigus populinigrae (Schrank, 1801))

Dospělec se však od jiných Dutilek příliš neliší.

Dutilka listová (Pemphigus populinigrae (Schrank, 1801))

Hledal jsem i mladší hálku, uvnitř této byly jen mladé larvičky spolu se Zakladatelkou.

Dutilka listová (Pemphigus populinigrae (Schrank, 1801))

O životě tohoto druhu Dutilek jsem zatím mnoho nevypátral a také jeho podrobnosti sám bohužel více nepoodhalil. Hlavně mne zajímá, jak že vzniká jejich hálka – přece jen mechanismus tvorby těchto dutých příbytků musí být odlišný od těch spirálových. Do Mostu, na Jánský vrch, přesně na jaře, se asi hned tak nedostanu. Žije snad tato Dutilka i někde poblíž, někde na Moravě? Nebo princip vzniku takových schránek lze pochopit třeba studiem jiných druhů Mšic? Pokud ano, řeknu Vám to někdy příště.

Dutilky zdaleka nejsou jedinou skupinou Mšic tvořících hálky. Jejich organizace je ale asi nejpropracovanější. Mšičí městské státy také nabourávají zažité představy a stereotypy. Alespoň pro mne je například ona včelaři proklamovaná nezbytnost vysoké inteligence každého společenského Hmyzu rázem zpochybněna. Ale pozor! Mšice komunikují, svůj stát řídí. Rozhodně tedy nejsou „úplně blbé“. Jen je, jejich instinkty řízená inteligence, jiného druhu než ta lidská.

O dalších, neméně zajímavých zástupcích Mšic si přečtěte v mých příspěvcích o nevšední Toulici kopřivové (Orthezia urticae).

Galerie fotografií

Advertisements

Jiří Švábík se představuje:

V životě člověka mnohé věci nadchnou a pak zase omrzí. Příroda mne ale stále vždy znovu překvapí a zabaví (alespoň zatím). Jsem amatér a své foto příběhy z přírody píši pro sebe a svou rodinu. Já je narcisticky čtu, rodina ne. Tak už to je.
Příspěvek byl publikován v rubrice Aphidoidea, Parazitismus, Rozmnožování, Stravovací návyky. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na (Ne)obyčejné Mšice 2, Dutilka, Pemphigus

  1. letitiatiba napsal:

    Jéj, tieto špirálky na topoľových listoch sme ako deti vždy obdivovali a preskúmavali. Najprv sme si mysleli, že sú to nejaké plody topoľa, ale keď sme to otvorili, vždy boli plné takých „malých škaredých mušiek“ a špiny. A bolo to lepkavé! 🙂 Ďalej som po nich nikdy nepátrala (v tej dobe ani nebolo veľa zdrojov informácií o dutilkách) a ani mi nenapadlo, že sú vlastne podobné tým, čo sa mi vždy hromadili na tričku žltej fafrby. Postupne som na ne zabudla. Takže ďakujem za pripomenutie i za podrobný výklad o ich živote.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s