Jak jsme dostali Vši

IMGD_7310Noční můra všech maminek dítek předškolního věku, postrach ředitelů mateřských školek, vedoucích družin, hrozba organizátorů letních táborů – to všechno představuje jeden z nejstarších lidských parazitů.

Veš dětská (Pediculus capitis De Geer, 1778) je opravdu odvěký průvodce všech hominidů, Člověka moudrého nevyjímaje. A vypěstovali jsme si k němu proto přirozený odpor, dokonce snad silnější než ten, který nám obvykle zaslepuje zdravý úsudek, myslím onu všeobecně rozšířenou nenávist k Hmyzu (ale i k Červům, Roztočům, Baktériím, Virům) jako takovému.

Napadení parazitem je pro většinu lidí traumatizujícím zážitkem a ne jen pro ony vnější, nepříjemné symptomy. Mnohem více trpíme narušením jakési své osobnostní integrity, pocitem špinavosti, jakoby se člověk civilizovaný rázem změnil v barbara, nebo dokonce v divocha. Zamoření parazity nese pocit ztráty společenského postavení, vyřazení z oné elity čistých, na hygienu dbalých. Vždyť pozůstatek kastovního uspořádání, jakési věčné vyčleňování se,  škatulkování a odsudek druhých, v nás pořád přežívá. A tuto iluzi o naší nadřazenosti  a výjimečnosti nám mžikem zruší jakýsi nevzhledný parazit!

Reagujeme takto snad na všechny parazitní druhy. Vzpomínám na zděšení mé pořádkumilovné ženy, když jsme si před lety z dovolené z Chorvatska, kromě krásných zážitků a fotek, přivezli samičku Ploštice Štěnice domácí (Cimex lectularius Linnaeus, 1758). Viděl jsem ji lézt doma po polštáři a hned jsem pochopil, že za mé zarudlé fleky na kůži nenesou vinu chorvatští Komáři. Radost z nálezu Štěnice jsem mohl před mou paní projevovat jen chvíli. Je již zvyklá na ledasco, proto mne nechala onoho jedince opatrně polapit do krabičky a pak pečlivě usmrtit parami Octanu etylnatého. Tak teď už mám ve své entomologické sbírce krásný exemplář parazita. Jenže pak, …, pak se doma rozjel kolotoč „De-s”. Myslím tím opakovanou desinfekci, úklid, desinsekci, …, desinfekci, úklid, desinsekci, … Výsledkem byla málem rekonstrukce domácnosti, charita dostala (po vyprání) snad polovinu našeho oblečení, přičemž odpadkový koš schlamstl zbytek. Mzdu toho měsíce jsem vydal za chemické prostředky. Jo, a do Chorvatska už asi nikdy nepojedeme.

Podobnou reakci jsem doma zažil, když jsem si od známé (tedy od jejího psa) přinesl domů Blechu psí (Ctenocephalides canis (Curtis, 1826)) Potřeboval jsem ji přece nafotit – to snad každý pochopí!

Blecha

Dalšímu kolečku „De-s” jsem se vyhnul jen drobnou lží : „Na člověka přece Blecha psí nejde!”. Koneckonců Bleška byla již transportem vysílena tak, že bez pořádného doušku krve se od ní žádné velké vyskakování čekat nedalo. Výsledkem byly tyto mé fotografie zvířete krásného, ač nevítaného.

Blecha

Nyní jsem už z významných Hmyzích parazitů (těch našinců) do svého portfolia potřeboval sehnat jen toho posledního – právě Veš dětskou. Ale jako na potvoru mé děti ani ve školce, ani ve škole, ne a ne Vši chytit! Dokonce pionýrské skautské či příměstské tábory nepomohly. Měl jsem prostě dlouho na Vši smůlu!

Až nedávno přišel ten krásný den. Konečně jsme také dostali Vši!

Má známá (já vím, ono to vypadá, že mám těch dodavatelek Hmyzu nějak mnoho, opak je bohužel pravdou) zjistila tyto ektoparazity u svých dětí – přinesli je prý s brekem ze školky. Neskonale obdivuji stoický klid matky, nejprve sbírající „vzorek pro podivína Švábíka”, a až pak konající – pravděpodobně roztáčejíc nějakou verzi šíleného kolotoče „De-s”. S radostí jsem tehdy odložil léčení své virózy a pro přislíbené a již polapené Vši si osobně dojel. Děti již byly parazitů zbaveny a kupodivu stále oblečeny. Zřejmě zde hysterie z parazitů nevyhrála do té míry, aby vedla až k likvidaci všeho šatstva. To by samozřejmě byla reakce přehnaná, přesto bohužel ne zcela překvapivá. S vzácným darem jel jsem rychle domů. Vím totiž, že bez přísunu čerstvé krve dlouho nepřežijí.

A tady už máme první fotografii. Taková chuděrka pohublá, ani najíst jí pořádně nedali!

IMGD_7292

Zapomněl jsem ještě říci, že tyto fotografie byly draze vykoupeny. Doma jsem to totiž pořádně slízl – nejprve brblání manželky a později i drsnější hubování od dcery. Že prý: „Tahat schválně domů tohoto nebezpečného parazita je krajně nezodpovědné!”. Chápu, já téměř bez vlasů, jen s malými zbytky chloupků na jinak holé  lebce, nebyl jsem nikterak ohrožen. Veš se na kůži hlavy, holené strojkem a myté už jen tělovým mýdlem, zcela jistě neudrží.  Nemohl jsem tedy ani pořádně rozumět, pochopit. To bujná okrasa hlavy mé dcery i ta kratší mé manželky byly zde v sázce! Ty vlasy, co mne (tedy vlastně nás), při každodenním jejich mytí a zejména při častých návštěvách jejich majitelek v kadeřnických salónech, stojí majlant.

Je pozoruhodné, jak mnoho si zakládáme na exteriérových vlastnostech a jak tyto jsou pro nás ve společnosti významné. Tak jako i muži mají vlastnosti, či dokonce části těla (myslím jeden konkrétní orgán), na kterých si až zbytečně zakládají, u mnohých žen jsou vlasy a jejich úprava pýchou, základem krásy, jakýmsi ženským falickým symbolem. Symbolizují a prezentují totiž stav ženy, její mládí, dynamičnost, její sexuální atraktivnost, ale také její společenskou vážnost a úroveň. A jsou tou částí vzhledu, kterou jsou ženy schopny poměrně lehce ovlivnit. Pro muže jsou vlasy ženy – hned po jejím úsměvu – druhou nejdůležitější částí jejího exteriéru. Troufám si říci, že v tom předčí i kdekterou oku lahodící oblinu ženského těla! Vlasy a účes dotváří vzhled a image člověka do té míry, že bez nich by milovaná osoba pozbyla velké části atraktivity a co více – také kusu své osobnosti. Rozhodně nezkoušejte přijít do kadeřnického salónu právě ve chvíli, kdy probíhá barvení vlasů. Vaše partnerka s vizáží zmoklé slepice (to byl jen a pouze obrazný příměr), pokud ji vůbec poznáte, nebude zdaleka tak atraktivní, ba zdánlivě dokonce ani tak charakterní, tak zářivou, tak imponující, tak žádostivou. Já tuto chybu nedávno udělal – dodnes se z toho šoku vzpamatováváme – vlastně oba dva.

A teď, …, teď jsem se navíc rozhodl manželku i dceru totálně zničit – nepříjemným parazitem. Jak podlé ode mne! Ale néé, nebojte, má rodina již vydržela lecjaké ústrky. Mám je moc rád a tak mi to u nich zase prošlo. Vždyť má vzácná žena mi nakonec při fotografování pomáhala! Snad jsem ji přesvědčil tvrzením: „Vždyť se nemůže nic stát. Vši neumí skákat ani létat. Navíc nepřenáší žádné nemoci!”. Nelhal jsem, u nás v Evropě tomu tak je, je to bezpečné. V jiných exotičtějších zemích prý ale Veš může přenášet původce Tyfu (Rickettsia prowazeki), Francouzské horečky (Bartonella quintana), Boreliózy (Borrelia recurrentis).

Nejprve jsem se snažil Vešky fotit na dětských vlasech, se kterými jsem si je přinesl. Velmi obtížné! Vši jsou totiž v takovém případě velmi rychlé, neustále se snaží zalézt do úkrytu. Proto omluvte sníženou kvalitu fotografií.

IMGD_7298

Chtěl jsem prostudovat, jak se tento Hmyzí zástupce po vlasech pohybuje. I za cenu případné neostrosti záběru poznat skutečnost, o které jsem dosud pouze četl.

IMGD_7295_

Veška se držela srpovitými drápky vskutku dobře. Sada šesti končetin s háčky předčí horolezce zdolávajícího ledopád za použití cepínů a maček.

IMGD_7294_

Ale nejde zde jen o jednoduché háčky. Veš disponuje vlastností, kterou se může pochlubit jen málo živočichů – schopností úchopu. Drápy na konci končetin jsou pohyblivé a noha je vždy opatřena také proti-drápkem.

IMGD_7303

Tak vzniká dokonalý úchop, zámek kolem vlasu. Veš koriguje sílu sevření, takže se umí po vlasu i posouvat, přidržovat, prostě na něm provádět akrobatické, ekvilibristické cvičení.

IMGD_7310

Na přední noze dobře vidíme rozevřený úchop, vybavený hmatovými brvami. Veš je opravdovým Hmyzím silákem, její nohy jsou neuvěřitelně svalnaté.

IMGD_7309

Veš je s námi lidmi odjakživa a tato koexistence se pochopitelně promítla také do našeho spisovného i hovorového jazyka. (Pro názornost jsem v tomto článku (výjimečně) podtrhl slova od Vši dětské odvozená.) Slova „veškeré”, „všímat”, „všichni”, mají totiž všechna slovní základ právě v rodovém jménu tohoto běžného Hmyzu. V naší řeči již tak zdomácněla, že se nad nimi ani dále nepozastavíme, postrádají pro nás jakéhokoli citového zabarvení. To jiná příbuzná slova, jako třeba „všivý”,„všivák”, se nám, díky jakési tušené vazbě na něco nečistého, zase výborně hodí k případnému vyjádření odsudku. Úsloví „líný jako veš”, „nasadit vši do kožichu”, nebo že „něčeho je jako vší” používáme rutinně, aniž bychom se zamýšleli nad vazbou k onomu nepříjemnému parazitu. Také vybírání, či vypichování hnid (Vších vajíček) z vlasů, jako nepříjemná práce s malými objekty, se do češtiny promítlo. Používáme tak v jazyce odsouzeníhodnou vlastnost „hnidopišství” a svým dítkům musíme vždy pracně vysvětlovat, že to opravdu s „prohnilou pýchou” nijak nesouvisí. Podobně hnidopich neboli hnidař, či hnidous (Vančura) je tedy člověk, jenž kritizuje za maličkosti.

Asi nás nepřekvapí, že i v Rómštině Veš zapustila své kořeny. Ačkoli Veš se Rómsky řekne„les”, slova „vešoro, vešalo, vešangero, vešuno” mají prý původ právě u Vši dětské.

V angličtině, kde Veš se řekne „louse” (plurál „lice”) se také najde mnoho běžných slov, která si podržela odsuzující tón, ačkoli původní jejich konotace byla již zcela zapomenuta. Kupříkladu zcela běžné slovo „lousy”, tedy mizerný, špatný, nebo „louse” či „louser”, tedy nepříjemná či protivná osoba (pozor ale, slovo „looser” má jiný slovní základ), „louse up” znamená v angličtině zkazit. Podobně v tomto jazyce najdete obdobu našeho hnidopišství – „nitpicking”, což znamená rýpat se v detailech, v něčem se nimrat.

Já vím, namísto jazykového koutku měl bych zde zvídavému čtenáři přinést spíše lepší popis tohoto Hmyzího druhu. Když já ale nechci jen opakovat vyčtené informace. Veš dětská je natolik prozkoumaná, že v odborné literatuře nebo i na webu o ní najdete skoro vše. Proto uvedu raději jen pár odkazů: KHSS, CZU, Wiki, Vši. Vždyť také přece stačí zadat ve vyhledávači klíčová slova „Veš” a „dětská” a dozvíte se velmi mnoho. Snad ještě lépe zavítat na zahraniční stránky [Headlice, Medscape, Phys, SAm, Nature, Dunn]. Tam se zdají být více originální, více podrobní. I když jim také mnohdy jde víc o senzaci, než o skutečný přírodovědecký popis druhu, nebo alespoň o osvětu, popis a přiblížení živého tvora. Člověk také rychle zjistí, že naši čeští publicisté mnohdy pouze překládají zahraniční zdroje, píší své články coby jakési senzací nabité výcucy, aniž by však původní zdroj jakkoli citovali. Plagiátorství, které publicisté u studentů, politiků i vědeckých pracovníků zásadně netolerují a podrobují ho zdrcující kritice, je v běžné novinářské praxi zřejmě každodenní rutinou! Asi žurnalisté předpokládají, že běžný čtenář nemá internet, nebo neumí anglicky. Snad i proto najdete na našem webu obvykle jen povrchní texty. A i ty jsou buď o senzačním (velmi spekulativním) zjištění souvislostí genomu Vši dětské s genomem Vši parazitující naše dávné předky, nebo ještě častěji – o hubení Vší. To je totiž, bohužel, pro lidi málem to jediné, co je zajímá. Škoda, vždyť v případě Vši dětské, se jedná o docela pozoruhodného tvora. 

Nejsem profesionální biolog, tedy na detailní, originální popis anatomie, bionomie a etologie Vši dětské sám ani neaspiruji. Fotím jen pro radost a právě u této činnosti mne zaujaly některé další anatomické detaily tohoto Hmyzího druhu. Rád bych se s Vámi o tyto své postřehy podělil.

Pozoruhodný je třeba čumák Vši. Jen pohleďte na ten podivně kuželovitý rypec. Veš prý jím jen nakousne/nabodne kůže a až z něj vysune sací ústrojí.

IMGD_7304

I její očka jsou docela bystrá. Také krátká obrvená tykadla jsou zajímavá a nesou až čtyři typy různých smyslových orgánů, zejména hmatových brv. Veš jimi vnímá pohyb a napětí, detekuje pozici tykadla a tím si uvědomuje i svou vlastní polohu. Vědci tvrdí, že Veš má překvapivě málo smyslových schopností. Prý nedobře vidí, špatně detekuje pachy, vůně a chuti. K ověření tohoto tvrzení nemám dostatek svých zjištění, přesto myslím, že Veš disponuje právě těmi smysly, které k životu parazita potřebuje. A takové, co by ji jen rušily, prostě vyřadila. Vždyť ono také přežít v naparfémovaných vlasech, plných kondicionérů, šampónů, voňavek, chemických barev, ale také smradlavého potu, chce buď velmi odolnou náturu, nebo silnou ztrátu čichu a chuti. Veš je dokonalá – je vybavena obojím.

IMGD_7312

Zadeček je ze sedmi článků a dovede pojmout poměrně značné množství krve.

IMGD_7313

Nechal jsem mou Vešku proběhnout po papíře. To se jí moc nelíbilo a snažila se uniknout. Vypadala jako bruslař na betóně. Na tohle opravdu nebyla od matičky přírody připravena.

IMGD_7318

Ani párátko jí nebylo přirozeným prostředím, leč nohy s háčky se již přece jen měly čeho zachytit.

IMGD_7323

Až později, při prohlížení fotografií, jsem si povšiml světlého pásku vylézajícího Vši ze zadečku. Polilo mne horko! Že by celou tu dobu focení kladla nějaká malá, okem nepostřehnutelná vajíčka? Že bych  si opravdu neopatrně zavšivil domácnost? Okřikl jsem ale rychle sám sebe. Vždyť přece Vši kladou poměrně velká vajíčka přímo na vlas! Až z těchto hnid líhnou se další jedinci. Toto zde bude buď kousek výkalů, nebo vyhřezlé střívko.

IMGD_7332

Pak jsem focení raději ukončil. A tím skončila i veškerá naše Vší nákaza. Pro mou paní i dceru – zaplaťpánbů! Však tentokrát byl jsem tomu i já rád, ač jsem to nepřiznal. Tou dobou měli jsme totiž doma delší návštěvu z Mexika. Sedmnáctiletý Ricardo, původem z bohaté rodiny, uvyklý na služku i kuchařku, musel v naší domácnosti skousnout horší standard bydlení, naučit se vysávat a uklízet svůj malý pokojíček. Vše ale zvládl na jedničku a měli jsme tak krásný společný čas. Přizpůsobili jsme se a i on se v mnoha směrech přizpůsobil. Naši stravu si pouze dokořenil nezbytnou salsou z papriček Habaňeros a pak už snědl vše. Zúčastnil se veškerých rodinných aktivit, naučil se dokonce lyžovat do té míry, že sjel černou sjezdovku (a to předtím nikdy v životě neviděl sníh), na běžkách zvládl trasu Figura-Švýcárna-Červenohorské sedlo a zpět. Myslím, že pobyt u nás hodnotí obě strany jako „přínosný”. Případnou nákazu Vší dětskou bych ale jemu a zejména jeho rodičům vysvětloval jen obtížně.

Ještě na závěr: Já opravdu nejsem na hubení Vší specialista, nikdy jsem to (naštěstí) ani nedělal! Těch pár jedinců, co jsem si tentokrát přinesl domů, nechal jsem milosrdně zemřít na balkóně hlady. Prosím proto: „Radu, jak se těchto parazitů zbavit, po mně opravdu nežádejte!

A dovolte noticku pro ty, co mne neustále kritizují za psaní velkých písmen u rodových jmen Hmyzu. Věřím, že po přečtení tohoto článku, ve kterém jsem se zabýval všemi těmi Vešmi, mluvil zaníceně o všech těch Vších, přisuzoval Vši vši tu Vší krásu, mi snad konečně dají zapravdu. Pokud bych tak totiž zde nečinil, tedy nepsal slovo Veš tam, kde je myšlen onen parazit, ve  všech jeho tvarech právě velkým písmenem, byl by tento článek jen obtížně srozumitelný.

Galerie fotografií

Advertisements

Jiří Švábík se představuje:

V životě člověka mnohé věci nadchnou a pak zase omrzí. Příroda mne ale stále vždy znovu překvapí a zabaví (alespoň zatím). Jsem amatér a své foto příběhy z přírody píši pro sebe a svou rodinu. Já je narcisticky čtu, rodina ne. Tak už to je.
Příspěvek byl publikován v rubrice Uncategorized. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

3 reakce na Jak jsme dostali Vši

  1. pavla napsal:

    Já se z tebe picnu, ty i o takových „potvorách“ dokážeš napsat článek, který zhltnu jedním dechem. Veš je opravdu ještě ošklivější, než jsem si myslela. Kdysi je dcera přinesla ze školy a myslím, že to u nás probíhalo podobně jako u vás:) Takže díky za vší snahu nám popsat Veš a vší silou se budu snažit, aby se tento druh hmyzu u nás již neobjevil. Pavla

    • Ahoj. Děkuji za vlídný komentář. Veš už máme probranou, takže ji nadále nikomu nepřeji. Přesto ale (vzkaz všem blízkým čtenářům) – pokud se u Vás doma vyskytne nějaký jiný nechtěný Hmyzí zástupce – myslete na mne.

  2. Ladis napsal:

    Tak jako žlabatky, i vši mají více druhů. Taková veš muňka by mohla být také zajímavým objektem. Opět perfektní fotky. Zvláště ty drápky na nohách. Ve škole nám říkali, že jsou uzpůsobeny pro přesný tvar (průřez) chlupů v nichž se pohybují. Veš dětská na kulatý průřez, proto žijí jen ve vlasech a Muňka na oválný průřez, proto žijí jen na jiných ochlupených místech těla (včetně obočí).A nejvíce se mi líbí fotka vši na papíře. Nádherně jsou vidět jednotlivé vzdušnice na každém článku hrudi a zadečku.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s