Společenství Bodláků 3, Bělohlavý král

Se zlostí v duši, rozčilen a uražen stoupal jsem k vrcholku hory. Večer předtím bujará oslava setkání spolužáků, spojená bohužel s konzumací alkoholu, uvolnila zábrany, snížila opatrnost, rozjitřila konflikty. Parta dávných kamarádů, co spolu již mnohé prožili, jejichž přátelství přečkalo vojenskou službu, sňatky i rozvody, co vychovali své ratolesti a málem se již dočkali vnuků. Skupina, co se každoročně vydává pokořit několik Slovenských horských vrcholů, zdolat večer bečičku piva, prodiskutovat politiku, zavzpomínat na dávné lásky a také, čím dál více, postěžovat si vzájemně na chatrné zdraví. Charaktery vyhraněné, byť lety omleté k nekonfliktnosti. Kamarádi nejbližší. A přesto mne v ostré výměně názorů tak mnoho nepochopili, tak urazili a ublížili! Jak mi to mohli udělat! Taková křivda a nespravedlnost! Šel jsem zarytě vzhůru, mlčel jsem. Přemítal, co že jsem jim měl v oné hádce říci. Jaká slova by je byla lépe usadila. Jak jim to teď vrátit!

Zloba mi vydržela až téměř pod vrchol. Tam, kde se člověk zastaví a lapá po dechu, na malé horské loučce mne celého přitáhl nádherný solitér z rodiny mých oblíbených Bodláků. Vysoký, silný. Jeho velký květ měl krásnou šedobílou hlavu, vroubenou korunou předlouhých okvětních plátků (zde asi lépe rourek nebo trubiček). Spíše než koruna, bylo to jako nějaký mohutný Bodláčí afro účes, nebo snad rastafariánská čepice. Tedy jen tvarem, jinak to byl květ velmi srovnaný, úhledný.

Pcháč bělohlavý (Cirsium eriophorum (L.) Scop.)

A byl té nejkrásnější Bodláčí barvy. Zatoužil jsem se do něj ponořit, na celý svět zapomenout. Jak krásné bylo by bloudit takovým pralesem.

Pcháč bělohlavý (Cirsium eriophorum (L.) Scop.)

A nebyl jsem sám s podobným přáním. Hmyzu se zdánlivě stejnou touhou bylo na květech spousta. Jeho nutkání bylo ale mnohem pragmatičtější, navíc také měl pro tuto činnost i mnohem lepší předpoklady. Pracovité Včely braly sběr nektaru opravdu vážně. Bodlák jim to příliš neusnadňoval, Včely totiž nejsou běžnými jeho opylovači, jejich sosák je příliš krátký. No, po pravdě – Včely vlastně ani sosák nemají, jen kousací a lízací ústrojí. Takže asi zase, jako kdysi u Kakostů, švindlovaly a nakusovaly květ nečestně dole, až u samého dna rourkovitých okvětních trubiček.

Pcháč bělohlavý (Cirsium eriophorum (L.) Scop.)

Že se ale dovedou do Bodláčích hlubin zanořit! Na vedlejším květu jakoby Včelí akvabely dokonce nacvičovaly na Mistrovství světa v synchronizovaném plavání!

Pcháč bělohlavý (Cirsium eriophorum (L.) Scop.)

To vše, co jsem Vám zde zatím vyprávěl, a ještě budu vyprávět, odehrálo se již před lety. Bylo to ve stejný den a dokonce na stejné louce, na které jsem zažil i příhodu s Mandelinkou na trnu. Ano – tu, kterou jsem Vám již dávno vylíčil. Ta se přitom stala vskutku jen o malý kousek dál, na sousední pichlavé rostlině! Moc velkou radost mi tehdy udělal Bodlák i jeho Hmyzí návštěvníci.

Říkám Bodlák, ale ve skutečnosti jeho přesné jméno je Pcháč bělohlavý (Cirsium eriophorum (L.) Scop.). Silná, velká rostlina, krásná dominanta horských luk. Někdy pro krásu detailu zapomínám na celek, vlastně jsem si ten den onen Pcháč ani celý pořádně nevyfotil! Tuto ilustrační fotografii jsem tedy pro úplnost zhotovil až letos, dodatečně. Až na ní je konečně pořádně vidět, proč tomuto Pcháči já i jiní říkáme „bělohlavý“.

Pcháč bělohlavý (Cirsium eriophorum (L.) Scop.)

Tehdy před lety jsem šel dál a mé nitro bylo tím vším prožitkem plné. Přešel jsem hory a užíval krásného dne. Až docela večer jsem si vzpomněl, že jsem vlastně měl být nazloben, že mám být stále ještě ukřivděn! Vše zlé bylo ale již pryč. Jako malé dítě, něčím zabavené, rozptýlené, zapomněl jsem i já na všechnu svou zlobu. Odpustil, bylo-li co, pochopil nepodstatnost onoho přetlačování, hádek, urážek. Má duše byla čistá, snad jsem se i poučil, vyzrál. Pomyslel jsem i na škody, co jsem sám způsobil, přiznal svůj díl viny. Zastyděl se za svou malichernost a dumal o případné omluvě.

Přemýšlel jsem pak také, kde a kdy se stala ta změna, a po chvíli i pochopil: To ten šedohlavý Bodlák! To jeho charisma srovnalo hodnoty, ujasnilo podstatné, zmírnilo vášně! Já měl opravdu té jeho krásy plnou hlavu. Ve srovnání s ní byly lidské vády, rozmíšky a spory zcela nepodstatné. Řeknete si: „On už asi senilní, vždyť to je obyčejné odpoutání pozornosti!“, nebo namítnete: „To přece čas tak léčí!“. Možná, ale já už v životě zkoušel mnohé. Křivdy, nenávist, zloba se člověka drží jako klíště, jako svrab. Ani čas je dobře neléčí, i po letech se připomenou. Ne, není zapomenuto, není odpuštěno! Jednou zaseté semínko zloby dokonce klíčí, roste. Avšak téměř jako zmizík na inkoust, jako guma na tuhu, působí na mou rozjitřenou mysl pohled na Pcháč bělohlavý. Pro mne je to tak král všech Bodláků. Ten co mírní spory, co urovnává konflikty. Ten, jenž hlásá po bitvě smír, co káže nenásilí, jakýsi trnitý pacifista!

Pcháč bělohlavý (Cirsium eriophorum (L.) Scop.)

Už v Litanii o morálce jsem rozebral, jak v každém sporu, bitvě či hádce jde o střet názorů a hlavně o souboj zájmů. Každý totiž chce něčeho v hádce dosáhnout, vybojovat tu svou pravdu, obhájit své postoje svou vlastní morálkou. Před sebou samým i před druhými, dosáhnout uznání i materiálního prospěchu. V průběhu lidské hádky, v průběhu soupeření je pravda vždy dvojí, vždy jsou obě sporná hlediska možná, ač jen názor vítěze nakonec vyhrává. Mnohdy oprávněně vítězí silnější, jindy to ale je jen souhrou náhod, nebyla to totiž zdaleka jediná možnost, jak se věci mohly vyvinout. I ten slabší přece má v hádce svou pravdu, svou morálku! Výsledná skutečnost je však tou možností, která převládla, vyhrála. Skutečnost je ten názor, jenž se nakonec v bitvě prosadil. Zájem, jenž jako jediný nadále dominuje. Zájmy slabších byly pošlapány, utlačeny, zapomenuty. Však všeho jen dočasu! Vždy se najde někdo, pro něhož je tato vítězná skutečnost další výzvou. Něčím, co si koleduje býti zpochybněno a poraženo. Síla je porážena ještě větší silou. … Tak nějak chápeme hádky, bitvy, soupeření, ale i vítězství a porážku u nás – v lidském světě.

I v přírodě samozřejmě dochází ke konfliktu zájmů. Vždyť organismy zde soupeří o prostor, o omezené zdroje. Jde jim přitom o život! V přírodě se jedinci také proto nelítostně zabíjejí, požírají. Ale o jednotlivce zde vůbec nejde, úspěch se měří až přežitím druhu! Z pohledu rostlin či živočichů je proto souboj něco úplně jiného, než jak jej chápeme ve světě lidském. Souboj je zde hledáním rovnováhy, v bitvě obě strany neprohrávají, jako tomu je u lidí, naopak – obě vítězí! Bodláčí květ je pro mne symbolem této přírodní rovnováhy. Vždyť to je tak jednoduché: Bodlák existuje! Mohlo by se tedy zdát, že nad svými nepřáteli vyhrál, že všechny jiné možnosti porazil, všechny pravdy v hádkách uhájil, že jeho nepřátelé jsou pobiti. Bodlák však své nepřátele neporáží! Takto to v přírodě nefunguje. Naopak! Úplně všechny možnosti, všechny pravdy, všechny zájmy se zhmotňují do toho, čemu se říká realita, co je skutečností, co je Bodlákem. Kupříkladu Motýl se svým dlouhým sosákem, svými chloupky na těle, celým svým způsobem života přizpůsobuje rostlině, její poptávce i její nabídce. Stejně tak v každém Bodláku je otisk samé podstaty Motýla! Cítím ji ve sladkém nektaru složení přesně dle Motýlí chuti, je patrná v barvě květu Motýlím okem nepřehlédnutelné, ve tvaru okvětní trubičky pro Motýlí sosák tvarované. Bodlák a Motýl se takto doplňují, potřebují se, vlastně v jistém smyslu jedno jsou! Bodlák nikdy neměl a ani nemá nepřátel, neboť všichni jeho parazité, i ti všichni, kdo jej ožírají a okusují, kdo zneužívají jeho pohostinnosti, ba i všechny Plísně, Rzi na jeho listech, každý Pták či Hlodavec ze semen energii beroucí, je Bodláku partnerem, spolutvůrcem jeho úspěchu. Co by byl Bodlák bez nich? Slabá, neduživá rostlinka! Jeho šťavnaté dužnaté pletivo, hluboké kořeny, jeho květ, jeho trny, to vše je zde nejen pro něj, ale i pro ty druhé. To vše dělá Bodlák Bodlákem.

To jsem pochopil o Bodlácích a také o sobě. Nechci již proto více umlátit kamarády argumenty, nechci přijít o jejich názorovou pestrost. Ať si věří třeba v čakry, v aury, v čínskou medicínu. Aťsi mi vyčítají technickou, skeptickou povahu. Ať jsou, pro mne za mne, více pravicoví, nebo naopak zcela levicoví. Ať mají své vlastní, vyhraněné názory na partnerství i na výchovu dětí. Ať mne klidně ovlivňují a tváří! Mají pravdu stejně cennou, jakou je i ta má. Názorová různost našeho kolektivu z něj dělá to zajímavé. Jaký by mělo smysl, aby Švábík jel na setkání s dalšími deseti, zcela stejnými Švábíky? Hrozná představa! Co jiného formuje Bodlák Švábík než právě ona rozličnost názorů, než rozdílnost zájmů?! Změnil jsem se. Prohlédl. Promiňte mi, kamarádi. Už se zase na Vás těším!

Tak jsem vše chápal, vnímal, cítil. Myslel si, že jsem konečně zmoudřel, že jsem nadále vůči hádkám imunní. Jak naivní! Pichlavou, cholerickou povahu těžko z gruntu předělat! Rok uplynul a přišel další sraz spolužáků, kamarádů z nejvěrnějších. Radostné setkání, krásný večer. I ten však vzal nedobrého konce, diskusi opět emoce pozdvihly na spor, a spor pak na hádku. Moudrost nemoudrost, alkohol je metlou lidstva!

„Tentokrát to ale v té hádce opravdu přehnali! Vždyť dokonce i asertivní Zuzka a smířlivá Valika stály proti mně! Jak jen mohly!“, mrmlám si pak ráno cestou do strku, na horu jménem Malý Rozsutec. Sípu, sotva dechu popadám, zlost mne popohání, jsem nahoře mezi nejrychlejšími. V horském sedle, těsně pod vrcholem, je odpočinek, přestávka. Bublal bych, vřel, zlobil se dál, ale naráz nějak nemám čas, vždyť tu jsou zase mé oblíbené Pcháče bělohlavé! Rychle popadám foťák a hledám, co kde lítá.

Nejprve jsem zahlédl na Pcháči velké Saranče, zřejmě nymfu, nedospělce. Nedospělá Saranče se od těch dospělých nejsnadněji poznají právě podle nedorostlých křídel, jedná se u nich o vývoj s proměnou nedokonalou. Přesto je krásné, nedospělé Saranče vítaným objektem fotografa.

Saranče horská (Miramella alpina (Kollar, 1833))

O to více mne Saranče zaujala, když jsem je zahlédl o Bodlák vedle – světe div se – při vášnivé kopulaci! Ale ale, copak sex nezletilých je u Hmyzu povolen? Nevěřil jsem vlastním očím.

Saranče horská (Miramella alpina (Kollar, 1833))

Jistě, o krátkokřídlých (brachypterních) druzích Sarančí (třeba Marší) jsem již slyšel. Vždyť i Saranče obecná (Chorthippus parallelus (Zetterstedt, 1821)), tedy ta svým jménem ze Sarančí nejběžnější a nejtypičtější, mívá křídla někdy kratší. Kratší prosím, avšak takto zakrslá křídla se jen tak u Sarančí nevidí! A to se zde prosím jedná evidentně o zcela dospělá imaga! Tedy žádní bezkřídlí dorostenci! Četnost páření Sarančí na Bodlácích v okolí bylo mi důkazem, že se zde s určitostí nejedná jen o sexuální exces adolescentů.

Saranče horská (Miramella alpina (Kollar, 1833))

Dospělá Saranče téměř bez křídel (mikropterní), to tedy zírám. Fotil jsem je pořád dál, na Bodlácích jich byla spousta. Se subtilními, ale pozorovatelnými rozdíly povah a chování. Tato samička si nejprve našla pohodlné lože, a až potom se samečkovi zcela oddala. (Navíc jediná „levačka“ co jsem zatím pozoroval.)

Saranče horská (Miramella alpina (Kollar, 1833))

To jiná samice poblíž, asi zkušená kurtizána, měla raději míti zadeček hezky podložen.

Saranče horská (Miramella alpina (Kollar, 1833))

Pro laiky podotýkám, že obyčejná Saranče mají obvykle křídla dlouhá. Alespoň tam v údolí, kde je vždy fotím. Zařadím zde pro ilustraci dva příklady Sarančí „tam od nás“. Třeba tahle „normální“ Saranče luční (Chorthippus dorsatus (Zetterstedt, 1821))

Saranče luční (Chorthippus dorsatus (Zetterstedt, 1821))

Nebo zcela běžná Saranče měnlivá (Chorthippus biguttulus (Linnaeus, 1758)). Tyto druhy umí dlouhým skokem-letem překonávat vzdálenost jednotek i desítek metrů.

Saranče měnlivá (Chorthippus biguttulus (Linnaeus, 1758))

Saranče bez křídel je podle mne docela zvláštní věc. Může sice skákat, ale bez vydatné pomoci křídel – věru nic moc skok! Jak se tedy takový jedinec přemístí z louky na louku, jak se šíří? Nebo jak vlastně nalezne partnera, když nelze přeletět z Bodláku na Bodlák? No, dnes už, poučen odbornými knihami vím, že se na těch Pcháčích jednalo o Saranče horskou (Miramella alpina (Kollar, 1833)). Je to druh horských luk, takových jedinečných lokalit, kde kolem dokola je velmi nehostinný skalní masív. Při dlouhém skoku-letu by silný horský vítr snadno odnesl Saranče mimo pohostinnou louku, mimo Bodláky, mimo partnery. Tomu bylo pochopitelně třeba zabránit – za každou cenu! Svoboda je poznaná nutnost, kázali nám kdysi soudruzi (Marx to přitom převzal od Hegela a možná až od Spinozy). Saranče horská vyměnila proto schopnost letu za bezpečí horské louky, za jistotu obživy. Neodsuzujte ji, podmínky drsné horské louky si žádají přizpůsobení! Kdoví zda i bájný Ikarus by v těchto podmínkách užitečnost letu nepřehodnotil! Pád je zde totiž silně pravděpodobný a také začasté fatální. Podle literatury jedinci této Saranče, žijící dlouhodobě v údolí, mají křídla delší, někdy i normálně funkční! Jsou to potomci nešťastníků, silným větrem dolů odnesených, nebo naopak dědici těch lenivějších, co se ještě nevydali na onu dlouhou cestu vzhůru, k Bodlákům na horských lukách? Všechna mnou pozorovaná Saranče horská byla zatím (bohužel) krátkokřídlá.

Saranče horská (Miramella alpina (Kollar, 1833))

A ještě jedna úvaha. Saranče slýcháme vrzavým zvukem vymezovat teritorium, lákat samičky. K vrzání drsnou lištou zadních nohou o křídelní žilky jsou ale přece potřeba funkční křídla! Mohou být kratší, ale to hlavní musí zůstat! Alespoň několik křídelních žilek, alespoň jedna jediná musí být zachována! A také nějaká membrána, co bude rozechvěna, co bude vibrovat a vzduch nutit nést milostnou vrzavou píseň k uchu samiček. Redukce křídel Saranče horské tento fakt respektuje! Zbytky křídel si opravdu tuto funkci podržely a na horské louce se tedy vrzání Sarančí ozývá dál. Hůře pohyblivou samičku totiž mikropterní samečci potřebují lákat snad ještě intenzivněji, než tomu je u okřídlených druhů.

Saranče horská (Miramella alpina (Kollar, 1833))

Později, u nás na Moravě, pátral jsem po podobných druzích Sarančí. Po těch, co volí jistotu skoku před svobodou letu. A našel jsem jich hned několik. Radost mi udělal samec příbuzného druhu Miramella carinthiaca Dovnar-Zapolskii, 1932. Jeho krátké pahýly křídel přece nemohou ani stridulovat! Tak buď ještě nebyl úplně dospělý (i když pohlavní orgán zdá se již plně vyvinut), nebo tento druh nevyužívá vrzavé namlouvání jakožto jediný a dominantní způsob komunikace. Možná je to ale prostě jen takový nešťastný Sarančí Eunuch. V lidském světě, po odstranění pohlavních orgánů, tedy po kastraci, zpívali dotčení jedinci neobyčejně krásně. Sarančí samec o pohlavní orgány nepřišel, jen o svá křídla. Přesto díky absenci stridulačních orgánů zůstane neplodný, neboť světu (tedy hlavně samičkám) nezazpívá, ba ani nevrzne. A chudák, ani se neproletí! Co že mu tedy ze životních radostí vlastně zůstalo? Snad jen to jídlo! Koho mi to jen připomíná …?

Miramella carinthiaca Dovnar-Zapolskii, 1932

Na větrné louce na Trojáku fotil jsem také tato dvě Saranče zlatozelená (Euthystira brachyptera (Ocskay, 1826)). Už jejich latinský název napovídá to, co vidíme u samičky a částečně i u samečka. Zatímco samec měl křídla „na půl žerdi“, tedy jen zkrácená a snad i letu schopná, samice měla jen červenavé pahýly křídel. Zřejmě na louce plné Sarančí, na místě, kde louka na louku navazuje, schopnost létání dá se také oželet.

Saranče zlatozelená (Euthystira brachyptera (Ocskay, 1826))

Vidíme tedy, že Saranče horská není sexuální zvrhlík, co se páří nedospělý, není to ani genetická zrůda. V říši Hmyzu se zjevně jedná jen o běžné přizpůsobení. Láska k horským loukám, láska k Bodlákům donutila mnohé změnit svou přirozenost, částečně zakrnět, přizpůsobit se. Bodlák se však také mění. To on je tím laskavým hostitelem, tím přizpůsobyvším se. Jeho měkké chloupky mají stěží jiný, lepší význam, než být svatebním ložem Sarančí, jeho dlouhé trny jsou sotva lépe využity než jako ochranka na stonku se pářících jedinců. Na oné horské louce, pod vrcholem Malého Rozsutce, probíhala páření Sarančí výhradně na rostlinách ochránce zamilovaných, Pcháče bělohlavého!

Krásné Bodláky, zajímavá Saranče, nádherný den. Vzhůru na ten zatracený Rozsutec! Pojďte i Vy, mí kamarádi. Smíchem a hovorem zpestřeme si zbytek výstupu, pomáhejme si při krkolomné cestě dolů! Je tak krásné být tu s Vámi, je skvělé mít někoho blízkého, se kterým lze se, o to pěkné, podělit. Spolucítit krásu hor, sdílet kouzlo nádherné Česko-Slovenské přírody, vnímat spolehlivost přátelství.

Vím, zní to velmi neupřímně, oportunisticky, trochu i schizofrenně. Chvilku Hyde, zlem, křivdou, vztekem naplněn, za chvíli již vlídný a přátelský Jekyll. To ale Pcháč bělohlavý je vždy tím mým lékem, mým kouzelným pomocníkem! Má hypotéza léčivosti pouti za Bodlákem byla potvrzena. Snad, že na cestě za ním musím trochu vzteku fyzicky vypotit, že roste jen v blízkosti impozantních horských velikánů, nebo že jeho květ hostí tolik toho Hmyzího života, co mám rád. Možná je to ale opravdu spíše pro příkladnou Bodláčí nekonfliktnost s ostatními obyvateli horské louky. Odcházím vždy srovnán přírodou, zbaven křivd, zloby, vzteku. Lituji a omlouvám se. Většinou jen v duchu a možná v tom je ta chyba. Bodlák tak totiž zatím pomáhá jen mně. Ta druhá strana asi stále trpí, stále se na mne zlobí, možná je ukřivděna, dotčena. Vím, nestačí jen chyby pochopit, je třeba je i napravit. Pokud to ještě lze. Omlouvám se tedy všem Vám, dotčeným! A nejen spolužákům! Za pichlavé poznámky, mou Pcháčí bodavou obranu, za mou Chrpí ješitnost, za Ostropestřecí hořkost, za háčky Lopuších kuliček pomyslně do Vašich vlasů vmetených, za své Bodláčí trny.

Možná Vám má představa očisty Bodlákem připadá naivní, ale máte Vy něco lepšího? Opravdu jste tak ryzího charakteru, že zlobou a vztekem vůbec netrpíte? Jak se zbavujete svých křivd, svých zlob, jak odpouštíte? Spoléháte na čas, co prý vše zhojí? Nefunguje, věřte mi! A navíc právě toho času máme všichni zatraceně málo!

Zkuste proto i Vy mou terapii Bělohlavým králem Bodláků. Možná je to placebo efekt, ale na mne funguje bezvadně! Doporučuji!

Galerie fotografií

Seriál „Společenství Bodláků“ obsahuje tyto další články:

1. Charakter, 2. Letní toulka, 3. Bělohlavý král

P.S. Předchozí příběh je pouze literární fikcí, nic z toho se ani v nejmenším nezakládá na pravdě. Podobnost se skutečnými událostmi, charakter vykreslených postav, či snad dokonce případná shoda jmen je čistě náhodná. Jen ty Pcháče (a Hmyz na nich) byly a jsou skutečné.

Reklamy

Jiří Švábík se představuje:

V životě člověka mnohé věci nadchnou a pak zase omrzí. Příroda mne ale stále vždy znovu překvapí a zabaví (alespoň zatím). Jsem amatér a své foto příběhy z přírody píši pro sebe a svou rodinu. Já je narcisticky čtu, rodina ne. Tak už to je.
Příspěvek byl publikován v rubrice Bionomie, Hymenoptera, Orthoptera (Rovnokřídlí), Rozmnožování, Stravovací návyky. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

8 reakcí na Společenství Bodláků 3, Bělohlavý král

  1. pavla napsal:

    …a vidíš, já jsem ti hádku se spolužáky věřila i když pichlavá a cholerická povaha mi k tobě nešla.Už aby bylo léto a bodláky zase rozkvetly. Přeju Tobě a Tvé rodině krásné Vánoce:) Pavla

    • No dobře, přiznávám, trochu jsem zde čerpal ze života. To P.S. byl jen zbabělý a alibistický „disclaimer“ – abych někoho neurazil ještě více. Člověk se někdy chce ommluvit a udělá tím ještě více škody. Hezký konec roku i Tvé rodině.

  2. JARDA napsal:

    Juro, až z těchto tvých „šarád“ vydáš knížku, chci ji mezi prvními!!! Zdraví a pohodu, hezké Vánoce, tobě i tvé rodině !!! JM/STRAK.

  3. J.CH. napsal:

    Krásné, snové i velmi poučné, připomínalo mi to místy i velmi vzdálené náhorní planiny, a jako vždy žasnu nad schopností -zástupců hmyzí říše- se přizpůsobit místu žití. Takové příběhy by se měly ve školách učit v přírodopise – to bychom měli potom nástupců entomologů, kteří s radostí převezmou studium i výzkum a k tomu i naše sbírky a preparaci, no a budou používat počítačovou techniku jen na práci…………….
    S pozdravem Jiří Chromý a s přáním i žádostí o další hmyzí příběhy. PF 2015 už putuje.

  4. Mari Kosáček napsal:

    Parádní článek, bohovské fotografie a očista bodlákem je úžasná.
    Přeji krásné adventní dny, klidný a ničím nerušený svátek vánoční a do Nového roku spoustu krásných fotografií a úžasných článků.

  5. Anonymní napsal:

    Milý pane Švábíku,

    děkuju Vám! Neuvažoval jste o tom, že byste své články vydal knižně? Krásné svátky přeje a na další texty a fotografie se těší
    Jan Hošek

    • Dobrý den.
      nejsem profesionální fotograf, přesto fotím, nestudoval jsem přírodovědeckou fakultu, a tedy nejsem skutečný biolog, příroda mne ale i tak nepřestává fascinovat. Nepovažuji se ani za filosofa, ač nad ledačíms se zamýšlím. Do literáta, spisovatele mám předaleko. Přesto píši. Člověk se nestane čímkoliv z uvedeného, dokud se tím nestane (jakkoliv tautologicky to zní).
      Psaním článků se pořád jen bavím, ač to stojí mnoho úsilí, času, financí. Pokračuji ve zveřejňování svých příspěvků na Blogu, neboť mám mnoho kladných, laskavých ohlasů, včetně toho Vašeho (děkuji).
      Zkouším i jiné aktivity. V současné době připravuji s kurátorem panem Chromým výstavu mých prací (jakýchsi fotoplakátů). Rádi bychom našli vhodnou formu, jak oslovit širší veřejnost, zejména pak mládež.
      Cítím také, že se budu muset pomalu ohlédnout po nějakém mediálním partnerovi. Živím rodinu a bez sponzoringu své aktivity asi nebudu moci příliš rozšířit.
      Kniha je pro mne médium ušlechtilé. Netrpím potřebou „zanechat po sobě odkaz“. Pokud se ale ukáže, že takto půjde oslovit širší veřejnost, nebo alespoň jinou skupinu čtenářů, určitě jsem pro. Takže uvidíme….

      Takto dlouhé vysvětlení píši proto, že ke jménu Hošek mám úctu. Nevím, zda je to zde jen shoda jmen, ale pan Jan Hošek napsal několik skvělých knih o přírodě. A také pracoval na řadě TV přírodopisných pořadů, které jsem měl velmi rád. Nemám vznešené cíle, ale pokud mé příspěvky budou pro někoho (byť by to bylo dítko) podobnou inspirací, budu rád.
      Jiří Švábík

  6. Anonymní napsal:

    Pane Švábíku,

    děkuju za pochvalu – od Vás si jí opravdu považuju. Byl bych moc rád, kdybychom se někdy sešli nad nějakým společným projektem.

    S úctou
    Jan Hošek

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s