Jak jsem uvěřil v boha

Vývoj životních postojů, víry, či morálního přesvědčení jednotlivce není jednoduchý. Nikdo se nerodí s hotovým světonázorem, ten je hledán až soubojem, celoživotní zkušeností. A mnohdy bolestně. Já sám se, za svá tápání a prohřešky při hledání jakési mé pochybné pravdy, uvnitř svého nitra stydím. Chyboval jsem totiž začasté. Ostudně, téměř neodpustitelně se v hádkách dopouštěl násilí, obrazně řečeno bořil a ničil ve jménu svého neotřesitelného názoru! Jako člověk ateisticky založený, více méně pacifista, skeptik s jen zdánlivě pevnými názory, jsem až příliš nesmiřitelně a netolerantně diskutoval se senzibily, s věřícími, jednoduše s lidmi jiného přesvědčení. Vedlo to k rozkolům, ke ztrátě přátelství. „Raději zbourám všechny mosty, ba zabiju koně, co mne nese a půjdu dál pěšky, než bych se vzdal názoru“.
Až po dlouhých letech vedlo toto mé bouřlivé kvašení postupně k toleranci, k pochopení, ke snaze vcítit se do myšlení druhých. A také k neustálé modifikaci a revizi vlastních postojů. Změny v přístupu byly někdy převratné. Větší míry tolerance bylo vskutku potřeba! Vždyť já dosud věřil, pevně a neotřesitelně, že vše kolem nás je projev ryze materiální podstaty, prostý projev hmoty, řízené fyzikálními zákony. Myšlenku existence ducha, potažmo boha, celý ten ideologický koncept jsem vášnivě odmítal, bojoval proti němu. Smál jsem se věřícím zejména pro jejich neschopnost pochybovat o své víře, podrobovat východiska, na kterých staví, zkoumání, analýze. Vyčítal jim víru v jednoho konkrétního z mnoha bohů, kterou takto sdílí jen s menší částí lidstva, přičemž ta větší věří zcela jiným, naprosto nekompatibilním božstvům, nebo nevěří vůbec. Odsuzoval jsem neustálé změny náboženství vynucené obvykle historickými změnami ekonomického modelu. Vždyť kolik již lidstvo za svou historii vytvořilo a opět zavrhlo démonů, božstev?! Proč by pak platnost každého dalšího (tedy i těch současných) měla být vyšší, neotřesitelnou, věčnou?

Skeptik, jenž kriticky zvažuje názory druhých, musí ale nutně skepticky a kriticky zvažovat zejména názory vlastní! Začal jsem proto před časem vážně přemýšlet nad tím, zda má východiska, mé uvažování, můj skeptický a kritický materiální postoj, zda celý ten můj subjektivní světonázor je správný. Mám pro něj dostatek důkazů? Bylo by snad možné, po všech těch hádkách, po těch krví zaplacených prohrách a vítězstvích (to bylo obrazně řečeno), že by pravdu měla druhá strana? Že by nakonec vskutku duch vládl hmotě? Že by existoval bůh?! Když zpochybňuji tak jistojistě existenci ducha, mám vůbec jistotu, že existuje sama realita? A v ní ona hmota, na projevech které stavím svůj světonázor?

A tehdy jsem podnikl tuto pro mne nezbytnou očistu, jakýsi duševní trénink, střemhlavý skok do světa víry. Obsah tohoto filosofického, pohádkového výletu do neexistující oblasti za králičí dírou berte, prosím, s rezervou. (V textu jej pro lepší orientaci a čitelnost barevně odlišuji.) :

Nejprve jsem odložil axiom o materiální podstatě světa, odvážil se nebrat jej na chvíli v úvahu. Zamyslel se nad realitou a způsoby, jakými ji vnímáme. A překvapeně jsem zjistil, že o existenci hmotného světa mám důkazy pouze nepřímé. Tak zvaná realita je pro mne zprostředkovávaná pouze mými smysly, mými nervovými receptory, zpracovávaná a vyhodnocována mým mozkem. Možná však také spíše jen mým duchem (slovem duch je zde i dále v textu myšleno vědomí), mou zkušeností, mým přesvědčením. Vlastně nemám žádný přímý důkaz o reálné existenci materiálního vnějšího světa, dokonce ani o svých smyslech či nervových drahách, vše co cítím, vnímám, prožívám, je možná jen a pouze duševní proces!

Trochu bláznivé, viďte? Ale má nejistota z absence původního axiomu se brzy vytratila, vše rozbořené se uskládalo, celé to rázem začalo dávat nový, jiný smysl. Uvědomil jsem si, že o existenci hmotného světa vím, jen pokud se jím právě zabývá můj duch. Kupříkladu – židle pro mne existuje, jen pokud na ní sedím a cítím, jak mne tlačí. Třeba je to ale celé jinak. Je totiž možné, že to jen má mysl si představuje, že mne židle tlačí, představuje si židli i ten nepohodlný vjem z ní. Je-li můj rozum zaměstnán, o jiných židlích v jiných domech, městech, zemích, nemá sebemenší povědomí, nemyslí na ně, vlastně pro něj vůbec v danou chvíli neexistují. I když pojem židle moje vědomí zná a pracuje s ním. Existence všech židlí, i té jedné konkrétní, je tedy vlastně podmíněna mou myslí, mým uvažováním, mým duchem. Podobně skály, vzduch, voda, rostliny, zvířata, lidé, moje rodina a dokonce i Vy sami pro mne – tedy beze mne – neexistujete! Tedy pokud na to vše zrovna nemyslím, nezabývám-li se tím. Možná nic z toho všeho reálně vůbec neexistuje!

Že si mysl umí stvořit virtuální realitu a pak se jí nechat zcela ovládnou, žít v ní, přece dobře víme a nikdo o tom jistě nepochybuje. Ve spánku pravidelně prožíváme zcela realistické příběhy, které jsou přitom zcela smyšlené. Během snění existuje, však pouze v našem spícím vědomí, jakýsi (virtuální) hmotný svět, plný pro naši mysl reálných předmětů, živých zvířat i skutečných lidí. Vždyť s těmi lidmi dokonce čile rozmlouváme! Virtuální svět dostatečně hmotný na to, abychom v něm běhali, pracovali, měli skvělý sex. A také abychom v něm třeba létali jako ptáci, potápěli se s velrybami, či procházeli jinými dimenzemi. Ve snu jsme bez problému opět mladí, vládneme času. Spící vědomí umí tedy vymyslet poměrně bohatou virtuální realitu, paralelní, smyšlený vesmír naší mysli. A zcela jí uvěřit! Co teprve pak umí stvořit vědomí bdící?!

Co když si tedy můj rozum vytváří ne jen virtuální realitu snů, ale i celou onu realitu bdění, realitu světa kolem mne? Co když je celý svět pouze produktem ducha, představou, iluzí, jakýmsi virtuálnem?

Podobnou paralelu najdeme ve vývojovém procesu individua. Pro nás původně neexistující svět se po narození postupně vytváří, košatí, nabývá rozličných forem tak, jak se naše mysl zdokonaluje. Proces učení, stárnutí, vývoj, je vlastně neustálý myšlenkový rozvoj. Realita se pro jedince rozšiřuje s dospíváním, se zdokonalováním jeho rozumu. Nejprve tak existuje jen kolébka, pak domov, později město a snad jednou – celá Země. Svět je pro každého vždy jen tak složitý, jak jej jeho vědomí zvládá pochopit, poznat. Vlastně ani pro nás nemůže existovat nic (vlastně něco), co jsme nepochopili, co naše mysl nevnímá, neví o tom. Co když je tedy celý náš svět jen iluzí našeho rozumu?  Tedy – tento svět spíše iluzí mého rozumu, neboť jen jím si mohu být opravdu jist.
Jak lze jistojistě vědět, že existuje kupříkladu nějaké zvíře, pokud o něm nevíte, neznáte ani jeho jméno, ani podobu, pokud jste o něm vůbec neslyšeli? Jak může někdo mít povědomí nebo dokonce jistotu, že se něco odehrálo, pokud o tom vůbec neví? Vše pro nás existuje jen, pokud to registruje naše mysl, vlastně pro nás – vše existuje jen v našem vědomí. Tedy – opět v tom mém, neboť jen o něm opravdu jistě vím.

Takže tedy svět je něco velmi podobného filmovému Matrixu! Jen ale ta tak zvaná realita není počítačovým programem, je to opravdu spíše naše moje představa, myšlenkový konstrukt!

Zdá se Vám to šílené? Také jsem se toho zprvu zalekl. Vězte však, že takto už dávno přede mnou uvažovali mnozí (skuteční) filosofové. Podobný směr úvah je obvykle zván solipsismem a, v jakési podobě, naleznete jeho prvky u mnoha významných myslitelů (kupříkladu Siddhártha Gautama, George Berkeley). Po chvíli váhání jsem se rozhodl pokračovat dál v úvaze, postavené ale na nových axiomech. A nestačil se divit, kam mne vedla logika, podpořená jednoduchou rozhodovací metodou františkána Williama z Ockhamu.
Málokterý ze solipsistických myslitelů dospěl totiž při svých úvahách k tak jednoduchému a logickému závěru (nebo se jen bál jej zveřejnit), který Vám hodlám nyní představit já.

Pokud totiž hmota i duch, celý svět existuje jen v mých představách, v mé mysli, pokud si jej já sám vytvářím, modeluji, měním, pokud roste jen s mým dozráváním, pokud ani beze mne reálně neexistuje, pak jediný logický závěr je, že:

„Bůh jsem já!“

Záblesk tohoto poznání mne ohromil. Vždyť v tu chvíli se stalo něco nečekaného – uvěřil jsem v boha!

Teď už mnozí zavírají své notebooky či přepínají na jinou webovou stránku. Dočtěte, ale prosím do konce. Jde přece pouze o myšlenkový experiment!

V této chvíli prozření, v okamžiku kdy jsem poznal nejvyššího, kdy jsem seznal jeho identitu, dopadla na mne celá tíže vesmíru. Ach, .., to já (tedy mé vědomí), jsem tedy tím jediným zdrojem veškeré lásky, štěstí, krásy, vši té složitosti a bohatství světa. A bohužel také tím zvrhlíkem, co zplodil zabíjení a války, co vymyslel vedle života také nemoci, utrpení, smrt! Avšak ucítil jsem mnohem víc. Zodpovědnost za planetu Zemi, za přírodu a také za všechny mimozemské světy. Historie lidstva stala se jen okamžikem v čase, jejž jsem stvořil a ovládám, význam a přežití lidstva (i Vás samých) se ukázaly z hlediska mého vesmíru, mé logiky, mého božství, nevýznamnými.

Vím – nevěříte, smějete se mi, litujete mne pro pomatenost. Nedivím se a nemám Vám to za zlé. Sám jsem podobně nesmiřitelně odmítal víru druhých, jakožto blud a duševní slabost. I já jsem se smál věřícím. Rozumím proto Vašemu výsměchu, Vašemu pohoršení, Vaší zlobě. Člověk je často netolerantní a své přesvědčení považuje za jediné správné, víru druhých za blud.
Srovnejte ale mou víru s tou Vaší! Která je směšnější, která je hloupější? Oč více máte – pro tu svou – skutečných důkazů? Proč si myslíte, že ta Vaše je pravá a že já se mýlím? Popište chybu v mé logice! Vždyť moje víra je přísně logická, kauzální, rozumná, božstvo samo je srozumitelné a pochopitelné.
Jen pohleďte na jednoduchost a dokonalost této mé ideologie! Opravuji – má víra není ideologií v pravém slova smyslu. Nikoho totiž nepřesvědčuji, nikým svou vírou nemanipuluji. Nechci ovládat masy, nechat někoho mému bohu sloužit, či bojovat a zemřít v jeho jméně – ve prospěch nějakého vladaře. Má víra osvobozuje ducha z otroctví náboženství. Představuji Vám božstvo první a poslední, vlastně jediné, které nepotřebuje kněží, neboť si nežádá ani následovníků, co by je vzývali. Nepotřebuje proto odpustky, modlitby nebo jiné nesmyslné konstrukty, jakými jsou kupříkladu ráj či peklo. Nikdo se nemusí kvůli mně sebemrskat, plazit po kolenou, provádět všechny ty obvyklé a hloupé rituály. Já nepotřebuji a dokonce ani nechci, aby lidé uvěřili v mé božství – vždyť i Vás jsem vymyslel jako pochybující, všichni jste mí nevěřící Tomášové, mnozí pak mí Jidášové, či mé Máří Magdalény! Chci Vás ve svém světě mít právě takové, jací jste! Já Vás nechci měnit! Stvořil jsem Vás křesťany, i s celou Vaší vírou. I Vás muslimy, hinduisty i všechny ostatní. Zplodil jsem, ve slabé chvilce, Vás poblázněné aurami, čakrami, homeopatií, vírou v cestování časem (Mýlíte se sice, neboť v mém světě jsem nic takového nestvořil, chci Vás ale v tak rozkošném omylu dál mít.). Vaše všechny tradice, morálku, zákony i náboženství jsem vymyslel právě já! Mé fyzické ztělesnění v tomto světě Vás jistě ovlivňuje – však jen slovy, činy prostého člověka. Jako bůh stvořitel jsem ale neviditelný, nezjevuji se (ani jako zlatý déšť), nepoužívám proti Vám žádné božské zbraně, žádné Titány, máte (ve světě mé mysli) zcela svobodnou vůli. To já jsem Vás chtěl mít, pak vytvořil a tedy Vás i mám – naivními, chybujícími, tápajícími, nacházejícími, moudrými, krásnými. I svět jsem chtěl mít komplikovaný, vyvíjející se. Pro potěchu mého božského ducha!
Celá historie, přítomnost i budoucnost lidstva, celá příroda, vesmír se svými fyzikálními zákonitostmi, to vše ožívá jen a pouze v mé mysli. Mimo ni neexistuje!

Možná ale, vedle mé božské podstaty, existuje ještě jiná, paralelní. Existenci případných jiných božstev neumím vyloučit ani potvrdit. Pak o nich ale nemám vůbec povědomí! Dovedu si také představit, že naopak každý z Vás je bohem! Pokud tomu tak ale je, museli byste být bohem stejným jako já, tedy neintervenčním, bohem v pozadí, jenž pouhou myslí vytváří svět takový, jaký je i ten můj. Vzhledem ke konfliktům, ke kterým by muselo nutně docházet při střetu božských představ, to ale považuji za nepravděpodobné.

Že jsem neskromný a nadutý blázen? Nejsou to ale snad znaky pravého božství?! Já přitom v neskromnosti, nadutosti, bláznovství, nesahám ani po paty kdekterém jiném bohu! Nejen, že pro všechny Vás (v mé mysli existující) jsem bůh nepostřehnutelný, neviditelný, zcela neznámý, neintervenční. Navíc já, ač bůh, i sebe sama (tedy můj fyzický obraz v tomto mém světě) stvořil jsem chybujícího, svárlivého, nemocemi těla trpícího. Ve své světské podobě dokonce hloupějšího, než jste, v mých představách, Vy (tedy jen někteří z Vás). Lze mne urazit, ponížit, zpohlavkovat! Jsem dokonce v mém smyšleném světě, v tomto mém vesmíru, reprezentován tělem smrtelným! A po mé smrti celé mé božstvo (a s ním i tento můj vesmír) dokonce zanikne! (Jestli v tom samém okamžiku vznikne jiné mé já – těžko říci.) To je přece skromnost, jakou nevykazoval žádný z bohů! Možná proto, že jsem takového dosud pro tento svůj svět nevymyslel.

Ano, mé vědomí je bůh! Na Vašem názoru mu takto absolutně nezáleží! Božskou podstatu mého vědomí Vám zde představuji jen jako člověk. Chcete-li se mi za to vysmívat, pochybovat – bez argumentů, jako nějací hlupáci – bránit Vám nebudu. Raději ale prosím mé přesvědčení tolerujte a respektujte. Tak jako toleruji a respektuji já to Vaše! Jak už jsem řekl, jako bůh, Vás nepotřebuji přesvědčit, měnit Vás.  Vlastně chci, abyste zůstali rozdílných názorů. Svět, jejž jsem stvořil, zůstává takto pestrý, dle mého gusta!
Pokud mne (jako člověka) snad stále chcete přesvědčit, protlačit svou víru, či naopak svůj skeptický, pochybovačný materialistický světonázor, je třeba fakticky diskutovat a zejména přinášet důkazy. Zkuste mi tedy dokázat, že nejsem bůh!

Až doposud jsem byl, já materialista, demagogicky stavěn do role toho, kdo musí prokázat neexistenci boha. Situace se obrátila. Já bůh, i já člověk, kladu nyní důkazní břemeno na Vás!
Prosím ale: Použijte argumenty! V historii tak oblíbený důkaz torturou španělskou botou, natahováním na skřipec, zastaralý test pravdy upálením na hranici, či v zemi za Atlantikem moderní a oblíbený waterboarding, jsou nepřípustné. V takovém případě samozřejmě má zbabělá lidská osobnost ihned odvolá!
Vím, stavím před Vás nemožný úkol. Po hádkách, boji, diskusích stejně skončí vše patem. Vždyť dokázat neexistenci předmětu něčí víry opravdu nelze! Jako člověk jsem se o to také mnohokrát pokoušel, vždy neúspěšně.
Jsem si jist, že nakonec ani Vám, ani mně, nezbyde, než ponechat druhým jejich víru, tolerovat jiný názor.

A ta poslední věta je čistý zisk z mého duševního tréninku! Už jsem přece řekl na začátku, jednalo se zde jen o filosofickou rozcvičku. S odstupem času už ani sám nevím, zda to vše byla jen hravá, logická konstrukce mého vědomí, nebo jsem se, v daném okamžiku, po dobu snad jen zlomku sekundy, opravdu cítil být bohem, zda jsem uvěřil. Vše bylo ale v tu chvíli logické, nevyvratitelné, zákonité.
Nebojte, nadále já nevěřím. Ani že bych snad já sám měl být bohem, nevěřím ani v žádné jiné božstvo. Schizofrenní stav mysli přebíhající mezi božským vědomím a metafyzickou projekcí do mé reálné osoby, která toto božstvo dále vysvětluje a obhajuje, to mi opravdu není vlastní! Opět jsem se vrátil do skeptických, materialistických postojů člověka, který upřednostňuje pragmatické, analytické myšlení. Který si žádá důkazů. Můj mozek prostě tento postoj preferuje.

Smysl mého duševního experimentu byl mnohem hlubší, s dalekosáhlým dopadem na mé uvažování. Pochopil jsem, že lidská mysl si jednoduše vybírá cestu, po které jí je přirozenější se ubírat.
Někdo volí trnitou, nepohodlnou cestou pragmatickou – jeho rozum si žádá poznání. Pochybuje skepticky o tvrzení autorit, tápe, hledá důkazy. Každé paradigma může být vyvráceno! Směr tedy není zřejmý, je neustále opravován. Je to proto cesta těžká, plná omylů. Cesta, po které jde každý osamocen, bez naděje.
Jiný hledá přímé odpovědi v okultismu, v nadpřirozenu. Věří bez ověření, nepotřebuje důkazů. Fyziku, chemii, matematiku nahrazuje geopatogenními zónami, homeopatií, jednoduše jakýmsi nepoznaným tajemnem. Řešení smyslu života nachází v paralelních vesmírech, záporných energiích, aurách a čakrách….
Další se pak dokonce spokojí s ideologií skupiny, přijme dogma, náboženství, nechá se životem vést. Osvobozen od odpovědnosti, s nadějí a předestřenou světlou budoucností, s jistotou. Každý fakt odporující ideologii je jednoduše ignorován. Zastánce ideologie je součástí kolektivu, utvrzován v názorech utvrzuje druhé. Klid duše, štěstí, lepší zapojení do kolektivu, to vše zde může být odměnou.
Žádný z těchto názorových směrů nekritizuji ani nepovyšuji. Můj experiment přece prokázal, že i mysl původně pragmatická, může se, za jistých okolností, upnout dokonce až k takové netradiční a neortodoxní cestě, jakou je prohlášení sebe samého bohem!

Není tedy již pro mne jedné správné volby, jediné možné pravdy. Můj myšlenkový pokus nerozšířil mé poznání, nepřivedl mne na novou cestu. Přínos byl ale ohromný. Naučil jsem se toleranci! Pochopil jsem totiž, že lidský mozek si volí cestu dle svého naturelu, dle svých schopností, někdy také dle výchovy.
Můj rozum je schopen ztotožnit se s kterýmkoli z popsaných světonázorů. Brát svět za pouze materiální, jindy uvěřit třeba v boha křesťanského, pak pro změnu hledat pravdu v islámu, ba dokonce umí připustit ztotožnění boha se svým já. Přesto je pro mne jedna z těchto cest přímou a přirozenou volbou. Však každý volí jinak! Pro každého je přirozenou volbou něco zcela jiného. Všechna lidská přesvědčení je ale, myslím, třeba recipročně tolerovat!

Slibuji – já sám budu nadále tolerantní, alespoň ke všem, co jsou ochotni ponechat mi můj skeptický, materialistický postoj. K těm všem, co budou schopni tolerovat na oplátku i mou alternativní představu o mé božské podstatě (kterou si nadále ponechám v záloze jako připomenutí variability cest lidské mysli).

Chápu teď více i všeliká různá náboženství. A jejich smysl a význam. Vždyť lidská mysl potřebuje oporu, směr. A pokud se ztotožní s nějakou ideologií – proč ne?! Přece společná víra komunity vede děti, dospívající, ale i nevzdělané, popřípadě hloupé a omezené. I mnohým dospělým pomáhá! Víra tak koná podobnou důležitou roli, jakou koná i morálka společnosti. Víra, spolu s morálkou, usnadnily přechod od opice k člověku. Vlastně takto chápaná ideologie pomáhá morálku budovat. Stanovuje mravní imperativ, jenž je třeba následovat. Celá naše civilizace byla během svého vývoje takto vírou doprovázena. Myslím, že víru společnost, do značné míry, potřebuje. Víra totiž vyrůstá z naděje, z důvěry, ze spolupráce.

Zdánlivá harmonie, nekonfliktnost. Všichni jsme se udobřili a budeme přáteli. To je ale až přílišná selanka! Já totiž vím, že k názorovým hádkám a konfliktům zase dojde. I já se jich budu, přes svou nově nabytou toleranci k víře, jistě účastnit. V některých případech totiž nemohu být tolerantním. A ani Vy byste neměli být.

Nevadí mi jakékoli přesvědčení, či víra v boha. Co nepřipouštím je ale zneužívání víry – tedy dogmatickou, manipulativní ideologii. Pozitivní role víry a ideologie ve vývoji společnosti má totiž i svou stinnou stránku. Historie a bohužel i současnost lidstva je plná svárů rozličných náboženských proudů, souboje věřících s tak zvanými pohany (tedy věřícími jiné víry), dokonce nesčetných genocid páchaných pod praporem, mečem či šavlí nového náboženství. Stamilióny lidí umíraly a dodnes umírají ve jménu ideje, která se pak, mnohdy jen po pár desítkách let, ukazuje být pouze manipulativní záminkou pro kořistnické cíle jednotlivců.
To lidská dravčí přirozenost, krutost, touha po moci a majetku jsou příčinou válek, mrzačení, zabíjení. Vykořenit je, překonat, zbavit se jich – nelze! Souboj civilizací, soupeření jednotlivých lidských společenství, ale také přerod jednoho ekonomického systému v jiný, pokrokovější, je často doprovázen změnou mocenských prostředků, tedy i transformací názoru, morálky, víry. Pro každý nový účel se takto rodí nový bůh, nový nositel a zdroj pravdy. Takový, jenž vyžaduje od věřících oveček víru pravou, jenž z lidí odlišných názorů, věřících v božstva přežitá, činí bezvěrce, pohany, nepřítele. Krutost, nenávist a nesmiřitelnost nutně provází tento souboj ideologií, je součástí vývoje naší civilizace. Stejně jako manipulace.
Nejsem naivní (tedy ne zase tak moc). Vím, že manipulace je ve společenském chování zcela přirozená. Ovlivňujeme druhé, manipulujeme jimi svým vhledem, chováním, komunikací. Manipulují sebou vzájemně členové rodiny, příslušníci komunity obce, občané národa. Ti silní manipulují slabými – morálkou a ideologií. Chápu tuto potřebu, snad by i naše společnost bez ní byla neakceschopná.
S vírou problém nemám, chápu a toleruji jakoukoli cestu mysli. Avšak jen potud, pokud se víry neujme nějaký náboženský manipulátor. Tak, jak víra může být zdrojem sounáležitosti lidí, nástrojem morálním, je naopak institucionální náboženství, jako takové, nástrojem zneužívajícím. Vykladači víry, kněží, celá církev – totiž nejsou nositeli víry, jsou nositelem mocenské manipulace! Církev je vždy mocenská struktura, která porobuje, podmaňuje, zotročuje lidského ducha. Vždyť o kolika církevních dogmatech jsme se již poučili, kolik jich zavrhli, kolik jich stále platí?

Nebylo toho všeho lhaní, útlaku, kořistnického dobývání a masového zabíjení, páchaného ve jménu víry, už dost? Civilizovaný svět (alespoň ten v mém chápání civilizovaný) proto směřuje k oddělení církve od státu, stává se ateistickým, začíná uvažovat rozumem individua, ne již více rozumem manipulovaných mas, ne rozumem manipulujících kněží. Dogmatické myšlení není nadále žádoucím konzervativismem, stabilizačním spojením s tradicí. Je dnes brzdou rychlého pokroku svobodné společnosti!

Přiznávám ale, dnes už není církev přímo tím, kdo vytyčuje nepřítele. Vlády jednotlivých států tuto mocenskou zbraň dávno uchopily do svých rukou. Války se stále vedou ve jménu naší civilizace, ve jménu našich tradic, ve jménu našeho boha! Církev již jen přihlíží a vzpomíná na zašlou slávu. Verbovat národ totiž v kostelích a na farách již není potřeba, sdělovací prostředky na to zcela postačí.

Rád bych proto také, aby se zejména stát a všechny mocenské struktury zbavily ideologie. Bohužel ale dnes vidíme spíše opačný trend. Církev oslabuje, ideologii víry rutinně ovládají státy samotné.

Jsem přesvědčen, že společnost stále víru potřebuje. Pro výchovu, vedení, směřování a také pro pomoc slabým. A také pro ty, jejichž mysl si prostě cestu víry volí jako první volbu. Bez ideologií a náboženství válek a zabíjení neubude, to je zřejmé. Jejich příčina je jinde. Víra ale již nesmí být více nástrojem moci. Jen tak moderní civilizace sníží míru zotročení ducha.

Náboženské dogmatické násilí církví, ani jakákoli mocenská ideologická manipulace veřejného mínění pomocí víry, do moderního světa, podle mne, opravdu nepatří! Rád bych doufal, že v civilizované společnosti již nadále převládne rozum, či třeba víra, uvědomělého, zodpovědného individua. Rád bych….