Bázlivec vratičový

Značnou část minulého podzimu jsem zlepšoval svůj nevalný zdravotní stav pobytem v lázních Jáchymov. Rozličné procedury a hlavně vyhlášené radonové koupele mají mít údajně nesmírně pozitivní účinek na pohybový aparát. Snad to celé funguje, možná je ale tajemství úspěchu skryté jen v onom „Víra tvá tě uzdravila“. Přiznávám, byl a jsem trochu skeptický k léčbě radonem, neboť používané radioaktivní alfa záření (velké částice) nemůže podle mých školských znalostí proniknout ani pokožkou, natož ovlivnit klouby a páteř!; proto jsem předepsané lázeňské procedury pro jistotu doprovázel nejstarší a zaručenou rehabilitační metodou – častými procházkami po kopcovitém okolí Jáchymova. Buď k Popovskému kříži, ke Mlejnkům, nahoru na Boží Dar a hlavně mou nejoblíbenější trasou – starou Císařskou alejí na prosluněný Jánský vrch. A bylo znát jak tělo i duše postupně okřívají.

Podzim je asi nejkrásnější roční období. Přinejmenším je jistojistě tím nejbarevnějším a také nejnostalgičtějším. Příroda se zdá ukládat ke spánku a svěží zeleň chlorofylu listů rostlin je střídána paletou žlutých a oranžových karotenoidů a červených anthokyanů. Pro milovníka přírody již ovšem podzim není, srovnáván třeba s jarem, tak plný rozličného tvorstva. Vždy se divím, kolika druhů Hmyzu je k vidění právě na jaře a povětšinou i v létě, zatímco na podzim je těchto drobných tvorů opravdu pomálu. Na podzim sice není tolik květů bohatých na nektar, zelené vegetace je ale přece stále dost, a tedy je i dost potravy pro rozličná larvální stádia fytofágního Hmyzu. Myslím, že by bylo lze využít tohoto času k vývoji třeba i několika generací těchto drobných živočichů. Snad je to těmi ranními nízkými teplotami, snad i listí rostlin připravujících se k tuhé zimě není pro housenky již dostatečně výživné. Tak či onak, je Hmyzu s krátícím se dnem stále méně a méně.

Proto jsem na jedné ze svých procházek s radostí zahlédl pár nápadných, žlutě kvetoucích trsů asi 70cm vysoké rostliny, takové té běžné a bezejmenné okrasy krajů polních cest, mezí luk a polí. Každá podobně solitérně kvetoucí rostlina vždy přitahuje pozornost živočichů z celého okolí. Doufal jsem tedy, že na květech zahlédnu i nějaký Hmyz a nebyl jsem zklamán. Na květech prováděla roztomilé prostocviky housenka drobného Motýlka Píďaličky srpkové (Eupithecia centaureata (Denis & Schiffermüller, 1775)).

Při vyrušení předstírala, spoléhaje snad na barvoslepost útočníka, že je nehybnou bíločervenou větvičkou,

jindy se zase jako gymnastka prohnula do podoby řeckého majuskulního Omega.

Byly to krásné chvíle a proto jsem chtěl tyto drobné Píďaličky na jedné ze svých procházek ukázat své spoluvýletnici. Věřte, nešlo o „lázeňskou známost“, byla to jen kolegyně, která se se mnou toulala Císařskou alejí a kochala se pohledem dolů na Jáchymov i na podzimní romanci opadavých listnáčů. Cestou jsme opatrně překročili hned několik „běžných“ Mandelinek Bázlivců vratičových (Galeruca tanaceti (Linnaeus, 1758)), samiček obtěžkaných vajíčky tak, že jen pomalu lezly po cestičce a hledaly buď samečka k páření, nebo snad místo pro kladení vajíček.

Detail hlavy Bázlivce vratičového představuje Brouka všedního, nijak výjimečného. Kolemjdoucí si jej více všimne hlavně proto, že na podzim je jiného Hmyzu pomálu a také proto, že se plete přímo pod nohy.

Hrdě jsem se před kolegyní blýskl názvem této Mandelinky (neznaje však přesný původ a význam tohoto jména). Ano, vždyť Brouk samotný mi byl dobře povědomý již z dřívějších toulek po Rusavském Pardusu. Tehdy jsem nacházel larvy této Mandelinky v různém stádiu vývoje (následující fotografie je z května předloňského roku),

později k podzimu, při výletech na horském kole, bylo dokonce nutno kličkovat mezi těmito Brouky lezoucími po travnaté cyklostezce. Proto tyto Mandelinky považuji za běžné a mnoho pozornosti jim obvykle nevěnuji.

Brzy nás cesta přivedla k těm zeleným trsům plným žlutých květů, kde já chtěl najít alespoň jednu Píďaličku. Ona zmíněná žena pak, na rozdíl ode mne skromně a bez mrknutí oka zkonstatovala, že ty Vratiče jsou opravdu krásné. Můj obrovský úžas bylo přetěžko skrýt. Znalosti botaniky mám totiž opravdu chabé. Taková neznalost rostlinopisu, tedy přeneseně nauky o potravě, ale i domově Hmyzu je pro entomologa nejen ostudou, ale hlavně velkým handicapem. Ve chvíli, kdy bylo jméno rostliny vysloveno, došlo k mému prozření. Vybavil jsem si, jak podobné byly trsy rostliny, brzy zjara obydlené larvami černé Mandelinky, těm, které jsme nyní nazvali Vratičem. Tak proto se ten Bázlivec jmenuje Vratičový! Odtud to jeho druhové jméno! Tak samozřejmá věc a já ji neznal. Teď už si při vyslovení jména Bázlivec vratičový vždy vybavím i ty prosté, ale krásné květy.

Šel jsem ohromen cestou zpět a tentokrát věnoval prostým Mandelinkám větší pozornost. Na travinách kolem nás byly k vidění snůškou obtěžkané samičky,

menší a rychlejší samci,

i pářící se páry.

Dokonce se mi podařilo, za cenu narušení jejich soukromí, zachytit detail počínající kopulace.

Dnes už se tolik za svou nevědomost nestydím, vím o rostlině Vratiči díky Brouku Bázlivci víc. A pochopil jsem tak více i o té obyčejné, černé Mandelince. Literatura uvádí, že Vratič obecný (Tanacetum vulgare L.) patří mezi Hvězdnicovité (Asteraceae). Rostlinu najdete podél cest i na rumištích. Listy a nejvíce květy obsahují nemalé množství silice, složené až ze 60% z thujonu (tanacetonu), jsou v ní ale i rozličné alkaloidy, terpeny a kyseliny. Nať byla v minulosti používána, díky svým antibiotickým účinkům, pro léčení ran, na odhánění Hmyzu a dokonce i pro přerušení těhotenství. Květy se díky vysoké jedovatosti nepoužívají, dnes se právě kvůli toxicitě od léčení Vratičem úplně ustupuje. Bázlivec vratičový je polyfágní. Nejčastější alternativní hostitelskou rostlinou je Řebříček obecný (Achillea millefolium L.), jenž se díky látkám v něm obsaženým (azulén a jiné) používá nejen v lidovém léčitelství pro léčbu poruch krvetvorby a trávení, ale třeba i jako prostředek na odhánění Hmyzu. Tak to alespoň o těchto rostlinách tvrdí Wikipedia.

Bázlivec vratičový, podobně jako Píďalička srpková, vyhledává Vratič obecný (i jiné specifické hostitelské rostliny) zřejmě právě z důvodu jeho jedovatosti. Toxicita thujonu činí totiž nepoživatelnou nejen rostlinu, ale zprostředkovaně i Brouka, jenž její ochranu prolomil a sám ji dále využívá proti svým potenciálním nepřátelům. Ptákům, Ještěrkám i jiným dravcům asi Brouk a jeho larva (jakož i housenka Píďaličky) nechutnají. A právě proto se mohou samice Bázlivce tak bezstarostně procházet po posečené louce. Nic moc jim tam nehrozí, jen se pletou turistům pod nohy a cyklistům pod kola.

Bázlivec vratičový má velmi zajímavý životní cyklus. Larva se líhne někdy v dubnu a Brouk dokončí svůj vývoj už v červenci či srpnu. Za letních veder prodělává imago v úkrytech pod kameny jakousi diapauzu, tehdy je jen málo aktivní. Skutečně aktivní začne být Brouk až v pozdním, chladném podzimu, kdy v říjnu klade svá vajíčka. Velmi neobvyklé!

Pozoroval jsem Brouky při namlouvání i páření přes týden a to by už bylo, abych nebyl také svědkem, jak jejich láska přináší výsledky. Tedy snůšky vajíček zakládajících novou generaci. Oplodněné samičky kladly vajíčka přímo na vegetaci. Při kladení původně žlutě oranžová vajíčka rychle tuhla a tvořila tmavě hnědé shluky. Snažil jsem se samičku při kladení vyfotit, ale Bázlivci dělají čest svému jménu. Při první známce něčeho neobvyklého se pouští a padají do podrostu.

Výsledné snůšky najdete někdy jen nedbale položeny na listu (zde zakrslé břízy),

většinou jsou ale zavěšeny na travinách. Tak, aby z nich stékala voda a aby lépe odolávaly i jiným povětrnostním vlivům. Musí totiž přečkat podzimní plískanice, zimní mrazy i jarní deště. Z vajíček se budou líhnout malé larvičky až někdy v dubnu, kdy už bude v okolí dostatek zelené natě Vratiče.

V některých případech samička používá pro kladení stejné osvědčené místo, jako jiná samice zpřed několika dnů.

Povrch těchto snůšek tvoří krásné skulptury jednotlivých vajíček. Vypadá jako neprostupné brnění.

Ještě zajímavější je pohled dovnitř snůšky po jejím násilném rozlomení.

Jsou zde vidět jakési pleny kolem každého vajíčka, s překrásným vzorem na povrchu.

Jednotlivá vajíčka jsou zabalená s precizností, která si zasluhuje obdiv. Vždyť samice Bázlivce měla pro její tvorbu k dispozici pouze zadní část svého těla. Zřejmě tedy jsou mikrostruktury výsledkem složitého procesu, kde se uplatňují biologické, ale zejména fyzikální a chemické zákonitosti.

Snůšek je na louce tolik, že se až člověk diví, proč tento Brouk během několika let nezaplaví celé okolí. Faktorů, které počty Bázlivců regulují, je hned několik. Pravděpodobně ne všechna vajíčka přežijí tuhou zimu, ne každá zrozená larvička také včas nalezne vhodnou hostitelskou rostlinu. Bylo by zajímavé zjistit, z kolika procent vajíček se úspěšně vylíhne malá larva. Proto jsem si několik snůšek odnesl, uzavřel tyto do Petriho misek a umístil pak do chladničky. Chtěl jsem počkat na jaro a larvičky vypustit na živnou rostlinu. Za dva týdny jsem Petriho misky letmo zkontroloval a užasl. Uvnitř se kromě zdánlivě neporušených snůšek nacházely i krásné, čerstvě zrozené Vosičky. Nejprve jen několik, asi za tři týdny jich bylo na desítky.

Byly nádherné, ale pořádně k vidění jen pod mikroskopem nebo po zvětšení fotografií. Jsou totiž opravdu nepatrných rozměrů. Vosičky prodělávající celý svůj vývoj uvnitř vajíčka Bázlivce měří – jen necelý milimetr! (na fotografiích ty bílé věci na povrchu listu jsou obyčejná prachová zrna.)

Vosičky měly hluboké vtisky pro tmavá tykadla na čele, žluté nohy, avšak kyčle a stehna byly tmavé.

Pro přilákání a upoutání pozornosti Vosiček lze použít trochu sladké vody nanesené na list, ta tyto konkrétní Chalcidky zaměstná a dovolí je v klidu vyfotit. Škoda, že tento trik nefunguje i na jiné druhy, parazitující třeba na larvách Žlabatek.

Určit tyto Vosičky nebyl paradoxně problém. Na vajíčkách Bázlivce vratičového totiž parazituje pouze jeho věrný druh Oomyzus galerucivorus (Hedquist, 1959) [Obermaier, Meiners, Randlkofer, Heisswolf]. Doslovně by jeho latinské jméno bylo přeloženo jako Vajíčkovec Bázlivco-žravý, čeští entomologové by ale jistojistě nalezli jméno mnohem lépe znějící. Zatím české jméno bohužel nemá. Oomyzus je Chalcidka patřící do čeledi Eulophidae. Ačkoliv tato čeleď je velmi početná, o žádném jiném druhu parazitujícím u Bázlivce vratičového dostupné zdroje nehovoří.

Oomyzus napadající vajíčka Bázlivce je zřejmě druh poměrně běžný. Nejen, že se mi z několika málo snůšek Bázlivce vylíhlo hned několik desítek jeho dospělců, myslím si ale navíc, že tito se v chladničce, bez ohledu na nízkou teplotu (mám nastaveno jen na mírné chlazení), dokonce pářili a parazitovali další a další vajíčka Bázlivce. Jak dokladují tato má pozorování (,ale jak uvádí například Meiners,) Oomyzus je schopen klást svá vajíčka i při teplotě blízké nule. Vývoj této Chalcidky evidentně dovede být velmi rychlý. Vždyť k parazitaci snůšky mohlo dojít až po nakladení vajíček Bázlivce a já jsem již za 2 týdny po sběru snůšek na těchto pozoroval první Vosičky. Zřejmě se tedy dovedou před tuhou zimou ještě několika generacemi na snůškách Bázlivce pomnožit. Jakmile přituhne, jejich vývoj se pravděpodobně zpomalí. V té době je ale již značná část vajíček Mandelinky napadena. Dospělé Vosičky umí přečkat uvnitř snůšky i několik měsíců. V literatuře se uvádí, že tyto mini-Vosičky lze, při podávání slabého cukerného roztoku, v chladu udržet naživu i půl roku. Sám jsem je v ledničce choval asi měsíc.

V několika případech se přímo v Petriho misce přede mnou odehrál akt namlouvání i kopulace. Vyfotit tuto událost se mi ale dosud nepodařilo. Jediný případ, kdy jsem námluvy stihl zvěčnit, je ten na následující fotografii. Samička Oomyzus galerucivorus připravena k páření trpělivě nosila roztouženého samečka a čekala, až jí konečně křídly zavíří její oblíbenou milostnou píseň. Tento druhově specifický signál ale sameček ne a ne správně naladit. Pokoušel se vířit křídly melodii svého druhu a pak rychle přistoupit ke kopulaci, ovšem samička nesouhlasila. Až později jsem odhalil proč. Sameček nahoře patřil podle mne k jinému druhu!! Jeho tykadla na fotografii jsou žlutá na rozdíl od tykadel druhu Oomyzus galerucivorus! A jeho stehna jsou žlutá a ne tmavá, jako je tomu u našeho běžného druhu. Je to pro mne objev, evidentně na vajíčkách Bázlivce parazituje ještě jiný, zřejmě blízce příbuzný druh Chalcidky! Vypadá skoro stejně, jen jeho řeč není kompatibilní.

Byl jsem velmi překvapen soužitím těchto parazitních Chalcidek s Bázlivci. A pochopil jsem, proč volí Bázlivec za svou dobu kladení až chladný podzim. Je zjevně potřeba co nejdále posunout tvorbu snůšek až na dobu, kdy už nebude dostatek času k namnožení parazitního druhu. Za teplého počasí by se Oomyzus v několika rychle po sobě jdoucích generacích rozmnožil a postaral se snad až o úplnou likvidaci snůšek této Mandelinky. Proto ta prapodivná letní diapauza Bázlivců! A také možná proto Bázlivce vratičového najdete i poměrně vysoko v horách, kde nízká podzimní teplota lépe pomáhá limitovat četnost populace parazita.

Nových nezodpovězených otázek se objevilo hned několik. Jak se jmenuje ten nový neznámý druh Vosičky se žlutými tykadly? Kde přežívá Oomyzus to dlouhé období od jarního líhnutí Bázlivců, přes jejich diapauzu, až do podzimního kladení nových snůšek? Je až neuvěřitelné, že by mohla drobná Vosička nechráněna přežít tak dlouhý čas volně v přírodě. Je proto pravděpodobné, že přes léto parazituje příbuzné druhy Bázlivců. Třeba tohoto Bázlivce ovocného (Galeruca pomonae (Scopoli, 1763)),

nebo možná příbuzného Bázlivce olšového (Agelastica alni (Linnaeus, 1758)).

O těchto Bázlivcích si povíme ale zase až někdy příště.

Teď se už těším na jaro, kdy se mi začnou doma líhnout mladé larvy Bázlivce vratičového a snad také jeho spolubydlící Vosičky Oomyzus galerucivorus.

Tuto část dopisuji později. Opravdu mnohé larvičky přežily a na jaře se mi z vajíček líhly drobné larvičky Bázlivců.

Takže jich přece jen, navzdory útokům parazitů, navzdory nepřízni tuhé zimy, přežilo dost.

A celý cyklus od larvy k dospělci se tak může znovu opakovat.

Galerie fotografií