Svět v obrazech 2, „Expedice Everglades”

Mnoho je snů dítěte i dospívajícího. Jen škoda, že většina z nich nikdy nedojde naplnění. V některých, vzácných případech se ale taková představa či touha, shodou mnohých okolností, může nakonec realizovat.

Návštěva subtropické a částečně snad i tropické Floridy je pro někoho, kdo vyrostl za komunistickou zdí, rozhodně takovým splněným snem. Kdo z amatérských přírodovědců by nechtěl na vlastní oči vidět porosty Mangrove a mít možnost, alespoň na chvíli, vnímat ryzí přírodu, nenarušený, původní biotop. Místní specifické podmínky daly zrodu mnohým živočišným i rostlinným druhům, dodnes jsou zde k vidění původní krajinné prvky, v nichž život bují a rozvíjí se. A tak, ač v mém případě byla návštěva velmi krátká, nazývám ji pro sebe vznešeně expedicí.

Mnoho času jsem na této cestě bohužel musel trávit ve městech. Proč to nepřiznat – lidská sídla skýtají pohodlí a bezpečí, na které jsem až příliš zvyklý. Přitom ta města sama jsou ale tak nudná! A velkoměsta – ta snad ještě víc. To jen setkání s lidmi v nich bývají obvykle zajímavá, konfrontace s jejich pestrými charaktery, nevšedními názory, emocemi. A pak je ještě zajímavá příroda kolem měst. To obé mne asi nikdy nepřestane bavit a tak civilizaci, alespoň dočasně, vydržím a toleruji. Lidská obydlí na Floridě se neustále rozrůstají a tudíž, alespoň na svých okrajích, mají s přírodou těsný vztah. l náš hotel byl umístěn na okraji města u velkého jezera a tak jsem ve volné chvilce vyrazil na průzkum. Přímo u hotelu se mi podařilo vyfotit tuto nádhernou Volavku velkou (Ardea herodias).

A hned o kousek dál mne vystrašil snad čtyřmetrový aligátor  (Alligator mississippiensis). Potvora! Toho bych asi nepřepral!

Na Floridě je jich všude plno; nebojte ale, prý dospělému člověku neublíží, žerou jen to, co mohou naráz spolknout. Takže je třeba být opatrný jen venčíte-li menšího pejska. Aligátoři nejsou prý ani zdaleka tak nebezpeční, jako třeba Krokodýli. No, nevím. Já také kdysi tvrdil, že Vosíci neútočí a kolik z Vás pak pobodali, viďte? On ten Aligátor, než polyká, tak se zakousne a urve co urve. Respekt!

Jezero u hotelu bylo vroubeno zajímavými stromy s úzkými listy. Vypadaly jako naše vrby, jen na nich rostly – žaludy. Na Dubech se ale přece vyskytují mé oblíbené Žlabatky! Neodolal jsem a prohledal všechny stromy v okolí. Strach z Aligátorů musel na chvíli počkat. Našel jsem asi čtyři druhy těchto parazitických vos. Z nich nejzajímavější byl druh Amphibolips confluenta (Harris, 1841) s asi 4 centimetrovými hálkami.

Vzpomínáte na můj článek o Žlabatce bezkřídlé? Jak naše vosička vyřešila problém příliš velké a těžké hálky chytrým využitím pěnové struktury? Americká Žlabatka konstrukci své hálky vyřešila opět originálně a přiznejme, snad ještě lépe! Pohleďte, jak je centrální komůrka jakoby kotvena ke všem stěnám velké hálky silnými „lany”. Hálka je tak i při své velikosti lehká a vzdušná, pro případného parazita téměř nedostupná. Na konci sezóny se sice seschne, dál však středovou komůrku chrání. Větve Dubu tyto velké, leč lehké hálky nijak výrazně nezatěžují. Ve všech směrech vskutku geniální řešení. Všechny otřesy, nárazy jsou pružně tlumeny, vzduchová vrstva chrání dobře před chladem, tucty lanek vyživují drobnou larvu.

Velín uvnitř, jako nějaké řídící centrum, opravdu ukrývá Žlabatku, tedy nyní spíše její kuklu, za chvíli se bude líhnout. Jen škoda, že u toho já již nebudu. Blížící se odjezd domů dochování této vosičky přeruší.

Překvapeně jsem ale stihl ještě zaznamenat v jedné takové hálce alespoň tuto parazitickou Žlabatku rodu Synergus sp., která – nedobytnou hálku – dobyla. Zase důkaz, že absolutní bezpečí je pouhá iluze. Férově však musím podotknout, že larva této vosičky se vyvinula jen ve stěně hálky, ne uvnitř komůrky. Tedy nebyla skutečným parazitem, ale jen komenzálem, nechtěným, leč tolerovaným spolubydlícím.

V blízkosti obytných domů jsem ještě postřehl několik zajímavých, ač nepůvodních druhů. Každého kolemjdoucího jistě zaujal tento strom s ostnatým kmenem i větvemi. Ceiba speciosa je původem z Brazílie, byť dnes už je rozšířena snad po celém světě.

Za květu je prý jedním z nejkrásnějších stromů vůbec. Plody naštěstí žádného kluka nelákají, takže o kalhoty ani o kůži nepřijde. Jsou to oválné plody plné malých semen, které se při zralosti rozletí do okolí coby vatové chuchvalce, podobně jako semena našich Topolů. Tímto kapoku podobným chmýřím se někdy plní matrace nebo i záchranné vesty.

Palma kokosová, neboli Kokosovník ořechoplodý (Cocos nucifera), původně z jihovýchodní Asie, je na Floridě také běžnou rostlinou.

Další, pro mne překvapivý, tropický druh, se volně pohyboval v blízkosti lidských obydlí. Metr a půl dlouhý Leguán zelený (Iguana iguana) je ale na Floridě původním druhem. Tento impozantní samec mne zastrašoval hřebenem a hrdelním lalokem, syčel a výstražně kýval ocasem. Asi měl strach, že jej ulovím. Jak by ale řekl slavný Crocodile Dundee: „Nezabíjej nic, co nechceš sníst!”. Navíc – šel z něj opravdu strach.

Viděl jsem tam celkem tři jedince tohoto krásného plaza! Všechny v blízkosti měst, takže z jejich odchovu trochu podezřívám místní lidi.

Samotné mangrovové porosty, cíl mé expedice, leží jižně od jezera Okeechobee. Toto indiánské jméno je Seminolského původu. Kmen Seminolů vznikl na severu Floridy spojením několika původních indiánských kmenů k boji proti Evropským nájezdníkům. Později, když Španělé odvezli většinu indiánských obyvatel jižní části Floridy na Kubu, Seminolové se přesunuli a sídlí na jihu Floridy dodnes. Z jezera Okeechobee vytéká rovnoměrně řeka Pahayokee (Řeka trávy) zásobující obrovskou deltu, umožňující vznik a existenci pralesní vegetace i mangrovových porostů. Řeka je prý jen 15 centimetrů hluboká a přitom 80 km široká. Nepředstavitelné! Dnes je tato oblast vyhlášena národním parkem s názvem Everglades. Je to neuvěřitelná přírodní lokalita s nadmořskou výškou od 0 do 2.5 metrů. Ostrůvky s pralesní vegetací, mangrovová bariéra, hustá síť kanálů – ráj přírodovědců a dobrodruhů.

Moc času jsem neměl, přesto jsem ale stihl shlédnout rozsáhlé mangrovové porosty, obdivovat jejich schopnost růstu ve slané vodě. (I pro své focení musel jsem, z časových důvodů, volit dobu největšího slunečního svitu. Omluvte proto sníženou kvalitu mých fotografií. Mnohdy byla scéna přespříliš kontrastní.)

Takto vypadá stálezelená koruna Mangrove. Česky správně Kořenovníku obecného (Rhizophora mangle L.).

Kdo dobře hledá a nebojí se třeba i namočit, najde s trochou štěstí květ nebo plod Mangrove.

Semeno raší ještě na stromě, vytvoří kořen a někdy i první lístky. Pak, když se uvolní, zapíchne se nová rostlinka jako špičatý kolík do úrodného bahna z napadaného listí. Strom se tak posune zase o pár metrů dál.

Schopnost Kořenovníku šířit se slanou vodou je vskutku obdivuhodná. Pomáhají mu v tom i tyto chůdovité kořeny rostoucí přímo z převislých větví.

Mnohdy tak Kořenovník vytváří nádherné scenérie.

V zátokách s brakickou (poloslanou) vodou se prohání Delfíni a Kapustňáci. Když mi říkali, že tam jsou a já že je možná uvidím, nevěřícně jsem pochyboval. V našich rezervacích, když už se někde vyskytuje Jelen, nebo třeba Tetřev, většina turistů je nikdy nevidí. Zde máte šanci ale opravdu dobrou.

Delfín skákavý (Tursiops truncatus (Montagu, 1821)) je totiž exhibicionista, co si rád hraje a rád se předvádí.

Nebo jsem měl jen štěstí? Již hůře najdete ohroženého Kapustňáka širokonosého (Trichechus manatus latirostris), kterému zde říkají Manatee. Cedule s nápisy Manatee Zone, Slow Speed, Minimum Wake brzdí lodě, aby jejich šrouby zvířatům neublížily. Mimochodem – ideální místo pro hnízdo Orlovce říčního (Pandion haliaetus), na mé fotografii zrovna krmí své mládě. Takže tu Kapustňáci určitě jsou, jen je těžké je uvidět.

A když už máte tak jako já štěstí, zahlédnete jen rypák Kapustňáka. Právě se nadechuje, jeho tělo je pod vodou, kde toto velké zvíře obvykle spásá vodní rostliny. K záměně tohoto obtloustlého savce za prsatou Mořskou panu potřeboval Kolumbus opravdu velmi bujnou fantazii, podpořenou zřejmě navíc dlouhým sexuálním půstem.

Blízko mořského břehu jsem spatřil lovit několik impozantních Pelikánů hnědých (Pelecanus occidentalis)

a také Kormoránů ušatých (Phalacrocorax auritus).

Na Floridě nejsou jen Mangrove. To hlavní jsou tam mokřady a pralesy. Procházel jsem proto také těmito rozsáhlými porosty (po lesních pěšinkách i cestách) a  obdivoval pralesní rostlinstvo. Fascinovaly mne všudypřítomné Tylandsie provazovkovité (Tillandsia usneoides L.).

Na stromech hojně rostly obří, kvetoucí Bromélie Tillandsia fasciculata.

Tato obrovská parožnatka Platycerium bifurcatum, je původně australský druh, na Floridě ale zdomácněla a daří se jí tu. Větší jsem v životě neviděl! To bych asi musel až do Austrálie.

Roztomilá liščí veverka Sciurus niger shermani je všude běžná.

Na stromech uvidíte místy i jiné zajímavé organismy. Tento až sedmi centimetrový, krásně zbarvený, stromový plž Liguus fasciatus (O.F.Muller, 1774) přečkává právě dlouhé období sucha.

Sucho bylo takové, že moc rostlin nekvetlo, ba dokonce ani Hmyzu moc nepoletovalo.  Motýl Heliconius charithonia (Linnaeus) byl snad jediným krasavcem, kterého jsem ten den viděl. Snažil se zoufale nalézt nějaký pyl a možná také partnera.

Ten poletoval o pár desítek metrů dál. Doufám, že jim bude osud přát a jeden druhého brzy objeví.

Konec období sucha byl v jedné věci prospěšný: Komárů bylo pomálu. Za celou dobu jsem vůbec nepotřeboval repelent! To za pár měsíců, až začnou záplavy, se sem jen tak, bez pořádné ochrany, rozhodně vstupovat nedoporučuje.

Období sucha bylo ale, překvapivě, pro některé dobou hojnosti – zejména pro větší ptáky. Ryby, hadi i ještěři se totiž shromažďovali ve stále se menšících, vysychajících jezírcích a ptáci, schopni přeletu z místa na místo, měli zde prostřený stůl. Seděli kolem jezírek jako na bidýlcích: „Za chvíli bude čas na svačinku!”.

Toto období hojnosti chtěli využít i Kondoři havranovití (Coragyps atratus). Možná na třicet jedinců se slétlo ke klání samců.

Samice opodál dění jen nezaujatě pozorovaly, aby se pak v ústraní poddaly výhercům těchto divokých půtek.

Puštíka proužkovaného (Strix varia) jsem asi svou neopatrností probudil. Loví spíše za šera a pro něj i pro čip mého foťáku bylo toho poledního světla už nějak přespříliš.

S radostí jsem, konečně ve volné přírodě, pozoroval vznešené ptáky Ibisy bílé (Eudocimus albus), na Floridě se vyskytující ve velkém počtu. Mají zde dostatek potravy v mořských i jezerních lagunách. Toto zde je skupinka nedospělých jedinců, proto jejich zbarvení zatím zcela neodpovídá druhovému jménu. Ještě pár týdnů a budou dospělí. Až pak si obléknou krásně bílý svatební šat.

Krásné a zádumčivé byly procházky po cestičkách temného pralesa. Obrovské chůdovité stromy uvyklé záplavám, bujná vegetace, vše přesně jako v přírodopisných filmech. Jen teď to vše vidím na vlastní oči!

Byl jsem celý šťastný a užíval si ten krásný den. Pozitivní emoce však vzápětí přerazil strach. Málem jsem zakopl o tohoto neuvěřitelného Krokodýla (Crocodylus acutus). Měl snad 6 metrů, slunil se a rozehříval svaly k lovu. Setkání s takovým mackem není věru legrace! I když údaj o délce strašlivého plaza berte s rezervou, já ho neměřil a strach má někdy velké oči.

V mém případě měl strach také rychlé nohy, mazal jsem pryč a do pralesa jsem si již více netroufl. Řekl jsem si, že u moře je také hezky a že se na závěr pobytu projdu raději po pláži. Kupodivu i tam jsem měl neuvěřitelné štěstí a našel něco zajímavého. O tom si ale přečtěte až v mém následujícím příspěvku.

Já teď musím balit a rychle na letiště. Za chvíli mi letí letadlo! Vezu si domů spoustu zážitků.

Seriál „Svět v obrazech“ obsahuje tyto další články:  1. Zmýlená neplatí, 2. „Expedice Everglades”, 3. „A co když to je třeba o 20 miliónů méně?“

P.S. Dovolte ještě malou vzpomínku na mou „skoro dceru” Allison. Vlídná dívka z Floridy, milovnice historie a umění, výborná malířka. Nechala se jednou, když komentovala podnebí, s humorem slyšet, že snad největším vynálezem všech dob je – klimatizace! Evropan, jenž nezažil horko a zejména vysokou relativní vzdušnou vlhkost tropů – neporozumí. Vždyť také tehdy vzbudila nepochopení a dokonce smích spolužáků, ba ji chvilku zlobili přezdívkou „Aircon!”. Allison však, na rozdíl od běžného Čecha, může srovnávat. Prožila dlouhou zimu ve střední Evropě, poznala naši historii, pestrou kulturu i všední život, otevřela svou mysl i srdce. Naučila se česky, takže jí mohu na dálku vzkázat: „Máme tě rádi, nikdy na Tebe nezapomeneme.”.