Chřestovníček obecný

_MG_5717Vaření, požitek z jídla, gurmánství. Toť moderní vyjádření ducha doby spotřební. Doby, která transponuje jednu ze základních a obyčejných lidských potřeb v rozkoš, slast, ale také ve společenskou interakci, v umění.
Někdy se zdá, že kdo dnes netancuje, nezpívá, či ale také nevaří – jakoby ani nežil. Jsem rád, že mne tato móda zcela nemíjí, že nejsem úplně mimo všechny tyto moderní trendy. Nebojte – na veřejnosti netancuji, nezpívám, ani nevařím. Ale jíst mi chutná. Naštěstí!
A jsem i členem party přátel, kteří podobně rádi popijí a hlavně – dobře pojí (u nás na Moravě se více používá tato nespisovná varianta). Vím, zní to trochu obyčejně. Vaří nám ale kamarád, jenž je opravdovým gurmánem. Budu mu opět, z důvodu ochrany jeho identity, (podobně jako v článku „Jedno malé a dom!”), říkat universálním krycím jménem „Mirek”.

Tak tedy „Mirek”, je opravdovým duchem naší skupiny a já mu zde musím složit hold. Nejen že organizuje, svolává k basketu, a pod košem pak exceluje; stíhá ale ještě navíc nakoupit, připravit, navařit, naservírovat… Nimrá se s tím někdy i celé dny, abychom to pak, my ignoranti, snědli za pár minut. Zvládá dokonale kuchyni českou i tu evropskou. Díky němu jsme ochutnali naše Křepelky, Husy, Kačeny, ale i cizokrajné Humry, Šneky, Cvrčky, pak také Ústřice, Chobotnice, Kalamari, či skvělá Žabí stehýnka. Jeho nezapomenutelnou, u nás oblíbenou specialitou, je Hovězí carpaccio s kapary a parmazánem.

Mnohé jeho recepty se dotýkají mé lásky k přírodě. Ne snad, že bych popíral podstatu naší existence a odmítal jíst třeba maso, nebo hmyzí speciality, to jistě ne. Pokrmy jsou ale připraveny z ingrediencí, které ve mně nutně evokují vzpomínky. Třeba kapary, zmíněné v předchozím názvu jídla, jsou poupata Kapary trnité (Capparis spinosa L.). Keře, na jehož květech a listech jsem, v teplém Středomoří, fotil již nemálo Hmyzu.

 Kapara trnitá (Capparis spinosa)

Na Žahalku obrovskou (Megascolia maculata maculata, (Drury, 1773)), navštěvujícího tuto rostlinu s krásnými květy, mám překrásné vzpomínky. Obdivuhodné stvoření!

Kapara trnitá (Capparis spinosa) a Megascolia maculata

Ale zpět do kuchyně. Mirkova menu jsou mnohdy i čtyř-chodová, připravená s příběhem, s efekty. Jednoduše – umí skloubit estetický i chuťový zážitek. Každoročně v dubnu či květnu pro nás Mirek chystá ale dobrotu jinou – totiž chřest.

„Co? Že Vám ta zelenina nechutná? Anebo – že naopak ano?” Jistě, chřest je, podobně jako třeba Fazolové lusky na smetaně pokrmem, jenž rozděluje svět na dva tábory, oba s vyhraněným názorem. Možná ale jen do doby, než Vám tu čerstvou dobrotu připraví kuchař na slovo vzatý. Mirkův Chřest ve slaninovém kabátku, lehce přímo před námi na žulové desce ogrilovaný, je specialitou, na kterou se každé jaro všichni těšíme. Nebojte, je to dietní, skutečnou slaninu totiž zastoupí prosciutto.

Pro mne má, podobně jako ony kapary, chřest ještě jiné, silnější kouzlo. Mezi jeho největší milovníky, gurmány na slovo vzaté, patří totiž krásné Mandelinky (Chrysomelidae) s příznačným názvem: Chřestovníčci (Criocerini).
Nejběžnějším z nich je zřejmě Chřestovníček obecný (Crioceris asparagi, (Linnaeus, 1758)). Vskutku velmi rozšířený druh, pochopitelně jen na těch místech, kde se vyskytuje jeho hostitelská rostlina. A tou je samozřejmě – Chřest!

_MG_1930

Fotím tento Hmyz opakovaně každé jaro, s větším či menším úspěchem.

_MG_1932

Lesklé krovky odráží totiž až příliš mnoho světla (anglicky se těmto Chřestovníčkům dokonce říká Shining leaf beetles), fotit proto Brouka v jeho přirozeném prostředí je velmi obtížné. Je to ale krasavec. Chřestovníčci jsou obecně moc líbiví, ač drobní broučci (asi 8mm).

_MG_1955

Bionomie je podobná jako u jiných Mandelinek (Chrysomelidae). Samice klade, podle odborné literatury, 200 až 400 vajíček a již po dvou dnech se líhnou malé larvičky. Tyto mají celkem čtyři vývojové instary. Poslední z nich se kuklí v zemi, v jakémsi pouzdře z ústních výměšků [Molecular]. Na rostlinách na zahrádce mých dobrých přátel (dodatečně: „mnohokrát děkuji”) jsem nalezl larvy Brouka v různém stádiu vývoje. Tato je již pěkně vzrostlá (asi 7mm), snad poslední vývojový instar. Larvy jsou tlusťoučké, dobře krmené. „A jde to i bez prosciutta!”

_MG_5693

Vidíte ty nenasytné larvy, jak si jako praví gurmáni dávají zeleného Chřestu přímo od zdroje? Že se Vám ty titěrné, tenké jehličky nezdají být skutečným chřestem, že to je oblíbené zelenině nepodobné? No jasně! Vzrostlá rostlina se od oné oblíbené pochutiny svým vzhledem docela liší. Jedná se zde ale opravdu o Chřest, tedy rostlinu rodu Asparagus. Existuje prý snad několik set druhů tohoto rodu. U nás však volně v přírodě roste jen jediný, tedy Chřest lékařský (Asparagus officinalis, L.). A právě jeho dlouhé silné výhonky se tradičně zvou chřestem, asparágem, nebo-li šparglem (převzato z německého Spargel).
Je to velmi moderní zelenina, a dnes kolem ní možná naděláme někdy až zbytečně mnoho cavyků. Vždyť přece historicky byl špargl součástí české kuchyně odedávna. Jen za komunistů tomu byla dočasně učiněna přítrž: „Přece nebudeme jíst buržoazní zeleninu co konzumují žabožrouti?!”. (Nu, měli trochu pravdu, pěstování a konzumace Chřestu se opravdu rozmohlo právě na dvoře Ludvíka XIV.) Soudruzi pochopitelně jen neuměle maskovali fakt, že distribuční síť nebyla schopna dodávat asparágus na trh včas. A jelikož si máme být všichni rovni, chřest byl, jakožto netrvanlivá a takto i nevhodná zelenina, z jídelníčku vyřazen.
U nás se pěstoval Chřest již v druhé polovině 19 století (to jsem myslel tím odedávna), vždyť české kuchařky obsahují řadu receptů na jídla z této rostliny připravovaná. I tehdy ale byl spíše sezónní pochutinou pro majetnější vrstvy. Jsem rád, že se k nám tato zelenina, po letech temna, zase vrátila. A že ji dnes mohou konzumovat i obyčejní plebejci, mezi které se řadím.

Larvy Chřestovníčků jsou díky tomu asi také tak hojné, bez Chřestu lékařského by jim bylo bývalo neblaze. Myslím dokonce, že jsou tak namlsané, že by jinou potravu již nebyly schopny pozřít (jsou to monofágové). Dobu socialismu, kdy Chřest byl na seznamu a tudíž se nepěstoval, přežili tito Brouci jen na rostlinách planě rostoucích. A snad také díky tomu, že Aparagus je právě ta oblíbena skupina rostlin, jejichž vzrostlé a bujné větvičky se dříve hojně přidávaly, coby Asparát, do kytic ke karafiátům (to ovšem byl jiný druh, zřejmě Asparagus densiflorus neboli sprengeri). A oslava narozenin či akce MDŽ mohly začít…

_MG_5698

S Mirkem se občas přeme, zda je chutnější chřest bílý, nebo přece jen ten mladý a svěží chřest zelený. Chřest bílý je asi tradičnější. Zato ten moderní, chřest zelený má více vitamínů.
Chtěl jsem se o pěstování potravy nejen Chřestovníčků dozvědět více a tak jsem trochu pogooglil. Údajně se Chřest pěstuje na polích v jakýchsi hrobečcích, aby se totiž jeho výhony vytahovaly za sluncem a byly silné a dlouhé.
Na Moravě se však někdy – po vzoru Holanďanů – dříve pěstoval Chřest z téhož důvodu pod vypálenými hliněnými zvony. Tyto tak zvané troubele, nebo troubky, bývaly prý docela rozšířené.
Práce s Chřestem není snadná. Výhonky, tedy tzv. pazochy (správně ale prýty) se sklízí ručně, údajně jedna rostlina jich dá až 14 ročně (z nichž se ale sklízí jen část, ty ostatní posilují rostlinu, aby rodila i napřesrok). Jedná se o vytrvalou rostlinu a z jedné sazenice je možno sklízet i 19 let! Většinou se ale pěstuje jen 7 let pro tzv. bílý chřest a až pak se, na zbytcích, pěstuje chřest zelený – ten již však není zahrnut zeminou ani není přikryt pytlovinou.

Já mám rád i chřest zelený, k masu (třeba rost beefu) mi ale vyhovuje, díky své nahořklé a jemnější chuti, spíše chřest bílý. To Chřestovníčci na výběr nemají – pro ně je normou jen a pouze čerstvý a syrový Chřest zelený.

_MG_5699

Pozoroval jsem akrobatické kousky larev na jehličkách asparátu. Jak se jen probůh udrží? Přece jen ty tři páry slabých nohou jsou tak nešikovně umístěny vepředu…

_MG_5705

Za chvíli ale bylo vše jasné, larva se obratně (s využitím hydrostatického skeletonu) zachytila chápavými panožkami na konci zadečku.

_MG_5706

A elegantně se přesouvala, coby nějaký Orangutan či Gibon po větvích stromu.

_MG_5709

Krasavice, není-liž pravda? Vydržel bych je pozorovat hodiny.

_MG_5711

Na Chřestu naleznete ale hned několik druhů Chřestovníčků. Tento další, rovněž nádherný brouk, se jmenuje Chřestovníček dvanáctitečný (Crioceris duodecimpunctata (Linnaeus, 1758)). Je předchozímu druhu podoben, i když zbarven – více méně oranžově.

_MG_1945

V názvu tohoto Brouka se vyskytuje hned šest Husových nabodeníček, tedy háčků a čárek. Spolu s písmenem Ch na začátku slova je jeho jméno typickým českým jazykolamem. (Mimochodem v mém vlastním jméně a adrese je těch háčků a čárek dohromady 18!! Kdo z Vás mne trumfne?)

Vzpomínám na smyšlenou zkazku, podle které partyzáni za druhé světové války rozeznávali německého špióna tak, že musel vyslovit slovo „křen”, nebo „chřest”. Pokud to nevyslovil správně, s tím správným „ř”, jednoduše ho zastřelili. Drsná doba. A navíc – kritérium nesprávně a fatálně zatřídilo i některé spřátelené slovanské národy. Ještě že to je jen povídačka! Nebo ne?

Crioceris duodecimpunctata

Němci mají pro tohoto Brouka také zajímavé jméno. Říkají mu Spargelhänchen, tedy „chřestové kuřátko”. Podivné! Nicméně Brouk je se všemi názvy spokojen, svá jména i své tečky nese hrdě.

Crioceris duodecimpunctata

Už jsem řekl, že Chřest byl u nás tradičně pěstován. A to i v kraji, odkud pochází část mé rodiny. Vím to díky zajímavé bakalářské práci Lucie Černé z UTB: Chřest – plodina z Ivančic. Já dříve slyšel zejména o pěstování Chřestu v Polabí, podle této autorky však byly v českých zemích nejvýznamnější pěstírny Chřestu právě v Ivančicích, odkud se tehdy zelenina dodávala přímo do Vídně.
Studentka také v práci podává přehled látek tělu prospěšných, obsažených v chřestu. Antioxidanty, minerály (draslík, fosfor, hořčík, vápník, zinek, železo), vitamíny (B,C), kyselina listová, i mnohé jiné. Lidé prý chřest užívají pro léčbu močových cest a ledvin, jater, žlučníku, cévního systému, na bolesti zad, pro prevenci nádorů, v dietách na hubnutí a dokonce jako afrodisiakum. Nevěřím na všeléky! Tyto poslední informace Lucie Černá čerpala koneckonců pouze z Ivančického portálu, tedy ze zdroje ryze laického, nepodloženého vědeckým výzkumem či odkazy na odbornou literaturu.

Crioceris duodecimpunctata

Osobně by mne velmi zajímal třeba obsah dusičnanů a dusitanů v této zelenině. Všechny zdroje na českém webu uvádí, že obsah dusitanů i dusičnanů je v této zelenině extrémně nízký! Leč všichni buď odborný zdroj vůbec neuvádí, nebo čerpají pouze z jednoho konkrétního zdroje, tedy z knihy Jana Velíška z roku 2002.
Vždyť přece Chřest roste brzy zjara, tedy za nedostatku světla. U takových rostlin bývá obsah zmíněných nebezpečných látek velmi vysoký! Navíc jsou prýty Chřestu vyhnané hnojem, jenž se často na pole přidává. Přiznávám ale, zatím všechny mnou nalezené zahraniční zdroje Velíškovy závěry potvrzují [Nitrate content].
Tak nevím… Asi nezbývá než se spolehnou na historickou zkušenost našich předků ztělesněnou v českém druhovém jméně (lékařský) i v původní latinské předloze (officinalis).

Crioceris duodecimpunctata

Broukům rodu Crioceris prospívá Asparagus nesmírně. Tito monofágové jsou důkazem, že Chřest obsahuje vše tělu potřebné, tedy alespoň vše tělu těchto Brouků potřebné. Prosím nezaměňovat – vždyť někteří Brouci žerou i rostliny pro Člověka jedovaté! (Vzpomínám na prodejce firmy AMWAY, který nám kdysi podal důkaz neškodnosti čistících prostředků tak, že je nalil do květináče s pokojovou rostlinou. S tvrzením, že když to nevadí rostlinám – je to pro lidi neškodné. Blbec!)

Crioceris duodecimpunctata

Původní druh A.officinalis dosáhl za leta pěstování v Evropě slušné variability odrůd. Vedle rozšířeného bílého Chřestu Ivančického (neboť Chřest se tam produkuje dodnes) se pěstuje třeba německý Ruhm von Braunschweig, nebo francouzský d´Argenteuil Hativ. Mezi zelené Chřesty patří odrůdy Spagavia Lucullus a Marry green [MilujiChrest]. Zdá se tedy, že moderní pěstění již důsledně oddělilo produkci chřestu bílého od toho zeleného. To má asi i jiný důvod. Pro bílý chřest je totiž prý lepší půda písčitá, pro chřest zelený naopak zemina těžší.

Crioceris duodecimpunctata

Chřestovníčci (Criocerini) jsou údajně jeden z nejstarších tribů Mandelinek. To potvrzuje i to, že se některé jeho druhy krmí, jako jedni z mála, dokonce na prastarých Cykasech (Cycadaceae).
Tito rychlí a hbití broučci mají spoustu nepřátel. Podobně jako Štítonoši či jiné Mandelinky, se brání především statečným a moudrým pádem do podrostu.
V nouzi, třeba při chycení, se pak ale snaží překvapit. Slyšitelně stridulují, podobně jako třeba mnozí Tesaříci. Jen na rozdíl od nich vyluzují zvuky – řití. Tedy přesněji řečeno dvěma pilníčky na řitním (sedmém) plátku zadečku a zadní straně krovek (Schmitt & Traue, 1990). Jejich schopnost stridulovat dala zřejmě i vzniku polskému názvu těchto Brouků. Polsky se totiž Chřestovníček řekne Poskrzypka. Poláci tedy odvozují jeho skřípavé (skrzypavé) jméno od houslisty (skrzypek).
Larva i brouk jsou začasté také jedovatí. Na obranu před predátory či parasity mohou imaga Criocerinů vylučovat z hrudních žláz allomony (Pasteels et al., 1994), tedy kyseliny podobné těm, produkovaným Mandelinkou bramborovou, či třeba Krajníkem pižmovým. Proto tedy to výrazné zbarvení Chřestovníčků – případné nepřátele takto varují. Své obranné látky berou tito brouci opět z hostitelské rostliny. Látky v malém množství lékem, stávají se ve zvýšené koncentraci jedem.

 Crioceris duodecimpunctata

Ještě mi ale zbývá představit posledního z krásných Chřestovníčků konzumujících Asparát.

Crioceris quinquepunctata

Chřestovníček pětitečný (Crioceris quinquepuctata (Scopoli, 1763)) je sice také oranžový, avšak jeho krovky jsou jinak tečkovány. Povšimněte si i rozdílného zbarvení hlavy a nohou. Je tak podoben spíše Chřestovníčku obecnému.

Crioceris quinquepunctata

Je to snad nejhezčí z Chřestovníčků žijících na  Chřestu.

Crioceris quinquepunctata

Chřestovníček pětitečný (i ti ostatní Chřestoví) požírá stonky (odborně se jedná o tzv. fytokladia). Skutečné listy Asparátu jsou totiž obvykle velmi redukované, šupinaté, přisedlé. Brouk ale nepohrdne ani drobnými kvítky a vyžírá dokonce i obsah bobulovitých plodů.

Crioceris quinquepunctata

Jaro se každý rok hlásí řadou signálů a událostí. Pro mne je tou první z nich jednoznačně Mirkova chřestová specialita, druhou pak jsou Chřestovníčci samotní. I teď se mi, při pohledu na tyto krásné tvory a jejich domovskou rostlinu, v ústech až sbíhají sliny. Na Mirkovu chřestovou dobrotu.
Já vím, řeknete si, že přece připravit chřest je jednoduché. Jistě; dobrý kuchař má ale i zde své triky. Kupříkladu: chřest se vaří svázán, s hlavičkami nahoře, to vše ve speciální vodní lázni. Jen tak se zabrání rozvaření křehčích částí šparglu a jemná chuť se ještě zvýrazní, nenásilně podtrhne.
To vše samozřejmě Mirek dobře ví. Jeho kuchařské umění se mnohdy blíží Michelinskému standardu. Nevěříte? Věřte! Vždyť dokonce i jeho syn vaří ve Švýcarsku právě v Michelinské restauraci. A když zavítá domů, má šéfkuchař pomocníka nejpovolanějšího. Už aby to zase bylo. Tehdy nám totiž nastávají pravé Lukulské hody.

Crioceris quinquepunctata

Nacpáváme si břicho lahůdkami a pokud se jedná právě o ten jedinečný Chřestový večer, pak já navíc – vzpomínám na mému srdci milé Chřestovníčky.

Crioceris quinquepunctata

Asi se divíte proč stále připomínám Mirka. On je ale nejen gurmán a výborný kuchař. Je pro nás i inspirací, příkladem. Jeho ochota, nezištnost, vstřícnost,…
Po večeři, kdy jsme na prasknutí – stravou nejlepší kvality, pak zaplatíme někdy stovku, jindy třeba jen padesát. A Mirek mnohdy jen velkoryse mávne rukou a nechá nás jít. Stejně bychom nepochopili, že jen suroviny ho stály několikanásobně více! O peníze přece v tomto vztahu vůbec nejde, Mirek dává i dostává mnohem více! Podobně štědrá a nezištná umí pro mne být už jen příroda.

A tak tento článek píši pro Mirka, jako poděkování. Snad alespoň trochu splatím dluh, dám něco ze sebe zase jiným.

A příště se budu snažit, pro něj i pro Vás, nafotit další Hmyzí příběh. Možná bude znovu o Chřestovníčcích. Věřte totiž, že jejich pestrost je neuvěřitelná a my ji dosud ani zdaleka nepoznali!

Galerie fotografií

Jiří Švábík se představuje:

V životě člověka mnohé věci nadchnou a pak zase omrzí. Příroda mne ale stále vždy znovu překvapí a zabaví (alespoň zatím). Jsem amatér a své foto příběhy z přírody píši pro sebe a svou rodinu. Já je narcisticky čtu, rodina ne. Tak už to je.
Příspěvek byl publikován v rubrice Bionomie, Mimikry, Rozmnožování, Stravovací návyky. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 reakce na Chřestovníček obecný

  1. Ing. Jiří Chromý napsal:

    Přeji krásný večer,
    jako vždy mne velmi příjemně potěšil nový příspěvek. A ještě s tak „mrkavými“ brouky.
    Ta neutuchající profesionalita v tématech tak zdánlivě běžných pro entomology odrostlé,
    ukazuje cestu pro výuku dětí a poučení o souvislostech entomologie s technikou života.
    A tak snad už někdo pochopí, že stojí za to zaplatit celý náklad krásné knihy a vydat jako samostatnou publikaci HMYZÍ PŘÍBĚHY od Jiří Švábíka, k nimž velmi rád napíšu úvod pro všechny! S pozdravy Ing. Jiří Chromý, autor připraveného rukopisu Zlatý Scarabeus.

  2. GeXeS napsal:

    Moc hezké; fotky, stejně jako text – zabrané ze všech úhlů!

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s