Matička příroda je děvka

Zygaena (Vřetenuška)  ŠumavaČasto se bojíme, že se nám v životě něco nezdaří, obáváme se až chorobně neúspěchu, prohry, zklamání, poklesu životní úrovně. Někdy snad i oprávněně. O to více je ohromující, s jakou samozřejmostí vnímáme svůj zdravotní i duševní stav, ba i sám fakt vlastní existence. Zdá se, jako bychom měli schopnost si ani nepřipustit možnost, že by tomu mohlo být jinak. Ano, vidíme okolo sebe osudy druhých, z nichž některým byl dán při narození do vínku třeba horší zdravotní stav. Vidíme, jak někoho postihne nehoda, vážná nemoc a snad i smrt. Ale nám jako by ani nic nehrozilo, jako by se v životě nemohlo nic vážného stát, nic nás ohrozit. Nejsilnějšímu vrozenému instinktu, pudu o přežití, jako by ani nebylo potřeba vědomě pomáhat. Jako by živočišný strach ze smrti byl potlačen. Snad nechceme tu úzkost a strach pustit do běžného života. Snad proto rizika bagatelizujeme. A pak, pokud se nám nějaká újma přihodí, ptáme se hloupě „proč právě já?“. Snad je ovšem takové naivity a sleposti potřeba – v boji o dosažení většího úspěchu v kariéře. Škoda. Snad bychom prožili život pomaleji a lépe.

Aby nám sama naše existence i zdraví připadly trochu cennější, stačí se přece podívat kolem sebe. Není jen zdravých lidí, není jen lidí nadaných. Různě postiženi, ať už na těle či na duši, jsou však nejen lidé, ale i zvířata.

O tom, že i u Motýlů, Vážek, či Mravenců se, eufemisticky řečeno, občas něco nepovede, jsem se přesvědčil už mnohokrát. Hmyz prodělává obvykle dlouhý vývoj a během něj je velmi zranitelný. Ne nepodobně lidskému mláděti. Už jen vylíhnout se z vajíčka chce hodně štěstí. I pokud se podaří samici naklást na místo skryté před predátory, je pak potřeba správné vlhkosti a teploty. V průběhu larválního stádia pak nedostatek stravy, špatné počasí a hlavně predátoři a paraziti decimují počty jedinců tak, aby se dospělosti dožili jen ti nejschopnější a neodolnější. A to už nemluvím o vlivu rostlinných obranných jedů v potravě často obsažených, vlivu lidmi používaných insekticidů i radiace (Černobyl nebyl zdrojem utrpení jen pro lidskou rasu [1]). Mortalita v průběhu larválních stádií i u dospělců byla předmětem řady výzkumných prací [2,3,..]. Hmyz trpí také nemocemi – podobně jako lidé. Plísně, Viry, Baktérie i Roztoči sužují larvální i dospělá stádia. Dosáhnout dospělosti chce, kromě dobrého genofondu, evidentně i trochu štěstí. Dospělci pak hrozí v průběhu života různá traumata. Přijde o nohu, tykadlo. Motýlům se otřou šupinky z křídel, až přestanou být zcela schopni letu. Mouchám se křídla na konečcích roztřepí. Zranění jsou běžná snad u všech druhů.

Na každého dospělce připadají desítky, ba i stovky těch, jež se stádia imaga nedočkají. To platí u Hmyzu s proměnnou nedokonalou a také tam, kde jedinec prodělává část vývoje ve stádiu kukly. V takovém případě je přeměna tělesných tkání v kukle velmi komplikovaná. Sice zde asi lze menší poškození larvy úspěšně „opravit“, v případě trochu vážnějšího problému se ale z kukly jednoduše už nic nevylíhne. O to více mne uchvacují případy, kdy se nedokonalé imago přece jen vylíhne. Hmyzí dospělec se občas narodí jiný, odlišný. Buď vlivem přirozených mutací, nebo i vlivem malformací nebo deformací. A přes své znevýhodnění se vždy snaží žít naplno.

Takovou smůlu při zrození měl i motýl Lišaje borového (Sphinx pinastri Linnaeus, 1758). Našel jsem jeho housenku na lesní cestě.

Lišaj borový (Sphinx pinastri Linnaeus, 1758) Tam najdete housenku, která se obvykle živí jehličím vysoko v korunách borovic, jen pokud již slezla a hledá místo k zakuklení.

Lišaj borový (Sphinx pinastri Linnaeus, 1758)Z kukly, ve kterou se housenka v zemi přemění, pak vyletí krásný noční Motýl.

Ovšem jen když se – vše zdaří. V tomto případě měl Motýl překvapivě jen tři křídla.

Lišaj borový (Sphinx pinastri Linnaeus, 1758)

Dodnes se na něj do své sbírky občas podívám pro připomínku, že vše není v životě samozřejmé. Přes svou vadu byl Motýl schopný letu, byť ne zcela jistého. Jestli by byl ovšem schopen přežít a rozmnožit se – to nevím. Zajímavé je, že ani jeho housenka ani kukla nenesly žádné známky poškození.

Hmyz vybaven křídly musí po narození napumpovat hemolymfu (Hmyzí krev) do žilek křídel. Tím se křídla napnou. Ztuhnou však až poté, co jsou naplněny žilky křídel pro změnu vzduchem. Komplikovaný proces napínání křídel se může snadno nepodařit. Podobné deformace jsou obvyklé nejen u Motýlů. Dějí se i u Hmyzu s proměnnou nedokonalou. Tato samička Vážky černořitné (Orthetrum cancellatum (Linnaeus, 1758)) se zřejmě zrodila v hustém porostu rákosí a křídla se jí nenapnula včas. Byla schopna letu, ovšem tak pomalého a nejistého, že jistě neulovila žádnou kořist.

Vážka černořitná (Orthetrum cancellatum (Linnaeus, 1758))

Shodou okolností o kousek dál jiný jedinec této Vážky poletoval s použitím jen tří křídel. Pravé zadní křídlo jaksi svraštělé a zcela nefunkční. I levé zadní křídlo bylo mírně pokrčeno. Asymetrické abdominální články křivící zadeček i mírná deformace na pravé straně hrudi ukazují, že se nejedná jen o problém napínání křídel nebo jen o deformace larválního stádia. Zde se jedná o silnou malformaci. Je způsobená vlivem plísní, genetickou vadou, insekticidy? Ať tak nebo tak, v okolí poletovala spousta zdravých jedinců téhož druhu.

Vážka černořitná (Orthetrum cancellatum (Linnaeus, 1758))

Jedním z pestrobarevných denních motýlků, kterého si každý jistě na louce povšimne, je Vřetenuška (Zygaenas sp.). Vřetenušek je u nás mnoho druhů, některých i vzácných. Jsou to motýlci výrazní, aby je ptáci nechali na pokoji. Vřetenušky jsou totiž schopny vylučovat jed [3,4]. Vřetenuška obecná, neboli tužebníková (Zygaena filipendulae (Linnaeus, 1758)) je typickým zástupcem tohoto rodu.

Vřetenuška obecná, neboli tužebníková (Zygaena filipendulae (Linnaeus, 1758))

O tom, že se Vřetenušky mohou setkat s podobným údělem jako Motýl Lišaj nebo Vážka svědčí nález velmi postižené Vřetenušky. Když jsem ji našel, téměř jsem nepoznal, o jakého tvora se jedná. Chyběl jí celý zadeček, obě přední křídla i levé zadní křídlo. Na pravém zadním křídle měla zvláštní měchýřovitý útvar. Její zrození je malou hříčkou přírody.

Vřetenuška obecná, neboli tužebníková (Zygaena filipendulae (Linnaeus, 1758))

Co mne udivilo nejvíce, byla zarputilost, s jakou se snažila vylézt na stéblo trávy, až nahoru, kde přece jistě čekají květy plné sladkého nektaru a snad i jedinci opačného pohlaví! Přes své postižení a přes zjevnou nemožnost naplnit základní smysl své existence, tedy rozmnožit se, tato Vřetenuška žila naplno.

Ani této mouše Masařce obecné (Sacrophaga carnaria (Linnaeus, 1758)) vrtkavý osud nedopřál štěstí. Vím, mnozí by takový úděl otravným mouchám přáli. Doufám, že Vy jste se spolu se mnou ubránili takovému pocitu škodolibosti.

Masařka obecná (Sacrophaga carnaria (Linnaeus, 1758))

Ano, těžký je občas život Hmyzu, jenž se vyvíjí a žije samotářsky. Ale jak tomu je u společenského Hmyzu? Umí Včely, Vosy či Mravenci účinněji zabránit poškození svých larev? Může invalidní jedinec přežít v kolektivu s pomocí druhých?

U Mravenců málokdy najdeme Mravence s vrozenou vadou. Jejich ochrana vajíček i plodu je na vyšší úrovni než u Hmyzu samostatně žijícího. To spíše zahlédneme mravenčího jedince zraněného v boji s nepřítelem, úrazem nebo jen opotřebovaného náročným životem dělníka. Postará se někdo o hrdinu, jenž utrpěl zranění v boji? Pro stát, pro mraveniště, pro vyšší princip! Mravenci si evidentně umí navzájem pomoci.

IMG_8130

Také na rojících se samečcích i samičkách málokdy uvidíme nějaké poškození vrozené. Bohužel ani ve společenství tak dobře organizovaném jako je Mravenčí stát, nejsou jedinci v průběhu vývoje v bezpečí. Toho je důkazem i to, že vždy, když se Mravenci rojí, najde se několik dospělců, kterým se prostě vzlétnout nepodaří. Buď jsou slabší, nebo si potrhali křídla při překotném úprku ven z mraveniště. A u malého procenta z nich se zvrtlo něco jiného, něco mnohem dříve, už před narozením nebo v jeho průběhu.

Pozoroval jsem jednou rojící se Mravence (asi Formica pratensis Retzius, 1783). Ve skutečnosti jsem přišel, až když už rojení končilo. Většina samečků i samiček už odletěla, na stéblech trav se opozdilci snažili dohnat své druhy, vzlétnout a hledat ve vzduchu štěstí. Mou pozornost upoutala samička Mravence, jež opakovaně neúnavně šplhala vzhůru, padala ze stébla a opět znovu se drápala nahoru.

Mravenec (asi Formica pratensis Retzius, 1783)

Křídla jakoby zakrnělá, neschopná letu za partnerem. Ač její snažení bylo předem odsouzené k neúspěchu, znovu a znovu se snažila vzlétnout.

Mravenec (asi Formica pratensis Retzius, 1783)

Až se slza dere to oka při pohledu na statečnost Mravenčí samičky. Ale city stranou, ty sem nepatří. Přirozená selekce nechává přežít jen ty nejsilnější. Spíše se snažme vzít si příklad z těchto malých tvorů. Nepláčou, nestěžují si a bojují za to podstatné až do konce. I když je Matička příroda stvořila ve své zlomyslnosti jiné. Přesto za to život stojí.

Galerie fotografií

Reklamy

Jiří Švábík se představuje:

V životě člověka mnohé věci nadchnou a pak zase omrzí. Příroda mne ale stále vždy znovu překvapí a zabaví (alespoň zatím). Jsem amatér a své foto příběhy z přírody píši pro sebe a svou rodinu. Já je narcisticky čtu, rodina ne. Tak už to je.
Příspěvek byl publikován v rubrice Uncategorized. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na Matička příroda je děvka

  1. Petr Dobrý napsal:

    krásně napsáno, máte talent

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s