Bajka „O fůře hnoje“

Byla-nebyla, někde ve Valašských kopcích, ukrývala se chudá horská louka. Nevelká a pro své dobro zcela hospodářsky nevýznamná. Pod jejím kamenitým podložím se neukrývala naleziště nerostů, ani žádné uhelné sloje, či snad ropná pole. Odlehlost, nedostupnost, poloha na strmém svahu hory i její na živiny chudá půda nedovolovaly pěstování hospodářský významných plodin. Jen dvakrát za rok, vždy brzy zrána, ji pro trochu toho sena ručně kosil majitel oné louky, nevzdělaný a trochu nerudný sedlák Ondra. Sám se za vlastníka ani nepovažoval, přece květy, ptáci, rosa na listech, třpyt slunce v kapkách této vláhy, to vše nemůže někomu jen tak patřit, však zkuste je chytit, odnést si je domů, uzamknout. Bláhová představa! Jenže tuto louku kosil už jeho děd a pak otec a teď je proto řada na něm, aby zase on kosil dál. A také, aby jednou za čas, vyhnal své ovce spásat přebujelé luční traviny, selektivně si pochutnávat jen na některých chutných a voňavých bylinách.

Byla to louka vskutku nesmírně krásná. Ležela na slunném, západním úbočí, obklopena lesem. Rostly zde mnohé odolné rostliny suchých strání. Takové, kterým neublíží ani horké letní sluníčko, umí přežít suchá období a dokonce za časů příznivějších vyrazit do květů. A ne do květů ledajakých, těch drobných, jemných; těch, co voní po babiččině kuchyni, Mateřídouška, Dobromysl,… Travnatý palouk ale zdobily také žluté květy Tařice, Rozchodníků, leskle tu zářily Pryskyřníky, červeně jásaly Hrachory. Modře jim místy přizvukovaly Hvozdíky, Rozrazily a za větru přikyvovaly Chrpy. Z hlubokých hvozdů za deštivých dnů vytékal malý, zurčící potůček, prokličkoval mezi několika kameny a zmizel v údolí. V járku vodou za dlouhá léta vyhloubeném, našli byste také několik zástupců květeny vlhkomilné. Žlutě tam svítil Blatouch, Pryskyřník, voněla Třezalka, vzácně zjara kvetly Vstavače, v létě zase modře zářily Hořce tolitové. Nechyběl ani vysoký, léčivý Kostival lékařský.
Z okolních lesů se zrána zatoulala na pastvu zvěř vysoká, omladina ušáků sem s oblibou chodila do zaječí školky. Nad květy rostlin poletovala mračna Hmyzu, a ta zase lákala zpěvné ptactvo. Všude panoval klid a mír….

Ale ne! Nesmysl! Žádný klid a mír! Tak to v přírodě není, to si to jen člověk pro sebe idealizuje. Přežití na této louce, to byl vskutku neustálý souboj! Nekončící bitva vedoucí k dokonalosti, k přizpůsobení, k pestrosti. A panovala zde nanejvýše tak rovnováha sil, ustálená staletími přetlačování. Však ona výsledná různorodost, ta široká pestrost druhů, jejich vyváženost, stabilita, jsou ve skutečné přírodě mnohem cennější!
Modrá turistická značka vedla okolo této přírodní perly a dopřávala tak zřídkavým návštěvníkům potěchu ducha. Každý takový vzácný poutník, jenž kdy na odlehlý palouk zavítal, těšil se pestrostí a krásou zdejšího života. A pocítil hrdost na svou zemi. Ať už jej kdykoliv později vítr zavál do vzdálených cizích krajin, třeba i na delší čas, ta vzpomínka táhla jej zase zpět. Do krásných hor, do stinných lesů, na kvetoucí luka, jednoduše domů.

Pak se však v lidském světě, ve společnosti, něco hnulo. Celý kraj se náhle probudil z letitého zakletí, procitl, zkrásněl – Svobodou. A počet obdivovatelů místní přírody začal narůstat. I naše louka se otevřela, dokonce i návštěvníkům zahraničním; a že se jich vyrojilo, jakoby u nich doma nebylo více takových klenotů, poznávání místních krás stalo se módou, zavánělo exotikou východu. A právě tehdy si jeden z cizinců (říkejme mu třeba Jean-Claude) se zvláštním leskem v očích pomyslel, jak krásná by ta louka musela být, kdyby se jen chudým, v létě často vadnoucím, skomírajícím rostlinám konečně dostalo chybějících živin. To by teprve byla krása! Přemýšlel dlouho, čím to, že rostliny na polích, u nich doma v Lucembursku, jsou tak velké a zdravé, tak plodné. I když třeba nekvetou tak voňavě, tak jemně. Zase ale – jsou větší a hlavně nelákají tolika otravného Hmyzu! Vzpomněl si také na překrásné, průmyslově udržované záhony šlechtěných, chemicky dobře ošetřených a silně hnojených Nizozemských Tulipánů. Jean-Claude se zasnil: „Jak by jen tato chudobná, strádající louka ještě zkrásněla, byla-li by dobře pohnojena! Jistě by vzácné Vstavače, každoročně zde kvetoucí, nevadly tak záhy, přece jen by ty drobné květy rostlin, jež ani neuměl pojmenovat, byly jistě větší, krásnější, evropštější!“.
A tehdy se tento ušlechtilý mecenáš rozhodl. Zanedbaný, bohem zapomenutý kraj je třeba pozdvihnout! Zvelebit! Pro jeho dobro? Pro dobro všech! Celé Evropy, pro dobro světa! Přece příroda patří nám všem, a když to zde sama nezvládá, musíme jí pomoci, trochu ji přinutit ke kázni! Úředník to přece musí vědět nejlépe! Domluvil se proto s příslušným ministerstvem, nabídl pomoc. Úřad pak rychle rozhodl: „Přece mecenáše neodmítneme! Chudý kraj chceme teď pozdvihnout, potřebujeme štědrý program rozvoje!“. Ono by ani odmítnutí dotace nešlo řádně zdůvodnit! A tak byla věc rychle odsouhlasena, podepsána. Ondra, chudý Valach z podhůří, jen pokrčil rameny, rozmar úředního šimla příliš nechápal, ale byl zvyklý vrchnosti neodporovat. Za pár týdnů se po kopcích rozjela nákladní vozidla s emblémem Mezinárodního dotačního programu ROP Střední Morava. Ta mohou kamkoli, tedy i po lesních cestách se zákazy vjezdu, i do míst přírodních rezervací. Jedno z nich tedy po dlouhém kodrcání dojelo až na naši horskou louku. Přejelo přes Ocúny, rozrylo kořínky Rozchodníků, poválelo Macešky. Chvilku se pak na palouku mrvilo, motory řvaly naplno, a když konečně odjelo, na louce zase zavládl klid. Poplašení ptáci se vrátili, rostliny se pohoršeně narovnaly, vše jakoby se vlastně nic nestalo. Jen na horním kraji louky, přímo u lesa, ležel „Dar civilizace“, „Štědrá dotační pomoc chudému kraji“ – velká a krásná fůra čerstvě se lesknoucího hnoje.

„Voněla domovem“, jak říkávala moje babička, a pamatuji, jak vždy dodávala: „Dýchejte zhluboka, nebudete kašlat!“. Ušlechtilý pach exkrementů evropských volů a krav přitáhl nejprve rozličné druhy brouků Hnojníků, neboť pro tyto oportunisty je evropské lejno stejně dobré jako každé jiné, hned za nimi přilétly zvědavé mouchy Pestřenky. Již první jarní deštík oznámil ale onu radostnou zprávu celé louce. Vstřebal totiž do sebe trochu cenných živin a roznesl je ke kořínkům nedočkavých rostlin. Jaká radost kolkolem, jak bujně se teď poroste! A opravdu, všechno zelené se vbrzku bouřlivě rozmohlo. Netřesky, Jitrocele a všechny ostatní rostliny přestaly kvést a vyrazily raději do zeleného listu. Hojnost živin – jaké to štěstí, jaká příležitost!

Leč běda! Také mnohé potvorné, plevelné rostliny, dosud právě oním nedostatkem dusičnanů na uzdě držené, začaly růst! Ba vzpínaly se nyní mnohem rychleji a za chvíli ovládly celý palouk. Ten se teď bujně zelenal, i když jeho svěží koberec již nebyl více protkán nádhernými barevnými drahokamy květů. To Svlačec ovíjel všechny stvoly rostlin, dusil je, to Kopřivy bujně roztahovaly své prlivé listy. Temně zelený porost lépe chránil půdu před vysycháním, jenže … malý potůček brzy podmáčel značnou plochu přímo pod hnojištěm. Plevelům tehdy začaly zdatně sekundovat místní vlhkomilné rostliny s velkými listy. Ty, jež zatím spoléhaly jen na občasný přísun vody i živin, co zatím skomíraly ve strouze, staly se rázem dominantními. Kyselé Šťovíky, mohutné Lopuchy, vysoké Kopřivy i velkolisté Devětsily. Jejich silné, mohutné rostliny ovládly louku, pokryly a zastínily ji. Etnická čistka, genocida nepohodlných byla – nevyhnutelná. Někdo by řekl, že se místní, domorodé rostliny prostě nepřizpůsobily, neuměly zareagovat na náhlou hojnost, na dostatek! V jejich (i naší) přirozenosti bylo ale bojovat s chudobou, uměly výborně tříbit svůj charakter nedostatkem; ono bojovat s bohatstvím, to je v životě mnohem těžší!

Již tedy nebylo světla a místa pro tyto původní, skromné druhy rostlin. Byly vyhnány těmi z bystřiny a také cizími, náletovými bylinami. Takovými, jejichž ochmýřená semena neustále poletují kolem, čekají na příležitost, hledí, kde že je něco zadarmo. Dobýt, přemoci, odčerpat, vysát, a pak zase pryč, toť jejich životní styl. Za hojnosti totiž vždy vyhrávají ti bezohlední, draví, kořistníci bez skrupulí, ti co nejsou nikde domovem. Náletové rostliny teď natahovaly své dlouhé kořeny k živinám; zprvu jak žebrák dlaně po almužně, později již neodbytně a demagogicky: „Jsme tady, chceme další živiny, louka potřebuje ještě více hnoje! To zde je tržní hospodářství!“.
Bohatá byla pastva pro zvědavou zvěř vysokou i objevilo se jí zde tedy více než jindy. Jen se teď musela prodírat po hlavu vysokým býlím a uždibovat pouze mladé výhonky. Už to ale nebyla píce voňavá a šťavnatá, (býlí chutnalo podobně jako přehnojená, rychlená rajčata a okurky ze Španělských skleníků), a také po ní bylo v břichu nějak podivně těžko. Vbrzku také zvěř černá našla podmáčenou louku, statní kanci i obtloustlé bachyně se rochnili v blátě, převalovali se a pomalu měnili stále větší plochu v bahnité rejdiště. Neustálý přísun živin, bujný růst rostlin, voda a bláto, přitáhly nakonec snad všechna prasata z celého okolí. Ony si nějak ty svině o každé takové příležitosti rychle poví!
Již nebylo pro drobný Hmyz dostatku nektaru voňavých květů. Nad loukou se tedy neproháněla hejna krásných motýlů, bzučících včelek a jiného květomilného Hmyzu. Kopa hnoje a rejdiště sviní přilákaly otravná mračna Ovádů, Střečků a Much. Ani Bodláky, Trávy již více neposkytovaly dostatek semen. Zvonivý zpěv Zvonohlíka, houpavý nápěv Strnada i cvrlikání Stehlíka teď nahradilo jen občasné pípnutí Vlaštovek, těm totiž Mouchy nevadí, leč pro ně zde zase nebyl dostatek volného manévrovacího prostoru k letecké akrobacii.

Pak přišla další rána – letní vedra, úmorná sucha. Potůček vyschl a původní vodomilné, neustále žíznivé rostliny, nedávno tak bujně rostoucí, postupně hynuly nedostatkem vláhy. Letní bouřky přišly příliš pozdě a nechaly pak ožít už jen těm rostlinám náletovým, těm vetřelcům, plevelným specialistům na dotace. Pro suchomilnou flóru už blátivé stanoviště nebylo vhodné, původní vlhkomilné zase byly udušeny, spaseny, rozryty, vyhubeny. Biodiversita louky, její druhová pestrost, její malebná krása – vzaly za své. Nyní zde přežívalo jen několik málo druhů oněch nepůvodních rostlin, ty však dále volaly po ještě větším přísunu potravy: „Možná nejsme původní, ale už nikdo z domácích zde ani neroste! Jsme teď veliké, proto nás musíte živit! Musíte ochránit zahraniční investice, jinak by Vám hrozil mezinárodní soud. Přece nechcete nechat dočista louku vymřít! A bez dalších živin to tady opravdu nepůjde! Postarejte se nám i o lepší přísun vody, postříkejte nás nějakým insekticidem, ať jsme konkurenceschopné. Tak se to přece dělá všude jinde, je to přece normální!“.

Velmi se změnila kdysi krásná louka. Kdo šel nyní kolem, už se ani nezastavil, nebylo čeho si zde povšimnout, čím se tu potěšit. Obyčejný zplundrovaný palouk, jakých je kolem měst plno. Po letech dokonce místní turisté modrou značka odklonili, vedli ji raději jinudy, kolem skalnaté rokle; tam budou mít návštěvníci přece jen zajímavou podívanou.
Děti místního Valacha už svou krajinu přestaly milovat. Domov je tam, kde se člověk cítí dobře, kde duše krásou pookřívá. A tak, když zjistily, že v Rakousku je za stejnou práci větší plat, prostě se usadily nedaleko Vídně. Dnes už ani za starým dědou Ondrou nejezdí, skoro na něj zapomněly. Je z něj prý totiž ještě větší morous a podivín než dřív, dokonce si pořídil vlčáka a na své pozemky už vůbec nikoho nepouští, turistům hrozí sukovicí! A také, co by dělaly v zemi, kde nic nekvete, nevoní, včelka nezabzučí, pták nezazpívá?

Po letech na toto zpustlé místo zavítal při své revizní cestě i Jean-Claude. Ano, ten z Lucemburska. Přišel se podívat na výsledek svého dotačního programu, zkontrolovat investiční pobídku. Chtěl přece pomoci, jistě neměl v úmyslu škodit! Vždyť to přece tehdy před lety myslel upřímně! Zastavil se na okraji lesa a dlouho se rozhlížel. Viděl, jak se kdysi krásná, kvetoucí louka změnila na nevábné hnojiště s rochnícími se divokými prasaty. Viděl, jak se celá naše kvetoucí země proměnila.

A pak se mu obličej roztáhl do širokého, spokojeného úsměvu.

P. S. Dotační programy nepostihly jen jednu louku, měly mnohem širší dopad. Na mnohé jiné „louky“, na celé naše prostředí, na nás všechny. Jistě jste již poznali, že „hnůj“ i „kvetoucí louka“ byly pro mne zde jen příměrem, obrazem, paralelou. Skutečných dotací, svinstva co likviduje rovnováhu, sem ale opravdu proudí spousta. Díky nim už nekveteme, nezpíváme si, jen se každý snaží urvat, co může.

Tržní prostředí přece nemůže fungovat, pokud Váš přímý konkurent dostává štědrou dotaci! Přestáváme vyrábět, být flexibilní, vynalézaví, natahujeme dlaň pro almužnu ze západu. Kdo se bude dnes ještě pachtit, když stačí vyplnit několik dotazníků, firma specializovaná na dotace pak za Vás zfalšuje několik tendrů a je vyděláno! Dotace nám staví cyklostezky, lanová centra, hřiště pro děti, dláždí nám luxusně chodníky. Firmy si za dotace kupují nepotřebná školení, předražené služby. Přidělené dotace se musí včas utratit, jinak je z toho problém – takže se mrhá, investuje do zbytečností a dodatečně se toto plýtvání odůvodňuje. Namítnete, že to jsou všechno jistě užitečné věci a že se stejně investice neztratí a ve výsledku nakonec místní ekonomiku obohatí. To druhé jsem, věřím, rozebral na příkladu louky s fůrou hnoje.  Kritériem dobré investice je tato úvaha: „Pořídili byste si danou věc i pokud by byla placena jen z Vaší kapsy?“. Pokud něco získáme za peníze druhých, nevážíme si toho! Dotace nás jednoduše kazí, učí a vedou nás ke spotřebě, ke konzumu. Pomalu ale jistě zde budujeme další Řecko.

Proč jen ale, probůh, někdo do úplně cizí země dotace posílá? Svůj vlastní kapitál! Že by opravdu byl tak veskrze ušlechtilý? Věřím v lidskou ušlechtilost, ne ale tohoto druhu. To banky, nadnárodní firmy, silné státy, tito hráči na poli ekonomiky najali psychology, sociology, lobbisty. Kapitálu mají nadbytek, jejich dotace nejsou darem, jsou jejich investicí! Budují si levné odbytiště pro svůj průmysl, pro své zemědělství. Co nezvládla politika Východu, zajistí dotace Západu. Rozloží fungující strukturu, naruší rovnováhu, stabilitu. Pak lze hospodářství ovládnout, podrobit, vysát. Vyčerpaná země, již dále neschopná vlastní produkce, pak bude kupovat jen jejich výrobky. Navíc bude, ještě po léta, ony dotace postupně na příspěvcích vracet. Aby zase jiné země mohly být ovládnuty, porobeny. Evropa se sjednoducuje, Evropa se diferencuje. Kapitál vítězí – díky dotacím. 

Reklamy

Jedna reakce na Bajka „O fůře hnoje“

  1. Tohle bylo hodně smutné psaní a moc, moc pravdivé. A takhle nedopadla jen jedna krásná louka, ale celé zemědělství, obchod, výroba, prostě, vše krásné v naší zemi jsme zničili. Přestali jsme si vážit.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s