Žlabatka Andricus lucidus

Žlabatka A.lucidus z dubu Ceru sexuální generaceTento můj Blog jsem, kdysi před lety, nazval „Postřehy z přírody”. Jméno je to obyčejné, nikterak výrazné. Takové jsem je ale chtěl mít. Mým cílem tehdy bylo, a i dnes je, zaznamenávat obyčejná pozorování, poznatky, úvahy. Všednosti, ba mnohdy až banality (z původního francouzského slova banal, značícího věc známou, běžnou, nepřekvapivou, nikoli však bezvýznamnou). Má žena také o mně často (s úsměvem) říká, že „mám dar všímat si věcí zřejmých”. Snad proto ta má předlouhá řada článků o drobných vosičkách Žlabatkách. Série, ve které dnes chci opět pokračovat.

Slyšel jsem kdysi, že slovo „trivialita”, zmíněné „banalitě” významově podobné, prý zavedli a začali používat staří Římané. Snažili se vzájemně si usnadňovat objevitelské cesty po neznámých krajích. Mnohdy se cesta neprobádaným krajem rozdvojovala a nebylo jasné, kudy se dál vydat. Na těchto komunikačních uzlech si proto cestovatelé zanechávali důležité, drobné zprávy. Někteří snad popisovali, kdo tudy šel a kterou cestou pokračoval, jiní možná varovali před hrozícím nebezpečím. Zprávy ukládali pod kameny, strkali za kůru stromů, ryli do kmenů. Tyto informační prostředky byly vlastně primitivními předchůdci dnešních našich rozcestníků. Složité či víceúrovňové křižovatky ještě neznali, kruhových objezdů nebylo pro povozy či koňská spřežení zapotřebí.  Křižovatky byly tehdy tvořeny vždy třemi směry, složeny ze tří cest (tri via). Odtud tedy pochází název oné drobné, stručné, leč významné zprávy.

Mé poznávání vosiček Žlabatek je také zkoumáním neznámého světa. Mnozí mí předchůdci, skuteční odborníci a vědci biologové již samozřejmě šli touto cestou a já jejich odbornou práci rád studuji. Přesto není snadné jejich poznání jen tak absorbovat, pro sebe využít. Jakoby již cesta zarostla bujným houštím, jakoby kdysi objevené bylo již zase skryté, zapadlé, ne-li zapomenuté. I proto si pro sebe znalosti o těchto vosičkách musím doplňovat, prakticky ověřovat. A zanechávat pro mé čtenáře, ale také snad následovníky, drobné, kusé informace o mé vlastní objevitelské cestě za poznáním života Hmyzu. Dlouhá leta chodil jsem takto okolo nevšedních hálek jedné další z našich krásných, parazitických vos. Fotil a zaznamenával drobnosti z jejího života, ukládal střípky, až vznikla sbírka trivialit, kterou Vám dnes předkládám.

Andricus lucidus, halka asi 1.3cm v prumeru

Takovéto zajímavé hálky vytváří na Dubu zimním (Quercus petraea (Matt.)) a Dubu letním (Quercus robur L.) Žlabatka Andricus lucidus (Hartig, 1843). Tento druh je u nás poměrně vzácný. Navíc ani není jakkoliv hospodářsky významným (není ani tvorem užitečným, ani závažným škůdcem) a tak se mu té pochybné cti, totiž být obdařen vlastním českým odborným jménem, dosud nedostalo.

Hálky tohoto druhu jsou velmi netradiční. Dodnes nechápu, jak vlastně tento ryze druhově specifický tvar hálek vzniká. Vím jen, že jej vytvářejí larvičky na žaludech. Podobně jako u Žlabatky kalichové (Andricus quercuscalicis (Burgsdrof 1783)) vyrůstají hálky i tohoto druhu vždy z číšky těchto nažek. Nacházíme je tedy, vlivem způsobu růstu žaludů ve skupinkách, někdy jednotlivě,

Andricus lucidus halka asi 1.5cm v prumeru

často ale také ve dvojici či trojici. Jsou neskutečně ježaté a pokud by české jméno Žlabatka ježatá již nebylo obsazeno druhem Andricus caputmedusae (Hartig 1843), nazvali bychom jistě raději právě tuto hálku jménem po onom bodlinatém hmyzožravci. Vždyť také se jí, ne nadarmo, říká v anglosaském světě Hedgehog gall. Nenechte se ale mýlit. Přes tvarovou podobnost se jedná o poměrně nepříbuzné druhy rodu Andricus. Žlabatka A.lucidus patří dokonce do jiné podskupiny (Clade Andricus mayri).

Andricus lucidus, halka asi 1.3cm v prumeru

Pro někoho by snad byly jarní, mladé, svěží hálky zajímavější – alespoň esteticky. Opravdu jsou hezky zelené, křehce a jemně ježaté. Bohužel se špatně v hustém listoví mladých dubů hledají a přesto, že jsem hálek této vosičky už nalezl nepočítaně, slušnou fotku té mladé, juvenilní, vám bohužel dnes neukáži. Pro zájemce doporučuji kupříkladu snímky na Plant Parasites of Europe. Zmíněný odkaz ukazuje mladé hálky této Žlabatky, přibližuje také řez schránkou.

Pro mne jsou ovšem mnohem cennější hálky zralé, tedy právě takovéto suché, s přezimující larvou uvnitř. Byť byly by nehezky odřené, vypelichané, části bodlin zbavené. Skrývají uvnitř již dospívající pokolení rozličných hmyzích obyvatel. A z těchto nehezkých schránek budou se zajisté rodit vosy stejně krásné, jako z těch vzhledově dokonalých.

Zlabatka na dubu, jako jezek vypadajici A.lucidus halka v purmeru 1.8cm

Už tedy víme, že většinou jsou hálky Žlabatky Andricus lucidus krásně ježaté, s dlouhými ostny.

Andricus lucidus halka asi 1.2cm v prumeru

V některých případech jsou však bodliny jakoby kratší, tupější. Hálka je více kompaktní. V literatuře se taková forma někdy označuje jako poddruh Andricus lucidus erinaceus (Kieffer 1897-1901).

Andricus lucidus halka asi 1.5cm v prumeru

Entomolog Juli Pujade-Villar z Bacelonské university dokonce, při zkoumání řeckých Žlabatek tohoto druhu, nacházel hálky s mnohem jemnějšími chloupky, ne nepodobné právě hálkám Žlabatky ježaté (A.caputmedusae). Vzhledem k tomu, že dochované jedince neuměl od jedinců A.lucidus odlišit, nazýval je A.nr.lucidus.

Podle literatury (Robin Williams) se uvnitř hálky Andricus lucidus nachází právě jedna komůrka s larvou vosičky. Zkusil jsem tedy jeden starší vosí úkryt rozříznout. Byl jsem překvapen kolik dětských pokojíčků jsem uvnitř, navzdory očekávání, nalezl!

halka A.lucidus, s kuklou Megastigmus

Schránka Žlabatky je tedy i domovem mnohých jiných inquilinů a parazitů. Vosička podle literatury dospívá již koncem podzimu a v hálce přezimuje. Kukla nahoře je tedy jistojistě parazitní vosí druh, larva dole je pravděpodobně také některý z nechtěných příživníků.

Počkal jsem si na líhnutí a vskutku zaznamenal řadu parazitních druhů. Nakonec jsem také dochoval i mnohé zástupce hostitelského druhu – tedy naší Žlabatky A.lucidus.

Andricus lucidus agamní generace

Samice (neboť se jedná o agamní generaci) má černou hlavu a hruď, tmavá tykadla, ořechově tmavě hnědý zadeček a nohy. Williams uvádí poměr délky křídel vůči délce těla 1.32 a také 13 tykadlových článků. Počítejte se mnou: Jedna, dvě, …., dvanáct, třináct. To sedí!

Andricus lucidus agamní generace

Rozkošné stvoření. Jen nevím pro koho že se tak fintí, vždyť tato generace je samečku-prostá. Není na koho udělat dojem!

Andricus lucidus agamní generace

Tedy na mne dojem udělala, mimoděk! Bruneta s velkýma očima – tomu jsem nikdy neuměl odolat! Fotil jsem proto nenasycen dál a dál. Pro výslednou, snad až anatomickou studii Vás odkazuji na Galerii fotografií.

Andricus lucidus agamní generace

Samozřejmě ještě povinná křídelní žilnatina – teď už o příslušnosti k rodu Andricus není pochyb.

Andricus lucidus agamní generace

Už jsme si, v předchozích článcích o Žlabatkách, vysvětlili princip střídání agamní (nesprávně česky nepohlavní) a sexuální generace. Na tomto druhu si můžeme obě generace krásně dokumentovat. Agamní samice totiž klade svá vajíčka zcela bez oplození – dle Williamse  – do samičích květů (jehněd či chcete-li strboulků) Dubu tureckého (Quercus cerris L.).  (Jinde jsem naopak četl, že hálka roste na vyvíjejícím se žaludu – to je ale nepřesné).

Měl jsem již několikrát v životě štěstí a tyto vzácné hálky sexuální generace nalezl. Poprvé mi byla nápomocna má kamarádka Eva, s jejím manželem Jarkem. Povoláním neurochirurg respektive neurolog, oba vzácní lidé s neuvěřitelně širokým rozhledem. Jsem s nimi rád, neboť se ani chvilku nenudím (opačně to asi bohužel zcela neplatí). Přesto nad nimi mám, však jen co se Žlabatek týče, drobný odborný náskok. Ukázal jsem jim Dub turecký a vysvětloval jeho roli při vývoji drobných vosiček. Pak jsem nesmírně užasl, když mne jemně upozornili na kulaté útvary rostoucí přímo nad mou hlavou. Laikům holt přeje štěstí!

Hálka na dubu Ceru 45mm A.lucidus sexuální generace

Toto je hálka sexuální generace Žlabatky Andricus lucidus. Je velmi odlišná od oné ježaté hálky agamní generace, viďte?! Snad i proto ji (respektivě jejího tvůrce) staří výzkumníci, netuše souvislost, nazývali odlišným jménem Andricus aestivalis Giraud 1859.

Hálka na dubu Ceru 45mm A.lucidus sexuální generace

Hálky mohou být až 5cm velké. Ty moje byly velikosti golfového míčku. Zprvu žlutě zelené, později tmavnou a hnědnou.

Hálka na dubu Ceru 45mm A.lucidus sexuální generace

Hálka obsahuje mnoho komůrek, jakoby každé z poupat jehnědy vytvořilo vlastní hálku, ukrývalo jednu malou larvičku.

Hálka na dubu Ceru 45mm A.lucidus sexuální generace

Úžasná sestersko-bratrská spolupráce. Uvnitř se totiž rodí budoucí sexuální generace.

Hálka na dubu Ceru 45mm A.lucidus sexuální generace

Hálka později seschne, avšak vývoj hmyzích larev pokračuje dál. Rozlomil jsem ji a podivoval se nad inženýrským, biologickým výtvorem obyčejné vosy, tedy spíše výtvorem jejího druhu, neboť zásluhu nemá jedinec, anóbrž nespočet předchozích generací.

Hálka na dubu Ceru 45mm A.lucidus sexuální generace

Jednotlivé kvítky zdály se být ztvrdlé a seschlé, zdánlivě mrtvé.

Hálka na dubu Ceru 45mm A.lucidus sexuální generace

Každý z nich hostí jednu, většinou však více drobných larev – nyní již vosích kukel. Ve svých celách prodělaly genezi od vajíčka po dospělce, už už to budou mít za sebou. 

Hálka na dubu Ceru 45mm A.lucidus sexuální generace

Kukla ukazuje všechny náležitosti dospělce, vykazuje znaky Žlabatek, tedy zejména masívní kýlnatý zadeček se žlábkem pro kladélko.

Hálka na dubu Ceru 45mm A.lucidus sexuální generace

Poslední foto před zrozením.

Hálka na dubu Ceru 45mm A.lucidus sexuální generace

Jen o pár dnů později jsem již měl dospělce.

Hálka na dubu Ceru 45mm A.lucidus sexuální generace

Williams uvádí, že sameček má 14 článků tykadel (samice 13), poměr délky křídel vůči délce těla těla je 1.25 (samec) a 1.19 (samice).  Takže tohle je samice.

Andricus lucidus sexuální generace

Obě pohlaví se vyznačují černou hlavou a hrudí, zlatavě hnědými tykadly, ořechově hnědým zadečkem a nohami. Samička prý měří asi 2.8mm. Tohle je bohužel také samice.

Andricus lucidus sexuální generace

Zase jen samice…

Andricus lucidus sexuální generace

No prostě samé samice! Že bych špatně počítal tykadlové články? Ten poslední byl možná zdvojen a já to nerozpoznal? Nebo že by se samečci rodili v jiném čase, dříve nebo později, se záměrem zabránit příbuzenskému páření? Propásl jsem to, nebo mám jen smůlu? Jsou samečci snad opravdu tak vzácní i u této sexuální generace? Že by také, podobně jako je tomu u lidí, sameček Žlabatky zvládl obšťastnit hned několik samiček? Jeho role je jen oplodnit a zemřít, takže jich možná opravdu není třeba mnoho.

Ty své dochované jedince jsem vypustil na původní stanoviště. Snad budou mít na hledání partnera štěstí. Pokud se alespoň nějaký sameček najde, spáří se se všemi samičkami okolo. V případě Žlabatek sameček předává budoucím potomkům více genů než samička, takže úspěšný přenos genů, byť by se uskutečnil jen jednou za čas, zaručuje dostatečnou variabilitu druhu. Oplodněné samičky pak nakladou vajíčka další agamní generace.  Celý cyklus se tak může znovu opakovat. Na jaře se proto, věřím, dočkám dalších krásných, ježatých hálek. Už se moc těším.

Andricus lucidus sexuální generace

Velmi poučný byl pro mne příběh tohoto druhu vosy. Plný nesmírně zajímavých banalit a trivialit (jakkoliv to pro někoho může být kontradikce). Jak pestrý život Žlabatka vede, kolika útokům se umně vyhnula, jaká přizpůsobení vynalezla – jen aby její druh omezil míru parazitace, aby eliminoval hrozbu vymření! A byl to právě tlak mnohých příživnických druhů, ten neustálý boj o přežití, který z ní dělá tak zajímavého živočicha. Příběh druhu A.lucidus by nebyl úplný bez všech těch nechtěných spolustolovníků, bez všech těch kořistníků. Prosím přečtěte si proto o nich více v navazujícím článku Andricus lucidus a Červená královna. Slibuji – i tam naleznete mnohé z rozkošných trivialit banálního příběhu této vosičky.

Galerie fotografií

Reklamy
Rubriky: Bionomie, Cynypoidea (Žlabatky), Hymenoptera, Parazitismus, Rozmnožování | Napsat komentář

Andricus lucidus a Červená královna

Z halky Zlabatky jezate (Andricus lucidus)  1.5mm  Torymus cyaneusTento článek navazuje na předchozí můj text o Žlabatce Andricus lucidus (Hartig 1843). Ano, okouzlila mne tato vosička. A zejména to její geniální řešení problému přežití. Zbývá však doříci ještě druhou půlku příběhu. Tedy diskutovat onu hrozbu, která ji donutila (podobně jako i ostatní Žlabatky) k rodozměně, ke tvorbě hálek na rozličných druzích Dubu, k páření a kladení vajíček v různých, byť nepříznivých ročních dobách. Je opravdu hrozba parazitace tak závažná?

Již jsem zkonstatoval, že agamní hálka této vosy má mít (Williams) pouze jednu jedinou centrální celu. Přesto na řezu hálkou vidíme komůrek mnohem více. Evidentně nenechaví a snad i parazitace chtiví útočníci prolomili obranu druhu A.lucidus a z této jeho schránky si udělali pohodlný a oblíbený hotel. Naučili se hledat tuto relativně bezbrannou hálku a využívat ji buď k přezimování, nebo dokonce přímo k parazitaci. Hálka sice obsahuje vyšší množství tříslovin, vytváří i hradbu z dlouhých ježčí bodlin, už jsme ale viděli na příkladu Žlabatky ježaté (A.caputmedusae), že taková obrana je nedostatečná. A jinými ochrannými prostředky, třeba viskósní povrchovou ochranou (jako A.dentimitratus), nebo kupříkladu falešnou centrální dutinou (jako A.quercuscalicis), bohužel hálka nedisponuje.

halka A.lucidus, s kuklou Megastigmus

Co je ale pro Žlabatku slabinou  je pro mne vhodnou příležitostí ke studiu života rozličných drobných vosiček. Věnoval jsem mnoho času odchovu těchto drobných příživníků. Vždyť jsou alespoň stejně tak zajímaví, jako Žlabatka sama.

A.lucidus parazit

Robin Williams, odborník na britské druhy Žlabatek a jejich parazity, uvádí jako typické zástupce spoluobyvatel hálky agamní generace A.lucidus druhy: Synergus umbraculus, Sycophilla biguttata, Mesopolobus sericeus, Eupelmus urozonus. Tedy vesměs druhy oportunistické, bez výrazné preference hostitele. Jistě, druhy zjištěné na Britských ostrovech, tedy výrazně severněji než se nachází lokality mého sběru, nemusí přesně odpovídat těm vyskytujícím se na našem území. Přesto jeho publikace dobře poslouží jako počáteční krok pro určení pozorovaných druhů.

Z mých hálek se líhlo přemnoho krásných, ač titěrných vosiček. Nejprve Vám popíši ty krásně lesklé, čiperné.

Pteromalus  samec    Z hálky Andricus lucidus 2mm

Tento sameček byl jen 2mm velký, kouzelně bezbranný. Prostě romantický milovník.

Pteromalus  samec    Z hálky Andricus lucidus 2mm

Samička již byla větší, asi 2.6mm dlouhá.

Z halky Zlabatky jezate (Andricus lucidus) 2.6mm

Už podle předchozí zkušenosti je řadím do čeledi Kovověnkovitých (Pteromalidae) rodu Pteromalus. Podobné vosičky líhly se mi již z hálek jiných hostitelských druhů. Vzpomínáte na Pteromalus bedeguaris z hálek Žlabatky růžové, na Eumacepolus saxeseni z hálek Bejlomorky bukové, Mesopolobus sp. z hálky Žlabatky bezkřídlé, Mesopolobus amaenus z hálek Žlabatky kalichové? Evidentně se díváme na zástupce rodu Mesopolobus sp.

Sameček po vzoru Kovověnek křídly vířil (odborně řečeno striduloval) svou svatební píseň vášnivě do ucha samičky (ať už se sluchové čidlo nachází na těle kdekoli).

Pteromalus vylíhlí z halky Andricus Lucidus   samice 2.7  samec 2mm

Jeho píseň zněla tak krásně, romanticky, přesvědčivě, že byl brzy odměněn. Zachytil jsem pro Vás okamžik kopulace.

Pteromalus vylíhlí z halky Andricus Lucidus   samice 2.7  samec 2mm

Fotografie zhotovené s využitím blesku bohužel nejsou schopny věrného podání barev. Odlesky na těle Kovověnek působí trochu uměle, podání barev je tak zkresleno, dochází k defektům třeba vlivem difrakce. Přál bych Vám reálný, živý pohled na tyto čiperné vosičky. Jsou jednoduše nádherné.

Pro účely zkoumání jsem potřeboval nechat jednu z nich zemřít. Nežijí dlouho a tak jsem brzy měl, i bez aktivního přičinění, objekt ke zkoumání, k determinaci. Už mám potvrzeno určení rodu. Co se týče druhu stále váhám, ne a ne se dopídit potvrzujícího znaku. Podle klíče to je ale vysoce pravděpodobně Mesopolobus amaenus (Walker, 1843).  Tedy náš starý známý zjištěný i u Žlabatky kalichové, Žlabatky bezkřídlé a Žlabatky ježaté.

Pteromalus z hálky  Andricus Lucidus   samice 2.6

Skutečnost potvrzuje žilnatina křídel.

Pteromalus z hálky  Andricus Lucidus   samice 2.6

Podobně jako u jiných druhů Žlabatek zaznamenávám mezi parazity A.lucidus také zástupce čeledi Eulophidae rodu Aulogymnus Sp.(následujících několik fotografií). Bližší určení zatím odkládám.

Vosy z této skupiny jsou notoričtí parazité. U některých druhů této čeledi parazitují samičky sice na jiném Hmyzu, samci však prý často parazitují přímo na samičkách svého vlastního druhu!

z hálky Andricus lucidus 2mm

Aulogymnus je také kovový krasavec, byť jen 2mm velký. Williams jej u A.lucidus nezmiňuje a nezjistil jej ani u mnohých jiných druhů v Británii se vyskytujících Žlabatek (ačkoli já jsem jej u těch druhů zjistil). Zdá se tedy, že je to naše domácí Chalcidka, pravděpodobně teplomilná. Brexit jí tedy nikterak neuškodí.

z hálky Andricus lucidus 2mm

Vyfocený jedinec byl žíznivý sameček a vzal zavděk kapkou vody. Díky tomu chvilku postál – modelem.

Mimochodem – zástupci této čeledi mají zajímavá tykadla. Z tykadlové jamky (fovea antennalis) ční podlouhlý násadec (scapus), za ním je pedisellus a několik velmi drobných, obtížně pozorovatelných anelli článků. Bičík (flagellum) je pak tvořen pouze pěti články! Srovnejte prosím s předchozím zástupcem Pteromalidae, nebo třeba s následujícími druhy disponujícími 13 i více tykadlovými články!

z hálky Andricus lucidus 2mm

A nyní se dostávám k snad barevně nejatraktivnější vosičce, jež se z mnou zkoumaných hálek A.lucidus klubala.

Torymus cyaneus samec z hálky Andricus lucidus  1.5mm

Modrý krasavec byl jen 1.5mm velký. Jedná se o zástupce čeledi Torymidae, Torymus cyaneus Boheman, 1834.

Torymus cyaneus samec z hálky Andricus lucidus  1.5mm

Všechny exempláře tohoto druhy z hálek A.lucidus byly samčího pohlaví. Možná zase další trivialita do sbírky. Třeba jen koincidence, přesto výhradní výskyt samečků vznáší podezření, otevírá oči, přináší pochopení. Vzpomínáte na samičku zjištěnou u Žlabatky A.dentimitratus? Není to náhodou tak, že se u větších hostitelských druhů rodí samičky tohoto parazita (s většími potravními nároky), zatímco v menších hálkách A.lucidus se rodí převážně drobní samečci? Budu to muset ještě více prověřit.

Torymus cyaneus samec z hálky Andricus lucidus  1.5mm

Samečci byli opravdu drobní, ale tak úžasně zbarvení!

Torymus cyaneus samec z hálky Andricus lucidus  1.5mm

Tento byl opravdu prťavý. Špička tenkého zubního párátka byla vedle něj jako tlustá kláda.

Torymus cyaneus samec z hálky Andricus lucidus  1.5mm

Počkal jsem si pár dnů či spíše pár hodin a dokumentoval jeho tělíčko.

Torymus cyaneus samec z hálky Andricus lucidus  1.3mm

A také křídelní žilnatinu.

Torymus cyaneus samec z hálky Andricus lucidus  1.3mm

Dalšími parazity, líhnoucími se z hálek A.lucidus, byla Žlabatka rodu Synergus. Zaznamenal jsem tohoto příživníka snad již u každé z mnou zkoumaných Žlabatek. Je to naštěstí jen inquilin, tedy spolubydlící. Žlabatce nikterak neškodí, snad jen že odsává z hálky trochu těch živin. Tento můj druh je dost pravděpodobně Synergus umbraculus (Olivier 1791). Na obrázku je samice a pro srovnání s vosičkou skupiny Eulophidae si povšimněte, že její tykadla mají celkem 14 článků. Samec má pak článků dokonce 15!

Synergus z hálky Andricus lucidus  - samice 2 mm

Tuto fotografii jsem již jednou prezentoval, před lety v článku o Žlabatce A.lignicola. Sameček, odchovaný z hálky onoho druhu, se tehdy opravdu všemožně snažil spářit se samičkou zrozenou z hálky A.lucidus. Jeho nářečí, nebo doteky, nebo snad vůně, prostě něco z toho všeho nebylo kompatibilní a samička mu jednoduše nevyhověla.

Synergus z hálky A.lucidus - samice dole, a z hálky A.lignicola - samec nahore

Proto dodatečně přikládám fotografie také jejích křídel.

Synergus z hálky A.lucidus - samice

Samozřejmě, líhli se mi i samci tohoto druhu. Avšak v jinou dobu, na jiném místě.

z halky A.lucidus  Synergus, 2.5mm

Divil bych se, kdyby parazitem A.lucidus nebyla také jedna z našich nejhojnějších parazitních vos, tedy naše stará známá Tmavka hnědá (Eurytoma brunniventris Ratzeburg, 1852).

Tmavka hnědá Eurythoma brunniventris z hálky Andricus lucidus 2.7mm

Čarokrásná vosička. Přestože jsem ji zdokumentoval v předchozích svých příspěvcích, nemohl jsem se nabažit a fotil dál. Více fotografii naleznete v mé Galerii.

Tmavka hnědá Eurythoma brunniventris z hálky Andricus lucidus 2.6mm

V souladu s daty Robina Williamse jsem nacházel také velmi hojného parazita, příbuzného tomu předchozímu, tedy Tmavku dvojskvrnnou (Sycophila biguttata (Swederus, 1795).


Tmavka dvojskvrnná Sycophila bigutatta z hálky A.lucidus 3mm


Tmavka dvojskvrnná Sycophila bigutatta z hálky A.lucidus 3mm

A spěchám, dříve než se unavíte, s plejádou běžných druhů. K dalšímu starému známému. Nádherný zástupce čeledi Ormyridae, sameček druhu Ormyrus nitidulus (Fabricius, 1804), tentokrát pózoval lépe, než tomu bylo u jedinců z předchozích let.

Ormyrus nitidulus samec z hálky Andricus lucidus 2.7mm

Věru nevím, kterou fotku pro Vás vybrat.

z halky A.lucidus 2.8mm
Ormyrus nitidulus samec

Jedna lepší než druhá. Samochvála prý smrdí, já měl však tím oceněním na mysli jen subjekt mých fotografií.

Ormyrus nitidulus samec z hálky Andricus lucidus 2.6mm

Křídla snad jsou již zbytečná, přece ale jen…

Ormyrus nitidulus samec z hálky Andricus lucidus 2.5mm

Samičky tohoto druhu byly také hojné.

z halky A.lucidus 3.8mm
Ormyrus nitidulus samice

Ormyrus nitidulus samice z hálky Andricus lucidus 4mm

A nejen zelenavě zbarvené. Často se objevovali jedinci krásně modří. Barva není vždy rozhodující! Nebo to nakonec není ten samý druh?

Ormyrus nitidulus samice z hálky Andricus lucidus 3mm

Ormyrus nitidulus samice z hálky Andricus lucidus 3mm

Pestrá sbírka parazitů, viďte? A ti nejzajímavější přitom teprve přichází. Jak se Vám líbí tato samička čeledi Krásenkovitých (Torymidae)?

Megastigmus dorsalis samice z hálky A.lucidus   6mm

Megastigmus dorsalis samice z hálky A.lucidus   6mm

Zaznamenal jsem jich již mnoho, je to na jihu Moravy běžný druh Megastigmus dorsalis (Fabricius, 1798).

Megastigmus dorsalis samice z hálky A.lucidus   6mm

Štíhlé samičky mají dlouhé kladélko kterým snadno propíchnout hálku Žlabatky. Samečci tohoto druhu, zrození z hálky A.lucidus, jsou drobní, snad jen málo přes 1mm velcí.

z hálky Andricus lucidus, Pálava
asi Megastigmus dorsalis, samec

Věnovali péči hygieně, připravovali se na splnění smyslu života – na okouzlení samičky.

z hálky Andricus lucidus, Pálava
 Megastigmus dorsalis, samec

Nemohl jsem přestat fotit tyto krásné vosičky.

z hálky Andricus lucidus, Pálava
asi Megastigmus dorsalis, samec

Často se mi také rodili jedinci mírně odlišně zbarvení. V tomto případě se jedna o samce příbuzného druhu Megastigmus stigmatizans (Fabricius, 1798).

Megastigmus stigmatizans, samec z hálky A.lucidus  3.5mm

z halky A.lucidus  asi Megastigmus stigmatizans, samec, 3.5mm

Křídla se mi trochu pokrčila.

Megastigmus stigmatizans, samec z hálky A.lucidus  3.5mm

Často jsem si, ve svých statích, posteskl nad obtížemi spojenými s focením drobných vosiček. Když ale Chalcidka parazituje již tak malého hostitele, velikost je na překážku. Ti drobnější mají jednoduše komparativní výhodu.

Nu dobrá, tato následující vosička to snad ale přece jen trochu přehnala! Alespoň z mého pohledu – něco tak malého jsem ještě nefotil. Co to ale má za výrůstky na hrudi? Co je to vlastně za druh?

z halky A.lucidus 0.9mm

Tolik výčet parazitů z agamní hálky A.lucidus.

Zaznamenal jsem ale také parazity v oné velké hálce, té co si tvoří sexuální generace Žlabatek. Williams v ní zjistil parazity Torymus auratus, Eupelmus urozonus, Torymus flavipes. Na tyto druhy jsem já však štěstí neměl. Zaznamenal jsem pouze hálky Tmavky rodu Sycophila. Je světlejší než S.biguttata, dost možná Sycophila flavicollis (Walker, 1834).

Tmavka Sycophila flavicolla z hálky sexuální generace A.lucidus

Prováděla prostocviky a čistila si tělo.

Tmavka Sycophila flavicolla z hálky sexuální generace A.lucidus

Měl jsem alespoň čas si ji prohlédnout a pro Vás vyfotit.

Tmavka Sycophila flavicolla z hálky sexuální generace A.lucidus

Tmavka Sycophila flavicolla z hálky sexuální generace A.lucidus

A závěrem ještě jedno, pozdě objevené torzo vosičky, původně rovněž parazitující sexuální generaci A.lucidus. Zatím je to pro mne jedinec ne zcela určený. I když příslušnost k čeledi Eulophidae je nabíledni.

z hálky sexuální generace A.lucidus

A tím prozatím končím výčet spolubydlících Žlabatky A.lucidus. Někomu možná připadal dlouhý a nudný. Pro mne to však bylo vzrušující poznání, objevné zaznamenávání drobností, poznatků, trivialit. Nejsou bezvýznamné, vždyť dohromady, alespoň pro mne, tvoří složitou mozaiku, životní příběh. Rád takové příběhy jiných autorů čtu, ještě raději však sám tajemství odhaluji a pro Vás popisuji. Tak zase někdy příště – u jiných příbuzných Žlabatky Andricus lucidus.

Galerie fotografií

Rubriky: Bionomie, Chalcoidea (Chalcidky), Cynypoidea (Žlabatky), Hymenoptera, Parazitismus | Napsat komentář

Krásné Ploštice 3, Beruška „Na lopatkách”

Slunéčko sedmitečné, Kněžice zrnitá Mnoha rozličnými způsoby pokoušel jsem se, ve svých předchozích článcích, bořit mýtus „O krásném a milém Slunéčku sedmitečném”. Snažil jsem se převelice vyvrátit ono obdivné, romantizující Beruščino renomé faktickými informacemi, barvitým líčením skutečnosti, ba dokonce vytloukal pomyslný kámen kamenem – tedy šermoval opačně mířenými, vášnivými emocemi. Volal jsem takto „Hanba Berušce”, odsuzoval dravé, kruté chování tohoto brouka. Hledal a nakonec jsem i našel parazitoida, jenž se Berušce a její přeslazené, romantické pověsti za mne mstí, jenž tak pro mne obnovuje emotivní rovnováhu vesmíru.  A nyní, ve snaze smýt onen nepravdivý, emotivní, společenský nános, zobrazující tento Hmyz jako „krásnou Berušku co poletí do nebíčka”, dokonce jásám, že je Beruška již někým poražena, že je „Na lopatkách”.

Promiňte mi, prosím, tento veskrze neodborný a neprofesionální přístup k ochraně Hmyzu. Stydím se za něj. Vždyť přece sám jsem v článcích tohoto blogu mnohokráte volal po citu prostém, rozumovém přístupu k ochraně přírody a jednotlivých hmyzích druhů. Jen tak lze přírodu chránit objektivně, živočišné i rostlinné druhy bránit bez ohledu na umělá, hloupá a nepravdivá, lidská hodnotící kritéria jakými jsou kupříkladu krása, užitečnost, obliba.

Přesto jsem se, při turistické vycházce v oblasti Jižních Čech, nemohl ubránit vzrušení a trochy té škodolibé radosti z pohledu na poražené Slunéčko sedmitečné (Coccinella septumpunctata, Linnaeus, 1758), nehybně spočívající na listu Ostružiníku maliníku (Rubus idaeus L.), vedle nymfy Ploštice Kněžice zrnité (Troilus luridus (Fabricius, 1775)).

Slunéčko sedmitečné, Kněžice zrnitá (foto Jitka Pospíšilová)

Dobře je mi známa přirozenost tohoto zvířete, řazeného do čeledi Kněžicovitých (Pentatomidae). Jako jeden z mála druhů veskrze býložravé skupiny Ploštic je tento drobný Hmyz dravý a jeho predační schopnosti jsou vskutku obdivuhodné. Již nesčetněkrát jsem jej pozoroval sát tělní tekutiny z všeliké rozličné kořisti.

Rychle jsem se pokusil situaci zachytit a snad díky vzrušení jsem bohužel nenastavil dobře blesk. Fotografie jsou proto méně kvalitní a já je zde předkládám ryze z dokumentačních důvodů. Nikterak dnes neaspiruji na fotografie roku.

Slunéčko sedmitečné, Kněžice zrnitá

I přes nižší kvalitu obrazu je patrné, jak larva Ploštice z povzdáli – „Já nic, já muzikant” – vysává Slunéčko za živa. A to si pište, že Beruška nebyla mrtvá! Občas se pohnula, snažila se poodlézt. Jako bych jí však na té scéně vadil více já. O Kněžici snad vůbec nevěděla, chovala se – jako nadrogovaná. Že přeháním?

Slunéčko sedmitečné, Kněžice zrnitá

Věru ne, se svým soudem jsem nebyl příliš daleko od pravdy. Ploštice jsou totiž opravdu ve výrobě jedů mistry drogisty, v jejich užívání pak téměř umělci. Tvorbou a aplikací specifické chemické směsi zastiňují mnohé hmyzí i lidské jedovatce. Strčí tak do kapsy leckterého Pavouka, ba i smrtelně nebezpečného Škorpióna. Jsem si také jist, že i někteří ze slavných, (ne)lidských travičů by jim jejich schopnost využít jedu ve svůj prospěch záviděli. Plošticím se tak nevyrovná smyšlená Maruša bratří Mrštíků, ba ani neslavně slavná Kateřina Medičejská.

V čem že jsou Ploštice tak unikátní? Ke své kořisti se totiž nejprve nenápadně přiblíží zezadu či z boku. Pak jemně a opatrně nabodnou oběť. Disponují speciálním tvarem bodavého ústrojí, vybaveného zpětnými háčky. Kněžice tak vlastně svou oběť jemně, avšak nemilosrdně harpunují. Ihned přitom vstřikují komplexní směs jedů, obsahujících silná analgetika s omamným účinkem. Jinak velmi plaché Slunéčko na tento útok téměř nezareaguje. Není králem Mithridatem a byť samo disponuje řadou chemických útočných i obranných látek, proti chemii Ploštic není odolné. Zřejmě tedy bodnutí skoro necítí, snad jen jakoby Vás bodl drobný komár, nebo štípla nějaká otravná moucha. Koktejl jedů obsahuje navíc také paralyzační složky, které účinně a rychle omezí pohyb oběti (neurotoxiny). Takže pokud by i Slunéčko nakrásně něco cítilo, utéci už nemůže.

Slunéčko sedmitečné, Kněžice zrnitá

Až poté do těla oběti začnou proudit také trávící šťávy, rozkládající postupně měkké tělní orgány. Jakmile vykonají svou práci, Ploštice je mocnými svaly nasává zase zpět. A nespěchá, věřte mi. Pro Slunéčko – velmi pomalá smrt. Naštěstí je přitom v jakémsi milosrdném rauši.

Slunéčko sedmitečné, Kněžice zrnitá

Kněžice jsou tedy vskutku docela slušnou, chodící, chemickou továrnou. Kromě páchnoucích a dokonce paralyzujících tělních výměšků disponují směsí jedů, která činí způsob jejich chemického útoku neuvěřitelně propracovaným – vlastně dokonalým.

Chcete-li se dočíst o složení jedů Ploštic více, doporučuji moderní článek Andrew. A. Walkera z roku 2016. Popis struktury orgánů umožňujícím Plošticím jejich úspěch hledejte zase ve starší publikaci odborníka na podřád Heteroptera René. H. Cobbena z roku 1979.

Slunéčko sedmitečné, Kněžice zrnitá

Zkusil jsem Berušku opatrně stéblem trávy převrátit na záda, poodhalit traumatizující bodnutí Kněžice.

Slunéčko sedmitečné, Kněžice zrnitá

Ploštice se ale nenechala vyrušit a sála dál. Buď byla tak pevně zachycena, že uvolnění a rychlé vzetí nohou na ramena nepřipadalo v úvahu, nebo je jednoduše kořist pro ni primární. Možná jsem byl ale jen přiměřeně opatrný. Přesto – znám mnohem plašší druhy, co by podobné ohrožení ihned neohroženě řešily. Po Ploštičím zvyku – totiž odvážným pádem do podrostu.

Slunéčko sedmitečné, Kněžice zrnitá

Po chvíli, jakoby nic, otočila Ploštice Berušku zpátky na bříško. Bodec je tedy překvapivě silný orgán.

Slunéčko sedmitečné, Kněžice zrnitá

Beruška ač stále na nohou, ve skutečnosti je i tak již „Na lopatkách”.

Slunéčko sedmitečné, Kněžice zrnitá

Je to teď jen jakási živá konzerva, výživná krabice džusu, ze které bude nymfa Kněžice zrnité opakovaně nasávat.

Slunéčko sedmitečné, Kněžice zrnitá

Snažil jsem se pro sebe i pro Vás vyrobit detail hlavy predátora. Tedy myslím tím Kněžici zrnitou. Samo Slunéčko, ač pochopitelně také predátor, je zde v roli oběti. Žádné sveřepé, kruté, zabijácké rysy ani u jednoho z účastníků nevidím, Ploštice vypadá docela mírumilovně. Se stoickým klidem jen dělá to, co je její přirozeností, k čemu ji příroda stvořila.

A pak jsem si konečně také povšiml onoho drobného roztoče na Slunéčku. Byl přítomen po celou dobu focení a já o něm přitom vůbec nevěděl! Že by se byl přiživoval na hostině? A také – že by poznal neodvratný konec Slunéčka? Zvažoval snad změnu hostitele, přesun z umírajícího obrněného tanku na vítězící útočné vozidlo?

Slunéčko sedmitečné, Kněžice zrnitá

Chtěl jsem ještě pořídit fotografií více, zatřásl jsem však neopatrně listem a to už bylo asi na Kněžici příliš. Přehoupla se v mžiku přes okraj listu a zmizela ve skrytu zeleně. Slunéčko si nesla na svém silném, bodavém sosáku tak, jako si řezník na háku nese podsvinče. Ještě spolu zdaleka neskončili!

Slunéčko sedmitečné, Kněžice zrnitá

Dlouho jsem vydýchával vzrušení z poznání. Jaký krásný zážitek! Jak poučný!

Slunéčko se mi po léta zdálo být, na predátora drobných a slabých Mšic, tvorem nepřiměřeně jedovatým, obrněným, nenapadnutelným, kousavým. Měl jsem je proto za brouka zbabělého, nepřiměřeně zbrojícího proti svému okolí. A lidé tomu ještě dali korunu onou romantickou selankou, tím kýčovitým obrazem, vhodným tak do mýdlové opery nebo do růžové knihovny.

Snad jsem také, vědom si své relativní slabosti, zatoužil po větší rovnováze mezi obětí (Mšice) a predátorem (Slunéčko), chtěl jsem srovnat šance, vnutit vlastní, subjektivní míru přiměřenosti. Leč příroda rovnováhu nalezla mnohem dříve. Srovnala síly mezi Mšicemi a Slunéčkem a také ty mezi Slunéčkem a zase jeho parazity i predátory. Ustanovila rovnováhu objektivní, nestrannou, absolutní, vždy přítomnou. Pochopil jsem a vzdal Slunéčku, však i Kněžici, hold. Vskutku je čemu se bránit, před kým zbrojit, proč se neustále zdokonalovat. Život je neustálé soupeření a boj. Slabí v přírodě nemají šanci!

Byť protentokrát bylo toto konkrétní Slunéčko opravdu „Na lopatkách”, jsem si jist, že jindy jeho příbuzní zase vyhrají. Slunéčka to nikdy nevzdávají!

Měl bych si od nich vzít ponaučení…

Galerie fotografií

Rubriky: Bionomie, Coleoptera (Brouci), Heteroptera, Parazitismus, Stravovací návyky | 4 komentáře

„Jedno malé a dom!”

Tiplička (Trichoceridae) Božídarská rašeliništěJako člověk k počítači připoutaný musím bohužel kompenzovat fyzickou nedostatečnost občasnými pobyty v léčebných lázních. Město Jáchymov, spolu se svým okolím, je pro takový regenerační pobyt ideální. I uchyluji se, jednou za čas, obvykle v pozdním podzimu, na tato místa  a kromě léčby a kulturního programu absolvuji procházky po okolí. Mnohokrát mne cesta zavedla na vrchol Klínovce, do Božídarských rašelinišť. Procházím krajinou romanticky zasněženou, k spánku již uloženou. Procházím ji a pookřívám na duchu. Jsa přímo konfrontován s drsností zimní přírody, přemýšlím nad charakterem jedinců schopných se s nepříznivým klima vypořádat.

Žijeme dnes v době spotřební, době pohodlí, nadbytku. Nikdo se již dnes nemusí toliko lopotit třeba v drsné přírodě, v horách, v zimě, nemusí se fyzicky dřít. Život již není více nalajnován, předurčen kastovním původem, vzděláním či pohlavím. Není osudová předurčenost, není společenská karma. Za tuto výhodu ale platíme. Bez neustálého lopocení se v předem nastavených mantinelech jakoby naše bytí přestávalo mít řád a směr, jakoby ztrácelo smysl a stále více se podobalo pestrému, bezcílnému, bláznivému víření mušek za teplého, letního večera. Jedinec se musí neustále proměňovat, přizpůsobovat proudu, změnám trhu, trendům. Sám odpovědně rozhodovat o své životní pouti. Všichni tak musíme činit a ne vždy se nám to daří. V tom dynamickém, měnícím se, bujícím a kvasícím společenském procesu je pak občas cítit závan hniloby.

Chápu to, adaptuji se této potřebě, jsem s dobou konformní. Přesto obdivuji ony vzácné, charakterní lidi pevných zásad, vytrvale odolávající pohodlí civilizace. Jakoby měli ve své duši neúnavný gyroskop, roztočený již v mládí rodiči. Rotační setrvačník, jenž brání úchylce od normy a dává tak jejich životu jasný smysl, určuje jednou provždy jejich morální hodnotový svět. Pro takové jedince den vždy začíná rozcvičkou a pokračuje celodenní (fyzickou) prací. Sport je pro ně každodenní samozřejmostí. Milují drsnou přírodu, hory, sníh. Nejsou módní, nejsou trendoví. Nemění se příliš s časem, jejich povaha, názory, morálka, jsou konstantní, spolehlivé. Jakoby stárli jen fyzicky a i to jaksi pomaleji než my ostatní.

Při focení materiálu pro tento článek jsem si mnohokráte vzpomněl na jednoho ze svých kamarádů. I při svých skoro již osmi křížcích stále aktivně pracuje u vleku v horském, lyžařském středisku. Ve volném čase rekreačně sportuje. Je srdcem a duší kolektivu basketbalistů, ve kterém mám tu čest být emeritním spoluhráčem. (Nechci prozradit jeho identitu, říkejme mu proto smyšleným jménem Mirek.)

Božídarská rašeliniště

Před lety mne při procházce bažinami Krušných hor velmi překvapil nález jedince Hmyzu, jenž jakoby zapomněl na zimní spánek a rozhodl se ignorovat sníh a mráz. Co za štěstí hledá na sněhové plání?

Chrostíka chlupatý Chaetopteryx villosa

Byl jen málo přes centimetr velký a neúnavně se lopotil sněhem. Jaké neodolatelné nutkání pohání tohoto křehkého otužilce? Vždyť v okolí již není více trav, květů, ba ani žádné jiné potravy! Vzpomněl jsem si na svého neúnavného kamaráda Mirka, jenž posezení basketbalistů tradičně rozpouští slovy “Jedno malé a dom!”. Že by tedy podobně chtěl i tento hmyzí poutník užít ještě trochy rozkoší života, naposledy se projít, nadechnout čerstvého vzduchu, než přijde tuhá zima, nebo dokonce neodvratný konec?

Chrostíka chlupatý Chaetopteryx villosa

Později jsem mrazuvzdorného vytrvalce určil jako zástupce Chrostíků (Trichoptera), velmi pravděpodobně se jedná o Chrostíka chlupatého (Chaetopteryx villosa (Fabricius, 1798)) [Becakova]. Chrostíci jsou nepochybně stará vývojová Hmyzí větev, s rody i druhy výborně adaptovanými na prostředí. Bohužel gyroskop jejich instinktů je asi občas může zavést na scestí – třeba přijde-li zima dříve než v jiných letech. Setrvačnost, která jindy pomáhá a řídí život v drsném horském lese, bohužel jindy, díky menší míře adaptability, zřejmě škodí.

Šel jsem sněhem dál a již o chvilku později mi bylo jasné, že jsem se mýlil. To nebyla náhoda či omyl. Pochopil jsem, jaké že měl otužilec nutkání, co jej a mnohé další Chrostíky téhož druhu táhlo na sníh, na mráz. Párů oddávajících se chvilce rozkoše zabezpečující přežití druhu jsem napočítal několik desítek. A přemýšlel nad variabilitou volby strategie přežití.

Chrostíci chlupatí zřejmě volí páření na sněhu z pragmatických důvodů. Jejich larvy žijí ve schránkách na dně horských bystřin. Při omezeném množstvím živin v chudé vodě se tak pozdním líhnutím snaží naplno využít celého potenciálu krátkého léta i podzimu. Kuklí se a okolí rodného potůčku opouští zřejmě na poslední chvíli, až již opravdu nelze nalézt pražádnou potravu, kdy všechny strouhy zamrzají. Dospělí jedinci příliš potravu nepřijímají, jejich smyslem je jen spářit se s vhodným partnerem, naklást vajíčka.

Chrostíka chlupatý Chaetopteryx villosa

Proč ale právě v zimě a proč na sněhu? Vždyť běžní Chrostíci jiných, letních druhů, hledají partnera a počínají kopulaci obvykle za letu. Ne, páření na sněhu není sexuální úchylkou, v tomto případě se jedná zřejmě o velmi pragmatickou volbu. Z množství po sněhu lezoucích osamocených jedinců totiž usuzuji, že zásnuby za letu jsou v zimě energeticky nevýhodné a že tedy, alespoň někteří Chrostíci, hledají přímo partnera lezoucího již po sněhu. Na sněhu je také potenciálního ženicha či nevěstu vizuálně mnohem snazší nalézt! Adaptace, ke které zřejmě došlo jen a právě v horských lesích. Zajímalo by mne pak ale, jak se tito konkrétní Chrostíci chovají v nížinách. Kdy se páří, za jakých podmínek.

Chrostíka chlupatý Chaetopteryx villosa

Leč pro volbu doby námluv horských Chrostíků chlupatých hrají zřejmě roli i jiné okolnosti. Chrostíci jsou oblíbenou kořistí mnohých predátorů. Dravý hmyz, ryby, hmyzožravé ptactvo, ti všichni si na tomto drobném Hmyzu rádi pochutnají. Zdá se tedy pravděpodobné, že odsunutí páření na zimu, na první sníh snižuje pravděpodobnost takové predace. Každá strategie poskytující výhodu funguje ale jen dočasně. Ani otužilost Chrostíka umožňující mu odolat nepřízni počasí, nejsou všemocné. Okolní predátoři se totiž také přizpůsobili! Jejich drsná, horská nátura zvládla výzvu Chrostíků, roztočený gyroskop osvědčených návyků a instinktů přece jen povolil změnu lovecké taktiky. Tohoto pavouka jsem našel také na sněhu, poblíž Chrostíků. Nejsem bohužel odborník na tyto Členovce, proto určení nechám případnému znalému čtenáři.

na sněhu Klínovec

Že je na sněhu přítomen s konkrétním záměrem jsem prokázal, když jsem jemu podobného jedince přistihl při činu, tedy spíše již po něm. Zemřel snad Chrostík až poté, co naplnil smysl svého života, přirozenou smrtí a pavouk je pouhým mrchožroutem? Jistě, to by pro Vás i pro mne bylo možná milosrdnou lží. Velmi pravděpodobně by ale pavouk již mrtvého Chrostíka přehlédl a ignoroval. Jistojistě jej aktivně ulovil, pavouci jsou téměř výhradně predátoři.

na sněhu Klínovec

Zmínění Pavouci nebyli zdaleka na sněhu osamocenými jedinci ba ani zástupci jediného druhu. Zaznamenal jsem i řadu velmi odlišných pavoučích jedinců. Tento krásný pavouček byl jen asi 7 mm velký.

na sněhu Klínovec

A o kousek dál jedinec dalšího druhu, prokazující, že hostina zvaná Chrostičí rojení neuniklo pozornosti obyvatel lesa, že to pro ně není nic nového. Skvrnité tělo i nohy tohoto pavouka mi snad někdy v budoucnu pomohou tento druh určit.

na sněhu Klínovec

Chlupatá, silná a otužilá těla předchozích pavoučích druhů mi k představě pobytu a lovu na sněhu odpovídala. Tento další druh (snad snovačky) se jakoby choulil zimou. Pak jsem však poznal, že se spíše bál mne.

na sněhu Klínovec

Jeho taktiku boje s mrazem a studeným sněhem jsem totiž podcenil. Sněhu se dotýká jen konečky nohou, takže jej ani příliš nezebe. Je také dokonalým lovcem a když jej nerušíte,

na sněhu Klínovec

pokračuje v konzumaci své kořisti.

na sněhu Klínovec

Ten den jsem ale musel fotografování ukončit – má kolena po hodinách klečení ve zmrzlém sněhu, v promočených, studených kalhotách začala protestovat. Prý si zakládám na revma! Tento rok už si dám se zimním focením Hmyzu pokoj!

Pátral jsem přes léto na internetu i v odborné literatuře a vskutku našel mnoho dalších amatérů i profesionálních entomologů popisujících podobný výskyt Hmyzích jedinců na sněhu. Pro bližší popis taktiky odkazuji třeba na zajímavý článek Petra Šrámka. Ale postačí zadat do Googlu klíčová slova „Hmyz na sněhu” a uvidíte spoustu fotografií rozličného mrazuvzdorného Hmyzu! To mne samozřejmě inspirovalo. Podaří se mi nalézt některý další z uváděných Hmyzích druhů?

Příští rok jsem proto, opět v Božídarských rašeliništích, vyrazil natěšeně za svými Chrostíky. Sněhová nadílka tentokrát přišla až koncem listopadu a Chrostičí svatby byly v plném proudu. Kromě nich jsem si ale povšiml křehkých a titěrných komárů.

Tiplička (Trichoceridae) Božídarská rašeliniště

Tak by je tedy velmi pravděpodobně nazval laik. A bál by se, že jej snad hladový komár pokouše (tedy bodne). V té mylné  a hloupé obavě by se možná dopustil přehmatu a zbytečně ukončil jeho již tak jepičí život. Ne vše štíhlé, na dlouhých nohou, je ale bodavým Komárem!

Mimochodem – už Vám někdy v létě vlétl do pokoje oknem obrovský až třícentimetrový komár? Že jste jej na hysterické naléhání přítomných křehkých osob zabili? Jaká škoda! V takovém případě se jednalo velmi pravděpodobně o některou z dvoukřídlých Tiplic (Tipulidae). Tedy o ryze býložravý, zcela neškodný Hmyz!

Mnou pozorovaní drobní, na sněhu se vyskytující zástupci Dvoukřídleho Hmyzu jsou také neškodní. Měří méně než centimetr a vůbec nemají bodavé ústrojí!

Tiplička (Trichoceridae) Božídarská rašeliniště

Jedná se o Tipličky (Trichoceridae) jejichž zástupců je u nás přes 10 druhů. Mezi vzácnými a ohroženými druhy je třeba Diazosma seclusum, k běžným patří Trichocera hiemalis, Trichocera saltator. Promiňte latinskou exhibici, česká jména těmto drobným druhům zatím nikdo nedal. Zástupci Tipliček se také špatně určují, a já proto zatím svůj finální verdikt ohledně tohoto konkrétního druhu nevyřkl.

Dospělci Tipliček létají i v zimě, některé druhy žijí vzácně v jeskyních (Obenberger, 1964). Larvy prý žijí ve dřevě (Doskočil, 1977), pod spadaným vlhkým listím nebo pod rostlinným detritem.

Tiplička (Trichoceridae) Božídarská rašeliniště

Téměř se mi podařilo nemožné, totiž zachytit vzlet tohoto křehkého Hmyzu.

Tiplička (Trichoceridae) Božídarská rašeliniště

Poblíž jsem zastihl samečka se samicí. Kopulaci samotnou jsem sice neměl to štěstí zdokumentovat, přesto se ale domnívám, že jejich hojný výskyt měl stejný cíl jako ten u Chrostíků, totiž zabezpečit pokračování druhu.

Tiplička (Trichoceridae) Božídarská rašeliniště

Drobné Tipličky mi učarovaly. Jejich křehkost na zmrzlém sněhu byla dojemná.

Tiplička (Trichoceridae) Božídarská rašeliniště

Podle mne jsou jednoznačně fotomodelkami roku 2018.

Tiplička (Trichoceridae) Božídarská rašeliniště

Šel jsem sněhem dál a pátral po dalších Hmyzích zástupcích. Čekal jsem ledasco, avšak rozhodně ne housenky Motýlů!

na sněhu Klínovec

Jaké štěstí hledá býložravá larva na souvislé sněhové pokrývce? Nebo se jedná o housenky teprve slézající z osaměle čnících stébel travin či z torz bodláčích stonků? Larvy hledající místo ke kuklení? Při pohledu na holé tělo v přímém kontaktu se sněhem mne ještě teď zebe. Jakou konkrétní nemrznoucí směs jim i ostatním sněžným druhům Hmyzu proudí v žilách (tedy tělem) by mne opravdu zajímalo. Je to glycerol nebo jiný alkohol? Buď jim chybí tepelné receptory, nebo pocit chladu jednoduše ignorují. Možná stejně jako já jsem teď ignoroval svá promrzlá kolena – vzrušení z poznání je na obranu před chladem lepší než slivovice!

na sněhu Klínovec

Již pochopitelnější se mi zdál následující nález Ploštice. Jedinci řádu Polokřídlých (Hemiptera) již mnohokrát prokázali neuvěřitelnou adaptabilitu. Divil bych se, kdyby propásli tuto jedinečnou příležitost k lovu.

Klopuška ostruhatá Stenodema calcarata

Tato krásná ploštička se narodila s drobným poškozením křídla a stala se tak dalším z exemplářů do mé sbírky Hmyzích invalidů. Doufám, že se nejedná o poškození, které by jí zabránilo žít život plnohodnotný. Příroda sice není krutá, slitování ale nezná. Morálka přírody je v nestrannosti.

Klopuška ostruhatá Stenodema calcarata

Jedná se o zástupce čeledi Klopuškovitých (Miridae), o Klopušku ostruhatou (Stenodema calcarata, (Fallén, 1807)). Další, zdravý jedinec tohoto druhu lovil opodál.

Klopuška ostruhatá Stenodema calcarata

A brzy našel neopatrného jedince Chrostíka. Osud oběti je zřejmě zpečetěn, ploštička si už chystá svůj bodavý sosák, útok je neodvratný.

Klopuška ostruhatá Stenodema calcarata

Závěrem jsem ještě pro Vás tuto ploštičku zachytil na papírové podložce.

Klopuška ostruhatá Stenodema calcarata

Vskutku zajímavý živočich.

Klopuška ostruhatá Stenodema calcarata

Široká a překvapivě pestrá je komunita otužilých Hmyzích jedinců. Těch, co využijí do poslední chvilky zimní čas, co odolávají sněhu, ba i mrazu. Co nezdolně bojují o přežití v drsných horských podmínkách. Neznají lenost, vlastní pohodlí, snad ani nepotřebují odpočívat. Žene je imperativ nejvyšší – zájem zachování rodiny, přežití druhu.

Jak mnoho mi připomínají syrové horaly z Hostýnské vrchů i z kopců a údolí rodného Valašska! Můj kamarád Mirek je jedním z takových. Můj obdiv patří těmto silným lidem, kteří do poslední chvíle ukazují tvrdý, stabilní charakter, srší nezdolným optimismem a mají přitom srdce na dlani. Co vydrží více než ostatní při práci, sportu, ve společnosti. A když je práce hotova a večer se nachýlí, s nezlomnou jistotou zavelí “Ještě jedno malé a dom!”.

P.S. Jen Mirku prosím – příště na kolo s přilbou!

Galerie fotografií

Rubriky: Rozmnožování | 3 komentáře

Co jsem našel pod stromečkem v roce 2018

Mnohokrát děkuji autorům a zejména RNDr. Janě Bulantové, Ph.D.

Rubriky: Uncategorized | Napsat komentář

Žlabatka Andricus glutinosus

Andricus glutinosus, Zlabatka na dubu, s otvorem nahore a kulickou uvnitr, halka asi 1.3cm, kulicka 2.5mmDnes bych Vám rád popsal životní cyklus jedné z našich nejběžnějších Žlabatek. Jedná se o druh Andricus glutinosus (Giraud, 1858). Vosička, kteréžto hálku sice naleznete u nás zcela běžně na Dubech (Q.petraea, Q.robur, Q.pubescens), si u českých biologů, či spíše lidí zodpovědných za tvorbu biologické nomenklatury, nezískala ani tolika pozornosti, že by si byla zasloužila své vlastní, české odborné pojmenování. Asi holt málo lidem škodí, není ani užitečná, je příliš malá, nehezká.  Prostě pro veřejnost je to Hmyz veskrze nevýznamný, obyčejný, takto pro ni i zbytečný. Otrocky z latiny přeloženo, jednalo by se o Žlabatku „lepkavou”, nebo snad „mazlavou” (neboť podobně byl z latiny přeložen název houby Slizáka mazlavého (G.glutinosus).

Hálka této vosy je v mládí trochu podobná jiným druhům, třeba hálce Žlabatky dřevní (A.lignicola),

Andricus glutinosus Brdo

avšak velmi brzy se mění a pak se dá dobře odlišit podle zřetelně promáčklé špičky.

Andricus glutinosus Brdo

Tento tvar je později natolik specifický, že je hálka s jinými téměř nezaměnitelná.

IMGD_3015

Pohled shora ani zboku ještě konstrukci hálky neodhaluje,

IMGD_3032

pro pochopení geniálního jedinečného a originálního řešení je třeba provést řez hálkou. Ihned je patrné, jak hálka roste a proč je shora promáčklá. Zvenku snad trochu připomíná obvyklé kulaté hálky Žlabatky dřevní, avšak uvnitř tvar jasně ukazuje na příbuznost s jinými. Geneticky totiž patří tento druh do poněkud odlišné vývojové linie (clade quercuscalicis). Tedy je příbuzný s již dříve popsanými Žlabatkou kalichovou (A.quercuscalicis), Žlabatkou ježatou (A.caputmedusae) a Žlabatkou zubovou čepičkou (A.dentimitratus).

IMGD_3036

Hálka je zprvu trochu lepkavá, brzy však tuto vlastnost ztrácí. Tak nevím, co inspirovalo tvůrce latinského názvu glutinosus – snažím se onomu vědci porozumět a odhalit tajemství jeho volby druhového pojmenování.

Hlavou se mi honí chemické sloučeniny, vzorce. Vzpomínám na školní znalosti, pátrám v knihách. Studuji amatérsky, víceméně dle podobnosti slova a dozvídám se tak více o aminokyselině glutaminu a její soli glutamátu, o glykoproteinu glutein. A s rostoucím poznáním roste i má nejistota.

Je snad název glutinosus inspirován právě funkcí glutaminu a glutamátu v organismu? Tedy schopností urychlovat metabolismus vstřebáváním amoniaku? Tuto látku využívají mnozí sportovci jako doplňku stravy s cílem zrychlení regenerace a růstu svalových vláken. Napomáhá snad odstraňování odpadních nitrátů i rychlému růstu hálky? Glutamin a glutamát mají ale v organismech i jiný význam. Tvorba synapsí mezi neurony živočichů se uskutečňuje složitým procesem, ve kterém obě tyto látky hrají rozhodující roli. K čemu by ale sloužila tato látka u statické hálky obyčejné Žlabatčí larvy?

Nebo snad byl inspirací pro volbu druhového jména onen pověstný lepek, neboli glutein? Látka obsažená v mnoha rostlinách (bohužel i v obilninách), by opravdu u mnoha hálek mohla být přítomna. Možná je právě ona příčinou jejich lepkavosti! Pravdu dosud neznám, bohužel. Pokud někdo z vás nalezne odkaz na některý z vědeckých článků, osvětlujících příčinu volby jména glutinosus, napište mi – budu rád.

Tohle už je hálka téměř dospělá, stále sice relativně měkká, přesto již neroste, jen zraje a dospívá. Tedy spíše larva v ní.

Andricus glutinosus Brdo

Na řezu hálkou je patrné jakou komůrku si postupně larva z tkání vytvořila. Podobně jako ostatní zástupci clade quercuscalicis klame parazity volbou falešných dutin uvnitř hálky. Parazit kladoucí vajíčko do vnější stěny neuspěje, klást by musel přesně do centra hálky. Řídící středisko ovlivňující růst hálky se postupně mění na ochrannou schránku ne nepodobnou kokpitu kosmické lodi.

Andricus glutinosus Brdo

Larva uvnitř už dospívá, nabírá na objemu a velikosti. Nebyl jsem dost opatrný a komůrku jí promáčkl.

Andricus glutinosus Brdo

Hálka musí nyní tvrdnout, schnout a larva, ta teď bude postupně dospívat. Má na to celou dlouhou zimu.

Oválná komůrka je stále připevněna  k spodní i horní části hálky. Seschnutím stěn se ale uvolní. Komůrka s larvou tak bude dobře chráněná vzdušnou izolací před chladem a mrazem.

Andricus glutinosus Brdo

Toto jsou hálky již na konci zimy. Jak podobné Třem oříškům pro Popelku, viďte?!

Andricus glutinosus, Zlabatka na dubu, s otvorem nahore a kulickou uvnitr, halka asi 1.3cm, kulicka 2.5mm

A teď dobře vidíme onu volnou komůrku uvnitř. Je jako nějaké „vajíčko” s larvičkou Žlabatky.

Andricus glutinosus, Zlabatka na dubu, s otvorem nahore a kulickou uvnitr, halka asi 1.3cm, kulicka 2.5mm

Zvědavě jsem ji rozlomit a zklamaně povzdechl. Vosí larva uvnitř se již zakuklila a přeměnila v dospělce. Bohužel ale bylo kolem moc vlhko, nebo málo vlhko, nebo zima,…

Andricus glutinosus, Zlabatka na dubu, s otvorem nahore a kulickou uvnitr kulick 2.5mm

Vosa Žlabatky byla mrtvá a pokrytá plísní. Takže další rok budu hledat hálku s larvou snad ještě živou! Kéž bych měl za rok více štěstí.

Andricus glutinosus, Zlabatka na dubu, s otvorem nahore a kulickou uvnitr kulick 2.5mm

Ne, štěstí není potřeba, tady stačí jen trpělivost. Hálek je totiž všude ve střední Evropě dost a dost. Proto jsem již následující jaro rozřízl další hálku a situace se opakovala.

A.glutinosus halka asi 1.3cm kulicka na delku 2.5mm

Vajíčko jsem obdivoval pro jeho jednoduchost. Jak mohla jen larva Žlabatky takovou strukturu vytvořit, jak se přes stěnu domlouvala s vnější hálkou, jak pozná dobu líhnutí? Jakou roli v tom hraje ten glutein, nebo glutamin, či snad glutamát? Jak dnes lituji, že se mi můj dětský sen o profesním studiu Žlabatek a jiného Hmyzu nesplnil! Možná bych měl dnes i mnoho jiných odpovědí na mé zvídavé otázky!

Andricus glutinosus, Zlabatka na dubu, s otvorem nahore a kulickou uvnitr kulick 2.5mm

Rozlomil jsem i toto Žlabatčí „vajíčko”. Larva uvnitř mne nadchla svou bezbranností, jednoduchostí, obyčejností.

Andricus glutinosus Brdo

Jak říká jeden šovinistický vtip: „My, muži, celulitidou, projevující se nevzhlednou (tzv. pomerančovou) kůží netrpíme – prý z jednoduchého důvodu. Je totiž hnusná Smile!” U larev Žlabatek je ale tloušťka žádoucí!! Nechci říci v módě, neboť adolescentní Žlabatka se na vosím přehlídkovém molu, či na hmyzím koupališti rozhodně nepředvádí. Ve skrytu hálky jsou jí všechny módní trendy opravdu fuk.

Andricus glutinosus, Zlabatka na dubu, s otvorem nahore a kulickou uvnitr, larva 2.7mm

Hledí jen přežít zimu a zakuklit se. Této mé se to skvěle povedlo.

Andricus glutinosus

Kukla z tlusté larvy je silná a mohutná. Záruka dalších generací.

Andricus glutinosus

Kukla již má vlastně všechny podstatné prvky dospělé vosy. Včetně nohou, křídel, očí, kladélka na spodu zadečku.

Andricus glutinosus

Ještě pár dnů a je z ní dospělá Žlabatka.

A.glutinosus 3.5mm

Agamní samice mi v tomto případě musí stačit. U této Žlabatky je sexuální generace dosud nepoznaná! Podle literatury se agamní samice rozmnožují čistě partenogeneticky.

Ovšem – kdo ví! V roce 2007 vyšel zajímavý článek (Stone GN, Atkinson RJ) zpochybňující tuto teorii. Tak nevím…

Andricus glutinosus 3mm

Pro úplnost přikládám fotografii křídel.

A.lucidus nebo jsem se upsal ? Mozna to je A.lignicola nebo A.glutinosus- zkontroluj!!!

a tentokrát ještě z druhé strany.

Andricus glutinosus

Považoval jsem příběh Žlabatky za úplný, přesto jsem nasbírané hálky nevyhodil. A z této konkrétní se brzy vylíhla

Andricus glutinosus, Zlabatka na dubu, s otvorem nahore a kulickou uvnitr

krásná samice Žlabatky. No není dokonalá?! Měří něco kolem 4 až 5 milimetrů, takže na Žlabatky je docela velká.

Andricus glutinosus 3mm

Z některých hálek se ale nelíhly Žlabatky, zaznamenal jsem i parazity. Zatím jen pomálu, s následujícími lety doufám ale v lepší poznání. Dovolte tedy, abych zde s jejich výčtem začal a posupně jej doplňoval.

Druh Eupelmus urozonus (Dalman, 1820) již z předchozích mých článků dobře znáte!

Eupelmus z halky A.glutinosus 3mm velmi skace

Krásná a elegantní vosa.

Eupelmus z halky A.glutinosus 3mm velmi skace

Rád se v zimě procházím zasněženým lesem. Hálky Žlabatek jsou tehdy dobře viditelné, neboť Duby již shodily všechny své listy. Z nasbíraných hálek se mi ale překvapivě někdy klubou i jiné živočichové.

Tato larva je housenka dosud neznámého, neurčeného Motýla, asi Zavíječe.

housenka na A.glutinosus zvenku - mozna jen na vetvickach

Poznávání Žlabatky A.glutinosus bylo pro mne opět radostnou cestou objevování. Poznal jsem život krásného živočicha, ale také se mimoděk mnohé dozvěděl třeba o vzniku neuronových synapsí, o regulaci amoniaku v těle, o polévkách plných soli glutaminu, o gluteinu i celiakii, …

Jsem zvědav jaká poznání mi přinese studium dalších Hmyzích druhů. Zkuste to prosím také – zkoumejte, učte se, zdokonalujte. Je to radost!

Galerie fotografií

 

 

Rubriky: Bionomie, Parazitismus, Rozmnožování | 2 komentáře

Hou-ssss-enka 4, Hranostajník vrbový

IMGD_5940Neuvěřitelné! Úžasné! Prapodivné! Superlativy se nad schopnostmi housenek, imitujících hadí chování, jen nabízí. Nevíte-li, nad čím že se tak rozplývám, přečtěte si prosím předchozí články tohoto seriálu, zejména ten o Hranostajníku osikovém. (V tomto svém dnešním výkladu se přímo odvolávám na onen zmíněný text, vlastně v něm tak nyní pokračuji, doplňuji jej!) Schopnost larvy tohoto Motýla napodobit nejen vzhled, ale i chování malého hada a ubránit se tak predaci či parazitaci, mi tehdy vskutku učarovala.
I rozhodl jsem se proto získat pestřejší, bohatší fotografický materiál, zdokonalit svá pozorování, nastudovat více o těchto zajímavých tvorech. Pátral jsem po dalších jedincích Hranostajníka a nedávno jsem několik takových housenek našel.

Hranostajník vrbový (Cerura vinula (Linnaeus, 1758))

Byly velmi podobné larvám Hranostajníka osikového, téměř stejné morfologie i zbarvení, dokonce při vyrušení předváděly identická hadí cvičení, kmitaly svým hadím jazykem. Tentokrát šlo ale o onačejší gymnastky!

Hranostajník vrbový (Cerura vinula (Linnaeus, 1758))

Při podráždění opakovaně vystrkovaly své rourky, jen jaksi ještě více do dálky, s ještě větší vehemencí a elánem. Byly dokonce silně cítit – jakoby malému hadovi smrdělo z tlamy. Že by kombinovaný zastrašovací efekt? Páchnoucí sekret obsahuje údajně kyselinu mravenčí, jejíž odér je pro drobné hmyzožravce nepříjemným, pro parazity varovným signálem.

Hranostajník vrbový (Cerura vinula (Linnaeus, 1758))

Měkké, nitkovité vychlípeniny byly ohebné, elastické. Podobaly se osmetériu, které jsem kdysi pozoroval a pro Vás popsal u Otakárka fenyklového. A vlastně fungují zcela identicky, rovněž na principu hydrostatického skeletonu. Edward Bagnall Poulton ve své knize „The Colours of Animals” popisuje, že tyto duté a měkké vychlípeniny mají uvnitř podlouhlý tenký sval, upevněný ke špičce. Elastické rourky se při imitaci hadího jazyka sice nafukují tlakem housenčí krve, za kontrakci a srolování je ale zodpovědné právě toto svalové vlákno. Představte si ponožku nebo rukavici, kterou jste při vysvléknutí převrátili naruby (čímž jste jistě manželku nepotěšili). Pokud ji chcete nyní převrátit, nejspíše do ní strčíte ruku, uchopíte samotný konec a zatáhnete – tak podobně stahuje své trubičky i housenka Hranostajníka.

Hranostajník vrbový (Cerura vinula (Linnaeus, 1758))

Délka, flexibilita a vůbec celý projev těchto elastických balónků jsou obdivuhodné, housenka navíc byla schopna vystrkovat tyto opakovaně, byť s krátkými přestávkami. Takoví mladící holt ještě mohou i několikrát….

Nedal jsem jí pokoj a výsledek se záhy dostavil – něco se zašmodrchalo. Snad že jsou rourky lubrikované něčím, co působí jejich lepkavost, nebo jsou prostě jen tak měkké, že při neopatrném doteku zadrhnou o sebe sama. Velmi tím připomínají dlouhé, nafukovací balónky, ze kterých zruční pouťoví klauni v mžiku vyrobí, pouhým zakroucením, tuhle meč či kytaru, onde zase jezevčíka nebo papouška. To sice Hranostajník přímo neumí, ani to není jeho cílem. Vyfouknout a stáhnout tento nechtěný výtvor teď dá housence hodně práce.

Hranostajník vrbový (Cerura vinula (Linnaeus, 1758))

Dráždil jsem proto zatím housenčiny sestry, ty z vedlejšího listu. Zdviženou hlavou zdůrazňovaly svůj obranný postoj a dotvářely tak děsivý vzhled.

Hranostajník vrbový (Cerura vinula (Linnaeus, 1758))

Rozeklaný hadí jazyk kmital sem a tam. Podoba s rozzlobeným hadem zcela věrná a velmi přesvědčivá.

Hranostajník vrbový (Cerura vinula (Linnaeus, 1758))

Po pár dnech se housenka svlékla a já již poznal, že se jedná o druh Hranostajníka vrbového (Cerura vinula (Linnaeus, 1758)). Je to jeden z našich velkých Motýlů, rozpětí křídel může být až 72mm. Tomu odpovídala i narůstající velikost larvy.

Hranostajník vrbový (Cerura vinula (Linnaeus, 1758))

Její barevnost byla nápaditější a sytější než tomu bylo u Hranostajníka osikového. Podobně jako zkušený zálesák či voják ruší i housenka obrys cíle, v jejím případě chutného sousta predátorů a navozuje mylný vjem štíhlého hadího těla.

Hranostajník vrbový (Cerura vinula (Linnaeus, 1758))

Vidlice na zadečku je stále dobře patrná a funkční.

Hranostajník vrbový (Cerura vinula (Linnaeus, 1758))

Housenka je mistrem ve spásání listů osiky, její panožky list svírají opravdu pevně.

Hranostajník vrbový (Cerura vinula (Linnaeus, 1758))

Kolem hlavy se jí již tvoří odstrašující fialový límec, spánkové hrboly pomalu mizí.

Hranostajník vrbový (Cerura vinula (Linnaeus, 1758))

Krasavice. Uprostřed hřbetu má hnědou, později červenofialovou skvrnu ve tvaru sedla.

Hranostajník vrbový (Cerura vinula (Linnaeus, 1758))

Další vývojová fáze (instar), tedy po dalším svlékání, je ještě barevnější a mnohem výraznější. Housenka asi chápe, že při její velikosti jí maskování již nepomůže, těžko teď zůstat neviditelnou, volí proto opačný extrém – výraznou barvou varuje a zastrašuje. Fialový límec, hysterická žluť a zeleň, ostře ohraničené bílé skvrny na bocích.

Hranostajník vrbový (Cerura vinula (Linnaeus, 1758))

Některé části těla jsou barevné až k neuvěření! Housenky tropických motýlů by mohly závidět.

Hranostajník vrbový (Cerura vinula (Linnaeus, 1758))

Pohled en face zastrašuje velkými černými skvrnami. Poulton se domnívá, že larva teď vzezřením s kontrastními ovály na týle napodobuje spíše vhled malého obratlovce, já jsem ale přesvědčen, že jen doplnila hadí mimikry o další prvek. Tyto falešné hadí oči jsou tak uhrančivé, že případný predátor svůj hlad raději zažene. Mimochodem, je prokázané, že třeba opice Kosmani se larev Hranostajníků opravdu bojí. A mnozí lidé také, věřte mi. Skutečné oči housenky jsou však jen ty drobné tečky na bocích, na spodu skrání. Počítejte prosím se mnou – jedna, dvě, tři jednoduchá očka na každé straně.

Hranostajník vrbový (Cerura vinula (Linnaeus, 1758))

Hrozivý postoj teď stále více využívá vzpřímeného držení těla. Hlavohruď se stává dominantní částí.

Hranostajník vrbový (Cerura vinula (Linnaeus, 1758))

Již jsme si v předchozím příspěvku o Hranostajníku osikovém řekli, že slovo Hranostajník je podle literatury odvozeno od Lasice hranostaje, se kterým má imago Motýla podobně hermelínový kabát. Někdy se ale uvádí i jiný možný původ tohoto slova (a také slova Hranostaj). Snad prý „Gorno-Staj” znamená zvíře, které se vzhůru staví. Tedy takové, které je aktivní v obraně, proti predátorům i proti člověku. Jen pohleďte, jak se tato housenka brání! Její tělo se napřímí, hlava zbytní, rozeklaný jazyk hrozí uštknutím. (Mimochodem Lasice hranostaj se také umí výborně bránit, rovněž se při obraně napřimuje…)

Hranostajník vrbový (Cerura vinula (Linnaeus, 1758))

Tento larvální instar je totiž stále schopen aktivního použití nafukovacího hadího jazyka.

Hranostajník vrbový (Cerura vinula (Linnaeus, 1758))

Úžasná hříčka přírody! Nemohl jsem se vynadívat. Je pozoruhodné jaké invence, jakých triků tato housenka Hranostajníka vynalezla. Vždyť přece jiné, stejně veliké housenky ostatních druhů Motýlů nedisponují často vůbec žádným obranným mechanismem a přesto jejich druh nevyhyne. Jsou však doloženy mnohé případy útoků parazitických vos Lumků (Ichneumonidiae sp.) právě na larvy Hranostajníků. Prý je tato housenka parazitována až sedmi různými druhy Lumků! Snad právě obava z parazitace vedla k rozvoji těchto neobvyklých hadích obranných mechanismů.

Hranostajník vrbový (Cerura vinula (Linnaeus, 1758))

Neuvěřitelně impozantní vzezření. Důstojné a silné. Kdo by si troufl zaútočit? Ale nenechte se mýlit, nutkání parazita naklást vajíčka je neodbytné. Jediné co jej opravdu může odradit je – pokud by již bylo obsazeno. Pak by bylo třeba najít jiného vhodného hostitele. Poulton popisuje, jak s Prof. Weismannem pozorovali larvy tohoto Motýla již napadeného Lumkem rodu Paniscus sp. (dnes rod Netelia). Výrazná černá vajíčka, čerstvě nakladená parazitem na kůži hostitele, se tehdy leskle blyštěla a odrážela od kontrastní zeleně housenky. Oba vědci nezávisle dospěli k závěru, že právě to je důvod pro výrazné, oválné skvrny na bocích housenek Hranostajníků. Larva jimi totiž napodobuje ona černá, na světle se lesknoucí vajíčka Lumka – hlásá světu a případným parazitům – „Zde je obsazeno, další parazitace již nemá smysl, leťte někam jinam!”.

Hranostajník vrbový (Cerura vinula (Linnaeus, 1758))

A zde máme předposlední larvální instar. Barva zase proměněná, fialový límec nyní pro změnu zežloutl a zčervenal.

Hranostajník vrbový (Cerura vinula (Linnaeus, 1758))

Housenka stále přijímá potravu, jde jí teď o objem. Silná larva totiž předurčuje silného motýla, skýtá větší šanci na přežití.

Hranostajník vrbový (Cerura vinula (Linnaeus, 1758))

Tak velká a tlustá housenka již hadí jazyk nepoužívá (ačkoliv je stále funkční), spoléhá se více na svou velikost. Možná i proto, že pro napadení úhlavním nepřítelem Lumkem je již pozdě. Parazitace těsně před kuklením by larvám Lumka nedalo dost času k vývoji a kuklení hostitele by parazitické larvy nepřežily (a již by mu ani nedovedly zabránit). Pokud larvu Hranostajníka teď napadne predátor či parazit, tato okamžitě otáčí hlavu směrem k němu a zastrašuje pouze vzhledem.
Dobře jsem tlustou housenku chápal. Už to přece nebyla žádná mladice, aby bouřlivě pumpovala krev potřebnou k sice efektnímu, ale trochu až nedůstojně exhibicionistickému hadímu efektu. Hlavně opatrně, co kdyby jí praskla nějaká žilka v hlavě, viďte?!
Přece jen trochu zklamán zkusil jsem ji podráždit ještě víc a – to jsem to schytal! Domněle bezbranná housenka na mne ze žláz na břišní straně prvního článku prudce vystříkla, snad na vzdálenost 30 cm, silnou dávku nějaké smradlavé, pálivé tekutiny. Ještě že sprška kyseliny netrefila mé oko, nebo hůř – objektiv fotoaparátu! Že nevěříte? Že to není ani možné, aby nějaká obyčejná housenka stříkala kyselinou? Také jsem byl překvapen, věřte mi. Hned jsem proto začal pátrat v odborné literatuře.

Hranostajník vrbový (Cerura vinula (Linnaeus, 1758))

Poulton uvádí, že larva vystřikuje kyselinu mravenčí z podlouhlé štěrbiny pod hlavou. Tato je napojena na žlázu produkující tuto čirou tekutinu. Housenka ji naakumuluje dostatečné množství a při podráždění ji velkým tlakem vypuzuje. Larva, která se brání natáčením odstrašující hlavy směrem ke hrozbě, tak vlastně stříká kyselinu přímo do očí nepřítele. Já si tuto její techniku vyzkoušel na vlastní kůži! Jen škoda, že housenka není schopna opakovaného předvedení této výjimečné schopnosti. Jak rád bych ten okamžik zachytil fotoaparátem! Bohužel jí ale potrvá i více dní než zase nashromáždí dostatečné množství kyseliny.
Obdivuhodné na obyčejnou housenku! Vždyť se jí tak vlastně mimoděk podařilo napodobit další ze slavných hadích vynálezů – techniku stříkání jedu používanou plivajícími Kobrami poddruhů Naja. Naše housenka takto plive silně koncentrovanou směs kyseliny mravenčí (až 40%) a vody a dokáže jí prý vystříknout až dvacetinu gramu. Nevím o žádném jiném živočichu schopném plivat tak silně koncentrovanou kyselinu, tedy snad s výjimkou některých brouků čeledi Carabidae (80%), no a pochopitelně Mravenců samotných (50 až 75%).

Hranostajník vrbový (Cerura vinula (Linnaeus, 1758))

Housenky jsem choval na větvičkách osiky, umístěných ve váze s vodou. Velká chyba! Kuklí se totiž ne na větvích tenkých, ale spíše na kmeni, popřípadě na silnějších větvích stromu. Maskují tam svůj kokon chytře zbytky kůry tak, že se stromem dokonale vizuálně splynou. Je to pro ně velmi důležité, neboť tak přežívají přes celou dlouhou zimu. Pokoušely se proto slézt z tenkých větviček dolů a jejich přirozené nutkání bylo tak silné, že dokonce jednou v noci, ve snaze dosáhnout kmene stromu, aktivně vlezly do vody a – utopily se. Naštěstí jen ty dvě nejhorlivější z nich, ostatní přežily a já jim pak všem umožnil vodě se vyhnout.

K poslednímu svlékání už došlo na zemi (neboť kmen Osiky jsem k disposici opravdu neměl) a já opět užasl nad barevnou proměnnou. A nad rafinovaností housenky.

Hranostajník vrbový (Cerura vinula (Linnaeus, 1758))

Zelenou maskovací barvu nahradila hnědá, k půdnímu krytu a zejména ke kůře osiky lépe se hodící, původně žlutý pásek teď úplně zbělal a výborně doplnil inovované housenčiny mimikry.

Hranostajník vrbový (Cerura vinula (Linnaeus, 1758))

Pořád umí dobře zastrašovat, jestli je schopna rovněž stříkat kyselinou po okolí jsem již raději nezkoušel.
Pěkná baculka, viďte? Připomněla mi housenku Heimlicha z kresleného filmu Život brouka.

Hranostajník vrbový (Cerura vinula (Linnaeus, 1758))

Hranostajníci mi udělali opravdu radost. Za odměnu jsem jejich kukly zjara upevnil na Topolu – nechť se již vylíhnou svobodni v přírodě a mohou tak pomoci zabezpečit další generaci hadích housenek.

Rozhodně se jedná o úžasný, obdivuhodný živočišný druh. Další v řadě skvělých hadích napodobitelů. Je až neuvěřitelné, že larvy zcela rozdílných, nepříbuzných Motýlů či Můr, tvorů s pro někoho velmi diskutabilní inteligencí, se zdánlivou neschopností uvědomovat si složitější kauzální souvislosti, s omezenými kognitivními schopnostmi, přišly během dlouhých, mnoho generačních pokusů a omylů na stejný, dokonale provedený trik a napodobují hadí hlavu, tělo i chování tak věrohodně, že spletou kdejakého ptáka či drobného obratlovce. Jsem dokonce přesvědčen, že vyděsí i leckterého jedince živočišného druhu, jenž neskromně zveme moudrým.

Tak pestré a vynalézavé způsoby imitace hadího zjevu i chování – to už přece nemůže být jen náhoda, prostá hříčka přírody. Zde je patrný jasný cíl, zřetelný záměr, cílená strategie, pokročilá inteligence! Kdo by teď stále ještě řekl: „Hloupý Hmyz!”?

Galerie fotografií

Rubriky: Bionomie, Defensivní chování, Lepidoptera (Motýli), Mimikry | Napsat komentář