Svět v obrazech 4, Stopkoočky

IMGD_9431__Také se Vám občas stává že nemůžete usnout? A řešíte to jako já, tedy odvedením mysli k milé představě, k něčemu co zaručeně zklidňuje, přivolává spánek? Nemyslím sny erotické, na mne odjakživa zabíral vždy nejvíce jeden typ  obrazové vize. Představa sběru, focení nebo jen pozorování Hmyzu někde na poušti, v lesích a nejlépe v tropech byla vždy tak uklidňující, že jsem během několika minut usnul. A mám to tak dodnes. Zejména tropický deštný prales byl objektem mých snů, vytouženým cílem mých výprav.
Bohužel, dosud  jsem mnoho příležitostí k obdivování fauny v tropických zemích neměl. Pro rodinnou dovolenou to nebyl vhodný námět, vždyť zvláštní touhou ztratit se v husté džungli trpím jen já sám. Cesta do dalekých tropů byla také mimo rozpočet naší rodiny. Později jsem byl dokonce manželkou, prý ze zdravotních důvodů, prohlášen za neschopného samostatné cesty do dalekých končin a do divoké přírody vůbec.

Zajásal jsem proto, když mne pracovní povinnost přivedla na tropický ostrov Taiwan. Vždyť zrovna nedávno v televizi vysílali přírodopisný film o krásách ostrova, kterému Portugalci přezdívají Ilha Formosa, tedy Krásný ostrov. Ukazovali zachovalou přírodu, křiklavé barvy a bizarní tvary místního Hmyzu. Poutavě mluvili  o nádherných Motýlech,  ukazovali prapodivné Taiwanské Mouchy s očima na dlouhých stopkách (fotografii těchto Much jsem si dovolil dát do úvodu článku). Těšil jsem se na tropický ostrov převelice.
Bohužel služební cesta plná návštěv průmyslových podniků, práce u zákazníka i zastupující firmy, to opravdu není žádná dovolená. Čas trávíte jen prací, pak několika hodinový přesun na jinou štaci, povinná společenská večeře plná čínských “dobrot”, každý den v jiném hotelu. Nic k závidění, věřte mi.
Však jednou, když nás cesta zavedla až do oblasti Daren, vycítil jsem příležitost. Vždyť kdo z entomologů by neslyšel o slavných Taiwanských údolích, kde po tisících přezimují Motýli Monarchové! A my jeli jen 10 minut jízdy od onoho posledního z motýlích údolí, objeveného Wangem až v zimě roku 1988. Je to teplá rokle s říčkou, kde zimuje a občas i poletuje spousta Motýlů. Pro entomologa ráj. No, nebudu Vás příliš napínat, své čínské kolegy jsme ukecal alespoň ke krátké zastávce.

IMGD_9382

Byla jich zde spousta, tedy oněch Motýlů. Migrují, s cílem přezimování, do této oblasti hromadně a to z celé Číny i z jiných asijských zemí. Nejsou to však Američtí Monarchové. Tito velcí Motýli z čeledi Babočkovitých (Nymphalidae), podčeledi Danainae jsou tady zastoupeni ryze orientálními rody Euploea a Tirumala. Poletovalo jich v okolí hodně, jednalo se však spíše o jednotlivé kusy. Ta masa jedinců, o které se píše v literatuře, dosud někde skrytě zimovala.
Velmi krásní byli Monarchové, označovaní v literatuře jako Dark Blue Tiger (Tirumala hamata septentrionis Butler 1874).

IMGD_9550

Byli v chladu pomalí, nebyl problém chytit je do ruky.

IMGD_9552

Na Taiwanu je ale chytání Motýlů zakázáno, proto jsem jej rychle pustil. Užasl jsem také nad krásnými, obrovskými Monarchy, kterým zde říkají Papírový drak (Idea leuconoe Erichson, 1834), (I. leuconae clara Butler).

IMGD_9235

Krásný zážitek, teď ale honem vzhůru na cestu. Musíme ještě dnes přejet přes vysoké hory a dorazit za zákazníkem. Jenže ouha, po 30 kilometrech horských serpentin nás zastavila závora, hlídaná nekompromisní úřednicí. Tajfun způsobil na cestě sesuv a my o 20  minut zmeškali jeden jen ze čtyř možných časů průjezdu. Nepřál bych Vám vidět pohledy mých spolucestujících. O problému na trase předem nevěděli ani oni, ani já, přesto za pozdní příjezd podle nich mohli zatracení Monarchové (a já).  Usadili se rozzlobeně v autě a i přes čínskou zdvořilost a respekt k Evropanům se napětí dalo krájet. Bylo mi to líto, ale zase – vyzískané dvě hodiny v deštném pralese, jak výborná příležitost! Sundal jsem společenský oděv, oblékl šortky a sandály a hurá do pralesa.

Zprvu jsem našel jen pár housenek, později užasle zíral na stádo Makaků formózských (Macaca cyclopis (Swinhoe, 1863)), požírajících nezralé fíky. Na opice ve větvích stromů nemám dost dlouhé sklo, tak jsem alespoň vyfotil nahryznuté fíky. Ochutnal jsem také a věru nic moc. A co víc – ještě deset minut jsem se zbavoval lepkavé hmoty z nich.

IMGD_9541

Pak jsem ledabyle pozoroval jakési nezajímavé mušky, honící se na listu lopuchu. Malé, jen asi 8 milimetrů, šedé, nevýrazné. Že bych si je vyfotil? Vyměnil jsem objektiv za makro sklo a v tu ránu užasle pozoroval scénu mých snů. Nebudu ji dlouze popisovat, stačí se podívat na toto Video. Pro ty, co nechtějí sledovat externí video (jež není mým dílem) přikládám jednu z mých prvních fotografií.

IMGD_9414

Bylo to k neuvěření. Vždyť to byly právě ony vzácné Mouchy z Taiwanu! Ty, o kterých se obsáhle zmiňoval onen přírodopisný dokument BBC!! Neměl jsem, jako amatér, před cestou na Taiwan ani potuchy jestli žijí v nížinách, v horách, zda je hledat ve stínu, či na slunných stanovištích. Nevěděl jsem jak se chovají, v kterou roční a denní dobu je hledat. A přesto první Moucha, na kterou se na Taiwanu podívám, je ona vysněná Stopkoočka!

IMGD_9435

V tomto případě se jedná o Stopkoočku „čtyřtečnou” (Teleopsis quadriguttata Walker 1856), Taiwanského zástupce rodu Teleopsis, čeledi Stopkooček (Diopsidae).

Jak název deklaruje, její jeho oči jsou vskutku na dlouhých teleskopických stopkách. Klasická ukázka hyper-alometrie a její praktické aplikace Mušími samečky. Tyto Mouchy se přímému boji o samičku vyhýbají, raději jednoduše poměří svou velikost. Při pohledu z očí do očí se, vzhledem k perspektivě a hloubce ostrosti, nutně zdá větší takový protivník, jehož oči jsou dále od sebe. Jestliže má soupeř širší oči, dá se pak i z alometrie (ze vzájemné proporcionality rozměrů) implikovat, že je asi i celkově větší a silnější. Samečci Stopkooček se proto naučili navzájem si předvádět rozpětí svých očí. Vývoj pak dále zvýhodnil takové jedince, kterým se podařilo proporcionální poměry porušit.

Jestli se Vám zdá ten muší souboj směšný, tak vězte, že u lidí je tomu podobně. Muži před bojem navzájem porovnávají nejen své odhodlání zračící se v obličeji, ale také šířku očí, ramen, výšku postavy. Odhadují tak protivníkovu sílu. Ženy také soupeřku odhadují, kromě jiného, i podle rozměrů některých silně zvýrazněných, uměle zvětšených a vytrčených částí těla. Každá lidská samička přece také dobře ví, které části těla nutno zvýraznit, aby si sameček vyvolil právě ji.

IMGD_9430__

Pokud si na chvíli odmyslíme oči, torzo hlavy Stopkooček působí docela kuriózně. Kromě úst nenese zdánlivě žádné další orgány. Vlastně její hlava vypadá docela slepě, nezdá se Vám?

IMGD_9431__

Někteří zástupci čeledi Diopsidae jsou ještě bizarnějších tvarů, než tento, mnou pozorovaný druh. Jakoby si na hlavu nasadily dvě násady na smeták a očními bulvami na konci. Já jsem ale i tak u vytržení nad těmi „svými” Stopkoočkami.
Že jsou vůbec schopny se s takto doširoka umístěnýma očima orientovat! Jak na jejich oči a hlavu působí gravitace a setrvačnost? Co odpor vzduchu za letu? Leč evidentně jak Mouchy, tak i lidé, jsou ochotni pro svou krásu a hlavně pro získání partnera vydržet ledasco.

IMGD_9442

Obdivuji také jakési prapodivné ostny na hrudi, a zejména krásné zbarvení křídel! Čtyři skvrny, jen zdánlivě na křídlech, daly zvířátku latinské druhové jméno. Pohled zboku ukazuje vzácnou shodu polohy skutečných skvrn na zadečku s víceméně transparentními políčky na křídlech. Zdálky výborně maskují, zblízka jsou krásně výrazné, signalizační. A co teprve pokud se Moucha předvádí a nadzvedne svá křídla (neboť i to patří k tanci muších rivalů)! Poslední, pátá skvrna na konci křídel, nemaje svůj protějšek v barvě zadečku, anglickému entomologovi Francisi Walkerovi jaksi nepřipadala podstatná.

IMGD_9437

V literatuře najdeme o této čeledi Much mnoho zajímavého. Jak se samečci utkávají před samičkami, mimochodem také stopkookými. Jak u nich funguje předávání genů, jak se páří. Také se už ví, že i samičky dávají přednost samečkovi s širším rozpětím očí. Zdá se dále, že tento atribut je u Stopkooček spojen nejen s šancí na zachování lepších genů, ale také s vyšší sexuální schopností, s lepší fertilitou samců. Podle entomologa Geralda Wilkinsona samci s širším rozpětím plodí větší počet samců než samic a tak je úspěšný gen předáván v populaci rychleji.
Filmaři BCC dokonce zachytili tyto Mouchy při líhnutí [BBC1, BBC2]. Úžasná videa ukazují jak že to ta Moucha vlastně dělá, tedy jak jen jí ty prapodivné oči narostou.

Stopkoočka

Vím dobře, že mé fotografie nemají přílišnou vědeckou hodnotu, vždyť už se o těchto Mouchách toho tolik ví. Přesto jsem pro sebe udělal ještě několik snímků a dál pozoroval jejich hemžení.

Stopkoočka

Vždyť přece kdy zase se mi poštěstí…..  Možná už nikdy! Tak tedy ještě jednou, naposledy, mé fotografické sbohem Stopkoočkám.

Stopkoočka

A rychle k autu, ať zase nezmeškám otevření cesty do hor. To by mí kolegové nerozdýchali.

Kromě fotografií si domů tentokrát odvážím i vzpomínku, krásnou představu. Už také vím, že v příštích dnech budu díky ní dobře usínat. Bude se mi zdát o Stopkoočkách, o Monarších, o pralese. A to mám vždy klidný a hluboký spánek.

Galerie fotografií

Seriál „Svět v obrazech“ obsahuje tyto další články:

1. Zmýlená neplatí, 2. „Expedice Everglades”, 3. „A co když to je třeba o 20 miliónů méně?“, 4. Stopkoočky

Rubriky: Bionomie, Diptera (Dvoukřídlí), Lepidoptera (Motýli), Rozmnožování, Systematika | Napsat komentář

Krásné Ploštice 1, „Smradlavka” Kněžice zelená

Kněžice červenonohá (Pinthaeus sanguinipes (Fabricius, 1781))Podzimní den, jižní úbočí Beskydských hor. Ráno, trochu zamžené, se k desáté mění na slunné dopoledne. Houby ještě nerostou, procházka tedy bude jen rehabilitační. Když říkám procházka – nejsem přesný. Strmý kopec člověka řádně zadýchá, připomene počet křížků, zeptá se naléhavě: „Co že zde ten městský přivandrovalec vlastně chce?”. Vytrvalé však nakonec odmění krásnou vyhlídkou a nabídne dokonce občerstvení. Bujné maliní vroubí kraj lesa a za chůze tak možno sladké plody sbírat málem po hrstech. Chutné a voňavé maliny jsou pro tu chvíli božskou manou. Ale „Kurnik šopa – fujtabl!”. Už je zde zase ten protivný zápach. Ten, co upozorňuje na hnusnou chuť protivné zelené Smradlavky! Varuje, pro mne ale pozdě. Snad že jsem takový hltavec, nebo že se tak snadno zasním. A tak prskám a plivu ven ovoce, které buď „nakousl”, nebo se po nich třeba jen prošel ten zelený, nechutný a smradlavý tvor.

Dnes začínám seriál o protivné čeládce, o páchnoucích broucích, kteří se mezi lidmi zapsali jako snad nejsmradlavější z tvorů. I u mne, bohužel.
No jasně, ve skutečnosti to nejsou žádní Brouci! Zde se jedná o širokou skupinu Ploštic (Heteroptera), patřící do řádu Polokřídlých (Hemiptera). V případě oné zelené Smradlavky na Ostružiníku maliníku (Rubus idaeus L.)  jde konkrétně o Kněžici zelenou (Palomena viridissima (Poda, 1761)). Tedy je to zase můj oblíbený Hmyz! Přes všechen obdiv k těmto drobným tvorům i pro mne těžko získat k Plošticím kladný vztah. Vždyť tak strašně páchnou!

Kněžice zelená (Palomena viridissima (Poda, 1761))

Útok na jednotlivé smysly vnímáme velmi odlišně. Chuť, hmat, tepločivost, smysl pro gravitaci i mnohé jiné vjemy jsou jaksi interními, druhými téměř neovlivnitelnými, nevstupují proto povětšinou do jakýchkoli společenských interakcí. Nejsou cílem těch, co se snaží zviditelnit. A toto slovo je vskutku na místě, člověk prý vnímá až 80% informací zrakem. Snad i proto se mnozí na náš zrak snaží cíleně působit. Útokům vizuálním, ať již chtěným či nechtěným, však umíme jednoduše čelit. Protivou, nevkusnou a odpornou reklamu na panelu podél cest, škaredou, ohyzdnou stařenu, podbízivý kýč, to vše lze lehce vydržet, člověk prostě a jednoduše odvrátí zrak jinam.
To náš sluch je na tom už mnohem hůře. Soustavný hluk továrny, ruch ulice, hloupé reklamní slogany a vánoční hudbu v supermarketu, stejně jako televizi přehrávající romantické telenovely v čekárně mého alergologa, to už jen tak nevypnete. Zvuky působí na náš sluch a naši mysl neustále. Uši prostě nejdou selektivně, jen pro to nepříjemné, zavřít, jinam nasměrovat. Jasně – bylo by lze použít jednoduše ucpávky do uší, leč pak bychom více neslyšeli ani zvuky potřebné.
Podobně čich, registrující chemikálie rozpuštěné ve vzduchu, ač není zdaleka nejsilnější ze smyslů, dovede nás pěkně potrápit. Libé vůně mnohdy přechází v pachy, v zápach, odér, smrad. Až k nevydržení intenzivně na nás dokáže působit silný čichový vjem. Útočí na naše vnímání, burcuje vědomí, volá na poplach stejně dotíravě, jako jindy vjem sluchový, či zrakový. Věru, kdo působí buď nepříjemný hluk nebo obtížný zápach, útočí nesmírně neodbytně. A zasahuje tak do našeho osobního prostoru mnohem více než jen někdo nevzhledný, či nepěkný. A měl by být takto brán k zodpovědnosti, měly by zde být přísné sankce. Pokud nám něco smrdí, nos jen tak neuzavřeme, nezablokujeme ten nepříjemný čichový vjem.
A že my lidé lidé umíme zápach dobře vytvářet! Smrad lidských splašků, exhalace komínů, nebo třeba také prasečák, co zamořuje zápachem okolí mého bydliště. Také při cestách po krajinách exotických, v tropech, kde je rozklad rychlý, zápach mnohdy přesahuje únosné meze.

I mezi lidmi si smrdíme navzájem. A nemám na mysli občasný exces nás, starších pánů, kteří to přeženou s čočkovou polévkou. Někdy prostě potkáte „smraďocha od podstaty”. Někdo se holt nadměrně potí, mezi extrémní případy patří i mnozí silní kuřáci, kteří své okolí zápachem obtěžují i v době, kdy přímo nekouří. Jistě by se našly i jiné skupiny, obzvlášť nechutně zavánějící. Každý má někde své slabé místo, každý vnímá pachy jinak. Já, kupříkladu, takto nelibě nesu, mimo jiné, i navoněné dámy „na lovu”. Když náhodou na túře, vedoucí po úzké horské stezce, narazím na oblak ženského parfému, navíc prosycený hloupými namlouvacími řečmi, puls mého srdce i tempo mých kroků přejde v klus. Abych předběhl a konečně byl mimo tento odér. Také plavecká dráha zamořená voňavkou jedné ze svátečních plavkyň, snažících se udělat právě v bazénu dojem na onoho vyvoleného, mne donutí odejít. A věřte – nezávidím! Chemický signál, jehož nejsem adresátem, je mi jednoduše nepříjemný. 

Mezi lidmi je mnoho nepříjemných pachů. Přesto přese všechno, pokud jde o opravdu odporný a nepříjemný pach, asi to stále na celé čáře vyhrávají obyčejné Ploštice Smradlavky.
Rád bych Vám je i jejich rodinu přiblížil, leč Ploštice jsou tak široká skupina, že lze jejich morfologii jen stěží popsat jednoduše. Snad jen, že na první pohled se vyznačují polo-krovkami, to však není zdaleka jediný znak od Brouků (Coleoptera) je odlišující.

Zde vidíme vajíčka Ploštice. Věru nevím, o jaký druh se v tomto případě jedná. Ale to nevadí, jde mi zde jen o ukázku typu.

Vajíčka Ploštice

Z podobných vajíček, jen jindy a jinde, se líhly tyto mladé larvy Kněžice čistcové (Eysarcoris venustissimus (Schrank, 1776)).

Kněžice čistcová (Eysarcoris venustissimus (Schrank, 1776))

Dospělce této obyčejné Ploštice jsem pozoroval jen o pár týdnů později při jejich páření.

Svárovské paseky

Překvapující podoba čerstvě narozené Ploštičí nymfy s imagem, viďte?
Mnohokrát jsem byl překvapen naivní otázkou mých přátel právě ohledně Hmyzu. Ptali se mne, při pohledu na dospělý Hmyz, zvědavě: „A jak bude ten Brouk (Vosička nebo Motýl) velký, až vyroste?!”. Jakoby se ve škole ani neučili, že Hmyz po proměně nazývané kuklení, kdy se larva mění v imago, už více neroste, jakoby netušili nic o jeho vnější chitinové kostře. Hmyz s proměnou dokonalou má nevzhledné ponravovité larvy, které si kde kdo plete s červy. Tyto se mění s dospíváním zejména kvantitativně, tedy rostou do velikosti. Pokud takový jedinec prodělal kuklení, tedy onu skokovou změnu kvality, a dospěl tak do konečného svého růstového stádia, je již larvě nepodoben, oblečen ve finálním kabátě a ten už opravdu příliš zvětšit nelze. Brouci ani Motýli, Vosy ani Vážky, Cvrčci, Kobylky (jejich imaga) proto vskutku nerostou! Malý Brouk malým zůstane; je tak malým proto, že se buď jedná o drobnější Broučí druh, nebo že jeho larva jednoduše trpěla hladem.
Rozumím ale oné vžité představě, oné chybě v myšlení lidí. Vždyť valná většina tvorů, se kterou se běžně potkáváme, to má opravdu jinak. Dospívání je u nich proces postupný, růst znamená současný postup kvalitativní i kvantitativní. Také Ploštice patří k této druhé, velké skupině živočichů. Patří ke Hmyzu s postupným dospíváním. Jejich proměna je tak zvaně nedokonalá, larvy (nymfy) při zrození vykazují silnou podobnost s dospělcem, jejich růst je provázen postupnými svlékáními staré pokožky a neustálým zráním.
V tomto ohledu jsme my lidé také jako ony Ploštice, tedy jsme tvorové s proměnnou nedokonalou. Naše lidská mláďata se nám s dospíváním více a více podobají. Proměna nedokonalá může být tedy evidentně docela dokonalá.

Následující fotografie ukazuje právě nedospělce, larvu Kněžice zelené. Bohužel musím připustit jistou míru neurčitosti. Určování juvenilních stádií vyžaduje odborníka a je tedy možné, že se mýlím a jedná se o blízce příbuznou Kněžici trávozelenou (Palomena prasina (Linnaeus, 1761)). I tak je to ale krásná Smradlavka, co říkáte? Její podoba s dospělou Plošticí je zarážející. A také již, přes své mládí, umí pěkně páchnout!

Kněžice zelená (Palomena viridissima (Poda, 1761))

Ano, Ploštice jsou tvorové smradlaví, ale zaslouží si naši pozornost. Vždyť jejich pach má svůj význam. Varuje nás, abychom nechutnou Ploštici nesnědli, aby přežila. Vůně i zápachy ale slouží také k interaktivní komunikaci, pomáhají varovat před nebezpečím, napomáhají při hledání partnera, vedou k lásce. Pachy tak pomáhají nejen Plošticím, ale i nám, lidem.
Vzpomínám na spolužačku Olgu, která nezřídka říkávala: „Správný chlap má být fousatý a musí smrdět!”. Pro mladou ženu poměrně neortodoxní názor, viďte? Asi to mělo co dělat s její rodící se sexualitou. Ženská podstata volala po zálesákovi s mužskou vůní potu, nebo chlapovi, co umí vzít za práci a nehledí na nějaký mozol či šrám. Ať už tím Olga myslela tehdy cokoli, opravdu se brzy po střední škole vdala za statného, fousatého muže a pokud vím, dodnes je nesmírně spokojena. Já v té době, ale i dlouho poté, namlouvání, vztahům, erotice, sexu příliš nerozuměl. No,.., vlastně tomu moc nerozumím dodnes. Doposud jsem zůstal s tváří obvykle dohladka oholenou, no a co se toho smradu týče – asi jako každý druhý. Maminka mne naučila pravidelné sprše, manželka pak dokonce přiměla onu frekvenci zdvojnásobit. Takže asi bych Olgu ani dnes neuspokojil.

Už jsem naznačil, že před pachem se těžko bránit. Pokud ovšem nechceme být opičkou, držící si jednou rukou neustále nos a zařadit se tak po bok budhistickým symbolům Mizaru, Kikkazaru, Iwazaru a Šizaru.
Moudrý a vynalézavý tvor – Člověk – proto vynašel protilék, zbraň proti smradu. Je jím – ještě větší a silnější pach! Nepříjemné zápachy lze přerazit „vůní”. Lidé proto odpradávna na své tělo nanášeli vonné masti, parfémy, kolínskou. Aby potlačili zápach nemytého těla, aby více necítili smrad linoucí se z okolí. Také ale, aby lákali osoby opačného pohlaví.

Přesně proto smrdí i Ploštice! Je to jejich obranná taktika, jejich způsob komunikace, technologie namlouvání a lásky. Jak smrdí, tedy díky jakým chemikáliím, nám vědci již dávno objasnili.

Jako typickou Smradlavku jsem v úvodu představil Kněžici zelenou. Není ale zdaleka v této pochybné odbornosti, v této své disciplíně sama. Nejvíce smrdí různé Ploštice z čeledi Kněžicovitých (Pentatomidae). Kupříkladu tato Kněžice červenonohá (Pinthaeus sanguinipes (Fabricius, 1781)).

Kněžice červenonohá (Pinthaeus sanguinipes (Fabricius, 1781))

A nebo tento krásný zástupce Kněžovkovitých (Acanthosomatidae), Kněžovka stromová (Acanthosoma haemorrhiodale (Linnaeus, 1758)).

Kněžice stromová (Acanthosoma haemorrhiodale (Linnaeus, 1758))

Za velmi smradlavé se považují také zástupci čeledi Vroubenkovitých (Coreidae). Tato Vroubenka smrdutá (Coreus marginatus (Linnaeus, 1758)) má zápach dokonce ve svém jméně. Jen si povšimněte jak podrážděně vypouští ze zadečku další kapku „parfému”. Evidentně se mne bojí!

Vroubenka smrdutá (Coreus marginatus (Linnaeus, 1758))

Nejsem velkým příznivcem antiperspirantů, deodorantů, voňavek, parfémů. Pachy a vůně jsou pro mne méně významné, než byly pro Olgu, než jsou pro většinu žen. I když i mně někteří lidé smrdí, i pro mne jsou občas v okolí neúnosné pachy, které by bylo vhodné zakrýt, přerazit. Pot je ale obrannou taktikou organismu proti přehřívání, bránit takto přirozenému procesu ochlazování považuji za hloupé.

Ukázali jsme si, že oblast pachů a vůní je u Hmyzu nesmírně významná, mnohem více než u lidí. Začal jsem u Ploštic význam jejich smradu chápat. Vždyť má u těchto drobných tvorů nezastupitelný význam pro sebeobranu, pro sexuální komunikaci.
Je také evidentní, že si každý druh hledá vlastní specifické vůně. Co voní jednomu Ploštičímu druhu, smrdí jinému a naopak. Ploštičí parfém takto nutně smrdí lidem a jsem přesvědčen o tom, že my lidé Plošticím také rozhodně nevoníme! A už jsme si řekli, že co se smradu týče, za Plošticemi rozhodně nezaostáváme.

Myslím proto, že bychom měli Ploštice tolerovat, naučit se je obdivovat. Proto tento seriál o krásných, zajímavých a nevšedních Plošticích.

Galerie fotografií

Seriál „Krásné Ploštice“ obsahuje tyto další články:

1. „Smradlavka” Kněžice zelená,

Rubriky: Bionomie, Heteroptera, Rozmnožování, Systematika, Uncategorized | 4 komentáře

Zlínská varianta Žlabatek Andricus caputmedusae a Andricus dentimitratus

Prusinovice u Napajedel. Andricus caputmedusae dentimitratusJá vím, až příliš mnoho trpělivosti žádal jsem v předchozích příspěvcích po svých čtenářích. Entomolog v nich snad sice našel pár užitečných informací, leč pro laiky byly asi moc odborné a zbytečně dlouhé. Možná jste však alespoň okem přelétli mé fotografie a potěšili se variabilitou přírodních výtvorů. Snažím se psát pro lidi různé, od naivních dětí, přes inteligentní studenty, zaneprázdněné, vystresované muže a ženy produkčního věku, až po důchodce. Pro Vás všechny. Proto je v mých článcích i řada kompromisů, jsem občas příliš familiární, někdy moc květnatě obrazný, jindy zase přílišně stroze technický. Mé výlety do světa chemie a fyziky asi mnohé nudí. Texty se často, jsouc vstřebávány laiky uvyklými na rychlé informace, jeví jako příliš dlouhé. Je však třeba být úplným, téma rozebrat, vysvětlit. Aspiruji na informační přínos, na příběh a také na sdělení emotivního prožitku. Ano, mám obavu, že jsem téma Žlabatky Andricus dentimitratus již přetížil. Přesto přese všechno, přidám dnes ještě jeden podobný článek. Nemohu totiž nepovyprávět o nálezu vzácných druhů těchto Vos v blízkosti mého rodiště.

Zlínský kraj leží na Moravě, na hranicích se Slovenskem. Jeho velkou část tvoří rodné, hornaté Valašsko. Zlíňáci sami se tradičně považují za Valachy, ačkoliv opravdu skalní Valaši, ti ze Vsetína či Valašského Meziříčí, jim tuto pochybnou poctu odmítají. Kousek za Zlínem už totiž opravdu začíná úrodná nížina, táhnoucí se okolo řeky Moravy dále na sever a zejména na jih. Úrodná Haná, krásné a teplé Slovácko. Můj rodný kraj je proto místy krásně kopcovitý s drsným klimatem, jinde zase rovinatý s podnebím vlídným a teplým. Není divu, že zde příroda nechala vzniknout neuvěřitelné variabilitě rostlinstva, ale i Hmyzích druhů.

Nedávno jsem, právě nedaleko Zlína, na okraji Dolnomoravského úvalu, objevil lokalitu s několika Duby Cery. Na Dubech v jejich blízkosti pak rostly, coby nechtěné plody, nahusto, hálky obou Žlabatek A. dentimitratus a A.caputmedusae. Tyto, jinak velmi vzácné druhy, jsou milovníky teplých lokalit. Zde se však vyskytly v neočekávané hojnosti. Stromy byly jejich hálkami doslova obsypané.

Prusinovice u Napajedel. Andricus caputmedusae dentimitratus

Toto zde je zástupce druhu Andricus caputmedusae. Ale co to – hálka je nějak překvapivě nekulovitá, jaksi neupravená!? Ve srovnání s krásně udržovanými hálkami Žlabatky ježaté, nacházenými na jižním okraji našeho území, je tato severská varianta barbarský nedodělek, jakási rozcuchaná Valašská (zde jsme ale už na Slovácku, tedy Slovácká) varianta.

Prusinovice u Napajedel. Andricus caputmedusae dentimitratus

Jiné hálky měly zase abnormálně mohutné výhony, jakoby se jejich další větvení zastavilo, nebo bylo, snad díky chladnějšímu počasí, nerovnoměrné.

Prusinovice u Napajedel. Andricus caputmedusae dentimitratus

Také hálky druhu Andricus dentimitratus byly neobvyklé, tak nějak rustikální. Tato opravdu připomínala Hřib pravý.

Prusinovice u Napajedel. Andricus caputmedusae dentimitratus

Jiné hálky tohoto druhu byly ale jaksi zparchantělé, jakoby larva Vosičky na chvíli zapomněla, co to vlastně vytváří.

Prusinovice u Napajedel. Andricus caputmedusae dentimitratus

Cílem není vytvořit hálku Ježatou, přece se zde jedná o Zubovou čepičku! Ty šlahouny, co vidíme na dolní části hálky, jsou přece u Žlabatky A.dentimitratus nepřijatelný úlet!

Prusinovice u Napajedel. Andricus caputmedusae dentimitratus

Nekonformní hálka jakoby šlahouny pouštěla ze všech stran tak, jak to známe u hálky Žlabatky ježaté.

Prusinovice u Napajedel. Andricus caputmedusae dentimitratus

Dlouhé výhony a trny ale na tuto hálku vůbec nepatří!

Prusinovice u Napajedel. Andricus caputmedusae dentimitratus

Krasavice na následující fotografii mne teprve překvapila! Jemné třásně, trnité výhony – prostě znaky jedné ze Žlabatek zde plynule přechází a jsou kombinovány se znaky té druhé. Také jsou zde krásně vidět jakási žebra, srostlé výhony jdoucí od krčku hálky směrem dolů, tvořící splývavý kabát, kryjící žalud před ostatními zájemci. A také čepička je tvořena podobnými výhony. Teď se již zdá, že tyto dvě blízce příbuzné Žlabatky jsou si podobné nejen geneticky, ale také způsobem tvorby hálky. Jedna z nich jen své výhony dále a dále větví v trnitý plot, ta druhá je spíše nechává srůst a vsází na souvislý, pryskyřicí pokrytý krunýř.

Prusinovice u Napajedel. Andricus caputmedusae dentimitratus

Hálky Andricus dentimitratus i Andricus caputmedusae se často vyskytují na stejných Dubech. Pokud najdete hálku jedné z nich – docela dobře se dá očekávat výskyt i té druhé. Na této lokalitě jsem ale překvapivě pozoroval, jak obě sdílí stejnou větvičku, ba dokonce stejný žalud! Siamská dvojčata, trojčata až n-čata byla zcela běžná. Jakoby se Žlabatky domluvily, chrání si spodek hálky. „Můj nepřekonatelný trnový plot přivede nepřátelské parazity až k Tobě, a Ty je pak na sebe jednoduše přilepíš!”.

Prusinovice u Napajedel. Andricus caputmedusae dentimitratus

Hálky poznaly užitečné sousedství, odhalily výhodu soužiti. Nesnažily se nikterak sesterskou hálku vytlačit, naopak s ní žily v míru, rostly jen na vymezeném poloprostoru.

Prusinovice u Napajedel. Andricus caputmedusae dentimitratus

V tomto případě se dokonce jedná o dvě hálky Žlabatky ježaté a dvě hálky Žlabatky Zubové čepičky. Na tomto stromě – nic výjimečného.

Prusinovice u Napajedel. Andricus caputmedusae dentimitratus

Nikdy jindy jsem ještě nenašel hálky různých druhů takto těsně spolupracovat, odhánět nepřátelské parazity, dělit se o společný zdroj potravy. Ano, někdy najdete větvičku (nebo list) obsazen i jinou, nepříbuznou hálkou, leč ne na stejném pupenu, ne na stejném žaludu! I Žlabatky jsou si vzájemně konkurencí, živiny odčerpané larvou jednoho druhu, mohou chybět larvičce v hálce druhu konkurenčního. A také, parazit přilákaný vůni, vzhledem jedné hálky, jsa neschopen překonat její obranu – poohlédne se v blízkém sousedství. Ten slabší pak jako hromosvod slízne ránu parazitace za oba.

Kupříkladu zde je hálka Andricus dentimitratus na jedné větvičce s blíže neurčenou hálkou. (Mimochodem, nevíte někdo jak se ten druh Žlabatky jmenuje?) Obě hálky si hledí svého, nespolupracují, jsou to konkurentky, nikdy ne kamarádky.

Prusinovice u Napajedel. Andricus lignicola dentimitratus

Zdá se tedy, že se obě Žlabatky (A. caputmedusae a A. dentimitratus) vyvinuly ze společného předka, jsou to sestřenice a snad ani ne tak dávno došlo k jejich specializaci. Řekl bych také, že ani samice kladoucí vajíčka nepozná, zdali je zárodek žaludu již obsazen. A pokud ano, nepovažuje sestřenici za konkurenční druh. Možná je to i tím, že tyto Žlabatky se převážně rozmnožují partenogeneticky. Tedy jsou to vlastně všechno sestry s identickými geny. „Pokud přežije má sestra, či její potomci, mé geny také budou žít!”. To už ale trochu příliš spekuluji.

V životě jsem již mnohokrát pocítil, že až v drsných podmínkách pozná se podstata člověka. Jeho vzhled pak trochu zhrubne, není již tak učesán, tak konformní s okolím. Drsný horal z Valašska také není kultivovaná panička z Vídeňské kavárny. Hálky Žlabatek studeného kraje jsou proto méně vzhledné, netradičně formované. Přesto velmi krásné.

Za nepřízně osudu pozná člověk též kamaráda, projeví se pravá rodinná pouta. Sestřenice Andricus caputmedusae a Andricus dentimitratus se za těchto podmínek vrací k rodinné tradici, zrají v překvapivě dobře spolupracující druhy.

Galerie fotografií

Rubriky: Uncategorized | Komentáře: 1

Žlabatka Mucholapka jantarová, Andricus viscosus

IMGC_6877_6887_thumb4Procházky Jižní Moravou, hřebeny Pálavy i úbočími řeky Dyje, přivedly mne k nádherným scenériím, potkal jsem při nich mnohé zajímavé lidi a také viděl spoustu krásných přírodních jevů. Vzácnou Žlabatku Zubovou čepičku (Andricus dentimitratus (Rejtö, 1887)), obvykle domovem jižně od naší vlasti, leč místy také na Jižní Moravě, jsem Vám již přiblížil. Na stejných Dubech nacházel jsem ale i jiný druh. Tvarově podobný, přesto něčím jiný. Jeho hálka se totiž na povrchu intenzívně leskla silným, souvislým nánosem nějaké viskósní kapaliny.

IMGC_6172_6179_thumb3

Dle literatury se prý jedná o druh Andricus viscosus Nieves-Adrey, 1998, někdy též zvaný Andricus gallaeviscosus Benson, 1953. Tedy druh již ve svém druhovém jméně naznačuje hlavní obrannou taktiku této vosičky. Je jí souvislá, silná vrstva viskósní a lepkavé kapaliny. Je to vlastně látka blízká pryskyřici, tedy výměšku rostlin určenému k obraně před parazitickým Hmyzem. Pryskyřice stromu, jakož i ta z hálky prýštící, umí Hmyz přilepit, znehybnit jej, ucpat mu dýchací otvory, následkem čehož tento rychle umírá. Velmi chytrá a účinná obranná taktika!

Tato vosička není jediná, která tuto techniku umně využívá. Lepivou hálku najdeme i u příbuzných druhů, třeba u  Žlabatky kalichové nebo u druhu Andricus quercustozae (také ale u mnohých druhů Mšic). Je to bezvadné řešení, neboť vlastně vosičku nestojí téměř žádné úsilí. On mladý žalud sám je totiž během svého růstu lepkavý, viskósní kapalinou smáčený. Není tedy divu, že vynalézavé vosičky ovládly a ke svému prospěchu využily i tuto fyzikálně-chemickou obrannou taktiku hostitelské rostliny. Vždyť se to přímo nabízelo! Co mělo primárně sloužit rostlině k ochraně před parazity, nechť slouží dál – nyní však Žlabatčí larvě pro obranu před všelikými Krásenkami, Kovověnkami, Lumky, ba i před jiným parazitickým Hmyzem. Jsem přesvědčen, že hořká, lepivá hálka je nepříjemná také pro drobné ptactvo, které by si jinak na malé larvičce s radostí pochutnalo.

Hálka z mého úvodního obrázku byla vskutku překvapivě silně lepkavá a já se ji proto rozhodl dobře zdokumentovat. A měl jsem tehdy při focení štěstí. Jako blesk z čisté oblohy přilétla vosička rodu Ormyrus sp. Věděl jsem ihned o co jí jde.Usedla nejprve na větvičku hálkou objatou. Rychle ale pochopila, že vajíčko je třeba naklást na jiném místě hálky.

IMGC_6006_thumb2

Těsně pod čepičku, k úzkému krčku, tedy do blízkosti vnitřní komůrky, ne-li přímo do ní. Jenže ouha – nohy se jí v lepkavém smolovitém nánosu rychle přilepily. Každý krok byl přetěžký, lepivý. Vosička se neustále čistila, bála se udělat chybu, zavrávorat a doslova tak sednout Žlabatce na lep.

Teď už také dobře chápu význam oné čepičky na masivním zubu hálky. To ona je tou živou částí, co se oklamaný Dub snaží tak intenzívně vyživovat, je cílem proudění životodárné mízy, místem odkud prýští na povrch hálky neustále další a další pryskyřice. To ona vlastně kryje to nejcitlivější místo, nutí případné parazity projít lepivým polem nástrah, hrozí dotekem shora, lapením a pomalým udušením v děsivé směsi polotekutých uhlovodíků. Snad také brání dešti, prachu, padajícímu listí znehodnocovat a poškozovat onu viskósní vrstvu místa nejohroženějšího.

IMGC_6011_6017_thumb2

Zdá se Vám ten zubový hrad, s vodním příkopem plným smůly a s nebezpečným cimbuřím, nedobytný? Vosička Ormyrus to ale přesto přese všechno dokázala. Prorazila viskósní obranu Žlabatky a zabezpečila své potomstvo. Odsoudila tak domácí hradní paní k dlouhému, pozvolnému umírání.

IMGC_6018_thumb

Však i ona dobyvatelka byla zle poškozena, potřísněna, ulepena. Odchytil jsem ji ihned po nakladení vajíčka a pozoroval, jak se dlouho čistí, pečlivě upravuje na další, tvrdý souboj se Žlabatkami. Nevím, kolik již vajíček do jiných hálek za svůj život nakladla a kolik by ještě byla mohla naklást. Já její snažení ukončil – abych ji mohl vyfotit a svůj dokument korunovat touto mrtvolkou.

IMGC_6394_6398_thumb

Ano, pro někoho malicherná příčina pro zabití. Někdo bude citlivě zvažovat, zda ten můj čin byl hanebný (neboť Ormyrus již více nenaklade dalších vajíček), nebo naopak ušlechtilý (vždyť vzácný Žlabatčí druh byl tak ušetřen smrtelné parazitace). Jsou to všechno plytké lidské soudy. O vině ze zabití jsem už s Vámi snad dostatečně promlouval. Pro mne je určení rodu a druhu tak důležité, že jsem vosičku usmrtit opravdu musel. (Velmi pravděpodobně se jednalo o běžný druh Ormyrus nitidulus (Fabricius, 1884).) Zde máme její křídla.

IMGC_6399_6409_thumb

Řeknete si teď asi, že to nebyla od Žlabatek zrovna moc úspěšná obrana. Nezapomeňme ale, že Ormyrus je poměrně velká a silná vosa (4 mm), s dlouhýma nohama. Taková měla dobrou šanci na úspěch. Podíval jsem se pak na onu parazitovanou hálku podrobněji. A ejhle, na jejím povrchu našel jsem mnoho zbytků tělíček jiného drobného Hmyzu. Zde se jednalo určitě o tykadla, křídla a hlavu drobné vosičky, snad i parazitické.

IMGC_6011_6017_detail_thumb2

Také tyto dlouhé nohy zde zanechal příslušník řádu Blanokřídlých, snad ani ne parazit, možná jen nešťastník, co si chtěl odpočinout a již nevzlétl. Lepkavá past se neptá na úmysly, likviduje každého návštěvníka bez varování. Padni komu padni.

IMGC_6035_6040_thumb2

Podobnou příhodu jsem po dvou letech zažil i na jiné lokalitě. Na této krásné hálce jsem pozoroval mušku, dosud živou, jen za nožky lehce přilepenou. Čím více se snažila vyprostit, tím hlouběji do lepivé smůly zapadala. Pak zavrávorala a přilepila se sosákem.

IMGD_3312_3313_thumb

Detail po pouhých dvou minutách boje ukazuje toto docela velké stvoření (asi 3 mm) beznadějně přilepené (následující fotografie vpravo dole). Je rozhodnuto – budiž mu smůla lehká. Na snímku ale vidíme ještě něco jiného, malou vosičku, tentokrát parazitického druhu, již dříve toho dne lapenou, zneškodněnou a usmrcenou (následující fotografie vlevo nahoře).

Vždy jsem přemýšlel, jak vyřešit konzervaci takto malých objektů. Jako člověku z oboru plastů se přímo nabízelo zalévat je do methylmetakrylátu a následnou polymerizací (s použitím dibenzoylperoxidu) nechat vzniknout pevnému a transparentnímu polymethymetakrylátu (plexisklo). Při mých pokusech však bohužel docházelo k řadě potíží. Monomer je látka s hustotou menší než voda, výsledný polymer je ale výrazně hustší, takže při polymerizaci dochází ke změně objemu. Proto také fixovat drobné vosičky není snadné. Nejprve při zaplavení klesají spíše ke dnu, v průběhu polymerizace, se změnou hustoty akrylátové pryskyřice, vyplouvají buď celé, nebo jen jejich rozvolněné části, zase k hladině. Dále se methylakrylát, přes jemné chloupky, obvykle nedostane až k tělu těchto malých objektů, takže na jejich povrchu vznikají stříbřité vzduchové bubliny. Použitá radikálová polymerace je exotermickou reakci s komplikovanou kinetikou a tak je někdy obtížné zabránit vzniku rušivých bublinek (generovaných prudkou změnou objemu). A to ani nemluvím o tom, že methylakrylát je látka ve větším množství jedovatá! Vzdal jsem to tehdy, koneckonců pro biology je tento destruktivní způsob konzervace stejně obtížně přijatelný, pro chlupatá tělíčka nevhodný.

Leč nyní vidím krásně konzervovanou, do transparentní hmoty zalitou vosičku. Splněný sen amatéra!

IMGD_3313_3314__thumb2

A tehdy začal jsem po podobných hálkách pátrat. Snažit jsem se ale i více pochopit. Tajemstvím totiž stále bylo, jak to jen ta Žlabatčí hálka vlastně dělá, jak tato přírodní Mucholapka funguje? Zatoužil jsem porozumět principu lepkavých pastí. Odpověď bylo třeba hledat ve fyzice a v chemii.

O účinnosti každého lepidla rozhoduje hned několik složitých vlastností. Měl jsem donedávna vzácného přítele Vlastimila, odborníka na lepení, jenž vybudoval a řídil komerční, úspěšnou firmu v tomto oboru. Diskuse s ním byla vždy velmi zajímavá. Jsem totiž povoláním reolog (reologie je nauka o tečení hmoty) a tak jsme si vzájemně rozšiřovali znalosti. Od mi vysvětloval, jak to je u lepidel s adhezí a kohezí, jak je důležitá polarita a smáčivost lepeného povrchu. Já zase jemu, co je to viskosita a jak se tento odpor proti deformaci u kapalin projevuje. Že to je něco jiného než hustota, neboť i látky, jež na vodě plavou, mohou mít viskositu řádově větší. U smolné pasti naší Žlabatky Andricus viscosus se všechny tyto fyzikální jevy krásně snoubí.

Od Vlastika jsem se dozvěděl, mimo jiné, že totiž povrch Hmyzího tělíčka je (podobně jako papír nebo celulóza) polární, s poměrně velkým povrchovým napětím. Proč to je důležité? Je-li totiž povrchové napětí smáčeného objektu (derivace entalpie podle plochy) vyšší, než povrchové napětí kapaliny, dojde k rozlití tekutiny po povrchu. Pryskyřice na stěně hálky, jakožto směs různých lepkavých uhlovodíků rozpuštěných těkavým terpenem, má povrchové napětí opravdu malé, a tak vše, co na ni dosedne, ať už to jsou prachová zrna, nebo třeba lehká nožka Hmyzu, se takto do smůly okamžitě ponoří. A tehdy se také uplatní ona lepivost. Vzniknou Van der Waalsovy mezimolekulární vazby, sice relativně slabé síly, leč dostatečné k tomu, aby adheze sehrála rozhodující roli.

A pak, pak konečně dojde na mou oblíbenou část fyziky. Ve snaze rychle vytáhnout ponořenou nožku nastane prudká deformace lepkavé kapaliny a s touto elongační deformací pak nelineárně vzroste odpor proti takovému protahování. Do viskósní (či snad i viscoelastické) smůly se ponořit je věru mnohem lehčí, než se z ní zase dostat, věřte mi. Při snaze vysvobodit ponořenou část těla klade přilepená kapalina vnitřní – viskoelastický odpor vůči všem deformacím, zejména těm rychlým. Jakoby Vás držela soustava drobných elastických pružinek, čím více a rychleji zatáhnete, tím více se zatvrdí. Snad by ještě šlo nožku vyprostit pomalým tahem, jenže v takové chvíli každý zpanikaří. A také: “O co se při tom opřete?”! Pomocnou ruku nohu tonoucímu zde nikdo nepodá, záchranné lano nehodí.

Prozkoumal jsem poté i mnohé jiné hálky. Tu na následující fotografii jsme již přece viděli, viďte? Je to ona trojnásobná hálka druhu Andricus dentimitratus z předchozího článku!

Už se tedy přiznám všem. Pozorný čtenář již jistě můj trik odhalil. Vždyť se zde celou dobu jedná o jeden a ten samý druh Žlabatky! Jak Andricus viscosus, tak i Andricus gallaeviscosus, ačkoli dříve mnohými považované za jména samostatných druhů, jsou dnes považovány za pouze alternativní, kdysi užívané, dnes již ale překonané názvy Žlabatky zubové čepičky Andricus dentimitratus. Promiňte mi ten podvůdek! Andricus dentimitratus a Andricus viscosus opravdu jedno jsou!

Takže každá hálka této Žlabatky je lepkavá? No, ne nutně. Záleží totiž v kterém stádiu vývoje, v které roční době ji najdete a zřejmě také na podmínkách růstu. Vždyť i žaludy samy mohou být  rozdílně lepkavé ať už v různých letech, za jiného počasí, na rozličných druzích Dubu. A podobně proměnlivě lepkavá může být hálka této parazitické vosičky.

Přesto jsem, jen na této jediné, již téměř suché, starší hálce získal mnoho fotografií lapeného Hmyzu.

IMGC_6796_6799_thumb2

Už víme, že hálka se podobně jako strom, smolou vlastně brání proti parazitaci. Vytéká-li pryskyřice ze stromu a do její kapky se náhodou lapí drobný Hmyz, může dojít k jeho dlouhodobé konzervaci. Pryskyřice po vyschnutí ztuhne a za vhodných podmínek, po dlouhém čase, zkamení. Taková zkamenělá smůla se nazývá jantar. Mnoho nám tento zdobný kámen vypověděl o životě drobného prehistorického Hmyzu. A možná, že tento proces dále pokračuje, že právě nyní jsou miriády tělíček po celém světě lapány, aby z nich část byla – čirou náhodou – uchována. Proces petrifikace je zdlouhavý, příroda ale nespěchá. Jen jestli po těch dlouhých staletích ještě zbyde někdo, kdo by se nad krásou jantaru se zkamenělou muškou nebo vosičkou mohl potěšit.

My ale nemusíme čekat tak dlouho. Vždyť pro nás jakýsi „jantar” se zachycenými příběhy ze života Hmyzu vzniká každoročně. Smůla Žlabatčích hálek zalévá torza chyceného Hmyzu, uchovává je ne pro budoucí vědce, ani ne pro šperky zdobící dekolty vznešených dam. Tento nezralý jantar je cenný pouze pro milovníky přírody, schopné vidět tajemství a krásu Hmyzu.

IMGC_6858_6862_thumb4

Dlouhonohý Lumek sedl Mucholapce na lep omylem. Asi se ani nestačil podivit proč a zač je jeho život předčasně ukončen.

IMGC_6863_6870_thumb5

Parazitická vosička, také v ztuhlé smůle zalitá, měla asi úmysly nečisté. Dobře jí tak, řeknete si. Mně se ale nad jejím osudem stejně srdce svírá. Je to bláhové, vím, nemohu si ale pomoci.

IMGC_6871_6873_thumb2

Tento druh s podivnými klíšťkami na zadečku a s nitkovitými končetinami snad ani v naší přírodě nežije. I bujná fantazie mi nabízí jen málo možností, a všechny nepřijatelné. Třeba vodní Ploštici Splešťuli blátivou – vyloučeno, vedle jak ta jedle! Vždyť toto torzo měří jen necelé 3 mm!

IMGC_6874_6876_thumb2

U některých fotografií si proto již netroufám určit ani taxonomickou příslušnost.

IMGC_6877_6887_thumb2

Zde se snad jedná o malého Škvora,

IMGC_6894_6902_thumb2

tady zase o drobnou Ploštičku.

IMGC_6903_6906_thumb2

Pohřebiště snů, marných Hmyzích nadějí naladí člověka smutečně.

IMGC_6888_6893_thumb

Vždyť tu nechybí ani jakýsi hrobník a hlídač cintorínu v jedné osobě. Ve štěrbině mezi siamskými sesterskými hálkami čekal na svou příležitost drobný pavouček Skákavka. Že by mrtvolky zalité smůlou byly trvanlivou třpytkou, že by tak chytře stražil na svou kořist?

IMGC_6913_6918_thumb2

Podobná pohřebiště zmařených šancí, přehlídky mumifikovaných balzamovaných tělíček najdete na mnohých hálkách tohoto druhu Žlabatek. Další nalezená dala mi opět několik smutných záběrů do sbírky jantarových fotografií.

IMGD_3725_3728_thumb

A věřte, nejsou to snímky strojené.

IMGD_3850_3857_thumb

Na této fotografii jsou smůlou zalité hned dvě mušky. Jedna je samec Kroužilky. Ta druhá, blíže neurčená, je jeho kořist, pravděpodobně svatební dar pro samičku. Jenže ta se bude muset poohlédnout po jiném samečkovi. Tento náš jantarový už svatební hostinu určitě nestihne.

IMGD_3954_3958_thumb

Vosičku se žluto hnědýma nohama by snad odborník měl být schopen určit.

IMGD_3961_3964_thumb

Jantarová mumie následující fotografie zase dává bujné fantazii vytušit malého Štíra – pochopitelně špatně, jedná se jen o Hmyz.

IMGD_3965_3968_thumb

Mrtvolky v pryskyřici jsou pro mne zajímavým studijním materiálem. I posmrtně se z nich dá ledasco vyčíst. Myslím, že by to byl dokonce dobrý námět pro případnou vědeckou práci. Vždyť který jiný hostitel si vede takto podrobné záznamy o svých vlastních parazitech?

Všechen Hmyz, jenž na hálku usedne, je bez rozdílu a zcela nemilosrdně likvidován. Výborná obranná technika! Zde se ukazuje, že sázka příbuzného druhu Žlabatky ježaté (Andricus caputmedusae) na pouze nepatrně lepivé, ale silně trnité, propletené obranné prvky je mnohem slabší a méně účinná. Jen také vzpomeňte na plejádu jejich parazitů! Moc jí ten její plot z trní nepomohl. Ve srovnání s pouze mechanickými zábranami je zjevně smolná, viskósní obrana mnohem lepší taktikou.

Ano, i tato skvělá obrana naší Žlabatky je překonatelná. To prozrazuje už můj úvodní příběh, Ormyrus přece tehdy nad zrádnou smolovitou hálkou a její zřizovatelkou vyhrál. Leč parazitů, kteří to zvládnou není mnoho. Zatím jsem zaznamenal pouze jednoho dalšího. Tento krásný zástupce Chalcidek podčeledi Torymidae se mi vyklubal z jedné hálky Žlabatky Andricus dentimitratus. Je to Torymus cyaneus Boheman, 1834.

IMGC_7572_7576_thumb

Snad byla hálka zrovna po deštivých dnech obranného pryskyřičného štítu zbavena, třeba sucho nedovolilo vyprodukovat dostatečně mohutnou a lepkavou vrstvu smůly. Kdo ví. Možná ale také tento parazit na Žlabatku vyzrál a nějak se mu podařilo druh Andricus dentimitratus úspěšně parazitovat.

IMGC_7570_thumb4

Potěšila mne tato Žlabatka Mucholapka jantarová Andricus viscosus. Ačkoli se nakonec ukázala býti druhem identickým se Zubovou čepičkou Andricus dentimitratus, přesto mi přinesla nový, zajímavý pohled na Hmyzí obrannou taktiku.

Galerie fotografií

P.S.  Mucholapka jantarová, stejně jako Zubová čepička, byla samozřejmě jen mnou užívaná jména. Nejedná se zde o odborné české názvy!

Rubriky: Chalcoidea (Chalcidky), Cynypoidea (Žlabatky), Hymenoptera, Parazitismus | Komentáře: 1

Žlabatka Zubová čepička, Andricus dentimitratus

Andricus dentimitratusŽlabatky (Cynipidae) jsou drobné vosy, jejichž larvy jsou schopny vytvářet rozličné útvary (hálky) na rostlinách. Řadu z nich jsem již v jiných příspěvcích tohoto Blogu popsal a čtenáři přiblížil. Mým zájmem bylo popsat variabilitu typů hálek, ukázat jednotlivá originální řešení problému přežití. Snad také vnutit postupně čtenáři lásku k přírodě, a tím také ke Hmyzu. Vždyť je přece obdivuhodné, jak jeden druh vosičky vytváří neustále stejný, specifický tvar hálky. Viděli jsme tak kupříkladu typ hálky Žlabatky kalichové, rostoucí z číšky mladého žaludu. Na plodech Dubů najdeme i jiné prapodivné typy hálek, jako byl ten od Žlabatky ježaté. K oběma (záměrně) jmenovaným je několik blízce příbuzných druhů (clade Quecuscalicis), které tvoří víceméně podobné hálky – rovněž na žaludech.

Snad nejkrásnější z našich hálek vytváří larva Žlabatky Andricus dentimitratus (Rejtö, 1887). Je to opravdu vzácný, překrásný druh naší přírody. Nemá zatím české jméno, tak pro sebe této vosičce říkám Žlabatka Zubová čepička. Nesnažím se zde ani v nejmenším zavést nové české jméno – tento můj neumělý překlad latinského druhového jména byl by příliš prvoplánovým a ne dostatečně zvukomalebným, navíc trochu infantilním. Na svou omluvu dodávám, že jsem jí tak začal říkat ještě když byly mé děti malé.

No není příbytek larvy této vosičky překrásný?

Andricus dentimitratus (Rejtö, 1887)

Je podobný hálce Žlabatky kalichové, stejně konstrukčně řešený, až na několik specifických vylepšení. Někomu svým tvarem připomíná houbu Hřib dubový (Boletus reticulatus Schaeff, 1774).

Andricus dentimitratus (Rejtö, 1887)

Pro mne je ale hálka opravdu nejvíce podobna silnému zubu, dobře usazenému na větvičce okolo zbytku žaludu, zubu mohutnému, snad stoličce. Na vrchní straně navíc zdobenému jakousi trnovou korunou, lépe však řečeno čepičkou se zdobnými třásněmi.

Vždy, když tuto hálku naleznu, vzpomenu na svou skvělou zubařku Ladu. Už několika korunkami zachránila trosky mých zubů, zpevnila je a vyztužila tak, že jsou zase jako vlastní. Že Vás právě zabolely zuby? Promiňte tuto mou asociaci.

Andricus dentimitratus (Rejtö, 1887)

Žlabatka Andricus dentimitratus je teplomilná. Vyskytuje se tedy zejména u našich jižních sousedů, vzácně také na Jižní Moravě. Vím sice o několika mnohem severnějších místech rozšíření tohoto druhu, hálky na jihu země jsou přesto mnohem krásnější. Mladá hálka je někdy žlutavá, zelenkavá, jindy takto krásně do červena zbarvená.

Andricus dentimitratus (Rejtö, 1887)

Později k podzimu získává více žlutohnědé odstíny. Podobně jako listy stromu i ona žloutne, posléze hnědne. To karotenoidy začínají vítězit nad anthokyany. Až nakonec hálka zcela odumře. Larva uvnitř však stále žije, dobře chráněna před nepřízní počasí.

Andricus dentimitratus (Rejtö, 1887)

Na tomto jedinci je pěkně vidět, jak svými výhony pevně obepíná žalud i s větvičkou.

Andricus dentimitratus (Rejtö, 1887)

Jsou to vskutku hálky nádherné a já jsem jejich krásou vždy silně zasažen. Fotím a pozoruji je již pět let – některé z mých dalších záběrů najdete v Galerii fotografií.

Andricus dentimitratus (Rejtö, 1887)

Většina hálek nalezených na jihu Moravy byla samostatných, v několika případech našel jsem ale dvojčata i trojčata. Tento sourozenecký útvar byl celkem ze tří samostatných hálek, byla to tedy jakási siamská trojčata sdílející jeden jediný žalud. Nebyly to žádné chudinky trpící hladem, naopak, byly všechny statné a velké.

Andricus dentimitratus (Rejtö, 1887)

Pokusil jsem se pro vás udělat animaci této hálky. Ať ji vidíte ze všech stran.

Andricus dentimitratus (Rejtö, 1887)

Na řezu hálkou vidíme na větvičce pozůstatek žaludu a nad ním centrální komůrku. Až teprve v ní bydlí naše malá larva. Opět, jako u Žlabatky kalichové, je dobře chráněna tlustou stěnou hálky, také ale falešnými dutinami v hálce.

Andricus dentimitratus (Rejtö, 1887)

Larva přežívá v centrální komůrce dlouhou zimu, pak obvykle ještě léto a pak zase dlouhou zimu. Předlouhé období půstu.

Andricus dentimitratus (Rejtö, 1887)

Kuklí se rovněž ve své komůrce. Kukla je silná a velká, velmi podobná kuklám ostatních příbuzných druhů rodu Andricus.

Andricus dentimitratus (Rejtö, 1887)

Tmavnoucí tělo, zabarvující se křídla, to vše naznačuje, že brzy bude „vosí líhnutí”.

Andricus dentimitratus (Rejtö, 1887)

Na dochování této samice agamní generace jsem pracoval čtyři roky. První hálky se bohužel seschly, ty další byly napadeny parazity. Až letos jsem se tedy dočkal.

Andricus dentimitratus (Rejtö, 1887)

Samice agamní generace Žlabatky Andricus dentimitratus je silná vosa, asi 4 mm velká.

Andricus dentimitratus (Rejtö, 1887)

Musím si změřit šuplerou průměr párátka. Pak tato fotografie bude mít přesné měřítko.

Andricus dentimitratus (Rejtö, 1887)

Zde vidíme další z mých dochovaných jedinců. Nechal jsem ji projít se po rodné hálce a získal tak méně strojenou fotografii.

Andricus dentimitratus (Rejtö, 1887)

A díky ní mám také v databázi další fotografii křídel. Tentokrát vzácné Žlabatky Andricus dentimitratus.

Andricus dentimitratus (Rejtö, 1887)

Jen mne mrzí, že podobně jako u Žlabatky ježaté si musím zase postesknout. Sexuální generace těchto dvou Žlabatek prý zřejmě existují, snad opět na Dubu Ceru. Pohlavní samci i samice jsou však natolik vzácní, že dosud nikdo ani jejich hálku nepopsal. Pokud by se tak nicméně někdy stalo, tak věřte, že se budu snažit, abych Vám její fotografii také přinesl.

Galerie fotografií

Rubriky: Uncategorized | 2 komentáře

Jak jsme dostali Vši

IMGD_7310Noční můra všech maminek dítek předškolního věku, postrach ředitelů mateřských školek, vedoucích družin, hrozba organizátorů letních táborů – to všechno představuje jeden z nejstarších lidských parazitů.

Veš dětská (Pediculus capitis De Geer, 1778) je opravdu odvěký průvodce všech hominidů, Člověka moudrého nevyjímaje. A vypěstovali jsme si k němu proto přirozený odpor, dokonce snad silnější než ten, který nám obvykle zaslepuje zdravý úsudek, myslím onu všeobecně rozšířenou nenávist k Hmyzu (ale i k Červům, Roztočům, Baktériím, Virům) jako takovému.

Napadení parazitem je pro většinu lidí traumatizujícím zážitkem a ne jen pro ony vnější, nepříjemné symptomy. Mnohem více trpíme narušením jakési své osobnostní integrity, pocitem špinavosti, jakoby se člověk civilizovaný rázem změnil v barbara, nebo dokonce v divocha. Zamoření parazity nese pocit ztráty společenského postavení, vyřazení z oné elity čistých, na hygienu dbalých. Vždyť pozůstatek kastovního uspořádání, jakési věčné vyčleňování se,  škatulkování a odsudek druhých, v nás pořád přežívá. A tuto iluzi o naší nadřazenosti  a výjimečnosti nám mžikem zruší jakýsi nevzhledný parazit!

Reagujeme takto snad na všechny parazitní druhy. Vzpomínám na zděšení mé pořádkumilovné ženy, když jsme si před lety z dovolené z Chorvatska, kromě krásných zážitků a fotek, přivezli samičku Ploštice Štěnice domácí (Cimex lectularius Linnaeus, 1758). Viděl jsem ji lézt doma po polštáři a hned jsem pochopil, že za mé zarudlé fleky na kůži nenesou vinu chorvatští Komáři. Radost z nálezu Štěnice jsem mohl před mou paní projevovat jen chvíli. Je již zvyklá na ledasco, proto mne nechala onoho jedince opatrně polapit do krabičky a pak pečlivě usmrtit parami Octanu etylnatého. Tak teď už mám ve své entomologické sbírce krásný exemplář parazita. Jenže pak, …, pak se doma rozjel kolotoč „De-s”. Myslím tím opakovanou desinfekci, úklid, desinsekci, …, desinfekci, úklid, desinsekci, … Výsledkem byla málem rekonstrukce domácnosti, charita dostala (po vyprání) snad polovinu našeho oblečení, přičemž odpadkový koš schlamstl zbytek. Mzdu toho měsíce jsem vydal za chemické prostředky. Jo, a do Chorvatska už asi nikdy nepojedeme.

Podobnou reakci jsem doma zažil, když jsem si od známé (tedy od jejího psa) přinesl domů Blechu psí (Ctenocephalides canis (Curtis, 1826)) Potřeboval jsem ji přece nafotit – to snad každý pochopí!

Blecha

Dalšímu kolečku „De-s” jsem se vyhnul jen drobnou lží : „Na člověka přece Blecha psí nejde!”. Koneckonců Bleška byla již transportem vysílena tak, že bez pořádného doušku krve se od ní žádné velké vyskakování čekat nedalo. Výsledkem byly tyto mé fotografie zvířete krásného, ač nevítaného.

Blecha

Nyní jsem už z významných Hmyzích parazitů (těch našinců) do svého portfolia potřeboval sehnat jen toho posledního – právě Veš dětskou. Ale jako na potvoru mé děti ani ve školce, ani ve škole, ne a ne Vši chytit! Dokonce pionýrské skautské či příměstské tábory nepomohly. Měl jsem prostě dlouho na Vši smůlu!

Až nedávno přišel ten krásný den. Konečně jsme také dostali Vši!

Má známá (já vím, ono to vypadá, že mám těch dodavatelek Hmyzu nějak mnoho, opak je bohužel pravdou) zjistila tyto ektoparazity u svých dětí – přinesli je prý s brekem ze školky. Neskonale obdivuji stoický klid matky, nejprve sbírající „vzorek pro podivína Švábíka”, a až pak konající – pravděpodobně roztáčejíc nějakou verzi šíleného kolotoče „De-s”. S radostí jsem tehdy odložil léčení své virózy a pro přislíbené a již polapené Vši si osobně dojel. Děti již byly parazitů zbaveny a kupodivu stále oblečeny. Zřejmě zde hysterie z parazitů nevyhrála do té míry, aby vedla až k likvidaci všeho šatstva. To by samozřejmě byla reakce přehnaná, přesto bohužel ne zcela překvapivá. S vzácným darem jel jsem rychle domů. Vím totiž, že bez přísunu čerstvé krve dlouho nepřežijí.

A tady už máme první fotografii. Taková chuděrka pohublá, ani najíst jí pořádně nedali!

IMGD_7292

Zapomněl jsem ještě říci, že tyto fotografie byly draze vykoupeny. Doma jsem to totiž pořádně slízl – nejprve brblání manželky a později i drsnější hubování od dcery. Že prý: „Tahat schválně domů tohoto nebezpečného parazita je krajně nezodpovědné!”. Chápu, já téměř bez vlasů, jen s malými zbytky chloupků na jinak holé  lebce, nebyl jsem nikterak ohrožen. Veš se na kůži hlavy, holené strojkem a myté už jen tělovým mýdlem, zcela jistě neudrží.  Nemohl jsem tedy ani pořádně rozumět, pochopit. To bujná okrasa hlavy mé dcery i ta kratší mé manželky byly zde v sázce! Ty vlasy, co mne (tedy vlastně nás), při každodenním jejich mytí a zejména při častých návštěvách jejich majitelek v kadeřnických salónech, stojí majlant.

Je pozoruhodné, jak mnoho si zakládáme na exteriérových vlastnostech a jak tyto jsou pro nás ve společnosti významné. Tak jako i muži mají vlastnosti, či dokonce části těla (myslím jeden konkrétní orgán), na kterých si až zbytečně zakládají, u mnohých žen jsou vlasy a jejich úprava pýchou, základem krásy, jakýmsi ženským falickým symbolem. Symbolizují a prezentují totiž stav ženy, její mládí, dynamičnost, její sexuální atraktivnost, ale také její společenskou vážnost a úroveň. A jsou tou částí vzhledu, kterou jsou ženy schopny poměrně lehce ovlivnit. Pro muže jsou vlasy ženy – hned po jejím úsměvu – druhou nejdůležitější částí jejího exteriéru. Troufám si říci, že v tom předčí i kdekterou oku lahodící oblinu ženského těla! Vlasy a účes dotváří vzhled a image člověka do té míry, že bez nich by milovaná osoba pozbyla velké části atraktivity a co více – také kusu své osobnosti. Rozhodně nezkoušejte přijít do kadeřnického salónu právě ve chvíli, kdy probíhá barvení vlasů. Vaše partnerka s vizáží zmoklé slepice (to byl jen a pouze obrazný příměr), pokud ji vůbec poznáte, nebude zdaleka tak atraktivní, ba zdánlivě dokonce ani tak charakterní, tak zářivou, tak imponující, tak žádostivou. Já tuto chybu nedávno udělal – dodnes se z toho šoku vzpamatováváme – vlastně oba dva.

A teď, …, teď jsem se navíc rozhodl manželku i dceru totálně zničit – nepříjemným parazitem. Jak podlé ode mne! Ale néé, nebojte, má rodina již vydržela lecjaké ústrky. Mám je moc rád a tak mi to u nich zase prošlo. Vždyť má vzácná žena mi nakonec při fotografování pomáhala! Snad jsem ji přesvědčil tvrzením: „Vždyť se nemůže nic stát. Vši neumí skákat ani létat. Navíc nepřenáší žádné nemoci!”. Nelhal jsem, u nás v Evropě tomu tak je, je to bezpečné. V jiných exotičtějších zemích prý ale Veš může přenášet původce Tyfu (Rickettsia prowazeki), Francouzské horečky (Bartonella quintana), Boreliózy (Borrelia recurrentis).

Nejprve jsem se snažil Vešky fotit na dětských vlasech, se kterými jsem si je přinesl. Velmi obtížné! Vši jsou totiž v takovém případě velmi rychlé, neustále se snaží zalézt do úkrytu. Proto omluvte sníženou kvalitu fotografií.

IMGD_7298

Chtěl jsem prostudovat, jak se tento Hmyzí zástupce po vlasech pohybuje. I za cenu případné neostrosti záběru poznat skutečnost, o které jsem dosud pouze četl.

IMGD_7295_

Veška se držela srpovitými drápky vskutku dobře. Sada šesti končetin s háčky předčí horolezce zdolávajícího ledopád za použití cepínů a maček.

IMGD_7294_

Ale nejde zde jen o jednoduché háčky. Veš disponuje vlastností, kterou se může pochlubit jen málo živočichů – schopností úchopu. Drápy na konci končetin jsou pohyblivé a noha je vždy opatřena také proti-drápkem.

IMGD_7303

Tak vzniká dokonalý úchop, zámek kolem vlasu. Veš koriguje sílu sevření, takže se umí po vlasu i posouvat, přidržovat, prostě na něm provádět akrobatické, ekvilibristické cvičení.

IMGD_7310

Na přední noze dobře vidíme rozevřený úchop, vybavený hmatovými brvami. Veš je opravdovým Hmyzím silákem, její nohy jsou neuvěřitelně svalnaté.

IMGD_7309

Veš je s námi lidmi odjakživa a tato koexistence se pochopitelně promítla také do našeho spisovného i hovorového jazyka. (Pro názornost jsem v tomto článku (výjimečně) podtrhl slova od Vši dětské odvozená.) Slova „veškeré”, „všímat”, „všichni”, mají totiž všechna slovní základ právě v rodovém jménu tohoto běžného Hmyzu. V naší řeči již tak zdomácněla, že se nad nimi ani dále nepozastavíme, postrádají pro nás jakéhokoli citového zabarvení. To jiná příbuzná slova, jako třeba „všivý”,„všivák”, se nám, díky jakési tušené vazbě na něco nečistého, zase výborně hodí k případnému vyjádření odsudku. Úsloví „líný jako veš”, „nasadit vši do kožichu”, nebo že „něčeho je jako vší” používáme rutinně, aniž bychom se zamýšleli nad vazbou k onomu nepříjemnému parazitu. Také vybírání, či vypichování hnid (Vších vajíček) z vlasů, jako nepříjemná práce s malými objekty, se do češtiny promítlo. Používáme tak v jazyce odsouzeníhodnou vlastnost „hnidopišství” a svým dítkům musíme vždy pracně vysvětlovat, že to opravdu s „prohnilou pýchou” nijak nesouvisí. Podobně hnidopich neboli hnidař, či hnidous (Vančura) je tedy člověk, jenž kritizuje za maličkosti.

Asi nás nepřekvapí, že i v Rómštině Veš zapustila své kořeny. Ačkoli Veš se Rómsky řekne„les”, slova „vešoro, vešalo, vešangero, vešuno” mají prý původ právě u Vši dětské.

V angličtině, kde Veš se řekne „louse” (plurál „lice”) se také najde mnoho běžných slov, která si podržela odsuzující tón, ačkoli původní jejich konotace byla již zcela zapomenuta. Kupříkladu zcela běžné slovo „lousy”, tedy mizerný, špatný, nebo „louse” či „louser”, tedy nepříjemná či protivná osoba (pozor ale, slovo „looser” má jiný slovní základ), „louse up” znamená v angličtině zkazit. Podobně v tomto jazyce najdete obdobu našeho hnidopišství – „nitpicking”, což znamená rýpat se v detailech, v něčem se nimrat.

Já vím, namísto jazykového koutku měl bych zde zvídavému čtenáři přinést spíše lepší popis tohoto Hmyzího druhu. Když já ale nechci jen opakovat vyčtené informace. Veš dětská je natolik prozkoumaná, že v odborné literatuře nebo i na webu o ní najdete skoro vše. Proto uvedu raději jen pár odkazů: KHSS, CZU, Wiki, Vši. Vždyť také přece stačí zadat ve vyhledávači klíčová slova „Veš” a „dětská” a dozvíte se velmi mnoho. Snad ještě lépe zavítat na zahraniční stránky [Headlice, Medscape, Phys, SAm, Nature, Dunn]. Tam se zdají být více originální, více podrobní. I když jim také mnohdy jde víc o senzaci, než o skutečný přírodovědecký popis druhu, nebo alespoň o osvětu, popis a přiblížení živého tvora. Člověk také rychle zjistí, že naši čeští publicisté mnohdy pouze překládají zahraniční zdroje, píší své články coby jakési senzací nabité výcucy, aniž by však původní zdroj jakkoli citovali. Plagiátorství, které publicisté u studentů, politiků i vědeckých pracovníků zásadně netolerují a podrobují ho zdrcující kritice, je v běžné novinářské praxi zřejmě každodenní rutinou! Asi žurnalisté předpokládají, že běžný čtenář nemá internet, nebo neumí anglicky. Snad i proto najdete na našem webu obvykle jen povrchní texty. A i ty jsou buď o senzačním (velmi spekulativním) zjištění souvislostí genomu Vši dětské s genomem Vši parazitující naše dávné předky, nebo ještě častěji – o hubení Vší. To je totiž, bohužel, pro lidi málem to jediné, co je zajímá. Škoda, vždyť v případě Vši dětské, se jedná o docela pozoruhodného tvora. 

Nejsem profesionální biolog, tedy na detailní, originální popis anatomie, bionomie a etologie Vši dětské sám ani neaspiruji. Fotím jen pro radost a právě u této činnosti mne zaujaly některé další anatomické detaily tohoto Hmyzího druhu. Rád bych se s Vámi o tyto své postřehy podělil.

Pozoruhodný je třeba čumák Vši. Jen pohleďte na ten podivně kuželovitý rypec. Veš prý jím jen nakousne/nabodne kůže a až z něj vysune sací ústrojí.

IMGD_7304

I její očka jsou docela bystrá. Také krátká obrvená tykadla jsou zajímavá a nesou až čtyři typy různých smyslových orgánů, zejména hmatových brv. Veš jimi vnímá pohyb a napětí, detekuje pozici tykadla a tím si uvědomuje i svou vlastní polohu. Vědci tvrdí, že Veš má překvapivě málo smyslových schopností. Prý nedobře vidí, špatně detekuje pachy, vůně a chuti. K ověření tohoto tvrzení nemám dostatek svých zjištění, přesto myslím, že Veš disponuje právě těmi smysly, které k životu parazita potřebuje. A takové, co by ji jen rušily, prostě vyřadila. Vždyť ono také přežít v naparfémovaných vlasech, plných kondicionérů, šampónů, voňavek, chemických barev, ale také smradlavého potu, chce buď velmi odolnou náturu, nebo silnou ztrátu čichu a chuti. Veš je dokonalá – je vybavena obojím.

IMGD_7312

Zadeček je ze sedmi článků a dovede pojmout poměrně značné množství krve.

IMGD_7313

Nechal jsem mou Vešku proběhnout po papíře. To se jí moc nelíbilo a snažila se uniknout. Vypadala jako bruslař na betóně. Na tohle opravdu nebyla od matičky přírody připravena.

IMGD_7318

Ani párátko jí nebylo přirozeným prostředím, leč nohy s háčky se již přece jen měly čeho zachytit.

IMGD_7323

Až později, při prohlížení fotografií, jsem si povšiml světlého pásku vylézajícího Vši ze zadečku. Polilo mne horko! Že by celou tu dobu focení kladla nějaká malá, okem nepostřehnutelná vajíčka? Že bych  si opravdu neopatrně zavšivil domácnost? Okřikl jsem ale rychle sám sebe. Vždyť přece Vši kladou poměrně velká vajíčka přímo na vlas! Až z těchto hnid líhnou se další jedinci. Toto zde bude buď kousek výkalů, nebo vyhřezlé střívko.

IMGD_7332

Pak jsem focení raději ukončil. A tím skončila i veškerá naše Vší nákaza. Pro mou paní i dceru – zaplaťpánbů! Však tentokrát byl jsem tomu i já rád, ač jsem to nepřiznal. Tou dobou měli jsme totiž doma delší návštěvu z Mexika. Sedmnáctiletý Ricardo, původem z bohaté rodiny, uvyklý na služku i kuchařku, musel v naší domácnosti skousnout horší standard bydlení, naučit se vysávat a uklízet svůj malý pokojíček. Vše ale zvládl na jedničku a měli jsme tak krásný společný čas. Přizpůsobili jsme se a i on se v mnoha směrech přizpůsobil. Naši stravu si pouze dokořenil nezbytnou salsou z papriček Habaňeros a pak už snědl vše. Zúčastnil se veškerých rodinných aktivit, naučil se dokonce lyžovat do té míry, že sjel černou sjezdovku (a to předtím nikdy v životě neviděl sníh), na běžkách zvládl trasu Figura-Švýcárna-Červenohorské sedlo a zpět. Myslím, že pobyt u nás hodnotí obě strany jako „přínosný”. Případnou nákazu Vší dětskou bych ale jemu a zejména jeho rodičům vysvětloval jen obtížně.

Ještě na závěr: Já opravdu nejsem na hubení Vší specialista, nikdy jsem to (naštěstí) ani nedělal! Těch pár jedinců, co jsem si tentokrát přinesl domů, nechal jsem milosrdně zemřít na balkóně hlady. Prosím proto: „Radu, jak se těchto parazitů zbavit, po mně opravdu nežádejte!

A dovolte noticku pro ty, co mne neustále kritizují za psaní velkých písmen u rodových jmen Hmyzu. Věřím, že po přečtení tohoto článku, ve kterém jsem se zabýval všemi těmi Vešmi, mluvil zaníceně o všech těch Vších, přisuzoval Vši vši tu Vší krásu, mi snad konečně dají zapravdu. Pokud bych tak totiž zde nečinil, tedy nepsal slovo Veš tam, kde je myšlen onen parazit, ve  všech jeho tvarech právě velkým písmenem, byl by tento článek jen obtížně srozumitelný.

Galerie fotografií

Rubriky: Uncategorized | 3 komentáře

NeGorgonská Medúsa, Žlabatka ježatá, Andricus caputmedusae

IMGD_7343Informace k tomuto článku jsem na webu hledal s použitím klíčového slova “caputmedusae”. A nestačil se divit, na jaké že podivné stránky mne toto vyhledávací kritérium zavedlo. Možná že i Vám se právě teď stalo totéž, jen opačně. Dopředu chci proto varovat případné návštěvníky z oboru medicínského: „Tento článek není o nemoci caput Medusae, tedy o výrazném rozšíření podkožních žil v pupeční oblasti přední stěny břišní!”. A také omluva pěstitelům bromélií: „Dnes bohužel nebude řeč o krásné Tylandsii caputmedusae.”. Podobně budou zklamáni mořští biologové, zajímající se o Hvězdici Gorgonocephalus caputmedusae (Linnaeus, 1758), popřípadě o Mudúzy (Scyphozoa), ale také kaktusáři, pátrající po informacích o Astrophytum caputmedusae. Ať už jste zavítali na tuto mou stránku cíleně, nebo jen náhodou: Vítám Vás, jen prosím dočtěte do konce!

Ve svém článku chci trpělivému čtenáři představit další z mnoha našich hálkotvorných vosiček (Cynipidae). Žlabatka ježatá (Andricus caputmedusae (Hartig 1843)) je druh vytvářející jednu z nejkrásnějších hálek vůbec. Tato je velká, tvarově komplikovaná, je to propletenec tuhých výhonů, jakási trnová koruna, nebo jakoby moderní extravagantní účes plný loken a dredů. Připomíná klubko hadů, možná hlavu bájné Medúsy. Snad proto také po ní nese jméno.

Andricus caputmedusae

Asi nemusím nikomu Medúsu, postavu řecké mytologie příliš představovat. Jednotlivá podání tohoto příběhu, ať už první zmínka antického básníka Hésioda (O původu bohů – Theogonia), modernější podání Publie Ovidia Nera (Proměny – Metamorphoses), nebo verze jiných klasických literátů se od sebe docela liší. Tato pověst inspirovala malíře (Petrus Paulus Rubens, Michelangelo Merisi da Caravaggio), mozaiky (hlava Medúsy v Pompejích), nebo sochaře (Gian Lorenzo Bernini). Běžný člověk, nemaje klasického vzdělání, se o ní však většinou dozvěděl až díky filmu Souboj Titánů z roku 1981. Jenže ouha, jak tento snímek, tak zejména jeho slavný remake z roku 2010, vypráví příběh velmi, velmi nepřesně. V jejich podání to je celé jen romantická slátanina, skutečnou řeckou bájí pouze volně inspirovaná.

Proto si dovolím Medúsin příběh, ten původní, připomenout krátkou rešerší. Medůza byla, dle pověsti, jedna ze tří Gorgonských sester. Marniví bohové všechny tři sestry Gorgony za jejich marnivost (vím, malinko pitoreskní, ale tak už to holt s bohy chodí) potrestali. Konkrétně Medúsa doplatila na to, že modlíce se k bohyni Athéně, podlehla chtíči boha Poseidóna, naneštěstí přímo v Athénině chrámu (podle některých verzí byla Medúsa Athéninou kněžkou). Za znesvěcení svatostánku byla Athénou proměněna  v ošklivou obludu s hadím tělem, mosaznými drápy a děsivou hlavou. (Jestli i Athénin strýček Poseidón „dostal na zadek”, to pověst neříká. Asi tedy ne.) Za trest se pohled Medúsy stal smrtícím a také, její původně nádherné vlasy, ty co Poseidón kdysi tak rád vískal, byly kletbou proměněny v propletenec živých hadů. Trochu nadbytečné, vždyť stejně nikdo se již krásou Medúsy nemohl dále kochat, pohledem na ni byl by přec v kámen proměněn! Že by to Athéna logicky nedomyslela? Chybovat je nejen lidské?

Myslím, že ze všech rostlin, živočichů, nemocí či čeho všeho, druhovým jménem caputmedusae se honosícího, právě hálka vosičky druhu Andricus caputmedusae snad nejvíce splňuje naši představu oné strašlivé Medúsiny hlavy (caput), plné propletených hadů.

Hlavy, kterou dle pověsti Medúse nakonec usekl Perseus, aby ji posléze daroval Athéně. Vždyť to ona mu konec konců poradila, jak Medúsu zabít, vybavila ho dokonce mečem ze zvláštního kovu a také zrcadlícím štítem. Athéna si pak získanou Medúsinu hlavu se smrtícím pohledem připevnila na svůj válečný štít a stala se tak neporazitelnou. Tak vida, že by jí šlo původně právě o to? Pěkná konspirace!

stara halka z dubu prumer 5cm Andricus caputmedusae

V případě naší ježaté hálky se jedná o domov poměrně vzácně se vyskytujícího druhu Žlabatky, přesto tento ježatý útvar, s trochou štěstí, na Dubech, i Vy najdete (zejména v jižních částech naší republiky). Vskutku zajímavé, originální řešení téhož, stále se opakujícího problému – tedy vyživovat „domácí paní”, chránit ji před parazity, před zimou.

stara halka z dubu prumer 5cm Andricus caputmedusae

Všechny předchozí obrázky zachytily hálku tak, jak ji nejspíše sami naleznete, tedy již seschlou, tvrdou. Larva uvnitř přezimuje a dospělá vosa bude se líhnout brzy zjara. Zato mladou hálku již není, v hustém větvoví a listoví, tak snadné objevit. Trvalo mi dva roky než jsem našel na Pálavě několik stromů, na kterých se tato Žlabatka pravidelně vyskytuje. Při focení jsem musel být, pochopitelně, velmi opatrný, abych nenarušil vzácný biotop. Fotil jsem z ruky, proto jsou fotografie nepatrně rozostřené.

Mladá hálka agamní generace Žlabatky, vyrůstá na číšce mladého žaludu, tedy na bujně rostoucím, dobře živinami zásobeném rostlinném pletivu. Původně to je jen drobná komůrka (až později snad 5mm velká), ze které rychle rostou zprvu silné, později jemné, dále a dále se rozvětvující výhony.

Andricus caputmedusae

A výsledkem je nakonec i pěticentimetrová, ježatá hálka. Je lehká, vzdušná, větev Dubu nikterak výrazně nezatěžující. Přitom je šťavnatá, neustálý růst šlahounů nutí rostlinu přivádět do meristémových pletiv vodu i živiny – přímo přes Žlabatčí obývák.

Andricus caputmedusae

Žlabatka mne, svým zvláštním jménem i tvarem hálky, ponoukla nad tou bájí více přemýšlet. Vrátím se proto ještě na chvíli k bájné Medúse, ačkoli tato nemá být hlavním námětem mého článku.  Symbolika ženy s hady ve vlasech nás totiž ovlivňuje dodnes.

Je pozoruhodné, že nestvůra je v současnosti již mnohdy zobrazována spíše jakožto moderní sexy žena, málem jako erotický symbol. Snad to je vlivem jaksi deformované společenské situace, která i mnohé jiné ženy nutí hledat extravagantní, drsný, nekompromisní image. Vystupují sice nadále jako stvoření elegantní, štíhlá, zdánlivě křehká, přesto již ale schopná účinné obrany proti, …, proti čemu vlastně? S umrlčím tetováním, s řetězy, polonahé, zdobené výraznými barvami  těla, vlasů i zbytků oblečení, stylizované coby jakési „rokerky s vytrčenými vnadami”. Má to snad být nějaký projev novodobé emancipace, tedy zůstat žensky žádoucí, smyslnou, erotickou, nicméně již přestat být porobitelnou, nesamostatnou, submisivní?

Medúsa sama byla, dle pověsti, přinejmenším po proměně Athénou, ošklivá a hrůzostrašná. Přesto právě v ní mnozí viděli a doposud vidí symbol ženské fertility, tedy plození a znovuzrození. Pravidelné svlékání hadů (obnova pokožky) na její hlavě prý symbolizuje sám menstruační cyklus. Schopnost proměnit muže v kámen pouhým pohledem zase ztělesňuje ryzí ženskou sílu. Mohla by se tedy Medúsa stát ideálním vzorem ušlechtilému emancipačnímu hnutí, ba i hrdinkou rozběsněným feministkám?

Na první pohled ano, proti však svědčí ta část příběhu, kdy sama Athéna přisoudila veškerou vinu za znesvěcení chrámu jen a pouze ženě, její sexuální přirozenosti. To spíše naznačuje lpění tehdejší společnosti na tradiční mužské hierarchii. Prý dokonce pověst o Medúse vznikla až následně, po báji o Perseovi, jen aby podtrhla mužskou podstatu a nadřazenost tohoto hrdiny. Useknutí ženské hlavy pak měla dominanci mužů ještě dále podpořit a zdůraznit.

Také Sigmund Freud a třeba i Otto Fenichel vykládali některé mytologické postavy jako ryze sexuální symboly. Medúsiny hadí vlasy podle nich znázorňují pubické ochlupení, je to prý forma kompenzace, vyrovnání se s neurózou. Snad trochu ano, kdo ví. Možná i odtud pramení pověst o tom, že kdo pohlédne Medúse do očí – strachy zkamení, nebo alespoň zůstane stát jako sloup. To se totiž dodnes stává, při pohledu na ženskou nahotu, mnohým nezkušeným mladíkům.

Zpět ale k naší Žlabatce. Jsem rád, že její hálka není prvoplánově demonstrační. Že nemá nést nějakou sexuální symboliku. A mohla by! Ona totiž skrývá vždy larvu výhradně samičího pohlaví. Tyto vosy jsou schopny se rozmnožovat ryze partenogeneticky, samci se v této agamní generaci vůbec nevyskytují, nejsou potřeba! Přesto tvar hálky, její podobnost s hlavou Medůsy, nic o samičích právech nehlásá, slouží jen a pouze k ochraně juvenilního stádia Žlabatky před parazity.

Larva je vskutku výborně chráněná svým plotem z trní, málem nenapadnutelná. Přesto jsem, při studiu mladé rostoucí hálky, objevil živočichy, kteří uměli její šťavnatosti využít.

Andricus caputmedusae

Všechny výhony této hálky byly zhusta pokryty Mšicemi. Mravenci rodu Formica pásli tyto své kravičky a chránili je před predátory. V drsné přírodě se rychle naučíte využívat každou drobnou výhodu a Mšice svou příležitost také ihned odhalily. Teď se již obranná technika Žlabatky zdá méně účinnou, viďte? Možná kdyby byla využila nějaký lepkavý sekret, podobně jako to umí Žlabatka kalichová, zabránila by útokům v té nejcitlivější, rané fázi vývoje hálky. Ale nesuďme předčasně, právě přítomnost Mravenců hlídajících pasoucí se stádo, brání domácí larvy před napadením parazitickými Chalcidkami.

Andricus caputmedusae

Měl jsem později štěstí a našel krásné, starší hálky Žlabatky ježaté i na jiných místech Jižní Moravy. Jen díky tomu jsem pak mohl dochovat tyto vosičky až k dospělci. Takto vypadala spící/bdící larva uvnitř zimující hálky. Je to poslední, klidové, larvální stádium, zárodky očí se již rýsují, brzy se bude kuklit.

Andricus caputmedusae  po druhé zimě

Pozor ale, klidové stádium může larva protáhnout i na několik let. Je neuvěřitelné, že larvy mohou bez potravy a vody přečkat tak dlouhou dobu. Já pozoroval líhnutí malého procenta Žlabatek již po jednom roku, naprostá většina ale přeležela dva až tři roky. (Vždyť také tento článek trpělivě připravuji už pátým rokem!) Žlabatka silným namnožením za úrodných let (takových, kdy Dub zaplodí mnoho žaludů i hálek Žlabatky) a postupným, do několika let rozloženým líhnutím, dobře kompenzuje roky slabší (kdy se žaludy neurodí). Navíc tak Žlabatka úspěšně brání přemnožení případného svého parazita. Ten by se totiž líhl z napadených hálek již po prvním roce, tedy do hladového roku. Musel by se tak orientovat na jiný, alternativní cíl a zcela jistě by tak nedošlo k jeho přemnožení a následnému vyhubení Žlabatky ježaté na dané lokalitě.

Dočkal jsem se, tady ji máme. Krásná vosa, velmi podobná všem ostatním rodu Andricus, jak jinak. Vždyť je také blízce příbuzná právě s Žlabatkou kalichovou. Patří do stejné klády (clade Andricus quercuscalicis).

dodatecne popsano - asi ze halky Zlabatky Andricus caputmedusae - prover ale srovnanim!!!!

Okouzlila mne tato silná, velká vosa (5 mm velká). Člověk žasne, jakým zázrakem se z tlusté, nevzhledné larvy stane něco takto krásného.

Andricus caputmedusae

Nechal jsem ji na chvilku proběhnout se po párátku, lépe tak vynikne její velikost, síla, temperament.

Andricus caputmedusae

Jak už z mých předchozích článků jistě víte, Žlabatky jsou vyznavačky rodozměny, tedy střídání bezpohlavní (to slovo zde není přesné, vždyť alespoň jedno pohlaví, to samičí, zde je), lépe řečeno agamní, partenogenetické generace s tou sexuální (kde mají být zastoupeny jak samičky, tak i samci). Moje vosa z ježaté hálky je samicí agamní generace. Rád bych Vám představil i imago a hálku sexuální generace, bohužel ale jsem se nedopátral jak vlastně hálka vypadá, ani kde ji najít. Podle literatury totiž nejsou dosud vědeckému světu známy! Uvádí se, že je snad tato Žlabatka zcela partenogenetická. Sexuální generaci prý ještě nikdo nenašel a nepopsal!  Bohužel, já také ne. Jen tuším, že sexuální generaci, pokud vůbec někdy nějaká existuje, je třeba hledat na Dubu Ceru (Quercus cerrus). Všechny hálky agamní generace Žlabatky ježaté jsem našel na dubech Quercus pubescens vyskytujících se poblíž této turecké rasy dubu. Možná to byla jen shoda náhod, vazbu na turecký dub naznačují ale i studie dokladující genetickou příbuznost s ostatními Žlabatkami i jejich původ.

Andricus caputmedusae

Pro doložení a přesnější popis Žlabatčího druhu uvádím ještě povinnou žilnatinu křídel.

Andricus caputmedusae

Už jsme se tedy seznámili s další z našich krásných Žlabatek. Tvoří hálky velké, krásné, dlouze chlupaté, zdánlivě nedobytné. Ony dlouhé výhony chrání výborně před parazity – jen ať si zkusí přijít! Dostat se přes jemné větvičky až do komůrky se Žlabatkou, Medúsou z Libye, snad vůbec nelze. Bylo by třeba, coby Perseus, překonat všechny nástrahy, zdolat obranu Medúsy a useknout ji nakonec hlavu. Parazit samozřejmě, již ze své podstaty, není žádný romantik, takto abstraktně přemýšlet navíc ani neumí. Instinktivně a pragmaticky se jen snaží prolézt nějak skrz a do bezbranné larvy naklást své vajíčko. Obtížný úkol, snad i nemožný! Vždyť ale i samotnému Perseovi záměr zdolat Medúsu musel se zdát býti nemožným – a přesto se o to pokusil. Však ani naše parazitické Chalcidky nezůstávají v boji se Žlabatkou ježatou pozadu!

V předchozích mých příbězích o Žlabatkách, jsme se již  setkali s podobně nedobytnými hálkami. A vždy tam byl nějaký zádrhel, parazit si pokaždé našel slabé místo. Žlabatka ježatá není výjimkou. Z těch několika málo hálek, které jsem v přírodě nasbíral, se mi příživníků vylíhlo hned několik. Opět se jedná povětšinou o zástupce nadčeledi Chalcidek (Chalcidoidea), temperamentních vosiček prodělávajících svůj vývoj na úkor larvy hostitele.

Tak kupříkladu tato velmi krásná Tmavka dvojskvrnná (Sycophila biguttata (Swederus 1795)) z čeledi Tmavkovitých (Eurotomidae). Je parazitoidem, tedy napadení touto vosou je pro hostitele fatální.

parazit Andricus caputmedusae

Dalším parazitickým druhem, opakovaně u Žlabatky ježaté zjištěným, byl Mesopolobus amaenus (Walker, 1834). Tento druh už jsem pozoroval u Žlabatky bezkřídlé i Žlabatky kalichové. Samička měří asi 2.5mm.

parazit Andricus caputmedusae

Sameček je ještě menší, něco kolem 2mm.

parazit Andricus caputmedusae

Všimněte si také počtu článků tykadel předchozí vosičky rodu Mesopolobus. To je u parazitických vos jeden z důležitých určovacích znaků. Ať počítám, jak počítám, u následující zeleno-zlatavé krasavice je jich pořád nějak málo! Jak rád bych ji alespoň přibližně determinoval.

parazit Andricus caputmedusae

Tento asi 2 mm velký tvor pro mne dál zůstává tajemným, neurčeným druhem.

parazit Andricus caputmedusae

Ne všechny vosičky hálku Žlabatky ježaté zneužívají. Vosa na dalším obrázku je také Žlabatka. Je rodu Synergus a bezpečné obydlí s hostitelkou pouze sdílí. Možná dokonce se její druh stává nechtěně obětí útoků parazitoidů výše uvedených, namísto Žlabatky ježaté. Tento jedinec měl ale štěstí, dospěl a může založit další generaci komenzálů. Na to je rod Synergus totiž specializován.

parazit Andricus caputmedusae

Vždyť tyto (nebo příbuzné) vosičky rodu Synergus jsme již pozorovali snad u všech dosud popsaných druhů Žlabatek. Vzhledem k vysoké míře parazitace rostlin rozličným Hmyzem je schopnost sekundární parazitace zjevně dokonalým způsobem obživy.

parazit Andricus caputmedusae

Žlabatka ježatá (Andricus caputmedusae), tato neGorgonská Medúsa, mi za ta dlouhá léta setkávání darovala spoustu radosti. Nejprve z prostého objevu nevšední hálky, posléze v poznávání životního cyklu, dochování a studiu dospělce, následně pak jejích parazitů. Vše je pomíjivé, na mé radosti tedy pranic nezáleží. Přesto Hmyz nepřestanu studovat a pokud ještě nějakou zajímavost naleznu, zase Vám o ní rád řeknu.

Galerie fotografií

Rubriky: Chalcoidea (Chalcidky), Cynypoidea (Žlabatky), Hymenoptera, Parazitismus, Rozmnožování | 3 komentáře