Není Mucha jako Muchnice

Ve vzdělávání našich, byť městských dětí, jsou živí tvorové docela hojně zastoupení. Již od ranného mládí jim ukazujeme leporela a obrázkové knížky s kravičkami, kozami, kočičkami, …, učíme je zvířecím zvukům, přibližujeme jim vzhled i způsob života dobytka i domácích mazlíčků. Větším dětem vyprávíme, spíše ale dnes již jen čteme – bajky, pohádky se zvířecím hrdiny (ač mnohdy zápornými). V postelích mají naše děti plyšové medvídky, nebo jiné zástupce hebkých savců.
Ve výsledku pak zvídavá drobotina získá základní znalost všech, podle nás podstatných, živých tvorů na planetě Zemi a vytvoří si k nim i emotivní vztah. Každý předškolák tak pozná Vlka, Medvěda, Lva či Žirafu.

Je to podle mne velmi zvláštní, neboť žádný z těchto živočichů se v našich krajích vlastně nevyskytuje, tedy alespoň ne tak mnoho, aby děti měly naději se s ním v přírodě skutečně setkat. Každý školák jistě také bez problémů vyjmenuje kupříkladu hned několik zástupců Ptáků, Savců, možná i Ryb. Je ale zvláštní nepoměr v tom, jak málo děti vzděláváme v poznávání všudypřítomných Hub, Mechů, Rostlin, ale také Pavouků, Hmyzu, …. A věřte, setkání dětí třeba s rozličnými Hmyzími zástupci je nesrovnatelně pravděpodobnější, skoro bych řekl nevyhnutelné. Přesto děti, středoškoláci, ba ani dospělí povětšinou neumí jednotlivé Hmyzí druhy rozeznat. Jen prosím sami zkuste vyjmenovat alespoň pět zástupců jednoho z nejpočetnějších (na druhy i na jedince) Hmyzích řádů, tedy řádu Dvoukřídlých (Diptera). Uspěli jste v testu? Nebo je pro Vás pořád všechno jen Moucha a Komár, v horším případě jednoduše Brouk?

Poznáte třeba tuto krásnou a velmi hojnou Mouchu? Ano právě tu, co se v těchto brzkých jarních měsících prohání nad všemi cyklostezkami i lesními pěšinkami a plete se vám do cesty?

Pro naše předky byli všichni živí tvorové klasifikováni jen jako “užiteční a škodliví”, byly to “věci bez duše”, takto bez citů, bez práv. Naše lidská morálka se jimi nezabývala a dosud nezabývá a tak je lze jednoduše chovat i za podmínek, o kterých by člověk, (pakliže by on sám jim byl vystaven) prohlásil, že jsou nelidským týráním a mučení. Kupříkladu humánně zlikvidujeme desetitisíce Husí či Kačen jen proto, že se rozmohla ptačí chřipka a tato masová vražda je jednoduše ospravedlněna hmotným ziskem jednotlivce. Léčit je by nás vyšlo příliš draho, dokonce je ani nechceme nechat dožít, přestože existuje slušná pravděpodobnost, že by nemoc mnohé přežily. Již by ale nebyly konzumovatelné, byly by pohublé a neprodejné! Obava z šíření nákazy “nekonzumovatelnosti” je důvodem pro genocidu, která se ale nikdy genocidou nezve. Živý tvor “bez duše” nám může snadno být pouhým statkem, zdrojem zisku. Bez výčitek, s čistým svědomím.

Takto nehumánně jsme se, koneckonců, chovali v minulosti i k mnohým národům, k černochům, k pohanům (také jsme naše děti nedávno, v Americe ještě na přelomu 19. a 20. století, vychovávali v představě, že černoši nejsou lidmi a nemají duši). Takto dominantně, nadřazeně a přehlíživě se bohužel i dnes chováme k Ptákům, ale i k mnohým Savcům, tedy i k živočichům inteligentním, nesmírně citlivým, vnímavým. Tedy k tvorům uvědomujícím si vlastní existenci, prožívajícím bolest i strach. A jak teprve přistupujeme k živočichům jednodušším, třeba ke Hmyzu! Tento je nám vzhledem nepodoben, neznáme jej, neuznáváme tedy ani právo na jeho existenci, podceňujeme jeho význam. Je obvykle buď neužitečný, nebo někdy dokonce škodlivý.

Jsou ale výjimky. Kupříkladu Včely, někteří Mravenci. Tento společenský Hmyz přece řadíme, my i naše děti, do světa tvorů milých, pracovitých a užitečných a přiznáváme jim cit, emoce. Dokonce říkáme, že Včela stejně jako lidé umírá, zatímco ostatní tvorové, podle naší klasifikační rétoriky, jen chcípnou, nebo zdechnou. Tato neopodstatněná, rétorická i emoční, ale zejména behaviorální asymetrie ve prospěch Včel, je mi ale dostatečnou evidencí, že stereotyp lze překonat, že právě osvětou, vzděláváním, propagací – ať už Hmyzu nebo i jiných složek přírody, můžeme vychovat člověka lepšího, již ne tak sobeckého, tak sebestředného. Člověka k přírodě tolerantního, s přírodou sladěného.

Jsem naivní, vím, ekonomický zisk byl a stále je rozhodující! Přesto mi nezbývá než doufat. Všem nám nezbývá než doufat.

Dovolte mi prosím také přispět aktivně svým skromným dílem a představit Vám tentokrát krásné a zcela běžné zástupce řádu Dvoukřídlých, tedy Muchnice, správněji čeleď Muchnicovitých (Bibionidae).

Jsou to velmi rozšířené Mouchy, a setkáte se s nimi brzy zjara všude v přírodě. Muchnice jarní (Bibio lanigerus Meigen,1818) je pak typickým zástupcem této čeledi. Na předchozích fotografiích jsem Vám ukázal samce tohoto druhu. Okaté, štíhlé stvoření se usilovně snaží najít alespoň jednu z mnoha samic poletujících v okolí. Ta je mu přitom zdánlivě nepodobná, s hnědýma nohama, drobnou hlavou a očima.

Velmi zajímavá pohlavní dvojtvárnost. Specializace vede, při stejné genové výbavě, k přizpůsobení a zdokonalení tvaru a vzhledu, ale zejména funkce.

Člověk by, soudě dle vzhledu, řadil tyto jedince opačného pohlaví k zcela nepříbuzným druhům. O patřičnosti napoví až pozorování kopulace tohoto Hmyzu.

Samci i samice se páří desítky minut a vyfotit je – je tak snadné. Vděčný objekt fotografa.

Detail hlavy samce Muchnice již lépe ukazuje, že oči opravdu pokrývají snad přes 90% povrchu hlavy. Vidíte také ta krátká, avšak zřetelně článkovaná tykadla? (Prosím zapamatujte si počet článků: jedna, dva,…, šest.) A všimli jste si drobných oček mezi očima, přímo na zátylku?

Oči má tento tvor nejen nahoře ale i dole. Za letu je přece třeba samice postřehnout a odlišit i tehdy, pokud poletují někde pod samcem. Příležitost je třeba nepropást. Zrak je pro samce v tuto chvíli ten nejdůležitější ze smyslů.

Samice Muchnic jsou také připraveny. Jejich zadečky jsou plné zatím neoplodněných vajíček, ze kterých se později, v případě zdárné kopulace, bude rodit další pokolení Muchnic jarních.

Trochu připomínají královny Mravenců lesních (Formica rufa Linnaeus, 1761), s těmi však nejsou Muchnice nikterak příbuzné. Navíc tyto Mouchy z čeledi Dvoukřídlých (Diptera), mají pouze jeden pár křídel, zatímco Mravenci, příslušníci Blanokřídlých (Hymenoptera) mají páry křídel dva. A samozřejmě, Mravenčí královny, produkt státu společenského Hmyzu, se budou líhnout spíše až jejich kolonie zesílí, tedy koncem léta. To individualistické Muchnice mají vývoj mnohem jednodušší. Kopulace probíhá sice zjara, další generace jedinců však dorůstá skryta celoročně pod zemí.

Silné a svalnaté přední nohy samic jsou proto velmi užitečné. Svá vajíčka klade samice Muchnice hluboko do země, pod vyhrabanou hlínu. Drobotina se líhne záhy a larvy Muchnic pak mají celé dlouhé léto k tomu, aby konzumací tlejících zbytků rostlin zesílily, vyrostly a přežily dlouhou a tuhou zimu. Občas si zpestří jídelníček kořínky mladých rostlinek, ať už sazenic stromků (takže pro lesáky to jsou škůdci), nebo sazenic rostlin na našich zahradách (takže pro zahrádkáře a zemědělce to jsou škůdci).

Je to život jednoduchý a prostý. I když zdaleka ne lehký. Muchnice se s nástrahami takového bytí vyrovnávají po svém. Velký počet vajíček kladených do půdy, skrytý styl života larev, to vše vede ke splnění hlavního cíle – Muchničímu rojení. Nadpočetný hromadný výskyt rojících se dospělců brzy z jara je totiž další osvědčenou taktikou tohoto Hmyzu. Imaga se líhnou všechna téměř ve stejnou dobu a zaplaví palouky, lesní porosty, zahrady (i cyklostezky). Najít si partnera je v takovém roji snazší a i pokud jich mnoho podlehne predaci, takto početnou populaci zcela nevyhubí ani spojené úsilí všech nepřátel (tedy jen pokud se do věci nevloží člověk hospodář). Mimoto volí Muchnice k rojení záměrně tak brzké jaro, že se ještě mnozí jejich nepřátelé nestihnou rozmnožit. Počet Ještěrek, Pavouků, Ptáků a dalších hladovců rychle narůstá, to už ale bude Muchničí rojení ukončeno.

Přesto ale, nebo možná právě proto, jsou Muchnice důležitou složkou potravního řetězce. Vždyť právě ony pomáhají startovat tu hojnost druhů pozorovanou v létě. Miriády Muchnic jsou cennou potravou pro mláďata Ptáků, čerstvě vylíhlé Ještěrčí omladině. Jsou ale také první jarní kořistí kdekterého Pavouka. Těžko přetěžko by se jim vedlo, nebylo-li by dlouhého, ročního žíru Muchnic v hlíně po listím, nebylo-li by této hojnosti chutné kořisti v brzkých a chladných jarních dnech. Na následujícím snímku už ale není obětí Muchnice jarní. Toto zde je její příbuzná – Muchnice březnová (Bibio marci (Linnaeus, 1758)).

O kousek dál měl svou spižírnu nacpanou další z pavouků. Tato Muchnice je uschována na později. Je doba neuvěřitelného nadbytku.

Takového, že jej ani všichni dravci dohromady nestíhají zkonzumovat. Půda v okolí je proto nahusto pokryta mrtvými tělíčky samečků. Doufejme, že tito již úspěšně splnili svou roli a jejich život měl tedy smysl.

Smutný osud, pravda. Leč i tak jejich šťastnějších, dosud živých a zcela bezstarostných příbuzných poletovalo všude kolem stále dost a dost.

Sameček tohoto druhu je opět drobnější a křehčí než samička. Jeho smyslem je totiž pouze předat geny.

Detail ukazuje velkou podobnost s předchozím druhem Muchnice. Totožná výbava, velké a citlivé oči, mohutná hruď prozrazuje dobrého a hlavně vytrvalého letce, součást roje.

Křídla má však samec tohoto druhu na okrajích lehce ztmavlá, jakoby vroubená.

I samice je od předchozího druhu odlišná. Je celá černá a tak tento druh obvykle snadno rozeznáte.

Úžasná stvoření, leč jen pokud je trochu blíže poznáte. A musíte si pospíšit, tato Muchnice se opravdu vyskytuje v březnu (, částečně ale i v dubnu)!!.

No není ta Muchnice březnová krásná? A je to krása čistá, nezatížená marasmem složitého života. Jen prosté: Zroď se, rozmnož se a – zemři!. Imago ani nekonzumuje téměř žádnou potravu, maximálně usrkne trochy ranní rosy (dočká-li se ovšem rána), snad olízne sladkého nektaru jarních květů. 

Muchnic existuje mnoho druhů a některé jsou i trochu více barevné. Jejich určování není úplně jednoduché a tak musím přiznat jistou míru nejistoty při určení konkrétního druhu. Pokud se ale necháte inspirovat a budete Muchnice studovat až tak detailně, že poznáte chybu v mém amatérském taxonomickém řazení, můj článek měl smysl.

Tohle je (podle mne) sameček druhu Muchnice velké (Bibio pomonae (Fabricius, 1775)).

V galerii fotografií naleznete další snímky tohoto krásného druhu. Stehna jeho nohou jsou hnědě rezavě červené. Je to dostatečně spolehlivý rozlišovací znak?

Pozorování Muchnic v přírodě je pro mne vždy velkým zážitkem.

Samice další Muchnice, tentokrát opět ulovená pavoukem, patří podle mne k druhu Bibio varipes (Meigen 1830).

Předlouho jsem hledal a nenacházel jedince živého. Až loni zjara měl jsem více štěstí.

Následující fotografie zachycuje zase druh Bibio venosus (Meigen 1804). Štíhlý a nohatý sameček je zatím jediným mým zachyceným jedincem tohoto druhu.

Trochu jistější jsem si s determinací druhu Bibio clavipes Meigen 1818. Samice má totiž světle hnědou hruď s tmavou skvrnou ve středu, černou hlavu, hnědé nohy.

Neodolal jsem a chtěl vědět, co si asi tak myslí o světě kolem ní. Bystré zvíře. Avšak s typem a mírou inteligence, jaké máme my lidé, u Muchnic nepočítejte.

Křehký sameček dalšího druhu se velmi podobá těm u Muchnice jarní, ale barva nohou prozradí, že jde o další druh Muchnice. Je to tentokrát něžně krásná Muchnice jánská (Bibio johannis (Linneaus, 1767)).

Učarovaly mi Muchnice a jejich jednoduchý život. A byl jsem nadšen, když jsem zahlédl a pak i ulovil Muchnici dosud nepoznanou, zeleně lesklou. Jak jiná a výjimečná! To bude jistě vzácný druh!

Měla velmi zvláštní výběžky na konci hrudi (metathorax).

Dodnes tuto Mouchu nemám určenou, snad mi někdo poradí.

Už ale vím, jak velmi jsem se mýlil. Bohužel Není Mucha jako Muchnice, tedy ta krásná Moucha na posledních obrázcích mezi Muchnice věru nepatří. Respektive Muchnice nejsou Mouchy! Je třeba být pozorný, učit se rozeznávat.

Dvoukřídlí se dělí na dva podřády. Dlouhorozí (Nematocera) mají obvykle delší tykadla (6 článků a více), zatímco Krátkorozí (Brachycera) mají tykadla krátká pouze tříčlánková s tykadlovou brvou na konci. Všechny Muchnice mají ale více článková tykadla (jakkoli jsou krátká, článků jsme přece spolu napočítali šest), a řadíme je tedy do stejného podřádu (Dlouhorohých) jako i Komáry, Bejlomorky, Tiplice,…  Skutečné Mouchy (rod Musca), ale i jiné rody, které často označujeme tím širokým, obecným pojmem Moucha, patří do podřádu Krátkorohých. Že to je subtilní rozdíl? To jistě ne! Je mezi nimi vlastně stejný rozdíl jako kupříkladu mezi Ještěry (podřád Sauria) a Hady (podřád Serpentes).

Teď už budu moudřejší a Muchnice si s Mouchami, ani s Mravenci plést nebudu. Věřím, že ani Vy ne.

Spěchal jsem s psaním tohoto článku i proto, že již běží měsíc duben a Muchnice jsou právě na vrcholu aktivity. Takže pokud je chcete zahlédnout – neseďte doma a honem do přírody! A prosím řekněte mi, pokud je rozeznáte. Moc mne to potěší.

Galerie fotografií

Chřestovníček liliový, Chaos a Řád

Bipolární porucha myšlení. Tak bych nazval stav, do kterého se při rychlém, zjednodušeném uvažování mnozí občas dostáváme. Nemyslím prosím bipolární poruchu osobnosti, tedy maniodepresivní psychózu. Já mám na mysli naše bipolární posuzování světa, neustále rozdělování všeho na dobré a špatné, na pozitivní a negativní, na spřátelené a na to nepřátelské.
Často přemýšlím nad tím, proč vlastně uvažujeme takto zoufale nepřesně, tak zbytečně diskrétně. Možná je to tím, že reálný svět kolem nás, všechny jeho objekty, jsou v prostoru jednoznačně vymezeny. Tam, kde náhle začíná, existuje, a pak rázem zase končí kterýkoliv reálný předmět, třeba stůl, židle nebo počítač – je prostě právě a jen ten stůl, židle nebo počítač. Je to velmi jednoznačné, nezpochybnitelné. Jsme na to uvyklí, v takovém konkrétním, skoro bych řekl diskrétním světě se umíme snadno orientovat, stačí nám k tomu dokonce jen naše první signální soustava.
Stejně jednoznačně vnímáme i přírodu, všechny živé tvory. Jen pohleďte na tohoto Chřestovníčka liliového (Lilioceris lilii (Scopoli, 1763)), dalšího z široké rodiny Chřestovníčků (Criocerini). Jeho výrazné barvy, tvar, skulptura a zejména jeho pevnost, pružnost, tedy mechanické vlastnosti, ale i ty ostatní projevy jeho těla jsou přísně jednoznačné. Říkají nám: „Toto zde je Brouk!”. Jeho křiklavě červená barva nás navíc okamžitě varuje, informuje o jeho nebezpečnosti. Náš mozek to vše ihned, často bohužel mylně vyhodnotí a člověk jej pak buď zašlápne, nebo nějak jinak zahubí.

Na příkladu tohoto obyčejného brouka však lze snadno dokladovat, že naše zjednodušené vnímání světa je velmi nepřesné, že nám a zejména našemu okolí, společnosti, přírodě – mnohdy neprospívá.

Pokud totiž dojde na měření krásy, elegantnosti, barevnosti, voňavosti, ale třeba také užitečnosti tohoto Hmyzu, jeho významu pro přírodu, vše již není ani zdaleka tak jednoznačné. Jednoduše jakmile se nejedná o konkrétní objekty, když se v mysli začneme zabývat světem méně přísně vymezeným, jednoznačnost se vytrácí. Někomu se tato Mandelinka na Lilii bělostné (Lilium candidum L.) líbí, považuje ji za součást přírody. Jiný jí pak naopak opovrhne jako kýčovitou, prvoplánově a křiklavě barevnou, nebo dokonce zbytečnou, ba i škodlivou.

Vkus, vlastně jakékoli naše hodnocení, názor, jsou prostě subjektivní a tak bohužel také – nepřesné. A takové je i naše posuzování krásy, smyslu, spravedlnosti, ba i pravdy,…
Mysl totiž, v nejednoznačném, složitém světě emocí, myšlenek, vztahů, názorů, pocitů – zoufale tápe. A tak hledá a nachází berličky. Vytváří si slova, formuluje pojmy, konstruuje schémata. S cílem uchopit a popsat celý ten komplikovaný abstraktní svět, třeba ten emotivní, nebo estetický, nebo filosofický. Vymezit, konkretizovat jeho jednotlivé části. Vznikají tak komplikované pojmy, jakými jsou kupříkladu láska, nenávist, touha, závist, hřích, libido, podvědomí, chaos, řád, morálka,… Pojmy které, jsouce zavedeny, nutí nás abychom je následně vysvětlovali a upřesňovali v předlouhých odborných statích, ba i vědeckých monografiích. A stále to jaksi nestačí!
Jednoduše veškeré naše emoce, celý myšlenkový svět, ač původně svou podstatou spojitý, tak nějak neurčitý, možná ve své složitosti a nepopsatelnosti trochu zamlžený, je usilovně konkretizován, uměle vymezován, rozškatulkováván do podoby konstruktů se zřetelnou hranicí, jakýchsi uchopitelných objektů, mezi kterými se už zase umíme jednoduše pohybovat, nástrojů, se kterými se nám pracuje sice méně přesně, nicméně mnohem jednodušeji.

Tvorba pojmů, slov, vznik řeči, nám umožnila komunikovat, dala vzniku naší inteligenci, naší civilizaci. A musím proto připustit, že tato technika je veskrze užitečná. Bez ní bych, konec konců, nebyl ani já schopen tento článek psát. A nemohl bych tak vyjadřovat svůj nesmírný obdiv krásnému Chřestovníčku a přírodě vůbec.

Jen si to na chvíli představme: myšlení beze slov a jiných myšlenkových konstruktů. Jistě, složité chemické procesy odehrávajících se nejen v nervových centrech, ale i v endokrinním systému, ba v celém těle, by dostačovaly k prostému přežití. Myšlení by bylo redukované na prostou reakci vyvolanou vnějšími podněty, možná na složitější instinkty, v lepším případě na jednoduché (pod)vědomí a emotivní myšlení. Svět instinktů, tělesných potřeb, emocí, by ovládal naši mysl a snad i všechna naše hnutí, naše činy. Byli bychom ale neschopni formulovat a to ne jen slova a řeč, asi bychom neutvořili ani jasnou myšlenku. Bez pojmů nešlo by myslet logicky, nešlo by plánovat!

Tak nějak to má právě Hmyz. Jeho myšlenkový svět je proto možná poněkud chudý. Reaguje ale na komplexní signály okolí a rozhoduje se pak správně, účelně, rychle. Uletí či spadne do podrostu okamžitě, jen co se objeví nepřítel. Nepotřebuje k tomu totiž zformulovat protest (jako bychom to činili my), ani varovat blízké okolí (jako to dělají třeba někteří ptáci, či savci). Zvládne – bez řečí a vlastně i bez myšlenek – najít si potravu, opatřit si přístřešek či úkryt, namluvit si partnera a založit potomstvo. Také Chřestovníček nad ničím moc nehloubá, není to věru žádný myslitel. Jakkoli zamyšleně na některých mých fotografiích vypadá.

Naše myšlení je díky pojmům a také vazbám mezi nimi, díky naučenému způsobu práce s nimi (to je právě ono myšlení), mnohem složitější. Ale – někdy nás pojmy, slova, schémata zrazují, zavádí, matou.

Jak lze jimi popsat třeba krásu tohoto Hmyzu? Nebo vymezit jeho užitečnost? Přesně a úplně by to asi šlo jen těžko! Přesto jej někdy, s použitím naší zjednodušené, subjektivní morálky, lehce odsoudíme. Vytyčujeme mu pak jen omezené právo na život, spíše však na přežívání ve skrytu, na bytí podmíněné nepřekročitelností našich zájmových sfér, ať už hospodářských, estetických,…
Lilie jsou námi pěstované, hýčkané rostliny, nikdo nemá právo nám je požírat! Použijeme proto další z předem formulovaných pojmů, zjednodušených schémat myšlení: „Škůdce!”, zvoláme. Konkretizovaným světem našich vztahů s přírodou se pak prodíráme jako hustým porostem – vše co zavazí je odstraněno. Bipolární myšlení nám tak ihned pomáhá orientovat se v komplikovaném světě. A už taky víme, co je tou správnou a přiměřenou reakcí: „Škůdci se přece hubí! Takže vzhůru do boje!”.

Tento Brouk žere naše krásné Lilie, je tedy třeba jej zahubit, zašlápnout, zabít. Názor je jasný a zřetelný, pochybnosti se nepřipouští!

Jistě, Chřestovníček se opravdu vyvíjí na námi pěstovaných Liliích, vlastně jim tak i trochu ubližuje. Nu vždyť ale to my jsme pro sebe silou zabrali právě ten kus světa, kde se on a jeho předkové, jeho příbuzní, odpradávna na Liliích (Lilie cibulkonosná Lillium bulbiferum nebo Lilie zlatohlavá  Lillium martagon) skrovně živili!
Trvalo mu přitom celá tisíciletí, než si našel právě ten svůj niche, tedy způsob života nekonfliktní s ostatními druhy, naučil se žrát rostliny, které jsou pro většinu živočichů nejedlé. (Třeba kočkám jejich pozření způsobuje selhání ledvin, ptákům zase dráždí trávící trakt.) Brouk si vypěstoval proti jedům Lilií odolnost, dokonce využil jejich obranu ve svůj vlastní prospěch.
Možná se také podivíte, proč že je brouk takto velice barevně výrazný, vlastně až nápadně krásný. Copak se nepotřebuje maskovat, před nepřáteli skrýt? Proč změnil svůj kabát na křiklavě červený, proč volil výraznou barvu, která v našem lidském světě nese romantické poselství. Nenechte se ale mýlit. Rudá barva není v přírodě symbolikou lásky, je to barva varovná! „Jsem jedovatý”, hlásá Chřestovníček do okolí.

Podobně krásná a podobně jedovatá je ale i jeho hostitelská rostlina. A my lidé ji hýčkáme a obdivujeme. Měřme tedy oběma stejně! Obdivujeme-li jedovatou Lilii jako symbol krásy, nemůžeme se přece k Chřestovníčkovi liliovému chovat jinak. Obdiv a respekt, tolerance a ochrana jsou na místě.

Chcete jej stále vyhubit? Nebo jej alespoň vykázat do patřičných mezí? Ukáznit jej a donutit jej spokojit se s jinou potravou? Aby nežral Vámi pěstované Lilie?

Bohužel, po dobrém to nepůjde. Tento brouk totiž – nemá na výběr. Nežere Chřest (rodové jméno, co by někoho mohlo pomýlit, pochází od příbuzného Chřestovníčka obecného), ani jiné příbuzné rostliny. Není sice monofágem, konzumuje ale téměř výhradně jen Lilie a některé jim příbuzné rostliny z čeledi Liliovitých (Liliaceae). Třeba planý Řebčík (Frittilaria), což je jedna z mála substitučních rostlin. Jenže u nás se bohužel nevyskytuje. Řebčík kostkovaný (Frittilaria meleagris), je druh původní v jižní Evropě, s přirozeným výskytem zasahujícím až na jižní Slovensko. Existují i staré údaje z Čech, zda se ale jednalo o původní výskyt, či nikoliv je sporné. V současnosti tyto lokality už zanikly, ale druh je pěstován a občas zplaňuje. Hojně je pěstován a vzácně zplaňuje také Řebčík královský, neboli Komonka královská (Fritillaria imperialis, syn.: Petilium imperiale), původní ve střední Asii.

Věřte, že Chřestovníček se snaží seč může. Nouzově prý proto brouk požírá také některé rostliny Lilkovité, dokonce i Brambor, Tabák. Má zde ale výrazně méně vajíček, jeho potomstvo je méně životaschopné a dlouhodobě na těchto hostitelských rostlinách přežít nemůže. Chřestovníček liliový přesto dosáhl velkého rozšíření. Byl zavlečen do Kanady a později i do USA. (Asi tam také mají rádi Lilie.)

Samice i samec se páří na listu hostitelské rostliny. Alespoň samice chvíli postojí a umožní tak fotografovi pořídit několik snímků.

Jejich konání není bezúčelným sexem, pro Brouky je kopulace naplněním smyslu života. Cílem je zajistit další generaci.

A výsledek společného úsilí obou pohlaví naleznete na listu jen kousek níže, Samice klade oranžová, výrazná vajíčka na list ve spodní části rostliny. Jsou nádherně oblá, od listu se výrazně odlišují. Kontrast je dokonalý.

Při pohledu na brouka i jeho vajíčka si vždy vzpomenu na onu lidskou bipolární poruchu mysli. Vždyť si díky těm zmíněným, bohužel ne vždy zcela přesným schématům, rozdělujeme složitý, propojený svět na symbolická opozita, hledáme pomyslné protipóly, vytváříme umělé extrémy. Aby se pak totiž naše mysl uměla rychle rozhodovat, bez výčitek, bez pochybností. Vytyčujeme tak kupříkladu čisté Dobro a Zlo, ryze účelově – pro zřetelné vymezení světa našeho a toho nezpochybnitelně nepřátelského. Lilie řadíme do světa Dobra, Brouka škůdce tedy bez jakýchkoliv pochyb zařadíme do světa Zla.

Nesouhlasím s diskrétním vymezením tak často zneužívaným již v našem lidském světě, v lidské filosofii, v ideologii! Přece dobro pro někoho je začasté zlem pro jiného. A zejména nesouhlasím, jsou-li tyto pojmy užívány mimo lidskou společnost – aplikovány na přírodu, třeba na svět Hmyzu. Vždyť to dlouhá tisíciletí společného soužití daly vzniku jedovatosti Lilií i Chřestovníčků, vytvořilo jejich společnou varovnou krásu. Bez nádherných Brouků bychom neměli ani rostliny sice jedovaté, leč tak krásně barevné, před jedovatostí varující. Střet zájmů, neustálým soupeřením ustanovovanou rovnováhu, panující v přírodě po věky věků, nestranění, nesouzení, objektivitu danou rovnými šancemi, to vše člověk popřel jednoduchým vymezením diskrétních pojmů Dobro a Zlo.

Podobně nesmyslně konkretizujeme další pojmy, tedy Chaos a Řád. Běžně tyto pojmy užíváme, ale hlavně zneužíváme, jako součást technologie moci. Řád je podle nás to, co je dle našich představ, co považujeme za správné. Jsou to takto všechny věci hezké, emoce positivní, tvorové užiteční, rodina, přátelé, známí. Chaos je naopak vše to, co se vymyká naší snaze, našemu usilování, naší moci. Chaos tedy, dle našich tradičních, poněkud naivních představ, tvoří vše to, co nás neposlouchá, co překáží, co nám škodí, co je potenciálně nepřátelské, ale také někdy jen je nehezké, či nepohodlné. A pokud tyto nepřesné konstrukty lidského světa aplikujeme na přírodu, výsledek je jednoznačný a předem daný. A zoufale nepřesný, mylný a zhoubný!

Hádejte kam by pak, podle této pochybné klasifikace, patřil Brouk požírající Lilie?

Chřestovníček liliový je pro mne právě symbolem jednoty a nedělitelnosti světa, jeho celistvosti, popřením diskrétních konstruktů jakými jsou právě Řád a Chaos, Dobro a Zlo, vlastně důkazem jejich zmatečnosti. Tento Brouk totiž není vůbec tak jednoznačný, tak ukázněně líbivý, jak to z mých fotografií dosud vypadalo. Zatímco imago i vajíčka jsou výrazně diskrétní, čistá, kontrastní, tedy jaksi řádně se projevující, larva Chřestovníčka by pro mnohé asi patřila spíše do světa špíny, marastu, rozkladu, tedy takto i Chaosu.

Jen pohleďte na její exteriérový projev, na její ošklivý hábit.

Tato mladá larva se živí spásáním listu Lilie a co sežere, ihned přefiltruje a přetvoří – v ochranný plášť ze samých exkrementů.

Starší larva zcela záměrně vypadá jako náhodné a nevábné nahromadění hovínek. Žádný soudný tvor, ať už pták, ještěrka, či jiný hmyzožravec, by takovou ohyzdnost za chutné sousto nepovažoval. Dokonce i nevybíravý parazit by si jistojistě rozmyslel založit své potomstvo v takovéto hromádce, promiňte mi to slovo: sraček. Člověk by pak jistě prohlásil tuto hroudu tlejících exkrementů za postrádající jakékoli pochopitelné uspořádání, strukturu či formu. Jak jinak by se projevoval Chaos než právě takto nevábně?

Některým se teď bude zdát, že přeháním, že o Řádu a Chaosu takto nikdy neuvažujeme. Jak velmi se ale budou mýlit! Po staletí nám panovníci a jimi ovládaná ideologie prezentovala svět a veškeré dění v něm právě jako souboj Dobra a Zla, Řádu a Chaosu. A dodnes tato představa mezi lidmi přetrvává. Dokonce i mnozí současní filosofové tuto zjednodušenou (původně vymezující se a nenávistnou) církevní a mocenskou rétoriku bohužel neustále přebírají a tradují.
Jeden příklad za všechny: Četl jsem nedávno knihu od filosofa Jordana Petersona (12 Rules for Life, an Antidote to Chaos). Moudrý sociolog, jenž rozebírá běžné problémy života. Avšak během výkladu na pozadí neustále připomíná a používá symbolický souboj Dobra a Zla. Za Chaos označuje vše nevyhovující, vítr a bouři, rozvod, tlení, nemoc, smrt samotnou. Jak prostoduché od filosofa takových rozměrů!

Přece uspořádané se rodí právě z nahodilého, Chaos (jakkoliv se mi příčí jej takto vymezovat) je zdrojem možností, je svobodou, je oceánem příležitostí, až z nichž se pak může zrodit konzervativní, pravidly sešněrovaný, status quo chránící Řád. Tedy oba tyto stavy jsou vlastně projevy hmoty samotné, jsou téže podstaty. Koneckonců i podle původní představy starých řeků (Aristofanés) se  přisuzuje Chaosu zrození ptáků a kdoví čehože všeho. Podle jiných, více náboženských zdrojů prý dokonce bůh Času (Chronos) zrodil s bohyni Nutnosti (Ananké) boha Chaose, a tak vznikl svět sám!

Chřestovníček je dokonalým praktickým příkladem, jedním z mnoha, jak se ohyzdné přetváří v krásu, jak se z marasmu rodí život. Je důkazem, že jak nemoce, bolest nebo třeba utrpení jsou neoddělitelnou součástí života, tak jako je jeho součástí i smrt. Existence Brouka je jednou z mnoha možností, jak se život projevuje, jak se Chaos v Řád proměňuje, aby mu pak opět nechal zaniknout.

Chtěl jsem poznat tajemství larvy Brouka. Zkusil jsem proto sundat nedospělci Chřestovníčka jeho nevábný kabát.

Rázem je z něj oku příjemnější stvoření. A mohl bych je dále očistit, vysušit a učinit ještě líbivějším.

To by ale již hraničilo s týráním. Larva sama je ráda skryta ve vlhkém, byť jedovatém trusu. Bezpečí je pro ni přednější, než nějaká pomyslná soutěž o nejkrásnějšího tvora.

Při odstraňování nevábného povlaku se larva držela podkladu listu jako přibitá. Dalo mi velké úsilí zlomyslně ji obrátit na zádíčka. Chtěl jsem vědět, jak vyřešila problém dýchání. Vždyť přes tlustou vrstvu trusu se vzduch k trachejím larvy dostane jen obtížně! Zjistil jsem ale, že nemá v tomto ohledu žádná vylepšení. Spoléhá tedy asi jen na difusi samotnou, na pomalý, leč konstantní přestup kyslíku přes vlhkou obalovou hmotu. Rozhodně to limituje i velikost larvy, neboť jen drobnější larva má, vzhledem o objemu, relativně mnohem větší povrch. Nedostatek kyslíku ji jistě také omezuje v pohybu. Naštěstí se nedospělec brouka nemusí rychle pohybovat. Jeho oděv jej chrání tak dokonale, že rezignoval i na obvyklý obranný pád do podrostu.

Larva se rychle se snažila zjistit, co že se to s ní vlastně děje.

A překulit se zpět do polohy na bříšku. Tam se také lépe drží – na strmém listu Lilie je třeba se pevně kotvit.

Larva je k tomu dobře vybavena malými, ale silnými háčky na všech končetinách. Odtrhnout ji od podkladu je fuška.

Vím, larva se Vám asi některým moc nelíbí, tak tedy pohleďte na následující fotografii. Chaos a Řád se zde v jedno pojí, harmonie a soulad rostliny a Chřestovníčka liliového je evidentní. Pro mne již navždy bude Lilie úplná, krásná, smysluplná, jen tehdy, pokud ji bude provázet její „škůdce”.

Pochopil jsem, že se Peterson i jiní ideologií nakažení filosofové velmi mýlí, považují-li za nepřijatelné, škodlivé, zavrženíhodné, vše to neovladatelné, vše to neposlušné. Nemusíme přece z našeho ukázněného ideologického světa Řádu vyhnat do umělé, pomyslné říše Chaosu vše, co není dle našich představ. Koneckonců vše je to přece složeno ze stejné matérie, z identických komponent, jako i to, co jinak schvalujeme. Je to podřízeno stejným přírodním, fyzikálním, ba dokonce společenským zákonům.

Chaos i Řád, obě tato slova označují identickou fyzikální charakteristiku, jsou týmž projevem druhé věty termodynamiky. Vyjadřují jednoduše odlišnou extrémní míru entropie, tedy jsou to elativy označující krajní meze neurčitosti. Nic víc, nic míň. Oba extrémy jsou přitom nepředstavitelné. Příroda, ba ani společnost se v žádném z těchto stavů za žádných okolností nenachází a jistě ani nacházet nechce. Nejsou také polárními, tedy není žádoucí setrvávat v konzervativním, rigidním a zkostnatělém Řádu a odmítat svobodný, leč trochu bezbřeze vágní Chaos. Rozhodně tyto pojmy nedefinují nějaké diskrétní a celistvé, jasnou hranicí oddělené oblasti zájmů. Ačkoliv jsou takto ideologicky mnohdy zneužívány.

Poučil jsem se studiem těchto krásných Brouků. A pochopil, že naše bipolární porucha myšlení je dědictvím tisíciletí soubojů, nenávistného soupeření, produktem obrany proti všem nepřátelům. Je to otřesný pozůstatek doby temna, doby válek, doby monarchií, doby králů a nevolníků, otroků.
Pokud se nenaučíme považovat ty jiné, ty odlišné, ty někdy i nepohodlné za nám rovnocenné, náš svět nemá šanci. Nebojte nezanikne, to jen my sami na to doplatíme a zůstaneme porobeni. Nebudeme již poddanými krále či jiného mocipána, to ne. Teď už budeme jen otroky vlastní omezenosti.
Přestaňme tedy podléhat nenávistné bipolární mocenské ideologii, mysleme ne rychle a diskrétně, ale raději pomaleji, leč komplexně, ve všech souvislostech a vztazích. Naučme se toleranci.
A můžeme začít třeba u Chřestovníčků liliových.

Galerie fotografií

Chřestovníček obecný

Vaření, požitek z jídla, gurmánství. Toť moderní vyjádření ducha doby spotřební. Doby, která transponuje jednu ze základních a obyčejných lidských potřeb v rozkoš, slast, ale také ve společenskou interakci, v umění.
Někdy se zdá, že kdo dnes netancuje, nezpívá, či ale také nevaří – jakoby ani nežil. Jsem rád, že mne tato móda zcela nemíjí, že nejsem úplně mimo všechny tyto moderní trendy. Nebojte – na veřejnosti netancuji, nezpívám, ani nevařím. Ale jíst mi chutná. Naštěstí!
A jsem i členem party přátel, kteří podobně rádi popijí a hlavně – dobře pojí (u nás na Moravě se více používá tato nespisovná varianta). Vím, zní to trochu obyčejně. Vaří nám ale kamarád, jenž je opravdovým gurmánem. Budu mu opět, z důvodu ochrany jeho identity, (podobně jako v článku „Jedno malé a dom!”), říkat universálním krycím jménem „Mirek”.

Tak tedy „Mirek”, je opravdovým duchem naší skupiny a já mu zde musím složit hold. Nejen že organizuje, svolává k basketu, a pod košem pak exceluje; stíhá ale ještě navíc nakoupit, připravit, navařit, naservírovat… Nimrá se s tím někdy i celé dny, abychom to pak, my ignoranti, snědli za pár minut. Zvládá dokonale kuchyni českou i tu evropskou. Díky němu jsme ochutnali naše Křepelky, Husy, Kačeny, ale i cizokrajné Humry, Šneky, Cvrčky, pak také Ústřice, Chobotnice, Kalamari, či skvělá Žabí stehýnka. Jeho nezapomenutelnou, u nás oblíbenou specialitou, je Hovězí carpaccio s kapary a parmazánem.

Mnohé jeho recepty se dotýkají mé lásky k přírodě. Ne snad, že bych popíral podstatu naší existence a odmítal jíst třeba maso, nebo hmyzí speciality, to jistě ne. Pokrmy jsou ale připraveny z ingrediencí, které ve mně nutně evokují vzpomínky. Třeba kapary, zmíněné v předchozím názvu jídla, jsou poupata Kapary trnité (Capparis spinosa L.). Keře, na jehož květech a listech jsem, v teplém Středomoří, fotil již nemálo Hmyzu.

 

Na Žahalku obrovskou (Megascolia maculata maculata, (Drury, 1773)), navštěvujícího tuto rostlinu s krásnými květy, mám překrásné vzpomínky. Obdivuhodné stvoření!

Ale zpět do kuchyně. Mirkova menu jsou mnohdy i čtyř-chodová, připravená s příběhem, s efekty. Jednoduše – umí skloubit estetický i chuťový zážitek. Každoročně v dubnu či květnu pro nás Mirek chystá ale dobrotu jinou – totiž chřest.

„Co? Že Vám ta zelenina nechutná? Anebo – že naopak ano?” Jistě, chřest je, podobně jako třeba Fazolové lusky na smetaně pokrmem, jenž rozděluje svět na dva tábory, oba s vyhraněným názorem. Možná ale jen do doby, než Vám tu čerstvou dobrotu připraví kuchař na slovo vzatý. Mirkův Chřest ve slaninovém kabátku, lehce přímo před námi na žulové desce ogrilovaný, je specialitou, na kterou se každé jaro všichni těšíme. Nebojte, je to dietní, skutečnou slaninu totiž zastoupí prosciutto.

Pro mne má, podobně jako ony kapary, chřest ještě jiné, silnější kouzlo. Mezi jeho největší milovníky, gurmány na slovo vzaté, patří totiž krásné Mandelinky (Chrysomelidae) s příznačným názvem: Chřestovníčci (Criocerini).
Nejběžnějším z nich je zřejmě Chřestovníček obecný (Crioceris asparagi, (Linnaeus, 1758)). Vskutku velmi rozšířený druh, pochopitelně jen na těch místech, kde se vyskytuje jeho hostitelská rostlina. A tou je samozřejmě – Chřest!

Fotím tento Hmyz opakovaně každé jaro, s větším či menším úspěchem.

Lesklé krovky odráží totiž až příliš mnoho světla (anglicky se těmto Chřestovníčkům dokonce říká Shining leaf beetles), fotit proto Brouka v jeho přirozeném prostředí je velmi obtížné. Je to ale krasavec. Chřestovníčci jsou obecně moc líbiví, ač drobní broučci (asi 8mm).

Bionomie je podobná jako u jiných Mandelinek (Chrysomelidae). Samice klade, podle odborné literatury, 200 až 400 vajíček a již po dvou dnech se líhnou malé larvičky. Tyto mají celkem čtyři vývojové instary. Poslední z nich se kuklí v zemi, v jakémsi pouzdře z ústních výměšků [Molecular]. Na rostlinách na zahrádce mých dobrých přátel (dodatečně: „mnohokrát děkuji”) jsem nalezl larvy Brouka v různém stádiu vývoje. Tato je již pěkně vzrostlá (asi 7mm), snad poslední vývojový instar. Larvy jsou tlusťoučké, dobře krmené. „A jde to i bez prosciutta!”

Vidíte ty nenasytné larvy, jak si jako praví gurmáni dávají zeleného Chřestu přímo od zdroje? Že se Vám ty titěrné, tenké jehličky nezdají být skutečným chřestem, že to je oblíbené zelenině nepodobné? No jasně! Vzrostlá rostlina se od oné oblíbené pochutiny svým vzhledem docela liší. Jedná se zde ale opravdu o Chřest, tedy rostlinu rodu Asparagus. Existuje prý snad několik set druhů tohoto rodu. U nás však volně v přírodě roste jen jediný, tedy Chřest lékařský (Asparagus officinalis, L.). A právě jeho dlouhé silné výhonky se tradičně zvou chřestem, asparágem, nebo-li šparglem (převzato z německého Spargel).
Je to velmi moderní zelenina, a dnes kolem ní možná naděláme někdy až zbytečně mnoho cavyků. Vždyť přece historicky byl špargl součástí české kuchyně odedávna. Jen za komunistů tomu byla dočasně učiněna přítrž: „Přece nebudeme jíst buržoazní zeleninu co konzumují žabožrouti?!”. (Nu, měli trochu pravdu, pěstování a konzumace Chřestu se opravdu rozmohlo právě na dvoře Ludvíka XIV.) Soudruzi pochopitelně jen neuměle maskovali fakt, že distribuční síť nebyla schopna dodávat asparágus na trh včas. A jelikož si máme být všichni rovni, chřest byl, jakožto netrvanlivá a takto i nevhodná zelenina, z jídelníčku vyřazen.
U nás se pěstoval Chřest již v druhé polovině 19 století (to jsem myslel tím odedávna), vždyť české kuchařky obsahují řadu receptů na jídla z této rostliny připravovaná. I tehdy ale byl spíše sezónní pochutinou pro majetnější vrstvy. Jsem rád, že se k nám tato zelenina, po letech temna, zase vrátila. A že ji dnes mohou konzumovat i obyčejní plebejci, mezi které se řadím.

Larvy Chřestovníčků jsou díky tomu asi také tak hojné, bez Chřestu lékařského by jim bylo bývalo neblaze. Myslím dokonce, že jsou tak namlsané, že by jinou potravu již nebyly schopny pozřít (jsou to monofágové). Dobu socialismu, kdy Chřest byl na seznamu a tudíž se nepěstoval, přežili tito Brouci jen na rostlinách planě rostoucích. A snad také díky tomu, že Aparagus je právě ta oblíbena skupina rostlin, jejichž vzrostlé a bujné větvičky se dříve hojně přidávaly, coby Asparát, do kytic ke karafiátům (to ovšem byl jiný druh, zřejmě Asparagus densiflorus neboli sprengeri). A oslava narozenin či akce MDŽ mohly začít…

S Mirkem se občas přeme, zda je chutnější chřest bílý, nebo přece jen ten mladý a svěží chřest zelený. Chřest bílý je asi tradičnější. Zato ten moderní, chřest zelený má více vitamínů.
Chtěl jsem se o pěstování potravy nejen Chřestovníčků dozvědět více a tak jsem trochu pogooglil. Údajně se Chřest pěstuje na polích v jakýchsi hrobečcích, aby se totiž jeho výhony vytahovaly za sluncem a byly silné a dlouhé.
Na Moravě se však někdy – po vzoru Holanďanů – dříve pěstoval Chřest z téhož důvodu pod vypálenými hliněnými zvony. Tyto tak zvané troubele, nebo troubky, bývaly prý docela rozšířené.
Práce s Chřestem není snadná. Výhonky, tedy tzv. pazochy (správně ale prýty) se sklízí ručně, údajně jedna rostlina jich dá až 14 ročně (z nichž se ale sklízí jen část, ty ostatní posilují rostlinu, aby rodila i napřesrok). Jedná se o vytrvalou rostlinu a z jedné sazenice je možno sklízet i 19 let! Většinou se ale pěstuje jen 7 let pro tzv. bílý chřest a až pak se, na zbytcích, pěstuje chřest zelený – ten již však není zahrnut zeminou ani není přikryt pytlovinou.

Já mám rád i chřest zelený, k masu (třeba rost beefu) mi ale vyhovuje, díky své nahořklé a jemnější chuti, spíše chřest bílý. To Chřestovníčci na výběr nemají – pro ně je normou jen a pouze čerstvý a syrový Chřest zelený.

Pozoroval jsem akrobatické kousky larev na jehličkách asparátu. Jak se jen probůh udrží? Přece jen ty tři páry slabých nohou jsou tak nešikovně umístěny vepředu…

Za chvíli ale bylo vše jasné, larva se obratně (s využitím hydrostatického skeletonu) zachytila chápavými panožkami na konci zadečku.

A elegantně se přesouvala, coby nějaký Orangutan či Gibon po větvích stromu.

Krasavice, není-liž pravda? Vydržel bych je pozorovat hodiny.

Na Chřestu naleznete ale hned několik druhů Chřestovníčků. Tento další, rovněž nádherný brouk, se jmenuje Chřestovníček dvanáctitečný (Crioceris duodecimpunctata (Linnaeus, 1758)). Je předchozímu druhu podoben, i když zbarven – více méně oranžově.

V názvu tohoto Brouka se vyskytuje hned šest Husových nabodeníček, tedy háčků a čárek. Spolu s písmenem Ch na začátku slova je jeho jméno typickým českým jazykolamem. (Mimochodem v mém vlastním jméně a adrese je těch háčků a čárek dohromady 18!! Kdo z Vás mne trumfne?)

Vzpomínám na smyšlenou zkazku, podle které partyzáni za druhé světové války rozeznávali německého špióna tak, že musel vyslovit slovo „křen”, nebo „chřest”. Pokud to nevyslovil správně, s tím správným „ř”, jednoduše ho zastřelili. Drsná doba. A navíc – kritérium nesprávně a fatálně zatřídilo i některé spřátelené slovanské národy. Ještě že to je jen povídačka! Nebo ne?

Němci mají pro tohoto Brouka také zajímavé jméno. Říkají mu Spargelhänchen, tedy „chřestové kuřátko”. Podivné! Nicméně Brouk je se všemi názvy spokojen, svá jména i své tečky nese hrdě.

Už jsem řekl, že Chřest byl u nás tradičně pěstován. A to i v kraji, odkud pochází část mé rodiny. Vím to díky zajímavé bakalářské práci Lucie Černé z UTB: Chřest – plodina z Ivančic. Já dříve slyšel zejména o pěstování Chřestu v Polabí, podle této autorky však byly v českých zemích nejvýznamnější pěstírny Chřestu právě v Ivančicích, odkud se tehdy zelenina dodávala přímo do Vídně.
Studentka také v práci podává přehled látek tělu prospěšných, obsažených v chřestu. Antioxidanty, minerály (draslík, fosfor, hořčík, vápník, zinek, železo), vitamíny (B,C), kyselina listová, i mnohé jiné. Lidé prý chřest užívají pro léčbu močových cest a ledvin, jater, žlučníku, cévního systému, na bolesti zad, pro prevenci nádorů, v dietách na hubnutí a dokonce jako afrodisiakum. Nevěřím na všeléky! Tyto poslední informace Lucie Černá čerpala koneckonců pouze z Ivančického portálu, tedy ze zdroje ryze laického, nepodloženého vědeckým výzkumem či odkazy na odbornou literaturu.

Osobně by mne velmi zajímal třeba obsah dusičnanů a dusitanů v této zelenině. Všechny zdroje na českém webu uvádí, že obsah dusitanů i dusičnanů je v této zelenině extrémně nízký! Leč všichni buď odborný zdroj vůbec neuvádí, nebo čerpají pouze z jednoho konkrétního zdroje, tedy z knihy Jana Velíška z roku 2002.
Vždyť přece Chřest roste brzy zjara, tedy za nedostatku světla. U takových rostlin bývá obsah zmíněných nebezpečných látek velmi vysoký! Navíc jsou prýty Chřestu vyhnané hnojem, jenž se často na pole přidává. Přiznávám ale, zatím všechny mnou nalezené zahraniční zdroje Velíškovy závěry potvrzují [Nitrate content].
Tak nevím… Asi nezbývá než se spolehnou na historickou zkušenost našich předků ztělesněnou v českém druhovém jméně (lékařský) i v původní latinské předloze (officinalis).

Broukům rodu Crioceris prospívá Asparagus nesmírně. Tito monofágové jsou důkazem, že Chřest obsahuje vše tělu potřebné, tedy alespoň vše tělu těchto Brouků potřebné. Prosím nezaměňovat – vždyť někteří Brouci žerou i rostliny pro Člověka jedovaté! (Vzpomínám na prodejce firmy AMWAY, který nám kdysi podal důkaz neškodnosti čistících prostředků tak, že je nalil do květináče s pokojovou rostlinou. S tvrzením, že když to nevadí rostlinám – je to pro lidi neškodné. Blbec!)

Původní druh A.officinalis dosáhl za leta pěstování v Evropě slušné variability odrůd. Vedle rozšířeného bílého Chřestu Ivančického (neboť Chřest se tam produkuje dodnes) se pěstuje třeba německý Ruhm von Braunschweig, nebo francouzský d´Argenteuil Hativ. Mezi zelené Chřesty patří odrůdy Spagavia Lucullus a Marry green [MilujiChrest]. Zdá se tedy, že moderní pěstění již důsledně oddělilo produkci chřestu bílého od toho zeleného. To má asi i jiný důvod. Pro bílý chřest je totiž prý lepší půda písčitá, pro chřest zelený naopak zemina těžší.

Chřestovníčci (Criocerini) jsou údajně jeden z nejstarších tribů Mandelinek. To potvrzuje i to, že se některé jeho druhy krmí, jako jedni z mála, dokonce na prastarých Cykasech (Cycadaceae).
Tito rychlí a hbití broučci mají spoustu nepřátel. Podobně jako Štítonoši či jiné Mandelinky, se brání především statečným a moudrým pádem do podrostu.
V nouzi, třeba při chycení, se pak ale snaží překvapit. Slyšitelně stridulují, podobně jako třeba mnozí Tesaříci. Jen na rozdíl od nich vyluzují zvuky – řití. Tedy přesněji řečeno dvěma pilníčky na řitním (sedmém) plátku zadečku a zadní straně krovek (Schmitt & Traue, 1990). Jejich schopnost stridulovat dala zřejmě i vzniku polskému názvu těchto Brouků. Polsky se totiž Chřestovníček řekne Poskrzypka. Poláci tedy odvozují jeho skřípavé (skrzypavé) jméno od houslisty (skrzypek).
Larva i brouk jsou začasté také jedovatí. Na obranu před predátory či parasity mohou imaga Criocerinů vylučovat z hrudních žláz allomony (Pasteels et al., 1994), tedy kyseliny podobné těm, produkovaným Mandelinkou bramborovou, či třeba Krajníkem pižmovým. Proto tedy to výrazné zbarvení Chřestovníčků – případné nepřátele takto varují. Své obranné látky berou tito brouci opět z hostitelské rostliny. Látky v malém množství lékem, stávají se ve zvýšené koncentraci jedem.

 

Ještě mi ale zbývá představit posledního z krásných Chřestovníčků konzumujících Asparát.

Chřestovníček pětitečný (Crioceris quinquepuctata (Scopoli, 1763)) je sice také oranžový, avšak jeho krovky jsou jinak tečkovány. Povšimněte si i rozdílného zbarvení hlavy a nohou. Je tak podoben spíše Chřestovníčku obecnému.

Je to snad nejhezčí z Chřestovníčků žijících na  Chřestu.

Chřestovníček pětitečný (i ti ostatní Chřestoví) požírá stonky (odborně se jedná o tzv. fytokladia). Skutečné listy Asparátu jsou totiž obvykle velmi redukované, šupinaté, přisedlé. Brouk ale nepohrdne ani drobnými kvítky a vyžírá dokonce i obsah bobulovitých plodů.

Jaro se každý rok hlásí řadou signálů a událostí. Pro mne je tou první z nich jednoznačně Mirkova chřestová specialita, druhou pak jsou Chřestovníčci samotní. I teď se mi, při pohledu na tyto krásné tvory a jejich domovskou rostlinu, v ústech až sbíhají sliny. Na Mirkovu chřestovou dobrotu.
Já vím, řeknete si, že přece připravit chřest je jednoduché. Jistě; dobrý kuchař má ale i zde své triky. Kupříkladu: chřest se vaří svázán, s hlavičkami nahoře, to vše ve speciální vodní lázni. Jen tak se zabrání rozvaření křehčích částí šparglu a jemná chuť se ještě zvýrazní, nenásilně podtrhne.
To vše samozřejmě Mirek dobře ví. Jeho kuchařské umění se mnohdy blíží Michelinskému standardu. Nevěříte? Věřte! Vždyť dokonce i jeho syn vaří ve Švýcarsku právě v Michelinské restauraci. A když zavítá domů, má šéfkuchař pomocníka nejpovolanějšího. Už aby to zase bylo. Tehdy nám totiž nastávají pravé Lukulské hody.

Nacpáváme si břicho lahůdkami a pokud se jedná právě o ten jedinečný Chřestový večer, pak já navíc – vzpomínám na mému srdci milé Chřestovníčky.

Asi se divíte proč stále připomínám Mirka. On je ale nejen gurmán a výborný kuchař. Je pro nás i inspirací, příkladem. Jeho ochota, nezištnost, vstřícnost,…
Po večeři, kdy jsme na prasknutí – stravou nejlepší kvality, pak zaplatíme někdy stovku, jindy třeba jen padesát. A Mirek mnohdy jen velkoryse mávne rukou a nechá nás jít. Stejně bychom nepochopili, že jen suroviny ho stály několikanásobně více! O peníze přece v tomto vztahu vůbec nejde, Mirek dává i dostává mnohem více! Podobně štědrá a nezištná umí pro mne být už jen příroda.

A tak tento článek píši pro Mirka, jako poděkování. Snad alespoň trochu splatím dluh, dám něco ze sebe zase jiným.

A příště se budu snažit, pro něj i pro Vás, nafotit další Hmyzí příběh. Možná bude znovu o Chřestovníčcích. Věřte totiž, že jejich pestrost je neuvěřitelná a my ji dosud ani zdaleka nepoznali!

Galerie fotografií

Cvrčivec révový

Kopulace 4

Dnes bych se rád zmínil o krásném zástupci řádu Rovnokřídlých (Orthoptera), čeledi Cvčkovitých (Gryllidae). Je jím relativně vzácný Cvrčivec révový (Oecanthus pellucens (Scopoli, 1763)). Tento živočich bývá řazen mezi tak zvaně nepravé Cvrčky, říká se mu také někdy cvrček stromový, díky původní domovině také cvrček italský.

Je to milovník pozdních letních dnů, a také teplého a slunného habitatu. Nejvíce se vyskytuje ve Středozemí, lze jej prý ale nalézt i v Asii, Africe. Naším územím prochází severní hranice oblasti jeho výskytu, tedy alespoň dosud procházela. Za mého mládí býval k nalezení povětšinou jen na jihu Moravy. Dnes už se ale evidentně jeho teritorium posunulo více na sever, lze jej pozorovat v oblasti Zlína, na Koryčansku, na Slovácku. Takže předpokládám, že i mnohde jinde. Na Biolibu dokonce právě probíhá výzkum jeho (roz)šíření. Letos bylo další teplé léto v řadě a to Cvrčivcům svědčí. Skokem i letem se pomalu posouvají na sever, generace za generací pro sebe dobývá nová území. Hmyz dříve vzácný, původně běženec, migrant z jihu, se tak stává druhem stále více hojným, téměř běžným, málem domácím.

Letos jsem pozoroval snad desítku jedinců a to právě v oblasti Slovácka. I rozhodl jsem se druh lépe zdokumentovat. Alespoň pro sebe, psát článek jsem o něm zprvu rozhodně nehodlal.

Na této fotografii je něžný sameček. Právě si čistí svá předlouhá tykadla. Ano chybí mu pravá zadní noha, přesto se svižnými skoky pohyboval z rostliny na rostlinu.

Samičku jsem zahlédl nedaleko. Tvořili evidentně pár, věděli o sobě, a čas od času se k sobě přiblížili, tykadly něžně pozdravili. (Když jsem je poprvé spatřil, samice byla ještě dokonalá, za tu chybějící její nohu můžu jen já. Bohužel jsem se snažil ji násilně naaranžovat na list a ona, v sebeobraně, nohu upustila. Hanba mně.)

Milenecká dvojice je pochopitelně i u Hmyzu věc běžná, svazek delšího trvání je ale spíše výjimečný. Tito dva měli ale oči, uši i chuť a čich jen a jen pro sebe.

Vyfotil jsem si ještě jednou samici i samečka a chtěl jsem je nechat být.

Pro mne jsou Cvrčivci milí a příjemní obyvatelé teplých křovinatých lokalit, přesto jsem ale o nich, zde na Blogu, rozhodně nechtěl psát. Zejména proto, že pan profesor Jan Žďárek, dnes náš asi nejznámější popularizátor Hmyzu a entomologie, o nich publikoval již v roce 2003 hezkou a zajímavou stať.  (A dnes jeho byť krátký článek vykrádají mnozí další popularizátoři, novináři, blogeři, i jiní lovci senzací.) S tímto nestorem české entomologie, s na slovo vzatým odborníkem, slavným autorem známé knihy [Neobvyklá setkání, Panorama 1980] a mnohých odborných publikací se měřit nemůžu a ani nechci.

Navíc pro mne dosud nebylo o Cvrčivcích světu co sdělovat. Vždyť informace o Cvrčivci se dají nalézt dokonce i na internetu a to poměrně snadno [Natura Bohemica, Atlas zvířat, Wiki…]. Mnohé jsou však stručné a jak jsem také zjistil – nepřesné. Potvrdili to i události, ke kterým se zatím jen schylovalo, ty které mne pak přece jen k psaní tohoto článku ponoukly.

Sameček mého Cvrčivce totiž po chvíli přestal mou přítomnost považovat za rušivou a rozhodl se svou vyvolenou potěšit. Nadzvedl křídla a já se již těšil, že uslyším jeho cvrkot. Že budu svědkem jeho koncertu pro milovníky smyčcových nástrojů. Cvrčci obecně totiž stridulují dost podobně, jako to činí třeba hráči na housle. Jen namísto smyčce a vibrující struny vytváří zvuk jednoduše třením křídel o sebe navzájem. Zoubkovaná křídelní lišta udává frekvenci cvrku, zvuk pak zesilují rezonanční políčka křídel. Pravda, zvuk nedosahuje jemnosti a libosti houslového tónu. Stromový cvrček neustále opakuje nejen stejný motiv, ba co hůře, dokonce pořád jeden a tentýž tón!. Až do omrzení…. Přesto Cvrčivci stridulují jemně a příjemně.

Bylo ale brzké odpoledne a tito Cvčci přece (podle literatury) cvrkají spíše k večeru a v noci! Že by si Cvrčivec byl přivstal a chystal se teď písní okouzlit blízkou samičku? Nebo snad chtěl svým hlasem vyznačit teritorium, odehnat případné soky v lásce? Živočich, o kterém jsem nemyslel že budu kdy psát, mne ale překvapil. Nadzvedl křídla a nabídl se samičce k páření. Ta na něj v mžiku ochotně, bez velkého přemlouvání naskočila a počala kopulace. Vše ale probíhalo jaksi naopak.

Cvrček se zdál být jemným gentlemanem, co dal navíc partnerce velkoryse právo volby polohy. Ta pak dominantně obsadila jeho záda.

Hlavou dokonce tlačila samečkova křídla kupředu. Že by jí zavazela? Že by se samec štítem ze zdvižených křídel bránil její agresivitě, aby jej snad rozvášněná samice nekousla?

Detail zadečků ukazuje, že samiččino chování samce ještě více sexuálně vydráždilo. Podobně jako jsme tomu zvyklí jindy u samic, to sameček teď nabídl samičce své roztoužené lůno. A v něm přichystaný spermatophor, tedy jakési pouzdro se spermiemi.

Moc jsem tam přes všechny ty konce křídel, cerky, nohy, neviděl; snažil jsem se tedy nakouknout zezadu.

Snad mi Cvrčivci prominou zobrazení jejich intimních partií. GDPR ba ani přísné zákony na ochranu osobnosti zde naštěstí uplatnit nelze. A doufám, že tím také nepřekročím míru Vašeho vkusu.

Sameček svou genetickou informaci předával jako úhledný, zabalený dárek visící na jakési šňůrce. Jak si ho samička odebírá, nebo jak jej sameček předává, to jsem zatím nemohl pozorovat.

Zafoukal vítr, rostliny se pohnuly a samičku to přestalo bavit. Bylo dokonáno. Nebo snad ne?

Samečkovi se přece jen nepodařilo spermatophor samičce do genitálií vpravit, visel smutně jakoby na provázku z jejího kopulačního otvoru. Symbol zmaru, neúspěchu, nevyužité šance.

Netušil jsem, zda třeba nebyl spermatophor, visící teď na jakési nitce, pouze jeden z mnoha – snad spojených v řetízek, který sameček v danou chvíli samičce předával, zda kopulace byla úspěšná. Já ale celou dobu pozoroval jen ten jediný váček se semeny a tak jsem příliš nedoufal.

Fakt, že váček visel přichycen u zadečku samičky naznačoval jednoznačně neúspěch. Nevěřím totiž, že by snad sameček přerušovanou souloží schválně napodoboval Onana, vnuka izraelitského praotce Jakuba. To u Hmyzu není pravděpodobné. Páření je sice rozkoší, potěšením, je ale zejména také vrcholným smyslem jejich života. Takovou šancí se u Hmyzu mrhat nesluší! Buď se tedy jen předání spermií nepovedlo, nebo….. nebo to má nějaký hlubší smysl, nějaké tajemství, kterému dosud nerozumím.

Sameček Cvrčivce mne ale překvapil ještě jednou. Nejen, že jako správný milovník křídly milence vytvořil nerušené soukromí, snad jí i do ouška cvrkl milostnou cvrčivou předehru, dal jí submisivně možnost volby polohy, teď se ještě po aktu samotném navíc zachoval jako skutečný znalec lásky. Nadzvedl svá křídla a samičce nabídl potěšení nejvyšší.

Tehdy jsem pochopil, že on vůbec nechtěl ztrácet čas hudbou – nanejvýše snad nějakým proklamativním zacvrčením. Křídla nadzvedával z jiného důvodu. Jeho metanotální (tedy umístěná na zadním hrudním tergitu) žláza na hřbetní straně těla produkuje afrodiziakum, chutný a výživný sekret. Pod křídly byl sameček opravdu vlhký a pro lásku připravený.

Voňavý nápadník v krásné komnatě Chambre separee, vyzdobené romantickými závoji a krajkami, navíc s jakýmisi španělskými muškami a šampaňským s jahodami. Která by odolala? Snad jen romantické svíčky tu chybí!

Sameček obratně zacouval pod samici a poskytl jí tím potěšení nejvyšší. Již se nechtěl pářit, svůj úkol považoval (byť asi mylně) za splněný. Teď pro něj ale pokračovala milá povinnost, totiž dopřát potěšení partnerce. Nezištně, trpělivě, něžně.

Samička ochotně přijala a začala jeho sekret olizovat.

Bylo to pro ni to pravé vyvrcholení pohlavního aktu. Ačkoli spermatophor, nedoručená zásilka, visel stále z jejích genitálií, nevěnovala mu pozornost. Sladký sekret byl mnohem zajímavější, božská mana, které nelze odolat.

Po chvíli jí sice jakoby stačilo, samec ale zase nastřádal další dávku, znovu křídla nadzvedl. A slavil úspěch.

Samice opět ochotně svolila a pustila se do jídla. Na nejmenované britské rozhlasové stanici prý kdysi dělali, pro své čtenářky, anketu na téma „Recept na šťastné manželství”. Vyhrála sedmdesátiletá dáma, která lakonicky napsala: „Krmte tu bestii jak nejlépe umíte!”.  Velmi vtipné, jakkoli to nás muže staví do ne příliš pěkného světla. U Cvrčivců je však jídlo po sexu evidentně doménou samic. A samečci jakoby onen recept staré britské dámy dobře znali a aplikovali ho – jen v opačném gardu!

Po několika dlouhých minutách (spíše po desítkách minut) se samice nasytila, nebo snad samečkovi došly zdroje. Považoval jsem za pozoruhodné, že sameček neposkytl samičce afrodiziakum, chutnou svačinu, se zištným cílem. Nechtěl ji jen přivábit, jen upoutat, jen zabavit po dobu kopulace. Jeho snažení nebylo takto prvoplánové. Nekrmil ji před či při kopulaci (jak se na internetu mnohdy nesprávně uvádí). Jako správný milovník se partnerce věnoval nejvíce právě po koitu, uspokojoval zejména její skryté touhy a přání. Povýšil tak tím páření, kopulaci, prostý živočišný akt předání spermií na skutečný, příjemný sex, na rozkoš.

Jistě, jeho sekret slouží částečně pro výživu vajíček, možná i snižuje chuť pářit se s jinými samci (což asi byl i obsah onoho starého receptu na šťastné manželství, pocházejícího od staré anglické dámy). Podle mne ale pracoval pragmaticky a cíleně na utužení svazku, na budoucnosti. Je-li samička nasycená, uspokojená, šťastná – příště mu jistě zase ochotně vyhoví a umožní mu naplnit jeho (i její) poslání.

Rozhodně se sameček ani po sexu nikam nevzdaloval, samičku si stále hlídal.

Vypadali oba spokojeně a šťastně, jako pár po 28 letech manželství (neboť právě takový svazek já dobře znám). Vidíte jak spolu krásně mlčí?! Nádherné soužití.

Samičku jsem si pak chtěl ještě jednou vyfotit na listu. Copak že asi tak provede s tím ocáskem a visícím spermatophorem? Přece jí musí zavazet!

Dočkal jsem se. Hrábla zadní nohou, rychle a elegantně, přenesla si spermatophor ke kusadlům a … a sežrala jej! Vyfotit jsem to sice stihl, blesk ale ještě nebyl nabitý. Proto tak nekvalitní záběr.

Samice ale jistojistě váček se spermiemi jednoduše zkonzumovala! Potvora!

Nebo ne?

Nesuďme ukvapeně. Naše lidská morálka se na Hmyz rozhodně nevztahuje. V období nedostatku potravy je vzájemná výživa vitamíny, bílkovinami a tuky nabitým spermatem v zájmu obou pohlaví. A pokud se už kopulace nezdařila, je tu alespoň toto výživné sousto. Samice tak bude silnější a její skvělý milovník, nu ten je přece pořád opodál. Jen co samec vytvoří nový spermatophor a hlavně nastřádá zase trochu té výživné dobroty pod křídly, mohou se znovu pokusit. Jen vzpomeňte na samičku Brouka Svižníka polního, kterou jsem v článku Tygří brouci odhalil, jak požírá svá vlastní neoplodněná vajíčka. Stejný motiv, stejný cíl. Zdroji energie se neplýtvá!

Ano, byl jsem Cvrčivci okouzlen a chtěl jsem je pro sebe i pro Vás lépe vyfotit. Detail ukazuje bystrého jedince Cvrčkům podobného. (I když naopak mnozí tvrdí, že prý Cvrčkům skoro není podoben. To jsou ale asi milovníci sklenic poloprázdných, namísto těch mých poloplných.)

Samice se jala čistit svá předlouhá tykadla a já obdivoval zbarvení její hlavy i těla.

A pak jsem si povšiml na hrudi zajímavých bělavých políček. Snad to jsou nějaké žlázy nebo senzorové jamky?

Jejich smysl a význam se mi ale zatím nepodařilo v literatuře vypátrat.

Závěr pro romantiky:

Nádherný a zajímavý živočišný druh! A také příklad neuvěřitelně harmonického vztahu obou pohlaví. Vždyť v jejich svazku, ba ani v jejich pohlavních praktikách, nebylo násilí. Nikdo se partnera nezmocňoval silou, k ničemu jej nenutil. Nebylo zde klamu, lži, přetvářky. Vše bylo dobrovolné, ochotné, vstřícné. Samec vlídně nabízel, samička ochotně přijímala. Tak prosté to bylo.

Zastyděl jsem se pak za tento svůj seriál „O kopulaci”. Vždyť kopulace, nebo chcete-li páření, přešlo u Cvrčivců v něco víc než je jen prostý sex. Stalo se milováním, kdy oběma partnerům jde o toho druhého, kdy oba nezištně poskytují rozkoš. Kdy potěšení jednoho z milenců vrcholí až potěšením toho druhého. Pro Cvrčivce je vše, co činí, součástí přípravy na rozmnožování. Jedí proto, aby posílili a vytvořili vajíčka nebo spermie a také dostatek sekretu, milují se proto, aby zplodili další generaci. Láska a život pro ně jedno jsou.

Nemám rád paralely mezi světem Hmyzu a tím lidským. Přesto mne pozoruhodné milostné chování tohoto starobylého živočišného druhu obohatilo.

Přeji všem mým čtenářům aby žili ve šťastném partnerském vztahu. Primitivní Cvrčivci nás přece nezahanbí!

Závěr pro pragmatiky:

Byl to milý příběh, snad jen trochu příliš romanticky, naivně, laicky vylíčený. Pro pochopení skutečností je teď třeba poučit se v literatuře. Až skutečné odborné popisy a dlouhodobá pozorování dovolí i amatérovi pochopit tajemství těchto Cvrčivců.

Již na počátku 20.století studoval stejnou kopulaci (byť jiného druhu Crčivců – Oecanthus fasciatus) entomolog Hancock [1905] a později také Boldyrev [1913]. Dnes ony orgány na hřbetní straně Cvrčků nesou jméno Hancockovy žlázy. Cvrčivce pak studoval a jejich rozmnožování popsal Wilhelm Hohorst [Die Begattungsbiologie der Grille Oecanthus pellucens Scopoli, 1937]. Spermatophor tohoto Hmyzu je podle něj napojen na onu dlouhou trubičkou, na které váček visí. Velká želatinová masa zvaná spermatophylax ukrývá jen malou ampulku se spermiemi. Samec zavede do genitálií samice pouze onu tenkou trubičku, kterou se pak spermie dostávají k vajíčkům – až v průběhu času. Jakým mechanismem přenos tenkou hadičkou probíhá jsem ale zatím nezjistil. Zda je ampulka aktivní a disponuje schopností spermie ejakulovat, nebo se spoléhá na náhodné zmáčknutí váčku a vytlačení obsahu, či zda je to vše založeno jen na vlastním aktivním pohybu spermií samotných, …. Každopádně ale přenos spermií tou tenkou trubičkou chce nějaký čas – a ten je třeba získat.

A tady je ta druhá půlka tajemství Cvrččího rozmnožování – Hancockovy žlázy. Podle přírodovědců Richarda D.Alexandera a Daniela Otte byly původně všechny žlázy primitivních Hmyzích druhů (Blatoidea, Odonata, … ) umístěny na hřbetní straně. Právě proto kopulace zástupců těchto druhů probíhá tak, že sameček nese samičku, která olizuje nabízené sekrety. Sameček mezitím vpraví do genitálií (nebo jen do jejich blízkosti) samice spermatophor. V případě alespoň Cvrčivců ale samec zavede pouze onu hadičku a samici krmí až následně. Bylo totiž pozorováno, že samice mnoha druhů Cvčků (nejsou-li jinak zabaveny) ihned po kopulaci otočí hlavu ke genitáliím a spermatophor jednoduše sežerou. A tomu je právě třeba, k úspěšnému dokončení oplodnění, zabránit! T.Mann ve své knize [Spermatophores, Development, Structure, Biochemical Attributes and Role in the Transfer of Spermatozoa] uvádí, že již v roce 1947 Gurney správně předpokládal, že právě ony nabízené sekrety slouží k oddálení doby, kdy samice spermatophor sežere, k získání času pro vyprázdnění ampulky se spermiemi. Sakaluk v roce 1984 popsal, že samec Cvrčivce vlastně krmí samici proto, aby se ujistil, že sperma mělo dostatek času, aby přešlo trubičkou do genitálií samice.

Podobný systém s předáváním spermatophoru vidíme i u jiného Hmyzu. Třeba u Švábů. Samec také nabízí sekret z Hancockových žláz, samička pak již váček nekonzumuje a po přenosu obsahu jej odhazuje (ačkoli prý v jejich genitáliích k částečnému natrávení dochází). U Chroustů Melolotha melolontha, nebo třeba můr Galleria mellonella šel vývoj ještě dál. Spermatophory jsou již zcela vstřebány. A samec tak nemusí samici po kopulaci samotné krmit (také tyto druhy již Hancockovou žlázou nedisponují).

Tak teď již rozumíme celému tomu dění, tomu komplikovanému procesu kopulace Cvrčivců. Už vím, že pozorovaná kopulace byla úspěšná, že samec nejen zásilku doručil, získal ale pro spermie čas, aby zvládly transport k vajíčkům samice. A také posílil samici sekretem nabitým bílkovinami, cukry a bůhví čím vším ještě. Samice navíc ještě zkonzumovala snad již zcela prázdný spermatophylax. Prostě vše se povedlo ideálně.

Další literatura: [Dvořák]

Galerie fotografií

Celostátní pátrání 2, Neznámý parasit

Dlouho jsem již nebyl takto v úzkých. Tedy netoužil zoufale po pomoci laické a zejména odborné veřejnosti, netápal tolik při určování Hmyzího jedince.
Věřte – snažil jsem se pilně studovat literaturu, prohledávat internetové zdroje. A většinou se mi tak dařilo u pozorovaných organismů určit alespoň čeleď, nebo přinejmenším řád. Dnes ale musím zase požádat o Vaši pomoc, vyhlásit znovu jakési „celostátní pátrání”. Při určování jednoho konkrétního hmyzího druhu jsem zcela selhal.

Stalo se to po vyfocení následujícího subjektu. Ano, zcela běžná situace, obyčejný brouk se staženými tykadly, co se snažil být na podkladu neviditelným. Pro chytřejší a pozornější z jeho predátorů, pro ty na které maskování nezabere, užil ještě navíc nehybnosti, předstíral, byť trochu neuměle, tanatózu (mrtvolný stav). Po chvíli klidu se ale postupně osmělil, obživlo nejprve jedno tykadlo, pak snad i druhé.

Brouk byl ale dost plachý a já ten den již neměl více trpělivosti. Rychle tedy ještě jeden snímek a pak jsem jej uschoval živého, jako modelku pro focení na druhý den. Hodlal jsem také použít lepší pozadí.
Následující fotografie ale není stejná s předchozí, na této druhé je malý, sotva postřehnutelný detail. Ten mi ale zatím unikal. Někdo z Vás již tuší?

Na druhý den jsem zhotovil dokument trochu lepší kvality (i když ne o mnoho). Kovaříci (Elateridae) jsou moje oblíbená čeleď, šlechta mezi Hmyzem. Měl jsem v mládí docela slušnou sbírku těchto pozoruhodných Brouků. Dlouho jsem je ale odmítal fotografovat. Měl jsem je natolik rád, že když věrnost podání obrazu, kvalita zhotovených snímků, nedosahovala mých vlastních přísných kritérií, použil jsem bez váhání klávesu Delete. Podobně bych hodnotil i některé fotografie v tomto článku, přiznávám. Kvalita nevalná, zejména v práci s bleskem mám pořád ještě rezervy. Přesto jsem tentokrát fotky nevymazal a ukazuji Vám je. A ten důvod bude za chvíli zřejmý.

Při focení Brouka jsem totiž zahlédl něco výjimečného. Tehdy jsem okamžitě zbystřil. Polélo mne od vzrušení horko a já rychle měnil objektivy. Potřebuji silnější zvětšení! Snad se to podaří zaznamenat!

Že ještě nevíte co vlastně? Copak pořád ještě nevidíte toho symbionta?! Také jsem měl nejprve problémy jej spatřit – snad jsem ale zaznamenal nepatrný jeho pohyb, nebo jsem jeho přítomnost vytušil některým z mých šestých, či sedmých smyslů.

S novým makro objektivem jsem pak již zhotovil obrázky detailnější (, pořád ale ne moc kvalitní, vím). Musíte ale prominout, třásly se mi ruce vzrušením, nejsem žádný profesionál!

Je třeba říci, že mne hned tak ledajaký pasažér nepřekvapí. Jsem již zvyklý na přítomnost rozličných Roztočů, ba i Klíšťat, žijících s Brouky v jakési symbióze. Již dlouho je se zájmem fotím a připravuji o nich ucelený materiál. Tito komenzálové se obvykle jen nechávají transportovat z místa na místo, snad někdy Brouka za odměnu i čistí! Jindy ale ujídají zbytky potravy, co odpadnou z prostřeného stolu, dokonce kradou od úst. Dovedou Brouku svou otravnou přítomností život pořádně znepříjemnit. Nezřídka je množstvím Roztočů hostitel tak zesláblý, že je neschopen letu, chůze a následně hyne hladem, či únavou. V některých případech umí symbionti oslabovat hostitele dokonce přímým pojídáním částí těl, sáním tělních tekutin! To už není oboustranně prospěšný mutualismus, či trpěný komensálismus, to je parasitismus na plné pecky!

Nám lidem stejně tak škodí rozliční příživníci. Kupříkladu Vši, Blechy, Štěnice, Klíšťata. Ovšem to jsou všechno parasité relativně, vzhledem k hostiteli, drobní. Tento pro mne nový, u Kovaříka zjištěný parasit je však v poměru k velikosti hostitele jednoduše monstrózní! Ze snímku odhaduji poměr délky brouka a jeho příživníka na zhruba 8. To znamená, že pro člověka mých rozměrů by odpovídající symbiont musel měřit přibližně 24cm!! Promiňte mi ale toto senzací zavánějící sdělení – my přece již dobře víme, že porovnávání výkonů či relativních rozměrů nelze mezi organismy rozdílné velikosti takto jednoduše provádět.

Navíc dosud nevíme, do které skupiny spadá tento případ Brouka a jeho nájemníka. Zda se jedná jen o cestujícího, nebo zda je to upíru podobný krvežíznivec.

 

Je Vám tedy už asi jasné, že od odborné veřejnosti, od znalců entomologů, nepotřebuji něco jen tak jednoduchého, jako je určení brouka na obrázku. Pochopitelně tam problém nemám. Jedná se zde samozřejmě o druh Denticollis linearis (Linnaeus, 1758), z čeledi Kovaříkovitých (Elateridae).

Ne, jde mi tentokrát o mnohem více – totiž o taxonomické zařazení toho jeho symbionta. Takovéhoto tvora jsem vskutku ještě parasitovat Brouka neviděl.

Zhotovování obrazové dokumentace byl pořádný oříšek. Brouk i jeho přítěžek by v roli fotomodelek neuspěli – ani chvilku totiž nepostáli. Já se snažil ostřit, jak to jen šlo. (A musel jsem proto používat krátký čas a tedy i příliš tvrdý záblesk.) „Hurá, teď na chvíli zastavil, tedy jen ten parasit. Tak rychle pár fotografií. Snad se některá povede!”

Pasažér se nakonec pohnul ještě trochu a Kovařík, snad polechtán či podrážděn, neschopen se na zádech sám podrbat, se trhnutím ošil, jakoby otřásl. A tehdy jsem na spodní straně Brouka, překvapen, zahlédl dalšího, stejného tvora. Jsou tam tedy dva! Toho druhého já předtím vůbec neviděl.

Takže to nebyla a není jen pouhá náhoda! Ti parasité jsou u Kovaříka cíleně, je to zřejmě jejich obvyklý hostitel!

Snažil jsem se vylepšit záběr tak, aby byla možná následná determinace dle obrázku. Vím, není to příliš vědecké, mrtvolka by byla pro vědu lepší. Za svůj život jsem ale již katalogizoval, s pochybným výsledkem a smyslem, tolika jedinců Hmyzu, že se již dalšímu sběru mrtvolek vyhýbám. Jak říkám – jsem jen amatér! (Přiznávám – je to trochu výmluva, abych někým nebyl nazván přímo ignorantem.)

Musím tedy případnému odborníku alespoň poskytnout lepší záběr! Prosté zvětšení ale asi není řešení.

Tato fotografie je snad nejostřejší z těch, mnou pořízených. Oba nájemníci si mezitím několikrát vystřídali místo. Musel jsem je ze spodní strany těla vyhánět zpět nahoru párátkem, evidentně se jim ve stínu pod Broukem líbilo více. Tam dole se ale zase nedá nic vyfotit!

Snažil jsem se příživníky z Brouka sundat, bezúspěšně. Nechtěli přijít o dobré bydlo. Honit párátkem tyto jen asi 1.5 mm velké živočichy po těle dosud živého, neposedného Kovaříka, byla pěkná fuška. Nakonec jsem brouka ze zoufalství usmrtil a až po několika minutách se pak nechal jeden z cestujících přemluvit a slezl na papír. Trochu umělé, nepřirozené prostředí – vím – avšak podivný naturel parasita na něm okamžitě vynikne.

A připomene naši známou Veš dětskou, která podobně neobratně bruslila (na snímku z mého článku) po papíře. Silné končetiny s háčky, výborně uzpůsobené k držení se na těle hostitele, nejsou pro chůzi na rovné podložce vhodné. Specializovaná morfologie naznačuje, že se nejedná jen o pasažéra, nechávajícího se zdarma Kovaříkem transportovat. Podle mého soudu je tento druh opravdovým parasitem. Podobně jako Veš dětská, či Štěnice domácí parasitují na člověku, tento tvor je od přírody vybaven k parasitaci Hmyzu.

Na této nekvalitní zvětšenině je patrný bodec, nebo sosák, snad potvrzující můj předpoklad. Samotnou parasitaci na Kovaříkovi  jsem ale nepozoroval a skutečný důkaz – tedy nemám.

Věřte – snažil jsem se tohoto jedince zařadit do příslušné taxonomické škatulky. Procházel jsem postupně všechny primitivní řády a pak i čeledi kmene Členovců (Arthropoda), podkmene Šestinohých (Hexapoda). Vyloučil jsem Hmyzenky (Protura), kvůli přítomnosti tykadel a očí.  Z podobného důvodu jsem zavrhl Vidličnatky (Diplura). Pak také Chvostnatky, Rybenky, zastavil jsem se na chvíli u Cvčkovců (Grylloblattidae), ti ale u nás přece nežijí! A pokračoval jsem bez úspěchu dál a dál. Nu abych to zkrátil – jednoduše – dodnes nevím.

Jedinec se vyznačuje třemi páry končetin, tykadly, dokonce očima. Není to tedy žádný primitivní druh Hmyzu. Párové cerky na článkovaném zadečku by měly mnohé napovědět. Chytrému napověz, ….

Byl to čiperný a rychlý živočich. Proto jsem pořídil jen několik málo zřetelných fotografií.

Avšak ani tyto mi k systematickému zařazení tohoto druhu bohužel nestačily.

Hmyzí druh, pozorovaný na těle Brouka, mne ohromil. Úžasný organismus! Jak skvěle přizpůsoben pohybu po těle Kovaříka!

Ještě jedna myšlenka se mi honí hlavou. Nikde není psáno, že se jedná o dospělce! Možná je to prostě larvální stádium nějakého Hmyzu! Pokud to je opravdu nedospělec, určování bude pro mne ještě obtížnější! Pro případ, že by to bylo juvenilní stádium, snažil jsem se jej odchovat, avšak neuspěl jsem. Tvor umřel již na druhý den – pravděpodobně z nedostatku potravy. Bez hostitele je parasitu neblaze.

Pěkně proto prosím veškerou odbornou i laickou veřejnost: „Pomozte mi zařadit tohoto jedince, tento hmyzí druh!” Rád bych se totiž dopátral jeho parasitní podstaty, dozvěděl se něco více o jeho bionomii. Abych příště, pokud jej opět naleznu, jej byl schopen dochovat, lépe poznat, snad i zdokumentovat.

Předem děkuji.

Pátrání zrušeno: Pachatel dopaden

Tuto část článku připisuji pouhé dva dny po vyhlášení Celostátního pátrání tedy od zveřejnění mého článku na Blogu. Přemýšlel jsem o té své poslední noticce v článku – tedy zda se náhodou nejedná o juvenilního jedince. A nedalo mi to spát – doslova. Půjčil jsem si tedy knihu o larvách Hmyzu a nakonec pachatele dopadl! To je on! :

Ano, z drobounkého parazita, co se proháněl po zádech Kovaříka, bude jednou pěkně velká Majka. Samozřejmě nevím, o který konkrétní druh Majek se to v případě mého celostátního pátrání  jednalo – na předchozí fotce je pro ilustraci 4cm velký jedinec naší běžné Majky fialové (Meloe violaceus Marsham, 1802). Přesto fotky v článku zobrazují jistojistě první instar larvy Majky, tedy tak zvaného triungulina.
Následující informace mám z rozličné literatury i z internetu, uvádím je pro dokreslení. První larvální stádium tohoto velkého Brouka je velice aktivní a na rostlinách či jejich květech čile pobíhá a pátrá po vhodném hostiteli. Pokud se tento objeví, rychle na něj vyleze a doufá, že bude odneseno do hnízda s bohatou zásobou potravy. Na těle tohoto dopravního prostředku do ráje se drží všemi zuby drápky, a dokonce se mu vyvinul (kromě obvyklých párových drápků) i jeden drápek navíc. Proto tri-ungulin, neboli troj-drápek (Mimochodem s trochou dobré vůle lze i na mých fotografiích ony tři drápky na každé noze zaznamenat). Některé druhy Majek mají ještě více promyšlenou strategii. Umí se shlukovat v klubko připomínající visuálně jinou včelu, sexuálního partnera. Dokonce prý vylučují včelí sexuální feremon! A pokud se včela pomýlí ….
Jestli jsou i naše Majky takto rafinované, to ale nevím.

Brouk se asi připletl kam neměl – tedy do květu s číhajícími larvami. A mnohé z nich instinktivně skočily po příležitosti. Nechtění cestující (neboť se zde jednalo jen o pouhé pasažéry) pak museli učinit rychlé posouzení vhodnosti budoucího hostitele a rozhodnout se, zda jej opustí, či setrvají. Dva z nich se rozhodli špatně – s Kovaříkem se sakramentsky spletli! Brouk jim totiž jistě nemůže zajistit dostatečný přísun potravy. Nedospělá stádia Majek požírají vajíčka, popřípadě larvy hostitelky – obvykle některé z mnoha druhů samotářských včel. Právě v jejich zemních hnízdech si může larva Majky pochutnat i na pylu a medu. A apetit má pořádný! Náš triungulin se, při volbě správného hostitele, rychle mění v tlusťoučkou, apodní, parazitickou larvu. A za pár měsíců z ní vyroste pořádný macek. Brzy na jaře se Majky začnou klubat ven ze země a jelikož jsou bezkřídlé, na cestách jich často najdete desítky. Brání se vylučováním jedovaté hemolymfy. O tom ale zase někdy příště.

Závěrem ještě pohled na pářící se jedince Majek.

Samička za chvíli naklade ke kořenům rostlin vajíčka a z těch se budou zase líhnout triungulini.

Já už ale po nich Celostátní pátrání znovu vyhlašovat nebudu.

Galerie fotografií

Lesk a bída Zakopaneho

„Miláčku pojď sem! Co to tady leze?” volala na mne má žena loni v létě. Lenivě jsem se překulil na gauči, pak jsem se ale šel raději podívat. Má žena se totiž, za leta soužití, nejenže naučila mou podivnou zálibu v Hmyzu respektovat, ale dokonce z ní i ledacos pochytila. Nezdržuje již běžnými druhy, nevolá mne kvůli každé prkotině. Dokáže kupříkladu rozlišit Kovaříka od Tesaříka, a to dokonce jsou-li pozorováni za letu! Ani tentokrát jsem nelitoval. Doma v předsíni, u věšáku na kabáty, kde jsme včera po návratu z Polska narychlo pověsili bundy, se nám promenádovala nádherná Ploštice.

Byl jsem po náročné víkendové akci s přáteli velmi unaven, přesto jsem ale našel sílu si nový úlovek přenést na kousek dřeva a vyfotit jej. Jednalo se o vskutku krásný exemplář dospělé Štěnice domácí (Cimex lectularius Linnaeus, 1758).

Je to dnes docela běžný živočich, pro někoho – bohužel. Já jeho dokonalost obdivuji. Jen pohleďte na tvar jeho těla, schopného vlézt se, ukrýt se do tenkých škvíreček, za rám obrazu na stěně, mezi parkety,…. Jednoduše kamkoliv.

Ploštička byla zrovna po svačině, což dokladovala jak obrovská temná skvrna nasáté krve v jejím zadečku, tak bohužel také svědící, rudé fleky na mém krku! Tak už alespoň víme, kde jsem k tomu přišel! Dovolte ale, abych Vám vylíčil příběh celý. Stojí to za to!

Můžete při něm dále obdivovat krásu tvora zatracovaného, leč výborně adaptovaného, bez diskuse dokonalého.

Mám pestrou řadu známých různého vzdělání, sociálního postavení, rozličné letory, inteligence. Již méně je pochopitelně skutečně dobrých přátel. Takových, co se zajímají jeden o druhého, umí si pomáhat, dovedou komunikovat i diskutovat, jsou tolerantní a také promíjejí chyby, omyly, nedostatky. Lze s nimi příjemně strávit i mnohem více než jen několik málo hodin. Při sportu, na túře, při práci. Jsem s nimi vždy rád a  jejich přízně, ba samé jejich existence si nesmírně cením. I mezi těmito přáteli je však jen pár natolik podnikavých, organizačně schopných, přitom však ochotných, velkorysých do té míry, že umí a jsou ochotni naplánovat výpravu, cestu do hor, setkání jedinců byť i protikladných charakterů, rozličných zájmů, potřeb. Nejsou to manipulátoři zištně organizující druhé, dělají to opravdu z dobroty srdce – pro druhé. Dnes bych chtěl těmto výjimečným jedincům vzdát poctu, poděkovat jim za jejich úsilí.
Takový lidský motor, nebo chcete-li srdce, ducha, jádro, nacházím skoro u každé skupiny přátel. Ze spolužáků tak nemohu nevzpomenout na Valiku, která nezištně svolává pravidelná setkání na rozličných destinacích Slovenska. Mezi basketbalisty je silných osobností více, třeba velkorysý Mirek držící partu organizačně, charismatický Karel s jeho cyklovýlety „Co ty tato? – Open” přispívající zase sportovně.
Dnes chci ale poděkovat dvěma konkrétním z takovýchto výjimečných lidí. Jsou to mí sousedé, oba srdeční, vlídní lidé. Pro naši partu kamarádů uspořádali již několik skvělých víkendovek, takže jsme jim začali přezdívat CK Mrz Tour. (Promiňte tyto detaily, pro nezainteresované čtenáře nepodstatné. Já ale vím, že se dotyční podle toho ihned poznají.)

Nedávno tato jedinečná kamarádská cestovka zorganizovala skvělou výpravu do Zakopaneho v Polsku.

Byl to, hned od začátku, příslib nádherného výletu! Miluji Nízké Tatry a mám rád i ty Vysoké. Jsou na mou fyzičku sice na samé hranici možného, posouvat ale vlastní limity je tak příjemné. Toužil jsem poznat nádherné velehory i z polské strany. A také jsem se těšil do Zakopaneho, města považovaného mnohými za zimní metropoli Polska.
Netrpím přehnaným vlastenectvím, provázeným obvykle zbytnělou národní hrdostí, podceňováním a odsudkem všech národů sousedních. Polsko mám rád a stejně tak i Poláky. Asi podobně jako Moraváky, Čechy, Slováky,… Vždyť do Polska se od nás dostanete jen za hodinu jízdy autem a nevidím opravdu důvod, proč bych měl tento národ Slovanů považovat za výrazně odlišný, jiný. V čem se liší obyvatel Ostravy od někoho z jižního Polska? Nebo obyvatel Zakopaneho od lidí ze slovenské strany hor? Jasně, mluví malinko jinou řečí, to je ale tak asi ten největší rozdíl. Ono to ale je jako skoro se vším: chcete-li vidět rozdíly – vidíte je! Dosud jsem Polsko navštěvoval spíše obchodně, teď jsem se ale upřímně těšil na dovolenou, chtěl jsem více poznat povahu lidí, ochutnat přece jen specifické tradiční jídlo, pití, prostě žít chvíli jako Polák.
Mimochodem konzumuji klidně jejich kuřecí i hovězí maso, neboť je mi jasné, že nepřiměřenou hysterii kolem jeho kvality rozpoutali čeští novináři na něčí objednávku, v něčí prospěch! Mýlím se?!

Než budu pokračovat v příběhu dále, obdivujte prosím spolu se mnou drobnou Ploštičku, s jejími redukovanými, již více nepotřebnými křídly. A také s překvapivě dlouhými tykadly, vybavenými senzory schopnými identifikovat případnou kořist.

Fotografie pořízená po několika dnech ukazuje, že Štěnice již krev strávila a pouhý zbytek ve střevech tvoří černavý flek na konci jejího zadečku.

Bohužel i naše cesta do Zakopaného měla drobné skvrnky. A to hned ve svém počátku. Ač byl minulý rok extrémně suchý, hned ráno v den odjezdu začalo lít a celý víkend, (jako jediný v tom roce,) pak propršel! Aby toho nebylo málo, tak si má žena, na kluzkém přechodu pro chodce, zvrtla nohu (nechápu proč natírají přechod bílou barvou, na které to za mokra evidentně klouže!). Při odjezdu do Polska bylo tedy již zcela jasné, že z horských túr asi tento týden nebude nic, Hmyz bude navíc skrytý před deštěm, prostě všechno špatně.
Cesta do Zakopaneho byla zážitkem sama o sobě. Jeli-jsme každá rodina vlastním autem, ale závody to věru nebyly. Ploužíte se totiž snad 100 km dědinami, ve kterých je rychlost omezena na padesátku. Jeden z kamarádů jel se svou ženou nádherným, červeným, dvoumístným sporťákem. Věru ale nevím, zda vůbec kdy mohl, v tom krásném žihadle, zařadit čtverku!
Ubytování jsme měli opravdu skvělé (což by jistě posléze potvrdil i objekt mých fotografií). Jen při příchodu nás majitel užasle pozoroval, jak si z auta do hotelu nosíme pohorky. Dokonce se kolegy překvapeně zeptal, zda jsme opravdu přijeli kvůlivá horským túrám. Trochu překvapivá otázka v horském středisku, nebo ne?!

Důvod jsme pochopili již ten večer. Zakopane je pro většinu návštěvníků, více než horským střediskem, opravdu spíše centrem nočního života. Je plné barů, restaurací, diskoték a bůhvíčeho ještě všeho. Představte si Stodolní ulici v plné její slávě a několikrát si to vynásobte.
Toho je třeba využít, řekli jsme si. A měli jsme pak, ještě ten den, nádherný večer s kamarády, plný vyprávění, souznění, smíchu. Výborné jídlo (šašlik, bigos, žurek, pirogy, zelňačka i jiné polské speciality), skvělé pivo (ať si kdo chce co chce říká), víno, vodka wyborowa. Končili jsme až po půlnoci a ještě na pokoji se loučili po Valašsku, nebo snad po Slovensku, či možná po Polsku – tedy štamprlí slivovice.

Pro toto zvířátko na fotografii však veškerý noční život teprve začínal. I s prostřeným stolem k večeři – na můj úkor bohužel.

Ráno jsem si trochu drbal svědící krk a přemýšlel, kde jsem si jej odřel, nebo co mne včera přes den kouslo. Byla to jen reakce na zpocené tričko (příliš naškrobené?), nebo mne poznamenal hladový komár večer v restauraci?

Mokrý, zamračený den jsme strávili různě po barech, restauracích. Déšť by tolik nevadil, zraněná noha nás ale diskvalifikovala. Vyjeli jsme alespoň lanovkou na místní výletní místo Gubalówku. Za jiného počasí se z ní dá opravdu jít na hezkou procházku. Pro většinu Poláků to ale asi je i tak vždy jen vyhlídkové centrum, s širokou možností strávit čas v restauracích, popřípadě nakupováním. Tato posledně zmíněná činnost je v celém Zakopanem snad druhou nejoblíbenější (hned po nočním hýření). Obchody najdete všude, dokonce velká tržiště se spoustou poměrně laciného zboží. Pro toho, kdo rád nakupuje a má vkus, Zakopane je ideální!
Polovina našeho páru tyto předpoklady sice splňuje, se zvrtlou nohou se ale po obchodech běhat nedá. Takže jsme nakoupili dle mých schopností – útrata nepatrná. Nadcházející večer nám ale sliboval nahradit deštivý den. Znovu jsme si dopřáli nemírné množství chutného polského jídla a pití, hrála nám místní kapela, kolektiv se bavil opravdu skvěle. Ochutnali jsme snad všechno. Náš kamarád, ten co přijel sporťákem, chtěl experimentovat a v jídelníčku našel „Ubogie jadlo”. „To si musím dát, zkusit se musí všechno!”, prohlásil. (Asi nebyl na vojně!) Přinesli mu – nu něco jako směs ze zabijačky. Okusil řádně ode všeho, myslím ale, že zkušenost byla hodnotnější než smyslový vjem samotný. Každý má ale jiné gusto.

To Štěnice měla chutě jasné, vytříbené. Ten zmíněný večer, či spíše noc, zakusila opět hostinu a nebylo to pro ni ubohé jídlo, to mi věřte. Povšimněte si, že savý bodec má pohotově ukryt pod tělem, dělá teď jakoby nic. Potvora!
Zaujaly mne i poměrně jednoduché, ostružinové oči. Ty parazit asi ale příliš nepoužívá, jeho orientace musí totiž spolehlivě fungovat i v úplné tmě. Vlastně ani nevím přesně jak se orientuje, co zaměřuje. Snad zdroj oxidu uhličitého (uvolňovaného z pokožky), chemické substance v dechu. Možná se ale řídí i podle gradientu tepelného záření. V mém případě by se mohl řídit i podle zvuku – chrápání by jej jistě spolehlivě navedlo. Ať již ale naviguje jakkoli, využívá k tomu i mnohé jiné smysly, mezi nimi i takové, kterými člověk ani nedisponuje.
Štěnice prý umí cíl (tedy mne) neomylně identifikovat i na vzdálenost několika metrů (možná ale na tak velkou dálku pátrá jen náhodným průzkumem) a pokud za ním nelze vyšplhat po kluzkých nohou postele, umí se údajně k oběti chytře dostat cíleným, volným pádem – ze stropu přímo do postele, na předem vybraný objekt! Prý právě z tohoto důvodu nad postelemi na šlechtických zámcích naleznete tak zvaná nebesa, předchůdce dnešních moskytier. Kolik Štěnic se ale ve skutečnosti ukrývalo v samotných takových nebesích nikdo z historiků neuvádí. Vzhledem k jejich konstrukci ale asi dost. Docela komická dvojsmyslná představa – tedy „Nebesa plná Štěnic”, viďte? Zde musím ale podotknout, že ač jsem tuto obecně rozšířenou teorii o Plošticích padajících ze stropu mnohokrát slyšel a četl, dosud jsem v odborné literatuře o této schopnosti nenašel žádný doklad. Takže možná to je jen fáma a nebesa měla původně zcela jinou funkci.

Ať tak nebo tak, v pokoji v Zakopanem žádná nebesa ani moskytiery nebyly, asi že nejsme modré krve. Nohy postelí byly navíc ze dřeva, takže má bouřlivá, prohýřená noc byla opět po zásluze potrestána. Ráno jsme z mých svědících fleků, nevědomky, zase vinili Komáry v restauraci s otevřenou terasou.

S odstupem času se dnes zamýšlím nad tím, proč vlastně na mou manželku Komáři ani Štěnice nejdou. Pokaždé totiž žerou jen mne! Je na ní něco špatně? Nechutná jim, nevoní jím? Že by ji chránily nějaké ženské parfémy, krémy, vůně? Nevím. Spíše to ale asi bude tou mou nezřízenou konzumací. Štěnice mi svou preferenci jasně a opakovaně daly najevo – preferují právě jedince holdující obžerství! Nu, budu se tedy asi muset napříště stravovat střídměji!

Tímto svým článkem ale nikoho neviním z nedostatku hygieny, z výskytu Štěnic. Tedy ani Polsko, ani město Zakopané, ba ani docela slušný hotel, ve kterém jsme bydleli, či jeho majitele! Štěnice jsou kosmopolitní Hmyz a zná je každý, kdo trochu cestuje. My si je již dříve takto přivezli kupříkladu z dovolené v Chorvatsku. Také při poznávacích cestách po Maroku, po Egyptě či jiných jižních zemi, při noclezích v student hostelech, na studentských kolejích, bed&breakfestech, ale také v levnějších motelích, při dlouhých přesunech na služebních cestách autem po Evropě nevyhnutelných, si jich opravdu užijete nadmíru. A to i v Českých zemích! Za výskyt parazitů lidé, kteří konkrétní hotel či ubytovnu provozují, mohou jen částečně. I pokud dodrží hygienické zásady, mění povlečení, desinfikují, odolná Štěnice totiž stejně přežije. Problémem je, že se prostě v hotelích různých kvalit rychle střídá rozličná čeládka, lidé chudí, bohatí, lidé čistotní, ale i ti méně pořádku dbalí, lidé z rozličných koutů světa.
Pokud kdo cestuje z místa na místo, spí každou noc v jiném hotelu, setkání se Štěnicemi jsou pro něj jednoduše nevyhnutelná. A každý takový návštěvník, původně rozhořčená oběť, se v těchto případech již na druhý den stává nechtěným viníkem a roznáší parasita dál do dalších míst na jeho cestě.

Naším cílem byl již jen náš domov a tam jsem Štěnici polapil naštěstí poměrně brzy. Snad ještě hmyzí samička nestrávila obsah střev a nevytvořila vajíčka, snad byla navíc v našich zavazadlech osamocena. I tak ale manželka, pro jistotu, podnikla opakovanou očistu bytu, likvidaci přebytečných textilií. Obava, že se Štěnice rozmnoží, nedej bože přenese do jiných bytů domu, ve kterém bydlíme, byla taková, že i tento článek píši (a nezaviněné ohrožení všech nájemníků přiznávám) až po roce, kdy je již jisté, že se Ploštici podařilo včas vyhubit, že k rozmnožení nedošlo.
Jen mým kamarádům jsem tehdy poslal včasné varování s nadějí, že oni si podobný dáreček ze Zakopaneho nepřivezli.

Později jsme se dozvěděli, že jsme ještě vyvázli dobře. V den odjezdu se počasí zlepšilo a kamarád, ten samý co okusil onu pochybnou místní lidovou specialitu, vyrazil i s manželkou na malou horskou túru. Gurmánská kuriozita, zážitkové „Ubogie jadlo” se přihlásilo přesně v okamžiku, kdy široko daleko rostla už jen nízká horská kleč. A ta při akutních střevních problémech bohužel maskuje pramálo. Sejít do údolí a dojet domů bylo prý pro celý manželský pár (ačkoliv postižen byl pouze jeden z nich) utrpením. Nádherný, sportovní kabriolet musel pak po cestě prudce brzdit u každé benzínky s toaletou a myslím, že na oné 100 kilometrové cestě s omezenou rychlostí padesátkou určitě nejel. Nemám příliš rád rčení Nomen omen, často silně nadužívané, obvykle nepřesné, často nepravdivé. V tomto případě však sedělo. Mám pro Vás dobrou radu: Když se specialita kuchyně jmenuje „Ubohé jídlo” – nejezte to!

Ve srovnání s nepříjemnou zkušenosti mého přítele se mi mé dva fleky na krku již teď jevily jen jako drobná lapálie.

Řekli byste, že to se nám tedy cesta do Zakopaneho příliš nevydařila? Ale vůbec ne! Zážitky nemusí být příjemné, hlavně musí byt silné! Ve skutečnosti se nám Polsko i Zakopane velmi líbilo! Poznali jsme nová místa, kochali se, byť jen pasivně, krásou hor. Užili jsme si skvělých kamarádů, příjemné společnosti, dobrého pití i výborného jídla (s jednou drobnou výjimkou). To přece byl hlavní cíl! Vše ostatní jsou jen drobnosti, pouhé cestovatelské nepohodlí a kdo by si na to chtěl příliš stěžovat, kdo by kvůli tomu snad odmítl rizika cestování příště podstoupit – ať jen klidně sedí doma, v papučích, u televize!

Pro nás to byl nádherný výlet, plný hezkých chvil, vydařený zejména po společenské stránce. Nalezený Hmyzí jedinec, a vlastně i celé toto mé vyprávění o Lesku a bídě Zakopaneho je navíc pro mne bonusem, třešničkou na dortu. (A promiňte mi prosím tu trochu prvoplánovou variaci na jméno Balzacova románu.)

Mimochodem, Štěnice u mne spokojeně žila, lapena v Petriho misce, ještě několik dnů. Samice na fotografii by asi už mohla i klást vajíčka, rozmnožit se, zajistit zachování druhu. To jsem jí ale nedovolil. Stačilo! Nakonec – u nás zemřela hlady. Protože já už jí nehodlal dovolit dál mi sát krev. V tomto případě jsem si skoro jist, že mne za umoření Ploštice hladem nikdo morálně nevycinká, neobviní z týrání, z krutosti, ze zabití, z vraždy. A pokud ano – rád jí (nebo mu) seženu celé stádo těchto krásných zvířátek, jen ať se předvede!

Dovolte dodatečně poděkovat všem účastníkům zájezdu a zejména dvoučlennému přípravnému výboru – neoficiální CK Mrz Tour. Udělali pro nás všechno možné i nemožné způsobem nadstandardním – nikdy jim to nezapomeneme. Ač to v mém hmyzím kontextu tak asi nevyznělo, byl to skvělý zájezd a moc se nám líbil. Jeli bychom zase!

Galerie fotografií

P.S. V tomto svém příběhu jsem účelově spojil dvě cesty do Zakopeneho, realizované v témže roce. Je tedy částečně modifikován, chcete-li přikrášlen. Motivací mi bylo jen zvýšení čtivosti, zjednodušení kontextu. Doufám, že to čtenáři nepoznají a účastnící prominou.

 

Žlabatka Andricus grossulariae

Neuvěřitelně pestrá je plejáda tvarů hálek, způsobů obrany před parazity, forem životních strategií parazitických vos Žlabatek. Již nejeden můj článek byl jim proto věnován a já stále v úžasu poznávám další, jiné, nové. Chci ne jen vyfotit hálku daného druhu. Jsem rád, pokud se mi podaří poznat více. Seznámit se s jedinci jejich generace agamní i té sexuální (více o jejích rozmnožování v předchozích mých článcích), zaznamenat další z „vyzkoušených receptů na život”. Zkoumám ten jejich originální způsob řešení téhož věčného problému přežití, rozmnožení se. Snad se vždy jedná jen o další z podobných, partikulárních příběhů, instancí téhož. Nestačilo to již? Je tedy důvod studovat další z nich?

Shledal jsem ale podobnost mezi variabilitou Žlabatek a tou, se kterou se potkávám u lidí. Vždyť jak mnoho se pachtíme, každý tím svým vlastním, jedinečným způsobem, okopírovaným sice od předků a zejména od rodičů, avšak vždy originálním, novým, s konkrétní situací konformním. Co člověk, to pak zajímavý příběh, to skutečná, unikátní osobnost. Snad ne vždy úspěšná, charakterní, morální. Přesto každý takový úděl, osud, životní dráha – mne zajímá. Věřím totiž, že čím více lidí poznáme, konkrétních osudů prostudujeme, čím více jejich metod, řešení, názorů vlastním životem ověříme, prožijeme, a pak přijmeme či třeba zavrhneme, tím lépe se přiblížíme k vědění, klidu, poznání. Moudrost se rodí zobecněním všeho toho konkrétního, odhalením skrytého pozadí, oné společné podstaty.

Žlabatka Andricus grossulariae (Giraud, 1859) je tedy jistě jen další z mnoha konkrétních. Lákalo mne však prostudovat také její způsob života. Snad tak budu moci více poznat nejen zákonitosti existence Žlabatek, ale třeba se mi podaří i proniknout do samé podstaty boje o přežití, možná i více pochopím obecné přírodní zákonitosti. Možná řeknete, že to je ode mne příliš ambiciózní, snad až trochu „velkohubé”. Že pro Žlabatku je smysl života tak prostý a jednoduchý, že je lidskému „významu a snad i poslání” na hony vzdálený. Možná ano, opravdu to ale musí všechno pro nás lidi být pořád tak složité?

Začnu svůj výklad (o Žlabatce) neobvykle, tedy fotografií hálky její sexuální generace.

Otužilá vosička klade svá vajíčka již za brzkého jara do pupenů samčích květů Dubu Ceru. Hálky rostou rychle, snad stejně rychle, jako by byl pučel i sám květ Dubu.

Dorůstají do velikosti jen asi 6 mm. Zprvu zelené, časem červenají, tmavnou, hnědnou.

Nicí (tedy svěšená) jehněda Dubu Ceru není nikterak velká. I proto je na ní místo jen pro několik málo hálek.

Každá je zdobena jakousi špičkou. Jsou opravdu krásné. A připomínají přezrálé, již schnoucí plody nějakého planého ovoce. Snad proto se vosička dříve označovala latinským jménem Andricus fruuctum (Trotter 1899), tedy neoficiálně přeloženo: Žlabatka ovocná. Nu ono i současné latinské jméno Andricus grossulariae (Giraud, 1859) bylo zřejmě inspirováno ovocnými plody. Online překladač totiž rychle odhalí, že grossularia znamená Srtska, tedy lidově Angrešt (Ribes grossularia uva crispa L.).  Angrešt je ale přece zcela odlišný, kam dal francouzský entomolog Joseph Etienne Giraud oči! Mně se zdají podobat se spíše plodům Rybízu, tedy jinému konkrétnímu druhu rodu Ribes. Motivaci vědce však pochopíme, když si povšimneme, že tento rod (Ribes L.) patří do čeledi Meruzalkovitých (Grossulariaceae), kam se řadí pochopiteně i všechny druhy Rybízu. Odsud tedy inspirace pro ono jméno naší Žlabatky. Takže pokud bych to chtěl přeložit, použil bych český (neoficiální) název: Žlabatka rybízová. S tímto jménem jsem již koketoval u druhu Žlabatky hráškové (Neuroterus quercusbaccarum (Linnaeus, 1758)). Zde u Žlabatky Andricus grossulariae by ale bylo opravdu namístě. Při pohledu na hálky vosičky jako bych totiž tu rybízovou vůni vždy znovu zacítil! Ať už ten svěží ovocný závan rybízu červeného, či ten až trochu myšinový pach rybízu černého. Na tato potěšení si ale budu muset ještě pár měsíců počkat.

Zatím je půlka května, hálky Žlabatky jsou už ale zralé.

Na řezu je znát, že Žlabatka jen umně rozšířila, vylepšila původní návrh květu Dubu. Doplnila jej zesílením stěny, tvorbou falešné dutiny uvnitř hálky, řídící komůrkou (kokpitem) s larvou.

Při rozříznutí řídícího velínu na Vás vykoukne mladá, rozzlobená vosička.

Je jí tam opravdu těsno, za chvíli by se i tak byla prokousala z komůrky oním slabým místem s navazujícím tunýlkem, jímž by se pak prodrala špičkou hálky ven.

Následující fotografie ukazuje na řezu trochu mladší hálku s ještě nedospělou kuklou Žlabatky. Je patrné, jak výživná pletiva míří všechna přímo k cíli. Teď v květnu již ale není potřeba dalších živin. Klidová fáze trvá několik neděl a za chvíli (červen/červenec) bude vosí líhnutí.

Kukla je velmi drobná, zvící snad sezamového semínka.

Teď již kukla Žlabatky ztmavla, za pár dnů z ní bude dospělec.

A voilá – zde ji máme. Přesně odpovídá popisu Robina Williamse. Tělo asi 2.1mm velké (i když ten můj jedinec je trochu menší 1.9mm), 13 tykadlových článků.

No vlastně…  No to pozor!

Těch článků je 14!! Tedy to musí být podle Wiliamse – sameček!!. Proč tak jásám? Dosud jen u mála ze Žlabatek jsem totiž měl to štěstí zaznamenat samečka. Jsou mnohem vzácnější i u té jejich sexuální generace. Samec mnohých druhů nebyl dokonce ještě pozorován!

Pro druh Andricus grossulariae to naštěstí neplatí. Samci jsou více početní, než tomu je u jiných druhů.

Takže jsem jich s radostí zaznamenal hned několik.

Samičky se rodily jen o pár dnů později. Trochu větší, teď již jen se 13 tykadlovými články. Zadeček měly mohutnější.

Snažil jsem se jednu z nich zaměstnat kapičkou vody.

Byla opravdu žíznivá.

Z profilu je více patrný specifický tvar těla tohoto druhu. A velmi se podobá druhu Žlabatky Andicus lucidus. Vždyť také jsou si blízce příbuzné!

Samička má opravdu správný počet tykadel (a zejména tykadlových článků).

Fotil jsem opakovaně jednotlivce, postupně rozené v různých letech, se snahou zaznamenat případnou variabilitu zbarvení, velikosti. Jsou pro Vás asi všechny stejné, viďte?! Podobně nerozlišitelní se nám ale zprvu zdají všichni jedinci téhož živočišného či rostlinného druhu. Nevnímáme tak třeba nuance ve vzhledu jednotlivců odlišné lidské rasy. Však jen dokud se s nimi blíže neseznámíme, než se naučíme vnímat rozdíly, než si je pojmenujeme.

Nebojte ale – nebudu Vás zkoušet z rozpoznávání jedinců. A nebudu vosičkám samotným ani dávat žádná lidská jména. Jaký smysl by totiž mělo pojmenovat si je třeba Anna, Jůlie, či Petr, Matěj, Ivan? Touto lidskou slabostí rozhodně netrpím!

Sexuální generace byla opravdu zajímavá. Toužil jsem teď o to více příběh doplnit, nalézt hálku i agamní generace.  Trvalo mi to dva roky, pak jsem jich ale nalezl hned několik a to na různých lokalitách.

Hálky se trochu podobají těm druhu Andricus lucidus, přesto je to zase ryze originální, vlastní řešení hálky.

Někomu připomínají amébu.

Pro mne se při pohledu na jednotlivé, do sebe zapadající buňky spíše vybavuje tropické ovoce. Durian, Chlebovník, možná Litchi.

Samice agamní generace vytváří své hálky v létě, dozrávají na podzim. Vyrůstají z žaludových kalíšků Dubu letního (Quercus robur), podobně jako ty  Žlabatky kalichové. Uvnitř hálky je několik komůrek, ve kterých se živí larvičky. Hálka je prý nejprve narůžovělá, později zelená, tmavnoucí.

Je to také úkryt, ve kterém vosičky přečkávají zimu, aby brzy na jaře zase nakladly vajíčka do pupenů květů a daly tak vzniku nové, sexuální generaci. To vše dnes víme díky pečlivé práci mnohých generací entomologů. Hálky agamní a sexuální generace jsou velmi odlišné a není proto divu, že je i pečliví odborníci po dlouhá léta považovali za odlišné druhy! Této generaci agamní dali jméno Andricus mayri (Wachtl, 1881) a tato generace pak dokonce dostala své oficiální české jméno: Žlabatka lepkavá. Vhodnost jmen byla s časem podrobována kritice, rozliční vědci přicházeli s vlastním taxonomickým řazením, pojmenováním. Proto těch jmen Žlabatky Andricus grossulariae bylo s časem až nezvykle mnoho. Jejich výčet (spolu s potvrzením výskytu v Evropě) naleznete na Fauna-eu.

Název Žlabatka lepkavá naznačuje, že vosa zvládá silnou techniku obrany proti parazitním druhům – pokrývá svou hálku lepivým, smrtonosným povrchem. Nu podle mne zase tak lepkavý není, na lepkavost hálek jiných druhů určitě nemá. Jen srovnejte s lepkavostí hálek Žlabatky kalichové, nebo dokonce Žlabatky Andricus glutinosus, či Andricus dentimitratus. Vnímání této fyzikální vlastnosti je však velice subjektivní. A také může být velice ovlivněno stářím hálky v době zkoumání. Vosičky v mladších hálkách mají totiž větší potřebu bránit se parazitaci a tak mohou nutit hálku vylučovat obranného sekretu více. Nu a také – starší hálka již tvrdne, její pletivo se mění a není tak snadné je přimět ve prospěch obyvatelky ronit slzy (tedy vlastně jakousi dubovou smůlu).

Dlouho jsem se snažil odchovat jedince agamní generace a nakonec se mi to i podařilo. Rozlišení pohlaví je opět triviálně jednoduché. Tato generace má totiž jen samice.

Jsou až 3.1 mm velké se 13 tykadlovými články.

Létají od ledna do dubna a vyhledávají blízký Dub Cer. Rod musí být zachován!

Samozřejmě mí jedinci se zrodili již v interiéru. Nechal jsem tedy jednu samici zemřít.

Mohl jsem tak totiž dokumentovat křídla tohoto druhu.

Zbylé z nich jsem opět vypustil v přírodě. Jestli to bylo ve správnou dobu, na správném místě, nebo to bylo jen jakési mé marné gesto vděku, úlitba svědomí, nevím.

Neumím posoudit, do jaké míry mne či Vás tento konkrétní příběh Žlabatky Andricus grossulariae posunul k (v úvodu článku) slibovanému odhalení společné podstaty jevů, přírodních zákonitostí, k moudrosti. Rozhodně se ale tato vosička, z neznámého tvora s nepoznaným životem, nyní stala mou dobrou známou, někým kdo mi již není lhostejný, jehož je třeba chránit. Vosička je krásnou součástí naší přírody a já doufám, že jí zůstane i nadále.

Prostudujte spolu se mnou rovněž i parazitní druhy této Žlabatky v článku Andricus grossulariae a Červená královna.

Galerie fotografií