Hou-ssss-enka 4, Hranostajník vrbový

IMGD_5940Neuvěřitelné! Úžasné! Prapodivné! Superlativy se nad schopnostmi housenek, imitujících hadí chování, jen nabízí. Nevíte-li, nad čím že se tak rozplývám, přečtěte si prosím předchozí články tohoto seriálu, zejména ten o Hranostajníku osikovém. (V tomto svém dnešním výkladu se přímo odvolávám na onen zmíněný text, vlastně v něm tak nyní pokračuji, doplňuji jej!) Schopnost larvy tohoto Motýla napodobit nejen vzhled, ale i chování malého hada a ubránit se tak predaci či parazitaci, mi tehdy vskutku učarovala.
I rozhodl jsem se proto získat pestřejší, bohatší fotografický materiál, zdokonalit svá pozorování, nastudovat více o těchto zajímavých tvorech. Pátral jsem po dalších jedincích Hranostajníka a nedávno jsem několik takových housenek našel.

Hranostajník vrbový (Cerura vinula (Linnaeus, 1758))

Byly velmi podobné larvám Hranostajníka osikového, téměř stejné morfologie i zbarvení, dokonce při vyrušení předváděly identická hadí cvičení, kmitaly svým hadím jazykem. Tentokrát šlo ale o onačejší gymnastky!

Hranostajník vrbový (Cerura vinula (Linnaeus, 1758))

Při podráždění opakovaně vystrkovaly své rourky, jen jaksi ještě více do dálky, s ještě větší vehemencí a elánem. Byly dokonce silně cítit – jakoby malému hadovi smrdělo z tlamy. Že by kombinovaný zastrašovací efekt? Páchnoucí sekret obsahuje údajně kyselinu mravenčí, jejíž odér je pro drobné hmyzožravce nepříjemným, pro parazity varovným signálem.

Hranostajník vrbový (Cerura vinula (Linnaeus, 1758))

Měkké, nitkovité vychlípeniny byly ohebné, elastické. Podobaly se osmetériu, které jsem kdysi pozoroval a pro Vás popsal u Otakárka fenyklového. A vlastně fungují zcela identicky, rovněž na principu hydrostatického skeletonu. Edward Bagnall Poulton ve své knize „The Colours of Animals” popisuje, že tyto duté a měkké vychlípeniny mají uvnitř podlouhlý tenký sval, upevněný ke špičce. Elastické rourky se při imitaci hadího jazyka sice nafukují tlakem housenčí krve, za kontrakci a srolování je ale zodpovědné právě toto svalové vlákno. Představte si ponožku nebo rukavici, kterou při vysvléknutí převrátíte naruby (čímž jistě manželku nepotěšíte) – tak podobně zatahuje své trubičky i housenka Hranostajníka.

Hranostajník vrbový (Cerura vinula (Linnaeus, 1758))

Délka, flexibilita a vůbec celý projev těchto elastických balónků jsou obdivuhodné, housenka navíc byla schopna vystrkovat tyto opakovaně, byť s krátkými přestávkami. Takoví mladící holt ještě mohou i několikrát….

Nedal jsem jí pokoj a výsledek se záhy dostavil – něco se zašmodrchalo. Snad že jsou rourky lubrikované něčím, co působí jejich lepkavost, nebo jsou prostě jen tak měkké, že při neopatrném doteku zadrhnou o sebe sama. Velmi tím připomínají dlouhé, nafukovací balónky, ze kterých zruční pouťoví klauni v mžiku vyrobí, pouhým zakroucením, tuhle meč či kytaru, onde zase jezevčíka nebo papouška. To sice Hranostajník přímo neumí, ani to není jeho cílem. Vyfouknout a stáhnout tento nechtěný výtvor teď dá housence hodně práce.

Hranostajník vrbový (Cerura vinula (Linnaeus, 1758))

Dráždil jsem proto zatím housenčiny sestry, ty z vedlejšího listu. Zdviženou hlavou zdůrazňovaly svůj obranný postoj a dotvářely tak děsivý vzhled.

Hranostajník vrbový (Cerura vinula (Linnaeus, 1758))

Rozeklaný hadí jazyk kmital sem a tam. Podoba s rozzlobeným hadem zcela věrná a velmi přesvědčivá.

Hranostajník vrbový (Cerura vinula (Linnaeus, 1758))

Po pár dnech se housenka svlékla a já již poznal, že se jedná o druh Hranostajníka vrbového (Cerura vinula (Linnaeus, 1758)). Je to jeden z našich velkých Motýlů, rozpětí křídel může být až 72mm. Tomu odpovídala i narůstající velikost larvy.

Hranostajník vrbový (Cerura vinula (Linnaeus, 1758))

Její barevnost byla nápaditější a sytější než tomu bylo u Hranostajníka osikového. Podobně jako zkušený zálesák či voják ruší i housenka obrys cíle, v jejím případě chutného sousta predátorů a navozuje mylný vjem štíhlého hadího těla.

Hranostajník vrbový (Cerura vinula (Linnaeus, 1758))

Vidlice na zadečku je stále dobře patrná a funkční.

Hranostajník vrbový (Cerura vinula (Linnaeus, 1758))

Housenka je mistrem ve spásání listů osiky, její panožky list svírají opravdu pevně.

Hranostajník vrbový (Cerura vinula (Linnaeus, 1758))

Kolem hlavy se jí již tvoří odstrašující fialový límec, spánkové hrboly pomalu mizí.

Hranostajník vrbový (Cerura vinula (Linnaeus, 1758))

Krasavice. Uprostřed hřbetu má hnědou, později červenofialovou skvrnu ve tvaru sedla.

Hranostajník vrbový (Cerura vinula (Linnaeus, 1758))

Další vývojová fáze (instar), tedy po dalším svlékání, je ještě barevnější a mnohem výraznější. Housenka asi chápe, že při její velikosti jí maskování již nepomůže, těžko teď zůstat neviditelnou, volí proto opačný extrém – výraznou barvou varuje a zastrašuje. Fialový límec, hysterická žluť a zeleň, ostře ohraničené bílé skvrny na bocích.

Hranostajník vrbový (Cerura vinula (Linnaeus, 1758))

Některé části těla jsou barevné až k neuvěření! Housenky tropických motýlů by mohly závidět.

Hranostajník vrbový (Cerura vinula (Linnaeus, 1758))

Pohled en face zastrašuje velkými černými skvrnami. Poulton se domnívá, že larva teď vzezřením s kontrastními ovály na týle napodobuje spíše vhled malého obratlovce, já jsem ale přesvědčen, že jen doplnila hadí mimikry o další prvek. Tyto falešné hadí oči jsou tak uhrančivé, že případný predátor svůj hlad raději zažene. Mimochodem, je prokázané, že třeba opice Kosmani se larev Hranostajníků opravdu bojí. A mnozí lidé také, věřte mi. Skutečné oči housenky jsou však jen ty drobné tečky na bocích, na spodu skrání. Počítejte prosím se mnou – jedna, dvě, tři jednoduchá očka na každé straně.

Hranostajník vrbový (Cerura vinula (Linnaeus, 1758))

Hrozivý postoj teď stále více využívá vzpřímeného držení těla. Hlavohruď se stává dominantní částí.

Hranostajník vrbový (Cerura vinula (Linnaeus, 1758))

Již jsme si v předchozím příspěvku o Hranostajníku osikovém řekli, že slovo Hranostajník je podle literatury odvozeno od Lasice hranostaje, se kterým má imago Motýla podobně hermelínový kabát. Někdy se ale uvádí i jiný možný původ tohoto slova (a také slova Hranostaj). Snad prý „Gorno-Staj” znamená zvíře, které se vzhůru staví. Tedy takové, které je aktivní v obraně, proti predátorům i proti člověku. Jen pohleďte, jak se tato housenka brání! Její tělo se napřímí, hlava zbytní, rozeklaný jazyk hrozí uštknutím. (Mimochodem Lasice hranostaj se také umí výborně bránit, rovněž se při obraně napřimuje…)

Hranostajník vrbový (Cerura vinula (Linnaeus, 1758))

Tento larvální instar je totiž stále schopen aktivního použití nafukovacího hadího jazyka.

Hranostajník vrbový (Cerura vinula (Linnaeus, 1758))

Úžasná hříčka přírody! Nemohl jsem se vynadívat. Je pozoruhodné jaké invence, jakých triků tato housenka Hranostajníka vynalezla. Vždyť přece jiné, stejně veliké housenky ostatních druhů Motýlů nedisponují často vůbec žádným obranným mechanismem a přesto jejich druh nevyhyne. Jsou však doloženy mnohé případy útoků parazitických vos Lumků (Ichneumonidiae sp.) právě na larvy Hranostajníků. Prý je tato housenka parazitována až sedmi různými druhy Lumků! Snad právě obava z parazitace vedla k rozvoji těchto neobvyklých hadích obranných mechanismů.

Hranostajník vrbový (Cerura vinula (Linnaeus, 1758))

Neuvěřitelně impozantní vzezření. Důstojné a silné. Kdo by si troufl zaútočit? Ale nenechte se mýlit, nutkání parazita naklást vajíčka je neodbytné. Jediné co jej opravdu může odradit je – pokud by již bylo obsazeno. Pak by bylo třeba najít jiného vhodného hostitele. Poulton popisuje, jak s Prof. Weismannem pozorovali larvy tohoto Motýla již napadeného Lumkem rodu Paniscus sp. (dnes rod Netelia). Výrazná černá vajíčka, nakladená právě parazitem na kůži hostitele, se tehdy leskle blyštěla a odrážela od kontrastní zeleně housenky. Oba vědci nezávisle dospěli k závěru, že právě to je důvod pro výrazné, oválné skvrny na bocích housenek Hranostajníků. Larva jimi totiž napodobuje ona černá, na světle se lesknoucí vajíčka Lumka – hlásá světu a případným parazitům – „Zde je obsazeno, další parazitace již nemá smysl, leťte někam jinam!”.

Hranostajník vrbový (Cerura vinula (Linnaeus, 1758))

A zde máme předposlední larvální instar. Barva zase proměněná, fialový límec nyní pro změnu zežloutl a zčervenal.

Hranostajník vrbový (Cerura vinula (Linnaeus, 1758))

Housenka stále přijímá potravu, jde jí teď o objem. Silná larva totiž předurčuje silného motýla, skýtá větší šanci na přežití.

Hranostajník vrbový (Cerura vinula (Linnaeus, 1758))

Tak velká a tlustá housenka již hadí jazyk nepoužívá (ačkoliv je stále funkční), spoléhá se více na svou velikost. Možná i proto, že pro napadení úhlavním nepřítelem Lumkem je již pozdě. Parazitace těsně před kuklením by larvám Lumka nedalo dost času k vývoji a kuklení hostitele by parazitické larvy nepřežily (a již by mu ani nedovedly zabránit). Pokud larvu Hranostajníka teď napadne predátor či parazit, tato okamžitě otáčí hlavu směrem k němu a zastrašuje pouze vzhledem.
Dobře jsem tlustou housenku chápal. Už to přece nebyla žádná mladice, aby bouřlivě pumpovala krev potřebnou k sice efektnímu, ale trochu až nedůstojně exhibicionistickému hadímu efektu. Hlavně opatrně, co kdyby jí praskla nějaká žilka v hlavě, viďte?!
Přece jen trochu zklamán zkusil jsem ji podráždit ještě víc a – to jsem to schytal! Domněle bezbranná housenka na mne ze žláz na břišní straně prvního článku prudce vystříkla, snad na vzdálenost 30 cm, silnou dávku nějaké smradlavé, pálivé tekutiny. Ještě že sprška kyseliny netrefila mé oko, nebo hůř – objektiv fotoaparátu! Že nevěříte? Že to není ani možné, aby nějaká obyčejná housenka stříkala kyselinou? Také jsem byl překvapen, věřte mi. Hned jsem proto začal pátrat v odborné literatuře.

Hranostajník vrbový (Cerura vinula (Linnaeus, 1758))

Poulton uvádí, že larva vystřikuje kyselinu mravenčí z podlouhlé štěrbiny pod hlavou. Tato je napojena na žlázu produkující tuto čirou tekutinu. Housenka ji naakumuluje dostatečné množství a při podráždění ji velkým tlakem vypuzuje. Larva, která se brání natáčením odstrašující hlavy směrem ke hrozbě, tak vlastně stříká kyselinu přímo do očí nepřítele. Já si tuto její techniku vyzkoušel na vlastní kůži! Jen škoda, že housenka není schopna opakovaného předvedení této výjimečné schopnosti. Jak rád bych ten okamžik zachytil fotoaparátem! Bohužel jí ale potrvá i více dní než zase nashromáždí dostatečné množství kyseliny.
Obdivuhodné na obyčejnou housenku! Vždyť se jí tak vlastně mimoděk podařilo napodobit další ze slavných hadích vynálezů – techniku stříkání jedu používanou plivajícími Kobrami poddruhů Naja. Naše housenka takto plive silně koncentrovanou směs kyseliny mravenčí (až 40%) a vody a dokáže jí prý vystříknout až dvacetinu gramu. Nevím o žádném jiném živočichu schopném plivat tak silně koncentrovanou kyselinu, tedy snad s výjimkou některých brouků čeledi Carabidae (80%), no a pochopitelně Mravenců samotných (50 až 75%).

Hranostajník vrbový (Cerura vinula (Linnaeus, 1758))

Housenky jsem choval na větvičkách osiky, umístěných ve váze s vodou. Velká chyba! Kuklí se totiž ne na větvích tenkých, ale spíše na kmeni, popřípadě na silnějších větvích stromu. Maskují tam svůj kokon chytře zbytky kůry tak, že se stromem dokonale vizuálně splynou. Je to pro ně velmi důležité, neboť tak přežívají přes celou dlouhou zimu. Pokoušely se proto slézt z tenkých větviček dolů a jejich přirozené nutkání bylo tak silné, že dokonce jednou v noci, ve snaze dosáhnout kmene stromu, aktivně vlezly do vody a – utopily se. Naštěstí jen ty dvě nejhorlivější z nich, ostatní přežily a já jim pak všem umožnil vodě se vyhnout.

K poslednímu svlékání už došlo na zemi (neboť kmen Osiky jsem k disposici opravdu neměl) a já opět užasl nad barevnou proměnnou. A nad rafinovaností housenky.

Hranostajník vrbový (Cerura vinula (Linnaeus, 1758))

Zelenou maskovací barvu nahradila hnědá, k půdnímu krytu a zejména ke kůře osiky lépe se hodící, původně žlutý pásek teď úplně zbělal a výborně doplnil inovované housenčiny mimikry.

Hranostajník vrbový (Cerura vinula (Linnaeus, 1758))

Pořád umí dobře zastrašovat, jestli je schopna rovněž stříkat kyselinou po okolí jsem již raději nezkoušel.
Pěkná baculka, viďte? Připomněla mi housenku Heimlicha z kresleného filmu Život brouka.

Hranostajník vrbový (Cerura vinula (Linnaeus, 1758))

Hranostajníci mi udělali opravdu radost. Za odměnu jsem jejich kukly zjara upevnil na Topolu – nechť se již vylíhnou svobodni v přírodě a mohou tak pomoci zabezpečit další generaci hadích housenek.

Rozhodně se jedná o úžasný, obdivuhodný živočišný druh. Další v řadě skvělých hadích napodobitelů. Je až neuvěřitelné, že larvy zcela rozdílných, nepříbuzných Motýlů či Můr, tvorů s pro někoho velmi diskutabilní inteligencí, se zdánlivou neschopností uvědomovat si složitější kauzální souvislosti, s omezenými kognitivními schopnostmi, přišly během dlouhých, mnoho generačních pokusů a omylů na stejný, dokonale provedený trik a napodobují hadí hlavu, tělo i chování tak věrohodně, že spletou kdejakého ptáka či drobného obratlovce. Jsem dokonce přesvědčen, že vyděsí i leckterého jedince živočišného druhu, jenž neskromně zveme moudrým.

Tak pestré a vynalézavé způsoby imitace hadího zjevu i chování – to už přece nemůže být jen náhoda, prostá hříčka přírody. Zde je patrný jasný cíl, zřetelný záměr, cílená strategie, pokročilá inteligence! Kdo by teď stále ještě řekl: „Hloupý Hmyz!”?

Galerie fotografií

Reklamy
Rubriky: Bionomie, Defensivní chování, Lepidoptera (Motýli), Mimikry | Napsat komentář

Hou-ssss-enka 3, Hranostajník osikový

2007 Hošťálková, housenka hranostajník jívaToto je již v pořadí třetí díl z mého miniseriálu o neobyčejných housenkách, využívajících pro svou ochranu hadí mimikry. Zbarvením, tvarem a držením těla napodobují drobné plazy s nechvalnou pověstí a získávají tak imunitu, nebo alespoň neocenitelnou konkurenční výhodu.
Přesto, že mimikry housenek z předchozích dílů jsou velmi přesvědčivé, stále je v tomto směru co vylepšovat. Než jen napodobovat odstrašující plazí vzhled, jeho uhrančivý pohled, bylo by potřeba spíše útočníka, majícího zálusk na tučnou housenku, překvapit imitací hadího chování. Většina hmyzožravců má zrak vycvičen, vedle rozlišování statického obrazu, zejména pro vnímání pohybu potenciální Hmyzí kořisti. A tuto skvělou zbraň, pomáhající ptákům, obratlovcům, ale i dravému Hmyzu odhalit chutné sousto, je třeba obrátit proti nenasytnému predátoru, překvapit jej, oklamat, polekat a zastrašit.

Už jsem ukázal, že jak Můrka Srpokřídlec dubový tak i Lišajové vrbkový a také kyprejový, respektive jejich larvy, prokázaly v této oblasti značnou invenci. Prudkým nakrčením předních článků se z docela obyčejné housenky v mžiku stane hrozivá, otevřená tlama malého hada, příšery s velkýma očima, dokonce s jedovými zuby. Chybí už jen ono pověstné hadí zasyčení, kmitnutí rozeklaného jazyka.

Dnes Vám představím Motýla, respektive jeho housenku, která je mistrem hadí obrany. Tímto šampiónem je housenka Hranostajníka (Furcula sp.). Larvy těchto nočních Motýlů z čeledi Hřbetozubcovitých (Notodontidae) naleznete, podle příslušnosti k druhu, buď na listech Topolu osiky (Populus tremula L.), Vrby jívy (Salix caprea L.), popřípadě Břízy (Betula sp.). Maskují se vskutku dokonale, jejich zbarvení napodobuje velmi nápaditě strukturu listu s proschlými, zahnědlými skvrnami. Pokud se housenky nepohnou, lehce je přehlédnete.

IMG_2199_2200_thumb

Tento konkrétní jedinec byl nalezen na listu osiky, opatrně jej tedy řadím k druhu Hranostajník osikový (Furcula bifida (Brahm, 1787)). Opatrně proto, že housenku ba i motýla, lze jen obtížně odlišit od příbuzných druhů Hranostajníka březového (Furcula bicuspis (Borkhausen, 1790)) a Hranostajníka jívového (Furcula furcula (Clerck, 1759)).

Na larvě tohoto Motýla ihned zaujme zvláštní vidlička na konci zadečku. Je to přeměněný, silně modifikovaný, první (nebo chcete-li poslední) pár larválních nohou. Velmi připomíná hadí jazyk. Že by konečně některá housenka zvládla ten vrcholný eskamotérský trik? Že by podobně jako Čaroděj ze země Oz chytře podvedla a přelstila nepřítele, tentokrát hadím způsobem?

IMG_2210_thumb3

Neuvěřitelné, opravdu to umí! Stačí se jen přiblížit a housenka reaguje prudkým vysunutím jakýchsi vychlípitelných, ohebných a měkkých tyčinek. Jejich délka dosahuje délky jednotlivých částí pevné vidličky, takže se předstíraný jazyk během okamžiku prodlouží až na svůj dvojnásobek – jakoby jej had právě vystrčil z tlamy. Statická fotografie neumí bohužel zachytit dynamiku celého manévru. Housenka překvapí zejména prudkostí vypuzení těchto tyčinek, jejich ohebností, pružností.

IMG_2211_thumb2

Ohání se jimi divoce nad hlavou. Že je tento klamavý prvek umístěn na špatné straně těla se tedy rázem ukazuje jako nepodstatný detail, který housenka snadno kompenzuje svou pružností. Image nebezpečného hada, kmitajícího vztekle rozeklaným jazykem, je dokonalý.
Je sice němá, přesto jako bych to hadí syčení v duchu slyšel. Harry Potter či Salazar Zmijozel by si s ní jistě dobře popovídali. Já hadí řeč neumím, přesto však vzkazu rozumím dobře : „Jsssssem zzzzlá houssssenka zzzzzlý had a nedáššššš-li mi pokoj, koussssnu tě!”

IMG_2212_thumb3

Ti z Vás, kteří četli můj článek o primárním pohybovém aparátu housenek, tedy o jejich hydrostatickém skeletonu, již také jistě tuší, že právě tato technika je i principem funkce vysunutelných tyčinek či rourek. To přetlak krve v dutých vláknech umožňuje zpevnit a pak následně ohýbat, kmitat.

Larva je pozoruhodná také svou morfologií. Neuvěřitelně silné čtyři páry panožek ji udrží na listu i za silného větru.

IMG_2517_thumb5

Na hlavě má jakési spánkové hrbolky. Jejich význam mi ale zatím uniká. Snad slouží k vylučování nějakých feremonů, možná jsou ale jednoduše jen na okrasu.

IMG_2524_thumb3

Poslední instar již velkou ochotu ke strašení hadími mimikrami nejeví.

IMG_2606_thumb3

Obrana je více méně pasivní. Snad Vás trochu odradí nahrbením těla, vzniklým zatažením hlavy a předních článků, to je tak ale vše – lenoch líný! Nu, brzy se bude kuklit, tak asi proto.

IMG_2611_thumb5

Počkal jsem si u této housenky na dospělce.

IMG_2846_thumb3

Pro někoho nevzhledná můra. Bližší pohled již ale odhalí nevšední krásu motýla.

IMG_2850_thumb5

Chlupatý krasavec, jehož zbarvení až nápadně připomíná hermelínový kožich biskupů, šlechticů a králů. Možná bych teď měl vysvětlit samotný původ slova hermelín. Podle Petry Janošíkové je název Hranostajník odvozen od německého slova Hermelin, tedy od Lasice hranostaj (Mustela erminea Linnaeues, 1758), jejíž bělostnou kožešinu s černými tečkami si tak oblíbili vznešení tohoto světa.

IMG_2851_thumb3

Motýl létá večer nebo v noci a pravděpodobně jej vůbec nezahlédnete (tedy pokud nepřiletí přilákán světlem Vašeho okna). Jestli jej neznáte – nevadí, já chtěl upozornit zejména na onen výjimečný hadí projev jeho housenky.
A pokud jste stále přesvědčeni, že napodobování hadího vzhledu a chování není cílené, přečtěte si prosím navazující článek (publikovaný téměř současně s tímto) o housence příbuzného druhu, jenž hadí mimikry posunul ještě o kousek dál, tedy o Hranostajníku vrbovém. Až pak bude obraz o hadích schopnostech Hranostajníků úplný.

Galerie fotografií

Rubriky: Defensivní chování, Lepidoptera (Motýli), Mimikry | Napsat komentář

Jak se housenky naučily chodit

Pálava, Dívčí hrady  Operophtera brumata (Linnaeus, 1758) – píďalka podzimníPohyb hmoty, ať již živé či neživé, mne odjakživa fascinoval. Jako snad každý jiný kluk zíral jsem ohromeně i já na vzájemnou interakci vagónků dětského vláčku, na jejich klikatý, elegantní posun po dráze vymezené kolejemi.

Užasl jsem nad kloubovým (housenkovým) trolejbusem, jenž mne za mého mládí vozil do školy, okouzlovala mne auta s vlečkou. Pohyb celku byl vždy sladěn s pohybem jeho jednotlivých částí, vše spolupracovalo, respektive bylo již implicitně vytvořeno coby nějaký komplexní organismus.

Vláček

Později trávil jsem hodiny při hře a zkoumání velmi podobného, posuvného plazení mírně přitroublých Žížal obecných (Lubricus terrestris, Linnaues, 1758) i mnohých jiných Červů. A také již více vynalézavého pohybu larev rozličného Hmyzu, zejména housenek. Lokomoce (pohyb) těchto dlouhých, článkovaných těl mi velmi připomínala zmíněný řetěz vagónků vláčků z dětství. Snažil jsem se pochopit princip i detaily jejich pohybu. U vlaku to bylo snadné, řidič nepotřeboval nestále myslet na individuální části soupravy, na jejich posun, nemusel ovládat každý zvlášť. Usměrňovat je v zatáčkách, zrychlovat či zpomalovat dílčí vagóny. Stupně volnosti jednotlivých vozů byly velmi omezeny – jednak připoutáním k předchozímu vozu a zejména kolejemi. To první snad více méně platí i u tělních článků housenek či žížal, jejich mozek (tedy spíše jen jejich nervové uzliny) proto nemusí nad některými věcmi ani přemýšlet. Přesto se zde jedná o již mnohem více uvolněný pohyb dílčích článků a sladit je, není vůbec jednoduché!

Vztyčnořitka lipová (Phalera bucephala (Linnaeus, 1758))

Začal jsem zkoumat také pohyb mnohých jiných „organismů”. Už jako dítě jsem s nepřítomným výrazem (a následně i se zarudlou tváří) zíral na svíčkovou omáčku na svém talíři, a zejména na její část nechtěně kapající z mého trička, zkoumal jsem vytékající kečup, hustou krev prýštící z rozbitého kolena. Přemýšlel jsem, jak je možné, že se zurčící potůček tak krásně klikatí loukou, co působí, že pohyb jednotlivých částí tekutiny, molekul při prvním zdání nijak nespojených, nevázaných, vede k přísně ukázněnému, jednoznačně definovanému proudění celku. Kdo je zde vlastně řidičem, co svazuje a poutá, vymezuje pohyb těch malých, samostatně neviditelných molekulárních vagónků. Fascinován jsem byl zejména způsobem řešení zatáček, které podobně jako tomu bylo u vlaku či u housenek, pomáhají překonávat terénní nerovnosti a překážky. Přemýšlel jsem, jak vznikají vlny na hladině pozorované, zda jsou projevem nerovnosti dna, vznikají v celém objemu proudu, či zda jde snad jen o jev povrchový. Jak vlastně proud zrychluje a úží se, jak pak zase v širokém místě zpomaluje.

Potůček na Božídarských rašeliništích

Později, díky souhře událostí, stalo se mým osudem právě proudění kapalin, dnes jsem – rheologem z povolání. Nebojte, nehraji si na vědce, živí mne praktické simulace vytlačování plastů, tedy kapalin složených z dlouhých propletených molekul. Nebudete věřit, ale tok takové viskózní kapaliny, za jistých okolností – kupříkladu na vyráběné fólii, vytváří podobné vlny, jaké jsme viděli na potůčku!

Vlnová nestabilita

Pro  pochopení toku taveniny polymeru je třeba složitých rovnic popisujících vzájemnou interakcí částic, jde zde o komplikovanou formu zachování kontinuity, momentu. Zdá se Vám to příliš obtížné? Moc matematiky a fyziky? Pomohla by nějaká zjednodušující analogie? Snad i proto dnes moderní věda staví i na práci francouzského vědce Pierra-Gillese de Genes, jenž si již v roce 1971 představoval pohyb molekul polymeru jako změť propletených hadů posunujících se v jakýchsi rourkách (reptation theory). Nejsem tedy sám, kdo se začasté uchyluje zpět k příměrům, ke zjednodušujícím představám nahrazujících tok kontinua jakýmsi pohybem žížal, či housenek, prostě jakýchsi vláčků, tvořených malými vagónky, usměrňovanými oním geniálním strojvůdcem zvaným hydrodynamika. A vše se rázem zdá být jednodušším, pochopitelnějším, názornějším.

Zpět proto k housenkám, neboť koneckonců o těch má být můj článek především. Že na nich není nic zajímavého? Právě naopak – způsob jejich pohybu je mimořádně vynalézavý a vůbec ne samozřejmý. Jak to celé u housenek funguje? Hledání odpovědi na tuto jednoduchou otázku věnoval jsem dlouhý čas a stále jako by to bylo málo. Zkoumám běžné druhy, jakož i ty vzácnější, porovnávám jedince z různého prostředí. Většina z nich má drobounké nožky na spodní straně těla. Tato larva Drvopleně obecného (Cossus cossus (Linnaeus, 1758)) se prodírá drtí v kmeni, či v tlustých větvích stromů.

Drvopleň obecný (Cossus cossus (Linnaeus, 1758))

Tři páry nohou na předních článcích proto doplňují specializované panožky. Vybaveny vějířem drápků  jsou opravdu schopny zabrat a odtlačit se od podkladu.

Drvopleň obecný (Cossus cossus (Linnaeus, 1758))

Bekyně velkohlavá (Lymantria dispar (Linnaeus, 1758)) má rovněž, kromě tří páru pravých nohou, panožky téměř na všech tělních článcích.

Bekyně velkohlavá (Lymantria dispar (Linnaeus, 1758))

Mnohé Píďalky zase disponují zejména silnými zadními panožkami.

Píďalka

Nožky a panožky housenek, ač zcela běžné, nekráčí ale tak, jak jsme zvyklí my. Tedy nejsou tím osvaleným, silným zdrojem pohybu. Nohy zde spíše jen vytváří oporu pro jejich posuvný pohyb. A nemají to jednoduché – tělo Červů či Hmyzích larev je totiž měkké, poddajné a tvárné. Není se zde o co opřít, není kosti co by nesla sval, která by umožnila jeho stah, co by přenesla sílu svalu na podložku. Představte si na chvíli, že by ve Vašem těle nebyla jediná kost, dokonce ani nic pevného. Asi byste neudělali ani krok, viďte?! Každý stah svalu byl by poddajnou hmotou absorbován, žádný odpor, žádný pohyb! Bez kostí pro nás jakoby nebylo pohybu.

Některé larvy Hmyzu jsou opravdu měkké a téměř beztvaré. Kupříkladu tato nádherná larvy Pilatky dubové (Caliroa cinxia Klug, 1814) vypadá jako kus tekoucího a poddajného rosolu.

Pilatka dubová (Caliroa cinxia Klug, 1814)

Skupinka těchto nedospělých vos se jeví coby shluk jakýchsi živých kapek. Přesto – list pod nimi je spásán zcela cílevědomě, pohyb je tedy řízený a usměrňovaný!

Pilatka dubová (Caliroa cinxia Klug, 1814)

Červi, housenky, housenice, ač zcela bezpáteřní, ba dokonce bez jakékoli drobné kůstky či výztuhy, přesto cíleně lezou! Pravda není to úprk, cval či trysk, jsou ale schopni/y obdivuhodně efektivního pohybu. Příroda našla řešení. „Dejte mi pevný bod a pohnu vesmírem”, řekla si evoluce a vymyslela – hydrostatický skeleton.

Geniální a jednoduché řešení umožňující pohyb jak mořským medúzám, chobotnicím či hvězdicím, tak i suchozemským červům či housenkám. Je to technika založená na stahu kruhových vnějších svalů, které stlačí v měkké tkáni uzavřenou kapalinu. Vzniklý tlak vytvoří pevné místo, o které pak je možno se opřít. Podélné vnitřní svaly mohou o takovou uměle vytvořenou „kost” zabrat a přenést sílu dál, přes panožku či nožku až na podložku samotnou. A část těla se tak posune kupředu. V tu chvíli místo stah uvolní a naopak se napnou kruhové svaly o něco dál. A následující drobný posun tak potlačí zase další část tvora kupředu. Zní to neobratně, avšak vhodnou synchronizací postupných stahů vzniká jakási tělní vlna, která účinně přenese housenku o kousek dál.

Celou techniku dobře popisují následující fotografie. Mnohé housenky jsou často tak chlupaté, že pozorovat pohyb jednotlivých článků je velmi obtížné.  V tomto případě jsem proto fotil téměř holou housenku Zavíječe zimostrázového (Cydalima perspectalis (Walker, 1859)), nevítaného imigranta z jihu, jenž napadá zahradní zimostrázy (buksus). Larva při úprku nejprve zatne kruhové svaly v zadní části těla, zúží průřez a zpevní se. Pak se odstrčí od takového pevného místa. Vlna postupuje kupředu a na housence můžeme vidět, jak se ono ztlustlé místo před stahem samotným posunuje. Pozorujeme také souhru končetin posouvajících se kupředu vždy o jeden až dva housenčí články. Panožky se po posunu kupředu zachytí a podélné svaly pak přitáhnou zadní část těla. Vlna jde za vlnou, na těle dlouhých housenek, přebornic v tomto typu lezení, uvidíte současně i více vln, tedy jedna ještě nedoběhla a už začíná nová.

Zavíječ zimostrázový (Cydalima perspectalis (Walker, 1859))

Zavíječ zimostrázový (Cydalima perspectalis (Walker, 1859))

Zavíječ zimostrázový (Cydalima perspectalis (Walker, 1859))

Princip pohybu je založen na rozdílné rychlosti jednotlivých částí těla. Jakmile dojde ke stahu a tedy zúžení v průřezu, je tato změna tvaru automaticky kompenzována (dle rovnice zachování hmoty) protažením v onom třetím rozměru, tedy v délce. Housenka se tedy ani nemusí příliš odstrkovat od zpevnělého místa. Stačí stahem zmenšit průřez a pohyb dopředu (i dozadu) je neodvratný. Pak už je jen třeba nožkami či panožkami zabránit pohybu dozadu, uvolnit či nadzvednout panožky vepředu tak, aby se mohl pohyb realizovat.

Při tomto druhu pohybu se pohybujete efektivně a přímo, je tedy výhodný právě pro takové druhy tvorů, které se prodírají zemí (žížaly), drtí ve stromech (housenka Drvopleně), ale také třeba u těchto malých larev Motýlků Minovníčků. Těm se stala domovem úzká prostora mezi dvěma stěnami listu.

minování

Výhodou pohybu založeného na hydrostatickém skeletonu je, že tělo nemusíte příliš deformovat. Housenky se řídí středoškolskou matematikou. Změnou průměru jen o pár desítek procent dosáhnou třeba i dvojnásobného podélného posuvu. A to se v těsném prostoru nesmírně hodí. Hydrostatický skeleton je vynález jednoduchý, ale nesmírně účinný. Jestli jej považujete za nedokonalý, tak Vám připomenu, že i my lidé jej hojně využíváme. Právě v těsných prostorách jeho účinnost vyniká. Na principu hydrostatického skeletonu funguje mužský penis, ale také  kupříkladu náš jazyk. Kost v něm nenajdete, přesto se velmi citlivě pohybuje do stran i ve směru předozadním. Rovněž každá rehabilitace, cvičení, ale také každá bojová technika, začíná výukou dýchání, zpevněním břišní stěny, dna pánevního. Svaly se napnou a stlačí břišní dutinu. O takovou pevnou oporu je možno se opřít. Naše tělo pracuje tedy v jistém ohledu stejně, jako tělo housenek!

K pohybu ale hydrostat nepoužíváme. V protažení nám brání kosti uvnitř těla. Pro rychlý posun proto používáme mnohem efektivnější nástroj – chůzi. Tedy pohyb založený na ohybu, krčení. Krok či chůze jsou vynálezem, jenž rychlost hydrostatu násobně překoná. Vždyť i některým housenkám se jeho pohyb nezdál dostatečně rychlý. Jeden z pokusů, jak jeho rychlost zvýšit, možná trochu zvláštní, přesto však zajímavý, ukazuje toto video. Housenky na něm vlastně lezou jedna po druhé, pohybují se tak coby vrstvy nějaké proudící kapaliny. Rychlost pohybu, umožněného hydrostatickým skeletonem, byť omezená, je takto násobena. Ve výsledku se všichni pohybují až 2.5x rychleji, než by jim byla dovolovala jejich stavba těla. Vynalézavé, přesto si však myslím, že se zde jedná o techniku obtížně šířeji využitelnou, pravděpodobně o slepou vývojovou cestu.

Hydrostatický skeleton je ale v jistém ohledu nepřekonatelný. Umožňuje totiž pohyb i velmi měkkým tělům červů a housenek. Vždyť pro ně je zůstat měkkými nesmírně důležité. Nejen že bezpáteřní zastánci elastických těl žijí uvnitř úzkých prostor, jsou také pružností tkáně výborně chránění před úrazem pádem nebo úderem. Juvenilní stádia se navíc vyznačují překotným růstem, u kterého by se jakákoli výztuha nebyla schopna dostatečně rychle měnit.

Každá výhoda může ale, za jistých okolností, stát se nevýhodou. Housenky žijí na souši a musí se tedy bránit před vysycháním, plazí se po drsném povrchu a musí tedy mít alespoň pevnou, odolnou kůži. Jsou také napadány nepřáteli, vystaveny nepřízni počasí a musí se tedy chránit ochlupením. Vnější část těla tak nabývá na pevnosti a stává se stále méně elastickou. Mnohé housenky pevné tělo potřebují. Imitují totiž stéblo trávy, větvičku. Zkuste si čnít pár minut takto vzduchem, uchyceni pouze zadním koncem těla.

Vršatec

Mimochodem, nevíte někdo jak se tato Píďalka, co vypadá jako monstrum z jezera Loch Ness, odborně jmenuje?

Vršatec

Pohyb s využitím hydrostatického skeletonu je založen na deformaci, tedy na schopnosti smršťování a protahování. A naráz je třeba právě tuto schopnost omezit! To je rozpor v zájmech. Housenky řeší tento problém jednoduše. Články Vztyčnořitky lipové (Phalera bucephala (Linnaeus, 1758)) jsou sice sklerotizované, zpevněné, přesto stále schopny přijatelného zmenšení průžezu.  V protažení pak dobře poslouží spoje mezi články, které zůstávají měkké, elastické, přebírající podélnou deformaci.

Vztyčnořitka lipová (Phalera bucephala (Linnaeus, 1758))

Ale Hmyz dokáže mnohem víc!

Housenka Stužkonosky (Catocala) sp., žijící na borovici, je mistrem maskování. Pohybuje se proto pomalu, s využitím svého hydrostatického skeletonu.

Stužkonoska (Catocala) sp.

Pokud ale potřebuje lézt rychleji, vlna na jejím těle zesílí a pak se náhle nadzvedne, tělo se ohne. Ano, tuhé články již nemohou být podrobeny takové deformaci, aby prostým střídavým protažením a smrštěním housenka lezla dostatečně rychle. Protažení snad ještě není takový problém, k němu může dojít díky mezičlánkovým prostorám, horší je však potřeba podélného smrštění. K němu je rigidní tělo velmi neochotné.

Proč? Housenka má nejen na svém povrchu, ale také uvnitř těla, pevnější části. Třeba její střevo je obvykle naplněno nestrávenou, obtížně deformovatelnou a pevnou rostlinnou stravou. Jakoby byla plná dlouhých pilin. Protáhnout ji není problém, vše uvnitř i na povrchu se snadno orientuje ve směru protažení, deformace v průřezu je malá. Problém je ale smrštění, zkrácení. Tedy zabrzdění pohybu. V tomto případě se původně  podélně orientované dlouhé piliny (to je jen příměr samozřejmě, myslím tím vše v housence pevné, neprotažitelné) uskládají náhodně, nechtějí se více deformovat, navíc hrozí housenku propíchnout. Smrštění je jednoduše problém!

Jen si zkuste naplnit třeba starou punčochu sirkami. Její protažení bude stále snadné, sirky se přizpůsobí, orientují. Avšak při smrštění dojde nejprve k rozšíření a k lokálnímu chaotickému uskládání sirek v punčoše, o chvíli později se již nutně uplatní energeticky výhodnější postup. Celá punčocha se deformuje ohybem, pokrčením, vlnou!

Stužkonoska (Catocala) sp.

Takový pohyb je mnohem úspornější, dovoluje výrazně větší deformaci, smrštění i protažení. Všimněte si také, že věci kolem nás, pokud zrychlují, jsou protahovány, naopak pokud zpomalují, jsou stlačovány. Zase je v tom prostá rovnice kontinuity, můžete si ale představit, že nejprve zpomaluje vždy ta přední část, až pak začnou zpomalovat ty následující. Protahovaná žvýkačka, guma, tekoucí voda potůčku, ale i zrychlující předměty, jsou silou protahovány. Pokud však musí prudce zabrzdit, změnit rychlost, je kontinuita sice nejprve uspokojována změnou průřezu, velmi rychle ale převládne mnohem výhodnější vlna, ohyb, pokrčení. Proto ony vlny na hladině potůčku, proto se papír při muchlání pokrčí, auto při nárazu zdeformuje.

A housenka, pokud chce střídat opravdu rychle protažení se smrštěním, musí své tělo ohnout – musí se vlastně naučit chodit po našemu. Krok za krokem, stále rychleji. Chůze v pravém slova smyslu!

Geniální invence!

Také mnohé housenky Píďalek, lezou-li pomalu, zůstávají nenápadné díky kontrolovanému hydrostatickému pohybu.

Operophtera brumata (Linnaeus, 1758) – píďalka podzimní

Pokud však chtějí lézt rychleji, začnou své tělo ohýbat, začnou vlastně kráčet!

Operophtera brumata (Linnaeus, 1758) – píďalka podzimní

Teď už chápeme proč mají některé larvy panožky po celém těle, zatímco třeba housenky Stužkonosek nebo Píďalek jen na koncích těla. Pro pohyb kráčením, tedy takový posun, kdy se tělo neprotahuje, ale spíše ohýbá, deformuje, vlní, je potřeba panožek méně, zato na těch potřebných místech.

Pálava, Dívčí hrady Operophtera brumata (Linnaeus, 1758) – píďalka podzimní

Tato larva Píďalky podzimní (Operophtera brumata (Linnaeus, 1758)) není jediným kráčejícím druhem Motýlích housenek. Vzpomeňte na Píďaličku srpkovou (Eupithecia centaureata (Denis & Schiffermüller, 1775)), kterou jsem Vám již představil v článku o Bázlivci.

Píďalička srpková (Eupithecia centaureata (Denis & Schiffermüller, 1775))

„Kupředu levá?!”.

Píďalička srpková (Eupithecia centaureata (Denis & Schiffermüller, 1775))

Objev chůze někomu může připadat jednoduchý a prostý. Já v něm ale vidím záblesk génia přírody, nikdy nekončící schopnost vynalézat nové způsoby, nové metody. Že podle Vás už to vše také lidé dávno popsali, že neustále objevuji objevené? Tak ať! Mne to prostě baví, příroda mne nepřestává okouzlovat. Doufám také, že na Vás kousek svého nadšení přenesu.

Vrátím se s Vaším dovolením ještě ke svým polymerním řetězcům. Dnes už, díky pochopení pohybu vláčků a zejména deformace housenčích těl rozumím lépe i vzniku vln u vytlačovaných výrobků. Protažení tuhých molekul připomínajících larvy Píďalek nepůsobí ohyb či vlnu (jak se mnozí domnívají). Ta vzniká až při náhlé dekompresi, při zpomalení toku, při brzdění. Pokud se jedná navíc o koextruzi, kdy jednotlivé proudy molekul se vzájemně přetlačují,  vzniká vlna právě tehdy, kdy ty tužší zpomalují a v proudu se zároveň vyskytnou jiné, které jsou protahovány a tak deformaci ohybem uhnou.

Už se těším jak studentům a zákazníkům ukážu a vysvětlím svou housenčí analogii. Snad je bude zajímat – řeší totiž skutečný a vážný výrobní problém. A kráčející housenky jim mohou pomoci jej buď vyřešit, nebo alespoň pochopit příčiny jeho vzniku.

Galerie fotografií

Rubriky: Bionomie, Hymenoptera, Lepidoptera (Motýli) | 3 komentáře

Obyčejná Bejlomorka buková, Mikiola fagi

Bejlomorka buková Mikiola fagiCítím se být obyčejným. Jako běžný člověk, obrazně řečeno jako nějaký všední Hmyz, možná trochu chytřejší Šváb, nebo jako docela obyčejná Bejlomorka.
Už dávno nejsem hýčkaným dítětem, záměrně rodiči utvrzovaným v klamné představě o vlastní výjimečnosti, ani mladíkem, před nímž se svět otevírá, láká jej, slibuje: „Vše je možné, na vše je dost času!”. Nejsem dívkou, obletovanou pro krásu kořeněnou příslibem rozkoše, ba ani ženou, která ji umí vrchovatě poskytnout. Nejsem seniorem, jenž, snad šťasten, užívá klidu stáří, asexuality, blížící se definitivou zcela oproštěn od povinnosti jakkoli dokazovat vlastní úspěšnost. Jako zdravý muž produktivního věku jsem jen spotřebním materiálem. Mravencem, od kterého se čeká práce pro rodinu. Trubcem, jenž již dávno (jakž takž) splnil svou oplodňovací povinnost a nyní předstírá sociální užitečnost. Vše už se v mém životě zdá být nalinkované, rozhodnuté. Změna se nepředpokládá.
Ano, jsem jedinec veskrze obyčejný, to je už jednou jisté. Ale víte co? Nemám s tím vůbec problém! Ani trochu mne to netrápí. Nestěžuji si. Jsem vlastně v oné obyčejnosti spokojen, bezpečen, šťasten. Již jsem odrostl vši té masáži společenské ideologie, zmoudřel k rezignaci. Vůle, názor, svoboda se u mne projevují v tom, že si – onu míru konformity s obyčejností – vědomě, sám volím (přičemž s časem více a více smířlivě).

Bejlomorka buková Mikiola fagi

Ve světě lidí jsem jako nejobyčejnější z mušek. Jako ta bezejmenná, co se množí v každém květináči u Vás doma, poletuje coby malá mšice (ve skutečnosti je to však Smutnice rodu Bradysia), téměř nepovšimnuta, šťastna ve svém lokálním vesmíru, kterým je pro ni Váš byt, možná s velkými plány a sny, aby již za pár hodin naposled vydechla na okenním parapetu. Iluze velké neobyčejnosti a výjimečnosti, stejně jako pocit obyčejnosti, končí u mušek (i u nás lidí) při velkém úklidu – v mžiku setřen/a prachovkou.
Jsem obyčejný jako ta nejběžnější, malá Bejlomorka buková (Mikiola fagi (Hartig, 1839)) z přechozích i následujících fotografií. Taková, co ji nikdo (až na pár odborníků) ani pořádně nezná, nikdo se neptá na její pocity, zájmy, styl života. Málokdo vůbec ví jak žije, jak vlastně vypadá.

Bejlomorka buková Mikiola fagi

Jak Bejlomorka buková, tak ani já nejsme ve své obyčejnosti sami. Bez urážky – i Vy všichni jste, možná v klamu o své výjimečnosti, se světem kolem Vás do značné míry konformní, vlastně tedy také obyčejní. Vím, slovo „obyčejný” nemá dnes nikdo rád. Lidé v něm vidí podřadnost, méněcennost, defétismus, rezignaci.

Pro mne je ale sama obyčejnost vlastností navýsost kladnou a rád bych ji zde před Vámi obhájil. V zájmu nejen Bejlomorek.

Obyčejnost je konformita. A my ji, byť nevědomky, vnímáme ve všech jejich rozličných podobách. Dovolte mi některé z nich zmínit.

V obyčejnosti je kupříkladu zakleta krása! Nevěříte? Když v polovině 19. století sir Francis Galton, veden snahou poznat prototyp delikventa, zprůměroval rysy tváří největších zločinců, ve výsledku překvapivě obdržel docela atraktivní, líbivou tvář (Galton, 1878). Tyto jeho závěry sice dnes mnozí zpochybňují, hledají stále jakýsi esprit, kouzlo co dráždí a vzbuzuje zájem, je ale zcela nesporné, že ta nejlíbivější ženská tvář je vlastně jakýmsi průměrem, je vyjádřením oné normálnosti, na kterou jsme všichni uvyklí.
Líbí se nám naše české ženy, české lesy, české rostliny, naše Bejlomorky. Právě proto, že jsou tak typické, obyčejné, tak běžné. Na krásu si člověk dlouho zvyká, s lety se ji teprve učí vnímat. Ať už se jedná jen o zdobnost Bejlomorčích hálek, o kouzlo vznešeného malířského umění, o zvukomalebnost hudby, nebo třeba o smyslnou nádheru žen.

V obyčejnosti našich Bejlomorek (a nejen jich) nacházím úžasnou a obdivuhodnou, přirozenou krásu.

Bejlomorka buková Mikiola fagi

Bejlomorka buková je jednoduše naše, domácí Bejlomorka. Není výjimečná, je obyčejná, normální, běžná. Je to dílek z naší přírody, součást domova. Bez ní by tu pro mne nebylo útulno, příroda by byla zase trochu chudší.

Jistě, člověk hledá u všeho rysy exotické, láká jej poznání, je uchvácen cizokrajností. Obdivuji takto krásu žen, přírody a také Hmyzu třeba z Taiwanu. Cizokrajnou a nezvyklou zdála se mi nedávno tato Bejlomorka Daphnephila taiwanensis (Tokuda, Yang & Yukawa, 2008), která své hálky vytváří na  listech Persea Machilus thunbergii (Siebold & Zucc). Je to stálezelený strom rodu, do kterého patří mimo jiné i Hruškovec přelahodný (Persea americana (P.Mill)). Asi budete tuto slavnou rostlinu znát spíše pod názvem Avokádo.

Bejlomorka Daphnephilla taiwanensis

Bejlomorka z Taiwanu vytváří podobné hálky jako naše B. buková. Ty taiwanské ale vypadají, jako by se k listu zespodu přisál nějaký Plž (Gastropoda). (Tato načervenalá hálka vznikla nezvykle na svrchní straně listu a trochu ji tak opálilo sluníčko.)

Bejlomorka Daphnephilla taiwanensis

Komická tvarová adaptace – pravděpodobně na neustále stékající vodu deštného pralesa. Skupinka hálek proto vypadá, jako by se všechny plazily jedním směrem.  Nenechte se ale mýlit – jsou pevně přirostlé! Vždyť to nejsou živočichové, to jen pletivo rostliny bylo larvami malé mušky přinuceno vytvořit bezpečné úkryty.

Bejlomorka Daphnephilla taiwanensis

Zkusil jsem jednu odtrhnout.

Bejlomorka Daphnephilla taiwanensis

Úžasné! Taiwanská Bejlomorka má zase své vlastní, nezvyklé řešení tvorby hálky, a je zcela jistě ve své zemi velmi úspěšná. Pro výletníka na Taiwanu, zapáleného obdivovatele přírody, je to něco výjimečného. Přesto ale – pro Taiwance samotné je to jen jejich nudná domácí Bejlomorka. Je pro ně zcela obyčejná! Téměř se o ni nezajímají! Jim by tak možná učarovala snad jen nějaká ta cizokrajná, možná evropská. A třeba by se jim nevšední zdála právě ta naše Bejlomorka buková!

V obyčejnosti je skryta i početnost. Nebo chcete-li v početnosti je obyčejnost. Je asi neobyčejné potkat u nás někoho z Brazílie, zato v Jižní Americe to je běžné. Naše Bejlomorka buková je obyčejná i proto, že ji u nás najdete skoro všude tam, kde roste nějaký ten Buk (Fagus sylvatica). Je tak malá a bezbranná a přesto je jednou z našich nejhojnějších. Bejlomorka vsadila, kromě zaručené obrany nenápadností, životem ve skrytu hálky, také na množství. Každá samička, která přežije zimu, se brzy zjara spáří se samečkem a hledí naklást do pupenů Buku, či na jejich bázi, asi 200-300 vajíček [Urban]. Larvičky zalezou do pupenů a sáním na žilce budoucího listu donutí vytvořit bezvadný a pevný úkryt.
Hálka je zprvu drobná, zelenkavá, později žloutne a červená. Zejména pokud je vystavena slunečním paprskům. Výsledkem je vždy pevná schránka, dokonale chránící larvu Bejlomorky před nepřízní počasí, nepřáteli a se štěstím i před parazity.

Bejlomorka buková Mikiola fagi

V lese na bukovém listí naleznete takových příbytků tucty, kopy, přehršle. No prostě je to zcela běžná Bejlomorka. Dle tvaru hálky lze podle Dziurzynského (1961) rozlišit tu samčí od samičí. Hálka se samičkou je baculatější, více do červena. Samčí hálky jsou ty zelenkavé (na fotografii to je ta vpravo nahoře)

Bejlomorka buková Mikiola fagi

Občas se larvičky na listu sdruží a vytvoří z hálek jakousi korunu (nejsem si ale jist, zda se zde přece jen nejedná o příbuzný druh).

Bejlomorka buková Mikiola fagi

Přidal jsem do příspěvku tyto fotografie proto, že pohled zespodu krásně ukazuje ukotvení stavby v tenkém listu.

Bejlomorka buková Mikiola fagi

Uvnitř každé hálky žije stále jedna jediná larvička, domácí zámecká paní. Podceňujeme často její obyčejný úkryt, její hrad. Ale pohleďte na sílu stěny hálky (čára vlevo dole udává měřítko, ve skutečnosti by měla délku 1mm).

Bejlomorka buková Mikiola fagi

Zralá hálka je tak pevná, že ji snad ani zuby nerozkousnete – já to zkoušel. Kvalitka! A to je pro mne další z cenných atributů obyčejnosti. Obyčejné věci jsou obvykle kvalitní, vydrží. Nejsou to ty extra, super, poslední módní novinky, jsou ale ověřeny praxí, nekazí se, fungují. K čertu s marginální diferenciací výrobků, dejte mi pokoj vy reklamní a kreativní designéři, co neustále měníte to, co dříve tak dobře sloužilo! Já kupuji předměty co fungují, jídlo co chutná, věci co znám. Obyčejným ostrým nožem již desítky let krájím obyčejný, leč stále výborný (čerstvý) chléb, s chutí jím obyčejná jídla, miluji obyčejné pivo, má žena pere do čista v obyčejném pracím prášku. Změna je možná, rozdíl kvality by ale pro mne musel být výrazný. V obyčejnosti je tedy navíc i stálost, je v ní zdravá setrvačnost. Abychom nepodlehli každé módě. Nastavuje standardy. Bez obyčejnosti kolem nás byli bychom jen pírkem ve větru změn, bárkou zmítanou módními vlnami trend-setterů. Děkuji, nechci! Jak říká klasik: „Konzervativismus je jediná záruka pokroku i když pomalého.”.

Kvalita se Bejlomorce vyplatí. Zdolat tak tlustou a pevnou, obyčejnou stěnu není jednoduché a tak je larvička dobře chráněna. K podzimu je tlusťoučká, s celulitidou tak typickou pro larvy Bejlomorek.

Bejlomorka buková Mikiola fagi

V obličeji není žádná krasavice, přesto pro mne to je kandidátka na Miss hálek 2017. Že se Vám zdá obyčejná? No právě! To je na ní zrovna to zajímavé, to pěkné, to příjemné. To mám tak rád. Být obyčejným se mi již dávno nezdá tak špatné, tak poraženecké.

Bejlomorka buková Mikiola fagi

Obyčejnost neznamená ale identičnost, uniformnost. Ne všichni obyčejní jsou nutně stejní. Naopak – pestrost, variabilita vyloučeny nejsou. Však ani Bejlomorka buková není ve své obyčejnosti sama. Mnohé jiné Bejlomorky se sice liší tvarem, vzhledem hálky, bionomií, přesto jsou to ale také obyčejné, milé a krásné druhy naší přírody. Nejbližší životem je jí asi vzdálená sestřenice – Bejlomorka bučinová (Hartigiola annulipes (Hartig 1839)), která si staví hálky podobné B. bukové. Jsou jen trochu chlupatější, možná gracilnější. Hrubá síla stěny je zde nahrazena chloupky. Design zdánlivě dokonalejší. Avšak dokonalost, jako tzv. elativ, neumožňuje přece jiné míry než úplné!

Bejlomorka bučinová, Hartigiola annulipes

Řekli byste: „Konečně jedna neobyčejná, výjimečná.”? Ano, je to Bejlomorka jiná, oproti té předchozí mnohem zřídkavější, možná i zajímavější, přesto je i tato zcela naše, normální, typická. A uvnitř hálky žije jen larva další obyčejné mušky.

Bejlomorka bučinová, Hartigiola annulipes

Svá poznávání Bejlomorky bukové zaznamenávám trpělivě již po léta. Netroufl bych si přece vůbec její  příběh zveřejnit, nemít fotografii dospělce. Sbírám proto každoročně drobné hálky, po kapsách se mi jich povalují desítky. Zkoušel jsem je dochovat v teple domova – přeschly, ve vlhku na balkóně zplesnivěly. Snažil jsem se je udržet v suché zimě, zmrzly. Ach jo!
Život je někdy plný marného čekání, na uzavření některých svých hmyzích příběhů čekám již desítku let! Každoročně na jaře si proto vzpomenu na ono klišé, používané dnes bohužel kdejakým řečníkem, jenž snad slavné absurdní drama Samuela Becketta ani osobně neviděl, přesto neustále s každou blbostí Čeká na Godota. Nechci být stejně prvoplánovým, prsit se zde literárním rozhledem. U technika by tomu stejně nikdo nevěřil!
I tato Bejlomorka mne ale v tomto ohledu pěkně potrápila.
Leč, dnes už vím jak na ně! Stačí hálky s larvičkou zahrabat do listovky v květináči, zalít a přikrýt. Umístit do chladu, třeba i krátkodobého mrazu. Brzy zjara pak otevřít a Bejlomorky se jen líhnou.

Má to však ještě jeden háček. Čerstvě zrozené Bejlomorky bukové se snad vůbec nezastaví, tedy ne na dost dlouho, abych je stihl vyfotit. Po Petriho misce běhají jak šílené, a pokud ji otevřete, asi už Bejlomorku víckrát neuvidíte. Nezajímá je ani kapka vody, ba ani sirupu, nepomůže zchladit ji v ledničce. Všechny triky, které používají jak amatéři, tak i profesionálové (třeba z BBC) selhávají.  Je to potupné, ale abych Vám mohl fotografii dospělce přinést, musel jsem mušky nejprve nechat umřít. I tak je samice Bejlomorky bukové krásná, viďte? A neříkejte, že ji dobře znáte, že jste ji už viděli, že nejste překvapeni. Pokud nejste odborníky na Bejlomorky – tak pochybuji! A to je přitom tak obyčejná.

Bejlomorka buková Mikiola fagi

Až dospělec umožní zrod další generace Bejlomorek. Obyčejnosti dává smysl právě účel. Být nenápadnou, normální, běžnou je pro Bejlomorku výhodné. Její život je účelný, smysluplný právě proto, že žije obyčejně. Nevymýšlí extravagantnosti, nepředvádí se, nesrovnává se. Obyčejnost jí vyhovuje, umožňuje jí přežít, splnit životní cíl, předat geny obyčejnosti další generaci.

Bejlomorka buková Mikiola fagi

Na rozdíl od Bejlomorek, lidé sami sebe považují obvykle za neobyčejné a chtějí také být za takové bráni i svým okolím Neustále se s ostatními poměřují, chtějí dražší auto, větší dům, lepší život než mají všichni ostatní. Závist i snaha být lepší než ti druzí je součást konkurenčního boje.  Je to přirozené, normální, obyčejné. Konkurenční boj je zřejmě nevyhnutelnou částí naší biologické podstaty, je na něm založen celý úspěch lidského rodu. Jedinci nadprůměrní táhnou vývoj, jsou hybatelem společnosti. Společnosti postavené však na pevných základech obyčejnosti!
Jsem přesvědčen o tom, že i pro ty nadané, podnikavé, bohaté je třeba uvědomění, rozumu proto, aby se člověk uměl přiměřeně přizpůsobit, míru konformity volit – moudře. V obyčejnosti člověka vidím právě pochopení jeho omezeného významu, vidím v tom respekt k druhým, začlenění se do společnosti rovných. Je v tom kladná společenská hodnota civilizace, povýšení prostého a primitivního animálního instinktu přežití, subjektivního a sobeckého imperativu,  na ušlechtilou snahu o přežití a rozvoj celé společnosti.

Kdo si druhých lidí i sám sebe váží, je proto rád obyčejným. Pokud má ale někdo své spoluobčany za hloupou lůzu, obyčejnost se pro něj stává urážkou.

Historie ukazuje, že každá společnost, která klade neobyčejnost a výjimečnost jedinců nepřiměřeně nad společný zájem, společnost ryze výjimečných, sobeckých individuí, spěje nutně k brzkému kolapsu a snad pak i k následné regeneraci.

Bejlomorka buková Mikiola fagi

(Vsuvka pro odborníky: Ano také jsem svůj omyl již odhalil – v některém z následujících článků přinesu opravu. Smile)

Možná až zbytečně horlil jsem na obranu obyčejnosti. Slova jsou jen schémata, která nám mají svým významovým smyslem pomáhat ve správném rozhodování. Někdy ale bohužel spíše matou a my se pak rozhodujeme podle klamavých slovních nálepek, nesprávně vytvořených významových schémat. A tak je tomu, myslím, i v tomto případě.
Nebojme se proto více obyčejnosti!
(Mimochodem – být normálním je správné – nikdo asi nechce být nenormálním. Přesto být obyčejným, což podle mne je ekvivalent slova normální, již nikdo být netouží.)

Slovo obyčejný má svůj původ v obyčeji, ve zvyku. Tedy označuje něco, co je v nějakém kraji, v nějaké skupině považováno za zvykové, za normální, za typické, za správné. Zvyk vzniká ponejvíce v mládí, obyčejným je tedy začasté to, v čem jsme vyrostli, obyčejní jsou kamarádi, se kterými rádi jdeme na pivo, obyčejné je město, kde jsme se narodili, obyčejné jsou lidové písně, kterým nás učili rodiče, obyčejné je vepřo-knedlo-zelo, obyčejné je pivo, víno, slivovica,…

Být obyčejný neznamená příklon k rovnostářství, levicovost, ani uniformnost. Je to jen vyjádření míry konformity s tím, co máme rádi. Konformity dobrovolné, takové, které se vznešeně říká Kořeny, Vlast, Původ, Národ, Rodina, …

V přírodě si vždy silně uvědomuji také význam slova Domov. Nechci být patetický, pro mne je ale domovem právě ta krásná, byť obyčejná česká krajina, plná obyčejných kopců, luk, polních cest. Domov tvoří obyčejné stromy, rostliny, obyčejní živočichové. Obyčejní lidé. Domov je prostě obyčejný.

Zcela konformní ve své obyčejnosti, jsem šťasten v Zemi obyčejných (Bejlomorek bukových).

Galerie fotografií

A ještě – hrad Bejlomorky bukové není nedobytný! Přečtete si o jejích zajímavých parazitech v navazujícím příspěvku Bejlomorka buková a Červená královna.

Rubriky: Bionomie, Cecidomyiidae (Bejlomorkovití), Diptera (Dvoukřídlí), Parazitismus, Uncategorized | 2 komentáře

Bejlomorka buková a Červená královna

parazit u Bejlomorky bukove Mikiola fagiDlouho, předlouho čekal jsem na úspěšný odchov dospělců Bejlomorky bukové (Mikiola fagi (Hartig, 1839)). Jen si o ní přečtěte v mém předchozím příspěvku. Toto dlouhé čekání však nebylo nudné. Bylo vyplněno vzrušujícím pozorováním zázraku i prokletí parazitace, poznáváním vosiček, které jsou vlastně spolutvůrci úspěchu Bejlomorky. To ze strachu před nimi naučila se vystavět pevný dům, To ony ji donutily k vykuklení a rozmnožování za chladu brzkého jara, k vývoji ve skrytu hálky. Díky nim není jen bezejmennou Bejlomorkou, jakých poletuje kolem nespočet. Stala se ikonou našich bukových lesů.

Díky podrobnému výzkumu vědců entomologů, mimo jiné našich manželu Skuhravých, Jaroslava Urbana, ale také řady systematiků, víme dnes o Bejlomorce bukové i o jejích parazitech poměrně dost. Jednotlivé druhy již byly docela dobře popsány, určeny, systematizovány. Přesto podrobnosti z jejich života nebo dokonce fotografie jedinců jen stěží dohledáte. Proto někdy jako amatér tápu a určuji málem poslepu, později pátrám, srovnávám, ověřuji. V určovacích klíčích, v odborné literatuře.

Urban uvádí tyto hlavní parazity Bejlomorky bukové: Torymus cultriventris Ratz. (čeleď Torymidae),  Aprostocetus (= Hyperteles) elongatus (Förster 1841) (čeleď Eulophidae), endoparazitoidní chalcidka Omphale (= Secodes) lugens (Nees 1834) (= coactus Ratz.) (čeleď Eulophidae).

Handbook v ruštině (tedy trochu východněji od nás) kromě výše zmíněných druhů ještě připouští parazity Torymus fagi (Hoffmeyer, 1930), T. fulgens F., T. hederae (Walker 1833) a také druh Eumacepolus saxeseni Graham 1957 (čeleď Pteromalidae).

Za zdaleka nejvíce vyčerpávající a podrobnou považuji ale práci polského odborníka Adama Dziurzynského [Part I, Part II] z roku 1961. Jeho studie o Bejlomorce bukové a jejích parazitech je dokonalá. Jen uvažte, že během práce na ní prozkoumal 21 254 hálek! To těch mých několik set je v tomto srovnání zcela směšných. Proto ani sám nepřináším příliš mnoho faktů o životě Bejlomorky, jen bych tím zde stínoval jeho skvělou zprávu. Přesto ale cítím potřebu doplnit jeho text fotografiemi, a snad i vlastním komentářem.

Tak se na ty parazity podívejme. Nejčastěji v hálkách B. bukové podle Dziurzynského parazituje druh Secodes coactus Rtzb. Ten již dnes nese mezi odborníky název Omphale lugens (Nees 1834). Wikipedia uvádí tento link s obrazovou tabulí. Sám jsem zaznamenal tohoto endoparazita bohužel vždy už jen mrtvého.

Omphale lugens u Mikiola fagi

Samice měří jen 2mm, samci jsou ještě menší (1.3mm). Je to přímý parazit larvy Bejlomorky bukové.

Omphale lugens u Mikiola fagi

Křídla byla tak titěrná, že jsem to spodní pokazil. Horní křídlo ale potvrzuje určení druhu.

Omphale lugens u Mikiola fagi

Tato Chalcidka je velmi podezřele podobná druhu, zaznamenanému u Žlabatky bezkřídlé a také u Bejlomorky růžicové! Naráz ta doposud zdánlivě zbytečná přehlídka mrtvolek začíná dávat smysl. Člověk až teď pomalu proniká do tajů života onoho univerzálního parazita, nebo alespoň zástupců jeho rodu.

Musím ale říci, že jsem zdaleka nenašel jedinců O.lugens tolik, kolik jich uvádí polský vědec. Myslím, že v jeho lokalitě prostě jen došlo ten rok k přemnožení Bejlomorek a následně i k masovému výskytu tohoto jejich příživníka. Za běžného stavu je asi míra parazitace výrazně menší.

Dziurzynski i Urban dále uvádí jako druhou nejčastější spolubydlící Bejlomorky Chalcidku z čeledi Eulophidae. Vosičku Aprostocetus elongatus (Förster 1841) jsem zaregistroval ještě uvnitř hálky, jako mladou kuklu.

Aprostocetus luteus u Mikiola fagi

O pár dnů později se probarvila a vykuklení se počalo.

Aprostocetus luteus u Mikiola fagi

Nádherná, netradičně zbarvená vosička (2.8mm) mne velmi potěšila. Není to prý snad parazit Bejlomorky. Je to phytophág, jenž hledá uvnitř hálky pouze bezpečí a potravu, jako tzv. inquilin. Dokonce prý preferuje hálky prázdné, ve kterých původní larva zahynula chladem, na houbovou chorobu atp.

Aprostocetus luteus u Mikiola fagi

Na případnou larvu hostitelky vůbec neútočí, naopak klidně žije vedle ní.

Aprostocetus luteus u Mikiola fagi

Je to samec, neboť u tohoto druhu má samice mnohem delší, protáhlejší zadeček. A je to švihák – světlý a nápadný. Holt parazité či dravci si pestrost mohou dovolit.

Pozor ale, sameček druhu A.elongatus má být tmavý! Takže zpět do literatury  – pátrám a nakonec opravuji – jedná se o samečka příbuzného druhu Aprostocetus luteus (Ratzeburg,1852)!

Aprostocetus luteus u Mikiola fagi

Křídla samečka:

Aprostocetus luteus u Mikiola fagi

Z jiných hálek, sbíraných na odlišné lokalitě, líhly se vosičky mnohem tmavší, výrazně protáhlejší. Pohlavní dimorfismus je u tohoto druhu velmi výrazný. Samička je větší (4.5mm) a tmavší. Je to opět druh Aprostocetus luteus.

Aprostocetus luteus u Mikiola fagi

Aprostocetus luteus u Mikiola fagi

Křídla samičky Aprostocetus luteus.

Aprostocetus luteus u Mikiola fagi

Nakonec jsem narazil i na polotmavé jedince. Toho na fotografii jsem určil konečně jako druh Aprostocetus elongatus. Barvená variabilita obou příbuzných druhů je ale silná. Takže kdo ví.

Aprostocetus elongatus u Mikiola fagi

Dalším běžně uváděným parazitem Bejlomorky Mikiola fagi je chalcidka z čeledi Torymidae, Torymus cultriventris Ratzeburg, 1844. Je to drobná vosička, snad jen 2mm velká.

Torymus cultriventris u Mikiola fagi

Prostým okem se Vám bude zdát jako obyčejná černá muška. Ve skutečnosti to ale je štíhlá, elegantní krasavice.

Torymus cultriventris u Mikiola fagi

Podle všeho to však vůbec není parazit Bejlomorky bukové! Ve skutečnosti parazituje jedince druhu Aprostocetus žijící u Bejlomorky bukové! To jsou věci! Nejprve prý žijí pospolu v míru, sají ze stěny hálky, až ve druhém instaru larvička na svou spolubydlící zaútočí a vysaje ji.

Torymus cultriventris u Mikiola fagi

Je obtížné u těchto fotografií nastavit správně barevnou tonalitu, pomáhá mi zde barva párátka, na kterém s oblibou fotím. (Jen mne smolí, že ta párátka dělají stále méně kvalitní!). I tak jsou ale tyto vosičky nádherné.

Barva nohou (až na kyčle) je u jedinců na předchozích fotografiích světlá. Následující jedinci mají ale zadní stehna i lýtka tmavá, zelená. Velmi pravděpodobně se tedy dosud jednalo o jiný, příbuzný druh rodu Torymus (T.hederae nebo T.fagi). Až vosičky na následujících fotografiích, ty s tmavými stehny, jsou skutečné T.cutriventris. (Asi někoho zarazí neurčitost s jakou jednotlivé druhy uvádím. Konkrétní druhy vosiček byly ale popsány jen třeba na 1 až 3 jedincích, popisy se těžko shání, srovnávací fotografie neexistují. Rozdíly je třeba hledat,  než v nestálé barvě, spíše v detailní morfologii. A to přece jen již přenechám odborníkům.)

Torymus cultriventris _?? u Mikiola fagi

Fotografií běžných samiček obou druhů mám ve své Galerii fotografií vícero. Zato nalézt a vyfotit samečka již vyžaduje více trpělivosti. Je ještě menší, jen 1.5mm velký.

Torymus cultriventris ?? u Mikiola fagi

Nu a pro úplnost přikládám křídelní žilnatinu samičky.

Torymus cultriventris ?? u Mikiola fagi

Zde výčet parazitů od Adama Dziurzynského končí. Ne však ten můj! Já viděl parazitů u Bejlomorky bukové mnohem více!

Nejhezčí z nich byla tato, zatím ne s absolutní jistotou určená Chalcidka.

Mesopolubus fagi u Mikiola fagi

Domnívám se, že se jedná o Mesopolobus fagi Askew & Lampe, 1998, kterého Karl-Heinz Lampe uvádí jako běžného parazita Bejlomorky bukové. (Popis tohoto druhu v dostupné literatuře je ale nedostatečný, jediná nalezená srovnávací fotografie nekvalitní.)

Mesopolubus fagi u Mikiola fagi

Podle mne se jedná o jednu z nejkrásnějších parazitních vosiček vůbec!

Mesopolubus fagi u Mikiola fagi

A ještě její křídelní žilnatina.

Mesopolubus fagi u Mikiola fagi

Literatura uvádí, jako parazita u M.fagi, ještě jednoho zástupce Kovověnkovitých (Pteromalidae). Je jím Eumacepolus saxeseni Graham 1957. Snad se mi podařilo samečka této vosičky (2mm) určit přesně. Srovnejte s jedinou dosud dostupnou fotografií.

Eumacepolus saxeseni u Mikiola fagi

Divil bych se také, pokud by lákavou kořist v podobě chutných larviček uvnitř hálky nezaznamenaly typicky univerzální parazitní druhy. Druh Eupelmus urozonus Dalman, 1820 už přece notoricky známe! Psal jsem o něm mnohokrát [Ž.růžová, Ž.bezkřídlá, …] a našel jsem jej nyní i v hálkách Bejlomorky bukové.

Eupelmus urozonus u Mikiola fagi

Velmi živá a rychlá vosička!

Eupelmus urozonus u Mikiola fagi

Mé pravidelné čtenáře také asi nepřekvapí, že v hálkách Mikiola fagi zjistíme vzácně i samečka druhu Eurythoma brunniventris Ratzeburg 1852. (Viz mé články Ž.bezkřídlá, Ž.dřevní, Ž.kalichová.)

Eurythoma brunniventris u Mikiola fagi

K všudybylům, kteří nenechají ani jednu larvičku na pokoji patří i zástupce Žlabatčího rodu Synergus. Komenzál, jenž si hledá domov kde to jen jde. Velmi se podobá druhu zaznamenanému u Žlabatky bezkřídlé.

Synergus u Mikiola fagi

Nu a ještě jedno, pozdě zjištěné torzo neznámé drobné Chalcidky – jen pro úplnost.

?? u Mikiola fagi

Hálky Bejlomorky bukové, tvrdé avšak šťavnaté, jsou chutným  soustem a rády si na nich pochutnají některé housenky z čeledi Noctuidae. Nejčastěji ji však konzumují housenky můrky Šedivěnky jarní (Diurnea flagella (Denis & Schiffermuller, 1775)) z čeledi Chimabachidae.

požerek Diurnea flagela u Mikiola fagi

Absolutní bezpečí je evidentně iluzí.

požerek Diurnea flagela u Mikiola fagi

Závěrem chci ukázat ještě jednoho velmi zvláštního spolubydlícího Bejlomorky bukové. Je jím tato vosička. Není mrtvá, jen jsem ji na chvíli zchladil v ledničce.

parazit u Mikiola fagi

Později se mi totiž umolousala a tak fotografie nejsou dost popisné.

parazit u Mikiola fagi

Mimořádně zajímavý tvor.

parazit u Mikiola fagi

Křídla detekují příbuznost Lumkům, některá políčka jsou ale jiná, tak nevím.

parazit u Mikiola fagi

Přesné určení se mi zatím nepovedlo.

Neuvěřitelně široký je výčet spolubydlících u obyčejné Bejlomorky bukové. A rád bych jej s časem dále rozšiřoval a doplňoval.

Galerie fotografií

Rubriky: Bionomie, Cecidomyiidae (Bejlomorkovití), Chalcoidea (Chalcidky), Cynypoidea (Žlabatky), Diptera (Dvoukřídlí), Hymenoptera, Ichneumonoidea (Lumci), Mimikry, Parazitismus, Systematika | Napsat komentář

Krásné Ploštice 2, Hranatka obecná/dravá

Phymata crassipes Hranatka obecnáTo ráno jsem si přivstal a vyrazil na cestu dříve než obvykle. Mým cílem byla odlehlá stepní louka na jižní Moravě, nádherná a známá entomologická lokalita. Jenže jsem trochu podcenil  počasí. Byl vrchol července, blížilo se polední vedro. Úmorná, tří hodinová cesta vysušila vodu v petce téměř na dno. Pro staršího člověka nepříjemná situace; postupující dehydratace zatěžuje opotřebované, unavené ledviny, krevní tlak pomalu roste. V uších buší, před očima mžitky.
Přesto entomolog podobné výpravy podniká rád. Nevnímá nepohodlí, strasti, útrapy. Jeho srdce, mysl, nebo chcete-li jeho lidská duše, je uváděna do pohybu něčím vznešenějším. Je zaplaven jakýmisi hormony štěstí, ujíždí na droze, kterou je pro něj radost z přírody, z krásné krajiny, obdiv úžasného stepního společenstva rostlin, hub, živočichů a zejména Hmyzu. Zajímavé organismy, objevování dosud nepoznaných stránek jejich chování, zkoumání mezidruhových souvislostí a vazeb, to vše je nevyčerpatelným zdrojem vzrušujícího poznávání.
I za vedra proto zkoumám na trsech trávy teplomilné Pěnodějky, na květech rostlin pozoruji nevšední Brouky a Mouchy (o těch všech ale až někdy příště). Pak koutkem oka zahlédnu krátký, rychlý pohyb a mé podvědomí v mžiku detekuje jakési cosi, mrňavé stvoření s tvarem obvyklým u drobných Ploštic. Vím, při prvním otřesu Hmyz rád padá do podrostu, sklepávám proto opatrně drobotinu z květu do dlaně.

Phymata crassipes Hranatka obecná

Pak ale jen zklamaně prohlížím nehybné, suché smítko, převracím je zkoumavě na dlani a hodlám je odhodit. Unavený zrak sotva věří krátkému mámení, drobnému zachvění, jež snad prozrazuje, že onen seschlý okvětní lístek mohl by být možná živý! Zkoumám pozorněji a po chvíli si už připadám jako nevěřící hlupák, co hledí podezíravě na každou suchou odrobinku. Zklamán obracím dlaň a v posledním okamžiku zahlédnu u již padajícího objektu další pohyb! Tak teď na kolena ty starý blázne! Rozhrnuji husté trsy trav a hledám u země ztracený lístek co není lístkem, záhadné pohyblivé smítko, drobnou živou hádanku.

Rozčilením a nadšením málem nedýchám. Vzrušení z poznání se mísí s probuzenými primitivními pudy lovce. Ne, nepodceňujte loveckou vášeň entomologa! Hon na drobnou Ploštičku zvedne adrenalin a potažmo puls stejně, jako lovci pronásledujícímu divokou zvěř. A to zejména pokud již tušíte, o jak výjimečnou kořist tentokrát jde. A přiznávám i pošlapanou pýchu entomologa, co se přece jen nechce nechat takhle hloupě napálit.

Phymata crassipes Hranatka obecná

Mám ji! Našel jsem, ulovil jsem! Nádhernou Ploštičku jménem Hranatka obecná/dravá (Phymata crassipes (Fabricius, 1775)). Patří do čeledi Zákeřnicovitých (Reduviidae) a je prý na vhodných, teplých stepních lokalitách docela běžná. Já jsem ji ale potkal poprvé, tedy lépe řečeno, poprvé jsem si jí povšiml.

Předchozí fotografie nám, bohužel, vinou velkého přiblížení, neilustrují dobře skutečnost, nepřinášejí  skutečný vjem, opravdovou představu o kvalitním maskování tohoto malého živočicha. Barvou i tvarem dokonale imituje seschlý prohnutý lístek, tmavší místa zadečku jsou střídána bělavými okraji. Tato Ploštice je skutečným mistrem mimiker. A proč ji tak vychvaluji?
Většina Hmyzu, co kamufláž používá jako hlavní obrannou taktiku, nezvládá totiž jednu zásadní věc – neumí dobře narušit symetrii. Pro obratlovce s dobrým zrakem je ze zkušenosti každý souměrný předmět podezřelý, vnímáme jej pudově jako něco živého, nespleteme si jej tak snadno se suchým listem, větvičkou, či kamínkem. Jedním z mála příkladů Hmyzu, který využívá asymetrických mimiker jsou právě některé Ploštice, ale jindy zase Broučí larvy (třeba larva Štítonoše zeleného),  maskující se zbytky své kořisti, svlečky larvální kutikuly a dokonce i vlastními exkrementy.
Hranatka přirozenou symetrii těla umně rozbíjí hned několikerým způsobem. Rafinovaně využívá polo-transparentních rozšířených okrajů zadečku, přes které prosvítá různobarevné pozadí. Účinně tak narušuje souměrnost vnější obrysové kontury. Druhým efektivním způsobem je změna tvaru. Tělo Ploštice totiž při strnulém maskování (tanatóza), zaujímá tvar s přísně trojúhelníkovým průřezem, s kýlem na spodní straně. Bez opory k tělu přitisknutých nohou se nehybná Hranatka nakloní na jeden ze dvou boků onoho trojbokého hranolu. Už to stačí, neboť nově jsou ony dvě viditelné stěny rozdílné plochou, tvarem i zbarvením. O zbytek se pak postará hra světla odrážejícího se od žlábkovitě prohnuté horní části těla. Symetrické poloviny zadečku a krovek posílají dravému, hladovému lovci odlišnou, matoucí světelnou informaci.
Mne tedy její asymetrie zmátla dokonale.

Phymata crassipes Hranatka obecná

Pohled zespodu ukazuje další prvky maskování. Kupříkladu rýhy na štítě, do kterých  se zcela ukryjí tykadla, holeně zapadající do drážek na stehnech. A také nepravidelné výstupky na hlavě a hrudi, narušující hřbetní konturu. Kryjí Hranatku jakožto potenciální kořist před predátory, avšak maskují ji také coby neúprosného lovce.

Phymata crassipes Hranatka obecná

Hranatka je skutečně nemilosrdný dravec s neobvyklými loveckými schopnostmi. Podobně jako Kudlanka nábožná je lovcem ze zálohy. Umí číhat nehnutě na kořist stejně velkou jako je sama, speciálně uzpůsobenýma předníma nohama ji polapit a pak vysát bodavě savým ústním ústrojím. Je pozoruhodné, že dva zcela nepříbuzní tvorové, žijící na stejných biotopech, vynalezli podobný nástroj, uzpůsobili stejně své přední nohy pro identický způsobu lovu. Jakoby si v pomyslném supermarketu přírody koupili lovecký zabiják od stejného výrobce zbraní. Jejich trik se zahnutou ozubenou čepelí, zapadající proti podobně drsnému ostří je výborným vynálezem. Nebo snad aplikaci a užívání tohoto nástroje jeden od druhého okoukali?!

Phymata crassipes Hranatka obecná

Stejný princip, podobná funkcionalita. Bližší pohled ale prozradí rozdíly. A opět se potvrdí, že lze zůstat originálním i při řešení problému stejného zadání. Zatímco Kudlančino smrtící sevření je tvořeno pevnou holení (tibia) a citlivým a ohebným chodilem (tarsus) [Obr], Ploštice šla jinou cestou. Za úchop je zodpovědné zbytnělé stehno (femur) a jemu protikusem je srpovitá holeň (tibia). Silně specialisovaný lovecký nástroj již dále chůze není schopen, ani k ní není více určen, proto přebytečné chodidlo u Hranatčiných předních nohou zcela zaniklo! Při vši úctě ke Kudlankám, troufl bych si teď dokonce říci, že Ploštice je k lovu uzpůsobena lépe. Kdo by to byl čekal?

Phymata crassipes Hranatka obecná

O Hranatkách toho najdete leccos na webu i v literatuře. A že je to zvíře výjimečné a nezvyklé dokladují senzační titulky některých článků [Hranatka dravá, ploštice z pekla]. Podobně jako tomu bylo u Ostrorepa, nezvyklý vzhled vyvolává senzaci.

Hlava této Ploštice vypadá jakoby to byla hlava nějakého Chameleóna z Madagaskaru, někomu připomíná spíše hlavu pohádkového draka. Děsivě působí druhý pár očí na vrchní části hlavy, bát se je ale třeba spíše silného bodce, skrytého takticky pod tělem. Mnohé Ploštice jím umí bolestivě bodnout. Já to u řady z nich již zažil a věru nehodlám tuto jejich schopnost dál na vlastní kůži zkoumat.

Phymata crassipes Hranatka obecná

Fotografie na listu ukazuje, kde je slabina této Ploštice. Velká specializace je opakem univerzálnosti, vede někdy až k rigidnosti. Nic není zadarmo! Ztráta chodidla a posílení stehna a holeně vytvořilo tuhou, odolnou loveckou zbraň, schopnou silného sevření. Výhoda v lovu je zde ale zaplacena ztrátou stupňů volnosti, omezenou pohyblivosti přední končetiny. Na hřbetech holení předních nohou se chodí velmi špatně, podepřít se sice můžete, držíte se ale víceméně jen pomocí zbylých čtyř nohou s drápky. Velmi nepraktické pro Ploštici žijící na květech bylin!
Chápu částečnou specializaci končetin včel, smysluplnou adaptaci chodidel jiného Hmyzu. Přesto – které jiné zvíře bylo by tak nerozumné, či hloupé, že by se dobrovolně vzdalo schopnosti rychlého útěku, dobré stability, dovednosti obratného pohybu? Kdo by obětoval dvě ze svých nohou výměnou za lepší schopnost ovládat zbraně a nástroje? To by přece žádné zvíře neudělalo!
No, jedno snad přece – kdysi dávno to udělal prapředek Člověka…

Phymata crassipes Hranatka obecná

Ale abych byl fér – Ploštice nepotřebuje být výborným běžcem. Je perfektně maskovaná, k lovu využívá moment překvapení a smrtící sevření. A v záloze má docela dobrý způsob útěku – totiž pád do podrostu. Nu a nahoru se zase už nějak vydrápe, žádný spěch.

Phymata crassipes Hranatka obecná

Tak se ještě jednou pokochejme krásou a dokonalostí tohoto výjimečného tvora. Patří do rodiny smradlavých Ploštic, a zcela jistě se také umí pro partnera příslušně navonět. Přesto u tak malého Hmyzu, jenž se nevyskytuje nikde v blízkosti lidí, je jeho feremonová výbava čistě jeho osobní věcí.
Pomalu začínám mít ty Ploštice rád! A myslím, že je budu před ignorací některých lidí bránit. Kdo z Vás se přidá?

Galerie fotografií

Rubriky: Bionomie, Defensivní chování, Heteroptera, Mimikry | Napsat komentář

Svět v obrazech 4, Stopkoočky

Stopkoočka „čtyřtečná” (Teleopsis quadriguttata Walker 1856)Také se Vám občas stává že nemůžete usnout? A řešíte to jako já, tedy odvedením mysli k milé představě, k něčemu co zaručeně zklidňuje, přivolává spánek? Nemyslím sny erotické, na mne odjakživa zabíral vždy nejvíce jeden typ  obrazové vize. Představa sběru, focení nebo jen pozorování Hmyzu někde na poušti, v lesích a nejlépe v tropech byla vždy tak uklidňující, že jsem během několika minut usnul. A mám to tak dodnes. Zejména tropický deštný prales byl objektem mých snů, vytouženým cílem mých výprav.
Bohužel, dosud  jsem mnoho příležitostí k obdivování fauny v tropických zemích neměl. Pro rodinnou dovolenou to nebyl vhodný námět, vždyť zvláštní touhou ztratit se v husté džungli trpím jen já sám. Cesta do dalekých tropů byla také mimo rozpočet naší rodiny. Později jsem byl dokonce manželkou, prý ze zdravotních důvodů, prohlášen za neschopného samostatné cesty do dalekých končin a do divoké přírody vůbec.

Zajásal jsem proto, když mne pracovní povinnost přivedla na tropický ostrov Taiwan. Vždyť zrovna nedávno v televizi vysílali přírodopisný film o krásách ostrova, kterému Portugalci přezdívají Ilha Formosa, tedy Krásný ostrov. Ukazovali zachovalou přírodu, křiklavé barvy a bizarní tvary místního Hmyzu. Poutavě mluvili  o nádherných Motýlech,  ukazovali prapodivné Taiwanské Mouchy s očima na dlouhých stopkách (fotografii těchto Much jsem si dovolil dát do úvodu článku). Těšil jsem se na tropický ostrov převelice.
Bohužel služební cesta plná návštěv průmyslových podniků, práce u zákazníka i zastupující firmy, to opravdu není žádná dovolená. Čas trávíte jen prací, pak několika hodinový přesun na jinou štaci, povinná společenská večeře plná čínských “dobrot”, každý den v jiném hotelu. Nic k závidění, věřte mi.
Však jednou, když nás cesta zavedla až do oblasti Daren, vycítil jsem příležitost. Vždyť kdo z entomologů by neslyšel o slavných Taiwanských údolích, kde po tisících přezimují Motýli Monarchové! A my jeli jen 10 minut jízdy od onoho posledního z motýlích údolí, objeveného Wangem až v zimě roku 1988. Je to teplá rokle s říčkou, kde zimuje a občas i poletuje spousta Motýlů. Pro entomologa ráj. No, nebudu Vás příliš napínat, své čínské kolegy jsem ukecal alespoň ke krátké zastávce.

Wangovo údoli, Daren, Taiwan

Byla jich zde spousta, tedy oněch Motýlů. Migrují, s cílem přezimování, do této oblasti hromadně a to z celé Číny i z jiných asijských zemí. Nejsou to však Američtí Monarchové. Tito velcí Motýli z čeledi Babočkovitých (Nymphalidae), podčeledi Danainae jsou tady zastoupeni ryze orientálními rody Euploea a Tirumala. Poletovalo jich v okolí hodně, jednalo se však spíše o jednotlivé kusy. Ta masa jedinců, o které se píše v literatuře, dosud někde skrytě zimovala.
Velmi krásní byli Monarchové, označovaní v literatuře jako Dark Blue Tiger (Tirumala hamata septentrionis Butler 1874).

Dark Blue Tiger (Tirumala hamata septentrionis Butler 1874)

Byli v chladu pomalí, nebyl problém chytit je do ruky.

Dark Blue Tiger (Tirumala hamata septentrionis Butler 1874)

Na Taiwanu je ale chytání Motýlů zakázáno, proto jsem jej rychle pustil. Užasl jsem také nad krásnými, obrovskými Monarchy, kterým zde říkají Papírový drak (Idea leuconoe Erichson, 1834), (I. leuconae clara Butler).

Papírový drak (Idea leuconoe Erichson, 1834), (I. leuconae clara Butler)

Krásný zážitek, teď ale honem vzhůru na cestu. Musíme ještě dnes přejet přes vysoké hory a dorazit za zákazníkem. Jenže ouha, po 30 kilometrech horských serpentin nás zastavila závora, hlídaná nekompromisní úřednicí. Tajfun způsobil na cestě sesuv a my o 20  minut zmeškali jeden jen ze čtyř možných časů průjezdu. Nepřál bych Vám vidět pohledy mých spolucestujících. O problému na trase předem nevěděli ani oni, ani já, přesto za pozdní příjezd podle nich mohli zatracení Monarchové (a já).  Usadili se rozzlobeně v autě a i přes čínskou zdvořilost a respekt k Evropanům se napětí dalo krájet. Bylo mi to líto, ale zase – vyzískané dvě hodiny v deštném pralese, jak výborná příležitost! Sundal jsem společenský oděv, oblékl šortky a sandály a hurá do pralesa.

Zprvu jsem našel jen pár housenek, později užasle zíral na stádo Makaků formózských (Macaca cyclopis (Swinhoe, 1863)), požírajících nezralé fíky. Na opice ve větvích stromů nemám dost dlouhé sklo, tak jsem alespoň vyfotil nahryznuté fíky. Ochutnal jsem také a věru nic moc. A co víc – ještě deset minut jsem se zbavoval lepkavé hmoty z nich.

IMGD_9541

Pak jsem ledabyle pozoroval jakési nezajímavé mušky, honící se na listu lopuchu. Malé, jen asi 8 milimetrů, šedé, nevýrazné. Že bych si je vyfotil? Vyměnil jsem objektiv za makro sklo a v tu ránu užasle pozoroval scénu mých snů. Nebudu ji dlouze popisovat, stačí se podívat na toto Video. Pro ty, co nechtějí sledovat externí video (jež není mým dílem) přikládám jednu z mých prvních fotografií.

Stopkoočka „čtyřtečná” (Teleopsis quadriguttata Walker 1856)

Bylo to k neuvěření. Vždyť to byly právě ony vzácné Mouchy z Taiwanu! Ty, o kterých se obsáhle zmiňoval onen přírodopisný dokument!! Neměl jsem, jako amatér, před cestou na Taiwan ani potuchy jestli žijí v nížinách, v horách, zda je hledat ve stínu, či na slunných stanovištích. Nevěděl jsem jak se chovají, v kterou roční a denní dobu je hledat. A přesto první Moucha, na kterou se na Taiwanu podívám, je ona vysněná Stopkoočka!

Stopkoočka „čtyřtečná” (Teleopsis quadriguttata Walker 1856)

V tomto případě se jedná o Stopkoočku „čtyřtečnou” (Teleopsis quadriguttata Walker 1856), Taiwanského zástupce rodu Teleopsis, čeledi Stopkooček (Diopsidae).

Jak název deklaruje, její jeho oči jsou vskutku na dlouhých teleskopických stopkách. Klasická ukázka hyper-alometrie a její praktické aplikace Mušími samečky. Tyto Mouchy se přímému boji o samičku vyhýbají, raději jednoduše poměří svou velikost. Při pohledu z očí do očí se, vzhledem k perspektivě a hloubce ostrosti, nutně zdá větší takový protivník, jehož oči jsou dále od sebe. Jestliže má soupeř širší oči, dá se pak i z alometrie (ze vzájemné proporcionality rozměrů) implikovat, že je asi i celkově větší a silnější. Samečci Stopkooček se proto naučili navzájem si předvádět rozpětí svých očí. Vývoj pak dále zvýhodnil takové jedince, kterým se podařilo proporcionální poměry porušit.

Jestli se Vám zdá ten muší souboj směšný, tak vězte, že u lidí je tomu podobně. Muži před bojem navzájem porovnávají nejen své odhodlání zračící se v obličeji, ale také šířku očí, ramen, výšku postavy. Odhadují tak protivníkovu sílu. Ženy také soupeřku odhadují, kromě jiného, i podle rozměrů některých silně zvýrazněných, uměle zvětšených a vytrčených částí těla. Každá lidská samička přece také dobře ví, které části těla nutno zvýraznit, aby si sameček vyvolil právě ji.

Stopkoočka „čtyřtečná” (Teleopsis quadriguttata Walker 1856)

Pokud si na chvíli odmyslíme oči, torzo hlavy Stopkooček působí docela kuriózně. Kromě úst nenese zdánlivě žádné další orgány. Vlastně její hlava vypadá docela slepě, nezdá se Vám?

Stopkoočka „čtyřtečná” (Teleopsis quadriguttata Walker 1856)

Někteří zástupci čeledi Diopsidae, žijící například v Malajsii, jsou ještě bizarnějších tvarů než tento, mnou pozorovaný druh. Krásně je ukázali filmaři BBC v mém oblíbeném filmu Life, Challenges of Life.  Jakoby si tyto Mouchy na hlavu nasadily dvě násady na smeták a očními bulvami na konci.
Já i tak ale zůstávám u vytržení nad těmi „svými” Stopkoočkami. Že jsou vůbec schopny se s takto doširoka umístěnýma očima orientovat! Jak na jejich oči a hlavu působí gravitace a setrvačnost? Co odpor vzduchu za letu? Leč evidentně jak Mouchy, tak i lidé, jsou ochotni pro svou krásu a hlavně pro získání partnera vydržet ledasco.

Stopkoočka „čtyřtečná” (Teleopsis quadriguttata Walker 1856)

Obdivuji také jakési prapodivné ostny na hrudi, a zejména krásné zbarvení křídel! Čtyři skvrny, jen zdánlivě na křídlech, daly zvířátku latinské druhové jméno. Pohled zboku ukazuje vzácnou shodu polohy skutečných skvrn na zadečku s víceméně transparentními políčky na křídlech. Zdálky výborně maskují, zblízka jsou krásně výrazné, signalizační. A co teprve pokud se Moucha předvádí a nadzvedne svá křídla (neboť i to patří k tanci muších rivalů)! Poslední, pátá skvrna na konci křídel, nemaje svůj protějšek v barvě zadečku, anglickému entomologovi Francisi Walkerovi jaksi nepřipadala podstatná.

Stopkoočka „čtyřtečná” (Teleopsis quadriguttata Walker 1856)

V literatuře najdeme o této čeledi Much mnoho zajímavého. Jak se samečci utkávají před samičkami, mimochodem také stopkookými. Jak u nich funguje předávání genů, jak se páří. Také se už ví, že i samičky dávají přednost samečkovi s širším rozpětím očí. Zdá se dále, že tento atribut je u Stopkooček spojen nejen s šancí na zachování lepších genů, ale také s vyšší sexuální schopností, s lepší fertilitou samců. Podle entomologa Geralda Wilkinsona samci s širším rozpětím plodí větší počet samců než samic a tak je úspěšný gen předáván v populaci rychleji.
Filmaři BCC dokonce zachytili tyto Mouchy při líhnutí [BBC1, BBC2]. Úžasná videa ukazují jak že to ta Moucha vlastně dělá, tedy jak jen jí ty prapodivné oči narostou.

Stopkoočka „čtyřtečná” (Teleopsis quadriguttata Walker 1856)

Vím dobře, že mé fotografie nemají přílišnou vědeckou hodnotu, vždyť už se o těchto Mouchách toho tolik ví. Přesto jsem pro sebe udělal ještě několik snímků a dál pozoroval jejich hemžení.

Stopkoočka „čtyřtečná” (Teleopsis quadriguttata Walker 1856)

Vždyť přece kdy zase se mi poštěstí…..  Možná už nikdy! Tak tedy ještě jednou, naposledy, mé fotografické sbohem Stopkoočkám.

Stopkoočka „čtyřtečná” (Teleopsis quadriguttata Walker 1856)

A rychle k autu, ať zase nezmeškám otevření cesty do hor. To by mí kolegové nerozdýchali.

Kromě fotografií si domů tentokrát odvážím i vzpomínku, krásnou představu. Už také vím, že v příštích dnech budu díky ní dobře usínat. Bude se mi zdát o Stopkoočkách, o Monarších, o pralese. A to mám vždy klidný a hluboký spánek.

Galerie fotografií

Seriál „Svět v obrazech“ obsahuje tyto další články:

1. Zmýlená neplatí, 2. „Expedice Everglades”, 3. „A co když to je třeba o 20 miliónů méně?“, 4. Stopkoočky

Rubriky: Bionomie, Diptera (Dvoukřídlí), Lepidoptera (Motýli), Rozmnožování, Systematika | Napsat komentář