Krajník pižmový

Varianta 1 – ryze hmyzí příběh

Krajník pižmový Calosoma sycophantaDnes bych se rád rozepsal o snad nejkrásnější perle našich lesů. Krajník pižmový (Calosoma sycophanta (Linnaeus, 1758)), tento zástupce řádu Brouků (Coleoptera), čeledi Střevlíkovitých (Carabidae), je dozajista jedním z nejhezčích a nejlíbivějších stvoření, jaká v lese lze vůbec najít. Pokud bychom vypsali soutěž Miss Hmyz 2019, tento Brouk by ji vyhrál a ne jen o prsa. Nechci ale dále adorovat něco tak povrchního, jako je pouhý vnější vzhled. Tento druh disponuje řadou mnohem významnějších rysů a vlastností, díky nimž stal se mým oblíbencem.

Inspiroval mne také k úvahám mnohem hlubším, přesahujícím rámec Postřehů z přírody. Ne však každý se chce zamýšlet nad společenskými problémy. Proto jsem vytvořil dvě alternativní varianty stati o tom krásném Brouku. Právě čtete verzi, která jest ryze hmyzím příběhem, napsal jsem ale i Variantu 2 – se společenskou úvahou. Ta má název: O vlastenectví brouka Krajníka. Dle svého naturelu si teď tedy můžete volit druh čtení, který vám vyhovuje.

Pokud pokračujete v tomto článku, asi nejste zvědaví na osobní zpověď, na rádoby filosofování, na úvahy o nějakém společenském jevu. Vaší volbou a prioritou je zřejmě poznávání krás přírody. Dobře Vám rozumím a budu se snažit Vám Krajníka, poklad naší přírody, přiblížit.

Tento Střevlík je skoro čtyři centimetry velký, rozhodně jej tedy v lese nepřehlédnete. Pohybuje se však velmi rychle, buď po zemi, nebo ve větvích listnatých stromů. Je teplomilný a preferuje tedy slunné lokality. Jižní Moravu, jižní Čechy. Já jej nejčastěji nacházím v příhraničních oblastech naší malé republiky, v povodí řeky Dyje, na Břeclavsku, okolo Rohatce, Mikulova.

Krajník pižmový Calosoma sycophanta

To všechno jsou místa mému srdci blízká. Že jste jej tam ale ještě nikdy neviděli? Ano, je poměrně vzácný a snad i proto jsem jej, již jako dítě, začal v lese aktivně vyhledávat. Vždy, když procházím lokality, kde se vyskytuje, bez ohledu na to, zda mi vrtkavý osud dopřeje toho štěstí po letech jej opět zahlédnout, sílí ve mně jakýsi nevysvětlitelný pocit. Hruď se mi dme vzrušením, rozkoší z pobytu v milé přírodní scenérii. Věru nevím jak a proč se ten libý vjem rodí, zda je vyvolán milou krajinou, emocemi přesyceným lesním habitatem. Možná to však souvisí s duchem onoho Brouka, s vírou v jeho přítomnost, s neutuchající nadějí na jeho letmé spatření. Jakoby Brouk sám, ta jeho tušená přítomnost, hypotetická možnost na okamžik jej zahlédnout, posiloval/a obdiv a vztah k rodné zemi, vytvářel/a jakési Genius loci místní krajiny. Je to vše pro mně jedním (ne však jediným) zdrojem lásky k vlasti, příkladem ztělesněného patriotismu, ryzího češství. Díky Krajníkovi a také díky jemu podobným, třeba i vzácným zástupcům Hmyzí třídy, se v našich lesích cítím doma.

No není nádherný?!

Krajník pižmový Calosoma sycophanta

Krovky tohoto brouka jsou kovově lesklé. Mění barvy při změně světla z modré na zelenou, žlutou, červenou. Paleta nádherných duhových barev.

Krajník pižmový Calosoma sycophanta

Krajník žije v této zemi odpradávna. Je tady doma, Česká republika je opravdu i vlastí Krajníků. Tato země je jistě jeho rodnou, nicméně jeho předkové, prapra..pra babička a prapra..pradědeček, ač žili na identickém území, narodili se, překvapivě, v Rakousku (-Uhersku). Mnozí jeho předci se zase narodili za První republiky, v Protektorátu Čechy a Morava, nebo později za Česko-Slovenské federace a lovili tedy na Slovensku, či v Německu. Rodina Krajníků se, podobně jako šlechtické rody, pyšní původem a kořeny mnohem širšími, přinejmenším evropskými. Někteří jeho příbuzní žijí na Slovensku, další dokonce až v Itálii. Před pár lety jsem Krajníka našel i v Yosemitském NP, tedy až v daleké Sierra Nevadě (kam byl úmyslně importován na počátku minulého století)! Brouk sám si shání potravu chvíli v rakouských dubových lesích, chvíli v bořinách jižní Moravy, ve slovenských bučinách.

Krajník pižmový Calosoma sycophanta

Krajník je výborným příkladem Hmyzu začleněného do podmínek místní země. Je uvyklý na tento konkrétní habitat, perfektně přizpůsoben místním omezením, vazbám, cítí se zde být doma. Vždyť „všude je chléb o dvou kůrkách”, tedy pro něj spíše „všude jsou housenky stejně šťavnaté”.

Jeho doménou jsou opravdu chlupaté housenky – Bourovců, Bekyní, Stužkonosek, Píďalek, Můr, …. Údaje, kolik jich spořádá, se výrazně liší. Někde se uvádí dvacet za týden, jinde 3000 za rok. Legendy, mýty, pravda? Rozhodně ale pomáhá výrazně udržovat počet housenek pod kontrolou.

Dovolte nyní, abych Vám popsal krátké setkání s tímto lovcem housenek. Jednou jsem šel po pěšině borovým lesem a na cestě přede mou zahlédl pelášit čiperného Krajníka. Mohl každou chvíli vzlétnout, tito brouci totiž mají, na rozdíl od jiných Střevlíků, křídla. (Také nejraději loví v korunách stromů.)  Vzácná příležitost k focení, Krajník je totiž obvykle aktivní spíše v noci, denní lov není zcela běžný. V běhu jsem si proto chystal fotografický přístroj k akci a doufal, že z pootevřené brašny nepoztrácím příliš foto-vybavení. Naštěstí Brouk dobře věděl kde a koho v této roční době hledat. Po chvíli také zahlédl svou oblíbenou kořist. Na okamžik ztuhl a umožnil mi se k němu přiblížit. Byl zcela konsternován chlupatou housenkou a já měl čas zapnout blesk a zaostřit. Na nic víc nebyl čas, neboť Brouk v dalším okamžiku zaútočil.

Krajník pižmový Calosoma sycophanta

Do chlupatého těla se mohutnými kusadly zahryzl vši silou. Silná housenka ihned pochopila že je zle a začala se svíjet, převalovat. Byla to tvrdá bitva a ona se  nehodlala jen tak vzdát. Chvíli to dokonce vypadalo, že nakonec položí Krajníka na lopatky. Toto ale není řecko-římský zápas podle pravidel, to je mixed martial arts, nebo možná spíše střet římských gladiátorů. Neregulérní utkání bez pravidel, zápas o vše, souboj na život a na smrt.

Ve změti převalujících se těl jsem nebyl schopen ani určit, zda se jedná o housenku Bekyně, Bourovčíka, Bourovce…

Krajník pižmový Calosoma sycophanta

Brzy ale síla housenky ochabla, Krajník se stal pánem situace. Snadno se ulamující, jako sklo řezavé, pichlavé chloupky housenky přes Krajníkův krunýř nepůsobily.

Krajník pižmový Calosoma sycophanta

Ještě jeden zoufalý housenčin pokus vymanit se ze smrtelného sevření.

Krajník pižmový Calosoma sycophanta

A pak – pak už to housenka vzdala. Krajník prohryzl její kutikulu a způsobil kořisti smrtelná zranění.

Krajník pižmový Calosoma sycophanta

A nastala hostina ne nepodobná Lukulským hodům. Sice se podávalo jen jedno-chodové menu, pro Krajníka to však i tak byl prostřený stůl v restauraci s Michelinskou hvězdou.

Krajník pižmový Calosoma sycophanta

Je pozoruhodné, že Krajníky v přírodě nevidět i několik let po sobě, aby pak v letech přemnožení Bekyní či jiných chlupatých motýlích larev, se jich rázem objevilo spousty (tedy na některých místech) [Weseloh et al. 1995]. Jak to dělají, to ještě přesně nevím. I když již sbírám střípky do skládanky jejich příběhu.

Krajníkovi evidentně pomáhá, že je dlouhověký. Na rozdíl od jiného Hmyzu žije i několik let. Zimu, suché léto, ale i nedostatek potravy přežívá způsobem prostým – zahrabe se až půl metru pod zem. Tam vydrží v jakési hibernaci, dokud období nepříznivých podmínek nepomine.

Kupříkladu Bekyně však své nepřátele dobře znají, vždyť i proto se naučily útočit v nepravidelných, dynamických populačních vlnách. Exploze počtu je v některých letech tak rychlá, že než si jí člověk hospodář povšimne a zareaguje obvyklým způsobem, totiž hystericky vyhlásí kalamitní stav a všechno kolem zasype chemickým svinstvem, Bekyní rod se rozšíří na obrovské území a způsobí holožír.

Krajník pižmový Calosoma sycophanta

Krajník zvládá nápor housenek výrazně lépe. Jakoby měl na svou kořist a její počty šestý smysl. Již dlouho dopředu vycítí blížící se populační explozi housenek a jeho druh se také namnoží. Běžný Střevlík větších druhů klade obvykle jen jen několik desítek poměrně velkých vajíček. Krajník však může naklást mnohem více vajíček (i když i ty mohou měřit až 6mm) a již po 6 dnech se rodí dravé larvy a loví zase housenky! Kanat uvádí, že larva prodělává jen tři instary a v dobrých podmínkách se tak za 40 dnů může líhnout nový brouk! Za normálních podmínek imago zůstává zahrabáno přes celou zimu a až zjara se poprvé vydává na lov. Věřím ale, že pokud nastane housenčí kalamita, Brouk hibernační fází vynechá. Pak se jeho počty zvedají docela rychle.

Krajník pižmový Calosoma sycophanta

Krajník je opravdu nenasytný a krmí se hladově. Kdoví kdy zase bude další jídlo, letos není rok housenčí hojnosti. Snad již ale svítá Motýlům a Můrám na lepší časy – však jejich lovcům též.

Krajník navíc umí něco velmi potřebného. Je specialista na chlupaté housenky a to zahrnuje i hrozbu ze severu Afriky, tedy i k nám se deroucí druh Bourovčíka jižního (Thaumetopoea pityocampa (Denis & Schiffermuler, 1773)) [Kanat 2005]. Tento invazivní druh zdecimoval borové lesy ve Francii i v Německu. Ještě pár teplých let a možná se i naše borové lesy pod jeho útokem změní, nepomůže-li nám – právě Krajník pižmový!

Krajník pižmový Calosoma sycophanta

Detail s vnitřnostmi housenky je pro člověka až nechutný, jen si ale uvědomme, že podobné dobroty umí konzumovat i druh Homo sapiens sapiens! Za nás však loví, zabíjí, kůži stahuje, vnitřnosti kuchá, odkrvuje, porcuje – někdo jiný. Nejsme toho více svědky, telecí či jehněčí si necháváme servírovat kultivovaně na talíři, během romantické večeře u svíček, za klavírního doprovodu…

Krajník pižmový Calosoma sycophanta

Nechal jsem Krajníka být, nechť se pořádně posílí na další boj s housenkami. Pak se asi zase zahrabe pod zem a počká, dokud mu nevytráví.

Krajník pižmový Calosoma sycophanta

Až mu zase vyhládne, housenek jistě nalezne dost. Krajnící jsou dobří hospodáři, nevyhubí svou kořist nikdy zcela, vždy dost housenek přežije. Počty Brouka kopírují stavy Bekyní, regulují se navzájem. Kořist i lovec, oba cenná a potřebná součást přírody.

Rovnováha však panuje jen za situace, že se do toho hloupě neplete člověk hospodář. Krajník loví téměř výhradně housenky a pokud tyto umírají na následky chemického útoku, Brouk umírá rovněž.

Jedna kontrolní otázka –  z chemických útočných zbraní vyberte tu neškodnou, kterou používat je podle Vás v pořádku: Sarin, Cypermethrin, Agent Orange, DDT, diflubenzuron, Decis Mega. Některé z nich zatracujeme jako nehumánní, ty ostatní ale vůbec neznáme, nevíme o jejich účincích, o jejích vedlejších důsledcích. Chemické jedy stříká člověk na housenky Bekyní a páchá tak jak genocidu druhu, tak i likvidaci všech predátorů. Zabíjí mimoděk i krásného Brouka, chemickými zbraněmi útočí na na celou jeho zemi, na jeho rodnou vlast. Ještě že to Krajník nemůže člověku oplatit!

Jediné, na co se při kontaktu s větším nepřítelem zmůže, je potřísnit jej smradlavým, pronikavě páchnoucím výměškem. Podobně jako jiní Střevlíci jej uvolňuje aktivně a cíleně, v jeho případě je vůně natolik specifická, že mu dala dokonce druhové jméno (pižmový). Skutečné, pravé pižmo je feremonům podobná látka, produkované samci Kabara pižmového (Moschus moschiferus Linnaeus, 1758). Intenzivní vůni tohoto sekretu napodobují produkcí falešného pižma někteří savci (Pižmoň, Cibetka), ptáci, dokonce rostliny. Z hmyzích druhů třeba náš Tesařík pižmový (Aromia moschata Linnaeus, 1758).

Krajník pižmový nemá ale s pižmem nic společného, snad jen to, že jeho slinný, trávící výměšek,  při obraně cíleně uvolňovaný, opravdu pronikavě voní. Tento sekret vylučovaný ze žláz v oblasti kusadel obsahuje řadu zajímavých látek. Základní složky jsou kyselina methakrylová a aldehyd kyseliny salicilovéNenadic dokonce provedl výzkum možnosti využít jeho fungicidních účinků. Prokázal vysokou účinnost těchto chemických substancí pro léčbu lidských mykóz!

Krajník pižmový Calosoma sycophanta

Krajník je pokladem naší přírody a já, ač naturelem pacifista, byl bych se občas i pral. Aby Krajník a jeho les zůstali součástí této země. Aby příroda byla pestrá a zdravá. Boj proti hloupému, krátkozrakému hospodářskému zájmu, proti kořistnické, sobecké morálce má smysl!

Přestože dnes jakoby nikdo zastánce přírody necenil. Kdo kdy veřejně pochválí zástupce Českého svazu přírody, ale i členy hnutí Duha, Greenpeace, Dětí Země? Máme je za ekoteroristy, když brání výstavbě další z dálnic, byť by vedla přes území Krajníka. Neptáme se jich po důvodech, argumentaci neposloucháme, my totiž chceme jet na dovolenou do Chorvatska rychleji! Odsuzujeme ty, co brání kácení stromů na Šumavě (ale i v polském Bělověžském pralese). Viníme je z šíření kůrovce, přestože oni již desetiletí kritizují smrkové monokultury v nevhodných, nízkých polohách. Mlčky se kocháme, když projíždíme kolem nádherných žlutých lánů Řepky olejky, přestože její pěstování vyžaduje až 9 jedovatých postřiků za rok. Plošných chemických útoků pro drobný Hmyz horších, než byl pro lidi Agent Orange. A mohl bych dlouho pokračovat.

Všichni tito ochránci přírody si zasluhují naše poděkování. A jelikož to nikdo veřejně neudělá, alespoň tedy za mne: Pro mne jste Vy, co jste svůj život věnovali zvelebování této země, ochraně její přírody, ochraně ekosystému nejen Krajníka pižmového, Vy, kteří přispíváte k ekologické vzdělanosti národa – skuteční hrdinové a vlastenci. Moje velké díky Vám.

Galerie fotografií

Reklamy
Rubriky: Bionomie, Coleoptera (Brouci), Rozmnožování, Stravovací návyky | 2 komentáře

Žlabatka Andricus lucidus

Žlabatka A.lucidus z dubu Ceru sexuální generaceTento můj Blog jsem, kdysi před lety, nazval „Postřehy z přírody”. Jméno je to obyčejné, nikterak výrazné. Takové jsem je ale chtěl mít. Mým cílem tehdy bylo, a i dnes je, zaznamenávat obyčejná pozorování, poznatky, úvahy. Všednosti, ba mnohdy až banality (z původního francouzského slova banal, značícího věc známou, běžnou, nepřekvapivou, nikoli však bezvýznamnou). Má žena také o mně často (s úsměvem) říká, že „mám dar všímat si věcí zřejmých”. Snad proto ta má předlouhá řada článků o drobných vosičkách Žlabatkách. Série, ve které dnes chci opět pokračovat.

Slyšel jsem kdysi, že slovo „trivialita”, zmíněné „banalitě” významově podobné, prý zavedli a začali používat staří Římané. Snažili se vzájemně si usnadňovat objevitelské cesty po neznámých krajích. Mnohdy se cesta neprobádaným krajem rozdvojovala a nebylo jasné, kudy se dál vydat. Na těchto komunikačních uzlech si proto cestovatelé zanechávali důležité, drobné zprávy. Někteří snad popisovali, kdo tudy šel a kterou cestou pokračoval, jiní možná varovali před hrozícím nebezpečím. Zprávy ukládali pod kameny, strkali za kůru stromů, ryli do kmenů. Tyto informační prostředky byly vlastně primitivními předchůdci dnešních našich rozcestníků. Složité či víceúrovňové křižovatky ještě neznali, kruhových objezdů nebylo pro povozy či koňská spřežení zapotřebí.  Křižovatky byly tehdy tvořeny vždy třemi směry, složeny ze tří cest (tri via). Odtud tedy pochází název oné drobné, stručné, leč významné zprávy.

Mé poznávání vosiček Žlabatek je také zkoumáním neznámého světa. Mnozí mí předchůdci, skuteční odborníci a vědci biologové již samozřejmě šli touto cestou a já jejich odbornou práci rád studuji. Přesto není snadné jejich poznání jen tak absorbovat, pro sebe využít. Jakoby již cesta zarostla bujným houštím, jakoby kdysi objevené bylo již zase skryté, zapadlé, ne-li zapomenuté. I proto si pro sebe znalosti o těchto vosičkách musím doplňovat, prakticky ověřovat. A zanechávat pro mé čtenáře, ale také snad následovníky, drobné, kusé informace o mé vlastní objevitelské cestě za poznáním života Hmyzu. Dlouhá leta chodil jsem takto okolo nevšedních hálek jedné další z našich krásných, parazitických vos. Fotil a zaznamenával drobnosti z jejího života, ukládal střípky, až vznikla sbírka trivialit, kterou Vám dnes předkládám.

Andricus lucidus, halka asi 1.3cm v prumeru

Takovéto zajímavé hálky vytváří na Dubu zimním (Quercus petraea (Matt.)) a Dubu letním (Quercus robur L.) Žlabatka Andricus lucidus (Hartig, 1843). Tento druh je u nás poměrně vzácný. Navíc ani není jakkoliv hospodářsky významným (není ani tvorem užitečným, ani závažným škůdcem) a tak se mu té pochybné cti, totiž být obdařen vlastním českým odborným jménem, dosud nedostalo.

Hálky tohoto druhu jsou velmi netradiční. Dodnes nechápu, jak vlastně tento ryze druhově specifický tvar hálek vzniká. Vím jen, že jej vytvářejí larvičky na žaludech. Podobně jako u Žlabatky kalichové (Andricus quercuscalicis (Burgsdrof 1783)) vyrůstají hálky i tohoto druhu vždy z číšky těchto nažek. Nacházíme je tedy, vlivem způsobu růstu žaludů ve skupinkách, někdy jednotlivě,

Andricus lucidus halka asi 1.5cm v prumeru

často ale také ve dvojici či trojici. Jsou neskutečně ježaté a pokud by české jméno Žlabatka ježatá již nebylo obsazeno druhem Andricus caputmedusae (Hartig 1843), nazvali bychom jistě raději právě tuto hálku jménem po onom bodlinatém hmyzožravci. Vždyť také se jí, ne nadarmo, říká v anglosaském světě Hedgehog gall. Nenechte se ale mýlit. Přes tvarovou podobnost se jedná o poměrně nepříbuzné druhy rodu Andricus. Žlabatka A.lucidus patří dokonce do jiné podskupiny (Clade Andricus mayri).

Andricus lucidus, halka asi 1.3cm v prumeru

Pro někoho by snad byly jarní, mladé, svěží hálky zajímavější – alespoň esteticky. Opravdu jsou hezky zelené, křehce a jemně ježaté. Bohužel se špatně v hustém listoví mladých dubů hledají a přesto, že jsem hálek této vosičky už nalezl nepočítaně, slušnou fotku té mladé, juvenilní, vám bohužel dnes neukáži. Pro zájemce doporučuji kupříkladu snímky na Plant Parasites of Europe. Zmíněný odkaz ukazuje mladé hálky této Žlabatky, přibližuje také řez schránkou.

Pro mne jsou ovšem mnohem cennější hálky zralé, tedy právě takovéto suché, s přezimující larvou uvnitř. Byť byly by nehezky odřené, vypelichané, části bodlin zbavené. Skrývají uvnitř již dospívající pokolení rozličných hmyzích obyvatel. A z těchto nehezkých schránek budou se zajisté rodit vosy stejně krásné, jako z těch vzhledově dokonalých.

Zlabatka na dubu, jako jezek vypadajici A.lucidus halka v purmeru 1.8cm

Už tedy víme, že většinou jsou hálky Žlabatky Andricus lucidus krásně ježaté, s dlouhými ostny.

Andricus lucidus halka asi 1.2cm v prumeru

V některých případech jsou však bodliny jakoby kratší, tupější. Hálka je více kompaktní. V literatuře se taková forma někdy označuje jako poddruh Andricus lucidus erinaceus (Kieffer 1897-1901).

Andricus lucidus halka asi 1.5cm v prumeru

Entomolog Juli Pujade-Villar z Bacelonské university dokonce, při zkoumání řeckých Žlabatek tohoto druhu, nacházel hálky s mnohem jemnějšími chloupky, ne nepodobné právě hálkám Žlabatky ježaté (A.caputmedusae). Vzhledem k tomu, že dochované jedince neuměl od jedinců A.lucidus odlišit, nazýval je A.nr.lucidus.

Podle literatury (Robin Williams) se uvnitř hálky Andricus lucidus nachází právě jedna komůrka s larvou vosičky. Zkusil jsem tedy jeden starší vosí úkryt rozříznout. Byl jsem překvapen kolik dětských pokojíčků jsem uvnitř, navzdory očekávání, nalezl!

halka A.lucidus, s kuklou Megastigmus

Schránka Žlabatky je tedy i domovem mnohých jiných inquilinů a parazitů. Vosička podle literatury dospívá již koncem podzimu a v hálce přezimuje. Kukla nahoře je tedy jistojistě parazitní vosí druh, larva dole je pravděpodobně také některý z nechtěných příživníků.

Počkal jsem si na líhnutí a vskutku zaznamenal řadu parazitních druhů. Nakonec jsem také dochoval i mnohé zástupce hostitelského druhu – tedy naší Žlabatky A.lucidus.

Andricus lucidus agamní generace

Samice (neboť se jedná o agamní generaci) má černou hlavu a hruď, tmavá tykadla, ořechově tmavě hnědý zadeček a nohy. Williams uvádí poměr délky křídel vůči délce těla 1.32 a také 13 tykadlových článků. Počítejte se mnou: Jedna, dvě, …., dvanáct, třináct. To sedí!

Andricus lucidus agamní generace

Rozkošné stvoření. Jen nevím pro koho že se tak fintí, vždyť tato generace je samečku-prostá. Není na koho udělat dojem!

Andricus lucidus agamní generace

Tedy na mne dojem udělala, mimoděk! Bruneta s velkýma očima – tomu jsem nikdy neuměl odolat! Fotil jsem proto nenasycen dál a dál. Pro výslednou, snad až anatomickou studii Vás odkazuji na Galerii fotografií.

Andricus lucidus agamní generace

Samozřejmě ještě povinná křídelní žilnatina – teď už o příslušnosti k rodu Andricus není pochyb.

Andricus lucidus agamní generace

Už jsme si, v předchozích článcích o Žlabatkách, vysvětlili princip střídání agamní (nesprávně česky nepohlavní) a sexuální generace. Na tomto druhu si můžeme obě generace krásně dokumentovat. Agamní samice totiž klade svá vajíčka zcela bez oplození – dle Williamse  – do samičích květů (jehněd či chcete-li strboulků) Dubu tureckého (Quercus cerris L.).  (Jinde jsem naopak četl, že hálka roste na vyvíjejícím se žaludu – to je ale nepřesné).

Měl jsem již několikrát v životě štěstí a tyto vzácné hálky sexuální generace nalezl. Poprvé mi byla nápomocna má kamarádka Eva, s jejím manželem Jarkem. Povoláním neurochirurg respektive neurolog, oba vzácní lidé s neuvěřitelně širokým rozhledem. Jsem s nimi rád, neboť se ani chvilku nenudím (opačně to asi bohužel zcela neplatí). Přesto nad nimi mám, však jen co se Žlabatek týče, drobný odborný náskok. Ukázal jsem jim Dub turecký a vysvětloval jeho roli při vývoji drobných vosiček. Pak jsem nesmírně užasl, když mne jemně upozornili na kulaté útvary rostoucí přímo nad mou hlavou. Laikům holt přeje štěstí!

Hálka na dubu Ceru 45mm A.lucidus sexuální generace

Toto je hálka sexuální generace Žlabatky Andricus lucidus. Je velmi odlišná od oné ježaté hálky agamní generace, viďte?! Snad i proto ji (respektivě jejího tvůrce) staří výzkumníci, netuše souvislost, nazývali odlišným jménem Andricus aestivalis Giraud 1859.

Hálka na dubu Ceru 45mm A.lucidus sexuální generace

Hálky mohou být až 5cm velké. Ty moje byly velikosti golfového míčku. Zprvu žlutě zelené, později tmavnou a hnědnou.

Hálka na dubu Ceru 45mm A.lucidus sexuální generace

Hálka obsahuje mnoho komůrek, jakoby každé z poupat jehnědy vytvořilo vlastní hálku, ukrývalo jednu malou larvičku.

Hálka na dubu Ceru 45mm A.lucidus sexuální generace

Úžasná sestersko-bratrská spolupráce. Uvnitř se totiž rodí budoucí sexuální generace.

Hálka na dubu Ceru 45mm A.lucidus sexuální generace

Hálka později seschne, avšak vývoj hmyzích larev pokračuje dál. Rozlomil jsem ji a podivoval se nad inženýrským, biologickým výtvorem obyčejné vosy, tedy spíše výtvorem jejího druhu, neboť zásluhu nemá jedinec, anóbrž nespočet předchozích generací.

Hálka na dubu Ceru 45mm A.lucidus sexuální generace

Jednotlivé kvítky zdály se být ztvrdlé a seschlé, zdánlivě mrtvé.

Hálka na dubu Ceru 45mm A.lucidus sexuální generace

Každý z nich hostí jednu, většinou však více drobných larev – nyní již vosích kukel. Ve svých celách prodělaly genezi od vajíčka po dospělce, už už to budou mít za sebou. 

Hálka na dubu Ceru 45mm A.lucidus sexuální generace

Kukla ukazuje všechny náležitosti dospělce, vykazuje znaky Žlabatek, tedy zejména masívní kýlnatý zadeček se žlábkem pro kladélko.

Hálka na dubu Ceru 45mm A.lucidus sexuální generace

Poslední foto před zrozením.

Hálka na dubu Ceru 45mm A.lucidus sexuální generace

Jen o pár dnů později jsem již měl dospělce.

Hálka na dubu Ceru 45mm A.lucidus sexuální generace

Williams uvádí, že sameček má 14 článků tykadel (samice 13), poměr délky křídel vůči délce těla těla je 1.25 (samec) a 1.19 (samice).  Takže tohle je samice.

Andricus lucidus sexuální generace

Obě pohlaví se vyznačují černou hlavou a hrudí, zlatavě hnědými tykadly, ořechově hnědým zadečkem a nohami. Samička prý měří asi 2.8mm. Tohle je bohužel také samice.

Andricus lucidus sexuální generace

Zase jen samice…

Andricus lucidus sexuální generace

No prostě samé samice! Že bych špatně počítal tykadlové články? Ten poslední byl možná zdvojen a já to nerozpoznal? Nebo že by se samečci rodili v jiném čase, dříve nebo později, se záměrem zabránit příbuzenskému páření? Propásl jsem to, nebo mám jen smůlu? Jsou samečci snad opravdu tak vzácní i u této sexuální generace? Že by také, podobně jako je tomu u lidí, sameček Žlabatky zvládl obšťastnit hned několik samiček? Jeho role je jen oplodnit a zemřít, takže jich možná opravdu není třeba mnoho.

Ty své dochované jedince jsem vypustil na původní stanoviště. Snad budou mít na hledání partnera štěstí. Pokud se alespoň nějaký sameček najde, spáří se se všemi samičkami okolo. V případě Žlabatek sameček předává budoucím potomkům více genů než samička, takže úspěšný přenos genů, byť by se uskutečnil jen jednou za čas, zaručuje dostatečnou variabilitu druhu. Oplodněné samičky pak nakladou vajíčka další agamní generace.  Celý cyklus se tak může znovu opakovat. Na jaře se proto, věřím, dočkám dalších krásných, ježatých hálek. Už se moc těším.

Andricus lucidus sexuální generace

Velmi poučný byl pro mne příběh tohoto druhu vosy. Plný nesmírně zajímavých banalit a trivialit (jakkoliv to pro někoho může být kontradikce). Jak pestrý život Žlabatka vede, kolika útokům se umně vyhnula, jaká přizpůsobení vynalezla – jen aby její druh omezil míru parazitace, aby eliminoval hrozbu vymření! A byl to právě tlak mnohých příživnických druhů, ten neustálý boj o přežití, který z ní dělá tak zajímavého živočicha. Příběh druhu A.lucidus by nebyl úplný bez všech těch nechtěných spolustolovníků, bez všech těch kořistníků. Prosím přečtěte si proto o nich více v navazujícím článku Andricus lucidus a Červená královna. Slibuji – i tam naleznete mnohé z rozkošných trivialit banálního příběhu této vosičky.

Galerie fotografií

Rubriky: Bionomie, Cynypoidea (Žlabatky), Hymenoptera, Parazitismus, Rozmnožování | Napsat komentář

Andricus lucidus a Červená královna

Z halky Zlabatky jezate (Andricus lucidus)  1.5mm  Torymus cyaneusTento článek navazuje na předchozí můj text o Žlabatce Andricus lucidus (Hartig 1843). Ano, okouzlila mne tato vosička. A zejména to její geniální řešení problému přežití. Zbývá však doříci ještě druhou půlku příběhu. Tedy diskutovat onu hrozbu, která ji donutila (podobně jako i ostatní Žlabatky) k rodozměně, ke tvorbě hálek na rozličných druzích Dubu, k páření a kladení vajíček v různých, byť nepříznivých ročních dobách. Je opravdu hrozba parazitace tak závažná?

Již jsem zkonstatoval, že agamní hálka této vosy má mít (Williams) pouze jednu jedinou centrální celu. Přesto na řezu hálkou vidíme komůrek mnohem více. Evidentně nenechaví a snad i parazitace chtiví útočníci prolomili obranu druhu A.lucidus a z této jeho schránky si udělali pohodlný a oblíbený hotel. Naučili se hledat tuto relativně bezbrannou hálku a využívat ji buď k přezimování, nebo dokonce přímo k parazitaci. Hálka sice obsahuje vyšší množství tříslovin, vytváří i hradbu z dlouhých ježčí bodlin, už jsme ale viděli na příkladu Žlabatky ježaté (A.caputmedusae), že taková obrana je nedostatečná. A jinými ochrannými prostředky, třeba viskósní povrchovou ochranou (jako A.dentimitratus), nebo kupříkladu falešnou centrální dutinou (jako A.quercuscalicis), bohužel hálka nedisponuje.

halka A.lucidus, s kuklou Megastigmus

Co je ale pro Žlabatku slabinou  je pro mne vhodnou příležitostí ke studiu života rozličných drobných vosiček. Věnoval jsem mnoho času odchovu těchto drobných příživníků. Vždyť jsou alespoň stejně tak zajímaví, jako Žlabatka sama.

A.lucidus parazit

Robin Williams, odborník na britské druhy Žlabatek a jejich parazity, uvádí jako typické zástupce spoluobyvatel hálky agamní generace A.lucidus druhy: Synergus umbraculus, Sycophilla biguttata, Mesopolobus sericeus, Eupelmus urozonus. Tedy vesměs druhy oportunistické, bez výrazné preference hostitele. Jistě, druhy zjištěné na Britských ostrovech, tedy výrazně severněji než se nachází lokality mého sběru, nemusí přesně odpovídat těm vyskytujícím se na našem území. Přesto jeho publikace dobře poslouží jako počáteční krok pro určení pozorovaných druhů.

Z mých hálek se líhlo přemnoho krásných, ač titěrných vosiček. Nejprve Vám popíši ty krásně lesklé, čiperné.

Pteromalus  samec    Z hálky Andricus lucidus 2mm

Tento sameček byl jen 2mm velký, kouzelně bezbranný. Prostě romantický milovník.

Pteromalus  samec    Z hálky Andricus lucidus 2mm

Samička již byla větší, asi 2.6mm dlouhá.

Z halky Zlabatky jezate (Andricus lucidus) 2.6mm

Už podle předchozí zkušenosti je řadím do čeledi Kovověnkovitých (Pteromalidae) rodu Pteromalus. Podobné vosičky líhly se mi již z hálek jiných hostitelských druhů. Vzpomínáte na Pteromalus bedeguaris z hálek Žlabatky růžové, na Eumacepolus saxeseni z hálek Bejlomorky bukové, Mesopolobus sp. z hálky Žlabatky bezkřídlé, Mesopolobus amaenus z hálek Žlabatky kalichové? Evidentně se díváme na zástupce rodu Mesopolobus sp.

Sameček po vzoru Kovověnek křídly vířil (odborně řečeno striduloval) svou svatební píseň vášnivě do ucha samičky (ať už se sluchové čidlo nachází na těle kdekoli).

Pteromalus vylíhlí z halky Andricus Lucidus   samice 2.7  samec 2mm

Jeho píseň zněla tak krásně, romanticky, přesvědčivě, že byl brzy odměněn. Zachytil jsem pro Vás okamžik kopulace.

Pteromalus vylíhlí z halky Andricus Lucidus   samice 2.7  samec 2mm

Fotografie zhotovené s využitím blesku bohužel nejsou schopny věrného podání barev. Odlesky na těle Kovověnek působí trochu uměle, podání barev je tak zkresleno, dochází k defektům třeba vlivem difrakce. Přál bych Vám reálný, živý pohled na tyto čiperné vosičky. Jsou jednoduše nádherné.

Pro účely zkoumání jsem potřeboval nechat jednu z nich zemřít. Nežijí dlouho a tak jsem brzy měl, i bez aktivního přičinění, objekt ke zkoumání, k determinaci. Už mám potvrzeno určení rodu. Co se týče druhu stále váhám, ne a ne se dopídit potvrzujícího znaku. Podle klíče to je ale vysoce pravděpodobně Mesopolobus amaenus (Walker, 1843).  Tedy náš starý známý zjištěný i u Žlabatky kalichové, Žlabatky bezkřídlé a Žlabatky ježaté.

Pteromalus z hálky  Andricus Lucidus   samice 2.6

Skutečnost potvrzuje žilnatina křídel.

Pteromalus z hálky  Andricus Lucidus   samice 2.6

Podobně jako u jiných druhů Žlabatek zaznamenávám mezi parazity A.lucidus také zástupce čeledi Eulophidae rodu Aulogymnus Sp.(následujících několik fotografií). Bližší určení zatím odkládám.

Vosy z této skupiny jsou notoričtí parazité. U některých druhů této čeledi parazitují samičky sice na jiném Hmyzu, samci však prý často parazitují přímo na samičkách svého vlastního druhu!

z hálky Andricus lucidus 2mm

Aulogymnus je také kovový krasavec, byť jen 2mm velký. Williams jej u A.lucidus nezmiňuje a nezjistil jej ani u mnohých jiných druhů v Británii se vyskytujících Žlabatek (ačkoli já jsem jej u těch druhů zjistil). Zdá se tedy, že je to naše domácí Chalcidka, pravděpodobně teplomilná. Brexit jí tedy nikterak neuškodí.

z hálky Andricus lucidus 2mm

Vyfocený jedinec byl žíznivý sameček a vzal zavděk kapkou vody. Díky tomu chvilku postál – modelem.

Mimochodem – zástupci této čeledi mají zajímavá tykadla. Z tykadlové jamky (fovea antennalis) ční podlouhlý násadec (scapus), za ním je pedisellus a několik velmi drobných, obtížně pozorovatelných anelli článků. Bičík (flagellum) je pak tvořen pouze pěti články! Srovnejte prosím s předchozím zástupcem Pteromalidae, nebo třeba s následujícími druhy disponujícími 13 i více tykadlovými články!

z hálky Andricus lucidus 2mm

A nyní se dostávám k snad barevně nejatraktivnější vosičce, jež se z mnou zkoumaných hálek A.lucidus klubala.

Torymus cyaneus samec z hálky Andricus lucidus  1.5mm

Modrý krasavec byl jen 1.5mm velký. Jedná se o zástupce čeledi Torymidae, Torymus cyaneus Boheman, 1834.

Torymus cyaneus samec z hálky Andricus lucidus  1.5mm

Všechny exempláře tohoto druhy z hálek A.lucidus byly samčího pohlaví. Možná zase další trivialita do sbírky. Třeba jen koincidence, přesto výhradní výskyt samečků vznáší podezření, otevírá oči, přináší pochopení. Vzpomínáte na samičku zjištěnou u Žlabatky A.dentimitratus? Není to náhodou tak, že se u větších hostitelských druhů rodí samičky tohoto parazita (s většími potravními nároky), zatímco v menších hálkách A.lucidus se rodí převážně drobní samečci? Budu to muset ještě více prověřit.

Torymus cyaneus samec z hálky Andricus lucidus  1.5mm

Samečci byli opravdu drobní, ale tak úžasně zbarvení!

Torymus cyaneus samec z hálky Andricus lucidus  1.5mm

Tento byl opravdu prťavý. Špička tenkého zubního párátka byla vedle něj jako tlustá kláda.

Torymus cyaneus samec z hálky Andricus lucidus  1.5mm

Počkal jsem si pár dnů či spíše pár hodin a dokumentoval jeho tělíčko.

Torymus cyaneus samec z hálky Andricus lucidus  1.3mm

A také křídelní žilnatinu.

Torymus cyaneus samec z hálky Andricus lucidus  1.3mm

Dalšími parazity, líhnoucími se z hálek A.lucidus, byla Žlabatka rodu Synergus. Zaznamenal jsem tohoto příživníka snad již u každé z mnou zkoumaných Žlabatek. Je to naštěstí jen inquilin, tedy spolubydlící. Žlabatce nikterak neškodí, snad jen že odsává z hálky trochu těch živin. Tento můj druh je dost pravděpodobně Synergus umbraculus (Olivier 1791). Na obrázku je samice a pro srovnání s vosičkou skupiny Eulophidae si povšimněte, že její tykadla mají celkem 14 článků. Samec má pak článků dokonce 15!

Synergus z hálky Andricus lucidus  - samice 2 mm

Tuto fotografii jsem již jednou prezentoval, před lety v článku o Žlabatce A.lignicola. Sameček, odchovaný z hálky onoho druhu, se tehdy opravdu všemožně snažil spářit se samičkou zrozenou z hálky A.lucidus. Jeho nářečí, nebo doteky, nebo snad vůně, prostě něco z toho všeho nebylo kompatibilní a samička mu jednoduše nevyhověla.

Synergus z hálky A.lucidus - samice dole, a z hálky A.lignicola - samec nahore

Proto dodatečně přikládám fotografie také jejích křídel.

Synergus z hálky A.lucidus - samice

Samozřejmě, líhli se mi i samci tohoto druhu. Avšak v jinou dobu, na jiném místě.

z halky A.lucidus  Synergus, 2.5mm

Divil bych se, kdyby parazitem A.lucidus nebyla také jedna z našich nejhojnějších parazitních vos, tedy naše stará známá Tmavka hnědá (Eurytoma brunniventris Ratzeburg, 1852).

Tmavka hnědá Eurythoma brunniventris z hálky Andricus lucidus 2.7mm

Čarokrásná vosička. Přestože jsem ji zdokumentoval v předchozích svých příspěvcích, nemohl jsem se nabažit a fotil dál. Více fotografii naleznete v mé Galerii.

Tmavka hnědá Eurythoma brunniventris z hálky Andricus lucidus 2.6mm

V souladu s daty Robina Williamse jsem nacházel také velmi hojného parazita, příbuzného tomu předchozímu, tedy Tmavku dvojskvrnnou (Sycophila biguttata (Swederus, 1795).


Tmavka dvojskvrnná Sycophila bigutatta z hálky A.lucidus 3mm


Tmavka dvojskvrnná Sycophila bigutatta z hálky A.lucidus 3mm

A spěchám, dříve než se unavíte, s plejádou běžných druhů. K dalšímu starému známému. Nádherný zástupce čeledi Ormyridae, sameček druhu Ormyrus nitidulus (Fabricius, 1804), tentokrát pózoval lépe, než tomu bylo u jedinců z předchozích let.

Ormyrus nitidulus samec z hálky Andricus lucidus 2.7mm

Věru nevím, kterou fotku pro Vás vybrat.

z halky A.lucidus 2.8mm
Ormyrus nitidulus samec

Jedna lepší než druhá. Samochvála prý smrdí, já měl však tím oceněním na mysli jen subjekt mých fotografií.

Ormyrus nitidulus samec z hálky Andricus lucidus 2.6mm

Křídla snad jsou již zbytečná, přece ale jen…

Ormyrus nitidulus samec z hálky Andricus lucidus 2.5mm

Samičky tohoto druhu byly také hojné.

z halky A.lucidus 3.8mm
Ormyrus nitidulus samice

Ormyrus nitidulus samice z hálky Andricus lucidus 4mm

A nejen zelenavě zbarvené. Často se objevovali jedinci krásně modří. Barva není vždy rozhodující! Nebo to nakonec není ten samý druh?

Ormyrus nitidulus samice z hálky Andricus lucidus 3mm

Ormyrus nitidulus samice z hálky Andricus lucidus 3mm

Pestrá sbírka parazitů, viďte? A ti nejzajímavější přitom teprve přichází. Jak se Vám líbí tato samička čeledi Krásenkovitých (Torymidae)?

Megastigmus dorsalis samice z hálky A.lucidus   6mm

Megastigmus dorsalis samice z hálky A.lucidus   6mm

Zaznamenal jsem jich již mnoho, je to na jihu Moravy běžný druh Megastigmus dorsalis (Fabricius, 1798).

Megastigmus dorsalis samice z hálky A.lucidus   6mm

Štíhlé samičky mají dlouhé kladélko kterým snadno propíchnout hálku Žlabatky. Samečci tohoto druhu, zrození z hálky A.lucidus, jsou drobní, snad jen málo přes 1mm velcí.

z hálky Andricus lucidus, Pálava
asi Megastigmus dorsalis, samec

Věnovali péči hygieně, připravovali se na splnění smyslu života – na okouzlení samičky.

z hálky Andricus lucidus, Pálava
 Megastigmus dorsalis, samec

Nemohl jsem přestat fotit tyto krásné vosičky.

z hálky Andricus lucidus, Pálava
asi Megastigmus dorsalis, samec

Často se mi také rodili jedinci mírně odlišně zbarvení. V tomto případě se jedna o samce příbuzného druhu Megastigmus stigmatizans (Fabricius, 1798).

Megastigmus stigmatizans, samec z hálky A.lucidus  3.5mm

z halky A.lucidus  asi Megastigmus stigmatizans, samec, 3.5mm

Křídla se mi trochu pokrčila.

Megastigmus stigmatizans, samec z hálky A.lucidus  3.5mm

Často jsem si, ve svých statích, posteskl nad obtížemi spojenými s focením drobných vosiček. Když ale Chalcidka parazituje již tak malého hostitele, velikost je na překážku. Ti drobnější mají jednoduše komparativní výhodu.

Nu dobrá, tato následující vosička to snad ale přece jen trochu přehnala! Alespoň z mého pohledu – něco tak malého jsem ještě nefotil. Co to ale má za výrůstky na hrudi? Co je to vlastně za druh?

z halky A.lucidus 0.9mm

Tolik výčet parazitů z agamní hálky A.lucidus.

Zaznamenal jsem ale také parazity v oné velké hálce, té co si tvoří sexuální generace Žlabatek. Williams v ní zjistil parazity Torymus auratus, Eupelmus urozonus, Torymus flavipes. Na tyto druhy jsem já však štěstí neměl. Zaznamenal jsem pouze hálky Tmavky rodu Sycophila. Je světlejší než S.biguttata, dost možná Sycophila flavicollis (Walker, 1834).

Tmavka Sycophila flavicolla z hálky sexuální generace A.lucidus

Prováděla prostocviky a čistila si tělo.

Tmavka Sycophila flavicolla z hálky sexuální generace A.lucidus

Měl jsem alespoň čas si ji prohlédnout a pro Vás vyfotit.

Tmavka Sycophila flavicolla z hálky sexuální generace A.lucidus

Tmavka Sycophila flavicolla z hálky sexuální generace A.lucidus

A závěrem ještě jedno, pozdě objevené torzo vosičky, původně rovněž parazitující sexuální generaci A.lucidus. Zatím je to pro mne jedinec ne zcela určený. I když příslušnost k čeledi Eulophidae je nabíledni.

z hálky sexuální generace A.lucidus

A tím prozatím končím výčet spolubydlících Žlabatky A.lucidus. Někomu možná připadal dlouhý a nudný. Pro mne to však bylo vzrušující poznání, objevné zaznamenávání drobností, poznatků, trivialit. Nejsou bezvýznamné, vždyť dohromady, alespoň pro mne, tvoří složitou mozaiku, životní příběh. Rád takové příběhy jiných autorů čtu, ještě raději však sám tajemství odhaluji a pro Vás popisuji. Tak zase někdy příště – u jiných příbuzných Žlabatky Andricus lucidus.

Galerie fotografií

Rubriky: Bionomie, Chalcoidea (Chalcidky), Cynypoidea (Žlabatky), Hymenoptera, Parazitismus | Napsat komentář

Krásné Ploštice 3, Beruška „Na lopatkách”

Slunéčko sedmitečné, Kněžice zrnitá Mnoha rozličnými způsoby pokoušel jsem se, ve svých předchozích článcích, bořit mýtus „O krásném a milém Slunéčku sedmitečném”. Snažil jsem se převelice vyvrátit ono obdivné, romantizující Beruščino renomé faktickými informacemi, barvitým líčením skutečnosti, ba dokonce vytloukal pomyslný kámen kamenem – tedy šermoval opačně mířenými, vášnivými emocemi. Volal jsem takto „Hanba Berušce”, odsuzoval dravé, kruté chování tohoto brouka. Hledal a nakonec jsem i našel parazitoida, jenž se Berušce a její přeslazené, romantické pověsti za mne mstí, jenž tak pro mne obnovuje emotivní rovnováhu vesmíru.  A nyní, ve snaze smýt onen nepravdivý, emotivní, společenský nános, zobrazující tento Hmyz jako „krásnou Berušku co poletí do nebíčka”, dokonce jásám, že je Beruška již někým poražena, že je „Na lopatkách”.

Promiňte mi, prosím, tento veskrze neodborný a neprofesionální přístup k ochraně Hmyzu. Stydím se za něj. Vždyť přece sám jsem v článcích tohoto blogu mnohokráte volal po citu prostém, rozumovém přístupu k ochraně přírody a jednotlivých hmyzích druhů. Jen tak lze přírodu chránit objektivně, živočišné i rostlinné druhy bránit bez ohledu na umělá, hloupá a nepravdivá, lidská hodnotící kritéria jakými jsou kupříkladu krása, užitečnost, obliba.

Přesto jsem se, při turistické vycházce v oblasti Jižních Čech, nemohl ubránit vzrušení a trochy té škodolibé radosti z pohledu na poražené Slunéčko sedmitečné (Coccinella septumpunctata, Linnaeus, 1758), nehybně spočívající na listu Ostružiníku maliníku (Rubus idaeus L.), vedle nymfy Ploštice Kněžice zrnité (Troilus luridus (Fabricius, 1775)).

Slunéčko sedmitečné, Kněžice zrnitá (foto Jitka Pospíšilová)

Dobře je mi známa přirozenost tohoto zvířete, řazeného do čeledi Kněžicovitých (Pentatomidae). Jako jeden z mála druhů veskrze býložravé skupiny Ploštic je tento drobný Hmyz dravý a jeho predační schopnosti jsou vskutku obdivuhodné. Již nesčetněkrát jsem jej pozoroval sát tělní tekutiny z všeliké rozličné kořisti.

Rychle jsem se pokusil situaci zachytit a snad díky vzrušení jsem bohužel nenastavil dobře blesk. Fotografie jsou proto méně kvalitní a já je zde předkládám ryze z dokumentačních důvodů. Nikterak dnes neaspiruji na fotografie roku.

Slunéčko sedmitečné, Kněžice zrnitá

I přes nižší kvalitu obrazu je patrné, jak larva Ploštice z povzdáli – „Já nic, já muzikant” – vysává Slunéčko za živa. A to si pište, že Beruška nebyla mrtvá! Občas se pohnula, snažila se poodlézt. Jako bych jí však na té scéně vadil více já. O Kněžici snad vůbec nevěděla, chovala se – jako nadrogovaná. Že přeháním?

Slunéčko sedmitečné, Kněžice zrnitá

Věru ne, se svým soudem jsem nebyl příliš daleko od pravdy. Ploštice jsou totiž opravdu ve výrobě jedů mistry drogisty, v jejich užívání pak téměř umělci. Tvorbou a aplikací specifické chemické směsi zastiňují mnohé hmyzí i lidské jedovatce. Strčí tak do kapsy leckterého Pavouka, ba i smrtelně nebezpečného Škorpióna. Jsem si také jist, že i někteří ze slavných, (ne)lidských travičů by jim jejich schopnost využít jedu ve svůj prospěch záviděli. Plošticím se tak nevyrovná smyšlená Maruša bratří Mrštíků, ba ani neslavně slavná Kateřina Medičejská.

V čem že jsou Ploštice tak unikátní? Ke své kořisti se totiž nejprve nenápadně přiblíží zezadu či z boku. Pak jemně a opatrně nabodnou oběť. Disponují speciálním tvarem bodavého ústrojí, vybaveného zpětnými háčky. Kněžice tak vlastně svou oběť jemně, avšak nemilosrdně harpunují. Ihned přitom vstřikují komplexní směs jedů, obsahujících silná analgetika s omamným účinkem. Jinak velmi plaché Slunéčko na tento útok téměř nezareaguje. Není králem Mithridatem a byť samo disponuje řadou chemických útočných i obranných látek, proti chemii Ploštic není odolné. Zřejmě tedy bodnutí skoro necítí, snad jen jakoby Vás bodl drobný komár, nebo štípla nějaká otravná moucha. Koktejl jedů obsahuje navíc také paralyzační složky, které účinně a rychle omezí pohyb oběti (neurotoxiny). Takže pokud by i Slunéčko nakrásně něco cítilo, utéci už nemůže.

Slunéčko sedmitečné, Kněžice zrnitá

Až poté do těla oběti začnou proudit také trávící šťávy, rozkládající postupně měkké tělní orgány. Jakmile vykonají svou práci, Ploštice je mocnými svaly nasává zase zpět. A nespěchá, věřte mi. Pro Slunéčko – velmi pomalá smrt. Naštěstí je přitom v jakémsi milosrdném rauši.

Slunéčko sedmitečné, Kněžice zrnitá

Kněžice jsou tedy vskutku docela slušnou, chodící, chemickou továrnou. Kromě páchnoucích a dokonce paralyzujících tělních výměšků disponují směsí jedů, která činí způsob jejich chemického útoku neuvěřitelně propracovaným – vlastně dokonalým.

Chcete-li se dočíst o složení jedů Ploštic více, doporučuji moderní článek Andrew. A. Walkera z roku 2016. Popis struktury orgánů umožňujícím Plošticím jejich úspěch hledejte zase ve starší publikaci odborníka na podřád Heteroptera René. H. Cobbena z roku 1979.

Slunéčko sedmitečné, Kněžice zrnitá

Zkusil jsem Berušku opatrně stéblem trávy převrátit na záda, poodhalit traumatizující bodnutí Kněžice.

Slunéčko sedmitečné, Kněžice zrnitá

Ploštice se ale nenechala vyrušit a sála dál. Buď byla tak pevně zachycena, že uvolnění a rychlé vzetí nohou na ramena nepřipadalo v úvahu, nebo je jednoduše kořist pro ni primární. Možná jsem byl ale jen přiměřeně opatrný. Přesto – znám mnohem plašší druhy, co by podobné ohrožení ihned neohroženě řešily. Po Ploštičím zvyku – totiž odvážným pádem do podrostu.

Slunéčko sedmitečné, Kněžice zrnitá

Po chvíli, jakoby nic, otočila Ploštice Berušku zpátky na bříško. Bodec je tedy překvapivě silný orgán.

Slunéčko sedmitečné, Kněžice zrnitá

Beruška ač stále na nohou, ve skutečnosti je i tak již „Na lopatkách”.

Slunéčko sedmitečné, Kněžice zrnitá

Je to teď jen jakási živá konzerva, výživná krabice džusu, ze které bude nymfa Kněžice zrnité opakovaně nasávat.

Slunéčko sedmitečné, Kněžice zrnitá

Snažil jsem se pro sebe i pro Vás vyrobit detail hlavy predátora. Tedy myslím tím Kněžici zrnitou. Samo Slunéčko, ač pochopitelně také predátor, je zde v roli oběti. Žádné sveřepé, kruté, zabijácké rysy ani u jednoho z účastníků nevidím, Ploštice vypadá docela mírumilovně. Se stoickým klidem jen dělá to, co je její přirozeností, k čemu ji příroda stvořila.

A pak jsem si konečně také povšiml onoho drobného roztoče na Slunéčku. Byl přítomen po celou dobu focení a já o něm přitom vůbec nevěděl! Že by se byl přiživoval na hostině? A také – že by poznal neodvratný konec Slunéčka? Zvažoval snad změnu hostitele, přesun z umírajícího obrněného tanku na vítězící útočné vozidlo?

Slunéčko sedmitečné, Kněžice zrnitá

Chtěl jsem ještě pořídit fotografií více, zatřásl jsem však neopatrně listem a to už bylo asi na Kněžici příliš. Přehoupla se v mžiku přes okraj listu a zmizela ve skrytu zeleně. Slunéčko si nesla na svém silném, bodavém sosáku tak, jako si řezník na háku nese podsvinče. Ještě spolu zdaleka neskončili!

Slunéčko sedmitečné, Kněžice zrnitá

Dlouho jsem vydýchával vzrušení z poznání. Jaký krásný zážitek! Jak poučný!

Slunéčko se mi po léta zdálo být, na predátora drobných a slabých Mšic, tvorem nepřiměřeně jedovatým, obrněným, nenapadnutelným, kousavým. Měl jsem je proto za brouka zbabělého, nepřiměřeně zbrojícího proti svému okolí. A lidé tomu ještě dali korunu onou romantickou selankou, tím kýčovitým obrazem, vhodným tak do mýdlové opery nebo do růžové knihovny.

Snad jsem také, vědom si své relativní slabosti, zatoužil po větší rovnováze mezi obětí (Mšice) a predátorem (Slunéčko), chtěl jsem srovnat šance, vnutit vlastní, subjektivní míru přiměřenosti. Leč příroda rovnováhu nalezla mnohem dříve. Srovnala síly mezi Mšicemi a Slunéčkem a také ty mezi Slunéčkem a zase jeho parazity i predátory. Ustanovila rovnováhu objektivní, nestrannou, absolutní, vždy přítomnou. Pochopil jsem a vzdal Slunéčku, však i Kněžici, hold. Vskutku je čemu se bránit, před kým zbrojit, proč se neustále zdokonalovat. Život je neustálé soupeření a boj. Slabí v přírodě nemají šanci!

Byť protentokrát bylo toto konkrétní Slunéčko opravdu „Na lopatkách”, jsem si jist, že jindy jeho příbuzní zase vyhrají. Slunéčka to nikdy nevzdávají!

Měl bych si od nich vzít ponaučení…

Galerie fotografií

Rubriky: Bionomie, Coleoptera (Brouci), Heteroptera, Parazitismus, Stravovací návyky | 4 komentáře

„Jedno malé a dom!”

Tiplička (Trichoceridae) Božídarská rašeliništěJako člověk k počítači připoutaný musím bohužel kompenzovat fyzickou nedostatečnost občasnými pobyty v léčebných lázních. Město Jáchymov, spolu se svým okolím, je pro takový regenerační pobyt ideální. I uchyluji se, jednou za čas, obvykle v pozdním podzimu, na tato místa  a kromě léčby a kulturního programu absolvuji procházky po okolí. Mnohokrát mne cesta zavedla na vrchol Klínovce, do Božídarských rašelinišť. Procházím krajinou romanticky zasněženou, k spánku již uloženou. Procházím ji a pookřívám na duchu. Jsa přímo konfrontován s drsností zimní přírody, přemýšlím nad charakterem jedinců schopných se s nepříznivým klima vypořádat.

Žijeme dnes v době spotřební, době pohodlí, nadbytku. Nikdo se již dnes nemusí toliko lopotit třeba v drsné přírodě, v horách, v zimě, nemusí se fyzicky dřít. Život již není více nalajnován, předurčen kastovním původem, vzděláním či pohlavím. Není osudová předurčenost, není společenská karma. Za tuto výhodu ale platíme. Bez neustálého lopocení se v předem nastavených mantinelech jakoby naše bytí přestávalo mít řád a směr, jakoby ztrácelo smysl a stále více se podobalo pestrému, bezcílnému, bláznivému víření mušek za teplého, letního večera. Jedinec se musí neustále proměňovat, přizpůsobovat proudu, změnám trhu, trendům. Sám odpovědně rozhodovat o své životní pouti. Všichni tak musíme činit a ne vždy se nám to daří. V tom dynamickém, měnícím se, bujícím a kvasícím společenském procesu je pak občas cítit závan hniloby.

Chápu to, adaptuji se této potřebě, jsem s dobou konformní. Přesto obdivuji ony vzácné, charakterní lidi pevných zásad, vytrvale odolávající pohodlí civilizace. Jakoby měli ve své duši neúnavný gyroskop, roztočený již v mládí rodiči. Rotační setrvačník, jenž brání úchylce od normy a dává tak jejich životu jasný smysl, určuje jednou provždy jejich morální hodnotový svět. Pro takové jedince den vždy začíná rozcvičkou a pokračuje celodenní (fyzickou) prací. Sport je pro ně každodenní samozřejmostí. Milují drsnou přírodu, hory, sníh. Nejsou módní, nejsou trendoví. Nemění se příliš s časem, jejich povaha, názory, morálka, jsou konstantní, spolehlivé. Jakoby stárli jen fyzicky a i to jaksi pomaleji než my ostatní.

Při focení materiálu pro tento článek jsem si mnohokráte vzpomněl na jednoho ze svých kamarádů. I při svých skoro již osmi křížcích stále aktivně pracuje u vleku v horském, lyžařském středisku. Ve volném čase rekreačně sportuje. Je srdcem a duší kolektivu basketbalistů, ve kterém mám tu čest být emeritním spoluhráčem. (Nechci prozradit jeho identitu, říkejme mu proto smyšleným jménem Mirek.)

Božídarská rašeliniště

Před lety mne při procházce bažinami Krušných hor velmi překvapil nález jedince Hmyzu, jenž jakoby zapomněl na zimní spánek a rozhodl se ignorovat sníh a mráz. Co za štěstí hledá na sněhové plání?

Chrostíka chlupatý Chaetopteryx villosa

Byl jen málo přes centimetr velký a neúnavně se lopotil sněhem. Jaké neodolatelné nutkání pohání tohoto křehkého otužilce? Vždyť v okolí již není více trav, květů, ba ani žádné jiné potravy! Vzpomněl jsem si na svého neúnavného kamaráda Mirka, jenž posezení basketbalistů tradičně rozpouští slovy “Jedno malé a dom!”. Že by tedy podobně chtěl i tento hmyzí poutník užít ještě trochy rozkoší života, naposledy se projít, nadechnout čerstvého vzduchu, než přijde tuhá zima, nebo dokonce neodvratný konec?

Chrostíka chlupatý Chaetopteryx villosa

Později jsem mrazuvzdorného vytrvalce určil jako zástupce Chrostíků (Trichoptera), velmi pravděpodobně se jedná o Chrostíka chlupatého (Chaetopteryx villosa (Fabricius, 1798)) [Becakova]. Chrostíci jsou nepochybně stará vývojová Hmyzí větev, s rody i druhy výborně adaptovanými na prostředí. Bohužel gyroskop jejich instinktů je asi občas může zavést na scestí – třeba přijde-li zima dříve než v jiných letech. Setrvačnost, která jindy pomáhá a řídí život v drsném horském lese, bohužel jindy, díky menší míře adaptability, zřejmě škodí.

Šel jsem sněhem dál a již o chvilku později mi bylo jasné, že jsem se mýlil. To nebyla náhoda či omyl. Pochopil jsem, jaké že měl otužilec nutkání, co jej a mnohé další Chrostíky téhož druhu táhlo na sníh, na mráz. Párů oddávajících se chvilce rozkoše zabezpečující přežití druhu jsem napočítal několik desítek. A přemýšlel nad variabilitou volby strategie přežití.

Chrostíci chlupatí zřejmě volí páření na sněhu z pragmatických důvodů. Jejich larvy žijí ve schránkách na dně horských bystřin. Při omezeném množstvím živin v chudé vodě se tak pozdním líhnutím snaží naplno využít celého potenciálu krátkého léta i podzimu. Kuklí se a okolí rodného potůčku opouští zřejmě na poslední chvíli, až již opravdu nelze nalézt pražádnou potravu, kdy všechny strouhy zamrzají. Dospělí jedinci příliš potravu nepřijímají, jejich smyslem je jen spářit se s vhodným partnerem, naklást vajíčka.

Chrostíka chlupatý Chaetopteryx villosa

Proč ale právě v zimě a proč na sněhu? Vždyť běžní Chrostíci jiných, letních druhů, hledají partnera a počínají kopulaci obvykle za letu. Ne, páření na sněhu není sexuální úchylkou, v tomto případě se jedná zřejmě o velmi pragmatickou volbu. Z množství po sněhu lezoucích osamocených jedinců totiž usuzuji, že zásnuby za letu jsou v zimě energeticky nevýhodné a že tedy, alespoň někteří Chrostíci, hledají přímo partnera lezoucího již po sněhu. Na sněhu je také potenciálního ženicha či nevěstu vizuálně mnohem snazší nalézt! Adaptace, ke které zřejmě došlo jen a právě v horských lesích. Zajímalo by mne pak ale, jak se tito konkrétní Chrostíci chovají v nížinách. Kdy se páří, za jakých podmínek.

Chrostíka chlupatý Chaetopteryx villosa

Leč pro volbu doby námluv horských Chrostíků chlupatých hrají zřejmě roli i jiné okolnosti. Chrostíci jsou oblíbenou kořistí mnohých predátorů. Dravý hmyz, ryby, hmyzožravé ptactvo, ti všichni si na tomto drobném Hmyzu rádi pochutnají. Zdá se tedy pravděpodobné, že odsunutí páření na zimu, na první sníh snižuje pravděpodobnost takové predace. Každá strategie poskytující výhodu funguje ale jen dočasně. Ani otužilost Chrostíka umožňující mu odolat nepřízni počasí, nejsou všemocné. Okolní predátoři se totiž také přizpůsobili! Jejich drsná, horská nátura zvládla výzvu Chrostíků, roztočený gyroskop osvědčených návyků a instinktů přece jen povolil změnu lovecké taktiky. Tohoto pavouka jsem našel také na sněhu, poblíž Chrostíků. Nejsem bohužel odborník na tyto Členovce, proto určení nechám případnému znalému čtenáři.

na sněhu Klínovec

Že je na sněhu přítomen s konkrétním záměrem jsem prokázal, když jsem jemu podobného jedince přistihl při činu, tedy spíše již po něm. Zemřel snad Chrostík až poté, co naplnil smysl svého života, přirozenou smrtí a pavouk je pouhým mrchožroutem? Jistě, to by pro Vás i pro mne bylo možná milosrdnou lží. Velmi pravděpodobně by ale pavouk již mrtvého Chrostíka přehlédl a ignoroval. Jistojistě jej aktivně ulovil, pavouci jsou téměř výhradně predátoři.

na sněhu Klínovec

Zmínění Pavouci nebyli zdaleka na sněhu osamocenými jedinci ba ani zástupci jediného druhu. Zaznamenal jsem i řadu velmi odlišných pavoučích jedinců. Tento krásný pavouček byl jen asi 7 mm velký.

na sněhu Klínovec

A o kousek dál jedinec dalšího druhu, prokazující, že hostina zvaná Chrostičí rojení neuniklo pozornosti obyvatel lesa, že to pro ně není nic nového. Skvrnité tělo i nohy tohoto pavouka mi snad někdy v budoucnu pomohou tento druh určit.

na sněhu Klínovec

Chlupatá, silná a otužilá těla předchozích pavoučích druhů mi k představě pobytu a lovu na sněhu odpovídala. Tento další druh (snad snovačky) se jakoby choulil zimou. Pak jsem však poznal, že se spíše bál mne.

na sněhu Klínovec

Jeho taktiku boje s mrazem a studeným sněhem jsem totiž podcenil. Sněhu se dotýká jen konečky nohou, takže jej ani příliš nezebe. Je také dokonalým lovcem a když jej nerušíte,

na sněhu Klínovec

pokračuje v konzumaci své kořisti.

na sněhu Klínovec

Ten den jsem ale musel fotografování ukončit – má kolena po hodinách klečení ve zmrzlém sněhu, v promočených, studených kalhotách začala protestovat. Prý si zakládám na revma! Tento rok už si dám se zimním focením Hmyzu pokoj!

Pátral jsem přes léto na internetu i v odborné literatuře a vskutku našel mnoho dalších amatérů i profesionálních entomologů popisujících podobný výskyt Hmyzích jedinců na sněhu. Pro bližší popis taktiky odkazuji třeba na zajímavý článek Petra Šrámka. Ale postačí zadat do Googlu klíčová slova „Hmyz na sněhu” a uvidíte spoustu fotografií rozličného mrazuvzdorného Hmyzu! To mne samozřejmě inspirovalo. Podaří se mi nalézt některý další z uváděných Hmyzích druhů?

Příští rok jsem proto, opět v Božídarských rašeliništích, vyrazil natěšeně za svými Chrostíky. Sněhová nadílka tentokrát přišla až koncem listopadu a Chrostičí svatby byly v plném proudu. Kromě nich jsem si ale povšiml křehkých a titěrných komárů.

Tiplička (Trichoceridae) Božídarská rašeliniště

Tak by je tedy velmi pravděpodobně nazval laik. A bál by se, že jej snad hladový komár pokouše (tedy bodne). V té mylné  a hloupé obavě by se možná dopustil přehmatu a zbytečně ukončil jeho již tak jepičí život. Ne vše štíhlé, na dlouhých nohou, je ale bodavým Komárem!

Mimochodem – už Vám někdy v létě vlétl do pokoje oknem obrovský až třícentimetrový komár? Že jste jej na hysterické naléhání přítomných křehkých osob zabili? Jaká škoda! V takovém případě se jednalo velmi pravděpodobně o některou z dvoukřídlých Tiplic (Tipulidae). Tedy o ryze býložravý, zcela neškodný Hmyz!

Mnou pozorovaní drobní, na sněhu se vyskytující zástupci Dvoukřídleho Hmyzu jsou také neškodní. Měří méně než centimetr a vůbec nemají bodavé ústrojí!

Tiplička (Trichoceridae) Božídarská rašeliniště

Jedná se o Tipličky (Trichoceridae) jejichž zástupců je u nás přes 10 druhů. Mezi vzácnými a ohroženými druhy je třeba Diazosma seclusum, k běžným patří Trichocera hiemalis, Trichocera saltator. Promiňte latinskou exhibici, česká jména těmto drobným druhům zatím nikdo nedal. Zástupci Tipliček se také špatně určují, a já proto zatím svůj finální verdikt ohledně tohoto konkrétního druhu nevyřkl.

Dospělci Tipliček létají i v zimě, některé druhy žijí vzácně v jeskyních (Obenberger, 1964). Larvy prý žijí ve dřevě (Doskočil, 1977), pod spadaným vlhkým listím nebo pod rostlinným detritem.

Tiplička (Trichoceridae) Božídarská rašeliniště

Téměř se mi podařilo nemožné, totiž zachytit vzlet tohoto křehkého Hmyzu.

Tiplička (Trichoceridae) Božídarská rašeliniště

Poblíž jsem zastihl samečka se samicí. Kopulaci samotnou jsem sice neměl to štěstí zdokumentovat, přesto se ale domnívám, že jejich hojný výskyt měl stejný cíl jako ten u Chrostíků, totiž zabezpečit pokračování druhu.

Tiplička (Trichoceridae) Božídarská rašeliniště

Drobné Tipličky mi učarovaly. Jejich křehkost na zmrzlém sněhu byla dojemná.

Tiplička (Trichoceridae) Božídarská rašeliniště

Podle mne jsou jednoznačně fotomodelkami roku 2018.

Tiplička (Trichoceridae) Božídarská rašeliniště

Šel jsem sněhem dál a pátral po dalších Hmyzích zástupcích. Čekal jsem ledasco, avšak rozhodně ne housenky Motýlů!

na sněhu Klínovec

Jaké štěstí hledá býložravá larva na souvislé sněhové pokrývce? Nebo se jedná o housenky teprve slézající z osaměle čnících stébel travin či z torz bodláčích stonků? Larvy hledající místo ke kuklení? Při pohledu na holé tělo v přímém kontaktu se sněhem mne ještě teď zebe. Jakou konkrétní nemrznoucí směs jim i ostatním sněžným druhům Hmyzu proudí v žilách (tedy tělem) by mne opravdu zajímalo. Je to glycerol nebo jiný alkohol? Buď jim chybí tepelné receptory, nebo pocit chladu jednoduše ignorují. Možná stejně jako já jsem teď ignoroval svá promrzlá kolena – vzrušení z poznání je na obranu před chladem lepší než slivovice!

na sněhu Klínovec

Již pochopitelnější se mi zdál následující nález Ploštice. Jedinci řádu Polokřídlých (Hemiptera) již mnohokrát prokázali neuvěřitelnou adaptabilitu. Divil bych se, kdyby propásli tuto jedinečnou příležitost k lovu.

Klopuška ostruhatá Stenodema calcarata

Tato krásná ploštička se narodila s drobným poškozením křídla a stala se tak dalším z exemplářů do mé sbírky Hmyzích invalidů. Doufám, že se nejedná o poškození, které by jí zabránilo žít život plnohodnotný. Příroda sice není krutá, slitování ale nezná. Morálka přírody je v nestrannosti.

Klopuška ostruhatá Stenodema calcarata

Jedná se o zástupce čeledi Klopuškovitých (Miridae), o Klopušku ostruhatou (Stenodema calcarata, (Fallén, 1807)). Další, zdravý jedinec tohoto druhu lovil opodál.

Klopuška ostruhatá Stenodema calcarata

A brzy našel neopatrného jedince Chrostíka. Osud oběti je zřejmě zpečetěn, ploštička si už chystá svůj bodavý sosák, útok je neodvratný.

Klopuška ostruhatá Stenodema calcarata

Závěrem jsem ještě pro Vás tuto ploštičku zachytil na papírové podložce.

Klopuška ostruhatá Stenodema calcarata

Vskutku zajímavý živočich.

Klopuška ostruhatá Stenodema calcarata

Široká a překvapivě pestrá je komunita otužilých Hmyzích jedinců. Těch, co využijí do poslední chvilky zimní čas, co odolávají sněhu, ba i mrazu. Co nezdolně bojují o přežití v drsných horských podmínkách. Neznají lenost, vlastní pohodlí, snad ani nepotřebují odpočívat. Žene je imperativ nejvyšší – zájem zachování rodiny, přežití druhu.

Jak mnoho mi připomínají syrové horaly z Hostýnské vrchů i z kopců a údolí rodného Valašska! Můj kamarád Mirek je jedním z takových. Můj obdiv patří těmto silným lidem, kteří do poslední chvíle ukazují tvrdý, stabilní charakter, srší nezdolným optimismem a mají přitom srdce na dlani. Co vydrží více než ostatní při práci, sportu, ve společnosti. A když je práce hotova a večer se nachýlí, s nezlomnou jistotou zavelí “Ještě jedno malé a dom!”.

P.S. Jen Mirku prosím – příště na kolo s přilbou!

Galerie fotografií

Rubriky: Rozmnožování | 3 komentáře

Co jsem našel pod stromečkem v roce 2018

Mnohokrát děkuji autorům a zejména RNDr. Janě Bulantové, Ph.D.

Rubriky: Uncategorized | Napsat komentář

Žlabatka Andricus glutinosus

Andricus glutinosus, Zlabatka na dubu, s otvorem nahore a kulickou uvnitr, halka asi 1.3cm, kulicka 2.5mmDnes bych Vám rád popsal životní cyklus jedné z našich nejběžnějších Žlabatek. Jedná se o druh Andricus glutinosus (Giraud, 1858). Vosička, kteréžto hálku sice naleznete u nás zcela běžně na Dubech (Q.petraea, Q.robur, Q.pubescens), si u českých biologů, či spíše lidí zodpovědných za tvorbu biologické nomenklatury, nezískala ani tolika pozornosti, že by si byla zasloužila své vlastní, české odborné pojmenování. Asi holt málo lidem škodí, není ani užitečná, je příliš malá, nehezká.  Prostě pro veřejnost je to Hmyz veskrze nevýznamný, obyčejný, takto pro ni i zbytečný. Otrocky z latiny přeloženo, jednalo by se o Žlabatku „lepkavou”, nebo snad „mazlavou” (neboť podobně byl z latiny přeložen název houby Slizáka mazlavého (G.glutinosus).

Hálka této vosy je v mládí trochu podobná jiným druhům, třeba hálce Žlabatky dřevní (A.lignicola),

Andricus glutinosus Brdo

avšak velmi brzy se mění a pak se dá dobře odlišit podle zřetelně promáčklé špičky.

Andricus glutinosus Brdo

Tento tvar je později natolik specifický, že je hálka s jinými téměř nezaměnitelná.

IMGD_3015

Pohled shora ani zboku ještě konstrukci hálky neodhaluje,

IMGD_3032

pro pochopení geniálního jedinečného a originálního řešení je třeba provést řez hálkou. Ihned je patrné, jak hálka roste a proč je shora promáčklá. Zvenku snad trochu připomíná obvyklé kulaté hálky Žlabatky dřevní, avšak uvnitř tvar jasně ukazuje na příbuznost s jinými. Geneticky totiž patří tento druh do poněkud odlišné vývojové linie (clade quercuscalicis). Tedy je příbuzný s již dříve popsanými Žlabatkou kalichovou (A.quercuscalicis), Žlabatkou ježatou (A.caputmedusae) a Žlabatkou zubovou čepičkou (A.dentimitratus).

IMGD_3036

Hálka je zprvu trochu lepkavá, brzy však tuto vlastnost ztrácí. Tak nevím, co inspirovalo tvůrce latinského názvu glutinosus – snažím se onomu vědci porozumět a odhalit tajemství jeho volby druhového pojmenování.

Hlavou se mi honí chemické sloučeniny, vzorce. Vzpomínám na školní znalosti, pátrám v knihách. Studuji amatérsky, víceméně dle podobnosti slova a dozvídám se tak více o aminokyselině glutaminu a její soli glutamátu, o glykoproteinu glutein. A s rostoucím poznáním roste i má nejistota.

Je snad název glutinosus inspirován právě funkcí glutaminu a glutamátu v organismu? Tedy schopností urychlovat metabolismus vstřebáváním amoniaku? Tuto látku využívají mnozí sportovci jako doplňku stravy s cílem zrychlení regenerace a růstu svalových vláken. Napomáhá snad odstraňování odpadních nitrátů i rychlému růstu hálky? Glutamin a glutamát mají ale v organismech i jiný význam. Tvorba synapsí mezi neurony živočichů se uskutečňuje složitým procesem, ve kterém obě tyto látky hrají rozhodující roli. K čemu by ale sloužila tato látka u statické hálky obyčejné Žlabatčí larvy?

Nebo snad byl inspirací pro volbu druhového jména onen pověstný lepek, neboli glutein? Látka obsažená v mnoha rostlinách (bohužel i v obilninách), by opravdu u mnoha hálek mohla být přítomna. Možná je právě ona příčinou jejich lepkavosti! Pravdu dosud neznám, bohužel. Pokud někdo z vás nalezne odkaz na některý z vědeckých článků, osvětlujících příčinu volby jména glutinosus, napište mi – budu rád.

Tohle už je hálka téměř dospělá, stále sice relativně měkká, přesto již neroste, jen zraje a dospívá. Tedy spíše larva v ní.

Andricus glutinosus Brdo

Na řezu hálkou je patrné jakou komůrku si postupně larva z tkání vytvořila. Podobně jako ostatní zástupci clade quercuscalicis klame parazity volbou falešných dutin uvnitř hálky. Parazit kladoucí vajíčko do vnější stěny neuspěje, klást by musel přesně do centra hálky. Řídící středisko ovlivňující růst hálky se postupně mění na ochrannou schránku ne nepodobnou kokpitu kosmické lodi.

Andricus glutinosus Brdo

Larva uvnitř už dospívá, nabírá na objemu a velikosti. Nebyl jsem dost opatrný a komůrku jí promáčkl.

Andricus glutinosus Brdo

Hálka musí nyní tvrdnout, schnout a larva, ta teď bude postupně dospívat. Má na to celou dlouhou zimu.

Oválná komůrka je stále připevněna  k spodní i horní části hálky. Seschnutím stěn se ale uvolní. Komůrka s larvou tak bude dobře chráněná vzdušnou izolací před chladem a mrazem.

Andricus glutinosus Brdo

Toto jsou hálky již na konci zimy. Jak podobné Třem oříškům pro Popelku, viďte?!

Andricus glutinosus, Zlabatka na dubu, s otvorem nahore a kulickou uvnitr, halka asi 1.3cm, kulicka 2.5mm

A teď dobře vidíme onu volnou komůrku uvnitř. Je jako nějaké „vajíčko” s larvičkou Žlabatky.

Andricus glutinosus, Zlabatka na dubu, s otvorem nahore a kulickou uvnitr, halka asi 1.3cm, kulicka 2.5mm

Zvědavě jsem ji rozlomit a zklamaně povzdechl. Vosí larva uvnitř se již zakuklila a přeměnila v dospělce. Bohužel ale bylo kolem moc vlhko, nebo málo vlhko, nebo zima,…

Andricus glutinosus, Zlabatka na dubu, s otvorem nahore a kulickou uvnitr kulick 2.5mm

Vosa Žlabatky byla mrtvá a pokrytá plísní. Takže další rok budu hledat hálku s larvou snad ještě živou! Kéž bych měl za rok více štěstí.

Andricus glutinosus, Zlabatka na dubu, s otvorem nahore a kulickou uvnitr kulick 2.5mm

Ne, štěstí není potřeba, tady stačí jen trpělivost. Hálek je totiž všude ve střední Evropě dost a dost. Proto jsem již následující jaro rozřízl další hálku a situace se opakovala.

A.glutinosus halka asi 1.3cm kulicka na delku 2.5mm

Vajíčko jsem obdivoval pro jeho jednoduchost. Jak mohla jen larva Žlabatky takovou strukturu vytvořit, jak se přes stěnu domlouvala s vnější hálkou, jak pozná dobu líhnutí? Jakou roli v tom hraje ten glutein, nebo glutamin, či snad glutamát? Jak dnes lituji, že se mi můj dětský sen o profesním studiu Žlabatek a jiného Hmyzu nesplnil! Možná bych měl dnes i mnoho jiných odpovědí na mé zvídavé otázky!

Andricus glutinosus, Zlabatka na dubu, s otvorem nahore a kulickou uvnitr kulick 2.5mm

Rozlomil jsem i toto Žlabatčí „vajíčko”. Larva uvnitř mne nadchla svou bezbranností, jednoduchostí, obyčejností.

Andricus glutinosus Brdo

Jak říká jeden šovinistický vtip: „My, muži, celulitidou, projevující se nevzhlednou (tzv. pomerančovou) kůží netrpíme – prý z jednoduchého důvodu. Je totiž hnusná Smile!” U larev Žlabatek je ale tloušťka žádoucí!! Nechci říci v módě, neboť adolescentní Žlabatka se na vosím přehlídkovém molu, či na hmyzím koupališti rozhodně nepředvádí. Ve skrytu hálky jsou jí všechny módní trendy opravdu fuk.

Andricus glutinosus, Zlabatka na dubu, s otvorem nahore a kulickou uvnitr, larva 2.7mm

Hledí jen přežít zimu a zakuklit se. Této mé se to skvěle povedlo.

Andricus glutinosus

Kukla z tlusté larvy je silná a mohutná. Záruka dalších generací.

Andricus glutinosus

Kukla již má vlastně všechny podstatné prvky dospělé vosy. Včetně nohou, křídel, očí, kladélka na spodu zadečku.

Andricus glutinosus

Ještě pár dnů a je z ní dospělá Žlabatka.

A.glutinosus 3.5mm

Agamní samice mi v tomto případě musí stačit. U této Žlabatky je sexuální generace dosud nepoznaná! Podle literatury se agamní samice rozmnožují čistě partenogeneticky.

Ovšem – kdo ví! V roce 2007 vyšel zajímavý článek (Stone GN, Atkinson RJ) zpochybňující tuto teorii. Tak nevím…

Andricus glutinosus 3mm

Pro úplnost přikládám fotografii křídel.

A.lucidus nebo jsem se upsal ? Mozna to je A.lignicola nebo A.glutinosus- zkontroluj!!!

a tentokrát ještě z druhé strany.

Andricus glutinosus

Považoval jsem příběh Žlabatky za úplný, přesto jsem nasbírané hálky nevyhodil. A z této konkrétní se brzy vylíhla

Andricus glutinosus, Zlabatka na dubu, s otvorem nahore a kulickou uvnitr

krásná samice Žlabatky. No není dokonalá?! Měří něco kolem 4 až 5 milimetrů, takže na Žlabatky je docela velká.

Andricus glutinosus 3mm

Z některých hálek se ale nelíhly Žlabatky, zaznamenal jsem i parazity. Zatím jen pomálu, s následujícími lety doufám ale v lepší poznání. Dovolte tedy, abych zde s jejich výčtem začal a posupně jej doplňoval.

Druh Eupelmus urozonus (Dalman, 1820) již z předchozích mých článků dobře znáte!

Eupelmus z halky A.glutinosus 3mm velmi skace

Krásná a elegantní vosa.

Eupelmus z halky A.glutinosus 3mm velmi skace

Rád se v zimě procházím zasněženým lesem. Hálky Žlabatek jsou tehdy dobře viditelné, neboť Duby již shodily všechny své listy. Z nasbíraných hálek se mi ale překvapivě někdy klubou i jiné živočichové.

Tato larva je housenka dosud neznámého, neurčeného Motýla, asi Zavíječe.

housenka na A.glutinosus zvenku - mozna jen na vetvickach

Poznávání Žlabatky A.glutinosus bylo pro mne opět radostnou cestou objevování. Poznal jsem život krásného živočicha, ale také se mimoděk mnohé dozvěděl třeba o vzniku neuronových synapsí, o regulaci amoniaku v těle, o polévkách plných soli glutaminu, o gluteinu i celiakii, …

Jsem zvědav jaká poznání mi přinese studium dalších Hmyzích druhů. Zkuste to prosím také – zkoumejte, učte se, zdokonalujte. Je to radost!

Galerie fotografií

 

 

Rubriky: Bionomie, Parazitismus, Rozmnožování | 2 komentáře