Hou-ssss-enka 2, „Růžová Můra“ – Lišaj vrbkový

Před několika lety jsem nadšeně komentoval hadí mimikry naší drobné Můrky Srpokřídlece dubového (Watsonalla binaria (Hufnagel, 1767)). Informací o podobně bizarním zpodobňování hada jinými, vesměs tropickými druhy Motýlů, jsem na internetu našel dostatek. Alespoň na to, abych přestal pochybovat, abych to dále nepovažoval jen za náhodu. Bylo zřejmé, že aťsi třeba tento motýlí druh dospěl k hadímu napodobování mimoděk, jakmile toto vzniklo, dovedl již rozpoznat výhodnost těchto mimiker, pracovat na nich a přivést tuto techniku až k dokonalosti.

Samozřejmě mne nejvíce zajímaly takové případy, kdy se takto vychytrale choval nějaký Motýl místní fauny. Pozorná čtenářka mi tehdy poslala fotografii housenky Lišaje kyprejového (Deilephilla porcellus (Linnaeus, 1758)). Její mimikry byly neuvěřitelné (tedy oné housenky). Přední část těla skvěle napodobovala drobného hada s jeho hypnotizujícím pohledem nehybných očí, dokonce se v pootevřené tlamičce zableskly varovné hadí jedové zoubky! Každý ještěr, pták či hmyzožravý savec by si jistě byl rozmyslel napadnout takového rozlíceného běsa!

Byl jsem proto rád, když se mi podařilo nalézt loni v létě na Vrbovce úzkolisté (respektive Vrbce) (Epilobium angustifolium L.) housenku posledního instaru tohoto krásného Motýla. Dlužil jsem přece sobě, ale také Vám, fotografii dospělce tohoto Motýla. Proč bych také nepřiznal, informace mé čtenářky mi nestačily, chtěl jsem hadí mimikry sám ověřit, prozkoumat housenku na vlastní oči.

A zde ji tedy máme.

image

Je to krasavice a hadí mimikry zvládá velmi profesionálně. Housenka dokonce napodobovaného hada vylepšila – o další dvě oči. Možná si řeknete, že to tedy dobře netrefila, přece čtyřoký, nebo „Opeřený“ had je nadsázka, patřící snad jen do Cimrmanových her. Cílem motýlí larvy ale není přesně napodobit realitu, naopak potřebuje hadí symboliku zvětšit, nadsadit. Koneckonců ani neimituje nějakého konkrétního hada. Jen ví, že to má být zatraceně zlý, děsivě vyhlížející plaz! Housenka ani nechce dostat cenu za přesnost kopie, cílem je vylekat a zahnat. A k tomu se další pár démonických očí náramně hodí. Co kdyby přiletěl pták třeba odzadu, nebo ze strany a přední oči přehlédl?! Pro tento účel má housenka Lišaje hadí oči i vzadu. Velmi praktické.

Také, při pohledu zepředu, oceníme kvalitu maskování. Hadí hlava vzniká nahrbením, stažením a nafouknutím krčních článků. Skutečná hlava housenky je tmavší a napodobuje vlastně jen pootevřenou tlamičku hada, podélné světlé skvrny těsně za ní pak imitují hadí jedové zuby. „Jen si troufněte!“

image

Upoutala mne i další „fikaná vychytávka“. Housenka skvěle napodobuje hadí šupinatou pokožku! Všimněte si, jak má naznačena jednotlivá políčka šupin, jak je jakoby rozpraskaná. Kdo nad housenkou imitující hada se čtyřma očima zlomil hůl, teď nad jeho pečlivostí asi zase zpozorní a užasne.

image

Jako skoro každá housenka Lišaje, má i tato larva Lišaje kyprejového na zadním konci těla ostruhu. Nemyslím, že by to hadí mimikry nějak kazilo, dokonce věřím, že se Lišaj svou světlou, jásavou ostruhou snad schválně předvádí. Že by tak imitoval ocásek hada?

image

Při pohledu z boku je také znát, že housenčiny hadí oči jsou vlastně pouhým pokračováním řady původně maskovacích skvrn. Takže je schopna docela dobře splynout s porostem. Začíná také být jasné, jak se asi hadí mimikry vyvinuly. Každá housenka se totiž instinktivně odtahuje od nebezpečí, chrání si a zatahuje hlavu. Krční segmenty se pak přirozeně rozšiřují. Přirozený výběr pak mezi jedinci s řadou skvrn upřednostnil ty, jejichž očka byla větší, neboť prostě sem tam se nějaký hloupý pták nechal napálit, lekl se a uletěl. A úspěšné geny hadích mimiker se přenesly na další generaci.

image

Já vím, už se rozplývám nad housenčinými mimikrami trochu příliš. Tak si ji ještě prohlédněme zespodu. Uvidíme totiž drobné nožky a pak ony panožky s háčky, výborně uzpůsobené k lezení po tenkých stoncích Vrbovky nebo Svízele (Galium L.). Housenka sice opravdu upřednostňuje listy Vrbovky úzkolisté z čeledi Pupalkovitých (Onagraceae), nepříbuzný Svízel z čeledi Mořenovitých (Ribiaceae) jí ale docela dobře stačí; však já ji také v posledních týdnech krmil pouze rostlinou s krásným názvem Svízel přítula (Galium aparine L.). Tato bylina, alternativní potrava Lišaje, mi totiž, na rozdíl od Vrbovky, roste hned za domem. Ano, je to ten plevel, co i Vám zarůstá zahrádky, který také někdy zanechává ochlupené kuličky, ba i celé rostliny na Vašich botech, kalhotách, šatech. Oberte je, otřepejte, sundejte a stejně vyhrál – přenesli jste jej totiž mimoděk o kus dál, na další stanoviště. Teď už jej ale snad nebudeme jen proklínat a zatracovat. Přece jen na něco je totiž dobrý – být potravou krásného Lišaje.

image

Pojďme ale zpátky k housence. Chci Vám také ukázat nepoměr mezi těma falešnýma, hadíma očima (v levé polovině obrázku) a těmi housenčinými skutečnými, jednoduchými očky po stranách hlavy (světlé, drobné tečky vpravo).

image

Housenka v klidovém stavu má velmi dlouhý krk, a jak už jsem řekl, to právě jeho stažením vzniká onen odstrašující hadí efekt. U této fotografie se omlouvám za umělé, nepřirozené pozadí, housenku jsem fotil doma a použil nevhodně dubový list. S Dubem Lišaj kyprejový nemá opravdu nic společného. Snad právě proto mi z něj má fotomodelka chtěla rychle odlézt a nádherně mi tak demonstrovala svůj natažený, dlouhý krk.

image

Detail hadích očí není nijak impresivní, právě naopak – abychom mimikry ocenili, musíme mít dostatečný odstup. Tuto fotografii Vám ale přináším z jiných důvodů. Povšimněte si průduchů pod každým „okem“. Tyto uzavíratelné otvory mají housenky na každém článku těla. Pomocí nich dýchají. Teď jsou ale zrovna pevně uzavřené.

image

Byl jsem rád, že jsem mohl housenku Motýla takto nafotit a rozhodl se, že počkám na jeho imago. Brzy housenka přestala žrát, slezla a začala splašeně lozit. To už tak housenky dělají, jakmile je jednou najdete pobíhat po zemi – zcela jistě se budou kuklit. (V takovém případě mi je klidně doneste, žrát už nebudou. Já Vám o nich možná později na oplátku něco zajímavého povím.) I moje housenka se nakonec zakuklila – v hlíně, v květináči a přečkala tam i celou zimu. Zjara jsem kuklu vytáhl a netrpělivě čekal. Mé nadšení při zrození imaga bylo větší, než v jaké jsem doufal.

image

To je překrása, co říkáte?! Jen to ale není Lišaj kyprejový!! Tento nádherný motýl je jeho blízký příbuzný, Lišaj vrbkový (Deilephila elpenor (Linnaeus, 1758)) [Motyli, Motyli2]. Tím lépe, alespoň teď vím o dalším z motýlů, jejichž housenky mají hadí mimikry!

Z mého článku „Zmýlená neplatí“ už asi víte, že omyl se amatérskému entomologovi občas nevyhne. Jak říkal docent Chocholoušek: „Stáva se to maximálně 2x za deset let!“. Když ale ony jsou si housenky obou jmenovaných Lišajů tak podobné!

image

Zbarvení Lišaje vrbkového je vskutku neuvěřitelné, i když pro někoho je to jen růžová Můra. Má dcera tuto barvu z nějakého důvodu nemá ráda, tak této barvě říkáme lososová, žíhaná okrovou.

Zespodu je imago snad ještě krásnější.

image

Co říkáte?

image

Maskování na kůře se mu moc nedaří, nesuďme ale předčasně. Myslím, že jeho žíhání, proužky, pásky dobře ruší kontrastní kontury. Růžová je přirozená barva vzniklá smícháním červené a bílé (tedy i trocha modré a zelené). Tajemství maskování Lišaje je hlavně v tom, že my lidé, ale asi i jiní draví tvorové, za šera barvy vnímáme jinak než za denního světla. U nočního vidění se uplatňuje tzv. Purkyňův jev, kdy čípky, jejichž dolní práh citlivosti je příliš vysoký, přestávají na červenou složku světla reagovat. Začínají se stále více uplatňovat tyčinky, které mají maximální citlivost v oblasti 500nm (zelenomodré barvy) a téměř žádnou v oblasti nad 600nm (kde začínají barvy červené). Takže červený, nebo lososový Motýl má vlastně pro šero a noc ideální maskovací zbarvení! Jste překvapeni? Nevěříte? Vždyť z podobného důvodu již dávno sanitky, hasiči i policisté používají blikající modré světlo, které je na rozdíl od červeného světla dobře viditelné i za špatných světelných podmínek. Také třeba u korálových ryb najdete červenou zejména u těch, žijících blízko hladiny. Ty v hlubinách přebývající, chtějí-li zůstat viditelné a nalákat partnera, musí použít spíše barvy modré, zelené nebo žluté. Jen pokud se chtějí maskovat, pak lze úspěšně využít kombinaci žluté a červené. Stejně jako to dělá náš Lišaj vrbkový!

Jsem si také jist, že v neviditelnosti, tichosti letu, v nezachytitelnosti hmyzími radary by tento noční letoun překonal i „neviditelný“ bombardér Stealth.

image

Takhle jsem motýla zachytil zespodu, visícího na niti. Trochu umělá fotografie, snad i nedobře nasvícená, vím.

image

Předposlední fotografie zachycuje křídla zespodu,

image

ta poslední křídla shora.

image

Jsem rád, že se má sbírka hadích mimiker rozrostla o dalšího našeho domácího zástupce, a vlastně hned o dva. Lišaj vrbkový zůstane v mé paměti nejen jako krásný Motýl, ale také jako živočich vynalézavý, hodný pozornosti. A doufám, že i pro Vás to už od teď nebude jen tak obyčejná „Růžová Můra“.

Galerie fotografií

Rubriky: Lepidoptera (Motýli), Mimikry | 3 komentáře

Svět v obrazech 1, Zmýlená neplatí

Služební cesta či občasná dovolená zavanou člověka do míst někdy i velmi vzdálených. Svět mimo Českou republiku a někdy i Evropu je exotický a příroda v něm zdá se být neznámou, lákavou. Pro mne osobně je poznávání Hmyzích zástupců mimo naše území velmi cenné. Nabízí totiž, kromě splněných snů, i srovnání, širší pohled umožňující lépe pochopit také Hmyz u nás žijící. Ano přiznávám, mé poznávání přírody ve světě je trochu nesystematické. Nejsem totiž schopen jít při krátké návštěvě dostatečně do hloubky, řádně prozkoumat souvislosti, poznat parazity, odhalit život s jeho jemným předivem vztahů. Snad ale krátké, exotické obrazy tohoto seriálu budou osvěžením, zpestřením mých příběhů z přírody.

Část svých studií strávil jsem jako Visiting scholar na McMaster University v Hamiltonu, v Kanadě. Profesor Vlachopoulos, můj učitel a mentor, nevšedním způsobem vyučoval předměty odborné. Učil mne také obchodní korespondenci, jak jednat se zákazníky, vhodným způsobům prezentace, efektivnímu hledání v knihovním systému i jiným užitečným dovednostem. Vedl jsem cvičení pro jeho studenty magisterského studia a poctivě navštěvoval doktorandské přednášky, skládal zápočty, zkoušky. Volný čas, a mnoho ho nebylo, trávil jsem v univerzitním parku, kde kvetla spousta krásných rostlin, létali dokonce vzácně Kolibříci, a samozřejmě v něm byl i zajímavý Hmyz. Občas jsem také zašel do vysokoškolského fitness, kde jsem pak náhodou získal skvělého přítele. Libor Divílek, původem z Kostelce u Zlína, spolu se svou ženou Lisou May stali se mými přáteli při dlouhé době samoty a později zpříjemnili čas mně i mé manželce při krátkých výletech po Ontariu. Pokud je Vám jméno Divílek povědomé, tak ano, Libor je blízkým příbuzným slavného Boba Divílka ze Zlína, kulturisty a vzpěrače. Osobně vzpomínám obdivně na nejedno impozantní kulturistické vystoupení tohoto sportovce.

Pamatuji si na krásný výlet k Niagarským vodopádům, ale zejména na ten, kdy jsme s Divilkovými vyjeli až na jih Ontaria, do Long Pointu na břehu Erijského jezera. Nacházel jsem tam pestrobarevné Mandelinky a pozoroval překrásné Otakárky. Nádherné místo. Když jsme se vraceli k autu, již mimo rezervaci, nad hlavou mi přelétl Motýl. Určil jsem jej okamžitě, i za letu, a přes trnité keře a duny písku se rozběhl za ním. Byl to Danaus stěhovavý (Danaus plexippus plexippus (Linnaeus, 1758)), zvaný též Monarcha [Wiki]. Tohoto Motýla z čeledi Babočkovitých (Nymphalidae), podčeledi Daneinae, pozná i obyčejný laik, pro entomologa je to ale ikona.

Imago Monarchy je výborný letec a tak mi trvalo snad 5 minut, než jsem jej nakonec dohnal. Uřícený, ale šťastný vracel jsem se zpět k pobavené skupince přátel. Ukázal jsem jim svůj úlovek, dosud krásný a živý. Jejich řeči o bláznivém motýlkáři, jsem si nemohl dostatečně „vychutnat“, kolem se totiž mihl další jedinec tohoto Hmyzího druhu. Můj přespolní běh se opakoval a opět byl korunován úspěchem. Nebyl jsem si však jist, zda vůbec lze Motýly usmrtit, jestli je nechrání místní zákony. Ani vývoz přírodnin mimo USA není pravděpodobně povolen. Nechal bych je tehdy proto letět, byl s námi ale jeden místní specialista entomolog, motýlkář. I pro něj to byl zajímavý nález a tak si mé dva kusy Monarchů ponechal pro svou sbírku.

Dva roky po návratu domů dostal jsem nečekanou návštěvu. Entomolog motýlkář, ten co se k nám tehdy přidal na cestě k Erijskému jezeru, navštívil Evropu. A přinesl mi dárek: „Mé“ dva Monarchy krásně vypreparované! Nemám doma vystaveno mnoho Hmyzích mrtvolek, vždyť víte, jsem spíše příznivcem obrazové vzpomínky, virtuálního úlovku fotografickým přístrojem. Nicméně tito dva Monarchové mi od té doby visí v krabičce na zdi.

IMGD_6318PLUS

Předchozí fotografie ukazuje tyto Motýly tak, jak je vidím u sebe doma, Vám je ukáži netradičně i zespodu.

IMGD_6322PLUS

Krásní viďte? Monarchové jsou velice nápadnými Motýly. Jsou rozšíření po celé Severní Americe, kde migrují z Mexika, přes USA až po jižní část Kanady. Jsou tak dobří letci, že jejich výskyt byl zaznamenán i na jiných kontinentech. Dnes už Motýla dokonce naleznete i v Evropě [Živa]! Své jméno dostal Monarcha Danaus asi podle bájného libyjského krále Danaa. Bratr tohoto panovníka, Aigyptos, chtěl prý oženit svých 50 synů s 50 bratrovými dcerami a získat tak libyjský trůn. Danaus se svými dcerami (Danaidkami) raději uprchl přes moře do Řecka. Aigyptos ho ale dostihl a jeho synové násilím dosáhli svého. Danaidky pak v noci za trest násilníky usmrtily a jejich hlavy zakopaly. Snad právě velká cesta princezen dala příčinu k pojmenování nápadného Motýla, který rovněž migruje. Nebo byla příčinou užití jména Danaus spíše symbolika mstivé smrti?

Housenky Motýla se živí na rostlinách Toješťovitých (Apocynaceae), nejčastěji to bývá Klejicha (Asclepias). Linné tuto rostlinu pojmenoval po Asclépiovi, řeckém bohu lékařství. Věděl, že obsahuje mnoho léčivých, ale také jedovatých látek. Z těchto rostlin housenka a později tak i motýl získávají jedovaté pyrrolizidinové alkaloidy a kardenolidy ze skupiny steroidních glykosidů. Proto jsou housenky i motýli pro Ptáky nechutní až jedovatí! Možná tedy volba jména Danaus ve skutečnosti byla inspirována touto jejich vlastností! Je ale možný i jiný původ jména Motýla. Dle jiné pověsti Danajové, obyvatelé řecké Danaje, po mnoho let obléhali město Tróju a dobyli ji nakonec až pomocí lsti. Danajský dar – dřevěný kůň plný vojáků znamenal zkázu velkého města. Motýl Monarcha podobně přináší zkázu každému, kdo jej pojídá. Motýl svou jedovatost netají, naopak ji viditelně inzeruje. Proto ta výrazná, nápadná barva, proto ta varovná kresba určená všem hmyzožravcům!

Před pár lety jsem k narozeninám od mé ženy dostal krásnou a velkou knihu. Jak jinak – o přírodě! Nebyla to monografie, jaké mám rád, spíše 1000 drobných, obrazových zajímavostí, jakýchsi kuriozit z říše přírody (Reader’s Digest výběr). Nemám takové kusé informace v oblibě a tak jsem ji zběžně a trochu rozmrzele prolistoval. Pak mi oko padlo na článek právě o Monarchovi. Popisovali jeho tah Amerikou (to víme a dál?), jeho jedovatost získanou díky hostitelské rostlině (nuda!) a také o nepříbuzném motýlku Bělopásku, který Monarchy napodobuje (cože?). To jsem ale rychle zbystřil a novou informaci přečetl hned několikrát. Prý snad jen asi 30% motýlů Monarchů je nepoživatelných, i to však je, pro druh Monarchů, dostatečný počet k získání pověsti smrtícího Danajského daru v podobě křiklavě barevného jedovatého ptačího sousta. Bělopásek Limenitis archippus (Cramer, 1776) [Wiki] využívá tohoto Monaršího špatného renomé a jedovatého Motýla napodobuje, čímž účinně uniká ptačím predátorům!

No počkat! Ihned jsem utíkal zkontrolovat své dva Monarchy na stěně obýváku. A světe – div se – nebyli stejní! Při bližším pohledu jsem konečně objevil to, čeho jsem si nevšiml za léta pozorování já, amatérský entomolog, co oklamalo i onoho poloprofesionálního entomologa motýlkáře a co v přírodě podvede dokonce profesionální hmyzožravé ptactvo! Ten první Motýl, to byl skutečný Monarcha, ten druhý ale, byl právě Bělopásek – podvodník! Pohleďte na lepší fotografie, učiněné na jasnějším světle.

Nejprve Monarcha Danaus plexippus:

IMGD_6318

A teď jeho dvojník Bělopásek Limenitis archippus :

IMGD_6330

Já vím, teď to již vidí každý! Po bitvě každý generál! Rozdílné žilkování, jiný tvar, i trochu odlišné zbarvení. Ano, jsou rozdílní, ale přesto – jak obdivuhodné mimikry! Hned mne napadlo, zda je Bělopásek důsledný a napodobuje Monarchu i na spodní straně.

Monarcha Danaus plexippus zespodu:

IMGD_6322

Bělopásek Limenitis archippus zespodu:

IMGD_6336

Neuvěřitelná podoba! Dokonce i bílé tečkování těla a páskování zadečku. Vše sedí! Jak to ten Bělopásek jen dělá?! Přece nemůže mít dost inteligence a i kdyby – změnit barvu trvá generace! Člověk se až zdráhá uvěřit, že ta Darwinova Wallasova evoluce, ten přirozený vývoj může stačit na něco tak božského. Ale je tomu tak!

Pak se člověk správně začne ptát: „Kdo se zde komu podobá?“. Ona ta otázka není hloupá! Není totiž vůbec jisté, zda Bělopásek napodobuje Monarchu, nebo naopak Monarcha Bělopáska. A možná, že se sobě podobají navzájem schválně (Mullerovské mimikry). Některé zdroje dokonce tvrdí, že to Monarcha těží více z podobnosti s rovněž nepoživatelným Bělopáskem [Wiki]!

Tak teď už vím, že mám na zdi ne jen tak ledajaké Motýly, ale že se jedná o nádhernou ukázku složitosti vztahů organismů, jejich vzájemného přizpůsobování.

A také mám pěknou vzpomínku na dva vzácné lidi: Libora a Lisu May Divílkovi.

Ještě jednou animované srovnání obou motýlů shora:

IMGD_6318x

a zespodu:

IMGD_6322x

Galerie fotografií

Rubriky: Lepidoptera (Motýli), Mimikry | 2 komentáře

Originální písmeno „A“ napsané Žlabatkou bezkřídlou, Biorhiza pallida

Žlabatka bezkřídlá Birhiza pallida„On se po mně pořád opičí!“ byla u mé dospívající dcery jedna z nejčastějších stížností jdoucích na vrub jejího bratra. Dobře jsem vnímal onu touhu po výjimečnosti, rozuměl tomu, že když něco umí jen sama, je více chválena, má větší sebevědomí, než když už to umí i její mladší sourozenec. Chápu ten stress z nikdy nekončícího soupeření, kdy každé dosažené poznání, dílčí úspěch, jsouce sotva učiněny, vyzývají k napodobení, ke kopírování a vbrzku se stávají málem veřejným statkem.  Vynálezce se přitom dře s objevováním, investuje do něj úsilí, čas i peníze, aby pak někdo jeho znalosti prostě a jednoduše okopíroval! Mít nějaké vlastní, chráněné, snad nezcizitelné know-how dává majiteli, kromě pomyslné glorioly, často i prospěch hmotný. I proto se každý tak mnoho brání všelikému napodobování. Proto tolika patentů, užitných vzorů, proto těch tajemství v průmyslové výrobě. Žádný nechce, aby jeho poznání, jeho objevy byly ihned využity někým jiným, natož přímou konkurencí. Jako individua jsme si opravdu navzájem soupeři, bojujeme o samičku/samečka, chceme získat hmotný prospěch. A proto nelze dovolit, aby nás někdo jen tak snadno kopíroval! Dokonce i naše vlastní děti mezi sebou neustále instinktivně soupeří, zlobí se na sebe za vzájemné napodobování.

Je však kopírování přirozené? Je užitečné? A je pouze lidskou vlastností, nebo se i jiní živočichové vzájemně učí, napodobují jeden druhého, kradou si navzájem své know-how? A dále: Je příroda veskrze originální, nebo jsou její řešení konečná a v čase se vlastně opakují? Lze se třeba u Hmyzu o (ne)vyhnutelnosti kopírování poučit? Nalezneme zde více toho napodobování, nebo naopak neustálé (až zbytečné) nacházení nových, originálních řešení? Znovu objevování objeveného? Drobní Členovci nejsou většinou dlouhého života, individua nemají dost času na učení a tak je jejich forma vědomí od té lidské odlišná. Tato forma je čistším, přírodě bližším, asi i více původním základem inteligence. Mluvím o znalostech, leč i o způsobu života a přizpůsobivosti celého druhu. Takové druhové vědomí je u Hmyzu velmi tvořivé a kreativní, i když neschopné potřebné míry abstrakce a tak asi i skutečného, cíleného kopírování. Hlavně však – tato forma vědomí je zcela bez společenských nánosů a zvyklostí, je prosta morálních aspektů!

Žlabatky (Cynipidae) jsou proto velmi vhodným materiálem pro pochopení vhodného, pragmatického chování, takové konzumace vynalézání a objevování, co nejlépe povede k zachování živočišného druhu. Já jejich studiem nalézám dokonce mnoho odpovědi na otázky spojené právě s komplikovaným chováním lidí. Jakkoli jsou tyto dva světy zdánlivě nepodobné. Také proto Vám dnes představím onu asi nejběžnější z parazitických hálko-tvorných Vosiček. Je to Žlabatka bezkřídlá (Biorhiza pallida (Olivier, 1791)).

image001

Již mnozí z mých čtenářů tuto běžnou Žlabatku, tedy spíše její hálku, ve svém blízkém okolí pozorovalo a vyfotilo. Dotazy na určení těchto hálek přišly z Moravy, z jihu Čech, ale byla nacházena hojně i v parcích v Praze! Tento podivný útvar zajímá dospělé lidi bez ohledu na vzdělání, také děti v mateřských školách, dokonce ale třeba i klienty v ústavech pro mentálně postižené (ano i odsud jeden zvídavý Email přišel). Podivná hálka, dorůstající někdy až velikosti pěsti, poutá pozornost svého okolí.

image002

Ve svých článcích jsem již popsal některé z druhů Žlabatek, ukázal jejich typické hálky, přiblížil rozmanitost jejich životního cyklu. Jen pohleďte na mou přehlednou stránku na Rajčeti a uvidíte, jak rozličné domovy si Žlabatky umí vytvořit. Neuvěřitelná je variabilita hálek třeba jen našich, českých druhů! Všechny přitom vznikly pro stejný účel, v podobných podmínkách, řeší velmi podobný úkol. Vytvořit domov chránící před počasím, před nepřáteli, přitom však dostatečně pevný, „k sežrání“ chutný a šťavnatý, skýtající i pohodlí. Sledují stejný cíl, mají stejné zadání, podobné podmínky – i tak jsou ale všechny originální! Každá velmi dobře chrání, každá je dokonalá! Už víme, že hálka nesmí být příliš malá, aby v ní byl prostor, potrava, vzduch, aby chránila před parazitací. Nesmí být ale zase moc velká, neboť by poutala pozornost predátorů a parazitů. Takto protichůdné požadavky přetěžko zajistit současně. Každý ze zástupců početné čeledi Žlabatek tento problém řeší trochu jinak, vynalézá a objevuje svou vlastní formu hálky. Žlabatka bezkřídlá je v tom mistr, alespoň soudě dle dokonalosti jejího výtvoru. Její velká hálka je hojná tak, že na některých Dubech v blízkosti svého bydliště jsem nacházel i několik desítek takových velkých útvarů!

image003

Dovolte mi malou odbočku. Pamatuji se totiž na počátky počítačů, kdy překotně vznikaly některá počítačová písma. Fonty jako Arial i některé další, ihned byly a dodnes jsou chráněné. Zkuste si ale zapsat třeba velké písmeno „A“ do čtverečku o straně 16×16 pixelů (a pak i všechna ostatní písmena – jedno po druhém)! Lze to zcela jistě jen konečným počtem způsobů. Věřte: sám jsem tehdy několikrát hledal a vytvářel vlastní, dosud nepoužitý, originální font – víceméně neúspěšně! Pokud totiž zvolíte nepatkovou verzi písma, pouze černobílé provedení, rozumný, lidem příjemný způsob psaní, zohledníte čitelnost, vždy pak dostanete něco velmi blízké právě Arialu! Byl by takový nový font okopírováním, byla by to krádež? Narušilo by to to práva autorů původního fontu? Takže už nikdo nikdy nemůže (zatracené nelogické zápory), třeba nezávisle, podobný způsob zápisu vynalézt a používat? No to děkuji pěkně! Lidé minulých generací ale přece vymysleli řeč, jazyk, písmo samo; i když ho nemají patentované! Znalost řeči a také kupříkladu kaligrafické dědictví lidstva je snad základem každého fontu! To vše bylo mimoděk (nezpoplatněně) učiněno součástí statku, na který je již dále uplatněna ochrana, je dále zakázáno jeho další kopírování, jakékoliv využití (není-li zaplaceno). Tak podobně je tomu s mnoha jinými vynálezy, objevy. Staví bezplatně na naučených, zděděných znalostech, na vlastnictví lidstva. Obsadí, vymezí velkou část omezeného prostoru, jenž skýtá konečný počet řešení, a pak žádá přísnou ochranu. Jak podobné dítěti, co si chce za každou cenu uchránit svou drobnou vývojovou výhodu!

Chráněného je toho dnes vskutku mnoho. Kromě způsobu psaní písmene „A“ (myšleno celého příslušného fontu), se patentují auta a jejich součástky, hračky pro děti, ochranné známky střeží práva výrobců limonád, piva, ale i jiných potravin. Patentová ochrana hlídá užití práv na výrobu léků, jejichž generika by ale jinde mohly zachraňovat. Sám pracuji v oboru zpracování plastů, kde si klidně někdo patentuje drobnou úpravu po desetiletí používaného vytlačovacího šneku, nebo jiného běžného nástroje, jako svůj vlastní vynález. Nikdo jiný pak už nemůže podobně modifikovaný nástroj vyrábět a prodávat! (Přesto jsem byl svědkem masivního kopírování právě takových patentovaných vynálezů.) Vím, že v naší branži existují dokonce patentované postupy některých matematických výpočtů a simulací! Takže, když vy něco vynaleznete, tak tím, že to zveřejníte a začnete chránit jaké své vlastnictví – berete vlastně ostatním jejich svobodu nalézt přirozenou cestou, nebo třeba i náhodou, stejný výsledek, stejný postup. Jak se to v praxi řeší? Prostě se to obejde, udělá se další „vylepšení“ – a zase se patentuje. A tak to jde stále dokola!

Že je kopírování hanebné? Vždyť ale všechno to napodobování, ono jednoduché přebírání znalostí je základní složkou lidského učení, nezbytnou podmínkou pro naše zdokonalování. Naprostá většina našich znalostí, vědomostí, poznatků, to na čem stavíme své vynálezy a objevy, je prostě kopií získanou pozorováním. Mnoho našich názorů je převzatých, naše inteligence, rozum, postoje, to vše je odvislé od společnosti, ve které jsme se narodili. Největší myslitelé své doby byli dosaženým stupněm společenského poznání omezeni, determinováni, ale zejména také na něm stavěli, z něj vycházeli. Téměř vše, co sami umíme, nás někdo naučil a pokud jsme k tomu snad i něco málo přidali, pak až na základě oněch kopírováním získaných znalostí! Takže by se mohlo zdát, že napodobování či kopírování je ospravedlněno, že by si nikdo neměl vlastně vynález patentovat!

Je tedy ta snaha o ochranu vynálezů správná, je to pro náš druh účelné? Nebrzdí to pokrok? Neomezuje to svobodu druhých? A lze vůbec nalézt další drahokam (nové originální řešení) tam, kde je již půda objevů dávno několikrát překopána?

Obyčejný, „hloupý“ Hmyz nás svým životem soustavně přesvědčuje, že to vskutku jde. I bez kopírování! Sama příroda nachází neustále nová, originální řešení. Nikdy nekopíruje, přestože staví na chybách z minulosti, učí se z chyb, nezapomíná slepé uličky, neustále vylepšuje dokonalé! Věřte, že každý Žlabatčí druh „píše to své A“ veskrze nezaměnitelným způsobem. Ani neopisuje, ani nekopíruje. Stejný úkol řeší každý jeden druh, za stejných podmínek, pokaždé jinak, vždy ale bezchybně a dokonale!

Přesvědčí nás o tom i Žlabatka bezkřídlá? Ta tvoří, na rozdíl od mnoha jiných svých příbuzných, hálku opravdu velkou (Williams uvádí průměr 40mm, já sám ale viděl i mnohem větší). Čím větší hálka, tím lépe chrání před parazity, tím byla by ale také těžší. Takovým velkým „jablkům na Dubech“ bylo by těžko se za silného větru na větvích udržet. Někdy by snad i celé větve, v prudkých letních vichřicích, pod jejich tíhou praskaly. Kdyby,…. kdyby tento problém naše vosička originálně nevyřešila! Mladá, rostoucí hálka je sice šťavnatá, pro obyvatelky výživná. Struktura hálky je však jaksi porézní, houbovitá. Hálka je tak mnohem lehčí.

image004

Houbovita struktura hálky se v mnoha jazycích projevila i ve jméně této Žlabatky. Německy se proto jmenuje Eichenschwammgallwespe, dřívější české jméno bylo Žlabatka houbovitá. Nevím, kdo vymýšlí ty české názvy, mnohdy se mi zdá, že je za tím více lidová tvořivost, nežli nějaký systematický záměr. Pominu fakt, že čeština jméno Žlabatka používá pro vícero rodů (zde Biorhiza, jinde ale Andricus, Cynips atp.). Horší však bylo nazývat dříve vosičku „houbovitou“, když přece takovou je jen její hálka! Ne tedy vosa sama! To teda její nové druhové jméno „bezkřídlá“ je mnohem lepší (tedy pokud jsou nositelky tohoto jména opravdu křídel prosté).

Hálka je sice velká, ale geniálně jednoduchá. Houbovitá konstrukce z jemných přepážek, prorostlých stromovou sítí vyživujících žilek je zvenku chráněná pružnou blankou. Jakmile hálka doroste potřebné velikosti, její struktura se zbaví přebytečné vody, hálka je pak opravdu lehká a vzdušná. Jakoby byla celá pěnová. Velmi připomíná lehčený polystyrén, nebo spíše skelnou vatu, dokonce se podobně chová při případném narušení povrchu. Štiplavé úlomky se pak rozletí do vzduchu a usedají na zobák, oči a sliznice narušitele (bohužel i na objektiv fotografa L). Velká hálka pak díky porézní struktuře nijak výrazně nezatěžuje větve Dubu a tato „jablka“ na nich někdy vydrží i přes zimu, až do příštího roku. Na řezu hálkou jsou vidět jednotlivé komůrky. Každá sloužila jedné sourozenecké vosičce. Jedná se tedy o sídliště velmi početné rodiny. 

image005

Při řezu hálkou mi vypadla tato kukla.

image006

Tlustý zadeček naznačuje zdravou Žlabatčí samičku, mohutný kýl na spodu pak tento předpoklad potvrzuje.

image007

Samice Žlabatky bezkřídlé je jen 3mm velká, křídla jen nepatrně delší než tělo, se 14 tykadlovými články.

image008

Upravuje se, marnivě češe chloupky,

image009

rovná si křídla. Co kdyby se někde objevil sameček? Je třeba být připravena!

image010

Sameček je asi 2.9mm velký, s 15 tykadlovými články, spodkem těla nepatrně světlejším a s trochu delšími křídly. Samička měla štěstí, nepropásla jej!

image011

Dokumentuji zde opět křídla této Žlabatky; koneckonců je to můj první zástupce rodu Biorhiza, tak je jistě zajímavé srovnat všechny dostupné znaky s běžnými rody Cynips, respektive Andricus.

image012

Pozorný čtenář se už teď správně pohoršuje: „Jaká křídla? Přece má jít o Žlabatku bezkřídlou!“. Ano, to vše dosud popsané je ale opět jen půlka příběhu. Tak, jako tomu bývá u jiných zástupců této čeledi, Žlabatka bezkřídlá je rovněž vyznavačkou rodozměny. Tedy střídání pohlavní a nepohlavní generace. Tu pohlavní jsme právě poznali, tu nepohlavní snad zdokumentuji někdy později. Vždyť dnes o ní (jen z literatury) mnohé vím. Samice pohlavní generace jsouc oplozena, zalézá do země, kde na kořeny Dubů klade vajíčka. Hálky agamní generace pak tedy rostou, dobře chráněny před predátory, však bohužel i před zvídavým fotografem amatérem, na kořenech hluboko pod zemí (odtud tedy ono latinské rodové jméno). V zimě, někdy od listopadu do prosince, čerstvě zrozená samice agamní generace tuto hálku opouští. Nemá vůbec křídla, jen vytrvale leze. (Proto tedy ono české jméno! „Bezkřídlá“ je ta agamní generace!) Vzácně lze tuto bezkřídlou samičku v zimě nalézt, jak putuje, hlínou, trávou, třeba i sněhem, k nejbližšímu stromu, vytrvale leze po kmeni, po větvích až k tenčím větvičkám. Ta velká „jablka na Dubu“ jsou pak vlastně její zásluhou. Neuvěřitelné úsilí drobného tvora! Snad proto nemám to srdce rýt ve zmrzlé zemi a hledat na kořenech Dubů hálky oné zimní, statečné generace; abych neublížil. Třeba budu mít někdy štěstí a náhodou narazím na čerstvý dubový vývrat, třeba na něm najdu právě kořen pokrytý těmito hálkami, třeba už příští rok, kdo ví…

Mnohému jsem se ale od Žlabatky bezkřídlé naučil. Kromě lekce statečnosti a odolnosti zejména tomu, že kopírování není nevyhnutelné! Ano, učení napodobováním je jistě rychlé a účelné, nečestné opisování je lehké a bezpracné, také nalézání řešení pouhou kombinací znalostí získaných je úsporné a velmi efektivní. Je to zcela jistě velká přednost živočichů nadaných abstraktním myšlením. Svému synovi, sám sobě, i všem Vám ostatním ale už vždy budu doporučovat hledat raději řešení vlastní, nové, inovativní. Když totiž zvládne nalézt originální řešení problému přežití druh Žlabatky bezkřídlé, může to dokázat jistě i každý z nás! Jsem přesvědčen, že všichni nakonec zvládneme, obrazně řečeno, napsat v životě to své, originální písmeno „A“.

Vzal jsem na milost i ty, co pořád dokola vše patentují, chrání své výrobky užitnými vzory. Ač to může pro druhé být dočasně nepohodlné, snad to i trochu omezuje jejich svobodu. Vždyť ale vynálezci opravdu novou věc objevili, byli a jsou tím aktivním prvkem, co posouvá poznání celého lidského rodu. Dopřejme jim zaslouženou slávu, prospěch. Uznejme jejich objev a nechme jim tak možnost dále objevovat. Neberme jim chuť vynalézat! Zbavme se nehezké závisti za trochu té pozemské slávy či finančního prospěchu. Jejich know-how jim právem patří. Vždyť i tak – je to jen na chvíli! Již po pár letech, či jen pouhých dnech, se jejich objev stává společným vlastnictvím, již na něm druzí budují své vynálezy, předstihují jej. A jejich poznání stává se nakonec přece jen majetkem celého lidského rodu. Stejným kolektivním know-how, jakým je pro Žlabatku bezkřídlou její pěnová hálka.

Pro mou milovanou dceru, dnes už dospělou, pro všechny starší sourozence, ale i pro ty, co se kopírování stále obávají a zlobí se za něj, mám také radu. Nehněvejte se pro trochu toho napodobování. Vždyť i to novum v nás, ten záblesk génia stavěl a staví na předchozích naučených, okopírovaných poznatcích. Bez učení napodobováním to v lidském světě prostě nejde. Další generace objevitelů přichází. Pokrok nezadržíte, nezakonzervujete! Raději dál hledejte, vylepšujte, objevujte, bádejte, zdokonalujte. Jen neustálý vývoj zajistí komparativní výhodu, umožní být trvale lepším. Platí to v souboji Žlabatek s jejich parazity a snad ještě více u nás lidí.

Jak úspěšná byla Žlabatka bezkřídlá v jejím boji s parazity, se pokusím přiblížit v příspěvku Žlabatka bezkřídlá a Červená královna.

Galerie fotografií

Rubriky: Cynypoidea (Žlabatky), Hymenoptera, Parazitismus, Rozmnožování | Napsat komentář

Žlabatka bezkřídlá a Červená královna

z halky Zlabatky bezkridle 2.5mmS nadšením jsem v předchozím příspěvku popsal originální způsob hálky Žlabatky bezkřídlé (Biorhiza pallida (Olivier, 1791)). Domov této vosičky je velmi prostý. Ale ve své jednoduchosti dokonalý. Na řezu hálkou vidíme pěnovou porézní strukturu, kterou bude přetěžko překonat nenechavým útočníkům. Komůrky s larvami jsou ve větší hloubce, dobře chráněny před predátory a parazity. Tvorba falešných prostor, systém vnitřních hálek matoucích zaměřovací senzory parazita navádějících jej na vhodného hostitele (tuto techniku jsme již pozorovali u Andricus curvator i Andricus quercuscalicis), jsou zde doplněny existencí více možných cílů (podobně jako v hálkách Diplolepis rosae). Tak jako hejno Ryb či stádo Zeber rozptýlí útočníka a zabrání mu soustředit se na konkrétní cíl, množství larev v hálce sníží schopnost parazita trefit vybraný cíl. A pokud i larvu skutečně dlouhým kladélkem zasáhne, bude to vždy jen některá z těch blízkých povrchu. Na ty vnitřní, ještě neparazitované, se prostě přes ty vnější komůrky nedá dostat. Takže přežití další generace Žlabatek je zaručeno.

image001

Každoroční úroda „jablek na Dubu“, ve skutečnosti hálek této Žlabatky, dokazuje, že její způsob přežití je velmi úspěšný. Ale brzděme s optimismem! Přece jsme již na příkladu jiných Žlabatek poznali, že každé bezpečí je relativní. Že pokud má Žlabatka takto promyšlenou stavbu hálky, byla a je pravděpodobně cílem nesčetných útoků parazitů!

Williams uvádí tyto druhy parazitující sexuální generaci této vosičky: Žlabatky Synergus gallaepomiformis, S.umbraculus, Chalcidky Eurytoma brunniventris, Sycophila variegata, Megastigmus dorsalis, Torymus affinis, T. auratus (=nitens), T. flavipes, T. geranii, Ormyrus pomaceusCecidostiba fungosa, C. semifascia, Hobbya stenonota, Mesopolobus amaenus, M.dubius, M. sericeus, M. tibialis, M. xanthocerus, Eupelmus urozonus, Aulogymnus skianeuros, Aprostocetus aethiops, Baryscapus diaphantus.

Na kořenových hálkách agamní generace prý zase parazitují: Torymus nobilis, roboris. Jak se ale ke kořenům dostanou, to by mne opravdu zajímalo.

Chtěl jsem poznat alespoň některé z parazitů této Žlabatky, udělat jejich výčet a snad i odhalit nějaký zajímavý kousek jejich života. Posbíral jsem proto několik málo hálek pohlavní, letní generace a pokusil se odchovat jejich skutečné obyvatele. Pravda, skutečných Žlabatek bezkřídlých se klubalo nepočítaně (tedy mnoho), nemálo bylo ale také rozličných parazitních druhů.

Už při rozlomení hálek jsem ihned zkušeným okem detekoval parazitní larvy Chalcidek.

image002

image003

A brzy se začaly objevovat první dospělé krasavice. Tato drobná Chalcidka (4mm) je Torymus affinis (Fonscolombe, 1832). Je to čiperná, rychlá vosička s předlouhým kladélkem. No bodejť – vždyť musí skrz tlustou vrstvu „skelné vaty“! Asi specialistka na hloubkové vrtání.

image004

Je tak rychlá, že vyfotit ji celou z profilu, tak, aby byla ostrá a zároveň aby měla výsledná fotografie esteticky přijatelné pozadí, je skoro nemožné.

image005

Počkal jsem si proto pár dní a vyfotil z dokumentárních důvodů její mrtvolku. Nádherné barvy i tvar těla! Jen je fotografie trochu smutná až morbidní, přiznávám.

image006

Mnohem příjemnější detail živého těla, s hezkou jiskrou v oku, jsem pro sebe i pro Vás zachytil za úplatek – kapku vody. Žíznivá Vosa malou chvilečku postála modelem.

image007

Mám pro Vás zdokumentována i její křídla, jen pro porovnání s ostatními druhy rodu Torymus. No dobře, vždyť já vím, že asi málokdo bude po mně tato titěrná vosí křídla překontrolovávat. I pro Vás jsou ale jistě zajímavá svou stavbou a strukturou!

Že ani to ne? Tak mi to prosím promiňte, musím je zde ale přece zařadit – pro úplnost popisu.

image008

Dalším velmi překvapivým parazitem v hálkách Žlabatky bezkřídlé byl tento krásný Lumek (4.5mm). Velmi připomínal Lumky parazitující na Žlabatce růžové.

image009

Nebyl jsem dosud schopen jej určit, proto Vám jej ukáži detailně. Třeba tak někdo pomůže tento druh zařadit. Williams i jiné zdroje o Lumcích v hálkách této Žlabatky mlčí.

image010

Fotografie dokumentující hustší žilnatinu křídel zde také není nadbytečná, opravdu dokládá příslušnost k Lumkovitým (Ichneomonidae). Některá políčka zde pozorovaná, na křídlech jiných Lumků, třeba právě Lumka Orthopelma mediator, vůbec nenaleznete.

image011

Kladélko Lumka bylo velmi silné, dlouhé, v klidu skryté v obrveném pouzdře. Také toto kladélko je jistě schopno proniknout tlustou ochrannou vrstvou hálky.

image012

Našel jsem poblíž i mrtvolku jiného malého Lumka (2mm). Myslel jsem, že by to snad mohl být sameček téhož druhu, spíše se ale jedná o zcela jiný, nepříbuzný druh. Pravděpodobně dokonce o příslušníka příbuzné čeledi Braconidae. Odkud to vše vím? Právě z pozorování křídelní žilnatiny!

image013

Zde se opět setkáváme s typickým parazitem Žlabatek, tentokrát velmi pravděpodobně s druhem Ormyrus pomaceus (Geoffroy, 1785). Krásná samička, byť jen 2.5mm velká! Žádné externí kladélko! Jak to tedy jen dělá? Že by byla v hálkách jen náhodný návštěvník? Nebo má svou vlastní techniku, jak překonat obranu Žlabatky bezkřídlé?

image014

image015

Další druh Chalcidky z čeledi Kovověnkovitých (Pteromalidae), zrozený z hálky Žlabatky bezkřídlé, je jistě příslušník rodu Mesopolobus sp.. Který z jeho druhů – to ale dosud nevím. Také je bez dlouhého kladélka. Snad tyto druhy parazitují hálku ještě mladou, nebo jejich larva aktivně vyhledává cílovou hostitelku – kdo ví.

image016

Snad tuto vosičku jednou pomohou určit její křídla.

image017

A odlišit ji tak třeba od tohoto, zřejmě příbuzného druhu. Podobně velká (3mm) vosička, zdánlivě stejná,

image018

dokud člověk nevyfotí právě její křídla. Mizerně napnutá, já vím, ale jednou ji, díky této fotografii, možná určím! Tak proto!

image019

U této drobné vosičky (2mm) nevím zatím skoro nic, neurčil jsem ani rod! Ach jo! Jak amatérské!

image020

Mnohé drobné druhy totiž nenajdete ani v odborných knihách, ani na webu. Odborníci entomologové své články publikují v časopisech, do jejichž databáze se jen tak nedostanete. Proto u vzácných druhů s determinací tak tápu. Pojmenovávám zde tyto druhy tedy jen jako Chalcidky. Promiňte mi, že o nich zatím víc nepovím.

Tato vosička měla 1.5mm a byla velmi roztomilá. Na první pohled se podobala druhu Oomyzus galerucivorus z čeledi Eulophidae.

image021

Chvíli jsem ale zase myslel, že by to mohl být samec druhu Mesopolobus sp., uvedeného výše. Křídla to ale opět vylučují. Tak zase nevím.

image022

Velká je někdy míra neurčitosti! Naštěstí ale některé jiné vosičky dobře poznávám. Tuto jsme přece již viděli! Tento druh je jistě Eupelmus urozonus Dalman, 1820! Tentýž co parazitoval i jiné druhy Žlabatek, třeba onu Žlabatku růžovou! Jsem rád, že tohoto „univerzála“ znovu potkávám, tentokrát pro změnu u Žlabatky bezkřídlé.

image023

I když, počkejte,…, ty nohy jsou přece zbarveny úplně jinak! Takže zase nový, zatím neurčený druh? Zdá se, že mám v nejbližších letech pořád co poznávat!

image024

Ještě, že si občas spravím náladu a sebevědomí. Tato samice (3mm) Tmavky hnědé (Eurytoma brunniventris Ratzeburg, 1852) se totiž poplést moc nedá.

image025

Její samec (2mm) je také nezaměnitelný. Krasavec!

image026

Mnohé z parazitních druhů jsem pro Vás vyfotil živé, některé jsem ale (díky pracovním povinnostem) promeškal a našel již jen jejich mrtvá tělíčka. Vždyť tito nádherní tvorové žijí jen několik dnů a tak se snadno stane, že po návratu z cesty najdete v teráriu, s lítostí, již jen pohřebiště šancí.

image027

Malý krasavec (1.5mm) mne potěšil, ale zase: „Nevíte někdo z odborníků, o jaký druh se zde jedná?“. Já už jej zaznamenal parazitovat i jiné druhy vosiček. Je zcela běžný, opravdu. Ale čert ví, jak se jen jmenuje!

image028

Vida, tady jeden ještě žije! Jen potvůrka neposedí, takže fotografie se moc nepovedla.

image029

A zase ta otravná, leč povinná a veskrze užitečná žilnatina křídel.

image030

Přemnoho bylo druhů parazitů Žlabatky bezkřídlé. A to prosím jen z několika hálek, jen na jednom stanovišti, blízko velkého města! Jaké jen množství parazitních druhů musí ukrývat hálky v přírodě původní, více zachovalé? Snad se k těmto odchovům ještě někdy vrátím. Toto poznání mne totiž velmi láká.

Už jsem ve svém článku o Žlabatce bezkřídlé popisoval, jak ony lehké, pěnové hálky přežijí na větvích i přes zimu, do příštího roku.

image031

Jsou to hálky seschlé a mrtvé. Se spoustou výletových otvorů, jimiž se loni o překot ven dral život, proudily jimi, jako zástupy vojsk, řady parazitů i těch, co parazitaci zatím unikli.

image032

Ale zkuste tyto mrtvé hálky rozlomit a užasnete. Podobně jako v příběhu o Třech duběnkách pro Popelku jsem uvnitř nacházel spoustu překvapení.

Tato malá kuklička, kupříkladu, zdála se zprvu býti zapomenutou Žlabatkou bezkřídlou. Druhý pohled ale naznačil nepříbuznost s původním tvůrcem hálky.

image033

Hned je patrné, že se jedná opět o parazita. Je to sice Žlabatka, ale taková, co už si nestaví vlastní hálky. Přestala během vývoje „psát své vlastní „A“ “, vzdala vlastní vynalézání, vlastní souboj s parazity. Dnes už jen zneužívá hálek ostatních svých příbuzných. Jak lidské!

Ano, poznali jste, je to opět zástupce rodu Synergus sp.. S nimi jsme se už na mých stránkách ale přece setkali! Vzpomínáte?

image034

Věru jen nevím, kterého z mnoha druhů tohoto rodu je to příslušník. Jednotlivé druhy rodu Synergus se totiž rozlišují jen obtížně.

image035

Líhlo se těchto vosiček, i po roce, překvapivě mnoho. Zde jsem zachytil posmrtnou detailní podobu jedné z nich.

image036

image037

Velikost této žíznivé vosičky nejlépe posoudíte srovnáním s čarou 1mm dlouhou (vpravo dole).

image038

Zbarvení tohoto druhu je také velmi něžné, pro mne to je romantika sama.

image039

Leč ne každému jedinci dáno jest zrodit se bezchybným. Tento příslušník rodu Synergus se už volnou přírodou neproletí.

image040

Ještě hůře pak dopadla tato původní obyvatelka hálky. Tato Žlabatka bezkřídlá se sice zrodila, ven z hálky se ale již její dvounohé torzo neprodralo. Občas se prostě něco nepovede.

 image041

Mrtvá, suchá hálka hostí kromě vosiček rodu Synergus i jiné nepůvodní obyvatele. Zimu zde ráda přečká královna Mravence rodu Camponotus sp. Jakmile pominou mrazy a oteplí se, založí v hálce nové hnízdo stromových mravenců.

image042

V létě zase pomáhá hálku na prach rozložit larva brouka Nosatce. Živí se vším tím, co po Žlabatkách a jejích parazitech ještě zbylo. V přírodě nepřijde nic nazmar.

image043

V hálkách také zimu přečkává nejeden pavouček.

image044

Tato malá Skákavka (6mm) nachází uvnitř teplý úkryt, zjara pak, jednoho po druhém, odchytává líhnoucí se opozdilce. Nejsem odborníkem na Pavouky, tak se ani nebudu pokoušet tento druh lépe určit.

image045

Vidíme, že hálky Žlabatek bezkřídlých jsou velmi plodné, jakoby byly v přírodě jakýmsi lokálním katalyzátorem, kolébkou života. Kolem nich se motá neuvěřitelně velké spektrum živočichů. Nad jejich pestrostí sám žasnu, a rád bych na Vás své nadšení přenesl. Je to nakažlivé – tak bacha!

A slibuji: „Pokud ještě jiné z parazitů této Žlabatky bezkřídlé poznám, připíši je na seznam a něco více Vám o nich povím.“.

Galerie fotografií

Rubriky: Chalcoidea (Chalcidky), Cynypoidea (Žlabatky), Hymenoptera, Ichneumonoidea (Lumci), Parazitismus | Komentáře: 1

Společenství Bodláků 3, Bělohlavý král

Se zlostí v duši, rozčilen a uražen stoupal jsem k vrcholku hory. Večer předtím bujará oslava setkání spolužáků, spojená bohužel s konzumací alkoholu, uvolnila zábrany, snížila opatrnost, rozjitřila konflikty. Parta dávných kamarádů, co spolu již mnohé prožili, jejichž přátelství přečkalo vojenskou službu, sňatky i rozvody, co vychovali své ratolesti a málem se již dočkali vnuků. Skupina, co se každoročně vydává pokořit několik Slovenských horských vrcholů, zdolat večer bečičku piva, prodiskutovat politiku, zavzpomínat na dávné lásky a také, čím dál více, postěžovat si vzájemně na chatrné zdraví. Charaktery vyhraněné, byť lety omleté k nekonfliktnosti. Kamarádi nejbližší. A přesto mne v ostré výměně názorů tak mnoho nepochopili, tak urazili a ublížili! Jak mi to mohli udělat! Taková křivda a nespravedlnost! Šel jsem zarytě vzhůru, mlčel jsem. Přemítal, co že jsem jim měl v oné hádce říci. Jaká slova by je byla lépe usadila. Jak jim to teď vrátit!

Zloba mi vydržela až téměř pod vrchol. Tam, kde se člověk zastaví a lapá po dechu, na malé horské loučce mne celého přitáhl nádherný solitér z rodiny mých oblíbených Bodláků. Vysoký, silný. Jeho velký květ měl krásnou šedobílou hlavu, vroubenou korunou předlouhých okvětních plátků (zde asi lépe rourek nebo trubiček). Spíše než koruna, bylo to jako nějaký mohutný Bodláčí afro účes, nebo snad rastafariánská čepice. Tedy jen tvarem, jinak to byl květ velmi srovnaný, úhledný.

A byl té nejkrásnější Bodláčí barvy. Zatoužil jsem se do něj ponořit, na celý svět zapomenout. Jak krásné bylo by bloudit takovým pralesem.

A nebyl jsem sám s podobným přáním. Hmyzu se zdánlivě stejnou touhou bylo na květech spousta. Jeho nutkání bylo ale mnohem pragmatičtější, navíc také měl pro tuto činnost i mnohem lepší předpoklady. Pracovité Včely braly sběr nektaru opravdu vážně. Bodlák jim to příliš neusnadňoval, Včely totiž nejsou běžnými jeho opylovači, jejich sosák je příliš krátký. No, po pravdě – Včely vlastně ani sosák nemají, jen kousací a lízací ústrojí. Takže asi zase, jako kdysi u Kakostů, švindlovaly a nakusovaly květ nečestně dole, až u samého dna rourkovitých okvětních trubiček.

Že se ale dovedou do Bodláčích hlubin zanořit! Na vedlejším květu jakoby Včelí akvabely dokonce nacvičovaly na Mistrovství světa v synchronizovaném plavání!

To vše, co jsem Vám zde zatím vyprávěl, a ještě budu vyprávět, odehrálo se již před lety. Bylo to ve stejný den a dokonce na stejné louce, na které jsem zažil i příhodu s Mandelinkou na trnu. Ano – tu, kterou jsem Vám již dávno vylíčil. Ta se přitom stala vskutku jen o malý kousek dál, na sousední pichlavé rostlině! Moc velkou radost mi tehdy udělal Bodlák i jeho Hmyzí návštěvníci.

Říkám Bodlák, ale ve skutečnosti jeho přesné jméno je Pcháč bělohlavý (Cirsium eriophorum (L.) Scop.). Silná, velká rostlina, krásná dominanta horských luk. Někdy pro krásu detailu zapomínám na celek, vlastně jsem si ten den onen Pcháč ani celý pořádně nevyfotil! Tuto ilustrační fotografii jsem tedy pro úplnost zhotovil až letos, dodatečně. Až na ní je konečně pořádně vidět, proč tomuto Pcháči já i jiní říkáme „bělohlavý“.

Tehdy před lety jsem šel dál a mé nitro bylo tím vším prožitkem plné. Přešel jsem hory a užíval krásného dne. Až docela večer jsem si vzpomněl, že jsem vlastně měl být nazloben, že mám být stále ještě ukřivděn! Vše zlé bylo ale již pryč. Jako malé dítě, něčím zabavené, rozptýlené, zapomněl jsem i já na všechnu svou zlobu. Odpustil, bylo-li co, pochopil nepodstatnost onoho přetlačování, hádek, urážek. Má duše byla čistá, snad jsem se i poučil, vyzrál. Pomyslel jsem i na škody, co jsem sám způsobil, přiznal svůj díl viny. Zastyděl se za svou malichernost a dumal o případné omluvě.

Přemýšlel jsem pak také, kde a kdy se stala ta změna, a po chvíli i pochopil: To ten šedohlavý Bodlák! To jeho charisma srovnalo hodnoty, ujasnilo podstatné, zmírnilo vášně! Já měl opravdu té jeho krásy plnou hlavu. Ve srovnání s ní byly lidské vády, rozmíšky a spory zcela nepodstatné. Řeknete si: „On už asi senilní, vždyť to je obyčejné odpoutání pozornosti!“, nebo namítnete: „To přece čas tak léčí!“. Možná, ale já už v životě zkoušel mnohé. Křivdy, nenávist, zloba se člověka drží jako klíště, jako svrab. Ani čas je dobře neléčí, i po letech se připomenou. Ne, není zapomenuto, není odpuštěno! Jednou zaseté semínko zloby dokonce klíčí, roste. Avšak téměř jako zmizík na inkoust, jako guma na tuhu, působí na mou rozjitřenou mysl pohled na Pcháč bělohlavý. Pro mne je to tak král všech Bodláků. Ten co mírní spory, co urovnává konflikty. Ten, jenž hlásá po bitvě smír, co káže nenásilí, jakýsi trnitý pacifista!

Už v Litanii o morálce jsem rozebral, jak v každém sporu, bitvě či hádce jde o střet názorů a hlavně o souboj zájmů. Každý totiž chce něčeho v hádce dosáhnout, vybojovat tu svou pravdu, obhájit své postoje svou vlastní morálkou. Před sebou samým i před druhými, dosáhnout uznání i materiálního prospěchu. V průběhu lidské hádky, v průběhu soupeření je pravda vždy dvojí, vždy jsou obě sporná hlediska možná, ač jen názor vítěze nakonec vyhrává. Mnohdy oprávněně vítězí silnější, jindy to ale je jen souhrou náhod, nebyla to totiž zdaleka jediná možnost, jak se věci mohly vyvinout. I ten slabší přece má v hádce svou pravdu, svou morálku! Výsledná skutečnost je však tou možností, která převládla, vyhrála. Skutečnost je ten názor, jenž se nakonec v bitvě prosadil. Zájem, jenž jako jediný nadále dominuje. Zájmy slabších byly pošlapány, utlačeny, zapomenuty. Však všeho jen dočasu! Vždy se najde někdo, pro něhož je tato vítězná skutečnost další výzvou. Něčím, co si koleduje býti zpochybněno a poraženo. Síla je porážena ještě větší silou. … Tak nějak chápeme hádky, bitvy, soupeření, ale i vítězství a porážku u nás – v lidském světě.

I v přírodě samozřejmě dochází ke konfliktu zájmů. Vždyť organismy zde soupeří o prostor, o omezené zdroje. Jde jim přitom o život! V přírodě se jedinci také proto nelítostně zabíjejí, požírají. Ale o jednotlivce zde vůbec nejde, úspěch se měří až přežitím druhu! Z pohledu rostlin či živočichů je proto souboj něco úplně jiného, než jak jej chápeme ve světě lidském. Souboj je zde hledáním rovnováhy, v bitvě obě strany neprohrávají, jako tomu je u lidí, naopak – obě vítězí! Bodláčí květ je pro mne symbolem této přírodní rovnováhy. Vždyť to je tak jednoduché: Bodlák existuje! Mohlo by se tedy zdát, že nad svými nepřáteli vyhrál, že všechny jiné možnosti porazil, všechny pravdy v hádkách uhájil, že jeho nepřátelé jsou pobiti. Bodlák však své nepřátele neporáží! Takto to v přírodě nefunguje. Naopak! Úplně všechny možnosti, všechny pravdy, všechny zájmy se zhmotňují do toho, čemu se říká realita, co je skutečností, co je Bodlákem. Kupříkladu Motýl se svým dlouhým sosákem, svými chloupky na těle, celým svým způsobem života přizpůsobuje rostlině, její poptávce i její nabídce. Stejně tak v každém Bodláku je otisk samé podstaty Motýla! Cítím ji ve sladkém nektaru složení přesně dle Motýlí chuti, je patrná v barvě květu Motýlím okem nepřehlédnutelné, ve tvaru okvětní trubičky pro Motýlí sosák tvarované. Bodlák a Motýl se takto doplňují, potřebují se, vlastně v jistém smyslu jedno jsou! Bodlák nikdy neměl a ani nemá nepřátel, neboť všichni jeho parazité, i ti všichni, kdo jej ožírají a okusují, kdo zneužívají jeho pohostinnosti, ba i všechny Plísně, Rzi na jeho listech, každý Pták či Hlodavec ze semen energii beroucí, je Bodláku partnerem, spolutvůrcem jeho úspěchu. Co by byl Bodlák bez nich? Slabá, neduživá rostlinka! Jeho šťavnaté dužnaté pletivo, hluboké kořeny, jeho květ, jeho trny, to vše je zde nejen pro něj, ale i pro ty druhé. To vše dělá Bodlák Bodlákem.

To jsem pochopil o Bodlácích a také o sobě. Nechci již proto více umlátit kamarády argumenty, nechci přijít o jejich názorovou pestrost. Ať si věří třeba v čakry, v aury, v čínskou medicínu. Aťsi mi vyčítají technickou, skeptickou povahu. Ať jsou, pro mne za mne, více pravicoví, nebo naopak zcela levicoví. Ať mají své vlastní, vyhraněné názory na partnerství i na výchovu dětí. Ať mne klidně ovlivňují a tváří! Mají pravdu stejně cennou, jakou je i ta má. Názorová různost našeho kolektivu z něj dělá to zajímavé. Jaký by mělo smysl, aby Švábík jel na setkání s dalšími deseti, zcela stejnými Švábíky? Hrozná představa! Co jiného formuje Bodlák Švábík než právě ona rozličnost názorů, než rozdílnost zájmů?! Změnil jsem se. Prohlédl. Promiňte mi, kamarádi. Už se zase na Vás těším!

Tak jsem vše chápal, vnímal, cítil. Myslel si, že jsem konečně zmoudřel, že jsem nadále vůči hádkám imunní. Jak naivní! Pichlavou, cholerickou povahu těžko z gruntu předělat! Rok uplynul a přišel další sraz spolužáků, kamarádů z nejvěrnějších. Radostné setkání, krásný večer. I ten však vzal nedobrého konce, diskusi opět emoce pozdvihly na spor, a spor pak na hádku. Moudrost nemoudrost, alkohol je metlou lidstva!

„Tentokrát to ale v té hádce opravdu přehnali! Vždyť dokonce i asertivní Zuzka a smířlivá Valika stály proti mně! Jak jen mohly!“, mrmlám si pak ráno cestou do strku, na horu jménem Malý Rozsutec. Sípu, sotva dechu popadám, zlost mne popohání, jsem nahoře mezi nejrychlejšími. V horském sedle, těsně pod vrcholem, je odpočinek, přestávka. Bublal bych, vřel, zlobil se dál, ale naráz nějak nemám čas, vždyť tu jsou zase mé oblíbené Pcháče bělohlavé! Rychle popadám foťák a hledám, co kde lítá.

Nejprve jsem zahlédl na Pcháči velké Saranče, zřejmě nymfu, nedospělce. Nedospělá Saranče se od těch dospělých nejsnadněji poznají právě podle nedorostlých křídel, jedná se u nich o vývoj s proměnou nedokonalou. Přesto je krásné, nedospělé Saranče vítaným objektem fotografa.

O to více mne Saranče zaujala, když jsem je zahlédl o Bodlák vedle – světe div se – při vášnivé kopulaci! Ale ale, copak sex nezletilých je u Hmyzu povolen? Nevěřil jsem vlastním očím.

Jistě, o krátkokřídlých (brachypterních) druzích Sarančí (třeba Marší) jsem již slyšel. Vždyť i Saranče obecná (Chorthippus parallelus (Zetterstedt, 1821)), tedy ta svým jménem ze Sarančí nejběžnější a nejtypičtější, mívá křídla někdy kratší. Kratší prosím, avšak takto zakrslá křídla se jen tak u Sarančí nevidí! A to se zde prosím jedná evidentně o zcela dospělá imaga! Tedy žádní bezkřídlí dorostenci! Četnost páření Sarančí na Bodlácích v okolí bylo mi důkazem, že se zde s určitostí nejedná jen o sexuální exces adolescentů.

Dospělá Saranče téměř bez křídel (mikropterní), to tedy zírám. Fotil jsem je pořád dál, na Bodlácích jich byla spousta. Se subtilními, ale pozorovatelnými rozdíly povah a chování. Tato samička si nejprve našla pohodlné lože, a až potom se samečkovi zcela oddala. (Navíc jediná „levačka“ co jsem zatím pozoroval.)

To jiná samice poblíž, asi zkušená kurtizána, měla raději míti zadeček hezky podložen.

Pro laiky podotýkám, že obyčejná Saranče mají obvykle křídla dlouhá. Alespoň tam v údolí, kde je vždy fotím. Zařadím zde pro ilustraci dva příklady Sarančí „tam od nás“. Třeba tahle „normální“ Saranče luční (Chorthippus dorsatus (Zetterstedt, 1821))

Nebo zcela běžná Saranče měnlivá (Chorthippus biguttulus (Linnaeus, 1758)). Tyto druhy umí dlouhým skokem-letem překonávat vzdálenost jednotek i desítek metrů.

Saranče bez křídel je podle mne docela zvláštní věc. Může sice skákat, ale bez vydatné pomoci křídel – věru nic moc skok! Jak se tedy takový jedinec přemístí z louky na louku, jak se šíří? Nebo jak vlastně nalezne partnera, když nelze přeletět z Bodláku na Bodlák? No, dnes už, poučen odbornými knihami vím, že se na těch Pcháčích jednalo o Saranče horskou (Miramella alpina (Kollar, 1833)). Je to druh horských luk, takových jedinečných lokalit, kde kolem dokola je velmi nehostinný skalní masív. Při dlouhém skoku-letu by silný horský vítr snadno odnesl Saranče mimo pohostinnou louku, mimo Bodláky, mimo partnery. Tomu bylo pochopitelně třeba zabránit – za každou cenu! Svoboda je poznaná nutnost, kázali nám kdysi soudruzi (Marx to přitom převzal od Hegela a možná až od Spinozy). Saranče horská vyměnila proto schopnost letu za bezpečí horské louky, za jistotu obživy. Neodsuzujte ji, podmínky drsné horské louky si žádají přizpůsobení! Kdoví zda i bájný Ikarus by v těchto podmínkách užitečnost letu nepřehodnotil! Pád je zde totiž silně pravděpodobný a také začasté fatální. Podle literatury jedinci této Saranče, žijící dlouhodobě v údolí, mají křídla delší, někdy i normálně funkční! Jsou to potomci nešťastníků, silným větrem dolů odnesených, nebo naopak dědici těch lenivějších, co se ještě nevydali na onu dlouhou cestu vzhůru, k Bodlákům na horských lukách? Všechna mnou pozorovaná Saranče horská byla zatím (bohužel) krátkokřídlá.

A ještě jedna úvaha. Saranče slýcháme vrzavým zvukem vymezovat teritorium, lákat samičky. K vrzání drsnou lištou zadních nohou o křídelní žilky jsou ale přece potřeba funkční křídla! Mohou být kratší, ale to hlavní musí zůstat! Alespoň několik křídelních žilek, alespoň jedna jediná musí být zachována! A také nějaká membrána, co bude rozechvěna, co bude vibrovat a vzduch nutit nést milostnou vrzavou píseň k uchu samiček. Redukce křídel Saranče horské tento fakt respektuje! Zbytky křídel si opravdu tuto funkci podržely a na horské louce se tedy vrzání Sarančí ozývá dál. Hůře pohyblivou samičku totiž mikropterní samečci potřebují lákat snad ještě intenzivněji, než tomu je u okřídlených druhů.

Později, u nás na Moravě, pátral jsem po podobných druzích Sarančí. Po těch, co volí jistotu skoku před svobodou letu. A našel jsem jich hned několik. Radost mi udělal samec příbuzného druhu Miramella carinthiaca Dovnar-Zapolskii, 1932. Jeho krátké pahýly křídel přece nemohou ani stridulovat! Tak buď ještě nebyl úplně dospělý (i když pohlavní orgán zdá se již plně vyvinut), nebo tento druh nevyužívá vrzavé namlouvání jakožto jediný a dominantní způsob komunikace. Možná je to ale prostě jen takový nešťastný Sarančí Eunuch. V lidském světě, po odstranění pohlavních orgánů, tedy po kastraci, zpívali dotčení jedinci neobyčejně krásně. Sarančí samec o pohlavní orgány nepřišel, jen o svá křídla. Přesto díky absenci stridulačních orgánů zůstane neplodný, neboť světu (tedy hlavně samičkám) nezazpívá, ba ani nevrzne. A chudák, ani se neproletí! Co že mu tedy ze životních radostí vlastně zůstalo? Snad jen to jídlo! Koho mi to jen připomíná …?

Na větrné louce na Trojáku fotil jsem také tato dvě Saranče zlatozelená (Euthystira brachyptera (Ocskay, 1826)). Už jejich latinský název napovídá to, co vidíme u samičky a částečně i u samečka. Zatímco samec měl křídla „na půl žerdi“, tedy jen zkrácená a snad i letu schopná, samice měla jen červenavé pahýly křídel. Zřejmě na louce plné Sarančí, na místě, kde louka na louku navazuje, schopnost létání dá se také oželet.

Vidíme tedy, že Saranče horská není sexuální zvrhlík, co se páří nedospělý, není to ani genetická zrůda. V říši Hmyzu se zjevně jedná jen o běžné přizpůsobení. Láska k horským loukám, láska k Bodlákům donutila mnohé změnit svou přirozenost, částečně zakrnět, přizpůsobit se. Bodlák se však také mění. To on je tím laskavým hostitelem, tím přizpůsobivším se. Jeho měkké chloupky mají stěží jiný, lepší význam, než být svatebním ložem Sarančí, jeho dlouhé trny jsou sotva lépe využity než jako ochranka na stonku se pářících jedinců. Na oné horské louce, pod vrcholem Malého Rozsutce, probíhala páření Sarančí výhradně na rostlinách ochránce zamilovaných, Pcháče bělohlavého!

Krásné Bodláky, zajímavá Saranče, nádherný den. Vzhůru na ten zatracený Rozsutec! Pojďte i Vy, mí kamarádi. Smíchem a hovorem zpestřeme si zbytek výstupu, pomáhejme si při krkolomné cestě dolů! Je tak krásné být tu s Vámi, je skvělé mít někoho blízkého, se kterým lze se, o to pěkné, podělit. Spolucítit krásu hor, sdílet kouzlo nádherné Česko-Slovenské přírody, vnímat spolehlivost přátelství.

Vím, zní to velmi neupřímně, oportunisticky, trochu i schizofrenně. Chvilku Hyde, zlem, křivdou, vztekem naplněn, za chvíli již vlídný a přátelský Jekyll. To ale Pcháč bělohlavý je vždy tím mým lékem, mým kouzelným pomocníkem! Má hypotéza léčivosti pouti za Bodlákem byla potvrzena. Snad, že na cestě za ním musím trochu vzteku fyzicky vypotit, že roste jen v blízkosti impozantních horských velikánů, nebo že jeho květ hostí tolik toho Hmyzího života, co mám rád. Možná je to ale opravdu spíše pro příkladnou Bodláčí nekonfliktnost s ostatními obyvateli horské louky. Odcházím vždy srovnán přírodou, zbaven křivd, zloby, vzteku. Lituji a omlouvám se. Většinou jen v duchu a možná v tom je ta chyba. Bodlák tak totiž zatím pomáhá jen mně. Ta druhá strana asi stále trpí, stále se na mne zlobí, možná je ukřivděna, dotčena. Vím, nestačí jen chyby pochopit, je třeba je i napravit. Pokud to ještě lze. Omlouvám se tedy všem Vám, dotčeným! A nejen spolužákům! Za pichlavé poznámky, mou Pcháčí bodavou obranu, za mou Chrpí ješitnost, za Ostropestřecí hořkost, za háčky Lopuších kuliček pomyslně do Vašich vlasů vmetených, za své Bodláčí trny.

Možná Vám má představa očisty Bodlákem připadá naivní, ale máte Vy něco lepšího? Opravdu jste tak ryzího charakteru, že zlobou a vztekem vůbec netrpíte? Jak se zbavujete svých křivd, svých zlob, jak odpouštíte? Spoléháte na čas, co prý vše zhojí? Nefunguje, věřte mi! A navíc právě toho času máme všichni zatraceně málo!

Zkuste proto i Vy mou terapii Bělohlavým králem Bodláků. Možná je to placebo efekt, ale na mne funguje bezvadně! Doporučuji!

Galerie fotografií

Seriál „Společenství Bodláků“ obsahuje tyto další články:

1. Charakter, 2. Letní toulka, 3. Bělohlavý král

P.S. Předchozí příběh je pouze literární fikcí, nic z toho se ani v nejmenším nezakládá na pravdě. Podobnost se skutečnými událostmi, charakter vykreslených postav, či snad dokonce případná shoda jmen je čistě náhodná. Jen ty Pcháče (a Hmyz na nich) byly a jsou skutečné.

 

Rubriky: Bionomie, Hymenoptera, Orthoptera (Rovnokřídlí), Rozmnožování, Stravovací návyky | 8 komentáře

Společenství Bodláků 2, Letní toulka

V předchozím díle seriálu, pojednávajícím o Charakteru Společenství Bodláků jsem se zmínil o svém kladném vztahu k těmto krásným, ač pichlavým rostlinám. Slíbil jsem Vám představit některé zástupce skupiny Bodláků, ale zejména ukázat Hmyz, který tyto rostliny vyhledává. Nemířím tentokrát na Hmyz vzácný, dokonce jej nechci ani detailně zkoumat. Jen se tak vydávám na obyčejnou toulku přírodou. Pojďte se mnou, mířím do kopců mého rodného kraje, na Valašsko, kde louky u lesa hostí krásná Společenstva Bodláků.

Lopuch plstnatý, někdy též zván pavučinový (Arctium tomentosum Mill.) je zde tím z Bodláků možná nejznámějším. Ano, to je ta rostlina s chlupatými kuličkami, osazenými háčky, jež je přidrží na srsti zvěře a zejména na šatu kamarádů. Mnoho jsem se jich v bitvách s kluky naházel soupeřům na trička, nemálo také škodolibě vmetl do vlasů, abych pak zase litoval a v omluvách je, z kouzelně vonících dívčích kadeří, pokorně vyprošťoval.

Květ Lopuchu rod Bodláků nezapře. Je to něžná, pohostinná krása obklopená plotem trnitých lístků. Jako když si někdo udělá zahrádku na vysoké střeše paneláku. Přístup i pro housenčí horolezce nemožný, dostat sem lze se jen vzduchem. Čeká se tedy na Motýly, na Čmeláky, nebo na jiné opylovací specialisty.

Třeba právě na tohoto Zdobence skvrnitého (Trichius fasciatus Linnaeus, 1758). Je to milovník čistého horského vzduchu a jeho přítomnost ve Valašských kopcích je překvapivá a zároveň velmi potěšující. Chlupatý je skoro jako Čmelák a Bodláčí pyl umí přenášet stejně dobře; tedy jen ty zbytky, co na Zdobenci po jeho nestřídmé hostině ulpí. Tento brouk Bodláky různých druhů aktivně vyhledává.

Lopuchy navštěvuje také spousta náhodných návštěvníků, těch nespecializovaných, co vezmou zavděk i kdekterým jiným květem v okolí. Třeba tato krásná a křehká samice Pestřenky pruhované (Episyrphus balteatus De Geer, 1776), které Angličané říkají tak krásně a vlídně – marmeládová.

Že jste ji viděli i u Vás na zahradě? No vždyť ano, Pestřenky jsou ty drobné neposedné mušky, co se vznáší na místě, těsně před květem, než zas popoletí dál. Ty neškodné, co si však většina městských lidí plete s Vosičkou a raději se jim proto vyhne. Ne, nás opravdu nechce Pestřenka mást. Její varovné Vosí mimikry cílí spíše na Hmyzí predátory a snad i na hmyzožravé Ptáky. Tyto Mouchy obvykle květ Lopuchu jen tak lehce olizují, nemají totiž sosák potřebný ke skutečnému tankování nektaru z květu Lopuchu. Ale i ta trocha mlsku jim stojí za to. No nejsou oba krásní – tedy jak Lopuch, tak i ta Pestřenka?

Pestrokrovečníka včelového (Trichodes apiarius (Linnaeus,1758)), zástupce čeledi Pestrokrovečníkovitých (Cleridae), často vídám spíše na Mrkvovitých rostlinách (Miříkovité), tentokrát jsem jej ale zastihl – právě na Lopuchu.

Nesaje nektar, nenechte se mýlit. Je to predátor a loví jiné drobné Hmyzí jedince! I jeho larva, žijící v hnízdech Včel, je dravá, ale včelařům to netřeba říkat. Přece nechceme o tak krásného Brouka přijít, viďte?!

Cesta mne pak vede dolů lesem, po chvíli zase strmě vzhůru, kolem lyžařské sjezdovky. Zde, již na opravdovém Bodláku obecném (Carduus acanthoides L.), jsou k vidění Žluťásci řešetlákoví (Gonopteryx rhamni Linnaeus, 1758). Jsou to krasavci připomínající spíše Motýly z tropů.

Jakoby se jaksi ani k našim běžným Babočkám, Žluťáskům, Okáčům nehodili. Jejich křídla jsou čistá, s ostře patrnými křídelními žilkami, téměř bez dlouhých chloupků, tak typických pro mnohé naše otužilé druhy. Jakoby tito imigranti pohrdali onou pragmatickou domácí módou teplých chloupků a razili novou cestu čistých linií, hlásali estetiku nahých křídel, průkopnicky propagovali depilaci i epilaci. Proč ne, ale ty naše krásné Babočky a Ohniváčky stejně netrumfnou!

Dlouhý sosák Žluťáska je pro Bodláčí květ zcela uzpůsoben – nebo spíše ten květ pro Motýlí sosák?

Jen o malý kousek dál mne na louce poutá jiná překrása. Chrpa luční (také z rodiny Bodláků) se zde, více než potravním stolem, stává kolbištěm soků, svatebním shromaždištěm, ložem lásky pro ty vítězné. Rej Zelenáčků šťovíkových (Adscita statices Linnaeus, 1758), hledajících snad úmyslně a vědomě co nejkontrastnější pozadí pro tu svou chvilku slávy a rozkoše, neúnavně pobíhajících, usilujících o splnění svého poslání, naplnil téměř celé mé odpoledne. Měl bych se nad sebou zamyslet – obyčejná Chrpa a pár bláznivých Zelenáčků a já zde ztratím tolik času! Ale byly ty chvíle opravdu promrhány, ztraceny? Jak nejvíce smysluplně měl bych je naplnit, byly-li by ušetřeny? Já bych asi stejně, v takové nastřádané chvilce, šel (po vzoru Malého Prince) pomalu na louku, sedl si k nějakému Bodláku a zase pozoroval krásně bláznivý rej Hmyzu….

Oč obyčejnější, než tito příbuzní Vřetenušek, je další návštěvník květů podhorských luk, u nás zcela běžný, Soumračník rezavý (Ochlodes sylvanus Esper, 1777). Malý Liliput, jaksi nedomrlý, po vzoru všech Soumračníků s hlavou zbytnělou, tělem zakrslým. Ani nevím, co za chudý příbuzný z rodu Bodláků je mu na mé fotografii laskavým hostitelem. Soumračník, snad prostý Motýlí tulák, v Hmyzí říši možná ošuntělý a chudý bezdomovec, přesto si poletuje s křídly voničkami frajersky naparfémovanými. Jeho nevtíravá všudy-přítomnost je mi na cestě za Bodláky tuze milá.

Ohniváček celíkový (Licaena virgaureae Linnaeus, 1758), na květu Bodláku obecného, to už je ale přece jen jiná paráda! Tento krasavec podhorských oblastí je na Bodlácích, ale i jiných rostlinách, také častým hostem. Potřebuje zde totiž doplňovat energii z přesladkého nektaru.

Bodlák je tedy pro něj i pro jiné vítanou čerpací stanicí. Vidíte ty dlouhé chloupky na těle a hlavně na spodních křídlech Ohniváčka? Těmi on i jiné naše běžné druhy Motýlů splácejí Bodláku jeho pohostinnost. Přenos pylu mezi rostlinami je zaručen.

Svítící hlava velkých květů Bodláků je ale přečasto také majákem, oko letícího Hmyzu poutajícím signalizačním zařízením. „Usedni na mne, poutníče, odpočiň, posilni se, (naber trochu pylu) a leť zas dál.“, říká vlídná Bodláková barva, jeho světlo zářící do prostoru. Subtilní Pernatuška svlačcová (Emmelina monodactyla (Linnaeus, 1758)) je letcem věru prachbídným a tak jí odpočinek na Bodláku přijde opravdu vhod.

Na sousedním květu vidím dalšího chlupatého Zdobence skvrnitého! Tohoto vzácného Brouka někdy nepotkám celé léto a dnes jsem na něj natrefil znovu! Ale jen houšť, jsou to přece krasavci, a kde se daří jim, má snad i příroda ještě šanci.

Na velkém květu má Brouk hodně práce a tak ještě stíhám několik docela pěkných záběrů.

Rád bych se zdržel, ale den již končí. Soumračník na Bodláku jej pro mne, skoro symbolicky, uzavírá.

Bylo tu dnes se zástupci Společenství Bodláků milo, co říkáte? Brzy půjdu na Bodláčí toulku znovu, tak se klidně přidejte. Jste vítáni!

Galerie fotografií

Seriál „Společenství Bodláků“ obsahuje tyto další články:

1. Charakter, 2. Letní toulka, 3. Bělohlavý král

Rubriky: Bionomie, Coleoptera (Brouci), Diptera (Dvoukřídlí), Lepidoptera (Motýli), Stravovací návyky | 7 komentáře

Společenství Bodláků 1, Charakter

Nejkrásnějším květem, s nejlepším barevným vkusem, s příjemnou nepodbízivostí charakteru, mou rostlinou z nejoblíbenějších je – Bodlák. Je to solitér, jenž květem poutá zrak ať na žírné louce nebo i na planém úhoru. Útočiště, co poskytuje nektar, pyl, ochranu i domov nesčetnému Hmyzímu společenství. Mám navíc ještě jeden důvod k oblibě těchto rostlin. Po babičce, rozené Bodlákové, mi v žilách proudí díl krve tohoto rodu Bodláků. Ano, je to dědictví „jen“ po přeslici, pro muže snad ta méně dominantní dědičná linie, navíc je to gen již naředěný, namíchaný. Přesto snad i z tohoto důvodu věnuji zkoumání květů pichlavých rostlin a Hmyzu na nich mnoho času. A chci se pokusit popsat krásu onoho „společenství Bodláků“ také lidem kolem sebe. Tento seriál tak věnuji své mamince.

Nejsem botanik, ale přesto úvodem dovolte trochu (vyčteného) rostlinopisu. Je totiž pozoruhodné, jak málo městský člověk, jako jsem i já, o těchto začasté běžných rostlinách ví. Bodlákem totiž dnes nazýváme bez rozdílu snad každou trnitou rostlinu naší přírody. Přitom skutečný Bodlák (Carduus) málokdo rozliší od jiných příbuzných rodů čeledi rostlin Hvězdnicovitých (Asteraceae), podčeledi Carduoideae, tribu Cardueae. Tak se tedy jméno Bodlák užívá ne zcela přesně třeba pro mnohé druhy Pcháčů (Cirsium), běžně se ale dnes takto označuje i Lopuch (Arctium). (Přitom jméno Lopuch používáme zase mylně na zcela nepříbuzný Devětsil lékařský (Petasites hybridus L.)). Dovolte, abych i já zde přijal toto lidové označení rozličných zástupců skupiny Cardueae a říkal jim spolu s vámi jednoduše – Bodláky. Tato rodina pichláků je velice početná a různorodá. K příbuzným se řadí i rody krásných Chrp (Centaurea), jedlých Artyčoků (Cynara), nebo i léčivých Ostropestřeců (Silybium).

Naši předkové o těchto hospodářsky významných, na poli však nevítaných rostlinách měli mnohem lepší povědomí. Většina Bodláků má šťavnaté pletivo a byla by tedy snadnou a vítanou kořistí býložravé zvěře a zejména lidmi chovaného dobytka. Snad proto se převážná většina Bodlákovitých rostlin ozbrojila pichlavými stonky i listy, obrnila trny. Nepustí k sobě jen tak kdekoho, pro mnohou zvěř i dobytek je to nehostinná, nepřátelská rostlina. Zemědělci proto tuto neservilní, k zájmům hospodáře neloajální skupinu rostlin nemají v oblibě. Nechce se totiž nechat dobrovolně sežrat! Brání se, byť jen pasívně. A divíte se jí? Má to snad být důvod k případné nenávisti či k jejímu zavržení? Máte Bodlák za rostlinu potvornou, škodolibou, zlostnou, za pichlavý plevel? No, to by bylo příliš povrchní a plytké! Znám totiž i jinou jeho stránku, tu příznivější. Zcela jinak se totiž rostlina chová ke všem těm, co s ní chtějí žít v rovnováze, co akceptují její právo žít. Ptákům, pomáhajícím roznášet semena, dává obživu, Hlodavcům, drobným Plazům ale hlavně všem Hmyzím opylovačům skýtá potravu, ochranu, domov. Zde je mezi stranami rovnováha, co třeba Hmyz sežere, hostitelská rostlina bez problémů stíhá růstem doplňovat. Hmyz je totiž na Bodláku závislý a přece si jen tak nezničí svůj obnovitelný zdroj potravy a někdy i své vlastní obydlí! Není hloupý! Bodláky zase na Hmyzí návštěvníky spoléhají v oblasti opylování svých květů do té míry, že mnohé z nich za milióny let dokonce svá květenství přizpůsobily pro konkrétní druh opylovače.

Jedno mají proto téměř všechny Bodláky společné. Je to ona nádherná, laskavá, oku lahodící barva květů. Jak je nádherně kontrastní se svěží zelení natě! Jak vlídně tato pichlavá rostlina vystaví svůj bezbranný květ a zve k hostině rozličné Hmyzí návštěvníky. Barva těchto květů je mi nesmírně příjemná. Hmyz prý vidí barvy trochu jinak než člověk. Nevidí údajně červenou a je naopak citlivý třeba na ultrafialové záření. Tedy modrá Chrpa modrá (Centaurea cyanus L.) z předchozího obrázku je zřejmě Hmyzu skvěle viditelnou, kontrastní. Bodláky ale nejsou pouze nudně modré. Chrpa luční (Centaurea jacea L.), je příkladem Chrpy svou paletou barev pro skupinu Bodlákovitých mnohem typičtější. Možná ty přimíchané odstíny červené mají pro lákání Hmyzu svůj skrytý význam, snad ano. Ale já si o tom odjakživa myslím své. Ač je těžké být si tím zcela jist, u Bodláků mám takový pocit, jakoby tou červenou složkou svých květů těšily zejména nás, lidi.

My muži z barev obvykle rozeznáváme tu zelenou, červenou, modrou a pak již jen několik málo dalších. Tato jména základních barev jsou pojmy z našeho, mužského světa. Troufám si říci – vymysleli jsme je! Kvantifikujeme totiž precizně barevné spektrální charakteristiky světla, určujeme vlnové délky, mluvíme zasvěceně o barevných složkách světla v RBG (LAB, CMYK) barevném prostoru. O barvě Bodláků umím, jako technik a fotograf, říci mnohé. Přitom pro Bodlák podstatné je spíše to, že skýtá vjem oku lahodící, že to jsou složky vlnového záření lidskému a zejména Hmyzímu oku velmi příjemné. Ženy užívají barvy zjevně jinak, mnohem praktičtěji, každodenně v běžném životě. Proto se naučily barvy pojmenovávat novými, emotivně zabarvenými jmény, odvozenými ponejvíce od existujících věcí. Jsou to jména symbolická, schématická. Dodnes vzpomínám, jak při nákupu saka se mne prodavačka optala, k jakým že kalhotům si sako přeji nosit. Opověděl jsem sebejistě, dle svého nejlepšího přesvědčení, že: „K šedým!“. Má žena mne na to konto přehlíživě a nekompromisně odstrčila a jala se odborné diskuse s prodavačkou. Používala přitom pojmy, jako jsou šeď bouřkových mraků, břidlicová, a úplně mi „spadla brada“ když jsem zaslechl, že ty mé kalhoty prý mají „antracitovou kohoutí stopu“. Nevím, kam až v takovém ženském popisu sahá popis barvy a začíná již popis vzoru, avšak já si tehdy tu látku kalhot před očima živě představil. Od těch dob o barvách se ženami nediskutuji! V jejich bohatším světě se totiž zelená mění v pistáciovou, khaki, v trávovou. Z nudného a širokého mužského pojmu červená vznikají ženské barvy cihlová, bordó, ruměnka, korálová. Barva modrá je pak zase za blankytnou, jindy námořnickou, nebo tyrkysovou. Barvy v ženském bohatém pojmosloví získávají emoce, teplo či chlad, reliéf, tvar, lze si je představit, málem je zhmotnit, nahmatat. Jako muž mám, ke své škodě, k tomuto jejich barevnému chápání daleko. K těm několika výjimkám, kdy sám užívám specifické značení barev, patří bezesporu právě barva květu Bodláku. Vy muži jistě pochopíte, že to není jen červená, růžová, dokonce ani fialová. Ženám zase odmítám přiznat, že se jedná o fuchsiovou, či lila. Pro Vás všechny jednou provždy – „Toto zde je barva Bodláková“!!

Mám k této části barevného spektra opravdu vztah. Těší mne Bodláková barva halenky mé paní. Když se přede mnou na plese svých závěrečných tanečních zjevila v krásné, dlouhé Bodlákové róbě má dcera, zatajil se mi štěstím dech. Mou slabost pro tuto barvu jsem dosud svému okolí najevo nedával a tak její volba byla buďto náhodná, nebo tato barva patří k těm všeobecně oblíbeným. Možná se ale prostě u mé dcery projevila stopa genu rodu Bodláků, možná je v tom přece jen trochu po mně!

Bodlák je pro mne rostlinou velmi milou, skoro se až divím, že dosud nezískala větší oblibu romantických žen. Je zvláštní, že květy této skupiny rostlin nejsou brány za vhodný křehký důkaz lásky (snad až na těch několik zástupců Chrp). Ženy zatím netouží býti jimi obdarovávány. Bodláky se tak řadí mezi těch několik šťastných a vyvolených, třeba ke kaktusům, k sukulentům. Přitom jako symbol lásky byl by květ Bodláku přinejmenším stejně tak vhodný jako květ jiné, široce oblíbené, pichlavé a trnité rostliny – Růže. Svatební kytici z Bodláků, Lopuchů, Ostropsů nebo Pcháčů si ale asi zatím žádná nevěsta neváže.

Avšak ne celé příbuzenstvo Bodláků se honosí květem nápadným. Jsou mezi Bodláky i rostliny barevně méně výrazné, přesto s charakterem nezapomenutelným. Třeba tato Pupava bezlodyžná (Carlina acaulis L.), ač je rostlinou méně nápadnou, přesto stejně tak nezapomenutelnou. (Nepleťme si tento samostatný a početný rod s Púpavou, neboť tak se na Slovensku nazývá naše Smetánka lékařská (Pampeliška)).

Pupava je totiž krásnou vzpomínkou na dětství, melancholickou a něžnou. Vzpomínám, jak mne ji učili poznávat, opatrně vyříznout, postupně loupat trnité lístky až k jedlému, dužnatému lůžku. Chutnalo po kedlubně, pro někoho mdle, pro nás sladce. Pokrajovali jsme je nožem křivákem, nebo jen rybičkou, dělili se o pochoutku a hlavně o pocit, že jsme alespoň na chvilku, po vzoru zálesáků či indiánů, přírodě blíž.

Dnes již vím, že nejen Pupava obsahuje takové jedlé části. Mnoho trnitých Bodlákovitých je tak pichlavých právě proto, že jsou vlastně jedlé a chutné. Pro Hmyz, pro Obratlovce a dokonce i pro člověka! Třeba jako tento Pcháč zelinný (Cirsium oleraceum (L.) Scop.), jenž se dříve povařen užíval coby běžná zelenina. Nechci zde ale nikterak vybízet ke konzumaci těchto krásných rostlin, kdoví zda by pak nedošlo k vymizení některých druhů Bodláků.

Ano k Bodlákům mám zvláštní vztah. Nejsem však rostlinopisec a přiznávám – mnohé z nich sám ani dobře neurčím. Nejvíce na nich obdivuji, poznávám a fotím jejich soužití s Hmyzem. Jako tomu bylo kupříkladu u předchozí fotografie, kde Pcháč zelinný jakoby před snědením hlídaly dvě Ploštičky Klopušky kopřivové (Adelphocoris quadripunctatus Fabricius, 1794). Zdály se odrazovat, varovat před pichlavostí, před nepoživatelností. Ve skutečnosti ale, spíše onen pichlák skýtal potravu, ochranu, domov. A nejen těmto Ploštičkám.

Na Bodlácích najdete mnohé specializované Hmyzí druhy, na tyto rostliny přímo vázané, a zejména také spoustu náhodných návštěvníků. Právě proto jsou pro mne Bodláky zajímavé. Jsou to bohaté výspy života, pestré mikro-biotopy. V příštích dílech této série Vám ukáži některé zajímavé Hmyzí zástupce Společenstva Bodláků.

Galerie fotografií

Seriál „Společenství Bodláků“ obsahuje tyto další články:

1. Charakter, 2. Letní toulka, 3. Bělohlavý král

Rubriky: Coleoptera (Brouci), Diptera (Dvoukřídlí), Hymenoptera | 3 komentáře