Žlabatka Zubová čepička, Andricus dentimitratus

Andricus dentimitratusŽlabatky (Cynipidae) jsou drobné vosy, jejichž larvy jsou schopny vytvářet rozličné útvary (hálky) na rostlinách. Řadu z nich jsem již v jiných příspěvcích tohoto Blogu popsal a čtenáři přiblížil. Mým zájmem bylo popsat variabilitu typů hálek, ukázat jednotlivá originální řešení problému přežití. Snad také vnutit postupně čtenáři lásku k přírodě, a tím také ke Hmyzu. Vždyť je přece obdivuhodné, jak jeden druh vosičky vytváří neustále stejný, specifický tvar hálky. Viděli jsme tak kupříkladu typ hálky Žlabatky kalichové, rostoucí z číšky mladého žaludu. Na plodech Dubů najdeme i jiné prapodivné typy hálek, jako byl ten od Žlabatky ježaté. K oběma (záměrně) jmenovaným je několik blízce příbuzných druhů (clade Quecuscalicis), které tvoří víceméně podobné hálky – rovněž na žaludech.

Snad nejkrásnější z našich hálek vytváří larva Žlabatky Andricus dentimitratus (Rejtö, 1887). Je to opravdu vzácný, překrásný druh naší přírody. Nemá zatím české jméno, tak pro sebe této vosičce říkám Žlabatka Zubová čepička. Nesnažím se zde ani v nejmenším zavést nové české jméno – tento můj neumělý překlad latinského druhového jména byl by příliš prvoplánovým a ne dostatečně zvukomalebným, navíc trochu infantilním. Na svou omluvu dodávám, že jsem jí tak začal říkat ještě když byly mé děti malé.

No není příbytek larvy této vosičky překrásný?

Andricus dentimitratus (Rejtö, 1887)

Je podobný hálce Žlabatky kalichové, stejně konstrukčně řešený, až na několik specifických vylepšení. Někomu svým tvarem připomíná houbu Hřib dubový (Boletus reticulatus Schaeff, 1774).

Andricus dentimitratus (Rejtö, 1887)

Pro mne je ale hálka opravdu nejvíce podobna silnému zubu, dobře usazenému na větvičce okolo zbytku žaludu, zubu mohutnému, snad stoličce. Na vrchní straně navíc zdobenému jakousi trnovou korunou, lépe však řečeno čepičkou se zdobnými třásněmi.

Vždy, když tuto hálku naleznu, vzpomenu na svou skvělou zubařku Ladu. Už několika korunkami zachránila trosky mých zubů, zpevnila je a vyztužila tak, že jsou zase jako vlastní. Že Vás právě zabolely zuby? Promiňte tuto mou asociaci.

Andricus dentimitratus (Rejtö, 1887)

Žlabatka Andricus dentimitratus je teplomilná. Vyskytuje se tedy zejména u našich jižních sousedů, vzácně také na Jižní Moravě. Vím sice o několika mnohem severnějších místech rozšíření tohoto druhu, hálky na jihu země jsou přesto mnohem krásnější. Mladá hálka je někdy žlutavá, zelenkavá, jindy takto krásně do červena zbarvená.

Andricus dentimitratus (Rejtö, 1887)

Později k podzimu získává více žlutohnědé odstíny. Podobně jako listy stromu i ona žloutne, posléze hnědne. To karotenoidy začínají vítězit nad anthokyany. Až nakonec hálka zcela odumře. Larva uvnitř však stále žije, dobře chráněna před nepřízní počasí.

Andricus dentimitratus (Rejtö, 1887)

Na tomto jedinci je pěkně vidět, jak svými výhony pevně obepíná žalud i s větvičkou.

Andricus dentimitratus (Rejtö, 1887)

Jsou to vskutku hálky nádherné a já jsem jejich krásou vždy silně zasažen. Fotím a pozoruji je již pět let – některé z mých dalších záběrů najdete v Galerii fotografií.

Andricus dentimitratus (Rejtö, 1887)

Většina hálek nalezených na jihu Moravy byla samostatných, v několika případech našel jsem ale dvojčata i trojčata. Tento sourozenecký útvar byl celkem ze tří samostatných hálek, byla to tedy jakási siamská trojčata sdílející jeden jediný žalud. Nebyly to žádné chudinky trpící hladem, naopak, byly všechny statné a velké.

Andricus dentimitratus (Rejtö, 1887)

Pokusil jsem se pro vás udělat animaci této hálky. Ať ji vidíte ze všech stran.

Andricus dentimitratus (Rejtö, 1887)

Na řezu hálkou vidíme na větvičce pozůstatek žaludu a nad ním centrální komůrku. Až teprve v ní bydlí naše malá larva. Opět, jako u Žlabatky kalichové, je dobře chráněna tlustou stěnou hálky, také ale falešnými dutinami v hálce.

Andricus dentimitratus (Rejtö, 1887)

Larva přežívá v centrální komůrce dlouhou zimu, pak obvykle ještě léto a pak zase dlouhou zimu. Předlouhé období půstu.

Andricus dentimitratus (Rejtö, 1887)

Kuklí se rovněž ve své komůrce. Kukla je silná a velká, velmi podobná kuklám ostatních příbuzných druhů rodu Andricus.

Andricus dentimitratus (Rejtö, 1887)

Tmavnoucí tělo, zabarvující se křídla, to vše naznačuje, že brzy bude „vosí líhnutí”.

Andricus dentimitratus (Rejtö, 1887)

Na dochování této samice agamní generace jsem pracoval čtyři roky. První hálky se bohužel seschly, ty další byly napadeny parazity. Až letos jsem se tedy dočkal.

Andricus dentimitratus (Rejtö, 1887)

Samice agamní generace Žlabatky Andricus dentimitratus je silná vosa, asi 4 mm velká.

Andricus dentimitratus (Rejtö, 1887)

Musím si změřit šuplerou průměr párátka. Pak tato fotografie bude mít přesné měřítko.

Andricus dentimitratus (Rejtö, 1887)

Zde vidíme další z mých dochovaných jedinců. Nechal jsem ji projít se po rodné hálce a získal tak méně strojenou fotografii.

Andricus dentimitratus (Rejtö, 1887)

A díky ní mám také v databázi další fotografii křídel. Tentokrát vzácné Žlabatky Andricus dentimitratus.

Andricus dentimitratus (Rejtö, 1887)

Jen mne mrzí, že podobně jako u Žlabatky ježaté si musím zase postesknout. Sexuální generace těchto dvou Žlabatek prý zřejmě existují, snad opět na Dubu Ceru. Pohlavní samci i samice jsou však natolik vzácní, že dosud nikdo ani jejich hálku nepopsal. Pokud by se tak nicméně někdy stalo, tak věřte, že se budu snažit, abych Vám její fotografii také přinesl.

Galerie fotografií

Rubriky: Uncategorized | 2 komentáře

Jak jsme dostali Vši

IMGD_7310Noční můra všech maminek dítek předškolního věku, postrach ředitelů mateřských školek, vedoucích družin, hrozba organizátorů letních táborů – to všechno představuje jeden z nejstarších lidských parazitů.

Veš dětská (Pediculus capitis De Geer, 1778) je opravdu odvěký průvodce všech hominidů, Člověka moudrého nevyjímaje. A vypěstovali jsme si k němu proto přirozený odpor, dokonce snad silnější než ten, který nám obvykle zaslepuje zdravý úsudek, myslím onu všeobecně rozšířenou nenávist k Hmyzu (ale i k Červům, Roztočům, Baktériím, Virům) jako takovému.

Napadení parazitem je pro většinu lidí traumatizujícím zážitkem a ne jen pro ony vnější, nepříjemné symptomy. Mnohem více trpíme narušením jakési své osobnostní integrity, pocitem špinavosti, jakoby se člověk civilizovaný rázem změnil v barbara, nebo dokonce v divocha. Zamoření parazity nese pocit ztráty společenského postavení, vyřazení z oné elity čistých, na hygienu dbalých. Vždyť pozůstatek kastovního uspořádání, jakési věčné vyčleňování se,  škatulkování a odsudek druhých, v nás pořád přežívá. A tuto iluzi o naší nadřazenosti  a výjimečnosti nám mžikem zruší jakýsi nevzhledný parazit!

Reagujeme takto snad na všechny parazitní druhy. Vzpomínám na zděšení mé pořádkumilovné ženy, když jsme si před lety z dovolené z Chorvatska, kromě krásných zážitků a fotek, přivezli samičku Ploštice Štěnice domácí (Cimex lectularius Linnaeus, 1758). Viděl jsem ji lézt doma po polštáři a hned jsem pochopil, že za mé zarudlé fleky na kůži nenesou vinu chorvatští Komáři. Radost z nálezu Štěnice jsem mohl před mou paní projevovat jen chvíli. Je již zvyklá na ledasco, proto mne nechala onoho jedince opatrně polapit do krabičky a pak pečlivě usmrtit parami Octanu etylnatého. Tak teď už mám ve své entomologické sbírce krásný exemplář parazita. Jenže pak, …, pak se doma rozjel kolotoč „De-s”. Myslím tím opakovanou desinfekci, úklid, desinsekci, …, desinfekci, úklid, desinsekci, … Výsledkem byla málem rekonstrukce domácnosti, charita dostala (po vyprání) snad polovinu našeho oblečení, přičemž odpadkový koš schlamstl zbytek. Mzdu toho měsíce jsem vydal za chemické prostředky. Jo, a do Chorvatska už asi nikdy nepojedeme.

Podobnou reakci jsem doma zažil, když jsem si od známé (tedy od jejího psa) přinesl domů Blechu psí (Ctenocephalides canis (Curtis, 1826)) Potřeboval jsem ji přece nafotit – to snad každý pochopí!

Blecha

Dalšímu kolečku „De-s” jsem se vyhnul jen drobnou lží : „Na člověka přece Blecha psí nejde!”. Koneckonců Bleška byla již transportem vysílena tak, že bez pořádného doušku krve se od ní žádné velké vyskakování čekat nedalo. Výsledkem byly tyto mé fotografie zvířete krásného, ač nevítaného.

Blecha

Nyní jsem už z významných Hmyzích parazitů (těch našinců) do svého portfolia potřeboval sehnat jen toho posledního – právě Veš dětskou. Ale jako na potvoru mé děti ani ve školce, ani ve škole, ne a ne Vši chytit! Dokonce pionýrské skautské či příměstské tábory nepomohly. Měl jsem prostě dlouho na Vši smůlu!

Až nedávno přišel ten krásný den. Konečně jsme také dostali Vši!

Má známá (já vím, ono to vypadá, že mám těch dodavatelek Hmyzu nějak mnoho, opak je bohužel pravdou) zjistila tyto ektoparazity u svých dětí – přinesli je prý s brekem ze školky. Neskonale obdivuji stoický klid matky, nejprve sbírající „vzorek pro podivína Švábíka”, a až pak konající – pravděpodobně roztáčejíc nějakou verzi šíleného kolotoče „De-s”. S radostí jsem tehdy odložil léčení své virózy a pro přislíbené a již polapené Vši si osobně dojel. Děti již byly parazitů zbaveny a kupodivu stále oblečeny. Zřejmě zde hysterie z parazitů nevyhrála do té míry, aby vedla až k likvidaci všeho šatstva. To by samozřejmě byla reakce přehnaná, přesto bohužel ne zcela překvapivá. S vzácným darem jel jsem rychle domů. Vím totiž, že bez přísunu čerstvé krve dlouho nepřežijí.

A tady už máme první fotografii. Taková chuděrka pohublá, ani najíst jí pořádně nedali!

IMGD_7292

Zapomněl jsem ještě říci, že tyto fotografie byly draze vykoupeny. Doma jsem to totiž pořádně slízl – nejprve brblání manželky a později i drsnější hubování od dcery. Že prý: „Tahat schválně domů tohoto nebezpečného parazita je krajně nezodpovědné!”. Chápu, já téměř bez vlasů, jen s malými zbytky chloupků na jinak holé  lebce, nebyl jsem nikterak ohrožen. Veš se na kůži hlavy, holené strojkem a myté už jen tělovým mýdlem, zcela jistě neudrží.  Nemohl jsem tedy ani pořádně rozumět, pochopit. To bujná okrasa hlavy mé dcery i ta kratší mé manželky byly zde v sázce! Ty vlasy, co mne (tedy vlastně nás), při každodenním jejich mytí a zejména při častých návštěvách jejich majitelek v kadeřnických salónech, stojí majlant.

Je pozoruhodné, jak mnoho si zakládáme na exteriérových vlastnostech a jak tyto jsou pro nás ve společnosti významné. Tak jako i muži mají vlastnosti, či dokonce části těla (myslím jeden konkrétní orgán), na kterých si až zbytečně zakládají, u mnohých žen jsou vlasy a jejich úprava pýchou, základem krásy, jakýmsi ženským falickým symbolem. Symbolizují a prezentují totiž stav ženy, její mládí, dynamičnost, její sexuální atraktivnost, ale také její společenskou vážnost a úroveň. A jsou tou částí vzhledu, kterou jsou ženy schopny poměrně lehce ovlivnit. Pro muže jsou vlasy ženy – hned po jejím úsměvu – druhou nejdůležitější částí jejího exteriéru. Troufám si říci, že v tom předčí i kdekterou oku lahodící oblinu ženského těla! Vlasy a účes dotváří vzhled a image člověka do té míry, že bez nich by milovaná osoba pozbyla velké části atraktivity a co více – také kusu své osobnosti. Rozhodně nezkoušejte přijít do kadeřnického salónu právě ve chvíli, kdy probíhá barvení vlasů. Vaše partnerka s vizáží zmoklé slepice (to byl jen a pouze obrazný příměr), pokud ji vůbec poznáte, nebude zdaleka tak atraktivní, ba zdánlivě dokonce ani tak charakterní, tak zářivou, tak imponující, tak žádostivou. Já tuto chybu nedávno udělal – dodnes se z toho šoku vzpamatováváme – vlastně oba dva.

A teď, …, teď jsem se navíc rozhodl manželku i dceru totálně zničit – nepříjemným parazitem. Jak podlé ode mne! Ale néé, nebojte, má rodina již vydržela lecjaké ústrky. Mám je moc rád a tak mi to u nich zase prošlo. Vždyť má vzácná žena mi nakonec při fotografování pomáhala! Snad jsem ji přesvědčil tvrzením: „Vždyť se nemůže nic stát. Vši neumí skákat ani létat. Navíc nepřenáší žádné nemoci!”. Nelhal jsem, u nás v Evropě tomu tak je, je to bezpečné. V jiných exotičtějších zemích prý ale Veš může přenášet původce Tyfu (Rickettsia prowazeki), Francouzské horečky (Bartonella quintana), Boreliózy (Borrelia recurrentis).

Nejprve jsem se snažil Vešky fotit na dětských vlasech, se kterými jsem si je přinesl. Velmi obtížné! Vši jsou totiž v takovém případě velmi rychlé, neustále se snaží zalézt do úkrytu. Proto omluvte sníženou kvalitu fotografií.

IMGD_7298

Chtěl jsem prostudovat, jak se tento Hmyzí zástupce po vlasech pohybuje. I za cenu případné neostrosti záběru poznat skutečnost, o které jsem dosud pouze četl.

IMGD_7295_

Veška se držela srpovitými drápky vskutku dobře. Sada šesti končetin s háčky předčí horolezce zdolávajícího ledopád za použití cepínů a maček.

IMGD_7294_

Ale nejde zde jen o jednoduché háčky. Veš disponuje vlastností, kterou se může pochlubit jen málo živočichů – schopností úchopu. Drápy na konci končetin jsou pohyblivé a noha je vždy opatřena také proti-drápkem.

IMGD_7303

Tak vzniká dokonalý úchop, zámek kolem vlasu. Veš koriguje sílu sevření, takže se umí po vlasu i posouvat, přidržovat, prostě na něm provádět akrobatické, ekvilibristické cvičení.

IMGD_7310

Na přední noze dobře vidíme rozevřený úchop, vybavený hmatovými brvami. Veš je opravdovým Hmyzím silákem, její nohy jsou neuvěřitelně svalnaté.

IMGD_7309

Veš je s námi lidmi odjakživa a tato koexistence se pochopitelně promítla také do našeho spisovného i hovorového jazyka. (Pro názornost jsem v tomto článku (výjimečně) podtrhl slova od Vši dětské odvozená.) Slova „veškeré”, „všímat”, „všichni”, mají totiž všechna slovní základ právě v rodovém jménu tohoto běžného Hmyzu. V naší řeči již tak zdomácněla, že se nad nimi ani dále nepozastavíme, postrádají pro nás jakéhokoli citového zabarvení. To jiná příbuzná slova, jako třeba „všivý”,„všivák”, se nám, díky jakési tušené vazbě na něco nečistého, zase výborně hodí k případnému vyjádření odsudku. Úsloví „líný jako veš”, „nasadit vši do kožichu”, nebo že „něčeho je jako vší” používáme rutinně, aniž bychom se zamýšleli nad vazbou k onomu nepříjemnému parazitu. Také vybírání, či vypichování hnid (Vších vajíček) z vlasů, jako nepříjemná práce s malými objekty, se do češtiny promítlo. Používáme tak v jazyce odsouzeníhodnou vlastnost „hnidopišství” a svým dítkům musíme vždy pracně vysvětlovat, že to opravdu s „prohnilou pýchou” nijak nesouvisí. Podobně hnidopich neboli hnidař, či hnidous (Vančura) je tedy člověk, jenž kritizuje za maličkosti.

Asi nás nepřekvapí, že i v Rómštině Veš zapustila své kořeny. Ačkoli Veš se Rómsky řekne„les”, slova „vešoro, vešalo, vešangero, vešuno” mají prý původ právě u Vši dětské.

V angličtině, kde Veš se řekne „louse” (plurál „lice”) se také najde mnoho běžných slov, která si podržela odsuzující tón, ačkoli původní jejich konotace byla již zcela zapomenuta. Kupříkladu zcela běžné slovo „lousy”, tedy mizerný, špatný, nebo „louse” či „louser”, tedy nepříjemná či protivná osoba (pozor ale, slovo „looser” má jiný slovní základ), „louse up” znamená v angličtině zkazit. Podobně v tomto jazyce najdete obdobu našeho hnidopišství – „nitpicking”, což znamená rýpat se v detailech, v něčem se nimrat.

Já vím, namísto jazykového koutku měl bych zde zvídavému čtenáři přinést spíše lepší popis tohoto Hmyzího druhu. Když já ale nechci jen opakovat vyčtené informace. Veš dětská je natolik prozkoumaná, že v odborné literatuře nebo i na webu o ní najdete skoro vše. Proto uvedu raději jen pár odkazů: KHSS, CZU, Wiki, Vši. Vždyť také přece stačí zadat ve vyhledávači klíčová slova „Veš” a „dětská” a dozvíte se velmi mnoho. Snad ještě lépe zavítat na zahraniční stránky [Headlice, Medscape, Phys, SAm, Nature, Dunn]. Tam se zdají být více originální, více podrobní. I když jim také mnohdy jde víc o senzaci, než o skutečný přírodovědecký popis druhu, nebo alespoň o osvětu, popis a přiblížení živého tvora. Člověk také rychle zjistí, že naši čeští publicisté mnohdy pouze překládají zahraniční zdroje, píší své články coby jakési senzací nabité výcucy, aniž by však původní zdroj jakkoli citovali. Plagiátorství, které publicisté u studentů, politiků i vědeckých pracovníků zásadně netolerují a podrobují ho zdrcující kritice, je v běžné novinářské praxi zřejmě každodenní rutinou! Asi žurnalisté předpokládají, že běžný čtenář nemá internet, nebo neumí anglicky. Snad i proto najdete na našem webu obvykle jen povrchní texty. A i ty jsou buď o senzačním (velmi spekulativním) zjištění souvislostí genomu Vši dětské s genomem Vši parazitující naše dávné předky, nebo ještě častěji – o hubení Vší. To je totiž, bohužel, pro lidi málem to jediné, co je u zajímá. Škoda, vždyť v případě Vši dětské, se jedná o docela pozoruhodného tvora. 

Nejsem profesionální biolog, tedy na detailní, originální popis anatomie, bionomie a etologie Vši dětské sám ani neaspiruji. Fotím jen pro radost a právě u této činnosti mne zaujaly některé další anatomické detaily tohoto Hmyzího druhu. Rád bych se s Vámi o tyto své postřehy podělil.

Pozoruhodný je třeba čumák Vši. Jen pohleďte na ten podivně kuželovitý rypec. Veš prý jím jen nakousne/nabodne kůže a až z něj vysune sací ústrojí.

IMGD_7304

I její očka jsou docela bystrá. Také krátká obrvená tykadla jsou zajímavá a nesou až čtyři typy různých smyslových orgánů, zejména hmatových brv. Veš jimi vnímá pohyb a napětí, detekuje pozici tykadla a tím si uvědomuje i svou vlastní polohu. Vědci tvrdí, že Veš má překvapivě málo smyslových schopností. Prý nedobře vidí, špatně detekuje pachy, vůně a chuti. K ověření tohoto tvrzení nemám dostatek svých zjištění, přesto myslím, že Veš disponuje právě těmi smysly, které k životu parazita potřebuje. A takové, co by ji jen rušily, prostě vyřadila. Vždyť ono také přežít v naparfémovaných vlasech, plných kondicionérů, šampónů, voňavek, chemických barev, ale také smradlavého potu, chce buď velmi odolnou náturu, nebo silnou ztrátu čichu a chuti. Veš je dokonalá – disponuje obojím.

IMGD_7312

Zadeček je ze sedmi článků a dovede pojmout poměrně značné množství krve.

IMGD_7313

Nechal jsem mou Vešku proběhnout po papíře. To se jí moc nelíbilo a snažila se uniknout. Vypadala jako bruslař na betóně. Na tohle opravdu nebyla od matičky přírody připravena.

IMGD_7318

Ani párátko jí nebylo přirozeným prostředím, leč nohy s háčky se již přece jen měly čeho zachytit.

IMGD_7323

Až později, při prohlížení fotografií, jsem si povšiml světlého pásku vylézajícího Vši ze zadečku. Polilo mne horko! Že by celou tu dobu focení kladla nějaká malá, okem nepostřehnutelná vajíčka? Že bych  si opravdu neopatrně zavšivil domácnost? Okřikl jsem ale rychle sám sebe. Vždyť přece Vši kladou poměrně velká vajíčka přímo na vlas! Až z těchto hnid líhnou se další jedinci. Toto zde bude buď kousek výkalů, nebo vyhřezlé střívko.

IMGD_7332

Pak jsem focení raději ukončil. A tím skončila i veškerá naše Vší nákaza. Pro mou paní i dceru – zaplaťpánbů! Však tentokrát byl jsem tomu i já rád, ač jsem to nepřiznal. Tou dobou měli jsme totiž doma delší návštěvu z Mexika. Sedmnáctiletý Ricardo, původem z bohaté rodiny, uvyklý na služku i kuchařku, musel v naší domácnosti skousnout horší standard bydlení, naučit se vysávat a uklízet svůj malý pokojíček. Vše ale zvládl na jedničku a měli jsme tak krásný společný čas. Přizpůsobili jsme se a i on se v mnoha směrech přizpůsobil. Naši stravu si pouze dokořenil nezbytnou salsou z papriček Habaňeros a pak už snědl vše. Zúčastnil se veškerých rodinných aktivit, naučil se dokonce lyžovat do té míry, že sjel černou sjezdovku (a to předtím nikdy v životě neviděl sníh), na běžkách zvládl trasu Figura-Švýcárna-Červenohorské sedlo a zpět. Myslím, že pobyt u nás hodnotí obě strany jako „přínosný”. Případnou nákazu Vší dětskou bych ale jemu a zejména jeho rodičům vysvětloval jen obtížně.

Ještě na závěr: Já opravdu nejsem na hubení Vší specialista, nikdy jsem to (naštěstí) ani nedělal! Těch pár jedinců, co jsem si tentokrát přinesl domů, nechal jsem milosrdně zemřít na balkóně hlady. Prosím proto: „Radu, jak se těchto parazitů zbavit, po mně opravdu nežádejte!

A dovolte noticku pro ty, co mne neustále kritizují za psaní velkých písmen u rodových jmen Hmyzu. Věřím, že po přečtení tohoto článku, ve kterém jsem se zabýval všemi těmi Vešmi, mluvil zaníceně o všech těch Vších, přisuzoval Vši vši tu Vší krásu, mi snad konečně dají zapravdu. Pokud bych tak totiž zde nečinil, tedy nepsal slovo Veš tam, kde je myšlen onen parazit, ve  všech jeho tvarech právě velkým písmenem, byl by tento článek jen obtížně srozumitelný.

Galerie fotografií

Rubriky: Uncategorized | 3 komentáře

NeGorgonská Medúsa, Žlabatka ježatá, Andricus caputmedusae

IMGD_7343Informace k tomuto článku jsem na webu hledal s použitím klíčového slova “caputmedusae”. A nestačil se divit, na jaké že podivné stránky mne toto vyhledávací kritérium zavedlo. Možná že i Vám se právě teď stalo totéž, jen opačně. Dopředu chci proto varovat případné návštěvníky z oboru medicínského: „Tento článek není o nemoci caput Medusae, tedy o výrazném rozšíření podkožních žil v pupeční oblasti přední stěny břišní!”. A také omluva pěstitelům bromélií: „Dnes bohužel nebude řeč o krásné Tylandsii caputmedusae.”. Podobně budou zklamáni mořští biologové, zajímající se o Hvězdici Gorgonocephalus caputmedusae (Linnaeus, 1758), popřípadě o Mudúzy (Scyphozoa), ale také kaktusáři, pátrající po informacích o Astrophytum caputmedusae. Ať už jste zavítali na tuto mou stránku cíleně, nebo jen náhodou: Vítám Vás, jen prosím dočtěte do konce!

Ve svém článku chci trpělivému čtenáři představit další z mnoha našich hálkotvorných vosiček (Cynipidae). Žlabatka ježatá (Andricus caputmedusae (Hartig 1843)) je druh vytvářející jednu z nejkrásnějších hálek vůbec. Tato je velká, tvarově komplikovaná, je to propletenec tuhých výhonů, jakási trnová koruna, nebo jakoby moderní extravagantní účes plný loken a dredů. Připomíná klubko hadů, možná hlavu bájné Medúsy. Snad proto také po ní nese jméno.

Andricus caputmedusae

Asi nemusím nikomu Medúsu, postavu řecké mytologie příliš představovat. Jednotlivá podání tohoto příběhu, ať už první zmínka antického básníka Hésioda (O původu bohů – Theogonia), modernější podání Publie Ovidia Nera (Proměny – Metamorphoses), nebo verze jiných klasických literátů se od sebe docela liší. Tato pověst inspirovala malíře (Petrus Paulus Rubens, Michelangelo Merisi da Caravaggio), mozaiky (hlava Medúsy v Pompejích), nebo sochaře (Gian Lorenzo Bernini). Běžný člověk, nemaje klasického vzdělání, se o ní však většinou dozvěděl až díky filmu Souboj Titánů z roku 1981. Jenže ouha, jak tento snímek, tak zejména jeho slavný remake z roku 2010, vypráví příběh velmi, velmi nepřesně. V jejich podání to je celé jen romantická slátanina, skutečnou řeckou bájí pouze volně inspirovaná.

Proto si dovolím Medúsin příběh, ten původní, připomenout krátkou rešerší. Medůza byla, dle pověsti, jedna ze tří Gorgonských sester. Marniví bohové všechny tři sestry Gorgony za jejich marnivost (vím, malinko pitoreskní, ale tak už to holt s bohy chodí) potrestali. Konkrétně Medúsa doplatila na to, že modlíce se k bohyni Athéně, podlehla chtíči boha Poseidóna, naneštěstí přímo v Athénině chrámu (podle některých verzí byla Medúsa Athéninou kněžkou). Za znesvěcení svatostánku byla Athénou proměněna  v ošklivou obludu s hadím tělem, mosaznými drápy a děsivou hlavou. (Jestli i Athénin strýček Poseidón „dostal na zadek”, to pověst neříká. Asi tedy ne.) Za trest se pohled Medúsy stal smrtelným a také, její původně nádherné vlasy, ty co Poseidón kdysi tak rád vískal, byly kletbou proměněny v propletenec živých hadů. Trochu nadbytečné, vždyť stejně nikdo se již krásou Medúsy nemohl dále kochat, pohledem na ni byl by přec v kámen proměněn! Že by to Athéna logicky nedomyslela? Chybovat je nejen lidské?

Myslím, že ze všech rostlin, živočichů, nemocí či čeho všeho, druhovým jménem caputmedusae se honosícího, právě hálka vosičky druhu Andricus caputmedusae snad nejvíce splňuje naši představu oné strašlivé Medúsiny hlavy (caput), plné propletených hadů.

Hlavy, kterou dle pověsti Medúse nakonec usekl Perseus, aby ji posléze daroval Athéně. Vždyť to ona mu konec konců poradila, jak Medúsu zabít, vybavila ho dokonce mečem ze zvláštního kovu a také zrcadlícím štítem. Athéna si pak získanou Medúsinu hlavu se smrtícím pohledem připevnila na svůj válečný štít a stala se tak neporazitelnou. Tak vida, že by jí šlo původně právě o to? Pěkná konspirace!

stara halka z dubu prumer 5cm Andricus caputmedusae

V případě naší ježaté hálky se jedná o domov poměrně vzácně se vyskytujícího druhu Žlabatky, přesto tento ježatý útvar, s trochou štěstí, na Dubech, i Vy najdete (zejména v jižních částech naší republiky). Vskutku zajímavé, originální řešení téhož, stále se opakujícího problému – tedy vyživovat „domácí paní”, chránit ji před parazity, před zimou.

stara halka z dubu prumer 5cm Andricus caputmedusae

Všechny předchozí obrázky zachytily hálku tak, jak ji nejspíše sami naleznete, tedy již seschlou, tvrdou. Larva uvnitř přezimuje a dospělá vosa bude se líhnout brzy zjara. Zato mladou hálku již není, v hustém větvoví a listoví, tak snadné objevit. Trvalo mi dva roky než jsem našel na Pálavě několik stromů, na kterých se tato Žlabatka pravidelně vyskytuje. Při focení jsem musel být, pochopitelně, velmi opatrný, abych nenarušil vzácný biotop. Fotil jsem z ruky, proto jsou fotografie nepatrně rozostřené.

Mladá hálka agamní generace Žlabatky, vyrůstá na číšce mladého žaludu, tedy na bujně rostoucím, dobře živinami zásobeném rostlinném pletivu. Původně to je jen drobná komůrka (až později snad 5mm velká), ze které rychle rostou zprvu silné, později jemné, dále a dále se rozvětvující výhony.

Andricus caputmedusae

A výsledkem je nakonec i pěticentimetrová, ježatá hálka. Je lehká, vzdušná, větev Dubu nikterak výrazně nezatěžující. Přitom je šťavnatá, neustálý růst šlahounů nutí rostlinu přivádět do meristémových pletiv vodu i živiny – přímo přes Žlabatčí obývák.

Andricus caputmedusae

Žlabatka mne, svým zvláštním jménem i tvarem hálky, ponoukla nad tou bájí více přemýšlet. Vrátím se proto ještě na chvíli k bájné Medúse, ačkoli tato nemá být hlavním námětem mého článku.  Symbolika ženy s hady ve vlasech nás totiž ovlivňuje dodnes.

Je pozoruhodné, že nestvůra je v současnosti již mnohdy zobrazována spíše jakožto moderní sexy žena, málem jako erotický symbol. Snad to je vlivem jaksi deformované společenské situace, která i mnohé jiné ženy nutí hledat extravagantní, drsný, nekompromisní image. Vystupují sice nadále jako stvoření elegantní, štíhlá, zdánlivě křehká, přesto již ale schopná účinné obrany proti, …, proti čemu vlastně? S umrlčím tetováním, s řetězy, polonahé, zdobené výraznými barvami  těla, vlasů i zbytků oblečení, stylizované coby jakési „rokerky s vytrčenými vnadami”. Má to snad být nějaký projev novodobé emancipace, tedy zůstat žensky žádoucí, smyslnou, erotickou, nicméně již přestat být porobitelnou, nesamostatnou, submisivní?

Medúsa sama byla, dle pověsti, přinejmenším po proměně Athénou, ošklivá a hrůzostrašná. Přesto právě v ní mnozí viděli a doposud vidí symbol ženské fertility, tedy plození a znovuzrození. Pravidelné svlékání hadů (obnova pokožky) na její hlavě prý symbolizuje sám menstruační cyklus. Schopnost proměnit muže v kámen pouhým pohledem zase ztělesňuje ryzí ženskou sílu. Mohla by se tedy Medúsa stát ideálním vzorem ušlechtilému emancipačnímu hnutí, ba i hrdinkou rozběsněným feministkám?

Na první pohled ano, proti však svědčí ta část příběhu, kdy sama Athéna přisoudila veškerou vinu za znesvěcení chrámu jen a pouze ženě, její sexuální přirozenosti. To spíše naznačuje lpění tehdejší společnosti na tradiční mužské hierarchii. Prý dokonce pověst o Medúse vznikla až následně, po báji o Perseovi, jen aby podtrhla mužskou podstatu a nadřazenost tohoto hrdiny. Useknutí ženské hlavy pak měla dominanci mužů ještě dále podpořit a zdůraznit.

Také Sigmund Freud a třeba i Otto Fenichel vykládali některé mytologické postavy jako ryze sexuální symboly. Medúsiny hadí vlasy podle nich znázorňují pubické ochlupení, je to prý forma kompenzace, vyrovnání se s neurózou. Snad trochu ano, kdo ví. Možná i odtud pramení pověst o tom, že kdo pohlédne Medúse do očí – strachy zkamení, nebo alespoň zůstane stát jako sloup. To se totiž dodnes stává, při pohledu na ženskou nahotu, mnohým nezkušeným mladíkům.

Zpět ale k naší Žlabatce. Jsem rád, že její hálka není prvoplánově demonstrační. Že nemá nést nějakou sexuální symboliku. A mohla by! Ona totiž skrývá vždy larvu výhradně samičího pohlaví. Tyto vosy jsou schopny se rozmnožovat ryze partenogeneticky, samci se v této agamní generaci vůbec nevyskytují, nejsou potřeba! Přesto tvar hálky, její podobnost s hlavou Medůsy, nic o samičích právech nehlásá, slouží jen a pouze k ochraně juvenilního stádia Žlabatky před parazity.

Larva je vskutku výborně chráněná svým plotem z trní, málem nenapadnutelná. Přesto jsem, při studiu mladé rostoucí hálky, objevil živočichy, kteří uměli její šťavnatosti využít.

Andricus caputmedusae

Všechny výhony této hálky byly zhusta pokryty Mšicemi. Mravenci rodu Formica pásli tyto své kravičky a chránili je před predátory. V drsné přírodě se rychle naučíte využívat každou drobnou výhodu a Mšice svou příležitost také ihned odhalily. Teď se již obranná technika Žlabatky zdá méně účinnou, viďte? Možná kdyby byla využila nějaký lepkavý sekret, podobně jako to umí Žlabatka kalichová, zabránila by útokům v té nejcitlivější, rané fázi vývoje hálky. Ale nesuďme předčasně, právě přítomnost Mravenců hlídajících pasoucí se stádo, brání domácí larvy před napadením parazitickými Chalcidkami.

Andricus caputmedusae

Měl jsem později štěstí a našel krásné, starší hálky Žlabatky ježaté i na jiných místech Jižní Moravy. Jen díky tomu jsem pak mohl dochovat tyto vosičky až k dospělci. Takto vypadala spící/bdící larva uvnitř zimující hálky. Je to poslední, klidové, larvální stádium, zárodky očí se již rýsují, brzy se bude kuklit.

Andricus caputmedusae  po druhé zimě

Pozor ale, klidové stádium může larva protáhnout i na několik let. Je neuvěřitelné, že larvy mohou bez potravy a vody přečkat tak dlouhou dobu. Já pozoroval líhnutí malého procenta Žlabatek již po jednom roku, naprostá většina ale přeležela dva až tři roky. (Vždyť také tento článek trpělivě připravuji už pátým rokem!) Žlabatka silným namnožením za úrodných let (takových, kdy Dub zaplodí mnoho žaludů i hálek Žlabatky) a postupným, do několika let rozloženým líhnutím, dobře kompenzuje roky slabší (kdy se žaludy neurodí). Navíc tak Žlabatka úspěšně brání přemnožení případného svého parazita. Ten by se totiž líhl z napadených hálek již po prvním roce, tedy do hladového roku. Musel by se tak orientovat na jiný, alternativní cíl a zcela jistě by tak nedošlo k jeho přemnožení a následnému vyhubení Žlabatky ježaté na dané lokalitě.

Dočkal jsem se, tady ji máme. Krásná vosa, velmi podobná všem ostatním rodu Andricus, jak jinak. Vždyť je také blízce příbuzná právě s Žlabatkou kalichovou. Patří do stejné klády (clade Andricus quercuscalicis).

dodatecne popsano - asi ze halky Zlabatky Andricus caputmedusae - prover ale srovnanim!!!!

Okouzlila mne tato silná, velká vosa (5 mm velká). Člověk žasne, jakým zázrakem se z tlusté, nevzhledné larvy stane něco takto krásného.

Andricus caputmedusae

Nechal jsem ji na chvilku proběhnout se po párátku, lépe tak vynikne její velikost, síla, temperament.

Andricus caputmedusae

Jak už z mých předchozích článků jistě víte, Žlabatky jsou vyznavačky rodozměny, tedy střídání bezpohlavní (to slovo zde není přesné, vždyť alespoň jedno pohlaví, to samičí, zde je), lépe řečeno agamní, partenogenetické generace s tou sexuální (kde mají být zastoupeny jak samičky, tak i samci). Moje vosa z ježaté hálky je samicí agamní generace. Rád bych Vám představil i imago a hálku sexuální generace, bohužel ale jsem se nedopátral jak vlastně hálka vypadá, ani kde ji najít. Podle literatury totiž nejsou dosud vědeckému světu známy! Uvádí se, že je snad tato Žlabatka zcela partenogenetická. Sexuální generaci prý ještě nikdo nenašel a nepopsal!  Bohužel, já také ne. Jen tuším, že sexuální generaci, pokud vůbec někdy nějaká existuje, je třeba hledat na Dubu Ceru (Quercus cerrus). Všechny hálky agamní generace Žlabatky ježaté jsem našel na dubech Quercus pubescens vyskytujících se poblíž této turecké rasy dubu. Možná to byla jen shoda náhod, vazbu na turecký dub naznačují ale i studie dokladující genetickou příbuznost s ostatními Žlabatkami i jejich původ.

Andricus caputmedusae

Pro doložení a přesnější popis Žlabatčího druhu uvádím ještě povinnou žilnatinu křídel.

Andricus caputmedusae

Už jsme se tedy seznámili s další z našich krásných Žlabatek. Tvoří hálky velké, krásné, dlouze chlupaté, zdánlivě nedobytné. Ony dlouhé výhony chrání výborně před parazity – jen ať si zkusí přijít! Dostat se přes jemné větvičky až do komůrky se Žlabatkou, Medúsou z Libye, snad vůbec nelze. Bylo by třeba, coby Perseus, překonat všechny nástrahy, zdolat obranu Medúsy a useknout ji nakonec hlavu. Parazit samozřejmě, již ze své podstaty, není žádný romantik, takto abstraktně přemýšlet navíc ani neumí. Instinktivně a pragmaticky se jen snaží prolézt nějak skrz a do bezbranné larvy naklást své vajíčko. Obtížný úkol, snad i nemožný! Vždyť ale i samotnému Perseovi záměr zdolat Medúsu musel se zdát býti nemožným – a přesto se o to pokusil. Však ani naše parazitické Chalcidky nezůstávají v boji se Žlabatkou ježatou pozadu!

V předchozích mých příbězích o Žlabatkách, jsme se již  setkali s podobně nedobytnými hálkami. A vždy tam byl nějaký zádrhel, parazit si pokaždé našel slabé místo. Žlabatka ježatá není výjimkou. Z těch několika málo hálek, které jsem v přírodě nasbíral, se mi příživníků vylíhlo hned několik. Opět se jedná povětšinou o zástupce nadčeledi Chalcidek (Chalcidoidea), temperamentních vosiček prodělávajících svůj vývoj na úkor larvy hostitele.

Tak kupříkladu tato velmi krásná Tmavka dvojskvrnná (Sycophila biguttata (Swederus 1795)) z čeledi Tmavkovitých (Eurotomidae). Je parazitoidem, tedy napadení touto vosou je pro hostitele fatální.

parazit Andricus caputmedusae

Dalším parazitickým druhem, opakovaně u Žlabatky ježaté zjištěným, byl Mesopolobus amaenus (Walker, 1834). Tento druh už jsem pozoroval u Žlabatky bezkřídlé i Žlabatky kalichové. Samička měří asi 2.5mm.

parazit Andricus caputmedusae

Sameček je ještě menší, něco kolem 2mm.

parazit Andricus caputmedusae

Všimněte si také počtu článků tykadel předchozí vosičky rodu Mesopolobus. To je u parazitických vos jeden z důležitých určovacích znaků. Ať počítám, jak počítám, u následující zeleno-zlatavé krasavice je jich pořád nějak málo! Jak rád bych ji alespoň přibližně determinoval.

parazit Andricus caputmedusae

Tento asi 2 mm velký tvor pro mne dál zůstává tajemným, neurčeným druhem.

parazit Andricus caputmedusae

Ne všechny vosičky hálku Žlabatky ježaté zneužívají. Vosa na dalším obrázku je také Žlabatka. Je rodu Synergus a bezpečné obydlí s hostitelkou pouze sdílí. Možná dokonce se její druh stává nechtěně obětí útoků parazitoidů výše uvedených, namísto Žlabatky ježaté. Tento jedinec měl ale štěstí, dospěl a může založit další generaci komenzálů. Na to je rod Synergus totiž specializován.

parazit Andricus caputmedusae

Vždyť tyto (nebo příbuzné) vosičky rodu Synergus jsme již pozorovali snad u všech dosud popsaných druhů Žlabatek. Vzhledem k vysoké míře parazitace rostlin rozličným Hmyzem je schopnost sekundární parazitace zjevně dokonalým způsobem obživy.

parazit Andricus caputmedusae

Žlabatka ježatá (Andricus caputmedusae), tato neGorgonská Medúsa, mi za ta dlouhá léta setkávání darovala spoustu radosti. Nejprve z prostého objevu nevšední hálky, posléze v poznávání životního cyklu, dochování a studiu dospělce, následně pak jejích parazitů. Vše je pomíjivé, na mé radosti tedy pranic nezáleží. Přesto Hmyz nepřestanu studovat a pokud ještě nějakou zajímavost naleznu, zase Vám o ní rád řeknu.

Galerie fotografií

Rubriky: Chalcoidea (Chalcidky), Cynypoidea (Žlabatky), Hymenoptera, Parazitismus, Rozmnožování | 3 komentáře

Svět v obrazech 3, „A co když to je třeba o 20 miliónů let méně?”

OstrorepDovolte mi prosím, abych navázal na příspěvek, ve kterém jsem popsal  toulku po pralesích a lagunách tropické Floridy [Expedice Everglades]. Na samém závěru, přinucen okolnostmi (strachem z Krokodýlů), procházel jsem se už jen po mořském břehu. V širokém ústí potůčku, písečném, jílovitém, bahnitém, našel jsem tehdy vyschlou schránku, vypadající jako by snad byla pozůstatkem nějakého prehistorického tvora.

Ihned jsem si vzpomněl na vymřelé Trilobity a Český Kras, kde se jejich zkamenělé pozůstatky nalézají dodnes. Prvohorní Trilobiti samozřejmě s touto mnou nalezenou schránkou nemají téměř nic společného, to byla jen taková asociace. V případě nalezené mrtvolky se jedná o Ostrorepa amerického (Limulus polyphemus Linnaeus, 1758). Řád Ostrorepi (Xiphosura) je jedním z nejstarších řádů kmene Členovců (Arthropoda), podobně jako můj oblíbený Hmyz. Zatímco nejstarší fosilie Ostrorepů jsou datovány do prvohorního Ordoviku (asi z před 445 miliónů let), Hmyz se objevil na přelomu starších a mladších prvohor, tedy v Devonu, či spíše až v Karbonu (asi před 350 milióny let). Ostrorepi, se svými čtyřmi dosud žijícími druhy, patří do třídy Hrotnatců (Merostomata), spolu s vymřelou skupinou obrovských Kyjonožců (Gigantostraca). Tedy jsou spíše příbuzní dnešním Štírům.

Zaujal mne archaický vzhled tohoto tvora a rozhodl jsem se jej blíže prozkoumat. Pohled shora ukazuje stvoření dobře kryté krunýřem.

Ostrorep americký (Limulus polyphemus Linnaeus, 1758)

Ostrorep žije obvykle na dně moře, kde lozí, shora chráněn právě onou schránkou. Jméno řádu Xiphosura pochází z řečtiny, slovo xipho znamená meč, uros označuje ocas [ifauna]. Dlouhý osten Vám skutečný meč jistě nenahradí, dovedu si však představit využití tohoto špičatého bodce třeba u indiánské harpuny. Ostrorepovi však pohyblivá zadní část těla spolu s ocasem slouží údajně zejména k tomu, aby se mohl převrátit. To se jistě často hodí, Ostrorep totiž, zřejmě kvůli stabilitě, plave jaksi naznak, tedy obrácen na zádech.

Na souš Ostrorepi vychází pouze aby se zde pářili, kladli vejce; právě to se zřejmě stalo mému jedinci osudným. Uvízl na břehu a zpátky do moře už se nedostal. Nevím jak dlouho jeho tělo v horkém klimatu vysychalo, bylo zevnitř vyžíráno červy, mravenci, korýši. V době, kdy jsem jej našel já, z něj zbyla už jen skořápka. Absolutně vyschlá, dutá, čistá. Jen stín bývalé slávy, jen stopa života. Mrtvolka bez těla a dokonce i bez kostry, neboť u Členovců je masité tělo, nervová i trávící soustava obvykle kryta a podpírána vnější skořápkou. Skořápka jsi a v skořápku se obrátíš! Zatímco vnitřní orgány podlehly útoku mrchožroutů, ona vnější chitinová kostra zůstala nedotčena, se všemi detaily umožňujícími Ostrorepa prozkoumat.

Ostrorep americký (Limulus polyphemus Linnaeus, 1758)

Ostrorepi jsou, jako druh, velmi zajímaví a dalo by se zde o nich dlouho psát. O jejich způsobu života, o modré krvi obsahující měď namísto železa (tedy na vzduchu modré, jinak je bezbarvá), o primitivním imunitním systému kompenzovanému koagulačním komplexem detekujícím toxiny. Nechci zde ale dělat další rešerši z internetových zdrojů, stejně bůhvíkde posbíraných. Každý, kdo by se o život tohoto tvora zajímal, nechť si rozklikne některé z mých odkazů zde uvedených [Wikimyfvc, nfg, theatlantic, iflscience, arkive, nature, anatomy]. Dozví se pak o Ostrorepech, od více méně zasvěcených autorů, mnoho zajímavého. Věru to stojí za to!

Jen pozor na fabulace! Já sám, když jsem po návratu vyprávěl v hospodě o tom mém Ostrorepovi, jako zajímavost jsem použil: „Že snad žije na Zemi již 445 miliónů let”. Jeden z mých kamarádů se vzápětí kriticky ozval:  „A co když to je třeba o 20 miliónů let méně?”. Hanbil jsem se za ono laciné užití senzace. Ano, pátráte-li po informacích o Ostrorepovi, nejčastěji bohužel narazíte právě na podobné senzační zprávy o „živoucích fosiliích”. Dobře chápu, že někdo může být na takové zaručené zprávy alergický.

Většině blogerů a také novinářů se Ostrorep náramně hodí jako kuriozita, zajímavost k upoutání přelétavé pozornosti čtenářů. Trochu to nafouknou, přibásní, někdy i zalžou. Zde je jen několik příkladů odkazů na senzace-chtivé, plytké a povrchní články : Ostrorepi mizí. Po 400 milionech!Krabi z pravěku!, Na skok v prvohorách: zvíře, které zapomnělo vyhynout!, Four Ancient Animals That are Older than Trees!, Oldest animal species still living on earth today!. Tvrdí se v nich mnohde, že Ostrorep žije na Zemi 445 miliónů let (některé z nich, se stejně neotřesitelnou jistotou, argumentují výrazně jiným údajem), snad déle už prý jen Loděnka hlubinná (Nautilus pompilius). Takové tvrzení, taková představa je pro laika vskutku šokující, tedy že by zvíře z prvohor mohlo přežít nezměněno dodnes. Přece Dinosauři se objevili až v druhohorách a stihli přitom ještě vymřít. A teď tu máme původní tvory přímo z dávnověku, přesněji z prvohor! To „dá na prdel” i Lochnesce a Olgoji Chorchojovi!

Vše to celé je ale nesmysl, novinářská manipulace. Všechny ty pitomé řeči o „živoucích fosiliích”. Vždyť už toto záměrně provokující slovní spojení je prostě hloupé. Ostrorep také rozhodně není Krab a už vůbec ne z Pravěku, jak uvádí jeden z titulků. Slovo Pravěk je přece vyhrazeno pro období lidských dějin, tedy mnohem rannější rozhraní třetihor a čtvrtohor (pouze před asi 3 milióny let).

Jsem rád, že mám kamarády (a také Vás, mé čtenáře) s kritickým myšlením, kteří na takové blbosti nedají. Ten 445 miliónů let starý, zkamenělý Ostrorepí Metuzalém byl ve skutečnosti zástupcem velmi malého druhu a byl dnes žijícím Ostrorepům pouze vzdáleně podobný [Oldest Horseshoe Crab Fossil Found, 445 Million Years Old]. Ony ty dnešní druhy jsou také výsledkem stamiliónů let evolučního vývoje a od svých prvohorních předchůdců se již velice liší. Jen my to nevidíme! Vždyť podobně se nám, lidem kavkazoidní rasy (bělochům), zdají stejní všichni jedinci třeba negroidní rasy. Jejich barva a odlišnost od bělochů nás tak zaslepuje, že subtilní individuální rozdíly nevnímáme. Také Ostrorepi jsou od zvířat nám známých nápadně odlišní. Vnímáme tedy vždy zejména tuto jejich odlišnost od ostatních živočichů, nevidíme dobře mezidruhové rozdíly Ostrorepů. Pro nezasvěceného laika, jsou takto stejní také všichni Mravenci, všechny Mouchy, všichni Škvoři,…. Někteří, ač v jiném oboru třebas i nadprůměrní, trpí hlubokou neznalostí přírodopisu a říkají pak dokonce všemu malému, lezoucímu „Brouk”, všemu podlouhlému „Červ”.

Nebuďme stejně slepí, stejně povrchní, zkoumejme a poznávejme! Pohleďme proto tedy lépe i na ostatky dnešního Ostrorepa, zjistěme si o něm také trochu více: V Americe nazývají toto zvíře Horse Shoe Crab a vskutku tvar jeho krunýře koňskou podkovu připomíná. Jeho tělo je celé ukryto jen uvnitř a naspodu onoho podkovovitého štítu. Kdo by čekal nějaký pohled do chápajících, bystrých očí, nějakou laskavou tvář, ve které by snad byly patrny emoce, výraz, nebo snad dokonce jakási zpráva o prožitých stamiliónech let, bude hrubě zklamán. Podobně jako u nějakého primitivního robota, samu podstatu Ostrorepa jakoby tvořilo jen pět párů končetin. V zadní části těla vidíme ještě listové žábry a pak – tělo končí dlouhým ostnem. Jinak kde nic tu nic. S Ostrorepem si věru nepopovídáte, za domácího mazlíčka jej také nikdo nebude chtít (musí žít v hloubce, takže se ani do normálního akvária nehodí).

Ostrorep americký (Limulus polyphemus Linnaeus, 1758)

Končetiny jsou vybavené pohyblivými klepítky. Slouží tak dobře k pohybu po písčitém dně a také ve vodě.

Ostrorep americký (Limulus polyphemus Linnaeus, 1758)

K plavání však Ostrorep využívá rovněž své listové žábry. Jsou to původně také končetiny, dnes přeměněné na ploché útvary nesoucí skutečné dýchací orgány.

Ostrorep americký (Limulus polyphemus Linnaeus, 1758)

Detail konce končetin ukazuje, že klepítka jsou relativně primitivní.

Ostrorep americký (Limulus polyphemus Linnaeus, 1758)

Člověk by věru čekal, že se za 445 miliónu let rodina Ostrorepů zmůže na něco dokonalejšího, na propracovanější morfologii, anatomii i design, že bude trochu inteligentnější. Nesuďme ale ukvapeně. Co fungovalo stovky miliónů let, je jistě jako strategie přežití neoddiskutovatelně úspěšné.

A jak už jsem uvedl, ono to možná ani nebylo 445 miliónů let. Znovu se k tomu vracím, promiňte. Styděl jsem se tehdy, já programátor, technik, tedy zástupce profese implicitně vyžadující skeptické, kritické a pragmatické myšlení, že můj senzací čpící údaj o stáří zpochybnil kamarád, jenž je – zubařem! Po několikáté jsem si tak potvrdil, že ač povolání deformuje a vede ke stereotypům, přece jen profese není všechno, že lidé kritického myšlení, ale také ti snílci a naivní konzumenti senzací, lidé moudří ale i hloupí, jsou v populaci napříč spektrem jednotlivých profesí.

445 miliónů let – jak to tak přesně změřili? Jaká metoda byla vlastně použita pro zjištění onoho údaje? S jakou chybou? Už ve škole nás učili povinně uvádět hodnoty rozměrů vždy s jednotkou a také s nejistotou měření. Že totiž již měřící přístroje pracují s nějakou chybou, že i metody samy nejsou absolutně přesné. Pokud vím, tak poměrně přesná radiouhlíková metoda, navržená americkým vědcem Willardem Frankem Libbym pro určování stáří organických materiálů, založená na měření obsahu uhlíkových izotopů 14C a 12C, je použitelná jen asi do 50 000 let stáří a navíc – jen právě pro ony materiály organického původu. Zde je ale třeba měřit stáří zkamenělin, někdy dokonce snad jen otisku těla v prvohorní skále! Ale ano, jsou i jiné radioizotopové metody [Planetopia] užívané pro odhad stáří fosilií, nebo hornin. Přesto – všechny tyto metody jsou založeny na odhadu tzv. normální původní koncentrace nějakého izotopu, na referenčních vzorcích. Jsou to metody jen relativně přesné. Kupříkladu i ta asi z nejpropracovanějších, tedy právě ona radiouhlíková metoda datování, po všech těch korekcích z oboru dendrochronologie, klimatologie a jiných, dosahuje dnes přesnosti pouze jednoho procenta!

No ale rozumím, novináři prostě nemohou, v dnešním zkratkovitém způsobu informování, ztrácet pozornost přelétavých čtenářů dodatečnými údaji o chybách měření. A také nemohou připustit pochybnost, informaci podávají zaručenou, ověřenou, bezpochybnou. Leč nekřivděme jim tolik, vždyť oni jen reagují na poptávku. To my se neptáme, nepátráme, jen informace bezmyšlenkovitě konzumujeme!

Tak schválně: Když vám lékař řekne, že máte tlak 130 na 95, co ta čísla znamenají? 130 na 95 čeho to je, jaká veličina, jaká jednotka, jaká přesnost? Nebo třeba hladina cholesterolu (3), cukru (4.4-6.7) v krvi? Co ta maximální doporučená hodnota říká?  Kdo to ví? (Já už ano, zjistil jsem si to!) Obvykle ale po významu, po metodách měření, natož po míře neurčitosti nepátráme, chceme jen rozsah, jednoduše kde že se máme držet a to je vše.

Mnoho takových příkladů najdete ve svém životě. Kupříkladu ve sportu, kde se neustále snažíme zavádět nějaké technické prostředky, snižující míru nepřesnosti rozhodování. Implementujeme různá čidla, dokonce kamerové systémy. Mnoho nám pomáhají, moudří rozhodčí však ví, že to jsou jen pomocníci, že finální rozhodnutí je pořád na člověku (vím o čem mluvím, sám jsem kdysi dělal rozhodčího v basketbale). I proto povolují využívat tyto technické prostředky jen v omezené míře. Lidé však od techniky čekají více, než kdy může dát. Chtějí absolutní jistotu!

Vsuvka o přesnosti Jestřábího oka (lze přeskočit): Můj kamarád, ano, právě ten skeptický, kritický zubař co pochyboval o přesnosti datování fosilie Ostrorepa, hraje rekreačně tenis. Je také velkým fandou vrcholového tenisu a sleduje každý zápas. Člověk velmi pragmatického a kritického myšlení, přesto se o Jestřábímu oku, technickému prostředku, jenž spolu rozhoduje výsledek zápasu,  vyjadřuje kladně, věří mu bez výhrad. Pochopitelně, vždyť simulace nám místo dopadu ukazuje s absolutní přesností – bez udání míry nepřesnosti! No to by mi ve škole nebo později ve vědeckém světě vycinkali, kdybych to takto udělal! Navíc, je-li stopa blízko čáry, klidně opakovaně zvětšují místo dopadu, až jde nakonec jasně rozlišit, na čí straně je pravda.

Již přes 25 let se zabývám simulacemi toku kapalin, prouděním vzduchu, výpočtem trajektorií pohybujících se částic. Rozumím proto dobře rozdílu mezi zjednodušenou, modelovou simulací a realitou. Nevěřím takto, že výpočet trajektorie a dopadu míčku zohledňuje všechny důležité vlivy. Kupříkladu případnou nerovnost travnatého povrchu (přitom snížení výšky povrchu jen o jednu desetinu milimetru může, díky téměř tečné dráze letu, samo o sobě udělat chybu v odhadu místa dopadu i 1.5 mm – zkuste si to sami spočítat!). Nebo křivost čar na antuce vyvedených, vždyť i ty jsou malovány s nějakou omezenou přesností. Považuji také za nepravděpodobné, že by se technikům pokaždé podařilo nastavit všech deset kamer správně. A zejména zpochybňuji onu protáhlou, pravidelnou, oválnou, ostře ohraničenou obrazovou stopu, kterou nám kamerový systém sebejistě předvádí. Tvar skutečného otisku přece závisí od spousty faktorů, jakými jsou elasticita, rychlost, rotace, skluzové vlastnosti povrchu, teplota míčku, vlhkost jeho povrchu, … Míček se deformuje různě a zanechává stopu, kterou seberychlejší technický systém nemůže neomylně určit. Vždy je ten jeho výpočet jen přibližným odhadem. Nevěříte mi? Důvěřujete Jestřábímu oku absolutně? Podle zadání tenisových organizací měla být míra nepřesnosti odhadu do 5 mm, dle firmy provozující tento systém je to 3.6 mm. Přesto Jestřábí oko rozhoduje zápasy i v případech, kdy je vypočtená stopa třeba pouze milimetr (i méně) od postranní, ba dokonce i od základní čáry (finále Wimbledon 2007). Pro mne nepochopitelné! Jistě, lidské oko to Jestřábí asi nepředčí, tato simulace je často velmi užitečným pomocníkem, přesto bych v takových sporných případech čekal, jako jediné správné řešení, nový míč – z důvodu překročení míry nepřesnosti měření. Ještě jsem neviděl, že by systém Jestřábího oka prohlásil: „Nelze rozhodnout!”. Jistě, pravidla tenisu to řeší jinak, nelze-li prý rozlišit mezeru mezi stopou a čárou, je míč brán za dobrý. Podle takové logiky by pak ale všechny případy, kdy mezera je menší než udávaná přesnost (3.6mm), měly býti prohlášeny za dobrý míč.

Také způsob onoho neomylného výpočtu je přísně utajován. „Nechceme přece rozproudit diskusi, lidé musí systému věřit, ne o něm pochybovat!” To je ale jednoduše proti mému přesvědčení! A ještě jedna poznámka k zamyšlení: Kde myslíte, že se dá snadněji podvádět? Když se na zápas všichni pozorně dívají a mohou každé rozhodnutí rozhodčích porovnat s kontrolními zpomalenými záběry kamer, nebo v přísně utajovaném, elektronickém, parametrickém systému, kde upravit parametr třeba délky stopy lze stisknutím jednoho tlačítka? Považujete toto moje podezření za paranoidní? Pak mi řekněte, proč v případech, kdy je na vyžádání sportovce ukázáno místo dopadu Jestřábím okem spočítané, se už NIKDY neukáží také záběry jednotlivých kamer?!

Vím, nesnášíme neurčitost a pochyby, chceme vždy jednoduché, jednoznačné odpovědi. Nejen na otázku, zda míček byl dobrý nebo špatný. A proto nám je takto rozhodčí, jindy zase politici neomylně poskytují. Podobně chceme zcela přesná, kulatá, dobře zapamatovatelná čísla třeba od publicistů i bloggerů. Zajímají nás ponejvíce rekordy: „Kdo je nejstarší? Kdo je největší, Kdo je nejmenší, Nejrychlejší, Nej, Nej, …” a tak se přírodopisné časopisy i filmy mění jen na soubory kuriozit, rekordů, senzací.  A zřejmě kvůli těmto mnohým lidským vlastnostem zůstane Ostrorep, navzdory tomuto mému článku, u většiny lidí asi navždy Živoucí fosilií starou 445 miliónů let, bude Zvířetem co zapomnělo vyhynout, dokonce Krabem z Pravěku. Přestože toto konkrétní zvíře na mém obrázku (stejně jako jeho druh) opravdu není stovky miliónů let staré.

I když přiznávám, zjev Ostrorepa je trochu jakoby předpotopní, jaksi primitivní. Člověk totiž nutně srovnává s tím co zná, tedy s Kraby, se Štíry, s Hmyzem. Na souši se pohybující tvorové mají obvykle oči, a také ústa. Hledal jsem zespodu nějaká ústa, přece někde musí být!

Ostrorep americký (Limulus polyphemus Linnaeus, 1758)

První pár nohou je malý a velmi podobný končetinám, jakými disponují třeba Krabi, kteří je používají pro krmení. Říká se jim chelicery. I Ostrorep takto analyzuje, přebírá, zpracovává potravu a posouvá ji směrem ke svým ústům.

Ostrorep americký (Limulus polyphemus Linnaeus, 1758)

Ústa Ostrorepa jsou však něco pro nás velmi nezvyklého. Uprostřed těla, mezi končetinami je prostě díra dovnitř, žádná kusadla, žádné zuby, zato drsné lišty plné protisměrných hrotů. Jak primitivní, leč jak účinné! Nenasytná, hltavá Charybdis čeká na svou kořist – proplout Messinskou úžinou bez újmy chce více než odvahu. Věru bych nechtěl být něčím malým, měkkým, bezbranným a dostat se do dosahu těchto smrtících čelistí.

Ostrorep americký (Limulus polyphemus Linnaeus, 1758)

Nu, vlastně to ani nejsou skutečné mandibuly či maxily, jak je známe u ostatních Členovců. Ostrorep žvýká, jak to jen říci – žvýká jakoby nohama. Opravdu, to není nadsázka! To na bázi každé kyčle je vlastně ono ozubení, ony trnité lišty, jež při pohybu nohou řízeně dopravují potravu žádaným směrem. Děsivé! Ještě že je Ostrorep tak malý. Přesto ale, do úst mu prst raději nestrkejte!

Já vím, mnohé orgány Členovců, včetně kusadel, jsou také vlastně přeměněné končetiny. U Ostrorepů však tato přeměna zůstala jakoby nedokončená, napůl cesty. Vidíme zde velmi primitivní, snad i původní funkčně morfologické vývojové stádium.

Ostrorep americký (Limulus polyphemus Linnaeus, 1758)

Snímek Ostrorepa zezadu odhalí pohyblivou část těla, tedy zadeček.

Ostrorep americký (Limulus polyphemus Linnaeus, 1758)

Zato pohled do očí, tedy z ánfasu, díky hrbolkovitým očím na vrchní straně schránky, tohoto tvora konečně trochu „polidšťuje”, nebo alespoň „pozvířečťuje”.

Ostrorep americký (Limulus polyphemus Linnaeus, 1758)

Je pozoruhodné, že Ostrorep má celkem devět očí! Ty nahoře, dobře viditelné složené oči, používá pro hledání partnera.

Ostrorep americký (Limulus polyphemus Linnaeus, 1758)

Asi 1000 omatidií organizovaných do tří set políček netvoří tak pravidelnou hexagonální strukturu jakou známe u ostatních Členovců, třeba u Hmyzu. Přesto jejich studium přineslo mnoho světla do chápání našeho zraku. Fin Ragnar Granit, Američané Haldan K. Hartline a George Wald již v roce 1967 za tuto svou práci dostali dokonce Nobelovu cenu.

Ostrorep americký (Limulus polyphemus Linnaeus, 1758)

Ostrorep má ještě další dvě oči naspodu těla, blízko úst. Možná slouží při konzumaci potravy, spíše ale pro orientaci při plavání naznak. Pak má také pět jednoduchých očí na svrchní straně. Všechny jsem nenašel. Ale to, co se na první pohled zdá býti nozdrami,

Ostrorep americký (Limulus polyphemus Linnaeus, 1758)

jsou ve skutečnosti jednoduché oči.

Ostrorep americký (Limulus polyphemus Linnaeus, 1758)

Vnímají světlo a slouží pro orientaci, řízení pohybu.

Ostrorep americký (Limulus polyphemus Linnaeus, 1758)

Buňky reagující na světlo má Ostrorep ještě na několika místech trnitého ocasu. Zdá se tedy, že se ve světě docela dobře orientuje.

Myslím, že na úvodní otázku tohoto příspěvku jsem již odpověděl, ale ať to zazní ještě jednou: „Ano, Ostrorepi mohou být na Zemi klidně o 20 miliónů let méně. Ba co víc, můj Ostrorep je druhem jistě nesrovnatelně mladším!”.

Rozhodně je ale Ostrorep americký velmi zajímavý živočich a já jsem velmi rád, že jsem jeho pozůstatky našel a mohl si je prohlédnout. A také, že mne jeho mrtvé tělo, jeho křehké ostatky, donutily přemýšlet. Snad jsem se tak možná, díky němu, dobral lepšího porozumění lidské povahy.

Galerie fotografií

Seriál „Svět v obrazech“ obsahuje tyto další články:

1. Zmýlená neplatí, 2. „Expedice Everglades”, 3. „A co když to je třeba o 20 miliónů méně?“

Rubriky: Limulidae, Xiphosura | 2 komentáře

Svět v obrazech 2, „Expedice Everglades”

  1. IMGD_5072Mnoho je snů dítěte i dospívajícího. Jen škoda, že většina z nich nikdy nedojde naplnění. V některých, vzácných případech se ale taková představa či touha, shodou mnohých okolností, může nakonec realizovat.

Návštěva subtropické a částečně snad i tropické Floridy je pro někoho, kdo vyrostl za komunistickou zdí, rozhodně takovým splněným snem. Kdo z amatérských přírodovědců by nechtěl na vlastní oči vidět porosty Mangrove a mít možnost, alespoň na chvíli, vnímat ryzí přírodu, nenarušený, původní biotop. Místní specifické podmínky daly zrodu mnohým živočišným i rostlinným druhům, dodnes jsou zde k vidění původní krajinné prvky, v nichž život bují a rozvíjí se. A tak, ač v mém případě byla návštěva velmi krátká, nazývám ji pro sebe vznešeně expedicí.

Mnoho času jsem na této cestě bohužel musel trávit ve městech. Proč to nepřiznat – lidská sídla skýtají pohodlí a bezpečí, na které jsem až příliš zvyklý. Přitom ta města sama jsou ale tak nudná! A velkoměsta – ta snad ještě víc. To jen setkání s lidmi v nich bývá obvykle zajímavé, s jejich pestrými charaktery, nevšedními názory, emocemi. A také příroda kolem měst. To obé mne asi nikdy nepřestane bavit a tak civilizaci, alespoň dočasně, vydržím a toleruji. Lidská obydlí na Floridě se neustále rozrůstají a tudíž, alespoň na svých okrajích, mají s přírodou těsný vztah. l náš hotel byl umístěn na okraji města u velkého jezera a tak jsem ve volné chvilce vyrazil na průzkum. Přímo u hotelu se mi podařilo vyfotit tuto nádhernou Volavku velkou (Ardea herodias).

Volavka velká (Ardea herodias)

A hned o kousek dál mne vystrašil snad čtyřmetrový aligátor  (Alligator mississippiensis). Potvora! Toho bych asi nepřepral!

Alligator mississippiensis

Na Floridě je jich všude plno; nebojte ale, prý dospělému člověku neublíží, žerou jen to, co mohou naráz spolknout. Takže je třeba být opatrný jen venčíte-li menšího pejska. Aligátoři nejsou prý ani zdaleka tak nebezpeční, jako třeba Krokodýli. No, nevím. Já také kdysi tvrdil, že Vosíci neútočí a kolik z Vás pak pobodali, viďte? On ten Aligátor, než polyká, tak se zakousne a urve co urve. Respekt!

Alligator mississippiensis

Jezero u hotelu bylo vroubeno zajímavými stromy s úzkými listy. Vypadaly jako naše vrby, jen na nich rostly – žaludy. Na Dubech se ale přece vyskytují mé oblíbené Žlabatky! Neodolal jsem a prohledal všechny stromy v okolí. Strach z Aligátorů musel na chvíli počkat. Našel jsem asi čtyři druhy těchto parazitických vos. Z nich nejzajímavější byl druh Amphibolips confluenta (Harris, 1841) s asi 4 centimetrovými hálkami.

Amphibolips confluenta (Harris, 1841)

Vzpomínáte na můj článek o Žlabatce bezkřídlé? Jak naše vosička vyřešila problém příliš velké a těžké hálky chytrým využitím pěnové struktury? Americká Žlabatka konstrukci své hálky vyřešila opět originálně a přiznejme, snad ještě lépe! Pohleďte, jak je centrální komůrka jakoby kotvena ke všem stěnám velké hálky silnými „lany”. Hálka je tak i při své velikosti lehká a vzdušná, pro případného parazita téměř nedostupná. Na konci sezóny se sice seschne, dál však středovou komůrku chrání. Větve Dubu tyto velké, leč lehké hálky nijak výrazně nezatěžují. Ve všech směrech vskutku geniální řešení. Všechny otřesy, nárazy jsou pružně tlumeny, vzduchová vrstva chrání dobře před chladem, tucty lanek vyživují drobnou larvu.

Amphibolips confluenta (Harris, 1841)

Velín uvnitř, jako nějaké řídící centrum, opravdu ukrývá Žlabatku, tedy nyní spíše její kuklu, za chvíli se bude líhnout. Jen škoda, že u toho já již nebudu. Blížící se odjezd domů dochování této vosičky přeruší.

Amphibolips confluenta (Harris, 1841)

Překvapeně jsem ale stihl ještě zaznamenat v jedné takové hálce alespoň tuto parazitickou Žlabatku rodu Synergus sp., která – nedobytnou hálku – dobyla. Zase důkaz, že absolutní bezpečí je pouhá iluze. Férově však musím podotknout, že larva této vosičky se vyvinula jen ve stěně hálky, ne uvnitř komůrky. Tedy nebyla skutečným parazitem, ale jen komenzálem, nechtěným, leč tolerovaným spolubydlícím.

Synergus z hálky Amphibolips confluenta

V blízkosti obytných domů jsem ještě postřehl několik zajímavých, ač nepůvodních druhů. Každého kolemjdoucího jistě zaujal tento strom s ostnatým kmenem i větvemi. Ceiba speciosa je původem z Brazílie, byť dnes už je rozšířena snad po celém světě.

Ceiba speciosa

Za květu je prý jedním z nejkrásnějších stromů vůbec. Plody naštěstí žádného kluka nelákají, takže o kalhoty ani o kůži nepřijde. Jsou to oválné plody plné malých semen, které se při zralosti rozletí do okolí coby vatové chuchvalce, podobně jako semena našich Topolů. Tímto kapoku podobným chmýřím se někdy plní matrace nebo i záchranné vesty.

Ceiba speciosa

Palma kokosová, neboli Kokosovník ořechoplodý (Cocos nucifera), původně z jihovýchodní Asie, je na Floridě také běžnou rostlinou.

Kokosovník ořechoplodý (Cocos nucifera)

Další, pro mne překvapivý, tropický druh, se volně pohyboval v blízkosti lidských obydlí. Metr a půl dlouhý Leguán zelený (Iguana iguana) je ale na Floridě původním druhem. Tento impozantní samec mne zastrašoval hřebenem a hrdelním lalokem, syčel a výstražně kýval ocasem. Asi měl strach, že jej ulovím. Jak by ale řekl slavný Crocodile Dundee: „Nezabíjej nic, co nechceš sníst!”. Navíc – šel z něj opravdu strach.

Leguán zelený (Iguana iguana)

Viděl jsem tam celkem tři jedince tohoto krásného plaza! Všechny v blízkosti měst, takže z jejich odchovu trochu podezřívám místní lidi.

Leguán zelený (Iguana iguana)

Samotné mangrovové porosty, cíl mé expedice, leží jižně od jezera Okeechobee. Toto indiánské jméno je Seminolského původu. Kmen Seminolů vznikl na severu Floridy spojením několika původních indiánských kmenů k boji proti Evropským nájezdníkům. Později, když Španělé odvezli většinu indiánských obyvatel jižní části Floridy na Kubu, Seminolové se přesunuli a sídlí na jihu Floridy dodnes. Z jezera Okeechobee vytéká rovnoměrně řeka Pahayokee (Řeka trávy) zásobující obrovskou deltu, umožňující vznik a existenci pralesní vegetace i mangrovových porostů. Řeka je prý jen 15 centimetrů hluboká a přitom 80 km široká. Nepředstavitelné! Dnes je tato oblast vyhlášena národním parkem s názvem Everglades. Je to neuvěřitelná přírodní lokalita s nadmořskou výškou od 0 do 2.5 metrů. Ostrůvky s pralesní vegetací, mangrovová bariéra, hustá síť kanálů – ráj přírodovědců a dobrodruhů.

Moc času jsem neměl, přesto jsem ale stihl shlédnout rozsáhlé mangrovové porosty, obdivovat jejich schopnost růstu ve slané vodě. (I pro své focení musel jsem, z časových důvodů, volit dobu největšího slunečního svitu. Omluvte proto sníženou kvalitu mých fotografií. Mnohdy byla scéna přespříliš kontrastní.)

Kořenovník obecný (Rhizophora mangle L.)

Takto vypadá stálezelená koruna Mangrove. Česky správně Kořenovníku obecného (Rhizophora mangle L.).

Kořenovník obecný (Rhizophora mangle L.)

Kdo dobře hledá a nebojí se třeba i namočit, najde s trochou štěstí květ nebo plod Mangrove.

Kořenovník obecný (Rhizophora mangle L.)

Semeno raší ještě na stromě, vytvoří kořen a někdy i první lístky. Pak, když se uvolní, zapíchne se nová rostlinka jako špičatý kolík do úrodného bahna z napadaného listí. Strom se tak posune zase o pár metrů dál.

Kořenovník obecný (Rhizophora mangle L.)

Schopnost Kořenovníku šířit se slanou vodou je vskutku obdivuhodná. Pomáhají mu v tom i tyto chůdovité kořeny rostoucí přímo z převislých větví.

Kořenovník obecný (Rhizophora mangle L.)

Mnohdy tak Kořenovník vytváří nádherné scenérie.

Kořenovník obecný (Rhizophora mangle L.)

V zátokách s brakickou (poloslanou) vodou se prohání Delfíni a Kapustňáci. Když mi říkali, že tam jsou a já že je možná uvidím, nevěřícně jsem pochyboval. V našich rezervacích, když už se někde vyskytuje Jelen, nebo třeba Tetřev, většina turistů je nikdy nevidí. Zde máte šanci ale opravdu dobrou.

Delfín skákavý (Tursiops truncatus (Montagu, 1821))

Delfín skákavý (Tursiops truncatus (Montagu, 1821)) je totiž exhibicionista, co si rád hraje a rád se předvádí.

Delfín skákavý (Tursiops truncatus (Montagu, 1821))

Nebo jsem měl jen štěstí? Již hůře najdete ohroženého Kapustňáka širokonosého (Trichechus manatus latirostris), kterému zde říkají Manatee. Cedule s nápisy Manatee Zone, Slow Speed, Minimum Wake brzdí lodě, aby jejich šrouby zvířatům neublížily. Mimochodem – ideální místo pro hnízdo Orlovce říčního (Pandion haliaetus), na mé fotografii zrovna krmí své mládě. Takže tu Kapustňáci určitě jsou, jen je těžké je uvidět.

Orlovec říční (Pandion haliaetus)

A když už máte tak jako já štěstí, zahlédnete jen rypák Kapustňáka. Právě se nadechuje, jeho tělo je pod vodou, kde toto velké zvíře obvykle spásá vodní rostliny. K záměně tohoto obtloustlého savce za prsatou Mořskou panu potřeboval Kolumbus opravdu velmi bujnou fantazii, podpořenou zřejmě navíc dlouhým sexuálním půstem.

Kapustňák širokonosý (Trichechus manatus latirostris)

Blízko mořského břehu jsem spatřil lovit několik impozantních Pelikánů hnědých (Pelecanus occidentalis)

Pelikán hnědý (Pelecanus occidentalis)

a také Kormoránů ušatých (Phalacrocorax auritus).

Kormorán ušatý (Phalacrocorax auritus)

Na Floridě nejsou jen Mangrove. To hlavní jsou tam mokřady a pralesy. Procházel jsem proto také těmito rozsáhlými porosty (po lesních pěšinkách i cestách) a  obdivoval pralesní rostlinstvo. Fascinovaly mne všudypřítomné Tylandsie provazovkovité (Tillandsia usneoides L.).

Tylandsie provazovkovitá (Tillandsia usneoides L.)

Na stromech hojně rostly obří, kvetoucí Bromélie Tillandsia fasciculata.

Tillandsia fasciculata

Tato obrovská parožnatka Platycerium bifurcatum, je původně australský druh, na Floridě ale zdomácněla a daří se jí tu. Větší jsem v životě neviděl! To bych asi musel až do Austrálie.

Platycerium bifurcatum

Roztomilá liščí veverka Sciurus niger shermani je všude běžná.

Sciurus niger shermani

Na stromech uvidíte místy i jiné zajímavé organismy. Tento až sedmi centimetrový, krásně zbarvený, stromový plž Liguus fasciatus (O.F.Muller, 1774) přečkává právě dlouhé období sucha.

Liguus fasciatus (O.F.Muller, 1774)

Sucho bylo takové, že moc rostlin nekvetlo, ba dokonce ani Hmyzu moc nepoletovalo.  Motýl Heliconius charithonia (Linnaeus) byl snad jediným krasavcem, kterého jsem ten den viděl. Snažil se zoufale nalézt nějaký pyl a možná také partnera.

Heliconius charithonia (Linnaeus)

Ten poletoval o pár desítek metrů dál. Doufám, že jim bude osud přát a jeden druhého brzy objeví.

Heliconius charithonia (Linnaeus)

Konec období sucha byl v jedné věci prospěšný: Komárů bylo pomálu. Za celou dobu jsem vůbec nepotřeboval repelent! To za pár měsíců, až začnou záplavy, se sem jen tak, bez pořádné ochrany, rozhodně vstupovat nedoporučuje.

Období sucha bylo ale, překvapivě, pro některé dobou hojnosti – zejména pro větší ptáky. Ryby, hadi i ještěři se totiž shromažďovali ve stále se menšících, vysychajících jezírcích a ptáci, schopni přeletu z místa na místo, měli zde prostřený stůl. Seděli kolem jezírek jako na bidýlcích: „Za chvíli bude čas na svačinku!”.

IMGD_4926_4927

Toto období hojnosti chtěli využít i Kondoři havranovití (Coragyps atratus). Možná na třicet jedinců se slétlo ke klání samců.

Kondoři havranovití (Coragyps atratus)

Samice opodál dění jen nezaujatě pozorovaly, aby se pak v ústraní poddaly výhercům těchto divokých půtek.

Kondor havranovitý (Coragyps atratus)

Puštíka proužkovaného (Strix varia) jsem asi svou neopatrností probudil. Loví spíše za šera a pro něj i pro čip mého foťáku bylo toho poledního světla už nějak přespříliš.

Puštík proužkovaný (Strix varia)

S radostí jsem, konečně ve volné přírodě, pozoroval vznešené ptáky Ibisy bílé (Eudocimus albus), na Floridě se vyskytující ve velkém počtu. Mají zde dostatek potravy v mořských i jezerních lagunách. Toto zde je skupinka nedospělých jedinců, proto jejich zbarvení zatím zcela neodpovídá druhovému jménu. Ještě pár týdnů a budou dospělí. Až pak si obléknou krásně bílý svatební šat.

Ibis bílý (Eudocimus albus)

Krásné a zádumčivé byly procházky po cestičkách temného pralesa. Obrovské chůdovité stromy uvyklé záplavám, bujná vegetace, vše přesně jako v přírodopisných filmech. Jen teď to vše vidím na vlastní oči!

Everglades

Byl jsem celý šťastný a užíval si ten krásný den. Pozitivní emoce však vzápětí přerazil strach. Málem jsem zakopl o tohoto neuvěřitelného Krokodýla (Crocodylus acutus). Měl snad 6 metrů, slunil se a rozehříval svaly k lovu. Setkání s takovým mackem není věru legrace! I když údaj o délce strašlivého plaza berte s rezervou, já ho neměřil a strach má někdy velké oči.

Crocodylus acutus

V mém případě měl strach také rychlé nohy, mazal jsem pryč a do pralesa jsem si již více netroufl. Řekl jsem si, že u moře je také hezky a že se na závěr pobytu projdu raději po pláži. Kupodivu i tam jsem měl neuvěřitelné štěstí a našel něco zajímavého. O tom si ale přečtěte až v mém následujícím příspěvku.

Já teď musím balit a rychle na letiště. Za chvíli mi letí letadlo! Vezu si domů spoustu zážitků.

Seriál „Svět v obrazech“ obsahuje tyto další články:  1. Zmýlená neplatí, 2. „Expedice Everglades”, 3. „A co když to je třeba o 20 miliónů méně?“

P.S. Dovolte ještě malou vzpomínku na mou „skoro dceru” Allison. Vlídná dívka z Floridy, milovnice historie a umění, výborná malířka. Nechala se jednou, když komentovala podnebí, s humorem slyšet, že snad největším vynálezem všech dob je – klimatizace! Evropan, jenž nezažil horko a zejména vysokou relativní vzdušnou vlhkost tropů – neporozumí. Vždyť také tehdy vzbudila nepochopení a dokonce smích spolužáků, ba ji chvilku zlobili přezdívkou „Aircon!”. Allison však, na rozdíl od běžného Čecha, může srovnávat. Prožila dlouhou zimu ve střední Evropě, poznala naši historii, pestrou kulturu i všední život, otevřela svou mysl i srdce. Naučila se česky, takže jí mohu na dálku vzkázat: „Máme tě rádi, nikdy na Tebe nezapomeneme.”.

Rubriky: Uncategorized | Komentáře: 1

Žlabatka popencová, Lipostenes glechomae

IMGD_5517_5525Přátelé a známí vnímají mou zálibu v Hmyzích příbězích různě. Většinou ji považují za jednu z mnoha neškodných vad. Jako takovou ji mlčky tolerují, slušně mne nechají přejít kolem, většinou bez uštěpačných poznámek. S přibývajícím věkem, kupodivu, část mých přátel bere tuto úchylku za vítanou příležitost k poznání světa zvláštního, tajemného, kouzelného. Co se Hmyzu týče, pasují tak mne “jednookého” za “krále” a zásobují mne množstvím dotazů, proseb na určení hmyzího druhu (S radostí vyhovím!), žádostmi na nalezení vhodného prostředku k hubení nějakého škůdce (To snad raději ne!). Někteří také nosí z domova rozličné housenky, larvy, kukly a vyjadřují tím, této mé obsesi, vlídnou a laskavou přízeň. Snažím se jim za ni revanšovat – poodhalením hmyzího tajemství, novým příběhem, někdy i odchováním jejich juvenilních Hmyzích jedinců v dospělá a krásná imaga.

Třeba když mi má kolegyně donesla “Bestii žeroucí mrkev na našem záhonku”. S radostí jsem tehdy určil housenku běžného Motýla a uvítal příležitost ji dochovat. Již po pár dnech jsem kuklu, zavěšenou na niti, předal kolegyni zpět a pak se, spolu s ní, těšil nad zprávami o nedočkavosti a posléze radosti a úžasu jejích dětí. Radovaly se ze zrození živého tvora, nad jeho krásou, svobodou. Když už jsem tak, coby podivín motýlkář, pronikl do této rodiny, byl jsem za odměnu (neboť každý dobrý skutek má být po zásluze potrestán) zásobován veškerým tím běžným, nudným, přebytečným a nechtěným živočišstvem jejich zahrádky. Už jsem téměř vyjádřil podrážděný názor, že přece jejich zahrádka nemůže mému poznání nikterak více přispět, když se jednoho rána kolegyně objevila s kouskem rostliny v ruce: “Nevíš náhodou co to je? Roste mi to na zahradě!”. Bylo to jako odměna za léta trpělivého přebírání, třídění, za přesívání všeho obyčejného a tuctového. Naráz se v marastu hlušiny zableskl pomyslný diamant, zasvítilo zlato objevování! Na drobné rostlině totiž pučila hálka nepochybně dosud nepoznané Žlabatky!

IMGD_1230

Netušil jsem ani zbla o jakou rostlinu že se zde vlastně jedná a tak jsem šáhl po určovacím klíči rostlin. Velmi rychle jsem došel k závěru, že mám před sebou Popenec břečťanovitý (Glechoma hederacea L.). Obyčejná rostlina, považovaná mnohými za plevelnou, je ve skutečnosti uznávanou léčivkou, okrasnou rostlinou našich babiček [ireceptar, Bylinky, Wendys, CTV, Gurmánka, Vaření, KvětenaČR, Zahrada], které z něj dokonce připravovaly tzv. Švýcarský léčivý čaj. Hořčina glechomin i jiné silice, soli, vitamíny, z rostliny dělají docela universální léčivku. Naši předkové říkali rostlině Kudrlátek a používali ji i jako koření, do salátů, na maso.

A teď tato nenápadná, leč užitečná rostlina projevila nejvyšší míru vkusu – stala se hostitelkou Žlabatek. Zařadila se tak mimoděk po bok těm několika ušlechtilým rostlinám, které navázaly s Vosičkou úzký vztah “hostitelské rodiny”. Ano, ta paralela není nepřesná. Kdo z Vás mých čtenářů byl by ochoten přijmout do rodiny, do svého bytu novou dceru, nového syna, přijmout je za vlastní?! Tolerovat všechny jejich chyby, živit je, rozvíjet jejich osobnost. Na svůj úkor, pro jejich dobro? Jen si zkuste za své dítě přijmout někoho z odlišné kulturní oblasti, třeba Američanku, Mexičana? Velmi obtížné a vím o čem mluvím – věřte mi! Obyčejný Kudrlátek to celé zvládl na jedničku. Adoptoval, byť nechtěně, úplně jiný živočišný druh.

IMGD_1238

Hálky Žlabatky popencové (Lipostenes glechomae (Linnaeus, 1758)), neboť právě o ni se zde jedná, nejsou zase tak vzácné, pokud tedy víte co a kde hledat. Jen si dobře prohlédněte Váš záhonek, možná s nechtěným Popencem.

IMGD_1260

Prozkoumejme nyní hálku samotnou. Asi centimetr velká, jemně obrvená, většinou vyrůstá přímo na stonku, využívajíce jeho zásobovací funkci. Ztluštělý stonek vlastně sám tvoří stěnu komůrky. Mnohdy rostou tyto útvary ve skupinkách.

IMGD_1248_1249

Naleznete ale i hálky jednotlivě rostoucí, coby “nádory” na listech Popence.

IMGD_1239_1244

I malá drobná hálka na listu hostí Žlabatku. Ano larva tam má méně prostoru, je hůře chráněná, snad i náchylnější k parazitaci. Přesto Žlabatku dokáže odchovat síla živin proudících z rostliny do byť jednoho jediného listu (či zpět).

IMGD_1273_1280

Na řezu vidíme centrální komůrku a v ní drobnou larvu Žlabatky.

IMGD_1282_1286

Je opravdu dobře izolována porézní stěnou. Před případnými nárazy, před deštěm, před zimou. Skryta před dravými ptáky, ale i hmyzími predátory. Žlabatka umně využívá struktury pletiva rostliny a vytváří jakousi houpací síť, jakoby pavoučí trojrozměrný web, chránící larvu před nárazy, navíc ji ale zásobující živinami. Hálka je díky své stavbě lehká a vzdušná. Podobně jako ta Žlabatky bezkřídlé, přitom ale zase jinak, po svém.

IMGD_1290_1292

Leč zvědavý přírodomilec tentokrát učinil nešetrně jejímu životu  přítrž. Jako pokání jsem se kajícně rozhodl odchovat alespoň ony větší Žlabatčí hálky.

IMGD_3259

Umístil jsem rostlinu do květináče a zajistil jí tak nadstandardní poměry. Hojnost zálivky, ochranu před sluncem a zimou.

IMGD_3266

Dlouhé léto a podzim jsem poctivě zaléval, na podzim uložil do ledničky a až na jaře hálky opatrně rozlomil.

IMGD_6067_6069

IMGD_6051_6055

Pozdě! Veškeré mé úsilí vyšlo nazmar. Vosičky ač dospělé, byly již mrtvé a seschlé.

IMGD_6056_6061

IMGD_6062_6066

Larvy se zřejmě již na podzim zakuklily a imaga byla připravena na líhnutí. Pravděpodobně byla zima v ledničce na ně příliš dlouhá. Žlabatky se “jara” nedočkaly. Zvláštní, řekl bych, že se budou chtít líhnout později, až bude kam klást vajíčka, tedy na jaře, až zase poroste Popenec.

IMGD_6070_6076

Pro mne to byl ztracený rok. Doufal jsem proto, že má kolegyně bude mít v květnu záhonek zase “zaplevelen”. Ne ze škodolibé radosti, jen z touhy po nových hálkách. Už už to vypadalo, že Popenec ze své zahrádky zcela vymýtila, nakonec mne ale přece jen potěšila. Mezi kameny skalky jej opět našla. A zase s krásnou Žlabatčí hálkou. Jaká radost – tentokrát ji musím dochovat!

IMGD_4107_4108

Už tedy zase za oknem namísto orchidejí pěstuji po celé léto Popenec! Žádná velká krása to není, ačkoliv nakonec se docela hezky rozrostl.

IMGD_4104

Takto vypadá typický list Popence břečťanovitého.

IMGD_4106

Trochou krásy se tato Hluchavkovitá rostlina předvedla až v období kvetení (červen).

IMGD_5507

Malé kvítky byly docela hezké.

IMGD_5508_55012

Připomněly mi dobu mládí, kdy jsme odtrhávali větší květy příbuzných Hluchavek a z jejich trubiček pak vysávali trochu toho sladkého nektaru.

IMGD_5517_5525

Barevný květ mi příjemně zpestřil dlouhou dobu čekání. Vždyť už málem dva roky jsem ztratil odchovem této malé potvůrky! Až v říjnu jsem se odvážil opatrně hálku nalomit a uvnitř jsem opravdu našel již dospělé Žlabatky. Jakoby mrtvé, nehybné. Dal bych jim klidně masáž srdce, jen aby se probudily!

IMGD_7208_7216

Naštěstí jejich strnulost byla jen jakási tanatóza, nebo klidový stav, čekání na vhodnou příležitost. Ta nastala sice předčasně, ale proč jí nevyužít?

IMGD_7230

Docela krásná Vosička, co říkáte?

IMGD_7238_7239

Já vím, je velmi podobná těm mým ostatním oblíbenkyním. Nic výjimečného, nic vzrušujícího.

IMGD_7253_7256

Ne všichni tvorové v přírodě jsou výrazní, líbiví. Žlabatka ani netouží po nápadnosti, či výstřednosti. Jejím cílem je žít, třeba i na Vašem záhonku, poklidně a nerušeně. Skryta našim zrakům. Čím méně se o ní ví, tím pro Žlabatku lépe. Vsadila na dobrou hostitelskou rodinu, člověk totiž tak snadno nenápadný Kudrlátek Popenec nevymýtí. Alespoň doufám.

Galerie fotografií

Rubriky: Cynypoidea (Žlabatky), Hymenoptera, Parazitismus, Uncategorized | 3 komentáře

Hou-ssss-enka 2, „Růžová Můra“ – Lišaj vrbkový

Před několika lety jsem nadšeně komentoval hadí mimikry naší drobné Můrky Srpokřídlece dubového (Watsonalla binaria (Hufnagel, 1767)). Informací o podobně bizarním zpodobňování hada jinými, vesměs tropickými druhy Motýlů, jsem na internetu našel dostatek. Alespoň na to, abych přestal pochybovat, abych to dále nepovažoval jen za náhodu. Bylo zřejmé, že aťsi třeba tento motýlí druh dospěl k hadímu napodobování mimoděk, jakmile toto vzniklo, dovedl již rozpoznat výhodnost těchto mimiker, pracovat na nich a přivést tuto techniku až k dokonalosti.

Samozřejmě mne nejvíce zajímaly takové případy, kdy se takto vychytrale choval nějaký Motýl místní fauny. Pozorná čtenářka mi tehdy poslala fotografii housenky Lišaje kyprejového (Deilephilla porcellus (Linnaeus, 1758)). Její mimikry byly neuvěřitelné (tedy oné housenky). Přední část těla skvěle napodobovala drobného hada s jeho hypnotizujícím pohledem nehybných očí, dokonce se v pootevřené tlamičce zableskly varovné hadí jedové zoubky! Každý ještěr, pták či hmyzožravý savec by si jistě byl rozmyslel napadnout takového rozlíceného běsa!

Byl jsem proto rád, když se mi podařilo nalézt loni v létě na Vrbovce úzkolisté (respektive Vrbce) (Epilobium angustifolium L.) housenku posledního instaru tohoto krásného Motýla. Dlužil jsem přece sobě, ale také Vám, fotografii dospělce tohoto Motýla. Proč bych také nepřiznal, informace mé čtenářky mi nestačily, chtěl jsem hadí mimikry sám ověřit, prozkoumat housenku na vlastní oči.

A zde ji tedy máme.

image

Je to krasavice a hadí mimikry zvládá velmi profesionálně. Housenka dokonce napodobovaného hada vylepšila – o další dvě oči. Možná si řeknete, že to tedy dobře netrefila, přece čtyřoký, nebo „Opeřený“ had je nadsázka, patřící snad jen do Cimrmanových her. Cílem motýlí larvy ale není přesně napodobit realitu, naopak potřebuje hadí symboliku zvětšit, nadsadit. Koneckonců ani neimituje nějakého konkrétního hada. Jen ví, že to má být zatraceně zlý, děsivě vyhlížející plaz! Housenka ani nechce dostat cenu za přesnost kopie, cílem je vylekat a zahnat. A k tomu se další pár démonických očí náramně hodí. Co kdyby přiletěl pták třeba odzadu, nebo ze strany a přední oči přehlédl?! Pro tento účel má housenka Lišaje hadí oči i vzadu. Velmi praktické.

Také, při pohledu zepředu, oceníme kvalitu maskování. Hadí hlava vzniká nahrbením, stažením a nafouknutím krčních článků. Skutečná hlava housenky je tmavší a napodobuje vlastně jen pootevřenou tlamičku hada, podélné světlé skvrny těsně za ní pak imitují hadí jedové zuby. „Jen si troufněte!“

image

Upoutala mne i další „fikaná vychytávka“. Housenka skvěle napodobuje hadí šupinatou pokožku! Všimněte si, jak má naznačena jednotlivá políčka šupin, jak je jakoby rozpraskaná. Kdo nad housenkou imitující hada se čtyřma očima zlomil hůl, teď nad jeho pečlivostí asi zase zpozorní a užasne.

image

Jako skoro každá housenka Lišaje, má i tato larva Lišaje kyprejového na zadním konci těla ostruhu. Nemyslím, že by to hadí mimikry nějak kazilo, dokonce věřím, že se Lišaj svou světlou, jásavou ostruhou snad schválně předvádí. Že by tak imitoval ocásek hada?

image

Při pohledu z boku je také znát, že housenčiny hadí oči jsou vlastně pouhým pokračováním řady původně maskovacích skvrn. Takže je schopna docela dobře splynout s porostem. Začíná také být jasné, jak se asi hadí mimikry vyvinuly. Každá housenka se totiž instinktivně odtahuje od nebezpečí, chrání si a zatahuje hlavu. Krční segmenty se pak přirozeně rozšiřují. Přirozený výběr pak mezi jedinci s řadou skvrn upřednostnil ty, jejichž očka byla větší, neboť prostě sem tam se nějaký hloupý pták nechal napálit, lekl se a uletěl. A úspěšné geny hadích mimiker se přenesly na další generaci.

image

Já vím, už se rozplývám nad housenčinými mimikrami trochu příliš. Tak si ji ještě prohlédněme zespodu. Uvidíme totiž drobné nožky a pak ony panožky s háčky, výborně uzpůsobené k lezení po tenkých stoncích Vrbovky nebo Svízele (Galium L.). Housenka sice opravdu upřednostňuje listy Vrbovky úzkolisté z čeledi Pupalkovitých (Onagraceae), nepříbuzný Svízel z čeledi Mořenovitých (Ribiaceae) jí ale docela dobře stačí; však já ji také v posledních týdnech krmil pouze rostlinou s krásným názvem Svízel přítula (Galium aparine L.). Tato bylina, alternativní potrava Lišaje, mi totiž, na rozdíl od Vrbovky, roste hned za domem. Ano, je to ten plevel, co i Vám zarůstá zahrádky, který také někdy zanechává ochlupené kuličky, ba i celé rostliny na Vašich botech, kalhotách, šatech. Oberte je, otřepejte, sundejte a stejně vyhrál – přenesli jste jej totiž mimoděk o kus dál, na další stanoviště. Teď už jej ale snad nebudeme jen proklínat a zatracovat. Přece jen na něco je totiž dobrý – být potravou krásného Lišaje.

image

Pojďme ale zpátky k housence. Chci Vám také ukázat nepoměr mezi těma falešnýma, hadíma očima (v levé polovině obrázku) a těmi housenčinými skutečnými, jednoduchými očky po stranách hlavy (světlé, drobné tečky vpravo).

image

Housenka v klidovém stavu má velmi dlouhý krk, a jak už jsem řekl, to právě jeho stažením vzniká onen odstrašující hadí efekt. U této fotografie se omlouvám za umělé, nepřirozené pozadí, housenku jsem fotil doma a použil nevhodně dubový list. S Dubem Lišaj kyprejový nemá opravdu nic společného. Snad právě proto mi z něj má fotomodelka chtěla rychle odlézt a nádherně mi tak demonstrovala svůj natažený, dlouhý krk.

image

Detail hadích očí není nijak impresivní, právě naopak – abychom mimikry ocenili, musíme mít dostatečný odstup. Tuto fotografii Vám ale přináším z jiných důvodů. Povšimněte si průduchů pod každým „okem“. Tyto uzavíratelné otvory mají housenky na každém článku těla. Pomocí nich dýchají. Teď jsou ale zrovna pevně uzavřené.

image

Byl jsem rád, že jsem mohl housenku Motýla takto nafotit a rozhodl se, že počkám na jeho imago. Brzy housenka přestala žrát, slezla a začala splašeně lozit. To už tak housenky dělají, jakmile je jednou najdete pobíhat po zemi – zcela jistě se budou kuklit. (V takovém případě mi je klidně doneste, žrát už nebudou. Já Vám o nich možná později na oplátku něco zajímavého povím.) I moje housenka se nakonec zakuklila – v hlíně, v květináči a přečkala tam i celou zimu. Zjara jsem kuklu vytáhl a netrpělivě čekal. Mé nadšení při zrození imaga bylo větší, než v jaké jsem doufal.

image

To je překrása, co říkáte?! Jen to ale není Lišaj kyprejový!! Tento nádherný motýl je jeho blízký příbuzný, Lišaj vrbkový (Deilephila elpenor (Linnaeus, 1758)) [Motyli, Motyli2]. Tím lépe, alespoň teď vím o dalším z motýlů, jejichž housenky mají hadí mimikry!

Z mého článku „Zmýlená neplatí“ už asi víte, že omyl se amatérskému entomologovi občas nevyhne. Jak říkal docent Chocholoušek: „Stáva se to maximálně 2x za deset let!“. Když ale ony jsou si housenky obou jmenovaných Lišajů tak podobné!

image

Zbarvení Lišaje vrbkového je vskutku neuvěřitelné, i když pro někoho je to jen růžová Můra. Má dcera tuto barvu z nějakého důvodu nemá ráda, tak této barvě říkáme lososová, žíhaná okrovou.

Zespodu je imago snad ještě krásnější.

image

Co říkáte?

image

Maskování na kůře se mu moc nedaří, nesuďme ale předčasně. Myslím, že jeho žíhání, proužky, pásky dobře ruší kontrastní kontury. Růžová je přirozená barva vzniklá smícháním červené a bílé (tedy i trocha modré a zelené). Tajemství maskování Lišaje je hlavně v tom, že my lidé, ale asi i jiní draví tvorové, za šera barvy vnímáme jinak než za denního světla. U nočního vidění se uplatňuje tzv. Purkyňův jev, kdy čípky, jejichž dolní práh citlivosti je příliš vysoký, přestávají na červenou složku světla reagovat. Začínají se stále více uplatňovat tyčinky, které mají maximální citlivost v oblasti 500nm (zelenomodré barvy) a téměř žádnou v oblasti nad 600nm (kde začínají barvy červené). Takže červený, nebo lososový Motýl má vlastně pro šero a noc ideální maskovací zbarvení! Jste překvapeni? Nevěříte? Vždyť z podobného důvodu již dávno sanitky, hasiči i policisté používají blikající modré světlo, které je na rozdíl od červeného světla dobře viditelné i za špatných světelných podmínek. Také třeba u korálových ryb najdete červenou zejména u těch, žijících blízko hladiny. Ty v hlubinách přebývající, chtějí-li zůstat viditelné a nalákat partnera, musí použít spíše barvy modré, zelené nebo žluté. Jen pokud se chtějí maskovat, pak lze úspěšně využít kombinaci žluté a červené. Stejně jako to dělá náš Lišaj vrbkový!

Jsem si také jist, že v neviditelnosti, tichosti letu, v nezachytitelnosti hmyzími radary by tento noční letoun překonal i „neviditelný“ bombardér Stealth.

image

Takhle jsem motýla zachytil zespodu, visícího na niti. Trochu umělá fotografie, snad i nedobře nasvícená, vím.

image

Předposlední fotografie zachycuje křídla zespodu,

image

ta poslední křídla shora.

image

Jsem rád, že se má sbírka hadích mimiker rozrostla o dalšího našeho domácího zástupce, a vlastně hned o dva. Lišaj vrbkový zůstane v mé paměti nejen jako krásný Motýl, ale také jako živočich vynalézavý, hodný pozornosti. A doufám, že i pro Vás to už od teď nebude jen tak obyčejná „Růžová Můra“.

Galerie fotografií

Rubriky: Lepidoptera (Motýli), Mimikry | 3 komentáře