Cítím se být obyčejným. Jako běžný člověk, obrazně řečeno jako nějaký všední Hmyz, možná trochu chytřejší Šváb, nebo jako docela obyčejná Bejlomorka.
Už dávno nejsem hýčkaným dítětem, záměrně rodiči utvrzovaným v klamné představě o vlastní výjimečnosti, ani mladíkem, před nímž se svět otevírá, láká jej, slibuje: „Vše je možné, na vše je dost času!”. Nejsem dívkou, obletovanou pro krásu kořeněnou příslibem rozkoše, ba ani ženou, která ji umí vrchovatě poskytnout. Nejsem seniorem, jenž, snad šťasten, užívá klidu stáří, asexuality, blížící se definitivou zcela oproštěn od povinnosti jakkoli dokazovat vlastní úspěšnost. Jako zdravý muž produktivního věku jsem jen spotřebním materiálem. Mravencem, od kterého se čeká práce pro rodinu. Trubcem, jenž již dávno (jakž takž) splnil svou oplodňovací povinnost a nyní předstírá sociální užitečnost. Vše už se v mém životě zdá být nalinkované, rozhodnuté. Změna se nepředpokládá.
Ano, jsem jedinec veskrze obyčejný, to je už jednou jisté. Ale víte co? Nemám s tím vůbec problém! Ani trochu mne to netrápí. Nestěžuji si. Jsem vlastně v oné obyčejnosti spokojen, bezpečen, šťasten. Již jsem odrostl vši té masáži společenské ideologie, zmoudřel k rezignaci. Vůle, názor, svoboda se u mne projevují v tom, že si – onu míru konformity s obyčejností – vědomě, sám volím (přičemž s časem více a více smířlivě).
Ve světě lidí jsem jako nejobyčejnější z mušek. Jako ta bezejmenná, co se množí v každém květináči u Vás doma, poletuje coby malá mšice (ve skutečnosti je to však Smutnice rodu Bradysia), téměř nepovšimnuta, šťastna ve svém lokálním vesmíru, kterým je pro ni Váš byt, možná s velkými plány a sny, aby již za pár hodin naposled vydechla na okenním parapetu. Iluze velké neobyčejnosti a výjimečnosti, stejně jako pocit obyčejnosti, končí u mušek (i u nás lidí) při velkém úklidu – v mžiku setřen/a prachovkou.
Jsem obyčejný jako ta nejběžnější, malá Bejlomorka buková (Mikiola fagi (Hartig, 1839)) z přechozích i následujících fotografií. Taková, co ji nikdo (až na pár odborníků) ani pořádně nezná, nikdo se neptá na její pocity, zájmy, styl života. Málokdo vůbec ví jak žije, jak vlastně vypadá.
Jak Bejlomorka buková, tak ani já nejsme ve své obyčejnosti sami. Bez urážky – i Vy všichni jste, možná v klamu o své výjimečnosti, se světem kolem Vás do značné míry konformní, vlastně tedy také obyčejní. Vím, slovo „obyčejný” nemá dnes nikdo rád. Lidé v něm vidí podřadnost, méněcennost, defétismus, rezignaci.
Pro mne je ale sama obyčejnost vlastností navýsost kladnou a rád bych ji zde před Vámi obhájil. V zájmu nejen Bejlomorek.
Obyčejnost je konformita. A my ji, byť nevědomky, vnímáme ve všech jejich rozličných podobách. Dovolte mi některé z nich zmínit.
V obyčejnosti je kupříkladu zakleta krása! Nevěříte? Když v polovině 19. století sir Francis Galton, veden snahou poznat prototyp delikventa, zprůměroval rysy tváří největších zločinců, ve výsledku překvapivě obdržel docela atraktivní, líbivou tvář (Galton, 1878). Tyto jeho závěry sice dnes mnozí zpochybňují, hledají stále jakýsi esprit, kouzlo co dráždí a vzbuzuje zájem, je ale zcela nesporné, že ta nejlíbivější ženská tvář je vlastně jakýmsi průměrem, je vyjádřením oné normálnosti, na kterou jsme všichni uvyklí.
Líbí se nám naše české ženy, české lesy, české rostliny, naše Bejlomorky. Právě proto, že jsou tak typické, obyčejné, tak běžné. Na krásu si člověk dlouho zvyká, s lety se ji teprve učí vnímat. Ať už se jedná jen o zdobnost Bejlomorčích hálek, o kouzlo vznešeného malířského umění, o zvukomalebnost hudby, nebo třeba o smyslnou nádheru žen.
V obyčejnosti našich Bejlomorek (a nejen jich) nacházím úžasnou a obdivuhodnou, přirozenou krásu.
Bejlomorka buková je jednoduše naše, domácí Bejlomorka. Není výjimečná, je obyčejná, normální, běžná. Je to dílek z naší přírody, součást domova. Bez ní by tu pro mne nebylo útulno, příroda by byla zase trochu chudší.
Jistě, člověk hledá u všeho rysy exotické, láká jej poznání, je uchvácen cizokrajností. Obdivuji takto krásu žen, přírody a také Hmyzu třeba z Taiwanu. Cizokrajnou a nezvyklou zdála se mi nedávno tato Bejlomorka Daphnephila taiwanensis (Tokuda, Yang & Yukawa, 2008), která své hálky vytváří na listech Persea Machilus thunbergii (Siebold & Zucc). Je to stálezelený strom rodu, do kterého patří mimo jiné i Hruškovec přelahodný (Persea americana (P.Mill)). Asi budete tuto slavnou rostlinu znát spíše pod názvem Avokádo.
Bejlomorka z Taiwanu vytváří podobné hálky jako naše B. buková. Ty taiwanské ale vypadají, jako by se k listu zespodu přisál nějaký Plž (Gastropoda). (Tato načervenalá hálka vznikla nezvykle na svrchní straně listu a trochu ji tak opálilo sluníčko.)
Komická tvarová adaptace – pravděpodobně na neustále stékající vodu deštného pralesa. Skupinka hálek proto vypadá, jako by se všechny plazily jedním směrem. Nenechte se ale mýlit – jsou pevně přirostlé! Vždyť to nejsou živočichové, to jen pletivo rostliny bylo larvami malé mušky přinuceno vytvořit bezpečné úkryty.
Zkusil jsem jednu odtrhnout.
Úžasné! Taiwanská Bejlomorka má zase své vlastní, nezvyklé řešení tvorby hálky, a je zcela jistě ve své zemi velmi úspěšná. Pro výletníka na Taiwanu, zapáleného obdivovatele přírody, je to něco výjimečného. Přesto ale – pro Taiwance samotné je to jen jejich nudná domácí Bejlomorka. Je pro ně zcela obyčejná! Téměř se o ni nezajímají! Jim by tak možná učarovala snad jen nějaká ta cizokrajná, možná evropská. A třeba by se jim nevšední zdála právě ta naše Bejlomorka buková!
V obyčejnosti je skryta i početnost. Nebo chcete-li v početnosti je obyčejnost. Je asi neobyčejné potkat u nás někoho z Brazílie, zato v Jižní Americe to je běžné. Naše Bejlomorka buková je obyčejná i proto, že ji u nás najdete skoro všude tam, kde roste nějaký ten Buk (Fagus sylvatica). Je tak malá a bezbranná a přesto je jednou z našich nejhojnějších. Bejlomorka vsadila, kromě zaručené obrany nenápadností, životem ve skrytu hálky, také na množství. Každá samička, která přežije zimu, se brzy zjara spáří se samečkem a hledí naklást do pupenů Buku, či na jejich bázi, asi 200-300 vajíček [Urban]. Larvičky zalezou do pupenů a sáním na žilce budoucího listu donutí vytvořit bezvadný a pevný úkryt.
Hálka je zprvu drobná, zelenkavá, později žloutne a červená. Zejména pokud je vystavena slunečním paprskům. Výsledkem je vždy pevná schránka, dokonale chránící larvu Bejlomorky před nepřízní počasí, nepřáteli a se štěstím i před parazity.
V lese na bukovém listí naleznete takových příbytků tucty, kopy, přehršle. No prostě je to zcela běžná Bejlomorka. Dle tvaru hálky lze podle Dziurzynského (1961) rozlišit tu samčí od samičí. Hálka se samičkou je baculatější, více do červena. Samčí hálky jsou ty zelenkavé (na fotografii to je ta vpravo nahoře)
Občas se larvičky na listu sdruží a vytvoří z hálek jakousi korunu (nejsem si ale jist, zda se zde přece jen nejedná o příbuzný druh).
Přidal jsem do příspěvku tyto fotografie proto, že pohled zespodu krásně ukazuje ukotvení stavby v tenkém listu.
Uvnitř každé hálky žije stále jedna jediná larvička, domácí zámecká paní. Podceňujeme často její obyčejný úkryt, její hrad. Ale pohleďte na sílu stěny hálky (čára vlevo dole udává měřítko, ve skutečnosti by měla délku 1mm).
Zralá hálka je tak pevná, že ji snad ani zuby nerozkousnete – já to zkoušel. Kvalitka! A to je pro mne další z cenných atributů obyčejnosti. Obyčejné věci jsou obvykle kvalitní, vydrží. Nejsou to ty extra, super, poslední módní novinky, jsou ale ověřeny praxí, nekazí se, fungují. K čertu s marginální diferenciací výrobků, dejte mi pokoj vy reklamní a kreativní designéři, co neustále měníte to, co dříve tak dobře sloužilo! Já kupuji předměty co fungují, jídlo co chutná, věci co znám. Obyčejným ostrým nožem již desítky let krájím obyčejný, leč stále výborný (čerstvý) chléb, s chutí jím obyčejná jídla, miluji obyčejné pivo, má žena pere do čista v obyčejném pracím prášku. Změna je možná, rozdíl kvality by ale pro mne musel být výrazný. V obyčejnosti je tedy navíc i stálost, je v ní zdravá setrvačnost. Abychom nepodlehli každé módě. Nastavuje standardy. Bez obyčejnosti kolem nás byli bychom jen pírkem ve větru změn, bárkou zmítanou módními vlnami trend-setterů. Děkuji, nechci! Jak říká klasik: „Konzervativismus je jediná záruka pokroku i když pomalého.”.
Kvalita se Bejlomorce vyplatí. Zdolat tak tlustou a pevnou, obyčejnou stěnu není jednoduché a tak je larvička dobře chráněna. K podzimu je tlusťoučká, s celulitidou tak typickou pro larvy Bejlomorek.
V obličeji není žádná krasavice, přesto pro mne to je kandidátka na Miss hálek 2017. Že se Vám zdá obyčejná? No právě! To je na ní zrovna to zajímavé, to pěkné, to příjemné. To mám tak rád. Být obyčejným se mi již dávno nezdá tak špatné, tak poraženecké.
Obyčejnost neznamená ale identičnost, uniformnost. Ne všichni obyčejní jsou nutně stejní. Naopak – pestrost, variabilita vyloučeny nejsou. Však ani Bejlomorka buková není ve své obyčejnosti sama. Mnohé jiné Bejlomorky se sice liší tvarem, vzhledem hálky, bionomií, přesto jsou to ale také obyčejné, milé a krásné druhy naší přírody. Nejbližší životem je jí asi vzdálená sestřenice – Bejlomorka bučinová (Hartigiola annulipes (Hartig 1839)), která si staví hálky podobné B. bukové. Jsou jen trochu chlupatější, možná gracilnější. Hrubá síla stěny je zde nahrazena chloupky. Design zdánlivě dokonalejší. Avšak dokonalost, jako tzv. elativ, neumožňuje přece jiné míry než úplné!
Řekli byste: „Konečně jedna neobyčejná, výjimečná.”? Ano, je to Bejlomorka jiná, oproti té předchozí mnohem zřídkavější, možná i zajímavější, přesto je i tato zcela naše, normální, typická. A uvnitř hálky žije jen larva další obyčejné mušky.
Svá poznávání Bejlomorky bukové zaznamenávám trpělivě již po léta. Netroufl bych si přece vůbec její příběh zveřejnit, nemít fotografii dospělce. Sbírám proto každoročně drobné hálky, po kapsách se mi jich povalují desítky. Zkoušel jsem je dochovat v teple domova – přeschly, ve vlhku na balkóně zplesnivěly. Snažil jsem se je udržet v suché zimě, zmrzly. Ach jo!
Život je někdy plný marného čekání, na uzavření některých svých hmyzích příběhů čekám již desítku let! Každoročně na jaře si proto vzpomenu na ono klišé, používané dnes bohužel kdejakým řečníkem, jenž snad slavné absurdní drama Samuela Becketta ani osobně neviděl, přesto neustále s každou blbostí Čeká na Godota. Nechci být stejně prvoplánovým, prsit se zde literárním rozhledem. U technika by tomu stejně nikdo nevěřil!
I tato Bejlomorka mne ale v tomto ohledu pěkně potrápila.
Leč, dnes už vím jak na ně! Stačí hálky s larvičkou zahrabat do listovky v květináči, zalít a přikrýt. Umístit do chladu, třeba i krátkodobého mrazu. Brzy zjara pak otevřít a Bejlomorky se jen líhnou.
Má to však ještě jeden háček. Čerstvě zrozené Bejlomorky bukové se snad vůbec nezastaví, tedy ne na dost dlouho, abych je stihl vyfotit. Po Petriho misce běhají jak šílené, a pokud ji otevřete, asi už Bejlomorku víckrát neuvidíte. Nezajímá je ani kapka vody, ba ani sirupu, nepomůže zchladit ji v ledničce. Všechny triky, které používají jak amatéři, tak i profesionálové (třeba z BBC) selhávají. Je to potupné, ale abych Vám mohl fotografii dospělce přinést, musel jsem mušky nejprve nechat umřít. I tak je samice Bejlomorky bukové krásná, viďte? A neříkejte, že ji dobře znáte, že jste ji už viděli, že nejste překvapeni. Pokud nejste odborníky na Bejlomorky – tak pochybuji! A to je přitom tak obyčejná.
Až dospělec umožní zrod další generace Bejlomorek. Obyčejnosti dává smysl právě účel. Být nenápadnou, normální, běžnou je pro Bejlomorku výhodné. Její život je účelný, smysluplný právě proto, že žije obyčejně. Nevymýšlí extravagantnosti, nepředvádí se, nesrovnává se. Obyčejnost jí vyhovuje, umožňuje jí přežít, splnit životní cíl, předat geny obyčejnosti další generaci.
Na rozdíl od Bejlomorek, lidé sami sebe považují obvykle za neobyčejné a chtějí také být za takové bráni i svým okolím Neustále se s ostatními poměřují, chtějí dražší auto, větší dům, lepší život než mají všichni ostatní. Závist i snaha být lepší než ti druzí je součást konkurenčního boje. Je to přirozené, normální, obyčejné. Konkurenční boj je zřejmě nevyhnutelnou částí naší biologické podstaty, je na něm založen celý úspěch lidského rodu. Jedinci nadprůměrní táhnou vývoj, jsou hybatelem společnosti. Společnosti postavené však na pevných základech obyčejnosti!
Jsem přesvědčen o tom, že i pro ty nadané, podnikavé, bohaté je třeba uvědomění, rozumu proto, aby se člověk uměl přiměřeně přizpůsobit, míru konformity volit – moudře. V obyčejnosti člověka vidím právě pochopení jeho omezeného významu, vidím v tom respekt k druhým, začlenění se do společnosti rovných. Je v tom kladná společenská hodnota civilizace, povýšení prostého a primitivního animálního instinktu přežití, subjektivního a sobeckého imperativu, na ušlechtilou snahu o přežití a rozvoj celé společnosti.
Kdo si druhých lidí i sám sebe váží, je proto rád obyčejným. Pokud má ale někdo své spoluobčany za hloupou lůzu, obyčejnost se pro něj stává urážkou.
Historie ukazuje, že každá společnost, která klade neobyčejnost a výjimečnost jedinců nepřiměřeně nad společný zájem, společnost ryze výjimečných, sobeckých individuí, spěje nutně k brzkému kolapsu a snad pak i k následné regeneraci.
(Vsuvka pro odborníky: Ano také jsem svůj omyl již odhalil – v některém z následujících článků přinesu opravu. 
)
Možná až zbytečně horlil jsem na obranu obyčejnosti. Slova jsou jen schémata, která nám mají svým významovým smyslem pomáhat ve správném rozhodování. Někdy ale bohužel spíše matou a my se pak rozhodujeme podle klamavých slovních nálepek, nesprávně vytvořených významových schémat. A tak je tomu, myslím, i v tomto případě.
Nebojme se proto více obyčejnosti!
(Mimochodem – být normálním je správné – nikdo asi nechce být nenormálním. Přesto být obyčejným, což podle mne je ekvivalent slova normální, již nikdo být netouží.)
Slovo obyčejný má svůj původ v obyčeji, ve zvyku. Tedy označuje něco, co je v nějakém kraji, v nějaké skupině považováno za zvykové, za normální, za typické, za správné. Zvyk vzniká ponejvíce v mládí, obyčejným je tedy začasté to, v čem jsme vyrostli, obyčejní jsou kamarádi, se kterými rádi jdeme na pivo, obyčejné je město, kde jsme se narodili, obyčejné jsou lidové písně, kterým nás učili rodiče, obyčejné je vepřo-knedlo-zelo, obyčejné je pivo, víno, slivovica,…
Být obyčejný neznamená příklon k rovnostářství, levicovost, ani uniformnost. Je to jen vyjádření míry konformity s tím, co máme rádi. Konformity dobrovolné, takové, které se vznešeně říká Kořeny, Vlast, Původ, Národ, Rodina, …
V přírodě si vždy silně uvědomuji také význam slova Domov. Nechci být patetický, pro mne je ale domovem právě ta krásná, byť obyčejná česká krajina, plná obyčejných kopců, luk, polních cest. Domov tvoří obyčejné stromy, rostliny, obyčejní živočichové. Obyčejní lidé. Domov je prostě obyčejný.
Zcela konformní ve své obyčejnosti, jsem šťasten v Zemi obyčejných (Bejlomorek bukových).
Galerie fotografií
A ještě – hrad Bejlomorky bukové není nedobytný! Přečtete si o jejích zajímavých parazitech v navazujícím příspěvku Bejlomorka buková a Červená královna.
Dnes bych Vám rád popsal životní cyklus jedné z našich nejběžnějších Žlabatek. Jedná se o druh Andricus glutinosus (Giraud, 1858). Vosička, kteréžto hálku sice naleznete u nás zcela běžně na Dubech (Q.petraea, Q.robur, Q.pubescens), si u českých biologů, či spíše lidí zodpovědných za tvorbu biologické nomenklatury, nezískala ani tolika pozornosti, že by si byla zasloužila své vlastní, české odborné pojmenování. Asi holt málo lidem škodí, není ani užitečná, je příliš malá, nehezká. Prostě pro veřejnost je to Hmyz veskrze nevýznamný, obyčejný, takto pro ni i zbytečný. Otrocky z latiny přeloženo, jednalo by se o Žlabatku „lepkavou”, nebo snad „mazlavou” (neboť podobně byl z latiny přeložen název houby Slizáka mazlavého (G.glutinosus).
!” U larev Žlabatek je ale tloušťka žádoucí!! Nechci říci v módě, neboť adolescentní Žlabatka se na vosím přehlídkovém molu, či na hmyzím koupališti rozhodně nepředvádí. Ve skrytu hálky jsou jí všechny módní trendy opravdu fuk.
