Cvrčivec révový

Kopulace 4

Dnes bych se rád zmínil o krásném zástupci řádu Rovnokřídlých (Orthoptera), čeledi Cvčkovitých (Gryllidae). Je jím relativně vzácný Cvrčivec révový (Oecanthus pellucens (Scopoli, 1763)). Tento živočich bývá řazen mezi tak zvaně nepravé Cvrčky, říká se mu také někdy cvrček stromový, díky původní domovině také cvrček italský.

Je to milovník pozdních letních dnů, a také teplého a slunného habitatu. Nejvíce se vyskytuje ve Středozemí, lze jej prý ale nalézt i v Asii, Africe. Naším územím prochází severní hranice oblasti jeho výskytu, tedy alespoň dosud procházela. Za mého mládí býval k nalezení povětšinou jen na jihu Moravy. Dnes už se ale evidentně jeho teritorium posunulo více na sever, lze jej pozorovat v oblasti Zlína, na Koryčansku, na Slovácku. Takže předpokládám, že i mnohde jinde. Na Biolibu dokonce právě probíhá výzkum jeho (roz)šíření. Letos bylo další teplé léto v řadě a to Cvrčivcům svědčí. Skokem i letem se pomalu posouvají na sever, generace za generací pro sebe dobývá nová území. Hmyz dříve vzácný, původně běženec, migrant z jihu, se tak stává druhem stále více hojným, téměř běžným, málem domácím.

Letos jsem pozoroval snad desítku jedinců a to právě v oblasti Slovácka. I rozhodl jsem se druh lépe zdokumentovat. Alespoň pro sebe, psát článek jsem o něm zprvu rozhodně nehodlal.

Na této fotografii je něžný sameček. Právě si čistí svá předlouhá tykadla. Ano chybí mu pravá zadní noha, přesto se svižnými skoky pohyboval z rostliny na rostlinu.

Samičku jsem zahlédl nedaleko. Tvořili evidentně pár, věděli o sobě, a čas od času se k sobě přiblížili, tykadly něžně pozdravili. (Když jsem je poprvé spatřil, samice byla ještě dokonalá, za tu chybějící její nohu můžu jen já. Bohužel jsem se snažil ji násilně naaranžovat na list a ona, v sebeobraně, nohu upustila. Hanba mně.)

Milenecká dvojice je pochopitelně i u Hmyzu věc běžná, svazek delšího trvání je ale spíše výjimečný. Tito dva měli ale oči, uši i chuť a čich jen a jen pro sebe.

Vyfotil jsem si ještě jednou samici i samečka a chtěl jsem je nechat být.

Pro mne jsou Cvrčivci milí a příjemní obyvatelé teplých křovinatých lokalit, přesto jsem ale o nich, zde na Blogu, rozhodně nechtěl psát. Zejména proto, že pan profesor Jan Žďárek, dnes náš asi nejznámější popularizátor Hmyzu a entomologie, o nich publikoval již v roce 2003 hezkou a zajímavou stať.  (A dnes jeho byť krátký článek vykrádají mnozí další popularizátoři, novináři, blogeři, i jiní lovci senzací.) S tímto nestorem české entomologie, s na slovo vzatým odborníkem, slavným autorem známé knihy [Neobvyklá setkání, Panorama 1980] a mnohých odborných publikací se měřit nemůžu a ani nechci.

Navíc pro mne dosud nebylo o Cvrčivcích světu co sdělovat. Vždyť informace o Cvrčivci se dají nalézt dokonce i na internetu a to poměrně snadno [Natura Bohemica, Atlas zvířat, Wiki…]. Mnohé jsou však stručné a jak jsem také zjistil – nepřesné. Potvrdili to i události, ke kterým se zatím jen schylovalo, ty které mne pak přece jen k psaní tohoto článku ponoukly.

Sameček mého Cvrčivce totiž po chvíli přestal mou přítomnost považovat za rušivou a rozhodl se svou vyvolenou potěšit. Nadzvedl křídla a já se již těšil, že uslyším jeho cvrkot. Že budu svědkem jeho koncertu pro milovníky smyčcových nástrojů. Cvrčci obecně totiž stridulují dost podobně, jako to činí třeba hráči na housle. Jen namísto smyčce a vibrující struny vytváří zvuk jednoduše třením křídel o sebe navzájem. Zoubkovaná křídelní lišta udává frekvenci cvrku, zvuk pak zesilují rezonanční políčka křídel. Pravda, zvuk nedosahuje jemnosti a libosti houslového tónu. Stromový cvrček neustále opakuje nejen stejný motiv, ba co hůře, dokonce pořád jeden a tentýž tón!. Až do omrzení…. Přesto Cvrčivci stridulují jemně a příjemně.

Bylo ale brzké odpoledne a tito Cvčci přece (podle literatury) cvrkají spíše k večeru a v noci! Že by si Cvrčivec byl přivstal a chystal se teď písní okouzlit blízkou samičku? Nebo snad chtěl svým hlasem vyznačit teritorium, odehnat případné soky v lásce? Živočich, o kterém jsem nemyslel že budu kdy psát, mne ale překvapil. Nadzvedl křídla a nabídl se samičce k páření. Ta na něj v mžiku ochotně, bez velkého přemlouvání naskočila a počala kopulace. Vše ale probíhalo jaksi naopak.

Cvrček se zdál být jemným gentlemanem, co dal navíc partnerce velkoryse právo volby polohy. Ta pak dominantně obsadila jeho záda.

Hlavou dokonce tlačila samečkova křídla kupředu. Že by jí zavazela? Že by se samec štítem ze zdvižených křídel bránil její agresivitě, aby jej snad rozvášněná samice nekousla?

Detail zadečků ukazuje, že samiččino chování samce ještě více sexuálně vydráždilo. Podobně jako jsme tomu zvyklí jindy u samic, to sameček teď nabídl samičce své roztoužené lůno. A v něm přichystaný spermatophor, tedy jakési pouzdro se spermiemi.

Moc jsem tam přes všechny ty konce křídel, cerky, nohy, neviděl; snažil jsem se tedy nakouknout zezadu.

Snad mi Cvrčivci prominou zobrazení jejich intimních partií. GDPR ba ani přísné zákony na ochranu osobnosti zde naštěstí uplatnit nelze. A doufám, že tím také nepřekročím míru Vašeho vkusu.

Sameček svou genetickou informaci předával jako úhledný, zabalený dárek visící na jakési šňůrce. Jak si ho samička odebírá, nebo jak jej sameček předává, to jsem zatím nemohl pozorovat.

Zafoukal vítr, rostliny se pohnuly a samičku to přestalo bavit. Bylo dokonáno. Nebo snad ne?

Samečkovi se přece jen nepodařilo spermatophor samičce do genitálií vpravit, visel smutně jakoby na provázku z jejího kopulačního otvoru. Symbol zmaru, neúspěchu, nevyužité šance.

Netušil jsem, zda třeba nebyl spermatophor, visící teď na jakési nitce, pouze jeden z mnoha – snad spojených v řetízek, který sameček v danou chvíli samičce předával, zda kopulace byla úspěšná. Já ale celou dobu pozoroval jen ten jediný váček se semeny a tak jsem příliš nedoufal.

Fakt, že váček visel přichycen u zadečku samičky naznačoval jednoznačně neúspěch. Nevěřím totiž, že by snad sameček přerušovanou souloží schválně napodoboval Onana, vnuka izraelitského praotce Jakuba. To u Hmyzu není pravděpodobné. Páření je sice rozkoší, potěšením, je ale zejména také vrcholným smyslem jejich života. Takovou šancí se u Hmyzu mrhat nesluší! Buď se tedy jen předání spermií nepovedlo, nebo….. nebo to má nějaký hlubší smysl, nějaké tajemství, kterému dosud nerozumím.

Sameček Cvrčivce mne ale překvapil ještě jednou. Nejen, že jako správný milovník křídly milence vytvořil nerušené soukromí, snad jí i do ouška cvrkl milostnou cvrčivou předehru, dal jí submisivně možnost volby polohy, teď se ještě po aktu samotném navíc zachoval jako skutečný znalec lásky. Nadzvedl svá křídla a samičce nabídl potěšení nejvyšší.

Tehdy jsem pochopil, že on vůbec nechtěl ztrácet čas hudbou – nanejvýše snad nějakým proklamativním zacvrčením. Křídla nadzvedával z jiného důvodu. Jeho metanotální (tedy umístěná na zadním hrudním tergitu) žláza na hřbetní straně těla produkuje afrodiziakum, chutný a výživný sekret. Pod křídly byl sameček opravdu vlhký a pro lásku připravený.

Voňavý nápadník v krásné komnatě Chambre separee, vyzdobené romantickými závoji a krajkami, navíc s jakýmisi španělskými muškami a šampaňským s jahodami. Která by odolala? Snad jen romantické svíčky tu chybí!

Sameček obratně zacouval pod samici a poskytl jí tím potěšení nejvyšší. Již se nechtěl pářit, svůj úkol považoval (byť asi mylně) za splněný. Teď pro něj ale pokračovala milá povinnost, totiž dopřát potěšení partnerce. Nezištně, trpělivě, něžně.

Samička ochotně přijala a začala jeho sekret olizovat.

Bylo to pro ni to pravé vyvrcholení pohlavního aktu. Ačkoli spermatophor, nedoručená zásilka, visel stále z jejích genitálií, nevěnovala mu pozornost. Sladký sekret byl mnohem zajímavější, božská mana, které nelze odolat.

Po chvíli jí sice jakoby stačilo, samec ale zase nastřádal další dávku, znovu křídla nadzvedl. A slavil úspěch.

Samice opět ochotně svolila a pustila se do jídla. Na nejmenované britské rozhlasové stanici prý kdysi dělali, pro své čtenářky, anketu na téma „Recept na šťastné manželství”. Vyhrála sedmdesátiletá dáma, která lakonicky napsala: „Krmte tu bestii jak nejlépe umíte!”.  Velmi vtipné, jakkoli to nás muže staví do ne příliš pěkného světla. U Cvrčivců je však jídlo po sexu evidentně doménou samic. A samečci jakoby onen recept staré britské dámy dobře znali a aplikovali ho – jen v opačném gardu!

Po několika dlouhých minutách (spíše po desítkách minut) se samice nasytila, nebo snad samečkovi došly zdroje. Považoval jsem za pozoruhodné, že sameček neposkytl samičce afrodiziakum, chutnou svačinu, se zištným cílem. Nechtěl ji jen přivábit, jen upoutat, jen zabavit po dobu kopulace. Jeho snažení nebylo takto prvoplánové. Nekrmil ji před či při kopulaci (jak se na internetu mnohdy nesprávně uvádí). Jako správný milovník se partnerce věnoval nejvíce právě po koitu, uspokojoval zejména její skryté touhy a přání. Povýšil tak tím páření, kopulaci, prostý živočišný akt předání spermií na skutečný, příjemný sex, na rozkoš.

Jistě, jeho sekret slouží částečně pro výživu vajíček, možná i snižuje chuť pářit se s jinými samci (což asi byl i obsah onoho starého receptu na šťastné manželství, pocházejícího od staré anglické dámy). Podle mne ale pracoval pragmaticky a cíleně na utužení svazku, na budoucnosti. Je-li samička nasycená, uspokojená, šťastná – příště mu jistě zase ochotně vyhoví a umožní mu naplnit jeho (i její) poslání.

Rozhodně se sameček ani po sexu nikam nevzdaloval, samičku si stále hlídal.

Vypadali oba spokojeně a šťastně, jako pár po 28 letech manželství (neboť právě takový svazek já dobře znám). Vidíte jak spolu krásně mlčí?! Nádherné soužití.

Samičku jsem si pak chtěl ještě jednou vyfotit na listu. Copak že asi tak provede s tím ocáskem a visícím spermatophorem? Přece jí musí zavazet!

Dočkal jsem se. Hrábla zadní nohou, rychle a elegantně, přenesla si spermatophor ke kusadlům a … a sežrala jej! Vyfotit jsem to sice stihl, blesk ale ještě nebyl nabitý. Proto tak nekvalitní záběr.

Samice ale jistojistě váček se spermiemi jednoduše zkonzumovala! Potvora!

Nebo ne?

Nesuďme ukvapeně. Naše lidská morálka se na Hmyz rozhodně nevztahuje. V období nedostatku potravy je vzájemná výživa vitamíny, bílkovinami a tuky nabitým spermatem v zájmu obou pohlaví. A pokud se už kopulace nezdařila, je tu alespoň toto výživné sousto. Samice tak bude silnější a její skvělý milovník, nu ten je přece pořád opodál. Jen co samec vytvoří nový spermatophor a hlavně nastřádá zase trochu té výživné dobroty pod křídly, mohou se znovu pokusit. Jen vzpomeňte na samičku Brouka Svižníka polního, kterou jsem v článku Tygří brouci odhalil, jak požírá svá vlastní neoplodněná vajíčka. Stejný motiv, stejný cíl. Zdroji energie se neplýtvá!

Ano, byl jsem Cvrčivci okouzlen a chtěl jsem je pro sebe i pro Vás lépe vyfotit. Detail ukazuje bystrého jedince Cvrčkům podobného. (I když naopak mnozí tvrdí, že prý Cvrčkům skoro není podoben. To jsou ale asi milovníci sklenic poloprázdných, namísto těch mých poloplných.)

Samice se jala čistit svá předlouhá tykadla a já obdivoval zbarvení její hlavy i těla.

A pak jsem si povšiml na hrudi zajímavých bělavých políček. Snad to jsou nějaké žlázy nebo senzorové jamky?

Jejich smysl a význam se mi ale zatím nepodařilo v literatuře vypátrat.

Závěr pro romantiky:

Nádherný a zajímavý živočišný druh! A také příklad neuvěřitelně harmonického vztahu obou pohlaví. Vždyť v jejich svazku, ba ani v jejich pohlavních praktikách, nebylo násilí. Nikdo se partnera nezmocňoval silou, k ničemu jej nenutil. Nebylo zde klamu, lži, přetvářky. Vše bylo dobrovolné, ochotné, vstřícné. Samec vlídně nabízel, samička ochotně přijímala. Tak prosté to bylo.

Zastyděl jsem se pak za tento svůj seriál „O kopulaci”. Vždyť kopulace, nebo chcete-li páření, přešlo u Cvrčivců v něco víc než je jen prostý sex. Stalo se milováním, kdy oběma partnerům jde o toho druhého, kdy oba nezištně poskytují rozkoš. Kdy potěšení jednoho z milenců vrcholí až potěšením toho druhého. Pro Cvrčivce je vše, co činí, součástí přípravy na rozmnožování. Jedí proto, aby posílili a vytvořili vajíčka nebo spermie a také dostatek sekretu, milují se proto, aby zplodili další generaci. Láska a život pro ně jedno jsou.

Nemám rád paralely mezi světem Hmyzu a tím lidským. Přesto mne pozoruhodné milostné chování tohoto starobylého živočišného druhu obohatilo.

Přeji všem mým čtenářům aby žili ve šťastném partnerském vztahu. Primitivní Cvrčivci nás přece nezahanbí!

Závěr pro pragmatiky:

Byl to milý příběh, snad jen trochu příliš romanticky, naivně, laicky vylíčený. Pro pochopení skutečností je teď třeba poučit se v literatuře. Až skutečné odborné popisy a dlouhodobá pozorování dovolí i amatérovi pochopit tajemství těchto Cvrčivců.

Již na počátku 20.století studoval stejnou kopulaci (byť jiného druhu Crčivců – Oecanthus fasciatus) entomolog Hancock [1905] a později také Boldyrev [1913]. Dnes ony orgány na hřbetní straně Cvrčků nesou jméno Hancockovy žlázy. Cvrčivce pak studoval a jejich rozmnožování popsal Wilhelm Hohorst [Die Begattungsbiologie der Grille Oecanthus pellucens Scopoli, 1937]. Spermatophor tohoto Hmyzu je podle něj napojen na onu dlouhou trubičkou, na které váček visí. Velká želatinová masa zvaná spermatophylax ukrývá jen malou ampulku se spermiemi. Samec zavede do genitálií samice pouze onu tenkou trubičku, kterou se pak spermie dostávají k vajíčkům – až v průběhu času. Jakým mechanismem přenos tenkou hadičkou probíhá jsem ale zatím nezjistil. Zda je ampulka aktivní a disponuje schopností spermie ejakulovat, nebo se spoléhá na náhodné zmáčknutí váčku a vytlačení obsahu, či zda je to vše založeno jen na vlastním aktivním pohybu spermií samotných, …. Každopádně ale přenos spermií tou tenkou trubičkou chce nějaký čas – a ten je třeba získat.

A tady je ta druhá půlka tajemství Cvrččího rozmnožování – Hancockovy žlázy. Podle přírodovědců Richarda D.Alexandera a Daniela Otte byly původně všechny žlázy primitivních Hmyzích druhů (Blatoidea, Odonata, … ) umístěny na hřbetní straně. Právě proto kopulace zástupců těchto druhů probíhá tak, že sameček nese samičku, která olizuje nabízené sekrety. Sameček mezitím vpraví do genitálií (nebo jen do jejich blízkosti) samice spermatophor. V případě alespoň Cvrčivců ale samec zavede pouze onu hadičku a samici krmí až následně. Bylo totiž pozorováno, že samice mnoha druhů Cvčků (nejsou-li jinak zabaveny) ihned po kopulaci otočí hlavu ke genitáliím a spermatophor jednoduše sežerou. A tomu je právě třeba, k úspěšnému dokončení oplodnění, zabránit! T.Mann ve své knize [Spermatophores, Development, Structure, Biochemical Attributes and Role in the Transfer of Spermatozoa] uvádí, že již v roce 1947 Gurney správně předpokládal, že právě ony nabízené sekrety slouží k oddálení doby, kdy samice spermatophor sežere, k získání času pro vyprázdnění ampulky se spermiemi. Sakaluk v roce 1984 popsal, že samec Cvrčivce vlastně krmí samici proto, aby se ujistil, že sperma mělo dostatek času, aby přešlo trubičkou do genitálií samice.

Podobný systém s předáváním spermatophoru vidíme i u jiného Hmyzu. Třeba u Švábů. Samec také nabízí sekret z Hancockových žláz, samička pak již váček nekonzumuje a po přenosu obsahu jej odhazuje (ačkoli prý v jejich genitáliích k částečnému natrávení dochází). U Chroustů Melolotha melolontha, nebo třeba můr Galleria mellonella šel vývoj ještě dál. Spermatophory jsou již zcela vstřebány. A samec tak nemusí samici po kopulaci samotné krmit (také tyto druhy již Hancockovou žlázou nedisponují).

Tak teď již rozumíme celému tomu dění, tomu komplikovanému procesu kopulace Cvrčivců. Už vím, že pozorovaná kopulace byla úspěšná, že samec nejen zásilku doručil, získal ale pro spermie čas, aby zvládly transport k vajíčkům samice. A také posílil samici sekretem nabitým bílkovinami, cukry a bůhví čím vším ještě. Samice navíc ještě zkonzumovala snad již zcela prázdný spermatophylax. Prostě vše se povedlo ideálně.

Další literatura: [Dvořák]

Galerie fotografií

Celostátní pátrání 2, Neznámý parasit

Dlouho jsem již nebyl takto v úzkých. Tedy netoužil zoufale po pomoci laické a zejména odborné veřejnosti, netápal tolik při určování Hmyzího jedince.
Věřte – snažil jsem se pilně studovat literaturu, prohledávat internetové zdroje. A většinou se mi tak dařilo u pozorovaných organismů určit alespoň čeleď, nebo přinejmenším řád. Dnes ale musím zase požádat o Vaši pomoc, vyhlásit znovu jakési „celostátní pátrání”. Při určování jednoho konkrétního hmyzího druhu jsem zcela selhal.

Stalo se to po vyfocení následujícího subjektu. Ano, zcela běžná situace, obyčejný brouk se staženými tykadly, co se snažil být na podkladu neviditelným. Pro chytřejší a pozornější z jeho predátorů, pro ty na které maskování nezabere, užil ještě navíc nehybnosti, předstíral, byť trochu neuměle, tanatózu (mrtvolný stav). Po chvíli klidu se ale postupně osmělil, obživlo nejprve jedno tykadlo, pak snad i druhé.

Brouk byl ale dost plachý a já ten den již neměl více trpělivosti. Rychle tedy ještě jeden snímek a pak jsem jej uschoval živého, jako modelku pro focení na druhý den. Hodlal jsem také použít lepší pozadí.
Následující fotografie ale není stejná s předchozí, na této druhé je malý, sotva postřehnutelný detail. Ten mi ale zatím unikal. Někdo z Vás již tuší?

Na druhý den jsem zhotovil dokument trochu lepší kvality (i když ne o mnoho). Kovaříci (Elateridae) jsou moje oblíbená čeleď, šlechta mezi Hmyzem. Měl jsem v mládí docela slušnou sbírku těchto pozoruhodných Brouků. Dlouho jsem je ale odmítal fotografovat. Měl jsem je natolik rád, že když věrnost podání obrazu, kvalita zhotovených snímků, nedosahovala mých vlastních přísných kritérií, použil jsem bez váhání klávesu Delete. Podobně bych hodnotil i některé fotografie v tomto článku, přiznávám. Kvalita nevalná, zejména v práci s bleskem mám pořád ještě rezervy. Přesto jsem tentokrát fotky nevymazal a ukazuji Vám je. A ten důvod bude za chvíli zřejmý.

Při focení Brouka jsem totiž zahlédl něco výjimečného. Tehdy jsem okamžitě zbystřil. Polélo mne od vzrušení horko a já rychle měnil objektivy. Potřebuji silnější zvětšení! Snad se to podaří zaznamenat!

Že ještě nevíte co vlastně? Copak pořád ještě nevidíte toho symbionta?! Také jsem měl nejprve problémy jej spatřit – snad jsem ale zaznamenal nepatrný jeho pohyb, nebo jsem jeho přítomnost vytušil některým z mých šestých, či sedmých smyslů.

S novým makro objektivem jsem pak již zhotovil obrázky detailnější (, pořád ale ne moc kvalitní, vím). Musíte ale prominout, třásly se mi ruce vzrušením, nejsem žádný profesionál!

Je třeba říci, že mne hned tak ledajaký pasažér nepřekvapí. Jsem již zvyklý na přítomnost rozličných Roztočů, ba i Klíšťat, žijících s Brouky v jakési symbióze. Již dlouho je se zájmem fotím a připravuji o nich ucelený materiál. Tito komenzálové se obvykle jen nechávají transportovat z místa na místo, snad někdy Brouka za odměnu i čistí! Jindy ale ujídají zbytky potravy, co odpadnou z prostřeného stolu, dokonce kradou od úst. Dovedou Brouku svou otravnou přítomností život pořádně znepříjemnit. Nezřídka je množstvím Roztočů hostitel tak zesláblý, že je neschopen letu, chůze a následně hyne hladem, či únavou. V některých případech umí symbionti oslabovat hostitele dokonce přímým pojídáním částí těl, sáním tělních tekutin! To už není oboustranně prospěšný mutualismus, či trpěný komensálismus, to je parasitismus na plné pecky!

Nám lidem stejně tak škodí rozliční příživníci. Kupříkladu Vši, Blechy, Štěnice, Klíšťata. Ovšem to jsou všechno parasité relativně, vzhledem k hostiteli, drobní. Tento pro mne nový, u Kovaříka zjištěný parasit je však v poměru k velikosti hostitele jednoduše monstrózní! Ze snímku odhaduji poměr délky brouka a jeho příživníka na zhruba 8. To znamená, že pro člověka mých rozměrů by odpovídající symbiont musel měřit přibližně 24cm!! Promiňte mi ale toto senzací zavánějící sdělení – my přece již dobře víme, že porovnávání výkonů či relativních rozměrů nelze mezi organismy rozdílné velikosti takto jednoduše provádět.

Navíc dosud nevíme, do které skupiny spadá tento případ Brouka a jeho nájemníka. Zda se jedná jen o cestujícího, nebo zda je to upíru podobný krvežíznivec.

 

Je Vám tedy už asi jasné, že od odborné veřejnosti, od znalců entomologů, nepotřebuji něco jen tak jednoduchého, jako je určení brouka na obrázku. Pochopitelně tam problém nemám. Jedná se zde samozřejmě o druh Denticollis linearis (Linnaeus, 1758), z čeledi Kovaříkovitých (Elateridae).

Ne, jde mi tentokrát o mnohem více – totiž o taxonomické zařazení toho jeho symbionta. Takovéhoto tvora jsem vskutku ještě parasitovat Brouka neviděl.

Zhotovování obrazové dokumentace byl pořádný oříšek. Brouk i jeho přítěžek by v roli fotomodelek neuspěli – ani chvilku totiž nepostáli. Já se snažil ostřit, jak to jen šlo. (A musel jsem proto používat krátký čas a tedy i příliš tvrdý záblesk.) „Hurá, teď na chvíli zastavil, tedy jen ten parasit. Tak rychle pár fotografií. Snad se některá povede!”

Pasažér se nakonec pohnul ještě trochu a Kovařík, snad polechtán či podrážděn, neschopen se na zádech sám podrbat, se trhnutím ošil, jakoby otřásl. A tehdy jsem na spodní straně Brouka, překvapen, zahlédl dalšího, stejného tvora. Jsou tam tedy dva! Toho druhého já předtím vůbec neviděl.

Takže to nebyla a není jen pouhá náhoda! Ti parasité jsou u Kovaříka cíleně, je to zřejmě jejich obvyklý hostitel!

Snažil jsem se vylepšit záběr tak, aby byla možná následná determinace dle obrázku. Vím, není to příliš vědecké, mrtvolka by byla pro vědu lepší. Za svůj život jsem ale již katalogizoval, s pochybným výsledkem a smyslem, tolika jedinců Hmyzu, že se již dalšímu sběru mrtvolek vyhýbám. Jak říkám – jsem jen amatér! (Přiznávám – je to trochu výmluva, abych někým nebyl nazván přímo ignorantem.)

Musím tedy případnému odborníku alespoň poskytnout lepší záběr! Prosté zvětšení ale asi není řešení.

Tato fotografie je snad nejostřejší z těch, mnou pořízených. Oba nájemníci si mezitím několikrát vystřídali místo. Musel jsem je ze spodní strany těla vyhánět zpět nahoru párátkem, evidentně se jim ve stínu pod Broukem líbilo více. Tam dole se ale zase nedá nic vyfotit!

Snažil jsem se příživníky z Brouka sundat, bezúspěšně. Nechtěli přijít o dobré bydlo. Honit párátkem tyto jen asi 1.5 mm velké živočichy po těle dosud živého, neposedného Kovaříka, byla pěkná fuška. Nakonec jsem brouka ze zoufalství usmrtil a až po několika minutách se pak nechal jeden z cestujících přemluvit a slezl na papír. Trochu umělé, nepřirozené prostředí – vím – avšak podivný naturel parasita na něm okamžitě vynikne.

A připomene naši známou Veš dětskou, která podobně neobratně bruslila (na snímku z mého článku) po papíře. Silné končetiny s háčky, výborně uzpůsobené k držení se na těle hostitele, nejsou pro chůzi na rovné podložce vhodné. Specializovaná morfologie naznačuje, že se nejedná jen o pasažéra, nechávajícího se zdarma Kovaříkem transportovat. Podle mého soudu je tento druh opravdovým parasitem. Podobně jako Veš dětská, či Štěnice domácí parasitují na člověku, tento tvor je od přírody vybaven k parasitaci Hmyzu.

Na této nekvalitní zvětšenině je patrný bodec, nebo sosák, snad potvrzující můj předpoklad. Samotnou parasitaci na Kovaříkovi  jsem ale nepozoroval a skutečný důkaz – tedy nemám.

Věřte – snažil jsem se tohoto jedince zařadit do příslušné taxonomické škatulky. Procházel jsem postupně všechny primitivní řády a pak i čeledi kmene Členovců (Arthropoda), podkmene Šestinohých (Hexapoda). Vyloučil jsem Hmyzenky (Protura), kvůli přítomnosti tykadel a očí.  Z podobného důvodu jsem zavrhl Vidličnatky (Diplura). Pak také Chvostnatky, Rybenky, zastavil jsem se na chvíli u Cvčkovců (Grylloblattidae), ti ale u nás přece nežijí! A pokračoval jsem bez úspěchu dál a dál. Nu abych to zkrátil – jednoduše – dodnes nevím.

Jedinec se vyznačuje třemi páry končetin, tykadly, dokonce očima. Není to tedy žádný primitivní druh Hmyzu. Párové cerky na článkovaném zadečku by měly mnohé napovědět. Chytrému napověz, ….

Byl to čiperný a rychlý živočich. Proto jsem pořídil jen několik málo zřetelných fotografií.

Avšak ani tyto mi k systematickému zařazení tohoto druhu bohužel nestačily.

Hmyzí druh, pozorovaný na těle Brouka, mne ohromil. Úžasný organismus! Jak skvěle přizpůsoben pohybu po těle Kovaříka!

Ještě jedna myšlenka se mi honí hlavou. Nikde není psáno, že se jedná o dospělce! Možná je to prostě larvální stádium nějakého Hmyzu! Pokud to je opravdu nedospělec, určování bude pro mne ještě obtížnější! Pro případ, že by to bylo juvenilní stádium, snažil jsem se jej odchovat, avšak neuspěl jsem. Tvor umřel již na druhý den – pravděpodobně z nedostatku potravy. Bez hostitele je parasitu neblaze.

Pěkně proto prosím veškerou odbornou i laickou veřejnost: „Pomozte mi zařadit tohoto jedince, tento hmyzí druh!” Rád bych se totiž dopátral jeho parasitní podstaty, dozvěděl se něco více o jeho bionomii. Abych příště, pokud jej opět naleznu, jej byl schopen dochovat, lépe poznat, snad i zdokumentovat.

Předem děkuji.

Pátrání zrušeno: Pachatel dopaden

Tuto část článku připisuji pouhé dva dny po vyhlášení Celostátního pátrání tedy od zveřejnění mého článku na Blogu. Přemýšlel jsem o té své poslední noticce v článku – tedy zda se náhodou nejedná o juvenilního jedince. A nedalo mi to spát – doslova. Půjčil jsem si tedy knihu o larvách Hmyzu a nakonec pachatele dopadl! To je on! :

Ano, z drobounkého parazita, co se proháněl po zádech Kovaříka, bude jednou pěkně velká Majka. Samozřejmě nevím, o který konkrétní druh Majek se to v případě mého celostátního pátrání  jednalo – na předchozí fotce je pro ilustraci 4cm velký jedinec naší běžné Majky fialové (Meloe violaceus Marsham, 1802). Přesto fotky v článku zobrazují jistojistě první instar larvy Majky, tedy tak zvaného triungulina.
Následující informace mám z rozličné literatury i z internetu, uvádím je pro dokreslení. První larvální stádium tohoto velkého Brouka je velice aktivní a na rostlinách či jejich květech čile pobíhá a pátrá po vhodném hostiteli. Pokud se tento objeví, rychle na něj vyleze a doufá, že bude odneseno do hnízda s bohatou zásobou potravy. Na těle tohoto dopravního prostředku do ráje se drží všemi zuby drápky, a dokonce se mu vyvinul (kromě obvyklých párových drápků) i jeden drápek navíc. Proto tri-ungulin, neboli troj-drápek (Mimochodem s trochou dobré vůle lze i na mých fotografiích ony tři drápky na každé noze zaznamenat). Některé druhy Majek mají ještě více promyšlenou strategii. Umí se shlukovat v klubko připomínající visuálně jinou včelu, sexuálního partnera. Dokonce prý vylučují včelí sexuální feremon! A pokud se včela pomýlí ….
Jestli jsou i naše Majky takto rafinované, to ale nevím.

Brouk se asi připletl kam neměl – tedy do květu s číhajícími larvami. A mnohé z nich instinktivně skočily po příležitosti. Nechtění cestující (neboť se zde jednalo jen o pouhé pasažéry) pak museli učinit rychlé posouzení vhodnosti budoucího hostitele a rozhodnout se, zda jej opustí, či setrvají. Dva z nich se rozhodli špatně – s Kovaříkem se sakramentsky spletli! Brouk jim totiž jistě nemůže zajistit dostatečný přísun potravy. Nedospělá stádia Majek požírají vajíčka, popřípadě larvy hostitelky – obvykle některé z mnoha druhů samotářských včel. Právě v jejich zemních hnízdech si může larva Majky pochutnat i na pylu a medu. A apetit má pořádný! Náš triungulin se, při volbě správného hostitele, rychle mění v tlusťoučkou, apodní, parazitickou larvu. A za pár měsíců z ní vyroste pořádný macek. Brzy na jaře se Majky začnou klubat ven ze země a jelikož jsou bezkřídlé, na cestách jich často najdete desítky. Brání se vylučováním jedovaté hemolymfy. O tom ale zase někdy příště.

Závěrem ještě pohled na pářící se jedince Majek.

Samička za chvíli naklade ke kořenům rostlin vajíčka a z těch se budou zase líhnout triungulini.

Já už ale po nich Celostátní pátrání znovu vyhlašovat nebudu.

Galerie fotografií

Lesk a bída Zakopaneho

„Miláčku pojď sem! Co to tady leze?” volala na mne má žena loni v létě. Lenivě jsem se překulil na gauči, pak jsem se ale šel raději podívat. Má žena se totiž, za leta soužití, nejenže naučila mou podivnou zálibu v Hmyzu respektovat, ale dokonce z ní i ledacos pochytila. Nezdržuje již běžnými druhy, nevolá mne kvůli každé prkotině. Dokáže kupříkladu rozlišit Kovaříka od Tesaříka, a to dokonce jsou-li pozorováni za letu! Ani tentokrát jsem nelitoval. Doma v předsíni, u věšáku na kabáty, kde jsme včera po návratu z Polska narychlo pověsili bundy, se nám promenádovala nádherná Ploštice.

Byl jsem po náročné víkendové akci s přáteli velmi unaven, přesto jsem ale našel sílu si nový úlovek přenést na kousek dřeva a vyfotit jej. Jednalo se o vskutku krásný exemplář dospělé Štěnice domácí (Cimex lectularius Linnaeus, 1758).

Je to dnes docela běžný živočich, pro někoho – bohužel. Já jeho dokonalost obdivuji. Jen pohleďte na tvar jeho těla, schopného vlézt se, ukrýt se do tenkých škvíreček, za rám obrazu na stěně, mezi parkety,…. Jednoduše kamkoliv.

Ploštička byla zrovna po svačině, což dokladovala jak obrovská temná skvrna nasáté krve v jejím zadečku, tak bohužel také svědící, rudé fleky na mém krku! Tak už alespoň víme, kde jsem k tomu přišel! Dovolte ale, abych Vám vylíčil příběh celý. Stojí to za to!

Můžete při něm dále obdivovat krásu tvora zatracovaného, leč výborně adaptovaného, bez diskuse dokonalého.

Mám pestrou řadu známých různého vzdělání, sociálního postavení, rozličné letory, inteligence. Již méně je pochopitelně skutečně dobrých přátel. Takových, co se zajímají jeden o druhého, umí si pomáhat, dovedou komunikovat i diskutovat, jsou tolerantní a také promíjejí chyby, omyly, nedostatky. Lze s nimi příjemně strávit i mnohem více než jen několik málo hodin. Při sportu, na túře, při práci. Jsem s nimi vždy rád a  jejich přízně, ba samé jejich existence si nesmírně cením. I mezi těmito přáteli je však jen pár natolik podnikavých, organizačně schopných, přitom však ochotných, velkorysých do té míry, že umí a jsou ochotni naplánovat výpravu, cestu do hor, setkání jedinců byť i protikladných charakterů, rozličných zájmů, potřeb. Nejsou to manipulátoři zištně organizující druhé, dělají to opravdu z dobroty srdce – pro druhé. Dnes bych chtěl těmto výjimečným jedincům vzdát poctu, poděkovat jim za jejich úsilí.
Takový lidský motor, nebo chcete-li srdce, ducha, jádro, nacházím skoro u každé skupiny přátel. Ze spolužáků tak nemohu nevzpomenout na Valiku, která nezištně svolává pravidelná setkání na rozličných destinacích Slovenska. Mezi basketbalisty je silných osobností více, třeba velkorysý Mirek držící partu organizačně, charismatický Karel s jeho cyklovýlety „Co ty tato? – Open” přispívající zase sportovně.
Dnes chci ale poděkovat dvěma konkrétním z takovýchto výjimečných lidí. Jsou to mí sousedé, oba srdeční, vlídní lidé. Pro naši partu kamarádů uspořádali již několik skvělých víkendovek, takže jsme jim začali přezdívat CK Mrz Tour. (Promiňte tyto detaily, pro nezainteresované čtenáře nepodstatné. Já ale vím, že se dotyční podle toho ihned poznají.)

Nedávno tato jedinečná kamarádská cestovka zorganizovala skvělou výpravu do Zakopaneho v Polsku.

Byl to, hned od začátku, příslib nádherného výletu! Miluji Nízké Tatry a mám rád i ty Vysoké. Jsou na mou fyzičku sice na samé hranici možného, posouvat ale vlastní limity je tak příjemné. Toužil jsem poznat nádherné velehory i z polské strany. A také jsem se těšil do Zakopaneho, města považovaného mnohými za zimní metropoli Polska.
Netrpím přehnaným vlastenectvím, provázeným obvykle zbytnělou národní hrdostí, podceňováním a odsudkem všech národů sousedních. Polsko mám rád a stejně tak i Poláky. Asi podobně jako Moraváky, Čechy, Slováky,… Vždyť do Polska se od nás dostanete jen za hodinu jízdy autem a nevidím opravdu důvod, proč bych měl tento národ Slovanů považovat za výrazně odlišný, jiný. V čem se liší obyvatel Ostravy od někoho z jižního Polska? Nebo obyvatel Zakopaneho od lidí ze slovenské strany hor? Jasně, mluví malinko jinou řečí, to je ale tak asi ten největší rozdíl. Ono to ale je jako skoro se vším: chcete-li vidět rozdíly – vidíte je! Dosud jsem Polsko navštěvoval spíše obchodně, teď jsem se ale upřímně těšil na dovolenou, chtěl jsem více poznat povahu lidí, ochutnat přece jen specifické tradiční jídlo, pití, prostě žít chvíli jako Polák.
Mimochodem konzumuji klidně jejich kuřecí i hovězí maso, neboť je mi jasné, že nepřiměřenou hysterii kolem jeho kvality rozpoutali čeští novináři na něčí objednávku, v něčí prospěch! Mýlím se?!

Než budu pokračovat v příběhu dále, obdivujte prosím spolu se mnou drobnou Ploštičku, s jejími redukovanými, již více nepotřebnými křídly. A také s překvapivě dlouhými tykadly, vybavenými senzory schopnými identifikovat případnou kořist.

Fotografie pořízená po několika dnech ukazuje, že Štěnice již krev strávila a pouhý zbytek ve střevech tvoří černavý flek na konci jejího zadečku.

Bohužel i naše cesta do Zakopaného měla drobné skvrnky. A to hned ve svém počátku. Ač byl minulý rok extrémně suchý, hned ráno v den odjezdu začalo lít a celý víkend, (jako jediný v tom roce,) pak propršel! Aby toho nebylo málo, tak si má žena, na kluzkém přechodu pro chodce, zvrtla nohu (nechápu proč natírají přechod bílou barvou, na které to za mokra evidentně klouže!). Při odjezdu do Polska bylo tedy již zcela jasné, že z horských túr asi tento týden nebude nic, Hmyz bude navíc skrytý před deštěm, prostě všechno špatně.
Cesta do Zakopaneho byla zážitkem sama o sobě. Jeli-jsme každá rodina vlastním autem, ale závody to věru nebyly. Ploužíte se totiž snad 100 km dědinami, ve kterých je rychlost omezena na padesátku. Jeden z kamarádů jel se svou ženou nádherným, červeným, dvoumístným sporťákem. Věru ale nevím, zda vůbec kdy mohl, v tom krásném žihadle, zařadit čtverku!
Ubytování jsme měli opravdu skvělé (což by jistě posléze potvrdil i objekt mých fotografií). Jen při příchodu nás majitel užasle pozoroval, jak si z auta do hotelu nosíme pohorky. Dokonce se kolegy překvapeně zeptal, zda jsme opravdu přijeli kvůlivá horským túrám. Trochu překvapivá otázka v horském středisku, nebo ne?!

Důvod jsme pochopili již ten večer. Zakopane je pro většinu návštěvníků, více než horským střediskem, opravdu spíše centrem nočního života. Je plné barů, restaurací, diskoték a bůhvíčeho ještě všeho. Představte si Stodolní ulici v plné její slávě a několikrát si to vynásobte.
Toho je třeba využít, řekli jsme si. A měli jsme pak, ještě ten den, nádherný večer s kamarády, plný vyprávění, souznění, smíchu. Výborné jídlo (šašlik, bigos, žurek, pirogy, zelňačka i jiné polské speciality), skvělé pivo (ať si kdo chce co chce říká), víno, vodka wyborowa. Končili jsme až po půlnoci a ještě na pokoji se loučili po Valašsku, nebo snad po Slovensku, či možná po Polsku – tedy štamprlí slivovice.

Pro toto zvířátko na fotografii však veškerý noční život teprve začínal. I s prostřeným stolem k večeři – na můj úkor bohužel.

Ráno jsem si trochu drbal svědící krk a přemýšlel, kde jsem si jej odřel, nebo co mne včera přes den kouslo. Byla to jen reakce na zpocené tričko (příliš naškrobené?), nebo mne poznamenal hladový komár večer v restauraci?

Mokrý, zamračený den jsme strávili různě po barech, restauracích. Déšť by tolik nevadil, zraněná noha nás ale diskvalifikovala. Vyjeli jsme alespoň lanovkou na místní výletní místo Gubalówku. Za jiného počasí se z ní dá opravdu jít na hezkou procházku. Pro většinu Poláků to ale asi je i tak vždy jen vyhlídkové centrum, s širokou možností strávit čas v restauracích, popřípadě nakupováním. Tato posledně zmíněná činnost je v celém Zakopanem snad druhou nejoblíbenější (hned po nočním hýření). Obchody najdete všude, dokonce velká tržiště se spoustou poměrně laciného zboží. Pro toho, kdo rád nakupuje a má vkus, Zakopane je ideální!
Polovina našeho páru tyto předpoklady sice splňuje, se zvrtlou nohou se ale po obchodech běhat nedá. Takže jsme nakoupili dle mých schopností – útrata nepatrná. Nadcházející večer nám ale sliboval nahradit deštivý den. Znovu jsme si dopřáli nemírné množství chutného polského jídla a pití, hrála nám místní kapela, kolektiv se bavil opravdu skvěle. Ochutnali jsme snad všechno. Náš kamarád, ten co přijel sporťákem, chtěl experimentovat a v jídelníčku našel „Ubogie jadlo”. „To si musím dát, zkusit se musí všechno!”, prohlásil. (Asi nebyl na vojně!) Přinesli mu – nu něco jako směs ze zabijačky. Okusil řádně ode všeho, myslím ale, že zkušenost byla hodnotnější než smyslový vjem samotný. Každý má ale jiné gusto.

To Štěnice měla chutě jasné, vytříbené. Ten zmíněný večer, či spíše noc, zakusila opět hostinu a nebylo to pro ni ubohé jídlo, to mi věřte. Povšimněte si, že savý bodec má pohotově ukryt pod tělem, dělá teď jakoby nic. Potvora!
Zaujaly mne i poměrně jednoduché, ostružinové oči. Ty parazit asi ale příliš nepoužívá, jeho orientace musí totiž spolehlivě fungovat i v úplné tmě. Vlastně ani nevím přesně jak se orientuje, co zaměřuje. Snad zdroj oxidu uhličitého (uvolňovaného z pokožky), chemické substance v dechu. Možná se ale řídí i podle gradientu tepelného záření. V mém případě by se mohl řídit i podle zvuku – chrápání by jej jistě spolehlivě navedlo. Ať již ale naviguje jakkoli, využívá k tomu i mnohé jiné smysly, mezi nimi i takové, kterými člověk ani nedisponuje.
Štěnice prý umí cíl (tedy mne) neomylně identifikovat i na vzdálenost několika metrů (možná ale na tak velkou dálku pátrá jen náhodným průzkumem) a pokud za ním nelze vyšplhat po kluzkých nohou postele, umí se údajně k oběti chytře dostat cíleným, volným pádem – ze stropu přímo do postele, na předem vybraný objekt! Prý právě z tohoto důvodu nad postelemi na šlechtických zámcích naleznete tak zvaná nebesa, předchůdce dnešních moskytier. Kolik Štěnic se ale ve skutečnosti ukrývalo v samotných takových nebesích nikdo z historiků neuvádí. Vzhledem k jejich konstrukci ale asi dost. Docela komická dvojsmyslná představa – tedy „Nebesa plná Štěnic”, viďte? Zde musím ale podotknout, že ač jsem tuto obecně rozšířenou teorii o Plošticích padajících ze stropu mnohokrát slyšel a četl, dosud jsem v odborné literatuře o této schopnosti nenašel žádný doklad. Takže možná to je jen fáma a nebesa měla původně zcela jinou funkci.

Ať tak nebo tak, v pokoji v Zakopanem žádná nebesa ani moskytiery nebyly, asi že nejsme modré krve. Nohy postelí byly navíc ze dřeva, takže má bouřlivá, prohýřená noc byla opět po zásluze potrestána. Ráno jsme z mých svědících fleků, nevědomky, zase vinili Komáry v restauraci s otevřenou terasou.

S odstupem času se dnes zamýšlím nad tím, proč vlastně na mou manželku Komáři ani Štěnice nejdou. Pokaždé totiž žerou jen mne! Je na ní něco špatně? Nechutná jim, nevoní jím? Že by ji chránily nějaké ženské parfémy, krémy, vůně? Nevím. Spíše to ale asi bude tou mou nezřízenou konzumací. Štěnice mi svou preferenci jasně a opakovaně daly najevo – preferují právě jedince holdující obžerství! Nu, budu se tedy asi muset napříště stravovat střídměji!

Tímto svým článkem ale nikoho neviním z nedostatku hygieny, z výskytu Štěnic. Tedy ani Polsko, ani město Zakopané, ba ani docela slušný hotel, ve kterém jsme bydleli, či jeho majitele! Štěnice jsou kosmopolitní Hmyz a zná je každý, kdo trochu cestuje. My si je již dříve takto přivezli kupříkladu z dovolené v Chorvatsku. Také při poznávacích cestách po Maroku, po Egyptě či jiných jižních zemi, při noclezích v student hostelech, na studentských kolejích, bed&breakfestech, ale také v levnějších motelích, při dlouhých přesunech na služebních cestách autem po Evropě nevyhnutelných, si jich opravdu užijete nadmíru. A to i v Českých zemích! Za výskyt parazitů lidé, kteří konkrétní hotel či ubytovnu provozují, mohou jen částečně. I pokud dodrží hygienické zásady, mění povlečení, desinfikují, odolná Štěnice totiž stejně přežije. Problémem je, že se prostě v hotelích různých kvalit rychle střídá rozličná čeládka, lidé chudí, bohatí, lidé čistotní, ale i ti méně pořádku dbalí, lidé z rozličných koutů světa.
Pokud kdo cestuje z místa na místo, spí každou noc v jiném hotelu, setkání se Štěnicemi jsou pro něj jednoduše nevyhnutelná. A každý takový návštěvník, původně rozhořčená oběť, se v těchto případech již na druhý den stává nechtěným viníkem a roznáší parasita dál do dalších míst na jeho cestě.

Naším cílem byl již jen náš domov a tam jsem Štěnici polapil naštěstí poměrně brzy. Snad ještě hmyzí samička nestrávila obsah střev a nevytvořila vajíčka, snad byla navíc v našich zavazadlech osamocena. I tak ale manželka, pro jistotu, podnikla opakovanou očistu bytu, likvidaci přebytečných textilií. Obava, že se Štěnice rozmnoží, nedej bože přenese do jiných bytů domu, ve kterém bydlíme, byla taková, že i tento článek píši (a nezaviněné ohrožení všech nájemníků přiznávám) až po roce, kdy je již jisté, že se Ploštici podařilo včas vyhubit, že k rozmnožení nedošlo.
Jen mým kamarádům jsem tehdy poslal včasné varování s nadějí, že oni si podobný dáreček ze Zakopaneho nepřivezli.

Později jsme se dozvěděli, že jsme ještě vyvázli dobře. V den odjezdu se počasí zlepšilo a kamarád, ten samý co okusil onu pochybnou místní lidovou specialitu, vyrazil i s manželkou na malou horskou túru. Gurmánská kuriozita, zážitkové „Ubogie jadlo” se přihlásilo přesně v okamžiku, kdy široko daleko rostla už jen nízká horská kleč. A ta při akutních střevních problémech bohužel maskuje pramálo. Sejít do údolí a dojet domů bylo prý pro celý manželský pár (ačkoliv postižen byl pouze jeden z nich) utrpením. Nádherný, sportovní kabriolet musel pak po cestě prudce brzdit u každé benzínky s toaletou a myslím, že na oné 100 kilometrové cestě s omezenou rychlostí padesátkou určitě nejel. Nemám příliš rád rčení Nomen omen, často silně nadužívané, obvykle nepřesné, často nepravdivé. V tomto případě však sedělo. Mám pro Vás dobrou radu: Když se specialita kuchyně jmenuje „Ubohé jídlo” – nejezte to!

Ve srovnání s nepříjemnou zkušenosti mého přítele se mi mé dva fleky na krku již teď jevily jen jako drobná lapálie.

Řekli byste, že to se nám tedy cesta do Zakopaneho příliš nevydařila? Ale vůbec ne! Zážitky nemusí být příjemné, hlavně musí byt silné! Ve skutečnosti se nám Polsko i Zakopane velmi líbilo! Poznali jsme nová místa, kochali se, byť jen pasivně, krásou hor. Užili jsme si skvělých kamarádů, příjemné společnosti, dobrého pití i výborného jídla (s jednou drobnou výjimkou). To přece byl hlavní cíl! Vše ostatní jsou jen drobnosti, pouhé cestovatelské nepohodlí a kdo by si na to chtěl příliš stěžovat, kdo by kvůli tomu snad odmítl rizika cestování příště podstoupit – ať jen klidně sedí doma, v papučích, u televize!

Pro nás to byl nádherný výlet, plný hezkých chvil, vydařený zejména po společenské stránce. Nalezený Hmyzí jedinec, a vlastně i celé toto mé vyprávění o Lesku a bídě Zakopaneho je navíc pro mne bonusem, třešničkou na dortu. (A promiňte mi prosím tu trochu prvoplánovou variaci na jméno Balzacova románu.)

Mimochodem, Štěnice u mne spokojeně žila, lapena v Petriho misce, ještě několik dnů. Samice na fotografii by asi už mohla i klást vajíčka, rozmnožit se, zajistit zachování druhu. To jsem jí ale nedovolil. Stačilo! Nakonec – u nás zemřela hlady. Protože já už jí nehodlal dovolit dál mi sát krev. V tomto případě jsem si skoro jist, že mne za umoření Ploštice hladem nikdo morálně nevycinká, neobviní z týrání, z krutosti, ze zabití, z vraždy. A pokud ano – rád jí (nebo mu) seženu celé stádo těchto krásných zvířátek, jen ať se předvede!

Dovolte dodatečně poděkovat všem účastníkům zájezdu a zejména dvoučlennému přípravnému výboru – neoficiální CK Mrz Tour. Udělali pro nás všechno možné i nemožné způsobem nadstandardním – nikdy jim to nezapomeneme. Ač to v mém hmyzím kontextu tak asi nevyznělo, byl to skvělý zájezd a moc se nám líbil. Jeli bychom zase!

Galerie fotografií

P.S. V tomto svém příběhu jsem účelově spojil dvě cesty do Zakopeneho, realizované v témže roce. Je tedy částečně modifikován, chcete-li přikrášlen. Motivací mi bylo jen zvýšení čtivosti, zjednodušení kontextu. Doufám, že to čtenáři nepoznají a účastnící prominou.

 

Žlabatka Andricus grossulariae

Neuvěřitelně pestrá je plejáda tvarů hálek, způsobů obrany před parazity, forem životních strategií parazitických vos Žlabatek. Již nejeden můj článek byl jim proto věnován a já stále v úžasu poznávám další, jiné, nové. Chci ne jen vyfotit hálku daného druhu. Jsem rád, pokud se mi podaří poznat více. Seznámit se s jedinci jejich generace agamní i té sexuální (více o jejích rozmnožování v předchozích mých článcích), zaznamenat další z „vyzkoušených receptů na život”. Zkoumám ten jejich originální způsob řešení téhož věčného problému přežití, rozmnožení se. Snad se vždy jedná jen o další z podobných, partikulárních příběhů, instancí téhož. Nestačilo to již? Je tedy důvod studovat další z nich?

Shledal jsem ale podobnost mezi variabilitou Žlabatek a tou, se kterou se potkávám u lidí. Vždyť jak mnoho se pachtíme, každý tím svým vlastním, jedinečným způsobem, okopírovaným sice od předků a zejména od rodičů, avšak vždy originálním, novým, s konkrétní situací konformním. Co člověk, to pak zajímavý příběh, to skutečná, unikátní osobnost. Snad ne vždy úspěšná, charakterní, morální. Přesto každý takový úděl, osud, životní dráha – mne zajímá. Věřím totiž, že čím více lidí poznáme, konkrétních osudů prostudujeme, čím více jejich metod, řešení, názorů vlastním životem ověříme, prožijeme, a pak přijmeme či třeba zavrhneme, tím lépe se přiblížíme k vědění, klidu, poznání. Moudrost se rodí zobecněním všeho toho konkrétního, odhalením skrytého pozadí, oné společné podstaty.

Žlabatka Andricus grossulariae (Giraud, 1859) je tedy jistě jen další z mnoha konkrétních. Lákalo mne však prostudovat také její způsob života. Snad tak budu moci více poznat nejen zákonitosti existence Žlabatek, ale třeba se mi podaří i proniknout do samé podstaty boje o přežití, možná i více pochopím obecné přírodní zákonitosti. Možná řeknete, že to je ode mne příliš ambiciózní, snad až trochu „velkohubé”. Že pro Žlabatku je smysl života tak prostý a jednoduchý, že je lidskému „významu a snad i poslání” na hony vzdálený. Možná ano, opravdu to ale musí všechno pro nás lidi být pořád tak složité?

Začnu svůj výklad (o Žlabatce) neobvykle, tedy fotografií hálky její sexuální generace.

Otužilá vosička klade svá vajíčka již za brzkého jara do pupenů samčích květů Dubu Ceru. Hálky rostou rychle, snad stejně rychle, jako by byl pučel i sám květ Dubu.

Dorůstají do velikosti jen asi 6 mm. Zprvu zelené, časem červenají, tmavnou, hnědnou.

Nicí (tedy svěšená) jehněda Dubu Ceru není nikterak velká. I proto je na ní místo jen pro několik málo hálek.

Každá je zdobena jakousi špičkou. Jsou opravdu krásné. A připomínají přezrálé, již schnoucí plody nějakého planého ovoce. Snad proto se vosička dříve označovala latinským jménem Andricus fruuctum (Trotter 1899), tedy neoficiálně přeloženo: Žlabatka ovocná. Nu ono i současné latinské jméno Andricus grossulariae (Giraud, 1859) bylo zřejmě inspirováno ovocnými plody. Online překladač totiž rychle odhalí, že grossularia znamená Srtska, tedy lidově Angrešt (Ribes grossularia uva crispa L.).  Angrešt je ale přece zcela odlišný, kam dal francouzský entomolog Joseph Etienne Giraud oči! Mně se zdají podobat se spíše plodům Rybízu, tedy jinému konkrétnímu druhu rodu Ribes. Motivaci vědce však pochopíme, když si povšimneme, že tento rod (Ribes L.) patří do čeledi Meruzalkovitých (Grossulariaceae), kam se řadí pochopiteně i všechny druhy Rybízu. Odsud tedy inspirace pro ono jméno naší Žlabatky. Takže pokud bych to chtěl přeložit, použil bych český (neoficiální) název: Žlabatka rybízová. S tímto jménem jsem již koketoval u druhu Žlabatky hráškové (Neuroterus quercusbaccarum (Linnaeus, 1758)). Zde u Žlabatky Andricus grossulariae by ale bylo opravdu namístě. Při pohledu na hálky vosičky jako bych totiž tu rybízovou vůni vždy znovu zacítil! Ať už ten svěží ovocný závan rybízu červeného, či ten až trochu myšinový pach rybízu černého. Na tato potěšení si ale budu muset ještě pár měsíců počkat.

Zatím je půlka května, hálky Žlabatky jsou už ale zralé.

Na řezu je znát, že Žlabatka jen umně rozšířila, vylepšila původní návrh květu Dubu. Doplnila jej zesílením stěny, tvorbou falešné dutiny uvnitř hálky, řídící komůrkou (kokpitem) s larvou.

Při rozříznutí řídícího velínu na Vás vykoukne mladá, rozzlobená vosička.

Je jí tam opravdu těsno, za chvíli by se i tak byla prokousala z komůrky oním slabým místem s navazujícím tunýlkem, jímž by se pak prodrala špičkou hálky ven.

Následující fotografie ukazuje na řezu trochu mladší hálku s ještě nedospělou kuklou Žlabatky. Je patrné, jak výživná pletiva míří všechna přímo k cíli. Teď v květnu již ale není potřeba dalších živin. Klidová fáze trvá několik neděl a za chvíli (červen/červenec) bude vosí líhnutí.

Kukla je velmi drobná, zvící snad sezamového semínka.

Teď již kukla Žlabatky ztmavla, za pár dnů z ní bude dospělec.

A voilá – zde ji máme. Přesně odpovídá popisu Robina Williamse. Tělo asi 2.1mm velké (i když ten můj jedinec je trochu menší 1.9mm), 13 tykadlových článků.

No vlastně…  No to pozor!

Těch článků je 14!! Tedy to musí být podle Wiliamse – sameček!!. Proč tak jásám? Dosud jen u mála ze Žlabatek jsem totiž měl to štěstí zaznamenat samečka. Jsou mnohem vzácnější i u té jejich sexuální generace. Samec mnohých druhů nebyl dokonce ještě pozorován!

Pro druh Andricus grossulariae to naštěstí neplatí. Samci jsou více početní, než tomu je u jiných druhů.

Takže jsem jich s radostí zaznamenal hned několik.

Samičky se rodily jen o pár dnů později. Trochu větší, teď již jen se 13 tykadlovými články. Zadeček měly mohutnější.

Snažil jsem se jednu z nich zaměstnat kapičkou vody.

Byla opravdu žíznivá.

Z profilu je více patrný specifický tvar těla tohoto druhu. A velmi se podobá druhu Žlabatky Andicus lucidus. Vždyť také jsou si blízce příbuzné!

Samička má opravdu správný počet tykadel (a zejména tykadlových článků).

Fotil jsem opakovaně jednotlivce, postupně rozené v různých letech, se snahou zaznamenat případnou variabilitu zbarvení, velikosti. Jsou pro Vás asi všechny stejné, viďte?! Podobně nerozlišitelní se nám ale zprvu zdají všichni jedinci téhož živočišného či rostlinného druhu. Nevnímáme tak třeba nuance ve vzhledu jednotlivců odlišné lidské rasy. Však jen dokud se s nimi blíže neseznámíme, než se naučíme vnímat rozdíly, než si je pojmenujeme.

Nebojte ale – nebudu Vás zkoušet z rozpoznávání jedinců. A nebudu vosičkám samotným ani dávat žádná lidská jména. Jaký smysl by totiž mělo pojmenovat si je třeba Anna, Jůlie, či Petr, Matěj, Ivan? Touto lidskou slabostí rozhodně netrpím!

Sexuální generace byla opravdu zajímavá. Toužil jsem teď o to více příběh doplnit, nalézt hálku i agamní generace.  Trvalo mi to dva roky, pak jsem jich ale nalezl hned několik a to na různých lokalitách.

Hálky se trochu podobají těm druhu Andricus lucidus, přesto je to zase ryze originální, vlastní řešení hálky.

Někomu připomínají amébu.

Pro mne se při pohledu na jednotlivé, do sebe zapadající buňky spíše vybavuje tropické ovoce. Durian, Chlebovník, možná Litchi.

Samice agamní generace vytváří své hálky v létě, dozrávají na podzim. Vyrůstají z žaludových kalíšků Dubu letního (Quercus robur), podobně jako ty  Žlabatky kalichové. Uvnitř hálky je několik komůrek, ve kterých se živí larvičky. Hálka je prý nejprve narůžovělá, později zelená, tmavnoucí.

Je to také úkryt, ve kterém vosičky přečkávají zimu, aby brzy na jaře zase nakladly vajíčka do pupenů květů a daly tak vzniku nové, sexuální generaci. To vše dnes víme díky pečlivé práci mnohých generací entomologů. Hálky agamní a sexuální generace jsou velmi odlišné a není proto divu, že je i pečliví odborníci po dlouhá léta považovali za odlišné druhy! Této generaci agamní dali jméno Andricus mayri (Wachtl, 1881) a tato generace pak dokonce dostala své oficiální české jméno: Žlabatka lepkavá. Vhodnost jmen byla s časem podrobována kritice, rozliční vědci přicházeli s vlastním taxonomickým řazením, pojmenováním. Proto těch jmen Žlabatky Andricus grossulariae bylo s časem až nezvykle mnoho. Jejich výčet (spolu s potvrzením výskytu v Evropě) naleznete na Fauna-eu.

Název Žlabatka lepkavá naznačuje, že vosa zvládá silnou techniku obrany proti parazitním druhům – pokrývá svou hálku lepivým, smrtonosným povrchem. Nu podle mne zase tak lepkavý není, na lepkavost hálek jiných druhů určitě nemá. Jen srovnejte s lepkavostí hálek Žlabatky kalichové, nebo dokonce Žlabatky Andricus glutinosus, či Andricus dentimitratus. Vnímání této fyzikální vlastnosti je však velice subjektivní. A také může být velice ovlivněno stářím hálky v době zkoumání. Vosičky v mladších hálkách mají totiž větší potřebu bránit se parazitaci a tak mohou nutit hálku vylučovat obranného sekretu více. Nu a také – starší hálka již tvrdne, její pletivo se mění a není tak snadné je přimět ve prospěch obyvatelky ronit slzy (tedy vlastně jakousi dubovou smůlu).

Dlouho jsem se snažil odchovat jedince agamní generace a nakonec se mi to i podařilo. Rozlišení pohlaví je opět triviálně jednoduché. Tato generace má totiž jen samice.

Jsou až 3.1 mm velké se 13 tykadlovými články.

Létají od ledna do dubna a vyhledávají blízký Dub Cer. Rod musí být zachován!

Samozřejmě mí jedinci se zrodili již v interiéru. Nechal jsem tedy jednu samici zemřít.

Mohl jsem tak totiž dokumentovat křídla tohoto druhu.

Zbylé z nich jsem opět vypustil v přírodě. Jestli to bylo ve správnou dobu, na správném místě, nebo to bylo jen jakési mé marné gesto vděku, úlitba svědomí, nevím.

Neumím posoudit, do jaké míry mne či Vás tento konkrétní příběh Žlabatky Andricus grossulariae posunul k (v úvodu článku) slibovanému odhalení společné podstaty jevů, přírodních zákonitostí, k moudrosti. Rozhodně se ale tato vosička, z neznámého tvora s nepoznaným životem, nyní stala mou dobrou známou, někým kdo mi již není lhostejný, jehož je třeba chránit. Vosička je krásnou součástí naší přírody a já doufám, že jí zůstane i nadále.

Prostudujte spolu se mnou rovněž i parazitní druhy této Žlabatky v článku Andricus grossulariae a Červená královna.

Galerie fotografií

Andricus grossulariae a Červená královna

Příběh o Žlabatce Andricus grossulariae (Giraud, 1859) by pochopitelně nebyl úplný, nebyl-li by také současně naznačen kontext, popsán sám primární důvod vzniku jejích zajímavých hálek. Z předchozích mých článků o Žlabatkách již přece jistě víte, že to parazitismus je pověstným Damoklovým mečem, jenž nad osudem vosiček neustále visí a hrozí jim záhubou. Ani tlustá stěna hálky mnohdy nezabrání násilnému obsazení spižírny, úkrytu, domova. Parazité jsou ale také tím motorem vývoje, tlakem na dokonalost, vylepšování, neustálou proměnu. Bez parazitů by tato vosa neměla ani zdaleka takové variability generací, hálek, její životního příběh byl by nudný.

Již při zkoumání hálek sexuální generace Žlabatky jsem poměrně často narážel na světlé, štíhlé larvy parazitů.

Larvy Žlabatek bývají mnohem baculatější, méně pohyblivé. Toto zde je proto také dravá larva některého z parazitních druhů Chalcidek.

V takovémto případě většinou pár dnů počkám, larva se mi zakuklí a s trochou štěstí se pak vylíhne nádherná parazitní vosička.

V tomto případě to byl samec rodu Ormyrus sp., zřejmě Ormyrus nitidulus (Fabricius, 1804). Asi nás jeho přítomnost nepřekvapí, tato Chalcidka parazituje řadu jiných druhů čeledi Cynipidae, včetně druhu Andricus lucidus. A v mých článcích jsem Vám ji již mnohokráte přiblížil.

Jen necelé 2 mm velký samec se v drobné hálce A.grossulariae jistě bez problémů uživí. Samičky tohoto druhu jsem ale v malých hálkách věru nečekal. Přes 3.5mm velká samice Ormyrus sp. přece musela v hálce živořit!

Přesto se ale tyto vosy vyskytují v drobných hálkách docela často. Vypovídá to o nečekaně silné výživné schopnosti byť nevelkých hálek rostoucích na květech Dubu.

Já vím, už jste ji v mých příbězích viděli opakovaně. Je to ale taková krasavice!

Další parazitická vosička zaznamenaná v hálkách A.grossulariae byla Kovověnka (Pteromalidae). Přesné určení jsem zatím neprovedl. Vím jen, že se jedná o rod Mesopolobus sp.

Samec (naší staré známé) Tmavky druhu Sycophila flavicollis (Walker, 1834) je jednou z drobných vosiček, proto zřejmě našel v sexuálních hálkách naší Žlabatky zalíbení.

Je to krasavec, který snadno okouzlí nejen samičky svého vlastního druhu.

Mne okouzlil také. A tak už zase nevím, kterou fotku vymazat a nenatahovat jimi článek nad únosnou mez.

Jde ale přece o obrazový záznam, o odborný dokument, o věrné zaznamenání variability jedinců!

Snad proto omluvíte to množství podobných fotografií.

Dlouho jsem také čekal, zda se z hálek sexuální generace Žlabatky budou líhnout i samice tohoto parazitního druhu. Doposud jsem ale žádnou nezaznamenal. Je to o to překvapivější, že druh Ormyrus sp. byl v nevelkých hálkách bez problémů schopen vývoje a to v počtech u obou pohlaví víceméně stejných. U Tmavek to ale zjevně neplatí.

Zajímalo by mne čím to je. Umí snad samice Tmavek, kladoucí svá vajíčka do hálek rozdílné velikosti předem ovlivnit, které z vajíček (tedy jakého pohlaví) naklade? Toto vysvětlení se mi ale nezdá příliš pravděpodobné. Hledám tedy vysvětlení jiná. Buď samice kladoucí v době kvetení dubu Ceru, tedy brzy zjara, jsou prostě ještě slabé, neschopny tvorby vajíček silných, samičích – jejich potomstvo je tedy převážně samčí. Možná ale larvička sama volí své pohlaví podle množství dostupné potravy, z menších hálek se možná proto rodí samci, z větších samice. Nebo je to jen tím, že larvy samic v drobných hálkách mají zvýšenou úmrtnost a jednoduše nepřežijí. A nebo, a s tím se zatím musím smířit jako s pravděpodobným vysvětlením, jsem prostě měl zatím na samice jen málo štěstí! Vždyť on ten můj vzorek dochovaných jedinců zatím nemá příliš velkou statistickou významnost.

Velká samice Megastigmus dorsalis (Fabricius, 1798) také rázem mé předchozí teorie popřela. Jak se jen tato 4mm velká vosa, byť štíhlá a křehká, avšak s dlouhým kladélkem, namačkala do drobné hálky?

A nebyl to případ nikterak výjimečný!

Příroda je mocná čarodějka.

Tím se seznam jedinců mnou z hálek sexuální generace dochovaných vyčerpal. Prozatím! Williams uvádí pro tuto Žlabatku mnohem více parazitních druhů (Synergus gallaepomiformis, Eurytoma brunniventris, Sycophila flavicollis, S. variegata, Megastigmus dorsalis, Torymus flavipes, Cecidostiba fungosa, Mesopolobus dubius, M. fuscipes, M. xanthocerus, Eupelmus urozonus). Navíc v hálkách agamních nalezl ještě další druhy (Synergus albipes, Eurytoma brunniventris, Sycophila biguttata, Megastigmus dorsalis, Ormyrus nitidulus, Cecidostiba fungosa, Mesopolobus sericeus, M. tibialis, Scambus planatus).

Já tolik štěstí (nebo trpělivosti?) zatím neměl. Přiznávám také, bylo by mi žinantní sbírat velký počet hálek tohoto vzácného druhu. Nechci zdecimovat lokální populace Žlabatky! Uvážlivě jsem vždy proto odebíral pouze několik málo hálek a i to jen v případě hojnějšího výskytu.

V agamních hálkách, které jsem pro dokumentaci na lokalitách sebral, jsem proto zaznamenal zatím pouze druhy dva. Samice Sycophila flavicollis (Walker, 1834) se ve velké hálce agamní generace živila jistě královsky. Také to byl pořádný macek! (3mm).

A totéž platilo o velké samici Ormyrus nitidulus (Fabricius, 1804).

A zde výčet parazitů Žlabatky Andricus grossulariae zatím končím. Nešlo mi jen o jejich počet, o jakýsi rekord, o senzaci. Chtěl jsem poznat a i Vám přiblížit složitost života drobné vosičky.

Mně to dlouholeté zkoumání připadalo zajímavé a velmi mne bavilo. Hodně jsem se také dozvěděl, ještě více ale nad těmi všemi poznatky přemýšlel. Snad i Vás se mi podařilo podobně pobavit, zaujmout, vzdělat.

Galerie fotografií

Krajník pižmový

Varianta 1 – ryze hmyzí příběh

Dnes bych se rád rozepsal o snad nejkrásnější perle našich lesů. Krajník pižmový (Calosoma sycophanta (Linnaeus, 1758)), tento zástupce řádu Brouků (Coleoptera), čeledi Střevlíkovitých (Carabidae), je dozajista jedním z nejhezčích a nejlíbivějších stvoření, jaká v lese lze vůbec najít. Pokud bychom vypsali soutěž Miss Hmyz 2019, tento Brouk by ji vyhrál a ne jen o prsa. Nechci ale dále adorovat něco tak povrchního, jako je pouhý vnější vzhled. Tento druh disponuje řadou mnohem významnějších rysů a vlastností, díky nimž stal se mým oblíbencem.

Inspiroval mne také k úvahám mnohem hlubším, přesahujícím rámec Postřehů z přírody. Ne však každý se chce zamýšlet nad společenskými problémy. Proto jsem vytvořil dvě alternativní varianty stati o tom krásném Brouku. Právě čtete verzi, která jest ryze hmyzím příběhem, napsal jsem ale i Variantu 2 – se společenskou úvahou. Ta má název: O vlastenectví brouka Krajníka. Dle svého naturelu si teď tedy můžete volit druh čtení, který vám vyhovuje.

Pokud pokračujete v tomto článku, asi nejste zvědaví na osobní zpověď, na rádoby filosofování, na úvahy o nějakém společenském jevu. Vaší volbou a prioritou je zřejmě poznávání krás přírody. Dobře Vám rozumím a budu se snažit Vám Krajníka, poklad naší přírody, přiblížit.

Tento Střevlík je skoro čtyři centimetry velký, rozhodně jej tedy v lese nepřehlédnete. Pohybuje se však velmi rychle, buď po zemi, nebo ve větvích listnatých stromů. Je teplomilný a preferuje tedy slunné lokality. Jižní Moravu, jižní Čechy. Já jej nejčastěji nacházím v příhraničních oblastech naší malé republiky, v povodí řeky Dyje, na Břeclavsku, okolo Rohatce, Mikulova.

To všechno jsou místa mému srdci blízká. Že jste jej tam ale ještě nikdy neviděli? Ano, je poměrně vzácný a snad i proto jsem jej, již jako dítě, začal v lese aktivně vyhledávat. Vždy, když procházím lokality, kde se vyskytuje, bez ohledu na to, zda mi vrtkavý osud dopřeje toho štěstí po letech jej opět zahlédnout, sílí ve mně jakýsi nevysvětlitelný pocit. Hruď se mi dme vzrušením, rozkoší z pobytu v milé přírodní scenérii. Věru nevím jak a proč se ten libý vjem rodí, zda je vyvolán milou krajinou, emocemi přesyceným lesním habitatem. Možná to však souvisí s duchem onoho Brouka, s vírou v jeho přítomnost, s neutuchající nadějí na jeho letmé spatření. Jakoby Brouk sám, ta jeho tušená přítomnost, hypotetická možnost na okamžik jej zahlédnout, posiloval/a obdiv a vztah k rodné zemi, vytvářel/a jakési Genius loci místní krajiny. Je to vše pro mně jedním (ne však jediným) zdrojem lásky k vlasti, příkladem ztělesněného patriotismu, ryzího češství. Díky Krajníkovi a také díky jemu podobným, třeba i vzácným zástupcům Hmyzí třídy, se v našich lesích cítím doma.

No není nádherný?!

Krovky tohoto brouka jsou kovově lesklé. Mění barvy při změně světla z modré na zelenou, žlutou, červenou. Paleta nádherných duhových barev.

Krajník žije v této zemi odpradávna. Je tady doma, Česká republika je opravdu i vlastí Krajníků. Tato země je jistě jeho rodnou, nicméně jeho předkové, prapra..pra babička a prapra..pradědeček, ač žili na identickém území, narodili se, překvapivě, v Rakousku (-Uhersku). Mnozí jeho předci se zase narodili za První republiky, v Protektorátu Čechy a Morava, nebo později za Česko-Slovenské federace a lovili tedy na Slovensku, či v Německu. Rodina Krajníků se, podobně jako šlechtické rody, pyšní původem a kořeny mnohem širšími, přinejmenším evropskými. Někteří jeho příbuzní žijí na Slovensku, další dokonce až v Itálii. Před pár lety jsem Krajníka našel i v Yosemitském NP, tedy až v daleké Sierra Nevadě (kam byl úmyslně importován na počátku minulého století)! Brouk sám si shání potravu chvíli v rakouských dubových lesích, chvíli v bořinách jižní Moravy, ve slovenských bučinách.

Krajník je výborným příkladem Hmyzu začleněného do podmínek místní země. Je uvyklý na tento konkrétní habitat, perfektně přizpůsoben místním omezením, vazbám, cítí se zde být doma. Vždyť „všude je chléb o dvou kůrkách”, tedy pro něj spíše „všude jsou housenky stejně šťavnaté”.

Jeho doménou jsou opravdu chlupaté housenky – Bourovců, Bekyní, Stužkonosek, Píďalek, Můr, …. Údaje, kolik jich spořádá, se výrazně liší. Někde se uvádí dvacet za týden, jinde 3000 za rok. Legendy, mýty, pravda? Rozhodně ale pomáhá výrazně udržovat počet housenek pod kontrolou.

Dovolte nyní, abych Vám popsal krátké setkání s tímto lovcem housenek. Jednou jsem šel po pěšině borovým lesem a na cestě přede mou zahlédl pelášit čiperného Krajníka. Mohl každou chvíli vzlétnout, tito brouci totiž mají, na rozdíl od jiných Střevlíků, křídla. (Také nejraději loví v korunách stromů.)  Vzácná příležitost k focení, Krajník je totiž obvykle aktivní spíše v noci, denní lov není zcela běžný. V běhu jsem si proto chystal fotografický přístroj k akci a doufal, že z pootevřené brašny nepoztrácím příliš foto-vybavení. Naštěstí Brouk dobře věděl kde a koho v této roční době hledat. Po chvíli také zahlédl svou oblíbenou kořist. Na okamžik ztuhl a umožnil mi se k němu přiblížit. Byl zcela konsternován chlupatou housenkou a já měl čas zapnout blesk a zaostřit. Na nic víc nebyl čas, neboť Brouk v dalším okamžiku zaútočil.

Do chlupatého těla se mohutnými kusadly zahryzl vši silou. Silná housenka ihned pochopila že je zle a začala se svíjet, převalovat. Byla to tvrdá bitva a ona se  nehodlala jen tak vzdát. Chvíli to dokonce vypadalo, že nakonec položí Krajníka na lopatky. Toto ale není řecko-římský zápas podle pravidel, to je mixed martial arts, nebo možná spíše střet římských gladiátorů. Neregulérní utkání bez pravidel, zápas o vše, souboj na život a na smrt.

Ve změti převalujících se těl jsem nebyl schopen ani určit, zda se jedná o housenku Bekyně, Bourovčíka, Bourovce…

Brzy ale síla housenky ochabla, Krajník se stal pánem situace. Snadno se ulamující, jako sklo řezavé, pichlavé chloupky housenky přes Krajníkův krunýř nepůsobily.

Ještě jeden zoufalý housenčin pokus vymanit se ze smrtelného sevření.

A pak – pak už to housenka vzdala. Krajník prohryzl její kutikulu a způsobil kořisti smrtelná zranění.

A nastala hostina ne nepodobná Lukulským hodům. Sice se podávalo jen jedno-chodové menu, pro Krajníka to však i tak byl prostřený stůl v restauraci s Michelinskou hvězdou.

Je pozoruhodné, že Krajníky v přírodě nevidět i několik let po sobě, aby pak v letech přemnožení Bekyní či jiných chlupatých motýlích larev, se jich rázem objevilo spousty (tedy na některých místech) [Weseloh et al. 1995]. Jak to dělají, to ještě přesně nevím. I když již sbírám střípky do skládanky jejich příběhu.

Krajníkovi evidentně pomáhá, že je dlouhověký. Na rozdíl od jiného Hmyzu žije i několik let. Zimu, suché léto, ale i nedostatek potravy přežívá způsobem prostým – zahrabe se až půl metru pod zem. Tam vydrží v jakési hibernaci, dokud období nepříznivých podmínek nepomine.

Kupříkladu Bekyně však své nepřátele dobře znají, vždyť i proto se naučily útočit v nepravidelných, dynamických populačních vlnách. Exploze počtu je v některých letech tak rychlá, že než si jí člověk hospodář povšimne a zareaguje obvyklým způsobem, totiž hystericky vyhlásí kalamitní stav a všechno kolem zasype chemickým svinstvem, Bekyní rod se rozšíří na obrovské území a způsobí holožír.

Krajník zvládá nápor housenek výrazně lépe. Jakoby měl na svou kořist a její počty šestý smysl. Již dlouho dopředu vycítí blížící se populační explozi housenek a jeho druh se také namnoží. Běžný Střevlík větších druhů klade obvykle jen jen několik desítek poměrně velkých vajíček. Krajník však může naklást mnohem více vajíček (i když i ty mohou měřit až 6mm) a již po 6 dnech se rodí dravé larvy a loví zase housenky! Kanat uvádí, že larva prodělává jen tři instary a v dobrých podmínkách se tak za 40 dnů může líhnout nový brouk! Za normálních podmínek imago zůstává zahrabáno přes celou zimu a až zjara se poprvé vydává na lov. Věřím ale, že pokud nastane housenčí kalamita, Brouk hibernační fází vynechá. Pak se jeho počty zvedají docela rychle.

Krajník je opravdu nenasytný a krmí se hladově. Kdoví kdy zase bude další jídlo, letos není rok housenčí hojnosti. Snad již ale svítá Motýlům a Můrám na lepší časy – však jejich lovcům též.

Krajník navíc umí něco velmi potřebného. Je specialista na chlupaté housenky a to zahrnuje i hrozbu ze severu Afriky, tedy i k nám se deroucí druh Bourovčíka jižního (Thaumetopoea pityocampa (Denis & Schiffermuler, 1773)) [Kanat 2005]. Tento invazivní druh zdecimoval borové lesy ve Francii i v Německu. Ještě pár teplých let a možná se i naše borové lesy pod jeho útokem změní, nepomůže-li nám – právě Krajník pižmový!

Detail s vnitřnostmi housenky je pro člověka až nechutný, jen si ale uvědomme, že podobné dobroty umí konzumovat i druh Homo sapiens sapiens! Za nás však loví, zabíjí, kůži stahuje, vnitřnosti kuchá, odkrvuje, porcuje – někdo jiný. Nejsme toho více svědky, telecí či jehněčí si necháváme servírovat kultivovaně na talíři, během romantické večeře u svíček, za klavírního doprovodu…

Nechal jsem Krajníka být, nechť se pořádně posílí na další boj s housenkami. Pak se asi zase zahrabe pod zem a počká, dokud mu nevytráví.

Až mu zase vyhládne, housenek jistě nalezne dost. Krajnící jsou dobří hospodáři, nevyhubí svou kořist nikdy zcela, vždy dost housenek přežije. Počty Brouka kopírují stavy Bekyní, regulují se navzájem. Kořist i lovec, oba cenná a potřebná součást přírody.

Rovnováha však panuje jen za situace, že se do toho hloupě neplete člověk hospodář. Krajník loví téměř výhradně housenky a pokud tyto umírají na následky chemického útoku, Brouk umírá rovněž.

Jedna kontrolní otázka –  z chemických útočných zbraní vyberte tu neškodnou, kterou používat je podle Vás v pořádku: Sarin, Cypermethrin, Agent Orange, DDT, diflubenzuron, Decis Mega. Některé z nich zatracujeme jako nehumánní, ty ostatní ale vůbec neznáme, nevíme o jejich účincích, o jejích vedlejších důsledcích. Chemické jedy stříká člověk na housenky Bekyní a páchá tak jak genocidu druhu, tak i likvidaci všech predátorů. Zabíjí mimoděk i krásného Brouka, chemickými zbraněmi útočí na na celou jeho zemi, na jeho rodnou vlast. Ještě že to Krajník nemůže člověku oplatit!

Jediné, na co se při kontaktu s větším nepřítelem zmůže, je potřísnit jej smradlavým, pronikavě páchnoucím výměškem. Podobně jako jiní Střevlíci jej uvolňuje aktivně a cíleně, v jeho případě je vůně natolik specifická, že mu dala dokonce druhové jméno (pižmový). Skutečné, pravé pižmo je feremonům podobná látka, produkované samci Kabara pižmového (Moschus moschiferus Linnaeus, 1758). Intenzivní vůni tohoto sekretu napodobují produkcí falešného pižma někteří savci (Pižmoň, Cibetka), ptáci, dokonce rostliny. Z hmyzích druhů třeba náš Tesařík pižmový (Aromia moschata Linnaeus, 1758).

Krajník pižmový nemá ale s pižmem nic společného, snad jen to, že jeho slinný, trávící výměšek,  při obraně cíleně uvolňovaný, opravdu pronikavě voní. Tento sekret vylučovaný ze žláz v oblasti kusadel obsahuje řadu zajímavých látek. Základní složky jsou kyselina methakrylová a aldehyd kyseliny salicilové.  Nenadic dokonce provedl výzkum možnosti využít jeho fungicidních účinků. Prokázal vysokou účinnost těchto chemických substancí pro léčbu lidských mykóz!

Krajník je pokladem naší přírody a já, ač naturelem pacifista, byl bych se občas i pral. Aby Krajník a jeho les zůstali součástí této země. Aby příroda byla pestrá a zdravá. Boj proti hloupému, krátkozrakému hospodářskému zájmu, proti kořistnické, sobecké morálce má smysl!

Přestože dnes jakoby nikdo zastánce přírody necenil. Kdo kdy veřejně pochválí zástupce Českého svazu přírody, ale i členy hnutí Duha, Greenpeace, Dětí Země? Máme je za ekoteroristy, když brání výstavbě další z dálnic, byť by vedla přes území Krajníka. Neptáme se jich po důvodech, argumentaci neposloucháme, my totiž chceme jet na dovolenou do Chorvatska rychleji! Odsuzujeme ty, co brání kácení stromů na Šumavě (ale i v polském Bělověžském pralese). Viníme je z šíření kůrovce, přestože oni již desetiletí kritizují smrkové monokultury v nevhodných, nízkých polohách. Mlčky se kocháme, když projíždíme kolem nádherných žlutých lánů Řepky olejky, přestože její pěstování vyžaduje až 9 jedovatých postřiků za rok. Plošných chemických útoků pro drobný Hmyz horších, než byl pro lidi Agent Orange. A mohl bych dlouho pokračovat.

Všichni tito ochránci přírody si zasluhují naše poděkování. A jelikož to nikdo veřejně neudělá, alespoň tedy za mne: Pro mne jste Vy, co jste svůj život věnovali zvelebování této země, ochraně její přírody, ochraně ekosystému nejen Krajníka pižmového, Vy, kteří přispíváte k ekologické vzdělanosti národa – skuteční hrdinové a vlastenci. Moje velké díky Vám.

Galerie fotografií

Žlabatka Andricus lucidus

Tento můj Blog jsem, kdysi před lety, nazval „Postřehy z přírody”. Jméno je to obyčejné, nikterak výrazné. Takové jsem je ale chtěl mít. Mým cílem tehdy bylo, a i dnes je, zaznamenávat obyčejná pozorování, poznatky, úvahy. Všednosti, ba mnohdy až banality (z původního francouzského slova banal, značícího věc známou, běžnou, nepřekvapivou, nikoli však bezvýznamnou). Má žena také o mně často (s úsměvem) říká, že „mám dar všímat si věcí zřejmých”. Snad proto ta má předlouhá řada článků o drobných vosičkách Žlabatkách. Série, ve které dnes chci opět pokračovat.

Slyšel jsem kdysi, že slovo „trivialita”, zmíněné „banalitě” významově podobné, prý zavedli a začali používat staří Římané. Snažili se vzájemně si usnadňovat objevitelské cesty po neznámých krajích. Mnohdy se cesta neprobádaným krajem rozdvojovala a nebylo jasné, kudy se dál vydat. Na těchto komunikačních uzlech si proto cestovatelé zanechávali důležité, drobné zprávy. Někteří snad popisovali, kdo tudy šel a kterou cestou pokračoval, jiní možná varovali před hrozícím nebezpečím. Zprávy ukládali pod kameny, strkali za kůru stromů, ryli do kmenů. Tyto informační prostředky byly vlastně primitivními předchůdci dnešních našich rozcestníků. Složité či víceúrovňové křižovatky ještě neznali, kruhových objezdů nebylo pro povozy či koňská spřežení zapotřebí.  Křižovatky byly tehdy tvořeny vždy třemi směry, složeny ze tří cest (tri via). Odtud tedy pochází název oné drobné, stručné, leč významné zprávy.

Mé poznávání vosiček Žlabatek je také zkoumáním neznámého světa. Mnozí mí předchůdci, skuteční odborníci a vědci biologové již samozřejmě šli touto cestou a já jejich odbornou práci rád studuji. Přesto není snadné jejich poznání jen tak absorbovat, pro sebe využít. Jakoby již cesta zarostla bujným houštím, jakoby kdysi objevené bylo již zase skryté, zapadlé, ne-li zapomenuté. I proto si pro sebe znalosti o těchto vosičkách musím doplňovat, prakticky ověřovat. A zanechávat pro mé čtenáře, ale také snad následovníky, drobné, kusé informace o mé vlastní objevitelské cestě za poznáním života Hmyzu. Dlouhá leta chodil jsem takto okolo nevšedních hálek jedné další z našich krásných, parazitických vos. Fotil a zaznamenával drobnosti z jejího života, ukládal střípky, až vznikla sbírka trivialit, kterou Vám dnes předkládám.

Takovéto zajímavé hálky vytváří na Dubu zimním (Quercus petraea (Matt.)) a Dubu letním (Quercus robur L.) Žlabatka Andricus lucidus (Hartig, 1843). Tento druh je u nás poměrně vzácný. Navíc ani není jakkoliv hospodářsky významným (není ani tvorem užitečným, ani závažným škůdcem) a tak se mu té pochybné cti, totiž být obdařen vlastním českým odborným jménem, dosud nedostalo.

Hálky tohoto druhu jsou velmi netradiční. Dodnes nechápu, jak vlastně tento ryze druhově specifický tvar hálek vzniká. Vím jen, že jej vytvářejí larvičky na žaludech. Podobně jako u Žlabatky kalichové (Andricus quercuscalicis (Burgsdrof 1783)) vyrůstají hálky i tohoto druhu vždy z číšky těchto nažek. Nacházíme je tedy, vlivem způsobu růstu žaludů ve skupinkách, někdy jednotlivě,

často ale také ve dvojici či trojici. Jsou neskutečně ježaté a pokud by české jméno Žlabatka ježatá již nebylo obsazeno druhem Andricus caputmedusae (Hartig 1843), nazvali bychom jistě raději právě tuto hálku jménem po onom bodlinatém hmyzožravci. Vždyť také se jí, ne nadarmo, říká v anglosaském světě Hedgehog gall. Nenechte se ale mýlit. Přes tvarovou podobnost se jedná o poměrně nepříbuzné druhy rodu Andricus. Žlabatka A.lucidus patří dokonce do jiné podskupiny (Clade Andricus mayri).

Pro někoho by snad byly jarní, mladé, svěží hálky zajímavější – alespoň esteticky. Opravdu jsou hezky zelené, křehce a jemně ježaté. Bohužel se špatně v hustém listoví mladých dubů hledají a přesto, že jsem hálek této vosičky už nalezl nepočítaně, slušnou fotku té mladé, juvenilní, vám bohužel dnes neukáži. Pro zájemce doporučuji kupříkladu snímky na Plant Parasites of Europe. Zmíněný odkaz ukazuje mladé hálky této Žlabatky, přibližuje také řez schránkou.

Pro mne jsou ovšem mnohem cennější hálky zralé, tedy právě takovéto suché, s přezimující larvou uvnitř. Byť byly by nehezky odřené, vypelichané, části bodlin zbavené. Skrývají uvnitř již dospívající pokolení rozličných hmyzích obyvatel. A z těchto nehezkých schránek budou se zajisté rodit vosy stejně krásné, jako z těch vzhledově dokonalých.

Už tedy víme, že většinou jsou hálky Žlabatky Andricus lucidus krásně ježaté, s dlouhými ostny.

V některých případech jsou však bodliny jakoby kratší, tupější. Hálka je více kompaktní. V literatuře se taková forma někdy označuje jako poddruh Andricus lucidus erinaceus (Kieffer 1897-1901).

Entomolog Juli Pujade-Villar z Bacelonské university dokonce, při zkoumání řeckých Žlabatek tohoto druhu, nacházel hálky s mnohem jemnějšími chloupky, ne nepodobné právě hálkám Žlabatky ježaté (A.caputmedusae). Vzhledem k tomu, že dochované jedince neuměl od jedinců A.lucidus odlišit, nazýval je A.nr.lucidus.

Podle literatury (Robin Williams) se uvnitř hálky Andricus lucidus nachází právě jedna komůrka s larvou vosičky. Zkusil jsem tedy jeden starší vosí úkryt rozříznout. Byl jsem překvapen kolik dětských pokojíčků jsem uvnitř, navzdory očekávání, nalezl!

Schránka Žlabatky je tedy i domovem mnohých jiných inquilinů a parazitů. Vosička podle literatury dospívá již koncem podzimu a v hálce přezimuje. Kukla nahoře je tedy jistojistě parazitní vosí druh, larva dole je pravděpodobně také některý z nechtěných příživníků.

Počkal jsem si na líhnutí a vskutku zaznamenal řadu parazitních druhů. Nakonec jsem také dochoval i mnohé zástupce hostitelského druhu – tedy naší Žlabatky A.lucidus.

Samice (neboť se jedná o agamní generaci) má černou hlavu a hruď, tmavá tykadla, ořechově tmavě hnědý zadeček a nohy. Williams uvádí poměr délky křídel vůči délce těla 1.32 a také 13 tykadlových článků. Počítejte se mnou: Jedna, dvě, …., dvanáct, třináct. To sedí!

Rozkošné stvoření. Jen nevím pro koho že se tak fintí, vždyť tato generace je samečku-prostá. Není na koho udělat dojem!

Tedy na mne dojem udělala, mimoděk! Bruneta s velkýma očima – tomu jsem nikdy neuměl odolat! Fotil jsem proto nenasycen dál a dál. Pro výslednou, snad až anatomickou studii Vás odkazuji na Galerii fotografií.

Samozřejmě ještě povinná křídelní žilnatina – teď už o příslušnosti k rodu Andricus není pochyb.

Už jsme si, v předchozích článcích o Žlabatkách, vysvětlili princip střídání agamní (nesprávně česky nepohlavní) a sexuální generace. Na tomto druhu si můžeme obě generace krásně dokumentovat. Agamní samice totiž klade svá vajíčka zcela bez oplození – dle Williamse  – do samičích květů (jehněd či chcete-li strboulků) Dubu tureckého (Quercus cerris L.).  (Jinde jsem naopak četl, že hálka roste na vyvíjejícím se žaludu – to je ale nepřesné).

Měl jsem již několikrát v životě štěstí a tyto vzácné hálky sexuální generace nalezl. Poprvé mi byla nápomocna má kamarádka Eva, s jejím manželem Jarkem. Povoláním neurochirurg respektive neurolog, oba vzácní lidé s neuvěřitelně širokým rozhledem. Jsem s nimi rád, neboť se ani chvilku nenudím (opačně to asi bohužel zcela neplatí). Přesto nad nimi mám, však jen co se Žlabatek týče, drobný odborný náskok. Ukázal jsem jim Dub turecký a vysvětloval jeho roli při vývoji drobných vosiček. Pak jsem nesmírně užasl, když mne jemně upozornili na kulaté útvary rostoucí přímo nad mou hlavou. Laikům holt přeje štěstí!

Toto je hálka sexuální generace Žlabatky Andricus lucidus. Je velmi odlišná od oné ježaté hálky agamní generace, viďte?! Snad i proto ji (respektivě jejího tvůrce) staří výzkumníci, netuše souvislost, nazývali odlišným jménem Andricus aestivalis Giraud 1859.

Hálky mohou být až 5cm velké. Ty moje byly velikosti golfového míčku. Zprvu žlutě zelené, později tmavnou a hnědnou.

Hálka obsahuje mnoho komůrek, jakoby každé z poupat jehnědy vytvořilo vlastní hálku, ukrývalo jednu malou larvičku.

Úžasná sestersko-bratrská spolupráce. Uvnitř se totiž rodí budoucí sexuální generace.

Hálka později seschne, avšak vývoj hmyzích larev pokračuje dál. Rozlomil jsem ji a podivoval se nad inženýrským, biologickým výtvorem obyčejné vosy, tedy spíše výtvorem jejího druhu, neboť zásluhu nemá jedinec, anóbrž nespočet předchozích generací.

Jednotlivé kvítky zdály se být ztvrdlé a seschlé, zdánlivě mrtvé.

Každý z nich hostí jednu, většinou však více drobných larev – nyní již vosích kukel. Ve svých celách prodělaly genezi od vajíčka po dospělce, už už to budou mít za sebou. 

Kukla ukazuje všechny náležitosti dospělce, vykazuje znaky Žlabatek, tedy zejména masívní kýlnatý zadeček se žlábkem pro kladélko.

Poslední foto před zrozením.

Jen o pár dnů později jsem již měl dospělce.

Williams uvádí, že sameček má 14 článků tykadel (samice 13), poměr délky křídel vůči délce těla těla je 1.25 (samec) a 1.19 (samice).  Takže tohle je samice.

Obě pohlaví se vyznačují černou hlavou a hrudí, zlatavě hnědými tykadly, ořechově hnědým zadečkem a nohami. Samička prý měří asi 2.8mm. Tohle je bohužel také samice.

Zase jen samice…

No prostě samé samice! Že bych špatně počítal tykadlové články? Ten poslední byl možná zdvojen a já to nerozpoznal? Nebo že by se samečci rodili v jiném čase, dříve nebo později, se záměrem zabránit příbuzenskému páření? Propásl jsem to, nebo mám jen smůlu? Jsou samečci snad opravdu tak vzácní i u této sexuální generace? Že by také, podobně jako je tomu u lidí, sameček Žlabatky zvládl obšťastnit hned několik samiček? Jeho role je jen oplodnit a zemřít, takže jich možná opravdu není třeba mnoho.

Ty své dochované jedince jsem vypustil na původní stanoviště. Snad budou mít na hledání partnera štěstí. Pokud se alespoň nějaký sameček najde, spáří se se všemi samičkami okolo. V případě Žlabatek sameček předává budoucím potomkům více genů než samička, takže úspěšný přenos genů, byť by se uskutečnil jen jednou za čas, zaručuje dostatečnou variabilitu druhu. Oplodněné samičky pak nakladou vajíčka další agamní generace.  Celý cyklus se tak může znovu opakovat. Na jaře se proto, věřím, dočkám dalších krásných, ježatých hálek. Už se moc těším.

Velmi poučný byl pro mne příběh tohoto druhu vosy. Plný nesmírně zajímavých banalit a trivialit (jakkoliv to pro někoho může být kontradikce). Jak pestrý život Žlabatka vede, kolika útokům se umně vyhnula, jaká přizpůsobení vynalezla – jen aby její druh omezil míru parazitace, aby eliminoval hrozbu vymření! A byl to právě tlak mnohých příživnických druhů, ten neustálý boj o přežití, který z ní dělá tak zajímavého živočicha. Příběh druhu A.lucidus by nebyl úplný bez všech těch nechtěných spolustolovníků, bez všech těch kořistníků. Prosím přečtěte si proto o nich více v navazujícím článku Andricus lucidus a Červená královna. Slibuji – i tam naleznete mnohé z rozkošných trivialit banálního příběhu této vosičky.

Galerie fotografií