Obyčejná Bejlomorka buková, Mikiola fagi

Cítím se být obyčejným. Jako běžný člověk, obrazně řečeno jako nějaký všední Hmyz, možná trochu chytřejší Šváb, nebo jako docela obyčejná Bejlomorka.
Už dávno nejsem hýčkaným dítětem, záměrně rodiči utvrzovaným v klamné představě o vlastní výjimečnosti, ani mladíkem, před nímž se svět otevírá, láká jej, slibuje: „Vše je možné, na vše je dost času!”. Nejsem dívkou, obletovanou pro krásu kořeněnou příslibem rozkoše, ba ani ženou, která ji umí vrchovatě poskytnout. Nejsem seniorem, jenž, snad šťasten, užívá klidu stáří, asexuality, blížící se definitivou zcela oproštěn od povinnosti jakkoli dokazovat vlastní úspěšnost. Jako zdravý muž produktivního věku jsem jen spotřebním materiálem. Mravencem, od kterého se čeká práce pro rodinu. Trubcem, jenž již dávno (jakž takž) splnil svou oplodňovací povinnost a nyní předstírá sociální užitečnost. Vše už se v mém životě zdá být nalinkované, rozhodnuté. Změna se nepředpokládá.
Ano, jsem jedinec veskrze obyčejný, to je už jednou jisté. Ale víte co? Nemám s tím vůbec problém! Ani trochu mne to netrápí. Nestěžuji si. Jsem vlastně v oné obyčejnosti spokojen, bezpečen, šťasten. Již jsem odrostl vši té masáži společenské ideologie, zmoudřel k rezignaci. Vůle, názor, svoboda se u mne projevují v tom, že si – onu míru konformity s obyčejností – vědomě, sám volím (přičemž s časem více a více smířlivě).

Ve světě lidí jsem jako nejobyčejnější z mušek. Jako ta bezejmenná, co se množí v každém květináči u Vás doma, poletuje coby malá mšice (ve skutečnosti je to však Smutnice rodu Bradysia), téměř nepovšimnuta, šťastna ve svém lokálním vesmíru, kterým je pro ni Váš byt, možná s velkými plány a sny, aby již za pár hodin naposled vydechla na okenním parapetu. Iluze velké neobyčejnosti a výjimečnosti, stejně jako pocit obyčejnosti, končí u mušek (i u nás lidí) při velkém úklidu – v mžiku setřen/a prachovkou.
Jsem obyčejný jako ta nejběžnější, malá Bejlomorka buková (Mikiola fagi (Hartig, 1839)) z přechozích i následujících fotografií. Taková, co ji nikdo (až na pár odborníků) ani pořádně nezná, nikdo se neptá na její pocity, zájmy, styl života. Málokdo vůbec ví jak žije, jak vlastně vypadá.

Jak Bejlomorka buková, tak ani já nejsme ve své obyčejnosti sami. Bez urážky – i Vy všichni jste, možná v klamu o své výjimečnosti, se světem kolem Vás do značné míry konformní, vlastně tedy také obyčejní. Vím, slovo „obyčejný” nemá dnes nikdo rád. Lidé v něm vidí podřadnost, méněcennost, defétismus, rezignaci.

Pro mne je ale sama obyčejnost vlastností navýsost kladnou a rád bych ji zde před Vámi obhájil. V zájmu nejen Bejlomorek.

Obyčejnost je konformita. A my ji, byť nevědomky, vnímáme ve všech jejich rozličných podobách. Dovolte mi některé z nich zmínit.

V obyčejnosti je kupříkladu zakleta krása! Nevěříte? Když v polovině 19. století sir Francis Galton, veden snahou poznat prototyp delikventa, zprůměroval rysy tváří největších zločinců, ve výsledku překvapivě obdržel docela atraktivní, líbivou tvář (Galton, 1878). Tyto jeho závěry sice dnes mnozí zpochybňují, hledají stále jakýsi esprit, kouzlo co dráždí a vzbuzuje zájem, je ale zcela nesporné, že ta nejlíbivější ženská tvář je vlastně jakýmsi průměrem, je vyjádřením oné normálnosti, na kterou jsme všichni uvyklí.
Líbí se nám naše české ženy, české lesy, české rostliny, naše Bejlomorky. Právě proto, že jsou tak typické, obyčejné, tak běžné. Na krásu si člověk dlouho zvyká, s lety se ji teprve učí vnímat. Ať už se jedná jen o zdobnost Bejlomorčích hálek, o kouzlo vznešeného malířského umění, o zvukomalebnost hudby, nebo třeba o smyslnou nádheru žen.

V obyčejnosti našich Bejlomorek (a nejen jich) nacházím úžasnou a obdivuhodnou, přirozenou krásu.

Bejlomorka buková je jednoduše naše, domácí Bejlomorka. Není výjimečná, je obyčejná, normální, běžná. Je to dílek z naší přírody, součást domova. Bez ní by tu pro mne nebylo útulno, příroda by byla zase trochu chudší.

Jistě, člověk hledá u všeho rysy exotické, láká jej poznání, je uchvácen cizokrajností. Obdivuji takto krásu žen, přírody a také Hmyzu třeba z Taiwanu. Cizokrajnou a nezvyklou zdála se mi nedávno tato Bejlomorka Daphnephila taiwanensis (Tokuda, Yang & Yukawa, 2008), která své hálky vytváří na  listech Persea Machilus thunbergii (Siebold & Zucc). Je to stálezelený strom rodu, do kterého patří mimo jiné i Hruškovec přelahodný (Persea americana (P.Mill)). Asi budete tuto slavnou rostlinu znát spíše pod názvem Avokádo.

Bejlomorka z Taiwanu vytváří podobné hálky jako naše B. buková. Ty taiwanské ale vypadají, jako by se k listu zespodu přisál nějaký Plž (Gastropoda). (Tato načervenalá hálka vznikla nezvykle na svrchní straně listu a trochu ji tak opálilo sluníčko.)

Komická tvarová adaptace – pravděpodobně na neustále stékající vodu deštného pralesa. Skupinka hálek proto vypadá, jako by se všechny plazily jedním směrem.  Nenechte se ale mýlit – jsou pevně přirostlé! Vždyť to nejsou živočichové, to jen pletivo rostliny bylo larvami malé mušky přinuceno vytvořit bezpečné úkryty.

Zkusil jsem jednu odtrhnout.

Úžasné! Taiwanská Bejlomorka má zase své vlastní, nezvyklé řešení tvorby hálky, a je zcela jistě ve své zemi velmi úspěšná. Pro výletníka na Taiwanu, zapáleného obdivovatele přírody, je to něco výjimečného. Přesto ale – pro Taiwance samotné je to jen jejich nudná domácí Bejlomorka. Je pro ně zcela obyčejná! Téměř se o ni nezajímají! Jim by tak možná učarovala snad jen nějaká ta cizokrajná, možná evropská. A třeba by se jim nevšední zdála právě ta naše Bejlomorka buková!

V obyčejnosti je skryta i početnost. Nebo chcete-li v početnosti je obyčejnost. Je asi neobyčejné potkat u nás někoho z Brazílie, zato v Jižní Americe to je běžné. Naše Bejlomorka buková je obyčejná i proto, že ji u nás najdete skoro všude tam, kde roste nějaký ten Buk (Fagus sylvatica). Je tak malá a bezbranná a přesto je jednou z našich nejhojnějších. Bejlomorka vsadila, kromě zaručené obrany nenápadností, životem ve skrytu hálky, také na množství. Každá samička, která přežije zimu, se brzy zjara spáří se samečkem a hledí naklást do pupenů Buku, či na jejich bázi, asi 200-300 vajíček [Urban]. Larvičky zalezou do pupenů a sáním na žilce budoucího listu donutí vytvořit bezvadný a pevný úkryt.
Hálka je zprvu drobná, zelenkavá, později žloutne a červená. Zejména pokud je vystavena slunečním paprskům. Výsledkem je vždy pevná schránka, dokonale chránící larvu Bejlomorky před nepřízní počasí, nepřáteli a se štěstím i před parazity.

V lese na bukovém listí naleznete takových příbytků tucty, kopy, přehršle. No prostě je to zcela běžná Bejlomorka. Dle tvaru hálky lze podle Dziurzynského (1961) rozlišit tu samčí od samičí. Hálka se samičkou je baculatější, více do červena. Samčí hálky jsou ty zelenkavé (na fotografii to je ta vpravo nahoře)

Občas se larvičky na listu sdruží a vytvoří z hálek jakousi korunu (nejsem si ale jist, zda se zde přece jen nejedná o příbuzný druh).

Přidal jsem do příspěvku tyto fotografie proto, že pohled zespodu krásně ukazuje ukotvení stavby v tenkém listu.

Uvnitř každé hálky žije stále jedna jediná larvička, domácí zámecká paní. Podceňujeme často její obyčejný úkryt, její hrad. Ale pohleďte na sílu stěny hálky (čára vlevo dole udává měřítko, ve skutečnosti by měla délku 1mm).

Zralá hálka je tak pevná, že ji snad ani zuby nerozkousnete – já to zkoušel. Kvalitka! A to je pro mne další z cenných atributů obyčejnosti. Obyčejné věci jsou obvykle kvalitní, vydrží. Nejsou to ty extra, super, poslední módní novinky, jsou ale ověřeny praxí, nekazí se, fungují. K čertu s marginální diferenciací výrobků, dejte mi pokoj vy reklamní a kreativní designéři, co neustále měníte to, co dříve tak dobře sloužilo! Já kupuji předměty co fungují, jídlo co chutná, věci co znám. Obyčejným ostrým nožem již desítky let krájím obyčejný, leč stále výborný (čerstvý) chléb, s chutí jím obyčejná jídla, miluji obyčejné pivo, má žena pere do čista v obyčejném pracím prášku. Změna je možná, rozdíl kvality by ale pro mne musel být výrazný. V obyčejnosti je tedy navíc i stálost, je v ní zdravá setrvačnost. Abychom nepodlehli každé módě. Nastavuje standardy. Bez obyčejnosti kolem nás byli bychom jen pírkem ve větru změn, bárkou zmítanou módními vlnami trend-setterů. Děkuji, nechci! Jak říká klasik: „Konzervativismus je jediná záruka pokroku i když pomalého.”.

Kvalita se Bejlomorce vyplatí. Zdolat tak tlustou a pevnou, obyčejnou stěnu není jednoduché a tak je larvička dobře chráněna. K podzimu je tlusťoučká, s celulitidou tak typickou pro larvy Bejlomorek.

V obličeji není žádná krasavice, přesto pro mne to je kandidátka na Miss hálek 2017. Že se Vám zdá obyčejná? No právě! To je na ní zrovna to zajímavé, to pěkné, to příjemné. To mám tak rád. Být obyčejným se mi již dávno nezdá tak špatné, tak poraženecké.

Obyčejnost neznamená ale identičnost, uniformnost. Ne všichni obyčejní jsou nutně stejní. Naopak – pestrost, variabilita vyloučeny nejsou. Však ani Bejlomorka buková není ve své obyčejnosti sama. Mnohé jiné Bejlomorky se sice liší tvarem, vzhledem hálky, bionomií, přesto jsou to ale také obyčejné, milé a krásné druhy naší přírody. Nejbližší životem je jí asi vzdálená sestřenice – Bejlomorka bučinová (Hartigiola annulipes (Hartig 1839)), která si staví hálky podobné B. bukové. Jsou jen trochu chlupatější, možná gracilnější. Hrubá síla stěny je zde nahrazena chloupky. Design zdánlivě dokonalejší. Avšak dokonalost, jako tzv. elativ, neumožňuje přece jiné míry než úplné!

Řekli byste: „Konečně jedna neobyčejná, výjimečná.”? Ano, je to Bejlomorka jiná, oproti té předchozí mnohem zřídkavější, možná i zajímavější, přesto je i tato zcela naše, normální, typická. A uvnitř hálky žije jen larva další obyčejné mušky.

Svá poznávání Bejlomorky bukové zaznamenávám trpělivě již po léta. Netroufl bych si přece vůbec její  příběh zveřejnit, nemít fotografii dospělce. Sbírám proto každoročně drobné hálky, po kapsách se mi jich povalují desítky. Zkoušel jsem je dochovat v teple domova – přeschly, ve vlhku na balkóně zplesnivěly. Snažil jsem se je udržet v suché zimě, zmrzly. Ach jo!
Život je někdy plný marného čekání, na uzavření některých svých hmyzích příběhů čekám již desítku let! Každoročně na jaře si proto vzpomenu na ono klišé, používané dnes bohužel kdejakým řečníkem, jenž snad slavné absurdní drama Samuela Becketta ani osobně neviděl, přesto neustále s každou blbostí Čeká na Godota. Nechci být stejně prvoplánovým, prsit se zde literárním rozhledem. U technika by tomu stejně nikdo nevěřil!
I tato Bejlomorka mne ale v tomto ohledu pěkně potrápila.
Leč, dnes už vím jak na ně! Stačí hálky s larvičkou zahrabat do listovky v květináči, zalít a přikrýt. Umístit do chladu, třeba i krátkodobého mrazu. Brzy zjara pak otevřít a Bejlomorky se jen líhnou.

Má to však ještě jeden háček. Čerstvě zrozené Bejlomorky bukové se snad vůbec nezastaví, tedy ne na dost dlouho, abych je stihl vyfotit. Po Petriho misce běhají jak šílené, a pokud ji otevřete, asi už Bejlomorku víckrát neuvidíte. Nezajímá je ani kapka vody, ba ani sirupu, nepomůže zchladit ji v ledničce. Všechny triky, které používají jak amatéři, tak i profesionálové (třeba z BBC) selhávají.  Je to potupné, ale abych Vám mohl fotografii dospělce přinést, musel jsem mušky nejprve nechat umřít. I tak je samice Bejlomorky bukové krásná, viďte? A neříkejte, že ji dobře znáte, že jste ji už viděli, že nejste překvapeni. Pokud nejste odborníky na Bejlomorky – tak pochybuji! A to je přitom tak obyčejná.

Až dospělec umožní zrod další generace Bejlomorek. Obyčejnosti dává smysl právě účel. Být nenápadnou, normální, běžnou je pro Bejlomorku výhodné. Její život je účelný, smysluplný právě proto, že žije obyčejně. Nevymýšlí extravagantnosti, nepředvádí se, nesrovnává se. Obyčejnost jí vyhovuje, umožňuje jí přežít, splnit životní cíl, předat geny obyčejnosti další generaci.

Na rozdíl od Bejlomorek, lidé sami sebe považují obvykle za neobyčejné a chtějí také být za takové bráni i svým okolím Neustále se s ostatními poměřují, chtějí dražší auto, větší dům, lepší život než mají všichni ostatní. Závist i snaha být lepší než ti druzí je součást konkurenčního boje.  Je to přirozené, normální, obyčejné. Konkurenční boj je zřejmě nevyhnutelnou částí naší biologické podstaty, je na něm založen celý úspěch lidského rodu. Jedinci nadprůměrní táhnou vývoj, jsou hybatelem společnosti. Společnosti postavené však na pevných základech obyčejnosti!
Jsem přesvědčen o tom, že i pro ty nadané, podnikavé, bohaté je třeba uvědomění, rozumu proto, aby se člověk uměl přiměřeně přizpůsobit, míru konformity volit – moudře. V obyčejnosti člověka vidím právě pochopení jeho omezeného významu, vidím v tom respekt k druhým, začlenění se do společnosti rovných. Je v tom kladná společenská hodnota civilizace, povýšení prostého a primitivního animálního instinktu přežití, subjektivního a sobeckého imperativu,  na ušlechtilou snahu o přežití a rozvoj celé společnosti.

Kdo si druhých lidí i sám sebe váží, je proto rád obyčejným. Pokud má ale někdo své spoluobčany za hloupou lůzu, obyčejnost se pro něj stává urážkou.

Historie ukazuje, že každá společnost, která klade neobyčejnost a výjimečnost jedinců nepřiměřeně nad společný zájem, společnost ryze výjimečných, sobeckých individuí, spěje nutně k brzkému kolapsu a snad pak i k následné regeneraci.

(Vsuvka pro odborníky: Ano také jsem svůj omyl již odhalil – v některém z následujících článků přinesu opravu. )

Možná až zbytečně horlil jsem na obranu obyčejnosti. Slova jsou jen schémata, která nám mají svým významovým smyslem pomáhat ve správném rozhodování. Někdy ale bohužel spíše matou a my se pak rozhodujeme podle klamavých slovních nálepek, nesprávně vytvořených významových schémat. A tak je tomu, myslím, i v tomto případě.
Nebojme se proto více obyčejnosti!
(Mimochodem – být normálním je správné – nikdo asi nechce být nenormálním. Přesto být obyčejným, což podle mne je ekvivalent slova normální, již nikdo být netouží.)

Slovo obyčejný má svůj původ v obyčeji, ve zvyku. Tedy označuje něco, co je v nějakém kraji, v nějaké skupině považováno za zvykové, za normální, za typické, za správné. Zvyk vzniká ponejvíce v mládí, obyčejným je tedy začasté to, v čem jsme vyrostli, obyčejní jsou kamarádi, se kterými rádi jdeme na pivo, obyčejné je město, kde jsme se narodili, obyčejné jsou lidové písně, kterým nás učili rodiče, obyčejné je vepřo-knedlo-zelo, obyčejné je pivo, víno, slivovica,…

Být obyčejný neznamená příklon k rovnostářství, levicovost, ani uniformnost. Je to jen vyjádření míry konformity s tím, co máme rádi. Konformity dobrovolné, takové, které se vznešeně říká Kořeny, Vlast, Původ, Národ, Rodina, …

V přírodě si vždy silně uvědomuji také význam slova Domov. Nechci být patetický, pro mne je ale domovem právě ta krásná, byť obyčejná česká krajina, plná obyčejných kopců, luk, polních cest. Domov tvoří obyčejné stromy, rostliny, obyčejní živočichové. Obyčejní lidé. Domov je prostě obyčejný.

Zcela konformní ve své obyčejnosti, jsem šťasten v Zemi obyčejných (Bejlomorek bukových).

Galerie fotografií

A ještě – hrad Bejlomorky bukové není nedobytný! Přečtete si o jejích zajímavých parazitech v navazujícím příspěvku Bejlomorka buková a Červená královna.

Bejlomorka buková a Červená královna

Dlouho, předlouho čekal jsem na úspěšný odchov dospělců Bejlomorky bukové (Mikiola fagi (Hartig, 1839)). Jen si o ní přečtěte v mém předchozím příspěvku. Toto dlouhé čekání však nebylo nudné. Bylo vyplněno vzrušujícím pozorováním zázraku i prokletí parazitace, poznáváním vosiček, které jsou vlastně spolutvůrci úspěchu Bejlomorky. To ze strachu před nimi naučila se vystavět pevný dům, To ony ji donutily k vykuklení a rozmnožování za chladu brzkého jara, k vývoji ve skrytu hálky. Díky nim není jen bezejmennou Bejlomorkou, jakých poletuje kolem nespočet. Stala se ikonou našich bukových lesů.

Díky podrobnému výzkumu vědců entomologů, mimo jiné našich manželu Skuhravých, Jaroslava Urbana, ale také řady systematiků, víme dnes o Bejlomorce bukové i o jejích parazitech poměrně dost. Jednotlivé druhy již byly docela dobře popsány, určeny, systematizovány. Přesto podrobnosti z jejich života nebo dokonce fotografie jedinců jen stěží dohledáte. Proto někdy jako amatér tápu a určuji málem poslepu, později pátrám, srovnávám, ověřuji. V určovacích klíčích, v odborné literatuře.

Urban uvádí tyto hlavní parazity Bejlomorky bukové: Torymus cultriventris Ratz. (čeleď Torymidae),  Aprostocetus (= Hyperteles) elongatus (Förster 1841) (čeleď Eulophidae), endoparazitoidní chalcidka Omphale (= Secodes) lugens (Nees 1834) (= coactus Ratz.) (čeleď Eulophidae).

Handbook v ruštině (tedy trochu východněji od nás) kromě výše zmíněných druhů ještě připouští parazity Torymus fagi (Hoffmeyer, 1930), T. fulgens F., T. hederae (Walker 1833) a také druh Eumacepolus saxeseni Graham 1957 (čeleď Pteromalidae).

Za zdaleka nejvíce vyčerpávající a podrobnou považuji ale práci polského odborníka Adama Dziurzynského [Part I, Part II] z roku 1961. Jeho studie o Bejlomorce bukové a jejích parazitech je dokonalá. Jen uvažte, že během práce na ní prozkoumal 21 254 hálek! To těch mých několik set je v tomto srovnání zcela směšných. Proto ani sám nepřináším příliš mnoho faktů o životě Bejlomorky, jen bych tím zde stínoval jeho skvělou zprávu. Přesto ale cítím potřebu doplnit jeho text fotografiemi, a snad i vlastním komentářem.

Tak se na ty parazity podívejme. Nejčastěji v hálkách B. bukové podle Dziurzynského parazituje druh Secodes coactus Rtzb. Ten již dnes nese mezi odborníky název Omphale lugens (Nees 1834). Wikipedia uvádí tento link s obrazovou tabulí. Sám jsem zaznamenal tohoto endoparazita bohužel vždy už jen mrtvého.

Samice měří jen 2mm, samci jsou ještě menší (1.3mm). Je to přímý parazit larvy Bejlomorky bukové.

Křídla byla tak titěrná, že jsem to spodní pokazil. Horní křídlo ale potvrzuje určení druhu.

Tato Chalcidka je velmi podezřele podobná druhu, zaznamenanému u Žlabatky bezkřídlé a také u Bejlomorky růžicové! Naráz ta doposud zdánlivě zbytečná přehlídka mrtvolek začíná dávat smysl. Člověk až teď pomalu proniká do tajů života onoho univerzálního parazita, nebo alespoň zástupců jeho rodu.

Musím ale říci, že jsem zdaleka nenašel jedinců O.lugens tolik, kolik jich uvádí polský vědec. Myslím, že v jeho lokalitě prostě jen došlo ten rok k přemnožení Bejlomorek a následně i k masovému výskytu tohoto jejich příživníka. Za běžného stavu je asi míra parazitace výrazně menší.

Dziurzynski i Urban dále uvádí jako druhou nejčastější spolubydlící Bejlomorky Chalcidku z čeledi Eulophidae. Vosičku Aprostocetus elongatus (Förster 1841) jsem zaregistroval ještě uvnitř hálky, jako mladou kuklu.

O pár dnů později se probarvila a vykuklení se počalo.

Nádherná, netradičně zbarvená vosička (2.8mm) mne velmi potěšila. Není to prý snad parazit Bejlomorky. Je to phytophág, jenž hledá uvnitř hálky pouze bezpečí a potravu, jako tzv. inquilin. Dokonce prý preferuje hálky prázdné, ve kterých původní larva zahynula chladem, na houbovou chorobu atp.

Na případnou larvu hostitelky vůbec neútočí, naopak klidně žije vedle ní.

Je to samec, neboť u tohoto druhu má samice mnohem delší, protáhlejší zadeček. A je to švihák – světlý a nápadný. Holt parazité či dravci si pestrost mohou dovolit.

Pozor ale, sameček druhu A.elongatus má být tmavý! Takže zpět do literatury  – pátrám a nakonec opravuji – jedná se o samečka příbuzného druhu Aprostocetus luteus (Ratzeburg,1852)!

Křídla samečka:

Z jiných hálek, sbíraných na odlišné lokalitě, líhly se vosičky mnohem tmavší, výrazně protáhlejší. Pohlavní dimorfismus je u tohoto druhu velmi výrazný. Samička je větší (4.5mm) a tmavší. Je to opět druh Aprostocetus luteus.

Křídla samičky Aprostocetus luteus.

Nakonec jsem narazil i na polotmavé jedince. Toho na fotografii jsem určil konečně jako druh Aprostocetus elongatus. Barvená variabilita obou příbuzných druhů je ale silná. Takže kdo ví.

Dalším běžně uváděným parazitem Bejlomorky Mikiola fagi je chalcidka z čeledi Torymidae, Torymus cultriventris Ratzeburg, 1844. Je to drobná vosička, snad jen 2mm velká.

Prostým okem se Vám bude zdát jako obyčejná černá muška. Ve skutečnosti to ale je štíhlá, elegantní krasavice.

Podle všeho to však vůbec není parazit Bejlomorky bukové! Ve skutečnosti parazituje jedince druhu Aprostocetus žijící u Bejlomorky bukové! To jsou věci! Nejprve prý žijí pospolu v míru, sají ze stěny hálky, až ve druhém instaru larvička na svou spolubydlící zaútočí a vysaje ji.

Je obtížné u těchto fotografií nastavit správně barevnou tonalitu, pomáhá mi zde barva párátka, na kterém s oblibou fotím. (Jen mne smolí, že ta párátka dělají stále méně kvalitní!). I tak jsou ale tyto vosičky nádherné.

Barva nohou (až na kyčle) je u jedinců na předchozích fotografiích světlá. Následující jedinci mají ale zadní stehna i lýtka tmavá, zelená. Velmi pravděpodobně se tedy dosud jednalo o jiný, příbuzný druh rodu Torymus (T.hederae nebo T.fagi). Až vosičky na následujících fotografiích, ty s tmavými stehny, jsou skutečné T.cutriventris. (Asi někoho zarazí neurčitost s jakou jednotlivé druhy uvádím. Konkrétní druhy vosiček byly ale popsány jen třeba na 1 až 3 jedincích, popisy se těžko shání, srovnávací fotografie neexistují. Rozdíly je třeba hledat,  než v nestálé barvě, spíše v detailní morfologii. A to přece jen již přenechám odborníkům.)

Fotografií běžných samiček obou druhů mám ve své Galerii fotografií vícero. Zato nalézt a vyfotit samečka již vyžaduje více trpělivosti. Je ještě menší, jen 1.5mm velký.

Nu a pro úplnost přikládám křídelní žilnatinu samičky.

Zde výčet parazitů od Adama Dziurzynského končí. Ne však ten můj! Já viděl parazitů u Bejlomorky bukové mnohem více!

Nejhezčí z nich byla tato, zatím ne s absolutní jistotou určená Chalcidka.

Domnívám se, že se jedná o Mesopolobus fagi Askew & Lampe, 1998, kterého Karl-Heinz Lampe uvádí jako běžného parazita Bejlomorky bukové. (Popis tohoto druhu v dostupné literatuře je ale nedostatečný, jediná nalezená srovnávací fotografie nekvalitní.)

Podle mne se jedná o jednu z nejkrásnějších parazitních vosiček vůbec!

A ještě její křídelní žilnatina.

Literatura uvádí, jako parazita u M.fagi, ještě jednoho zástupce Kovověnkovitých (Pteromalidae). Je jím Eumacepolus saxeseni Graham 1957. Snad se mi podařilo samečka této vosičky (2mm) určit přesně. Srovnejte s jedinou dosud dostupnou fotografií.

Divil bych se také, pokud by lákavou kořist v podobě chutných larviček uvnitř hálky nezaznamenaly typicky univerzální parazitní druhy. Druh Eupelmus urozonus Dalman, 1820 už přece notoricky známe! Psal jsem o něm mnohokrát [Ž.růžová, Ž.bezkřídlá, …] a našel jsem jej nyní i v hálkách Bejlomorky bukové.

Velmi živá a rychlá vosička!

Mé pravidelné čtenáře také asi nepřekvapí, že v hálkách Mikiola fagi zjistíme vzácně i samečka druhu Eurythoma brunniventris Ratzeburg 1852. (Viz mé články Ž.bezkřídlá, Ž.dřevní, Ž.kalichová.)

K všudybylům, kteří nenechají ani jednu larvičku na pokoji patří i zástupce Žlabatčího rodu Synergus. Komenzál, jenž si hledá domov kde to jen jde. Velmi se podobá druhu zaznamenanému u Žlabatky bezkřídlé.

Nu a ještě jedno, pozdě zjištěné torzo neznámé drobné Chalcidky – jen pro úplnost.

Hálky Bejlomorky bukové, tvrdé avšak šťavnaté, jsou chutným  soustem a rády si na nich pochutnají některé housenky z čeledi Noctuidae. Nejčastěji ji však konzumují housenky můrky Šedivěnky jarní (Diurnea flagella (Denis & Schiffermuller, 1775)) z čeledi Chimabachidae.

Absolutní bezpečí je evidentně iluzí.

Závěrem chci ukázat ještě jednoho velmi zvláštního spolubydlícího Bejlomorky bukové. Je jím tato vosička. Není mrtvá, jen jsem ji na chvíli zchladil v ledničce.

Později se mi totiž umolousala a tak fotografie nejsou dost popisné.

Mimořádně zajímavý tvor.

Křídla detekují příbuznost Lumkům, některá políčka jsou ale jiná, tak nevím.

Přesné určení se mi zatím nepovedlo.

Neuvěřitelně široký je výčet spolubydlících u obyčejné Bejlomorky bukové. A rád bych jej s časem dále rozšiřoval a doplňoval.

Galerie fotografií

Krásné Ploštice 2, Hranatka obecná/dravá

To ráno jsem si přivstal a vyrazil na cestu dříve než obvykle. Mým cílem byla odlehlá stepní louka na jižní Moravě, nádherná a známá entomologická lokalita. Jenže jsem trochu podcenil  počasí. Byl vrchol července, blížilo se polední vedro. Úmorná, tří hodinová cesta vysušila vodu v petce téměř na dno. Pro staršího člověka nepříjemná situace; postupující dehydratace zatěžuje opotřebované, unavené ledviny, krevní tlak pomalu roste. V uších buší, před očima mžitky.
Přesto entomolog podobné výpravy podniká rád. Nevnímá nepohodlí, strasti, útrapy. Jeho srdce, mysl, nebo chcete-li jeho lidská duše, je uváděna do pohybu něčím vznešenějším. Je zaplaven jakýmisi hormony štěstí, ujíždí na droze, kterou je pro něj radost z přírody, z krásné krajiny, obdiv úžasného stepního společenstva rostlin, hub, živočichů a zejména Hmyzu. Zajímavé organismy, objevování dosud nepoznaných stránek jejich chování, zkoumání mezidruhových souvislostí a vazeb, to vše je nevyčerpatelným zdrojem vzrušujícího poznávání.
I za vedra proto zkoumám na trsech trávy teplomilné Pěnodějky, na květech rostlin pozoruji nevšední Brouky a Mouchy (o těch všech ale až někdy příště). Pak koutkem oka zahlédnu krátký, rychlý pohyb a mé podvědomí v mžiku detekuje jakési cosi, mrňavé stvoření s tvarem obvyklým u drobných Ploštic. Vím, při prvním otřesu Hmyz rád padá do podrostu, sklepávám proto opatrně drobotinu z květu do dlaně.

Pak ale jen zklamaně prohlížím nehybné, suché smítko, převracím je zkoumavě na dlani a hodlám je odhodit. Unavený zrak sotva věří krátkému mámení, drobnému zachvění, jež snad prozrazuje, že onen seschlý okvětní lístek mohl by být možná živý! Zkoumám pozorněji a po chvíli si už připadám jako nevěřící hlupák, co hledí podezíravě na každou suchou odrobinku. Zklamán obracím dlaň a v posledním okamžiku zahlédnu u již padajícího objektu další pohyb! Tak teď na kolena ty starý blázne! Rozhrnuji husté trsy trav a hledám u země ztracený lístek co není lístkem, záhadné pohyblivé smítko, drobnou živou hádanku.

Rozčilením a nadšením málem nedýchám. Vzrušení z poznání se mísí s probuzenými primitivními pudy lovce. Ne, nepodceňujte loveckou vášeň entomologa! Hon na drobnou Ploštičku zvedne adrenalin a potažmo puls stejně, jako lovci pronásledujícímu divokou zvěř. A to zejména pokud již tušíte, o jak výjimečnou kořist tentokrát jde. A přiznávám i pošlapanou pýchu entomologa, co se přece jen nechce nechat takhle hloupě napálit.

Mám ji! Našel jsem, ulovil jsem! Nádhernou Ploštičku jménem Hranatka obecná/dravá (Phymata crassipes (Fabricius, 1775)). Patří do čeledi Zákeřnicovitých (Reduviidae) a je prý na vhodných, teplých stepních lokalitách docela běžná. Já jsem ji ale potkal poprvé, tedy lépe řečeno, poprvé jsem si jí povšiml.

Předchozí fotografie nám, bohužel, vinou velkého přiblížení, neilustrují dobře skutečnost, nepřinášejí  skutečný vjem, opravdovou představu o kvalitním maskování tohoto malého živočicha. Barvou i tvarem dokonale imituje seschlý prohnutý lístek, tmavší místa zadečku jsou střídána bělavými okraji. Tato Ploštice je skutečným mistrem mimiker. A proč ji tak vychvaluji?
Většina Hmyzu, co kamufláž používá jako hlavní obrannou taktiku, nezvládá totiž jednu zásadní věc – neumí dobře narušit symetrii. Pro obratlovce s dobrým zrakem je ze zkušenosti každý souměrný předmět podezřelý, vnímáme jej pudově jako něco živého, nespleteme si jej tak snadno se suchým listem, větvičkou, či kamínkem. Jedním z mála příkladů Hmyzu, který využívá asymetrických mimiker jsou právě některé Ploštice, ale jindy zase Broučí larvy (třeba larva Štítonoše zeleného),  maskující se zbytky své kořisti, svlečky larvální kutikuly a dokonce i vlastními exkrementy.
Hranatka přirozenou symetrii těla umně rozbíjí hned několikerým způsobem. Rafinovaně využívá polo-transparentních rozšířených okrajů zadečku, přes které prosvítá různobarevné pozadí. Účinně tak narušuje souměrnost vnější obrysové kontury. Druhým efektivním způsobem je změna tvaru. Tělo Ploštice totiž při strnulém maskování (tanatóza), zaujímá tvar s přísně trojúhelníkovým průřezem, s kýlem na spodní straně. Bez opory k tělu přitisknutých nohou se nehybná Hranatka nakloní na jeden ze dvou boků onoho trojbokého hranolu. Už to stačí, neboť nově jsou ony dvě viditelné stěny rozdílné plochou, tvarem i zbarvením. O zbytek se pak postará hra světla odrážejícího se od žlábkovitě prohnuté horní části těla. Symetrické poloviny zadečku a krovek posílají dravému, hladovému lovci odlišnou, matoucí světelnou informaci.
Mne tedy její asymetrie zmátla dokonale.

Pohled zespodu ukazuje další prvky maskování. Kupříkladu rýhy na štítě, do kterých  se zcela ukryjí tykadla, holeně zapadající do drážek na stehnech. A také nepravidelné výstupky na hlavě a hrudi, narušující hřbetní konturu. Kryjí Hranatku jakožto potenciální kořist před predátory, avšak maskují ji také coby neúprosného lovce.

Hranatka je skutečně nemilosrdný dravec s neobvyklými loveckými schopnostmi. Podobně jako Kudlanka nábožná je lovcem ze zálohy. Umí číhat nehnutě na kořist stejně velkou jako je sama, speciálně uzpůsobenýma předníma nohama ji polapit a pak vysát bodavě savým ústním ústrojím. Je pozoruhodné, že dva zcela nepříbuzní tvorové, žijící na stejných biotopech, vynalezli podobný nástroj, uzpůsobili stejně své přední nohy pro identický způsobu lovu. Jakoby si v pomyslném supermarketu přírody koupili lovecký zabiják od stejného výrobce zbraní. Jejich trik se zahnutou ozubenou čepelí, zapadající proti podobně drsnému ostří je výborným vynálezem. Nebo snad aplikaci a užívání tohoto nástroje jeden od druhého okoukali?!

Stejný princip, podobná funkcionalita. Bližší pohled ale prozradí rozdíly. A opět se potvrdí, že lze zůstat originálním i při řešení problému stejného zadání. Zatímco Kudlančino smrtící sevření je tvořeno pevnou holení (tibia) a citlivým a ohebným chodilem (tarsus) [Obr], Ploštice šla jinou cestou. Za úchop je zodpovědné zbytnělé stehno (femur) a jemu protikusem je srpovitá holeň (tibia). Silně specialisovaný lovecký nástroj již dále chůze není schopen, ani k ní není více určen, proto přebytečné chodidlo u Hranatčiných předních nohou zcela zaniklo! Při vši úctě ke Kudlankám, troufl bych si teď dokonce říci, že Ploštice je k lovu uzpůsobena lépe. Kdo by to byl čekal?

O Hranatkách toho najdete leccos na webu i v literatuře. A že je to zvíře výjimečné a nezvyklé dokladují senzační titulky některých článků [Hranatka dravá, ploštice z pekla]. Podobně jako tomu bylo u Ostrorepa, nezvyklý vzhled vyvolává senzaci.

Hlava této Ploštice vypadá jakoby to byla hlava nějakého Chameleóna z Madagaskaru, někomu připomíná spíše hlavu pohádkového draka. Děsivě působí druhý pár očí na vrchní části hlavy, bát se je ale třeba spíše silného bodce, skrytého takticky pod tělem. Mnohé Ploštice jím umí bolestivě bodnout. Já to u řady z nich již zažil a věru nehodlám tuto jejich schopnost dál na vlastní kůži zkoumat.

Fotografie na listu ukazuje, kde je slabina této Ploštice. Velká specializace je opakem univerzálnosti, vede někdy až k rigidnosti. Nic není zadarmo! Ztráta chodidla a posílení stehna a holeně vytvořilo tuhou, odolnou loveckou zbraň, schopnou silného sevření. Výhoda v lovu je zde ale zaplacena ztrátou stupňů volnosti, omezenou pohyblivosti přední končetiny. Na hřbetech holení předních nohou se chodí velmi špatně, podepřít se sice můžete, držíte se ale víceméně jen pomocí zbylých čtyř nohou s drápky. Velmi nepraktické pro Ploštici žijící na květech bylin!
Chápu částečnou specializaci končetin včel, smysluplnou adaptaci chodidel jiného Hmyzu. Přesto – které jiné zvíře bylo by tak nerozumné, či hloupé, že by se dobrovolně vzdalo schopnosti rychlého útěku, dobré stability, dovednosti obratného pohybu? Kdo by obětoval dvě ze svých nohou výměnou za lepší schopnost ovládat zbraně a nástroje? To by přece žádné zvíře neudělalo!
No, jedno snad přece – kdysi dávno to udělal prapředek Člověka…

Ale abych byl fér – Ploštice nepotřebuje být výborným běžcem. Je perfektně maskovaná, k lovu využívá moment překvapení a smrtící sevření. A v záloze má docela dobrý způsob útěku – totiž pád do podrostu. Nu a nahoru se zase už nějak vydrápe, žádný spěch.

Tak se ještě jednou pokochejme krásou a dokonalostí tohoto výjimečného tvora. Patří do rodiny smradlavých Ploštic, a zcela jistě se také umí pro partnera příslušně navonět. Přesto u tak malého Hmyzu, jenž se nevyskytuje nikde v blízkosti lidí, je jeho feremonová výbava čistě jeho osobní věcí.
Pomalu začínám mít ty Ploštice rád! A myslím, že je budu před ignorací některých lidí bránit. Kdo z Vás se přidá?

Galerie fotografií

Svět v obrazech 4, Stopkoočky

Také se Vám občas stává že nemůžete usnout? A řešíte to jako já, tedy odvedením mysli k milé představě, k něčemu co zaručeně zklidňuje, přivolává spánek? Nemyslím sny erotické, na mne odjakživa zabíral vždy nejvíce jeden typ  obrazové vize. Představa sběru, focení nebo jen pozorování Hmyzu někde na poušti, v lesích a nejlépe v tropech byla vždy tak uklidňující, že jsem během několika minut usnul. A mám to tak dodnes. Zejména tropický deštný prales byl objektem mých snů, vytouženým cílem mých výprav.
Bohužel, dosud  jsem mnoho příležitostí k obdivování fauny v tropických zemích neměl. Pro rodinnou dovolenou to nebyl vhodný námět, vždyť zvláštní touhou ztratit se v husté džungli trpím jen já sám. Cesta do dalekých tropů byla také mimo rozpočet naší rodiny. Později jsem byl dokonce manželkou, prý ze zdravotních důvodů, prohlášen za neschopného samostatné cesty do dalekých končin a do divoké přírody vůbec.

Zajásal jsem proto, když mne pracovní povinnost přivedla na tropický ostrov Taiwan. Vždyť zrovna nedávno v televizi vysílali přírodopisný film o krásách ostrova, kterému Portugalci přezdívají Ilha Formosa, tedy Krásný ostrov. Ukazovali zachovalou přírodu, křiklavé barvy a bizarní tvary místního Hmyzu. Poutavě mluvili  o nádherných Motýlech,  ukazovali prapodivné Taiwanské Mouchy s očima na dlouhých stopkách (fotografii těchto Much jsem si dovolil dát do úvodu článku). Těšil jsem se na tropický ostrov převelice.
Bohužel služební cesta plná návštěv průmyslových podniků, práce u zákazníka i zastupující firmy, to opravdu není žádná dovolená. Čas trávíte jen prací, pak několika hodinový přesun na jinou štaci, povinná společenská večeře plná čínských “dobrot”, každý den v jiném hotelu. Nic k závidění, věřte mi.
Však jednou, když nás cesta zavedla až do oblasti Daren, vycítil jsem příležitost. Vždyť kdo z entomologů by neslyšel o slavných Taiwanských údolích, kde po tisících přezimují Motýli Monarchové! A my jeli jen 10 minut jízdy od onoho posledního z motýlích údolí, objeveného Wangem až v zimě roku 1988. Je to teplá rokle s říčkou, kde zimuje a občas i poletuje spousta Motýlů. Pro entomologa ráj. No, nebudu Vás příliš napínat, své čínské kolegy jsem ukecal alespoň ke krátké zastávce.

Byla jich zde spousta, tedy oněch Motýlů. Migrují, s cílem přezimování, do této oblasti hromadně a to z celé Číny i z jiných asijských zemí. Nejsou to však Američtí Monarchové. Tito velcí Motýli z čeledi Babočkovitých (Nymphalidae), podčeledi Danainae jsou tady zastoupeni ryze orientálními rody Euploea a Tirumala. Poletovalo jich v okolí hodně, jednalo se však spíše o jednotlivé kusy. Ta masa jedinců, o které se píše v literatuře, dosud někde skrytě zimovala.
Velmi krásní byli Monarchové, označovaní v literatuře jako Dark Blue Tiger (Tirumala hamata septentrionis Butler 1874).

Byli v chladu pomalí, nebyl problém chytit je do ruky.

Na Taiwanu je ale chytání Motýlů zakázáno, proto jsem jej rychle pustil. Užasl jsem také nad krásnými, obrovskými Monarchy, kterým zde říkají Papírový drak (Idea leuconoe Erichson, 1834), (I. leuconae clara Butler).

Krásný zážitek, teď ale honem vzhůru na cestu. Musíme ještě dnes přejet přes vysoké hory a dorazit za zákazníkem. Jenže ouha, po 30 kilometrech horských serpentin nás zastavila závora, hlídaná nekompromisní úřednicí. Tajfun způsobil na cestě sesuv a my o 20  minut zmeškali jeden jen ze čtyř možných časů průjezdu. Nepřál bych Vám vidět pohledy mých spolucestujících. O problému na trase předem nevěděli ani oni, ani já, přesto za pozdní příjezd podle nich mohli zatracení Monarchové (a já).  Usadili se rozzlobeně v autě a i přes čínskou zdvořilost a respekt k Evropanům se napětí dalo krájet. Bylo mi to líto, ale zase – vyzískané dvě hodiny v deštném pralese, jak výborná příležitost! Sundal jsem společenský oděv, oblékl šortky a sandály a hurá do pralesa.

Zprvu jsem našel jen pár housenek, později užasle zíral na stádo Makaků formózských (Macaca cyclopis (Swinhoe, 1863)), požírajících nezralé fíky. Na opice ve větvích stromů nemám dost dlouhé sklo, tak jsem alespoň vyfotil nahryznuté fíky. Ochutnal jsem také a věru nic moc. A co víc – ještě deset minut jsem se zbavoval lepkavé hmoty z nich.

Pak jsem ledabyle pozoroval jakési nezajímavé mušky, honící se na listu lopuchu. Malé, jen asi 8 milimetrů, šedé, nevýrazné. Že bych si je vyfotil? Vyměnil jsem objektiv za makro sklo a v tu ránu užasle pozoroval scénu mých snů. Nebudu ji dlouze popisovat, stačí se podívat na toto Video. Pro ty, co nechtějí sledovat externí video (jež není mým dílem) přikládám jednu z mých prvních fotografií.

Bylo to k neuvěření. Vždyť to byly právě ony vzácné Mouchy z Taiwanu! Ty, o kterých se obsáhle zmiňoval onen přírodopisný dokument!! Neměl jsem, jako amatér, před cestou na Taiwan ani potuchy jestli žijí v nížinách, v horách, zda je hledat ve stínu, či na slunných stanovištích. Nevěděl jsem jak se chovají, v kterou roční a denní dobu je hledat. A přesto první Moucha, na kterou se na Taiwanu podívám, je ona vysněná Stopkoočka!

V tomto případě se jedná o Stopkoočku „čtyřtečnou” (Teleopsis quadriguttata Walker 1856), Taiwanského zástupce rodu Teleopsis, čeledi Stopkooček (Diopsidae).

Jak název deklaruje, její jeho oči jsou vskutku na dlouhých teleskopických stopkách. Klasická ukázka hyper-alometrie a její praktické aplikace Mušími samečky. Tyto Mouchy se přímému boji o samičku vyhýbají, raději jednoduše poměří svou velikost. Při pohledu z očí do očí se, vzhledem k perspektivě a hloubce ostrosti, nutně zdá větší takový protivník, jehož oči jsou dále od sebe. Jestliže má soupeř širší oči, dá se pak i z alometrie (ze vzájemné proporcionality rozměrů) implikovat, že je asi i celkově větší a silnější. Samečci Stopkooček se proto naučili navzájem si předvádět rozpětí svých očí. Vývoj pak dále zvýhodnil takové jedince, kterým se podařilo proporcionální poměry porušit.

Jestli se Vám zdá ten muší souboj směšný, tak vězte, že u lidí je tomu podobně. Muži před bojem navzájem porovnávají nejen své odhodlání zračící se v obličeji, ale také šířku očí, ramen, výšku postavy. Odhadují tak protivníkovu sílu. Ženy také soupeřku odhadují, kromě jiného, i podle rozměrů některých silně zvýrazněných, uměle zvětšených a vytrčených částí těla. Každá lidská samička přece také dobře ví, které části těla nutno zvýraznit, aby si sameček vyvolil právě ji.

Pokud si na chvíli odmyslíme oči, torzo hlavy Stopkooček působí docela kuriózně. Kromě úst nenese zdánlivě žádné další orgány. Vlastně její hlava vypadá docela slepě, nezdá se Vám?

Někteří zástupci čeledi Diopsidae, žijící například v Malajsii, jsou ještě bizarnějších tvarů než tento, mnou pozorovaný druh. Krásně je ukázali filmaři BBC v mém oblíbeném filmu Life, Challenges of Life.  Jakoby si tyto Mouchy na hlavu nasadily dvě násady na smeták a očními bulvami na konci.
Já i tak ale zůstávám u vytržení nad těmi „svými” Stopkoočkami. Že jsou vůbec schopny se s takto doširoka umístěnýma očima orientovat! Jak na jejich oči a hlavu působí gravitace a setrvačnost? Co odpor vzduchu za letu? Leč evidentně jak Mouchy, tak i lidé, jsou ochotni pro svou krásu a hlavně pro získání partnera vydržet ledasco.

Obdivuji také jakési prapodivné ostny na hrudi, a zejména krásné zbarvení křídel! Čtyři skvrny, jen zdánlivě na křídlech, daly zvířátku latinské druhové jméno. Pohled zboku ukazuje vzácnou shodu polohy skutečných skvrn na zadečku s víceméně transparentními políčky na křídlech. Zdálky výborně maskují, zblízka jsou krásně výrazné, signalizační. A co teprve pokud se Moucha předvádí a nadzvedne svá křídla (neboť i to patří k tanci muších rivalů)! Poslední, pátá skvrna na konci křídel, nemaje svůj protějšek v barvě zadečku, anglickému entomologovi Francisi Walkerovi jaksi nepřipadala podstatná.

V literatuře najdeme o této čeledi Much mnoho zajímavého. Jak se samečci utkávají před samičkami, mimochodem také stopkookými. Jak u nich funguje předávání genů, jak se páří. Také se už ví, že i samičky dávají přednost samečkovi s širším rozpětím očí. Zdá se dále, že tento atribut je u Stopkooček spojen nejen s šancí na zachování lepších genů, ale také s vyšší sexuální schopností, s lepší fertilitou samců. Podle entomologa Geralda Wilkinsona samci s širším rozpětím plodí větší počet samců než samic a tak je úspěšný gen předáván v populaci rychleji.
Filmaři BCC dokonce zachytili tyto Mouchy při líhnutí [BBC1, BBC2]. Úžasná videa ukazují jak že to ta Moucha vlastně dělá, tedy jak jen jí ty prapodivné oči narostou.

Vím dobře, že mé fotografie nemají přílišnou vědeckou hodnotu, vždyť už se o těchto Mouchách toho tolik ví. Přesto jsem pro sebe udělal ještě několik snímků a dál pozoroval jejich hemžení.

Vždyť přece kdy zase se mi poštěstí…..  Možná už nikdy! Tak tedy ještě jednou, naposledy, mé fotografické sbohem Stopkoočkám.

A rychle k autu, ať zase nezmeškám otevření cesty do hor. To by mí kolegové nerozdýchali.

Kromě fotografií si domů tentokrát odvážím i vzpomínku, krásnou představu. Už také vím, že v příštích dnech budu díky ní dobře usínat. Bude se mi zdát o Stopkoočkách, o Monarších, o pralese. A to mám vždy klidný a hluboký spánek.

Galerie fotografií

Seriál „Svět v obrazech“ obsahuje tyto další články:

1. Zmýlená neplatí, 2. „Expedice Everglades”, 3. „A co když to je třeba o 20 miliónů méně?“, 4. Stopkoočky

Krásné Ploštice 1, „Smradlavka” Kněžice zelená

Podzimní den, jižní úbočí Beskydských hor. Ráno, trochu zamžené, se k desáté mění na slunné dopoledne. Houby ještě nerostou, procházka tedy bude jen rehabilitační. Když říkám procházka – nejsem přesný. Strmý kopec člověka řádně zadýchá, připomene počet křížků, zeptá se naléhavě: „Co že zde ten městský přivandrovalec vlastně chce?”. Vytrvalé však nakonec odmění krásnou vyhlídkou a nabídne dokonce občerstvení. Bujné maliní vroubí kraj lesa a za chůze tak možno sladké plody sbírat málem po hrstech. Chutné a voňavé maliny jsou pro tu chvíli božskou manou. Ale „Kurnik šopa – fujtabl!”. Už je zde zase ten protivný zápach. Ten, co upozorňuje na hnusnou chuť protivné zelené Smradlavky! Varuje, pro mne ale pozdě. Snad že jsem takový hltavec, nebo že se tak snadno zasním. A tak prskám a plivu ven ovoce, které buď „nakousl”, nebo se po nich třeba jen prošel ten zelený, nechutný a smradlavý tvor.

Dnes začínám seriál o protivné čeládce, o páchnoucích broucích, kteří se mezi lidmi zapsali jako snad nejsmradlavější z tvorů. I u mne, bohužel.
No jasně, ve skutečnosti to nejsou žádní Brouci! Zde se jedná o širokou skupinu Ploštic (Heteroptera), patřící do řádu Polokřídlých (Hemiptera). V případě oné zelené Smradlavky na Ostružiníku maliníku (Rubus idaeus L.)  jde konkrétně o Kněžici zelenou (Palomena viridissima (Poda, 1761)). Tedy je to zase můj oblíbený Hmyz! Přes všechen obdiv k těmto drobným tvorům i pro mne těžko získat k Plošticím kladný vztah. Vždyť tak strašně páchnou!

Útok na jednotlivé smysly vnímáme velmi odlišně. Chuť, hmat, tepločivost, smysl pro gravitaci i mnohé jiné vjemy jsou jaksi interními, druhými téměř neovlivnitelnými, nevstupují proto povětšinou do jakýchkoli společenských interakcí. Nejsou cílem těch, co se snaží zviditelnit. A toto slovo je vskutku na místě, člověk prý vnímá až 80% informací zrakem. Snad i proto se mnozí na náš zrak snaží cíleně působit. Útokům vizuálním, ať již chtěným či nechtěným, však umíme jednoduše čelit. Protivou, nevkusnou a odpornou reklamu na panelu podél cest, škaredou, ohyzdnou stařenu, podbízivý kýč, to vše lze lehce vydržet, člověk prostě a jednoduše odvrátí zrak jinam.
To náš sluch je na tom už mnohem hůře. Soustavný hluk továrny, ruch ulice, hloupé reklamní slogany a vánoční hudbu v supermarketu, stejně jako televizi přehrávající romantické telenovely v čekárně mého alergologa, to už jen tak nevypnete. Zvuky působí na náš sluch a naši mysl neustále. Uši prostě nejdou selektivně, jen pro to nepříjemné, zavřít, jinam nasměrovat. Jasně – bylo by lze použít jednoduše ucpávky do uší, leč pak bychom více neslyšeli ani zvuky potřebné.
Podobně čich, registrující chemikálie rozpuštěné ve vzduchu, ač není zdaleka nejsilnější ze smyslů, dovede nás pěkně potrápit. Libé vůně mnohdy přechází v pachy, v zápach, odér, smrad. Až k nevydržení intenzivně na nás dokáže působit silný čichový vjem. Útočí na naše vnímání, burcuje vědomí, volá na poplach stejně dotíravě, jako jindy vjem sluchový, či zrakový. Věru, kdo působí buď nepříjemný hluk nebo obtížný zápach, útočí nesmírně neodbytně. A zasahuje tak do našeho osobního prostoru mnohem více než jen někdo nevzhledný, či nepěkný. A měl by být takto brán k zodpovědnosti, měly by zde být přísné sankce. Pokud nám něco smrdí, nos jen tak neuzavřeme, nezablokujeme ten nepříjemný čichový vjem.
A že my lidé lidé umíme zápach dobře vytvářet! Smrad lidských splašků, exhalace komínů, nebo třeba také prasečák, co zamořuje zápachem okolí mého bydliště. Také při cestách po krajinách exotických, v tropech, kde je rozklad rychlý, zápach mnohdy přesahuje únosné meze.

I mezi lidmi si smrdíme navzájem. A nemám na mysli občasný exces nás, starších pánů, kteří to přeženou s čočkovou polévkou. Někdy prostě potkáte „smraďocha od podstaty”. Někdo se holt nadměrně potí, mezi extrémní případy patří i mnozí silní kuřáci, kteří své okolí zápachem obtěžují i v době, kdy přímo nekouří. Jistě by se našly i jiné skupiny, obzvlášť nechutně zavánějící. Každý má někde své slabé místo, každý vnímá pachy jinak. Já, kupříkladu, takto nelibě nesu, mimo jiné, i navoněné dámy „na lovu”. Když náhodou na túře, vedoucí po úzké horské stezce, narazím na oblak ženského parfému, navíc prosycený hloupými namlouvacími řečmi, puls mého srdce i tempo mých kroků přejde v klus. Abych předběhl a konečně byl mimo tento odér. Také plavecká dráha zamořená voňavkou jedné ze svátečních plavkyň, snažících se udělat právě v bazénu dojem na onoho vyvoleného, mne donutí odejít. A věřte – nezávidím! Chemický signál, jehož nejsem adresátem, je mi jednoduše nepříjemný. 

Mezi lidmi je mnoho nepříjemných pachů. Přesto přese všechno, pokud jde o opravdu odporný a nepříjemný pach, asi to stále na celé čáře vyhrávají obyčejné Ploštice Smradlavky.
Rád bych Vám je i jejich rodinu přiblížil, leč Ploštice jsou tak široká skupina, že lze jejich morfologii jen stěží popsat jednoduše. Snad jen, že na první pohled se vyznačují polo-krovkami, to však není zdaleka jediný znak od Brouků (Coleoptera) je odlišující.

Zde vidíme vajíčka Ploštice. Věru nevím, o jaký druh se v tomto případě jedná. Ale to nevadí, jde mi zde jen o ukázku typu.

Z podobných vajíček, jen jindy a jinde, se líhly tyto mladé larvy Kněžice čistcové (Eysarcoris venustissimus (Schrank, 1776)).

Dospělce této obyčejné Ploštice jsem pozoroval jen o pár týdnů později při jejich páření.

Překvapující podoba čerstvě narozené Ploštičí nymfy s imagem, viďte?
Mnohokrát jsem byl překvapen naivní otázkou mých přátel právě ohledně Hmyzu. Ptali se mne, při pohledu na dospělý Hmyz, zvědavě: „A jak bude ten Brouk (Vosička nebo Motýl) velký, až vyroste?!”. Jakoby se ve škole ani neučili, že Hmyz po proměně nazývané kuklení, kdy se larva mění v imago, už více neroste, jakoby netušili nic o jeho vnější chitinové kostře. Hmyz s proměnou dokonalou má nevzhledné ponravovité larvy, které si kde kdo plete s červy. Tyto se mění s dospíváním zejména kvantitativně, tedy rostou do velikosti. Pokud takový jedinec prodělal kuklení, tedy onu skokovou změnu kvality, a dospěl tak do konečného svého růstového stádia, je již larvě nepodoben, oblečen ve finálním kabátě a ten už opravdu příliš zvětšit nelze. Brouci ani Motýli, Vosy ani Vážky, Cvrčci, Kobylky (jejich imaga) proto vskutku nerostou! Malý Brouk malým zůstane; je tak malým proto, že se buď jedná o drobnější Broučí druh, nebo že jeho larva jednoduše trpěla hladem.
Rozumím ale oné vžité představě, oné chybě v myšlení lidí. Vždyť valná většina tvorů, se kterou se běžně potkáváme, to má opravdu jinak. Dospívání je u nich proces postupný, růst znamená současný postup kvalitativní i kvantitativní. Také Ploštice patří k této druhé, velké skupině živočichů. Patří ke Hmyzu s postupným dospíváním. Jejich proměna je tak zvaně nedokonalá, larvy (nymfy) při zrození vykazují silnou podobnost s dospělcem, jejich růst je provázen postupnými svlékáními staré pokožky a neustálým zráním.
V tomto ohledu jsme my lidé také jako ony Ploštice, tedy jsme tvorové s proměnnou nedokonalou. Naše lidská mláďata se nám s dospíváním více a více podobají. Proměna nedokonalá může být tedy evidentně docela dokonalá.

Následující fotografie ukazuje právě nedospělce, larvu Kněžice zelené. Bohužel musím připustit jistou míru neurčitosti. Určování juvenilních stádií vyžaduje odborníka a je tedy možné, že se mýlím a jedná se o blízce příbuznou Kněžici trávozelenou (Palomena prasina (Linnaeus, 1761)). I tak je to ale krásná Smradlavka, co říkáte? Její podoba s dospělou Plošticí je zarážející. A také již, přes své mládí, umí pěkně páchnout!

Ano, Ploštice jsou tvorové smradlaví, ale zaslouží si naši pozornost. Vždyť jejich pach má svůj význam. Varuje nás, abychom nechutnou Ploštici nesnědli, aby přežila. Vůně i zápachy ale slouží také k interaktivní komunikaci, pomáhají varovat před nebezpečím, napomáhají při hledání partnera, vedou k lásce. Pachy tak pomáhají nejen Plošticím, ale i nám, lidem.
Vzpomínám na spolužačku Olgu, která nezřídka říkávala: „Správný chlap má být fousatý a musí smrdět!”. Pro mladou ženu poměrně neortodoxní názor, viďte? Asi to mělo co dělat s její rodící se sexualitou. Ženská podstata volala po zálesákovi s mužskou vůní potu, nebo chlapovi, co umí vzít za práci a nehledí na nějaký mozol či šrám. Ať už tím Olga myslela tehdy cokoli, opravdu se brzy po střední škole vdala za statného, fousatého muže a pokud vím, dodnes je nesmírně spokojena. Já v té době, ale i dlouho poté, namlouvání, vztahům, erotice, sexu příliš nerozuměl. No,.., vlastně tomu moc nerozumím dodnes. Doposud jsem zůstal s tváří obvykle dohladka oholenou, no a co se toho smradu týče – asi jako každý druhý. Maminka mne naučila pravidelné sprše, manželka pak dokonce přiměla onu frekvenci zdvojnásobit. Takže asi bych Olgu ani dnes neuspokojil.

Už jsem naznačil, že před pachem se těžko bránit. Pokud ovšem nechceme být opičkou, držící si jednou rukou neustále nos a zařadit se tak po bok budhistickým symbolům Mizaru, Kikkazaru, Iwazaru a Šizaru.
Moudrý a vynalézavý tvor – Člověk – proto vynašel protilék, zbraň proti smradu. Je jím – ještě větší a silnější pach! Nepříjemné zápachy lze přerazit „vůní”. Lidé proto odpradávna na své tělo nanášeli vonné masti, parfémy, kolínskou. Aby potlačili zápach nemytého těla, aby více necítili smrad linoucí se z okolí. Také ale, aby lákali osoby opačného pohlaví.

Přesně proto smrdí i Ploštice! Je to jejich obranná taktika, jejich způsob komunikace, technologie namlouvání a lásky. Jak smrdí, tedy díky jakým chemikáliím, nám vědci již dávno objasnili.

Jako typickou Smradlavku jsem v úvodu představil Kněžici zelenou. Není ale zdaleka v této pochybné odbornosti, v této své disciplíně sama. Nejvíce smrdí různé Ploštice z čeledi Kněžicovitých (Pentatomidae). Kupříkladu tato Kněžice červenonohá (Pinthaeus sanguinipes (Fabricius, 1781)).

A nebo tento krásný zástupce Kněžovkovitých (Acanthosomatidae), Kněžovka stromová (Acanthosoma haemorrhiodale (Linnaeus, 1758)).

Za velmi smradlavé se považují také zástupci čeledi Vroubenkovitých (Coreidae). Tato Vroubenka smrdutá (Coreus marginatus (Linnaeus, 1758)) má zápach dokonce ve svém jméně. Jen si povšimněte jak podrážděně vypouští ze zadečku další kapku „parfému”. Evidentně se mne bojí!

Nejsem velkým příznivcem antiperspirantů, deodorantů, voňavek, parfémů. Pachy a vůně jsou pro mne méně významné, než byly pro Olgu, než jsou pro většinu žen. I když i mně někteří lidé smrdí, i pro mne jsou občas v okolí neúnosné pachy, které by bylo vhodné zakrýt, přerazit. Pot je ale obrannou taktikou organismu proti přehřívání, bránit takto přirozenému procesu ochlazování považuji za hloupé.

Ukázali jsme si, že oblast pachů a vůní je u Hmyzu nesmírně významná, mnohem více než u lidí. Začal jsem u Ploštic význam jejich smradu chápat. Vždyť má u těchto drobných tvorů nezastupitelný význam pro sebeobranu, pro sexuální komunikaci.
Je také evidentní, že si každý druh hledá vlastní specifické vůně. Co voní jednomu Ploštičímu druhu, smrdí jinému a naopak. Ploštičí parfém takto nutně smrdí lidem a jsem přesvědčen o tom, že my lidé Plošticím také rozhodně nevoníme! A už jsme si řekli, že co se smradu týče, za Plošticemi rozhodně nezaostáváme.

Myslím proto, že bychom měli Ploštice tolerovat, naučit se je obdivovat. Proto tento seriál o krásných, zajímavých a nevšedních Plošticích.

Galerie fotografií

Seriál „Krásné Ploštice“ obsahuje tyto další články:

1. „Smradlavka” Kněžice zelená,

Zlínská varianta Žlabatek Andricus caputmedusae a Andricus dentimitratus

Já vím, až příliš mnoho trpělivosti žádal jsem v předchozích příspěvcích po svých čtenářích. Entomolog v nich snad sice našel pár užitečných informací, leč pro laiky byly asi moc odborné a zbytečně dlouhé. Možná jste však alespoň okem přelétli mé fotografie a potěšili se variabilitou přírodních výtvorů. Snažím se psát pro lidi různé, od naivních dětí, přes inteligentní studenty, zaneprázdněné, vystresované muže a ženy produkčního věku, až po důchodce. Pro Vás všechny. Proto je v mých článcích i řada kompromisů, jsem občas příliš familiární, někdy moc květnatě obrazný, jindy zase přílišně stroze technický. Mé výlety do světa chemie a fyziky asi mnohé nudí. Texty se často, jsouc vstřebávány laiky uvyklými na rychlé informace, jeví jako příliš dlouhé. Je však třeba být úplným, téma rozebrat, vysvětlit. Aspiruji na informační přínos, na příběh a také na sdělení emotivního prožitku. Ano, mám obavu, že jsem téma Žlabatky Andricus dentimitratus již přetížil. Přesto přese všechno, přidám dnes ještě jeden podobný článek. Nemohu totiž nepovyprávět o nálezu vzácných druhů těchto Vos v blízkosti mého rodiště.

Zlínský kraj leží na Moravě, na hranicích se Slovenskem. Jeho velkou část tvoří rodné, hornaté Valašsko. Zlíňáci sami se tradičně považují za Valachy, ačkoliv opravdu skalní Valaši, ti ze Vsetína či Valašského Meziříčí, jim tuto pochybnou poctu odmítají. Kousek za Zlínem už totiž opravdu začíná úrodná nížina, táhnoucí se okolo řeky Moravy dále na sever a zejména na jih. Úrodná Haná, krásné a teplé Slovácko. Můj rodný kraj je proto místy krásně kopcovitý s drsným klimatem, jinde zase rovinatý s podnebím vlídným a teplým. Není divu, že zde příroda nechala vzniknout neuvěřitelné variabilitě rostlinstva, ale i Hmyzích druhů.

Nedávno jsem, právě nedaleko Zlína, na okraji Dolnomoravského úvalu, objevil lokalitu s několika Duby Cery. Na Dubech v jejich blízkosti pak rostly, coby nechtěné plody, nahusto, hálky obou Žlabatek A. dentimitratus a A.caputmedusae. Tyto, jinak velmi vzácné druhy, jsou milovníky teplých lokalit. Zde se však vyskytly v neočekávané hojnosti. Stromy byly jejich hálkami doslova obsypané.

Toto zde je zástupce druhu Andricus caputmedusae. Ale co to – hálka je nějak překvapivě nekulovitá, jaksi neupravená!? Ve srovnání s krásně udržovanými hálkami Žlabatky ježaté, nacházenými na jižním okraji našeho území, je tato severská varianta barbarský nedodělek, jakási rozcuchaná Valašská (zde jsme ale už na Slovácku, tedy Slovácká) varianta.

Jiné hálky měly zase abnormálně mohutné výhony, jakoby se jejich další větvení zastavilo, nebo bylo, snad díky chladnějšímu počasí, nerovnoměrné.

Také hálky druhu Andricus dentimitratus byly neobvyklé, tak nějak rustikální. Tato opravdu připomínala Hřib pravý.

Jiné hálky tohoto druhu byly ale jaksi zparchantělé, jakoby larva Vosičky na chvíli zapomněla, co to vlastně vytváří.

Cílem není vytvořit hálku Ježatou, přece se zde jedná o Zubovou čepičku! Ty šlahouny, co vidíme na dolní části hálky, jsou přece u Žlabatky A.dentimitratus nepřijatelný úlet!

Nekonformní hálka jakoby šlahouny pouštěla ze všech stran tak, jak to známe u hálky Žlabatky ježaté.

Dlouhé výhony a trny ale na tuto hálku vůbec nepatří!

Krasavice na následující fotografii mne teprve překvapila! Jemné třásně, trnité výhony – prostě znaky jedné ze Žlabatek zde plynule přechází a jsou kombinovány se znaky té druhé. Také jsou zde krásně vidět jakási žebra, srostlé výhony jdoucí od krčku hálky směrem dolů, tvořící splývavý kabát, kryjící žalud před ostatními zájemci. A také čepička je tvořena podobnými výhony. Teď se již zdá, že tyto dvě blízce příbuzné Žlabatky jsou si podobné nejen geneticky, ale také způsobem tvorby hálky. Jedna z nich jen své výhony dále a dále větví v trnitý plot, ta druhá je spíše nechává srůst a vsází na souvislý, pryskyřicí pokrytý krunýř.

Hálky Andricus dentimitratus i Andricus caputmedusae se často vyskytují na stejných Dubech. Pokud najdete hálku jedné z nich – docela dobře se dá očekávat výskyt i té druhé. Na této lokalitě jsem ale překvapivě pozoroval, jak obě sdílí stejnou větvičku, ba dokonce stejný žalud! Siamská dvojčata, trojčata až n-čata byla zcela běžná. Jakoby se Žlabatky domluvily, chrání si spodek hálky. „Můj nepřekonatelný trnový plot přivede nepřátelské parazity až k Tobě, a Ty je pak na sebe jednoduše přilepíš!”.

Hálky poznaly užitečné sousedství, odhalily výhodu soužiti. Nesnažily se nikterak sesterskou hálku vytlačit, naopak s ní žily v míru, rostly jen na vymezeném poloprostoru.

V tomto případě se dokonce jedná o dvě hálky Žlabatky ježaté a dvě hálky Žlabatky Zubové čepičky. Na tomto stromě – nic výjimečného.

Nikdy jindy jsem ještě nenašel hálky různých druhů takto těsně spolupracovat, odhánět nepřátelské parazity, dělit se o společný zdroj potravy. Ano, někdy najdete větvičku (nebo list) obsazen i jinou, nepříbuznou hálkou, leč ne na stejném pupenu, ne na stejném žaludu! I Žlabatky jsou si vzájemně konkurencí, živiny odčerpané larvou jednoho druhu, mohou chybět larvičce v hálce druhu konkurenčního. A také, parazit přilákaný vůni, vzhledem jedné hálky, jsa neschopen překonat její obranu – poohlédne se v blízkém sousedství. Ten slabší pak jako hromosvod slízne ránu parazitace za oba.

Kupříkladu zde je hálka Andricus dentimitratus na jedné větvičce s blíže neurčenou hálkou. (Mimochodem, nevíte někdo jak se ten druh Žlabatky jmenuje?) Obě hálky si hledí svého, nespolupracují, jsou to konkurentky, nikdy ne kamarádky.

Zdá se tedy, že se obě Žlabatky (A. caputmedusae a A. dentimitratus) vyvinuly ze společného předka, jsou to sestřenice a snad ani ne tak dávno došlo k jejich specializaci. Řekl bych také, že ani samice kladoucí vajíčka nepozná, zdali je zárodek žaludu již obsazen. A pokud ano, nepovažuje sestřenici za konkurenční druh. Možná je to i tím, že tyto Žlabatky se převážně rozmnožují partenogeneticky. Tedy jsou to vlastně všechno sestry s identickými geny. „Pokud přežije má sestra, či její potomci, mé geny také budou žít!”. To už ale trochu příliš spekuluji.

V životě jsem již mnohokrát pocítil, že až v drsných podmínkách pozná se podstata člověka. Jeho vzhled pak trochu zhrubne, není již tak učesán, tak konformní s okolím. Drsný horal z Valašska také není kultivovaná panička z Vídeňské kavárny. Hálky Žlabatek studeného kraje jsou proto méně vzhledné, netradičně formované. Přesto velmi krásné.

Za nepřízně osudu pozná člověk též kamaráda, projeví se pravá rodinná pouta. Sestřenice Andricus caputmedusae a Andricus dentimitratus se za těchto podmínek vrací k rodinné tradici, zrají v překvapivě dobře spolupracující druhy.

Galerie fotografií

Žlabatka Mucholapka jantarová, Andricus viscosus

Procházky Jižní Moravou, hřebeny Pálavy i úbočími řeky Dyje, přivedly mne k nádherným scenériím, potkal jsem při nich mnohé zajímavé lidi a také viděl spoustu krásných přírodních jevů. Vzácnou Žlabatku Zubovou čepičku (Andricus dentimitratus (Rejtö, 1887)), obvykle domovem jižně od naší vlasti, leč místy také na Jižní Moravě, jsem Vám již přiblížil. Na stejných Dubech nacházel jsem ale i jiný druh. Tvarově podobný, přesto něčím jiný. Jeho hálka se totiž na povrchu intenzívně leskla silným, souvislým nánosem nějaké viskósní kapaliny.

Dle literatury se prý jedná o druh Andricus viscosus Nieves-Adrey, 1998, někdy též zvaný Andricus gallaeviscosus Benson, 1953. Tedy druh již ve svém druhovém jméně naznačuje hlavní obrannou taktiku této vosičky. Je jí souvislá, silná vrstva viskósní a lepkavé kapaliny. Je to vlastně látka blízká pryskyřici, tedy výměšku rostlin určenému k obraně před parazitickým Hmyzem. Pryskyřice stromu, jakož i ta z hálky prýštící, umí Hmyz přilepit, znehybnit jej, ucpat mu dýchací otvory, následkem čehož tento rychle umírá. Velmi chytrá a účinná obranná taktika!

Tato vosička není jediná, která tuto techniku umně využívá. Lepivou hálku najdeme i u příbuzných druhů, třeba u  Žlabatky kalichové nebo u druhu Andricus quercustozae (také ale u mnohých druhů Mšic). Je to bezvadné řešení, neboť vlastně vosičku nestojí téměř žádné úsilí. On mladý žalud sám je totiž během svého růstu lepkavý, viskósní kapalinou smáčený. Není tedy divu, že vynalézavé vosičky ovládly a ke svému prospěchu využily i tuto fyzikálně-chemickou obrannou taktiku hostitelské rostliny. Vždyť se to přímo nabízelo! Co mělo primárně sloužit rostlině k ochraně před parazity, nechť slouží dál – nyní však Žlabatčí larvě pro obranu před všelikými Krásenkami, Kovověnkami, Lumky, ba i před jiným parazitickým Hmyzem. Jsem přesvědčen, že hořká, lepivá hálka je nepříjemná také pro drobné ptactvo, které by si jinak na malé larvičce s radostí pochutnalo.

Hálka z mého úvodního obrázku byla vskutku překvapivě silně lepkavá a já se ji proto rozhodl dobře zdokumentovat. A měl jsem tehdy při focení štěstí. Jako blesk z čisté oblohy přilétla vosička rodu Ormyrus sp. Věděl jsem ihned o co jí jde.Usedla nejprve na větvičku hálkou objatou. Rychle ale pochopila, že vajíčko je třeba naklást na jiném místě hálky.

Těsně pod čepičku, k úzkému krčku, tedy do blízkosti vnitřní komůrky, ne-li přímo do ní. Jenže ouha – nohy se jí v lepkavém smolovitém nánosu rychle přilepily. Každý krok byl přetěžký, lepivý. Vosička se neustále čistila, bála se udělat chybu, zavrávorat a doslova tak sednout Žlabatce na lep.

Teď už také dobře chápu význam oné čepičky na masivním zubu hálky. To ona je tou živou částí, co se oklamaný Dub snaží tak intenzívně vyživovat, je cílem proudění životodárné mízy, místem odkud prýští na povrch hálky neustále další a další pryskyřice. To ona vlastně kryje to nejcitlivější místo, nutí případné parazity projít lepivým polem nástrah, hrozí dotekem shora, lapením a pomalým udušením v děsivé směsi polotekutých uhlovodíků. Snad také brání dešti, prachu, padajícímu listí znehodnocovat a poškozovat onu viskósní vrstvu místa nejohroženějšího.

Zdá se Vám ten zubový hrad, s vodním příkopem plným smůly a s nebezpečným cimbuřím, nedobytný? Vosička Ormyrus to ale přesto přese všechno dokázala. Prorazila viskósní obranu Žlabatky a zabezpečila své potomstvo. Odsoudila tak domácí hradní paní k dlouhému, pozvolnému umírání.

Však i ona dobyvatelka byla zle poškozena, potřísněna, ulepena. Odchytil jsem ji ihned po nakladení vajíčka a pozoroval, jak se dlouho čistí, pečlivě upravuje na další, tvrdý souboj se Žlabatkami. Nevím, kolik již vajíček do jiných hálek za svůj život nakladla a kolik by ještě byla mohla naklást. Já její snažení ukončil – abych ji mohl vyfotit a svůj dokument korunovat touto mrtvolkou.

Ano, pro někoho malicherná příčina pro zabití. Někdo bude citlivě zvažovat, zda ten můj čin byl hanebný (neboť Ormyrus již více nenaklade dalších vajíček), nebo naopak ušlechtilý (vždyť vzácný Žlabatčí druh byl tak ušetřen smrtelné parazitace). Jsou to všechno plytké lidské soudy. O vině ze zabití jsem už s Vámi snad dostatečně promlouval. Pro mne je určení rodu a druhu tak důležité, že jsem vosičku usmrtit opravdu musel. (Velmi pravděpodobně se jednalo o běžný druh Ormyrus nitidulus (Fabricius, 1884).) Zde máme její křídla.

Řeknete si teď asi, že to nebyla od Žlabatek zrovna moc úspěšná obrana. Nezapomeňme ale, že Ormyrus je poměrně velká a silná vosa (4 mm), s dlouhýma nohama. Taková měla dobrou šanci na úspěch. Podíval jsem se pak na onu parazitovanou hálku podrobněji. A ejhle, na jejím povrchu našel jsem mnoho zbytků tělíček jiného drobného Hmyzu. Zde se jednalo určitě o tykadla, křídla a hlavu drobné vosičky, snad i parazitické.

Také tyto dlouhé nohy zde zanechal příslušník řádu Blanokřídlých, snad ani ne parazit, možná jen nešťastník, co si chtěl odpočinout a již nevzlétl. Lepkavá past se neptá na úmysly, likviduje každého návštěvníka bez varování. Padni komu padni.

Podobnou příhodu jsem po dvou letech zažil i na jiné lokalitě. Na této krásné hálce jsem pozoroval mušku, dosud živou, jen za nožky lehce přilepenou. Čím více se snažila vyprostit, tím hlouběji do lepivé smůly zapadala. Pak zavrávorala a přilepila se sosákem.

Detail po pouhých dvou minutách boje ukazuje toto docela velké stvoření (asi 3 mm) beznadějně přilepené (následující fotografie vpravo dole). Je rozhodnuto – budiž mu smůla lehká. Na snímku ale vidíme ještě něco jiného, malou vosičku, tentokrát parazitického druhu, již dříve toho dne lapenou, zneškodněnou a usmrcenou (následující fotografie vlevo nahoře).

Vždy jsem přemýšlel, jak vyřešit konzervaci takto malých objektů. Jako člověku z oboru plastů se přímo nabízelo zalévat je do methylmetakrylátu a následnou polymerizací (s použitím dibenzoylperoxidu) nechat vzniknout pevnému a transparentnímu polymethymetakrylátu (plexisklo). Při mých pokusech však bohužel docházelo k řadě potíží. Monomer je látka s hustotou menší než voda, výsledný polymer je ale výrazně hustší, takže při polymerizaci dochází ke změně objemu. Proto také fixovat drobné vosičky není snadné. Nejprve při zaplavení klesají spíše ke dnu, v průběhu polymerizace, se změnou hustoty akrylátové pryskyřice, vyplouvají buď celé, nebo jen jejich rozvolněné části, zase k hladině. Dále se methylakrylát, přes jemné chloupky, obvykle nedostane až k tělu těchto malých objektů, takže na jejich povrchu vznikají stříbřité vzduchové bubliny. Použitá radikálová polymerace je exotermickou reakci s komplikovanou kinetikou a tak je někdy obtížné zabránit vzniku rušivých bublinek (generovaných prudkou změnou objemu). A to ani nemluvím o tom, že methylakrylát je látka ve větším množství jedovatá! Vzdal jsem to tehdy, koneckonců pro biology je tento destruktivní způsob konzervace stejně obtížně přijatelný, pro chlupatá tělíčka nevhodný.

Leč nyní vidím krásně konzervovanou, do transparentní hmoty zalitou vosičku. Splněný sen amatéra!

A tehdy začal jsem po podobných hálkách pátrat. Snažit jsem se ale i více pochopit. Tajemstvím totiž stále bylo, jak to jen ta Žlabatčí hálka vlastně dělá, jak tato přírodní Mucholapka funguje? Zatoužil jsem porozumět principu lepkavých pastí. Odpověď bylo třeba hledat ve fyzice a v chemii.

O účinnosti každého lepidla rozhoduje hned několik složitých vlastností. Měl jsem donedávna vzácného přítele Vlastimila, odborníka na lepení, jenž vybudoval a řídil komerční, úspěšnou firmu v tomto oboru. Diskuse s ním byla vždy velmi zajímavá. Jsem totiž povoláním reolog (reologie je nauka o tečení hmoty) a tak jsme si vzájemně rozšiřovali znalosti. Od mi vysvětloval, jak to je u lepidel s adhezí a kohezí, jak je důležitá polarita a smáčivost lepeného povrchu. Já zase jemu, co je to viskosita a jak se tento odpor proti deformaci u kapalin projevuje. Že to je něco jiného než hustota, neboť i látky, jež na vodě plavou, mohou mít viskositu řádově větší. U smolné pasti naší Žlabatky Andricus viscosus se všechny tyto fyzikální jevy krásně snoubí.

Od Vlastika jsem se dozvěděl, mimo jiné, že totiž povrch Hmyzího tělíčka je (podobně jako papír nebo celulóza) polární, s poměrně velkým povrchovým napětím. Proč to je důležité? Je-li totiž povrchové napětí smáčeného objektu (derivace entalpie podle plochy) vyšší, než povrchové napětí kapaliny, dojde k rozlití tekutiny po povrchu. Pryskyřice na stěně hálky, jakožto směs různých lepkavých uhlovodíků rozpuštěných těkavým terpenem, má povrchové napětí opravdu malé, a tak vše, co na ni dosedne, ať už to jsou prachová zrna, nebo třeba lehká nožka Hmyzu, se takto do smůly okamžitě ponoří. A tehdy se také uplatní ona lepivost. Vzniknou Van der Waalsovy mezimolekulární vazby, sice relativně slabé síly, leč dostatečné k tomu, aby adheze sehrála rozhodující roli.

A pak, pak konečně dojde na mou oblíbenou část fyziky. Ve snaze rychle vytáhnout ponořenou nožku nastane prudká deformace lepkavé kapaliny a s touto elongační deformací pak nelineárně vzroste odpor proti takovému protahování. Do viskósní (či snad i viscoelastické) smůly se ponořit je věru mnohem lehčí, než se z ní zase dostat, věřte mi. Při snaze vysvobodit ponořenou část těla klade přilepená kapalina vnitřní – viskoelastický odpor vůči všem deformacím, zejména těm rychlým. Jakoby Vás držela soustava drobných elastických pružinek, čím více a rychleji zatáhnete, tím více se zatvrdí. Snad by ještě šlo nožku vyprostit pomalým tahem, jenže v takové chvíli každý zpanikaří. A také: “O co se při tom opřete?”! Pomocnou ruku nohu tonoucímu zde nikdo nepodá, záchranné lano nehodí.

Prozkoumal jsem poté i mnohé jiné hálky. Tu na následující fotografii jsme již přece viděli, viďte? Je to ona trojnásobná hálka druhu Andricus dentimitratus z předchozího článku!

Už se tedy přiznám všem. Pozorný čtenář již jistě můj trik odhalil. Vždyť se zde celou dobu jedná o jeden a ten samý druh Žlabatky! Jak Andricus viscosus, tak i Andricus gallaeviscosus, ačkoli dříve mnohými považované za jména samostatných druhů, jsou dnes považovány za pouze alternativní, kdysi užívané, dnes již ale překonané názvy Žlabatky zubové čepičky Andricus dentimitratus. Promiňte mi ten podvůdek! Andricus dentimitratus a Andricus viscosus opravdu jedno jsou!

Takže každá hálka této Žlabatky je lepkavá? No, ne nutně. Záleží totiž v kterém stádiu vývoje, v které roční době ji najdete a zřejmě také na podmínkách růstu. Vždyť i žaludy samy mohou být  rozdílně lepkavé ať už v různých letech, za jiného počasí, na rozličných druzích Dubu. A podobně proměnlivě lepkavá může být hálka této parazitické vosičky.

Přesto jsem, jen na této jediné, již téměř suché, starší hálce získal mnoho fotografií lapeného Hmyzu.

Už víme, že hálka se podobně jako strom, smolou vlastně brání proti parazitaci. Vytéká-li pryskyřice ze stromu a do její kapky se náhodou lapí drobný Hmyz, může dojít k jeho dlouhodobé konzervaci. Pryskyřice po vyschnutí ztuhne a za vhodných podmínek, po dlouhém čase, zkamení. Taková zkamenělá smůla se nazývá jantar. Mnoho nám tento zdobný kámen vypověděl o životě drobného prehistorického Hmyzu. A možná, že tento proces dále pokračuje, že právě nyní jsou miriády tělíček po celém světě lapány, aby z nich část byla – čirou náhodou – uchována. Proces petrifikace je zdlouhavý, příroda ale nespěchá. Jen jestli po těch dlouhých staletích ještě zbyde někdo, kdo by se nad krásou jantaru se zkamenělou muškou nebo vosičkou mohl potěšit.

My ale nemusíme čekat tak dlouho. Vždyť pro nás jakýsi „jantar” se zachycenými příběhy ze života Hmyzu vzniká každoročně. Smůla Žlabatčích hálek zalévá torza chyceného Hmyzu, uchovává je ne pro budoucí vědce, ani ne pro šperky zdobící dekolty vznešených dam. Tento nezralý jantar je cenný pouze pro milovníky přírody, schopné vidět tajemství a krásu Hmyzu.

Dlouhonohý Lumek sedl Mucholapce na lep omylem. Asi se ani nestačil podivit proč a zač je jeho život předčasně ukončen.

Parazitická vosička, také v ztuhlé smůle zalitá, měla asi úmysly nečisté. Dobře jí tak, řeknete si. Mně se ale nad jejím osudem stejně srdce svírá. Je to bláhové, vím, nemohu si ale pomoci.

Tento druh s podivnými klíšťkami na zadečku a s nitkovitými končetinami snad ani v naší přírodě nežije. I bujná fantazie mi nabízí jen málo možností, a všechny nepřijatelné. Třeba vodní Ploštici Splešťuli blátivou – vyloučeno, vedle jak ta jedle! Vždyť toto torzo měří jen necelé 3 mm!

U některých fotografií si proto již netroufám určit ani taxonomickou příslušnost.

Zde se snad jedná o malého Škvora,

tady zase o drobnou Ploštičku.

Pohřebiště snů, marných Hmyzích nadějí naladí člověka smutečně.

Vždyť tu nechybí ani jakýsi hrobník a hlídač cintorínu v jedné osobě. Ve štěrbině mezi siamskými sesterskými hálkami čekal na svou příležitost drobný pavouček Skákavka. Že by mrtvolky zalité smůlou byly trvanlivou třpytkou, že by tak chytře stražil na svou kořist?

Podobná pohřebiště zmařených šancí, přehlídky mumifikovaných balzamovaných tělíček najdete na mnohých hálkách tohoto druhu Žlabatek. Další nalezená dala mi opět několik smutných záběrů do sbírky jantarových fotografií.

A věřte, nejsou to snímky strojené.

Na této fotografii jsou smůlou zalité hned dvě mušky. Jedna je samec Kroužilky. Ta druhá, blíže neurčená, je jeho kořist, pravděpodobně svatební dar pro samičku. Jenže ta se bude muset poohlédnout po jiném samečkovi. Tento náš jantarový už svatební hostinu určitě nestihne.

Vosičku se žluto hnědýma nohama by snad odborník měl být schopen určit.

Jantarová mumie následující fotografie zase dává bujné fantazii vytušit malého Štíra – pochopitelně špatně, jedná se jen o Hmyz.

Mrtvolky v pryskyřici jsou pro mne zajímavým studijním materiálem. I posmrtně se z nich dá ledasco vyčíst. Myslím, že by to byl dokonce dobrý námět pro případnou vědeckou práci. Vždyť který jiný hostitel si vede takto podrobné záznamy o svých vlastních parazitech?

Všechen Hmyz, jenž na hálku usedne, je bez rozdílu a zcela nemilosrdně likvidován. Výborná obranná technika! Zde se ukazuje, že sázka příbuzného druhu Žlabatky ježaté (Andricus caputmedusae) na pouze nepatrně lepivé, ale silně trnité, propletené obranné prvky je mnohem slabší a méně účinná. Jen také vzpomeňte na plejádu jejich parazitů! Moc jí ten její plot z trní nepomohl. Ve srovnání s pouze mechanickými zábranami je zjevně smolná, viskósní obrana mnohem lepší taktikou.

Ano, i tato skvělá obrana naší Žlabatky je překonatelná. To prozrazuje už můj úvodní příběh, Ormyrus přece tehdy nad zrádnou smolovitou hálkou a její zřizovatelkou vyhrál. Leč parazitů, kteří to zvládnou není mnoho. Zatím jsem zaznamenal pouze jednoho dalšího. Tento krásný zástupce Chalcidek podčeledi Torymidae se mi vyklubal z jedné hálky Žlabatky Andricus dentimitratus. Je to Torymus cyaneus Boheman, 1834.

Snad byla hálka zrovna po deštivých dnech obranného pryskyřičného štítu zbavena, třeba sucho nedovolilo vyprodukovat dostatečně mohutnou a lepkavou vrstvu smůly. Kdo ví. Možná ale také tento parazit na Žlabatku vyzrál a nějak se mu podařilo druh Andricus dentimitratus úspěšně parazitovat.

Potěšila mne tato Žlabatka Mucholapka jantarová Andricus viscosus. Ačkoli se nakonec ukázala býti druhem identickým se Zubovou čepičkou Andricus dentimitratus, přesto mi přinesla nový, zajímavý pohled na Hmyzí obrannou taktiku.

Galerie fotografií

P.S.  Mucholapka jantarová, stejně jako Zubová čepička, byla samozřejmě jen mnou užívaná jména. Nejedná se zde o odborné české názvy!