Letní, rodinnou dovolenou jsme, před několika lety, trávili v Korutanech u Pressegger see. Pobyt nám zpestřila túra vedoucí Kaňonem Garnitzenklamm nedaleko Hermagoru. Je to opravdu krásný útvar. Malá říčka vytváří přírodní scenérie, jež předčí údolí Bílé Opavy, ba dokonce strčí (v jistém ohledu) do kapsy i proslulé Jánošíkovy diery.
Kochali jsme se nádhernými výhledy, skalními aranžmá, rušenými jen podivnou potřebou některých turistů zanechat po sobě jakousi stopu, znamení o jejich, jinak asi bezvýznamném životě. Tito lidé sbírají a vrší kameny na sebe, staví vysoké mohyly v bláhové naději, že tyto přetrvají a předají tak pomyslný vzkaz poutníkům. Ano, na mne to působí, jejich výtvory mne ovlivňují – cítím totiž naléhavou potřebu tuto jejich do přírody zasahující, krajinu měnící a geomorfologické i biologické procesy měnící stavbu – rozbořit. A tak jsem s tím také ihned začal. Jistě, ničit je špatné, leč vytvářet v přírodě umělé stavby, měnit ráz přírodní scenérie, je přece mnohem horší. Proč jen někdo bere druhým možnost obdivovat přírodu v původním stavu, proč ji po svém uměle zdobí a hloupě „dotváří”? Jakým právem?
Výchovně bylo toto mé činění asi velmi sporné. Mé děti se také ihned divily, proč že tatínek zuřivě shazuje tyto zajímavé stavby. A to ani netušily, jak bláhové a marné toto mé počínání bylo. Těch, co kameny vrší, totiž stále přibývá. A byť i pouhá jedna jediná stojící věžička inspiruje, vytyčuje normu, slibuje beztrestnost a láká tak k následování. Vždyť i samy mé děti by si nejraději byly také svého kamenného mužíka postavily! A bylo pak třeba dlouze vysvětlovat. Že: „každý ležící kámen svým stínem a kontaktem s půdou vytváří mikroklima, jakýsi malý, isolovaný svět, ve kterém pak žijí broučci, slimáčci…”. Že: „je to úkryt, studnice vlhkosti, zdroj potravy. Vždyť právě pod kameny se odehrává utajený svět mikroorganismů, a to jak živočichů tak i rostlin. Kámen takto ožívá – mění se v město plné klokotajícího života. Leč jen dokud jej někdo nepřevrátí, dokud jej nevystaví – ve své kamenné, mrtvé věži – poryvům větru! Pak celý ten svět vyschne, život se ztratí, celý malý vesmír zanikne.” Děti snad pochopily, nebo alespoň – autoritě tatínka uvěřily. Ničit bezděky, nevědomky, z hlouposti, z neznalosti už snad nebudou. Svět možná není ještě úplně ztracen…
V turisticky těžším místě, kde řetízky pomáhaly projít kaňonem, ve stínu převislé skály, shodil jsem další takovou ohyzdnou věž a dával pozor, aby kameny padaly řízeně, tedy mimo temně zeleně se hlásící trsy Konvalinek. Stavitelé mohyl bohužel na zájmy rostlinek tolik nedbali a několik trsů proto vzalo, při jejich vylepšování přírody, za své. Těch pár zbylých pak vypadalo tak nějak polámaně, oškubaně. Prohlížel jsem si je rozhořčeně. Co to ale jen na těch zubožených listech Konvalinek je?!
Ano, Vy již na mé zvětšené fotografii vidíte, že se jedná o jakési larvy, však kdybych Vám tyto objekty ukázal z větší vzdálenosti, považovali byste je najisto pouze ze nevzhledné hromádky hlíny. Skvělé maskování. Vždyť i já si tehdy myslel, že listy byly jen neopatrně pocákány hlínou z pohorek kolemjdoucích. K detailnímu zkoumání mne zprvu přivedla spíše jiná neobvyklost, totiž – právě ta napůl sežraná, spasená Konvalinka. Je to totiž velmi neobvyklé! Tato rostlina obsahuje komplex glykosidů, které ji činí prakticky nepoživatelnou, ba jedovatou pro všechny živočichy, včetně Hmyzu. Jenže tyto larvy ji očividně spásaly zcela rutinně!
Já tak v tu chvíli již vytušil, že se jedná o mnou nepoznanou a zajímavou kapitolu Hmyzího života. Nějaká larva zde prolomila obranu Konvalinek vonných (Convallaria majalis L.)! V tu ránu byly/i kamenné stavby i jejich nerozumní strůjci zapomenuty/i. Vždyť toto je první, mnou pozorovaný Hmyz, co se živí touto jinak silně jedovatou rostlinou!
Zvyk tahat všude s sebou (zatraceně těžký) fotobatoh (a nechávat mé ženě vléci se s macatým stativem) se nám mi teď velmi vyplatil.
Pláštík nevzhledného tvora byl tvořen slizovitými látkami a zejména – jeho vlastním trusem. Sloupl jsem jedné z larev trochu ten její ohyzdný obleček, bylo třeba ji přece lépe vidět a moci tak určit rod, či snad i druh. Tehdy jsem ještě vůbec netušil o jaký konkrétní Hmyz jde, ačkoliv bylo jasné, že se jedná o nějakého zástupce čeledi Mandelinkovitých (Chrysomelidae).
Bez svého kabátku byla larva velmi nespokojená. Tušila, že je bez toho jedovatého, odpuzujícího maskování bezbranná. Sice stále pěkně nepěkně – po Konvalinkách a Česneku páchla, každý predátor ji ale teď mohl spatřit! Zajímalo by mne, jak a za jak dlouho si svůj nevkusný kabátek znovu uplete… Rukama to jistě nebude.
Převrátil jsem ji ještě na zádíčka a pozoroval, jak se lopotně vrací zpět na bříško.
Ještě kousek a bude to.
Tyto fotografie byly pořízeny již před řadou let, na oné rodinné dovolené, ale až do nedávna jsem larvy stále neměl určené, nevěděl jsem, o kterou Mandelinku se jedná. Léta plynula a já dál fotil podobné larvy i rozličné dospělce Mandelinek. Trpělivě doufal, že jednou larvy na Konvalince přece jen určím.
Někteří z Vás již asi tuší, že dnes navazuji na sérii mých předchozích článků o Chřestovníčcích, zajímavých a krásných Mandelinkách pasoucích se na Chřestu, respektive na Liliích. Velmi se mi tito Brouci líbili, i pátral jsem po dalších jejich příbuzných druzích. Z jedné odborné knihy pak náhle probleskla informace, že jeden z Chřestovníčků, totiž Chřestovníček cibulový (Lilioceris merdigera (Linnaeus, 1758)), se krmí na Česneku a Cibuli. „Toho musím mít!”, pomyslel jsem si.
Léta jsem proto prosil svého spolupracovníka, jehož rodina se zabývá pěstováním českého česneku, aby se doma podíval po drobných, červených Mandelinkách. Mé pátrání bylo dlouho neúspěšné. Pak mi ale zkušenější kolega entomolog poradil: „Chřestovníček cibulový žere také Konvalinky.”! Hned bylo jasné, že jsem konečně na dobré stopě k určení oněch larev z kaňonu Garnitzenklamm. Teď ještě najít dospělce….
Imago Chřestovníčka cibulového bylo pak nalezeno překvapivě rychle – a to v mém vlastním archívu. Poučen předchozím studiem jeho příbuzného Chřestovníčka liliového, věděl jsem již jakou fotku asi hledat. A v zaprášených mých digitálních datech jich tehdy bylo hned několik. Léta focení všech těch barevných Mandelinek se zúročila.
Lilioceris merdigera své jméno odvozuje od zvyku larev krýt se vlastním trusem. Věřím, že snad každý z mých čtenářů již někde v Itálii, či ve Francii slyšel neslušné, ač velmi frekventované slovo „merd”. Ano znamená přesně to, co si myslíte. Latinsky „merda”, či „mierda”, francouzsky a italsky „merde”, jednoduše toto slovo označuje – exkrementy. Latinské slovo „gero” zase znamená nést. Svým způsobem se až divím, že toto vulgaritou zavánějící jméno (merdigera) bylo kdy vůbec schváleno, jakkoli je přesné a popisné. Když si to totiž poskládáte dohromady, vznikne krkolomný, doslovný překlad, který se ale raději ani nebudu pokoušet interpretovat. Neuměl bych se totiž vyhnout vulgarismům. Odborníci taxonomové nebyli naštěstí tenkrát tak úzkoprsí.
Chřestovníček cibulový je velmi podobný svému příbuznému Chřestovníčku liliovému (Lilioceris lilii). Liší se zejména barvou – jeho hlava, hruď, stehna a holeně jsou červené, zatímco jeho příbuzný na liliích je má černé. Brouk je mezi 6-8mm velký.
Jeho hostitelskými rostlinami jsou rostliny čeledi Liliovitých (Liliaceae), popřípadě řádu Chřestotvarých (Asparagales), speciálně čeledi Chřestovitých (Asparagaceae) a zejména rostliny čeledi Amarylkovitých (Amaryllidaceae), podčeledi Česnekové (Allioideae). A do čeledi Chřestovitých patří i podčeleď Konvalinkové (Nolinoideae).
Řeknu to jednoduše a srozumitelně – brouka najdete na Liliích, Cibuli, Česneku, Chřestu a – Konvalinkách. Konečně jsem k nim došel, viďte?!
Náš Chřestovníček cibulový asi v naší volné přírodě přežívá právě na Konvalinkách, snad i na Kokořících (Polygonatum sp.). Jen v lidských zahrádkách se musí spokojit se stravou jinou – totiž natí Česneku, či Cibule. A problém je na světě. Už zase začínáme bránit své nedotknutelné lidské zájmy. Nejprve provedeme ideologickou válečnou přípravu – nazveme jej slovem škůdce, nepřítel, hrozba, kalamita. A pak začne chemická válka – bitva se vede do posledního brouka, do poslední larvičky. Tento konkrétní druh Brouka má ale štěstí – Konvalinek je v lesích stále dost. Jeho vyhubení proto nehrozí – alespoň doufám.
Již dlouho po larvách této Mandelinky pátrám také na, u nás dosti hojném, Medvědím česneku (Allium ursinum). Dosud jsem sice ani vajíčka ani larvy přímo na těchto rostlinách nenašel, nicméně výskyt Brouka v lesích plných tohoto česneku je vždy značný (i když ten česnek často roste v blízkosti Konvalinek). Já z této chutné ač aromatické rostliny, plné glykosidů, vyrábím výborné pesto a pokud by snad Brouk byl spřízněnou duší….
Chřestovníček jak svým jménem, tak zejména volbou hostitelských rostlin potvrzuje, že je opravdu gurmán, jistě blízký všem milovníkům slavných špaget Aglio olio e peperoncino, nebo dalších jiných česnekových specialit. A k těm já se hrdě hlásím: „Česneku není nikdy dost! Cibule a česnek pak jsou základ vaření!”.
Je to krasavec, viďte?
Zase jsem jej převrátil na záda. Přece jej chceme vidět i zespodu, nebo ne? A také najisto chceme prozkoumat jeho stridulační orgán (nachází se na posledním tergitu zadečku), kterým při podráždění jemně, po Chřestovniččím způsobu skřípe. Škoda jen, že fotografie zvuk nezachytí.
Nádherná studie zvedání břemene, rozkladu sil.
Brouk sice fyziku nestudoval, přesto ji aplikuje dokonale. Ví dobře, co dělat. Zachytit se drápkem, naposledy silně zabrat…
A je zpět na nohou.
Letos (vlastně již loni) jsem se na Chřestovníčka cibulového zaměřil a dospělých brouků jsem nafotil hned několik.
Moc se mi totiž líbili.
Snad i Vás jeho vzhled upoutá a v přírodě se jej všimnete.
Larva i brouk prokazují, že nebezpečný convallotoxin lze ovládnou. Asi není tak jednoznačně fatální, tak smrtelný, jak se děti ve školách učí! Látka je účinkem podobná léku digitalis z Náprstníků a podle bájí ji používal již Asclépios, řecký léčitel, později bůh léčitelství. V lékárnické praxi se dnes ale příliš nepoužívá, však spíše z důvodů obtížného dávkování. Malá množství jsou neškodná a nevykazují žádnou toxicitu! Dokonce řada jednodušších organismů při užívání tohoto glykosidu vykazuje lepší pohyblivost, jejich délka života se prodlužuje! Avšak vyšší než malá dávka je silně toxická a již dvojnásobné množství je smrtelné. Medicína údajně užívá léků obsahujících uměle syntetizovaný convallotoxin pro léčbu cystické fibrózy a některých neurodegenerativních onemocnění, vždy však dobře kontroluje množství podávané látky. Chřestovníček cibulový umí zřejmě také balancovat na pomyslném ostří nože. Možná, že je larva na tyto látky imunní, spíše ale dobře kontroluje koncentraci nebezpečné látky, ukládá ji v tkáních.
U imaga již není ani stopy po pubertálním experimentování s nebezpečnými, chemickými drogami, nejsou žádné známky po trapných hříších z larválního dospívání, po otřesném mladickém nevkusu (byť účelném). Naopak se jeho komplikovaná minulost zúročila – dospělec teď využívá larvou naakumulovaných jedovatých látek. Být takto nepoživatelným přináší docela slušné bezpečí.
Jeho móda je vkusná a co více – předem každého varuje: „Jsem jedovatý, nepoživatelný, plný Konvalinkových a Česnekových a Cibulových chemikálií!”. „Je to fér”, řekl by Bob Coudy z filmu Dálnice 60 – „Říkej co říct chceš a mysli to vážně!”.
Ale ale, ta poslední fotografie se mi tam připletla – to přece není Chřestovníček! Zde se jedná o krásného Nosatce – Zobonosku lískovou (Apoderus coryli (Linnaeus, 1758)).
Neškodný brouk, co ani Konvalinky, ani Česnek či Cibuli nežere! Tento podvodník se jen chytře za onoho jedovatce vydává! Stejné, křiklavé zbarvení jakoby kopírovalo vzhled Chřestovníčka cibulového. „Nežer mně!”, říká ta červená barva. (Ty drobné odchylky v „užitném vzoru” predátor určitě nepostřehne.)
Jak to jen ale ten Nosatec poznal? Kdo mu to poradil? Kde se to naučil?
Obdivuhodná Hmyzí vynalézavost. Jak Chřestovníčkova, tak i ta Zobonosčina. Poznávání Hmyzu, přírody mne neustále naplňuje, baví a zklidňuje. Hned mám lepší náladu, život mne těší.
Jen těm lidským, kreativním stavitelům nepřírodních věží zatím odpustit neumím. Je mi vždy tak líto těch zaniklých mikrosvětů pod kameny i těch pošlapaných rostlin poblíž. Lidská nevědomost a hloupost, ignorace – je ale nekonečná. Smutek a pocit marnosti se o mne znovu pokouší.
Tak Vás pěkně prosím – v přírodě po sobě nenechávejte pražádné stopy, ba ani pokud Vás přepadne neodbytné stavitelské nadšení, nebo políbí umělecká Můza. Krásu přírody, krajiny, obyčejných živých Konvalinek, úžasných Broučků – to vše stejně nikdy nepřekonáte, nevylepšíte! Je to dokonalé.
„Ain’t broke, don’t fix it!”