Krásné Ploštice 2, Hranatka obecná/dravá

Phymata crassipes Hranatka obecnáTo ráno jsem si přivstal a vyrazil na cestu dříve než obvykle. Mým cílem byla odlehlá stepní louka na jižní Moravě, nádherná a známá entomologická lokalita. Jenže jsem trochu podcenil  počasí. Byl vrchol července, blížilo se polední vedro. Úmorná, tří hodinová cesta vysušila vodu v petce téměř na dno. Pro staršího člověka nepříjemná situace; postupující dehydratace zatěžuje opotřebované, unavené ledviny, krevní tlak pomalu roste. V uších buší, před očima mžitky.
Přesto entomolog podobné výpravy podniká rád. Nevnímá nepohodlí, strasti, útrapy. Jeho srdce, mysl, nebo chcete-li jeho lidská duše, je uváděna do pohybu něčím vznešenějším. Je zaplaven jakýmisi hormony štěstí, ujíždí na droze, kterou je pro něj radost z přírody, z krásné krajiny, obdiv úžasného stepního společenstva rostlin, hub, živočichů a zejména Hmyzu. Zajímavé organismy, objevování dosud nepoznaných stránek jejich chování, zkoumání mezidruhových souvislostí a vazeb, to vše je nevyčerpatelným zdrojem vzrušujícího poznávání.
I za vedra proto zkoumám na trsech trávy teplomilné Pěnodějky, na květech rostlin pozoruji nevšední Brouky a Mouchy (o těch všech ale až někdy příště). Pak koutkem oka zahlédnu krátký, rychlý pohyb a mé podvědomí v mžiku detekuje jakési cosi, mrňavé stvoření s tvarem obvyklým u drobných Ploštic. Vím, při prvním otřesu Hmyz rád padá do podrostu, sklepávám proto opatrně drobotinu z květu do dlaně.

Phymata crassipes Hranatka obecná

Pak ale jen zklamaně prohlížím nehybné, suché smítko, převracím je zkoumavě na dlani a hodlám je odhodit. Unavený zrak sotva věří krátkému mámení, drobnému zachvění, jež snad prozrazuje, že onen seschlý okvětní lístek mohl by být možná živý! Zkoumám pozorněji a po chvíli si už připadám jako nevěřící hlupák, co hledí podezíravě na každou suchou odrobinku. Zklamán obracím dlaň a v posledním okamžiku zahlédnu u již padajícího objektu další pohyb! Tak teď na kolena ty starý blázne! Rozhrnuji husté trsy trav a hledám u země ztracený lístek co není lístkem, záhadné pohyblivé smítko, drobnou živou hádanku.

Rozčilením a nadšením málem nedýchám. Vzrušení z poznání se mísí s probuzenými primitivními pudy lovce. Ne, nepodceňujte loveckou vášeň entomologa! Hon na drobnou Ploštičku zvedne adrenalin a potažmo puls stejně, jako lovci pronásledujícímu divokou zvěř. A to zejména pokud již tušíte, o jak výjimečnou kořist tentokrát jde. A přiznávám i pošlapanou pýchu entomologa, co se přece jen nechce nechat takhle hloupě napálit.

Phymata crassipes Hranatka obecná

Mám ji! Našel jsem, ulovil jsem! Nádhernou Ploštičku jménem Hranatka obecná/dravá (Phymata crassipes (Fabricius, 1775)). Patří do čeledi Zákeřnicovitých (Reduviidae) a je prý na vhodných, teplých stepních lokalitách docela běžná. Já jsem ji ale potkal poprvé, tedy lépe řečeno, poprvé jsem si jí povšiml.

Předchozí fotografie nám, bohužel, vinou velkého přiblížení, neilustrují dobře skutečnost, nepřinášejí  skutečný vjem, opravdovou představu o kvalitním maskování tohoto malého živočicha. Barvou i tvarem dokonale imituje seschlý prohnutý lístek, tmavší místa zadečku jsou střídána bělavými okraji. Tato Ploštice je skutečným mistrem mimiker. A proč ji tak vychvaluji?
Většina Hmyzu, co kamufláž používá jako hlavní obrannou taktiku, nezvládá totiž jednu zásadní věc – neumí dobře narušit symetrii. Pro obratlovce s dobrým zrakem je ze zkušenosti každý souměrný předmět podezřelý, vnímáme jej pudově jako něco živého, nespleteme si jej tak snadno se suchým listem, větvičkou, či kamínkem. Jedním z mála příkladů Hmyzu, který využívá asymetrických mimiker jsou právě některé Ploštice, ale jindy zase Broučí larvy (třeba larva Štítonoše zeleného),  maskující se zbytky své kořisti, svlečky larvální kutikuly a dokonce i vlastními exkrementy.
Hranatka přirozenou symetrii těla umně rozbíjí hned několikerým způsobem. Rafinovaně využívá polo-transparentních rozšířených okrajů zadečku, přes které prosvítá různobarevné pozadí. Účinně tak narušuje souměrnost vnější obrysové kontury. Druhým efektivním způsobem je změna tvaru. Tělo Ploštice totiž při strnulém maskování (tanatóza), zaujímá tvar s přísně trojúhelníkovým průřezem, s kýlem na spodní straně. Bez opory k tělu přitisknutých nohou se nehybná Hranatka nakloní na jeden ze dvou boků onoho trojbokého hranolu. Už to stačí, neboť nově jsou ony dvě viditelné stěny rozdílné plochou, tvarem i zbarvením. O zbytek se pak postará hra světla odrážejícího se od žlábkovitě prohnuté horní části těla. Symetrické poloviny zadečku a krovek posílají dravému, hladovému lovci odlišnou, matoucí světelnou informaci.
Mne tedy její asymetrie zmátla dokonale.

Phymata crassipes Hranatka obecná

Pohled zespodu ukazuje další prvky maskování. Kupříkladu rýhy na štítě, do kterých  se zcela ukryjí tykadla, holeně zapadající do drážek na stehnech. A také nepravidelné výstupky na hlavě a hrudi, narušující hřbetní konturu. Kryjí Hranatku jakožto potenciální kořist před predátory, avšak maskují ji také coby neúprosného lovce.

Phymata crassipes Hranatka obecná

Hranatka je skutečně nemilosrdný dravec s neobvyklými loveckými schopnostmi. Podobně jako Kudlanka nábožná je lovcem ze zálohy. Umí číhat nehnutě na kořist stejně velkou jako je sama, speciálně uzpůsobenýma předníma nohama ji polapit a pak vysát bodavě savým ústním ústrojím. Je pozoruhodné, že dva zcela nepříbuzní tvorové, žijící na stejných biotopech, vynalezli podobný nástroj, uzpůsobili stejně své přední nohy pro identický způsobu lovu. Jakoby si v pomyslném supermarketu přírody koupili lovecký zabiják od stejného výrobce zbraní. Jejich trik se zahnutou ozubenou čepelí, zapadající proti podobně drsnému ostří je výborným vynálezem. Nebo snad aplikaci a užívání tohoto nástroje jeden od druhého okoukali?!

Phymata crassipes Hranatka obecná

Stejný princip, podobná funkcionalita. Bližší pohled ale prozradí rozdíly. A opět se potvrdí, že lze zůstat originálním i při řešení problému stejného zadání. Zatímco Kudlančino smrtící sevření je tvořeno pevnou holení (tibia) a citlivým a ohebným chodilem (tarsus) [Obr], Ploštice šla jinou cestou. Za úchop je zodpovědné zbytnělé stehno (femur) a jemu protikusem je srpovitá holeň (tibia). Silně specialisovaný lovecký nástroj již dále chůze není schopen, ani k ní není více určen, proto přebytečné chodidlo u Hranatčiných předních nohou zcela zaniklo! Při vši úctě ke Kudlankám, troufl bych si teď dokonce říci, že Ploštice je k lovu uzpůsobena lépe. Kdo by to byl čekal?

Phymata crassipes Hranatka obecná

O Hranatkách toho najdete leccos na webu i v literatuře. A že je to zvíře výjimečné a nezvyklé dokladují senzační titulky některých článků [Hranatka dravá, ploštice z pekla]. Podobně jako tomu bylo u Ostrorepa, nezvyklý vzhled vyvolává senzaci.

Hlava této Ploštice vypadá jakoby to byla hlava nějakého Chameleóna z Madagaskaru, někomu připomíná spíše hlavu pohádkového draka. Děsivě působí druhý pár očí na vrchní části hlavy, bát se je ale třeba spíše silného bodce, skrytého takticky pod tělem. Mnohé Ploštice jím umí bolestivě bodnout. Já to u řady z nich již zažil a věru nehodlám tuto jejich schopnost dál na vlastní kůži zkoumat.

Phymata crassipes Hranatka obecná

Fotografie na listu ukazuje, kde je slabina této Ploštice. Velká specializace je opakem univerzálnosti, vede někdy až k rigidnosti. Nic není zadarmo! Ztráta chodidla a posílení stehna a holeně vytvořilo tuhou, odolnou loveckou zbraň, schopnou silného sevření. Výhoda v lovu je zde ale zaplacena ztrátou stupňů volnosti, omezenou pohyblivosti přední končetiny. Na hřbetech holení předních nohou se chodí velmi špatně, podepřít se sice můžete, držíte se ale víceméně jen pomocí zbylých čtyř nohou s drápky. Velmi nepraktické pro Ploštici žijící na květech bylin!
Chápu částečnou specializaci končetin včel, smysluplnou adaptaci chodidel jiného Hmyzu. Přesto – které jiné zvíře bylo by tak nerozumné, či hloupé, že by se dobrovolně vzdalo schopnosti rychlého útěku, dobré stability, dovednosti obratného pohybu? Kdo by obětoval dvě ze svých nohou výměnou za lepší schopnost ovládat zbraně a nástroje? To by přece žádné zvíře neudělalo!
No, jedno snad přece – kdysi dávno to udělal prapředek Člověka…

Phymata crassipes Hranatka obecná

Ale abych byl fér – Ploštice nepotřebuje být výborným běžcem. Je perfektně maskovaná, k lovu využívá moment překvapení a smrtící sevření. A v záloze má docela dobrý způsob útěku – totiž pád do podrostu. Nu a nahoru se zase už nějak vydrápe, žádný spěch.

Phymata crassipes Hranatka obecná

Tak se ještě jednou pokochejme krásou a dokonalostí tohoto výjimečného tvora. Patří do rodiny smradlavých Ploštic, a zcela jistě se také umí pro partnera příslušně navonět. Přesto u tak malého Hmyzu, jenž se nevyskytuje nikde v blízkosti lidí, je jeho feremonová výbava čistě jeho osobní věcí.
Pomalu začínám mít ty Ploštice rád! A myslím, že je budu před ignorací některých lidí bránit. Kdo z Vás se přidá?

Galerie fotografií

Rubriky: Bionomie, Defensivní chování, Heteroptera, Mimikry | Napsat komentář

Svět v obrazech 4, Stopkoočky

Stopkoočka „čtyřtečná” (Teleopsis quadriguttata Walker 1856)Také se Vám občas stává že nemůžete usnout? A řešíte to jako já, tedy odvedením mysli k milé představě, k něčemu co zaručeně zklidňuje, přivolává spánek? Nemyslím sny erotické, na mne odjakživa zabíral vždy nejvíce jeden typ  obrazové vize. Představa sběru, focení nebo jen pozorování Hmyzu někde na poušti, v lesích a nejlépe v tropech byla vždy tak uklidňující, že jsem během několika minut usnul. A mám to tak dodnes. Zejména tropický deštný prales byl objektem mých snů, vytouženým cílem mých výprav.
Bohužel, dosud  jsem mnoho příležitostí k obdivování fauny v tropických zemích neměl. Pro rodinnou dovolenou to nebyl vhodný námět, vždyť zvláštní touhou ztratit se v husté džungli trpím jen já sám. Cesta do dalekých tropů byla také mimo rozpočet naší rodiny. Později jsem byl dokonce manželkou, prý ze zdravotních důvodů, prohlášen za neschopného samostatné cesty do dalekých končin a do divoké přírody vůbec.

Zajásal jsem proto, když mne pracovní povinnost přivedla na tropický ostrov Taiwan. Vždyť zrovna nedávno v televizi vysílali přírodopisný film o krásách ostrova, kterému Portugalci přezdívají Ilha Formosa, tedy Krásný ostrov. Ukazovali zachovalou přírodu, křiklavé barvy a bizarní tvary místního Hmyzu. Poutavě mluvili  o nádherných Motýlech,  ukazovali prapodivné Taiwanské Mouchy s očima na dlouhých stopkách (fotografii těchto Much jsem si dovolil dát do úvodu článku). Těšil jsem se na tropický ostrov převelice.
Bohužel služební cesta plná návštěv průmyslových podniků, práce u zákazníka i zastupující firmy, to opravdu není žádná dovolená. Čas trávíte jen prací, pak několika hodinový přesun na jinou štaci, povinná společenská večeře plná čínských “dobrot”, každý den v jiném hotelu. Nic k závidění, věřte mi.
Však jednou, když nás cesta zavedla až do oblasti Daren, vycítil jsem příležitost. Vždyť kdo z entomologů by neslyšel o slavných Taiwanských údolích, kde po tisících přezimují Motýli Monarchové! A my jeli jen 10 minut jízdy od onoho posledního z motýlích údolí, objeveného Wangem až v zimě roku 1988. Je to teplá rokle s říčkou, kde zimuje a občas i poletuje spousta Motýlů. Pro entomologa ráj. No, nebudu Vás příliš napínat, své čínské kolegy jsem ukecal alespoň ke krátké zastávce.

Wangovo údoli, Daren, Taiwan

Byla jich zde spousta, tedy oněch Motýlů. Migrují, s cílem přezimování, do této oblasti hromadně a to z celé Číny i z jiných asijských zemí. Nejsou to však Američtí Monarchové. Tito velcí Motýli z čeledi Babočkovitých (Nymphalidae), podčeledi Danainae jsou tady zastoupeni ryze orientálními rody Euploea a Tirumala. Poletovalo jich v okolí hodně, jednalo se však spíše o jednotlivé kusy. Ta masa jedinců, o které se píše v literatuře, dosud někde skrytě zimovala.
Velmi krásní byli Monarchové, označovaní v literatuře jako Dark Blue Tiger (Tirumala hamata septentrionis Butler 1874).

Dark Blue Tiger (Tirumala hamata septentrionis Butler 1874)

Byli v chladu pomalí, nebyl problém chytit je do ruky.

Dark Blue Tiger (Tirumala hamata septentrionis Butler 1874)

Na Taiwanu je ale chytání Motýlů zakázáno, proto jsem jej rychle pustil. Užasl jsem také nad krásnými, obrovskými Monarchy, kterým zde říkají Papírový drak (Idea leuconoe Erichson, 1834), (I. leuconae clara Butler).

Papírový drak (Idea leuconoe Erichson, 1834), (I. leuconae clara Butler)

Krásný zážitek, teď ale honem vzhůru na cestu. Musíme ještě dnes přejet přes vysoké hory a dorazit za zákazníkem. Jenže ouha, po 30 kilometrech horských serpentin nás zastavila závora, hlídaná nekompromisní úřednicí. Tajfun způsobil na cestě sesuv a my o 20  minut zmeškali jeden jen ze čtyř možných časů průjezdu. Nepřál bych Vám vidět pohledy mých spolucestujících. O problému na trase předem nevěděli ani oni, ani já, přesto za pozdní příjezd podle nich mohli zatracení Monarchové (a já).  Usadili se rozzlobeně v autě a i přes čínskou zdvořilost a respekt k Evropanům se napětí dalo krájet. Bylo mi to líto, ale zase – vyzískané dvě hodiny v deštném pralese, jak výborná příležitost! Sundal jsem společenský oděv, oblékl šortky a sandály a hurá do pralesa.

Zprvu jsem našel jen pár housenek, později užasle zíral na stádo Makaků formózských (Macaca cyclopis (Swinhoe, 1863)), požírajících nezralé fíky. Na opice ve větvích stromů nemám dost dlouhé sklo, tak jsem alespoň vyfotil nahryznuté fíky. Ochutnal jsem také a věru nic moc. A co víc – ještě deset minut jsem se zbavoval lepkavé hmoty z nich.

IMGD_9541

Pak jsem ledabyle pozoroval jakési nezajímavé mušky, honící se na listu lopuchu. Malé, jen asi 8 milimetrů, šedé, nevýrazné. Že bych si je vyfotil? Vyměnil jsem objektiv za makro sklo a v tu ránu užasle pozoroval scénu mých snů. Nebudu ji dlouze popisovat, stačí se podívat na toto Video. Pro ty, co nechtějí sledovat externí video (jež není mým dílem) přikládám jednu z mých prvních fotografií.

Stopkoočka „čtyřtečná” (Teleopsis quadriguttata Walker 1856)

Bylo to k neuvěření. Vždyť to byly právě ony vzácné Mouchy z Taiwanu! Ty, o kterých se obsáhle zmiňoval onen přírodopisný dokument!! Neměl jsem, jako amatér, před cestou na Taiwan ani potuchy jestli žijí v nížinách, v horách, zda je hledat ve stínu, či na slunných stanovištích. Nevěděl jsem jak se chovají, v kterou roční a denní dobu je hledat. A přesto první Moucha, na kterou se na Taiwanu podívám, je ona vysněná Stopkoočka!

Stopkoočka „čtyřtečná” (Teleopsis quadriguttata Walker 1856)

V tomto případě se jedná o Stopkoočku „čtyřtečnou” (Teleopsis quadriguttata Walker 1856), Taiwanského zástupce rodu Teleopsis, čeledi Stopkooček (Diopsidae).

Jak název deklaruje, její jeho oči jsou vskutku na dlouhých teleskopických stopkách. Klasická ukázka hyper-alometrie a její praktické aplikace Mušími samečky. Tyto Mouchy se přímému boji o samičku vyhýbají, raději jednoduše poměří svou velikost. Při pohledu z očí do očí se, vzhledem k perspektivě a hloubce ostrosti, nutně zdá větší takový protivník, jehož oči jsou dále od sebe. Jestliže má soupeř širší oči, dá se pak i z alometrie (ze vzájemné proporcionality rozměrů) implikovat, že je asi i celkově větší a silnější. Samečci Stopkooček se proto naučili navzájem si předvádět rozpětí svých očí. Vývoj pak dále zvýhodnil takové jedince, kterým se podařilo proporcionální poměry porušit.

Jestli se Vám zdá ten muší souboj směšný, tak vězte, že u lidí je tomu podobně. Muži před bojem navzájem porovnávají nejen své odhodlání zračící se v obličeji, ale také šířku očí, ramen, výšku postavy. Odhadují tak protivníkovu sílu. Ženy také soupeřku odhadují, kromě jiného, i podle rozměrů některých silně zvýrazněných, uměle zvětšených a vytrčených částí těla. Každá lidská samička přece také dobře ví, které části těla nutno zvýraznit, aby si sameček vyvolil právě ji.

Stopkoočka „čtyřtečná” (Teleopsis quadriguttata Walker 1856)

Pokud si na chvíli odmyslíme oči, torzo hlavy Stopkooček působí docela kuriózně. Kromě úst nenese zdánlivě žádné další orgány. Vlastně její hlava vypadá docela slepě, nezdá se Vám?

Stopkoočka „čtyřtečná” (Teleopsis quadriguttata Walker 1856)

Někteří zástupci čeledi Diopsidae, žijící například v Malajsii, jsou ještě bizarnějších tvarů než tento, mnou pozorovaný druh. Krásně je ukázali filmaři BBC v mém oblíbeném filmu Life, Challenges of Life.  Jakoby si tyto Mouchy na hlavu nasadily dvě násady na smeták a očními bulvami na konci.
Já i tak ale zůstávám u vytržení nad těmi „svými” Stopkoočkami. Že jsou vůbec schopny se s takto doširoka umístěnýma očima orientovat! Jak na jejich oči a hlavu působí gravitace a setrvačnost? Co odpor vzduchu za letu? Leč evidentně jak Mouchy, tak i lidé, jsou ochotni pro svou krásu a hlavně pro získání partnera vydržet ledasco.

Stopkoočka „čtyřtečná” (Teleopsis quadriguttata Walker 1856)

Obdivuji také jakési prapodivné ostny na hrudi, a zejména krásné zbarvení křídel! Čtyři skvrny, jen zdánlivě na křídlech, daly zvířátku latinské druhové jméno. Pohled zboku ukazuje vzácnou shodu polohy skutečných skvrn na zadečku s víceméně transparentními políčky na křídlech. Zdálky výborně maskují, zblízka jsou krásně výrazné, signalizační. A co teprve pokud se Moucha předvádí a nadzvedne svá křídla (neboť i to patří k tanci muších rivalů)! Poslední, pátá skvrna na konci křídel, nemaje svůj protějšek v barvě zadečku, anglickému entomologovi Francisi Walkerovi jaksi nepřipadala podstatná.

Stopkoočka „čtyřtečná” (Teleopsis quadriguttata Walker 1856)

V literatuře najdeme o této čeledi Much mnoho zajímavého. Jak se samečci utkávají před samičkami, mimochodem také stopkookými. Jak u nich funguje předávání genů, jak se páří. Také se už ví, že i samičky dávají přednost samečkovi s širším rozpětím očí. Zdá se dále, že tento atribut je u Stopkooček spojen nejen s šancí na zachování lepších genů, ale také s vyšší sexuální schopností, s lepší fertilitou samců. Podle entomologa Geralda Wilkinsona samci s širším rozpětím plodí větší počet samců než samic a tak je úspěšný gen předáván v populaci rychleji.
Filmaři BCC dokonce zachytili tyto Mouchy při líhnutí [BBC1, BBC2]. Úžasná videa ukazují jak že to ta Moucha vlastně dělá, tedy jak jen jí ty prapodivné oči narostou.

Stopkoočka „čtyřtečná” (Teleopsis quadriguttata Walker 1856)

Vím dobře, že mé fotografie nemají přílišnou vědeckou hodnotu, vždyť už se o těchto Mouchách toho tolik ví. Přesto jsem pro sebe udělal ještě několik snímků a dál pozoroval jejich hemžení.

Stopkoočka „čtyřtečná” (Teleopsis quadriguttata Walker 1856)

Vždyť přece kdy zase se mi poštěstí…..  Možná už nikdy! Tak tedy ještě jednou, naposledy, mé fotografické sbohem Stopkoočkám.

Stopkoočka „čtyřtečná” (Teleopsis quadriguttata Walker 1856)

A rychle k autu, ať zase nezmeškám otevření cesty do hor. To by mí kolegové nerozdýchali.

Kromě fotografií si domů tentokrát odvážím i vzpomínku, krásnou představu. Už také vím, že v příštích dnech budu díky ní dobře usínat. Bude se mi zdát o Stopkoočkách, o Monarších, o pralese. A to mám vždy klidný a hluboký spánek.

Galerie fotografií

Seriál „Svět v obrazech“ obsahuje tyto další články:

1. Zmýlená neplatí, 2. „Expedice Everglades”, 3. „A co když to je třeba o 20 miliónů méně?“, 4. Stopkoočky

Rubriky: Bionomie, Diptera (Dvoukřídlí), Lepidoptera (Motýli), Rozmnožování, Systematika | Napsat komentář

Krásné Ploštice 1, „Smradlavka” Kněžice zelená

Kněžice červenonohá (Pinthaeus sanguinipes (Fabricius, 1781))Podzimní den, jižní úbočí Beskydských hor. Ráno, trochu zamžené, se k desáté mění na slunné dopoledne. Houby ještě nerostou, procházka tedy bude jen rehabilitační. Když říkám procházka – nejsem přesný. Strmý kopec člověka řádně zadýchá, připomene počet křížků, zeptá se naléhavě: „Co že zde ten městský přivandrovalec vlastně chce?”. Vytrvalé však nakonec odmění krásnou vyhlídkou a nabídne dokonce občerstvení. Bujné maliní vroubí kraj lesa a za chůze tak možno sladké plody sbírat málem po hrstech. Chutné a voňavé maliny jsou pro tu chvíli božskou manou. Ale „Kurnik šopa – fujtabl!”. Už je zde zase ten protivný zápach. Ten, co upozorňuje na hnusnou chuť protivné zelené Smradlavky! Varuje, pro mne ale pozdě. Snad že jsem takový hltavec, nebo že se tak snadno zasním. A tak prskám a plivu ven ovoce, které buď „nakousl”, nebo se po nich třeba jen prošel ten zelený, nechutný a smradlavý tvor.

Dnes začínám seriál o protivné čeládce, o páchnoucích broucích, kteří se mezi lidmi zapsali jako snad nejsmradlavější z tvorů. I u mne, bohužel.
No jasně, ve skutečnosti to nejsou žádní Brouci! Zde se jedná o širokou skupinu Ploštic (Heteroptera), patřící do řádu Polokřídlých (Hemiptera). V případě oné zelené Smradlavky na Ostružiníku maliníku (Rubus idaeus L.)  jde konkrétně o Kněžici zelenou (Palomena viridissima (Poda, 1761)). Tedy je to zase můj oblíbený Hmyz! Přes všechen obdiv k těmto drobným tvorům i pro mne těžko získat k Plošticím kladný vztah. Vždyť tak strašně páchnou!

Kněžice zelená (Palomena viridissima (Poda, 1761))

Útok na jednotlivé smysly vnímáme velmi odlišně. Chuť, hmat, tepločivost, smysl pro gravitaci i mnohé jiné vjemy jsou jaksi interními, druhými téměř neovlivnitelnými, nevstupují proto povětšinou do jakýchkoli společenských interakcí. Nejsou cílem těch, co se snaží zviditelnit. A toto slovo je vskutku na místě, člověk prý vnímá až 80% informací zrakem. Snad i proto se mnozí na náš zrak snaží cíleně působit. Útokům vizuálním, ať již chtěným či nechtěným, však umíme jednoduše čelit. Protivou, nevkusnou a odpornou reklamu na panelu podél cest, škaredou, ohyzdnou stařenu, podbízivý kýč, to vše lze lehce vydržet, člověk prostě a jednoduše odvrátí zrak jinam.
To náš sluch je na tom už mnohem hůře. Soustavný hluk továrny, ruch ulice, hloupé reklamní slogany a vánoční hudbu v supermarketu, stejně jako televizi přehrávající romantické telenovely v čekárně mého alergologa, to už jen tak nevypnete. Zvuky působí na náš sluch a naši mysl neustále. Uši prostě nejdou selektivně, jen pro to nepříjemné, zavřít, jinam nasměrovat. Jasně – bylo by lze použít jednoduše ucpávky do uší, leč pak bychom více neslyšeli ani zvuky potřebné.
Podobně čich, registrující chemikálie rozpuštěné ve vzduchu, ač není zdaleka nejsilnější ze smyslů, dovede nás pěkně potrápit. Libé vůně mnohdy přechází v pachy, v zápach, odér, smrad. Až k nevydržení intenzivně na nás dokáže působit silný čichový vjem. Útočí na naše vnímání, burcuje vědomí, volá na poplach stejně dotíravě, jako jindy vjem sluchový, či zrakový. Věru, kdo působí buď nepříjemný hluk nebo obtížný zápach, útočí nesmírně neodbytně. A zasahuje tak do našeho osobního prostoru mnohem více než jen někdo nevzhledný, či nepěkný. A měl by být takto brán k zodpovědnosti, měly by zde být přísné sankce. Pokud nám něco smrdí, nos jen tak neuzavřeme, nezablokujeme ten nepříjemný čichový vjem.
A že my lidé lidé umíme zápach dobře vytvářet! Smrad lidských splašků, exhalace komínů, nebo třeba také prasečák, co zamořuje zápachem okolí mého bydliště. Také při cestách po krajinách exotických, v tropech, kde je rozklad rychlý, zápach mnohdy přesahuje únosné meze.

I mezi lidmi si smrdíme navzájem. A nemám na mysli občasný exces nás, starších pánů, kteří to přeženou s čočkovou polévkou. Někdy prostě potkáte „smraďocha od podstaty”. Někdo se holt nadměrně potí, mezi extrémní případy patří i mnozí silní kuřáci, kteří své okolí zápachem obtěžují i v době, kdy přímo nekouří. Jistě by se našly i jiné skupiny, obzvlášť nechutně zavánějící. Každý má někde své slabé místo, každý vnímá pachy jinak. Já, kupříkladu, takto nelibě nesu, mimo jiné, i navoněné dámy „na lovu”. Když náhodou na túře, vedoucí po úzké horské stezce, narazím na oblak ženského parfému, navíc prosycený hloupými namlouvacími řečmi, puls mého srdce i tempo mých kroků přejde v klus. Abych předběhl a konečně byl mimo tento odér. Také plavecká dráha zamořená voňavkou jedné ze svátečních plavkyň, snažících se udělat právě v bazénu dojem na onoho vyvoleného, mne donutí odejít. A věřte – nezávidím! Chemický signál, jehož nejsem adresátem, je mi jednoduše nepříjemný. 

Mezi lidmi je mnoho nepříjemných pachů. Přesto přese všechno, pokud jde o opravdu odporný a nepříjemný pach, asi to stále na celé čáře vyhrávají obyčejné Ploštice Smradlavky.
Rád bych Vám je i jejich rodinu přiblížil, leč Ploštice jsou tak široká skupina, že lze jejich morfologii jen stěží popsat jednoduše. Snad jen, že na první pohled se vyznačují polo-krovkami, to však není zdaleka jediný znak od Brouků (Coleoptera) je odlišující.

Zde vidíme vajíčka Ploštice. Věru nevím, o jaký druh se v tomto případě jedná. Ale to nevadí, jde mi zde jen o ukázku typu.

Vajíčka Ploštice

Z podobných vajíček, jen jindy a jinde, se líhly tyto mladé larvy Kněžice čistcové (Eysarcoris venustissimus (Schrank, 1776)).

Kněžice čistcová (Eysarcoris venustissimus (Schrank, 1776))

Dospělce této obyčejné Ploštice jsem pozoroval jen o pár týdnů později při jejich páření.

Kněžice čistcová (Eysarcoris venustissimus (Schrank, 1776))

Překvapující podoba čerstvě narozené Ploštičí nymfy s imagem, viďte?
Mnohokrát jsem byl překvapen naivní otázkou mých přátel právě ohledně Hmyzu. Ptali se mne, při pohledu na dospělý Hmyz, zvědavě: „A jak bude ten Brouk (Vosička nebo Motýl) velký, až vyroste?!”. Jakoby se ve škole ani neučili, že Hmyz po proměně nazývané kuklení, kdy se larva mění v imago, už více neroste, jakoby netušili nic o jeho vnější chitinové kostře. Hmyz s proměnou dokonalou má nevzhledné ponravovité larvy, které si kde kdo plete s červy. Tyto se mění s dospíváním zejména kvantitativně, tedy rostou do velikosti. Pokud takový jedinec prodělal kuklení, tedy onu skokovou změnu kvality, a dospěl tak do konečného svého růstového stádia, je již larvě nepodoben, oblečen ve finálním kabátě a ten už opravdu příliš zvětšit nelze. Brouci ani Motýli, Vosy ani Vážky, Cvrčci, Kobylky (jejich imaga) proto vskutku nerostou! Malý Brouk malým zůstane; je tak malým proto, že se buď jedná o drobnější Broučí druh, nebo že jeho larva jednoduše trpěla hladem.
Rozumím ale oné vžité představě, oné chybě v myšlení lidí. Vždyť valná většina tvorů, se kterou se běžně potkáváme, to má opravdu jinak. Dospívání je u nich proces postupný, růst znamená současný postup kvalitativní i kvantitativní. Také Ploštice patří k této druhé, velké skupině živočichů. Patří ke Hmyzu s postupným dospíváním. Jejich proměna je tak zvaně nedokonalá, larvy (nymfy) při zrození vykazují silnou podobnost s dospělcem, jejich růst je provázen postupnými svlékáními staré pokožky a neustálým zráním.
V tomto ohledu jsme my lidé také jako ony Ploštice, tedy jsme tvorové s proměnnou nedokonalou. Naše lidská mláďata se nám s dospíváním více a více podobají. Proměna nedokonalá může být tedy evidentně docela dokonalá.

Následující fotografie ukazuje právě nedospělce, larvu Kněžice zelené. Bohužel musím připustit jistou míru neurčitosti. Určování juvenilních stádií vyžaduje odborníka a je tedy možné, že se mýlím a jedná se o blízce příbuznou Kněžici trávozelenou (Palomena prasina (Linnaeus, 1761)). I tak je to ale krásná Smradlavka, co říkáte? Její podoba s dospělou Plošticí je zarážející. A také již, přes své mládí, umí pěkně páchnout!

Kněžice zelená (Palomena viridissima (Poda, 1761))

Ano, Ploštice jsou tvorové smradlaví, ale zaslouží si naši pozornost. Vždyť jejich pach má svůj význam. Varuje nás, abychom nechutnou Ploštici nesnědli, aby přežila. Vůně i zápachy ale slouží také k interaktivní komunikaci, pomáhají varovat před nebezpečím, napomáhají při hledání partnera, vedou k lásce. Pachy tak pomáhají nejen Plošticím, ale i nám, lidem.
Vzpomínám na spolužačku Olgu, která nezřídka říkávala: „Správný chlap má být fousatý a musí smrdět!”. Pro mladou ženu poměrně neortodoxní názor, viďte? Asi to mělo co dělat s její rodící se sexualitou. Ženská podstata volala po zálesákovi s mužskou vůní potu, nebo chlapovi, co umí vzít za práci a nehledí na nějaký mozol či šrám. Ať už tím Olga myslela tehdy cokoli, opravdu se brzy po střední škole vdala za statného, fousatého muže a pokud vím, dodnes je nesmírně spokojena. Já v té době, ale i dlouho poté, namlouvání, vztahům, erotice, sexu příliš nerozuměl. No,.., vlastně tomu moc nerozumím dodnes. Doposud jsem zůstal s tváří obvykle dohladka oholenou, no a co se toho smradu týče – asi jako každý druhý. Maminka mne naučila pravidelné sprše, manželka pak dokonce přiměla onu frekvenci zdvojnásobit. Takže asi bych Olgu ani dnes neuspokojil.

Už jsem naznačil, že před pachem se těžko bránit. Pokud ovšem nechceme být opičkou, držící si jednou rukou neustále nos a zařadit se tak po bok budhistickým symbolům Mizaru, Kikkazaru, Iwazaru a Šizaru.
Moudrý a vynalézavý tvor – Člověk – proto vynašel protilék, zbraň proti smradu. Je jím – ještě větší a silnější pach! Nepříjemné zápachy lze přerazit „vůní”. Lidé proto odpradávna na své tělo nanášeli vonné masti, parfémy, kolínskou. Aby potlačili zápach nemytého těla, aby více necítili smrad linoucí se z okolí. Také ale, aby lákali osoby opačného pohlaví.

Přesně proto smrdí i Ploštice! Je to jejich obranná taktika, jejich způsob komunikace, technologie namlouvání a lásky. Jak smrdí, tedy díky jakým chemikáliím, nám vědci již dávno objasnili.

Jako typickou Smradlavku jsem v úvodu představil Kněžici zelenou. Není ale zdaleka v této pochybné odbornosti, v této své disciplíně sama. Nejvíce smrdí různé Ploštice z čeledi Kněžicovitých (Pentatomidae). Kupříkladu tato Kněžice červenonohá (Pinthaeus sanguinipes (Fabricius, 1781)).

Kněžice červenonohá (Pinthaeus sanguinipes (Fabricius, 1781))

A nebo tento krásný zástupce Kněžovkovitých (Acanthosomatidae), Kněžovka stromová (Acanthosoma haemorrhiodale (Linnaeus, 1758)).

Kněžice stromová (Acanthosoma haemorrhiodale (Linnaeus, 1758))

Za velmi smradlavé se považují také zástupci čeledi Vroubenkovitých (Coreidae). Tato Vroubenka smrdutá (Coreus marginatus (Linnaeus, 1758)) má zápach dokonce ve svém jméně. Jen si povšimněte jak podrážděně vypouští ze zadečku další kapku „parfému”. Evidentně se mne bojí!

Vroubenka smrdutá (Coreus marginatus (Linnaeus, 1758))

Nejsem velkým příznivcem antiperspirantů, deodorantů, voňavek, parfémů. Pachy a vůně jsou pro mne méně významné, než byly pro Olgu, než jsou pro většinu žen. I když i mně někteří lidé smrdí, i pro mne jsou občas v okolí neúnosné pachy, které by bylo vhodné zakrýt, přerazit. Pot je ale obrannou taktikou organismu proti přehřívání, bránit takto přirozenému procesu ochlazování považuji za hloupé.

Ukázali jsme si, že oblast pachů a vůní je u Hmyzu nesmírně významná, mnohem více než u lidí. Začal jsem u Ploštic význam jejich smradu chápat. Vždyť má u těchto drobných tvorů nezastupitelný význam pro sebeobranu, pro sexuální komunikaci.
Je také evidentní, že si každý druh hledá vlastní specifické vůně. Co voní jednomu Ploštičímu druhu, smrdí jinému a naopak. Ploštičí parfém takto nutně smrdí lidem a jsem přesvědčen o tom, že my lidé Plošticím také rozhodně nevoníme! A už jsme si řekli, že co se smradu týče, za Plošticemi rozhodně nezaostáváme.

Myslím proto, že bychom měli Ploštice tolerovat, naučit se je obdivovat. Proto tento seriál o krásných, zajímavých a nevšedních Plošticích.

Galerie fotografií

Seriál „Krásné Ploštice“ obsahuje tyto další články:

1. „Smradlavka” Kněžice zelená,

Rubriky: Bionomie, Heteroptera, Rozmnožování, Systematika, Uncategorized | 4 komentáře

Zlínská varianta Žlabatek Andricus caputmedusae a Andricus dentimitratus

Andricus caputmedusae dentimitratusJá vím, až příliš mnoho trpělivosti žádal jsem v předchozích příspěvcích po svých čtenářích. Entomolog v nich snad sice našel pár užitečných informací, leč pro laiky byly asi moc odborné a zbytečně dlouhé. Možná jste však alespoň okem přelétli mé fotografie a potěšili se variabilitou přírodních výtvorů. Snažím se psát pro lidi různé, od naivních dětí, přes inteligentní studenty, zaneprázdněné, vystresované muže a ženy produkčního věku, až po důchodce. Pro Vás všechny. Proto je v mých článcích i řada kompromisů, jsem občas příliš familiární, někdy moc květnatě obrazný, jindy zase přílišně stroze technický. Mé výlety do světa chemie a fyziky asi mnohé nudí. Texty se často, jsouc vstřebávány laiky uvyklými na rychlé informace, jeví jako příliš dlouhé. Je však třeba být úplným, téma rozebrat, vysvětlit. Aspiruji na informační přínos, na příběh a také na sdělení emotivního prožitku. Ano, mám obavu, že jsem téma Žlabatky Andricus dentimitratus již přetížil. Přesto přese všechno, přidám dnes ještě jeden podobný článek. Nemohu totiž nepovyprávět o nálezu vzácných druhů těchto Vos v blízkosti mého rodiště.

Zlínský kraj leží na Moravě, na hranicích se Slovenskem. Jeho velkou část tvoří rodné, hornaté Valašsko. Zlíňáci sami se tradičně považují za Valachy, ačkoliv opravdu skalní Valaši, ti ze Vsetína či Valašského Meziříčí, jim tuto pochybnou poctu odmítají. Kousek za Zlínem už totiž opravdu začíná úrodná nížina, táhnoucí se okolo řeky Moravy dále na sever a zejména na jih. Úrodná Haná, krásné a teplé Slovácko. Můj rodný kraj je proto místy krásně kopcovitý s drsným klimatem, jinde zase rovinatý s podnebím vlídným a teplým. Není divu, že zde příroda nechala vzniknout neuvěřitelné variabilitě rostlinstva, ale i Hmyzích druhů.

Nedávno jsem, právě nedaleko Zlína, na okraji Dolnomoravského úvalu, objevil lokalitu s několika Duby Cery. Na Dubech v jejich blízkosti pak rostly, coby nechtěné plody, nahusto, hálky obou Žlabatek A. dentimitratus a A.caputmedusae. Tyto, jinak velmi vzácné druhy, jsou milovníky teplých lokalit. Zde se však vyskytly v neočekávané hojnosti. Stromy byly jejich hálkami doslova obsypané.

Andricus caputmedusae dentimitratus

Toto zde je zástupce druhu Andricus caputmedusae. Ale co to – hálka je nějak překvapivě nekulovitá, jaksi neupravená!? Ve srovnání s krásně udržovanými hálkami Žlabatky ježaté, nacházenými na jižním okraji našeho území, je tato severská varianta barbarský nedodělek, jakási rozcuchaná Valašská (zde jsme ale už na Slovácku, tedy Slovácká) varianta.

Andricus caputmedusae

Jiné hálky měly zase abnormálně mohutné výhony, jakoby se jejich další větvení zastavilo, nebo bylo, snad díky chladnějšímu počasí, nerovnoměrné.

Andricus caputmedusae

Také hálky druhu Andricus dentimitratus byly neobvyklé, tak nějak rustikální. Tato opravdu připomínala Hřib pravý.

Andricus dentimitratus

Jiné hálky tohoto druhu byly ale jaksi zparchantělé, jakoby larva Vosičky na chvíli zapomněla, co to vlastně vytváří.

Andricus dentimitratus

Cílem není vytvořit hálku Ježatou, přece se zde jedná o Zubovou čepičku! Ty šlahouny, co vidíme na dolní části hálky, jsou přece u Žlabatky A.dentimitratus nepřijatelný úlet!

Andricus dentimitratus

Nekonformní hálka jakoby šlahouny pouštěla ze všech stran tak, jak to známe u hálky Žlabatky ježaté.

Andricus dentimitratus

Dlouhé výhony a trny ale na tuto hálku vůbec nepatří!

Andricus dentimitratus

Krasavice na následující fotografii mne teprve překvapila! Jemné třásně, trnité výhony – prostě znaky jedné ze Žlabatek zde plynule přechází a jsou kombinovány se znaky té druhé. Také jsou zde krásně vidět jakási žebra, srostlé výhony jdoucí od krčku hálky směrem dolů, tvořící splývavý kabát, kryjící žalud před ostatními zájemci. A také čepička je tvořena podobnými výhony. Teď se již zdá, že tyto dvě blízce příbuzné Žlabatky jsou si podobné nejen geneticky, ale také způsobem tvorby hálky. Jedna z nich jen své výhony dále a dále větví v trnitý plot, ta druhá je spíše nechává srůst a vsází na souvislý, pryskyřicí pokrytý krunýř.

Andricus dentimitratus

Hálky Andricus dentimitratus i Andricus caputmedusae se často vyskytují na stejných Dubech. Pokud najdete hálku jedné z nich – docela dobře se dá očekávat výskyt i té druhé. Na této lokalitě jsem ale překvapivě pozoroval, jak obě sdílí stejnou větvičku, ba dokonce stejný žalud! Siamská dvojčata, trojčata až n-čata byla zcela běžná. Jakoby se Žlabatky domluvily, chrání si spodek hálky. „Můj nepřekonatelný trnový plot přivede nepřátelské parazity až k Tobě, a Ty je pak na sebe jednoduše přilepíš!”.

Andricus caputmedusae dentimitratus

Hálky poznaly užitečné sousedství, odhalily výhodu soužiti. Nesnažily se nikterak sesterskou hálku vytlačit, naopak s ní žily v míru, rostly jen na vymezeném poloprostoru.

Andricus caputmedusae dentimitratus

V tomto případě se dokonce jedná o dvě hálky Žlabatky ježaté a dvě hálky Žlabatky Zubové čepičky. Na tomto stromě – nic výjimečného.

Andricus caputmedusae dentimitratus

Nikdy jindy jsem ještě nenašel hálky různých druhů takto těsně spolupracovat, odhánět nepřátelské parazity, dělit se o společný zdroj potravy. Ano, někdy najdete větvičku (nebo list) obsazen i jinou, nepříbuznou hálkou, leč ne na stejném pupenu, ne na stejném žaludu! I Žlabatky jsou si vzájemně konkurencí, živiny odčerpané larvou jednoho druhu, mohou chybět larvičce v hálce druhu konkurenčního. A také, parazit přilákaný vůni, vzhledem jedné hálky, jsa neschopen překonat její obranu – poohlédne se v blízkém sousedství. Ten slabší pak jako hromosvod slízne ránu parazitace za oba.

Kupříkladu zde je hálka Andricus dentimitratus na jedné větvičce s blíže neurčenou hálkou. (Mimochodem, nevíte někdo jak se ten druh Žlabatky jmenuje?) Obě hálky si hledí svého, nespolupracují, jsou to konkurentky, nikdy ne kamarádky.

Andricus dentimitratus

Zdá se tedy, že se obě Žlabatky (A. caputmedusae a A. dentimitratus) vyvinuly ze společného předka, jsou to sestřenice a snad ani ne tak dávno došlo k jejich specializaci. Řekl bych také, že ani samice kladoucí vajíčka nepozná, zdali je zárodek žaludu již obsazen. A pokud ano, nepovažuje sestřenici za konkurenční druh. Možná je to i tím, že tyto Žlabatky se převážně rozmnožují partenogeneticky. Tedy jsou to vlastně všechno sestry s identickými geny. „Pokud přežije má sestra, či její potomci, mé geny také budou žít!”. To už ale trochu příliš spekuluji.

V životě jsem již mnohokrát pocítil, že až v drsných podmínkách pozná se podstata člověka. Jeho vzhled pak trochu zhrubne, není již tak učesán, tak konformní s okolím. Drsný horal z Valašska také není kultivovaná panička z Vídeňské kavárny. Hálky Žlabatek studeného kraje jsou proto méně vzhledné, netradičně formované. Přesto velmi krásné.

Za nepřízně osudu pozná člověk též kamaráda, projeví se pravá rodinná pouta. Sestřenice Andricus caputmedusae a Andricus dentimitratus se za těchto podmínek vrací k rodinné tradici, zrají v překvapivě dobře spolupracující druhy.

Galerie fotografií

Rubriky: Uncategorized | Komentáře: 1

Žlabatka Mucholapka jantarová, Andricus viscosus

Andricus "viscosus" dentimitratus Procházky Jižní Moravou, hřebeny Pálavy i úbočími řeky Dyje, přivedly mne k nádherným scenériím, potkal jsem při nich mnohé zajímavé lidi a také viděl spoustu krásných přírodních jevů. Vzácnou Žlabatku Zubovou čepičku (Andricus dentimitratus (Rejtö, 1887)), obvykle domovem jižně od naší vlasti, leč místy také na Jižní Moravě, jsem Vám již přiblížil. Na stejných Dubech nacházel jsem ale i jiný druh. Tvarově podobný, přesto něčím jiný. Jeho hálka se totiž na povrchu intenzívně leskla silným, souvislým nánosem nějaké viskósní kapaliny.

Andricus "viscosus" dentimitratus

Dle literatury se prý jedná o druh Andricus viscosus Nieves-Adrey, 1998, někdy též zvaný Andricus gallaeviscosus Benson, 1953. Tedy druh již ve svém druhovém jméně naznačuje hlavní obrannou taktiku této vosičky. Je jí souvislá, silná vrstva viskósní a lepkavé kapaliny. Je to vlastně látka blízká pryskyřici, tedy výměšku rostlin určenému k obraně před parazitickým Hmyzem. Pryskyřice stromu, jakož i ta z hálky prýštící, umí Hmyz přilepit, znehybnit jej, ucpat mu dýchací otvory, následkem čehož tento rychle umírá. Velmi chytrá a účinná obranná taktika!

Tato vosička není jediná, která tuto techniku umně využívá. Lepivou hálku najdeme i u příbuzných druhů, třeba u  Žlabatky kalichové nebo u druhu Andricus quercustozae (také ale u mnohých druhů Mšic). Je to bezvadné řešení, neboť vlastně vosičku nestojí téměř žádné úsilí. On mladý žalud sám je totiž během svého růstu lepkavý, viskósní kapalinou smáčený. Není tedy divu, že vynalézavé vosičky ovládly a ke svému prospěchu využily i tuto fyzikálně-chemickou obrannou taktiku hostitelské rostliny. Vždyť se to přímo nabízelo! Co mělo primárně sloužit rostlině k ochraně před parazity, nechť slouží dál – nyní však Žlabatčí larvě pro obranu před všelikými Krásenkami, Kovověnkami, Lumky, ba i před jiným parazitickým Hmyzem. Jsem přesvědčen, že hořká, lepivá hálka je nepříjemná také pro drobné ptactvo, které by si jinak na malé larvičce s radostí pochutnalo.

Hálka z mého úvodního obrázku byla vskutku překvapivě silně lepkavá a já se ji proto rozhodl dobře zdokumentovat. A měl jsem tehdy při focení štěstí. Jako blesk z čisté oblohy přilétla vosička rodu Ormyrus sp. Věděl jsem ihned o co jí jde.Usedla nejprve na větvičku hálkou objatou. Rychle ale pochopila, že vajíčko je třeba naklást na jiném místě hálky.

Ormyrus & Andricus "viscosus" dentimitratus

Těsně pod čepičku, k úzkému krčku, tedy do blízkosti vnitřní komůrky, ne-li přímo do ní. Jenže ouha – nohy se jí v lepkavém smolovitém nánosu rychle přilepily. Každý krok byl přetěžký, lepivý. Vosička se neustále čistila, bála se udělat chybu, zavrávorat a doslova tak sednout Žlabatce na lep.

Teď už také dobře chápu význam oné čepičky na masivním zubu hálky. To ona je tou živou částí, co se oklamaný Dub snaží tak intenzívně vyživovat, je cílem proudění životodárné mízy, místem odkud prýští na povrch hálky neustále další a další pryskyřice. To ona vlastně kryje to nejcitlivější místo, nutí případné parazity projít lepivým polem nástrah, hrozí dotekem shora, lapením a pomalým udušením v děsivé směsi polotekutých uhlovodíků. Snad také brání dešti, prachu, padajícímu listí znehodnocovat a poškozovat onu viskósní vrstvu místa nejohroženějšího.

Ormyrus & Andricus "viscosus" dentimitratus

Zdá se Vám ten zubový hrad, s vodním příkopem plným smůly a s nebezpečným cimbuřím, nedobytný? Vosička Ormyrus to ale přesto přese všechno dokázala. Prorazila viskósní obranu Žlabatky a zabezpečila své potomstvo. Odsoudila tak domácí hradní paní k dlouhému, pozvolnému umírání.

Ormyrus & Andricus "viscosus" dentimitratus

Však i ona dobyvatelka byla zle poškozena, potřísněna, ulepena. Odchytil jsem ji ihned po nakladení vajíčka a pozoroval, jak se dlouho čistí, pečlivě upravuje na další, tvrdý souboj se Žlabatkami. Nevím, kolik již vajíček do jiných hálek za svůj život nakladla a kolik by ještě byla mohla naklást. Já její snažení ukončil – abych ji mohl vyfotit a svůj dokument korunovat touto mrtvolkou.

Ormyrus & Andricus "viscosus" dentimitratus

Ano, pro někoho malicherná příčina pro zabití. Někdo bude citlivě zvažovat, zda ten můj čin byl hanebný (neboť Ormyrus již více nenaklade dalších vajíček), nebo naopak ušlechtilý (vždyť vzácný Žlabatčí druh byl tak ušetřen smrtelné parazitace). Jsou to všechno plytké lidské soudy. O vině ze zabití jsem už s Vámi snad dostatečně promlouval. Pro mne je určení rodu a druhu tak důležité, že jsem vosičku usmrtit opravdu musel. (Velmi pravděpodobně se jednalo o běžný druh Ormyrus nitidulus (Fabricius, 1884).) Zde máme její křídla.

Ormyrus & Andricus "viscosus" dentimitratus

Řeknete si teď asi, že to nebyla od Žlabatek zrovna moc úspěšná obrana. Nezapomeňme ale, že Ormyrus je poměrně velká a silná vosa (4 mm), s dlouhýma nohama. Taková měla dobrou šanci na úspěch. Podíval jsem se pak na onu parazitovanou hálku podrobněji. A ejhle, na jejím povrchu našel jsem mnoho zbytků tělíček jiného drobného Hmyzu. Zde se jednalo určitě o tykadla, křídla a hlavu drobné vosičky, snad i parazitické.

Andricus "viscosus" dentimitratus

Také tyto dlouhé nohy zde zanechal příslušník řádu Blanokřídlých, snad ani ne parazit, možná jen nešťastník, co si chtěl odpočinout a již nevzlétl. Lepkavá past se neptá na úmysly, likviduje každého návštěvníka bez varování. Padni komu padni.

Andricus "viscosus" dentimitratus

Podobnou příhodu jsem po dvou letech zažil i na jiné lokalitě. Na této krásné hálce jsem pozoroval mušku, dosud živou, jen za nožky lehce přilepenou. Čím více se snažila vyprostit, tím hlouběji do lepivé smůly zapadala. Pak zavrávorala a přilepila se sosákem.

Andricus "viscosus" dentimitratus

Detail po pouhých dvou minutách boje ukazuje toto docela velké stvoření (asi 3 mm) beznadějně přilepené (následující fotografie vpravo dole). Je rozhodnuto – budiž mu smůla lehká. Na snímku ale vidíme ještě něco jiného, malou vosičku, tentokrát parazitického druhu, již dříve toho dne lapenou, zneškodněnou a usmrcenou (následující fotografie vlevo nahoře).

Vždy jsem přemýšlel, jak vyřešit konzervaci takto malých objektů. Jako člověku z oboru plastů se přímo nabízelo zalévat je do methylmetakrylátu a následnou polymerizací (s použitím dibenzoylperoxidu) nechat vzniknout pevnému a transparentnímu polymethymetakrylátu (plexisklo). Při mých pokusech však bohužel docházelo k řadě potíží. Monomer je látka s hustotou menší než voda, výsledný polymer je ale výrazně hustší, takže při polymerizaci dochází ke změně objemu. Proto také fixovat drobné vosičky není snadné. Nejprve při zaplavení klesají spíše ke dnu, v průběhu polymerizace, se změnou hustoty akrylátové pryskyřice, vyplouvají buď celé, nebo jen jejich rozvolněné části, zase k hladině. Dále se methylakrylát, přes jemné chloupky, obvykle nedostane až k tělu těchto malých objektů, takže na jejich povrchu vznikají stříbřité vzduchové bubliny. Použitá radikálová polymerace je exotermickou reakci s komplikovanou kinetikou a tak je někdy obtížné zabránit vzniku rušivých bublinek (generovaných prudkou změnou objemu). A to ani nemluvím o tom, že methylakrylát je látka ve větším množství jedovatá! Vzdal jsem to tehdy, koneckonců pro biology je tento destruktivní způsob konzervace stejně obtížně přijatelný, pro chlupatá tělíčka nevhodný.

Leč nyní vidím krásně konzervovanou, do transparentní hmoty zalitou vosičku. Splněný sen amatéra!

Andricus "viscosus" dentimitratus

A tehdy začal jsem po podobných hálkách pátrat. Snažit jsem se ale i více pochopit. Tajemstvím totiž stále bylo, jak to jen ta Žlabatčí hálka vlastně dělá, jak tato přírodní Mucholapka funguje? Zatoužil jsem porozumět principu lepkavých pastí. Odpověď bylo třeba hledat ve fyzice a v chemii.

O účinnosti každého lepidla rozhoduje hned několik složitých vlastností. Měl jsem donedávna vzácného přítele Vlastimila, odborníka na lepení, jenž vybudoval a řídil komerční, úspěšnou firmu v tomto oboru. Diskuse s ním byla vždy velmi zajímavá. Jsem totiž povoláním reolog (reologie je nauka o tečení hmoty) a tak jsme si vzájemně rozšiřovali znalosti. Od mi vysvětloval, jak to je u lepidel s adhezí a kohezí, jak je důležitá polarita a smáčivost lepeného povrchu. Já zase jemu, co je to viskosita a jak se tento odpor proti deformaci u kapalin projevuje. Že to je něco jiného než hustota, neboť i látky, jež na vodě plavou, mohou mít viskositu řádově větší. U smolné pasti naší Žlabatky Andricus viscosus se všechny tyto fyzikální jevy krásně snoubí.

Od Vlastika jsem se dozvěděl, mimo jiné, že totiž povrch Hmyzího tělíčka je (podobně jako papír nebo celulóza) polární, s poměrně velkým povrchovým napětím. Proč to je důležité? Je-li totiž povrchové napětí smáčeného objektu (derivace entalpie podle plochy) vyšší, než povrchové napětí kapaliny, dojde k rozlití tekutiny po povrchu. Pryskyřice na stěně hálky, jakožto směs různých lepkavých uhlovodíků rozpuštěných těkavým terpenem, má povrchové napětí opravdu malé, a tak vše, co na ni dosedne, ať už to jsou prachová zrna, nebo třeba lehká nožka Hmyzu, se takto do smůly okamžitě ponoří. A tehdy se také uplatní ona lepivost. Vzniknou Van der Waalsovy mezimolekulární vazby, sice relativně slabé síly, leč dostatečné k tomu, aby adheze sehrála rozhodující roli.

A pak, pak konečně dojde na mou oblíbenou část fyziky. Ve snaze rychle vytáhnout ponořenou nožku nastane prudká deformace lepkavé kapaliny a s touto elongační deformací pak nelineárně vzroste odpor proti takovému protahování. Do viskósní (či snad i viscoelastické) smůly se ponořit je věru mnohem lehčí, než se z ní zase dostat, věřte mi. Při snaze vysvobodit ponořenou část těla klade přilepená kapalina vnitřní – viskoelastický odpor vůči všem deformacím, zejména těm rychlým. Jakoby Vás držela soustava drobných elastických pružinek, čím více a rychleji zatáhnete, tím více se zatvrdí. Snad by ještě šlo nožku vyprostit pomalým tahem, jenže v takové chvíli každý zpanikaří. A také: “O co se při tom opřete?”! Pomocnou ruku nohu tonoucímu zde nikdo nepodá, záchranné lano nehodí.

Prozkoumal jsem poté i mnohé jiné hálky. Tu na následující fotografii jsme již přece viděli, viďte? Je to ona trojnásobná hálka druhu Andricus dentimitratus z předchozího článku!

Už se tedy přiznám všem. Pozorný čtenář již jistě můj trik odhalil. Vždyť se zde celou dobu jedná o jeden a ten samý druh Žlabatky! Jak Andricus viscosus, tak i Andricus gallaeviscosus, ačkoli dříve mnohými považované za jména samostatných druhů, jsou dnes považovány za pouze alternativní, kdysi užívané, dnes již ale překonané názvy Žlabatky zubové čepičky Andricus dentimitratus. Promiňte mi ten podvůdek! Andricus dentimitratus a Andricus viscosus opravdu jedno jsou!

Takže každá hálka této Žlabatky je lepkavá? No, ne nutně. Záleží totiž v kterém stádiu vývoje, v které roční době ji najdete a zřejmě také na podmínkách růstu. Vždyť i žaludy samy mohou být  rozdílně lepkavé ať už v různých letech, za jiného počasí, na rozličných druzích Dubu. A podobně proměnlivě lepkavá může být hálka této parazitické vosičky.

Přesto jsem, jen na této jediné, již téměř suché, starší hálce získal mnoho fotografií lapeného Hmyzu.

Andricus "viscosus" dentimitratus

Už víme, že hálka se podobně jako strom, smolou vlastně brání proti parazitaci. Vytéká-li pryskyřice ze stromu a do její kapky se náhodou lapí drobný Hmyz, může dojít k jeho dlouhodobé konzervaci. Pryskyřice po vyschnutí ztuhne a za vhodných podmínek, po dlouhém čase, zkamení. Taková zkamenělá smůla se nazývá jantar. Mnoho nám tento zdobný kámen vypověděl o životě drobného prehistorického Hmyzu. A možná, že tento proces dále pokračuje, že právě nyní jsou miriády tělíček po celém světě lapány, aby z nich část byla – čirou náhodou – uchována. Proces petrifikace je zdlouhavý, příroda ale nespěchá. Jen jestli po těch dlouhých staletích ještě zbyde někdo, kdo by se nad krásou jantaru se zkamenělou muškou nebo vosičkou mohl potěšit.

My ale nemusíme čekat tak dlouho. Vždyť pro nás jakýsi „jantar” se zachycenými příběhy ze života Hmyzu vzniká každoročně. Smůla Žlabatčích hálek zalévá torza chyceného Hmyzu, uchovává je ne pro budoucí vědce, ani ne pro šperky zdobící dekolty vznešených dam. Tento nezralý jantar je cenný pouze pro milovníky přírody, schopné vidět tajemství a krásu Hmyzu.

Andricus "viscosus" dentimitratus

Dlouhonohý Lumek sedl Mucholapce na lep omylem. Asi se ani nestačil podivit proč a zač je jeho život předčasně ukončen.

Andricus "viscosus" dentimitratus

Parazitická vosička, také v ztuhlé smůle zalitá, měla asi úmysly nečisté. Dobře jí tak, řeknete si. Mně se ale nad jejím osudem stejně srdce svírá. Je to bláhové, vím, nemohu si ale pomoci.

Andricus "viscosus" dentimitratus

Tento druh s podivnými klíšťkami na zadečku a s nitkovitými končetinami snad ani v naší přírodě nežije. I bujná fantazie mi nabízí jen málo možností, a všechny nepřijatelné. Třeba vodní Ploštici Splešťuli blátivou – vyloučeno, vedle jak ta jedle! Vždyť toto torzo měří jen necelé 3 mm!

Andricus "viscosus" dentimitratus

U některých fotografií si proto již netroufám určit ani taxonomickou příslušnost.

Andricus "viscosus" dentimitratus

Zde se snad jedná o malého Škvora,

Andricus "viscosus" dentimitratus

tady zase o drobnou Ploštičku.

Andricus "viscosus" dentimitratus

Pohřebiště snů, marných Hmyzích nadějí naladí člověka smutečně.

Andricus "viscosus" dentimitratus

Vždyť tu nechybí ani jakýsi hrobník a hlídač cintorínu v jedné osobě. Ve štěrbině mezi siamskými sesterskými hálkami čekal na svou příležitost drobný pavouček Skákavka. Že by mrtvolky zalité smůlou byly trvanlivou třpytkou, že by tak chytře stražil na svou kořist?

Andricus "viscosus" dentimitratus

Podobná pohřebiště zmařených šancí, přehlídky mumifikovaných balzamovaných tělíček najdete na mnohých hálkách tohoto druhu Žlabatek. Další nalezená dala mi opět několik smutných záběrů do sbírky jantarových fotografií.

Andricus "viscosus" dentimitratus

A věřte, nejsou to snímky strojené.

Andricus "viscosus" dentimitratus

Na této fotografii jsou smůlou zalité hned dvě mušky. Jedna je samec Kroužilky. Ta druhá, blíže neurčená, je jeho kořist, pravděpodobně svatební dar pro samičku. Jenže ta se bude muset poohlédnout po jiném samečkovi. Tento náš jantarový už svatební hostinu určitě nestihne.

Andricus "viscosus" dentimitratus

Vosičku se žluto hnědýma nohama by snad odborník měl být schopen určit.

Andricus "viscosus" dentimitratus

Jantarová mumie následující fotografie zase dává bujné fantazii vytušit malého Štíra – pochopitelně špatně, jedná se jen o Hmyz.

Andricus "viscosus" dentimitratus

Mrtvolky v pryskyřici jsou pro mne zajímavým studijním materiálem. I posmrtně se z nich dá ledasco vyčíst. Myslím, že by to byl dokonce dobrý námět pro případnou vědeckou práci. Vždyť který jiný hostitel si vede takto podrobné záznamy o svých vlastních parazitech?

Všechen Hmyz, jenž na hálku usedne, je bez rozdílu a zcela nemilosrdně likvidován. Výborná obranná technika! Zde se ukazuje, že sázka příbuzného druhu Žlabatky ježaté (Andricus caputmedusae) na pouze nepatrně lepivé, ale silně trnité, propletené obranné prvky je mnohem slabší a méně účinná. Jen také vzpomeňte na plejádu jejich parazitů! Moc jí ten její plot z trní nepomohl. Ve srovnání s pouze mechanickými zábranami je zjevně smolná, viskósní obrana mnohem lepší taktikou.

Ano, i tato skvělá obrana naší Žlabatky je překonatelná. To prozrazuje už můj úvodní příběh, Ormyrus přece tehdy nad zrádnou smolovitou hálkou a její zřizovatelkou vyhrál. Leč parazitů, kteří to zvládnou není mnoho. Zatím jsem zaznamenal pouze jednoho dalšího. Tento krásný zástupce Chalcidek podčeledi Torymidae se mi vyklubal z jedné hálky Žlabatky Andricus dentimitratus. Je to Torymus cyaneus Boheman, 1834.

Torymus cyaneus Boheman, 1834

Snad byla hálka zrovna po deštivých dnech obranného pryskyřičného štítu zbavena, třeba sucho nedovolilo vyprodukovat dostatečně mohutnou a lepkavou vrstvu smůly. Kdo ví. Možná ale také tento parazit na Žlabatku vyzrál a nějak se mu podařilo druh Andricus dentimitratus úspěšně parazitovat.

Torymus cyaneus Boheman, 1834

Potěšila mne tato Žlabatka Mucholapka jantarová Andricus viscosus. Ačkoli se nakonec ukázala býti druhem identickým se Zubovou čepičkou Andricus dentimitratus, přesto mi přinesla nový, zajímavý pohled na Hmyzí obrannou taktiku.

Galerie fotografií

P.S.  Mucholapka jantarová, stejně jako Zubová čepička, byla samozřejmě jen mnou užívaná jména. Nejedná se zde o odborné české názvy!

Rubriky: Chalcoidea (Chalcidky), Cynypoidea (Žlabatky), Hymenoptera, Parazitismus | Komentáře: 1

Žlabatka Zubová čepička, Andricus dentimitratus

Andricus dentimitratusŽlabatky (Cynipidae) jsou drobné vosy, jejichž larvy jsou schopny vytvářet rozličné útvary (hálky) na rostlinách. Řadu z nich jsem již v jiných příspěvcích tohoto Blogu popsal a čtenáři přiblížil. Mým zájmem bylo popsat variabilitu typů hálek, ukázat jednotlivá originální řešení problému přežití. Snad také vnutit postupně čtenáři lásku k přírodě, a tím také ke Hmyzu. Vždyť je přece obdivuhodné, jak jeden druh vosičky vytváří neustále stejný, specifický tvar hálky. Viděli jsme tak kupříkladu typ hálky Žlabatky kalichové, rostoucí z číšky mladého žaludu. Na plodech Dubů najdeme i jiné prapodivné typy hálek, jako byl ten od Žlabatky ježaté. K oběma (záměrně) jmenovaným je několik blízce příbuzných druhů (clade Quecuscalicis), které tvoří víceméně podobné hálky – rovněž na žaludech.

Snad nejkrásnější z našich hálek vytváří larva Žlabatky Andricus dentimitratus (Rejtö, 1887). Je to opravdu vzácný, překrásný druh naší přírody. Nemá zatím české jméno, tak pro sebe této vosičce říkám Žlabatka Zubová čepička. Nesnažím se zde ani v nejmenším zavést nové české jméno – tento můj neumělý překlad latinského druhového jména byl by příliš prvoplánovým a ne dostatečně zvukomalebným, navíc trochu infantilním. Na svou omluvu dodávám, že jsem jí tak začal říkat ještě když byly mé děti malé.

No není příbytek larvy této vosičky překrásný?

Andricus dentimitratus (Rejtö, 1887)

Je podobný hálce Žlabatky kalichové, stejně konstrukčně řešený, až na několik specifických vylepšení. Někomu svým tvarem připomíná houbu Hřib dubový (Boletus reticulatus Schaeff, 1774).

Andricus dentimitratus (Rejtö, 1887)

Pro mne je ale hálka opravdu nejvíce podobna silnému zubu, dobře usazenému na větvičce okolo zbytku žaludu, zubu mohutnému, snad stoličce. Na vrchní straně navíc zdobenému jakousi trnovou korunou, lépe však řečeno čepičkou se zdobnými třásněmi.

Vždy, když tuto hálku naleznu, vzpomenu na svou skvělou zubařku Ladu. Už několika korunkami zachránila trosky mých zubů, zpevnila je a vyztužila tak, že jsou zase jako vlastní. Že Vás právě zabolely zuby? Promiňte tuto mou asociaci.

Andricus dentimitratus (Rejtö, 1887)

Žlabatka Andricus dentimitratus je teplomilná. Vyskytuje se tedy zejména u našich jižních sousedů, vzácně také na Jižní Moravě. Vím sice o několika mnohem severnějších místech rozšíření tohoto druhu, hálky na jihu země jsou přesto mnohem krásnější. Mladá hálka je někdy žlutavá, zelenkavá, jindy takto krásně do červena zbarvená.

Andricus dentimitratus (Rejtö, 1887)

Později k podzimu získává více žlutohnědé odstíny. Podobně jako listy stromu i ona žloutne, posléze hnědne. To karotenoidy začínají vítězit nad anthokyany. Až nakonec hálka zcela odumře. Larva uvnitř však stále žije, dobře chráněna před nepřízní počasí.

Andricus dentimitratus (Rejtö, 1887)

Na tomto jedinci je pěkně vidět, jak svými výhony pevně obepíná žalud i s větvičkou.

Andricus dentimitratus (Rejtö, 1887)

Jsou to vskutku hálky nádherné a já jsem jejich krásou vždy silně zasažen. Fotím a pozoruji je již pět let – některé z mých dalších záběrů najdete v Galerii fotografií.

Andricus dentimitratus (Rejtö, 1887)

Většina hálek nalezených na jihu Moravy byla samostatných, v několika případech našel jsem ale dvojčata i trojčata. Tento sourozenecký útvar byl celkem ze tří samostatných hálek, byla to tedy jakási siamská trojčata sdílející jeden jediný žalud. Nebyly to žádné chudinky trpící hladem, naopak, byly všechny statné a velké.

Andricus dentimitratus (Rejtö, 1887)

Pokusil jsem se pro vás udělat animaci této hálky. Ať ji vidíte ze všech stran.

Andricus dentimitratus (Rejtö, 1887)

Na řezu hálkou vidíme na větvičce pozůstatek žaludu a nad ním centrální komůrku. Až teprve v ní bydlí naše malá larva. Opět, jako u Žlabatky kalichové, je dobře chráněna tlustou stěnou hálky, také ale falešnými dutinami v hálce.

Andricus dentimitratus (Rejtö, 1887)

Larva přežívá v centrální komůrce dlouhou zimu, pak obvykle ještě léto a pak zase dlouhou zimu. Předlouhé období půstu.

Andricus dentimitratus (Rejtö, 1887)

Kuklí se rovněž ve své komůrce. Kukla je silná a velká, velmi podobná kuklám ostatních příbuzných druhů rodu Andricus.

Andricus dentimitratus (Rejtö, 1887)

Tmavnoucí tělo, zabarvující se křídla, to vše naznačuje, že brzy bude „vosí líhnutí”.

Andricus dentimitratus (Rejtö, 1887)

Na dochování této samice agamní generace jsem pracoval čtyři roky. První hálky se bohužel seschly, ty další byly napadeny parazity. Až letos jsem se tedy dočkal.

Andricus dentimitratus (Rejtö, 1887)

Samice agamní generace Žlabatky Andricus dentimitratus je silná vosa, asi 4 mm velká.

Andricus dentimitratus (Rejtö, 1887)

Musím si změřit šuplerou průměr párátka. Pak tato fotografie bude mít přesné měřítko.

Andricus dentimitratus (Rejtö, 1887)

Zde vidíme další z mých dochovaných jedinců. Nechal jsem ji projít se po rodné hálce a získal tak méně strojenou fotografii.

Andricus dentimitratus (Rejtö, 1887)

A díky ní mám také v databázi další fotografii křídel. Tentokrát vzácné Žlabatky Andricus dentimitratus.

Andricus dentimitratus (Rejtö, 1887)

Jen mne mrzí, že podobně jako u Žlabatky ježaté si musím zase postesknout. Sexuální generace těchto dvou Žlabatek prý zřejmě existují, snad opět na Dubu Ceru. Pohlavní samci i samice jsou však natolik vzácní, že dosud nikdo ani jejich hálku nepopsal. Pokud by se tak nicméně někdy stalo, tak věřte, že se budu snažit, abych Vám její fotografii také přinesl.

Galerie fotografií

Rubriky: Uncategorized | 2 komentáře

Jak jsme dostali Vši

IMGD_7310Noční můra všech maminek dítek předškolního věku, postrach ředitelů mateřských školek, vedoucích družin, hrozba organizátorů letních táborů – to všechno představuje jeden z nejstarších lidských parazitů.

Veš dětská (Pediculus capitis De Geer, 1778) je opravdu odvěký průvodce všech hominidů, Člověka moudrého nevyjímaje. A vypěstovali jsme si k němu proto přirozený odpor, dokonce snad silnější než ten, který nám obvykle zaslepuje zdravý úsudek, myslím onu všeobecně rozšířenou nenávist k Hmyzu (ale i k Červům, Roztočům, Baktériím, Virům) jako takovému.

Napadení parazitem je pro většinu lidí traumatizujícím zážitkem a ne jen pro ony vnější, nepříjemné symptomy. Mnohem více trpíme narušením jakési své osobnostní integrity, pocitem špinavosti, jakoby se člověk civilizovaný rázem změnil v barbara, nebo dokonce v divocha. Zamoření parazity nese pocit ztráty společenského postavení, vyřazení z oné elity čistých, na hygienu dbalých. Vždyť pozůstatek kastovního uspořádání, jakési věčné vyčleňování se,  škatulkování a odsudek druhých, v nás pořád přežívá. A tuto iluzi o naší nadřazenosti  a výjimečnosti nám mžikem zruší jakýsi nevzhledný parazit!

Reagujeme takto snad na všechny parazitní druhy. Vzpomínám na zděšení mé pořádkumilovné ženy, když jsme si před lety z dovolené z Chorvatska, kromě krásných zážitků a fotek, přivezli samičku Ploštice Štěnice domácí (Cimex lectularius Linnaeus, 1758). Viděl jsem ji lézt doma po polštáři a hned jsem pochopil, že za mé zarudlé fleky na kůži nenesou vinu chorvatští Komáři. Radost z nálezu Štěnice jsem mohl před mou paní projevovat jen chvíli. Je již zvyklá na ledasco, proto mne nechala onoho jedince opatrně polapit do krabičky a pak pečlivě usmrtit parami Octanu etylnatého. Tak teď už mám ve své entomologické sbírce krásný exemplář parazita. Jenže pak, …, pak se doma rozjel kolotoč „De-s”. Myslím tím opakovanou desinfekci, úklid, desinsekci, …, desinfekci, úklid, desinsekci, … Výsledkem byla málem rekonstrukce domácnosti, charita dostala (po vyprání) snad polovinu našeho oblečení, přičemž odpadkový koš schlamstl zbytek. Mzdu toho měsíce jsem vydal za chemické prostředky. Jo, a do Chorvatska už asi nikdy nepojedeme.

Podobnou reakci jsem doma zažil, když jsem si od známé (tedy od jejího psa) přinesl domů Blechu psí (Ctenocephalides canis (Curtis, 1826)) Potřeboval jsem ji přece nafotit – to snad každý pochopí!

Blecha

Dalšímu kolečku „De-s” jsem se vyhnul jen drobnou lží : „Na člověka přece Blecha psí nejde!”. Koneckonců Bleška byla již transportem vysílena tak, že bez pořádného doušku krve se od ní žádné velké vyskakování čekat nedalo. Výsledkem byly tyto mé fotografie zvířete krásného, ač nevítaného.

Blecha

Nyní jsem už z významných Hmyzích parazitů (těch našinců) do svého portfolia potřeboval sehnat jen toho posledního – právě Veš dětskou. Ale jako na potvoru mé děti ani ve školce, ani ve škole, ne a ne Vši chytit! Dokonce pionýrské skautské či příměstské tábory nepomohly. Měl jsem prostě dlouho na Vši smůlu!

Až nedávno přišel ten krásný den. Konečně jsme také dostali Vši!

Má známá (já vím, ono to vypadá, že mám těch dodavatelek Hmyzu nějak mnoho, opak je bohužel pravdou) zjistila tyto ektoparazity u svých dětí – přinesli je prý s brekem ze školky. Neskonale obdivuji stoický klid matky, nejprve sbírající „vzorek pro podivína Švábíka”, a až pak konající – pravděpodobně roztáčejíc nějakou verzi šíleného kolotoče „De-s”. S radostí jsem tehdy odložil léčení své virózy a pro přislíbené a již polapené Vši si osobně dojel. Děti již byly parazitů zbaveny a kupodivu stále oblečeny. Zřejmě zde hysterie z parazitů nevyhrála do té míry, aby vedla až k likvidaci všeho šatstva. To by samozřejmě byla reakce přehnaná, přesto bohužel ne zcela překvapivá. S vzácným darem jel jsem rychle domů. Vím totiž, že bez přísunu čerstvé krve dlouho nepřežijí.

A tady už máme první fotografii. Taková chuděrka pohublá, ani najíst jí pořádně nedali!

IMGD_7292

Zapomněl jsem ještě říci, že tyto fotografie byly draze vykoupeny. Doma jsem to totiž pořádně slízl – nejprve brblání manželky a později i drsnější hubování od dcery. Že prý: „Tahat schválně domů tohoto nebezpečného parazita je krajně nezodpovědné!”. Chápu, já téměř bez vlasů, jen s malými zbytky chloupků na jinak holé  lebce, nebyl jsem nikterak ohrožen. Veš se na kůži hlavy, holené strojkem a myté už jen tělovým mýdlem, zcela jistě neudrží.  Nemohl jsem tedy ani pořádně rozumět, pochopit. To bujná okrasa hlavy mé dcery i ta kratší mé manželky byly zde v sázce! Ty vlasy, co mne (tedy vlastně nás), při každodenním jejich mytí a zejména při častých návštěvách jejich majitelek v kadeřnických salónech, stojí majlant.

Je pozoruhodné, jak mnoho si zakládáme na exteriérových vlastnostech a jak tyto jsou pro nás ve společnosti významné. Tak jako i muži mají vlastnosti, či dokonce části těla (myslím jeden konkrétní orgán), na kterých si až zbytečně zakládají, u mnohých žen jsou vlasy a jejich úprava pýchou, základem krásy, jakýmsi ženským falickým symbolem. Symbolizují a prezentují totiž stav ženy, její mládí, dynamičnost, její sexuální atraktivnost, ale také její společenskou vážnost a úroveň. A jsou tou částí vzhledu, kterou jsou ženy schopny poměrně lehce ovlivnit. Pro muže jsou vlasy ženy – hned po jejím úsměvu – druhou nejdůležitější částí jejího exteriéru. Troufám si říci, že v tom předčí i kdekterou oku lahodící oblinu ženského těla! Vlasy a účes dotváří vzhled a image člověka do té míry, že bez nich by milovaná osoba pozbyla velké části atraktivity a co více – také kusu své osobnosti. Rozhodně nezkoušejte přijít do kadeřnického salónu právě ve chvíli, kdy probíhá barvení vlasů. Vaše partnerka s vizáží zmoklé slepice (to byl jen a pouze obrazný příměr), pokud ji vůbec poznáte, nebude zdaleka tak atraktivní, ba zdánlivě dokonce ani tak charakterní, tak zářivou, tak imponující, tak žádostivou. Já tuto chybu nedávno udělal – dodnes se z toho šoku vzpamatováváme – vlastně oba dva.

A teď, …, teď jsem se navíc rozhodl manželku i dceru totálně zničit – nepříjemným parazitem. Jak podlé ode mne! Ale néé, nebojte, má rodina již vydržela lecjaké ústrky. Mám je moc rád a tak mi to u nich zase prošlo. Vždyť má vzácná žena mi nakonec při fotografování pomáhala! Snad jsem ji přesvědčil tvrzením: „Vždyť se nemůže nic stát. Vši neumí skákat ani létat. Navíc nepřenáší žádné nemoci!”. Nelhal jsem, u nás v Evropě tomu tak je, je to bezpečné. V jiných exotičtějších zemích prý ale Veš může přenášet původce Tyfu (Rickettsia prowazeki), Francouzské horečky (Bartonella quintana), Boreliózy (Borrelia recurrentis).

Nejprve jsem se snažil Vešky fotit na dětských vlasech, se kterými jsem si je přinesl. Velmi obtížné! Vši jsou totiž v takovém případě velmi rychlé, neustále se snaží zalézt do úkrytu. Proto omluvte sníženou kvalitu fotografií.

IMGD_7298

Chtěl jsem prostudovat, jak se tento Hmyzí zástupce po vlasech pohybuje. I za cenu případné neostrosti záběru poznat skutečnost, o které jsem dosud pouze četl.

IMGD_7295_

Veška se držela srpovitými drápky vskutku dobře. Sada šesti končetin s háčky předčí horolezce zdolávajícího ledopád za použití cepínů a maček.

IMGD_7294_

Ale nejde zde jen o jednoduché háčky. Veš disponuje vlastností, kterou se může pochlubit jen málo živočichů – schopností úchopu. Drápy na konci končetin jsou pohyblivé a noha je vždy opatřena také proti-drápkem.

IMGD_7303

Tak vzniká dokonalý úchop, zámek kolem vlasu. Veš koriguje sílu sevření, takže se umí po vlasu i posouvat, přidržovat, prostě na něm provádět akrobatické, ekvilibristické cvičení.

IMGD_7310

Na přední noze dobře vidíme rozevřený úchop, vybavený hmatovými brvami. Veš je opravdovým Hmyzím silákem, její nohy jsou neuvěřitelně svalnaté.

IMGD_7309

Veš je s námi lidmi odjakživa a tato koexistence se pochopitelně promítla také do našeho spisovného i hovorového jazyka. (Pro názornost jsem v tomto článku (výjimečně) podtrhl slova od Vši dětské odvozená.) Slova „veškeré”, „všímat”, „všichni”, mají totiž všechna slovní základ právě v rodovém jménu tohoto běžného Hmyzu. V naší řeči již tak zdomácněla, že se nad nimi ani dále nepozastavíme, postrádají pro nás jakéhokoli citového zabarvení. To jiná příbuzná slova, jako třeba „všivý”,„všivák”, se nám, díky jakési tušené vazbě na něco nečistého, zase výborně hodí k případnému vyjádření odsudku. Úsloví „líný jako veš”, „nasadit vši do kožichu”, nebo že „něčeho je jako vší” používáme rutinně, aniž bychom se zamýšleli nad vazbou k onomu nepříjemnému parazitu. Také vybírání, či vypichování hnid (Vších vajíček) z vlasů, jako nepříjemná práce s malými objekty, se do češtiny promítlo. Používáme tak v jazyce odsouzeníhodnou vlastnost „hnidopišství” a svým dítkům musíme vždy pracně vysvětlovat, že to opravdu s „prohnilou pýchou” nijak nesouvisí. Podobně hnidopich neboli hnidař, či hnidous (Vančura) je tedy člověk, jenž kritizuje za maličkosti.

Asi nás nepřekvapí, že i v Rómštině Veš zapustila své kořeny. Ačkoli Veš se Rómsky řekne„les”, slova „vešoro, vešalo, vešangero, vešuno” mají prý původ právě u Vši dětské.

V angličtině, kde Veš se řekne „louse” (plurál „lice”) se také najde mnoho běžných slov, která si podržela odsuzující tón, ačkoli původní jejich konotace byla již zcela zapomenuta. Kupříkladu zcela běžné slovo „lousy”, tedy mizerný, špatný, nebo „louse” či „louser”, tedy nepříjemná či protivná osoba (pozor ale, slovo „looser” má jiný slovní základ), „louse up” znamená v angličtině zkazit. Podobně v tomto jazyce najdete obdobu našeho hnidopišství – „nitpicking”, což znamená rýpat se v detailech, v něčem se nimrat.

Já vím, namísto jazykového koutku měl bych zde zvídavému čtenáři přinést spíše lepší popis tohoto Hmyzího druhu. Když já ale nechci jen opakovat vyčtené informace. Veš dětská je natolik prozkoumaná, že v odborné literatuře nebo i na webu o ní najdete skoro vše. Proto uvedu raději jen pár odkazů: KHSS, CZU, Wiki, Vši. Vždyť také přece stačí zadat ve vyhledávači klíčová slova „Veš” a „dětská” a dozvíte se velmi mnoho. Snad ještě lépe zavítat na zahraniční stránky [Headlice, Medscape, Phys, SAm, Nature, Dunn]. Tam se zdají být více originální, více podrobní. I když jim také mnohdy jde víc o senzaci, než o skutečný přírodovědecký popis druhu, nebo alespoň o osvětu, popis a přiblížení živého tvora. Člověk také rychle zjistí, že naši čeští publicisté mnohdy pouze překládají zahraniční zdroje, píší své články coby jakési senzací nabité výcucy, aniž by však původní zdroj jakkoli citovali. Plagiátorství, které publicisté u studentů, politiků i vědeckých pracovníků zásadně netolerují a podrobují ho zdrcující kritice, je v běžné novinářské praxi zřejmě každodenní rutinou! Asi žurnalisté předpokládají, že běžný čtenář nemá internet, nebo neumí anglicky. Snad i proto najdete na našem webu obvykle jen povrchní texty. A i ty jsou buď o senzačním (velmi spekulativním) zjištění souvislostí genomu Vši dětské s genomem Vši parazitující naše dávné předky, nebo ještě častěji – o hubení Vší. To je totiž, bohužel, pro lidi málem to jediné, co je zajímá. Škoda, vždyť v případě Vši dětské, se jedná o docela pozoruhodného tvora. 

Nejsem profesionální biolog, tedy na detailní, originální popis anatomie, bionomie a etologie Vši dětské sám ani neaspiruji. Fotím jen pro radost a právě u této činnosti mne zaujaly některé další anatomické detaily tohoto Hmyzího druhu. Rád bych se s Vámi o tyto své postřehy podělil.

Pozoruhodný je třeba čumák Vši. Jen pohleďte na ten podivně kuželovitý rypec. Veš prý jím jen nakousne/nabodne kůže a až z něj vysune sací ústrojí.

IMGD_7304

I její očka jsou docela bystrá. Také krátká obrvená tykadla jsou zajímavá a nesou až čtyři typy různých smyslových orgánů, zejména hmatových brv. Veš jimi vnímá pohyb a napětí, detekuje pozici tykadla a tím si uvědomuje i svou vlastní polohu. Vědci tvrdí, že Veš má překvapivě málo smyslových schopností. Prý nedobře vidí, špatně detekuje pachy, vůně a chuti. K ověření tohoto tvrzení nemám dostatek svých zjištění, přesto myslím, že Veš disponuje právě těmi smysly, které k životu parazita potřebuje. A takové, co by ji jen rušily, prostě vyřadila. Vždyť ono také přežít v naparfémovaných vlasech, plných kondicionérů, šampónů, voňavek, chemických barev, ale také smradlavého potu, chce buď velmi odolnou náturu, nebo silnou ztrátu čichu a chuti. Veš je dokonalá – je vybavena obojím.

IMGD_7312

Zadeček je ze sedmi článků a dovede pojmout poměrně značné množství krve.

IMGD_7313

Nechal jsem mou Vešku proběhnout po papíře. To se jí moc nelíbilo a snažila se uniknout. Vypadala jako bruslař na betóně. Na tohle opravdu nebyla od matičky přírody připravena.

IMGD_7318

Ani párátko jí nebylo přirozeným prostředím, leč nohy s háčky se již přece jen měly čeho zachytit.

IMGD_7323

Až později, při prohlížení fotografií, jsem si povšiml světlého pásku vylézajícího Vši ze zadečku. Polilo mne horko! Že by celou tu dobu focení kladla nějaká malá, okem nepostřehnutelná vajíčka? Že bych  si opravdu neopatrně zavšivil domácnost? Okřikl jsem ale rychle sám sebe. Vždyť přece Vši kladou poměrně velká vajíčka přímo na vlas! Až z těchto hnid líhnou se další jedinci. Toto zde bude buď kousek výkalů, nebo vyhřezlé střívko.

IMGD_7332

Pak jsem focení raději ukončil. A tím skončila i veškerá naše Vší nákaza. Pro mou paní i dceru – zaplaťpánbů! Však tentokrát byl jsem tomu i já rád, ač jsem to nepřiznal. Tou dobou měli jsme totiž doma delší návštěvu z Mexika. Sedmnáctiletý Ricardo, původem z bohaté rodiny, uvyklý na služku i kuchařku, musel v naší domácnosti skousnout horší standard bydlení, naučit se vysávat a uklízet svůj malý pokojíček. Vše ale zvládl na jedničku a měli jsme tak krásný společný čas. Přizpůsobili jsme se a i on se v mnoha směrech přizpůsobil. Naši stravu si pouze dokořenil nezbytnou salsou z papriček Habaňeros a pak už snědl vše. Zúčastnil se veškerých rodinných aktivit, naučil se dokonce lyžovat do té míry, že sjel černou sjezdovku (a to předtím nikdy v životě neviděl sníh), na běžkách zvládl trasu Figura-Švýcárna-Červenohorské sedlo a zpět. Myslím, že pobyt u nás hodnotí obě strany jako „přínosný”. Případnou nákazu Vší dětskou bych ale jemu a zejména jeho rodičům vysvětloval jen obtížně.

Ještě na závěr: Já opravdu nejsem na hubení Vší specialista, nikdy jsem to (naštěstí) ani nedělal! Těch pár jedinců, co jsem si tentokrát přinesl domů, nechal jsem milosrdně zemřít na balkóně hlady. Prosím proto: „Radu, jak se těchto parazitů zbavit, po mně opravdu nežádejte!

A dovolte noticku pro ty, co mne neustále kritizují za psaní velkých písmen u rodových jmen Hmyzu. Věřím, že po přečtení tohoto článku, ve kterém jsem se zabýval všemi těmi Vešmi, mluvil zaníceně o všech těch Vších, přisuzoval Vši vši tu Vší krásu, mi snad konečně dají zapravdu. Pokud bych tak totiž zde nečinil, tedy nepsal slovo Veš tam, kde je myšlen onen parazit, ve  všech jeho tvarech právě velkým písmenem, byl by tento článek jen obtížně srozumitelný.

Galerie fotografií

Rubriky: Uncategorized | 3 komentáře