Až opadá listí z Dubu, Žlabatka dubová listová, Cynips quercusfolii

Za bohatství, úspěch, štěstí, jsme ochotni zaplatit ledasčím, někteří dokonce zdravím, slušností, poctivostí. Nejvíce ale doufáme, že se nám podaří Themis, či jiné bohyni Spravedlnosti vyklouznout, nebo že vše splatíme „Až někdy..“. Tak podobně přišel ke svému bohatství a úspěchu sedlák a opilec Čupera v pohádce z cyklu Fimfárum. V příběhu, tak skvěle vyprávěném Janem Werichem, jmenovaný sedlák přelstil (s pomocí Pompadůrky) spravedlnost v podobě čerta. A nestačilo, oklamal i podruhé téhož pekelníka, jenž si mohl podle dojednání za své služby získanou sedlákovu duši odnést na podzim, formálně řečeno prý: „Až opadá listí z Dubu„. A čerchmant se nedočkal a odtáhl s nepořízenou, neboť Čupera trval na liteře ujednání. Čerta přesvědčil, že Duby své listí, byť suché, ztrácí až na jaře, teprve poté, co jim naroste nové! Takže snad prý vůbec není doba, kdy by byly bez listí. Velmi hezká pohádka, ale je opravdu její konec dobrý? Nejsem právník, ale myslím, že v jejich ujednání nebyla řeč o tom, že až bude Dub zcela bez listí, ale jen dokud listí neopadá. Myšleno zjevně to listí, co je právě v době jednání na stromech. Nakonec přece opadalo, byť narostlo jiné, nové. S tím se i sám Čupera přece ztotožnil, jeho obranná argumentace byla založena jen na faktu, že už mezitím zase Dubům narostlo další, nové listí! Myslím, že sedlákovi to nemělo projít. Ale ono co právník, to názor. Uznejte ale sami: Není těch chytráků Čuperů v Českých zemích dnes už nějak mnoho?

V přírodě věnuji hodně pozornosti růstu, barvě a tvaru listí Dubů. Učím se poznávat jednotlivé druhy podle žilnatiny listu nebo podle tvaru čepele (dle Werichovy pohádky jsou tak nějak „čertem ožďubané“). Poznávám housenky, živící se Dubovým listím, zajímám se o parazity, pro něž je list Dubu úkrytem, spižírnou, jednoduše domovem. A zkoumám také, jak mnoho živočichů se naučilo na listech Dubu tvořit své hálky. Již jsem popsal výhody i nevýhody života Vosiček Žlabatek uvnitř hálek (Žlabatka růžová). Tyto jsou na Dubu vytvářeny mnohými ze zástupců zmíněné čeledi, Duběnkami jsou ovšem nejčastěji nazývány ty hálky, tvořené Žlabatkou duběnkovou, ale namnoze také Žlabatkou dubovou (Cynips quercusfolii Linnaeus, 1758) [wiki de]. Ač se českým názvem a dokonce i tvarem hálky tyto Vosičky sobě velmi podobají, pro přírodovědce je třeba oba druhy, tedy ten duběnkový a dubový, rozlišit, neboť vskutku jsou to zástupci dokonce dvou odlišných rodů Žlabatek (Andricus a Cynips).

Hálky obou zmíněných druhů byly, díky obsahu tříslovin, v minulosti používány pro výrobu inkoustu. Taninu ovšem obsahují údajně až třikrát méně, než třeba tzv. Duběnky z Aleppa. Ano, inkoust se dříve vyráběl právě z Duběnek pocházejících ze zmíněného Syrského města, toho, jehož obyvatelé právě v době psaní tohoto článku trpí následky zuřící občanské války. Ze zpráv se zdá, že tam válčí špatní s ještě horšími (což je koneckonců pro moderní války typické). A svět to jen nezaujatě pozoruje. Syřané mají smůlu, pro Duběnky nikdo válku nepovede, takhle kdyby bylo hodně ropy (Sýrie ji sice částečně vyváží, ale není rozhodujícím hráčem) nebo zemního plynu! Hned by bylo morální zasáhnout! No, vlastně, právě okolo Aleppa jsou údajně nově hlášena velká břidlicová ložiska ropy. Tak to se možná ještě budeme divit, jak někdo začne rychle „hájit lidská práva“!

Žlabatka dubová tvoří své hálky u nás zejména na Dubu letním (Q.robur) a Dubu zimním (Q.petraea), tedy na běžných druzích Dubu. Jsou to kuličky asi 15 až 25mm velké a objevují se k podzimu na spodní straně listů. Proto se někdy tato Vosička zove i Žlabatkou listovou, kterýžto název je rozšířen snad ještě více, nežli ten systematicky správný. Vždyť i latinský název hálku váže na listí Dubu.

Larva Žlabatky je perfektní designér a konstruktér. Kulatý tvar hálky je ideální z hlediska ochrany obyvatele, je dostatečně pevná, má vzhledem k objemu malý povrch. Tím jsou také zaručeny optimální poměry pro dobrou izolaci tepelnou i vlhkostní.

Duběnky této Žlabatky jsou uvnitř tvořeny šťavnatou, později porézní a houbovitou hmotou, larva Vosičky je pak v malé komůrce uprostřed.

Hálky mnou nacházené na Dubu letním měly slupku s povrchem více hladkým, ty na Dubu zimním zase trochu hrbolkatým a drsným. Od tvrdé hálky Žlabatky duběnkové (A.kollari) lze odlišit Duběnku Žlabatky dubové velmi snadno. Roste totiž, namísto na větvičce, vždy jen na žilce dubového listu. K této jsou Duběnky přisedle připojeny úzkým krčkem.

Na jednom listu najdete někdy i více těchto hálek. Jsou v mládí zelené,

později žlutavé,

ty slunci vystavené dokonce načervenalé. A připomínám, hálka je v podstatě list sám, jen Žlabatkou přinucen narůst v žádaný kulovitý útvar. Manipulace v provedení, jaké mohou i genetičtí inženýři Vosičkám jen závidět.

Tento povšechně známý, kulovitý, větší typ Duběnky je ve skutečnosti jen jednou ze dvou hálek tvořených touto Vosičkou, Žlabatka dubová totiž pravidelně střídá pohlavní a nepohlavní generaci. Uvnitř zmíněné kuličky rostoucí na Dubovém listu se na podzim vykuklí dospělá Vosa a v chodbičce vedoucí k povrchu čeká na vhodný čas pro vyklubání se. Duběnky s těmito Vosičkami můžete najít na podzim, či v časné zimě přímo na seschlém listí stromů, nebo později, na listí ležícím již na zemi.

Listí Dubu totiž s mrazy opadalo, .., tady ale něco nesedí! Pokud bych měl pravdu a listí Dubu by, ať už bez nebo s hálkami naší Žlabatky, na podzim opadalo dříve, než narostlo na jaře nové, sedlák Čupera z Werichovy pohádky byl by již dávno v pekle. No, pohádka je to vskutku zajímavá, ale to s tím listím Dubů není pravda, věřte mi. Listí z Dubů u nás každoročně opadává! Ověřte si toto mé tvrzení! A než se tak stane, Žlabatka dubová ať je mi svědkem! Ano, v Evropě rostoucí Duby jsou jak opadavé, tak i stálezelené dřeviny. V našich podmínkách ovšem přinejmenším vzrostlé Duby letní (Křemeláky), Duby zimní (Drnáky), jakož i Duby Cery (Turecké) a Duby pýřité (Šípáky) v zimě opadávají (nepočítaje spodní chráněné větve, kterýmižto by se jistě „rohatý“ poplést nenechal). Dub zimní snad drží listí trochu déle, odtud koneckonců jeho název, rozhodně však nepatří ani on mezi tvrdolisté druhy, které si zelené listy uchrání přes zimu. Snad se ten čert v pohádce z cyklu Fimfárum nechal jen oklamat mladým, hustě rostoucím Dubovým křovím, schopným si opravdu tuhé listí, byť suché, alespoň v místech před větrem chráněných, podržet po celou zimu. Nebo možná byl zmaten některou ze vzácných, cizokrajných stálezelených odrůd Dubu. Třeba Dubem cesmínovým (Q.ilex), Dubem kermesovým (Q.coccifera), nebo Dubem korkovým (Q.suber). Tyto stálezelené druhy u nás ale v lesích rozhodně běžně nerostou! Tak jinak: že by se tedy ten příběh původně odehrál někde na jihu Evropy mezi sedlákem Chiuperrou a jen ryze akademicky vzdělaným, městským čertem od nás, třeba z Prahy? Ne, snažím se najít logické vysvětlení, seč mohu, ale ono je to opravdu celé asi jen fikce, vymyšlená konstrukce bez reálného základu. Tak jako tak, je to pohádka krásná a já si na ni často při pohledu na opadané listí Dubu vzpomenu.

Takže znovu: Listí Dubu totiž s mrazy opadalo, hálka na zemi zapadla sněhem, možná spadla do bláta, do louže. Houbovitá hmota hálky je ale pro Žlabatku jako teplý svetr, dobře chrání před zimou, před vodou, poskytuje imagu potravu a tekutiny pro přečkání nepříznivého počasí. Snad někdy v únoru se konečně trochu oteplí a dospělá Vosička vyletí do světa.

Je to příslušník agamní, nepohlavní generace. Tato generace má jedince větší, snad 4mm velké.

Jsou to všechno pouze samice, takže se alespoň v určování pohlaví nemohu zmýlit.

Agamní Žlabatky nehledají v chladném počasí časného jara samečka (nějak instinktivně ví, že by to bylo marné snažení), jen do blízkosti dubových pupenů nakladou partenogeneticky vajíčka a další, tentokrát sexuální generace je tím zajištěna.

Z vajíček se totiž líhnou jak budoucí samice, tak i samci. Jak vidíte, podobně jako u Žlabatky duběnkové, ani zde jsem zatím bohužel nevyfotil hálku, ani dospělce, sexuální generace. Dokonce pořádně ani nevím, jak vlastně vypadá, internetové i jiné zdroje jsou na obrázky Žlabatek poměrně skoupé. Jediný nekvalitní obrázek jsem našel na [gall wasps]. Kupodivu i skvělá kniha „Oak-Galls in Britain“ od Robina Williamse nepomohla získat příliš mnoho informací. Jen že hálka sexuální generace je sametově fialově purpurová, oválná 3x2mm a že vzniká v malých skupinkách na pupenech tenkých větviček vzrostlých stromů. Z literatury také ale vím, že larva v této hálce se v květnu kuklí. Koncem měsíce se pak líhnou dospělci, páří se a samice kladou na spodní stranu listů oplodněná vajíčka pro novou, opět agamní generaci Žlabatek. A celý cyklus se opakuje.

Tak budu hledat dál…

Křídla této Žlabatky (samice agamní generace) jsou velmi podobná těm Žlabatky duběnkové [Andricus kollari křídla].

Žlabatka dubová je u nás dnes snad nejběžnější druh Žlabatek. Podle genetických studií (elektroforézou proteinů [Elektorforéza, Bader] na allozyme loci) těchto Vosiček se podařilo zpětně dovodit, že tato Žlabatka patří mezi druhy, které se na sever Evropy rozšířily poměrně nedávno. A přesto již některé zdroje [Holý Žlabatky NPP] překvapivě udávají, že má být u nás opět na ústupu. Sám jsem zatím úbytek těchto krásných Vos naštěstí nepozoroval.

Přesto, že je tato Vosička řazena lesníky mezi škůdce [Škůdci dubu], krásné hálky rostoucí na listí jsou pro Dub jen malým zatížením a koneckonců na podzim stejně s listím opadnou! Navzdory laskavému moudru Jana Wericha si tím jsem zcela jist. Jsem pro spravedlnost, ač nechci stát na straně pekelníků. Těch, co trestají. Ale bojím se, že pokud si můj příspěvek přečtou na příslušných „oficiálních místech“, Čupera se už jara nedočká.

Pokud Vás Žlabatka dubová zaujala a chcete také poznat její zajímavé spolubydlící, přečtěte si o nich v příspěvku Žlabatka dubová a Červená královna.

Galerie fotografií