Nosatec dubový žaludový

Někdy se mi zdá, jakoby tvor zvaný „Brouk“ byl snad jediným Hmyzem vůbec. Mnoho lidí totiž klidně nazve tímto generickým jménem každé malé stvoření, ať již létá nebo lozí. Mezi Brouky (Coleoptera) tak neinformovaný laik řadí mylně třeba Ploštice (Heteroptera), Šváby (Blattodea), Škvory (Dermaptera), Chvostoskoky (Collembola), Rybenky (Zygentoma) a dokonce i Klíšťata (Ixodida). Obdobně k tomu mají sklon lidé v mnoha různých zemích, tak třeba ti anglicky mluvící používají zjednodušující název „Bug“. Naše slovo „Brouk“ je zneužíváno jako univerzální nadávka, jako záměrné paušalizující označení všeho tvorstva nevýznamného, nepodstatného, odporného. Pestrost různých forem Hmyzu je obrovská a takový odsudek, či takové zjednodušení, si rozhodně nezaslouží. Člověk, používající pro veškeré drobné živočichy název „Brouk“, přitom mnohdy stěží vyjmenuje byť i jen několikero zástupců tohoto konkrétního Hmyzího řádu! Jak rád bych všem takovým pomohl otevřít mysl i oči, naučil je chápat, mít obdiv a úctu.

Mezi zástupci této velmi rozšířené Hmyzí skupiny totiž najdeme druhy jak esteticky, tak i hospodářsky významné. Krása je relativní a subjektivní, proto o ní zde mluvit nebudu. Zmíněný hospodářský význam se zase bohužel projevuje zejména tím, že člověku tito Brouci někdy škodí. Ale přiznejme si sebekriticky: kolik tvorů nám vlastně tam, kde žijeme, opravdu nevadí? Mnohé z Broučích čeledí, naštěstí, umí zaujmout každého pozorného milovníka přírody. Například obdivuhodní Nosatci (Curculionidae). Jejich morfologie i etologie je vskutku výjimečná. Jen pohleďme na jejich typického zástupce, Nosatce žaludového (Curculio venosus (Gravenhorst, 1807)).

Tělo opancéřované tvrdým chitinovým krunýřem, jemně ochlupeným, silné končetiny. Kdo zkusil Nosatce chvíli podržet v dlani tak ví, jak se tento dovede zapřít hrotem holení a jakou silou pak umí tlačit pro své osvobození. Co ale zejména nikdo u Nosatců nepřehlédne je – kulatá hlava protažená kuriózně v jakýsi dlouhý nos. A když říkám dlouhý, tak vězte, že jeho délka někdy přesahuje délku samotného těla Nosatce!! Na špičku nosu si tento Brouk jistě vidí, zato psychologickým testem, kdy se poslepu dotýkáme prstem špičky nosu, by prošel jen obtížně. Zmíněný předlouhý výběžek hlavy však není opravdovým nosem.

Není to jen pouhý kožní výběžek, jen sídlo čichu. Jde totiž vskutku o protaženou hlavu (rostrum). Tato podlouhlá část nese tykadla a na samém konci jsou dokonce funkční, mnohdy velmi silná kusadla! A aby těch překvapení nebylo málo, mandibuly nepracují, jako je u Hmyzu obvyklé, v horizontální rovině, tedy zde není levé a pravé kusadlo, anóbrž se pohybují vertikálně – spodní proti hornímu. Mimořádně podivné! Že tyto na dálku ovládané pilovité mandibuly jsou opravdu velmi účinné, pochopíme, když se začneme zajímat o to, kde někteří Nosatci prodělávají svůj vývoj. Mnoho jich totiž klade svá vajíčka do někdy i velmi tvrdých semen. Pro Nosatce lískového (Curculio nucum Linnaeus, 1758) není problém zdolat tuhou skořápku i lískového ořechu. Jistě, vrtají (prokusují) otvor pro kladení již v době zrání plodu, kdy je jeho skořápka ještě napůl měkká, i tak je to ale neuvěřitelný výkon.

Podobně mne již dávno okouzlil Nosatec dubový (Curculio glandium Marsham, 1802). Mezi jeho jedinci a těmi druhu C.venosus není pro laika žádný rozdíl, jsou stejného vzhledu, podobné velikosti, dokonce se podobně rozmnožují. Samička má předlouhý rostrum, sameček má tento „nos“ trochu kratší.

Přiznám se, vždy jsem považoval dlouhou hlavu Nosatců spíše za ozdobu, za něco, co Nosatci zas až tak nepotřebují. Vždyť snad by stačilo provrtat či prokousat stěnu tvrdého plodu a naklást vajíčko těsně pod jeho povrch. Představoval jsem si rovněž, že křivost tohoto hlavového výběžku asi záměrně koresponduje s oblostí plodu lísky nebo žaludu. Slouží tento snad k detekci, zda plod není již obsazen? Nebo k nanesení nějakého značkovacího feromonu? Vždyť přece uznejte – přijímat jakoukoliv potravu takovým, promiňte mi to slovo, rypákem, no to snad ani není možné! Maximálně by se tímto dlouhým brčkem dalo někde u baru popíjet Mojito.

Po letech domněnek, přemýšlení a pátrání, jak že to vlastně s tím nosem Nosatců je, jsem se rozhodl zjistit víc. Chtěl jsem pozorovat tyto Brouky při páření a při kladení vajíček. Hledal jsem tedy Nosatce dubového na žaludu Dubu letního (Quercus robur L.) [umich, uconnladybug]. Bylo jich naštěstí k podzimu na Dubech v okolí spousta. Tedy jak těch velkých žaludů, tak i Nosatců. Dlouho jsem pak vyčkával, až má vyvolená samička uvykne fotoblesku a začne mou otravnou přítomnost tolerovat.

Po chvíli nedůvěřivého váhání přece jen přistoupila k činu. Začala vrtat otvor – ne do žaludu samotného, ale do jeho číšky. A určitě ne omylem. Dobře věděla, že stěna žaludu je pod číškou mnohem měkčí i tenčí. Navíc, že tak bude otvor vhodně maskován. Na hladkém povrchu žaludu by bylo stopy po vrtání věru obtížné zahlazovat. Postavení Nosatce při hloubení mi upomnělo vrtnou věž, kterou ze svého těla dělá například sám mistr vrtání – Lumek velký (Rhyssa persuasoria (Linnaeus, 1758)). Dlouhé končetiny podepírají tělo, kulatá hlava připomíná pohyblivý kulový čep, dlouhá tykadla kontrolují úhel vrtání, silné drápky pak zase Nosatce kotví k podkladu, takže může vrtat třebas i hlavou dolů.

Vrtání, nebo snad lépe řečeno vykusování, otvoru probíhalo poměrně rychle. Nosatec se přitom otáčel kolem dokola, nakláněl pohyblivou hlavu doleva, doprava.

Netrvalo dlouho a samička měla rostrum zcela ponořeno. Věřte nebo ne, vykousala díru až do středu velkého žaludu. Tak proto tak extrémně protáhlá hlava! Opravdu celá její délka byla beze zbytku využita.

Pak Nosatec rychle hlavu vytáhl, otočil se a bez otálení začal do dírky klást vajíčko.

Pochyboval jsem, že má samice tak dlouhé kladélko, aby dosáhlo až na dno komůrky. Bohužel jsem ale Nosatce vyplašil, takže celou pravdu jsem se ještě tehdy nedozvěděl.

Jindy jsem zase pozoroval páření těchto Nosatců, a nepřekvapí nás – opět na povrchu žaludu.

Byl jsem velmi udiven, když samice neztrácela čas a již za kopulace začala vrtat do nevábně vypadající, nahnědlé oblasti mimo číšku. Zřejmě chtěla využít měkčího, udereného místa. Brzy byla zase v žaludu ponořená – až po oči. Sameček zdánlivě jen přihlíží, avšak nenechte se mýlit, jeho práce je také důležitá.

Snad mi oba prominou, že jsem jejich chvilku rozkoše zaznamenal a pověsil tyto fotky na internet – u lidí by se to jistě chápalo jako nepřijatelný mravní poklesek. Já ale chtěl ukázat, že i samec má své poslání a svůj smysl. Po chvíli, když samička usoudila, že toho už má dost, že dírka pro vajíčko je hotová, partnerovi nějak jeho snažení ukončila. Ten se pak skutálel dolů se samice i s žaludu a odletěl. U Nosatců není po sexu čas na nějaké „I feel good…“, není čas na cigaretku, ani na zasloužený spánek. Neplatí zde ani to samčí „Post coïtum omne animal triste est„. Neúnavný samec Nosatec rychle letí pokusit se někde jinde zasít další své sémě.

Nikdy jsem nepozoroval, že by samec vykusoval dírku v žaludu spolu se samicí, nebo snad namísto ní. Jeho prodloužená hlava je tedy spíše jen znak příslušnosti ke klanu „dlouhonosých“, než že by měla nějaký skutečný účel. Lidově řečeno: „Podle nosa, poznáš kosa“. Snad krásu své hlavy samec alespoň uplatní při namlouvání samic, nebo při soupeření s jinými soky.

I když jsem tedy již věděl, jak kladení vajíček probíhá, stejně jsem pozoroval další a další samičky tohoto Nosatce. A dobře jsem udělal. Tato krasavice začala vrtat opět na číšce žaludu.

Netrvalo dlouho a prokousala tvrdou slupku.

A za pár minut byla až uprostřed. Dál to opravdu nešlo. Vrtěla kulovitou hlavou ze strany na stranu, zřejmě připravovala komůrku pro vajíčko.

Pak rychle hlavu vytáhla a začala klást.

Přece nemohla dosáhnout kladélkem, byť teleskopickým, až na dno štíhlé šachty, gravitace v těsné rource také nepomůže – tak jak to vlastně funguje?

Odpovědi jsem se tentokrát dočkal. Velmi rychle po kladení samice začala do svého tunýlku znovu opatrně strkat hlavu. Zcela jistě vajíčko zatláčela jemně kusadly! Jaká něžnost a péče!

A dopravila zárodek svého potomka opravdu až na samé dno dlouhé šachty!

Co bylo pak? Samice hlavu vytáhla a začala do stejné dírky klást znovu – další vajíčko!

Zase je pak zatlačila kusadly na dno – a bylo hotovo. Avšak jen pro ni. Já ještě dlouho vzrušeně rozdýchával své poznání.

Než samice utekla, stihl jsem si ji vyfotit – na památku. Díky této fotografii jsem ale pochopil i další geniální detail Broučí morfologie. Protažené rostrum v sobě má totiž drážky pro lomená tykadla. Ta se při vrtání do zářezů ukryjí a Nosatec může ještě hlouběji.

Možná jsem se o tomto Nosatčím kladení mohl někde v literatuře dočíst mnohem dříve. Neobjevovat objevené. Přece již spousta lidí musela sledovat totéž. Takto vlastním pozorováním prohlédnout a pochopit je ale, i pro dospělého člověka, stále velmi vzrušující. Dodatečně jsem alespoň zapátral na internetu a našel spoustu zajímavých názorů. Například tento odkaz [Evidences of Creation] popisuje kladení vajíček Nosatců téměř stejně jako já. Autor zde považuje dokonce dokonalost Nosatce dubového za důkaz neplatnosti evoluční teorie, a že cituji: „Alláh je tvůrcem všeho“. Ač nezpochybňuji Boží všemohoucnost, my už přece dávno víme, že příroda je prostě vždy dokonalá.

Dlouhou jsem pak doma přemýšlel a ptal se sám sebe. Kolik vajíček maximálně samice naklade do jednoho žaludu? Co ji vede k tomu, aby kladla tak hluboko? Dělá si samice na žaludu „čárku“, že už je obsazeno? Jak se larvy uvnitř plodu vyvíjí?

Začal jsem proto plody Dubu sbírat, rozlamovat je, studovat jejich obyvatele. Byl jsem velmi překvapen, neboť přes 90% žaludů bylo již napadeno. Dá se říci, že Nosatec dubový opravdu výrazně maří rozmnožovací úsilí Dubu. Tak proto je těch žaludů na Dubu tolik! Také se dle mých pozorování zdá, že larva Nosatce opravdu zprvu vykusuje střed žaludu. Snad aby tento co nejvíce přirozeně zrál, zachoval si co nejdéle pevnost a vzhled normálního plodu. Aby Dub neodhalil parazita a neshodil žalud předčasně a ten pak i se svým nájemníkem nepodlehl plísni a hnilobě. Možná však je také malá larvička uprostřed žaludu lépe chráněna před parazitickými vosičkami.

Larva na následující fotografii také vyžírala nejprve střed plodu. Nešlo, myslím, o larvu Nosatce, spíše to bude housenka nějakého Obaleče nebo Zavíječe (drobní motýlci). Obaleče dubového jsem zatím vyloučil, snad tedy to je Obaleč ořechový (Cydia splendana (Hubner, 1799)) [Wiki], blízký příbuzný našeho Jablečného červa.

Larvičky Nosatce vypadají totiž jinak, jsou ponravovité, apodní, se silnými kusadly.

Vyžírají postupně od středu vnitřek žaludu, až zůstane jen tenká slupka.

Velmi často najdete uvnitř žaludu larvy hned dvě, málokdy však více. Jsou to vlastně sourozenci. Jejich matka velmi pravděpodobně feromony označila žalud tak, aby ani ona sama, ani její družky do něj již nekladly. Podstatu onoho chemického Nosatčího „Obsazeno!“ jsem ale zatím v literatuře neobjevil.

Uvnitř svého pokojíčku mají larvy Nosatce ještě větší nepořádek než mnohý z lidských adolescentů. Jakmile je vnitřek žaludu sežrán a přeměněn na již bůhvíkolikrát prohledaný a snad i přežvýkaný trouch, nastane čas provrtat se ven.

Larva se pak zahrabe do země, kde se v malé komůrce zakuklí. A na jaře se už líhne nový Brouk. Tím líhne nemyslím, že se hned vyklube ven. Jen se z kukly zrodí dospělec a ten pak čeká na ten správný okamžik, kdy bude dostatek nových žaludů.

Byl to hezký příběh, nemyslíte? Vím, nebyl příliš objevný a vědecky přínosný. Já ale přesto neskromně doufám, že pro některého z mých čtenářů se tento Nosatec dubový stane nyní konkrétním živočichem hodným zájmu. Snad tím oněch typizovaných, anonymních, opomíjených „Brouků“ ubyde. Má snaha pak v takovém případě přinesla ovoce.

Galerie fotografií