Tygří Brouci

Nemám rád srovnávání výkonů členů Hmyzí říše a výkonů lidí či jiných Savců. Prohlášení jako „Člověk by vzhledem ke své velikosti musel skočit tak a tak daleko, aby se vyrovnal Bleše ve skoku dalekém“, nebo „malý Mravenec unese n-krát více než sám váží, Člověk by pak musel unést tolik a tolik“ najdete v literatuře i na internetu spoustu [1, 2]. Lidé jim věří a obdivují ty malé tvory. Tato tvrzení jsou veskrze hloupá, postrádající základní znalosti fyzikálních zákonů. V obou uvedených případech borec musí zvedat hmotnost svého těla. A hmotnost (byť by tělo bylo svalem samotným) roste se třetí mocninou velikosti objektu. Síla takového svalu roste ovšem jen s průřezem – tedy s druhou mocninou! Takže zvětšíme-li každý ze tří rozměrů svalu 2x, vzroste jeho síla (úměrná průřezu) 4x, ale jeho hmotnost (úměrná objemu) 8x. Mravenec po prostém zvětšení na velikost Člověka by sám sebe sotva unesl. A Blecha by ani neposkočila! Z podobných prostých fyzikálních důvodů Člověk nechodí po vodě jako Hmyz, ani nelétá jako Ptáci… Jistě nejsem první, kdo uvádí tato základní fakta. Ale mezi obdivovateli přírody se zdá být jen málo těch s kladným vztahem k fyzice.

Přes svou nelibost k příměrům si dnes jedno přirovnání dovolím. Postavím drobného Brouka Svižníka na roveň Tygrovi. Ač ti dva jsou velikostí nepodobní, v říši Hmyzu je Svižník stejně, nebo snad i více dravým lovcem jako je Tygr pro zvěř. Svižníkovo anglické jméno je koneckonců ne nadarmo „Tiger beetle“. Pro ty, co tohoto Broučka neznají (zřejmě nesledovali večerníčky „Včelí medvídci“ ani nečetli Sekorova „Ferdu Mravence“) odkazuji na [3]. Svižník je jasně jeden z nejlepších lovců Hmyzí říše. A kdyby měl Tygr dokázat to, co umí Svižník, musel by…

Svižník polní (Cicindela campestris Linnaeus, 1758) rychle pobíhá a poletuje v květnu a červnu na písčitých březích, na lesních prosluněných cestách.

Pro Hmyz je napadení Svižníkem dílem okamžiku. Uvádí se změřená rychlost útoku 60cm/s [4] a opět se to uvádí příměrem „Tygr by musel běžet vzhledem ke své velikosti 220km/h“. Opět klasická ukázka pochybného srovnání. Ale dost už o tom. Je pravdou, že pro Hmyz musí být zjev tohoto Tygřího Brouka děsivý. Svižník je pro lov vybaven výborným zrakem, čichem, hmatem. Disponuje tvrdým obranným krunýřem, útočí ze vzduchu i po zemi. Jeho kusadla umí sevřít, propíchnout, rozdrtit. Viděl jsem jej ulovit různé mouchy, dravé Roupce, Blanokřídlý Hmyz a dokonce ani Brouci před ním nejsou v bezpečí. Jako jeden z mála lovců Hmyzí říše si bez problémů poradí s obrněným vozidlem plným chemických zbraní s názvem Slunéčko sedmitečné. Loví nejen imago (dospělec) Svižníka, rovněž jeho dravá larva útočí z nory v zemi na vše živé kolem.

Vyfotit Svižníka v přírodě není snadné. Jeho smysly a reakce jsou v přímém srovnání lepší než lidské. Při první známce nebezpečí se třeba i vzdá cenné kořisti a prchá do bezpečí. Neuteče a neuletí jen v tom případě, že se zaobírá něčím ušlechtilejším – zachováním druhu. Drobnější samec má od přírody větší kusadla než samice a myslím, že následující fotografie ukazují, proč tomu tak je.

Takto zaneprázdněný pár postojí modelem i pomalejšímu fotografovi. Samec (nahoře) brání samici utéci nebo odletět. Podobně jako u jiných druhů (včetně Člověka) vítězí Éros alespoň dočasně nad Thanatem, pud rozmnožovací nad pudem přežití.

Pokud chcete zachytit větší detail, je lépe Svižníka fotit v teráriu. Pak je lépe k vidění jeho štíhlé rychlé tělo, obrovská kusadla, oči vidící bez přehánění i dozadu.

Podobně vyhlíží j jiné druhy Svižníků. Svižník lesomil (Cicindela sylvicola Dejean in Latreille & Dejean, 1822) se vyskytuje převážně na písčitých svazích a mezích. Je rychlý a dravý jako je předchozí druh. A patří také k ozdobám naší přírody.

Jednou jsem se stal při focení samičky Svižníka polního svědkem zajímavého chování. Nejprve jsem si povšiml podivného protahování, pumpování zadečku a nadzvedávání krovek.

Pak Brouk vystrčil ze zadečku kladélko a postupně je prodlužoval.

Evidentně vytláčel vajíčko, které se asi po 20 sekundách objevilo.

Myslel jsem, že samice Svižníka vajíčko ukryje a já pak budu moci pozorovat následné líhnutí a vývoj drobné larvy. O to víc mne překvapilo, že se samice ihned otočila a bez váhání vajíčko sežrala.

 

Takovou darebnost jsem od ní nečekal. Vzpomenu-li na samečka, jak riskoval svůj krk pro zachování druhu, jak nedbal při „svatebním obřadu“ mého pošťuchování klacíkem rovnajícím kopulující pár do vhodné fotografické polohy, jak riskoval svůj (i její) život za blýskání mého fotaparátu, připadá mi chování samičky jako veskrze hanebné. Nebo snad na ni nevyzbyl na jaře vhodný sameček a nebylo tak vajíčko oplozeno? Nebo jsem já tím viníkem a to já jsem ji znervózněl svou přítomností – až se začala chovat nepřirozeně? Nebo se jedná o běžnou praktiku samic, které při absenci jiné potravy pozřou některá ze svých vajíček, aby přezily? S názorem „dnes žij a zítra klaď vajíčka“ jsem se již setkal, ale kanibalismus na této úrovni jsem dosud u Svižníků nezaznamenal. Ať tak nebo tak – samice svou činnost opakovala asi 8 krát. A 8 krát své vajíčko sežrala. Druhý den už ke kladení nedošlo.

Snad jen na závěr dodávám – nesuďme morálkou lidí. Hojný výskyt Svižníků na Jižní Moravě dokládá, že jejich rozmnožovací chování je asi přece jen účelnější, než se na první pohled zdá.

Galerie fotografií