Traktát o dokonalosti Klíněnky jírovcové

Již dávno jsem si navykl příslušníky Hmyzí říše (systematicky přesněji Hmyzí třídy) před kdekým obhajovat. Chci, aby lidé odložili předsudky a nehleděli na tyto drobné živočichy jen jako na hnusná, protivná a otravná stvoření, nebo dokonce jako na škůdce. Snažím se Hmyz poznat, jeho vlastnostem porozumět a také k témuž pochopení napomáhat druhým. Vnímám variabilitu života, nesoudím jeho formu, beru ji za správnou, za úplnou a takto i za dokonalou.

Dokonalost je fascinující slovo. Myslím, že vyjadřuje touhu člověka být lepším. Odráží statečnost lidského snažení, podtrženou podvědomím nemožnosti oné dokonalosti dosáhnout (ač právě tuto nedosažitelnost hodlám nyní zpochybnit). Zároveň se ovšem tohoto silného slova a jeho smyslu bojíme [Klíč], jsme jím sráženi a nuceni k jakési zvláštní pokoře a strachu. Snad proto, že pojem „(ne)dokonalost“ se mnohdy účelově užíval k důkazu dokonalé existence nějaké autority (Bůh), nebo se chápal jako cesta k této autoritě (např. páramitá v budhismu). Sám smrtelný jedinec ve své ubohé existenci a ve svém marném usilování pak dokonalý, už z důvodů subordinace, prostě nemohl být! Často slýchám, a nejen na účet Hmyzu, že: „Nic není dokonalé“ [Dokonalost]. Jakoby dokonalost byla snad rouháním, snaha o ni nenormálností, nedostatkem pokory, revoltou společenskému řádu. Být nedokonalým, chtít zůstat nedokonalým, být (falešně) skromným se považuje za lidské, morální a společensky vhodné. Nejsme tak tedy údajně dokonalými my sami, věci prý též nejsou dokonalé. Tak tedy i zvířata i rostliny by potom neměly býti dokonalými! A neoblíbený Hmyz už teprve ne! A přesto se zdá, při pohledu třeba na drobná stvoření okolo nás, že tato žijí a rozmnožují se. I přes ustavičnou evoluci se jejich bytí dá těžko zvát nedokonalým.

Obdivuhodný je třeba způsob a forma života dnes již velmi rozšířené Klíněnky jírovcové (Cameraria ohridella Deschka & Dimic, 1986) [Wiki, NHM, nobanis, sefrova, ukflymines, Skuhravý]. O tomto Motýlku z čeledi Vzpřímenkovitých (Glacillariidae), o tomto parazitu stromu Jírovce maďalu (Aesculus hippocastanum) se v odborných entomologických kruzích, ale i mezi laiky, ví docela mnoho [Wiki]. Myslím, že jej tedy nemusím příliš představovat. Ano, je to ten „přivandrovalec, co nám ničí listí našich krásných Kaštanů“, způsobuje jejich předčasné žloutnutí, schnutí, opadávání. Mimochodem, Jírovec sám je také k nám importovaný druh, v jeho případě ovšem ale zásluhou člověka, což je jakoby „v pořádku“. Vím o alejích, kde jsou mohutné Kaštany (Jírovce) opravdovou okrasou. Následující fotografie pochází ale z CHKO Pálava, kde v blízkosti skaliska Děvína v Soutěsce [zde] pravděpodobně nějaký sedlák zasadil kdysi jabloně a také, snad s cílem získat kaštany pro své koně (anglicky se Jírovec jmenuje „Horse Chestnut“, latinsky má zase ve jméně hippocastanum), nebo možná jen okouzlen krásou těchto stromů, vysadil ne háj, ale hrůzostrašně pravidelné stromořadí nepůvodních Jírovců. Hnusí se mi to místo, byť je nevelké. Jednak okolí svou uspořádaností hyzdí, ale hlavně: pod Kaštany je variabilita bylinného patra, ale třeba i Hmyzího společenstva, chuďoučká. Fotografie listí Kaštanů je z počátku srpna, kdy ostatní stromy původních druhů byly stále svěže zelené. Jírovec však náporu Klíněnky neodolal. Drobný Motýlek umí tedy zničit celá okrasná stromořadí vzrostlých Kaštanů!

Klíněnku nemá proto nikdo rád. Pro dendrology, zahradníky, ale i laiky to je škůdce, pro entomology pak zavrhovaný „nepůvodní“ druh. A právě tohoto neoblíbeného malého Motýlka si beru za klienta i za svědka svého boje za uznání dokonalosti Hmyzu. Chci Vás o ní totiž přesvědčit. Snad pochopení dokonalosti Klíněnky bude počátek našeho respektu k ní, počátek vzetí Hmyzu na milost, počátek nekonfliktního soužití s přírodou. Beru jako výzvu právě to, že Klíněnku samotnou by sotva kdo nazval dokonalou!

Přesto, že její housenka umí – třeba žít v malém prostoru mezi dvěma kutikulárními blankami listu. Vyžírá zde parenchymatická a epidermální pletiva. Ke svému vývoji spotřebuje jen asi 8cm² plochy listu. Jak obdivuhodná skromnost!

Tak velká poškození listoví stromů, jaká často v posledních letech vídáme, musí být tedy následkem opravdu masívního rozmnožení tohoto jinak nenáročného Motýlka. Počítejte se mnou: Samice klade za život 20-40 vajíček. Vývoj v dospělce je poměrně rychlý a tak se za rok stihne až 5 generací Klíněnek. Za situace, kdy není dostatek přirozených predátorů a parazitů regulujících jeho četnost, se tak nepatrný Motýlek stává rychle pro Jírovec vážnou hrozbou. V každé generaci se Motýl namnoží 4 až 8 krát [Skuhravý]. Zde je již zohledněn fakt, že část Motýlů jsou samečci, je počítáno s úmrtností vlivem plísní, mrazu, sucha atd. I tak nám vychází z jednoho páru Klíněnek až okolo 70 000 jedinců! Vzrostlý strom má odhadem 160 m² plochy listů. Vzhledem k tomu, že housenčí chodbičky se povětšinou přímo nedotýkají, k úplnému zničení listoví stromu stačí asi 100 000 Klíněnek. To tedy znamená, že přežije-li zimu pod každým stromem byť jen několik dospělců Klíněnky, lze příští rok očekávat zase holožír!

Tělo housenky i její klínovitá hlava (odtud zřejmě rodový název Motýlka) jsou k pobytu v úzké škvíře uvnitř listu také velmi dobře přizpůsobeny. Ani to podle Vás není dokonalé? Být ideálně přizpůsoben není dokonalostí?

Jak pak tedy chápat dokonalost?

Slovo dokonalost je absolutní superlativ (superlativ je třetí stupeň přídavných jmen). Není to běžný poměrný superlativ (jako jsou třeba „nejlepší“, „největší“, „nejdražší“,…), ale superlativ absolutní, tedy má vyjadřovat nejvyšší míru. Podobně i superlativy jako „optimální“, „ideální“, „prázdný“, „jednoznačný“ jsou používány pro vyjádření úplnosti [Wiki1]. Nesnaží se tedy hodnotit míru nějaké vlastnosti. Jen její absolutní presenci, či absenci (tedy vlastně jako tzv. elativ). Jako takové by se snad, dle logiky definice absolutního, ani neměly stupňovat. Jistě, mluvnicky lze tato slova dále stupňovat snadno, smysl ale taková gradace nejvyšší míry zjevně nemá! Těžko může být například sud prázdnější než prázdný. Přesto u slova „dokonalý“, nebo třeba u slov „optimální“, či „jednoznačný“, se stupňování bohužel, asi pro zvýšení obraznosti řeči, často používá. Rovněž ve školách se taková slova občas berou jen jako běžná přídavná jména (positiv) a zcela bezmyšlenkovitě se stupňují. A běda když někdo zapřemýšlí! Chcete další příklad? No, třeba „optimální“ postup, tedy ten nejvíce vhodný, přece opravdu nemůže být gradován postupem „optimálnějším“, nebo dokonce „nejoptimálnějším“. Tím by slovo optimální zcela pozbývalo svého původního smyslu! Jak by mohl být postup optimální, připustíme-li existenci nějakého jiného, lepšího (dle stejného optimalizačního kritéria)!

Dokonalost lze chápat jako stav, kdy nic nechybí, nebo naopak kdy nic nepřebývá [Antoine de Saint-Exupéry ve Vítr, písek a hvězdy]. Na základě této premisy ovšem filosofové úvahami dospějí často až k tvrzení, že „Nic není dokonalé“ (popřípadě jen bohové ano) [Descartes, …]. Někteří z nich ovšem ze stejného předpokladu dojdou ke zcela opačnému tvrzení, že „Vše je dokonalé“ (sám bych se k jejich táboru, soudě dle pozorování přírody, instinktivně přiklonil). Navíc různé koncepty chápání dokonalosti, buď jako striktní perfektnosti nebo volnější excelence, vedly až k paradoxu, že za největší dokonalost byla někdy dokonce považována samotná nedokonalost, přesněji možnost se dále rozvíjet a měnit [Wiki2]! To je ovšem vlastnost, kterou disponují snad všechny živé organismy. Rostliny, Hmyz, ba i člověk.

Mám rád pestrost Hmyzích forem, různost jejich vzhledu i chování, rozmanitost životních strategií. Živočišné druhy, se kterými jsem se dosud setkal, se mi rozhodně nezdály býti nedokonalými, neúplnými. Nikdy jsem nepřemýšlel o tom, že by snad některý druh měl mít jiné, dodatečné vlastnosti. Nebo naopak, že by snad některé byly nadbytečné. Měl by Brouk Mrchožrout poletovat jako Motýl nad květy? Byl by snad Pavouk lepším Pavoukem, pokud by měl člověku líbivější vzhled? Přebývají třeba Stonožce nohy a byla by stonožkovatější Stonožkou, měla-li by jich méně? Nebo byla by Vosa, třeba bez žihadla, dokonalejší Vosou? A co naše Klíněnka jírovcová? Stala by se lepší Klíněnkou jírovcovou, kdyby přestala ničit listí okrasných Kaštanů v parcích našich měst? Klíněnka opravdu listí stromů požírá, ale to je prostě a jednoduše její způsob života. Dokonalá ve své jednoduchosti, ve své účelnosti, ve své schopnosti přežít.

Housenka Klíněnky se na podzim kuklí a opět velmi účelně. Potřebuje jen malý prostor v listu, jenž ji chrání i po opadání.

V kukelní komůrce přežije Klíněnka deště, mrazy, sucho.

Kukla zimní generace (na obrázku) trpělivě čeká na jarní oteplení, kukla těch letních generací, v případě potřeby, prodělává jakousi diapauzu (i víceletou). Její instinkty můžeme opět zvát dokonalými.

K vykuklení totiž dojde přesně tehdy, až už jsou připraveny nové listy, potrava budoucí generace Klíněnek. Tehdy, kdy je to pro novou generaci optimální.

Jestliže si u Hmyzu nelze představit, že by nějaká vlastnost chyběla nebo přebývala, pak tedy zde buď vůbec nemá o (ne)dokonalosti smysl mluvit, nebo je prostě a jednoduše za každých okolností Hmyz dokonalý. Rovněž u neživých předmětů se na první pohled, pro hodnocení jejich existence, slovo „(ne)dokonalost“ jeví býti zbytečné, nevhodné, nepoužitelné. Kladivo má zatloukat hřebíky, a dokud to s ním lze, nazýváme tento předmět kladivem (chcete-li dokonalým). Jakmile to nelze – je to už jen kus klacku s něčím těžkým na konci. Nikdo jej už pak vůbec kladivem nenazývá! Pokud jde u předmětů o nějakou dokonalost, pak tedy jen o tu funkční [janmichl]. Kladivo nemá ani svítit, nemá se s ním psát po papíře, nemá ani sloužit jako otvírák na pivní láhve (hmm, to poslední nebyl zrovna dobrý příklad – to právě dobré kladivo mimochodem umí). Předmět specifického tvaru a několika dalších, dobře definovaných vlastností, tento předmět, se kterým obvykle zatloukáme hřebíky, je zván kladivem.

Je-li tedy živá i neživá příroda implicitně dokonalá, snad tedy by slovo (ne)dokonalost nemělo být vůbec aplikováno. Ani na věci neživé, ani na přírodu živou, člověka nevyjímaje. Co by totiž člověka zvaného nedokonalým změnilo v dokonalého? Třeba kdyby měl lichý počet končetin, větší mozek nebo třeba křídla? To pak by už nebyl přece tentýž druh člověka – byl by to nějaký jiný druh „Homo …..s“. Ne, jsme opravdu, pokud se o naši biologickou existenci jedná, jedineční! Je tedy nesmysl se vůbec o (ne)dokonalosti v souvislosti s konkrétními objekty vůbec vyjadřovat?! Kde má slovo (ne)dokonalost své oprávněné místo, kde má svůj význam? Možná právě a jen tam, kde má smysl provádět srovnávání, na obou koncích ohraničené některým z absolutních superlativů.

První případ jakéhosi, snad pochopitelného (a hlavně zvykového) sémantického použití „(ne)dokonalosti“ je tedy v případě porovnávání jednotlivých předmětů. Konkrétní kladivo může být lepší než jiná kladiva. Tedy zde (správně) srovnáváme a tudíž i absolutní superlativ má jakýsi smysl. Můžeme nazvat kladivo (ne)dokonalým, ale jen tehdy, kdy víme o jiných kladivech, mnohem lepších/horších, ke kterým je poměřováno. Až ten sám fakt ono použití slova (ne)dokonalost ospravedlňuje. Takto uvažovaná (ne)dokonalost je míněna jaksi relativně vzhledem k jiným podobným předmětům, jež jsou nám známy. Není absolutní vlastností onoho předmětu, je to pouze subjektivní posouzení hodnotitele. Pro někoho jiného ten sám třeba nedokonalý předmět bude dokonalým, pakliže nezná jiných, lepších. Odsud už je ale pak jen krůček k označení dalšího nalezeného lepšího – slovem dokonalejší! Brrr! Snad i proto se mi zdá vhodné využít zde jednoduše jen prosté gradace slov „dobré“ („lepší“, „nejlepší“) kladivo, či „špatné“ („horší“, „nejhorší“) kladivo. Slovo dokonalost má, podle mne, zůstat pokud možno absolutním superlativem, nesnažícím se hodnotit a porovnávat míru nějaké vlastnosti, ale jen označit její absolutnost!

Dospělá Klíněnka je drobný, nenápadný, dokonale maskovaný Motýlek.

Která z Klíněnek na mých fotografiích je podle Vás lepší, která horší?

U živých tvorů je podobné srovnávání, o jaké jsme se pokoušeli u předmětů, zjevně problematické až nemožné. Těžko soudit krásu, velikost, tvar křídel jedné Klíněnky a upřednostnit ji před jiným jedincem. Jakákoli kritéria, volená člověkem pro hodnocení dokonalosti těchto Motýlků jsou pro Klíněnky samotné zcela irelevantní. A nezajímá je ani to, co si o nich člověk myslí a jak že by chtěl hodnotit.

Už jsme si ukázali (Červená královna), jak jednotlivé druhy bojují o přežití, jak se neustále přizpůsobují měnícím se podmínkám a zejména tlaku predátorů a parazitů. Při pohledu na živočicha vidíme vždy jen okamžitý stav onoho závodu. Souhrn vlastností, chování každého tvora vždy nejlépe odpovídá okamžiku souboje o přežití, je to pro něj v tu chvíli absolutní vrcholná míra, tedy stav dokonalosti. A je tedy v situaci, kdy si nelze představit zlepšení. Jestliže si tedy nelze představit další zlepšení, nelze srovnávat. Pak by se i slovo (ne)dokonalost logicky nemělo aplikovat. Chápeme-li ovšem dokonalost jako elativ, je jeho použití naopak zcela na místě. Bereme-li dokonalost pak navíc jako stav, kdy nic nechybí, nebo naopak kdy nic nepřebývá (dle Exupéryho), je každý jedinec daného živočišného druhu v každém okamžiku opravdu dokonalý. Jinak by totiž už nežil! A rovněž zde začne dávat smysl i onen zmíněný paradox, kdy možnost se dále rozvíjet a měnit (nenazývejme tuto schopnost nedokonalostí, to je zavádějící) je vlastně tou pravou dokonalostí. Ano, živá příroda je dokonalá a neustále se ve své dokonalosti proměňuje! To je klíčové a zásadní.

Ve své domovině (Řecko, Bulharsko) má Klíněnka spoustu parazitů, nutících ji k přizpůsobení, k neustálému přetváření její dokonalosti. U nás dochází ke každoročnímu přemnožení Klíněnek zejména proto, že zde zatím nemá dostatek přirozených nepřátel. I v tom se mimochodem projevila dokonalost Klíněnky schopné rychlé expanze mimo areál svého přirozeného výskytu. Sám jsem u nás zaznamenal jen jediný případ parazitace Klíněnky. Chalcidka na následující fotografii se vylíhla v zimě, u mě doma v krabičce, z listí Jírovce napadeného Klíněnkou (sběr v Jáchymově). Bohužel jsem schránku nekontroloval dostatečně často, Krásenka už byla, při mé pravidelné prohlídce, mrtvá a plesnivá. Ale jistojistě byla parazitovala larvu Klíněnky!

Vzhledem ke stavu vosičky bylo obtížné určit její druh, snad pomůže, pro budoucí srovnání, fotografie nervatury křídel.

Přes poměrně malý počet tuzemských parazitů je Klíněnka nucena bojovat, měnit se, přizpůsobovat. Já považuji Klíněnky z mnoha uvedených důvodů za dokonalé. Jako druh i jako každého jednoho jedince tohoto druhu! Takového jedince, co zvládne najít si partnera a rozmnožit se, avšak i toho, co na sebe stáhne neodvratitelný osud části populace a podlehne parazitaci, stane se kořistí predátorů, nebo je zahuben Zahradníky či Sadaři. I s takovými ztrátami totiž dokonalost Klíněnky počítá. Přežití druhu – to je smysl snažení Klíněnek a těžko tedy naplnění jejich života poměřovat jinak. Dokonalost je přežití druhu. Dokonalost je žití.

Člověk jakožto živočich je, podobně jako Klíněnka, ze samé podstaty soupeření a vývoje druhů v daném okamžiku – také vždy dokonalý. Nepřesvědčil jsem Vás? Stále o dokonalosti, přinejmenším té lidské, pochybujete? No dobře; připusťme, že snad lze nalézt ještě jedno smysluplné užití slova (ne)dokonalost. Člověk se může stát lepším, máme-li na mysli jeho měnící se povahové vlastnosti, jeho usilování, jeho práci. To vše totiž může být horší či lepší, může se proměňovat. Je to tedy svým způsobem neúplné a takto myšleno – nedokonalé. (Nemáme zde bohužel lepšího, jednoduššího slova potřebného významového obsahu. Dostatečně abstraktního, vyjadřujícího menší než úplnou míru.) Jistě proto lze fotografie v tomto článku, myšleno jako dílo autora, nazvat nedokonalými, rovněž tento samotný text i argumentace v něm takto označit za nedokonalé. Při vyslovení názoru na lidské konání je slovo nedokonalost snad na místě, používáno pro označení postupu v kvalitě díla zatím nedosahující kýžené mety (podobně to tvrdí ruský filosof V.V. Zeňkovskij).

Často používaná, zprofanovaná prohlášení „Nikdo není dokonalý“ a „Nic není dokonalé“, ale musím považovat za hloupá a zbabělá. Málokdy jsou myšlena laskavě a odpouštějícně, většinou se používají pro omluvu slabosti sebe samých, nebo jako způsob jak pokořit někoho vedle nás. Lenoch, primitiv, či hospodský povaleč netuší, co vše obětovali svému jednoduchému životu, pro ně je „nedokonalost všeho a všech“ vítanou výmluvou. Avšak i člověk s očima otevřenýma, ten tvořící, o sobě pochybující, cítí neúplnost své práce. V tomto jeho pochybování, hledání, v byť i lopotném postupu k cíli je ale právě skryta celá dokonalost lidského snažení. Jakožto živí tvorové jsme dokonalí a dokonalí můžeme být i ve svém usilování. Podobně jako Alice v Zahradě živých květů (Červená královna) však jen tehdy, pokud „běžíme ze všech svých sil“. Případné hodnocení díla jako nedokonalé je tedy potřeba chápat ne jako odsudek našeho konání, ale nanejvýš jako projev uznání, že setrváváme na cestě, jako pobídku a povzbuzení k neustálému zlepšování se, k vývoji. Když si tedy dovolíme drobnou nepřesnost, můžeme (s notnou dávkou patosu) říci: „Je ctí být takto nedokonalým“. Znamená to totiž tvořit, bojovat, žít. A v neustálém zlepšování je skryta jak ona dokonalost lidská, tak i dokonalost Klíněnky jírovcové.

Pozn. Televizní pořad „Nikdo není dokonalý“ demonstrující nevzdělanost, omezenost, slabomyslnost (oligofrenie) a různé stupně duševní zpozdilosti části populace (bohužel někdy na obou stranách kamery) opravdu nelze brát za důkaz nedokonalosti lidského druhu.

Galerie fotografií