Zlatoočka

Před lety mi Ježíšek pod stromeček nadělil nový objektiv. A kdo by jej nechtěl, byť v mrazivém lednu, hned i vyzkoušet. Jenže ouha, v lese po nějakém zajímavém Hmyzu, nebo alespoň zajímavé rostlině k focení – ni stopy. V takovéto roční době bylo by asi potřeba dvanácti Měsíčků, aby se v mrazu byť i jen lísteček zazelenal, prochladlá nožička či ztuhlé křidélko odvážně vystrčily. A tak mi nezbylo než vzít zavděk obyčejnou prašivkou. Nejsem mykolog a tak nemám absolutně ponětí, o jaký Choroš či Pýchavku se jednalo. Že houba vůbec v zimě rostla, lze považovat za velice pozoruhodné. Byla to ode mne ryzí zoufalost vybrat si za model takový nevzhledný objekt. „Ale co, objektiv je třeba prubnout, tak teď nebrbli!”, říkal jsem si.

A pak cvičené oko na houbě postřehlo nepatrný pohyb. Kousek prašivky oživl! Drobný ne-tvor se pohyboval velmi opatrně, maskován z větší části kousky jakéhosi odpadního materiálu, snad opravdu útržky houby, možná svými vlastními exkrementy… Tato fotografie je z nejzdařilejších, co jsem tehdy udělal, tedy jen na ní se malý hmyzí tvoreček malinko poodhalil. „Co to ale kurňa je? To přece vůbec neznám! A jak to že nezmrzne? A co v zimě žere? Houba to asi nebude, když ten drobek disponuje takovými ohromnými kusadly!”.

Mnoho bylo pak hodin nad fotografií příšerky produmaných, ještě více pak těch bezvýsledných, nad atlasy Hmyzu, na internetových Hmyzích stránkách. Léta plynula a determinace – stále neúspěšná. Přesto návyk trpělivě překonávat neúspěchy, zaznamenávat byť i částečné poznání – přinesl ovoce. A vznikl tak postupně tento (pro mne) nevšední příběh.

Vy to máte již snadné, v názvu článku bylo skoro vše naznačeno, ne-li přímo vyzrazeno, pro mne ale bylo toto stvoření skoro do posledního okamžiku tajemným. Věděl jsem jen, že se jedná o larvu, ale jakého Hmyzu?

Když už ale o ní píši tento článek, bylo by vhodné nějak si ji pro teď pojmenovat. Karel Čapek si pro označení juvenilního stádia Lumka, v celé své hře Ze života hmyzu, vystačil s triviálním jménem. Nu když mohl on… tak i já té své zatím budu říkat jednoduše – Larvička.

Trochu infantilní jméno, vím, zdrobnělina je zde ale namístě. Tento tvoreček (nalezený pro změnu v létě) měří jen málo přes 2 milimetry! A přitom to jsou milimetry plné úžasných zajímavostí. Jen si všimněte těch pozoruhodných hrbolků, ze kterých rostou chloupky, či brvy, či jakési štětiny (to není odborný termín, vím). Už jsem u Hmyzu zaznamenal ledasjakou podivnost. Larvy Štítonošů nebo Chřestovníčků zdobily se také svými exkrementy. Tento tvor ale posouvá onu podivnou módu ještě dál. Na své ochlupené bradavice si lepí nejen svá hovínka, ale pak zejména také to, co kde posbírá, jakou popelnici kde vymete, a také zbytky toho, co sežere. A nebude náhodou, že volí s barevným jemnocitem, dokonale tak maskován. Velmi vkusné. Podobně jako má paní – nosí se i tato Larvička – do nejmenších detailů barevně sladěna. (Jen kabelka jí chybí.)

Užasl jsem nad faldíky jejího těla (to už jsem ale zpět u Larvičky). Ohromila mne také svou hlavou s úžasnými kusadly. Vždyť tím strčí do kapsy málem i larvu Mravkolva! Nebo, že by se nakonec jednalo o příbuzné?

Ihned jsem pátral mezi Síťokřídlými (Neuroptera), ale postupně jsem vyloučil larvy Mravkolva, Ploskoroha, Střechatky, Strumičníka …, a nakonec i Zlatoočky. Přesto, že se larvy těchto čeledí podobají naší nestvůře, žádná z nich se neumí takto skvěle zdobit, maskovat. To je opravdu velmi neobvyklé a to i v podivném světě Síťokřídlých.

Tento další exemplář Larvičky byl nafocen jen o několik měsíců později. Teď už není pochyb. To musí být některý z příbuzných Mravkolva. Takové končetiny jsme už mnohokrát viděli, viďte?

Povšimněte si také, jak má stále ještě pokrčený, pod tělo stažený zadeček. Já ji vždy fotil, až když se osmělila, dala do pohybu. Za normálních okolností, pokud se maskuje, je celé tělo, tedy jak zadeček, tak i hlava s kusadly, stažené pod krycí štít. A vypadá tehdy jen jako neživý chuchvalec špíny, jakých je všude kolem… Teď mne dokonce trochu mrzí, že pro Vás nemám i jeden takový nepodařený záběr.

Nemohl jsem se na ni vynadívat. Obdivujte spolu se mnou, prosím, i ty úžasné „ostružinové” oči, další neklamný znak larev řádu Neuroptera.

Na této fotografii (i na těch předchozích) jsem ji chtěl trochu zastavit. Bylo třeba využít nějaké Hmyzí neodbytné potřeby, něčím ji zaujmout nebo zaměstnat. Tentokrát se nabídlo využít žízně Larvičky. To vpravo je kapička vody, do které larva svá přeměněná, dutá kusadla noří a žíznivě nasává. (Už se těším až si taky dám, v létě, na pláži u moře, nějaký dobrý koktejl. A po jejím vzoru si do něj dám tentokrát hned dvě brčka a navíc i jedno paraplíčko!). Kusadla Larvičky jsou ale schopny mnohem složitější funkce než jen tak ledasjaká brčka – jak později uvidíme, jsou skvělou loveckou zbraní a také úžasným, specializovaným a víceúčelovým nástrojem.

Rok s rokem se sešel a já už zase pozoroval své oblíbené Mšice bezové. S úžasem jsem si pak všiml, že jedna z „Mšic” na bezové větvičce  je – vlk v rouše beránčím. To její obrovská kusadla ji prozradila. Ano, je to opět naše známá neznámá – Larvička!

Že bych byl svědkem jejího lovu? – no na to si počkám! Dlouho dělala jakoby nic, opatrně se přibližovala. Píď po pídi, chtělo by se říci, ale píď je proti délce těchto stvoření rozměrem olbřímím. No abych byl přesnějším, píď je definována jako vzdálenost 19.7cm. A to je na naši asi 2mm velkou Larvičku opravdu hodně. Poměrově – jako pro Slona by bylo 250 fotbalových hřišť!

To měl být vtip, byl to ale spíš argumentační poklesek. Tak než se Larvička rozmyslí, dovolte mi malou odbočku: Je pozoruhodné, jak často my lidé užíváme podobných nepřesných rozměrů. Tíhneme totiž k příměrům, k obrazům, k něčemu praktickému, představitelnému. Od dávnověku jsme i proto měřili délku palci, píděmi, dlaněmi, stopami, lokty, sáhem, …,  objem zase žejdlíkem, vědrem, sudem, …, a mohl bych pokračovat. Praktické a názorné, jistě. Jenže – můj palec je jistě alespoň o 50% delší než palec mé ženy! Podobně i stopa, nebo i loket. Proto obchodníci a technici zavedli standardy a stanovili přesnou hodnotu oněch dosud proměnných rozměrů. Od té doby již palec, stopa a ostatní nejsou více rozměry závislými na subjektu, jsou to naopak objektivní, přesně definované rozměry, některé z nich i etalony. Palec je tak kupříkladu přesně 24.64mm dlouhý (ne však ten můj, ani ten mé ženy). Později šel dokonce vývoj ještě dál a byly zavedeny jednotky SI. Dnes měříme délku v metrech, energii v Joulech, teplotu v Kelvinech,… Zdálo by se, že je vše vyřešeno, konečně správně, přesně, jednoznačně. Ale ono jakoby to bylo spoustě lidí pořád jaksi cizí. Mnozí stále hledají cestu, jak rozměr více plasticky zobrazit, příměrem přiblížit. Často jsou motivováni spíše potřebou přinést senzaci, kuriozitu. A tak kupříkladu (ve zprávách) slyšíme, jak že je něco velké 200m, což je prý jako dvě fotbalová hřiště (dnes velmi oblíbený etalon), v novinách čteme, že nějaké území má plochu Jihočeského kraje, že cisterna veze tolik benzínu kolik by naplnilo dva zahradní bazény… Nedávno jsem dokonce slyšel, že nějaká malá vodní elektrárna za den vyrobí takové množství energie, které by stačilo na cestu elektrokolem z Prahy až do Vietnamu. V čem že je problém? No třeba v tom, že oficiální fotbalový plácek má povolenou, dosti velkou toleranci přípustných rozměrů. Přesný údaj délky 200m je tedy příměrem k nepřesné délce hřiště silně degradován. Namísto údaje o ploše à la Jihočeský kraj bych ocenil údaj přesný – 10000km2 (zaokrouhleno), je-li znám. Nu a ta poslední věc s cestou do Vietnamu je úplně špatně – snad by přece stačilo uvést jednoduše exaktní výkon v kWe. Svět ale jakoby nepotřeboval přesnost, jednoznačnost – uchyluje se stále více k nepřesným, avšak obrazově plastickým, květnatým příměrům. Ach jo.

Vraťme se ale honem zpátky k dramatické scéně na bezovém výhonku. Mezitím je totiž Larvička své kořisti stále blíž a blíž. Nespěchá, chce mít jistotu.

A pak náhlý, krátký výpad a Mšice je nabodnuta na kusadlech. Pokouší se ještě, hlupačka, uronit úplatek, kapičku sladkého Mšicího nektaru. Avšak Larvička má zálusk na mnohem víc.

Je to masožravý predátor, nechce pouze sladkou medovici. Během minutky vyzunkne, svými mocnými kusadly, nejen nabízenou Mšicí úlitbu, vysává navíc i výživnou hemolymfu své oběti. Tělo Mšice splaskává jako prasklý balónek.

Larvička také umí, právě oněmi specializovanými, dutými kusadly, vpustit do kořisti své trávící šťávy a pak, až tyto kyseliny mimotělně natráví využitelný obsah Mšicího těla, výživný koktej zase nasát zpět. Trochu morbidní, přiznávám. Mšice stále mrská nožičkama, stále nemůže pochopit, co že se to děje, stále věří v záchranu. Naše dravá Larvička ale vysunula silný krk a drží nebožačku mimo dosah podložky, takže ubohá nemá oporu. Doceníme teď do důsledků rčení – ztratila půdu pod nohama.

Scénu jsem pozoroval až do konce a rozhodl se, že tentokrát Larvičku rozhodně identifikuji. Jediná cesta k determinaci ale byla – dochovat ji k dospělci. A od té doby jsme měli – dalšího domácího mazlíčka. Krmili jsme jej opravdu dobře, za pár dnů byl vypasen k prasknutí.   

Tloušťka Larvičky je úžasná. Naducánek teď připomíná spíše jakési obrněné vozidlo. Ale za nenažranost se platí – larva začala být zranitelná. Již je totiž dost velká (stále ale jen asi 5mm), aby se stala zajímavou kořistí pro některé menší predátory. A navíc její maskovací ikebana, aranžovaná na obtloustlých zádech, již ani zdaleka nestačí krýt celé to její monstrózní tělo.

Některé internetové zdroje uvádí, že larva se svým kabátcem z odpadků jen chrání proti přímému Slunci. Jistě, její tlusté tělo může být sluncem ohroženo. Přesto nevěřím, že se jedná pouze o jakýsi slunečník. Je to parádnice, která ví, že vypadat nevábně se vyplatí. Vždyť i torzo Mšice, kořisti některého z předchozích lovů, si stále hrdě nosí na svém hřbetu. Že se jedná o mimikry je navíc evidentní i z toho, že larvy se velmi často vyskytují spíše ve stinném, vlhkém prostředí, kde úžeh nehrozí. A také, že mohutnou krycí vrstvu si budují více za brzkého jara, však v parném létě ji již tak úplnou neudržují.  

Je zrovna po svačině, ani se ještě nestačila po jídle umýt. A přitom je stále hladová, stále pátrá po další kořisti – „No na mne se nedívej, ty jedna nevděčná potvoro!”

Zboku je dobře vidět její zadní konec těla, konečně teď trochu připomíná typické tvary larev Zlatooček.

A již další den jsem pochopil její snahu o plný žaludek. Zakuklila se v malinkém kokonu. V průměru měl snad jen 4mm – opravdu nechápu, jak se tam Larvička směstnala. Vždyť v něm musí být stočená, celá pomačkaná.

Odtrhl jsem kokon od podložky. Byl k ní lehce blankou přilepen. Povšimněte si, že Larvička, (teď již lépe Kuklička, nebo Kokonek,) stále využívá své sbírky trofejí, svého pokladu ze smetí a odpadků, co si na hřbetě vždy nosila a výborně se tím vším i nyní maskuje. Víte, já pro účely zobrazení přidal trochu kontrastu, takže kokon z obrazu vystoupil. V přírodě je ale tento dočasný úkryt postřehnutelný jen obtížně.

Vykuklení jsem zmeškal, jak jinak. Fáze kukly trvá klidně i dva týdny a u toho jsem sedět nemohl. Přesto jste nyní, spolu se mnou, svědky celého procesu. Vykuklení totiž zanechalo na kokonu jasné stopy.

Fotografie svlečku (exuvie) ukazuje přerod starého v nové. Larvička byla od dospělce natolik odlišná, že se nejprve dralo na svět tzv. farátní imago, s naznačenými tykadly a i s jinými detaily budoucího imaga. Tento mladík se pak na pozůstatcích doby minulé ještě jednou svlékl a dal zrodit krásnému dospělci.

Imago jsem našel nedaleko – na roletě lodžie. Obyčejná Zlatoočka, říkám si zprvu smutně. I když Zlatoočka nejsou jen tak ledasjaká zvířata. Patří k jedněm z nejvýznamnějších Mšicích predátorů.

Larvy obyčejných Zlatooček navíc nezvyknou vytvářet si krycí a maskovací štít. To pořád nějak neštimuje! Tato moje Zlatoočka asi opravdu není obyčejnou. Teď už jsem ale věděl přesněji co v odborných statích hledat a tedy – našel jsem. Běžná Zlatoočka patří k rodům Chrysopa, Chrysoperla. Ta moje je ale druhu Chrysotropia ciliata (Wesmael,1841). Je výjimečná právě svým zvykem maskovat se okolním materiálem, svými exkrementy, zbytky kořisti. Proto jsem také měl tak dlouho potíže odhalit její systematickou příslušnost.

A pak také usilovně přemýšlím, jak se jen mohlo tak velké zvíře poskládat do kokonu o průměru asi 4mm!! Vždyť na délku měří snad 33mm (měřeno i s tykadly a křídly), s rozpětím křídel asi 28mm! Rovnice zachování hmoty zde neplatí? No, ona Zlatoočka je takové éterické stvoření – spousta křídel, spousta předlouhých, nitkovitých tykadel. Kde nic tu nic. I to její tělo (asi 12mm) je takové nadýchané, přifouknuté. Tady Vám ji ukazuji zespodu, foceno přes sklo (trochu špinavé a poškrábané).

Krásné zvíře, viďte? Hebká křídla protkaná hustou sítí jemných žilek.

Když se mé děti před lety učily anglicky, přemýšlel jsem chvíli, zda-li by jim ve výuce nepomohlo, pokud bych doma s nimi tímto jazykem mluvil. Pak jsem si ale uvědomil, že na to mé znalosti nestačí, že jsem se přecenil. Že vlastně ani nevím, jak bych třeba synka v některých vypjatých situacích důrazně popohnal. Kdysi jsem to zkusil a ukázalo se, že tak expresivním umím být, s dostatečnou pohotovostí, bohužel jen v češtině. Chtěl jsem tehdy řící: „Zavaž si krucifix konečně ty tkaničky a mazej se smetím!”. Při potřebné rychlosti a naléhavosti sdělení, při emotivním vypětí dané situace, jsem si tehdy bohužel nevzpomněl, ani jak se vlastně anglicky řeknou tkaničky…

Zlatoočka mi toto mé selhání, svým anglickým jménem, připomíná dodnes. Říká se jim totiž Green lacewings. Není to sice přímo po tkaničkách (laces), leč slovo krajka (lace) je stejného slovního základu a v mých uších zní velmi podobně. Křídla Zlatooček jsou opravdu jako krajková a výjimečně – se mi ono anglické rodové jméno tohoto Hmyzu líbí ještě o trochu více než to české.

Často Zlatoočka uvidíte naletovat večer na světlo. Jindy zase budou zimovat na půdách Vašich domovů. Zimují i pod listím, nebo v dutých stromech (mnoho jich také lze najít ukrývat se ve feromonových lapačích). Nehubte je prosím, jsou neškodná a pro zahradníky dokonce užitečná.

Také přemýšlím, jak je možné, když u Zlatooček zimuje imago (a sám jsem jich v zimě i zjara našel spousty), že jsem již na začátku ledna fotil poměrně vzrostlou larvu? Že by to byla výsada právě tohoto rodu?

Na detailní fotografii vynikne i důvod proč křehký Hmyz dostal, teď pro změnu, to své české, ale i ono latinské, rodové jméno. Jeho oči jsou opravdu zlatavé, tedy přesněji odráží spektrum barev, ve kterém je výrazné zastoupení vlnových délek okolo 570nm. Druhové české jméno tato konkrétní Zlatoočka nemá. Z latiny si je pak pro sebe jen neuměle překládám. Cilio znamená latinsky povýšenost, což asi Zlatoočce nikdo přisuzovat nebude. Spíše je tedy latinské druhové jméno odvozeno od slova cilia, tedy řasy. Možná ty chloupky na povrchu těla Larvičky, nebo ta houbovitá krycí vrstva, snad něco z toho tvůrcům latinského jména připadlo signifikantní. S největší pravděpodobností ale byli inspirováni právě jejími nádhernými, krajkovými křídly.

Také si všimněte, že se toto zvíře nejmenuje Zlatoočk-o, ale Zlatoočk-a, tedy je mu přisuzováno, asi vzhledem ke křehkosti a jemnosti vzhledu, jméno ženského rodu (tedy pokud vyloučíme, že by to byl – ten Zlatoočka). No konečně trochu genderové spravedlnosti, viďte? Už někoho slyším jak volá: „Proč by měly být významné a krásné Hmyzí druhy (Brouk, Roháč, Motýl, Ploskoroh,…) pořád jen mužského rodu? A ženského jen ty protivné a nevýznamné druhy (Ploštice, Štěnice, Blechy, Jepice, Mšice,… ). Jakoby se zde odrážel genderový historický souboj, despekt vůči ženám! To se musí změnit! Dost té nomenklaturní, šovinistické tyranie!”.

Ale neblbněme s tím pořád! Vždyť už toho bylo dost. Chtít překopat veškerou nomenklaturu z jakéhosi moderního, genderového rozmaru – byla by nebetyčná hloupost. A chcete-li alespoň drobnou útěchu: “Vždyť celá Příroda je koneckonců rodu ženského!”.

Zlatoočka Chrysotropia ciliata je opravdu krásné zvíře.

Tohoto jedince jsem fotil v lese na kůře. Vypadá, že pátrá po kořisti. Dospělec ale není dravý! Žere jen pyl či nektar z květů, popřípadě olizuje medovici Mšic. To jen ta jeho Larvička je specializovaný lovec, tak jako jím jsou i larvy ostatních druhů Zlatooček. Dočetl jsem se dokonce, že larva Zlatoočky obecné sežere během svého dospívání 200 až 500 Mšic! No to bych dost pochyboval! U mé Larvičky jich bylo podstatně méně, mohu dosvědčit. Na rozdíl od jiných – já ji měl dlouho za domácí zvíře.

Více fotografií a pozorování prozatím nemám. Příběh Zlatooček tady ale rozhodně nekončí. Jejich druhů je mnoho a jsou to všechno velice zajímavá stvoření. O nich ale možná až někdy příště …

Galerie fotografií

Dlouhošíjka

„Mšicí život musí být krásný” říkám si pokaždé, když pozoruji tyto klidné živočichy, jak hodují kupříkladu na prostřeném stole zvaném Bez černý (Sambucus nigra L.). Mírumilovnost z nich jen čiší. A jestli budhisté uctívají klid, mír a vyrovnanost svého trochu obtloustlého vzoru Siddhārthy Gautamy, pak pro mne se Mšice bezová (Aphis sambuci Linnaeus, 1758) ideálu duševní harmonie také velmi blíží. Tito zavalití Mšicí Budhové se pohybují jen v případě nutnosti a i to s rozvahou, většinu času pak tráví se sosákem hluboko do rostlinného pletiva zabořeným. A sají a sají. Jejich tělíčka pak připomínají spíše soudky; rezignovali na pohyb a nohy jim proto krní. Lenochům této generace dokonce ani křídla nenarostla! Duše je emocí prostá, mysl bez jakékoliv složitější, tíživé myšlenky. K takové nirváně se věru dopracuje málokterý živočich.

Kdysi jsem slyšel definici gentlemana. Údajně je to takový muž, jenž – nespěchá. Má proto čas dát druhým přednost, své zájmy neupřednostňuje. Nikterak se nepachtí, je klidný a ohleduplný. Nu – Mšice by pak tedy také byly gentlemany, pakliže by to ovšem nebyly samice.

Jakkoli jsou fyzicky stále samostatnými jedinci, jejich individualita je zcela potlačena. Rodnému stádu, jakémusi jejich Mšicímu státu, pak věnují vše. A jelikož jsou všechny partenogenetickými sestrami, se zcela identickou genovou výbavou, navíc i se zanedbatelným egem a vlastním myšlením, jejich osobní prospěch ba ani přežití jedince nejsou pro ně rozhodující. To stádo je třeba rozmnožit! „Krmit se pro stát, rodit pro stát, ba i zemřít pro stát.” Ideální patrioti – bez vlastních zájmů, bez charakteru, bez osobnosti. (Stále popisuji Mšice, nehledejte paralelu s lidským druhem, jakkoliv se nabízí). Mšice tak sází ne na individualitu, ale jen na kolektiv. A jejich síla je proto v množství. Čím více replikací, tím větší šance na přežití. Těla dospělých Mšic bezových jsou až 4 mm velká a přímo nabitá zárodky potomků. Vlastně jsou jejich těla neustále mnohonásobně gravidní. A rodí se překotně, přímo živá a samostatná mláďata, která jsou vlastně jen duplikáty, klony bez vlastní identity.

A množit se dál a dál je opravdu třeba. Ve frontě totiž stojí spousta hladových nepřátel Mšicího národa. Drobná vajíčka parazitů i predátorů na okolních větvičkách dávají naznat, že je věru nutno spěchat. Zavděk proto Mšice vezmou i Mravencem, jenž pro ně stojí vartou a za malý úplatný pamlsek slibuje alespoň částečnou ochranu.

Mšice zcela rezignovaly na aktivní obranu. Samy si, byť nevědomky, zvolily alternativní cestu masového množení a následek byl neodvratný. Staly se snadno dostupným potravním zdrojem velkého významu. A následně se na ně proto specializovalo ohromné množství parazitních a predátorních druhů.

Věru přemnoho je Mšicích lovců – potravních specialistů a mnozí z těchto predátorů jsou velice pozoruhodní a zajímaví. Rád bych Vám některé z nich představil. Dnes začnu snad jedněmi z nejlepších, víceméně na Mšice specializovaných, predátorů. Jsou jimi zástupci řádu Dlouhošíjek (Raphidioptera).

Při pozorování Mšic je vždy užitečné rozhlížet se a zkoumat i blízké okolí. Obvykle totiž na stanovišti nebývají samy. A když na vedlejší větvičce začne drama, je třeba honem přestavit stativ, nasměrovat foťák a zachytit zajímavý příběh lovce a kořisti.

Nádherná Dlouhošíjka znamenaná (Phaeostigma notata (Fabricius, 1781)) váhá totiž jen chvíli a pouští se do hodování. Silnými kusadly vybírá drobnější, tedy i šťavnatější kořist.

Tak jako my lidé hodujeme na jehňátkách, telátkách, kůzlátkách, kuřátkách, …, tak i tento predátor je vybíravý. Z prostřeného stolu mu lze snadno vyzobávat jen ta nejchutnější sousta.

Požvýkat sladké, mladé masíčko, vysát tělní obsah a tuhou schránku pak odhodit pod stůl. Jako podobně i my odhazujeme kosti zase našich obětí.

Není třeba spěchu, Mšice neutekou. Jen se k sobě trochu přimáčknou, přitisknou – a to je vše. Snad aby instinktivně ochránily omladinu. Nebo je dospělec, schopný již rození, u Mšic cennější mláděte? Než by si tak složitou filosofickou úvahu Mšice rozmyslely, nebo alespoň připustily, bylo by pozdě. Volí proto raději instinktem zakódované, osvědčené řešení. Možností je více, buď se trochu pomalu porozejít, …, nebo se hrdinně přikrčit, …, mírně semknout, ….. Ve většině případů to totiž odnese jen sousední spoluobčanka. Měla holt smůlu.

Že jsou zbabělé? Ale takový odsudek je možný jen pokud připustíte jejich schopnost cítit, abstraktně přemýšlet a pak se rychle dle situace rozhodovat. To by ale u Mšic bylo přece jen příliš ambiciózní. Budete ale překvapeni, pro Mšice je obětovat se pro stát, nechat se jednoduše sežrat, lety prověřené, fungující řešení. Je v tom síla a chcete-li i statečnost Mšicího druhu. Jako bych slyšel, co jím našeptává instinkt: „Hас много”.

V tomto případě se stala kořistí jen trochu vzrostlejší Mšice. I ta je ale stále nedospělá. Dlouhošíjka ne nadarmo zvolila mladou větvičku, na které se vyskytují právě jen chutná sousta juvenilních stádií.

Dosud jsem mluvil o lovci, avšak co je to vlastně za lov, když kořist neutíká, nebrání se? To není přece ani férový sport, to není žádná radost z lovu, a také žádné slitování, žádný soucit. Chybí zde i jakákoli úcta k lovené zvěři, zabíjí se dokonce mláďata! Je popřena byť i jen zdánlivá rovnost šancí. Nikdo se ji zde ani nesnaží předstírat! Nu, pokrytectví není Hmyzu vlastní, to by již vyžadovalo vyššího stupně vědomí, třeba toho lidského.

Predátoru navíc stačí jen trochu popolézt

a snadno chytá další bezbrannou kořist! „Nenasyta! Copak mu to už nestačilo?”.

Vždyť ale i Dlouhošíjka se musí řádně najíst. Jen ti nejsilnější v přírodě přežijí, naleznou partnerku (neboť se v tomto konkrétním případě jedná o samce), rozmnoží se. Kdo by jí to měl za zlé?

Už jsme si také v předchozích mých článcích řekli, že lidskou morálkou nelze soudit jiné živočichy. Nutit jim z tepla a bezpečí domova naše, lidské uvažování, lidský způsob života, jakási nová pravidla a zákony. Copak nemají právo na svůj vlastní způsob obživy? To chceme teď chránit před hladovým lovcem bezbranné Mšice? Vždyť jejich přirozeností je být potravou a umí se s predací dobře vypořádat. Tolik Mšic, co se letos narodilo, Dlouhošíjky rozhodně nespořádají. Prosím proto – nehodnoťte tento svět, ve kterém panují vlastní, pro nás již bohužel nesrozumitelná pravidla. Neaplikujte ani jedno z lidmi oblíbených, zjednodušujících schémat: tedy třeba to „O krásném, štíhlém lovci hubícím škodlivé, hnusné Mšice”, avšak ani to z opačného konce, tedy „O nelítostném, krutém predátoru a jeho bezbranné, nevinné oběti”.

Koneckonců naše svědomí není ani zdaleka čisté! Jen vzpomeňte těch ohromných stád chovaných lidmi na porážku, těch ptáků masově vybíjených pro maso, těch ryb vlečnými sítěmi po statisících lovených. Člověk je v přírodě bezesporu největší nenasyta, bezcitný lovec a krutý vrah. Tvrdost a síla jsou v konkurenčním boji pochopitelné, nepřátel je přece jen mnoho a bránit se je správné. Také jíst je třeba a bez živočišných bílkovin se lidský organismus snadno neobejde. Člověk ale navíc svou nenažraností, mlsností a zejména hloupostí vyhubil téměř všechny velké tvory na planetě Zemi a bezděky i přemnoho těch menších.

To Dlouhošíjky – Mšice rozhodně nevyhubí, to mi věřte!

Zalíbil se mi tento Hmyzí řád. Navzdory, nebo snad díky potravním zálibám jeho zástupců. A tak jsem rád využil i dalších příležitosti k focení těchto nádherných tvorů. Sameček Dlouhošíjky žlutonohé (Dichrostigma flavipes (Stein, 1863)) je velmi fotogenický. Jeho světlejší tělo nevytváří tolika silných kontrastů a tak můžeme lépe vychutnat krásu těchto štíhlých zvířat.

Své gymnastické schopnosti předvádí velmi ochotně. Dlouhé tělo se zdá být velmi ohebné. Člověk se až diví, že tento Hmyzí řád pomalu vymírá. Tedy alespoň v dávných časech to byla skupina na druhy i na jedince mnohem početnější. Fosílie Dlouhošíjek se datují až do mladších Prvohor (Karbon), jsou tedy mnohem starší než slavní Trilobiti a skoro stejně staří jako Ostrorepi. (Na základě upozornění čtenářky dodatečně opravuji mou nepřesnost: Trilobiti se objevili již před 520 milióny let, Ostrorepi v Siluru, tedy před asi 440 milióny let, zatímco fosilie Dlouhošíjek jsou datovány do Karbonu, tedy jen před asi 354 milióny let. Dlouhošíjky jsou tedy mladší!)
Pozoruhodné je, že prý Dlouhošíjky navíc nemají v tropické (na Hmyzí druhy tak bohaté) oblasti téměř žádné zástupce. U nás pak prý dnes žije už jen 8 druhů.

Jakoby si sameček s nastraženou větvičkou hrál, viďte? Ale ne, mnou uměle nastražená překážka jej zastavila jen na chvíli.

Samičku téhož druhu fotil jsem také loňského léta. Jak je dobře vidět, na konci zadečku má kladélko, kterým do štěrbin pod kůrou klade vajíčka. Z těch se líhnou dravé larvy.

Nechal jsem ji projít po větvičce a volil různá pozadí, aby vyniklo zbarvení ale i jedinečná morfologie. Blanitá, žilkovaná křídla s plamkou, hbité nohy. Docela se podobá Mravkolvům (Myrmeleonidae), Střechatkám (Sialidae), popřípadě Strumičníkům (Osmylidae). Také se dříve spolu s nimi řadily do jednoho řádu Síťokřídlých (Neuroptera).

Anglicky se Dlouhošíjkám říká Snakeflies. Jak jedna americký pisatelka konstatovala: „I don’t like snakes, neither flies, but the Snakeflies are nice”, tedy „Nemám ráda hady, ani mouchy, Dlouhošíjky se mi ale líbí!”. (No ten překlad se mi moc nepovedl.)

Opravdu svou dlouhou, štíhlou hlavou a krkem umí Dlouhošíjky dobře pracovat a podobně jako had ji rychle vystřelit po kořisti. Tato samice na pichláku Mléči rolním (Sonchus arvensis) však teprve svou potravu hledá.

Byla ale klidná a postála mi modelem. Gracilní, elegantní zjev.

Fotografii tohoto samečka si zařadím do své sbírky Hmyzích invalidů. Měl smůlu, křídla se mu dobře nevyvinula, nebo jen nenarovnala. Zda byl nešikovný, nebo měl v životě pech na počasí, na stravu, na podmínky – to se nikdo, ba ani on neptá. Nestěžuje si, není komu. Chce-li žít – musí létat, jinak za několik hodin zemře. Ovšem let Dlouhošíjek je trochu problematická věc. Bez všech čtyř řádně narostlých a napnutých křídel to asi nepůjde.

K řádu Dlouhošíjek (Raphidioptera) je kromě čeledi Dlouhošíjek (Raphidiidae) řazena i blízce příbuzná čeleď Křivošíjek (Inocelliidae). Jsou vlastně velmi podobné, snad jen krk mají trochu kratší. Jinak je příbuznost nasnadě. Nejjednodušší rozpoznávací znak (tedy pokud u sebe právě máte dobrou lupu) je trojice drobných, jednoduchých oček, vyvinutých jen u Dlouhošíjek. Schválně zkontrolujte předchozí mé fotografie a určitě je za tykadly mezi složenýma očima naleznete. Tyto ocelli Křivošíjky nemají.

Následující fotografie není ozrcadlená, samička opravdu na listu pózovala hlavou dolů.

Barevně jsou to stvoření opět docela zajímavá (, ovšem až při řádném zvětšení). A také neuvěřitelně hbitá a rychlá. Tato samička Křivošíjky tmavé (Inocellia crassicornis (Schumel,1832)) se rozhodla provést ranní hygienu,

spojenou s rozcvičkou. Je opravdu mimořádně ohebná, přinejmenším ve svých kloubních spojeních, čímž dobře kompenzuje rigidnost některých hrudních článků. Trochu mi připomíná ztuhlé bechtěreviky. A k těm já mám velmi blízko.

Jakmile je vše umyto a očištěno, je třeba vydat se na lov. Křivošíjka spoléhá na dobrý zrak a snad i čich.

Ještě se rozloučíme posledním, detailním pohledem na její hlavu, zdobenou citlivými tykadly. A závěrečnou kontrolou vrchu hlavy. „Opravdu! Nekecal!”, viďte? Jednoduchá očka vskutku chybí.

Radost mi udělaly tyto krásné bytosti. Snad se zalíbily i Vám.

A vrátím se ještě krátce zpátky k oněm Mšicím na Bezu. Je pozoruhodné, že ona bezbranná, tupá stvoření přece jen svůj souboj o přežití vyhrála. Do dalšího dne se jim podařilo ztráty nejen dohnat, stádečko se dokonce rozdělilo a obsadilo také okolní větvičky. Zdálo by se, že pokud je někdo rychle nezastaví, s Bezem to nedopadne dobře. Ovšem nenechte se mýlit. Mšice bezová již brzy vytvoří okřídlenou generaci a vydá se k žíru na jiných hostitelských (pro zahradníky plevelných) rostlinách. Na Bez se vrátí zase až na podzim. Zahrádkáři takovému přístupu velmi fandí a nechávají je proto žít. Na Mšici bezové se totiž rozmnoží kdejaký Mšicí predátor či parazit a tito pak mohou pomoci hubit i jiné druhy Mšic na záhoncích a polích. Vlastně jsou tak všichni spokojeni. Jak Mšice, Dlouhošíjky, tak koneckonců i Zahrádkář (Homo sapiens agricolis).

Také příště Vám ukážu dalšího z predátorů Mšic. Z těch, co se rovněž starají o potřebnou rovnováhu, o stabilitu.

Galarie fotografií

Chřestovníček cibulový a kamenní mužíci

Letní, rodinnou dovolenou jsme, před několika lety, trávili v Korutanech u Pressegger see. Pobyt nám zpestřila túra vedoucí Kaňonem Garnitzenklamm nedaleko Hermagoru. Je to opravdu krásný útvar. Malá říčka vytváří přírodní scenérie, jež předčí údolí Bílé Opavy, ba dokonce strčí (v jistém ohledu) do kapsy i proslulé Jánošíkovy diery.

Kochali jsme se nádhernými výhledy, skalními aranžmá, rušenými jen podivnou potřebou některých turistů zanechat po sobě jakousi stopu, znamení o jejich, jinak asi bezvýznamném životě. Tito lidé sbírají a vrší kameny na sebe, staví vysoké mohyly v bláhové naději, že tyto přetrvají a předají tak pomyslný vzkaz poutníkům. Ano, na mne to působí, jejich výtvory mne ovlivňují – cítím totiž naléhavou potřebu tuto jejich do přírody zasahující, krajinu měnící, geomorfologické i biologické procesy narušující stavbu – rozbořit. A tak jsem s tím také ihned začal. Jistě, ničit je špatné, leč vytvářet v přírodě umělé stavby, měnit ráz přírodní scenérie, je přece mnohem horší. Proč jen někdo bere druhým možnost obdivovat přírodu v původním stavu, proč ji po svém uměle zdobí a hloupě „dotváří”? Jakým právem?

Výchovně bylo toto mé činění asi velmi sporné. Mé děti se také ihned divily, proč že tatínek zuřivě shazuje tyto zajímavé stavby. A to ani netušily, jak bláhové a marné toto mé počínání bylo. Těch, co kameny vrší, totiž stále přibývá. A byť i pouhá jedna jediná stojící věžička inspiruje, vytyčuje normu, slibuje beztrestnost a láká tak k následování. Vždyť i samy mé děti by si nejraději byly také svého kamenného mužíka postavily! A bylo pak třeba dlouze vysvětlovat. Že: „každý ležící kámen svým stínem a kontaktem s půdou vytváří mikroklima, jakýsi malý, isolovaný svět, ve kterém pak žijí broučci, slimáčci…”. Že: „je to úkryt, studnice vlhkosti, zdroj potravy. Vždyť právě pod kameny se odehrává utajený svět mikroorganismů, a to jak živočichů tak i rostlin. Kámen takto ožívá – mění se v město plné klokotajícího života. Leč jen dokud jej někdo nepřevrátí, dokud jej nevystaví – ve své kamenné, mrtvé věži – poryvům větru! Pak celý ten svět vyschne, život se ztratí, celý malý vesmír zanikne.” Děti snad pochopily, nebo alespoň – autoritě tatínka uvěřily. Ničit bezděky, nevědomky, z hlouposti, z neznalosti už snad nebudou. Svět možná není ještě úplně ztracen…

V turisticky těžším místě, kde řetízky pomáhaly projít kaňonem, ve stínu převislé skály, shodil jsem další takovou ohyzdnou věž a dával pozor, aby kameny padaly řízeně, tedy mimo temně zeleně se hlásící trsy Konvalinek. Stavitelé mohyl bohužel na zájmy rostlinek tolik nedbali a několik trsů proto vzalo, při jejich vylepšování přírody, za své. Těch pár zbylých pak vypadalo tak nějak polámaně, oškubaně. Prohlížel jsem si je rozhořčeně. Co to ale jen na těch zubožených listech Konvalinek je?!

Ano, Vy již na mé zvětšené fotografii vidíte, že se jedná o jakési larvy, však kdybych Vám tyto objekty ukázal z větší vzdálenosti, považovali byste je najisto pouze ze nevzhledné hromádky hlíny. Skvělé maskování. Vždyť i já si tehdy myslel, že listy byly jen neopatrně pocákány hlínou z pohorek kolemjdoucích. K detailnímu zkoumání mne zprvu přivedla spíše jiná neobvyklost, totiž – právě ta napůl sežraná, spasená Konvalinka. Je to totiž velmi neobvyklé! Tato rostlina obsahuje komplex glykosidů, které ji činí prakticky nepoživatelnou, ba jedovatou pro všechny živočichy, včetně Hmyzu. Jenže tyto larvy ji očividně spásaly zcela rutinně!

Já tak v tu chvíli již vytušil, že se jedná o mnou nepoznanou a zajímavou kapitolu Hmyzího života. Nějaká larva zde prolomila obranu Konvalinek vonných (Convallaria majalis L.)! V tu ránu byly/i kamenné stavby i jejich nerozumní strůjci zapomenuty/i. Vždyť toto je první, mnou pozorovaný Hmyz, co se živí touto jinak silně jedovatou rostlinou!

Zvyk tahat všude s sebou (zatraceně těžký) fotobatoh (a nechávat mé ženě vléci se s macatým stativem) se nám mi teď velmi vyplatil.

Pláštík nevzhledného tvora byl tvořen slizovitými látkami a zejména – jeho vlastním trusem. Sloupl jsem jedné z larev trochu ten její ohyzdný obleček, bylo třeba ji přece lépe vidět a moci tak určit rod, či snad i druh. Tehdy jsem ještě vůbec netušil o jaký konkrétní Hmyz jde, ačkoliv bylo jasné, že se jedná o nějakého zástupce čeledi Mandelinkovitých (Chrysomelidae).

Bez svého kabátku byla larva velmi nespokojená. Tušila, že je bez toho jedovatého, odpuzujícího maskování bezbranná. Sice stále pěkně nepěkně – po Konvalinkách a Česneku páchla, každý predátor ji ale teď mohl spatřit! Zajímalo by mne, jak a za jak dlouho si svůj nevkusný kabátek znovu uplete…  Rukama to jistě nebude.

Převrátil jsem ji ještě na zádíčka a pozoroval, jak se lopotně vrací zpět na bříško.

Ještě kousek a bude to.

Tyto fotografie byly pořízeny již před řadou let, na oné rodinné dovolené, ale až do nedávna jsem larvy stále neměl určené, nevěděl jsem, o kterou Mandelinku se jedná. Léta plynula a já dál fotil podobné larvy i rozličné dospělce Mandelinek. Trpělivě doufal, že jednou larvy na Konvalince přece jen určím.

Někteří z Vás již asi tuší, že dnes navazuji na sérii mých předchozích článků o Chřestovníčcích, zajímavých a krásných Mandelinkách pasoucích se na Chřestu, respektive na Liliích. Velmi se mi tito Brouci líbili, i pátral jsem po dalších jejich příbuzných druzích. Z jedné odborné knihy pak náhle probleskla informace, že jeden z Chřestovníčků, totiž Chřestovníček cibulový (Lilioceris merdigera (Linnaeus, 1758)), se krmí na Česneku a Cibuli. „Toho musím mít!”, pomyslel jsem si.

Léta jsem proto prosil svého spolupracovníka, jehož rodina se zabývá pěstováním českého česneku, aby se doma podíval po drobných, červených Mandelinkách. Mé pátrání bylo dlouho neúspěšné. Pak mi ale zkušenější kolega entomolog poradil: „Chřestovníček cibulový žere také Konvalinky.”! Hned bylo jasné, že jsem konečně na dobré stopě k určení oněch larev z kaňonu Garnitzenklamm. Teď ještě najít dospělce….

Imago Chřestovníčka cibulového bylo pak nalezeno překvapivě rychle – a to v mém vlastním archívu. Poučen předchozím studiem jeho příbuzného Chřestovníčka liliového, věděl jsem již jakou fotku asi hledat. A v zaprášených mých digitálních datech jich tehdy bylo hned několik. Léta focení všech těch barevných Mandelinek se zúročila.

Lilioceris merdigera své jméno odvozuje od zvyku larev krýt se vlastním trusem. Věřím, že snad každý z mých čtenářů již někde v Itálii, či ve Francii slyšel neslušné, ač velmi frekventované slovo „merd”. Ano znamená přesně to, co si myslíte. Latinsky „merda”, či „mierda”, francouzsky a italsky „merde”, jednoduše toto slovo označuje – exkrementy. Latinské slovo „gero” zase znamená nést. Svým způsobem se až divím, že toto vulgaritou zavánějící jméno (merdigera) bylo kdy vůbec schváleno, jakkoli je přesné a popisné. Když si to totiž poskládáte dohromady, vznikne krkolomný, doslovný překlad, který se ale raději ani nebudu pokoušet interpretovat. Neuměl bych se totiž vyhnout vulgarismům. Odborníci taxonomové nebyli naštěstí tenkrát tak úzkoprsí.

Chřestovníček cibulový je velmi podobný svému příbuznému Chřestovníčku liliovému (Lilioceris lilii). Liší se zejména barvou – jeho hlava, hruď, stehna a holeně jsou červené, zatímco jeho příbuzný na liliích je má černé. Brouk je mezi 6-8mm velký.

Jeho hostitelskými rostlinami jsou rostliny čeledi Liliovitých (Liliaceae), popřípadě řádu Chřestotvarých (Asparagales), speciálně čeledi Chřestovitých (Asparagaceae) a zejména rostliny čeledi Amarylkovitých (Amaryllidaceae), podčeledi Česnekové (Allioideae). A do čeledi Chřestovitých patří i podčeleď Konvalinkové (Nolinoideae).

Řeknu to jednoduše a srozumitelně – brouka najdete na Liliích, Cibuli, Česneku, Chřestu a – Konvalinkách. Konečně jsem k nim došel, viďte?!

Náš Chřestovníček cibulový asi v naší volné přírodě přežívá právě na Konvalinkách, snad i na Kokořících (Polygonatum sp.). Jen v lidských zahrádkách se musí spokojit se stravou jinou – totiž natí Česneku, či Cibule. A problém je na světě. Už zase začínáme bránit své nedotknutelné lidské zájmy. Nejprve provedeme ideologickou válečnou přípravu – nazveme jej slovem škůdce, nepřítel, hrozba, kalamita. A pak začne chemická válka – bitva se vede do posledního brouka, do poslední larvičky. Tento konkrétní druh Brouka má ale štěstí – Konvalinek je v lesích stále dost. Jeho vyhubení proto nehrozí – alespoň doufám.

Již dlouho po larvách této Mandelinky pátrám také na, u nás dosti hojném, Medvědím česneku (Allium ursinum). Dosud jsem sice ani vajíčka ani larvy přímo na těchto rostlinách nenašel, nicméně výskyt Brouka v lesích plných tohoto česneku je vždy značný (i když ten česnek často roste v blízkosti Konvalinek). Já z této chutné ač aromatické rostliny, plné glykosidů, vyrábím výborné pesto a pokud by snad Brouk byl spřízněnou duší….

Chřestovníček jak svým jménem, tak zejména volbou hostitelských rostlin potvrzuje, že je opravdu gurmán, jistě blízký všem milovníkům slavných špaget Aglio olio e peperoncino, nebo dalších jiných česnekových specialit. A k těm já se hrdě hlásím:  „Česneku není nikdy dost! Cibule a česnek pak jsou základ vaření!”.

Je to krasavec, viďte?

Zase jsem jej převrátil na záda. Přece jej chceme vidět i zespodu, nebo ne? A také najisto chceme prozkoumat jeho stridulační orgán (nachází se na posledním tergitu zadečku), kterým při podráždění jemně, po Chřestovniččím způsobu skřípe. Škoda jen, že fotografie zvuk nezachytí.

Nádherná studie zvedání břemene, rozkladu sil.

Brouk sice fyziku nestudoval, přesto ji aplikuje dokonale. Ví dobře, co dělat. Zachytit se drápkem, naposledy silně zabrat…

A je zpět na nohou.

Letos (vlastně již loni) jsem se na Chřestovníčka cibulového zaměřil a dospělých brouků jsem nafotil hned několik.

Moc se mi totiž líbili.

Snad i Vás jeho vzhled upoutá a v přírodě se jej všimnete.

Larva i brouk prokazují, že nebezpečný convallotoxin lze ovládnou. Asi není tak jednoznačně fatální, tak smrtelný, jak se děti ve školách učí! Látka je účinkem podobná léku digitalis z Náprstníků a podle bájí ji používal již Asclépios, řecký léčitel, později bůh léčitelství.  V lékárnické praxi se dnes ale příliš nepoužívá, však spíše z důvodů obtížného dávkování. Malá množství jsou neškodná a nevykazují žádnou toxicitu! Dokonce řada jednodušších organismů při užívání tohoto glykosidu vykazuje lepší pohyblivost, jejich délka života se prodlužuje! Avšak vyšší než malá dávka je silně toxická a již dvojnásobné množství je smrtelné. Medicína údajně užívá léků obsahujících uměle syntetizovaný convallotoxin pro léčbu cystické fibrózy a některých neurodegenerativních onemocnění, vždy však dobře kontroluje množství podávané látky. Chřestovníček cibulový umí zřejmě také balancovat na pomyslném ostří nože. Možná, že je larva na tyto látky imunní, spíše ale dobře kontroluje koncentraci nebezpečné látky, ukládá ji v tkáních.

U imaga již není ani stopy po pubertálním experimentování s nebezpečnými, chemickými drogami, nejsou žádné známky po trapných hříších z larválního dospívání, po otřesném mladickém nevkusu (byť účelném). Naopak se jeho komplikovaná minulost zúročila – dospělec teď využívá larvou naakumulovaných jedovatých látek. Být takto nepoživatelným přináší docela slušné bezpečí.

Jeho móda je vkusná a co více – předem každého varuje: „Jsem jedovatý, nepoživatelný, plný Konvalinkových a Česnekových a Cibulových chemikálií!”.  „Je to fér”, řekl by Bob Coudy z filmu Dálnice 60 – „Říkej co říct chceš a mysli to vážně!”.

Ale ale, ta poslední fotografie se mi tam připletla – to přece není Chřestovníček! Zde se jedná o krásného Nosatce – Zobonosku lískovou (Apoderus coryli (Linnaeus, 1758)).

Neškodný brouk, co ani Konvalinky, ani Česnek či Cibuli nežere! Tento podvodník se jen chytře za onoho jedovatce vydává! Stejné, křiklavé zbarvení jakoby kopírovalo vzhled Chřestovníčka cibulového. „Nežer mně!”, říká ta červená barva. (Ty drobné odchylky v „užitném vzoru” predátor určitě nepostřehne.)

Jak to jen ale ten Nosatec poznal? Kdo mu to poradil? Kde se to naučil?

Obdivuhodná Hmyzí vynalézavost. Jak Chřestovníčkova, tak i ta Zobonosčina. Poznávání Hmyzu, přírody mne neustále naplňuje, baví a zklidňuje. Hned mám lepší náladu, život mne těší.

Jen těm lidským, kreativním stavitelům nepřírodních věží zatím odpustit neumím. Je mi vždy tak líto těch zaniklých mikrosvětů pod kameny i těch pošlapaných rostlin poblíž. Lidská nevědomost a hloupost, ignorace – je ale nekonečná. Smutek a pocit marnosti se o mne znovu pokouší.

Tak Vás pěkně prosím – v přírodě po sobě nenechávejte pražádné stopy, ba ani pokud Vás přepadne neodbytné stavitelské nadšení, nebo políbí umělecká Můza. Krásu přírody, krajiny, obyčejných živých Konvalinek, úžasných Broučků – to vše stejně nikdy nepřekonáte, nevylepšíte! Je to dokonalé.

„Ain’t broke, don’t fix it!”

Galerie fotografií

Není Mucha jako Muchnice

Ve vzdělávání našich, byť městských dětí, jsou živí tvorové docela hojně zastoupení. Již od ranného mládí jim ukazujeme leporela a obrázkové knížky s kravičkami, kozami, kočičkami, …, učíme je zvířecím zvukům, přibližujeme jim vzhled i způsob života dobytka i domácích mazlíčků. Větším dětem vyprávíme, spíše ale dnes již jen čteme – bajky, pohádky se zvířecím hrdiny (ač mnohdy zápornými). V postelích mají naše děti plyšové medvídky, nebo jiné zástupce hebkých savců.
Ve výsledku pak zvídavá drobotina získá základní znalost všech, podle nás podstatných, živých tvorů na planetě Zemi a vytvoří si k nim i emotivní vztah. Každý předškolák tak pozná Vlka, Medvěda, Lva či Žirafu.

Je to podle mne velmi zvláštní, neboť žádný z těchto živočichů se v našich krajích vlastně nevyskytuje, tedy alespoň ne tak mnoho, aby děti měly naději se s ním v přírodě skutečně setkat. Každý školák jistě také bez problémů vyjmenuje kupříkladu hned několik zástupců Ptáků, Savců, možná i Ryb. Je ale zvláštní nepoměr v tom, jak málo děti vzděláváme v poznávání všudypřítomných Hub, Mechů, Rostlin, ale také Pavouků, Hmyzu, …. A věřte, setkání dětí třeba s rozličnými Hmyzími zástupci je nesrovnatelně pravděpodobnější, skoro bych řekl nevyhnutelné. Přesto děti, středoškoláci, ba ani dospělí povětšinou neumí jednotlivé Hmyzí druhy rozeznat. Jen prosím sami zkuste vyjmenovat alespoň pět zástupců jednoho z nejpočetnějších (na druhy i na jedince) Hmyzích řádů, tedy řádu Dvoukřídlých (Diptera). Uspěli jste v testu? Nebo je pro Vás pořád všechno jen Moucha a Komár, v horším případě jednoduše Brouk?

Poznáte třeba tuto krásnou a velmi hojnou Mouchu? Ano právě tu, co se v těchto brzkých jarních měsících prohání nad všemi cyklostezkami i lesními pěšinkami a plete se vám do cesty?

Pro naše předky byli všichni živí tvorové klasifikováni jen jako “užiteční a škodliví”, byly to “věci bez duše”, takto bez citů, bez práv. Naše lidská morálka se jimi nezabývala a dosud nezabývá a tak je lze jednoduše chovat i za podmínek, o kterých by člověk, (pakliže by on sám jim byl vystaven) prohlásil, že jsou nelidským týráním a mučení. Kupříkladu humánně zlikvidujeme desetitisíce Husí či Kačen jen proto, že se rozmohla ptačí chřipka a tato masová vražda je jednoduše ospravedlněna hmotným ziskem jednotlivce. Léčit je by nás vyšlo příliš draho, dokonce je ani nechceme nechat dožít, přestože existuje slušná pravděpodobnost, že by nemoc mnohé přežily. Již by ale nebyly konzumovatelné, byly by pohublé a neprodejné! Obava z šíření nákazy “nekonzumovatelnosti” je důvodem pro genocidu, která se ale nikdy genocidou nezve. Živý tvor “bez duše” nám může snadno být pouhým statkem, zdrojem zisku. Bez výčitek, s čistým svědomím.

Takto nehumánně jsme se, koneckonců, chovali v minulosti i k mnohým národům, k černochům, k pohanům (také jsme naše děti nedávno, v Americe ještě na přelomu 19. a 20. století, vychovávali v představě, že černoši nejsou lidmi a nemají duši). Takto dominantně, nadřazeně a přehlíživě se bohužel i dnes chováme k Ptákům, ale i k mnohým Savcům, tedy i k živočichům inteligentním, nesmírně citlivým, vnímavým. Tedy k tvorům uvědomujícím si vlastní existenci, prožívajícím bolest i strach. A jak teprve přistupujeme k živočichům jednodušším, třeba ke Hmyzu! Tento je nám vzhledem nepodoben, neznáme jej, neuznáváme tedy ani právo na jeho existenci, podceňujeme jeho význam. Je obvykle buď neužitečný, nebo někdy dokonce škodlivý.

Jsou ale výjimky. Kupříkladu Včely, někteří Mravenci. Tento společenský Hmyz přece řadíme, my i naše děti, do světa tvorů milých, pracovitých a užitečných a přiznáváme jim cit, emoce. Dokonce říkáme, že Včela stejně jako lidé umírá, zatímco ostatní tvorové, podle naší klasifikační rétoriky, jen chcípnou, nebo zdechnou. Tato neopodstatněná, rétorická i emoční, ale zejména behaviorální asymetrie ve prospěch Včel, je mi ale dostatečnou evidencí, že stereotyp lze překonat, že právě osvětou, vzděláváním, propagací – ať už Hmyzu nebo i jiných složek přírody, můžeme vychovat člověka lepšího, již ne tak sobeckého, tak sebestředného. Člověka k přírodě tolerantního, s přírodou sladěného.

Jsem naivní, vím, ekonomický zisk byl a stále je rozhodující! Přesto mi nezbývá než doufat. Všem nám nezbývá než doufat.

Dovolte mi prosím také přispět aktivně svým skromným dílem a představit Vám tentokrát krásné a zcela běžné zástupce řádu Dvoukřídlých, tedy Muchnice, správněji čeleď Muchnicovitých (Bibionidae).

Jsou to velmi rozšířené Mouchy, a setkáte se s nimi brzy zjara všude v přírodě. Muchnice jarní (Bibio lanigerus Meigen,1818) je pak typickým zástupcem této čeledi. Na předchozích fotografiích jsem Vám ukázal samce tohoto druhu. Okaté, štíhlé stvoření se usilovně snaží najít alespoň jednu z mnoha samic poletujících v okolí. Ta je mu přitom zdánlivě nepodobná, s hnědýma nohama, drobnou hlavou a očima.

Velmi zajímavá pohlavní dvojtvárnost. Specializace vede, při stejné genové výbavě, k přizpůsobení a zdokonalení tvaru a vzhledu, ale zejména funkce.

Člověk by, soudě dle vzhledu, řadil tyto jedince opačného pohlaví k zcela nepříbuzným druhům. O patřičnosti napoví až pozorování kopulace tohoto Hmyzu.

Samci i samice se páří desítky minut a vyfotit je – je tak snadné. Vděčný objekt fotografa.

Detail hlavy samce Muchnice již lépe ukazuje, že oči opravdu pokrývají snad přes 90% povrchu hlavy. Vidíte také ta krátká, avšak zřetelně článkovaná tykadla? (Prosím zapamatujte si počet článků: jedna, dva,…, šest.) A všimli jste si drobných oček mezi očima, přímo na zátylku?

Oči má tento tvor nejen nahoře ale i dole. Za letu je přece třeba samice postřehnout a odlišit i tehdy, pokud poletují někde pod samcem. Příležitost je třeba nepropást. Zrak je pro samce v tuto chvíli ten nejdůležitější ze smyslů.

Samice Muchnic jsou také připraveny. Jejich zadečky jsou plné zatím neoplodněných vajíček, ze kterých se později, v případě zdárné kopulace, bude rodit další pokolení Muchnic jarních.

Trochu připomínají královny Mravenců lesních (Formica rufa Linnaeus, 1761), s těmi však nejsou Muchnice nikterak příbuzné. Navíc tyto Mouchy z čeledi Dvoukřídlých (Diptera), mají pouze jeden pár křídel, zatímco Mravenci, příslušníci Blanokřídlých (Hymenoptera) mají páry křídel dva. A samozřejmě, Mravenčí královny, produkt státu společenského Hmyzu, se budou líhnout spíše až jejich kolonie zesílí, tedy koncem léta. To individualistické Muchnice mají vývoj mnohem jednodušší. Kopulace probíhá sice zjara, další generace jedinců však dorůstá skryta celoročně pod zemí.

Silné a svalnaté přední nohy samic jsou proto velmi užitečné. Svá vajíčka klade samice Muchnice hluboko do země, pod vyhrabanou hlínu. Drobotina se líhne záhy a larvy Muchnic pak mají celé dlouhé léto k tomu, aby konzumací tlejících zbytků rostlin zesílily, vyrostly a přežily dlouhou a tuhou zimu. Občas si zpestří jídelníček kořínky mladých rostlinek, ať už sazenic stromků (takže pro lesáky to jsou škůdci), nebo sazenic rostlin na našich zahradách (takže pro zahrádkáře a zemědělce to jsou škůdci).

Je to život jednoduchý a prostý. I když zdaleka ne lehký. Muchnice se s nástrahami takového bytí vyrovnávají po svém. Velký počet vajíček kladených do půdy, skrytý styl života larev, to vše vede ke splnění hlavního cíle – Muchničímu rojení. Nadpočetný hromadný výskyt rojících se dospělců brzy z jara je totiž další osvědčenou taktikou tohoto Hmyzu. Imaga se líhnou všechna téměř ve stejnou dobu a zaplaví palouky, lesní porosty, zahrady (i cyklostezky). Najít si partnera je v takovém roji snazší a i pokud jich mnoho podlehne predaci, takto početnou populaci zcela nevyhubí ani spojené úsilí všech nepřátel (tedy jen pokud se do věci nevloží člověk hospodář). Mimoto volí Muchnice k rojení záměrně tak brzké jaro, že se ještě mnozí jejich nepřátelé nestihnou rozmnožit. Počet Ještěrek, Pavouků, Ptáků a dalších hladovců rychle narůstá, to už ale bude Muchničí rojení ukončeno.

Přesto ale, nebo možná právě proto, jsou Muchnice důležitou složkou potravního řetězce. Vždyť právě ony pomáhají startovat tu hojnost druhů pozorovanou v létě. Miriády Muchnic jsou cennou potravou pro mláďata Ptáků, čerstvě vylíhlé Ještěrčí omladině. Jsou ale také první jarní kořistí kdekterého Pavouka. Těžko přetěžko by se jim vedlo, nebylo-li by dlouhého, ročního žíru Muchnic v hlíně po listím, nebylo-li by této hojnosti chutné kořisti v brzkých a chladných jarních dnech. Na následujícím snímku už ale není obětí Muchnice jarní. Toto zde je její příbuzná – Muchnice březnová (Bibio marci (Linnaeus, 1758)).

O kousek dál měl svou spižírnu nacpanou další z pavouků. Tato Muchnice je uschována na později. Je doba neuvěřitelného nadbytku.

Takového, že jej ani všichni dravci dohromady nestíhají zkonzumovat. Půda v okolí je proto nahusto pokryta mrtvými tělíčky samečků. Doufejme, že tito již úspěšně splnili svou roli a jejich život měl tedy smysl.

Smutný osud, pravda. Leč i tak jejich šťastnějších, dosud živých a zcela bezstarostných příbuzných poletovalo všude kolem stále dost a dost.

Sameček tohoto druhu je opět drobnější a křehčí než samička. Jeho smyslem je totiž pouze předat geny.

Detail ukazuje velkou podobnost s předchozím druhem Muchnice. Totožná výbava, velké a citlivé oči, mohutná hruď prozrazuje dobrého a hlavně vytrvalého letce, součást roje.

Křídla má však samec tohoto druhu na okrajích lehce ztmavlá, jakoby vroubená.

I samice je od předchozího druhu odlišná. Je celá černá a tak tento druh obvykle snadno rozeznáte.

Úžasná stvoření, leč jen pokud je trochu blíže poznáte. A musíte si pospíšit, tato Muchnice se opravdu vyskytuje v březnu (, částečně ale i v dubnu)!!.

No není ta Muchnice březnová krásná? A je to krása čistá, nezatížená marasmem složitého života. Jen prosté: Zroď se, rozmnož se a – zemři!. Imago ani nekonzumuje téměř žádnou potravu, maximálně usrkne trochy ranní rosy (dočká-li se ovšem rána), snad olízne sladkého nektaru jarních květů.

Muchnic existuje mnoho druhů a některé jsou i trochu více barevné. Jejich určování není úplně jednoduché a tak musím přiznat jistou míru nejistoty při určení konkrétního druhu. Pokud se ale necháte inspirovat a budete Muchnice studovat až tak detailně, že poznáte chybu v mém amatérském taxonomickém řazení, můj článek měl smysl.

Tohle je (podle mne) sameček druhu Muchnice velké (Bibio pomonae (Fabricius, 1775)).

V galerii fotografií naleznete další snímky tohoto krásného druhu. Stehna jeho nohou jsou hnědě rezavě červené. Je to dostatečně spolehlivý rozlišovací znak?

Pozorování Muchnic v přírodě je pro mne vždy velkým zážitkem.

Samice další Muchnice, tentokrát opět ulovená pavoukem, patří podle mne k druhu Bibio varipes (Meigen 1830).

Předlouho jsem hledal a nenacházel jedince živého. Až loni zjara měl jsem více štěstí.

Následující fotografie zachycuje zase druh Bibio venosus (Meigen 1804). Štíhlý a nohatý sameček je zatím jediným mým zachyceným jedincem tohoto druhu.

Trochu jistější jsem si s determinací druhu Bibio clavipes Meigen 1818. Samice má totiž světle hnědou hruď s tmavou skvrnou ve středu, černou hlavu, hnědé nohy.

Neodolal jsem a chtěl vědět, co si asi tak myslí o světě kolem ní. Bystré zvíře. Avšak s typem a mírou inteligence, jaké máme my lidé, u Muchnic nepočítejte.

Křehký sameček dalšího druhu se velmi podobá těm u Muchnice jarní, ale barva nohou prozradí, že jde o další druh Muchnice. Je to tentokrát něžně krásná Muchnice jánská (Bibio johannis (Linneaus, 1767)).

Učarovaly mi Muchnice a jejich jednoduchý život. A byl jsem nadšen, když jsem zahlédl a pak i ulovil Muchnici dosud nepoznanou, zeleně lesklou. Jak jiná a výjimečná! To bude jistě vzácný druh!

Měla velmi zvláštní výběžky na konci hrudi (metathorax).

Dodnes tuto Mouchu nemám určenou, snad mi někdo poradí.
(Dodatečně dne 09.07.2020 vpisuji: jedná se o samce Bráněnky druhu Actina chalybea Meigen 1804. Určeno znalou čtánářkou – viz komentář níže.)

Už ale vím, jak velmi jsem se mýlil. Bohužel Není Mucha jako Muchnice, tedy ta krásná Moucha na posledních obrázcích mezi Muchnice věru nepatří. Respektive Muchnice nejsou Mouchy! Je třeba být pozorný, učit se rozeznávat.

Dvoukřídlí se dělí na dva podřády. Dlouhorozí (Nematocera) mají obvykle delší tykadla (6 článků a více), zatímco Krátkorozí (Brachycera) mají tykadla krátká pouze tříčlánková s tykadlovou brvou na konci. Všechny Muchnice mají ale více článková tykadla (jakkoli jsou krátká, článků jsme přece spolu napočítali šest), a řadíme je tedy do stejného podřádu (Dlouhorohých) jako i Komáry, Bejlomorky, Tiplice,…  Skutečné Mouchy (rod Musca), ale i jiné rody, které často označujeme tím širokým, obecným pojmem Moucha, patří do podřádu Krátkorohých. Že to je subtilní rozdíl? To jistě ne! Je mezi nimi vlastně stejný rozdíl jako kupříkladu mezi Ještěry (podřád Sauria) a Hady (podřád Serpentes).

Teď už budu moudřejší a Muchnice si s Mouchami, ani s Mravenci plést nebudu. Věřím, že ani Vy ne.

Spěchal jsem s psaním tohoto článku i proto, že již běží měsíc duben a Muchnice jsou právě na vrcholu aktivity. Takže pokud je chcete zahlédnout – neseďte doma a honem do přírody! A prosím řekněte mi, pokud je rozeznáte. Moc mne to potěší.

Galerie fotografií

Chřestovníček liliový, Chaos a Řád

Bipolární porucha myšlení. Tak bych nazval stav, do kterého se při rychlém, zjednodušeném uvažování mnozí občas dostáváme. Nemyslím prosím bipolární poruchu osobnosti, tedy maniodepresivní psychózu. Já mám na mysli naše bipolární posuzování světa, neustále rozdělování všeho na dobré a špatné, na pozitivní a negativní, na spřátelené a na to nepřátelské.
Často přemýšlím nad tím, proč vlastně uvažujeme takto zoufale nepřesně, tak zbytečně diskrétně. Možná je to tím, že reálný svět kolem nás, všechny jeho objekty, jsou v prostoru jednoznačně vymezeny. Tam, kde náhle začíná, existuje, a pak rázem zase končí kterýkoliv reálný předmět, třeba stůl, židle nebo počítač – je prostě právě a jen ten stůl, židle nebo počítač. Je to velmi jednoznačné, nezpochybnitelné. Jsme na to uvyklí, v takovém konkrétním, skoro bych řekl diskrétním světě se umíme snadno orientovat, stačí nám k tomu dokonce jen naše první signální soustava.
Stejně jednoznačně vnímáme i přírodu, všechny živé tvory. Jen pohleďte na tohoto Chřestovníčka liliového (Lilioceris lilii (Scopoli, 1763)), dalšího z široké rodiny Chřestovníčků (Criocerini). Jeho výrazné barvy, tvar, skulptura a zejména jeho pevnost, pružnost, tedy mechanické vlastnosti, ale i ty ostatní projevy jeho těla jsou přísně jednoznačné. Říkají nám: „Toto zde je Brouk!”. Jeho křiklavě červená barva nás navíc okamžitě varuje, informuje o jeho nebezpečnosti. Náš mozek to vše ihned, často bohužel mylně vyhodnotí a člověk jej pak buď zašlápne, nebo nějak jinak zahubí.

Na příkladu tohoto obyčejného brouka však lze snadno dokladovat, že naše zjednodušené vnímání světa je velmi nepřesné, že nám a zejména našemu okolí, společnosti, přírodě – mnohdy neprospívá.

Pokud totiž dojde na měření krásy, elegantnosti, barevnosti, voňavosti, ale třeba také užitečnosti tohoto Hmyzu, jeho významu pro přírodu, vše již není ani zdaleka tak jednoznačné. Jednoduše jakmile se nejedná o konkrétní objekty, když se v mysli začneme zabývat světem méně přísně vymezeným, jednoznačnost se vytrácí. Někomu se tato Mandelinka na Lilii bělostné (Lilium candidum L.) líbí, považuje ji za součást přírody. Jiný jí pak naopak opovrhne jako kýčovitou, prvoplánově a křiklavě barevnou, nebo dokonce zbytečnou, ba i škodlivou.

Vkus, vlastně jakékoli naše hodnocení, názor, jsou prostě subjektivní a tak bohužel také – nepřesné. A takové je i naše posuzování krásy, smyslu, spravedlnosti, ba i pravdy,…
Mysl totiž, v nejednoznačném, složitém světě emocí, myšlenek, vztahů, názorů, pocitů – zoufale tápe. A tak hledá a nachází berličky. Vytváří si slova, formuluje pojmy, konstruuje schémata. S cílem uchopit a popsat celý ten komplikovaný abstraktní svět, třeba ten emotivní, nebo estetický, nebo filosofický. Vymezit, konkretizovat jeho jednotlivé části. Vznikají tak komplikované pojmy, jakými jsou kupříkladu láska, nenávist, touha, závist, hřích, libido, podvědomí, chaos, řád, morálka,… Pojmy které, jsouce zavedeny, nutí nás abychom je následně vysvětlovali a upřesňovali v předlouhých odborných statích, ba i vědeckých monografiích. A stále to jaksi nestačí!
Jednoduše veškeré naše emoce, celý myšlenkový svět, ač původně svou podstatou spojitý, tak nějak neurčitý, možná ve své složitosti a nepopsatelnosti trochu zamlžený, je usilovně konkretizován, uměle vymezován, rozškatulkováván do podoby konstruktů se zřetelnou hranicí, jakýchsi uchopitelných objektů, mezi kterými se už zase umíme jednoduše pohybovat, nástrojů, se kterými se nám pracuje sice méně přesně, nicméně mnohem jednodušeji.

Tvorba pojmů, slov, vznik řeči, nám umožnila komunikovat, dala vzniku naší inteligenci, naší civilizaci. A musím proto připustit, že tato technika je veskrze užitečná. Bez ní bych, konec konců, nebyl ani já schopen tento článek psát. A nemohl bych tak vyjadřovat svůj nesmírný obdiv krásnému Chřestovníčku a přírodě vůbec.

Jen si to na chvíli představme: myšlení beze slov a jiných myšlenkových konstruktů. Jistě, složité chemické procesy odehrávajících se nejen v nervových centrech, ale i v endokrinním systému, ba v celém těle, by dostačovaly k prostému přežití. Myšlení by bylo redukované na prostou reakci vyvolanou vnějšími podněty, možná na složitější instinkty, v lepším případě na jednoduché (pod)vědomí a emotivní myšlení. Svět instinktů, tělesných potřeb, emocí, by ovládal naši mysl a snad i všechna naše hnutí, naše činy. Byli bychom ale neschopni formulovat a to ne jen slova a řeč, asi bychom neutvořili ani jasnou myšlenku. Bez pojmů nešlo by myslet logicky, nešlo by plánovat!

Tak nějak to má právě Hmyz. Jeho myšlenkový svět je proto možná poněkud chudý. Reaguje ale na komplexní signály okolí a rozhoduje se pak správně, účelně, rychle. Uletí či spadne do podrostu okamžitě, jen co se objeví nepřítel. Nepotřebuje k tomu totiž zformulovat protest (jako bychom to činili my), ani varovat blízké okolí (jako to dělají třeba někteří ptáci, či savci). Zvládne – bez řečí a vlastně i bez myšlenek – najít si potravu, opatřit si přístřešek či úkryt, namluvit si partnera a založit potomstvo. Také Chřestovníček nad ničím moc nehloubá, není to věru žádný myslitel. Jakkoli zamyšleně na některých mých fotografiích vypadá.

Naše myšlení je díky pojmům a také vazbám mezi nimi, díky naučenému způsobu práce s nimi (to je právě ono myšlení), mnohem složitější. Ale – někdy nás pojmy, slova, schémata zrazují, zavádí, matou.

Jak lze jimi popsat třeba krásu tohoto Hmyzu? Nebo vymezit jeho užitečnost? Přesně a úplně by to asi šlo jen těžko! Přesto jej někdy, s použitím naší zjednodušené, subjektivní morálky, lehce odsoudíme. Vytyčujeme mu pak jen omezené právo na život, spíše však na přežívání ve skrytu, na bytí podmíněné nepřekročitelností našich zájmových sfér, ať už hospodářských, estetických,…
Lilie jsou námi pěstované, hýčkané rostliny, nikdo nemá právo nám je požírat! Použijeme proto další z předem formulovaných pojmů, zjednodušených schémat myšlení: „Škůdce!”, zvoláme. Konkretizovaným světem našich vztahů s přírodou se pak prodíráme jako hustým porostem – vše co zavazí je odstraněno. Bipolární myšlení nám tak ihned pomáhá orientovat se v komplikovaném světě. A už taky víme, co je tou správnou a přiměřenou reakcí: „Škůdci se přece hubí! Takže vzhůru do boje!”.

Tento Brouk žere naše krásné Lilie, je tedy třeba jej zahubit, zašlápnout, zabít. Názor je jasný a zřetelný, pochybnosti se nepřipouští!

Jistě, Chřestovníček se opravdu vyvíjí na námi pěstovaných Liliích, vlastně jim tak i trochu ubližuje. Nu vždyť ale to my jsme pro sebe silou zabrali právě ten kus světa, kde se on a jeho předkové, jeho příbuzní, odpradávna na Liliích (Lilie cibulkonosná Lillium bulbiferum nebo Lilie zlatohlavá  Lillium martagon) skrovně živili!
Trvalo mu přitom celá tisíciletí, než si našel právě ten svůj niche, tedy způsob života nekonfliktní s ostatními druhy, naučil se žrát rostliny, které jsou pro většinu živočichů nejedlé. (Třeba kočkám jejich pozření způsobuje selhání ledvin, ptákům zase dráždí trávící trakt.) Brouk si vypěstoval proti jedům Lilií odolnost, dokonce využil jejich obranu ve svůj vlastní prospěch.
Možná se také podivíte, proč že je brouk takto velice barevně výrazný, vlastně až nápadně krásný. Copak se nepotřebuje maskovat, před nepřáteli skrýt? Proč změnil svůj kabát na křiklavě červený, proč volil výraznou barvu, která v našem lidském světě nese romantické poselství. Nenechte se ale mýlit. Rudá barva není v přírodě symbolikou lásky, je to barva varovná! „Jsem jedovatý”, hlásá Chřestovníček do okolí.

Podobně krásná a podobně jedovatá je ale i jeho hostitelská rostlina. A my lidé ji hýčkáme a obdivujeme. Měřme tedy oběma stejně! Obdivujeme-li jedovatou Lilii jako symbol krásy, nemůžeme se přece k Chřestovníčkovi liliovému chovat jinak. Obdiv a respekt, tolerance a ochrana jsou na místě.

Chcete jej stále vyhubit? Nebo jej alespoň vykázat do patřičných mezí? Ukáznit jej a donutit jej spokojit se s jinou potravou? Aby nežral Vámi pěstované Lilie?

Bohužel, po dobrém to nepůjde. Tento brouk totiž – nemá na výběr. Nežere Chřest (rodové jméno, co by někoho mohlo pomýlit, pochází od příbuzného Chřestovníčka obecného), ani jiné příbuzné rostliny. Není sice monofágem, konzumuje ale téměř výhradně jen Lilie a některé jim příbuzné rostliny z čeledi Liliovitých (Liliaceae). Třeba planý Řebčík (Frittilaria), což je jedna z mála substitučních rostlin. Jenže u nás se bohužel nevyskytuje. Řebčík kostkovaný (Frittilaria meleagris), je druh původní v jižní Evropě, s přirozeným výskytem zasahujícím až na jižní Slovensko. Existují i staré údaje z Čech, zda se ale jednalo o původní výskyt, či nikoliv je sporné. V současnosti tyto lokality už zanikly, ale druh je pěstován a občas zplaňuje. Hojně je pěstován a vzácně zplaňuje také Řebčík královský, neboli Komonka královská (Fritillaria imperialis, syn.: Petilium imperiale), původní ve střední Asii.

Věřte, že Chřestovníček se snaží seč může. Nouzově prý proto brouk požírá také některé rostliny Lilkovité, dokonce i Brambor, Tabák. Má zde ale výrazně méně vajíček, jeho potomstvo je méně životaschopné a dlouhodobě na těchto hostitelských rostlinách přežít nemůže. Chřestovníček liliový přesto dosáhl velkého rozšíření. Byl zavlečen do Kanady a později i do USA. (Asi tam také mají rádi Lilie.)

Samice i samec se páří na listu hostitelské rostliny. Alespoň samice chvíli postojí a umožní tak fotografovi pořídit několik snímků.

Jejich konání není bezúčelným sexem, pro Brouky je kopulace naplněním smyslu života. Cílem je zajistit další generaci.

A výsledek společného úsilí obou pohlaví naleznete na listu jen kousek níže, Samice klade oranžová, výrazná vajíčka na list ve spodní části rostliny. Jsou nádherně oblá, od listu se výrazně odlišují. Kontrast je dokonalý.

Při pohledu na brouka i jeho vajíčka si vždy vzpomenu na onu lidskou bipolární poruchu mysli. Vždyť si díky těm zmíněným, bohužel ne vždy zcela přesným schématům, rozdělujeme složitý, propojený svět na symbolická opozita, hledáme pomyslné protipóly, vytváříme umělé extrémy. Aby se pak totiž naše mysl uměla rychle rozhodovat, bez výčitek, bez pochybností. Vytyčujeme tak kupříkladu čisté Dobro a Zlo, ryze účelově – pro zřetelné vymezení světa našeho a toho nezpochybnitelně nepřátelského. Lilie řadíme do světa Dobra, Brouka škůdce tedy bez jakýchkoliv pochyb zařadíme do světa Zla.

Nesouhlasím s diskrétním vymezením tak často zneužívaným již v našem lidském světě, v lidské filosofii, v ideologii! Přece dobro pro někoho je začasté zlem pro jiného. A zejména nesouhlasím, jsou-li tyto pojmy užívány mimo lidskou společnost – aplikovány na přírodu, třeba na svět Hmyzu. Vždyť to dlouhá tisíciletí společného soužití daly vzniku jedovatosti Lilií i Chřestovníčků, vytvořilo jejich společnou varovnou krásu. Bez nádherných Brouků bychom neměli ani rostliny sice jedovaté, leč tak krásně barevné, před jedovatostí varující. Střet zájmů, neustálým soupeřením ustanovovanou rovnováhu, panující v přírodě po věky věků, nestranění, nesouzení, objektivitu danou rovnými šancemi, to vše člověk popřel jednoduchým vymezením diskrétních pojmů Dobro a Zlo.

Podobně nesmyslně konkretizujeme další pojmy, tedy Chaos a Řád. Běžně tyto pojmy užíváme, ale hlavně zneužíváme, jako součást technologie moci. Řád je podle nás to, co je dle našich představ, co považujeme za správné. Jsou to takto všechny věci hezké, emoce positivní, tvorové užiteční, rodina, přátelé, známí. Chaos je naopak vše to, co se vymyká naší snaze, našemu usilování, naší moci. Chaos tedy, dle našich tradičních, poněkud naivních představ, tvoří vše to, co nás neposlouchá, co překáží, co nám škodí, co je potenciálně nepřátelské, ale také někdy jen je nehezké, či nepohodlné. A pokud tyto nepřesné konstrukty lidského světa aplikujeme na přírodu, výsledek je jednoznačný a předem daný. A zoufale nepřesný, mylný a zhoubný!

Hádejte kam by pak, podle této pochybné klasifikace, patřil Brouk požírající Lilie?

Chřestovníček liliový je pro mne právě symbolem jednoty a nedělitelnosti světa, jeho celistvosti, popřením diskrétních konstruktů jakými jsou právě Řád a Chaos, Dobro a Zlo, vlastně důkazem jejich zmatečnosti. Tento Brouk totiž není vůbec tak jednoznačný, tak ukázněně líbivý, jak to z mých fotografií dosud vypadalo. Zatímco imago i vajíčka jsou výrazně diskrétní, čistá, kontrastní, tedy jaksi řádně se projevující, larva Chřestovníčka by pro mnohé asi patřila spíše do světa špíny, marastu, rozkladu, tedy takto i Chaosu.

Jen pohleďte na její exteriérový projev, na její ošklivý hábit.

Tato mladá larva se živí spásáním listu Lilie a co sežere, ihned přefiltruje a přetvoří – v ochranný plášť ze samých exkrementů.

Starší larva zcela záměrně vypadá jako náhodné a nevábné nahromadění hovínek. Žádný soudný tvor, ať už pták, ještěrka, či jiný hmyzožravec, by takovou ohyzdnost za chutné sousto nepovažoval. Dokonce i nevybíravý parazit by si jistojistě rozmyslel založit své potomstvo v takovéto hromádce, promiňte mi to slovo: sraček. Člověk by pak jistě prohlásil tuto hroudu tlejících exkrementů za postrádající jakékoli pochopitelné uspořádání, strukturu či formu. Jak jinak by se projevoval Chaos než právě takto nevábně?

Některým se teď bude zdát, že přeháním, že o Řádu a Chaosu takto nikdy neuvažujeme. Jak velmi se ale budou mýlit! Po staletí nám panovníci a jimi ovládaná ideologie prezentovala svět a veškeré dění v něm právě jako souboj Dobra a Zla, Řádu a Chaosu. A dodnes tato představa mezi lidmi přetrvává. Dokonce i mnozí současní filosofové tuto zjednodušenou (původně vymezující se a nenávistnou) církevní a mocenskou rétoriku bohužel neustále přebírají a tradují.
Jeden příklad za všechny: Četl jsem nedávno knihu od filosofa Jordana Petersona (12 Rules for Life, an Antidote to Chaos). Moudrý sociolog, jenž rozebírá běžné problémy života. Avšak během výkladu na pozadí neustále připomíná a používá symbolický souboj Dobra a Zla. Za Chaos označuje vše nevyhovující, vítr a bouři, rozvod, tlení, nemoc, smrt samotnou. Jak prostoduché od filosofa takových rozměrů!

Přece uspořádané se rodí právě z nahodilého, Chaos (jakkoliv se mi příčí jej takto vymezovat) je zdrojem možností, je svobodou, je oceánem příležitostí, až z nichž se pak může zrodit konzervativní, pravidly sešněrovaný, status quo chránící Řád. Tedy oba tyto stavy jsou vlastně projevy hmoty samotné, jsou téže podstaty. Koneckonců i podle původní představy starých řeků (Aristofanés) se  přisuzuje Chaosu zrození ptáků a kdoví čehože všeho. Podle jiných, více náboženských zdrojů prý dokonce bůh Času (Chronos) zrodil s bohyni Nutnosti (Ananké) boha Chaose, a tak vznikl svět sám!

Chřestovníček je dokonalým praktickým příkladem, jedním z mnoha, jak se ohyzdné přetváří v krásu, jak se z marasmu rodí život. Je důkazem, že jak nemoce, bolest nebo třeba utrpení jsou neoddělitelnou součástí života, tak jako je jeho součástí i smrt. Existence Brouka je jednou z mnoha možností, jak se život projevuje, jak se Chaos v Řád proměňuje, aby mu pak opět nechal zaniknout.

Chtěl jsem poznat tajemství larvy Brouka. Zkusil jsem proto sundat nedospělci Chřestovníčka jeho nevábný kabát.

Rázem je z něj oku příjemnější stvoření. A mohl bych je dále očistit, vysušit a učinit ještě líbivějším.

To by ale již hraničilo s týráním. Larva sama je ráda skryta ve vlhkém, byť jedovatém trusu. Bezpečí je pro ni přednější, než nějaká pomyslná soutěž o nejkrásnějšího tvora.

Při odstraňování nevábného povlaku se larva držela podkladu listu jako přibitá. Dalo mi velké úsilí zlomyslně ji obrátit na zádíčka. Chtěl jsem vědět, jak vyřešila problém dýchání. Vždyť přes tlustou vrstvu trusu se vzduch k trachejím larvy dostane jen obtížně! Zjistil jsem ale, že nemá v tomto ohledu žádná vylepšení. Spoléhá tedy asi jen na difusi samotnou, na pomalý, leč konstantní přestup kyslíku přes vlhkou obalovou hmotu. Rozhodně to limituje i velikost larvy, neboť jen drobnější larva má, vzhledem o objemu, relativně mnohem větší povrch. Nedostatek kyslíku ji jistě také omezuje v pohybu. Naštěstí se nedospělec brouka nemusí rychle pohybovat. Jeho oděv jej chrání tak dokonale, že rezignoval i na obvyklý obranný pád do podrostu.

Larva se rychle se snažila zjistit, co že se to s ní vlastně děje.

A překulit se zpět do polohy na bříšku. Tam se také lépe drží – na strmém listu Lilie je třeba se pevně kotvit.

Larva je k tomu dobře vybavena malými, ale silnými háčky na všech končetinách. Odtrhnout ji od podkladu je fuška.

Vím, larva se Vám asi některým moc nelíbí, tak tedy pohleďte na následující fotografii. Chaos a Řád se zde v jedno pojí, harmonie a soulad rostliny a Chřestovníčka liliového je evidentní. Pro mne již navždy bude Lilie úplná, krásná, smysluplná, jen tehdy, pokud ji bude provázet její „škůdce”.

Pochopil jsem, že se Peterson i jiní ideologií nakažení filosofové velmi mýlí, považují-li za nepřijatelné, škodlivé, zavrženíhodné, vše to neovladatelné, vše to neposlušné. Nemusíme přece z našeho ukázněného ideologického světa Řádu vyhnat do umělé, pomyslné říše Chaosu vše, co není dle našich představ. Koneckonců vše je to přece složeno ze stejné matérie, z identických komponent, jako i to, co jinak schvalujeme. Je to podřízeno stejným přírodním, fyzikálním, ba dokonce společenským zákonům.

Chaos i Řád, obě tato slova označují identickou fyzikální charakteristiku, jsou týmž projevem druhé věty termodynamiky. Vyjadřují jednoduše odlišnou extrémní míru entropie, tedy jsou to elativy označující krajní meze neurčitosti. Nic víc, nic míň. Oba extrémy jsou přitom nepředstavitelné. Příroda, ba ani společnost se v žádném z těchto stavů za žádných okolností nenachází a jistě ani nacházet nechce. Nejsou také polárními, tedy není žádoucí setrvávat v konzervativním, rigidním a zkostnatělém Řádu a odmítat svobodný, leč trochu bezbřeze vágní Chaos. Rozhodně tyto pojmy nedefinují nějaké diskrétní a celistvé, jasnou hranicí oddělené oblasti zájmů. Ačkoliv jsou takto ideologicky mnohdy zneužívány.

Poučil jsem se studiem těchto krásných Brouků. A pochopil, že naše bipolární porucha myšlení je dědictvím tisíciletí soubojů, nenávistného soupeření, produktem obrany proti všem nepřátelům. Je to otřesný pozůstatek doby temna, doby válek, doby monarchií, doby králů a nevolníků, otroků.
Pokud se nenaučíme považovat ty jiné, ty odlišné, ty někdy i nepohodlné za nám rovnocenné, náš svět nemá šanci. Nebojte nezanikne, to jen my sami na to doplatíme a zůstaneme porobeni. Nebudeme již poddanými krále či jiného mocipána, to ne. Teď už budeme jen otroky vlastní omezenosti.
Přestaňme tedy podléhat nenávistné bipolární mocenské ideologii, mysleme ne rychle a diskrétně, ale raději pomaleji, leč komplexně, ve všech souvislostech a vztazích. Naučme se toleranci.
A můžeme začít třeba u Chřestovníčků liliových.

Galerie fotografií