Inteligence Mravkolva skvrnitého, Euroleon nostras

Vzpomínám na krásnou rodinnou dovolenou na Gargánu v Itálii. Teplé moře s kouzelnými vápencovými jeskyněmi, příjemné ubytování, v blízkosti stinný prales a řada historických pamětihodností. A také okolní kopce, na kterých jsem fotil místní Hmyz. Jen některým zčernalým, ponurým místům bylo tehdy lépe se v tamější krajině vyhnout. Gargánem totiž několik let předtím prošel ničivý požár a zbavil zejména jižní svahy vegetace. Chudá, písčitá půda byla jen ostrůvkovitě porostlá trsy prvních náletových travin a mladými oddenky těch několika ohořelých, leč přeživších rostlin, na stéblech a stoncích kterých však k večeru posedávala spousta zajímavých Mravkolvů. Kdyby to nebylo v Itálii, kde je druhů Mravkolvů povícero a je tak tedy možná záměna, řekl bych, že to byli jedinci (i našeho) Mravkolva běžného (Myrmeleon formicarius Linnaeus, 1767). Takto se však musím spokojit jen s určením rodu Myrmeleon sp.

Byla to opravdu depresivní krajina, plná zmaru, možná ale paradoxně i trochy naděje. Nutila člověka k přemýšlení nad cílem života těch bláhových, drobných, třepetajících se Mravkolvích tělíček, a přeneseně i nad smyslem bytí vůbec. Nad vnímáním života, zda takové žití jen pro zachování druhu, jen pro to zrodit se, rozmnožit se a zemřít – má vůbec nějaký smysl. Zda jejich i naše žití není jen takovým třepetáním se beze smyslu. Přemýšlel jsem také, zda Hmyz svým vědomím může ten krátký čas života alespoň trochu vychutnat, mít z něj radost, zda jeho vědomí a inteligence jsou pro to dostatečné. Či je to vše jeho i naše bytí jen jakýmsi zbytečným rozmarem přírody, ponechající bezdůvodně vzniknout dokonce vědomí, rozumu, inteligenci, ….

Kvalitu, smysl a naplněnost bytí svého i druhých lidé poměřují různě. Někdy se za smysluplný život považuje takový, kdy se člověk domohl slávy a obdivu druhých. Pro takový cíl byli dříve mnozí schopni konat skutky obzvláště ušlechtilé, jiní však zase činy mimořádně nízké a zavrženíhodné. Hodnoceno ovšem vždy ex-post morálkou vítězů či přeživších.

V dnešní době, kdy spotřeba se stává cílem, ideologická VIP špička národa (Sportovci bez vzdělání nebo hůř s diplomem získaným za sportovní úspěchy, charakterní Herci mravně a hlavně lidsky prověření nanejvýše rolemi v nekonečných seriálových epizodách, přisprostlí Kuchaři z pořadů o vaření, slavní Zpěváci považující sebe sama za nositele pravdy, mocní Politici vzešlí do vlády přímo z Univerzitního prostředí, burzovní Makléři přehazující vidlemi za milióny dluhů, slibů, nadějí) se honosí tím, jak že si něčeho „užili“. Tato, původně snad jen terminologická zkratka či slovní hříčka, proniká do myslí řadových lidí a „užít si něčeho“ je stále více považováno za cíl. Podobných výzev slyšíme dnes mnohem více i z cílených reklamních šotů: „Zábava nikdy nekončí“ (Staropramen), „Neřeš“ (Kofola), někdy i těch rafinovanějších „Zažijte to s námi“ (Telecom). Jakoby nám všem říkaly: Pokud jste si něčeho „užili“ pak již nezáleží na tom, zda jste prohráli nebo vyhráli, o co vlastně šlo, zda to za to stálo. Smysl není v hodnotě cíle, jde o to, zda jste se přitom cítili dobře, zda jste v tom s námi, s obyčejnými lidmi, co si také hlavně chtějí „užívat“. Již žádné velké cíle, žádné stresující usilování, žádné lopotění. Život je krátký a jeho smysl je přece prožitek! Ať jste jakéhokoliv vzdělání a povolání, jakékoliv rasy, pohlaví, věku, sociálního statutu, to hlavní je užívat si, spotřebovávat, nakupovat. Hrajte fotbal Fanděte fotbalu a hrajte jeho stolní verzi, sledujte hokej či tenis, neboť u toho všeho se dobře pije pivo. Také kuřte a přispívejte pak charitě na boj s rakovinou. Souložte kamarádsky a nezávazně, snad i skupinově či bez ohledu na pohlaví, sázejte online na výsledky utkání i na cokoliv jiného, nepřemýšlejte, „neřešte“, nakupujte a hlavně, hlavně si to vše „UŽÍVEJTE“! Své prožitky si ihned sdělte přes Facebook, vtáhněte ostatní a nechte se vtáhnout, vnímejte zábavu kolektivně! Vždyť vše je pomíjivé, jen „Zábava nikdy nekončí“, a že jste si něčeho opravdu „užili“, to vám nikdo nevezme!

Možná je to strach ze zmaru, slabost charakteru podlehnuvšího tlaku spotřební doby, nebo snaha žít prostě nějak lépe než onen hloupý, třepetající se Mravkolev, co lidi vede k názoru, že prožitek je nejvyšší smysl života. Myslel jsem vždy, poučen otcem i řadou mentorů a filosofů, že snad nejvyšším smyslem bytí je neubližovat, neškodit, že také stav mysli, úroveň vědomí, dosažené poznání, sebezdokonalení, schopnost porozumět je tím prostředkem, tou hodnotou, tím cílem. Jednoduše aby pak člověk chápající mohl pak i jednat správně. Dosažený stav vědomí, moudrost, inteligence, mravní síla – takové hodnoty zastávala má generace, ač se těmto ideálům mnohdy zpronevěřila. Prožitky jsou přece cenné, jen pokud současně tříbí rozum, ducha, charakter. Vnímám nutkání a tlaky spotřební doby, už se jí ale asi nepřizpůsobím. Jsem na to starý.

Rád bych však alespoň co nejvíce porozuměl. Hledám a zkoumám různé podoby vědomí a to nejvíce právě u zástupců mé oblíbené Hmyzí třídy. Poznat jinou formu vědomí snad totiž pomůže lépe pochopit i tu lidskou. Snažil jsem se pro srovnání najít nějakého Hmyzího zástupce, který by byl inteligentní a vykazoval navíc jakousi mimořádnou schopnost. Bylo třeba hledat mezi těmi, kteří si svou potravu obstarávají netradičně, s jistou invencí. Zřejmě to tedy musel být dravec, nějaký tvor, co žije dost dlouho, aby se jeho individuální schopnosti rozvinuly, a také aby nebyly jen náhodné. A vlastně proč by to nemohl být právě ten zmíněný Mravkolev?

Zaměřil jsem se proto na našeho nejběžnějšího zástupce řádu Síťokřídlých (Neuroptera), čeledi Mravkolvovitých (Myrmeleonidae), tedy na Mravkolva skvrnitého (Euroleon nostras (Fourcroy, 1785)). Tento druh je u nás na Moravě místy až hojný a lze jej snadno najít. Tedy pokud víte, jak žije a kde jej hledat. Ano, je to příbuzný Strumičníka, o kterém jsem Vám už povídal. Chtěl jsem nyní poznat, zda je Mravkolev schopen myšlení, emocí, rozkoše, jaký že je jeho IQ. Jistě, tento Hmyzí druh by třeba do Mensy, onoho sdružení lidí pyšných na své vlohy, rozhodně nebyl přijat. Jejich testem inteligence by prostě Hmyz neprošel! Stejně tak by však málokterý živočišný druh uspěl u lidských zkoušek zručnosti, nebo třeba při měření sluchu, natož například testu pro řízení vodidla. Přitom zručnost, jakou Hmyz při mnohých svých činnostech prokazuje, tu lidskou v mnoha ohledech zcela zahanbí. Stejně tak sluch i jiné smysly má Hmyz prostě dokonalé. A že nesloží test pro řízení auta, nebo nikdy nedostane pilotní průkaz? To mu jistě nevadí, klidně si totiž letí, kam potřebuje. A také, věřte nebo ne, Hmyz je inteligentní. Jen ta forma vědomí, kterou využívá, je pro nás trochu nezvyklá.

Našel jsem tedy před dvěma lety několik lokalit s výskytem Mravkolvů a začal studovat jejich život, zkoumat jejich inteligenci. Tito tvorové jsou hojní zejména v lesích, u cest, kde mnohý polo-vyvrácený strom nadzvedne své kořeny v písčité půdě uchycené. Taková, kořenovým balem chráněná, avšak slunná místa má Mravkolev rád. Neprší tam, z kořenů občas odpadávají drobounké kamínky, takže pískoviště pod nimi nikdy nezarůstá travou. Samička Mravkolva s oblibou klade vajíčka do podobných písčitých půd, kde pak larva hloubí své trychtýřovité pasti. Už zde je podle mne patrný silný projev inteligence. Matka Mravkolva musí nalézt vhodné stanoviště, vědoma si způsobu obživy svých dravých potomků. Instinkt? Rozum? Pro člověka se to zdá být jednoduché a přirozené. Přitom právě v tom je skryto celé to know-how Mravkolvů i jiného Hmyzu.

Žít jistým cíleným způsobem, nespoléhat jen na náhodu, mít plán a přesto umět reagovat na konkrétní podmínky, to přece vyžaduje uvědomění! Ne snad přímo abstraktní myšlení, ale rozhodně vědomí. Jistě, zdánlivě jednoduché mnohé naše činnosti i lidská mysl zvládá – podvědomě. Lidé takovému myšlení, takovému vědomí, někdy zmatečně říkají „nevědomí“, snad aby je odlišili od uvědomění si sama sebe, od vyššího stupně abstraktního myšlení. Podceňujeme toto podvědomí, máme je za podřadné. Vždyť i já jsem naznačil jistou míru pohrdání těmi, kdož žijí převážně podvědomě, své myšlení nerozvíjejí a jen marní čas „užíváním si“.

Nymfa Mravkolva žije až 3 roky (2 zimy), což je již dostatečně dlouho, aby mělo smysl se zdokonalovat, učit se. Nespoléhat jen na instinkty zděděné po předcích. Larva tedy hloubí své důlky se stále se zvyšující zručností. Nejprve jsou jen málo hluboké, později to jsou již i několika centimetrové lapací jámy. Když se stavba nepovede, začne Mravkolev vždy trpělivě znovu.

Larva se po písku nebo spíše těsně pod jeho povrchem pohybuje couváním. Silné nohy tlačí obrvené tělo dozadu a larva se tak po spirálách postupně zavrtává do písku. Přitom písek odhrnuje, vlastně tak hloubí jamku. Když je dostatečně hluboko a stěny se jí začnou sypat na hlavu, prostě začne písek hlavou a kusadly vyhazovat a střílí jej tak dlouho nad sebe, ale zejména ven z jamky, až je důlek dostatečně velký.

Někdo hledá v pastech Mravkolva, v jeho jednoduchém využití gravitace, v chytré aplikaci nakloněné roviny, jakýsi záblesk génia. Mnozí biologové také nekriticky považují jamky Mravkolva za mistrovský inženýrský kousek, prý by ani člověk tak přesně nevyměřil potřebný úhel sklonu jámy! Ano, sypkost půdy je proměnným faktorem, mění se s rosou a se slunečním svitem dokonce v průběhu dne. Nenechte se ale mýlit. Mravkolev prostě jen vyhazuje z jamky písek – samotný sklon stěn už je pak dotvořen jen a pouze samotnou gravitací! Mravkolev nic nevyměřuje, to vše je jen prostý fyzikální jev/zákon. ALE! Mravkolev pochopil výhody tohoto jevu, naučil se jej využít, umí udělat jamku na míru, pozná, kdy past potřebuje upravit a vylepšit. Instinkt, podvědomí, nevědomí, inteligence? Kam toto jeho chování zařadíme nyní?

Larva je v jamce umístěna horizontálně, tedy ne svisle jak se mnohdy mylně uvádí!

Snadněji se proto hází larvě písek za sebe, „přes rameno“. Těžší kamínky dál, ty jemnější jen tak nad sebe. Často je proto jamka od jednosměrného vyhazování dokonce nesymetrická (za larvou příkřejší) a lidskému vkusu takto nehezká. Někdy jsou na jejím dně zbytky mravenčích tělíček (když se Mravkolev třeba svléká). Asymetrie důlku má jistě svůj smysl, pozoroval jsem, že sytá Larva někdy nechá po mírnějším sklonu dalšího Mravence i uniknout. Larva totiž ví, kdy má dost! Pozoruhodná vyspělost – to kdekterý „Homo sapiens“ se někdy tak přežere, až je mu z toho špatně (mluvím bohužel i z vlastní zkušenosti)!

Většinou však Mravkolev svou jamku udržuje čistou, se stěnami z jemného písku, co se jich stačí jen jemně dotknout a vše se sype Mravkolvovi přímo ke kusadlům. Tato jsou často také to jediné, co v jamce zahlédnete. Larva se orientuje především hmatem. Tak, jako pavouku prozradí chvění pavučiny přítomnost kořisti, tak i Mravkolev slyší/cítí pohyby blížícího se živočicha.

Pokud však je larva hladová, nebo upravuje svůj dolíček, trošku povyleze.

Řeknete si někteří pohrdlivě, že i tak je to vše jen instinkt, zděděné chování druhu a ne nějaký projev vědomí a skutečné inteligence jedince Mravkolva. Dobře, ale uvědomme si, jak mnoho dovedností se i my sami učíme od společnosti, jak mnoho zvyků přebíráme, jak dědíme řemeslo z otce na syna, jak tradujeme způsob zemědělské výroby, jak mnoho vědeckých poznatků našich předků vedlo až k současné úrovni námi používaných technologií. Lidská inteligence je do značné míry též děděnou inteligencí naší civilizace, sdílenou vlastností našeho druhu. Copak fakt, že 99% z nás již více nerozumí konstrukci a funkci televizí, mobilů, počítačů, že se nestaráme o původ jídla, že třeba fyzice opravdu rozumí jen málo z nás, Vám nepřipadne stejný nebo alespoň podobný, jako když larva Mravkolva využívá gravitace a neví vlastně proč? Pohleďte na lidské mládě, jak se v naší civilizaci všemu lopotně učí. Představte si, že by bylo veškerého vedení moudrých rodičů a učitelů, všech knih, počítačů, jednoduše vši té civilizace prostě po celou dobu dětství a dospívání zbaveno. Ponecháno učit se všemu samo, tak, jako to musí činit i Mravkolví larvy. Dítě by se asi v takovém případě naučilo chodit, snad i používat nástroje, rozhodně z něj ale nebude atomový fyzik! Možná by nakonec skončilo jen jako ten lovec, co hloubí lapací jámu, aby ulovil neopatrnou zvěř. Lidé dědí spoustu instinktů svého druhu, navíc i znalosti svých předků. Vzhledem k délce lidského života jsme se naučili využívat více než instinkt spíše učení, poznávání. Hmyz na civilizaci, na rádce spoléhat nemůže, žije jen krátce. Proto tolika vrozených instinktů! Přesto je zřejmé, že Hmyz myslí, má vědomí, jen trochu jiné, pro nás nezvyklé.

Kořistí Mravkolví larvy je někdy brouček, jindy malá larvička, nebo housenka. A jak doslovný překlad latinského názvu napovídá, „Náš Evropský lev“ je stvoření opravdu dravé. Ne nadarmo o něm Ondřej Sekora psal ve svém díle „Ferda v cizích službách“. Jeho „Ťutínek“ se stal známou postavou, snad i pro zjevný kontrast mezi líčenou krutostí Mravkolví larvy a neoddiskutovatelnou ladností, lehkostí a jemností (mimochodem také dravého) dospělce Mravkolva. Nechci přispívat k oné senzačnosti, k onomu schématu. Larva totiž rozhodně není krutá, ani nelítostná! Je to jen a pouze predátor. Stejný, jako larvy jiného Hmyzu, jako jiní živočichové, jako Člověk. Mravkolev vskutku nelituje, že zabíjí! Copak má ale smysl jakkoliv ospravedlňovat zabití a snědení kořisti skutečností, že to je dravci líto, že ho to mrzí, že o tom nevěděl (tak jako to často činíme my lidé)?! A vyvozovat implicitně, že krutý je ten kdo svého zabíjení nelituje? Mluvit o nelítostných, či krutých dravcích je bohužel zjevný projev lidské stupidity [Koukolík, Stupidity]. A dále – copak může být jakýkoliv masožravec souzen (byť morálně), shledán vinným a trestán (byť jen spíláním a mravním odsudkem) a to vše prosím pěkně jen za pouhé obstarání si potravy – tedy za zabití kořisti? Jakou zvrácenou logikou bychom to chtěli po masožravci hladovku nebo alespoň projev lítosti! Co nás opravňuje hodnotit a dávat dravcům hloupá stigmata podobná dědičnému hříchu!

Hle, teď právě larvě do jamky spadl neopatrný Mravenec. Rychlý útok kusadel a je po boji. Pokud by snad byl i unikal, sprška písku způsobí sesuv a Mravenec to má spočítané. Nelitujte jej ale, koneckonců i on byl dravec, sám na lovecké výpravě! Lítost či soucit, nadržování, fandění slabšímu v přírodě prostě nemá místo!

Za pár minut je z Mravence již jen vysáté tělíčko a larva Mravkolva je obratně vymrští z jamky ven.

Nedospělec Mravkolva udržuje totiž svou důmyslnou past vždy připravenou. Ač jinak není příliš pořádkumilovný, v  okolí jamky naleznete totiž spoustu tělíček jeho obětí! Snad je to tím, že kolem Mravkolvího domu se nikomu uklízet odpadky nechce, i případný Hmyzí „popelářský vůz“ by mohl skončit jako kořist nevybíravé larvy. Někdy jsem mezi zbytky Mravenčích těl pozoroval i jakési vývržky (na fotografii v pravém horním kvadrantu). Trus to jistě nebyl, Mravkolví larva, přijímající jen tekutou potravu, nemá totiž dokončené vyústění střeva.

Pokud larva nedostane dlouhou dobu jíst, začne si hledat nové živobytí. Pak ji můžete vidět minovat těsně pod „hladinou“ písku, výjimečně se dokonce na chvíli objeví na povrchu. Cestuje pozpátku, za sebou nechává mělkou rýhu.

Zlomyslně jsem ji otočil na zádíčka. Její tělo je tlusťoučké a ochlupené, jemný písek je na ně snad přilepen. Všimněte si krátkých silných, obrvených nohou, mohutného krku.

Tehdy jsem ji také na chvíli přemístil na papír a dokumentoval její vzhled. Bylo to jak blízké setkání třetího druhu. Dva světy, které se navzájem nechápou.

Na detailu smrtících kusadel jsou jasně patrny další smyslové zbraně larvy Mravkolva. Jemné citlivé brvy pro vjem pohybu a také sedm drobných larválních oček umístěných na tmavším hrbolku, přímo nad kořenem každého z kusadel. Takže larva svou kořist i výborně vidí!

Jednou za čas se jamka zdá jakoby opuštěná. To se Mravkolev svléká ze staré kůže. Možná, že k tomu potřebuje ranní rosu a vzdušnou vlhkost, neboť tehdy vylézá až na povrch, kde se snaží staré pokožky zbavit. Snad i proto, že ještě měkká nová kutikula (měkká aby se larva mohla vyprostit z té staré „slupky“ a poté trochu jakoby nafouknout do nových, větších rozměrů) nesmí být při svém vytvrzení vystavena přílišnému tlaku ostrých kamínků.

Larvám většiny druhů Hmyzu pokožka (kutikula) při svlékání praskne za hlavou a tato se spolu s kusadly vyprostí nejdříve. U Mravkolva jsem pozoroval opačný postup. Kusadla se vyprostila až jako poslední. Asi že je Mravkolví larva zvyklá neustále couvat a stará kutikula se pod pískem takto lépe sundává. Jen těsně po svlékání můžete larvu Mravkolva vidět krásně holou (tedy myslím sice chlupatou, ale bez maskovací vrstvy písku). Za chvíli se totiž zahrabe a své tělo opět spojí s pískem. Následující obrázek ukazuje ne mrtvolku, ale pouze svleček (exuvii) staré kutikuly. Mravkolví larva si již vesele v novém, větším kabátku budovala jamku opodál.

Lidský druh se za milióny let naučil chodit vzpřímeně, přední noha se změnila v ruku, úchop se zdokonalil, přizpůsobily se hlasivky a zejména se rozvinuly některé části mozku. Je přizpůsobení pro konkrétní způsob života součástí inteligence druhu? Pokud ano, pak má Mravkolev za svá přizpůsobení u mne známku nejvyšší!

Celý vývoj Mravkolvího jedince trvá údajně 3 roky (2 zimy). Já jsem našel mladé larvičky brzy z jara, tedy těsně po prvním přezimování. V malém teráriu jsem je choval a pozoroval do další zimy. (Manželka každodenně s brbláním zametala vyházený písek pod teráriem.) Larvy se svlékaly během té doby dvakrát. Zimu strávily zahrabány v písku (asi 7 cm hluboko), v garáži, při teplotě okolo 4C. Za celou zimu neměly žádný přísun potravy. Brzy na jaře jsem terárium zanesl do tepla a během 2 dnů se objevily první jamky s hladovými Mravkolvími larvami. „Krmení dravé zvěře“ pak probíhalo ještě 2 měsíce. Za celou tu dlouhou dobu vývoje od mladé larvy snad prvního instaru až po dospělost jsem terárium nerosil, nezaléval. Bylo umístěné v bytě ne příliš vlhkém, na slunném parapetu. Mravkolev tedy veškerý přísun tekutin získával jen a pouze z těl své kořisti!

Jamky v písku se několik dnů zdály opuštěné. Když jsem nervózně prohrabal půdu do hloubky asi 5 cm, našel jsem hned několik podivných kuliček (asi 12mm velkých). Bylo jasné, že nastává poslední fáze jejich vývoje.

Kokon na následujícím obrázku jsem jemně otevřel.

Šlo to ztuha, ruce se mi třásly a až jsem se lekl, když na mne trhlinou vykoukl rozzlobený Mravkolev.

Zdálo se, že uvnitř je dospělec, rozhodně měl již velké oči, tykadla a názor na to, zda má či nemá být takto rušen.

Zde jej vidíte obnaženého. Je to tedy vlastně pořád Mravkolví kukla. Věděla o mně, nespokojeně se vrtěla, avšak nebyla dostatečně mobilní.

Toto je kokon, ze kterého jsem ji opatrně vyjmul.

Pouzdro bylo pevné, přitom pružné, roztrhnout šlo velmi ztuha. Nenechte se mýlit mými záběry, já kokon pro Vás převrátil na ruby. Tedy ten krásně hladký povrch pevného zámotku měla kukla původně na vlastním těle, výborně chráněná před drsným pískem.

Pro mne Mravkolev složil také pomyslnou zkoušku zručnosti. Jeho výroba vlákna i způsob tvorby kukelní komůrky, to navíc potmě, pod povrchem sypkého písku, to vše je také dokonalé. Však ještě jeden problém musí Mravkolví adolescent vyřešit. Čerstvě zrozené imago s křehkými křídly by se jen obtížně bez újmy prodralo centimetry ostrého písku. Proto se z kukly rodí jakési stádium mezidospělce, tzv. farátní imago, s krátkými pahýly křídel, s kratším zadečkem, prodere se vrstvou písku a těsně u povrchu se ještě jednou svleče. Na fotografiích lze vidět pokožku po posledním svlékání.

Všechny znaky Mravkolvů jsou již patrné, včetně tykadel, makadel. Kusadla (mandibuly) se pomalu mění v odlišný, jednodušší typ, který využívají dospělci Mravkolva.

Jakmile imago vyleze z písku, musí podobně jako Motýli, nebo Vážky, najít větvičku, stéblo trávy. Dlouhá křídla se musí vyvěsit, do žilek napumpovat krev, křídla tak vypnout a pak zase krev odčerpat, načerpat do nich vzduch, nechat je vyschnout a ztuhnout. Je to důležitý, komplikovaný úkon. Pokud se něco nezdaří (Matička příroda je děvka), Mravkolev se narodí sebeméně deformován, nebo třeba jen včas nenajde blízce rostoucí stéblo, imago se poškodí. To byl i smutný případ jedince na následující fotografii. Nikdy nevzlétl.

Většinou naštěstí Mravkolví larva svůj vývoj v písku úspěšně dokončí a na stéble trávy pak najdete hotové imago.

Dospělec Mravkolva je velmi elegantní stvoření, zcela nepodobné své larvě. Křídla skládá podobně střechovitě jako třeba Pošvatky, nebo příbuzní Strumičnící.

Mravkolvího mladíka poznáte zejména podle specifického tvaru tykadel, samec totiž hledá samičku po čichu [Pherobase].

Je to živočich aktivní za soumraku a v noci. Proto také ty velké, nádherné oči.

Jednoduše je to „krasavec inteligentní“.

Už jsem řekl, že dospělec Mravkolva je příležitostný dravec. Jeho kusadla však již nejsou tak predátorská, aby to vyvolalo „pozdvižení na vsi“. Tvor je to s běžným Hmyzem mnohem více konformní, nikoho svým zjevem neurazí, spíše se může i líbit. Zde jsem pro Vás z mrtvého Mravkolva vypreparoval kusadla (mandibuly).

Tentýž jedinec také umožnil vyfotografovat jemnou žilnatinu Mravkolvích křídel. Věřte, je zážitek Mravkolva vidět létat. Je to let jistý, ač pomalý. Každé křídlo jakoby pracovalo samostatně. Kdysi jsem viděl pokusy vědců napodobit létání Hmyzu – jejich robotický model se pohyboval velmi podobně.

Využití gravitace a nakloněné roviny při stavbě lapací jámy, všechna ta vylepšení a přizpůsobení umožňující larvě přežít, chemická komunikace mezi dospělci, inteligence samice kladoucí vajíčka na ta správná místa, dalo by se ve výčtu pozoruhodností pokračovat. Mravkolev podle mne prokázal míru inteligence, vědomí, myšlení, jakou bychom u Hmyzu nečekali. Není to myšlení příliš abstraktní, je silně instinktivní, nicméně je nesmírně racionální.

Já sám patřím k těm, kteří vždy očekávali od sebe i od jiných lidí něco víc, než že si prostě ten život „užijeme“, že se budeme bavit a „neřešit“ vše kolem nás. Skeptické, racionální a abstraktní myšlení, vyrovnanost názorů, stabilita, moudrost, to je pro mne to cenné. (Ne, že bych tím já sám přímo oplýval, bohužel.) Člověk přece musí neustále potláčet onu pohodlnost, lenost, to zvířecí v sobě, o moudrost alespoň usilovat.

Můj přítel Marco, znaje můj názor, mi nedávno položil sugestivní otázku: „Čeho si na sobě vážíš více, svého rácia, nebo spíše svého emotivního, podvědomého Já?“. Bylo jasné, že o mne tu nejde, bylo to totiž u příležitosti posezení u piva. Jeho cílem byla právě rozběhnuvši se diskuse, překvapivě tentokrát zpochybňující suché racionální myšlení, vyzdvihující naopak osobnost, povahu, emoce, přirozenost, instinkty. Argumentoval tím, že když přece Člověk mluví o sobě, to jen jeho Ego, jeho rozum soudí. Že si vlastně své podvědomí, své Alter Ego, povětšině ani neuvědomuje, nebere je za nedílnou součást svého Já. Jeho přirozenost může být přitom zcela jiná a tak i jeho puzení, touhy, rozhodování, to vše je spíše řízeno podvědomím – jakkoliv si to pak následně rozumem odůvodňuje. Diskutéři vášnivě kritizovali červivost plodů skeptického racionálního myšlení, oceňovali přirozenost vědomí podvědomého, myšlení instinktivního.

Nenechal jsem se tehdy naštěstí do vášnivé debaty zatáhnout (jako řidič jsem alkohol nepil). Mohl jsem se proto v duchu zamýšlet nad vědomím, inteligencí jak lidskou, tak zejména tou Hmyzí, třeba Mravkolví. A shledal jsem původní položenou Marcovu otázku za matoucí. To ona totiž záměrně vymezila a oddělila dva druhy vědomí, byla již sama postavena na uměle vytvořené konstrukci – na matoucím pojmosloví! Člověk stvoří izolované „Rácio“ a pak je snadno buď pozvedne na ideál, nebo naopak rozcupuje na kusy. Stvoří „Podvědomí“, jako to přirozené a čisté a pak tautologicky hodnotí, že je vskutku přirozené a čisté. Lidé vůbec příliš mnoho myslí v pojmech a ve schématech. Oddělí myšlení abstraktní od konkrétního, vytvoří diskrétní pojmy jako je Ego, Super Ego, Alter Ego. Zavedou slova jako jsou instinkt, rozum, myšlení. Vědomí Mravkolva, jiného Hmyzu a také nás lidí je ale přece jistě spojité. Takové, kdy plynule spolupracují jednotlivé komponenty fyzické, psychické, osobnostní, kdy vlastně ani ty komponenty izolovaně neexistují, vymezovat je znamená zase vytvářet nepřesná slova a pojmy.

Myslím dokonce, že nelze oddělit reakci jakékoliv živé hmoty na konkrétní vzruch od samotného složení oné hmoty, od její materiální podstaty, která reakci vlastně umožňuje a provádí, a také od charakteru vzruchu samotného. Stejně tak nelze říci, že by fyzické tělo, vykonávající celou soustavu složitých úkonů vedoucích k přežití, nemyslelo. Tělo je dobře vyladěný, takto i inteligentní systém, jenž reaguje dynamicky, učí se, zdokonaluje se. Nechci pro takovou činnost použít pojem podvědomí, neboť kde by takto začínalo a kde končilo? „Myšlení“ je také jen pojem násilně oddělující rozum od emocí, od tělesných potřeb, od fyzických reakcí, od endokrinního systému,…. I pojem „Emoce“ je spíše nejasných obrysů. Kde totiž končí hormonální tělesný cyklus, libido a kde začíná onen abstraktní vznešený cit? Vidíme, že často pomocí jedněch uměle zavedených a nepřesných pojmů definujeme a vysvětlujeme pojmy jiné, snažíme se popsat a slovy obsáhnout něco komplikovaného. A náš popis vědomí je pak tak matoucí, jako jsou i jeho stavební kameny.

Pokud bychom chtěli uplatnit lidské pojmy, třeba lidskou psychoanalýzu na popis Mravkolvího vědomí, buď silně zjednodušíme, nebo selžeme úplně. Člověk totiž ani nechápe, jak to vše je možné, jak vlastně může Mravkolev přežít, dospět, nalézt partnera, postarat se o potomstvo a to vše bez toho, že by si sám příliš uvědomoval svou osobnost, své Ego. Hmyz nás učí, že vědomí má jednoduše velmi rozličné formy. Ta Hmyzí je jiná. A jsme to jen my, kdo ji pyšně řadí hluboko pod onu konkrétní formu, jaké je schopno vědomí lidské.

Mravkolví rod je ale přitom úspěšný, s málem kosmopolitním rozšířením! Tento Mravkolev je například jeden z mnoha druhů vyskytujících se v Novém Mexiku.

Některé druhy Mravkolvů si dokonce nestaví jamky a loví kořist volně, podobně jako příbuzní Ploskorozi. K takovým patří třeba u nás (Slovensko) se vyskytující chráněný Dendroleon pantherinus, žijící v dutinách stromů. I toho jsem kdysi pozoroval, tehdy ještě bohužel bez fotoaparátu.

Mravkolev, jakožto stepní a pouštní živočich, nevyžadující ani stín ani vodu, je také jedním z prvních zástupců Hmyzu osidlujícího spáleniště. Proto ta hojnost pozorovaných Mravkolvů na spálených svazích slunného Gargána (foto výše)!

Mravkolev na následující fotografii pořízené z mé skrovné sbírky, je původem ze slunné Jihoafrické Republiky, z Dračích hor. Jeho impozantní rozpětí křídel (120mm) není zdaleka u Mravkolvů neobvyklé.

Na tak velkém jedinci si Člověk všimne i detailů, které by jinak přehlédl. Kupříkladu onoho mramorování očí, nebo dlouhých ostrých drápků na konci nohou.

Asi jste již poznali, že mi Mravkolev opravdu učaroval. Je to vskutku krásný živočich. Studiem Hmyzích druhů Člověk obohacuje své chápání přírody i sebe sama. Porozumí, že hlavním přírodním pravidlem je, že nic nikdo nemá jisté. (Ach ty nelogické zápory! Správně bych chtěl říci „nic všichni mají jisté“, nebo „každý má vše nejisté“, ale kdo by mi pak rozuměl?). Neustálý souboj s nepříznivými podmínkami, nedostatkem potravy, soupeření druhů i jednotlivců, to vše si žádá usilování, sebezdokonalování.

U savců se odhaduje střední doba existence druhu asi na 1 milión let. Druhu Homo sapiens sapiens tedy snad ještě času pro existenci a rozvoj zbývá. Využijme jej, neboť pokud si teď všichni pouze začneme „užívat“, úroveň lidského vědomí se zcela jistě přestane zvyšovat. A kdoví zda nás potom některý z jiných organismů v roli nejchytřejšího tvora na planetě nevystřídá. Přiznávám ale, Mravkolev to, přes všechnu svou inteligenci, asi nebude.

Galerie fotografií