Kalamita jménem Obaleč modřínový

“Jeho znalost jazyka je hotová katastrofa” prohlásil kdysi zaníceně jeden z mých příbuzných na adresu svého známého. Můj tehdy čtyřletý syn, hrající si opodál, automaticky deklamoval: “Katastrofa – konec světa!”. Všichni jsme se zasmáli – nespravedlivě onomu dítěti. K pousmání ale ve skutečnosti bylo spíše použití silného výrazu oním moudrým dospělým. Je pozoruhodné, kolik expresivních, tísnivých, naléhavých a burcujících slov jsme ochotni použít v případě, že nám prostě okolí nejde na ruku. Za katastrofu jistě lze považovat tajfun, zemětřesení, extrémní bouřky, požáry, záplavy, erupce sopek, tsunami. Ale něčí vzhled, chování či znalosti by jistě neměly býti zvány katastrofálními. Stejně jako je zbytečné za katastrofální označovat stav ekonomiky, kulturní úroveň národa nebo třeba sportovní výsledky nějakého fotbalového klubu.

Podobně lidé nadužívají slovo Kalamita. Definici z Wikipedie říká, že: “Kalamitou označujeme nějakou větší nehodu, neštěstí, pohromu, havárii či živelní katastrofu (často i jejich vzájemnou kombinaci) obvykle s velkým dosahem a mimořádnými následky. Zpravidla se jedná o událost, která nepříjemně zasahuje do života většího množství lidí a nějak výrazně komplikuje aktuální společenskou situaci.” Definice není přesná, Kalamitou označujeme totiž zejména takovou katastrofu, kdy dojde k výraznému zesílení jinak běžného jevu. Třeba napadne mnoho sněhu a nelze tedy vyjet autem, prší více a déle než jindy až jsou zaplaveny pole a lidská obydlí, a bohužel také velmi často když se přemnoží nějaký “škodlivý” živočich či rostlina. Kalamitní výskyt Řas v rybnících zasviněných fosfáty z praček, Kalamitní výskyt Lýkožrouta ve smrkových stejno-věkových monokulturách ale i Kalamitní výskyt Mšic, Slunéček, Vos….. Odborníci biologové o Kalamitách obvykle moc nemluví. Boj jednotlivých živočišných druhů totiž považují za přirozený, zdravý vývoj. Jsou si jisti zákonitou dočasností přemnožení kteréhokoliv druhu na konkrétním stanovišti (člověka nevyjímaje). A věří v samo-ozdravnou schopnost přirozeného společenstva.

Při procházce jehličnatým horským lesem často zahlédnete trsy jehliček různě napadené rzí, zlomené a zaschlé. Napadlo by Vás při pohledu na podobnou takovou větvičku, že je obydlím drobného motýlka, jehož přemnožení bylo prohlášeno za snad největší Kalamitu v dějinách Krkonoš a Jizerských hor [Krkonoše, Krnap]? Alespoň se na jeho vyhubení svedla asi největší chemická bitva na území České republiky. Horské Smrky Krkonošských lesů, jež boj s motýlkem po staletí zvládaly, byly tehdy oslabeny imisemi působenými člověkem Hospodářem. Bylo to jen dílo několika let a stromy začaly svůj boj s imisemi a následně i “škůdcem” prohrávat.

Větvička se zaschlými jehličkami slouží za úkryt a domov housence Obaleče modřínového (Zeiraphera griseana), malého motýlka, jenž v Evropě napadá zejména Smrk, v některých Alpských zemích naopak Modřín nebo Borovici [OchranaLesa]. Až bližší pohled na takovou ohnutou a polosuchou větev odhalí drobnou, dobře ukrytou housenku (vlevo), která jednu po druhé konzumuje jehličky od těch nejmladších a postupuje po větvičce postupně dál a dál. Vpravo je vidět už oholený, dřevnatý zbytek. A věřte, larva Obaleče modřínového je neustále hladová.

Musíte být trpěliví, abyste housenku zahlédli. Ta moje nakonec také vykoukla.

No vlastně ona ve skutečnosti nevykoukla, ale jak jen správně nazvat průzkum situace vystrčením zadečku? Zadní konec housenky Obaleče je obrven dlouhými citlivými chloupky, takže tato pohmatem přesně pozná, jak mnoho že jí ten zvídavý člověk její úkryt poškodil.

Zlomyslně jsem ji z úkrytu vyjmul a vypustil mezi jehličky čerstvé smrkové větvičky. Byla v ní ihned jako doma.

Okamžitě začala jehlice spřádat a tvořit si tak nový příbytek.

Housenka Obaleče modřínového se obvykle 5x svléká, než se spustí na zem a v hrabance zakuklí. Úkryt pro taková svlékání tvoří opět svazek vlákny upevněných jehliček.

Larva, kterou jsem vyjmul z podobného úkrytu, už byla trochu starší. Snad poslední larvální instar?

Vzal jsem si ji tedy domů a nechal ji v hrabance zakuklit. Kuklu jsem pak z jemného zápředku vyjmul a vyfotil na pozadí zelené větvičky. Trochu nepřirozené, já vím.

V přírodě takhle kuklu jistě nenajdete, zimu by nepřežila.

Můj Obaleč modřínový přespal zimu na balkóně a jeho imago se narodilo brzy na jaře. Asi by chtělo vylétnout a najít si partnera, rozmnožit se …

Vezmu na sebe tu odpovědnost a nechám ho letět? Co když zrovna ten můj bude otcem nebo matkou těch nespočtů Obalečů co pak způsobí další Kalamitu!? Ne, jen ať si letí. Nevěřím, že by si s ním příroda neporadila!

Všimněme si však ještě té druhé, nezbytné části oné definice Kalamity z Wikipedie. Tedy faktu, že se jedná o katastrofu, která musí škodit člověku! Nikdo nezve Kalamitou přemnožení tvora v takovém případě, kdy tento člověku neškodí. Ale běda, když tomu tak je! My lidé totiž své bytí nadřazujeme ostatním živočichům. Právo hájit naše lidské zájmy všemi prostředky je nade vši pochyby a celá lidská morálka je přizpůsobena k obhajobě tohoto práva. Člověk neustále vede konvenční, chemickou i biologickou válku proti přenašečům infekčních nemocí, proti škůdcům mařícím úsilí zemědělců, proti bodavému hmyzu. Oprávněná snaha omezit infekční nemoci, zabezpečit lidem potravu, zdroje surovin, obydlí, hygienu – to vše je pochopitelné. Ale už ne každý prostředek k dosažení těchto cílů je ospravedlnitelný!

Není snadné hospodařit na polích, ba ani v lesích. Tedy uplatňovat vlastnictví takovým způsobem, kdy je krajina zvelebována. Kdy je myšleno ne na okamžitý zisk, ale hospodaření se moudře plánuje na léta i desetiletí dopředu. Někde se to dokonce daří. Pěstování zemědělských plodin v monokulturách je ale bohužel vždy porušením rovnováhy sil, vždyť všechny organismy bojují o rovnou příležitost. Udržet pak stabilitu vyžaduje násilí. Pokud člověk začne třeba pěstovat v lánech Zelí, motýl Bělásek je pronásledován, chceme-li pěstovat brambory, Mandelinka bramborová je téměř třídní nepřítel, když potřebujeme do benzínu více levných příměsí, Krytonosci žijící na Řepce olejce jsou prohlášeni za škůdce. “Jediná opravdová rovnováha je ta, co nastolil člověk! Nesouhlasíte? Jste tedy také ti militantní grínpís? Vždyť hrozí Kalamita! Tedy je potřeba použít zbraně biologické, chemické, prostě všemi prostředky vykořenit zlo i s kořeny! Ženevské konvence o chemických zbraních, doporučení rady OSN a podobné záležitosti sem nepleťte. Koho by zajímal nějaký živočišný druh, když potřebujeme levnější benzín nebo více dřeva pro naše domy!” Lidský zájem mi zní v uších jako řinčení zbraní.

Čas od času se vždy najde nějaký nerozumný živočišný druh, jenž nepochopí svou určenou roli, tedy buď člověku nepřekážet, nebo vymřít. Aby všudypřítomný a nezpochybnitelný lidský zájem ponechal na pokoji alespoň ostrůvky původní přírody, zřizují moudří lidé rezervace a národní parky. Jak já to chápu, nezřizují je pro sebe, pro své potomky, pro svou rekreaci ani z žádného jiného zištného zájmu. Motivací snad má být chránit přežití posledních zbytků nezávisle na člověku se rozvíjející přírody v krajině, kde člověk přirozený mezidruhový boj stejně už dávno vyhrál. Člověk zvaný Hospodář je podle mne v takovém vyhrazeném a chráněném území sám brán za škůdce a nemá tam tedy co dělat.

Slova “katastrofa” nebo “Kalamita” používáme velmi často a značí přímé ohrožení zájmů. Pojmy jako “plevel”, či “škůdce” přímo vytyčují cíl útoku. Co nás vede k užívání takových silných slov? Snažíme se tak ovlivnit okolí, dopředu si připravit prostor pro radikální, razantní a nekompromisní zásah. Ospravedlnit nasazení chemických prostředků, omluvit použití mechanizace kácející porosty lesů a dopravu dřeva k pile i v takových lokalitách, kde je z důvodu ochrany přírody vstup omezen. Tam kde utržení květu je pod hrozbou pokuty zapovězeno, kde ublížit živočichovi je málem trestné, Hospodář pro údajnou ochranu lesa narušuje celý ekosystém.

Člověk Hospodář tehdy, v letech sedmdesátých, zachránil stromy (a tím své dřevo) stojící mimo, ale i na území národního parku Krkonoše. Bohužel za použití obrovského množství chemikálií. Dnes už nikdo nezjistí, kolik rostlinných a živočišných jedinců, ba i celých druhů, člověk svým zásahem proti Obaleči modřínovému mimoděk zlikvidoval. Obaleč sám chemickou válku přežil. Od té doby byl ale zařazen na listinu pronásledovaných Kalamitních druhů, tedy takových, proti kterým lze tvrdě zasáhnout bez další diskuse. Pokud jde o živočichy a rostliny, seznam Kalamitních druhů si nevedou. Kdyby ano, přemnožený druh Homo sapiens by byl jistě na prvním místě.

Galerie fotografii

Tři duběnky pro Popelku

V předchozím svém článku o Žlabatce duběnkové (Andricus kollari) jsem, alespoň částečně, dokumentoval život té drobné vosičky a též i vznik oněch kulovitých útvarů, jež obecně zveme duběnkami. Tyto hálky měly pro lidi vždy svá tajemství a byly spojovány s kouzly a věštěním budoucnosti. Pravděpodobný původ různých takových představ a pověr Vám chci nyní přiblížit.

Agamní hálka Žlabatky duběnkové vyrůstá, často po dvojicích i trojicích, na dubových větvičkách z pupenů a je velmi tvrdá. Opuštěná hálka pak s listím neopadává a na svém místě zůstává i po několik let. A stává se dočasným úkrytem, nebo třeba i trvalým domovem pro řadu drobných zástupců z kmene Členovců (Arthropoda). Na takové staré duběnce můžeme dobře odhadnout, kdo že ji původně obýval a později se z ní i vylíhl. V případě, že se vyklubala Žlabatka, obvykle najdete jen jeden větší, kulatý otvor s ostrým okrajem, pokud se jedná o parazita, je tam obvykle jeden či více drobnějších otvorů.

Tato předloňská duběnka mnou v létě nalezená měla hned 3 otvory, z nichž jeden větší, navíc všechny s velmi nedbale upraveným okrajem – jakoby se někdo prokousával spíše dovnitř nežli ven.

Chvilku jsem hálku zkoumal a v tu chvíli se uvnitř něco pohnulo. Z chodbičky vycouvával drobný brouček.

Čekal jsem napjatě snad desítky minut, dokud se celý neobjevil na povrchu. Byl rychlý, nechtěl se fotit, spíše se zase ukrýt v jedné z děr, tak se mi povedl jen jeden nekvalitní záběr. Vím podle něj alespoň to, že se jedná o druh nosatce (Curculionidae), snad Lalokonosce. Bližší určení se mi dosud nepodařilo a celostátní pátrání po něm zatím nehodlám vyhlašovat.

Po rozlomení hálky bylo vidět překvapivě velké množství stop po jiných jejích sekundárních obyvatelích. Úkryt zvaný duběnka v minulosti obývalo hned několik pavoučků, jejichž svlečky, stopy pavučin i zbytky kořisti fotografie ukazuje.

Hálka byla uvnitř jakoby “červivá”. Larva nalezená ve stěně hálky (pro laika jakýsi červ) patřila pravděpodobně mladšímu sourozenci onoho Nosatce z předchozích fotografií. Asi jí také nevadilo množství taninu uloženého v hálce, neboť zrovna završovala svůj larvální vývoj a chystala se kuklit. Dochovat ji až k dospělci se mi bohužel nepodařilo.

Staré duběnky jsou opravdu domovem pro mnoho tvorů, ukrývají mnohá překvapení a měli (a mají) tak pro řadu lidí kouzelnou moc. V jedné z nejvýznamnějších botanických knih 16. století, tzv. Mattioliho herbáři se píše [Wiki]:

“Toto pak ještě obzvláště při těch dubových kulkách větších se nachází, že každého roku z nich o ourodě, o moru a o válce předpovídati můžeme: nebo když se rozrazí na dvé, ty, které celistvé jsou a od červův nezvrtané, měsíce ledna a unora mivají vnitř v prostředku mouchu aneb pavouka aneb červa. Protož jestliže kterého roku moucha se najde, válku, pakli červ, neurodu, pakli pavouk, mor vyznamenává”.

Lze tedy soudit, že zkoumat tajemství obsahu starých duběnek bylo v minulosti užívaným způsobem, jak odhadovat budoucnost! Věřím navíc, že právě touto pověrou se nechala inspirovat Božena Němcova ve své původní pohádce “O třech sestrách” a využil ji bezděky i Václav Vorlíček ve filmové adaptaci téhož příběhu (“Tři oříšky pro Popelku”), pro poutavost smíchaného s pohádkou “O Popelce”. Do příběhu se oběma autorům lépe hodily oříšky, avšak podle mne by se ta pohádka správně měla jmenovat “Tři duběnky pro Popelku“. Ano, to co cvrnklo rychtáři Vinckovi (nebo otci Anušky v pohádce B. Němcové) do nosu jistě nebyly oříšky!! Kde by se v lese v zimě vzaly! Velmi pravděpodobně to byly jen tři hálky naší Žlabatky duběnkové!! Právě takové, jako vidíte na mé fotografii. Opravdu si myslíte, že mladé, vdavek chtivé děvče ze statku (ať už to byla Anuška nebo Popelka) bylo by za dárek z cest raději dostalo sladké oříšky? Já myslím, že pro tehdejší pověrami opředené vesnické lidi mnohem lepším dárkem byla ona možnost nahlédnout do budoucnosti. Pohádka “Tři duběnky oříšky pro Popelku” má tedy možná původ právě v této lidové pověře.

Zdá se Vám to jako vymyšlená konstrukce? Snad trochu ano, ale následující příběh je pravdivý! Letos v lednu jsem na dubu totiž našel větvičku právě se třemi duběnkami. Pokud tyto “oříšky” v zimě rozpůlíte, opravdu uvnitř často najdete překvapení – skoro jako v pohádce.

Zkusil jsem tedy své první přání a rozlouskl největší duběnku. Uvnitř nebyla žádná kamizola, nejsem přece Popelka, zato jsem tam našel krásného pavoučka Zápřednici ladní (Cheiracanthium campestre).

Pak jsem rozlouskl druhou duběnku – opět žádné šaty. Uvnitř však zimovala nádherná královna velmi zajímavého Mravence větvičkovitého (Camponotus truncatus).

Je to druh dřevokazného mravence, jenž svá hnízda zakládá v dutinách větví dubu. Královny, ale i vojáci tohoto stromového mravence mají rozšířenou hlavu, kterou při obraně jakoby zátkou uzavírají vchody chodbiček do hnízda. Tato samice ale teprve v bezpečí duběnky čekala, až přejde její první zima a ona bude moci založit nové hnízdo.

V očekávání jsem rozlomil poslední duběnku. V naději na svatební šat. Ve třetí hálce se ukrýval drobnější sourozenec naší Zápřednice ladní, nádherný pavouček v bělostném hávu.

Chtěl mi snad nahradit zklamání? Ne, vždyť zklamán jsem rozhodně nebyl. Takováto překvapení jsou pro mne mnohem cennější.

Při studiu chování hmyzu jsem se naučil nepodceňovat zkušenosti předků. Autor herbáře, botanik Pietro Mattioli musel již tehdá vědět, že některé hálky jsou larvami nosatců napadené (ty “od červův zvrtané”), jiné že jsou zase zimním úkrytem ostatní drobotině. Pokud bych chtěl aplikovat dávnou (Mattioliovskou) předpověď na mou konkrétní zkušenost s oněmi “Třemi duběnkami pro Popelku” z letošního ledna: jeden mravenec a dva pavouci asi značí, že letos bude neúroda a opravdu silná morová nákaza. Ještě, že takovým poudačkám nevěříme! Za neúrodu, mor či válku přece ani Žlabatka duběnková, ani rozliční sekundární obyvatelé jejích hálek opravdu nemohou.

Nevěřím, že lze předvídat budoucnost. I tak ale příští leden zase zvědavě rozlousknu nalezené duběnky. Kdoví co vše se v nich možná ještě ukrývá!

Galerie fotografií

Žlabatka duběnková, Andricus kollari

Hálky mnohých zástupců čeledi Žlabatek (Cynipidae) mající více méně kulovitý tvar lidé odjakživa zvou “Duběnkami”. Duběnka je tedy lidový, neodborný název pro hálku, domov larev zmíněných vosiček, úkryt vytvářený aktivním působením na růstové buňky listu, větvičky, pupene, květu či plodu. Z vajíčka kladeného samičkou Žlabatky do meristémového pletiva hostitelské rostliny se líhne drobná larva, která okusem dráždí rostlinu k tvorbě hojivých pletiv. Že dochází i k působení chemickému, vedoucímu až ke změně genetické informace je evidentní, pohlédneme-li na rozličné tvary těchto hálek. Každý druh vosičky totiž tvoří hálky specifického tvaru, byť by tyto současně vyrůstaly na stejné rostlině, dokonce na stejném listu. Jak mění larvy onu genetickou informaci rostliny nevím a myslím, že to zatím nikdo plně neobjasnil.

Hálky se vyskytují na různých rostlinách. Duběnky jsou ale, jak název sám napovídá, typicky nacházeny na dubu. Laik se může dokonce domnívat, že se jedná o jakési plody (jablka) dubu a podle toho se jim tak někdy i krajově říká. Není ovšem v zájmu tvůrce hálky, aby byla tato “jablka” šťavnatá a chutná. Pro ochranu před případnými mlsouny se proto v hálce ukládá spousta tříslovin, které ji činí nepoživatelnou skoro pro všechny, samozřejmě vyjma jejího vlastníka. Možná se to zdá někomu podivné, ale řada městských lidí neví, jak že přesně ony duběnky vypadají. Navzdory faktu, že tyto hálky jsou známy po staletí. První písemné záznamy o nich se datují asi do 13. století. Ottův slovník naučný již velmi dobře popisuje vznik rozličných hálek, jejich původce i praktické využití hálek člověkem. Přečtěte si ten zajímavý a poučný článek [Duběnka] a dozvíte se o duběnkách skoro vše podstatné. Je zvláštní, že většině lidí stačí (kusé) informace o hálce samotné, třeba to, že se z ní dá vyrobit inkoust (tříslovina tanin totiž v reakci s železnatými solemi černá). Ten “ošklivý tvor” uvnitř duběnky však je už příliš nezajímá. To je ale velká chyba.

Na dubu tvoří Žlabatky snad na 90% všech hálek. Za duběnky označujeme řadu z nich, v českých zemích snad nejvíce ty, pocházející od běžného druhu Žlabatky duběnkové (Andricus kollari). Nechci zde opisovat knihy, nebo internetové zdroje [HedgerowMobile], životní cyklus této vosičky je ale tak zajímavý, že stojí za to si jej zde připomenout. Snad nebude trochu popisu bionomie vadit, mnohé z uváděných údajů jsem si sám ověřil, a neustále se pozorováním dozvídám další.

Když se řekne, že duběnky rostou na dubu, je zdánlivě o hostitelské rostlině řečeno vše – skutečnost je ale složitější. Dub (Quercus) je u nás totiž zastoupen hned několika druhy [Wiki-Dub] a každá Žlabatka volí jeden nebo více specifických druhů dubu. Žlabatka duběnková se vyvíjí v jednom z druhů Dub letní (Q.robur), Dub zimní (Q.petraea), Dub pýřitý neboli Šípák (Q.pubescens), Dub uherský (Q.frainetto) a Dub jadranský (Q.virgiliana) [HedgerowMobile]. Na těchto zmíněných dubech probíhá vývoj agamní, tedy asexuální generace. Takové, kdy se z hálek líhnou pouze samičky. Duběnka vzniká zhruba v červnu a postupně roste až na velikost 20mm (i více). Larva v hálce se kuklí někdy v srpnu a opouští její bezpečí v září. Tehdy původně zelená kulička hnědne a tvrdne.

Pevná a odolná hálka zůstává na dubu ještě dlouho poté, co ji imago opouští. Čerstvě zrozené samičky však již hledají hostitelkou rostlinu druhé generace, Dub cer (Q.cerris), kde partenogeneticky kladou vajíčka a dají tím vzniku nové, sexuální generaci Žlabatky. Dub cer, jenž je někdy zván Dubem tureckým, je teplomilný druh dubu, jenž se původně vyskytoval hlavně v jižních zemích, Morava a Slovensko jsou původní severní hranice jeho rozšíření, dnes už ale roste i v Čechách a najdete jej třeba i v Anglii. Hálka Žlabatky duběnkové na tomto dubu je mnohem menší, snad jen do 3.5 mm, a dozrává v březnu. Dospělec ale ještě zůstává uvnitř a až později se prokouše ven. Nová generace samiček, ale tentokrát i samců, se rodí až do června, kdy se celý cyklus opakuje.

Toto střídání dvou různých generací, tzv. rodozměna (heterogonie), je u mnoha druhů Žlabatek poměrně běžná věc. Proč se tento systém původně vyvinul, asi dnes nikdo s jistotou nezjistí. Pro drobnou vosičku je zřejmě výhodné rozmnožovat se třeba po několik generací asexuálně, tedy bez nutnosti hledat samečka a až za vhodných podmínek pak dát zrodu pohlavní generaci. Myslím ale, že existuje i jiný důvod. Pravděpodobně to má co do činění právě s hálkou, s tím, že je nepohyblivá. Pevný domov, jenž dává ochranu před predátory, bohužel Žlabatky fixuje, omezuje na dlouhou dobu jejich pohyblivost a tak dává příležitost nezvaným hostům. Jen se podívejme na množství parazitů a komenzálů vyskytujících se třeba u Žlabatky růžové. Tato vosička [Žlabatka růžová] má neustále stejný typ obydlí a dovolí tak jiným parazitickým druhům se na ni specializovat a pobývat pak u ní po celý dlouhý rok. Parazitní vosičky, které mají střídavé generace s různými typy hálek, různě velkými, na různých hostitelských rostlinách, v různých ročních dobách, se zlu specializované parazitace částečně vyhnou. No opravdu jen částečně, neboť i zde se příživníci najdou. Avšak jen ti příležitostní, takoví, co musí svou pozornost nutně rozptýlit i na jiné druhy Žlabatek. Konkrétní hostitelský druh tak má díky variabilitě svých vývojových stádií šanci prokletí parazitace alespoň místy a dočasně uniknout.

Ale zpět k původní fotografii. Zajímá vás, co že za tvora se uvnitř duběnky skrývalo? Hálka na předchozím obrázku (ta větší, ta malá byla již zakrnělá) měla v malé středové komůrce tlusťoučkou larvu.

Prodělala zde celý svůj vývoj, krmila se pletivem hálky a rostlinnými šťávami. Prostor, který taková larva ke svému životu potřebuje, je opravdu relativně malý, rozhodně menší, než to nejmenší lidské obydlí. Přepočteno na velikost larvy, musela by člověku stačit za obydlí snad psí bouda! Přesto, že sám nemám podobné přepočty a příměry rád [Tygří brouci], nenáročnost hmyzu mne neustále fascinuje. Vždyť v tom stísněném prostoru má Žlabatka obývací pokoj, ložnici, spižírnu a dokonce i toaletu. Ještě že larva tráví potravu téměř bezodpadově! U Žlabatčích larev, podobně jako tomu je u larev skoro všech příslušníků Štíhlopasých vos, končí střední střevo slepě a až v posledním larválním instaru je spojeno se zadním střevem. K vyprázdnění tedy dojde až těsně před kuklením. Na fotografii nahoře je již vidět exkrement, larva tedy již dosáhla své klidové fáze před kuklením.

Po pár týdnech čekání se mi vylíhla krásná samice Žlabatky duběnkové (asi 5mm). Nejprve se procházela po povrchu svého obydlí, velmi záhy si ale očistila křídla a vydala se do světa.

Hledat samečka nemusí, v této generaci jsou jen a jen samičky.

Žlabatka duběnková je tvor s mohutnou a silnou hrudí. To u hmyzu obvykle naznačuje dobré letce. Nelétá příliš rychle, je ale schopna neúnavně pátrat po svém vytouženém Dubu ceru. Zatím jsem nikde v literatuře nenašel, co se stane, pokud takový dub včas nenajde. Předpokládám ale, že se v takovém případě pokusí využít jiné druhy dubu a založit další, byť i jen nepohlavní generaci. Je to jistě lepší způsob šíření druhu, než by byla bezvýhradná fixace každé druhé generace na Dub cer. Taková varianta mi připadá poměrně svazující a zdá se též býti v rozporu se současným hojným rozšířením této Žlabatky.

Detailní pohled přibližuje vosičku, která má silná, ač drobná kusadla. Během svého života imago sice stravu vůbec nepřijímá, kusadla se ale hodí – zejména pro prohryzání výletového otvoru ve stěně velmi tvrdé hálky.

Zadeček se žlábkem ukrývá kladélko v pouzdře. Tím vosička plní svou životní roli, tedy klade spoustu drobných vajíček.

Pro srovnání s ostatními Žlabatkami ještě pohleďme na křídla s redukovanou žilnatinou.

Zde zatím můj příběh zůstává nedokončen. Chybí fotografie hálky i dospělců (imag) obou pohlaví sexuální generace. Ale vždyť to je právě na těchto vosičkách to pěkné, člověk se trpělivě učí a dozvídá se rok od roku více. Takže příští rok hledám ve svém okolí Duby cery (poznají se bezpečně podle žaludů s jakoby chlupatým kalíškem) a snad za další rok poté na nich i najdu hálky se sexuální generací vosičky Andricus kollari.

Galerie fotografií

Celostátní pátrání 1, Chalcidka

Obdivovatel přírody, fotograf amatér, se ve svých foto příbězích nutně občas dostává do důkazní nouze. Neurčí přesně druh pozorovaného hmyzu, dostatečně neprokáže některá svá tvrzení. Já v takovém případě hledám vždy oporu v literatuře i internetových zdrojích. Mnohdy jsou ale dostupné zdroje informací nedostatečné a já si opravdu nevím rady. Potřebuji pak pomoci radou, názorem, diskusí. Prostě musím požádat o pomoc veřejnost odbornou i laickou.

Podobně se v případě důkazní nouze, třeba při pátrání po pohřešované osobě, rovněž i příslušné úřady obracejí na veřejnost. Pomyslná žádost úředního orgánu o pomoc ze strany občanů v případě zástupce hmyzí říše by zněla podivně: “Vyhlašujeme celostátní pátrání po rodovém a druhovém jménu vosičky, narozené v červnu 2012 v katastru obce …, trvale bytem blíže neurčená hálka na dubu. Jelikož neznámá vosička byla viděna uvnitř této hálky, existuje odůvodněné podezření, že zmíněná Chalcidka zde parazitovala larvu blíže neurčené Žlabatky a je tedy podezřelá ze spáchání trestného činu příživnictví dle §203 trestního zákona. Vosička je samice, asi 2.5mm velká, sporé postavy. Žádáme všechny občany, kteří by mohli podat jakoukoliv informaci o bližším výskytu, způsobu života uvedené vosičky a zejména o jejím rodovém a druhovém jménu, aby neprodleně podali zprávu na tísňový Email SvabBlog@Seznam.cz.”

Mám ve svých záznamech opravdu řadu pozorování, u kterých si nejsem jist pozorovanými detaily či svými závěry. U jiných prostě jen nejsou hlavní aktéři příběhu přesně systematicky zařazeni. Člověk vždy pracuje s jistou mírou neurčitosti, dělá chyby a potřebuje proto zpětnou vazbu. Tento seriál by měl prezentovat právě takové příběhy, jež bohužel zatím potřebují dodatečného ověření. Nechci spekulovat a nehodlám být nepřesným. Rovněž mi je ale líto nechat mnohá zajímavá pozorování po léta v šuplíku jen proto, že třeba neznám přesné jméno hmyzího druhu. Prosím proto o pomoc se systematickým zařazením hrdinů mých příběhů, s upřesněním jejich životního způsobu. Získané poznatky zde budu na oplátku prezentovat a snad se tak poučí obě strany. Doufám, že množství takových příběhů s otazníkem nebude příliš narůstat.

Při svých toulkách v ostrůvkovitých lesích krásného Slovácka vnímám krásy krajiny, všímám si zastoupení jednotlivých rostlinných druhů, svou pozornost ale věnuji zejména hmyzím obyvatelům. Hmyz se maskuje velmi dobře a je tak skryt i lidským zrakům. Chcete-li jej nalézt, je třeba neponechávat nic náhodě. Prozkoumávám tedy skuliny v kůře stromů, každý květ prohlédnu sice letmo, ovšem s pečlivostí až pedantskou. Cvičený zrak už sám zaznamenává odlišnosti, vše, co tak nějak nezapadá.

Zvýšenou pozornost věnuji hálkám mých oblíbených vosiček Žlabatek (Cynipoidea). V těchto útvarech se totiž skrývají, kromě původních obyvatel, mnohdy i rozličné parazitní druhy. Někdy je hálka seschlá a svraštělá a já ji zkoumám spíše ze zvyku, než s nadějí na nový objev. Tentokrát se mi ale, po roztržení slupky svrasklé hálky (na listu dubu), úžasem zatajil dech. Uvnitř se jak démant zalesklo tělíčko krásné Chalcidky. Byla čerstvě zrozená a ještě se zbavovala zbytků kutikuly kukly.

Zdála se nelibě nést mé vyrušení a stavěla se ostražitě ke vchodu. Připravena s kusadly rozevřenými, buď k obraně, nebo oportunisticky k útěku.

Po chvíli uznala, že jsem větší a přece jen se rozhodla volit ústup, na nedalekém listu se pak překotně zbavovala zbytků starého hávu z tykadel i kladélka.

Za pár minut se z ní stala jedna z nekrásnějších vosiček, jakou jsem kdy pozoroval. Snad jen 2.5mm dlouhá, avšak nádherně zbarvená.

Elegantní tělo, krásná hlava, energické pohyby. Prostě vosí krása.

Věděl jsem, že se jedná o Chalcidku, cizopasící na Žlabatce. Zkusil jsem jí proto nabídnout nedospělou hálku nalezenou poblíž. V naději, že snad budu svědkem parazitace a kladení vajíček. Že je na rozmnožování mladá? Nenechte se plést! Chalcidky jsou plně dospělé ihned po vykuklení a mohou klást vajíčka i bez oplodnění samečkem. Naše vosička začala také ihned hálku zvědavě prozkoumávat tykadly.

Pobíhala po ní zvědavě sem a tam. Bohužel byl ale obyvatel hálky buď v nevhodném vývojovém stádiu, nebo snad již dokonce parazitován.

Proto Chalcidka popolétla kousek vedle a rozhodla se věnovat raději přípravě na možného nápadníka. Úprava křídel, očista končetin i jiná kosmetika není však jen prostředkem pro ohromení samečků, má mnohem větší smysl, vždyť třeba funkčnost křídel je pro Chalcidku naprostou nezbytností v boji o přežití. Zkuste měřit jen pár milimetrů a muset hledat na všech dubech v okolí partnera a hlavně vhodnou hálku s larvou Žlabatky. A to ne jen jednu, vajíček je pro udržení druhu třeba naklást několik desítek a to už je nějakého létání.

Z důvodů systematického určení jsem si vzal Chalcidku domů a pak, po její smrti, fotil detaily drobného těla.

Zde jsou kupříkladu její křídla.

Chalcidka mne i přes svou skrytou identitu okouzlila. Aby to ale nebyla jen bezejmenná modelka, bezduchá krasavice, aby se stala konkrétním druhem s vlastním příběhem boje o přežití, je nutno ji určit. A zde právě došlo k selhání. Procházel jsem opakovaně rozličnou literaturu, hledal na webu. Podle databáze Chalcidek, se mi podařilo určit, že se jedná pravděpodobně o příslušníka čeledi Krásenkovitých (Torymidae), podčeledi Toryminae. Tuto podčeleď zmapovali u nás Bouček a Hoffer, jejich klíč k určování druhů ale zatím na internetu hledám neúspěšně. Sice jsem objevil klíč rodu Torymus, ale určit tento konkrétní druh ještě bohužel neumím.

Přesná znalost druhu by umožnila dopátrat se informací ohledně bionomie této Chalcidky, jména pravděpodobného hostitelského druhu Žlabatky. Pak bych snad mohl z hálek té konkrétní Žlabatky vypěstovat další jedince, pozorovat jejich páření, rozmnožování. Právě proto zde volám o pomoc a vyhlašuji Celostátní pátrání po rodovém a druhovém jménu této Chalcidky. Žádám všechny odborníky, kteří by mohli pomoci s jejím bližším určením, aby mne kontaktovali na Emailu SvabBlog@Seznam.cz. Snad někdo už podobnou Chalcidku určoval a řekne s větší jistotou, o jaký druh se jedná. Vím, určovací znaky těchto Chalcidek jsou mnohdy natolik subtilní, že bez detailních pohledů pořízených mikroskopem ji třeba ani nepůjde určit. Vzdávám se ale nerad.

Přes všechny potíže s determinací má tato elegantní, zatím bezejmenná Krásenka můj vděk. Prozářila mi jedno odpoledne a v mysli zanechala krásnou vzpomínku.

Galerie fotografií

Soužití 4, Pomsta Berušce

Lidé někdy považují hmyz za otravný, nepříjemný, hnusný. Zlobí se za nějaké to bodnutí z léta, takové, kterým ale jen komár chtěl trochou krve zajistit sílu svých budoucích larev, vadí jim, že drobná muška padla do jejich nápoje a utopila se v něm, nechtějí mravence (byť by to byl Ferda Mravenec) na svém posečeném trávníku, motýlí housenky už pak podle nich vůbec nemají právo na existenci, tedy alespoň v jejich zahrádkách a sadech. Krásné motýly však lidé u svých domovů chtějí, jen probůh, ať nic nežerou a jen krásně poletují. Někteří lidé často zamáčknou Pakomára (ten přitom nekouše ani nebodá), zašlápnou pomalu lezoucího broučka, zapleští kdejakou mouchu, co byť i jen prolétne kolem. Dovedu pochopit, když je to z obavy z kousnutí, z hloupé nevědomosti, snad i kvůli hájení hmyzu-prostoty svého pomyslného teritoria, které jim přece podle katastru nemovitostí “patří” a tudíž překročení jeho mezí se trestá. Ono je to ale mnohdy bohužel prostě jen a jen – ze msty. Široce rozšířené úsloví říká že “Pomsta je sladká” a mnozí z nás se opravdu neštítí se na provinilcích dodatečně mstít. Na těch lidských [Google] a o to více na bezbranném hmyzu, kde mstít se je tak snadné. Ve skutečnosti je ale každá pomsta aktem hanebným a odsouzeníhodným. Sám se jí vyhýbám, v jednom konkrétním případě jsem se ale touhy po odplatě dlouho nebyl schopen zbavit.

Ti z Vás, kteří již četli můj článek Hanba Berušce ví, že ke Slunéčku sedmitečnému (Coccinella septempunctata), ani k jeho příbuzným z čeledi Coccinellidae, nechovám příliš obdivu ani lásky. Jsou to věru neúprosní lovci, navíc brouci velmi nepřístupní, ke svému okolí až nepřátelští. Chápu, brání se, bojují o přežití. Brouku samotnému tedy asi způsob existence je nesprávné vyčítat, co je mi ale opravdu proti srsti je jeho romantická, trochu infantilní pověst broučka milého a přátelského. Jaký rozpor mezi představou laiků a skutečností! Vědom si dravosti Slunéčka, schopnosti požírat mšice jednu po druhé, dokud není vypleněno celé mšicí stádo, hledám odjakživa nějakou rovnováhu, nějaký regulační prvek. Ač je brouk tak dobře chráněn chitinovým krunýřem a navíc je, díky svým obranným alkaloidům uvolňovaným vědomě z kloubních jamek, nechutný až nepoživatelný pro většinu ptáků i hmyzích predátorů, přesto přece musí mít alespoň nějaké přirozené nepřátele. Takové, co jej běžně loví nebo třeba parazitují, regulují tak počty tohoto brouka a přitom se tím, za mšice i za mne, “Berušce” a jejím lidským obdivovatelům pořádně mstí.

Viděl jsem tak za dlouhá leta pozorování už několik predátorů, kteří se zbraní Slunéčka neleknou a úspěšně je loví. Mezi nimi mouchu Roupce, larvu Mravkolva a mnohé jiné. Slunéčko také věru dobře nepochodí, spadne-li do sítě pavouku Křižákovi. Ten je v takovém případě vysaje a broučí torzo skončí mezi ostatními mrtvolkami na pavoučím smetišti.

I tak je ale těch lovců překvapivě málo a Beruška je v boji o přežití jedním z nejúspěšnějších brouků, asi proto také i jedním z nejrozšířenějších. Slunéčko se mi svou okázalou líbivostí tak protiví, že mu v přírodě už ani nevěnuji pozornost, pokud ovšem není třeba zrovna kořistí nebo nevykazuje známky něčeho zvláštního.

Třeba jako to Slunéčko, které v pozdním podzimu nehnutě sedělo na listu rostliny Vratiče (Tanacetum vulgare). Ano, právě toho Vratiče, na kterém jsem pozoroval Píďaličky srpkové (Eupithecia centaureata), tedy na slunném Jánském vršku nad Jáchymovem, v podhůří Krušných hor. Pro bližší popis odkazuji na můj příspěvek o Bázlivci vratičovém. Při prohledávání listů Vratiče, hledaje housenky Píďaličky, mé oči totiž soustavně narážely na červený krunýř nehybného Slunéčka. Znervózňovalo mne – mělo přece po Beruščím zvyku, již při prvních otřesech rostliny vyvolaných mými neopatrnými pohyby, dávno spadnout do podrostu, ale nestalo se tak. Asi bylo chladem zkřehlé, nebo snad … ne? Až pozorný pohled odhalil počátek nového, pro mne vzrušujícího příběhu. Pod broukem bylo něco jako pavučina, nebo jako by snad byl k listu přilepen či co. Po ohnutí zeleného lístku už bylo více vidět, že má pod sebou něco jako zápředek nebo kokon.

Vzal jsem si brouka i s větvičkou Vratiče do interiéru, zpět na pokoj. Věděl jsem, že to pod “Beruškou” musí být nějaký jiný živočich, larvy a kukly brouka samotného dobře znám, Slunéčko je ale přece drsný lovec a dobrovolně chůvu jistě nikomu nedělá! Při pokusu odloupnout brouka násilím od podkladu se odtrhl od listu i s kokonem, tak pevně se Slunéčko zápředku drželo! Brouk byl zjevně živý, ale jakoby paralyzovaný a manipulovaný k ochraně kokonu.

Samotný kokon byl oválný, k jednomu konci více protáhlý.

Má zvědavost byla probuzena a tak ještě tentýž den jsem na kopec nad Jáchymovem vyběhl znovu (spíše vyšel, běh mi ještě bohužel nejde). Nahoru, k mým Vratičům, Píďaličkám a hlavně k paralyzovaným Slunéčkům. Mým cílem bylo najít opět takové jedince brouka, kteří budou nehybní a na otřesy rostliny necitliví. Našel jsem jen jedno podobné Slunéčko, ale zase posunulo mé poznání dál.

Ono totiž při podráždění aktivně vypouštělo žlutavé kapičky ochranné kapaliny plné agresivních alkaloidů. Zahánělo nepřátele, bránilo a střežilo sebe a mimoděk i svůj poklad!

Po násilném odtržení Slunéčka, jehož nohy byly jakoby svázány předivem zámotku, se ukázal podobný kokon jako v předchozím případě.

Slunéčko zbaveno “pokladu” se ještě několik dnů pohybovalo, avšak bylo strnulé a jakoby ochrnuté.

Věděl jsem, že se jedná o případ parazitace, ale líhnutí a klubání se ven z těla hostitele by přece muselo, u cizopasníka s tak velkým kokonem, nutně zanechat viditelné traumatické stopy na krunýři brouka. Dosud mnou pozorované případy endoparazitace vždy vedly k silnému poškození a smrti už nepotřebného hostitelského organismu. Ovšem ani při detailním ohledání jsem žádné poškození nenalezl. Dokonce ani pod krovkami nebylo tělo poškozeno, parazit jakoby Slunéčku nijak fyzicky neublížil!

Ponechal jsem tedy zámotky v Petriho miskách doufaje, že na jaře se objeví dospělec příživníka. Skutečnost mne ale překvapila. Již za dva dny se vylíhla malá temperamentní vosička.

A v misce zůstal jen prázdný kokon s víčkem odkrojeným stejně, jako to dělají parazitní Lumčíci.

Tehdy už jsem ovšem zvídavě prohledal dostupné zdroje a dozvěděl se, že se jedná o Lumčíka Dinocampus coccinellae, patřícího mezi Braconidae, tedy blízkého příbuzného těch Lumčíků, popisovaných v mém příspěvku o parazitech housenek (Housenčí vajíčka). Pro mne byla sama existence tohoto parazitního druhu Lumčíka novým objevem, kdo by pak nechtěl o jeho životě zvědět víc? Hledal jsem proto v následujících dnech na listech Vratiče znovu a našel další parazitované jedince Slunéček. Jejich pozorováním i četbou literatury si pak dále rozšiřoval znalosti.

Literatura opravdu potvrzuje to, co jsem zatím sám zjistil, a přidává další poznatky. Dozvídám se, že parazit napadá přednostně samičky [Davis], neboť tyto jsou díky tvorbě vajíček lepší výživné hodnoty i pro dorůstajícího cizopasníka. Lumčí larva v bezpečí uvnitř těla brouka konzumuje přednostně nepotřebné tkáně, zejména tukové, popřípadě tvořená vajíčka, či dokonce jeho pohlavní orgány. Na konci svého vývojového cyklu opouští brouka ne-traumaticky přes konečník [BBC] a kuklí se přímo pod Slunéčkem. Brouk je přitom chemicky paralyzován jedem této vosí larvy, znehybněn na těch několik dní, než se završí vývoj Lumčíka. Tehdy Slunéčko jak svým odstrašujícím zbarvením (ano, červená je v přírodě běžně varováním, že je tvor nechutný až jedovatý), ale také svým aktivním pohybem a vylučováním chemického sekretu, dělá kukle Lumčíka chůvu. Brání ji před nepřízní počasí, ale hlavně před predátory [rozhlas911475]. Lumčík se zdá býti imunním vůči alkaloidům obsaženým v obranné tekutině Slunéček. Ona tekutina s odpudivou vůní, ta, kterou brouk reflexně vypuzuje při ochraně proti mravencům i jiným tvorům [Rozsypalová], zrazuje Slunéčko mnohem více. Nejen že neodradí Lumčíka od parazitace samotné, vosička ji dokonce zneužívá jako kairomonu, jenž jí pomáhá nacházet další a další případné hostitele. Parazitovaná Slunéčka pak tímže sekretem brání svého parazita v době, kdy je jen bezbranným zámotkem! Pro vosičku je tedy výhodné nechat Slunéčko ještě chvíli žít! Také se lze dočíst, že parazitované Slunéčko je v řadě případů, ovšem až poté, co Lumčík dokončí zdárně svůj celý vývoj a ochrnutí jedem odezní, schopno dalšího života! Neuvěřitelné!

Slunéček je u nás celá řada druhů, jakož i jejich rozličných barevných variant. Známé jsou třeba Slunéčko velké (Anatic ocelata), běžné zmíněné Slunéčko sedmitečné nebo i menší druhy jako třeba Slunéčko dvoutečné (Adalia bipunctata). Nezávisle na příběhu s Vratičem a jeho obyvateli jsem v těch dnech fotil kuklu,

a později dospělce Slunéčka Halyzia sedecimguttata.

Shodou okolností se dospělec tohoto Slunéčka vylíhl ve stejný den jako vosička Dinocampus. Tak mne napadlo dát je k sobě. Okamžitá proměna Lumčíka byla až neuvěřitelná. V mžiku se z něj stal predátor, připravený kladélkem splnit svou životní roli, tedy parazitovat co nejvíce Slunéček. Lumčík, i přes odlišnou barvu tohoto potenciálního hostitele, jevil o Slunéčko obrovský zájem a během několika vteřin byla parazitace dokončena. Zajímavé je, že od té doby toto konkrétní Slunéčko Lumčíka absolutně nezajímalo. Ani na druhý den už o ně nejevil jakýkoliv zájem. Asi tedy pozná, že je brouk již parazitován! Je dokonce možné, že samice vosičky v průběhu parazitace svou oběť potřísní nějakým značkovacím feromonem. Je totiž nežádoucí, aby bylo Slunéčko parazitováno více než jednou larvou.

Dinocampus je vosička, která se podle mne řadí mezi ty hezčí druhy hmyzu. Líbí se Vám? Neunáhlete se prosím v odmítavém odsudku!

Následující fotografie představují vosičku v poloze klidové, s kladélkem uschovaným v pouzdře.

A takhle ji asi vidí Slunéčko, tedy jen na ten okamžik, než je Lumčík parazituje.

Slunéčko při napadení také hned ví, že je zle. Nahrbí se a přitiskne krunýřem k podkladu, snaží se krýt, Lumčík si ale téměř vždy najde cestu.

V podhůří Krušných hor, kde lze Lumčíky pozorovat, se nejčastěji vyskytuje naše Slunéčko sedmitečné a také některé jiné “tuzemské” druhy. V nížinách už ovšem začíná byt mnohem úspěšnější dravější importovaný brouk zvaný “Asijské slunéčko” neboli “Beruška mnohotečkovaná”, druh přivezený původně z východní Asie do sadů v Holandsku. Jeho pravé jméno je Harmonia axyridis. Toto exotické Slunéčko je dravější než jiné druhy Slunéček a proto naše tuzemské druhy úspěšně vytlačuje. V horách jej (zatím) mnoho nenajdete, zato v nížinách je dnes jednoznačně dominantním druhem. Zajímalo mne, zda bude Lumčík parazitovat i tento druh Slunéčka, zda snad není nakonec on jednou z příčin, proč tato asijská Slunéčka v horách nalézáme méně. Proto jsem Lumčíka z podhůří Krušných hor přivezl až k nám, na Moravu. Bude Lumčík parazitovat i exotického hostitele?

Chvilku se zdálo, že se rozmýšlí, ale pak se do parazitace s vervou pustil. Podobně jsem zkoušel různé druhy Slunéček a věřte, Lumčík není příliš selektivní. Slunéčko jako Slunéčko! Blížila se zima a Lumčík asi zabezpečoval přežití svého druhu. Uvidíme, kolik že vosiček uvnitř mých Slunéček do jara přežije.

Závěrem Vám ještě vosičku ukáži z anfasu.

A také se podíváme na detail pochvy kladélka.

Křídla zase svou žilnatinou potvrzují správné určení rodu i druhu.

Lumčík Dinocampus coccinellae je nádherný tvor, jenž Sluníčku škodí v míře přiměřené. Reguluje jeho počty, nastavuje rovnováhu druhů. A umí působit i na počty invazivního Slunéčka. Nakonec se může dokonce ukázat, že jestli někdo pomůže regulovat výskyt exotického přivandrovalce, bude to právě některý z přirozených nepřátel našeho Slunéčka sedmitečného. Třeba zrovna tento Lumčík, jenž s naším domácím Sluníčkem soužije už od věků.

Jsem velmi rád, že se mi podařilo konečně najít někoho, kdo se za mne pomstí “Berušce”. Za to, jak má dětinsky “letět do nebíčka”! Ale zároveň jsem se tímto poznáním konečně se Sluníčky usmířil. I ony mají své nepřátele a za lidské romantizující říkačky nemohou. Odplata se mi začala zdát býti směšnou. V přírodě se s pomstou vlastně ani nesetkáte. Každý tam bojuje tvrdě, požírá, loupí, parazituje, ba i zabíjí, ale vše jen pro zachování svého života či pokračování druhu. Nikdy hmyz neubližuje pro radost nebo třeba dodatečně – ze msty. Pochopil jsem, že msta je něco umělého, co zřejmě vymyslel jen člověk. Alespoň ji, jako součást trestu, po staletí aplikoval v mnoha právních systémech. Vyspělé a civilizované právní normy již ale dnes naštěstí mstu víceméně odmítají. Pokud k tomu tedy konečně dospívá lidstvo jako celek, asi i jedinec sám musí pomstu zavrhnout. Já tedy alespoň Slunéčku i těm, co jej nekriticky poetizují – odpouštím.

Galerie fotografií

P.S. V jednom případě se na podzim Lumčík ze svého kokonu pod Slunéčkem nevylíhl. Dinocampus přežívá zimu uvnitř brouka, takže mne zajímalo, zda může kukla takto přežít zimu. Kokon jsem umístil do odděleného prostoru, kde se z něj na jaře vyklubala, namísto Lumčíka, jiná parazitická vosička (poslední 4 fotografie v Galerii). Tedy parazit lumčíka Dinocampa! Fotku této parazitické vosičky mám až posmrtnou, její vyklubání jsem promeškal. Alespoň dokládám její křídla, snad někdo pozná, o jaký druh se tady jedná.

Bázlivec vratičový

Značnou část minulého podzimu jsem zlepšoval svůj nevalný zdravotní stav pobytem v lázních Jáchymov. Rozličné procedury a hlavně vyhlášené radonové koupele mají mít údajně nesmírně pozitivní účinek na pohybový aparát. Snad to celé funguje, možná je ale tajemství úspěchu skryté jen v onom “Víra tvá tě uzdravila”. Přiznávám, byl a jsem trochu skeptický k léčbě radonem, neboť používané radioaktivní alfa záření (velké částice) nemůže podle mých školských znalostí proniknout ani pokožkou, natož ovlivnit klouby a páteř!; proto jsem předepsané lázeňské procedury pro jistotu doprovázel nejstarší a zaručenou rehabilitační metodou – častými procházkami po kopcovitém okolí Jáchymova. Buď k Popovskému kříži, ke Mlejnkům, nahoru na Boží Dar a hlavně mou nejoblíbenější trasou – starou Císařskou alejí na prosluněný Jánský vrch. A bylo znát jak tělo i duše postupně okřívají.

Podzim je asi nejkrásnější roční období. Přinejmenším je jistojistě tím nejbarevnějším a také nejnostalgičtějším. Příroda se zdá ukládat ke spánku a svěží zeleň chlorofylu listů rostlin je střídána paletou žlutých a oranžových karotenoidů a červených anthokyanů. Pro milovníka přírody již ovšem podzim není, srovnáván třeba s jarem, tak plný rozličného tvorstva. Vždy se divím, kolika druhů hmyzu je k vidění právě na jaře a povětšinou i v létě, zatímco na podzim je těchto drobných tvorů opravdu pomálu. Na podzim sice není tolik květů bohatých na nektar, zelené vegetace je ale přece stále dost, a tedy je i dost potravy pro rozličná larvální stádia fytofágního hmyzu. Myslím, že by bylo lze využít tohoto času k vývoji třeba i několika generací těchto drobných živočichů. Snad je to těmi ranními nízkými teplotami, snad i listí rostlin připravujících se k tuhé zimě není pro housenky již dostatečně výživné. Tak či onak, je hmyzu s krátícím se dnem stále méně a méně.

Proto jsem na jedné ze svých procházek s radostí zahlédl pár nápadných, žlutě kvetoucích trsů asi 70cm vysoké rostliny, takové té běžné a bezejmenné okrasy krajů polních cest, mezí luk a polí. Každá podobně solitérně kvetoucí rostlina vždy přitahuje pozornost živočichů z celého okolí. Doufal jsem tedy, že na květech zahlédnu i nějaký hmyz a nebyl jsem zklamán. Na květech prováděla roztomilé prostocviky housenka drobného motýlka Píďaličky srpkové (Eupithecia centaureata).

Při vyrušení předstírala, spoléhaje snad na barvoslepost útočníka, že je nehybnou bíločervenou větvičkou,

jindy se zase jako gymnastka prohnula do podoby řeckého majuskulního Omega.

Byly to krásné chvíle a proto jsem chtěl tyto drobné Píďaličky na jedné ze svých procházek ukázat své spoluvýletnici. Věřte, nešlo o “lázeňskou známost”, byla to jen kolegyně, která se se mnou toulala Císařskou alejí a kochala se pohledem dolů na Jáchymov i na podzimní romanci opadavých listnáčů. Cestou jsme opatrně překročili hned několik “běžných” mandelinek Bázlivců vratičových (Galeruca tanaceti), samiček obtěžkaných vajíčky tak, že jen pomalu lezly po cestičce a hledaly buď samečka k páření, nebo snad místo pro kladení vajíček.

Detail hlavy Bázlivce vratičového představuje brouka všedního, nijak výjimečného. Kolemjdoucí si jej více všimne hlavně proto, že na podzim je jiného hmyzu pomálu a také proto, že se plete přímo pod nohy.

Hrdě jsem se před kolegyní blýskl názvem této mandelinky (neznaje však přesný původ a význam tohoto jména). Ano, vždyť brouk samotný mi byl dobře povědomý již z dřívějších toulek po Rusavském Pardusu. Tehdy jsem nacházel larvy této mandelinky v různém stádiu vývoje (následující fotografie je z května předloňského roku),

později k podzimu, při výletech na horském kole, bylo dokonce nutno kličkovat mezi těmito brouky lezoucími po travnaté cyklostezce. Proto tyto mandelinky považuji za běžné a mnoho pozornosti jim obvykle nevěnuji.

Brzy nás cesta přivedla k těm zeleným trsům plným žlutých květů, kde já chtěl najít alespoň jednu Píďaličku. Ona zmíněná žena pak, na rozdíl ode mne skromně a bez mrknutí oka zkonstatovala, že ty Vratiče jsou opravdu krásné. Můj obrovský úžas bylo přetěžko skrýt. Znalosti botaniky mám totiž opravdu chabé. Taková neznalost rostlinopisu, tedy přeneseně nauky o potravě, ale i domově hmyzu je pro entomologa nejen ostudou, ale hlavně velkým handicapem. Ve chvíli, kdy bylo jméno rostliny vysloveno, došlo k mému prozření. Vybavil jsem si, jak podobné byly trsy rostliny, brzy zjara obydlené larvami černé mandelinky, těm, které jsme nyní nazvali Vratičem. Tak proto se ten Bázlivec jmenuje Vratičový! Odtud to jeho druhové jméno! Tak samozřejmá věc a já ji neznal. Teď už si při vyslovení jména Bázlivec vratičový vždy vybavím i ty prosté, ale krásné květy.

Šel jsem ohromen cestou zpět a tentokrát věnoval prostým mandelinkám větší pozornost. Na travinách kolem nás byly k vidění snůškou obtěžkané samičky,

menší a rychlejší samci,

i pářící se páry.

Dokonce se mi podařilo, za cenu narušení jejich soukromí, zachytit detail počínající kopulace.

Dnes už se tolik za svou nevědomost nestydím, vím o rostlině Vratiči díky brouku Bázlivci víc. A pochopil jsem tak více i o té obyčejné, černé mandelince. Literatura uvádí, že Vratič obecný (Tanacetum vulgare) patří mezi Hvězdnicovité (Asteraceae). Rostlinu najdete podél cest i na rumištích. Listy a nejvíce květy obsahují nemalé množství silice, složené až ze 60% z thujonu (tanacetonu), jsou v ní ale i rozličné alkaloidy, terpeny a kyseliny. Nať byla v minulosti používána, díky svým antibiotickým účinkům, pro léčení ran, na odhánění hmyzu a dokonce i pro přerušení těhotenství. Květy se díky vysoké jedovatosti nepoužívají, dnes se právě kvůli toxicitě od léčení Vratičem úplně ustupuje. Bázlivec vratičový je polyfágní. Nejčastější alternativní hostitelskou rostlinou je Řebříček obecný (Achillea millefolium), jenž se díky látkám v něm obsaženým (azulén a jiné) používá nejen v lidovém léčitelství pro léčbu poruch krvetvorby a trávení, ale třeba i jako prostředek na odhánění hmyzu. Tak to alespoň o těchto rostlinách tvrdí Wikipedia.

Bázlivec vratičový, podobně jako Píďalička srpková, vyhledává Vratič obecný (i jiné specifické hostitelské rostliny) zřejmě právě z důvodu jeho jedovatosti. Toxicita thujonu činí totiž nepoživatelnou nejen rostlinu, ale zprostředkovaně i brouka, jenž její ochranu prolomil a sám ji dále využívá proti svým potenciálním nepřátelům. Ptákům, ještěrkám i jiným dravcům asi brouk a jeho larva (jakož i housenka Píďaličky) nechutnají. A právě proto se mohou samice Bázlivce tak bezstarostně procházet po posečené louce. Nic moc jim tam nehrozí, jen se pletou turistům pod nohy a cyklistům pod kola.

Bázlivec vratičový má velmi zajímavý životní cyklus. Larva se líhne někdy v dubnu a brouk dokončí svůj vývoj už v červenci či srpnu. Za letních veder prodělává imago v úkrytech pod kameny jakousi diapauzu, tehdy je jen málo aktivní. Skutečně aktivní začne být brouk až v pozdním, chladném podzimu, kdy v říjnu klade svá vajíčka. Velmi neobvyklé!

Pozoroval jsem brouky při namlouvání i páření přes týden a to by už bylo, abych nebyl také svědkem, jak jejich láska přináší výsledky. Tedy snůšky vajíček zakládajících novou generaci. Oplodněné samičky kladly vajíčka přímo na vegetaci. Při kladení původně žlutě oranžová vajíčka rychle tuhla a tvořila tmavě hnědé shluky. Snažil jsem se samičku při kladení vyfotit, ale Bázlivci dělají čest svému jménu. Při první známce něčeho neobvyklého se pouští a padají do podrostu.

Výsledné snůšky najdete někdy jen nedbale položeny na listu (zde zakrslé břízy),

většinou jsou ale zavěšeny na travinách. Tak, aby z nich stékala voda a aby lépe odolávaly i jiným povětrnostním vlivům. Musí totiž přečkat podzimní plískanice, zimní mrazy i jarní deště. Z vajíček se budou líhnout malé larvičky až někdy v dubnu, kdy už bude v okolí dostatek zelené natě Vratiče.

V některých případech samička používá pro kladení stejné osvědčené místo, jako jiná samice zpřed několika dnů.

Povrch těchto snůšek tvoří krásné skulptury jednotlivých vajíček. Vypadá jako neprostupné brnění.

Ještě zajímavější je pohled dovnitř snůšky po jejím násilném rozlomení.

Jsou zde vidět jakési pleny kolem každého vajíčka, s překrásným vzorem na povrchu.

Jednotlivá vajíčka jsou zabalená s precizností, která si zasluhuje obdiv. Vždyť samice Bázlivce měla pro její tvorbu k dispozici pouze zadní část svého těla. Zřejmě tedy jsou mikrostruktury výsledkem složitého procesu, kde se uplatňují biologické, ale zejména fyzikální a chemické zákonitosti.

Snůšek je na louce tolik, že se až člověk diví, proč tento brouk během několika let nezaplaví celé okolí. Faktorů, které počty Bázlivců regulují, je hned několik. Pravděpodobně ne všechna vajíčka přežijí tuhou zimu, ne každá zrozená larvička také včas nalezne vhodnou hostitelskou rostlinu. Bylo by zajímavé zjistit, z kolika procent vajíček se úspěšně vylíhne malá larva. Proto jsem si několik snůšek odnesl, uzavřel tyto do Petriho misek a umístil pak do chladničky. Chtěl jsem počkat na jaro a larvičky vypustit na živnou rostlinu. Za dva týdny jsem Petriho misky letmo zkontroloval a užasl. Uvnitř se kromě zdánlivě neporušených snůšek nacházely i krásné, čerstvě zrozené vosičky. Nejprve jen několik, asi za tři týdny jich bylo na desítky.

Byly nádherné, ale pořádně k vidění jen pod mikroskopem nebo po zvětšení fotografií. Jsou totiž opravdu nepatrných rozměrů. Vosičky prodělávající celý svůj vývoj uvnitř vajíčka Bázlivce měří – jen necelý milimetr! (na fotografiích ty bílé věci na povrchu listu jsou obyčejná prachová zrna.)

Vosičky měly hluboké vtisky pro tmavá tykadla na čele, žluté nohy, avšak kyčle a stehna byly tmavé.

Pro přilákání a upoutání pozornosti vosiček lze použít trochu sladké vody nanesené na list, ta tyto konkrétní Chalcidky zaměstná a dovolí je v klidu vyfotit. Škoda, že tento trik nefunguje i na jiné druhy, parazitující třeba na larvách Žlabatek.

Určit tyto vosičky nebyl paradoxně problém. Na vajíčkách Bázlivce vratičového totiž parazituje pouze jeho věrný druh Oomyzus galerucivorus [Obermaier, Meiners, Randlkofer, Heisswolf]. Doslovně by jeho latinské jméno bylo přeloženo jako Vajíčkovec Bázlivco-žravý, čeští entomologové by ale jistojistě nalezli jméno mnohem lépe znějící. Zatím české jméno bohužel nemá. Oomyzus je Chalcidka patřící do čeledi Eulophidae. Ačkoliv tato čeleď je velmi početná, o žádném jiném druhu parazitujícím u Bázlivce vratičového dostupné zdroj nehovoří.

Oomyzus napadající vajíčka Bázlivce je zřejmě druh poměrně běžný. Nejen, že se mi z několika málo snůšek Bázlivce vylíhlo hned několik desítek jeho dospělců, myslím si ale navíc, že tito se v chladničce, bez ohledu na nízkou teplotu (mám nastaveno jen na mírné chlazení), dokonce pářili a parazitovali další a další vajíčka Bázlivce. Jak dokladují tato má pozorování (,ale jak uvádí například Meiners,) Oomyzus je schopen klást svá vajíčka i při teplotě blízké nule. Vývoj této Chalcidky evidentně dovede být velmi rychlý. Vždyť k parazitaci snůšky mohlo dojít až po nakladení vajíček Bázlivce a já jsem již za 2 týdny po sběru snůšek na těchto pozoroval první vosičky. Zřejmě se tedy dovedou před tuhou zimou ještě několika generacemi na snůškách Bázlivce pomnožit. Jakmile přituhne, jejich vývoj se pravděpodobně zpomalí. V té době je ale již značná část vajíček mandelinky napadena. Dospělé vosičky umí přečkat uvnitř snůšky i několik měsíců. V literatuře se uvádí, že tyto mini-vosičky lze, při podávání slabého cukerného roztoku, v chladu udržet naživu i půl roku. Sám jsem je v ledničce choval asi měsíc.

V několika případech se přímo v Petriho misce přede mnou odehrál akt namlouvání i kopulace. Vyfotit tuto událost se mi ale dosud nepodařilo. Jediný případ, kdy jsem námluvy stihl zvěčnit, je ten na následující fotografii. Samička Oomyzus galerucivorus připravena k páření trpělivě nosila roztouženého samečka a čekala, až jí konečně křídly zavíří její oblíbenou milostnou píseň. Tento druhově specifický signál ale sameček ne a ne správně naladit. Pokoušel se vířit křídly melodii svého druhu a pak rychle přistoupit ke kopulaci, ovšem samička nesouhlasila. Až později jsem odhalil proč. Sameček nahoře patřil podle mne k jinému druhu!! Jeho tykadla na fotografii jsou žlutá na rozdíl od tykadel druhu Oomyzus galerucivorus! A jeho stehna jsou žlutá a ne tmavá, jako je tomu u našeho běžného druhu. Je to pro mne objev, evidentně na vajíčkách Bázlivce parazituje ještě jiný, zřejmě blízce příbuzný druh Chalcidky! Vypadá skoro stejně, jen jeho řeč není kompatibilní.

Byl jsem velmi překvapen soužitím těchto parazitních Chalcidek s Bázlivci. A pochopil jsem, proč volí Bázlivec za svou dobu kladení až chladný podzim. Je zjevně potřeba co nejdále posunout tvorbu snůšek až na dobu, kdy už nebude dostatek času k namnožení parazitního druhu. Za teplého počasí by se Oomyzus v několika rychle po sobě jdoucích generacích rozmnožil a postaral se snad až o úplnou likvidaci snůšek této mandelinky. Proto ta prapodivná letní diapauza Bázlivců! A také možná proto Bázlivce vratičového najdete i poměrně vysoko v horách, kde nízká podzimní teplota lépe pomáhá limitovat četnost populace parazita.

Nových nezodpovězených otázek se objevilo hned několik. Jak se jmenuje ten nový neznámý druh vosičky se žlutými tykadly? Kde přežívá Oomyzus to dlouhé období od jarního líhnutí Bázlivců, přes jejich diapauzu, až do podzimního kladení nových snůšek? Je až neuvěřitelné, že by mohla drobná vosička nechráněna přežít tak dlouhý čas volně v přírodě. Je proto pravděpodobné, že přes léto parazituje příbuzné druhy Bázlivců. Třeba tohoto Bázlivce ovocného (Galeruca pomonae),

nebo možná příbuzného Bázlivce olšového (Agelastica alni).

O těchto Bázlivcích si povíme ale zase až někdy příště.

Teď se už těším na jaro, kdy se mi začnou doma líhnout mladé larvy Bázlivce vratičového a snad také jeho spolubydlící vosičky Oomyzus galerucivorus.

Galerie fotografií

Soužití 3, Housenčí vajíčka

Housenky motýlů z čeledi Bekyňovitých (Lymatridae) zjevně nemají dostatek humanoidních rysů potřebných k vyvolání okamžitých pozitivních lidských emocí. Jejich červovitý tvar, “špatný” počet nohou, tělo silně chlupaté, způsobují, že je instinktivně považujeme za tvory s naším světem nesourodé a jemu cizí. Zašlápnout, zničit, vyhubit, toť přirozená prvotní lidská reakce (jakkoliv je odsouzeníhodná). Ano, housenky jsou trochu zvláštní, ale pokud si je prohlédnete ne jen jednou, ale opakovaně, zas a zas, a dáte sobě čas přivyknout jejich zvláštnostem, jejich tvaru i chování, jistě se Vám zalíbí. Podobně, už před dlouhým časem, okouzlily i mne. Ono je mezi těmito chlupatými housenkami totiž mnoho skutečných krasavic. Chloupky zdobící tělo asi mají housenku maskovat a při napadení i chránit. Barvy volí Bekyní omladina z pozdně letní až podzimní palety, rovněž lidskému oku lahodící. Známým příkladem zdobné housenky je Bekyně velkohlavá (Lymantria dispar).

Krásná je ale například i tato housenka Bekyně zlatořitné (Euproctis chrysorrhoea)!

Barevný vzor pokožky i chloupky ji maskují a zdobí zároveň. Vždy, když ji v přírodě potkám, nemohu se na ni dlouho vynadívat.

Podobně zajímavá je také housenka obyčejného motýla Bekyně mniška (Lymantria monacha). Vzhledem k malé hospodářské oblibě tohoto druhu (je považován za škůdce) mi jistě prominete, že si jeho larvu beru někdy domů a tam se kochám jejím vzhledem i chováním. Chci si ji také, doma na balkóně, nerušeně vyfotit a podobně, jako u předchozích Bekyní, Vám pak ukázat jak housenku, tak třeba i dospělce.

Tentokrát jsem našel vzrostlou housenku posledního larválního instaru (na fotografii níže). Byla by jistě vděčná za trochu klidu, měla totiž už chvíli takový divný pocit v břiše, jakési nutkání jí vrtalo hlavou i tělem, a jelikož právě přicházela ta chvíle, kdy už už se jen honem zakuklit a dokončit přeměnu v dospělce, chtěla to mít honem za sebou. A právě tehdy se to stalo! Zevnitř, přímo skrz právě proděravělou pokožku, se jí jako o překot na povrch těla draly nechtěné plody zmaru jejího snažení, drobná parazitická “miminka” (promiňte ten eufemismus).

Těmi parazity byli Lumčíci, drobné štíhlopasé vosičky, které parazitují housenky různých druhů motýlů. Nic nového jsem zde neobjevil, rozličné varianty parazitace Lumčíkem jsou entomologům známé po staletí. Tak například až školním příkladem je parazitace housenek Běláska zelného (Pieris brassicae) Lumčíkem žlutonohým (Apanteles glomeratus). Kukly tohoto parazita zahrádkáři často nacházejí, spolu s mrtvým tělem hostitele, na svých záhoncích a ničí je coby “housenčí vajíčka“. Dělají si tím špatnou službu, neboť ničením kukel parazita vlastně Běláskovi (pro zahrádkáře škůdci) prospívají! Dočetl jsem se, že samice Lumčíka naklade až 2000 vajíček, což znamená, že velmi významně přispívá k regulaci hostitelského druhu. Jsou to zajímavé počty. Samice Běláska klade asi 100 vajíček. Bez přirozených nepřátel by došlo rychle k přemnožení motýla. Lumčík klade asi 20 vajíček do jedné housenky. Ano, nezapočítal jsem ztráty působené jiným dravým hmyzem, hmyzožravými ptáky a také ty nezanedbatelné, působené člověkem. Takové škody ale redukují počty v obou nepřátelských táborech, takže síly vojsk Motýlů a Lumčíků jsou teoreticky vyrovnány. Hrozba od parazitních Lumčíků je pro samu existenci motýlího druhu rozhodně velmi silná a ve skupině pospolu žijících housenek Bělásků (ale i Bekyní) se proto vždy najdou vyvolení jedinci, kteří na sebe nechtěně stáhnou onu statistickou nevyhnutelnost, podlehnou parazitaci, čímž ochrání ostatní housenky a vlastně i pomohou pokračování vlastního druhu. Lidé by je asi nazvali “Hrdiny In memoriam”.

Na housenkách Bekyňovitých parazituje hned několik druhů takových Lumčíků rodu Apanteles, čeledi Braconidae . Jejich přesné určení je bohužel mimo schopnosti amatéra. Pozorování závěrečných fází parazitace, tedy klubání se larev Lumčíka, jejich kuklení i líhnutí dospělců je velmi zajímavé a tak Vám svůj zážitek z pozorování soužití Bekyní housenky s parazitem musím popsat blíže.

Samice parazitické vosičky z čeledi Lumčíkovitých (Braconidae) napadla housenku Bekyně již v létě. Opakovaně jí tehdy do těla kladla na desítky vajíček. Mladé larvy se pak v těle hostitele týdny nechaly krmit a navíc požíraly všechny nepotřebné tkáně, tedy všechny kromě těch, bez kterých by housenka nebyla schopna dál plnit svou roli opatrovatelky. Dospělost parazitních larev byla načasovaná na dobu těsně před kuklením hostitele, kdy pak došlo k hromadnému traumatickému vyklubání se těchto larev. Housenka byla zjevně paralyzovaná, ale žila!! Trhavými pohyby se snažila zahnat všechny vetřelce, kteří by ohrožovali ji a potažmo její nechtěné spolubydlící.

S naprostým úžasem jsem tehdy sledoval, jak se čerstvě vyklubané, bezbranné larvy parazita rychle kuklí v zámotcích na povrchu housenky. V tu chvíli velmi zranitelné, vždyť kolem byla spoustu dravého hmyzu, jenž by rád vzal zavděk holou larvičkou.

S výhodou pro své kokony používaly – coby kotvících lan – chlupů housenky. Zvýšila se tak jejich šance na přežití, housenka je pak totiž stále nosila s sebou a účinně bránila před drobnějšími hmyzími predátory.

Někteří opozdilci, co zmeškali dobu, kdy housenka byla nejvíce paralyzovaná, se pak kuklili, hledajíce vhodný alternativní úkryt, přímo pod housenkou.

A ta, jako správná ošetřovatelka, opravdu bránila parazitní dorost vlastním tělem! Larvy Lumčíka si pro kuklení spřádaly bělavé, pečlivě zhotovené kokony, ve kterých teprve se odehrávala ona tajuplná přeměně larvy v kuklu a pak i v dospělce. Po několika dnech došlo na líhnutí. Ovšem ne motýla Bekyně, jeho housenka už to měla spočítané (ač ještě žila). Každý dospělec parazitní vosičky při líhnutí obratně kusadly odřízl víčko kokonu a vylétl ven.

Lumčící byli zatraceně rychlí a stát modelem mi rozhodně netoužili.

Stihl jsem jen několik rychlých záběrů a byli pryč.

Podobné případy parazitace motýlí housenky Lumčíkem jsem pozoroval už několikrát. I když jsou v přírodě celkem časté, pozorovat konkrétní osud housenky a jejího parazita je vždy zajímavé. Mnohem vzácnější však byla situace, kterou jsem měl to štěstí sledovat v lesích okolo Horní Bečvy.

Je to kraj, který mi nostalgicky připomene dětství plné turistických výletů, pionýrských táborů i nesmělých lyžařských začátků. Valašsko, krajina srdci z nejmilejších. Příroda je zde relativně zachovalá, louky i lesy plné nejrůznějšího hmyzu. Pro důchodce, rodiny s dětmi, pro sportovce, ale také pro fotografa hmyzu – hotový ráj. Trávím proto každé léto pár volných dní v hotelu Duo, kde z pohodlného zázemí podnikám výlety na Radhošť, k hotelu Martiňák, nebo třeba na Bumbálku.

Na hřebeni kopce zvaného Kladnatá jsem při výletu se svou dcerou, vzácném, neboť dospívající už jen málo chodí s rodiči do přírody, fotil krásné a chráněné Hořce tolitové (Gentiana vulgaris), sledoval statné koně, vypomáhající při těžbě dřeva a také sbíral poslední borůvky. Pak jsem si povšiml mrtvé housenky, přichycené na větvičce. Byla nenápadná a v šeru lesa by ji jistě mnohý přehlédl, nebýt ovšem těch dvou kontrastních, bílých zámotků na hřbetě. Vytušil jsem, o co jde, a větvičku si odnesl domů.

Už další pohled z boku odhalil, že ty dva kokony na hřbetě, to jsou jen opozdilci, na které už nevyzbylo místo. A zkazili tím ostatním skvělé maskování. Ti ukáznění spolu-parazitní sourozenci se, jako nějací cestující v autobuse, spořádaně kuklili v zápředcích přímo pod housenkou, kde na ně nebylo shora téměř vidět. Jako pod nějakou maskovací plachtou, pěkně bok po boku. Bylo jich okolo deseti a pro nevelkou housenku (2.5cm) bylo jistě těžké je v průběhu jejich dospívání uživit.

Myslel jsem, že se opět jedná o běžný případ parazitace housenky Lumčíkem. Housenka byla ale mrtvá, ne pouze paralyzovaná (ač obě varianty jsou u některých druhů Lumčíků běžné)! Ještě něco mi ale nesedělo, zdálo se být jiné, jen jsem nevěděl co přesně. Až večer u počítače jsem si té odlišnosti na čerstvých fotografiích zápředků všiml! Ty drobné larvičky si nestavěly ony typicky Lumčičí, pečlivě spřádané kokony. Místo toho se jen tak ledabyle omotaly trochou přediva a přichytily tak k housence. Jejich zápředek postrádal dokonalosti, dříve pozorované u kokonů larev Lumčíka. Larva či kukla byla pak ve svém zápředku zcela volná!

Zprvu světlé, bělavé larvy se po pár dnech změnily v tmavé kukly.

Skrz zámotek jsem se snažil vyfotit kuklu parazita, jenž se měl brzy líhnout. Ale moc tam dovnitř vidět nebylo.

Následující den se parazité vyklubali. Žádné úhledné odkrajování víček kokonů, jako to dělají Lumčící, skrz zámotky se přímo ven draly nádherné vosičky. A Lumčící to podle vzhledu jistě nebyli!

Sotva zrozené vosičky pobíhaly po větvičce i po mrtvé housence, možná hledaly partnera, se kterým bylo by lze se spářiti a počíti tak nové potomstvo.

Snad ona místa s polohou nejvyšší, byla nejvíce atraktivními. Ta, jež jakoby symbolizovala, dotknutím se nohou hlavy nepřítele, konečnou porážku housenky.

Že se jedná o skutečnou krásku, dokladuje tato detailní fotografie. Vosička na ní má ve skutečnosti délku jen asi 2 mm.

Následující obrázek ukazuje bývalou líheň vosiček po odstranění housenky. Tedy pohled na lože se svlečky, nebo snad se zbytky po kuklách parazita. Jak úsporné využití prostoru!

Pro vlastní uspokojení jsem ještě vyfotil ony drobné kuličky, co se nacházely všude v blízkosti housenky. Nebyl jsem si při pohledu prostým okem jist, co to vlastně je. Jedná se jen o trus housenky, nebo je to snad nějaký jiný parazit? Alespoň vím, že jsem to nezanedbal, šlo opravdu jen o ten trus.

Ze všeho nejvíce mi vrtalo hlavou, o jakou vosičku se vlastně jedná. Rozhodně se nepodobala Lumčíkovi.

Lumčíci mají jinou stavbu těla a křídla s žilnatinou mnohem bohatší (křídla). Žilnatina křídel našeho parazita byla chudá, napovídající, že se jedná spíše o Chalcidku (Chalcidoidea).

Zatím jsem bohužel přesněji neurčil ani onu housenku, ani jejího parazita. Neuspokojivé! Ale nevzdám to, příští léto snad objevím další detaily ze života těchto zajímavých tvorů. A třeba mi nějaký čtenář tohoto příspěvku s určováním napoví. Zatím vím jen to, že velmi podobný způsob parazitace housenek se nezávisle vyvinul u dvou, poměrně rozdílných nadčeledí štíhlopasých vos. Ten u Lumčíků, nadčeleď Lumci (Ichneumonoidea) se zdá býti, díky využití paralyzace hostitele a jeho zapojení do ochrany kukel, propracovanějším ve srovnání s jednodušším, avšak neméně úspěšným způsobem parazitace příslušníků nadčeledi Chalcidek (Chalcoidea).

Při pozorování života housenek i jejich parazitů jsem byl do děje emotivně vtažen. Není totiž, i pro otrlého entomologa, snadné pozorovat ono utrpení housenky, její marný boj a snažení. Dlouho jsem pak přemýšlel o soužití housenek a jejich parazitů, o tom, zda by opravdu bez Lumčíka a Chalcidky došlo k přemnožení Bekyní či třeba Bělásků. Co u člověka zaváží více, chlupatá housenka nebo její vosí parazit? I já jsem obě strany hodnotil, morálně je několikrát odsoudil a zase vzal na milost. V přírodě má ale každý druh své místo a smrt jedince dává příležitost k životu jiným. Vosička má přece také chuť žít. I parazit má právo na existenci. Zde je naše morálka opět bezcenná. Není divu, lidská morálka je přece jen a pouze pro lidi. Pokud soudíte parazita, pak suďte jen toho lidského. Na vosičky já nedám dopustit!

Galerie fotografií

P.S.

Dnes už vím trochu více. Zjistil jsem, že se v případě Chalcidky jedná o příslušníka čeledi Eulophidae, rodu Euplectrus (pravděpodobně Euplectrus bicolor). Ještě pozoruhodnější ovšem je, že larvy této Chalcidky nežijí uvnitř housenky. Jsou to ektoparazité, kteří sají krev (haemolymphu) hostitele z povrchu jeho těla. Podobně jako to nám dělají klíšťata. Vosí matka hostitelku, kterou bývají housenky motýlů čeledi Hřbetozubcovitých (Notodontidae), částečně paralyzuje jedem, takže se tato ani nesvléká, ani své cestující neshodí.