Inteligence Mravkolva skvrnitého, Euroleon nostras

Vzpomínám na krásnou rodinnou dovolenou na Gargánu v Itálii. Teplé moře s kouzelnými vápencovými jeskyněmi, příjemné ubytování, v blízkosti stinný prales a řada historických pamětihodností. A také okolní kopce, na kterých jsem fotil místní Hmyz. Jen některým zčernalým, ponurým místům bylo tehdy lépe se v tamější krajině vyhnout. Gargánem totiž několik let předtím prošel ničivý požár a zbavil zejména jižní svahy vegetace. Chudá, písčitá půda byla jen ostrůvkovitě porostlá trsy prvních náletových travin a mladými oddenky těch několika ohořelých, leč přeživších rostlin, na stéblech a stoncích kterých však k večeru posedávala spousta zajímavých Mravkolvů. Kdyby to nebylo v Itálii, kde je druhů Mravkolvů povícero a je tak tedy možná záměna, řekl bych, že to byli jedinci (i našeho) Mravkolva běžného (Myrmeleon formicarius). Takto se však musím spokojit jen s určením rodu Myrmeleon.

Byla to opravdu depresivní krajina, plná zmaru, ale možná paradoxně i trochy naděje. Nutila Člověka k přemýšlení dokonce až nad smyslem života svého i života těch bláhových, drobných, třepetajících se Mravkolvích tělíček. Nad jejich vnímáním života, zda takové žití jen pro zachování druhu, jen pro to zrodit se, rozmnožit se a zemřít – má vůbec nějaký smysl. Zda i naše žití není jen takovým třepetáním se beze smyslu. Přemýšlel jsem také, zda Hmyz svým vědomím může ten krátký čas života alespoň trochu vychutnat, mít z něj radost, zda jeho vědomí a inteligence jsou pro to dostatečné. Nebo zda je to vše jeho i naše žití jen jakýmsi zbytečným rozmarem přírody, nechající bezdůvodně vzniknout dokonce vědomí, rozumu, inteligenci, ….

Kvalitu, smysl a naplněnost života svého i druhých lidé poměřují různě. Někdy se za smysluplný život považuje takový, kdy se člověk domohl slávy a obdivu druhých. Pro takový cíl byli dříve mnozí schopni konat skutky obzvláště ušlechtilé, jiní však zase činy mimořádně nízké a zavrženíhodné. Hodnoceno ovšem vždy ex-post morálkou vítězů či přeživších.

V dnešní době, kdy spotřeba se stává cílem, ideologická VIP špička národa (Sportovci bez vzdělání nebo hůř s diplomem získaným za sportovní úspěchy, charakterní Herci mravně a hlavně lidsky prověření nanejvýše rolemi v nekonečných seriálových epizodách, přisprostlí Kuchaři z pořadů o vaření, slavní Zpěváci považující sebe sama za nositele pravdy, mocní Politici vzešlí do vlády přímo z Univerzitního prostředí, burzovní Makléři přehazující vidlemi za milióny dluhů, slibů, nadějí) se honosí tím, jak že si něčeho “užili”. Tato, původně snad jen terminologická zkratka či slovní hříčka, proniká do myslí řadových lidí a “užít si něčeho” je stále více považováno za cíl. Podobných výzev slyšíme dnes mnohem více i z cílených reklamních šotů: “Zábava nikdy nekončí” (Staropramen), “Neřeš” (Kofola), někdy i těch rafinovanějších “Zažijte to s námi” (Telecom). Jakoby nám všem říkaly: Pokud jste si něčeho “užili” pak již nezáleží na tom, zda jste prohráli nebo vyhráli, o co vlastně šlo, zda to za to stálo. Smysl není v hodnotě cíle, jde o to, zda jste se přitom cítili dobře, zda jste v tom s námi, s obyčejnými lidmi, co si také hlavně chtějí “užívat”. Již žádné velké cíle, žádné stresující usilování, žádné lopotění. Život je krátký a jeho smysl je přece prožitek! Ať jste jakéhokoliv vzdělání a povolání, jakékoliv rasy, pohlaví, věku, sociálního statutu, to hlavní je užívat si, spotřebovávat, nakupovat. Hrajte fotbal Fanděte fotbalu a hrajte jeho stolní verzi, sledujte hokej či tenis, neboť u toho všeho se dobře pije pivo, také kuřte a přispívejte pak charitě na boj s rakovinou, souložte kamarádsky a nezávazně, snad i skupinově či bez ohledu na pohlaví, sázejte online na výsledky utkání i na cokoliv jiného, nepřemýšlejte, “neřešte”, nakupujte a hlavně, hlavně si to vše “UŽÍVEJTE”! Své prožitky si ihned sdělte přes Facebook, vtáhněte ostatní a nechte se vtáhnout, vnímejte zábavu kolektivně! Vždyť vše je pomíjivé, jen “Zábava nikdy nekončí”, a že jste si něčeho opravdu “užili”, to vám nikdo nevezme!

Možná je to strach ze zmaru, slabost charakteru podlehnuvšího tlaku spotřební doby, nebo snaha žít prostě nějak lépe než onen hloupý, třepetající se Mravkolev, co lidi vede k názoru, že prožitek je nejvyšší smysl života. Myslel jsem vždy, poučen otcem i řadou mentorů a filosofů, že snad nejvyšším smyslem života je neubližovat, neškodit, že také stav mysli, úroveň vědomí, dosažené poznání, sebezdokonalení, schopnost porozumět je tím prostředkem, tou hodnotou, tím cílem. Jednoduše aby pak člověk chápající mohl pak i jednat správně. Dosažený stav vědomí, moudrost, inteligence, mravní síla – takové hodnoty zastávala má generace, ač se těmto ideálům mnohdy zpronevěřila. Prožitky jsou přece cenné, jen pokud současně tříbí rozum, ducha, charakter. Vnímám nutkání a tlaky spotřební doby, už se jí ale asi nepřizpůsobím. Jsem na to starý.

Rád bych však alespoň co nejvíce porozuměl. Hledám a zkoumám různé podoby vědomí a to nejvíce právě u zástupců mé oblíbené Hmyzí třídy. Poznat jinou formu vědomí snad totiž pomůže lépe pochopit i tu lidskou. Snažil jsem se pro srovnání najít nějakého Hmyzího zástupce, který by byl inteligentní a vykazoval navíc jakousi mimořádnou schopnost. Bylo třeba hledat mezi těmi, kteří si svou potravu obstarávají netradičně, s jistou invencí. Zřejmě to tedy musel být dravec, nějaký tvor, co žije dost dlouho, aby se jeho individuální schopnosti rozvinuly, a také aby nebyly jen náhodné. A vlastně proč by to nemohl být právě ten zmíněný Mravkolev?

Zaměřil jsem se proto na našeho nejběžnějšího zástupce řádu Síťokřídlých (Neuroptera), čeledi Mravkolvovitých (Myrmeleonidae), tedy na Mravkolva skvrnitého (Euroleon nostras). Tento druh je u nás na Moravě místy až hojný a lze jej snadno najít. Tedy pokud víte, jak žije a kde jej hledat. Ano, je to příbuzný Strumičníka, o kterém jsem Vám už povídal. Chtěl jsem nyní poznat, zda je Mravkolev schopen myšlení, emocí, rozkoše, jaký že je jeho IQ. Jistě, tento Hmyzí druh by třeba do Mensy, onoho sdružení lidí pyšných na své vlohy, rozhodně nebyl přijat. Jejich testem inteligence by prostě Hmyz neprošel! Stejně tak by však málokterý živočišný druh uspěl u lidských zkoušek zručnosti, nebo třeba při měření sluchu, natož například testu pro řízení vodidla. Přitom zručnost, jakou Hmyz při mnohých svých činnostech prokazuje, tu lidskou v mnoha ohledech zcela zahanbí. Stejně tak sluch i jiné smysly má Hmyz prostě dokonalé. A že nesloží test pro řízení auta, nebo nikdy nedostane pilotní průkaz? To mu jistě nevadí, klidně si totiž letí, kam potřebuje. A také, věřte nebo ne, Hmyz je inteligentní. Jen ta forma vědomí, kterou využívá, je pro nás trochu nezvyklá.

Našel jsem tedy před dvěma lety několik lokalit s výskytem Mravkolvů a začal studovat jejich život, zkoumat jejich inteligenci. Tito tvorové jsou hojní zejména v lesích, u cest, kde mnohý polo-vyvrácený strom nadzvedne své kořeny v písčité půdě uchycené. Taková, kořenovým balem chráněná, avšak slunná místa má Mravkolev rád. Neprší tam, z kořenů občas odpadávají drobounké kamínky, takže pískoviště pod nimi nikdy nezarůstá travou. Samička Mravkolva s oblibou klade vajíčka do podobných písečných půd, kde pak larva hloubí své trychtýřovité pasti. Už zde je podle mne patrný silný projev inteligence. Matka Mravkolva musí nalézt vhodné stanoviště, vědoma si způsobu obživy svých dravých potomků. Instinkt? Rozum? Pro člověka se to zdá být jednoduché a přirozené. Přitom právě v tom je skryto celé to know-how Mravkolvů i jiného Hmyzu.

Žít jistým cíleným způsobem, nespoléhat jen na náhodu, mít plán a přesto umět reagovat na konkrétní podmínky, to přece vyžaduje uvědomění! Ne snad přímo abstraktní myšlení, ale rozhodně vědomí. Jistě, zdánlivě jednoduché mnohé naše činnosti i lidská mysl zvládá – podvědomě. Lidé takovému myšlení, takovému vědomí, někdy zmatečně říkají “nevědomí”, snad aby je odlišili od uvědomění si sama sebe, od vyššího stupně abstraktního myšlení. Podceňujeme toto podvědomí, máme je za podřadné. Vždyť i já jsem naznačil jistou míru pohrdání těmi, kdož žijí převážně podvědomě, své myšlení nerozvíjejí a jen marní čas “užíváním si”.

Nymfa Mravkolva žije až 3 roky (2 zimy), což je již dostatečně dlouho, aby mělo smysl se zdokonalovat, učit se. Nespoléhat jen na instinkty zděděné po předcích. Larva tedy hloubí své důlky se stále se zvyšující zručností. Nejprve jsou jen málo hluboké, později to jsou již i několika centimetrové lapací jámy. Když se stavba nepovede, začne Mravkolev vždy trpělivě znovu.

Larva se po písku nebo spíše těsně pod jeho povrchem pohybuje couváním. Silné nohy tlačí obrvené tělo dozadu a larva se tak po spirálách postupně zavrtává do písku. Přitom písek odhrnuje, vlastně tak hloubí jamku. Když je dostatečně hluboko a stěny se jí začnou sypat na hlavu, prostě začne písek hlavou a kusadly vyhazovat a střílí jej tak dlouho nad sebe, ale zejména ven z jamky, až je důlek dostatečně velký.

Někdo hledá v pastech Mravkolva, v jeho jednoduchém využití gravitace, v chytré aplikaci nakloněné roviny, jakýsi záblesk génia. Mnozí biologové také nekriticky považují jamky Mravkolva za mistrovský inženýrský kousek, prý by ani člověk tak přesně nevyměřil potřebný úhel sklonu jámy! Ano, sypkost půdy je proměnným faktorem, mění se s rosou a se slunečním svitem dokonce v průběhu dne. Nenechte se ale mýlit. Mravkolev prostě jen vyhazuje z jamky písek – samotný sklon stěn už je pak dotvořen jen a pouze samotnou gravitací! Mravkolev nic nevyměřuje, to vše je jen prostý fyzikální jev/zákon. ALE! Mravkolev pochopil výhody tohoto jevu, naučil se jej využít, umí udělat jamku na míru, pozná, kdy past potřebuje upravit a vylepšit. Instinkt, podvědomí, nevědomí, inteligence? Kam toto jeho chování zařadíme nyní?

Larva je v jamce umístěna horizontálně, tedy ne svisle jak se mnohdy mylně uvádí!

Snadněji se proto hází larvě písek za sebe, “přes rameno”. Těžší kamínky dál, ty jemnější jen tak nad sebe. Často je proto jamka od jednosměrného vyhazování dokonce nesymetrická (za larvou příkřejší) a lidskému vkusu takto nehezká. Někdy jsou na jejím dně zbytky mravenčích tělíček (když se Mravkolev třeba svléká). Asymetrie důlku má jistě svůj smysl, pozoroval jsem, že sytá Larva někdy nechá po mírnějším sklonu dalšího Mravence i uniknout. Larva totiž ví, kdy má dost! Pozoruhodná vyspělost – to kdekterý “Homo sapiens” se někdy tak přežere, až je mu z toho špatně (mluvím bohužel i z vlastní zkušenosti)!

Většinou však Mravkolev svou jamku udržuje čistou, se stěnami z jemného písku, co se jich stačí jen jemně dotknout a vše se sype Mravkolvovi přímo ke kusadlům. Tato jsou často také to jediné, co v jamce zahlédnete. Larva se orientuje především hmatem. Tak, jako pavouku prozradí chvění pavučiny přítomnost kořisti, tak i Mravkolev slyší/cítí pohyby blížícího se živočicha. Avšak larva svou kořist i vidí! Jejich sedm larválních oček je umístěných na tmavším hrbolku přímo u kořene kusadel.

Pokud však je larva hladová, nebo upravuje svůj dolíček, trošku povyleze.

Řeknete si někteří pohrdlivě, že i tak je to vše jen instinkt, zděděné chování druhu a ne nějaký projev vědomí a skutečné inteligence jedince Mravkolva. Dobře, ale uvědomme si, jak mnoho dovedností se i my sami učíme od společnosti, jak mnoho zvyků přebíráme, jak dědíme řemeslo z otce na syna, jak tradujeme způsob zemědělské výroby, jak mnoho vědeckých poznatků našich předků vedlo až k současné úrovni námi používaných technologií. Lidská inteligence je do značné míry též děděnou inteligencí naší civilizace, sdílenou vlastností našeho druhu. Copak fakt, že 99% z nás již více nerozumí konstrukci a funkci televizí, mobilů, počítačů, že se nestaráme o původ jídla, že třeba fyzice opravdu rozumí jen málo z nás, Vám nepřipadne stejný nebo alespoň podobný, jako když larva Mravkolva využívá gravitace a neví vlastně proč? Pohleďte na lidské mládě, jak se v naší civilizaci vše lopotně učí. Představte si, že by bylo veškerého vedení moudrých rodičů a učitelů, všech knih, počítačů, jednoduše vší té civilizace prostě po celou dobu dětství a dospívání zbaveno. Ponecháno učit se všemu samo, tak, jako to musí činit i Mravkolví larvy. Dítě by se asi v takovém případě naučilo chodit, snad i používat nástroje, rozhodně z něj ale nebude atomový fyzik! Možná by nakonec skončilo jen jako ten lovec, co hloubí lapací jámu, aby ulovil neopatrnou zvěř. Lidé dědí spoustu instinktů svého druhu, navíc i znalosti svých předků. Vzhledem k délce lidského života jsme se naučili využívat více než instinkt spíše učení, poznávání. Hmyz na civilizaci, na rádce spoléhat nemůže, žije jen krátce. Proto tolika vrozených instinktů! Přesto je zřejmé, že Hmyz myslí, má vědomí, jen trochu jiné, pro nás nezvyklé.

Kořistí Mravkolví larvy je někdy brouček, jindy malá larvička, nebo housenka. A jak doslovný překlad latinského názvu napovídá, “Náš Evropský lev” je stvoření opravdu dravé. Ne nadarmo o něm Ondřej Sekora psal ve svém díle “Ferda v cizích službách”. Jeho “Ťutínek” se stal známou postavou, snad i pro zjevný kontrast mezi líčenou krutostí Mravkolví larvy a neoddiskutovatelnou ladností, lehkostí a jemností (mimochodem také dravého) dospělce Mravkolva. Nechci přispívat k oné senzačnosti, k onomu schématu. Larva totiž rozhodně není krutá, ani nelítostná! Je to jen a pouze predátor. Stejný, jako larvy jiného Hmyzu, jako jiní živočichové, jako Člověk. Mravkolev vskutku nelituje, že zabíjí! Copak má ale smysl jakkoliv ospravedlňovat zabití a snědení kořisti skutečností, že to je dravci líto, že ho to mrzí, že o tom nevěděl (tak jako to často činíme my lidé)?! A vyvozovat implicitně, že krutý je ten kdo svého zabíjení nelituje? Mluvit o nelítostných, či krutých dravcích je bohužel zjevný projev lidské stupidity [Koukolík, Stupidity]. A dále – copak může být jakýkoliv masožravec souzen (byť morálně), shledán vinným a trestán (byť jen spíláním a mravním odsudkem) a to vše prosím pěkně jen za pouhé obstarání si potravy – tedy za zabití kořisti? Jakou zvrácenou logikou bychom to chtěli po masožravci hladovku nebo alespoň projev lítosti! Co nás opravňuje hodnotit a dávat dravcům hloupá stigmata podobná dědičnému hříchu!

Hle, teď právě larvě do jamky spadl neopatrný Mravenec. Rychlý útok kusadel a je po boji. Pokud by snad byl i unikal, sprška písku způsobí sesuv a Mravenec to má spočítané. Nelitujte jej ale, koneckonců i on byl dravec, sám na lovecké výpravě! Lítost či soucit, nadržování, fandění slabšímu v přírodě prostě nemá místo!

Za pár minut je z Mravence již jen vysáté tělíčko a larva Mravkolva je obratně vymrští z jamky ven.

Nedospělec Mravkolva udržuje totiž svou důmyslnou past vždy připravenou. Ač jinak není příliš pořádkumilovný, v  okolí jamky naleznete totiž spoustu tělíček jeho obětí! Snad je to tím, že kolem Mravkolvího domu se nikomu uklízet odpadky nechce, i případný Hmyzí “popelářský vůz” by mohl skončit jako kořist nevybíravé larvy. Někdy jsem mezi zbytky Mravenčích těl pozoroval i jakési vývržky (na fotografii v pravém horním kvadrantu). Trus to jistě nebyl, Mravkolví larva, přijímající jen tekutou potravu, nemá totiž dokončené vyústění střeva.

Pokud larva nedostane dlouhou dobu jíst, začne si hledat nové živobytí. Pak ji můžete vidět minovat těsně pod “hladinou” písku, výjimečně se dokonce na chvíli objeví na povrchu. Cestuje pozpátku, za sebou nechává mělkou rýhu.

Zlomyslně jsem ji otočil na zádíčka. Její tělo je tlusťoučké a ochlupené, jemný písek je na ně snad přilepen. Všimněte si krátkých silných, obrvených nohou, mohutného krku.

Jednou za čas se jamka zdá jakoby opuštěná. To se Mravkolev svléká ze staré kůže. Možná, že k tomu potřebuje ranní rosu a vzdušnou vlhkost, neboť tehdy vylézá až na povrch, kde se snaží staré pokožky zbavit. Snad i proto, že ještě měkká nová kutikula (měkká aby se larva mohla vyprostit z té staré “slupky” a poté trochu jakoby nafouknout do nových, větších rozměrů) nesmí být při svém vytvrzení vystavena přílišnému tlaku ostrých kamínků.

Larvám většiny druhů Hmyzu pokožka (kutikula) při svlékání praskne za hlavou a tato se spolu s kusadly vyprostí nejdříve. U Mravkolva jsem pozoroval opačný postup. Kusadla se vyprostila až jako poslední. Asi že je Mravkolví larva zvyklá neustále couvat a stará kutikula se pod pískem takto lépe sundává. Jen těsně po svlékání můžete larvu Mravkolva vidět krásně holou (tedy myslím sice chlupatou, ale bez maskovací vrstvy písku). Za chvíli se totiž zahrabe a své tělo opět spojí s pískem. Následující obrázek ukazuje ne mrtvolku, ale pouze svleček (exuvii) staré kutikuly. Mravkolví larva si již vesele v novém, větším kabátku budovala jamku opodál.

Lidský druh se za milióny let naučil chodit vzpřímeně, přední noha se změnila v ruku, úchop se zdokonalil, přizpůsobily se hlasivky a zejména se rozvinuly některé části mozku. Je přizpůsobení pro konkrétní způsob života součástí inteligence druhu? Pokud ano, pak má Mravkolev za svá přizpůsobení u mne známku nejvyšší!

Celý vývoj Mravkolvího jedince trvá údajně 3 roky (2 zimy). Já jsem našel mladé larvičky brzy z jara, tedy těsně po prvním přezimování. V malém teráriu jsem je choval a pozoroval do další zimy. (Manželka každodenně s brbláním zametala vyházený písek pod teráriem.) Larvy se svlékaly během té doby dvakrát. Zimu strávily zahrabány v písku (asi 7 cm hluboko), v garáži, při teplotě okolo 4C. Za celou zimu neměly žádný přísun potravy. Brzy na jaře jsem terárium zanesl do tepla a během 2 dnů se objevily první jamky s hladovými Mravkolvími larvami. “Krmení dravé zvěře” pak probíhalo ještě 2 měsíce. Za celou tu dlouhou dobu vývoje od mladé larvy snad prvního instaru až po dospělost jsem terárium nerosil, nezaléval. Bylo umístěné v bytě ne příliš vlhkém, na slunném parapetu. Mravkolev tedy veškerý přísun tekutin získával jen a pouze z těl své kořisti!

Jamky v písku se několik dnů zdály opuštěné. Když jsem nervózně prohrabal půdu do hloubky asi 5 cm, našel jsem hned několik podivných kuliček (asi 12mm velkých). Bylo jasné, že nastává poslední fáze jejich vývoje.

Kokon na následujícím obrázku jsem jemně otevřel.

Šlo to ztuha, ruce se mi třásly a až jsem se lekl, když na mne trhlinou vykoukl rozzlobený Mravkolev.

Zdálo se, že uvnitř je dospělec, rozhodně měl již velké oči, tykadla a názor na to, zda má či nemá být takto rušen.

Zde jej vidíte obnaženého. Je to tedy vlastně pořád Mravkolví kukla. Věděla o mně, nespokojeně se vrtěla, avšak nebyla dostatečně mobilní.

Toto je kokon, ze kterého jsem ji opatrně vyjmul.

Pouzdro bylo pevné, přitom pružné, roztrhnout šlo velmi ztuha. Nenechte se mýlit mými záběry, já kokon pro Vás převrátil na ruby. Tedy ten krásně hladký povrch pevného zámotku měla kukla původně na vlastním těle, výborně chráněná před drsným pískem.

Pro mne Mravkolev složil také pomyslnou zkoušku zručnosti. Jeho výroba vlákna i způsob tvorby kukelní komůrky, to navíc potmě, pod povrchem sypkého písku, to vše je také dokonalé. Však ještě jeden problém musí Mravkolví adolescent vyřešit. Čerstvě zrozené imago s křehkými křídly by se jen obtížně bez újmy prodralo centimetry ostrého písku. Proto se z kukly rodí jakési stádium mezidospělce, tzv. farátní imago, s krátkými pahýly křídel, s kratším zadečkem, prodere se vrstvou písku a těsně u povrchu se ještě jednou svleče. Na fotografiích lze vidět pokožku po posledním svlékání.

Všechny znaky Mravkolvů jsou již patrné, včetně tykadel, makadel. Kusadla (mandibuly) se pomalu mění v odlišný, jednodušší typ, který využívají dospělci Mravkolva.

Jakmile imago vyleze z písku, musí podobně jako Motýli, nebo Vážky, najít větvičku, stéblo trávy. Dlouhá křídla se musí vyvěsit, do žilek napumpovat krev, křídla tak vypnout a pak zase krev odčerpat, načerpat do nich vzduch, nechat je vyschnout a ztuhnout. Je to důležitý, komplikovaný úkon. Pokud se něco nezdaří (Matička příroda je děvka), Mravkolev se narodí sebeméně deformován, nebo třeba jen včas nenajde blízce rostoucí stéblo, imago se poškodí. To byl i smutný případ jedince na následující fotografii. Nikdy nevzlétl.

Většinou naštěstí Mravkolví larva svůj vývoj v písku úspěšně dokončí a na stéble trávy pak najdete hotové imago.

Dospělec Mravkolva je velmi elegantní stvoření, zcela nepodobné své larvě. Křídla skládá podobně střechovitě jako třeba Pošvatky, nebo příbuzní Strumičnící.

Mravkolvího mladíka poznáte zejména podle specifického tvaru tykadel, samec totiž hledá samičku po čichu [Pherobase].

Je to živočich aktivní za soumraku a v noci. Proto také ty velké, nádherné oči.

Jednoduše je to “krasavec inteligentní”.

Už jsem řekl, že dospělec Mravkolva je příležitostný dravec. Jeho kusadla však již nejsou tak predátorská, aby to vyvolalo “pozdvižení na vsi”. Tvor je to s běžným Hmyzem mnohem více konformní, nikoho svým zjevem neurazí, spíše se může i líbit. Zde jsem pro Vás z mrtvého Mravkolva vypreparoval kusadla (mandibuly).

Tentýž jedinec také umožnil vyfotografovat jemnou žilnatinu Mravkolvích křídel. Věřte, je zážitek Mravkolva vidět létat. Je to let jistý, ač pomalý. Každé křídlo jakoby pracovalo samostatně. Kdysi jsem viděl pokusy vědců napodobit létání Hmyzu – jejich robotický model se pohyboval velmi podobně.

Využití gravitace a nakloněné roviny při stavbě lapací jámy, všechna ta vylepšení a přizpůsobení umožňující larvě přežít, chemická komunikace mezi dospělci, inteligence samice kladoucí vajíčka na ta správná místa, dalo by se ve výčtu pozoruhodností pokračovat. Mravkolev podle mne prokázal míru inteligence, vědomí, myšlení, jakou bychom u Hmyzu nečekali. Není to myšlení příliš abstraktní, je silně instinktivní, nicméně je nesmírně racionální.

Já sám patřím k těm, kteří vždy očekávali od sebe i od jiných lidí něco víc, než že si prostě ten život “užijeme”, že se budeme bavit a “neřešit” vše kolem nás. Skeptické, racionální a abstraktní myšlení, vyrovnanost názorů, stabilita, moudrost, to je pro mne to cenné. (Ne, že bych tím já sám přímo oplýval, bohužel.) Člověk přece musí neustále potláčet onu pohodlnost, lenost, to zvířecí v sobě, o moudrost alespoň usilovat.

Můj přítel Marco, znaje můj názor, mi nedávno položil sugestivní otázku: “Čeho si na sobě vážíš více, svého rácia, nebo spíše svého emotivního, podvědomého Já?”. Bylo jasné, že o mne tu nejde, bylo to totiž u příležitosti posezení u piva. Jeho cílem byla právě rozběhnuvši se diskuse, překvapivě tentokrát zpochybňující suché racionální myšlení, vyzdvihující naopak osobnost, povahu, emoce, přirozenost, instinkty. Argumentoval tím, že když přece Člověk mluví o sobě, to jen jeho Ego, jeho rozum soudí. Že si vlastně své podvědomí, své Alter Ego, povětšině ani neuvědomuje, nebere je za nedílnou součást svého Já. Jeho přirozenost může být přitom zcela jiná a tak i jeho puzení, touhy, rozhodování, to vše je spíše řízeno podvědomím – jakkoliv si to pak následně rozumem odůvodňuje. Diskutéři vášnivě kritizovali červivost plodů skeptického racionálního myšlení, oceňovali přirozenost vědomí podvědomého, myšlení instinktivního.

Nenechal jsem se tehdy naštěstí do vášnivé debaty zatáhnout (jako řidič jsem alkohol nepil). Mohl jsem se proto v duchu zamýšlet nad vědomím, inteligencí jak lidskou, tak zejména tou Hmyzí, třeba Mravkolví. A shledal jsem původní položenou Marcovu otázku za matoucí. To ona totiž záměrně vymezila a oddělila dva druhy vědomí, byla již sama postavena na uměle vytvořené konstrukci – na matoucím pojmosloví! Člověk stvoří izolované “Rácio” a pak je snadno buď pozvedne na ideál, nebo naopak rozcupuje na kusy. Stvoří “Podvědomí”, jako to přirozené a čisté a pak tautologicky hodnotí, že je vskutku přirozené a čisté. Lidé vůbec příliš mnoho myslí v pojmech a ve schématech. Oddělí myšlení abstraktní od konkrétního, vytvoří diskrétní pojmy jako je Ego, Super Ego, Alter Ego. Zavedou slova jako jsou instinkt, rozum, myšlení. Vědomí Mravkolva, jiného Hmyzu a také nás lidí je ale přece jistě spojité. Takové, kdy plynule spolupracují jednotlivé komponenty fyzické, psychické, osobnostní, kdy vlastně ani ty komponenty izolovaně neexistují, vymezovat je znamená zase vytvářet nepřesná slova a pojmy.

Myslím dokonce, že nelze oddělit reakci jakékoliv živé hmoty na konkrétní vzruch od samotného složení oné hmoty, od její materiální podstaty, která reakci vlastně umožňuje a provádí, a také od charakteru vzruchu samotného. Stejně tak nelze říci, že by fyzické tělo, vykonávající celou soustavu složitých úkonů vedoucích k přežití, nemyslelo. Tělo je dobře vyladěný, takto i inteligentní systém, jenž reaguje dynamicky, učí se, zdokonaluje se. Nechci pro takovou činnost použít pojem podvědomí, neboť kde by takto začínalo a kde končilo? “Myšlení” je také jen pojem násilně oddělující rozum od emocí, od tělesných potřeb, od fyzických reakcí, od endokrinního systému,…. I pojem “Emoce” je spíše nejasných obrysů. Kde totiž končí hormonální tělesný cyklus, libido a kde začíná onen abstraktní vznešený cit? Vidíme, že často pomocí jedněch uměle zavedených a nepřesných pojmů definujeme a vysvětlujeme pojmy jiné, snažíme se popsat a slovy obsáhnout něco komplikovaného. A náš popis vědomí je pak tak matoucí, jako jsou i jeho stavební kameny.

Pokud bychom chtěli uplatnit lidské pojmy, třeba lidskou psychoanalýzu na popis Mravkolvího vědomí, buď silně zjednodušíme, nebo selžeme úplně. Člověk totiž ani nechápe, jak to vše je možné, jak vlastně může Mravkolev přežít, dospět, nalézt partnera, postarat se o potomstvo a to vše bez toho, že by si sám příliš uvědomoval svou osobnost, své Ego. Hmyz nás učí, že vědomí má jednoduše velmi rozličné formy. Ta Hmyzí je jiná. A jsme to jen my, kdo ji pyšně řadí hluboko pod onu konkrétní formu, jaké je schopno vědomí lidské.

Mravkolví rod je ale přitom úspěšný, s málem kosmopolitním rozšířením! Tento Mravkolev je například jeden z mnoha druhů vyskytujících se v Novém Mexiku.

Některé druhy Mravkolvů si dokonce nestaví jamky a loví kořist volně, podobně jako příbuzní Ploskorozi. K takovým patří třeba u nás (Slovensko) se vyskytující chráněný Dendroleon pantherinus, žijící v dutinách stromů. I toho jsem kdysi pozoroval, tehdy ještě bohužel bez fotoaparátu.

Mravkolev, jakožto stepní a pouštní živočich, nevyžadující ani stín ani vodu, je také jedním z prvních zástupců Hmyzu osidlujícího spáleniště. Proto ta hojnost pozorovaných Mravkolvů na spálených svazích slunného Gargána (foto výše)!

Mravkolev na následující fotografii pořízené z mé skrovné sbírky, je původem ze slunné Jihoafrické Republiky, z Dračích hor. Jeho impozantní rozpětí křídel (120mm) není zdaleka u Mravkolvů neobvyklé.

Na tak velkém jedinci si Člověk všimne i detailů, které by jinak přehlédl. Třeba onoho mramorování očí, nebo dlouhých ostrých drápků na konci nohou.

Asi jste již poznali, že mi Mravkolev opravdu učaroval. Je to vskutku krásný živočich. Studiem Hmyzích druhů Člověk obohacuje své chápání přírody i sebe sama. Porozumí, že hlavním přírodním pravidlem je, že nic nikdo nemá jisté. (Ach ty nelogické zápory! Správně bych chtěl říci “nic všichni mají jisté”, nebo “každý má vše nejisté”, ale kdo by mi pak rozuměl?). Neustálý souboj s nepříznivými podmínkami, nedostatkem potravy, soupeření druhů i jednotlivců, to vše si žádá usilování, sebezdokonalování.

U savců se odhaduje střední doba existence druhu asi na 1 milión let. Druhu Homo sapiens sapiens tedy snad ještě času pro existenci a rozvoj zbývá. Využijme jej, neboť pokud si teď všichni pouze začneme “užívat”, úroveň lidského vědomí se zcela jistě přestane zvyšovat. A kdoví zda nás potom některý z jiných organismů v roli nejchytřejšího tvora na planetě nevystřídá. Přiznávám ale, Mravkolev to, přes všechnu svou inteligenci, asi nebude.

Galerie fotografií

Rubriky: Neuroptera (Síťokřídlí), Rozmnožování, Stravovací návyky | Komentáře: 5

Žlabatka svinutková, Andricus curvator

Nemálo je parazitů Dubu (Quercus). Řadu z nich jsem popsal již ve svých předchozích článcích o Žlabatkách. V jarních měsících se můžete setkat snad s nejběžnější z nich, Žlabatkou svinutkovou (Andricus curvator). Její hálky lze pozorovat na mladých listech Dubů (nejvíce v měsíci květnu).

Drobná Vosička, tedy samice její agamní generace, se totiž líhne již brzy z jara (únor, březen) a klade do pupenů Dubu letního (Q.robur), zimního (Q.petraea), či Dubu šípáku (Q.pubescens) svá vajíčka. Z těchto se pak líhnou drobné larvičky a na hlavních či postranních žilkách listu, v rané fázi jeho růstu, vznikají malé, jen necelý centimetr velké útvary.

Růst listu je tak výrazně ovlivněn, čepel se křiví, kroutí, ohýbá. Zvláště pak, pokud je na ní těchto hálek vícero.

Odtud se odvozuje i latinské jméno této zajímavé Žlabatky, “Curvare” totiž znamená zakřivovat, ohýbat. Sufix – tor pak zase naznačuje, že je křiven list sám, že to Žlabatka je tím ohýbačem či ohýbatelem.

Rád bych se vyvaroval laciných příměrů, avšak je patrné, že i list Dubu má své “Kurvítko”, tedy takový nějaký prvek, co kazí jeho vzhled i funkčnost. Je mi nepříjemné frekventovat vulgarismy, zde se snad ale jedná spíše o “terminus technicus“. O podobných “Kurvítkách”, tedy jakýchsi napůl zbytečných, mnohdy snad i záměrně do výrobku implementovaných součástkách, takových co těsně po expiraci záruky způsobí nevratné poškození výrobku, už se totiž mezi lidmi dobře ví. O tom, že i jinak kvalitní výrobky mají svá “Kurvítka”, jsem se sám již po několikáté přesvědčil například zrovna minulý měsíc. Moje jinak spolehlivá Toyota po ujetí 150 356 km (záruka do 150 000 km) přestala táhnout. “Nezbytná” součástka zvaná Ventil EGR zapracovala spolehlivě. Škoda cca 20 000 Kč. Podobná udělátka najdete dnes skoro v každém výrobku. Asi již v dnešní době není více žádoucí, aby produkt zákazníkovi fungoval i po datu záruky, tehdy si přece má koupit výrobek nový a dát prodejci vydělat!

Pozorný biolog amatér vidí podobnost mezi kazivostí technických součástek a jejich biologických protějšků. Čím jsou komplikovanější, tím se jeví poruchovější! Nebo to je jen zdání? V přírodě jistě platí ona neúprosná druhá věta termodynamiky. Celková entropie uzavřené soustavy zůstává neměnná, hmota tvořící předměty a organismy komplikované, složité, dokonalé, tedy dříve či později svou míru neuspořádanosti neodvratně zase zvýší. U výrobků tomuto rozpadu, rozkladu, zániku jejich formy bráníme neustálými opravami, druhy v přírodě bojují také. Neustálým vývojem, soupeřením druhů se zdokonalují další generace, odstraňují se poruchy, vady. Tehdy ale, kdy se konkrétní jedinec již úspěšně rozmnožil, své potomstvo zabezpečil, je třeba jej nechat “na něco” zemřít. Aby se zbytečně neplýtvalo zdroji, aby šanci dostala nová generace, aby na rozkládajícím se těle i tlejících myšlenkách otců vyrostl život nový, snad lepší. “Kurvítka” používá tedy příroda odjakživa, možná i více než lidská kultura. Těla organická (i ta naše) jsou proto z bio-degradabilního materiálu, snadno recyklovatelné hmoty, která ihned po ztrátě formy jest přetvářena ve formu novou. Za podobné přírodní kontrolní regulační mechanismy lze považovat i nemoci. Vždyť i proto trpíme ve stáří na Ischias (plotýnky), zubní kaz, cukrovku, alergii a astma, vysoký tlak…

Bohužel mluvím již i z vlastní zkušenosti! Mé osobní “Kurvítko” bylo načasováno biologicky správně, sic pro mne trochu brzy. Chce se mi sobecky křičet: “Ještě ne! Ještě se musím postarat o svou rodinu, ještě jsem nedokončil rozpracované, mám ještě co říci!”. Ale on nikdo neposlouchá, příroda nedbá podobných volání. Bojuj nebo zhyň a nech žít silnější! Nu což, …, je čas poddat se? Nebo se i člověku s handicapem, stejně jako onomu pokřivenému listu Dubu, tomu napadenému Žlabatkou svinutkovou, přesto může podařit naplnit smysl bytí? List Dubu jsem to nikdy neviděl vzdát. Pokroucen, deformován, byť s pokřivenou páteří! Svou práci přesto odvádí jako každý jiný list a dokonce nechá mimoděk zrodit se i krásné vosičce! Snad tedy je, navzdory a současně díky překážkám, jež bylo nutno překonat, onen zkroucený list Dubu možná i lepší než ty ostatní, obyčejné listy. To on je hrdinou, to jej nepříznivý osud vlastně zdokonalil. Je-li něco na té reinkarnaci, bude v příštím životě za odměnu třeba květem Sakury. A pokud ne, tak alespoň jistojistě nežil nadarmo, dal všechnu svou sílu Dubu i naší Žlabatce.

Pojďme ale zase zpět k larvě oné vosičky. Pohleďte, jak účelně využívá listu k tvorbě své hálky!

Opět zase někdo rostlinné pletivo umně geneticky zmanipuloval a přeměnil tak v dokonalý domov!

Hálka je tvořena jednoduše – zesílenou stěnou listu. Takto se zdá býti mnohem vývojově prostší a stavebně primitivnější než schránky jiných Žlabatek. Těch, co vytváří samostatně rostoucí útvar, stopkou k listu jej pojící. V jednoduchosti je ale síla, genotyp vosičky se zde neustále potýká s genotypem listu, s jeho růstem, se silou přírodních zákonů. Výsledný fenotyp je pak téměř vždy pro Vosičku dobrým úkrytem. List na přání Žlabatky totiž tvoří téměř dokonale kulovitou schránku.

Ta se navíc primitivní býti jen zdá! Uvnitř každé takové listové dutinky je další, oválná vnitřní hálka a až v ní se vyvíjí samotná larva!

Je to tedy hálka stejně perfektní, jako byly ty, pozorované u Žlabatky dubové, duběnkové, ba i ty, viděné u druhu Ž. hráškové. A navíc je tato chráněna listem ze všech stran!

Občas se sousedky (sourozenci) dohodnou a jejich vnější schránky se spojí; vnitřní hálky si však tvoří vždy nezávisle.

Jak uvidíme později na příkladu i jiných příbuzných Žlabatek, tento způsob tvorby “hálky v hálce” se vyvinul zřejmě jako obrana proti parazitům. Pro cizopasníka totiž představuje vnější schránka překážku, díky níž občas samotná larva Žlabatky unikne zlu parazitace. Snad ona dvojitá stěna tvorbou uzavřeného mikro-prostoru rozptyluje pachovou, zvukovou i tepelnou stopu a pro parazitní vosu je tak těžší detekovat cíl svého útoku. Tento typ hálky je tedy dalším vývojovým vylepšením, zdokonalením. Ovšem záhadou mi je, jak že ona larva svou vůli vnutí listu. Mnohé jiné larvy Žlabatek totiž tvoří hálku okusem a drážděním rostlinných pletiv látkami ve slinách obsaženými. Naše larva je však uzavřena v komůrce a až jen z ní řídí vznik oné vnější schránky! Obtížně pochopitelné!

Vývoj larvy uvnitř schránky je poměrně rychlý, probíhá v dubnu a v květnu. Koncem května nebo v červnu se již líhne dospělá Vosička sexuální generace. Tedy sameček nebo samička.

Já měl loni u této Žlabatky štěstí jen na samečky.

Krasavci – viďte?! Williams uvádí délku těla 2mm, poměr délky křídel a těla 138%, 15 tmavě žlutých tykadlových článků, špinavě žluté nohy. To s mým pozorováním souhlasí.

Zde jsou křídla samečka Žlabatky svinutkové v detailním pohledu.

Samička se zatím v mých několika hálkách neobjevila. Má být 2.3mm velká, černá, tykadla se 14 články, žlutě hnědé nohy, křídla se silnými žilkami. Letos si na ni ale určitě počkám!

Po páření klade samice této bisexuální generace vajíčka mezi lístky mladého pupenu, kde pak vznikají malé, nenápadné “collared” – tedy límečkové, neboli “svinuté” hálky. Odtud tedy její alternativní latinské jméno (Andricus collaris) i to jaksi neoficiální české Ž.svinutková. Tyto drobné schránky jsou prý často tvořeny poblíž větších hálek Žlabatky šišticové (Andricus foecundatrix). Vědci se dokonce domnívají, že se zde může jednat o ranou fázi vývoje inquilinního způsobu parazitace. Obě tyto Žlabatky jsou si též geneticky příbuzné, náležíce do stejné skupiny (clade foecundatrix) [Stone].

Zmíněná pupenová hálka se vyvíjí přes rok až do září, kuklí se (údajně) v hálce na zemi a vosička agamní generace se líhne zase zjara. Píši zasvěceně o hálce oné agamní generace, avšak nikdy jsem ji ještě neviděl! Zatím jen z literatury vím, že je nenápadná, 3×2 mm velká, hnědá a její špička je vidět jen až je hálka zralá.

Pátrám po ní pravidelně, prohlížím pozorně každou dubovou větvičku, každý pupen, jsem as považován za podivína. Na Dubu jsem zatím našel několik podobných pupenových hálek. Třeba jako tu na následujícím obrázku. Pupen vypadá obyčejně viďte? Jen ta ztlustlá báze je trochu podezřelá. Na velkém Dubu však je roztodivných pupenů opravdu hodně, hledat těch pár odlišných, těch skrývajících hálku je vskutku jako pátrat po oné pověstné jehle v stohu sena.

A navíc, když už najdete svým sedmým smyslem skutečnou hálku, zjistíte nezřídka při jejím rozlomení, že ji dávno před Vámi objevila – jiná parazitická vosička. K mé škodě! Zbytky snad Žlabatky svinutkové jsou patrné jako hnědá kutikula uvnitř dutiny. Tlustá larva parazitoida poobědvala (onu původní parazitní larvu Žlabatky) a právě se chystá zakuklit.

Pravděpodobně se zase jedná o druh Chalcidky Tmavka hnědá (Eurytoma brunniventris). Žlabatku svinutkovou v hálce sexuální generace parazituje ale i mnoho jiných cizopasných druhů. Chalcidky Eupelmus urozonus, Mespolobus jucundus, fasciiventris, fuscipes, albitarsus, tibialis, sericeus, amaenus, Torymus auratus, cynipedis, geranii, notatus, flavipes, Aulogymnus (Olynx) arsames, gallarum, Syntomaspis notata (Torymus druparum). A také Žlabatky Synergus albipes, crassicornis, gallaepomiformis, nervosus. Docela slušná řádka parazitů! Není divu, že se naše Žlabatka svinutková snaží jejich množství potlačit alespoň svou vnitřní hálkou.

Hálka agamní generace je drobná a možná i díky tomu má parazitů méně. Williams uvádí jen druhy Synergus albipes, nervosus, Mesopolubus amaenus.

Agamní samice má být 2.8mm velká, jen se 14 článkovými tykadly, tmavě hnědou hlavou, černou hrudí a kaštanovým zadečkem, nohama a tykadly.

Jsem zvědav, kolik ještě větví a pupenů Dubu marně prohlédnu, než nakonec onu vytouženou hálku s agamní samicí této krásné Žlabatky naleznu. Nestěžuji si, je radostí hledat! Jen aby mi mé úsilí předčasně nepřekazilo nějaké to další, přírodou uspěchaně naplánované “Kurvítko”.

Galerie fotografií

Rubriky: Cynypoidea (Žlabatky), Hymenoptera, Parazitismus, Rozmnožování | Napsat komentář

Litanie o morálce, o vině ze zabití, o ochraně přírody

Původní příspěvek byl na doporučení čtenářů přesunut na samostatnou stránku  Litanie o morálce. Snad tak bude lépe oddělen obsah přírodně popularizační a ten subjektivně filosofický.

Děkuji za pochopení.

Rubriky: Uncategorized | Napsat komentář

Žlabatka jestřábníková, Aulacidea hieracii

Objevitelství a cestovatelství má v Českých zemích velmi dlouhou tradici, vyznavačů tohoto druhu poznávání jsou i v naší historii přehršle. Zkoumání krás světa blízkého i vzdáleného lze přitom realizovat mnoha různými způsoby. Někdo má zálibu jen ve virtuálním cestování, třeba přes internetovou síť, jiný se ocitá v dalekých zemích poslouchajíc v rádiu pořad “Cestování s Jiřím Kolbabou”, nebo sleduje v televizi cestopisy od National Geographic, obzvlášť zcestovalá je také ona zvláštní odrůda lidí holdující Geocachingu. Běžný Člověk pak jezdí do oněch exotických dálav alespoň na dovolenou. Již méně takových cestovatelů však mohlo cizí krajinu, mentalitu tamějších lidí, kulturu národa a také přírodu opravdu důkladně poznat. Pro mne je opravdovým cestovatelem ten, kdo poznává zejména své vlastní okolí, ať už ho život zanese kamkoliv. Ten, kdo zemi prolezl s batohem na zádech, žil v ní, stravoval se v souladu s místními podmínkami, kdo zažil nejen krásné, ale i to deštivé počasí, bláto, špínu, vedro… Zapomeňme na hvězdičky hotelu u pláže, na všechno to “all inclusive”, na organizované fakultativní výlety, na úslužného delegáta, jednoduše na ten zbytečný luxus a pohodlí. Neměřme skutečné poznání vzdáleností! A hlavně se zbavme představy, že někam musíme jen proto, že už tam všichni naši známí byli.

Zkusme místo toho, snad i doma v teple, jen tak zabodnout prstem do mapy (dnes se to dělá spíše prstem do Locusu na mobilu, myší do www.mapy.cz, či do www.googlemaps.com). Nebo se stačí podívat třeba na seznam chráněných oblastí (CHKO) v našem okolí, jednu z dosud nepoznaných vybrat, nasadit pohorky, sbalit batoh a vyrazit. Také rád cestuji tímto způsobem. I v průmyslově nebo zemědělsky využívané krajině se totiž dá, s pomocí internetu, nalézt mnoho zajímavého. Kdo si myslí, že jeho domovina je nudná, fádní a naopak ty exotická místa jsou zajímavá a nevšední, bude jistě překvapen. Opak je totiž pravdou! Málokde ve světě naleznete takové přírodní krásy, jako je tomu právě u nás, v Československu. (Škoda jen, že to jsou už spíše jen roztroušené zbytky původní krajiny.)

Letos v létě jsem také takto namátkou vybral hned několik lokalit. Nejel jsem povětšinou sám. Má žena má totiž utkvělou obavu, že mne samotného jistojistě kousne jedovatý Had, že bez její pomoci dostanu infarkt nebo mrtvici, že spadnu do rokle a zlomím si obě nohy. (Bláhová netuší, že mnohem nebezpečnější jsou výlety třeba na Blízkém či Dálném Východě, v Africe, …) Jsem ale rád když jede s, neboť každé poznávání těší mnohem více, je-li sdíleno. Pravdou také je, že někdo přece musí nést batoh, když já sám jsem chabrus na záda. Tentokrát našim cílem byly lokality v blízkosti města Vyškov: NPR Větrníky a Stepní stráň u Komořan [JM kraj, Vyškov]. Jsou to chráněná území malá, stihnete je klidně navštívit za jeden den. Přesto mi ta místa učarovala. Jsou to obé lokality s residui stepní, suchomilné květeny. Věřte, budete na těchto místech, tak jako i já, okouzleni jemností květů, pestrostí barev. Nejsem botanik, proto nebudu vyjmenovávat všechny vzácné zástupce rostlinstva. Stejně – jako laik poznávám maximálně tak krásné, (ač běžné), žluté a někdy oranžové, pozdně letní Jestřábníky (Hieracium), možná ještě tak tento jarní Koniklec luční (Pulsatilla pratensis).

Ve své neznalosti bohužel určitě přehlédnu ty nejvzácnější z rostlin, kvůli kterým jsou tyto lokality chráněny. Co láká mne do těchto míst je drobný Hmyz, vázaný na tuto xerotermní flóru. S radostí jej pozoruji, studuji, fotím. Samozřejmě s největší opatrností, aby nedošlo k ohrožení zbytku vzácného biotopu. Tak jak to vyžadují předpisy chráněného území a hlavně má vlastní, neméně přísná pravidla.

Po zkušenosti z předchozího časného léta, kdy mne má alergie na pyly trav přiměla ignorovat fakt, že kvetoucí traviny jsou možná převzácné Kavyly (Stipa), a dokonce donutila k zbabělému úprku z Větrníků, jsem se tentokrát na Stepní stráně vypravil raději časně z jara. Je to doba lásky Brouků Majek (Meloidae)

ale nejen jejich. Bezobratlí už jsou v dubnu velmi aktivní, což dokladuje i milostné objetí těchto Hlemýžďů (Helix).

Přes půl hodinky jsem také pozoroval dramatický souboj dvou Mravenčích druhů. Větší jedinci Mravence trávního (Formica pratensis) lovili drobné Mravence žluté (Lasius flavus). Stiskem mohutných kusadel drtili těla a hlavy drobné kořisti. Byl to zřejmě pouhý teritoriální boj, nevěřím totiž, že by drobný Mravenec představoval zas až tak vydatný zdroj potravy. Možná si jen ten silnější druh připravoval půdu pro skutečnou loupeživou, otrokářskou výpravu, u těchto Mravenců běžnou. (Slunce už bylo příliš ostré, proto se fotografie moc nepovedly.)

O mez dále hledala osamocená létavka trochu nektaru uvnitř hlubokého kalichu. Snad mi ten něžný kvítek, či alespoň onu samotářskou Včelku, pomůže určit někdo z komunity milovníků Včel.

Krásné dopoledne jsme strávili na Stepních stráních u Komořan. Zážitků bylo mnohem více, než jen těch pár uvedených příkladů. Cestou domů jsme ještě na trávnatých březích podél příchozí cesty pozorovali tuto Dlouhososku hnědoskvrnou (Bombylius discolor).

Snad díky ní jsem věnoval trávníku více pozornosti. Byly v něm vidět zbytky proschlých loňských květin včetně stvolů Jestřábníku; i vzpomněl jsem si opět na ty krásné žluté květy, které koncem léta zdobily jak příchozí cesty, tak samotné louky Větrníků a Stepních strání. Jak jsem na nich tehdy obdivoval hojnost rozličných Pestřenek a Včel, drobných Broučků. Jestřábník, okrasa rumišť, krajů cest, rostlina z pro Hmyz nejpohostinnějších. Teď zjara tu po nich zbyly už jen suché stonky, jeden na konci dokonce nějak podivně nafouklý! Ulomil jsem tuto seschlou, zduřelou část (mimo chráněné území) a začal ji zkoumat.

Po rozlomení bylo jasné, že jsem našel něco neobvyklého, neznámého.

Jsem již uvyklý hledat a nacházet rozličné hálky Žlabatek (Cynipidae) na Dubech (Quercus), nebo i jiných dřevinách. Že ale najdu podobné, na stvolu Jestřábníku, to jsem věru nečekal. Uvnitř hálky bylo snad deset poměrně velkých komůrek. Některé s již mrtvými larvami, takovými co nepřežily tuhou zimu, jiné komůrky ale slibovaly obsahovat larvy živé, snad již zakuklené.

Doma jsem je tedy opatrně z hálky vyjmul a pro Vás vyfotil.

Velký zadeček a podélný kýl kukel potvrdil – bude to Žlabatka (a samička).

Kukla postupně tmavla a já měl mezitím čas zkoumat internetové zdroje.

Dalo mi to práci, ale zjistil jsem, že na stoncích Jestřábníku (Hieracium) [Wiki, Květena, Jestřábník oranžový] dělá hálky Žlabatka Aulacidea hieracii. České jména nemá, říkám jí tedy pracovně Žlabatka jestřábníková. Přiznávám, určení Jestřábníku dle stvolu a mé zavadlé vzpomínky na žlutou krásu předchozího léta, mohlo být dost nepřesné, v úvahu připadala ještě dvouletka Kozí brada luční (Tragopogon pratensis), na kteréžto stonku dělá hálky příbuzná Žlabatka Aulacidea tragopogonis. Obě tyto Žlabatky patří do čeledi Cynipidae, rodu Aulacidea.

Stáhl jsem proto klíče k určování Žlabatek [Royal entomological society] a čekal, až se vylíhne imago.

Dospělá Žlabatka potvrdila příslušnost k druhu A. hieracii. Takže si ve svém poznávání Žlabatek dělám další čárku. I když zde přiznávám jistou míru nejistoty. Určovací klíč totiž evidentně nepsal programátor. Tvrzení v něm uváděná jsou někdy až rozporuplná. Radiální políčko na křídlech, délka třetího anténního článku, koneckonců i rýhy na hrudi jsou znaky poměrně subtilní a navíc nejednoznačné. Jakousi jistotu mi tedy dal právě až vzhled hálek. Srovnejte hálky Aulacidea hieracii a Aulacidea tragopogonis.

Dlouho jsem obdivoval krásu této drobné Vosy. Byla silná a nosila se velmi hrdě, vždyť také měla na co být pyšná. U Žlabatek totiž platí, že čím větší zadeček, tím jsou samice přitažlivější. Alespoň pro samečky jejich druhu.

Fotil jsem tyto vosy pro Vás na kokonu, ze kterého se právě vyklubaly.

Bohužel, všechny zrozené Žlabatky byly samičky, samečka jsem se letos nedočkal.

Detail křídel také potvrdil mé určení druhu. I když mám pocit, že Klíč [RES] by potřeboval své nákresy také trochu opravit.

Mám radost, že také z tohoto výletu si kromě pěkných zážitků přináším i poznatek o novém druhu Žlabatek. Podobné toulky po chráněných oblastech v okolí, tedy po těch nejcennějších zbytcích původní krajiny a přírody, doporučuji všem, co v sobě nosí cestovatelského ducha a nemusí to být zrovna obdivovatelé Hmyzu. Doporučuji to i těm lenivějším, co si rádi pospí – vždyť je to jen krátký výlet! Zkuste strávit den v přírodě a uvidíte, že Vám zážitky splatí to brzké vstávání i nepohodlí cest. Žlabatku jestřábníkovou asi nenajdete, možná nebudete mít ani štěstí na modré Majky, nebo na Hlemýždí lásku. Slibuji Vám však alespoň krásu lučních květin, a možná to budou právě žluté Jestřábníky. Pořád lepší než sedět doma u televize, co říkáte?

Galerie fotografií

Rubriky: Cynypoidea (Žlabatky), Hymenoptera | Napsat komentář

Nosatec dubový žaludový

Někdy se mi zdá, jakoby tvor zvaný “Brouk” byl snad jediným hmyzem vůbec. Mnoho lidí totiž klidně nazve tímto generickým jménem každé malé stvoření, ať již létá nebo lozí. Mezi Brouky (Coleoptera) tak neinformovaný laik řadí mylně třeba Ploštice (Heteroptera), Šváby (Blattodea), Škvory (Dermaptera), Chvostoskoky (Collembola), Rybenky (Zygentoma) a dokonce i Klíšťata (Ixodida). Obdobně k tomu mají sklon lidé v mnoha různých zemích, tak třeba ti anglicky mluvící používají zjednodušující název “Bug”. Naše slovo “Brouk” je zneužíváno jako univerzální nadávka, jako záměrné paušalizující označení všeho tvorstvo nevýznamného, nepodstatného, odporného. Pestrost různých forem hmyzu je obrovská a takový odsudek, či takové zjednodušení, si rozhodně nezaslouží. Člověk, používající pro veškeré drobné živočichy název “Brouk”, přitom mnohdy stěží vyjmenuje byť i jen několikero zástupců tohoto konkrétního hmyzího řádu! Jak rád bych všem takovým pomohl otevřít mysl i oči, naučil je chápat, mít obdiv a úctu.

Mezi zástupci této velmi rozšířené hmyzí skupiny totiž najdeme druhy jak esteticky, tak i hospodářsky významné. Krása je relativní a subjektivní, proto o ní zde mluvit nebudu. Zmíněný hospodářský význam se zase bohužel projevuje zejména tím, že člověku tito Brouci někdy škodí. Ale přiznejme si sebekriticky: kolik tvorů nám vlastně tam, kde žijeme, opravdu nevadí? Mnohé z Broučích čeledí, naštěstí, umí zaujmout každého pozorného milovníka přírody. Například obdivuhodní Nosatci (Curculionidae). Jejich morfologie i etologie je vskutku výjimečná. Jen pohleďme na jejich typického zástupce, Nosatce žaludového (Curculio venosus).

Tělo opancéřované tvrdým chitinovým krunýřem, jemně ochlupeným, silné končetiny. Kdo zkusil Nosatce chvíli podržet v dlani tak ví, jak se tento dovede zapřít hrotem holení a jakou silou pak umí tlačit pro své osvobození. Co ale zejména nikdo u Nosatců nepřehlédne je – kulatá hlava protažená kuriózně v jakýsi dlouhý nos. A když říkám dlouhý, tak vězte, že jeho délka někdy přesahuje délku samotného těla Nosatce!! Na špičku nosu si tento brouk jistě vidí, zato psychologickým testem, kdy se poslepu dotýkáme prstem špičky nosu, by prošel jen obtížně. Zmíněný předlouhý výběžek hlavy však není opravdovým nosem.

Není to jen pouhý kožní výběžek, jen sídlo čichu. Jde totiž vskutku o protaženou hlavu (rostrum). Tato podlouhlá část nese tykadla a na samém konci jsou dokonce funkční, mnohdy velmi silná kusadla! A aby těch překvapení nebylo málo, mandibuly nepracují, jako je u hmyzu obvyklé, v horizontální rovině, tedy zde není levé a pravé kusadlo, anóbrž se pohybují vertikálně – spodní proti hornímu. Mimořádně podivné! Že tyto na dálku ovládané pilovité mandibuly jsou opravdu velmi účinné, pochopíme, když se začneme zajímat o to, kde někteří Nosatci prodělávají svůj vývoj. Mnoho jich totiž klade svá vajíčka do někdy i velmi tvrdých semen. Pro Nosatce lískového (Curculio nucum) není problém zdolat tuhou skořápku i lískového ořechu. Jistě, vrtají (prokusují) otvor pro kladení již v době zrání plodu, kdy je jeho skořápka ještě napůl měkká, i tak je to ale neuvěřitelný výkon.

Podobně mne již dávno okouzlil Nosatec dubový (Curculio glandium). Mezi jeho jedinci a těmi druhu C.venosus není pro laika žádný rozdíl, jsou stejného vzhledu, podobné velikosti, dokonce se podobně rozmnožují. Samička má předlouhý rostrum, sameček má tento “nos” trochu kratší.

Přiznám se, vždy jsem považoval dlouhou hlavu Nosatců spíše za ozdobu, za něco, co Nosatci zas až tak nepotřebují. Vždyť snad by stačilo provrtat či prokousat stěnu tvrdého plodu a naklást vajíčko těsně pod jeho povrch. Představoval jsem si rovněž, že křivost tohoto hlavového výběžku asi záměrně koresponduje s oblostí plodu lísky nebo žaludu. Slouží tento snad k detekci, zda plod není již obsazen? Nebo k nanesení nějakého značkovacího feromonu? Vždyť přece uznejte – přijímat jakoukoliv potravu takovým, promiňte mi to slovo, rypákem, no to snad ani není možné! Maximálně by se tímto dlouhým brčkem dalo někde u baru popíjet Mojito.

Po letech domněnek, přemýšlení a pátrání, jak že to vlastně s tím nosem Nosatců je, jsem se rozhodl zjistit víc. Chtěl jsem pozorovat tyto Brouky při páření a při kladení vajíček. Hledal jsem tedy Nosatce dubového na žaludu Dubu letního (Quercus robur) [umich, uconnladybug]. Bylo jich naštěstí k podzimu na Dubech v okolí spousta. Tedy jak těch velkých žaludů, tak i Nosatců. Dlouho jsem pak vyčkával, až má vyvolená samička uvykne fotoblesku a začne mou otravnou přítomnost tolerovat.

Po chvíli nedůvěřivého váhání přece jen přistoupila k činu. Začala vrtat otvor – ne do žaludu samotného, ale do jeho číšky. A určitě ne omylem. Dobře věděla, že stěna žaludu je pod číškou mnohem měkčí i tenčí. Navíc, že tak bude otvor vhodně maskován. Na hladkém povrchu žaludu by bylo stopy po vrtání věru obtížné zahlazovat. Postavení Nosatce při hloubení mi upomnělo vrtnou věž, kterou ze svého těla dělá například sám mistr vrtání – Lumek velký (Rhyssa persuasoria). Dlouhé končetiny podepírají tělo, kulatá hlava připomíná pohyblivý kulový čep, dlouhá tykadla kontrolují úhel vrtání, silné drápky pak zase Nosatce kotví k podkladu, takže může vrtat třebas i hlavou dolů.

Vrtání, nebo snad lépe řečeno vykusování, otvoru probíhalo poměrně rychle. Nosatec se přitom otáčel kolem dokola, nakláněl pohyblivou hlavu doleva, doprava.

Netrvalo dlouho a samička měla rostrum zcela ponořeno. Věřte nebo ne, vykousala díru až do středu velkého žaludu. Tak proto tak extrémně protáhlá hlava! Opravdu celá její délka byla beze zbytku využita.

Pak Nosatec rychle hlavu vytáhl, otočil se a bez otálení začal do dírky klást vajíčko.

Pochyboval jsem, že má samice tak dlouhé kladélko, aby dosáhlo až na dno komůrky. Bohužel jsem ale Nosatce vyplašil, takže celou pravdu jsem se ještě tehdy nedozvěděl.

Jindy jsem zase pozoroval páření těchto Nosatců, a nepřekvapí nás – opět na povrchu žaludu.

Byl jsem velmi udiven, když samice neztrácela čas a již za kopulace začala vrtat do nevábně vypadající, nahnědlé oblasti mimo číšku. Zřejmě chtěla využít měkčího, udereného místa. Brzy byla zase v žaludu ponořená – až po oči. Sameček zdánlivě jen přihlíží, avšak nenechte se mýlit, jeho práce je také důležitá.

Snad mi oba prominou, že jsem jejich chvilku rozkoše zaznamenal a pověsil tyto fotky na internet – u lidí by se to jistě chápalo jako nepřijatelný mravní poklesek. Já ale chtěl ukázat, že i samec má své poslání a svůj smysl. Po chvíli, když samička usoudila, že toho už má dost, že dírka pro vajíčko je hotová, partnerovi nějak jeho snažení ukončila. Ten se pak skutálel dolů se samice i s žaludu a odletěl. U Nosatců není po sexu čas na nějaké “I feel good…”, není čas na cigaretku, ani na zasloužený spánek. Neplatí zde ani to samčí “Post coïtum omne animal triste est“. Neúnavný samec Nosatec rychle letí pokusit se někde jinde zasít další své sémě.

Nikdy jsem nepozoroval, že by samec vykusoval dírku v žaludu spolu se samicí, nebo snad namísto ní. Jeho prodloužená hlava je tedy spíše jen znak příslušnosti ke klanu “dlouhonosých”, než že by měla nějaký skutečný účel. Lidově řečeno: “Podle nosa, poznáš kosa”. Snad krásu své hlavy samec alespoň uplatní při namlouvání samic, nebo při soupeření s jinými soky.

I když jsem tedy již věděl, jak kladení vajíček probíhá, stejně jsem pozoroval další a další samičky tohoto Nosatce. A dobře jsem udělal. Tato krasavice začala vrtat opět na číšce žaludu.

Netrvalo dlouho a prokousala tvrdou slupku.

A za pár minut byla až uprostřed. Dál to opravdu nešlo. Vrtěla kulovitou hlavou ze strany na stranu, zřejmě připravovala komůrku pro vajíčko.

Pak rychle hlavu vytáhla a začala klást.

Přece nemohla dosáhnout kladélkem, byť teleskopickým, až na dno štíhlé šachty, gravitace v těsné rource také nepomůže – tak jak to vlastně funguje?

Odpovědi jsem se tentokrát dočkal. Velmi rychle po kladení samice začala do svého tunýlku znovu opatrně strkat hlavu. Zcela jistě vajíčko zatláčela jemně kusadly! Jaká něžnost a péče!

A dopravila zárodek svého potomka opravdu až na samé dno dlouhé šachty!

Co bylo pak? Samice hlavu vytáhla a začala do stejné dírky klást znovu – další vajíčko!

Zase je pak zatlačila kusadly na dno – a bylo hotovo. Avšak jen pro ni. Já ještě dlouho vzrušeně rozdýchával své poznání.

Než samice utekla, stihl jsem si ji vyfotit – na památku. Díky této fotografii jsem ale pochopil i další geniální detail Broučí morfologie. Protažené rostrum v sobě má totiž drážky pro lomená tykadla. Ta se při vrtání do zářezů ukryjí a Nosatec může ještě hlouběji.

Možná jsem se o tomto Nosatčím kladení mohl někde v literatuře dočíst mnohem dříve. Neobjevovat objevené. Přece již spousta lidí musela sledovat totéž. Takto vlastním pozorováním prohlédnout a pochopit je ale, i pro dospělého člověka, stále velmi vzrušující. Dodatečně jsem alespoň zapátral na internetu a našel spoustu zajímavých názorů. Například tento odkaz [Evidences of Creation] popisuje kladení vajíček Nosatců téměř stejně jako já. Autor zde považuje dokonce dokonalost Nosatce dubového za důkaz neplatnosti evoluční teorie, a že cituji: “Alláh je tvůrcem všeho”. Ač nezpochybňuji Boží všemohoucnost, my už přece dávno víme, že příroda je prostě vždy dokonalá.

Dlouhou jsem pak doma přemýšlel a ptal se sám sebe. Kolik vajíček maximálně samice naklade do jednoho žaludu? Co ji vede k tomu, aby kladla tak hluboko? Dělá si samice na žaludu “čárku”, že už je obsazeno? Jak se larvy uvnitř plodu vyvíjí?

Začal jsem proto plody Dubu sbírat, rozlamovat je, studovat jejich obyvatele. Byl jsem velmi překvapen, neboť přes 90% žaludů bylo již napadeno. Dá se říci, že Nosatec dubový opravdu výrazně maří rozmnožovací úsilí Dubu. Tak proto je těch žaludů na Dubu tolik! Také se dle mých pozorování zdá, že larva Nosatce opravdu zprvu vykusuje střed žaludu. Snad aby tento co nejvíce přirozeně zrál, zachoval si co nejdéle pevnost a vzhled normálního plodu. Aby Dub neodhalil parazita a neshodil žalud předčasně a ten pak i se svým nájemníkem nepodlehl plísni a hnilobě. Možná však je také malá larvička uprostřed žaludu lépe chráněna před parazitickými vosičkami.

Larva na následující fotografii také vyžírala nejprve střed plodu. Nešlo, myslím, o larvu Nosatce, spíše to bude housenka nějakého Obaleče nebo Zavíječe (drobní motýlci). Obaleče dubového jsem zatím vyloučil, snad tedy to je Obaleč ořechový (Cydia splendana) [Wiki], blízký příbuzný našeho Jablečného červa.

Larvičky Nosatce vypadají totiž jinak, jsou ponravovité, apodní, se silnými kusadly.

Vyžírají postupně od středu vnitřek žaludu, až zůstane jen tenká slupka.

Velmi často najdete uvnitř žaludu larvy hned dvě, málokdy však více. Jsou to vlastně sourozenci. Jejich matka velmi pravděpodobně feromony označila žalud tak, aby ani ona sama, ani její družky do něj již nekladly. Podstatu onoho chemického Nosatčího “Obsazeno!” jsem ale zatím v literatuře neobjevil.

Uvnitř svého pokojíčku mají larvy Nosatce ještě větší nepořádek než mnohý z lidských adolescentů. Jakmile je vnitřek žaludu sežrán a přeměněn na již bůhvíkolikrát prohledaný a snad i přežvýkaný trouch, nastane čas provrtat se ven.

Larva se pak zahrabe do země, kde se v malé komůrce zakuklí. A na jaře se už líhne nový brouk. Tím líhne nemyslím, že se hned vyklube ven. Jen se z kukly zrodí dospělec a ten pak čeká na ten správný okamžik, kdy bude dostatek nových žaludů.

Byl to hezký příběh, nemyslíte? Vím, nebyl příliš objevný a vědecky přínosný. Já ale přesto neskromně doufám, že pro některého z mých čtenářů se tento Nosatec dubový stane nyní konkrétním živočichem hodným zájmu. Snad tím oněch typizovaných, anonymních, opomíjených “Brouků” ubyde. Má snaha pak v takovém případě přinesla ovoce.

Galerie fotografií

Rubriky: Coleoptera (Brouci), Rozmnožování | Komentáře: 8

Žlabatka hrášková (a lentilková), Neuroterus quercusbaccarum

Nejsem z těch, co by si ve vzpomínkách své mládí či dospívání líčili příliš na růžovo [Jablečný červ]. Doba zrání pro mne má, obrazně řečeno, chuť hořkosladkou. Mezi ty čistě sladké vzpomínky patří celá řada prožitých pocitů, radostí a rozkoší, takových, za jaké se dospívající začínají stydět, postupně je nahrazují slastmi dospělých. A přitom třeba: držet v hrsti drahocenné čokoládové Lentilky, rozvažovat, kterou jejich barvu sníst nejdříve, zda tu červenou nebo hnědou, …, svírat tento dětský poklad tak pevně, až se glazovaný povrch sladkých “bombónů” taví a lepí ruce, to vše bylo nádhernou sváteční rozkoší, jaké se možná ani ty dospělácké nevyrovnají. Dodnes mám k Lentilkám kladný vztah, i když rodiči a okolím jsem byl přemlouván a posléze i přesvědčen, že jejich přílišná konzumace škodí. Zda tomu tak je, či ne, se můžeme dohadovat, dětem moudří dospělí vždy nabízí a nutí raději ovoce a zeleninu. Ani skoro po půl století nezapomínám na protivnou dušenou mrkev školních jídelen, fazolové lusky na smetaně, ty z konzervy, bez smetany a bez chuti, průmyslové lečo, které snad nešlo pozřít bez rizika odumření poloviny chuťových buněk, na dušenou kapustu s tlustým vepřovým, na špenát, co prý má vysoký obsah železa, ale je tak pomletý, zahuštěný, nechutný, že by jej nezvládl pozřít ani Pepek Námořník. Ale čest výjimkám! Vzpomínám také na jarní jahody, podzimní maliny, jablka, švestky, … V mém mládí pomeranče ani banány nebyly věcí běžnou, na mandarinky se často stála fronta. Proto snad každý na své zahrádce pěstoval alespoň trochu těch sladkých rajčátek, zaléval dva řádky mrkve karotky a pro nás děti vysadil – přesladký hrášek k jídlu. Ano, ten dobrý hrášek vylepšoval pověst nenáviděné kategorii zeleniny, stavěl se po bok spíše sladkostem, nejkrásnějším gastronomickým prožitkům mládí.

Ty časy už jsou dávno pryč, srdce okoralo, rozum vybíravý jazýček ukáznil. Lentilky ani hrášek už nemlsám, ostatní nudnou zeleninu konzumuji až se sebemrskačským zalíbením. Přesto na onu krásnou chuť dětství část mého já nezapomněla. A každoročně mi vzpomínku pomáhá udržovat a vyvolávat i drobná vosička Žlabatka hrášková (a Lentilková) (Neuroterus quercusbaccarum). Je to další z řady Žlabatek; již mnohé z nich jsem pozoroval a Vám představil (pro úvod se s nimi seznamte, prosím, v mých předchozích příspěvcích), toto je jedna z běžných, svými hálkami i svým jménem však tak silně útočící na mé vzpomínky!

Drobná vosička (agamní samička) klade již v zimě do pupenů kupříkladu Dubu letního (Quercus robur) vajíčka. Z těch se pak na jaře, v dubnu či květnu, líhnou drobné larvičky, jež zakládají kulaté hálky na samčích květech. Tyto někomu připomínají kuličky rybízu (jež také patří k mlskům dětí).

V případě, že se kulatá hálka, namísto na květu, vyvine na listu, je více zelená a ponejvíce připomíná, velikostí, barvou i tvarem, sladké plody hrášku. A mé vzpomínky na tu krásnou, sladkou část mládí se pak neodbytně přihlásí.

Kulaté hálky na Dubu daly jméno i druhovému latinskému názvu této vosičky. Že Quercus je Dub, už z předchozích mých článků víme, latinsky bacca označuje bobuli, kulatý plod, baccarum je pak druhý pád množného čísla – tedy otrocky přeloženo se jedná o Žlabatku dubo-bobulovou. Oč malebnější (ač nepřesný) je náš český název Žlabatka hrášková!

Hálka této Žlabatky na listu Dubu je šťavnatá a skýtá úkryt jedné jediné larvě.

Studiem internetu opět zjišťuji, že poznávám dávno poznané. Již před sto lety byl popsán a pochopen celý vývojový cyklus této vosičky [Doncaster I, Doncaster II, Doncaster III]. Jak závidím odborníkům entomologům jejich krásnou práci! Dnes tito vědci o zmíněné vosičce vědí ještě mnohem víc. Škoda jen, že pro nás laiky je těch dostupných informací, fotografií, vysvětlujících pozorování (ve vstřebatelné, pochopitelné formě) pomálu. Snad proto jsem pro sebe i pro Vás tuto hálku rozpůlil a křehkost drobné larvičky/kukličky ve šťavnaté schránce zaznamenal. Věřím, že jeden obrázek je zde za tisíce slov.

Drobná kukla vosičky měří okolo 2mm.

Detail kukly ukazuje, že se jedná o budoucí samičku.

Pokud neporušenou hálku ponecháte volně se na listu vyvíjet, za pár dnů v ní naleznete otvor a vosička bude pryč.

Ovšem jen tehdy, pokud její domov mezitím nezlikviduje nějaký mlsoun, co má také rád “sladký hrášek”.

Snad i proto jsem vosičky dochovával doma, v laboratorních podmínkách. Občas se tak rodili dlouhonozí samci (tato generace je sexuální). Byli velmi neposední, o kvalitní fotku byla nouze.

Jejich anatomii jsem tedy zkoumal raději na jedincích mrtvých. Můj syn by řekl, že je to zase to samé, že jsou všechny ty Žlabatky stejné. Ale jen se dobře dívejme! Učme se vidět a poznávat detaily! Mně se zdá velmi jiná a rozhodně zajímavá. Pohleďte jen na ty obrovské kyčle středního páru nohou, na předlouhé končetiny, na drobný zadeček na tenké stopce.

Také jsem zachytil žilnatinu křídel – pro srovnání a správné zařazení.

Častější ze zrozených jedinců byly ale samičky. Nabídl jsem jim čerstvý dubový list, po kterém se rychle rozběhly, zvědavě jej prozkoumávaly tykadly a tiskly se k němu spodní částí těla.

V některých případech se list pod jejich zadečky zvlhčil. Myslel jsem, že vypustily nějakou odpadní tekutinu, pak jsem ale pochopil, že celou dobu kladly vajíčka další, agamní generace. A zřejmě neopatrně nabodly kladélkem nějakou obzvlášť šťavnatou žilku listu. Kladly bez oplození samečkem! Jak nerozumné od samic sexuální generace, těch zodpovědných za páření vedoucí ke zvýšení heterozygotnosti potomků! Přece ale jen – samců je v populaci méně, jsou mnohdy lokálně nedostupní a tak je tato nouzová partenogenetická varianta, kdy si samice poradí samy, zřejmě v rozmnožovacím cyklu také používána.

Po smrti samic (a nežijí dlouho), jsem je opět fotil a studoval.

Nervaturu křídel porovnával s tou, pozorovanou u samečků tohoto druhu.

Úsilí samiček nezůstává nevyslyšeno. V létě pak můžeme na Dubovém listí pozorovat mladé, světle zelené, či žlutavé hálky. Další geniální dílo přírody, v tomto případě v podobě schránek larev agamní generace Žlabatky hráškové.

Jsou ve tvaru disků, uprostřed ztlustlých, snad jakýchsi čoček. Tedy tvaru velmi blízkému právě geometrii mých oblíbených Lentilek (lenticula – malá čočka). Pro mne je tvar hálky agamní generace reminiscencí sladkého mládí, pro dávné entomology systematiky důvod, proč tuto vosičku zvát také Neuroterus lenticularis (odsud má sladká variace jména – Žlabatka Lentilková). Asi tehdy netušili, že tyto dvě tak sobě nepodobné hálky, tedy ta hrášková a ta Lentilková, jsou tvořeny jedním druhem vosičky Žlabatky.

Pokud jsou čočkovité hálky na spodní straně listu, s létem pouze trochu tmavnou.

Ty na svrchní straně však postupně červenají, až přejdou do fialové barvy.

Na spodu jsou k listu přirostlé jen tenkou krátkou stopkou. Disky jsou tenké, pouze uprostřed trochu tlustší, skutečně intenzivní růst drobné larvy lze pozorovat až tehdy, kdy hálka spadne na zem, nabotná a larva uvnitř spěje ke kuklení.

Tyto “Lentilky” na listech Dubů jsou opravdu velmi běžné, mnohdy jich na jednom listu najdete desítky. Proto snad nikoho nepohorší, že si každoročně jeden takový list beru domů. Snažím se totiž tyto vosičky dochovat. Jednou je přechovávám v suché krabičce (usychají), podruhé zkouším vlhčí prostředí (plesniví), dokonce se pokouším je prostě držet ve vodě (hnijí). Na úspěšné odchování samice agamní generace této Žlabatky stále čekám. Ale věřte, nikdy to nevzdám!

Ještě jednu zajímavost jsem pozoroval. V některých případech byly hálky Žlabatky hráškové podivně zkroucené.

Někdy žluté, jindy načervenalé. V jednom případě ony načervenalé, zkroucené schránky byly poblíž hálek příbuzné Žlabatky penízkové (Neuroterus numismalis),

jindy zase hned vedle hálky Žlabatky nervové (Cynips divisa).

Nevím, co tu deformaci působí, podezřívám houbovou či virovou chorobu, avšak občas jsem na povrchu sesychajících se hálek (těch z mých suchých krabičkových odchovů) pozoroval také podivné oranžové tvory.

Trochu připomínají parazitické larvy Bejlomorek (Cecidomyiidae). Že by zde byla souvislost?

Zase se otevírá spousta dalších otázek. Ale jen ať! Alespoň mám program pro studium a snad i focení do dalších dlouhých let…

Galerie fotografií

Rubriky: Cynypoidea (Žlabatky), Hymenoptera, Parazitismus, Rozmnožování | Komentáře: 5

(Ne)obyčejné Mšice 2, Dutilka, Pemphigus

Lidé již od dávných věků vyhledávají seskupení více jedinců svého druhu. Obec nám totiž skýtá větší množství společenských, pracovních, kulturních i sportovních příležitostí, zajišťuje blízkost zdravotnických zařízení. Kooperace a specializace vedla v minulosti ke vzniku řemesel, rozličných kast. Vybudováním cest pro přísun potravy a rozličných surovin, rozvojem obchodování měst s chudším venkovem, pak byl zajištěn dostatečný přísun zdrojů. Pro současného, civilizací pokřiveného člověka je dnes život ve větším městě velmi pohodlný. Města jsou ale také neoddiskutovatelně i jakousi obrannou hrází proti jiným organismům. Člověk zde toleruje už jen vytrvalé traviny, pár astmatických městských stromů a také, volky-nevolky, ony synantropní živočichy, jakými jsou třeba holubi či potkani. Se zajímavou rostlinou nebo s nějakým pozoruhodným živočichem se pak člověk městský nejčastěji setká – až na svém talíři. Příroda živá však některým lidem přesto chybí. Snad proto se mnoho z nás věnuje občasnému zahrádkaření, houbaření, rybaření, … , nebo alespoň pěstování květin v truhlících, na balkónech, v předzahrádkách. Zřejmě i proto ta nadmíra pejskařů. Z toho samého důvodu také vyhledáváme při procházkách městem stín a klid městských parčíků, nebo raději cestujeme o víkendech pryč z města.

Avšak věřte, že ani zde, ve městech, nejsme ve skutečnosti sami. Jen je třeba se lépe dívat. I malý kousek městské přírody stačí totiž za životní prostor zástupcům drobného hmyzu. Poznala to již mnohá slečna, špacírující oázou městské zeleně, oblečená coby pestrobarevný lákavý květ. Překvapena, mnohdy s křikem a úděsem otřepávala ze záhybů šatu drobné “mušky”. Byť původně lákala jen samečky svého druhu, podařilo se jí onou škálou křiklavých odstínů, stejnou jakou příroda vyhradila pro svěží kvetoucí zeleň, takovou co za svou potravní signální barvu má rozličný fytofágní hmyz, mimoděk pomýlit jedince nadčeledi Mšic (Aphidoidea), řádu Polokřídlých (Hemiptera). Otravní náletníci opravdu nechtěli poukázat na prvo-plánovitost jednání oné slečny, jistě jejich záměrem nebylo jí jakkoliv škodit.

Myslíte, že jsem si předchozí scénu vymyslel? Takové situace jsem ale již opravdu viděl mnohokrát. Městské parky totiž používám za významný bod. Tak jako se muži orientují ponejvíce dle hospod, ženy podle obchodů, já řídím svůj krok kolem a skrz rozličnou zeleň či parčíky. Líbí se mi velké Kroměřížské zahrady, ale i parky malé, kupříkladu ten u nás, na Slovaně, kde pár desítek Topolů černých vlašských (Populus nigra var. italica) a Lip velkolistých (Tilia platyphylos) chrání umělé, betonové jezírko s fontánou (oprava – to už před lety zasypali), pár laviček a hlavně pravoslavný kostelík Svatého Gorazdy [zde]. Park sám slouží za oázu klidu pro důchodce a pro maminky s kočárky, jako úkryt pro zamilované páry i pro pubertální, pokuřující výrostky. Vzhledem k blízké prodejně alkoholu je užíván i za zasloužené útočiště ovíněných pracujících. Nepatřím ani k jedné takové skupině, leč i pro mne má tento park své kouzlo. Tím jsou, po člověku další, tvorové budující města – zástupci společenského hmyzu.

Kapitola první

Dutilka spirálová (Pemphigus spirothecae) [Urban, Wiki], zástupce Mšic žijících na Topolu, totiž tvoří překvapivě krásné a funkční příbytky. Využívá kouzelně jednoduchým způsobem řapík listu Topolu, zkroutí jej do spirály a vytvoří schránku (až 2cm dlouhou). Napadený list roste a vyvíjí se zcela normálně, schránka mu nijak nebrání ve fotosyntéze a tak příbytkem Mšic proudí neustálý přísun živin. Na jediném Topolu najdete podobných hálek stovky (nejčastěji na spodních větvích).

Zde jsem animoval fotky hálky zmíněné Dutilky, focené z různých stran, schválně posuďte její dokonalost.

Dutilka_Animated

V některých případech na jedné stopce vzniknou hálky hned dvě. Jistě byly tvořeny ze dvou původně samostatných Mšičích rodin, určitě nejde o jedinou, rozhádanou familii, kde by se rozkmotřené sestry odstěhovaly do sousedství. Zda Mšice z obou hálek komunikují skrz spojovací tunel přátelsky, nebo je mezi nimi o kýženou stopku listu podobný boj, jaký vedou lidé o zdroje surovin, to se můžeme jen domýšlet.

Uvnitř samostatné hálky bydlí vždy jedna rodina, tvoří tak vlastně jeden městský stát. Opravdu to je takové malé město, lidskému podobné.

Najdete zde dospělce i nymfy různého věku. Městem vede rušná “hauptštrásse” umožňující pohyb Mšic, je zde pod povrchem proudící řeka, zásobující město živinami, uličky u ní jsou plné strávníků. Jen si povšimněte, kolik těch hladovců tam uvnitř je. Hálka chrání Mšice před případnými predátory. Mšičí město trpí i podobnými problémy, jako to lidské. Nedostatek prostoru, problém s odpady, s ventilací…

Populační hustota Mšicím zřejmě tolik nevadí, ať je třeba málo prostoru, třeba i smrádek, ale hlavně ať je dost potravy a bezpečí! Zde vidíme nymfí školku.

O kousek dál jsou i Mšice dospělé (třetí generace). Larvičky Mšic při podráždění vypouští kapičky sladkého nektaru, avšak není zde Mravenců, co by tuto tekutinu konzumovali. Hrozí tedy, že odpadní produkt pak nevyužit zaneřádí schránku zevnitř. Snad i proto jsou Mšice pokryty voskovým poprachem, jenž jim dovoluje žít nahusto v těsném prostoru bok po boku a hlavně – brání smáčení jejich těl odpadní medovicí, sladkou vazkou kapalinou. Pravděpodobně i proto není, do spirály stočená stěna hálky, na okrajích srostlá (přinejmenším po celé délce) a myslím, že o odstraňování odpadu i o ventilaci hálky je tak postaráno.

Zdá se Vám připodobnění s lidským městem za vlasy přitažené? Ve skutečnosti ale jsou tyto Mšice považovány, spolu s některými Blanokřídlými (Včely, Čmeláci, Vosy,..), za skutečné zástupce společenského hmyzu. Pravda, na rozdíl od typicky eusociálních Včel nemají oddělenou královskou kastu, avšak i tak v Mšičím státě panuje přísná organizace a řád. Žije zde totiž hned několik generací pohromadě, s rozdílnými právy a povinnostmi. Bezpečí a potrava i těch nejmladších je zajištěna. Dokonce dochází podle entomologů ke vzniku jakýchsi Mšičích kast. Takovou kastou jsou třeba morfologicky specializovaní vojáci [Biomedcentral, Vanderbilt, OxfordJournals], bránící v případě potřeby město před napadením. Jen zkuste hálku rozlomit a uvidíte, jak se vyrojí na okraj hálky. Možná budete mít pocit, že se hrnou spíše se ve prospěch kolektivu obětovat, popřípadě desercí zachránit rodinné stříbro, vlastní geny. Skutečně však Mšičí vojáci mohou predátora, jakým je třeba dravá larva ploštičky Hladěnky Minkovy (Anthocoris minki), zahubit [Altruistic_soldier_caste].

Nasbírat dostatek materiálu pro některé mé příspěvky nezřídka trvá i léta. V tomto případě jsem musel pro pokračování příběhu počkat na konec zimy. Chtěl jsem poznat, jak taková spirálovitá hálka vzniká. Ač jsem ke Svatému Gorazdovi přišel brzy zjara, bylo už málem pozdě. Na řadě z mladých lístků jsem našel už spirálky hotové, byť byly jen několik milimetrů velké. Se zanedbatelným vnitřním prostorem, vlastně jen takový stočený řapík listu.

Myslel jsem původně, že spirálovitý tvar bude jen naznačen a dotvořen mnohem později až společným úsilím dalších generací. Zde se ale ukázalo, že to již brzy na jaře má tento složitý útvar vlastně skoro finální podobu. A někdy list živí nejen jeho obyvatele, ale třeba i drobného žlutého Kříska.

Hledal jsem ještě nějaký list, kde by byla spirála v počátku svého vzniku, chtěl jsem prozkoumat, kdo všechno žije uvnitř. Tato schránka zdála se býti velmi mladou.

Dle mých pozorování uvnitř hálek na jaře naleznete (tak jako i já) jen jednu jedinou Mšici. Je to Zakladatelka (Fundatrix), ta jediná zrozená z vajíčka ukrytého přes zimu v kůře, v blízkosti pupenů. Jarní i letní generace Dutilek jsou totiž živorodé. Brzy po svém zrození matka Zakladatelka na řapících mladých listů intenzívně saje. Údajně toto sání samotné kroutí řapík do spirály. Já se ale domnívám, že si Mšice určitě pomáhá i chemickým působením svých slin či jiných výměšků. Důkaz nemám, jen věřím chemii více než pouhému fyzikálnímu působení (byť by dráždilo rostlinné pletivo). Pokud je ale pravdou, že drobná Mšice řídí celý tvar a růst jen pouhým řízeným sáním, je to stavitelka nad jiné. Člověku se zdá snadné a příjemné moci do libosti nasávat tak, až jednomu vyroste nad hlavou barák, ale ono je potřeba jak plánu, tak je i nezbytné reagovat na konkrétní podmínky. Vždyť výsledná konstrukce je monstrózní dílo, specializovaná stavba řízená fenotypem příslušného druhu Dutilek. A snad tedy i jakousi jejich inteligencí.

Za několik týdnů se schránky promění. Jsou již tlustší a až snad poloviční velikosti oproti té finální. Zdá se tedy, že na jejich vzniku nese opravdu zásluhu především samotná matka Fundatrix. To ona již chystá prostor pro své početné potomstvo.

Zakladatelka je pohlavně dospělá asi čtyři týdny od narození. Několikrát se svlékla a je teď nažloutlá a vlnově chlupatá. Zbytky starých svlečků jsou součástí jejích šatů (viz Galerie fotografií). Zda to je pozůstatek zvyku primitivních předchůdců Dutilek kryjících se maskováním (v hálce již nepotřebným), zda je Mšice pořádná a nechce hálku zaneřádit odpadem, nebo se to prostě na ni jen náhodou přilepilo – nevím.

Zakladatelka má tykadla jen o čtyřech článcích a předobře vyvinuté sací ústrojí.

Dospělá matka se teď partenogeneticky, živorodě rozmnoží (dle Urbana asi 50 potomků). Nová (druhá) generace je rovněž ryze partenogenetická. Ven z hálky se její jedinci nikdy nepodívají, jejich hlavním cílem je zmnožit, rozkopírovat společné geny. Až jejich potomci, členové třetí, okřídlené partenogenetické generace Dutilek (tykadla se šesti články) k podzimu opouští rodnou schránku. Měří tak 2mm (s křídly 3mm) a můžete je vidět na mých předchozích fotografiích nebo i v mé Galerii fotografií. Dál už jejich příběh znám zatím jen z literatury. Na větvičkách Topolu prý rodí tyto Mšice larvičky čtvrté generace. Její dospělci jsou jen milimetr velcí a nepřijímají stravu. Jde o poslední, pohlavní generaci a také o generaci ryze sexuální. Tito jedinci se nezdržují potravou, rychle dospívají a ihned se páří s vhodným partnerem. Pak samice snese – pozor – jen jedno vajíčko. Z něj se na jaře rodí další Zakladatelka.

Připodobnil jsem město lidské s tím Mšičím. Jednu významnou odlišnost/výhodu však Mšičí město uvnitř hálky, oproti tomu lidskému, má. Všechny Mšice, včetně matky Zakladatelky, se zde rozmnožují pouze partenogeneticky a živorodě. Všichni občané státu jsou proto stejných genů, takže odpadá soutěživost a konkurence, všichni jsou jednoho pohlaví, takže zcela odpadá sexualita (!!), všichni jsou samice, takže chybí testosteronem puzené riskování. Luxus plýtvání zdroji na tvorbu dvou pohlaví se eliminoval (zabráněním vzniku samců), všichni členové se přímo reprodukují. Dokonce i vojáci jsou nutně samice, takže válka rozhodně nebude. (Zaveďme převahu, nebo alespoň povinně rovné zastoupení žen u lidských armád a problém válek bude celosvětově vyřešen!) Jako přírodovědec shledávám systém Mšičího samičího státu za jednoduchý a hlavně za nesmírně funkční. Slovy klasika [Limonádový Joe]: “Jak primitivní! Ale jak účinné!”. Ano chápu, trochu to je jako v onom slavném polském filmu “Sexmise”. Děsivé město partenogenetických samic! (Zde žádám trochu pochopení – přece jen jsem mužského, tedy ohroženého pohlaví.)

Učarovaly mi tyto Dutilky a proto je znovu každoročně vyhledávám. Blízký park na Slovaně, u Svatého Gorazdy, hostí jejich Mšičích státečků naštěstí na tisíce. (Tedy pokud zahradníci neořežou, jako například letos v létě, všechny spodní větve Topolů!)

Kapitola druhá

Dlouho jsem také pátral po jiných příbuzných Dutilkách. Nalezl jsem podobné, velké, blíže neurčené hálky na dovolené v Itálii (Gargáno).

Tyto obrovské hálky mi připomněly, odkud pochází latinské jméno těchto Mšic. Pemphigus je totiž v medicíně užívané jméno pro skupinu puchýřnatých autoimunitních onemocnění kůže a sliznice[wiki]. Projevuje se tvorbou puchýřů velmi podobných hálkám našich Dutilek. A překvapivě touto nemocí trpí nejvíce právě obyvatelé Středozemí, kde se vyskytují i tyto druhy Dutilek s velkými hálkami. No možná je to tak, že ta kožní nemoc má ve skutečnosti jméno po těchto Mšicích. Nebo jen obé získalo název ze stejného slova – v řečtině totiž pemphig znamená bublinu, nebo puchýř.

Toužil jsem však najít zejména u nás se vyskytující druhy. Třeba zajímavou Dutilku topolovou (Pemphigus bursarius). Nakonec jsem po dlouhém pátrání tuto Mšici objevil při svém léčebném pobytu v Jáchymově. Na Topolu černém jsem zjistil její hálky opět na řapících listů.

Tento druh Dutilky je heteroekní, tedy jeho jedinci střídají během roku hostitelskou rostlinu. Tvoří hálky nejprve na Topolu, pak se v létě stěhují a “škodí” na kořenech salátů, čekanky apod. K podzimu se na Topoly zase vrací a tvoří krásně barevné, kapsovité hálky (bursa je latinsky měšec).

Vývoj v hálkách této Dutilky je obdobný předchozímu druhu, jen díky další hostitelské rostlině trochu komplikovanější. Tato Mšice tvoří samozřejmě menší kolonie, s kratší životností. Snad proto jsou její vojáci jako kasta odlišitelní už jen svým chováním, ne přímo morfologicky jako tomu bylo u P.spirothecae.

Hálky této Dutilky mohou vznikat i na tenkých větvičkách. Po jejich opuštění se s tím Topol umí vypořádat a větvička klidně roste dál. Tedy, dokud pořádně nezafouká – přece jen pevnost takového místa je menší.

Kapitola třetí

Rád vzpomínám i na letošní služební cestu do Podkrušnohoří (Most). Po dlouhé pracovní době zbyl večer ještě čas na krátký výlet. Rychle jsem obul pohorky a vyrazil na blízký NPP Jánský vrch [zde]. Již se připozdívalo, takže jsem mnoho hmyzu nenašel. Zklamán procházel jsem pod Topoly černými (Populus nigra) a tehdy jsem úžasem zalapal po dechu. Snad každý desátý list nižších větví těchto stromů nesl hálku Dutilky. Ale schránku pro mne úplně nového druhu! Dutilka listová (Pemphigus populinigrae) tvoří své hálky na středové žilce listu.

Jsou to hálky barevné, tvarově zajímavé.

Zdají se být bez otvoru, jak tedy ventilují – nevím.

Dospělec se však od jiných Dutilek příliš neliší.

Hledal jsem i mladší hálku, uvnitř této byly jen mladé larvičky spolu se Zakladatelkou.

O životě tohoto druhu Dutilek jsem zatím mnoho nevypátral a také jeho podrobnosti sám bohužel více nepoodhalil. Hlavně mne zajímá, jak že vzniká jejich hálka – přece jen mechanismus tvorby těchto dutých příbytků musí být odlišný od těch spirálových. Do Mostu, na Jánský vrch, přesně na jaře, se asi hned tak nedostanu. Žije snad tato Dutilka i někde poblíž, někde na Moravě? Nebo princip vzniku takových schránek lze pochopit třeba studiem jiných druhů Mšic? Pokud ano, řeknu Vám to někdy příště.

Dutilky zdaleka nejsou jedinou skupinou Mšic tvořících hálky. Jejich organizace je ale asi nejpropracovanější. Mšičí městské státy také nabourávají zažité představy a stereotypy. Alespoň pro mne je například ona včelaři proklamovaná nezbytnost vysoké inteligence každého společenského hmyzu rázem zpochybněna. Ale pozor! Mšice komunikují, svůj stát řídí. Rozhodně tedy nejsou “úplně blbé”. Jen je, jejich instinkty řízená inteligence, jiného druhu než ta lidská.

O dalších, neméně zajímavých zástupcích Mšic si přečtěte v mých příspěvcích o nevšední Toulici kopřivové (Orthezia urticae).

Galerie fotografií

Rubriky: Aphidoidea, Parazitismus, Rozmnožování, Stravovací návyky | 1 komentář