Litanie o morálce, o vině ze zabití, o ochraně přírody

Původní příspěvek byl na doporučení čtenářů přesunut na samostatnou stránku  Litanie o morálce. Snad tak bude lépe oddělen obsah přírodně popularizační a ten subjektivně filosofický.

Děkuji za pochopení.

Rubriky: Uncategorized | Napsat komentář

Žlabatka jestřábníková, Aulacidea hieracii

Objevitelství a cestovatelství má v Českých zemích velmi dlouhou tradici, vyznavačů tohoto druhu poznávání jsou i v naší historii přehršle. Zkoumání krás světa blízkého i vzdáleného lze přitom realizovat mnoha různými způsoby. Někdo má zálibu jen ve virtuálním cestování, třeba přes internetovou síť, jiný se ocitá v dalekých zemích poslouchajíc v rádiu pořad “Cestování s Jiřím Kolbabou”, nebo sleduje v televizi cestopisy od National Geographic, obzvlášť zcestovalá je také ona zvláštní odrůda lidí holdující Geocachingu. Běžný Člověk pak jezdí do oněch exotických dálav alespoň na dovolenou. Již méně takových cestovatelů však mohlo cizí krajinu, mentalitu tamějších lidí, kulturu národa a také přírodu opravdu důkladně poznat. Pro mne je opravdovým cestovatelem ten, kdo poznává zejména své vlastní okolí, ať už ho život zanese kamkoliv. Ten, kdo zemi prolezl s batohem na zádech, žil v ní, stravoval se v souladu s místními podmínkami, kdo zažil nejen krásné, ale i to deštivé počasí, bláto, špínu, vedro… Zapomeňme na hvězdičky hotelu u pláže, na všechno to “all inclusive”, na organizované fakultativní výlety, na úslužného delegáta, jednoduše na ten zbytečný luxus a pohodlí. Neměřme skutečné poznání vzdáleností! A hlavně se zbavme představy, že někam musíme jen proto, že už tam všichni naši známí byli.

Zkusme místo toho, snad i doma v teple, jen tak zabodnout prstem do mapy (dnes se to dělá spíše prstem do Locusu na mobilu, myší do www.mapy.cz, či do www.googlemaps.com). Nebo se stačí podívat třeba na seznam chráněných oblastí (CHKO) v našem okolí, jednu z dosud nepoznaných vybrat, nasadit pohorky, sbalit batoh a vyrazit. Také rád cestuji tímto způsobem. I v průmyslově nebo zemědělsky využívané krajině se totiž dá, s pomocí internetu, nalézt mnoho zajímavého. Kdo si myslí, že jeho domovina je nudná, fádní a naopak ty exotická místa jsou zajímavá a nevšední, bude jistě překvapen. Opak je totiž pravdou! Málokde ve světě naleznete takové přírodní krásy, jako je tomu právě u nás, v Československu. (Škoda jen, že to jsou už spíše jen roztroušené zbytky původní krajiny.)

Letos v létě jsem také takto namátkou vybral hned několik lokalit. Nejel jsem povětšinou sám. Má žena má totiž utkvělou obavu, že mne samotného jistojistě kousne jedovatý Had, že bez její pomoci dostanu infarkt nebo mrtvici, že spadnu do rokle a zlomím si obě nohy. (Bláhová netuší, že mnohem nebezpečnější jsou výlety třeba na Blízkém či Dálném Východě, v Africe, …) Jsem ale rád když jede s, neboť každé poznávání těší mnohem více, je-li sdíleno. Pravdou také je, že někdo přece musí nést batoh, když já sám jsem chabrus na záda. Tentokrát našim cílem byly lokality v blízkosti města Vyškov: NPR Větrníky a Stepní stráň u Komořan [JM kraj, Vyškov]. Jsou to chráněná území malá, stihnete je klidně navštívit za jeden den. Přesto mi ta místa učarovala. Jsou to obé lokality s residui stepní, suchomilné květeny. Věřte, budete na těchto místech, tak jako i já, okouzleni jemností květů, pestrostí barev. Nejsem botanik, proto nebudu vyjmenovávat všechny vzácné zástupce rostlinstva. Stejně – jako laik poznávám maximálně tak krásné, (ač běžné), žluté a někdy oranžové, pozdně letní Jestřábníky (Hieracium), možná ještě tak tento jarní Koniklec luční (Pulsatilla pratensis).

Ve své neznalosti bohužel určitě přehlédnu ty nejvzácnější z rostlin, kvůli kterým jsou tyto lokality chráněny. Co láká mne do těchto míst je drobný Hmyz, vázaný na tuto xerotermní flóru. S radostí jej pozoruji, studuji, fotím. Samozřejmě s největší opatrností, aby nedošlo k ohrožení zbytku vzácného biotopu. Tak jak to vyžadují předpisy chráněného území a hlavně má vlastní, neméně přísná pravidla.

Po zkušenosti z předchozího časného léta, kdy mne má alergie na pyly trav přiměla ignorovat fakt, že kvetoucí traviny jsou možná převzácné Kavyly (Stipa), a dokonce donutila k zbabělému úprku z Větrníků, jsem se tentokrát na Stepní stráně vypravil raději časně z jara. Je to doba lásky Brouků Majek (Meloidae)

ale nejen jejich. Bezobratlí už jsou v dubnu velmi aktivní, což dokladuje i milostné objetí těchto Hlemýžďů (Helix).

Přes půl hodinky jsem také pozoroval dramatický souboj dvou Mravenčích druhů. Větší jedinci Mravence trávního (Formica pratensis) lovili drobné Mravence žluté (Lasius flavus). Stiskem mohutných kusadel drtili těla a hlavy drobné kořisti. Byl to zřejmě pouhý teritoriální boj, nevěřím totiž, že by drobný Mravenec představoval zas až tak vydatný zdroj potravy. Možná si jen ten silnější druh připravoval půdu pro skutečnou loupeživou, otrokářskou výpravu, u těchto Mravenců běžnou. (Slunce už bylo příliš ostré, proto se fotografie moc nepovedly.)

O mez dále hledala osamocená létavka trochu nektaru uvnitř hlubokého kalichu. Snad mi ten něžný kvítek, či alespoň onu samotářskou Včelku, pomůže určit někdo z komunity milovníků Včel.

Krásné dopoledne jsme strávili na Stepních stráních u Komořan. Zážitků bylo mnohem více, než jen těch pár uvedených příkladů. Cestou domů jsme ještě na trávnatých březích podél příchozí cesty pozorovali tuto Dlouhososku hnědoskvrnou (Bombylius discolor).

Snad díky ní jsem věnoval trávníku více pozornosti. Byly v něm vidět zbytky proschlých loňských květin včetně stvolů Jestřábníku; i vzpomněl jsem si opět na ty krásné žluté květy, které koncem léta zdobily jak příchozí cesty, tak samotné louky Větrníků a Stepních strání. Jak jsem na nich tehdy obdivoval hojnost rozličných Pestřenek a Včel, drobných Broučků. Jestřábník, okrasa rumišť, krajů cest, rostlina z pro Hmyz nejpohostinnějších. Teď zjara tu po nich zbyly už jen suché stonky, jeden na konci dokonce nějak podivně nafouklý! Ulomil jsem tuto seschlou, zduřelou část (mimo chráněné území) a začal ji zkoumat.

Po rozlomení bylo jasné, že jsem našel něco neobvyklého, neznámého.

Jsem již uvyklý hledat a nacházet rozličné hálky Žlabatek (Cynipidae) na Dubech (Quercus), nebo i jiných dřevinách. Že ale najdu podobné, na stvolu Jestřábníku, to jsem věru nečekal. Uvnitř hálky bylo snad deset poměrně velkých komůrek. Některé s již mrtvými larvami, takovými co nepřežily tuhou zimu, jiné komůrky ale slibovaly obsahovat larvy živé, snad již zakuklené.

Doma jsem je tedy opatrně z hálky vyjmul a pro Vás vyfotil.

Velký zadeček a podélný kýl kukel potvrdil – bude to Žlabatka (a samička).

Kukla postupně tmavla a já měl mezitím čas zkoumat internetové zdroje.

Dalo mi to práci, ale zjistil jsem, že na stoncích Jestřábníku (Hieracium) [Wiki, Květena, Jestřábník oranžový] dělá hálky Žlabatka Aulacidea hieracii. České jména nemá, říkám jí tedy pracovně Žlabatka jestřábníková. Přiznávám, určení Jestřábníku dle stvolu a mé zavadlé vzpomínky na žlutou krásu předchozího léta, mohlo být dost nepřesné, v úvahu připadala ještě dvouletka Kozí brada luční (Tragopogon pratensis), na kteréžto stonku dělá hálky příbuzná Žlabatka Aulacidea tragopogonis. Obě tyto Žlabatky patří do čeledi Cynipidae, rodu Aulacidea.

Stáhl jsem proto klíče k určování Žlabatek [Royal entomological society] a čekal, až se vylíhne imago.

Dospělá Žlabatka potvrdila příslušnost k druhu A. hieracii. Takže si ve svém poznávání Žlabatek dělám další čárku. I když zde přiznávám jistou míru nejistoty. Určovací klíč totiž evidentně nepsal programátor. Tvrzení v něm uváděná jsou někdy až rozporuplná. Radiální políčko na křídlech, délka třetího anténního článku, koneckonců i rýhy na hrudi jsou znaky poměrně subtilní a navíc nejednoznačné. Jakousi jistotu mi tedy dal právě až vzhled hálek. Srovnejte hálky Aulacidea hieracii a Aulacidea tragopogonis.

Dlouho jsem obdivoval krásu této drobné Vosy. Byla silná a nosila se velmi hrdě, vždyť také měla na co být pyšná. U Žlabatek totiž platí, že čím větší zadeček, tím jsou samice přitažlivější. Alespoň pro samečky jejich druhu.

Fotil jsem tyto vosy pro Vás na kokonu, ze kterého se právě vyklubaly.

Bohužel, všechny zrozené Žlabatky byly samičky, samečka jsem se letos nedočkal.

Detail křídel také potvrdil mé určení druhu. I když mám pocit, že Klíč [RES] by potřeboval své nákresy také trochu opravit.

Mám radost, že také z tohoto výletu si kromě pěkných zážitků přináším i poznatek o novém druhu Žlabatek. Podobné toulky po chráněných oblastech v okolí, tedy po těch nejcennějších zbytcích původní krajiny a přírody, doporučuji všem, co v sobě nosí cestovatelského ducha a nemusí to být zrovna obdivovatelé Hmyzu. Doporučuji to i těm lenivějším, co si rádi pospí – vždyť je to jen krátký výlet! Zkuste strávit den v přírodě a uvidíte, že Vám zážitky splatí to brzké vstávání i nepohodlí cest. Žlabatku jestřábníkovou asi nenajdete, možná nebudete mít ani štěstí na modré Majky, nebo na Hlemýždí lásku. Slibuji Vám však alespoň krásu lučních květin, a možná to budou právě žluté Jestřábníky. Pořád lepší než sedět doma u televize, co říkáte?

Galerie fotografií

Rubriky: Cynypoidea (Žlabatky), Hymenoptera | Napsat komentář

Nosatec dubový žaludový

Někdy se mi zdá, jakoby tvor zvaný “Brouk” byl snad jediným hmyzem vůbec. Mnoho lidí totiž klidně nazve tímto generickým jménem každé malé stvoření, ať již létá nebo lozí. Mezi Brouky (Coleoptera) tak neinformovaný laik řadí mylně třeba Ploštice (Heteroptera), Šváby (Blattodea), Škvory (Dermaptera), Chvostoskoky (Collembola), Rybenky (Zygentoma) a dokonce i Klíšťata (Ixodida). Obdobně k tomu mají sklon lidé v mnoha různých zemích, tak třeba ti anglicky mluvící používají zjednodušující název “Bug”. Naše slovo “Brouk” je zneužíváno jako univerzální nadávka, jako záměrné paušalizující označení všeho tvorstvo nevýznamného, nepodstatného, odporného. Pestrost různých forem hmyzu je obrovská a takový odsudek, či takové zjednodušení, si rozhodně nezaslouží. Člověk, používající pro veškeré drobné živočichy název “Brouk”, přitom mnohdy stěží vyjmenuje byť i jen několikero zástupců tohoto konkrétního hmyzího řádu! Jak rád bych všem takovým pomohl otevřít mysl i oči, naučil je chápat, mít obdiv a úctu.

Mezi zástupci této velmi rozšířené hmyzí skupiny totiž najdeme druhy jak esteticky, tak i hospodářsky významné. Krása je relativní a subjektivní, proto o ní zde mluvit nebudu. Zmíněný hospodářský význam se zase bohužel projevuje zejména tím, že člověku tito Brouci někdy škodí. Ale přiznejme si sebekriticky: kolik tvorů nám vlastně tam, kde žijeme, opravdu nevadí? Mnohé z Broučích čeledí, naštěstí, umí zaujmout každého pozorného milovníka přírody. Například obdivuhodní Nosatci (Curculionidae). Jejich morfologie i etologie je vskutku výjimečná. Jen pohleďme na jejich typického zástupce, Nosatce žaludového (Curculio venosus).

Tělo opancéřované tvrdým chitinovým krunýřem, jemně ochlupeným, silné končetiny. Kdo zkusil Nosatce chvíli podržet v dlani tak ví, jak se tento dovede zapřít hrotem holení a jakou silou pak umí tlačit pro své osvobození. Co ale zejména nikdo u Nosatců nepřehlédne je – kulatá hlava protažená kuriózně v jakýsi dlouhý nos. A když říkám dlouhý, tak vězte, že jeho délka někdy přesahuje délku samotného těla Nosatce!! Na špičku nosu si tento brouk jistě vidí, zato psychologickým testem, kdy se poslepu dotýkáme prstem špičky nosu, by prošel jen obtížně. Zmíněný předlouhý výběžek hlavy však není opravdovým nosem.

Není to jen pouhý kožní výběžek, jen sídlo čichu. Jde totiž vskutku o protaženou hlavu (rostrum). Tato podlouhlá část nese tykadla a na samém konci jsou dokonce funkční, mnohdy velmi silná kusadla! A aby těch překvapení nebylo málo, mandibuly nepracují, jako je u hmyzu obvyklé, v horizontální rovině, tedy zde není levé a pravé kusadlo, anóbrž se pohybují vertikálně – spodní proti hornímu. Mimořádně podivné! Že tyto na dálku ovládané pilovité mandibuly jsou opravdu velmi účinné, pochopíme, když se začneme zajímat o to, kde někteří Nosatci prodělávají svůj vývoj. Mnoho jich totiž klade svá vajíčka do někdy i velmi tvrdých semen. Pro Nosatce lískového (Curculio nucum) není problém zdolat tuhou skořápku i lískového ořechu. Jistě, vrtají (prokusují) otvor pro kladení již v době zrání plodu, kdy je jeho skořápka ještě napůl měkká, i tak je to ale neuvěřitelný výkon.

Podobně mne již dávno okouzlil Nosatec dubový (Curculio glandium). Mezi jeho jedinci a těmi druhu C.venosus není pro laika žádný rozdíl, jsou stejného vzhledu, podobné velikosti, dokonce se podobně rozmnožují. Samička má předlouhý rostrum, sameček má tento “nos” trochu kratší.

Přiznám se, vždy jsem považoval dlouhou hlavu Nosatců spíše za ozdobu, za něco, co Nosatci zas až tak nepotřebují. Vždyť snad by stačilo provrtat či prokousat stěnu tvrdého plodu a naklást vajíčko těsně pod jeho povrch. Představoval jsem si rovněž, že křivost tohoto hlavového výběžku asi záměrně koresponduje s oblostí plodu lísky nebo žaludu. Slouží tento snad k detekci, zda plod není již obsazen? Nebo k nanesení nějakého značkovacího feromonu? Vždyť přece uznejte – přijímat jakoukoliv potravu takovým, promiňte mi to slovo, rypákem, no to snad ani není možné! Maximálně by se tímto dlouhým brčkem dalo někde u baru popíjet Mojito.

Po letech domněnek, přemýšlení a pátrání, jak že to vlastně s tím nosem Nosatců je, jsem se rozhodl zjistit víc. Chtěl jsem pozorovat tyto Brouky při páření a při kladení vajíček. Hledal jsem tedy Nosatce dubového na žaludu Dubu letního (Quercus robur) [umich, uconnladybug]. Bylo jich naštěstí k podzimu na Dubech v okolí spousta. Tedy jak těch velkých žaludů, tak i Nosatců. Dlouho jsem pak vyčkával, až má vyvolená samička uvykne fotoblesku a začne mou otravnou přítomnost tolerovat.

Po chvíli nedůvěřivého váhání přece jen přistoupila k činu. Začala vrtat otvor – ne do žaludu samotného, ale do jeho číšky. A určitě ne omylem. Dobře věděla, že stěna žaludu je pod číškou mnohem měkčí i tenčí. Navíc, že tak bude otvor vhodně maskován. Na hladkém povrchu žaludu by bylo stopy po vrtání věru obtížné zahlazovat. Postavení Nosatce při hloubení mi upomnělo vrtnou věž, kterou ze svého těla dělá například sám mistr vrtání – Lumek velký (Rhyssa persuasoria). Dlouhé končetiny podepírají tělo, kulatá hlava připomíná pohyblivý kulový čep, dlouhá tykadla kontrolují úhel vrtání, silné drápky pak zase Nosatce kotví k podkladu, takže může vrtat třebas i hlavou dolů.

Vrtání, nebo snad lépe řečeno vykusování, otvoru probíhalo poměrně rychle. Nosatec se přitom otáčel kolem dokola, nakláněl pohyblivou hlavu doleva, doprava.

Netrvalo dlouho a samička měla rostrum zcela ponořeno. Věřte nebo ne, vykousala díru až do středu velkého žaludu. Tak proto tak extrémně protáhlá hlava! Opravdu celá její délka byla beze zbytku využita.

Pak Nosatec rychle hlavu vytáhl, otočil se a bez otálení začal do dírky klást vajíčko.

Pochyboval jsem, že má samice tak dlouhé kladélko, aby dosáhlo až na dno komůrky. Bohužel jsem ale Nosatce vyplašil, takže celou pravdu jsem se ještě tehdy nedozvěděl.

Jindy jsem zase pozoroval páření těchto Nosatců, a nepřekvapí nás – opět na povrchu žaludu.

Byl jsem velmi udiven, když samice neztrácela čas a již za kopulace začala vrtat do nevábně vypadající, nahnědlé oblasti mimo číšku. Zřejmě chtěla využít měkčího, udereného místa. Brzy byla zase v žaludu ponořená – až po oči. Sameček zdánlivě jen přihlíží, avšak nenechte se mýlit, jeho práce je také důležitá.

Snad mi oba prominou, že jsem jejich chvilku rozkoše zaznamenal a pověsil tyto fotky na internet – u lidí by se to jistě chápalo jako nepřijatelný mravní poklesek. Já ale chtěl ukázat, že i samec má své poslání a svůj smysl. Po chvíli, když samička usoudila, že toho už má dost, že dírka pro vajíčko je hotová, partnerovi nějak jeho snažení ukončila. Ten se pak skutálel dolů se samice i s žaludu a odletěl. U Nosatců není po sexu čas na nějaké “I feel good…”, není čas na cigaretku, ani na zasloužený spánek. Neplatí zde ani to samčí “Post coïtum omne animal triste est“. Neúnavný samec Nosatec rychle letí pokusit se někde jinde zasít další své sémě.

Nikdy jsem nepozoroval, že by samec vykusoval dírku v žaludu spolu se samicí, nebo snad namísto ní. Jeho prodloužená hlava je tedy spíše jen znak příslušnosti ke klanu “dlouhonosých”, než že by měla nějaký skutečný účel. Lidově řečeno: “Podle nosa, poznáš kosa”. Snad krásu své hlavy samec alespoň uplatní při namlouvání samic, nebo při soupeření s jinými soky.

I když jsem tedy již věděl, jak kladení vajíček probíhá, stejně jsem pozoroval další a další samičky tohoto Nosatce. A dobře jsem udělal. Tato krasavice začala vrtat opět na číšce žaludu.

Netrvalo dlouho a prokousala tvrdou slupku.

A za pár minut byla až uprostřed. Dál to opravdu nešlo. Vrtěla kulovitou hlavou ze strany na stranu, zřejmě připravovala komůrku pro vajíčko.

Pak rychle hlavu vytáhla a začala klást.

Přece nemohla dosáhnout kladélkem, byť teleskopickým, až na dno štíhlé šachty, gravitace v těsné rource také nepomůže – tak jak to vlastně funguje?

Odpovědi jsem se tentokrát dočkal. Velmi rychle po kladení samice začala do svého tunýlku znovu opatrně strkat hlavu. Zcela jistě vajíčko zatláčela jemně kusadly! Jaká něžnost a péče!

A dopravila zárodek svého potomka opravdu až na samé dno dlouhé šachty!

Co bylo pak? Samice hlavu vytáhla a začala do stejné dírky klást znovu – další vajíčko!

Zase je pak zatlačila kusadly na dno – a bylo hotovo. Avšak jen pro ni. Já ještě dlouho vzrušeně rozdýchával své poznání.

Než samice utekla, stihl jsem si ji vyfotit – na památku. Díky této fotografii jsem ale pochopil i další geniální detail Broučí morfologie. Protažené rostrum v sobě má totiž drážky pro lomená tykadla. Ta se při vrtání do zářezů ukryjí a Nosatec může ještě hlouběji.

Možná jsem se o tomto Nosatčím kladení mohl někde v literatuře dočíst mnohem dříve. Neobjevovat objevené. Přece již spousta lidí musela sledovat totéž. Takto vlastním pozorováním prohlédnout a pochopit je ale, i pro dospělého člověka, stále velmi vzrušující. Dodatečně jsem alespoň zapátral na internetu a našel spoustu zajímavých názorů. Například tento odkaz [Evidences of Creation] popisuje kladení vajíček Nosatců téměř stejně jako já. Autor zde považuje dokonce dokonalost Nosatce dubového za důkaz neplatnosti evoluční teorie, a že cituji: “Alláh je tvůrcem všeho”. Ač nezpochybňuji Boží všemohoucnost, my už přece dávno víme, že příroda je prostě vždy dokonalá.

Dlouhou jsem pak doma přemýšlel a ptal se sám sebe. Kolik vajíček maximálně samice naklade do jednoho žaludu? Co ji vede k tomu, aby kladla tak hluboko? Dělá si samice na žaludu “čárku”, že už je obsazeno? Jak se larvy uvnitř plodu vyvíjí?

Začal jsem proto plody Dubu sbírat, rozlamovat je, studovat jejich obyvatele. Byl jsem velmi překvapen, neboť přes 90% žaludů bylo již napadeno. Dá se říci, že Nosatec dubový opravdu výrazně maří rozmnožovací úsilí Dubu. Tak proto je těch žaludů na Dubu tolik! Také se dle mých pozorování zdá, že larva Nosatce opravdu zprvu vykusuje střed žaludu. Snad aby tento co nejvíce přirozeně zrál, zachoval si co nejdéle pevnost a vzhled normálního plodu. Aby Dub neodhalil parazita a neshodil žalud předčasně a ten pak i se svým nájemníkem nepodlehl plísni a hnilobě. Možná však je také malá larvička uprostřed žaludu lépe chráněna před parazitickými vosičkami.

Larva na následující fotografii také vyžírala nejprve střed plodu. Nešlo, myslím, o larvu Nosatce, spíše to bude housenka nějakého Obaleče nebo Zavíječe (drobní motýlci). Obaleče dubového jsem zatím vyloučil, snad tedy to je Obaleč ořechový (Cydia splendana) [Wiki], blízký příbuzný našeho Jablečného červa.

Larvičky Nosatce vypadají totiž jinak, jsou ponravovité, apodní, se silnými kusadly.

Vyžírají postupně od středu vnitřek žaludu, až zůstane jen tenká slupka.

Velmi často najdete uvnitř žaludu larvy hned dvě, málokdy však více. Jsou to vlastně sourozenci. Jejich matka velmi pravděpodobně feromony označila žalud tak, aby ani ona sama, ani její družky do něj již nekladly. Podstatu onoho chemického Nosatčího “Obsazeno!” jsem ale zatím v literatuře neobjevil.

Uvnitř svého pokojíčku mají larvy Nosatce ještě větší nepořádek než mnohý z lidských adolescentů. Jakmile je vnitřek žaludu sežrán a přeměněn na již bůhvíkolikrát prohledaný a snad i přežvýkaný trouch, nastane čas provrtat se ven.

Larva se pak zahrabe do země, kde se v malé komůrce zakuklí. A na jaře se už líhne nový brouk. Tím líhne nemyslím, že se hned vyklube ven. Jen se z kukly zrodí dospělec a ten pak čeká na ten správný okamžik, kdy bude dostatek nových žaludů.

Byl to hezký příběh, nemyslíte? Vím, nebyl příliš objevný a vědecky přínosný. Já ale přesto neskromně doufám, že pro některého z mých čtenářů se tento Nosatec dubový stane nyní konkrétním živočichem hodným zájmu. Snad tím oněch typizovaných, anonymních, opomíjených “Brouků” ubyde. Má snaha pak v takovém případě přinesla ovoce.

Galerie fotografií

Rubriky: Coleoptera (Brouci), Rozmnožování | Komentáře: 3

Žlabatka hrášková (a lentilková), Neuroterus quercusbaccarum

Nejsem z těch, co by si ve vzpomínkách své mládí či dospívání líčili příliš na růžovo [Jablečný červ]. Doba zrání pro mne má, obrazně řečeno, chuť hořkosladkou. Mezi ty čistě sladké vzpomínky patří celá řada prožitých pocitů, radostí a rozkoší, takových, za jaké se dospívající začínají stydět, postupně je nahrazují slastmi dospělých. A přitom třeba: držet v hrsti drahocenné čokoládové Lentilky, rozvažovat, kterou jejich barvu sníst nejdříve, zda tu červenou nebo hnědou, …, svírat tento dětský poklad tak pevně, až se glazovaný povrch sladkých “bombónů” taví a lepí ruce, to vše bylo nádhernou sváteční rozkoší, jaké se možná ani ty dospělácké nevyrovnají. Dodnes mám k Lentilkám kladný vztah, i když rodiči a okolím jsem byl přemlouván a posléze i přesvědčen, že jejich přílišná konzumace škodí. Zda tomu tak je, či ne, se můžeme dohadovat, dětem moudří dospělí vždy nabízí a nutí raději ovoce a zeleninu. Ani skoro po půl století nezapomínám na protivnou dušenou mrkev školních jídelen, fazolové lusky na smetaně, ty z konzervy, bez smetany a bez chuti, průmyslové lečo, které snad nešlo pozřít bez rizika odumření poloviny chuťových buněk, na dušenou kapustu s tlustým vepřovým, na špenát, co prý má vysoký obsah železa, ale je tak pomletý, zahuštěný, nechutný, že by jej nezvládl pozřít ani Pepek Námořník. Ale čest výjimkám! Vzpomínám také na jarní jahody, podzimní maliny, jablka, švestky, … V mém mládí pomeranče ani banány nebyly věcí běžnou, na mandarinky se často stála fronta. Proto snad každý na své zahrádce pěstoval alespoň trochu těch sladkých rajčátek, zaléval dva řádky mrkve karotky a pro nás děti vysadil – přesladký hrášek k jídlu. Ano, ten dobrý hrášek vylepšoval pověst nenáviděné kategorii zeleniny, stavěl se po bok spíše sladkostem, nejkrásnějším gastronomickým prožitkům mládí.

Ty časy už jsou dávno pryč, srdce okoralo, rozum vybíravý jazýček ukáznil. Lentilky ani hrášek už nemlsám, ostatní nudnou zeleninu konzumuji až se sebemrskačským zalíbením. Přesto na onu krásnou chuť dětství část mého já nezapomněla. A každoročně mi vzpomínku pomáhá udržovat a vyvolávat i drobná vosička Žlabatka hrášková (a Lentilková) (Neuroterus quercusbaccarum). Je to další z řady Žlabatek; již mnohé z nich jsem pozoroval a Vám představil (pro úvod se s nimi seznamte, prosím, v mých předchozích příspěvcích), toto je jedna z běžných, svými hálkami i svým jménem však tak silně útočící na mé vzpomínky!

Drobná vosička (agamní samička) klade již v zimě do pupenů kupříkladu Dubu letního (Quercus robur) vajíčka. Z těch se pak na jaře, v dubnu či květnu, líhnou drobné larvičky, jež zakládají kulaté hálky na samčích květech. Tyto někomu připomínají kuličky rybízu (jež také patří k mlskům dětí).

V případě, že se kulatá hálka, namísto na květu, vyvine na listu, je více zelená a ponejvíce připomíná, velikostí, barvou i tvarem, sladké plody hrášku. A mé vzpomínky na tu krásnou, sladkou část mládí se pak neodbytně přihlásí.

Kulaté hálky na Dubu daly jméno i druhovému latinskému názvu této vosičky. Že Quercus je Dub, už z předchozích mých článků víme, latinsky bacca označuje bobuli, kulatý plod, baccarum je pak druhý pád množného čísla – tedy otrocky přeloženo se jedná o Žlabatku dubo-bobulovou. Oč malebnější (ač nepřesný) je náš český název Žlabatka hrášková!

Hálka této Žlabatky na listu Dubu je šťavnatá a skýtá úkryt jedné jediné larvě.

Studiem internetu opět zjišťuji, že poznávám dávno poznané. Již před sto lety byl popsán a pochopen celý vývojový cyklus této vosičky [Doncaster I, Doncaster II, Doncaster III]. Jak závidím odborníkům entomologům jejich krásnou práci! Dnes tito vědci o zmíněné vosičce vědí ještě mnohem víc. Škoda jen, že pro nás laiky je těch dostupných informací, fotografií, vysvětlujících pozorování (ve vstřebatelné, pochopitelné formě) pomálu. Snad proto jsem pro sebe i pro Vás tuto hálku rozpůlil a křehkost drobné larvičky/kukličky ve šťavnaté schránce zaznamenal. Věřím, že jeden obrázek je zde za tisíce slov.

Drobná kukla vosičky měří okolo 2mm.

Detail kukly ukazuje, že se jedná o budoucí samičku.

Pokud neporušenou hálku ponecháte volně se na listu vyvíjet, za pár dnů v ní naleznete otvor a vosička bude pryč.

Ovšem jen tehdy, pokud její domov mezitím nezlikviduje nějaký mlsoun, co má také rád “sladký hrášek”.

Snad i proto jsem vosičky dochovával doma, v laboratorních podmínkách. Občas se tak rodili dlouhonozí samci (tato generace je sexuální). Byli velmi neposední, o kvalitní fotku byla nouze.

Jejich anatomii jsem tedy zkoumal raději na jedincích mrtvých. Můj syn by řekl, že je to zase to samé, že jsou všechny ty Žlabatky stejné. Ale jen se dobře dívejme! Učme se vidět a poznávat detaily! Mně se zdá velmi jiná a rozhodně zajímavá. Pohleďte jen na ty obrovské kyčle středního páru nohou, na předlouhé končetiny, na drobný zadeček na tenké stopce.

Také jsem zachytil žilnatinu křídel – pro srovnání a správné zařazení.

Častější ze zrozených jedinců byly ale samičky. Nabídl jsem jim čerstvý dubový list, po kterém se rychle rozběhly, zvědavě jej prozkoumávaly tykadly a tiskly se k němu spodní částí těla.

V některých případech se list pod jejich zadečky zvlhčil. Myslel jsem, že vypustily nějakou odpadní tekutinu, pak jsem ale pochopil, že celou dobu kladly vajíčka další, agamní generace. A zřejmě neopatrně nabodly kladélkem nějakou obzvlášť šťavnatou žilku listu. Kladly bez oplození samečkem! Jak nerozumné od samic sexuální generace, těch zodpovědných za páření vedoucí ke zvýšení heterozygotnosti potomků! Přece ale jen – samců je v populaci méně, jsou mnohdy lokálně nedostupní a tak je tato nouzová partenogenetická varianta, kdy si samice poradí samy, zřejmě v rozmnožovacím cyklu také používána.

Po smrti samic (a nežijí dlouho), jsem je opět fotil a studoval.

Nervaturu křídel porovnával s tou, pozorovanou u samečků tohoto druhu.

Úsilí samiček nezůstává nevyslyšeno. V létě pak můžeme na Dubovém listí pozorovat mladé, světle zelené, či žlutavé hálky. Další geniální dílo přírody, v tomto případě v podobě schránek larev agamní generace Žlabatky hráškové.

Jsou ve tvaru disků, uprostřed ztlustlých, snad jakýchsi čoček. Tedy tvaru velmi blízkému právě geometrii mých oblíbených Lentilek (lenticula – malá čočka). Pro mne je tvar hálky agamní generace reminiscencí sladkého mládí, pro dávné entomology systematiky důvod, proč tuto vosičku zvát také Neuroterus lenticularis (odsud má sladká variace jména – Žlabatka Lentilková). Asi tehdy netušili, že tyto dvě tak sobě nepodobné hálky, tedy ta hrášková a ta Lentilková, jsou tvořeny jedním druhem vosičky Žlabatky.

Pokud jsou čočkovité hálky na spodní straně listu, s létem pouze trochu tmavnou.

Ty na svrchní straně však postupně červenají, až přejdou do fialové barvy.

Na spodu jsou k listu přirostlé jen tenkou krátkou stopkou. Disky jsou tenké, pouze uprostřed trochu tlustší, skutečně intenzivní růst drobné larvy lze pozorovat až tehdy, kdy hálka spadne na zem, nabotná a larva uvnitř spěje ke kuklení.

Tyto “Lentilky” na listech Dubů jsou opravdu velmi běžné, mnohdy jich na jednom listu najdete desítky. Proto snad nikoho nepohorší, že si každoročně jeden takový list beru domů. Snažím se totiž tyto vosičky dochovat. Jednou je přechovávám v suché krabičce (usychají), podruhé zkouším vlhčí prostředí (plesniví), dokonce se pokouším je prostě držet ve vodě (hnijí). Na úspěšné odchování samice agamní generace této Žlabatky stále čekám. Ale věřte, nikdy to nevzdám!

Ještě jednu zajímavost jsem pozoroval. V některých případech byly hálky Žlabatky hráškové podivně zkroucené.

Někdy žluté, jindy načervenalé. V jednom případě ony načervenalé, zkroucené schránky byly poblíž hálek příbuzné Žlabatky penízkové (Neuroterus numismalis),

jindy zase hned vedle hálky Žlabatky nervové (Cynips divisa).

Nevím, co tu deformaci působí, podezřívám houbovou či virovou chorobu, avšak občas jsem na povrchu sesychajících se hálek (těch z mých suchých krabičkových odchovů) pozoroval také podivné oranžové tvory.

Trochu připomínají parazitické larvy Bejlomorek (Cecidomyiidae). Že by zde byla souvislost?

Zase se otevírá spousta dalších otázek. Ale jen ať! Alespoň mám program pro studium a snad i focení do dalších dlouhých let…

Galerie fotografií

Rubriky: Cynypoidea (Žlabatky), Hymenoptera, Parazitismus, Rozmnožování | Komentáře: 5

(Ne)obyčejné Mšice 2, Dutilka, Pemphigus

Lidé již od dávných věků vyhledávají seskupení více jedinců svého druhu. Obec nám totiž skýtá větší množství společenských, pracovních, kulturních i sportovních příležitostí, zajišťuje blízkost zdravotnických zařízení. Kooperace a specializace vedla v minulosti ke vzniku řemesel, rozličných kast. Vybudováním cest pro přísun potravy a rozličných surovin, rozvojem obchodování měst s chudším venkovem, pak byl zajištěn dostatečný přísun zdrojů. Pro současného, civilizací pokřiveného člověka je dnes život ve větším městě velmi pohodlný. Města jsou ale také neoddiskutovatelně i jakousi obrannou hrází proti jiným organismům. Člověk zde toleruje už jen vytrvalé traviny, pár astmatických městských stromů a také, volky-nevolky, ony synantropní živočichy, jakými jsou třeba holubi či potkani. Se zajímavou rostlinou nebo s nějakým pozoruhodným živočichem se pak člověk městský nejčastěji setká – až na svém talíři. Příroda živá však některým lidem přesto chybí. Snad proto se mnoho z nás věnuje občasnému zahrádkaření, houbaření, rybaření, … , nebo alespoň pěstování květin v truhlících, na balkónech, v předzahrádkách. Zřejmě i proto ta nadmíra pejskařů. Z toho samého důvodu také vyhledáváme při procházkách městem stín a klid městských parčíků, nebo raději cestujeme o víkendech pryč z města.

Avšak věřte, že ani zde, ve městech, nejsme ve skutečnosti sami. Jen je třeba se lépe dívat. I malý kousek městské přírody stačí totiž za životní prostor zástupcům drobného hmyzu. Poznala to již mnohá slečna, špacírující oázou městské zeleně, oblečená coby pestrobarevný lákavý květ. Překvapena, mnohdy s křikem a úděsem otřepávala ze záhybů šatu drobné “mušky”. Byť původně lákala jen samečky svého druhu, podařilo se jí onou škálou křiklavých odstínů, stejnou jakou příroda vyhradila pro svěží kvetoucí zeleň, takovou co za svou potravní signální barvu má rozličný fytofágní hmyz, mimoděk pomýlit jedince nadčeledi Mšic (Aphidoidea), řádu Polokřídlých (Hemiptera). Otravní náletníci opravdu nechtěli poukázat na prvo-plánovitost jednání oné slečny, jistě jejich záměrem nebylo jí jakkoliv škodit.

Myslíte, že jsem si předchozí scénu vymyslel? Takové situace jsem ale již opravdu viděl mnohokrát. Městské parky totiž používám za významný bod. Tak jako se muži orientují ponejvíce dle hospod, ženy podle obchodů, já řídím svůj krok kolem a skrz rozličnou zeleň či parčíky. Líbí se mi velké Kroměřížské zahrady, ale i parky malé, kupříkladu ten u nás, na Slovaně, kde pár desítek Topolů černých vlašských (Populus nigra var. italica) a Lip velkolistých (Tilia platyphylos) chrání umělé, betonové jezírko s fontánou (oprava – to už před lety zasypali), pár laviček a hlavně pravoslavný kostelík Svatého Gorazdy [zde]. Park sám slouží za oázu klidu pro důchodce a pro maminky s kočárky, jako úkryt pro zamilované páry i pro pubertální, pokuřující výrostky. Vzhledem k blízké prodejně alkoholu je užíván i za zasloužené útočiště ovíněných pracujících. Nepatřím ani k jedné takové skupině, leč i pro mne má tento park své kouzlo. Tím jsou, po člověku další, tvorové budující města – zástupci společenského hmyzu.

Kapitola první

Dutilka spirálová (Pemphigus spirothecae) [Urban, Wiki], zástupce Mšic žijících na Topolu, totiž tvoří překvapivě krásné a funkční příbytky. Využívá kouzelně jednoduchým způsobem řapík listu Topolu, zkroutí jej do spirály a vytvoří schránku (až 2cm dlouhou). Napadený list roste a vyvíjí se zcela normálně, schránka mu nijak nebrání ve fotosyntéze a tak příbytkem Mšic proudí neustálý přísun živin. Na jediném Topolu najdete podobných hálek stovky (nejčastěji na spodních větvích).

Zde jsem animoval fotky hálky zmíněné Dutilky, focené z různých stran, schválně posuďte její dokonalost.

Dutilka_Animated

V některých případech na jedné stopce vzniknou hálky hned dvě. Jistě byly tvořeny ze dvou původně samostatných Mšičích rodin, určitě nejde o jedinou, rozhádanou familii, kde by se rozkmotřené sestry odstěhovaly do sousedství. Zda Mšice z obou hálek komunikují skrz spojovací tunel přátelsky, nebo je mezi nimi o kýženou stopku listu podobný boj, jaký vedou lidé o zdroje surovin, to se můžeme jen domýšlet.

Uvnitř samostatné hálky bydlí vždy jedna rodina, tvoří tak vlastně jeden městský stát. Opravdu to je takové malé město, lidskému podobné.

Najdete zde dospělce i nymfy různého věku. Městem vede rušná “hauptštrásse” umožňující pohyb Mšic, je zde pod povrchem proudící řeka, zásobující město živinami, uličky u ní jsou plné strávníků. Jen si povšimněte, kolik těch hladovců tam uvnitř je. Hálka chrání Mšice před případnými predátory. Mšičí město trpí i podobnými problémy, jako to lidské. Nedostatek prostoru, problém s odpady, s ventilací…

Populační hustota Mšicím zřejmě tolik nevadí, ať je třeba málo prostoru, třeba i smrádek, ale hlavně ať je dost potravy a bezpečí! Zde vidíme nymfí školku.

O kousek dál jsou i Mšice dospělé (třetí generace). Larvičky Mšic při podráždění vypouští kapičky sladkého nektaru, avšak není zde Mravenců, co by tuto tekutinu konzumovali. Hrozí tedy, že odpadní produkt pak nevyužit zaneřádí schránku zevnitř. Snad i proto jsou Mšice pokryty voskovým poprachem, jenž jim dovoluje žít nahusto v těsném prostoru bok po boku a hlavně – brání smáčení jejich těl odpadní medovicí, sladkou vazkou kapalinou. Pravděpodobně i proto není, do spirály stočená stěna hálky, na okrajích srostlá (přinejmenším po celé délce) a myslím, že o odstraňování odpadu i o ventilaci hálky je tak postaráno.

Zdá se Vám připodobnění s lidským městem za vlasy přitažené? Ve skutečnosti ale jsou tyto Mšice považovány, spolu s některými Blanokřídlými (Včely, Čmeláci, Vosy,..), za skutečné zástupce společenského hmyzu. Pravda, na rozdíl od typicky eusociálních Včel nemají oddělenou královskou kastu, avšak i tak v Mšičím státě panuje přísná organizace a řád. Žije zde totiž hned několik generací pohromadě, s rozdílnými právy a povinnostmi. Bezpečí a potrava i těch nejmladších je zajištěna. Dokonce dochází podle entomologů ke vzniku jakýchsi Mšičích kast. Takovou kastou jsou třeba morfologicky specializovaní vojáci [Biomedcentral, Vanderbilt, OxfordJournals], bránící v případě potřeby město před napadením. Jen zkuste hálku rozlomit a uvidíte, jak se vyrojí na okraj hálky. Možná budete mít pocit, že se hrnou spíše se ve prospěch kolektivu obětovat, popřípadě desercí zachránit rodinné stříbro, vlastní geny. Skutečně však Mšičí vojáci mohou predátora, jakým je třeba dravá larva ploštičky Hladěnky Minkovy (Anthocoris minki), zahubit [Altruistic_soldier_caste].

Nasbírat dostatek materiálu pro některé mé příspěvky nezřídka trvá i léta. V tomto případě jsem musel pro pokračování příběhu počkat na konec zimy. Chtěl jsem poznat, jak taková spirálovitá hálka vzniká. Ač jsem ke Svatému Gorazdovi přišel brzy zjara, bylo už málem pozdě. Na řadě z mladých lístků jsem našel už spirálky hotové, byť byly jen několik milimetrů velké. Se zanedbatelným vnitřním prostorem, vlastně jen takový stočený řapík listu.

Myslel jsem původně, že spirálovitý tvar bude jen naznačen a dotvořen mnohem později až společným úsilím dalších generací. Zde se ale ukázalo, že to již brzy na jaře má tento složitý útvar vlastně skoro finální podobu. A někdy list živí nejen jeho obyvatele, ale třeba i drobného žlutého Kříska.

Hledal jsem ještě nějaký list, kde by byla spirála v počátku svého vzniku, chtěl jsem prozkoumat, kdo všechno žije uvnitř. Tato schránka zdála se býti velmi mladou.

Dle mých pozorování uvnitř hálek na jaře naleznete (tak jako i já) jen jednu jedinou Mšici. Je to Zakladatelka (Fundatrix), ta jediná zrozená z vajíčka ukrytého přes zimu v kůře, v blízkosti pupenů. Jarní i letní generace Dutilek jsou totiž živorodé. Brzy po svém zrození matka Zakladatelka na řapících mladých listů intenzívně saje. Údajně toto sání samotné kroutí řapík do spirály. Já se ale domnívám, že si Mšice určitě pomáhá i chemickým působením svých slin či jiných výměšků. Důkaz nemám, jen věřím chemii více než pouhému fyzikálnímu působení (byť by dráždilo rostlinné pletivo). Pokud je ale pravdou, že drobná Mšice řídí celý tvar a růst jen pouhým řízeným sáním, je to stavitelka nad jiné. Člověku se zdá snadné a příjemné moci do libosti nasávat tak, až jednomu vyroste nad hlavou barák, ale ono je potřeba jak plánu, tak je i nezbytné reagovat na konkrétní podmínky. Vždyť výsledná konstrukce je monstrózní dílo, specializovaná stavba řízená fenotypem příslušného druhu Dutilek. A snad tedy i jakousi jejich inteligencí.

Za několik týdnů se schránky promění. Jsou již tlustší a až snad poloviční velikosti oproti té finální. Zdá se tedy, že na jejich vzniku nese opravdu zásluhu především samotná matka Fundatrix. To ona již chystá prostor pro své početné potomstvo.

Zakladatelka je pohlavně dospělá asi čtyři týdny od narození. Několikrát se svlékla a je teď nažloutlá a vlnově chlupatá. Zbytky starých svlečků jsou součástí jejích šatů (viz Galerie fotografií). Zda to je pozůstatek zvyku primitivních předchůdců Dutilek kryjících se maskováním (v hálce již nepotřebným), zda je Mšice pořádná a nechce hálku zaneřádit odpadem, nebo se to prostě na ni jen náhodou přilepilo – nevím.

Zakladatelka má tykadla jen o čtyřech článcích a předobře vyvinuté sací ústrojí.

Dospělá matka se teď partenogeneticky, živorodě rozmnoží (dle Urbana asi 50 potomků). Nová (druhá) generace je rovněž ryze partenogenetická. Ven z hálky se její jedinci nikdy nepodívají, jejich hlavním cílem je zmnožit, rozkopírovat společné geny. Až jejich potomci, členové třetí, okřídlené partenogenetické generace Dutilek (tykadla se šesti články) k podzimu opouští rodnou schránku. Měří tak 2mm (s křídly 3mm) a můžete je vidět na mých předchozích fotografiích nebo i v mé Galerii fotografií. Dál už jejich příběh znám zatím jen z literatury. Na větvičkách Topolu prý rodí tyto Mšice larvičky čtvrté generace. Její dospělci jsou jen milimetr velcí a nepřijímají stravu. Jde o poslední, pohlavní generaci a také o generaci ryze sexuální. Tito jedinci se nezdržují potravou, rychle dospívají a ihned se páří s vhodným partnerem. Pak samice snese – pozor – jen jedno vajíčko. Z něj se na jaře rodí další Zakladatelka.

Připodobnil jsem město lidské s tím Mšičím. Jednu významnou odlišnost/výhodu však Mšičí město uvnitř hálky, oproti tomu lidskému, má. Všechny Mšice, včetně matky Zakladatelky, se zde rozmnožují pouze partenogeneticky a živorodě. Všichni občané státu jsou proto stejných genů, takže odpadá soutěživost a konkurence, všichni jsou jednoho pohlaví, takže zcela odpadá sexualita (!!), všichni jsou samice, takže chybí testosteronem puzené riskování. Luxus plýtvání zdroji na tvorbu dvou pohlaví se eliminoval (zabráněním vzniku samců), všichni členové se přímo reprodukují. Dokonce i vojáci jsou nutně samice, takže válka rozhodně nebude. (Zaveďme převahu, nebo alespoň povinně rovné zastoupení žen u lidských armád a problém válek bude celosvětově vyřešen!) Jako přírodovědec shledávám systém Mšičího samičího státu za jednoduchý a hlavně za nesmírně funkční. Slovy klasika [Limonádový Joe]: “Jak primitivní! Ale jak účinné!”. Ano chápu, trochu to je jako v onom slavném polském filmu “Sexmise”. Děsivé město partenogenetických samic! (Zde žádám trochu pochopení – přece jen jsem mužského, tedy ohroženého pohlaví.)

Učarovaly mi tyto Dutilky a proto je znovu každoročně vyhledávám. Blízký park na Slovaně, u Svatého Gorazdy, hostí jejich Mšičích státečků naštěstí na tisíce. (Tedy pokud zahradníci neořežou, jako například letos v létě, všechny spodní větve Topolů!)

Kapitola druhá

Dlouho jsem také pátral po jiných příbuzných Dutilkách. Nalezl jsem podobné, velké, blíže neurčené hálky na dovolené v Itálii (Gargáno).

Tyto obrovské hálky mi připomněly, odkud pochází latinské jméno těchto Mšic. Pemphigus je totiž v medicíně užívané jméno pro skupinu puchýřnatých autoimunitních onemocnění kůže a sliznice[wiki]. Projevuje se tvorbou puchýřů velmi podobných hálkám našich Dutilek. A překvapivě touto nemocí trpí nejvíce právě obyvatelé Středozemí, kde se vyskytují i tyto druhy Dutilek s velkými hálkami. No možná je to tak, že ta kožní nemoc má ve skutečnosti jméno po těchto Mšicích. Nebo jen obé získalo název ze stejného slova – v řečtině totiž pemphig znamená bublinu, nebo puchýř.

Toužil jsem však najít zejména u nás se vyskytující druhy. Třeba zajímavou Dutilku topolovou (Pemphigus bursarius). Nakonec jsem po dlouhém pátrání tuto Mšici objevil při svém léčebném pobytu v Jáchymově. Na Topolu černém jsem zjistil její hálky opět na řapících listů.

Tento druh Dutilky je heteroekní, tedy jeho jedinci střídají během roku hostitelskou rostlinu. Tvoří hálky nejprve na Topolu, pak se v létě stěhují a “škodí” na kořenech salátů, čekanky apod. K podzimu se na Topoly zase vrací a tvoří krásně barevné, kapsovité hálky (bursa je latinsky měšec).

Vývoj v hálkách této Dutilky je obdobný předchozímu druhu, jen díky další hostitelské rostlině trochu komplikovanější. Tato Mšice tvoří samozřejmě menší kolonie, s kratší životností. Snad proto jsou její vojáci jako kasta odlišitelní už jen svým chováním, ne přímo morfologicky jako tomu bylo u P.spirothecae.

Hálky této Dutilky mohou vznikat i na tenkých větvičkách. Po jejich opuštění se s tím Topol umí vypořádat a větvička klidně roste dál. Tedy, dokud pořádně nezafouká – přece jen pevnost takového místa je menší.

Kapitola třetí

Rád vzpomínám i na letošní služební cestu do Podkrušnohoří (Most). Po dlouhé pracovní době zbyl večer ještě čas na krátký výlet. Rychle jsem obul pohorky a vyrazil na blízký NPP Jánský vrch [zde]. Již se připozdívalo, takže jsem mnoho hmyzu nenašel. Zklamán procházel jsem pod Topoly černými (Populus nigra) a tehdy jsem úžasem zalapal po dechu. Snad každý desátý list nižších větví těchto stromů nesl hálku Dutilky. Ale schránku pro mne úplně nového druhu! Dutilka listová (Pemphigus populinigrae) tvoří své hálky na středové žilce listu.

Jsou to hálky barevné, tvarově zajímavé.

Zdají se být bez otvoru, jak tedy ventilují – nevím.

Dospělec se však od jiných Dutilek příliš neliší.

Hledal jsem i mladší hálku, uvnitř této byly jen mladé larvičky spolu se Zakladatelkou.

O životě tohoto druhu Dutilek jsem zatím mnoho nevypátral a také jeho podrobnosti sám bohužel více nepoodhalil. Hlavně mne zajímá, jak že vzniká jejich hálka – přece jen mechanismus tvorby těchto dutých příbytků musí být odlišný od těch spirálových. Do Mostu, na Jánský vrch, přesně na jaře, se asi hned tak nedostanu. Žije snad tato Dutilka i někde poblíž, někde na Moravě? Nebo princip vzniku takových schránek lze pochopit třeba studiem jiných druhů Mšic? Pokud ano, řeknu Vám to někdy příště.

Dutilky zdaleka nejsou jedinou skupinou Mšic tvořících hálky. Jejich organizace je ale asi nejpropracovanější. Mšičí městské státy také nabourávají zažité představy a stereotypy. Alespoň pro mne je například ona včelaři proklamovaná nezbytnost vysoké inteligence každého společenského hmyzu rázem zpochybněna. Ale pozor! Mšice komunikují, svůj stát řídí. Rozhodně tedy nejsou “úplně blbé”. Jen je, jejich instinkty řízená inteligence, jiného druhu než ta lidská.

O dalších, neméně zajímavých zástupcích Mšic si přečtěte v mých příspěvcích o nevšední Toulici kopřivové (Orthezia urticae).

Galerie fotografií

Rubriky: Aphidoidea, Parazitismus, Rozmnožování, Stravovací návyky | 1 komentář

Žlabatka dřevní, Andricus lignicola

Dřevo (Lignum) je konstrukční materiál v přírodě z nejdostupnějších. Je dostatečně tvrdé, a přitom prodyšné. Tedy ideální materiál pro stavbu úkrytu odolného proti povětrnostním vlivům. Pro tvorbu komplikované hálky je však vždy zapotřebí využít mladých růstových (meristémových) pletiv rostliny, silně zdřevnatělé části rostliny již zřejmě převářet tak snadno nelze. Mnohé Žlabatky volí proto pro tvorbu svých hálek spíše snadno rostoucí mladé listí, květy, žaludy. Taková schránka však není obvykle dostatečně pevná a navíc – je velmi sezónní. Některé z druhů parazitických vosiček však manipulaci stavebního materiálu stromů zvládly dokonale. Jejich silně dřevnaté hálky rostoucí na větvičkách jsou díky své tvrdosti výbornou ochranou proti případné parazitaci a rovněž svému tvůrci umožňují přečkat tuhou zimu v hálce na větvičce.

Již jsem, jako okouzlený amatér, popsal svá pozorování způsobu života Žlabatky duběnkové (Andricus kollari). Tato vosička je typickým zástupcem Žlabatek, tvořících své hálky právě na dřevnaté části konců mladých větviček. A není jediná. Podobně na mladých Dubech letních (Q.robur) nebo Dubech zimních (Q.petraea) naleznete hálky jiných, příbuzných druhů. Například ty, patřící Žlabatce dřevní (Andricus lignicola). Možná jste o ní ještě neslyšeli, ačkoliv právě tato je zřejmě nejběžnější z našich Žlabatek. Troufám si říci, že ji zcela jistě najdete na Dubech ve svém okolí. Tedy naleznete tak hálku agamní generace této vosičky.

Podobně jako její blízká příbuzná (A.kollari) i tato Žlabatka prodělává během roku dvě generace. Hálka té agamní generace je kulatá, silně dřevnatá a tvrdá, asi 10mm velká. (Anglosasové ji nazývají jménem Cola-nut gall. V čem se podle nich tento kulatý útvar podobá velkému oválnému plodu Coly, s mnoha semeny obsahujícími kofein – to opravdu nevím.)

Často na větvičce naleznete i několik těchto kulatých útvarů pohromadě. Jsou tvarově proměnlivé; u těchto jsem dlouho zvažoval, zda se nejedná o jiný, snad příbuzný druh.

Ono ale záleží, na kterém z druhů Dubu je hálka vytvořena. Navíc vlivem povětrnostních nebo třeba i mechanických vlivů mohou být schránky deformovány, jako tomu bylo v případě hálky na následující fotografii. (Kupodivu i z této se mi později vylíhla zdravá vosička.)

Uvnitř hálky je vždy jen jedna komůrka, umístěná blíže přisedlé části. Zde probíhá celý dlouhý vývoj vosí larvy.

Vykrmená, zdravá larva Žlabatky je na konci vegetačního období pěkně tlusťoučká.

Její klidové stadium se připravuje ke kuklení. Kukla pak přečká tuhou zimu dobře chráněna uvnitř dřevnatého, tvrdého obalu.

Hálka tedy dozrává někdy v říjnu, imago ji opouští v prosinci, většinou však až na jaře, v dubnu až červenci. Velký a čistý výletový otvor značí úspěšné vyklubání Žlabatky, menší otvor pak většinou identifikuje případ parazitace původního tvůrce schránky.

Vosička agamní generace Žlabatky dřevní je asi 4.5mm velká, jasně žlutě rezavě hnědá.

Více fotografií této Žlabatky naleznete v mé galerii fotografií. Dokumentoval jsem i křídla této samičky. Odlišit je od křídel druhu A. kollari je velmi obtížné.

Detail kladélka těchto druhů ukazuje rovněž velkou shodu anatomického uspořádání.

Agamní samice klade ihned po svém zrození neoplozená vajíčka do mladých pupenů Dubu ceru (Q.cerrus), ze kterých se pak líhnou larvičky a vytváří se nová, malá, pupenová hálka. Pro laika jako jsem já, se zdá tento drobný útvar obtížně zjistitelný, prý jsou jich ale na Dubu ceru spousty. Zatím jsem tuto hálku ještě nenašel, ono je to s ní jako se spoustou jiných věcí; když víte, jak vypadají a kde je hledat, jde to mnohem lépe. Proto jsem pátral v odborné literatuře. Na jednom pupenu zmíněného druhu Dubu je prý někdy až osm oválných hálek. Jsou 3×1.5mm velké, zprvu zelenavé či narůžovělé, později se mění v krvavě nachové, ve zralosti pak mají být temně zlatohnědé. A mají snad mít zaoblenou špičku. Sexuální generace (jejíž jedinci byli dříve mylně označování za příslušníky samostatného druhu A.vanheurni) opouští tyto drobné schránky v březnu, páří se, kladou vajíčka do terminálních částí mladých větviček a celý cyklus se opakuje. Samice sexuální generace měří jen 1.8mm, má černou hruď a hlavu, tmavohnědý zadeček, tmavě hnědá tykadla, konce nohou světle nažloutlé. Tento nudný popis zde uvádím záměrně, bude se mi snad později při výkladu hodit.

Způsob života tohoto druhu se velmi podobá tomu u Žlabatky duběnkové. Hálky sexuální generace obou druhů se sobě také velmi podobají. Vosičky samotné od sebe dokonce téměř nelze rozeznat! A navíc je tomu tak i u příbuzných Andricus quercuscalicis a Andricus corruptrix! Snad se tedy lze domnívat, že všechny tyto druhy mají společného předka. Někteří entomologové [Leach, Shirley] o nich dokonce mluvili spíše jako o rasách jednoho druhu! Jejich hálky jsou však tvarově odlišné. Všechny tyto vosičky jsou svou sexuální generací vázané přísně na Dub cer (Malá Asie), nebo na Dub korkový (Q.suber) (Severní Afrika, Východní Evropa). Podle odborné literatury (doloženo studiem genů) pocházejí tyto druhy odněkud z Malé Asie a ze severu Afriky. Dnes jsou tyto druhy vosiček rozšířeny od Turecka až po Holandsko a dokonce i Velkou Británii. Toto rozšíření je zjevně možné jen díky zavlečení nepůvodního Dubu ceru do velké části Evropy. Vosičky údajně zcela pravidelně střídají své generace agamní a sexuální, tedy bez Dubu ceru to opravdu nejde. Skutečně detailní odbornou studii o šíření těchto krásných vosiček do Evropy provedl tým Grahama Stona. Genetickým srovnáním potvrdil příbuznost zmíněných vosiček [Stone1]. Do jejich klády (anglicky “clade” je monofyletický taxon, tedy takový s jen příbuznými druhy) podle jejich výzkumů patří i druhy Andricus caliciformis*, tinctoriusnostrus, polycerus, coriarius* a conglomeratus* (clade kollari). Z těchto druhů se na území naší republiky vzácně setkáte snad jen s druhy označenými hvězdičkou. Tatáž analýza genů však označila A.quercuscalicis jako druh náležející do jiného subtaxonu (clade quercuscalicis)!

Už jsem uvedl, že bez Dubu ceru se tyto Žlabatky nemohou rozmnožovat. Avšak…, víte snad o nějakém jedinci, tohoto konkrétního druhu Dubu, rostoucím ve Vašem blízkém okolí? Pokud nebydlíte zrovna na jihu Moravy nebo v blízkosti nějakého arboreta – dost pochybuji. Najít Dub cer v lesích je opravdu obtížné, ne-li nemožné. Sám jsem po jeho jedincích intenzívně pátral v okolí města, kde žiji. Žlabatka dřevní i ta duběnková je zde totiž hojná. Přes mé vlastní pátrání i cílené dotazy u místních lesníků jsem zde Dub cer zatím nevypátral (ač již vím o jiných, jižnějších lokalitách, kde se tento Dub vyskytuje). Nepřítomnost nebo vzácnost Dubu ceru je však v přímém rozporu s tak hojným rozšířením našich nejběžnějších druhů A.kollari a A.lignicola!

Mnoho mnou dosud nalezených Žlabatek a jejich hálek byla překvapivě nalezena při mých pravidelných rehabilitačních procházkách městem! Na břehu řeky, v nové zástavbě, byly tam před lety vysazeny rozličné mladé Duby. Některé vykazují znaky Dubu zimního či letního, jiné jsou ale zjevně neurčitelní kříženci. Rod Dub je totiž taxonem, u něhož je znám jeho notorický sklon k hybridizaci a introgresi (má slabou reprodukční barieru). Možná stačilo říci jednoduše: Duby se kříží velmi snadno. Pestrost Dubů se hmyzu velmi líbí, na zmíněném místě jsem nalezl již hálky osmi druhů Žlabatek! Ačkoliv ke křížení Dubů dochází snadněji a častěji mezi druhy více příbuznými, zdá se velmi pravděpodobné, že i Dub cer (patřící do jiné podskupiny Dubů než třeba Dub zimní) se s našimi Duby úspěšně hybridizoval [Stone2]. Naznačují to alespoň některé znaky těchto, v mém okolí vysazených, kultivarů, tedy zejména ochlupení a tvar čepele listů. Myslím, že za neuvěřitelně úspěšným rozšířením některých druhů Žlabatek stojí právě jejich schopnost využít alternativně pro svou sexuální generaci některého z kříženců Dubu ceru. Důkaz? Zatím chybí…. Snad jen že těch Žlabatek dřevních je opravdu všude spousta!

Literární zdroje uvádí, že zdaleka největší nebezpečí pro rostoucí, byť tvrdou dřevnatou hálku, je parazitace. Žlabatka dřevní také trpí soužitím s řadou komenzálů a parazitů, kteří ji dle principu Červené královny nutí k neustálému přizpůsobování se. Robin Williams uvádí, že larva agamní hálky může mít následující spoluobyvatele a parazity: Synergus albipes, apicalies, crassicornis, gallaepomiformis, reinhardti, umbraculus, Eurytoma brunniventris, Sycophila bigutatta, Megastigmus dorsalis, Torymus auratus, geranii, Ormyrys nitidulus, Mesopolobus amaenus, fasciventris, fuscipes, sericeus, xanthocerus, Eupelmus urozonus, Aulogymnus skianeuro. Úctyhodný počet nepřátelských druhů! Menší, pupencová hálka sexuální generace má tyto nepřátele: Mesopolobus dubius, fuscipes, tibialis, xanthocerus, Aulogymnus skianeuros.

Asi si řeknete: “Proč ten nudný výčet?”, já ale řadu parazitů potřeboval zařadit! Tak například tato 3.5mm velká vosička zrozená z Duběnky Žlabatky dřevní. Co je vlastně zač?

Velmi mne překvapila, neboť jakoby do výčtu parazitů ani nepatřila. Takovéto vosičky se mi klubaly z Duběnek Žlabatky dřevní v počtu asi 15%. Tedy dostatečně mnoho aby to přírodovědce znepokojilo. Dodnes totiž přesně nevím, kam ji zařadit. Je jisté, že se jedná o Žlabatku (dle tvaru těla i křídel), proto jsem pátral zejména mezi komenzálními druhy rodu Synergus. Nepodobá se, vyloučeno! Je tedy třeba nalézt jiné vysvětlení. Křídla tohoto druhu jsou velmi podobná těm samice agamní generace Žlabatky dřevní! Snad jen to zadní křídlo je trochu tupěji zakončené.

Hledal jsem vysvětlení, dokonce jsem zapochyboval, zda třeba možná některá z hálek nakonec patřila jinému druhu, že jsem je pomíchal a tedy vlastně nafotil jedince nějaké příbuzné vosičky. Hledal jsem v příbuzenstvu Žlabatku podobného vzhledu s podobným tvarem hálky – neúspěšně. Pak jsem si ale povšiml, že popis samice sexuální generace Žlabatky dřevní sedí jako ulitý právě na tuto vosičku. Že by to byla ona? Kde by se ale vosička sexuální generace vzala v kulatých hálkách tvořených agamní – tedy asexuální generací Žlabatek? Řeknete si: “Třeba jen přehlédl, že některá větvička s agamní hálkou měla i drobnou pupencovou hálku sexuální generace!”. Avšak to by muselo jít o větvičku Dubu ceru, kde zase nemají být agamní hálky! Cítím, že zde buď něco hrubě nechápu, nebo jsem naopak na stopě objevu.

Hálka příslušného vzhledu odpovídajícího druhu vosičky je vždy jakýmsi projevem fenotypu dané Žlabatky. Typ vznikající hálky je tedy určen kombinací genů vosičky a genů hostitelské rostliny (to je i obsah slova fenotyp)! Co když ony Žlabatky zařadily do svého už tak komplikovaného rozmnožovacího cyklu nově i schopnost tvořit sexuální generaci v hálkách kulatých, rostoucích mimo Dub cer? Možná právě člověkem urychlená hybridizace Dubů tuto změnu umožnila. Že vlastně to je Dub cer a zároveň není; a tedy z hálky vzhledu agamního typu se rodí samice podobná té, patřící do sexuální generace. A navíc mnohem větší než obvyklá samice sexuální generace bývá….

Dost spekulací. Musím pátrat dál. Teď mi zbývá nalézt opravdovou samici sexuální generace (na Dubu ceru) a srovnat tyto exempláře. Bohužel jediný platný důkaz bude však jen genetická analýza. Proto mou předchozí domněnku potvrdí či vyvrátí asi až případný výzkum profesionálních entomologů.

Ona zajímavá vosička s tmavou hlavou a hrudí nebyla jediným překvapením, jaká mi odchov Žlabatek dřevních připravil. V komůrce hálky totiž občas naleznete třeba parazitickou larvu, která právě posnídala, poobědvala a zároveň i povečeřela. K jídlu se podávala již dospělá vosička Žlabatky dřevní. Parazitická larva ji spořádala úplně celou, jen nestravitelnou vnější chitinovou krustu imaga Žlabatky “vyplivla”. A jelikož komůrka Žlabatek nemá odpadkový koš, neskladné nestravitelné zbytky se povalují všude kolem. Poznáváte zbytky hostitelčiny hlavy, se složeným okem, dále část skeletonu hrudi, zbytky končetin?

Tyto pozůstatky po velké hostině jsou vidět na karnivorní parazitické larvě i po jejím vytažení z komůrky.

Snad i proto se larva před kuklením nejen vyprázdní (larvy Žlabatek i Chalcidek mají střevo kompletní až těsně před kuklením), ale i svleče ze staré “kůže” (kutikuly).

Staré hříchy sejmuty, kukla zraje a postupně se mění v krásnou vosičku.

A jak by řekl Rumcajsův knížepán: “Et voilà!”. Zrodila se krasavice k pohledání.

Taková nádhera jistě ohladí případný náš osten výčitek a dovolí zapomenout na vražedné sklony larvy této krasavice.

Jedná se o Chalcidku, zástupce rodu Tmavek (Eurytomidae). Podobnou jsme již měli tu čest zahlédnout u Žlabatky růžové! Myslím, že zde to je druh Tmavka hnědá (Eurytoma brunniventris).

Její křídla snad mou determinaci potvrzují.

Už jsem řekl, že ne každá vosička využívající úkrytu v hálce Žlabatky dřevní je nutně parazit. Některé druhy Žlabatek (rod Synergus, tribus Synergini) se naučily rovněž využívat úkrytu v Duběnkách. Jejich larvy tam konkurují hostitelské larvě Žlabatky, která posléze umírá hlady. Krásné jedince rodu Synergus se mi podařilo odchovat už několikrát a to nejen z hálek Žlabatky dřevní.

V tomto případě se jedná s největší pravděpodobností o druh Synergus galaepomiformis, přesné určení je ale pro laika velmi obtížné. Je to samice, což se pozná podle článků tykadel (samice 14, samec 15). Zkuste si je spočítat. Pokud se tak jako i já pořád pletete, stačí mrknout na zadeček, samička má kladélko, podobně jako ostatní Žlabatky.

Je to vosa krásně zbarvená, blesk a úprava fotografií jí snad trochu příliš přidaly červené.

Shodou okolností jsem v době líhnutí těchto samic zaznamenal i líhnutí samců. Kupodivu z hálek naší Žlabatky dřevní se líhly jen samice tohoto druhu, zato z hálek Žlabatek druhu Andricus lucidus (o těch někdy příště), se zase klubali pouze samci (že by to nebyla náhoda?). Pustil jsem je k sobě a chtěl pozorovat jejich sexuální chování. Námluvy byly neuvěřitelně krásné, již sám vzhled těchto Žlabatek je totiž tak nějak romantický. Samec se na dlouhých zadních nohách rozkročil, předními dvěma páry přimáčkl samici a oba začali komunikovat. Neustálý pohyb tykadel nahoru dolů, doteky, hlazení. Přál bych Vám ten milostný rozhovor vidět.

Bohužel se však nedomluvili!!! Buď prostě jeden z partnerů nebyl k sexu dostatečně připraven, nebo se i přes zdánlivou podobnost jedná o dva rozličné druhy (samice Žlabatek totiž jinak zbytečné ciráty nedělá). Že jsem tedy zase s přesným určováním selhal a nepoznal nekompatibilní druhy či rasy? No a co? Copak i pro tyto Žlabatky samotné nebyl opačný partner dostatečně podobný, aby je to popletlo, až s ním ztratily řeč? No snad mě mělo trknout, že je ten samec oproti Žlabatčím zvykům mnohem větší než samice. Tak alespoň dokládám křídla oné samice, třeba to někdy pomůže poznat příčinu nedorozumění. Povšimněte si – žilnatina Žlabatek tribu Synerginii je výrazně jiná než žilnatina křídel Žlabatek tribu Cynipinii.

Na závěr ještě jeden parazit. Je to překrásná, u nás běžná Chalcidka čeledi Ormyridae, rodu Ormyrus. Vylíhla se také z hálky Žlabatky dřevní. Tato vosička věru není vybíravá. Sám jsem ji zaznamenal parazitovat celou řadu hostitelských druhů.

Žlabatka dřevní je součástí naší přírody už po staletí. Dynamicky se zde vyvíjí ona i její mnozí parazité. Dubům příliš neškodí, zatím tak tedy uniká zbytečné pozornosti člověka hospodáře. Snad se to nezmění a tento krásný kousek přírody nám zůstane zachován. Pokud ano, rád bych se o této vosičce dozvěděl ještě trochu víc.

Galerie fotografií

Rubriky: Chalcoidea (Chalcidky), Cynypoidea (Žlabatky), Hymenoptera, Parazitismus, Rozmnožování | Napsat komentář

Traktát o dokonalosti Klíněnky jírovcové

Již dávno jsem si navykl příslušníky hmyzí říše (systematicky přesněji hmyzí třídy) před kdekým obhajovat. Chci, aby lidé odložili předsudky a nehleděli na tyto drobné živočichy jen jako na hnusná, protivná a otravná stvoření, nebo dokonce jako na škůdce. Snažím se hmyz poznat, jeho vlastnostem porozumět a také k témuž pochopení napomáhat druhým. Vnímám variabilitu života, nesoudím jeho formu, beru ji za správnou, za úplnou a takto i za dokonalou.

Dokonalost je fascinující slovo. Myslím, že vyjadřuje touhu člověka být lepším. Odráží statečnost lidského snažení, podtrženou podvědomím nemožnosti oné dokonalosti dosáhnout (ač právě tuto nedosažitelnost hodlám nyní zpochybnit). Zároveň se ovšem tohoto silného slova a jeho smyslu bojíme [Klíč], jsme jím sráženi a nuceni k jakési zvláštní pokoře a strachu. Snad proto, že pojem “(ne)dokonalost” se mnohdy účelově užíval k důkazu dokonalé existence nějaké autority (Bůh), nebo se chápal jako cesta k této autoritě (např. páramitá v budhismu). Sám smrtelný jedinec ve své ubohé existenci a ve svém marném usilování pak dokonalý, už z důvodů subordinace, prostě nemohl být! Často slýchám, a nejen na účet hmyzu, že: “Nic není dokonalé” [Dokonalost]. Jakoby dokonalost byla snad rouháním, snaha o ni nenormálností, nedostatkem pokory, revoltou společenskému řádu. Být nedokonalým, chtít zůstat nedokonalým, být (falešně) skromným se považuje za lidské, morální a společensky vhodné. Nejsme tak tedy údajně dokonalými my sami, věci prý též nejsou dokonalé. Tak tedy i zvířata i rostliny by potom neměly býti dokonalými! A neoblíbený hmyz už teprve ne! A přesto se zdá, při pohledu třeba na drobná stvoření okolo nás, že tato žijí a rozmnožují se. I přes ustavičnou evoluci se jejich bytí dá těžko zvát nedokonalým.

Obdivuhodný je třeba způsob a forma života dnes již velmi rozšířené Klíněnky jírovcové (Cameraria ohridella) [Wiki, NHM, nobanis, sefrova, ukflymines, Skuhravý]. O tomto motýlku z čeledi Vzpřímenkovitých (Glacillariidae), o tomto parazitu stromu Jírovce maďalu (Aesculus hippocastanum) se v odborných entomologických kruzích, ale i mezi laiky, ví docela mnoho [Wiki]. Myslím, že jej tedy nemusím příliš představovat. Ano, je to ten “přivandrovalec, co nám ničí listí našich krásných Kaštanů”, způsobuje jejich předčasné žloutnutí, schnutí, opadávání. Mimochodem, Jírovec sám je také k nám importovaný druh, v jeho případě ovšem ale zásluhou člověka, což je jakoby “v pořádku”. Vím o alejích, kde jsou mohutné Kaštany (Jírovce) opravdovou okrasou. Následující fotografie pochází ale z CHKO Pálava, kde v blízkosti skaliska Děvína v Soutěsce [zde] pravděpodobně nějaký sedlák zasadil kdysi jabloně a také, snad s cílem získat kaštany pro své koně (anglicky se Jírovec jmenuje “Horse Chestnut”, latinsky má zase ve jméně hippocastanum), nebo možná jen okouzlen krásou těchto stromů, vysadil ne háj, ale hrůzostrašně pravidelné stromořadí nepůvodních Jírovců. Hnusí se mi to místo, byť je nevelké. Jednak okolí svou uspořádaností hyzdí, ale hlavně: pod Kaštany je variabilita bylinného patra, ale třeba i hmyzího společenstva, chuďoučká. Fotografie listí Kaštanů je z počátku srpna, kdy ostatní stromy původních druhů byly stále svěže zelené. Jírovec však náporu Klíněnky neodolal. Drobný motýlek umí tedy zničit celá okrasná stromořadí vzrostlých Kaštanů!

Klíněnku nemá proto nikdo rád. Pro dendrology, zahradníky, ale i laiky to je škůdce, pro entomology pak zavrhovaný “nepůvodní” druh. A právě tohoto neoblíbeného malého motýlka si beru za klienta i za svědka svého boje za uznání dokonalosti hmyzu. Chci Vás o ní totiž přesvědčit. Snad pochopení dokonalosti Klíněnky bude počátek našeho respektu k ní, počátek vzetí hmyzu na milost, počátek nekonfliktního soužití s přírodou. Beru jako výzvu právě to, že Klíněnku samotnou by sotva kdo nazval dokonalou!

Přesto, že její housenka umí – třeba žít v malém prostoru mezi dvěma kutikulárními blankami listu. Vyžírá zde parenchymatická a epidermální pletiva. Ke svému vývoji spotřebuje jen asi 8cm2 plochy listu. Jak obdivuhodná skromnost!

Tak velká poškození listoví stromů, jaká často v posledních letech vídáme, musí být tedy následkem opravdu masívního rozmnožení tohoto jinak nenáročného motýlka. Počítejte se mnou: Samice klade za život 20-40 vajíček. Vývoj v dospělce je poměrně rychlý a tak se za rok stihne až 5 generací Klíněnek. Za situace, kdy není dostatek přirozených predátorů a parazitů regulujících jeho četnost, se tak nepatrný motýlek stává rychle pro Jírovec vážnou hrozbou. V každé generaci se motýl namnoží 4 až 8 krát [Skuhravý]. Zde je již zohledněn fakt, že část motýlů jsou samečci, je počítáno s úmrtností vlivem plísní, mrazu, sucha atd. I tak nám vychází z jednoho páru Klíněnek až okolo 70 000 jedinců! Vzrostlý strom má odhadem 160 m2 plochy listů. Vzhledem k tomu, že housenčí chodbičky se povětšinou přímo nedotýkají, k úplnému zničení listoví stromu stačí asi 100 000 Klíněnek. To tedy znamená, že přežije-li zimu pod každým stromem byť jen několik dospělců Klíněnky, lze příští rok očekávat zase holožír!

Tělo housenky i její klínovitá hlava (odtud zřejmě rodový název motýlka) jsou k pobytu v úzké škvíře uvnitř listu také velmi dobře přizpůsobeny. Ani to podle Vás není dokonalé? Být ideálně přizpůsoben není dokonalostí?

Jak pak tedy chápat dokonalost?

Slovo dokonalost je absolutní superlativ (superlativ je třetí stupeň přídavných jmen). Není to běžný poměrný superlativ (jako jsou třeba “nejlepší”, “největší”, “nejdražší”,…), ale superlativ absolutní, tedy má vyjadřovat nejvyšší míru. Podobně i superlativy jako “optimální”, “ideální”, “prázdný”, “jednoznačný” jsou používány pro vyjádření úplnosti [Wiki1]. Nesnaží se tedy hodnotit míru nějaké vlastnosti. Jen její absolutní presenci, či absenci (tedy vlastně jako tzv. elativ). Jako takové by se snad, dle logiky definice absolutního, ani neměly stupňovat. Jistě, mluvnicky lze tato slova dále stupňovat snadno, smysl ale taková gradace nejvyšší míry zjevně nemá! Těžko může být například sud prázdnější než prázdný. Přesto u slova “dokonalý”, nebo třeba u slov “optimální”, či “jednoznačný”, se stupňování bohužel, asi pro zvýšení obraznosti řeči, často používá. Rovněž ve školách se taková slova občas berou jen jako běžná přídavná jména (positiv) a zcela bezmyšlenkovitě se stupňují. A běda když někdo zapřemýšlí! Chcete další příklad? No, třeba “optimální” postup, tedy ten nejvíce vhodný, přece opravdu nemůže být gradován postupem “optimálnějším”, nebo dokonce “nejoptimálnějším”. Tím by slovo optimální zcela pozbývalo svého původního smyslu! Jak by mohl být postup optimální, připustíme-li existenci nějakého jiného, lepšího (dle stejného optimalizačního kritéria)!

Dokonalost lze chápat jako stav, kdy nic nechybí, nebo naopak kdy nic nepřebývá [Antoine de Saint-Exupéry ve Vítr, písek a hvězdy]. Na základě této premisy ovšem filosofové úvahami dospějí často až k tvrzení, že “Nic není dokonalé” (popřípadě jen bohové ano) [Descartes, ...]. Někteří z nich ovšem ze stejného předpokladu dojdou ke zcela opačnému tvrzení, že “Vše je dokonalé” (sám bych se k jejich táboru, soudě dle pozorování přírody, instinktivně přiklonil). Navíc různé koncepty chápání dokonalosti, buď jako striktní perfektnosti nebo volnější excelence, vedly až k paradoxu, že za největší dokonalost byla někdy dokonce považována samotná nedokonalost, přesněji možnost se dále rozvíjet a měnit [Wiki2]! To je ovšem vlastnost, kterou disponují snad všechny živé organismy. Rostliny, hmyz, ba i člověk.

Mám rád pestrost hmyzích forem, různost jejich vzhledu i chování, rozmanitost životních strategií. Živočišné druhy, se kterými jsem se dosud setkal, se mi rozhodně nezdály býti nedokonalými, neúplnými. Nikdy jsem nepřemýšlel o tom, že by snad některý druh měl mít jiné, dodatečné vlastnosti. Nebo naopak, že by snad některé byly nadbytečné. Měl by brouk Mrchožrout poletovat jako motýl nad květy? Byl by snad Pavouk lepším Pavoukem, pokud by měl člověku líbivější vzhled? Přebývají třeba Stonožce nohy a byla by stonožkovatější Stonožkou, měla-li by jich méně? Nebo byla by Vosa, třeba bez žihadla, dokonalejší Vosou? A co naše Klíněnka jírovcová? Stala by se lepší Klíněnkou jírovcovou, kdyby přestala ničit listí okrasných Kaštanů v parcích našich měst? Klíněnka opravdu listí stromů požírá, ale to je prostě a jednoduše její způsob života. Dokonalá ve své jednoduchosti, ve své účelnosti, ve své schopnosti přežít.

Housenka Klíněnky se na podzim kuklí a opět velmi účelně. Potřebuje jen malý prostor v listu, jenž ji chrání i po opadání.

V kukelní komůrce přežije Klíněnka deště, mrazy, sucho.

Kukla zimní generace (na obrázku) trpělivě čeká na jarní oteplení, kukla těch letních generací, v případě potřeby, prodělává jakousi diapauzu (i víceletou). Její instinkty můžeme opět zvát dokonalými.

K vykuklení totiž dojde přesně tehdy, až už jsou připraveny nové listy, potrava budoucí generace Klíněnek. Tehdy, kdy je to pro novou generaci optimální.

Jestliže si u hmyzu nelze představit, že by nějaká vlastnost chyběla nebo přebývala, pak tedy zde buď vůbec nemá o (ne)dokonalosti smysl mluvit, nebo je prostě a jednoduše za každých okolností hmyz dokonalý. Rovněž u neživých předmětů se na první pohled, pro hodnocení jejich existence, slovo “(ne)dokonalost” jeví býti zbytečné, nevhodné, nepoužitelné. Kladivo má zatloukat hřebíky, a dokud to s ním lze, nazýváme tento předmět kladivem (chcete-li dokonalým). Jakmile to nelze – je to už jen kus klacku s něčím těžkým na konci. Nikdo jej už pak vůbec kladivem nenazývá! Pokud jde u předmětů o nějakou dokonalost, pak tedy jen o tu funkční [janmichl]. Kladivo nemá ani svítit, nemá se s ním psát po papíře, nemá ani sloužit jako otvírák na pivní láhve (hmm, to poslední nebyl zrovna dobrý příklad – to právě dobré kladivo mimochodem umí). Předmět specifického tvaru a několika dalších, dobře definovaných vlastností, tento předmět, se kterým obvykle zatloukáme hřebíky, je zván kladivem.

Je-li tedy živá i neživá příroda implicitně dokonalá, snad tedy by slovo (ne)dokonalost nemělo být vůbec aplikováno. Ani na věci neživé, ani na přírodu živou, člověka nevyjímaje. Co by totiž člověka zvaného nedokonalým změnilo v dokonalého? Třeba kdyby měl lichý počet končetin, větší mozek nebo třeba křídla? To pak by už nebyl přece tentýž druh člověka – byl by to nějaký jiný druh “Homo …..s”. Ne, jsme opravdu, pokud se o naši biologickou existenci jedná, jedineční! Je tedy nesmysl se vůbec o (ne)dokonalosti v souvislosti s konkrétními objekty vůbec vyjadřovat?! Kde má slovo (ne)dokonalost své oprávněné místo, kde má svůj význam? Možná právě a jen tam, kde má smysl provádět srovnávání, na obou koncích ohraničené některým z absolutních superlativů.

První případ jakéhosi, snad pochopitelného (a hlavně zvykového) sémantického použití “(ne)dokonalosti” je tedy v případě porovnávání jednotlivých předmětů. Konkrétní kladivo může být lepší než jiná kladiva. Tedy zde (správně) srovnáváme a tudíž i absolutní superlativ má jakýsi smysl. Můžeme nazvat kladivo (ne)dokonalým, ale jen tehdy, kdy víme o jiných kladivech, mnohem lepších/horších, ke kterým je poměřováno. Až ten sám fakt ono použití slova (ne)dokonalost ospravedlňuje. Takto uvažovaná (ne)dokonalost je míněna jaksi relativně vzhledem k jiným podobným předmětům, jež jsou nám známy. Není absolutní vlastností onoho předmětu, je to pouze subjektivní posouzení hodnotitele. Pro někoho jiného ten sám třeba nedokonalý předmět bude dokonalým, pakliže nezná jiných, lepších. Odsud už je ale pak jen krůček k označení dalšího nalezeného lepšího – slovem dokonalejší! Brrr! Snad i proto se mi zdá vhodné využít zde jednoduše jen prosté gradace slov “dobré” (“lepší”, “nejlepší”) kladivo, či “špatné” (“horší”, “nejhorší”) kladivo. Slovo dokonalost má, podle mne, zůstat pokud možno absolutním superlativem, nesnažícím se hodnotit a porovnávat míru nějaké vlastnosti, ale jen označit její absolutnost!

Dospělá Klíněnka je drobný, nenápadný, dokonale maskovaný motýlek.

Která z Klíněnek na mých fotografiích je podle Vás lepší, která horší?

U živých tvorů je podobné srovnávání, o jaké jsme se pokoušeli u předmětů, zjevně problematické až nemožné. Těžko soudit krásu, velikost, tvar křídel jedné Klíněnky a upřednostnit ji před jiným jedincem. Jakákoli kritéria, volená člověkem pro hodnocení dokonalosti těchto motýlků jsou pro Klíněnky samotné zcela irelevantní. A nezajímá je ani to, co si o nich člověk myslí a jak že by chtěl hodnotit.

Už jsme si ukázali (Červená královna), jak jednotlivé druhy bojují o přežití, jak se neustále přizpůsobují měnícím se podmínkám a zejména tlaku predátorů a parazitů. Při pohledu na živočicha vidíme vždy jen okamžitý stav onoho závodu. Souhrn vlastností, chování každého tvora vždy nejlépe odpovídá okamžiku souboje o přežití, je to pro něj v tu chvíli absolutní vrcholná míra, tedy stav dokonalosti. A je tedy v situaci, kdy si nelze představit zlepšení. Jestliže si tedy nelze představit další zlepšení, nelze srovnávat. Pak by se i slovo (ne)dokonalost logicky nemělo aplikovat. Chápeme-li ovšem dokonalost jako elativ, je jeho použití naopak zcela na místě. Bereme-li dokonalost pak navíc jako stav, kdy nic nechybí, nebo naopak kdy nic nepřebývá (dle Exupéryho), je každý jedinec daného živočišného druhu v každém okamžiku opravdu dokonalý. Jinak by totiž už nežil! A rovněž zde začne dávat smysl i onen zmíněný paradox, kdy možnost se dále rozvíjet a měnit (nenazývejme tuto schopnost nedokonalostí, to je zavádějící) je vlastně tou pravou dokonalostí. Ano, živá příroda je dokonalá a neustále se ve své dokonalosti proměňuje! To je klíčové a zásadní.

Ve své domovině (Řecko, Bulharsko) má Klíněnka spoustu parazitů, nutících ji k přizpůsobení, k neustálému přetváření její dokonalosti. U nás dochází ke každoročnímu přemnožení Klíněnek zejména proto, že zde zatím nemá dostatek přirozených nepřátel. I v tom se mimochodem projevila dokonalost Klíněnky schopné rychlé expanze mimo areál svého přirozeného výskytu. Sám jsem u nás zaznamenal jen jediný případ parazitace Klíněnky. Chalcidka na následující fotografii se vylíhla v zimě, u mě doma v krabičce, z listí Jírovce napadeného Klíněnkou (sběr v Jáchymově). Bohužel jsem schránku nekontroloval dostatečně často, Krásenka už byla, při mé pravidelné prohlídce, mrtvá a plesnivá. Ale jistojistě byla parazitovala larvu Klíněnky!

Vzhledem ke stavu vosičky bylo obtížné určit její druh, snad pomůže, pro budoucí srovnání, fotografie nervatury křídel.

Přes poměrně malý počet tuzemských parazitů je Klíněnka nucena bojovat, měnit se, přizpůsobovat. Já považuji Klíněnky z mnoha uvedených důvodů za dokonalé. Jako druh i jako každého jednoho jedince tohoto druhu! Takového jedince, co zvládne najít si partnera a rozmnožit se, avšak i toho, co na sebe stáhne neodvratitelný osud části populace a podlehne parazitaci, stane se kořistí predátorů, nebo je zahuben Zahradníky či Sadaři. I s takovými ztrátami totiž dokonalost Klíněnky počítá. Přežití druhu – to je smysl snažení Klíněnek a těžko tedy naplnění jejich života poměřovat jinak. Dokonalost je přežití druhu. Dokonalost je žití.

Člověk jakožto živočich je, podobně jako Klíněnka, ze samé podstaty soupeření a vývoje druhů v daném okamžiku – také vždy dokonalý. Nepřesvědčil jsem Vás? Stále o dokonalosti, přinejmenším té lidské, pochybujete? No dobře; připusťme, že snad lze nalézt ještě jedno smysluplné užití slova (ne)dokonalost. Člověk se může stát lepším, máme-li na mysli jeho měnící se povahové vlastnosti, jeho usilování, jeho práci. To vše totiž může být horší či lepší, může se proměňovat. Je to tedy svým způsobem neúplné a takto myšleno – nedokonalé. (Nemáme zde bohužel lepšího, jednoduššího slova potřebného významového obsahu. Dostatečně abstraktního, vyjadřujícího menší než úplnou míru.) Jistě proto lze fotografie v tomto článku, myšleno jako dílo autora, nazvat nedokonalými, rovněž tento samotný text i argumentace v něm takto označit za nedokonalé. Při vyslovení názoru na lidské konání je slovo nedokonalost snad na místě, používáno pro označení postupu v kvalitě díla zatím nedosahující kýžené mety (podobně to tvrdí ruský filosof V.V. Zeňkovskij).

Často používaná, zprofanovaná prohlášení “Nikdo není dokonalý” a “Nic není dokonalé”, ale musím považovat za hloupá a zbabělá. Málokdy jsou myšlena laskavě a odpouštějícně, většinou se používají pro omluvu slabosti sebe samých, nebo jako způsob jak pokořit někoho vedle nás. Lenoch, primitiv, či hospodský povaleč netuší, co vše obětovali svému jednoduchému životu, pro ně je “nedokonalost všeho a všech” vítanou výmluvou. Avšak i člověk s očima otevřenýma, ten tvořící, o sobě pochybující, cítí neúplnost své práce. V tomto jeho pochybování, hledání, v byť i lopotném postupu k cíli je ale právě skryta celá dokonalost lidského snažení. Jakožto živí tvorové jsme dokonalí a dokonalí můžeme být i ve svém usilování. Podobně jako Alice v Zahradě živých květů (Červená královna) však jen tehdy, pokud “běžíme ze všech svých sil”. Případné hodnocení díla jako nedokonalé je tedy potřeba chápat ne jako odsudek našeho konání, ale nanejvýš jako projev uznání, že setrváváme na cestě, jako pobídku a povzbuzení k neustálému zlepšování se, k vývoji. Když si tedy dovolíme drobnou nepřesnost, můžeme (s notnou dávkou patosu) říci: “Je ctí být takto nedokonalým”. Znamená to totiž tvořit, bojovat, žít. A v neustálém zlepšování je skryta jak ona dokonalost lidská, tak i dokonalost Šípověnky jírovcové.

Pozn. Televizní pořad “Nikdo není dokonalý” demonstrující nevzdělanost, omezenost, slabomyslnost (oligofrenie) a různé stupně duševní zpozdilosti části populace (bohužel někdy na obou stranách kamery) opravdu nelze brát za důkaz nedokonalosti lidského druhu.

Galerie fotografií

Rubriky: Lepidoptera (Motýli) | Komentáře: 3