Společenství Bodláků 2, Letní toulka

V předchozím díle seriálu, pojednávajícím o Charakteru Společenství Bodláků jsem se zmínil o svém kladném vztahu k těmto krásným, ač pichlavým rostlinám. Slíbil jsem Vám představit některé zástupce skupiny Bodláků, ale zejména ukázat Hmyz, který tyto rostliny vyhledává. Nemířím tentokrát na Hmyz vzácný, dokonce jej nechci ani detailně zkoumat. Jen se tak vydávám na obyčejnou toulku přírodou. Pojďte se mnou, mířím do kopců mého rodného kraje, na Valašsko, kde louky u lesa hostí krásná Společenstva Bodláků.

Lopuch plstnatý, někdy též zván pavučinový (Arctium tomentosum Mill.) je zde tím z Bodláků možná nejznámějším. Ano, to je ta rostlina s chlupatými kuličkami, osazenými háčky, jež je přidrží na srsti zvěře a zejména na šatu kamarádů. Mnoho jsem se jich v bitvách s kluky naházel soupeřům na trička, nemálo také škodolibě vmetl do vlasů, abych pak zase litoval a v omluvách je, z kouzelně vonících dívčích kadeří, pokorně vyprošťoval.

Květ Lopuchu rod Bodláků nezapře. Je to něžná, pohostinná krása obklopená plotem trnitých lístků. Jako když si někdo udělá zahrádku na vysoké střeše paneláku. Přístup i pro housenčí horolezce nemožný, dostat sem lze se jen vzduchem. Čeká se tedy na Motýly, na Čmeláky, nebo na jiné opylovací specialisty.

Třeba právě na tohoto Zdobence skvrnitého (Trichius fasciatus Linnaeus, 1758). Je to milovník čistého horského vzduchu a jeho přítomnost ve Valašských kopcích je překvapivá a zároveň velmi potěšující. Chlupatý je skoro jako Čmelák a Bodláčí pyl umí přenášet stejně dobře; tedy jen ty zbytky, co na Zdobenci po jeho nestřídmé hostině ulpí. Tento brouk Bodláky různých druhů aktivně vyhledává.

Lopuchy navštěvuje také spousta náhodných návštěvníků, těch nespecializovaných, co vezmou zavděk i kdekterým jiným květem v okolí. Třeba tato krásná a křehká samice Pestřenky pruhované (Episyrphus balteatus De Geer, 1776), které Angličané říkají tak krásně a vlídně – marmeládová.

Že jste ji viděli i u Vás na zahradě? No vždyť ano, Pestřenky jsou ty drobné neposedné mušky, co se vznáší na místě, těsně před květem, než zas popoletí dál. Ty neškodné, co si však většina městských lidí plete s Vosičkou a raději se jim proto vyhne. Ne, nás opravdu nechce Pestřenka mást. Její varovné Vosí mimikry cílí spíše na Hmyzí predátory a snad i na hmyzožravé Ptáky. Tyto Mouchy obvykle květ Lopuchu jen tak lehce olizují, nemají totiž sosák potřebný ke skutečnému tankování nektaru z květu Lopuchu. Ale i ta trocha mlsku jim stojí za to. No nejsou oba krásní – tedy jak Lopuch, tak i ta Pestřenka?

Pestrokrovečníka včelového (Trichodes apiarius (Linnaeus,1758)), zástupce čeledi Pestrokrovečníkovitých (Cleridae), často vídám spíše na Mrkvovitých rostlinách (Miříkovité), tentokrát jsem jej ale zastihl – právě na Lopuchu.

Nesaje nektar, nenechte se mýlit. Je to predátor a loví jiné drobné Hmyzí jedince! I jeho larva, žijící v hnízdech Včel, je dravá, ale včelařům to netřeba říkat. Přece nechceme o tak krásného Brouka přijít, viďte?!

Cesta mne pak vede dolů lesem, po chvíli zase strmě vzhůru, kolem lyžařské sjezdovky. Zde, již na opravdovém Bodláku obecném (Carduus acanthoides L.), jsou k vidění Žluťásci řešetlákoví (Gonopteryx rhamni Linnaeus, 1758). Jsou to krasavci připomínající spíše Motýly z tropů.

Jakoby se jaksi ani k našim běžným Babočkám, Žluťáskům, Okáčům nehodili. Jejich křídla jsou čistá, s ostře patrnými křídelními žilkami, téměř bez dlouhých chloupků, tak typických pro mnohé naše otužilé druhy. Jakoby tito imigranti pohrdali onou pragmatickou domácí módou teplých chloupků a razili novou cestu čistých linií, hlásali estetiku nahých křídel, průkopnicky propagovali depilaci i epilaci. Proč ne, ale ty naše krásné Babočky a Ohniváčky stejně netrumfnou!

Dlouhý sosák Žluťáska je pro Bodláčí květ zcela uzpůsoben – nebo spíše ten květ pro Motýlí sosák?

Jen o malý kousek dál mne na louce poutá jiná překrása. Chrpa luční (také z rodiny Bodláků) se zde, více než potravním stolem, stává kolbištěm soků, svatebním shromaždištěm, ložem lásky pro ty vítězné. Rej Zelenáčků šťovíkových (Adscita statices Linnaeus, 1758), hledajících snad úmyslně a vědomě co nejkontrastnější pozadí pro tu svou chvilku slávy a rozkoše, neúnavně pobíhajících, usilujících o splnění svého poslání, naplnil téměř celé mé odpoledne. Měl bych se nad sebou zamyslet – obyčejná Chrpa a pár bláznivých Zelenáčků a já zde ztratím tolik času! Ale byly ty chvíle opravdu promrhány, ztraceny? Jak nejvíce smysluplně měl bych je naplnit, byly-li by ušetřeny? Já bych asi stejně, v takové nastřádané chvilce, šel (po vzoru Malého Prince) pomalu na louku, sedl si k nějakému Bodláku a zase pozoroval krásně bláznivý rej Hmyzu….

Oč obyčejnější, než tito příbuzní Vřetenušek, je další návštěvník květů podhorských luk, u nás zcela běžný, Soumračník rezavý (Ochlodes sylvanus Esper, 1777). Malý Liliput, jaksi nedomrlý, po vzoru všech Soumračníků s hlavou zbytnělou, tělem zakrslým. Ani nevím, co za chudý příbuzný z rodu Bodláků je mu na mé fotografii laskavým hostitelem. Soumračník, snad prostý Motýlí tulák, v Hmyzí říši možná ošuntělý a chudý bezdomovec, přesto si poletuje s křídly voničkami frajersky naparfémovanými. Jeho nevtíravá všudy-přítomnost je mi na cestě za Bodláky tuze milá.

Ohniváček celíkový (Licaena virgaureae Linnaeus, 1758), na květu Bodláku obecného, to už je ale přece jen jiná paráda! Tento krasavec podhorských oblastí je na Bodlácích, ale i jiných rostlinách, také častým hostem. Potřebuje zde totiž doplňovat energii z přesladkého nektaru.

Bodlák je tedy pro něj i pro jiné vítanou čerpací stanicí. Vidíte ty dlouhé chloupky na těle a hlavně na spodních křídlech Ohniváčka? Těmi on i jiné naše běžné druhy Motýlů splácejí Bodláku jeho pohostinnost. Přenos pylu mezi rostlinami je zaručen.

Svítící hlava velkých květů Bodláků je ale přečasto také majákem, oko letícího Hmyzu poutajícím signalizačním zařízením. „Usedni na mne, poutníče, odpočiň, posilni se, (naber trochu pylu) a leť zas dál.“, říká vlídná Bodláková barva, jeho světlo zářící do prostoru. Subtilní Pernatuška svlačcová (Emmelina monodactyla (Linnaeus, 1758)) je letcem věru prachbídným a tak jí odpočinek na Bodláku přijde opravdu vhod.

Na sousedním květu vidím dalšího chlupatého Zdobence skvrnitého! Tohoto vzácného Brouka někdy nepotkám celé léto a dnes jsem na něj natrefil znovu! Ale jen houšť, jsou to přece krasavci, a kde se daří jim, má snad i příroda ještě šanci.

Na velkém květu má Brouk hodně práce a tak ještě stíhám několik docela pěkných záběrů.

Rád bych se zdržel, ale den již končí. Soumračník na Bodláku jej pro mne, skoro symbolicky, uzavírá.

Bylo tu dnes se zástupci Společenství Bodláků milo, co říkáte? Brzy půjdu na Bodláčí toulku znovu, tak se klidně přidejte. Jste vítáni!

Galerie fotografií

Rubriky: Bionomie, Coleoptera (Brouci), Diptera (Dvoukřídlí), Lepidoptera (Motýli), Stravovací návyky | Komentáře: 4

Společenství Bodláků 1, Charakter

Nejkrásnějším květem, s nejlepším barevným vkusem, s příjemnou nepodbízivostí charakteru, mou rostlinou z nejoblíbenějších je – Bodlák. Je to solitér, jenž květem poutá zrak ať na žírné louce nebo i na planém úhoru. Útočiště, co poskytuje nektar, pyl, ochranu i domov nesčetnému Hmyzímu společenství. Mám navíc ještě jeden důvod k oblibě těchto rostlin. Po babičce, rozené Bodlákové, mi v žilách proudí díl krve tohoto rodu Bodláků. Ano, je to dědictví „jen“ po přeslici, pro muže snad ta méně dominantní dědičná linie, navíc je to gen již naředěný, namíchaný. Přesto snad i z tohoto důvodu věnuji zkoumání květů pichlavých rostlin a Hmyzu na nich mnoho času. A chci se pokusit popsat krásu onoho „společenství Bodláků“ také lidem kolem sebe. Tento seriál tak věnuji své mamince.

Nejsem botanik, ale přesto úvodem dovolte trochu (vyčteného) rostlinopisu. Je totiž pozoruhodné, jak málo městský člověk, jako jsem i já, o těchto začasté běžných rostlinách ví. Bodlákem totiž dnes nazýváme bez rozdílu snad každou trnitou rostlinu naší přírody. Přitom skutečný Bodlák (Carduus) málokdo rozliší od jiných příbuzných rodů čeledi rostlin Hvězdnicovitých (Asteraceae), podčeledi Carduoideae, tribu Cardueae. Tak se tedy jméno Bodlák užívá ne zcela přesně třeba pro mnohé druhy Pcháčů (Cirsium), běžně se ale dnes takto označuje i Lopuch (Arctium). (Přitom jméno Lopuch používáme zase mylně na zcela nepříbuzný Devětsil lékařský (Petasites hybridus L.)). Dovolte, abych i já zde přijal toto lidové označení rozličných zástupců skupiny Cardueae a říkal jim spolu s vámi jednoduše – Bodláky. Tato rodina pichláků je velice početná a různorodá. K příbuzným se řadí i rody krásných Chrp (Centaurea), jedlých Artyčoků (Cynara), nebo i léčivých Ostropestřeců (Silybium).

Naši předkové o těchto hospodářsky významných, na poli však nevítaných rostlinách měli mnohem lepší povědomí. Většina Bodláků má šťavnaté pletivo a byla by tedy snadnou a vítanou kořistí býložravé zvěře a zejména lidmi chovaného dobytka. Snad proto se převážná většina Bodlákovitých rostlin ozbrojila pichlavými stonky i listy, obrnila trny. Nepustí k sobě jen tak kdekoho, pro mnohou zvěř i dobytek je to nehostinná, nepřátelská rostlina. Zemědělci proto tuto neservilní, k zájmům hospodáře neloajální skupinu rostlin nemají v oblibě. Nechce se totiž nechat dobrovolně sežrat! Brání se, byť jen pasívně. A divíte se jí? Má to snad být důvod k případné nenávisti či k jejímu zavržení? Máte Bodlák za rostlinu potvornou, škodolibou, zlostnou, za pichlavý plevel? No, to by bylo příliš povrchní a plytké! Znám totiž i jinou jeho stránku, tu příznivější. Zcela jinak se totiž rostlina chová ke všem těm, co s ní chtějí žít v rovnováze, co akceptují její právo žít. Ptákům, pomáhajícím roznášet semena, dává obživu, Hlodavcům, drobným Plazům ale hlavně všem Hmyzím opylovačům skýtá potravu, ochranu, domov. Zde je mezi stranami rovnováha, co třeba Hmyz sežere, hostitelská rostlina bez problémů stíhá růstem doplňovat. Hmyz je totiž na Bodláku závislý a přece si jen tak nezničí svůj obnovitelný zdroj potravy a někdy i své vlastní obydlí! Není hloupý! Bodláky zase na Hmyzí návštěvníky spoléhají v oblasti opylování svých květů do té míry, že mnohé z nich za milióny let dokonce svá květenství přizpůsobily pro konkrétní druh opylovače.

Jedno mají proto téměř všechny Bodláky společné. Je to ona nádherná, laskavá, oku lahodící barva květů. Jak je nádherně kontrastní se svěží zelení natě! Jak vlídně tato pichlavá rostlina vystaví svůj bezbranný květ a zve k hostině rozličné Hmyzí návštěvníky. Barva těchto květů je mi nesmírně příjemná. Hmyz prý vidí barvy trochu jinak než člověk. Nevidí údajně červenou a je naopak citlivý třeba na ultrafialové záření. Tedy modrá Chrpa modrá (Centaurea cyanus L.) z předchozího obrázku je zřejmě Hmyzu skvěle viditelnou, kontrastní. Bodláky ale nejsou pouze nudně modré. Chrpa luční (Centaurea jacea L.), je příkladem Chrpy svou paletou barev pro skupinu Bodlákovitých mnohem typičtější. Možná ty přimíchané odstíny červené mají pro lákání Hmyzu svůj skrytý význam, snad ano. Ale já si o tom odjakživa myslím své. Ač je těžké být si tím zcela jist, u Bodláků mám takový pocit, jakoby tou červenou složkou svých květů těšily zejména nás, lidi.

My muži z barev obvykle rozeznáváme tu zelenou, červenou, modrou a pak již jen několik málo dalších. Tato jména základních barev jsou pojmy z našeho, mužského světa. Troufám si říci – vymysleli jsme je! Kvantifikujeme totiž precizně barevné spektrální charakteristiky světla, určujeme vlnové délky, mluvíme zasvěceně o barevných složkách světla v RBG (LAB, CMYK) barevném prostoru. O barvě Bodláků umím, jako technik a fotograf, říci mnohé. Přitom pro Bodlák podstatné je spíše to, že skýtá vjem oku lahodící, že to jsou složky vlnového záření lidskému a zejména Hmyzímu oku velmi příjemné. Ženy užívají barvy zjevně jinak, mnohem praktičtěji, každodenně v běžném životě. Proto se naučily barvy pojmenovávat novými, emotivně zabarvenými jmény, odvozenými ponejvíce od existujících věcí. Jsou to jména symbolická, schématická. Dodnes vzpomínám, jak při nákupu saka se mne prodavačka optala, k jakým že kalhotům si sako přeji nosit. Opověděl jsem sebejistě, dle svého nejlepšího přesvědčení, že: „K šedým!“. Má žena mne na to konto přehlíživě a nekompromisně odstrčila a jala se odborné diskuse s prodavačkou. Používala přitom pojmy, jako jsou šeď bouřkových mraků, břidlicová, a úplně mi „spadla brada“ když jsem zaslechl, že ty mé kalhoty prý mají „antracitovou kohoutí stopu“. Nevím, kam až v takovém ženském popisu sahá popis barvy a začíná již popis vzoru, avšak já si tehdy tu látku kalhot před očima živě představil. Od těch dob o barvách se ženami nediskutuji! V jejich bohatším světě se totiž zelená mění v pistáciovou, khaki, v trávovou. Z nudného a širokého mužského pojmu červená vznikají ženské barvy cihlová, bordó, ruměnka, korálová. Barva modrá je pak zase za blankytnou, jindy námořnickou, nebo tyrkysovou. Barvy v ženském bohatém pojmosloví získávají emoce, teplo či chlad, reliéf, tvar, lze si je představit, málem je zhmotnit, nahmatat. Jako muž mám, ke své škodě, k tomuto jejich barevnému chápání daleko. K těm několika výjimkám, kdy sám užívám specifické značení barev, patří bezesporu právě barva květu Bodláku. Vy muži jistě pochopíte, že to není jen červená, růžová, dokonce ani fialová. Ženám zase odmítám přiznat, že se jedná o fuchsiovou, či lila. Pro Vás všechny jednou provždy – „Toto zde je barva Bodláková“!!

Mám k této části barevného spektra opravdu vztah. Těší mne Bodláková barva halenky mé paní. Když se přede mnou na plese svých závěrečných tanečních zjevila v krásné, dlouhé Bodlákové róbě má dcera, zatajil se mi štěstím dech. Mou slabost pro tuto barvu jsem dosud svému okolí najevo nedával a tak její volba byla buďto náhodná, nebo tato barva patří k těm všeobecně oblíbeným. Možná se ale prostě u mé dcery projevila stopa genu rodu Bodláků, možná je v tom přece jen trochu po mně!

Bodlák je pro mne rostlinou velmi milou, skoro se až divím, že dosud nezískala větší oblibu romantických žen. Je zvláštní, že květy této skupiny rostlin nejsou brány za vhodný křehký důkaz lásky (snad až na těch několik zástupců Chrp). Ženy zatím netouží býti jimi obdarovávány. Bodláky se tak řadí mezi těch několik šťastných a vyvolených, třeba ke kaktusům, k sukulentům. Přitom jako symbol lásky byl by květ Bodláku přinejmenším stejně tak vhodný jako květ jiné, široce oblíbené, pichlavé a trnité rostliny – Růže. Svatební kytici z Bodláků, Lopuchů, Ostropsů nebo Pcháčů si ale asi zatím žádná nevěsta neváže.

Avšak ne celé příbuzenstvo Bodláků se honosí květem nápadným. Jsou mezi Bodláky i rostliny barevně méně výrazné, přesto s charakterem nezapomenutelným. Třeba tato Pupava bezlodyžná (Carlina acaulis L.), ač je rostlinou méně nápadnou, přesto stejně tak nezapomenutelnou. (Nepleťme si tento samostatný a početný rod s Púpavou, neboť tak se na Slovensku nazývá naše Smetánka lékařská (Pampeliška)).

Pupava je totiž krásnou vzpomínkou na dětství, melancholickou a něžnou. Vzpomínám, jak mne ji učili poznávat, opatrně vyříznout, postupně loupat trnité lístky až k jedlému, dužnatému lůžku. Chutnalo po kedlubně, pro někoho mdle, pro nás sladce. Pokrajovali jsme je nožem křivákem, nebo jen rybičkou, dělili se o pochoutku a hlavně o pocit, že jsme alespoň na chvilku, po vzoru zálesáků či indiánů, přírodě blíž.

Dnes již vím, že nejen Pupava obsahuje takové jedlé části. Mnoho trnitých Bodlákovitých je tak pichlavých právě proto, že jsou vlastně jedlé a chutné. Pro Hmyz, pro Obratlovce a dokonce i pro člověka! Třeba jako tento Pcháč zelinný (Cirsium oleraceum (L.) Scop.), jenž se dříve povařen užíval coby běžná zelenina. Nechci zde ale nikterak vybízet ke konzumaci těchto krásných rostlin, kdoví zda by pak nedošlo k vymizení některých druhů Bodláků.

Ano k Bodlákům mám zvláštní vztah. Nejsem však rostlinopisec a přiznávám – mnohé z nich sám ani dobře neurčím. Nejvíce na nich obdivuji, poznávám a fotím jejich soužití s Hmyzem. Jako tomu bylo kupříkladu u předchozí fotografie, kde Pcháč zelinný jakoby před snědením hlídaly dvě Ploštičky Klopušky kopřivové (Adelphocoris quadripunctatus Fabricius, 1794). Zdály se odrazovat, varovat před pichlavostí, před nepoživatelností. Ve skutečnosti ale, spíše onen pichlák skýtal potravu, ochranu, domov. A nejen těmto Ploštičkám.

Na Bodlácích najdete mnohé specializované Hmyzí druhy, na tyto rostliny přímo vázané, a zejména také spoustu náhodných návštěvníků. Právě proto jsou pro mne Bodláky zajímavé. Jsou to bohaté výspy života, pestré mikro-biotopy. V příštích dílech této série Vám ukáži některé zajímavé Hmyzí zástupce Společenství Bodláků.

Galerie fotografií

Rubriky: Coleoptera (Brouci), Diptera (Dvoukřídlí), Hymenoptera | Komentáře: 3

O růžích na Vrbě, Bejlomorka růžicová, Rhabdophaga rosaria

Tento můj příspěvek je skutečně o Hmyzu, o Bejlomorkách. Dovolte mi ale, abych se úvodem nejprve omluvil za ten zdánlivě prvoplánový titulek! Nechtěl jsem být nikterak patetický, ani upoutat čtenářovu pozornost laciným romantizujícím titulkem typu „Růže v trní“. Vždyť kdykoliv se někde objeví podobná fráze obsahující pohromadě slova jako třeba „růže“, „trní“, „píseň“, „Slavík“, prostě ta v zamilovaných básních a v červené knihovně nadužívaná, já sám se také mimoděk otřesu nevolí. A to jsem prosím příslušník pohlaví, které skládá milostné básně a pěje pak za noci ódy pod balkónem milované dívky!

Usmáli jste se pochybovačně, nebo snad dokonce zamračili nesouhlasně? Striktně biologicky vzato potřebují samice, jakožto producentky velkých gamet, jakožto ty, co nosí a opatrují plod, aby samci setrvali po jejich boku déle než onu krátkou, slastnou chvilku nezbytnou (dle samců) ke zplození nového života. Aby následně také zabezpečili rodinu materiálně, aby ji ochránili před nepřáteli. Zájmem samic je tedy najít takového samečka, jenž je ochoten kolem nich poskakovat, natřásat se, slibovat jim hory doly (alespoň tedy věrnost a lásku), opěvovat jejich krásu, zahrnovat je přepychem. Samičky si podvědomě hledají partnery, ochotné tuto romantickou předehru podstoupit a i podle její míry a kvality si vybírají (avšak nejen podle tohoto). Romantický sameček je totiž příslibem věrnosti, vhodným snad i nezáletným partnerem a budoucím opatrovatelem rodiny. To samičky jsou většinou těmi snícími, pasívně očekávajícími, romantika v jejich podání je povětšinou jen to přijímání. (Proto ona ženská záliba ve sledování romantických filmů, proto ta obliba románů z edice Červené knihovny!) Avšak vězte – právě samci jsou aktivními nositeli vší té skutečné, rafinované romantiky! To oni začali romanticky zpívat, oděli se v barevný, líbivý háv, to oni vystavěli pro samičky bezpečná hnízda. (Také skládají básně a opery, staví jachty, platí útratu v restauracích a třeba i celou dovolenou…) Nehaním zde ani v nejmenším zásluhy či roli samic; vždyť ony si dovedly celou tu společenskou nadstavbu vynutit, staly se tím romantickým ideálem, tím božstvem, kvůli kterému jsou samci ochotni hrát onu celoživotní hru „Na dobývání, Na svádění, Na lásku“. Jak toho docilují? Uměním slibných úsměvů, kouzlem dlouhých pohledů plných příslibu neznáma, náznaky velkého tajemství, zdánlivou nevšímavostí, kombinací křehké slabosti i něžné síly. Již Oscar Wilde naznačil, že tyto „Sfingy bez tajemství“ onu čarovnou, manipulativní hru s opačným pohlavím ovládají opravdu dobře.

My muži, lapeni v tenatech jejich kouzel, budujeme tedy aktivně romantiku pravou, tu upřímnou, ryzí. A snadno nás pak pohorší prvoplánovost, či přímo naivní hloupost, natož pak plytká komerční romantika. Vždyť to právě kvůlivá přemíře stupidních, laciných romantických filmů, u kterých leckterá divačka prostě „vypne“ a oddá se snění, to vinou těch primitivních snímků, u kterých téměř chybí hlubší umělecký záměr, kde hoří svíčky, kde dívka s dmoucími ňadry padá do náruče hrdiny a společně ujíždějí na jachtě k zapadajícímu slunci, jsme již mnozí, my romantičtí muži, na slova „O růžích v trní“ a asi také „O růžích na Vrbě„, trochu zbytečně alergičtí. Ačkoliv samotná romantika, tedy ony představy plné neobyčejnosti a fantazie, mužům vůbec nejsou cizí, naopak dodávají našemu světu přece jen jakési snesitelnosti, náš život vlastně obohacují a snad i pomáhají nacházet odvahu žít a usilovat o něco vyššího. Jestli kdy muži dosáhli něčeho ušlechtilého, byli to vždy ti romantici, dobrodruzi, snílci.

Jsem romantik a snad i proto píši své Hmyzí příběhy. V případě tohoto příspěvku i jeho názvu je ale snad všem jasné, že o skutečné růže se na Vrbě vskutku nejedná! Přestože růžicové hálky, tvořené na různých druzích Vrb (Salix alba, S. fragilis, S. caprea, S. purpurea), skutečně jakési zelené růže občas upomínají. Někdy jsou tyto odlišně tvarované shluky listů nazývány dokonce romanticky „kaméliemi“, jindy zas jen obyčejně „šiškami“. Zjevně je tato růžicová hálka velmi tvarově variabilní, pravděpodobně i díky druhu hostitelské Vrby.

Tyto hálky snadno naleznete, tak jako i já, na větvičkách Vrb rostoucích ve Vašem blízkém okolí. Někdy u nedalekého rybníka, jindy překvapivě třeba přímo u dálničních odpočívadel. Zde byly tyto hálky (koncem léta) snad 4cm dlouhé, jen šiškovitého tvaru.

Podobné, již seschlé „šišky“, zase byly zjara k vidění na konci větviček podél toku Bílé Ostravice (katastr obce Bílá). Na mladých, vysazených Vrbách obsadily někdy dokonce všechny terminální větve, čímž možná škodily, spíše však donutily Vrbu větvit a košatět.

Uvnitř hálek, mezi lístky, byly drobné (1.5mm), pohyblivé larvičky, zřejmě Bejlomorek.

Některé se dokonce mezi lístky kuklily. Hmm, tato kukla ale svým tvarem vypadá spíše na Dvoukřídlou příbuznou z čeledi Mouchovitých (Muscidae).

Měl jsem tehdy pochybnosti, zda to právě tito pozorovaní tvorové jsou opravdovými původci zmíněných hálek, nebo jen spíše jejich příležitostnými nájemníky. Ony, Vrby obecně, jsou na parazitaci velmi náchylné, prý na nich bylo zjištěno snad nejvíce původců hálek vůbec! A také mnohých druhů komenzálních.

Začal jsem proto tyto pozoruhodné útvary více studovat. Vždyť jsou to hálky u nás zcela běžné a je přece jistě ostudou neznat ani své nejbližší sousedy! V blízkosti domova (na březích rybníka) na Vrbě křehké, ale i na i Vrbě jívě (Salix fragilis, Salix caprea), rostly však spíše hálky tvarem se růži/kamélii podobající.

Při pohledu z boku se dalo zahlédnout, jak větvička prostě tou vrcholovou růžicí listů končí.

V odborné literatuře jsem si nastudoval, že se jedná o hálky Bejlomorky růžicové (Rhapdophaga (Dasineura) rosaria (Loew.1850)) [Wiki, Samsone]. Je to zástupce čeledi Bejlomorkovitých (Cecidomyiidae), tedy Dvoukřídlý (Diptera) Hmyz. O příbuzné Bejlomorce ostružiníkové jsem Vám už povídal, jen si vzpomeňte! Bejlomorka růžicová má během roku jen jednu generaci. Samice (asi 3mm velká) klade začátkem května na terminální pupeny Vrby pokaždé po jednom vajíčku. Larvička se prokouše doprostřed pupenu a saje zde rostlinnou šťávu. Sáním ovlivňuje a řídí růst listů, které krní a tvoří růžicovou hálku. Nymfa je plně vyvinutá k podzimu, kde přezimuje jako larva třetího instaru. Na jaře se kuklí a přímo z hálky vyletuje nové imago.

Má vlastní pozorování dávají literatuře v mnohém zapravdu. Ukazují ale také, jak je každý takový odborný a věcný popis nutně suchý a neúplný. Snad díky mým fotografiím i na Vás dýchne mnou pozorované romantické kouzlo boje o přežití v podání drobné Bejlomorky růžicové:

Již na počátku měsíce června jsou na Vrbách vidět malé, nezralé hálky této Bejlomorky, s jen několika krnícími listy. To larvička usilovně buduje svou hálku – sáním, tedy mechanickým a jistě i chemickým působením. Instinktivně, podvědomě, vrozenou inteligencí vlastního druhu.

Hálky růžicového tvaru Vrbě sice odsávají živiny, dovolují ale zřetelně oslabeným větvičkám přece jen dalšího růstu.

Najdete je spolu s četnými hálkami Roztočů Vlnovníků (Eriophyes triradiatus). Tyto Členovce z třídy Pavoukovců ale nyní nechme stranou. Jen pokud že uvidíte-li podobný útvar, pak toto opravdu není stavba Bejlomorky.

Začátkem září jsou růžice Bejlomorek plně vyvinuté. Na takové dospělé růžici je 30 až 60 drobných lístků. To larvička Bejlomorky usměrnila jejich podélný růst a vytvořila svůj „sladký domov“.

Takový „květ“, jsa barevnější, potěšil by jistě srdce romantika a mohl by se jistě státi vhodným dárkem pro tu „vytouženou“. Má žena dostala již takovýchto růží do vázy (ve skutečnosti objektů mého dalšího poznávání) nepočítaně! Jestli byla ráda, to ale nevím.

S příchodem zimy jsou „růže a kamélie na Vrbě“ již seschlé. Už se vytratila krása, s ní zaniklo kouzlo romantiky, zůstala jen podzimní melancholie. Hálky již vypadají pouze jako nenápadné, větrem opomenuté chomáče uschlého listí (na jinak holé Vrbě). Vyfotil jsem pro Vás jak seschlou růžici Bejlomorky,

tak i hálku Roztoče Vlnovníka.

Tyto tvarově odlišné růžice pochází z Kings Canyonu v daleké Kalifornii. Je tedy vidět, že naše Bejlomorka má „bohaté příbuzné“ i za mořem.

Sběrem podobných seschlých hálek se pro mne příběh stal teprve zajímavým. Však si zkuste na jaře list po listu z růžicové hálky odlupovat – až uvnitř naleznete drobnou, růžovou larvičku.

Je skrytá vždy uprostřed těch nejjemnějších lístků, člověk si už už myslí, že uvnitř toho úzkého svazečku nemůže nic žít, že měl smůlu na prázdnou růžici. A přece ji tam najde! Ona larva Bejlomorky je někdy jen přes milimetr dlouhá, ty velké však mohou mít i 2.5mm.

Je to třetí instar larvy, nehybné stádium, čekající celou dlouhou zimu na dobu kuklení. Přichycen v úžlabí pupenu, s jemnou blankou coby měkkou peřinkou okolo. Tlusté tělo jakoby trpělo silnou celulitidou. Bejlomorkám ale kůže připomínající „pomerančovou kůru“ sluší, je to známka dobře živené larvy, schopné bez potravy překonat dlouhý čas silných zimních mrazů.

Larvička přitom vypadá křehce a také je zcela bezbranná. V zimě jí, kromě mrazu, ani nic nehrozí. Pro Obratlovce je příliš malým a obtížným soustem, predátorský či parazitující Hmyz zase v zimě nelétá.

Na volném konci, na tom, co míří směrem k východu, po směru růstu lístků, má larva něco jako zub. Význam této vidličky (a také proti ní mířícího hrotu) neznám.

Nabízí se, že to je pozůstatek úst u třetího, klidového instaru již nepotřebných a zakrnělých.

Pak bych jej ale čekal na části k pupenu přichycené, kde dříve sály! Tato „ústa“ jsou ale překvapivě na opačném konci. Acefalní larva se tedy již jakoby „před porodem“ otočila a míří „hlavou“ ven z hálky. Lépe se jí takto bude líhnouti.

>>Na tomto místě činím dodatečnou vsuvku. Pozorný čtenář, dobrého kritického myšlení, se velmi správně dotázal, zda mám své tvrzení ověřeno (viz komentář za článkem). Tedy – že se larva skutečně otočí a není v této poloze vlastně již od počátku. Může se zdát, že na tom nezáleží, ono ale uložení mladé larvy v hálce je klíčová informace pro pochopení, jak že vlastně ona larva řídí růst lístků, pro porozumění celé té její techniky tvorby hálky.

Rozebral jsem tedy mladou růžici (ve skutečnosti desítky takových), odstranil všechny lístky kolem a shledal, že larvička vskutku žije (a to i ve svém mládí) těsně nad růstovým vrcholem, olizuje mladé lístky, saje na nich. Formuje je tímto způsobem v růžicovou hálku s jakousi rourkou uvnitř, s podélnou komůrkou tlustší u růstového vrcholu, postupně se zužující směrem ke konci.

Tato rourka, ač z pletiva stále živého, nicméně již u báze zeslabeného a křehkého, jde snadno odlomit a tehdy se objeví „zahrádka“ naší larvy, zdroj její obživy. Larvička rozhodně nepatří mezi vybíravé gurmány, je vegetarián a monofág. Ale může se pořád ještě ráno rozhodnout, zda k snídani cereální kašičku z meristémové špičky toho lístku vpravo, steak z přebytečného lístku uprostřed, nebo zase jen dietní džus z báze pupenu.

V komůrce je těsno, není to žádný luxusní hotel. Hlavní je ale přece jen bezpečí. Pohlédnete-li (s velmi dobrou lupou) do šerého nitra rourky zespodu (fotografie je zde silně zesvětlena), spatříte larvičku, svou přední částí pozorující, kdo že jí to „ruší její kruhy“ (noli turbare circulos meos).

No, pozoruje asi není to správné slovo. Larva je po celou dobu vývoje uvnitř temné hálky (bez televize, bez knížky, bez internetu), očí tedy netřeba. Směrem k šťavnatým soustům u báze pupenu však jistojistě míří svou přední části. Na následujícím obrázku se tedy díváme larvě Bejlomorky právě „do obličeje“. Dnes již také vím, že podivná vidlička je „sternal spatula“, jakýsi výběžek kutikuly sloužící u larev Bejlomorek snad k penetraci rostlinného pletiva a někdy dokonce i k pohybu [INSECTES15, INSECTES40, D.L.Milne: The Function of the Sternal Spatula in Gall Midges].

Díky pozorování značného množství larev a hálek v různém stádiu vývoje si troufám říci, že poloha mladé larvy v hálce je tedy již prokázaná. Konec vsuvky.<<

Po čase se larvy, z hálek již vyjmuté, zakuklí.

Mladá, čerstvá kukla je až hystericky oranžová, s patrnými zárodky nohou, křídel, očí.

Na hlavě jsou jakési podivné drobné anténky, jejichž význam zatím také neznám.

V hálkách, později na jaře sbíraných, naleznete starší, již tmavší kukly.

Uložení posledního instaru larvy a kukly Bejlomorky v hálce je z fotografií již zcela patrné. Klidové stádia nymfy se drží jaksi zadečkem, zřejmě přichycené nějakým seschlým sekretem. Navíc je chrání úzce semknuté vnitřní lístečky růžice.

Je to velmi zajímavá dokonalá proměna.

Kukla takto barevná se může někomu zdát i svým způsobem krásná. Mně tedy rozhodně ano. Jakoby si larva Bejlomorky právě oblékla frak a chystala se vyrazit do společnosti.

Teď už jen aby přišlo líhnutí dospělců, aby se je podařilo dochovat! V přírodě mají Bejlomorky optimální střídání podmínek (zejména vlhkosti). V laboratorních podmínkách to však lze jen obtížně napodobit. Velice rád bych pro Vás vyfotil dospělce Bejlomorky růžicové přímo v přírodě, malých druhů této čeledi je ale tolik a jsou tak obtížně rozlišitelné, že zde bylo opravdu nutné doložit dospělce Bejlomorky přímo z laboratorního odchovu z růžice odebraných larev a kukel. Bohužel tito laboratorní dospělci nejsou obvykle tak perfektní jako jedinci v přírodě zrození.

Často mají potíže s napínáním křídel, někdy je jejich tělo pokroucené. Jsou neupravení a jakoby „neučesaní“. Navíc jsou samá ruka noha, takže jako objekty pro makrofotografii jsou docela obtížní.

Snad Vám ale i těchto několik nekvalitních fotografií pomůže udělat si o vzhledu dospělé Bejlomorky růžicové představu. Tato samice má docela velký zadeček a tykadla s válcovitými články. Oči jsou kolem dokola celé hlavy spojeny v souvislý útvar.

Velmi jednoduchá žilnatina křídel značí vždy buď primitivní čeleď, nebo jen drobného živočicha.

Samec má tělíčko křehčí a tykadla hezky ochlupená.

Jeho tykadla jsou dokonce tak odlišně tvarovaná, jakoby korálkovitá, až často přemýšlím, zda vskutku pozoruji jedince téhož druhu.

V literatuře se totiž opravdu diskutuje, zda různé tvary hálek neznačí spíše rozdílné druhy Bejlomorek [Strouhalova]! Bylo by pro nás amatéry krásné, kdyby klíčem k určení druhu mohlo být prosté porovnání tykadel, zde ale asi bude nutný rozsáhlejší odborný (genetický) průzkum.

Dnes už tedy vím, kdo ty růžice tvoří. Bejlomorka, ač staví příbytky svým tvarem růže a kamélie připomínající, netrpí sama ani zbla na romantiku. Její úsilí je čistě pragmatické! Chce přežít!

Pro mne samotného kouzlo a romantika růží na Vrbě ale zůstává a dokonce je ještě umocněno vědomím kdo/co se za tou krásou skrývá. Jen už teď svou milou těmito zelenými růžemi obdarovávat nebudu. Ať se může ten drobný Hmyz dál nerušeně rozmnožovat.

Uvnitř růžicových a šiškovitých hálek rostoucích na Vrbě kromě Bejlomorek najdete ještě řadu úžasných a nádherných parazitů. Stojí za to si o nich přečíst v navazujícím příspěvku Bejlomorka růžicová a Červená královna.

Galerie fotografií

Rubriky: Cecidomyiidae (Bejlomorkovití), Diptera (Dvoukřídlí) | Komentáře: 3

Bejlomorka růžicová a Červená královna

Byl jsem okouzlen „Růžemi na Vrbě“ a také poznaným způsobem života naší Bejlomorky růžicové (Rhabdophaga rosaria (Loew. 1850)). Jak chytře využila nepoživatelnosti Vrby (listí nechutná zvěři ani mnohému Hmyzu) ve svůj prospěch, jak umně zamaskovala svou hálku! Její dokonalý, leč poněkud statický úkryt však neušel pozornosti mnohých predátorů a parazitů. Dle zákona Červené královny souboj parazitních a parazitovaných druhů, ono nekončící zbrojení a válka, vedou k neustálému vylepšování, k vývoji obou soupeřících stran. Paradoxně nikdo zde více prostoru ani nezíská, nikdo ani netratí.

Bejlomorku růžicovou pro vědu popsal již v roce 1850 německý entomolog Hermann Loew. O téměř sto let později, v roce 1940 pozoroval Callan většinu parazitních druhů této Bejlomorky. Patří k nim podle něj Chalcidky (Chalcidoidea) Torymus pulchellus, Eupelmus urozonus [SvabBlog], ale také Microterys clavellatus, Tetrastichus roesellae, T. inunctus, T. flavovarius a dále drobní zástupci rodu Platygaster. Rozsáhlou přehlednou monografii o Bejlomorkách publikoval krátce poté (1951) anglický entomolog Horace Francis Barnes.

Já sám jsem v průběhu mého laboratorního odchovu Bejlomorek růžicových překvapeně pozoroval některé z těchto zmiňovaných parazitních druhů a dokonce některé nové. Uvnitř seschlých růžic nalezených na Vrbě a udržovaných v laboratorních podmínkách ani zdaleka nejsou nedospělé Bejlomorky ve výrazné převaze. Velmi často uvnitř parazitují larvy, jako je třeba ta na následujícím obrázku. Hned je jasné, že se jedná o Chalcidku, její larvu přece jistě pozná skoro každý z pozorných čtenářů předchozích příspěvků mého Blogu. Kdo nepozná, ten ať si počká na zakuklení.

A teď už je to snad zřejmé všem! Je to evidentně kukla Chalcidky.

Naznačené pouzdro kladélka i tvar kukly řadí budoucí Vosičku zřetelně mezi Krásenky (Torymidae).

Po pár dnech se původně barevně nudná, bledá kukla nádherně probarví slibnými zelenavými barvami budoucí krasavice. Ano, to je tatáž kukla!

A už je dospělec na světě. Je to dle očekávání samička, jedná se o druh Torymus pulchellus Thomson, 1876, jen asi 2.5mm velkou Vosičku.

Vskutku nádherná.

Samečci se rodí jen pár dnů po samicích, neméně krásní, jen o ždibec menší.

Z nějakého důvodu se jim líbí nejvíce přebývat hlavou dolů, asi „schovaným pod větvičkou“ (ve skutečnosti obyčejným párátkem).

Jakmile však objeví čekající samičku, začne namlouvání, hlazení, přesvědčování.

Romantika samečků Krásenek je ale velmi cílevědomá, nevedou řeči nadarmo. Cílem samiček není získat od samce příslib „věrnosti až za hrob“, chtějí se pouze ujistit, že partner umí tu správnou, doteky, vůní i vizuálně projevovanou specifickou řeč vlastního druhu. Páření je zde koneckonců v zájmu obou pohlaví, je totiž vždy oplozující a takto i smysluplné. Nejde jen o prostý sex, ani o nějakou společenskou hru. Tady jde o zachování genů, o přežití druhu!

Fotografii křídel uvádím opět jen pro potvrzení správného určení druhu.

Dospělec Bejlomorky se z hálky klube obvykle kultivovaně, prodere se mezi lístky. Chalcidky jsou ale zvyklé parazitovat i mnohem tvrdší hálky. Proto si silnými kusadly razí cestu skrz stěnu hálky jakoby nic.

Nepřekvapivější z parazitů Bejlomorky pro mne byly drobné Vosičky rodu Platygaster sp. [Japan]. Nejedná se zde o Chalcidky, jsou to Vosičky čeledi Jesenkovitých (Platygastridae), nadčeledi Platygastroidea. Tento endoparazit napadá Bejlomorku růžicovou a vyvíjí se uvnitř její larvy.

Jejich kukla vypadá navenek skoro jako klidová larva Bejlomorky.

Když ji ale vyjmete a prohlédnete pořádně, zjistíte, že se uvnitř nedospělé Bejlomorky živilo i na tucet parazitních larev současně!

Jejich kokon připomíná nejhorší, nejděsivější film o mimozemských vetřelcích. Ale ve skutečnosti na specializované parazitní Vosičky rodu Platygaster žádný vetřelec nemá!

Zkusil jsem tenkou blanku chránící společný kokon prothnout. Zde je jen část Vosiček, doposud živých a agilních, snažících se rychle vyprostit z jakési výživné omáčky, pocházející ze zbytku těla larvy Bejlomorky.

Tato vypadá dosud umolousaně, neočištěně, přes oči stále kukelní blanku.

Přesto již o chvíli později z ní je úhledná Vosička schopná okamžité parazitace případné další oběti.

V mé Galerii fotografií naleznete více záběrů této velmi drobné, avšak rychlé Vosičky. Její velikost je jen něco málo přes 1 mm! Omluvte proto prosím sníženou kvalitu fotografií.

Přiznávám, pro amatéra je přesné určení takto malých Vosiček příliš velkým oříškem. Našel jsem sice i určovací klíče [Key to Platygaster genera], avšak detailní určení zde přece jen nechám odborníkům. (Avšak právě díky hledání alespoň rodové determinace této Vosičky se mi podařilo náhodou určit jinou, velmi podobnou Vosu z čeledi Platygastridae. Tu podivnou, kterou jsem před časem pozoroval na Bejlomorce ostružiníkové. Skvělý výsledek amatéra!)

U této Vosičky jsem se ale zmohl jen na fotografii jejich mini křídel. Snad to později využiji a k přesnému určení přece jen přistoupím.

Dalším radostným překvapením pro mne bylo nalezení mrtvolky jiné Chalcidky uvnitř seschlé hálky Bejlomorky. Jedná se o druh Aprostocetus elongatus (Förster, 1841) [Aprostocetus], příslušníka čeledi Eulophidae. V hálkách Bejlomorky bukové (Mikiola fagi (Hartig, 1839)) je tato Chalcidka dokonce jedním z nejčastějších parazitů vůbec. Příspěvek s příběhem této další naší Bejlomorky a jejich parazitů mám již skoro hotov. Čekám s jeho zveřejněním už po dlouhá léta na jediné – na úspěšný odchov této nejběžnější z Bejlomorek. Zatím – neúspěšně. Jsem rád, že mohu doložit výskyt této exoparazitické Chalcidky alespoň u Bejlomorky růžicové.

Abych nezapomněl, zde jsou křídla této krásné Vosičky.

A ještě jedna parazitní Chalcidka (1.7mm), tedy její mrtvolka. Tentokrát bohužel ještě zcela neurčená (asi Aprostocetus sp.), také ale byla parazitovala larvu Bejlomorky.

Uvnitř hálek Bejlomorky růžicové je prostě řada úžasných parazitních druhů. Někdy jsou velmi obtížně pozorovatelné a entomolog k jejich objevení potřebuje buď notnou dávku trpělivosti, nebo neuvěřitelné štěstí. Já měl, s velmi drobnou exoparazitickou vosičkou na následujícím obrázku, spíše to druhé – tedy štěstí. Nemluvím zde o té velké růžové larvě Bejlomorky (2.3mm). Všimněte si toho malého parazitního živočicha na ní!

Myslím, že se jedná o larvu právě některé Vosičky z čeledi Eulophidae. Je snad jen 0.35mm velká! Larva Bejlomorky, jež se zdála dosud malou býti, je nyní rázem za „tlustého obra Goliáše“, a naše přelétavá přízeň se přesouvá na drobného a mrštného „Davida“.

Kromě parazitů jsem v létě pozoroval na hálce Bejlomorky růžicové i predátorskou Hladěnku malou (Orius minutus (Linnaeus, 1758)), z čeledi Hladěnkovitých (Anthocoridae), podřádu Ploštic (Heteroptera), jak nenápadně pronikala do nitra hálky naší Bejlomorky (asi uprostřed silně zvětšené, nezřetelné fotografie).

Mrtvolku jejího dospělce (1.8mm) jsem našel i v uschlé hálce. Buď tam zimovala a zmrzla, nebo prostě již nakladla svá vajíčka a tím její další život pozbyl smyslu.

Obtížné určování – podle poničené mrtvolky. Přiznávám, jen jsem to zde odhadl. Jistější s determinací jsem si ale byl u Ploštičky, kterou jsem mnohokráte viděl lovit mezi lístky hálek Bejlomorky růžicové. Je to dravá Anthocoris nemoralis (Fabricius, 1794).

Ptáte se: „Kdo je nejčastější jejich kořistí? Je to snad larva naší Bejlomorky růžicové?“. Nemyslím, že tomu tak je. Hálka Bejlomorky růžicové, ač proti některým parazitům evidentně neúčinná, přesto chrání larvu zakladatelku alespoň před predátory. Ploštičky zde loví trochu jinou kořist. Jsou jí další larvy komenzálních Bejlomorek. V hálkách na Vrbě žije těchto nechtěných spolubydlících povícero. Jednu takovou, z šišticové hálky, jsem Vám už ukázal (v článku O růžích na Vrbě). Zde jsou další, tentokrát z hálek růžicových.

H.Loew, vědec jenž určil i naši Bejlomorku růžicovou, v jejich hálkách nacházel larvy Bejlomorek Rhabdophaga terminalis (Loew, 1850), Rabdophaga heterobia
(Loew, 1850), Rabdophaga iteophila (Loew, 1850). H.F.Barnes později zevrubně rozebral vzájemné vztahy těchto Bejlomorek a vyslovil domněnku, že se zde vždy jedná pouze o druh R. terminalis. Druh, jenž si sice staví i hálky vlastní, mnohdy však vezme zavděk již hotovou hálkou růžicovou.

Strávil jsem studiem Bejlomorek růžicových a jejích parazitů krásný a dlouhý čas. Ať už v přírodě, nebo i doma, u fotografického aparátu.

Vždy si s obavou v duchu říkám, zda někdy všechny běžné Hmyzí druhy v blízkém okolí mého domova poznám a nebudu již pak mít co snadno zkoumat, co mimoděk objevovat. Příklady jako je tento, se zcela běžnou, ač dlouho neznámou, nebo alespoň po léta mnou neprozkoumanou Bejlomorkou a jejími četnými parazity ale dokladují, že lidský život (však i ten Váš) je příliš krátký na to, aby mohl beze zbytku porozumět třeba jen svému nejbližšímu okolí. Prosím otevřete proto, alespoň zde v mých příbězích, svou mysl a obohaťte svůj život i o poznání Hmyzích druhů. Vždyť žijí všude kolem nás. A věřte mi – nejsou to ani zlí nepřátelé, ani hnusní mimozemšťané!

Galerie fotografií

Rubriky: Cecidomyiidae (Bejlomorkovití), Chalcoidea (Chalcidky), Diptera (Dvoukřídlí), Hymenoptera | Napsat komentář

Žlabatka kalichová, Andricus quercuscalicis

Mnoho je různých druhů parazitických Žlabatek. Již jsem se zmínil o některých na listech parazitujících (C.quercusfolii, N.quercusbaccarum, A.curvator), ale i o Žlabatkách budujících své hálky na růstových pupenech (A.lignicola, A.kollari), či na květech (N.quercusbaccarum) Dubů. Prostě každá taková část stromu, která jest hojně vyživována, stojí Hmyzu za využití. Podstatou každé rostliny je růst, je tedy třeba neustále obnovovat mladé listy a těmi pak fotosyntetizovat, nabírat sílu k životu i k plození. Rozmnožit se je pak završením, smyslem, cílem. Proto to překotné pučení a také ona jarní hojnost květů, proto ta přemíra žaludů ku konci léta.

Plod Dubu je poměrně velký, s děložními lístky plnými škrobu i jiných látek potřebných k rychlému růstu nové klíčící rostlinky. Vzrostlý Dub je schopen plodit až 50000 žaludů ročně a takové množství velkých semen již představuje nezanedbatelnou zásobu využitelných látek. Zvěř tento potravní zdroj dávno objevila a po milióny let jej využívá. Dokonce i lidé žaludy v minulosti hojně konzumovali. Řekové, Japonci, Korejci i severoameričtí Indiáni, ti všichni měli tyto plody ve svém jídelníčku. Za druhé světové války se dokonce žaludy mlely a používaly jako náhražka kávy.

Semena Dubu zná asi každý, jejich tvar je lidem až tak povědomý, že jejich jménem nazývají též vše žaludu tvarem alespoň trochu podobné. Proto se takto zve kupříkladu část mužského penisu (glans penis), nebo přední část těla Žaludovců (Enteropneusta). (Pozor ale, součást trávicího traktu žalud-ek je údajně již etymologicky slovo nepříbuzné.) Také hrací karty, ty původem z Německých zemí, používané třeba mariášníky, zvolily za jednu ze svých barev právě žalud.

Botanicky je žalud (glans) nažkou vzniklou z více plodolistů s pergamenovitým oplodím. V části přisedlé k větvi je obklopen pohárkovitou, těsně přiléhající číškou (cupule). Tato u rodu Quercus nažku obklopuje jen částečně, na rozdíl od spřízněných Kaštanů (Castanea), u kterých ježatá kupule plod chrání před Veverkami i Ptáky, a která až při zralosti plodu praská a odpadá. Číška pochází z vegetativní části rostliny, je vlastně součástí stonku, vyživujícího sám plod. Právě přes tuto číšku proudí tedy ze stonku všechny ony výživné látky dovolující žaludu postupně růst a nakonec uzrát.

Žlabatka kalichová (Andricus quercuscalicis (Burgsdorf, 1783)) právě proto obsadila tuto strategickou část rostliny, zvolila si číšku, neboli kalíšek žaludu za svůj životní niche. Číška patří mezi meristémová, rychle rostoucí pletiva, snadno geneticky manipulovatelná. A v tom je larva Žlabatky nepřekonatelný přeborník. Hálka a hlavně i larva Žlabatky je zde výborně zásobována živinami. Vosička navíc umně využívá obranného systému Dubu, je sama chráněna před predátory i parazity jak pevným pletivem rostliny, tak i taniny v něm obsaženými.

Tato nepůvodní Vosička se k nám dostala stejně jako i jiné Žlabatky až rozšířením Dubu Ceru z jihovýchodní Evropy. Podobně jako A.lignicola, i tato Žlabatka má během roku dvě generace. Jak bylo prokázáno koncem 19.století, ta sexuální (původně považována za A.cerri) je vázaná na samčí květy Dubu Ceru, ta agamní (původně C.calycis) pak tvoří své hálky na číškách žaludů Dubu letního (Q.robur), ale také Dubů Q.petraea, Q.pubescens, Q.frainetto a Q.virgiliana.

Dub letní začíná tvořit své žaludy již koncem května. Právě tehdy se líhnou z malých hálek na samčích květech Dubu Ceru drobné Vosičky sexuální generace. Jejich samičky (1.5mm) kladou do zárodku číšky žaludu Dubu letního oplodněná vajíčka. Někdy je v číšce takových vajíček i několik, larvy se pak spolupodílí na tvorbě velké hálky. Fotografie ukazuje řez mladým souplodím, kde jsou napadeny hned dva žaludy, oba na své vnitřní straně, kde z úžlabí již bujně vyrůstá geneticky modifikované pletivo číšky.

Vzrostlá hálka Žlabatky kalichové je pak až 3 cm velká, s podélnými i přerušovanými kýly.

Dlouhým, jazykovitým výběžkem je spojena se stěnou číšky. Vždyť ona celá ta hálka je vlastně jen Žlabatkou vynuceným výběžkem kupule!

Díky tvaru tohoto jazykového výběžku, tedy díky jakési kotvě, se tyto hálky často nazývají „kotvicemi“. V mládí to jsou zelené útvary silně lepivé a vazká kapalina smáčí dokonce celý plod. Evidentně další geniální způsob jak zabránit parazitům klást vajíčka do již obsazeného žaludu a zejména jak chránit před parazitací i samu larvu Žlabatky.

Někdy se hálka vyvine jen na jedné straně plodu,

mnohdy však hálka žalud obepíná po celém obvodu. Nejprve hálka roste jakoby v několika průzkumných výběžcích,

později se tyto stáčí a zcela plod obklopí.

Tedy růstem od špičky žaludu zpět k jeho bázi.

Růst hálky je také velmi překotný, svou rychlostí předstihuje vývoj samotného semene. Žlabatka se zjevně snaží zbudovat hálku pokrývající celý žalud. Tato pak odebírá plodu většinu živin, takže semeno krní a ztrácí klíčivost. Přitom strom Dub má zjevně nezmenšenou potřebu jej nadále vyživovat.

Pátral jsem po příčinách, proč je pro tuto Žlabatku výhodné tak rychle tvořit hálky kolem celého plodu. Zcela jej takto obsadit, zničit. Vždyť by přece bylo stačilo drobné larvičce jen se trochu přiživit a nechat plodu dozrát! Avšak zdá se, že Žlabatka má taktiku přežití v malíku. Drobná vnitřní hálka (až 5mm dlouhá), napojená na ústřední přísun živin je mnohem lépe chráněna větší dutou a masitou hálkou. Podobně jako u A.curvator je hálka v hálce významnou defenzivní strategickou výhodou. Žalud sám je tím také ve výlučném vlastnictví Žlabatky! Nechce přece, aby jej někdo jiný sežral, nebo aby zde spolu-parazitoval. Pak by se přísun živin možná omezil nebo zcela zastavil! Zdá se Vám to nevýznamné? Jen ale vzpomeňte na masivní napadení žaludů Nosatcem dubovým žaludovým! Žlabatka si prostě své teritorium musí ochránit! Těžko si lze představit lepší způsob, než je zabalit plod do lepkavé hálky plné hořkých taninů. Na takový lep ani samice Nosatce jistě ochotně neusedne. Hálka nechutná dokonce ani ptákům, či drobným hlodavcům, kteří jinak zdravé žaludy požírají. Uvedl jsem, že Nosatec dovede obsadit v některých letech i 90% žaludů, pozoroval jsem však i masivní napadení žaludů právě Žlabatkou kalichovou. Na stromě Dubu tehdy nebylo k nalezení ani jediného zdravého plodu. A Nosatec odtáhl s nepořízenou (ve skutečnosti jsem pozoroval, že v několika málo případech nouzově nakladl vajíčka do krnících plodů již napadených Žlabatkou).

K podzimu hálky tvrdnou, hnědnou a přestávají lepit. Již totiž nehrozí pozdní parazitace, larva dospěla a je teď třeba se připravit na tvrdou zimu. Hálky spolu s žaludy spadnou na zem.

Žĺabatka kalichová není u nás nijak vzácná. Přesto jsem byl mnohdy šokován masovostí jejího výskytu. V některých letech umí na konkrétní lokalitě zcela zničit veškerou produkci žaludů. Tak tomu bylo i v případě pozorovaném před dvěma lety na jihu Moravy. Pod mladým stromkem ležely stovky kotvic, hálek této Žlabatky. Dokladovaly jak úplnou, tak i částečnou parazitaci plodu.

Některé z výtvorů mohly by být brány i za abstraktní umělecké dílo. Přitom to jsou stavby funkční a architektonicky dokonalé.

Mnoho z nich se špičkou uzavřenou, jiné však s otvorem v horní části.

Tímto otvorem lze se zrozené Vosičce krásně dostat ven z hálky. Snad má tento otvor také pozitivní vliv na mikroklima uvnitř hálky. Mnohé uzavřené hálky trpí totiž přes zimní plískanice plísní a hnilobou. Uvnitř tvrdých kotvic je na řezu krásně pozorovatelná stavba hálky, s tvrdým vnějším pláštěm, dutinou i s drobnou vnitřní oválnou hálkou. Vidíte jak těsně je tato vnitřní schránka napojená na hlavní přívod živin?

K podzimu však můžete nalézt i hálky, u kterých je vnitřní komůrka již uvolněná.

Na její spodní části je pak dobře patrný krček, kterým byla k vnější hálce držena. Zde kromě nezbytného přísunu živin procházela také veškerá komunikace mezi Vosičkou a rostlinou. Vývoj celé vnější hálky řídí totiž larva Žlabatky kalichové na dálku z oné tenkostěnné vnitřní hálky. Jak? – Nikdo neví!

Uvnitř komůrky se nachází larva stejně tlustá, nebo možná ještě tlustší než larvy ostatních druhů Žlabatek.

V jiných hálkách můžete pak nalézt rozličné stupně posledního stádia přeměny, kuklení. Zde je již například téměř hotová Vosička.

Budete-li trpěliví, zastihnete na jaře dospělou Žlabatku deroucí se krčkem k výletovému otvoru.

U hálek bez otvoru se imago umí prokousat tvrdou stěnou kotvice.

Vosička agamní generace je poměrně velká (4.5mm), statná, oranžově hnědá, s jemným světlým ochlupením, na zadečku tvořícím na jednotlivých článcích jakési pásky.

Imaga Žlabatek obvykle vůbec nekonzumují potravu, až po několik dnech v suchém prostředí se ale rády napijí. Dobře pro fotografa!

Líbí se Vám?

Tato dospělá Vosička se líhne na jaře. Tedy možná. Larva této Žlabatky prodělává totiž často dlouhou diapauzu a klube se klidně až za 3 nebo i 4 roky! Další chytrá technika těchto Vosiček! Ony již totiž navykly obranné taktice Dubu, totiž jeho schopnosti jeden rok téměř neplodit a nechat tak případné parazity vymřít a o to více plodit třeba jedenkrát za dva až tři roky, avšak masívně. Doufaje, že v takovém případě se parazité, jakými jsou třeba Nosatci či Žlabatky, nestihnou dostatečně namnožit. Kam ale s takovou technikou na Žlabatky kalichové! Její dospělci líhnoucí se třeba i po 3 letech, byť v menším počtu, mají obrovskou reprodukční schopnost. Agamní samice kladou bez potřeby oplození zjara i přes tisíc vajíček do květů Dubu ceru. Takže o budoucí generaci je jistě postaráno.

O sexuální generaci těchto Žlabatek zatím mnoho nevím, jen že tvoří zlatavé hálky na jehnědách Dubu Ceru. Hálky jsou jen asi 2mm dlouhé, kuželovité, se špičkou. Ty jsem však zatím neměl to štěstí pozorovat. Podobně jako u Žĺabatky dřevní se stále zdráhám uvěřit, že agamní generace je nutně alternována tou pohlavní. Vždyť přece jen stále nacházím (byť méně často než na jižní Moravě) kotvice Žlabatky kalichové i na Zlínsku a přesto nevím o jediném Dubu Ceru v blízkosti!

Budu se touto zajímavou Žlabatkou jistě nadále zabývat. Vždyť ne všechny mé otázky byly zodpovězeny (a možná, že to je tak dobře).

Hálky agamní generace trpí také řadou zajímavých parazitů, přečtěte si o nich v mém příspěvku Žlabatka kalichová a Červená královna.

Galerie fotografií

Rubriky: Cynypoidea (Žlabatky), Hymenoptera | Komentáře: 6

Žlabatka kalichová a Červená královna

Ve svém předchozím příspěvku Žlabatka kalichová, Andricus quercuscalicis jsem rozebral obrannou taktiku agamní generace zmíněné Vosičky. Tvoří totiž tlustostěnné, masívní vnější hálky, které jsou obtížně zdolatelné i zkušeným parazitním druhem. Vnitřní prostor hálky svým mikroklima dále zhoršuje orientaci parazitních Chalcidek při kladení do larvy Žlabatky, skrytých až v malé vnitřní komůrce. Do obranné taktiky druhu patří i tvorba lepkavého sekretu pokrývajícího celý plod. Proti drobným savcům a ptákům se brání taniny ve stěně hálky (koncentrace je prý až 30%), proti obsazení Nosatcem dubovým žaludovým zase překotným růstem hálky. Taktiku Dubu, totiž střídat plodné a neplodné roky tato Vosička řeší diapauzou, tedy jakýmsi přeležením larev umožňujícím odložené líhnutí dospělců.

Zdálo by se tedy, že je tato Žlabatka nenapadnutelná, v bezpečí. Avšak dle teorie Červené královny dokonalá obrana Vosičky je vždy vyvážena stejně dokonalou útočnou silou. Rovnováha sil zaručuje klid zbraní, umožňuje přežití jak hostitelské rostlině, tak všem parazitům. Zde je výčet parazitních druhů agamní generace uváděný Williamsem: Synergus gallaepomiformis, S.nervosus, S.pallicornis, S.umbraculus, Eurytoma brunniventris, Sycophila bigutatta, Megastigmus dorsalis, M. stigmatizans, Torymus auratus (=nitens), T.cyaneus, T.geranii, Ormyrus nitidulus, Cecidostiba fungosa, C.semifascia, Mesopolobus amaenus, M.sericeus, M.tibialis, Arthrolytus ocellus, Eupelmus urozonus, E.vesicularis, Gelis formicarius, Mastrus deminuens (=castaneus), Spilomicrus stigmaticalis. Opět úctyhodná řádka parazitů! Některé z nich jsme již pozorovali u jiných druhů Žlabatek. Některé jmenované druhy jsou ne přímo parazity Žlabatky kalichové, ale spíše hyperparazity, tedy parazity jejich parazitů. Komplikovaný, dynamicky se měnící mikrosvět, dodnes úplně neprozkoumaný.

Již jsem v předchozích svých příspěvcích také popsal, že parazit larvy Žlabatky často v raných fázích svého vývoje nejprve saje na výživných pletivech spolu s hostitelskou larvou. Mnohdy až těsně před kuklením hostitele, nezřídka i po jeho vylíhnutí larva cizopasníka Žlabatku usmrtí a sežere. Dokladují to zbytky kutikuly dospělce Žlabatky nalezené u larvy či kukly parazita. Jedná se zřejmě o důkaz, že parazitismus na larvě Žlabatky se přímo vyvinul ze soužití komenzálního. Ona samotná larva Žlabatky kalichové, byla-li by napadena, nebo třeba i jen její vnitřní schránka porušena, umřela by a celý vývoj hálky byl by zastaven. I proto je larva Žlabatky kalichové sama o sobě obtížně parazitovatelná, neboť případní parazité svou ranou vegetativní fázi vývoje prodělávají dál od larvy samotné. Sice v tlusté stěně kotvice naleznete často spolu-parazity, jsou to však více komenzálové, nežli skuteční parazitoidé Žlabatky kalichové.

Sám jsem mnohé z těchto larev pozoroval a dochoval v dospělce, následující fotografie pak některá z mých pozorování dokumentují. Dospělou žlabatku deroucí se ven z hálky jsme již viděli v mém předchozím příspěvku. Kdo si ale povšiml drobné larvy ve stěně hálky (vpravo nahoře)?

V tomto případě se jedná o larvy rodu Synergus sp.. Tedy rodu, jehož zástupce jsme již pozorovali třeba u Žlabatek A.lignicola i A.curvator.

Následující rozpůlená hálka ukazuje, že masívní stěna kotvice obsahuje mnohdy larev více. V pravé straně lze vidět komůrku, kterou si sousední larvy Vosy rodu Synergus dokonce umně rozdělily přepážkou. Jedna z nich je již parazitovaná hyperparazitem,

ta druhá měla štěstí více a parazitismu unikla.

Jedinci rodu Synergus byli opravdu krásní a líhli se velmi hojně. Přesné určení je pro mne, jako pro amatéra, těžké. Ačkoliv se domnívám, že se jedná o druh Synergus gallaepomiformis (Fonscolombe, 1832), jistotu nemám. Nejprve se z hálky rodili vždy samci.

Museli počkat pár dní i týdnů na příchod partnerek, nebo spíše hledat jinde ty nepříbuzné.

Nakonec se přece jen z hálek, již zdánlivě opuštěných, líhly i samice.

Tak jako je u Vosiček běžné, byli samci trochu menší a krásnější než samice jejich druhu.

Svatební rituál i tykadlovou namlouvací píseň jsem již dříve pozoroval a Vám popsal.

Přesto jsem nemohl odolat a sledoval je dál.

Odměnou mi bylo, že se tentokrát dokonce spářili. To pro mne bezpečně dokladuje příslušnost k jednomu specifickému druhu.

Křídla samice svou stavbou opět potvrzují blízkou příbuznost rodu Synergus se samotnými Žlabatkámi.

Poměrně velký a světlejší byl tento samce rodu Synergus. Na přesné určení druhu si zde zatím netroufám.

Často pozorovaným parazitem v hálkách Žlabatky kalichové byla také Chalcidka z čeledi Kovověnkovitých (Pteromalidae). Jedná se o druh Mesopolobus amaenus (Wolker, 1834). Je příbuzný druhu Caenacis inflexa nalezeného již dříve u Žlabatky růžové. Myslím, že jak tato Kovověnka, tak i další druhy v tomto výčtu byly však spíše parazity jedinců rodu Synergus. Jestli z nich některé napadly přímo larvu hostitelky samotné, dnes již zjistit nelze.

Samice Kovověnky vypadá statně, měří ale jen 2.5mm.

Samec je mnohem menší, okolo 2mm.

Parazitem poměrně nevybíravým, jenž cizopasí na mnohých Žlabatkách, ale i jiných hostitelích, jsou zástupci Chalcidek čeledi Ormyridae, rodu Ormyrus sp.. Zde se jedná o běžný, avšak krásný druh Ormyrus nitidulus (Fabricius, 1804).

Také měl žízeň a tak vděčnému fotografovi chvilku postál.

Následující drobný druh Chalcidky nemám ještě určený. Našel jsem jeho mrtvolku v krabičce s hálkami Žlabatky kalichové.

Hojným druhem parazitujícím na našich Žlabatkách je Tmavka hnědá (Eurytoma brunniventris Ratzeburg, 1852). Již jsem ji popsal v článku o Žlabatce dřevní.

Její sameček (tento jen 1.2mm) je někdy vskutku velmi drobný a něžný.

Překvapením pro mne byla i drobná samice Krásenky (Torymidae) druhu Megastigmus dorsalis (Fabricius, 1798). Je to druh na jižní Moravě hojný. Již jsem jej nafotil lépe na jiných Žlabatkách, jejichž příběh pro Vás teprve připravuji. Proto detaily o něm raději později. Zde jej uvádím jen jako položku ve výčtu parazitů.

I po letech suchá kotvice ukrývá mnohdy život. Třeba v ní naleznete drobného zimujícího Plže.

Ten zde rozhodně není parazitem, ač mezi příležitostné komenzály jej můžeme zařadit.

Žlabatka kalichová je výjimečnou Vosičkou. Naučila se brát a také dávat. Ví, že je ohrožena parazity a tak jim nabídne šidítko – pletivo vnější ztustlé hálky kotvice. Ať se v něm vyřádí a dají samotné larvě Žlabatky pokoj. Snad jí to i částečně vychází. Avšak nic neroste do nebe. Neustálý boj druhů určitě přinese změnu. Ať už Žlabatce, nebo kterémukoliv jinému rostlinnému i živočišnému druhu.

Galerie fotografií

Rubriky: Cynypoidea (Žlabatky), Hymenoptera | 1 komentář

Inteligence Mravkolva skvrnitého, Euroleon nostras

Vzpomínám na krásnou rodinnou dovolenou na Gargánu v Itálii. Teplé moře s kouzelnými vápencovými jeskyněmi, příjemné ubytování, v blízkosti stinný prales a řada historických pamětihodností. A také okolní kopce, na kterých jsem fotil místní Hmyz. Jen některým zčernalým, ponurým místům bylo tehdy lépe se v tamější krajině vyhnout. Gargánem totiž několik let předtím prošel ničivý požár a zbavil zejména jižní svahy vegetace. Chudá, písčitá půda byla jen ostrůvkovitě porostlá trsy prvních náletových travin a mladými oddenky těch několika ohořelých, leč přeživších rostlin, na stéblech a stoncích kterých však k večeru posedávala spousta zajímavých Mravkolvů. Kdyby to nebylo v Itálii, kde je druhů Mravkolvů povícero a je tak tedy možná záměna, řekl bych, že to byli jedinci (i našeho) Mravkolva běžného (Myrmeleon formicarius Linnaeus, 1767). Takto se však musím spokojit jen s určením rodu Myrmeleon sp.

Byla to opravdu depresivní krajina, plná zmaru, ale možná paradoxně i trochy naděje. Nutila Člověka k přemýšlení dokonce až nad smyslem života svého i života těch bláhových, drobných, třepetajících se Mravkolvích tělíček. Nad jejich vnímáním života, zda takové žití jen pro zachování druhu, jen pro to zrodit se, rozmnožit se a zemřít – má vůbec nějaký smysl. Zda i naše žití není jen takovým třepetáním se beze smyslu. Přemýšlel jsem také, zda Hmyz svým vědomím může ten krátký čas života alespoň trochu vychutnat, mít z něj radost, zda jeho vědomí a inteligence jsou pro to dostatečné. Nebo zda je to vše jeho i naše žití jen jakýmsi zbytečným rozmarem přírody, nechající bezdůvodně vzniknout dokonce vědomí, rozumu, inteligenci, ….

Kvalitu, smysl a naplněnost života svého i druhých lidé poměřují různě. Někdy se za smysluplný život považuje takový, kdy se člověk domohl slávy a obdivu druhých. Pro takový cíl byli dříve mnozí schopni konat skutky obzvláště ušlechtilé, jiní však zase činy mimořádně nízké a zavrženíhodné. Hodnoceno ovšem vždy ex-post morálkou vítězů či přeživších.

V dnešní době, kdy spotřeba se stává cílem, ideologická VIP špička národa (Sportovci bez vzdělání nebo hůř s diplomem získaným za sportovní úspěchy, charakterní Herci mravně a hlavně lidsky prověření nanejvýše rolemi v nekonečných seriálových epizodách, přisprostlí Kuchaři z pořadů o vaření, slavní Zpěváci považující sebe sama za nositele pravdy, mocní Politici vzešlí do vlády přímo z Univerzitního prostředí, burzovní Makléři přehazující vidlemi za milióny dluhů, slibů, nadějí) se honosí tím, jak že si něčeho „užili“. Tato, původně snad jen terminologická zkratka či slovní hříčka, proniká do myslí řadových lidí a „užít si něčeho“ je stále více považováno za cíl. Podobných výzev slyšíme dnes mnohem více i z cílených reklamních šotů: „Zábava nikdy nekončí“ (Staropramen), „Neřeš“ (Kofola), někdy i těch rafinovanějších „Zažijte to s námi“ (Telecom). Jakoby nám všem říkaly: Pokud jste si něčeho „užili“ pak již nezáleží na tom, zda jste prohráli nebo vyhráli, o co vlastně šlo, zda to za to stálo. Smysl není v hodnotě cíle, jde o to, zda jste se přitom cítili dobře, zda jste v tom s námi, s obyčejnými lidmi, co si také hlavně chtějí „užívat“. Již žádné velké cíle, žádné stresující usilování, žádné lopotění. Život je krátký a jeho smysl je přece prožitek! Ať jste jakéhokoliv vzdělání a povolání, jakékoliv rasy, pohlaví, věku, sociálního statutu, to hlavní je užívat si, spotřebovávat, nakupovat. Hrajte fotbal Fanděte fotbalu a hrajte jeho stolní verzi, sledujte hokej či tenis, neboť u toho všeho se dobře pije pivo, také kuřte a přispívejte pak charitě na boj s rakovinou, souložte kamarádsky a nezávazně, snad i skupinově či bez ohledu na pohlaví, sázejte online na výsledky utkání i na cokoliv jiného, nepřemýšlejte, „neřešte“, nakupujte a hlavně, hlavně si to vše „UŽÍVEJTE“! Své prožitky si ihned sdělte přes Facebook, vtáhněte ostatní a nechte se vtáhnout, vnímejte zábavu kolektivně! Vždyť vše je pomíjivé, jen „Zábava nikdy nekončí“, a že jste si něčeho opravdu „užili“, to vám nikdo nevezme!

Možná je to strach ze zmaru, slabost charakteru podlehnuvšího tlaku spotřební doby, nebo snaha žít prostě nějak lépe než onen hloupý, třepetající se Mravkolev, co lidi vede k názoru, že prožitek je nejvyšší smysl života. Myslel jsem vždy, poučen otcem i řadou mentorů a filosofů, že snad nejvyšším smyslem života je neubližovat, neškodit, že také stav mysli, úroveň vědomí, dosažené poznání, sebezdokonalení, schopnost porozumět je tím prostředkem, tou hodnotou, tím cílem. Jednoduše aby pak člověk chápající mohl pak i jednat správně. Dosažený stav vědomí, moudrost, inteligence, mravní síla – takové hodnoty zastávala má generace, ač se těmto ideálům mnohdy zpronevěřila. Prožitky jsou přece cenné, jen pokud současně tříbí rozum, ducha, charakter. Vnímám nutkání a tlaky spotřební doby, už se jí ale asi nepřizpůsobím. Jsem na to starý.

Rád bych však alespoň co nejvíce porozuměl. Hledám a zkoumám různé podoby vědomí a to nejvíce právě u zástupců mé oblíbené Hmyzí třídy. Poznat jinou formu vědomí snad totiž pomůže lépe pochopit i tu lidskou. Snažil jsem se pro srovnání najít nějakého Hmyzího zástupce, který by byl inteligentní a vykazoval navíc jakousi mimořádnou schopnost. Bylo třeba hledat mezi těmi, kteří si svou potravu obstarávají netradičně, s jistou invencí. Zřejmě to tedy musel být dravec, nějaký tvor, co žije dost dlouho, aby se jeho individuální schopnosti rozvinuly, a také aby nebyly jen náhodné. A vlastně proč by to nemohl být právě ten zmíněný Mravkolev?

Zaměřil jsem se proto na našeho nejběžnějšího zástupce řádu Síťokřídlých (Neuroptera), čeledi Mravkolvovitých (Myrmeleonidae), tedy na Mravkolva skvrnitého (Euroleon nostras (Fourcroy, 1785)). Tento druh je u nás na Moravě místy až hojný a lze jej snadno najít. Tedy pokud víte, jak žije a kde jej hledat. Ano, je to příbuzný Strumičníka, o kterém jsem Vám už povídal. Chtěl jsem nyní poznat, zda je Mravkolev schopen myšlení, emocí, rozkoše, jaký že je jeho IQ. Jistě, tento Hmyzí druh by třeba do Mensy, onoho sdružení lidí pyšných na své vlohy, rozhodně nebyl přijat. Jejich testem inteligence by prostě Hmyz neprošel! Stejně tak by však málokterý živočišný druh uspěl u lidských zkoušek zručnosti, nebo třeba při měření sluchu, natož například testu pro řízení vodidla. Přitom zručnost, jakou Hmyz při mnohých svých činnostech prokazuje, tu lidskou v mnoha ohledech zcela zahanbí. Stejně tak sluch i jiné smysly má Hmyz prostě dokonalé. A že nesloží test pro řízení auta, nebo nikdy nedostane pilotní průkaz? To mu jistě nevadí, klidně si totiž letí, kam potřebuje. A také, věřte nebo ne, Hmyz je inteligentní. Jen ta forma vědomí, kterou využívá, je pro nás trochu nezvyklá.

Našel jsem tedy před dvěma lety několik lokalit s výskytem Mravkolvů a začal studovat jejich život, zkoumat jejich inteligenci. Tito tvorové jsou hojní zejména v lesích, u cest, kde mnohý polo-vyvrácený strom nadzvedne své kořeny v písčité půdě uchycené. Taková, kořenovým balem chráněná, avšak slunná místa má Mravkolev rád. Neprší tam, z kořenů občas odpadávají drobounké kamínky, takže pískoviště pod nimi nikdy nezarůstá travou. Samička Mravkolva s oblibou klade vajíčka do podobných písečných půd, kde pak larva hloubí své trychtýřovité pasti. Už zde je podle mne patrný silný projev inteligence. Matka Mravkolva musí nalézt vhodné stanoviště, vědoma si způsobu obživy svých dravých potomků. Instinkt? Rozum? Pro člověka se to zdá být jednoduché a přirozené. Přitom právě v tom je skryto celé to know-how Mravkolvů i jiného Hmyzu.

Žít jistým cíleným způsobem, nespoléhat jen na náhodu, mít plán a přesto umět reagovat na konkrétní podmínky, to přece vyžaduje uvědomění! Ne snad přímo abstraktní myšlení, ale rozhodně vědomí. Jistě, zdánlivě jednoduché mnohé naše činnosti i lidská mysl zvládá – podvědomě. Lidé takovému myšlení, takovému vědomí, někdy zmatečně říkají „nevědomí“, snad aby je odlišili od uvědomění si sama sebe, od vyššího stupně abstraktního myšlení. Podceňujeme toto podvědomí, máme je za podřadné. Vždyť i já jsem naznačil jistou míru pohrdání těmi, kdož žijí převážně podvědomě, své myšlení nerozvíjejí a jen marní čas „užíváním si“.

Nymfa Mravkolva žije až 3 roky (2 zimy), což je již dostatečně dlouho, aby mělo smysl se zdokonalovat, učit se. Nespoléhat jen na instinkty zděděné po předcích. Larva tedy hloubí své důlky se stále se zvyšující zručností. Nejprve jsou jen málo hluboké, později to jsou již i několika centimetrové lapací jámy. Když se stavba nepovede, začne Mravkolev vždy trpělivě znovu.

Larva se po písku nebo spíše těsně pod jeho povrchem pohybuje couváním. Silné nohy tlačí obrvené tělo dozadu a larva se tak po spirálách postupně zavrtává do písku. Přitom písek odhrnuje, vlastně tak hloubí jamku. Když je dostatečně hluboko a stěny se jí začnou sypat na hlavu, prostě začne písek hlavou a kusadly vyhazovat a střílí jej tak dlouho nad sebe, ale zejména ven z jamky, až je důlek dostatečně velký.

Někdo hledá v pastech Mravkolva, v jeho jednoduchém využití gravitace, v chytré aplikaci nakloněné roviny, jakýsi záblesk génia. Mnozí biologové také nekriticky považují jamky Mravkolva za mistrovský inženýrský kousek, prý by ani člověk tak přesně nevyměřil potřebný úhel sklonu jámy! Ano, sypkost půdy je proměnným faktorem, mění se s rosou a se slunečním svitem dokonce v průběhu dne. Nenechte se ale mýlit. Mravkolev prostě jen vyhazuje z jamky písek – samotný sklon stěn už je pak dotvořen jen a pouze samotnou gravitací! Mravkolev nic nevyměřuje, to vše je jen prostý fyzikální jev/zákon. ALE! Mravkolev pochopil výhody tohoto jevu, naučil se jej využít, umí udělat jamku na míru, pozná, kdy past potřebuje upravit a vylepšit. Instinkt, podvědomí, nevědomí, inteligence? Kam toto jeho chování zařadíme nyní?

Larva je v jamce umístěna horizontálně, tedy ne svisle jak se mnohdy mylně uvádí!

Snadněji se proto hází larvě písek za sebe, „přes rameno“. Těžší kamínky dál, ty jemnější jen tak nad sebe. Často je proto jamka od jednosměrného vyhazování dokonce nesymetrická (za larvou příkřejší) a lidskému vkusu takto nehezká. Někdy jsou na jejím dně zbytky mravenčích tělíček (když se Mravkolev třeba svléká). Asymetrie důlku má jistě svůj smysl, pozoroval jsem, že sytá Larva někdy nechá po mírnějším sklonu dalšího Mravence i uniknout. Larva totiž ví, kdy má dost! Pozoruhodná vyspělost – to kdekterý „Homo sapiens“ se někdy tak přežere, až je mu z toho špatně (mluvím bohužel i z vlastní zkušenosti)!

Většinou však Mravkolev svou jamku udržuje čistou, se stěnami z jemného písku, co se jich stačí jen jemně dotknout a vše se sype Mravkolvovi přímo ke kusadlům. Tato jsou často také to jediné, co v jamce zahlédnete. Larva se orientuje především hmatem. Tak, jako pavouku prozradí chvění pavučiny přítomnost kořisti, tak i Mravkolev slyší/cítí pohyby blížícího se živočicha. Avšak larva svou kořist i vidí! Jejich sedm larválních oček je umístěných na tmavším hrbolku přímo u kořene kusadel.

Pokud však je larva hladová, nebo upravuje svůj dolíček, trošku povyleze.

Řeknete si někteří pohrdlivě, že i tak je to vše jen instinkt, zděděné chování druhu a ne nějaký projev vědomí a skutečné inteligence jedince Mravkolva. Dobře, ale uvědomme si, jak mnoho dovedností se i my sami učíme od společnosti, jak mnoho zvyků přebíráme, jak dědíme řemeslo z otce na syna, jak tradujeme způsob zemědělské výroby, jak mnoho vědeckých poznatků našich předků vedlo až k současné úrovni námi používaných technologií. Lidská inteligence je do značné míry též děděnou inteligencí naší civilizace, sdílenou vlastností našeho druhu. Copak fakt, že 99% z nás již více nerozumí konstrukci a funkci televizí, mobilů, počítačů, že se nestaráme o původ jídla, že třeba fyzice opravdu rozumí jen málo z nás, Vám nepřipadne stejný nebo alespoň podobný, jako když larva Mravkolva využívá gravitace a neví vlastně proč? Pohleďte na lidské mládě, jak se v naší civilizaci vše lopotně učí. Představte si, že by bylo veškerého vedení moudrých rodičů a učitelů, všech knih, počítačů, jednoduše vší té civilizace prostě po celou dobu dětství a dospívání zbaveno. Ponecháno učit se všemu samo, tak, jako to musí činit i Mravkolví larvy. Dítě by se asi v takovém případě naučilo chodit, snad i používat nástroje, rozhodně z něj ale nebude atomový fyzik! Možná by nakonec skončilo jen jako ten lovec, co hloubí lapací jámu, aby ulovil neopatrnou zvěř. Lidé dědí spoustu instinktů svého druhu, navíc i znalosti svých předků. Vzhledem k délce lidského života jsme se naučili využívat více než instinkt spíše učení, poznávání. Hmyz na civilizaci, na rádce spoléhat nemůže, žije jen krátce. Proto tolika vrozených instinktů! Přesto je zřejmé, že Hmyz myslí, má vědomí, jen trochu jiné, pro nás nezvyklé.

Kořistí Mravkolví larvy je někdy brouček, jindy malá larvička, nebo housenka. A jak doslovný překlad latinského názvu napovídá, „Náš Evropský lev“ je stvoření opravdu dravé. Ne nadarmo o něm Ondřej Sekora psal ve svém díle „Ferda v cizích službách“. Jeho „Ťutínek“ se stal známou postavou, snad i pro zjevný kontrast mezi líčenou krutostí Mravkolví larvy a neoddiskutovatelnou ladností, lehkostí a jemností (mimochodem také dravého) dospělce Mravkolva. Nechci přispívat k oné senzačnosti, k onomu schématu. Larva totiž rozhodně není krutá, ani nelítostná! Je to jen a pouze predátor. Stejný, jako larvy jiného Hmyzu, jako jiní živočichové, jako Člověk. Mravkolev vskutku nelituje, že zabíjí! Copak má ale smysl jakkoliv ospravedlňovat zabití a snědení kořisti skutečností, že to je dravci líto, že ho to mrzí, že o tom nevěděl (tak jako to často činíme my lidé)?! A vyvozovat implicitně, že krutý je ten kdo svého zabíjení nelituje? Mluvit o nelítostných, či krutých dravcích je bohužel zjevný projev lidské stupidity [Koukolík, Stupidity]. A dále – copak může být jakýkoliv masožravec souzen (byť morálně), shledán vinným a trestán (byť jen spíláním a mravním odsudkem) a to vše prosím pěkně jen za pouhé obstarání si potravy – tedy za zabití kořisti? Jakou zvrácenou logikou bychom to chtěli po masožravci hladovku nebo alespoň projev lítosti! Co nás opravňuje hodnotit a dávat dravcům hloupá stigmata podobná dědičnému hříchu!

Hle, teď právě larvě do jamky spadl neopatrný Mravenec. Rychlý útok kusadel a je po boji. Pokud by snad byl i unikal, sprška písku způsobí sesuv a Mravenec to má spočítané. Nelitujte jej ale, koneckonců i on byl dravec, sám na lovecké výpravě! Lítost či soucit, nadržování, fandění slabšímu v přírodě prostě nemá místo!

Za pár minut je z Mravence již jen vysáté tělíčko a larva Mravkolva je obratně vymrští z jamky ven.

Nedospělec Mravkolva udržuje totiž svou důmyslnou past vždy připravenou. Ač jinak není příliš pořádkumilovný, v  okolí jamky naleznete totiž spoustu tělíček jeho obětí! Snad je to tím, že kolem Mravkolvího domu se nikomu uklízet odpadky nechce, i případný Hmyzí „popelářský vůz“ by mohl skončit jako kořist nevybíravé larvy. Někdy jsem mezi zbytky Mravenčích těl pozoroval i jakési vývržky (na fotografii v pravém horním kvadrantu). Trus to jistě nebyl, Mravkolví larva, přijímající jen tekutou potravu, nemá totiž dokončené vyústění střeva.

Pokud larva nedostane dlouhou dobu jíst, začne si hledat nové živobytí. Pak ji můžete vidět minovat těsně pod „hladinou“ písku, výjimečně se dokonce na chvíli objeví na povrchu. Cestuje pozpátku, za sebou nechává mělkou rýhu.

Zlomyslně jsem ji otočil na zádíčka. Její tělo je tlusťoučké a ochlupené, jemný písek je na ně snad přilepen. Všimněte si krátkých silných, obrvených nohou, mohutného krku.

Jednou za čas se jamka zdá jakoby opuštěná. To se Mravkolev svléká ze staré kůže. Možná, že k tomu potřebuje ranní rosu a vzdušnou vlhkost, neboť tehdy vylézá až na povrch, kde se snaží staré pokožky zbavit. Snad i proto, že ještě měkká nová kutikula (měkká aby se larva mohla vyprostit z té staré „slupky“ a poté trochu jakoby nafouknout do nových, větších rozměrů) nesmí být při svém vytvrzení vystavena přílišnému tlaku ostrých kamínků.

Larvám většiny druhů Hmyzu pokožka (kutikula) při svlékání praskne za hlavou a tato se spolu s kusadly vyprostí nejdříve. U Mravkolva jsem pozoroval opačný postup. Kusadla se vyprostila až jako poslední. Asi že je Mravkolví larva zvyklá neustále couvat a stará kutikula se pod pískem takto lépe sundává. Jen těsně po svlékání můžete larvu Mravkolva vidět krásně holou (tedy myslím sice chlupatou, ale bez maskovací vrstvy písku). Za chvíli se totiž zahrabe a své tělo opět spojí s pískem. Následující obrázek ukazuje ne mrtvolku, ale pouze svleček (exuvii) staré kutikuly. Mravkolví larva si již vesele v novém, větším kabátku budovala jamku opodál.

Lidský druh se za milióny let naučil chodit vzpřímeně, přední noha se změnila v ruku, úchop se zdokonalil, přizpůsobily se hlasivky a zejména se rozvinuly některé části mozku. Je přizpůsobení pro konkrétní způsob života součástí inteligence druhu? Pokud ano, pak má Mravkolev za svá přizpůsobení u mne známku nejvyšší!

Celý vývoj Mravkolvího jedince trvá údajně 3 roky (2 zimy). Já jsem našel mladé larvičky brzy z jara, tedy těsně po prvním přezimování. V malém teráriu jsem je choval a pozoroval do další zimy. (Manželka každodenně s brbláním zametala vyházený písek pod teráriem.) Larvy se svlékaly během té doby dvakrát. Zimu strávily zahrabány v písku (asi 7 cm hluboko), v garáži, při teplotě okolo 4C. Za celou zimu neměly žádný přísun potravy. Brzy na jaře jsem terárium zanesl do tepla a během 2 dnů se objevily první jamky s hladovými Mravkolvími larvami. „Krmení dravé zvěře“ pak probíhalo ještě 2 měsíce. Za celou tu dlouhou dobu vývoje od mladé larvy snad prvního instaru až po dospělost jsem terárium nerosil, nezaléval. Bylo umístěné v bytě ne příliš vlhkém, na slunném parapetu. Mravkolev tedy veškerý přísun tekutin získával jen a pouze z těl své kořisti!

Jamky v písku se několik dnů zdály opuštěné. Když jsem nervózně prohrabal půdu do hloubky asi 5 cm, našel jsem hned několik podivných kuliček (asi 12mm velkých). Bylo jasné, že nastává poslední fáze jejich vývoje.

Kokon na následujícím obrázku jsem jemně otevřel.

Šlo to ztuha, ruce se mi třásly a až jsem se lekl, když na mne trhlinou vykoukl rozzlobený Mravkolev.

Zdálo se, že uvnitř je dospělec, rozhodně měl již velké oči, tykadla a názor na to, zda má či nemá být takto rušen.

Zde jej vidíte obnaženého. Je to tedy vlastně pořád Mravkolví kukla. Věděla o mně, nespokojeně se vrtěla, avšak nebyla dostatečně mobilní.

Toto je kokon, ze kterého jsem ji opatrně vyjmul.

Pouzdro bylo pevné, přitom pružné, roztrhnout šlo velmi ztuha. Nenechte se mýlit mými záběry, já kokon pro Vás převrátil na ruby. Tedy ten krásně hladký povrch pevného zámotku měla kukla původně na vlastním těle, výborně chráněná před drsným pískem.

Pro mne Mravkolev složil také pomyslnou zkoušku zručnosti. Jeho výroba vlákna i způsob tvorby kukelní komůrky, to navíc potmě, pod povrchem sypkého písku, to vše je také dokonalé. Však ještě jeden problém musí Mravkolví adolescent vyřešit. Čerstvě zrozené imago s křehkými křídly by se jen obtížně bez újmy prodralo centimetry ostrého písku. Proto se z kukly rodí jakési stádium mezidospělce, tzv. farátní imago, s krátkými pahýly křídel, s kratším zadečkem, prodere se vrstvou písku a těsně u povrchu se ještě jednou svleče. Na fotografiích lze vidět pokožku po posledním svlékání.

Všechny znaky Mravkolvů jsou již patrné, včetně tykadel, makadel. Kusadla (mandibuly) se pomalu mění v odlišný, jednodušší typ, který využívají dospělci Mravkolva.

Jakmile imago vyleze z písku, musí podobně jako Motýli, nebo Vážky, najít větvičku, stéblo trávy. Dlouhá křídla se musí vyvěsit, do žilek napumpovat krev, křídla tak vypnout a pak zase krev odčerpat, načerpat do nich vzduch, nechat je vyschnout a ztuhnout. Je to důležitý, komplikovaný úkon. Pokud se něco nezdaří (Matička příroda je děvka), Mravkolev se narodí sebeméně deformován, nebo třeba jen včas nenajde blízce rostoucí stéblo, imago se poškodí. To byl i smutný případ jedince na následující fotografii. Nikdy nevzlétl.

Většinou naštěstí Mravkolví larva svůj vývoj v písku úspěšně dokončí a na stéble trávy pak najdete hotové imago.

Dospělec Mravkolva je velmi elegantní stvoření, zcela nepodobné své larvě. Křídla skládá podobně střechovitě jako třeba Pošvatky, nebo příbuzní Strumičnící.

Mravkolvího mladíka poznáte zejména podle specifického tvaru tykadel, samec totiž hledá samičku po čichu [Pherobase].

Je to živočich aktivní za soumraku a v noci. Proto také ty velké, nádherné oči.

Jednoduše je to „krasavec inteligentní“.

Už jsem řekl, že dospělec Mravkolva je příležitostný dravec. Jeho kusadla však již nejsou tak predátorská, aby to vyvolalo „pozdvižení na vsi“. Tvor je to s běžným Hmyzem mnohem více konformní, nikoho svým zjevem neurazí, spíše se může i líbit. Zde jsem pro Vás z mrtvého Mravkolva vypreparoval kusadla (mandibuly).

Tentýž jedinec také umožnil vyfotografovat jemnou žilnatinu Mravkolvích křídel. Věřte, je zážitek Mravkolva vidět létat. Je to let jistý, ač pomalý. Každé křídlo jakoby pracovalo samostatně. Kdysi jsem viděl pokusy vědců napodobit létání Hmyzu – jejich robotický model se pohyboval velmi podobně.

Využití gravitace a nakloněné roviny při stavbě lapací jámy, všechna ta vylepšení a přizpůsobení umožňující larvě přežít, chemická komunikace mezi dospělci, inteligence samice kladoucí vajíčka na ta správná místa, dalo by se ve výčtu pozoruhodností pokračovat. Mravkolev podle mne prokázal míru inteligence, vědomí, myšlení, jakou bychom u Hmyzu nečekali. Není to myšlení příliš abstraktní, je silně instinktivní, nicméně je nesmírně racionální.

Já sám patřím k těm, kteří vždy očekávali od sebe i od jiných lidí něco víc, než že si prostě ten život „užijeme“, že se budeme bavit a „neřešit“ vše kolem nás. Skeptické, racionální a abstraktní myšlení, vyrovnanost názorů, stabilita, moudrost, to je pro mne to cenné. (Ne, že bych tím já sám přímo oplýval, bohužel.) Člověk přece musí neustále potláčet onu pohodlnost, lenost, to zvířecí v sobě, o moudrost alespoň usilovat.

Můj přítel Marco, znaje můj názor, mi nedávno položil sugestivní otázku: „Čeho si na sobě vážíš více, svého rácia, nebo spíše svého emotivního, podvědomého Já?“. Bylo jasné, že o mne tu nejde, bylo to totiž u příležitosti posezení u piva. Jeho cílem byla právě rozběhnuvši se diskuse, překvapivě tentokrát zpochybňující suché racionální myšlení, vyzdvihující naopak osobnost, povahu, emoce, přirozenost, instinkty. Argumentoval tím, že když přece Člověk mluví o sobě, to jen jeho Ego, jeho rozum soudí. Že si vlastně své podvědomí, své Alter Ego, povětšině ani neuvědomuje, nebere je za nedílnou součást svého Já. Jeho přirozenost může být přitom zcela jiná a tak i jeho puzení, touhy, rozhodování, to vše je spíše řízeno podvědomím – jakkoliv si to pak následně rozumem odůvodňuje. Diskutéři vášnivě kritizovali červivost plodů skeptického racionálního myšlení, oceňovali přirozenost vědomí podvědomého, myšlení instinktivního.

Nenechal jsem se tehdy naštěstí do vášnivé debaty zatáhnout (jako řidič jsem alkohol nepil). Mohl jsem se proto v duchu zamýšlet nad vědomím, inteligencí jak lidskou, tak zejména tou Hmyzí, třeba Mravkolví. A shledal jsem původní položenou Marcovu otázku za matoucí. To ona totiž záměrně vymezila a oddělila dva druhy vědomí, byla již sama postavena na uměle vytvořené konstrukci – na matoucím pojmosloví! Člověk stvoří izolované „Rácio“ a pak je snadno buď pozvedne na ideál, nebo naopak rozcupuje na kusy. Stvoří „Podvědomí“, jako to přirozené a čisté a pak tautologicky hodnotí, že je vskutku přirozené a čisté. Lidé vůbec příliš mnoho myslí v pojmech a ve schématech. Oddělí myšlení abstraktní od konkrétního, vytvoří diskrétní pojmy jako je Ego, Super Ego, Alter Ego. Zavedou slova jako jsou instinkt, rozum, myšlení. Vědomí Mravkolva, jiného Hmyzu a také nás lidí je ale přece jistě spojité. Takové, kdy plynule spolupracují jednotlivé komponenty fyzické, psychické, osobnostní, kdy vlastně ani ty komponenty izolovaně neexistují, vymezovat je znamená zase vytvářet nepřesná slova a pojmy.

Myslím dokonce, že nelze oddělit reakci jakékoliv živé hmoty na konkrétní vzruch od samotného složení oné hmoty, od její materiální podstaty, která reakci vlastně umožňuje a provádí, a také od charakteru vzruchu samotného. Stejně tak nelze říci, že by fyzické tělo, vykonávající celou soustavu složitých úkonů vedoucích k přežití, nemyslelo. Tělo je dobře vyladěný, takto i inteligentní systém, jenž reaguje dynamicky, učí se, zdokonaluje se. Nechci pro takovou činnost použít pojem podvědomí, neboť kde by takto začínalo a kde končilo? „Myšlení“ je také jen pojem násilně oddělující rozum od emocí, od tělesných potřeb, od fyzických reakcí, od endokrinního systému,…. I pojem „Emoce“ je spíše nejasných obrysů. Kde totiž končí hormonální tělesný cyklus, libido a kde začíná onen abstraktní vznešený cit? Vidíme, že často pomocí jedněch uměle zavedených a nepřesných pojmů definujeme a vysvětlujeme pojmy jiné, snažíme se popsat a slovy obsáhnout něco komplikovaného. A náš popis vědomí je pak tak matoucí, jako jsou i jeho stavební kameny.

Pokud bychom chtěli uplatnit lidské pojmy, třeba lidskou psychoanalýzu na popis Mravkolvího vědomí, buď silně zjednodušíme, nebo selžeme úplně. Člověk totiž ani nechápe, jak to vše je možné, jak vlastně může Mravkolev přežít, dospět, nalézt partnera, postarat se o potomstvo a to vše bez toho, že by si sám příliš uvědomoval svou osobnost, své Ego. Hmyz nás učí, že vědomí má jednoduše velmi rozličné formy. Ta Hmyzí je jiná. A jsme to jen my, kdo ji pyšně řadí hluboko pod onu konkrétní formu, jaké je schopno vědomí lidské.

Mravkolví rod je ale přitom úspěšný, s málem kosmopolitním rozšířením! Tento Mravkolev je například jeden z mnoha druhů vyskytujících se v Novém Mexiku.

Některé druhy Mravkolvů si dokonce nestaví jamky a loví kořist volně, podobně jako příbuzní Ploskorozi. K takovým patří třeba u nás (Slovensko) se vyskytující chráněný Dendroleon pantherinus, žijící v dutinách stromů. I toho jsem kdysi pozoroval, tehdy ještě bohužel bez fotoaparátu.

Mravkolev, jakožto stepní a pouštní živočich, nevyžadující ani stín ani vodu, je také jedním z prvních zástupců Hmyzu osidlujícího spáleniště. Proto ta hojnost pozorovaných Mravkolvů na spálených svazích slunného Gargána (foto výše)!

Mravkolev na následující fotografii pořízené z mé skrovné sbírky, je původem ze slunné Jihoafrické Republiky, z Dračích hor. Jeho impozantní rozpětí křídel (120mm) není zdaleka u Mravkolvů neobvyklé.

Na tak velkém jedinci si Člověk všimne i detailů, které by jinak přehlédl. Třeba onoho mramorování očí, nebo dlouhých ostrých drápků na konci nohou.

Asi jste již poznali, že mi Mravkolev opravdu učaroval. Je to vskutku krásný živočich. Studiem Hmyzích druhů Člověk obohacuje své chápání přírody i sebe sama. Porozumí, že hlavním přírodním pravidlem je, že nic nikdo nemá jisté. (Ach ty nelogické zápory! Správně bych chtěl říci „nic všichni mají jisté“, nebo „každý má vše nejisté“, ale kdo by mi pak rozuměl?). Neustálý souboj s nepříznivými podmínkami, nedostatkem potravy, soupeření druhů i jednotlivců, to vše si žádá usilování, sebezdokonalování.

U savců se odhaduje střední doba existence druhu asi na 1 milión let. Druhu Homo sapiens sapiens tedy snad ještě času pro existenci a rozvoj zbývá. Využijme jej, neboť pokud si teď všichni pouze začneme „užívat“, úroveň lidského vědomí se zcela jistě přestane zvyšovat. A kdoví zda nás potom některý z jiných organismů v roli nejchytřejšího tvora na planetě nevystřídá. Přiznávám ale, Mravkolev to, přes všechnu svou inteligenci, asi nebude.

Galerie fotografií

Rubriky: Neuroptera (Síťokřídlí), Rozmnožování, Stravovací návyky | Komentáře: 5